Vzpoura v Assisi – Oldřich Selucký

Citace

Recenze knihy

Evropa rytířů a králů je v pohybu. Sbírá se armáda pro čtvrtou křížovou výpravu, italskými městy vane duch vzpoury. V Assisi se měšťané chopili zbraní a svrhli nadvládu šlechty. Ti nahoře bojují o moc a peníze – ti dole o holý život. Francesko, syn bohatého kupce Bernardona, doufá, že s pomocí majetku svého otce naplní svůj sen – být pasován na rytíře a na koni, s mečem po boku, vyrazit za velkým dobrodružstvím. Otec ho podporuje, ale jen do dne, kdy se Francesko vzbouří proti moci těch peněz, kterými dosud tak plýtval.

Dva kamarádi, Riko a Dino, nejchudší z chudých, v opuštěné oslí stáji u hradeb města přemáhají hlad a zimu, jak to jde. Bída je nepřipravila ani o veselou mysl, ani o velké touhy, ale k jejich uskutečnění jim chybí právě to, čeho mají nadbytek synové boháčů.

Sny a touhy mládí, vzpoury a dramatické střety – to vše se dává do pohybu onoho dne, kdy zlatá mládež v Assisi pořádá svou velkou slavnost jara…

Bonusy:
Plakát ke knize

Oldřich Selucký Vzpoura v Assisi

Oldřich Selucký Vzpoura v Assisi

Liberty

Doporučujeme

Proč jsou nádraží špinavá? Protože nejsou domovem, ale strojem.

Nádraží jsou jen křižovatkou cest. Jenom ulicí s nástupním ostrůvkem. Lidé se tu míjejí, potkávají, pozdraví a zase míjejí. Odhazují odpadky, zanechávají tu svoji minulost a těší se na budoucnost. Nádraží nejsou domovem, ale jenom strojem na přemísťování lidí.

A přece tu každý den hledám svůj kout. Místo odpočinku. Trochu tepla. Trochu jistoty. A přece tu hledám bezpečí. Tak jako udýchaný zajíc se na chvíli přikrčí v brázdě a splyne se zemí.

Marně.

Nádraží zůstává pouze jistotou pro odjezd. Jenom do té chvíle, nežli se objeví dva nebo tři muži v černém. Muži s pendreky a želízky. Muži ozbrojení pistolí a slzným plynem. Muži, jež jsou plní sebevědomé síly moci. Chtějí mne odsud vyhnat. Na zádech si nesou žlutý neon: policie.

Zaměstnanci železnice vědí, kdo jsem. Muži v černém také vědí, kdo jsem. Neznají mne jménem. Naznají nic z mého života, ale stačí jim jediný pohled, pohled, kterým mne zrentgenují.

Bezdomovec.

Člověk, který nevlastní přístřeší.

Člověk, který hledá ochranu mezi cizími zdmi, který hledá malou jeskyňku, jež by byla alespoň na chvíli jeho. Člověk, který tu nepracuje, který nikam nejede, který sem nepatří. Nádraží patří zaměstnancům a jejich práci, ne někomu, kdo tu nepracuje. Řekneš jim: „Chci odjet tehdy a tehdy a tam a tam. A oni se rozběhnou, aby tvůj odjezd zařídili. Nezajímá je, kdo jsi a proč chceš odjet.

Ani vy o mně nic nevíte. Nevíte, odkud jsem přišel a kam jdu. Nevíte, kam patřím, co dělám, na co myslím. Jsem bezejmenný. Jsem muž, malé postavy, černé oči, snědá pleť. Na krku šňůru dřevěných, barevných kuliček. Špinavé kalhoty. Špinavé a mokré boty. Můžete cítit zápach potu linoucí se z mého těla. Použijete rozum a hned poznáte, že jsem bezdomovec. Člověk na nejnižší příčce sociálního žebříčku.

Níž jsou jenom mrtví.

Krčím se zimou na lavičce v hale a mám jenom jednu jistotu. Po nějakém čase se objeví muži v černém a přes veškerou jejich profesionální snahu zahrát slušnost a zahrát úctu, přes všechno to divadlo, se mi budou vysmívat pendrekem visícím na jejich opasku, budou mne zastrašovat jistotou moci.

„Vaše doklady prosím.“, řekne jeden z nich.

„Vaši jízdenku.“, řekne ten druhý.

Třetí bude mlčet a potulovat se očima po okolí. Rutina. Nuda. Strážník v práci. Nic víc.

A tak, když po půl hodině skutečně přijdou, podávám jim doklady, ještě dříve než o ně stačí požádat.

Ten první se usměje, přečte si je a mlčky pokyne rukou, abych opustil nádraží. Pokývám hlavou, že rozumím. Zvednu se a jdu k východu čekárny. Dolů do haly.

Cesta černých mužů nyní povede k dalším bezdomovcům a pak k rychlíku, který za chvíli přijede. Mezinárodní rychlík Praha – Norimberk. Cestující budou doma říkat, že na nádraží neviděli žádné bezdomovce a budou se cítit bezpeční. Až budou cestující odbaveni, projdou muži znovu čekárnou a halou. Pak zmizí ve strážnici, jako kukačka mizí v hodinách. Já se zase vrátím.

Nádraží není domov. Nádraží je jenom přestupní stanice. Křižovatka.

Když muži projdou halou, už neprší. Mohu opustit čekárnu. Je čas vydat se podél kolejí k prázdným vagonům na konci nádraží. Jsou zamčené. Ale ne pro mne. Umím je otevřít. Chvíli koukám z okna vagonu ven. Pozoruji, jestli se neděje něco, co by mohlo narušit mé rozhodnutí se vyspat. Pak zalehnu a spím. Jsou dvě hodiny v noci. Nádražní hodiny odbily dvakrát. Znějí kovově, nekřesťansky, nezúčastněně.

Nádražní hodiny, chladný pach koženky na sedadle, houkání lokomotivy. Tlukot mého srdce. Napjatá kůže na spánkové žíle. Tma co je přítel. Můj neklidný spánek. Nikdy se tu pořádně nevyspím.

Po půl hodině zarachotily dveře vagónu a znovu se zabouchly. Zrada? Něco mi ušlo? Něco jsem nepostřehnul? Policie nebo železničáři? Uklízečka? Nenápadně se nadzdvihnu kvůli rozhledu nad sedadlo.

Do vagónu se vpotácela Karmína. Měla skelný, zamlžený zrak a oči se jí rozjížděly. Pak srovnala zrak a ušklíbla se.

„Čau. Jdu spát.“, řekla vcelku zbytečně a svalila se na sedadlo, které jí bylo nejblíže.

„Aspoň tu nejsem sama.“stačila ještě prohodit, nežli úplně usnula.

Otočil jsem se na druhý bok a snažil jsem se znovu usnout.  Karmínu znám z čajovny, denního centra jakési církve. Jsou zaměření na pomoc lidem se závislostí na drogách. Mezi ně patří Karmína. Já mám závislost na alkoholu, ne na drogách. Karmína je na heráku. Denní centrum to je čaj, polévka, teplo, židle, ze které mně nevyhání strážníci, sprcha, normální záchod. Na hodinu normální prostředí.

Normální? Nevím už, co je normální. V osmnácti letech jsem dostal kopačky v dětském domově.

„Je ti osmnáct a musíš se už starat sám.“, řekla ředitelka. Pokrčila rameny nad tou nesmyslností, že domov mám jen do osmnácti let. Osmnáct a pak konec. Musíš z domu. Starej se. Ukaž, co umíš. Už žádný řád dětského domova. Žádné vychovatelky, které nahrazují mámu. Stát končí se svojí podporou. Je to na tobě. Jenom na tobě.

První den jsem byl na sebe hrdý. Jsem dospělý, samostatný jedinec. Paní ředitelka mi zařídila práci s ubytovnou a dokonce za mne zaplatila první měsíc pobytu. Pár dní jsem se po práci vracel raději do dětského domova a do ubytovny přišel pozdě v noci a jenom přespat. Nejdříve to byly slavné návraty mezi své. Kluci z dětského domova byli rádi, že je pořád pokládám za svoji rodinu. Pak jsem stále častěji cítil, že už nejsou mojí rodinou. Že to skončilo. Že tety mají na starosti jiné klienty, že už k nim nepatřím. Překážím. Neřekli to naplno, ale já to tak cítil. Začal jsem hledat jiné kamarády. V práci. Na ulici. V hospodě. Já už totiž do hospody smím a nemusím nic vysvětlovat. Je mi osmnáct.

V hospodě je to lepší jak na ubytovně. V malém pokoji ubytovny jsou totiž dvě válendy, dvě skříně, které někdo přede mnou už vypáčil, takže nejdou zamykat. V ubytovně je to podobné jako na nádraží. Za týden jsem už neměl původního spolubydlícího a také už jsem neměl rádio, které jsem si koupil, za peníze, co jsem dostal od paní ředitelky na cestu. Zmizelo ze skříně spolu s tím chlápkem, co mi hned první den nabídnul marihuanu. Hledala ho policie, tak raději zmizel. Druhý den už dostal klíče od mého pokoje jiný chlápek. Pracoval na stavbě a každý den se vracel v deset hodin. Chlápek co se nemyje a opilý kouří na pokoji, tak, že se tam nedá dýchat. První dny jsem si ještě neuvědomoval, že takhle to bude pořád. Každý den, každou noc. Když jsem chtěl začít žít normálním životem, když jsem chtěl přijít z práce a v tichu přemýšlet, udělat si kafe a něco si číst, zjistil jsem, že s tímhle u svého spolubydlícího neuspěji. Pořád vykládal nesmysly. Považoval ticho za nepřítele. Jenom, když jsem ho pozval na pivo, byl trochu přátelštější. Jinak se choval jako zvíře unavené životem v džungli. Kouřil, prděl, krkal nebo chrápal jako hroch.

Objal mne smutek, splín, tesknota, beznaděj. Uvědomil jsem si, že ani mne nic jiného v budoucnosti nečeká. Že nemám rodinu, kam bych šel. Že nemám nic svého, že nevlastním žádnou oázu, že jsem tulák bez domova. Uvědomil jsem si, že to ani nelze jinak, když bydlím na ubytovně s lidmi bez naděje a bez cílů.

V hospodě to bylo lepší jak na ubytovně. V hospodě jsem se cítil doma. Jsem tu pán, co je obsluhován, mám svojí židli, je tu televize, jsou tu lidé, se kterými se dá komunikovat. Je tu legrace. Taková ta přirozená, ne vyhřezlá z křeče baviče.

Z práce do hospody a pak do noclehárny. Do práce. Do hospody. Noclehárna. Práce. Hospoda. Noclehárna. A pak poprvé záchytka. A po druhé. Splátky z platu. O pivo jsem musel začít žebrat. Chvíli to šlo, ale pak už jsem ani v hospodě neměl nárok na svoji židli. Klesnul jsem níž, nežli ostatní, byl jsem vyloučen z klubu osamělých. Klesnul jsem mezi bezejmenné lidi z bufetů. Mezi bezmocné alkoholiky z ulice.

Nemám nic svého, nemám žádnou oázu, jenom nádraží a vagóny na konci nástupiště.

Karmína chrněla, jako kočka, co se mazlí. Lokomotiva houkla do noci. Z rozhlasu se ozývaly pokyny pro přesun vagónů.

Karmína je stejná. Je jedna z nás. Zvykli jsme si, že o nás nikdo nestojí. Jsme smířeni s tím, že nebýt strachu z trestu, dávno by nás někteří pozabíjeli, nebo nahnali do plynu. Tak jako se uklízí smetí. Připadáme jim jako ostuda města. Nepatříme do jejich stylu. Karmína patří mezi nás. Je chudák, ale statečně bojuje. Pomáhá si tak, jako to ženské umí. Najde si někoho na pár dnů a je s ním.

Nemám jí co nabídnout. Ale vlezla do mé ložnice. Do mého vagonu. Asi čeká trochu jistoty, trochu tepla. Strkal jsem do Míny, dokud se neprobrala. Udiveně zírala do noci a skoro nevnímala. Dal jsem jí pusu.

„Chci k tobě.“ Zašeptal jsem.

„Nevotravuj. S cikánama nespím.“, řekla naštvaně a začala mávat rukama a kopat nohama.

„Jsem Ital.“, zařval jsem na ní.  Přikrčila se. Znovu jsem jí políbil.

„Tak jo.“, řekla, „když jsi Ital, tak jo.“

 

 

II.

Když jsem se ráno probudil a začal se pakovat, Karmína ještě spala. Chvíli mi v tom ranním šikém světle připadala docela hezká. Pak jí stále silnější světlo dne, vracelo do reality. Zbídačelá, špinavá, rozcuchaná, plná pirsningu. V noci jsem cítil, že má pirsing i na místech, kde bych to nečekal.

Rozespalé ráno se křenilo otráveně na chlapy  v oranžových železničářských vestách, protože se poflakujou podél vagónů a tlučou kladivama do kol a spojů, protože dělají rámus a nectí ticho po umírající noci. Ráno se šklebilo na dělníky, co spojují lokomotivu s vagony, jako se já spojil s Karmínou. Chladně a nezúčastněně. Bylo pod mrakem, a občas upadlo z nebe trochu vody na nástupiště. Pohrdavé ráno plné špíny. Uklízečky sbírající odpadky. Modrooká průvodčí stojí u stánku s kafem a pozoruje mne. Jen tak. Nemá co dělat. Pozoruje mne a ohrnuje nepřátelsky rty. Pochopila, že jdu z míst, kam žádný vlak nepřijel. Otrapa co jistě spal v odstavených vagonech. Pak v nich nemá být špína a blechy. Průvodčí naštvaně semkla rty a pak se raději ode mne odvrátila. Má svoje starosti. Tohle ať si vyřídí ostraha. Ona čeká na svůj vlak. Jako já čekám na něco a nevím, co to je. Nahmatal jsem v zapínací kapse doklady a peněženku. Dělám to automaticky. Už se mi několikrát stalo, že mne v noci obrali o všechno. Karmína mně nic nevzala. Je to pak ponižující anabáze, žebrat na úřadech o nové doklady. Nahmatal jsem peněženku. Vím přesně, co v ní mám. Padesát pět korun.  Rozhodl jsem se dát dvacku za sprchu.

Pokladní na wc to ocenila:“To jste dobrej, že se chcete umejt. Copak bude dneska za slávu?“

„Nic nebude. Chci ze sebe vymejt ten podělanej život.“, řekl jsem naštvaně, „Půjdu si hledat práci.“

Pokladní koukla na mne a na dvacku a pak řekla: „Mám dneska chuť udělat dobrej skutek, mladej. Dvacku si zase schovej.“

„Dík.“, zamrkal jsem na bábu, „Díky slečno.“

Zašklebila se jako čert a ukázala mi sprchy, abych jako už mazal a neotravoval.

„Zdá se, že mám dneska v noci i ve dne dobrej den.“, pomyslel jsem si. Trocha toho štěstíčka mi pozvedlo prudce náladu. Ve spršel jsem si začal zpívat. A bába u pokladny se ke mně přidala. Jo, jó, jó. Některá rána jsou fakt docela romantický a sladký. Záchodama zněl náš ranní zpěv a nádraží bylo najednou přítulné a domácké. Domov dělají lidi, ne zdi.

„Fešák.“,řekla bába a usmála se,“ Řekni jim, že jsi cizinec. Třeba Ital, nebo něco takovýho. Cizince možná spíš vezmou do práce, jak cikána.“

„Já jsem Maďar, paní.“

„No jo. To zní taky dobře. Férenc Vároš.“, smála se bába, „To jo. Řekni jim, že jsi přijel z tý Budapéště a že jsi študovanej.“ Bába otevřela flašku od Coly a napila se. Měla tam červené víno. „Na! Cvakni si na kuráž.“

„Jasně paní.“, a usmíval jsem se na celé kolo.

„Možná by ses mohl zeptat v  uklízecí firmě, co je dole ve vestibulu. Večír mi říkal šéf, že jim nějakej dělňas zkolaboval.“

„Díky. Jste jak moje máma.“

„No to bych to chytla.“, zabručela najednou a začala se usmívat jiným směrem. Kouknu a je mi to jasné. Němci jdou z toho ranního vlaku na wc. Mají tady hodinu čas, tak budou zevlovat a okupovat restauraci. Guten tag.Guten tag. V pětatřicet ráno. V Německu nebo v česku. Záchod. Trocha vody. Kafe. Odměna za úslužnost. Bude na další krabici vína. Babi se usmívá a září.

Jdu do vestibulu. Ve firmě mají zamčeno. V pět třicet ráno, ještě spousta lidí spí doma v peřinkách, nebo teprve postavili vodu na čaj a zívají do umyvadel a šklebí se do zrcadel. Strážníci už zašli do strážnice. Ostraha nádraží pije čaj v bufetu. Vrátil jsem se tedy na lavičky do vestibulu. Když jsem umytej a čistej mám víc odvahy. Tyhle lavičky jsou vlastně tak trochu jako domov. Jako obývací pokoj. Sedáme na ně, a když nás není moc, sedají si i mezi nás jiní lidé. Jako na pikniku. Jsme mezi lidmi a oni s námi. V tu chvíli zapadáme do světa nádraží, patříme mezi občany, jsme jedni z cestujících, co mají své plány a své cíle. Ale jenom když je nás tu málo. Jakmile se tu sejde celá parta a zabereme celou lavičku, pak jsme rázem vetřelci. Ostuda města. Občas nás tu ostraha nechá, v čase mezi rychlíky. Kašlou na české cestující , kašlou na práci. Před příjezdem rychlíku nás však vždy vyženou z laviček a z nádraží. Chodí sem cizinci.

My, bezdomovci , jsme hloupí a neorganizovaní. Kdybychom se střídali, kdybychom si udělali rozvrh obsazení lavičky, tak budeme nenápadní, nebudeme vadit.  Jenže to je právě to. My nejsme zvyklí se organizovat. My se ani nechceme organizovat. Žijeme neorganizovaně, svobodně. Nemáme pracovní dobu, nemáme spěch, nic nás nikam nežene. Máme úplně jiný rytmus života. Nemáme hodinky, nemáme mobily. Nemáme povinnosti. Žijeme ze dne na den. Nemáme majetek. No to vlastně není pravda. Každý máme spacák, baťoh s osobními věcmi. O naše věci se bojíme možná víc, jak ti co mají majetek. Jsou to věci nutné k přežití. Jsme jako zvěř, co má v džungli svoje nory, svoje místa k lovení. Běda, kdyby se tam objevilo cizí zvíře, nastane boj. Naše věci si krademe mezi sebou navzájem. Jsme divá zvěř v džungli. Ale to je v džungli normální.

Jednou v dětském domově byla přednáška pro vychovatelky. Seděl jsem za trest ve vedlejší místnosti a neměl jsem volno. Vychovatelka na mne zapomněla a tak jsem slyšel přednášku o Romech. Tedy o cikánech. Zajímalo mne, co se o nás učí a tak jsem poslouchal. Pamatuji si jenom kousek a ten se mi líbil: „Romové myslí jinak než Češi. Jejich přístup k vlastnictví je jiný. Nerozlišují příliš: to je moje a to je vaše. To, co se jim připlete do cesty, si vezmou, pokud to potřebují. Stejně jako gepard si uloví to, co se mu připlete do cesty. Pokud nemá gepard hlad, neloví. Róm nemá potřebu chodit do práce, vyrábět něco do zásoby. Když má hlad, jde lovit, když ho nemá, odpočívá.“

Myslím, že na tom není nic špatného, co ten chlápek vysvětloval. Vždyť je to tak všude v přírodě. Ze školy si pamatuji, že to tak měli i bílí lidé. Kdysi dávno. Vyráběli jenom to, co potřebovali a zároveň si své výrobky mezi sebou vyměňovali. Nebyly potřeba peníze. Teprve, když začali vyrábět na sklad, teprve tehdy začali být potřeba peníze, bylo potřeba továren, byly potřeba dělníci, byl potřeba rozvrh hodin. Ten chlápek popisoval naši džungli zcela správně. Snažím se pochopit, proč to bílí považují za špatné. Snažím se chápat to, jak moc lpí na svých věcech, na svých hranicích, na svých pozemcích. Ale,  když si vzpomenu na svůj spacák a baťoh chytře schovaný v igelitovém pytli v díře mezi starými pražci, také mám o něj také strach. Bylo by hnusný nemít spacák a třást se v noci zimou. Jenom doufám, že Karmína spala a nedívala se, kam jdu spacák schovat. Takže trochu to chápu, ale ne zas tak moc. Možná je problém v množství těch starostí. Nakonec nový spacák dostanu na charitě.

Mrknu na nádražní hodiny. Půl šesté. Za chvíli přijede vlak, co sesbíral lidi z okolních vesnic. Půjdou naštvaný a zamračený do práce. Proženou se vestibulem jako divoká voda. Mají to na chlup. Nesmí se opozdit. Vestibul, schody, venkovní parkoviště, podchod. Tramvaj. Jako roboti se poženou za svým cílem. Zapsat příchod. Rychle se převléknout a začít pracovat. „Do zásoby.“, řekl jsem si pro sebe ironicky větu z té přednášky. Protáhl jsem se a pozoroval, jak řeka lidí teče. Nějaký chlápek se na mne opovržlivě podíval a já, jemu na vztek, jsem se slastně a provokativně protáhnul a ještě jednou. Jako že jsem právě vstal. Dostal vztek, ale nemá čas, se mnou zabývat. Musí stisknout páčku píchaček.

Přišla Karmína. Rozespalá, rozcuchaná. Už chápu. Ten chlápek se nedíval na mne, ale na ní. „Čau.“,řekla po domácku a posadila se vedle mne. Expresní. Přijala mne za svého. Dneska jsem její chlap. Položila si hlavu na mé rameno. Jenže nesnesitelně páchla. Musím ukázat, kdo je tady pán. Vytáhnul jsem dvacku, co jsem ušetřil. Lačně se na ní zadívala.

„Mám hlad.“, řekla.

„Nejdřív jdi za bábou a umej se. Pak půjdeme na jídlo.“

Udiveně se mi dívala do očí. Byl v nich smutek a údiv. Nevím, co v mých očích hledala, ale pak se usmála: „Tak jo, ty Itale.“ Já myslím, že každý ženský, i takhle otrlý jako je Karmína, vadí špína. Jsou rádi, když mohou vonět. Jenže,  když se vykoupou  bezdomovci jako jsme my, a hodí na sebe zase to špinavý oblečení, moc velký rozdíl to není. Jsme pak čistí spíše  uvnitř sebe, nežli zvenku.

Ostraha koukala jako, když je nepřipravené přepadnul nepřítel. Stáli jsme s Mínou u pultu a objednávali polévku s rohlíkem a jednu Colu. Na víc jsem neměl peníze. Ostraha nás pozorovala, připravená vystřelit, jak jsem to viděl v jednom filmu v kině. Pozdravil jsem je. Na chvíli ztuhly jako kus ledu, ale pak roztály.

Jeden z nich se zasmál:“Čeká tě překvapení.“

Kývnul jsem hlavou, jako že slyším.

Ten druhý z ostrahy se rozesmál: „No jo. To máš pravdu. Překvapení.“

„Co se bude dít?“,zeptal jsem se.

Dělali tajnosti: „To uvidíš. Budeš mít úplně jinak zařízenej bejvák.“

Pak dopily kafe a zvedli se. Přijíždí rychlík. Chvíli nás pozorovali, jestli nás mají vyhodit, ale usoudili, že by to neprošlo, když jsme zaplatili, tak se odvalili na perón. Němci mají přestávku v jízdě a je třeba zajistit jejich ochranu.

„Jdem se zeptat na práci.“, řekl jsem Míně. Váhala.

„O co jako jde?“, zeptala se.

„Ta firma dole v hale. Bába říkala, že potřebujou dneska lidi..“

„Úklid?“, řekla Karmína otráveně,“To mne nebaví. Jsem celá rozlámaná. Nezvládnu to.“

„ Nemám už peníze.“,řekl jsem.

„Tak jo. Něco vydělej, drahoušku.“, řekla Karmína.

Zasmál jsem se: „To jako, že jsem tvůj starej a mám tě živit?“

„Jasně. Já ti za to dám zase něco jinýho. Starám se ti o domácnost.“, řekla Karmína a úlisně se mi dívala na nohy.

Nebyl jsem naštvanej. Vlastně se mi to líbilo. Usmál jsem se na ní.

„Jsi potvora. Ale v Itálii je to normální.“

Pak jsme se oba začali smát. Lidi v bufetu se po nás otočili. Fakt pěkný a romantický ráno.

III.

Karmína se vydala do denního centra. Pěšky. Že se potřebuje projít. Asi jde zkontrolovat svého včerejšího manžela k obchodnímu domu. Nežárlím. Je to prostě džungle. Kluci se tam scházejí. Je tam podchod a neprší tam. Jsme tak trochu i komunita. Když tam přijdeš a nemáš, dostaneš cigáro i hlt vína. Víme, že se nás lidi bojí a to nám dělá dobře. Cítíme svoji sílu. Navíc: máme psi. Pes je nejlepší kamarád.

Jsme  parta, ale jenom z nutnosti. Neskrýváme to, že se nemilujeme. Ale na druhou stranu potřebujeme někam patřit. Podchod je naše druhé denní centrum.

V  církevním centru se musí dodržovat  řád. Postup. Nesmí se tam kouřit. Musíš sedět za stolem. Musíš stát frontu na sprchu. Musíš odpovídat na blbý otázky. Dělají ti návrhy, abys přestal žít, jak žiješ,  a jestli tě to baví a jestli taky myslíme na budoucno, a co na to rodina.

Minulý týden jsem na toho jejich chlápka začal křičet, že už mu asi po stý vykládám: jsem z dětského domova! Neznám svoje ségry. Nevím, kdo je moje máma. Neměl jsem tátu. Tak ať mě nesere.

„Běž se uklidnit“, řekl naštvaně. Nejdřív jsem ho chtěl zmlátit. Měl jsem vztek. Ale Pedro, co je v podchodu, takový nejmenovaný kápo, se na mne ostře podíval a já věděl, že všichni chtějí mít klid, protože bude polívka a potřebujou do sprchy, a tak jsem se vypakoval, ale nezapomněl jsem pořádně prásknout dveřma. Pamatuju se ještě, že si Karmína ťukala na čelo, jako že jsem úplně blbej cikán a sedla si vedle Minotaura a něco mu říkala, asi o mně, a smáli se. Teprve pak jsem vlastně prásknul dveřma. Možná, že ne kvůli tomu chlápkovi z centra, ale možná že kvůli Karmíně.

V agentuře ve vestibulu se už svítilo.

„Chtěl bych práci. Nějakou brigádu.“, řekl jsem chlápkovi, co seděl za stolem.

„Jo. Tebe znám.“,řekl chlápek.

„Víte kdo jsem. Byl bych rád za nějakou práci. Třeba jenom na dnešek.“

Něco by tu bylo. Potřebuji dneska víc chlapů. Budeme vyklízet.“, řekl a pak mu něco došlo a zasmál se,“No, je to vlastně dobrej fór. Budeš stěhovat svůj obývák. To musím fakt vyfotit.“

„Co je to za blbost?“, pomyslel jsem si. Cítil jsem nějakou levotu.

„Zaplatím ti hned, jak doděláš práci. Padesát na hodinu.“, řekl úlisně chlápek

„Tak jo.“, kývnul jsem

„Takže mi dej občanku. Zapíšu si tvoje data kvůli účtárně. Jo a čistýho je to čtyřicet tři. Aby bylo jasno. Padesát je to hrubého. To znamená pět hodin, dvěstě patnáct korun na ruku. Aby bylo jasno.“

“Je to jasný, šéfa.“řekl jsem

IV.

Nahoře ve vestibulu, v mé čekárně, se dělo něco, co jsem nejdřív nechápal. Dva chlápci v montérkách z té firmy odřezávali rozbruskou zrezavělý matky u laviček. Všude jiskry z ocele a ten divnej smrad spálenýho železa.

„Jo.Jo, mladej. Stěhuješ se. Popadni ty lavičky a budeš je nosit za nádraží do kontejneru. Ještě s tímhle.“, přikázal šéf.

Otočil jsem se. Za mnou stál Pedro. Taky otrávenej povinostmi. Prostě nesnášíme, když něco musíme. Oba máme tuhle averzi z dětského domova. Celej život žijeme v kasárnách. Rozkazy nám jdou na nervy. Jenže peníze, jsou k životu nutný.

Tak tohle je fakt síla. Stěhujeme naše lavičky do šrotu. Náš obývák. Na tohle si nás najali. Policajti to věděli už  ráno a měli z toho bžundu. Dostáváme peníze za to, že si boříme vlastní byt.

„Budou tady nový lavičky?“,zeptal jsem se šéfa.

„To tak. Ani náhodou. Dávají je pryč, abyste se už tady neflákali. Aby jste tu už nesmrděli.“, odpověděl za šéfa jeden dělník.

Pedro se nahrbil a pak vyrostl. V očích měl blesky.

„Kdo u tebe smrdí, ty zpuchřelino.“, syknul Pedro na dělníka.

Dělník pustil rozbrusku naplno a nastavil jí před sebe jako štít.

„Přestaňte se vykecávat!“,zařval šéf,“za to vás neplatím. Popadněte lavičku a makejte.“

Kouli jsme s Pederm na sebe.

A v očích jsme měli ten svrab a neštovice blbýho světa. Tan paradox mezi bídou a mezi povely otrokářů s bičem. V očích jsme měli oba krabici s vínem, kterou si dáme, až dostaneme peníze a v očích jsme měli oba Karmínu, která je naše kámoška a milenka.

Pedro se ušklíbnul a kývnul na mne. Pohrdal dělníkama, co se nechali zotročit na tři sta dnů v roce. Vzali jsme lavičku a pomalu jsme jí odnášeli z našeho obýváku. Když dopadla do kontejneru, křuplo to a zavrzalo to jako úder tanku, co najel na barikádu.

Odnesli jsme ještě jednu a pak si dali cikáro. Padesát na hodinu je i s časem na kouř. Nikotin a ta slast, že jsme si sami dopřáli svobodu, že my dva nejsme otroci, že život půjde dál i bez laviček, to v nás vytvořilo  slastnou náladu a povznesení. Pedro mi dal potáhnou Jointa a mě se uvolnili všechny svaly a všechno to neskutečný napětí z dnešního rána, kdy se stalo tolik věcí, které se normálně nestávají. Sprcha, Karmína, Pedro, lavičky.

„Stojíme tu jako blbci.“,řekl Pedro a ukázal na lavičku v kontejneru.

Pochopil jsem a vlezl do kontejneru a pak jsme lavičku vytáhnuli před nádraží, pod takový přístřešek, a sedli si.

Pedro mi dal ještě potáhnout a mě bylo najednou do smíchu. Přihnal se šéf a začal něco křičet, že to si může ty lavičky odnosit sám a my se s Pedrem rozchechtali jako blbci a volali: „Jasně šéfe. My už svojí lavičku máme. Jestli chceš s námi posedět, tak si přines taky jednu.“

A šéf soptil a křičel a nám to bylo jedno. A pak jsme se ještě rozchechtali, když jsme viděli ty dva dělníky,  jak se tahají s lavičkami. Naštvaný otroci. Podělaný ze šéfa. Až jsme se zajíkali. Bylo nám jak svodným ptákům, co sedí na zábradlí a můžou kdykoliv odlétnout. Tohle asi bylo to nejšťastnější, co jsem dnes ráno zažil. Ani sprcha to nebyla. Ani Karmína. Ale tahle svoboda. A pak ještě možná to jak jsme si spolu s hajzlbábou zazpívali ve sprše.

Za pár minut přišli černí mužíci s pendrekama a my se hold museli zdekovat od nádraží dál.

Najdeme si jinej obývák. Jestli totiž Bůh opravdu je, tak je, podle mýho názoru, naprosto svobodnej a vane si kam chce.

V.

Rozhodli jsme se jít do církevního denního centra za Mínou. Pedro se zastavil na zastávce a čekal na trolejbus.

„Projdu se.“, řekl jsem a mávnul rukou. Pedro neprotestoval. Asi věděl, že bude u Míny dřív jak já a to ho potěšilo. Já zase věděl, že bude muset vyplňovat s revizory doklad o jízdě na černo. Stáli mu totiž za zády a on je neviděl.

Musel jsem se smát. Něco mne nutilo, abych se smál a tak jsem raději šel pěšky. Revizoři mne nevadí. Už mne znají jménem. Pedra taky znají. Proto se postavili hned za něj. Mají jistej výsledek.

Nevadili mne revizoři, ale vadilo mi, jak na mne lidi pitomě koukají, že se směju. Vydal jsem se na procházku městem.

Malými písmeny jenom pro Plzeňský domorodce – ostatním to nic nebude říkat:

Město je nově vykvetlé pro své pracující občany. Obarvené fasády. Hlídané centrum. Za komunistů v centru bydleli cikáni a všude byla špína, spadaná omítka. Město smrdělo od počůraných zákoutí stejně jako ve středověku. Komunisti nepovažovali historická centra za hodné pozornosti. Jim se líbila sídliště. Panelák vedle paneláku. Stejné fasády. Stejná okna. Stejné dveře. Stejné prodejny. To bylo jejich město. Historické centrum, byl jenom smrdutý pozůstatek feudalismu a kapitalismu. Tak ho nechali nám, cikánům.

Nemám rád centrum z jiného důvodu. Ozářené výlohy plné zboží. Stylové kavárničky s posedávajícími paničkami,  hospody s velkými talíři plnými masa a příloh. Drahé pivo. Příliš krásné pro bezdomovce. Sem prostě nepatřím. Tady cítím nepřátelství u každého, koho míjím.

Rychle jsem prošel plzeňské náměstí. Už se těším na tu čáru, co odděluje historické centrum od dělnických čtvrtí za ním.

Je to dvojitá čára a skládá se ze dvou úseček Klatovské třídy. První úsečku vyrobili před sto lety. Na jejím začátku si postavil Emil Škoda svoji rezidenci. Dal tím najevo, že on je začátek nové éry města. Za ním se táhly domy zaměstnanců jeho (Škodových) závodů.

Druhou úsečku postavili komunisti. Já myslím, že ten chlápek prostě sednul nad mapu a udělal rudou čáru od náměstí, přes řeku, přes vilovou čtvrť boháčů, až na pole za městem. Tam nakreslil velký rudý kruh. Do něj pak naskládal sedmdesát tisíc lidí. Do stejných paneláků. Prostě mu to bylo jedno. Splnil úkol strany a nemyslel na historii, na přirozený vývoj města.

( Tohle všechno mi vyprávěla vychovatelka z dětského domova, jinak bych to nevěděl. Já jí věřím, protože ona byla chytrá a hodně četla knížky a sbírala staré fotografie města.)

Na sídlišti se necítím doma. Nejsou tam žádná zákoutí.  Jakoby ti odevšad táhl na záda. Lidi tam chodí jenom spát. Lepší ubytovny,  odtud se,  jak včely z úlu, ráno vyrojí lidi a letí do továren a večer zase zpátky. Když se chtějí pobavit, jedou do centra. Jenom pár jich sedí v sídlištním bufetu.

( Paní vychovatelka mi ukazovala staré fotografie městské části, která vznikala před dvě stě lety za zbořenými hradbami původního města. : Tam, kde komunista začínal kreslit rudou dlouhou čáru, byla kdysi židovská čtvrť, malých domů, křivolaké tajemné uličky vedoucí k řece. Byla tam velká kasárna, pro vojáky císaře pána. Centrum města a nové dělnické čtvrti kolem Škodových závodů, tak byly propojeny romantickou žílou, kterou pokračovalo město ve svém růstu, kterou kolovala krev tradice, kterou se propojovaly dějiny. Město bylo jediným celkem, rostlo ze všech staletí, po které žilo. Jenže to komunistu nezajímalo, říkala vychovatelka.)

Komunista udělal čáru na plánku a zbořil kasárna, zbořil tajemnou čtvrť židů, odříznul Škodovy závody a napojil je na paneláky. Já vím, že mi to může být ukradený. Jenže na co mám myslet, na co mám vzpomínat, když ne na vychovatelku, kterou jsem měl jako svojí mámu. Když se vleču městem, kde vlastně ani nejsme doma.

A je fakt, že ta čára mezi náměstím a dalším světem, je i dneska něco jako hranice mezi státy. Hranice mezi lidmi. V centru je noblesa a přepych, historie  a za tou čárou si na noblesu jenom hrajou. Ať se snaží obchody za čárou, jak chtějí, prostě z nich vyzařuje, že jde jenom o peníze. Možná je to tím, že za čárou je jedna herna vedle druhé, že je tu sexshop , že tu jsou prostitutky, že je tu prostor pro ty co sice nejsou bezdomovci jako já, ale co se tak cítí, co se sem jdou uvolnit z okovů každodennosti, z pasti sídlištní ubytovny. Bez hrané noblesnosti.  Začpěné hospody, normální cena piva, holky, co si nanic nehrajou, herny, kam můžeš utéct před světem.

Čáraje čtyřproudová silnice, která navždycky rozdělila město na dvě části. Už se těším, až přejdu hranici ze světa hogo fogo, do světa, kde se cítím líp. Už se těším, až uvidím Karmínu.

VI.

Hygienický servis vytvořila církev vedle kostela.. Nikdy si nemůžu zapamatovat,  jak si tahle církev říká. Není starobylá. Je moderní.

Jejich kostel je jiný než na náměstí.   Je celý bílý. Bez ozdob. Okna jako v továrně.  Něco jako nemocnice. Ani lidi mi tam nepřipadají opravdoví, ale spíš jako zaměstnanci. Ve staré církvi na náměstí si mne nikdo nevšímá a je tam šero. V téhle moderní, se lidi nutí do rozhovoru. Ale nejde jim to od srdce. Od srdce se dá i mlčet a mluvit se dá zase z povinnosti. Jako kdyby jim někdo rozhovory sčítal a jako kdyby cikán byl za dva body. Směju se tomu.

Ale spíše mám tyhle pocity kvůli tomu, že se starají o závislé na drogách a jsou za to placený od státu a skrze jejich práci hodnotím i jejich víru.

Hygienický servis funguje takhle: Vykoupeš se, dostaneš čaj.  Pro mne je to zdarma. Hradí to vlastně stát. Čím platím já?  Trochu jim podlézám: „Chci začít žít nový život. Už nechci být na ulici. Chci přestat být závislý.“

A oni si to zapíšou a pak to státu vykazují. Lákají lidi do léčebny, kterou mají za městem. Když mají málo pacientů, tak hned dělají větší a delší nábor. Proto jsem minule prásknul dveřma. Chtěli mne do léčebny. Vadí jim, že se směju nebo rozčiluju. Asi mají pravdu. Jenže já miluju svobodu. Karmína to s nimi umí líp. Udělá chudinku a oni jí obskakujou. Nerozčilujou se na ní. Když je umytá a najezená, jde si s Pedrem nebo  s někým jiným na jointa na lavičku do parku.

VII.

Církevní hygienický servis: Karmína pila čaj. Pedro seděl u ní, ale bavil se s tím klukem, co má vlasy jako sláma a co má černýho psa s obojkem s hřeby, kterej na něj čeká přivázanej venku. Toho psa se bojím. Neodhadnu jakou má náladu. Stejně jako u medvědů. Ty prý taky nedávají nic najevo a najednou tě tlapou zabijou.

Ujal se mne zaměstnanec centra, co má tetování na rukou i na zádech. Je na rovinu. Mám ho rád.

„Jak žiješ Dežo.“, zaptal se. (Dežo je moje jméno – to jsem ještě neřekl?. Nevím jestli mi ho dala máma. Nikdy jsem mámu neznal.)

„Vystěhoval jsem se.“, odpověděl jsem,“ Vzali mi lavičku na nádraží. Jediný co mne těší, že tam nebude už sedět  nikdo.“

„V novinách psali, že se vás tím zbaví.“, řekl potetovaný,“Vzali lavičky, abyste neměli kde posedávat.“ Nalil mi čaj a podal cukr.

„Díky.“, usmál jsem se, „Píšou o nás v novinách? To jsem mediální hvězda.“

Karmína si hned také vzala cukr. Možná tím dala najevo, že je tu se mnou? Houby s octem.  Pedro  po mě  loupnul očima a pak hned po Karmíně a rychle se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Usmála se a oba se zvedli ze židle. Moje manželství skončilo. Nemám byt ani manželku. Nemám ani Jointa. Pedro má jointa a proto má Karmínu. Dneska. Večer ji možná budu mít já.

„Zítra bude fotbálek. Přijdeš?“,zeptal se potetovaný. Pokýval jsem hlavou a pomyslel si: jestli bude hrát Pedro, tak ho zfauluju. Už se těším, jak se bude válet na škváře. Prát se s ním nemůžu. Je to kápo. Ale při fotbale to bude normální. Představa Pedra na zemi mne rozesmála. Potetovaný se díval udiveně a trochu ustaraně na můj smích. Nemohl jsem smích zastavit.

„Kdybys potřeboval do léčeby, tak si řekni. Máš už zase nárok.“, řekl potetovaný a rychle se rozloučil, abych náhodou nekřičel jako minule. A byla to škoda, že tak rychle odešel. Rád bych se pohádal. Jsem bezdomovec a právě mi kámoš vzal ‘manželku‘. Jsem čerstvě rozvedenej a to je prý situace na sebevraždu.

Kluk se slámovými vlasy řekl: „Máme sem prý chodit častěji, aby měli víc lidí. Když nás bude hodně, dostanou možná od města ještě nějaký místnosti. Já taky přijdu hrát fotbal. To je fakt bomba.“

Dopil jsem čaj a šel pryč. Na vzduch. Na svobodu.

Asi je nějaká čára mezi mnou a lidma. Jak jí někdo překročí, mám vztek nebo se začnu chlámat jako magor.

IX.

O ulici níž, je starý oprýskaný pavlačový dům. Párkrát jsem tam přespal. Už to nejde. Mají zamčeno. Mříže.

Nahoře, v prvním patře,  bydlí opravdovej magor. Přesně v devět otevře okno a křičí: „Ježíš. Ježíš žije. Uvěřte v Ježíše“ Nebo nějak podobně.

Kouknul jsem na věž starého kostela. Bude devět. Tak jsem se zastavil a čekal, jestli orloj bud fungovat.

Za chvíli se otevřelo okno a vylezl apoštol: „Ježíš. Ježíš žije. Uvěřte v Ježíše.“ Funguje to. Začal jsem se smát a nemohl jsem to zastavit. Jenže magor přestal křičet a začal se na mě dívat.

Asi ze strachu, jsem se ovládnul a přestal se smíchem. Rozhodl jsem se zmizet. Jenže stalo se něco, co jsem nečekal. Magor na mne ukázal a docela normálně zavolal dolů z okna: „Dáš si kafe?“

Myslím, že magor jsem spíše já, protože jsem kývnul.

Dveře domu začaly bzučet a když jsem do nich strčil, tak se otevřely. Něco mi říkalo, ať se potížím vyhnu, ať zmizím. Nemíchej se do magora! Kdo s magorem zachází, s magorem i schází. Nebuď blbec. Jenže já byl zvědavý. Nic mne dneska nečekalo. Karmína je ve spárech Pedra. Celý den přede mnou. Nakonec je to jedno. Magor jsem já, magor je i on.

Vyšel jsem do prvního patra a nohy jsem měl jak z olova.

Stál ve dveřích. Usmál se. Jenom tak nepatrně.

Ještě jsem se mohl otočit a jít. Jenže jsem byl zvědavej. Strach, zvědavost, naštvanost na Pedra, to všechno se smíchalo dohromady a tak jsem byl rozhodnutej, že stačí jeden křivej pohled a začnu magora mlátit. Byl jsem rozhodnutej ho i zabít. Já přece jsem taky magor.

Ustoupil ode dveří a někam zmizel. Dveře dokořán. Rozhlídnul jsem se po chodbě. Vpravo byl on, v kuchyni, a opravdu měl zapnutou konvici na vodu, vlevo byl ten pokoj s oknem do ulice.

„Jdi dál a sedni si. Kafe bude za chvíli.“ Řekl to docela normálně. Tvářil se normálně. Asi má lepší den,. Nebo není magor?

Šel jsem do pokoje. Velký kulatý stůl a nejmíň deset židlí. Je to magor! Bydlí sám a má deset židlí. V rohu válenda, noční stolek, lampička. Deka. Polštář. Má se tu dobře. Střecha nad hlavou. To je lepší než vagón. Na stěně kříž větší jak já. Asi kradenej z kostela, tipnul jsem si. Pod křížem takové to štokrle na klečení. Na stole nějaká knížka s křížem. Možná je to nějakej farář nebo co. Pamatuju,  jak před pár lety tu bylo spoustu farářů. Měli stan na náměstí a křičeli podobně jako on. A lidi pak chodili do toho stanu a vycházeli odtud jako zářící lampičky. Asi tu zůstal, zatímco ti ostatní někam odjeli.

Tak jo.

Nejspíš dostanu přednášku o pánu Bohu. Tak jo. Vlastně je mi to jedno. O něčem se kecat musí.

Tak jo. Kafe a pánbůh. Magorovatej den. Tak jo. Dopiju kafe a zmizím.

X.

Přinesl kafe. Hlavu nějak na stranu. Sednul si a mlčel.

„Pane bože,“řekl jsem si, když jsem ho viděl z blízka, “je to magor.“

Začal se smát. Koukám na něj, ve mně nejistota jako lepidlo. Celej svět je plnej bláznů. Připadám si jak v blbým filmu.

Smál se tak, jako klaun z jednoho filmu, jako ty chechtací pytlíky, co se prodávaly, když jsem byl malý dítě. Něco mne nutilo se taky zasmát. Panebože, já jsem taky vůl. Jako on. Nemohl jsem smích zastavit a tak se taky směju. Oba se chechtáme jako pitomci. Jenže ono to prostě nejde zastavit. Už mne bolí břicho. I on očividně by rád přestal.

Povedlo se. Přestal se smát. Já jsem se taky přestal smát. Zadržoval smích a zase se začal smát. A já si nemohl pomoci a taky jsem vybuchnul smíchem. A zase jsme se smáli oba. A zase se oba pokusili přestat. Zastavili jsme smích, ale jenom na vteřinu. Napil se kafe a vyprsknul ho smíchy. Fakt magořina nejvyššího stupně.

Pak už jsme opravdu nemohli a zmlkli jsme. Oba jsme byli v nejistotě. Takhle se smějou dobrý kmoši, ale ne úplně cizí lidi. Jsme oba magoři nebo budeme kámoši?

Faktem je, že nás ten smích sblížil.

Napil jsem se kafe. Koukal na mne zkoumavě.

„Jsi nějakej farář?“, zeptal jsem, se

Zakroutil hlavou, že není.

„Křičíš z okna, máš tu kříž…“

Pokýval hlavou.

„Jsi nějakej ten kazatel , jak jezdí jinam a tam křtí lidi?“

Zavrtěl hlavou.

„Tak kdo teda jsi?!“, zvýšil jsem hlas a už jsem měl zase  vztek, co ho mám každej den. Vztek na všechny magory světa.

„Jsem Kristus.“, řekl potichu.

XI.

„Takovej Ježíš, jako je v kostele?“, zeptal jsem se

Přikývnul.

„To je mi líto. Toho docela zmasakrovali.“

„To nevadí, když je Bůh s tebou.“

„Jako, že ho to nebolelo?“, zeptal jsem se

„Bolelo.“

„To nechápu… Proč ho vlastně mučili?“

„Říkal jim, že je Kristus.“

„Ty taky říkáš, že jsi Kristus?!“

„Každý může být Kristem. I ty.“

„Asi bych to nechtěl.“

Pokrčil rameny.

„Tak já zase půjdu.“, řekl jsem a dopil kafe.  Tvářil se pořád stejně.

Zeptal  jsem se: „Proč voláš na ulici právě v devět?“

„Všechno má svůj čas.“, odpověděl, “ je čas ke kázání, je čas k modlitbě.“

XII.

Došel jsem si do samoobsluhy pro snídani. Jeden rohlík jsem tam snědl hned u regálu (pro případ, že by něco nefungovalo). Druhý jsem si strčil do kapsy i s baleným sýrem.  Dva rohlíky jsem dal do košíku a zaplatil je. Funguje to. Pokladní mne už zná.   Netuším, jestli ví, že mám v kapse rohlík se sýrem. Kdyby něco, řeknu, že jsem magor roztržitej a položím to na pult a klidně půjdu pryč. Asi by nevolala ostrahu.

Ježíš mi ležel v hlavě a tak jsem si šel sednout do kostela, koukal jsem na obraz Krista. U nás v kostele má namalovaný velký a zářící srdce. Jedl jsem rohlíky se sýrem a koukal  mu do očí a na to srdce. Ty díry co má po těle, na rukou a nohou se mu musely určitě zanítit. Taky jsem měl od rezatýho hřebíku pěknej mazec. Bolelo to jako čert. Spolkl jsem sousto, abych se nezadusil. Zase ten pitomej smích. Pobavilo mne, že rány Krista bolely jak čert. Oni se přece spolu moc rádi neměli. Kristus a ďábel.

„Kriste“, povídám mu, „promiň. To já jsem takovej magor, co se pořád směje. Myslím, že to chápeš. Taky si byl tak trochu jako magor. Stejně jako ten z dolní ulice. Prej tě to bolelo, ale tys to chtěl. Já mám svejch bolestí dost, takže žádný další už nepotřebuju. Ale asi jsi fakt dobrej, když tě všude lidi malujou a dělají ti sochy. Tak promiň. Prostě jsem natvrdlej, že vůbec nechápu o co jde.“

Vrzly hlavní vrata. Přišla ta ženská, co tu každý den uklízí. Loupla po mne okem. Byla jako rentgen. Hned mne odhladla. Ještě, že už mám sněděno. Nenápadně jsem smetl drobky pod klekátko a obal od sýru strčil do kapsy. Asi se tu normálně nejí. Jenže Kriste, to mám jíst na zastávce, nebo co? Tak promiň.

XIII.

Venku svítilo sluníčko. Ale to je stejně na houby. Nejhorší je, když nevíš, jestli máš jít nalevo, napravo, rovně… Nikdo mne nepotřebuje. Nikdo po mě nic nechce. Nikdo mi nic nepřikazuje. Tohle mi  v děcáku vadilo. Když jsem se cítil, jako bych byl vzduch. Potřeboval  jsem někoho u sebe, někoho nad sebou. Třeba, aby mi vynadali, to je jedno. Prostě vědět, že se o mně ví. Že existuju. Nemám rád tyhle brečavý situace.

Kde je asi Pedro s Karmínou?

Vydal jsem se k podchodu.

XIV.

Mám psi rád. Ale tyhle ne. Možná, že bych měl rád svýho psa, ale jejich psi nemám rád. Asi jim smrdím jinak než jejich páníčkové. Vrčí ne mne. Je docela možný, že nemají rádi cikány. Kdo je má dneska rád? Máme jinou kulturu a to je štve. Podle mne my žijeme normálně a oni ne. Bílí totiž pořád mají nějaké úkoly, nemají na nic čas, za něčím se honí. Prostě Gadžové. Ale já sejich ptám: „A kdy budete žít?“ Tomu oni nerozumí, na co se jich ptám. Tvrdí, že když pracují tak žijou, když nakupují tak žijou, když čumí na televizi tak žijou. A tomu zase nerozumím já. Podle mne žiju, když zpívají ptáci a á je pozoruju s hlavou položenou na trávě. Podle mne žiju, když se se sejdeme, my cikáni a kecáme a máme se rádi. Asi i ti jejich psi cítí moji svobodu a to jim vadí.

Asi je to divný konec. Ale ne pro mne. Už mne to nebaví dál vyprávět. Svítí sluníčko a u podchodu nikdo nebyl. Ani Karmína. A nejsem tam ani já. Mám kam jít. U rybníka je totiž krásně a já miluji klidnou , stojatou vodu.

Když pro nás cikány, přestane být něco důležité, tak no to s konečnou platností už dál nemyslíme. Prostě to vytěsníme z hlavy.

Udělejte to i vy. Už na mne nemyslete.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ohrada

Doporučujeme


Černý zářící hřebec. A já malý , ale slavný krotitel, kterého si půjčovali stáje , jako odborníka. Už vím, že jsem prohrál. Na otázky lidí z vedení stáje, jsem poslední dny jenom smutně odpovídal: Dejte mi ještě čas.

Je ráno. Kuropění sotva začalo. Všichni spí.

Už nemám čas , přišel jsem se rozloučit. Vedení stáje mne propustilo. Shovívavě i radostně. Přece jenom to není takový machr jak se o něm vypráví.

Otevřel jsem ohradu a pokořen až k pláči jsem zůstal stát na jejím okraji. Hřebec byl na druhé straně a obezřetně mne pozoroval.

To není kůň, to je člověk, pomyslel jsem si.Nezkrotný, svobodný, silná osobnost. Po mnoha týdnech mi připadal jako člověk, který nikdy nikoho neposlechne, dokud se proto sám svobodně nerozhodne. Četl jsem v jeho velkých hnědých očích, že mne chápe ale i to, že se mi vysmívá. Sotva jsem udělal další krok začal jančit jako pokaždé, vyhazovat nohama, frkal varovně z nozder. Odkrýval své zuby.

Vlez mi na záda, zabručel jsem a posadil se. Vlez mi na záda. Nechci tě už krotit. Ani už nesmím.Propustili mne. Vyhrál jsi. A co má být? Přijímám výhry i prohry.

Kůň se rozběhl a minul mne o pár metrů. Prach zvířený z jeho kopyt na mne dopadal, jako výzva k boji. Ne už tě nebudu k ničemu nutit. Nebudu tě už ničemu učit.

Zastavil se asi deset metrů ode mne. A kýval nejistě hlavou.
Najednou se mu zablýsklo v očích a vydal se k otevřené bráně. Hrome. Zapomněl jsem jí zavřít. Úplně mne to ohromilo. Má jen pár kroků ke svobodě. Za ohradou jsou louky, lesy, jezera.
Ztuhnul jsem , tak že jsem se ani nepohnul. Opustili mne síly. Nejen , že jsem ho nezkrotil, já ho pustil na svobodu. Cizího koně, jsem nechal utéct. Nejen, že nedostanu plat, ještě budu do konce života dlužit pár miliónů. Arabský hřebec vyšel z ohrady a začal se pást.
Vstal jsem a vyšel také. Nebudu ho honit. Nedá se chytit. To nemá cenu. Vyšel jsem stejně jako on z ohrady vydal se na návrší. Blíž k vycházejícímu slunci. Lehnul jsem si a zavřel oči. Cítil jsem chlad ranní rosy. Cítil jsem osvěžení nového dne. Chtělo se mi umřít a tohle by byla ta pravá chvíle.

A pak….

A pak jsem ucítil jeho nozdry na své tváři. Cítil jsem pach z jeho úst. Ten kůň mne políbil. Otevřel jsem oči a spatřil ty jeho. Vesmír hnědých očí s černým nekonečnem.
Jakoby říkal : Hele neblbni, vždyť já tě mám rád. Byla to přece dobrá zábava ne?
Když jsem vstal, uskočil stranou.
Šel jsem zpátky do ohrady a po tváři mi tekly slzy.Hřebec šel totiž za mnou. Jeho hlava kousíček od mé. Zavřel jsem ohradu a sedl si. Přišel ke mně a něco mi šeptal do ucha. Nevím co říkal. Ale ani Mozartova hudba, kterou miluji , nikdy nebyla krásnější. Šeptal mi svá slova o koňské lásce, koňské svobodě, o právu být individualitou, o jedinečné identitě. Máme na ní právo všichni. Muži, ženy, děti, i koně.

Zdánlivě úvod nesouvisí. Je o právu na vlastní identitu. Je o tom, že každý z nás máme svůj osobní vztah s Bohem. Jedinečný. Nesrovnatelný.Říkám-li Bůh tě miluje. Pak miluje právě tebe, pro tebe, kvůli tobě. Jsi jedinečný a Bůh tě miluje.

Mým krédem poslední rok je text 2 Korintským 3:17 Ten Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda.

Pšouch všemocný

Upšouch jsem se v tramvaji
jedné paní u hlavy
Naštěstí seděla
a elegantně omdlela.
Lidé hnedka vedou řeči
o nemravném chování
Jedni, že je to jen křečí
a přírody volání.
Kdo určuje co je správné
a co zase správné není?
Za co mohou politici
Za co zase Unie?
Nakonec se prokázalo
že za vše může emigrace
prezident
a čínské delegace.
Pšouch vyvanul z tramvaje
a pravda se zjevila:
politiku dělají
Češi v noci v tramvaji.
Paní co omdlela
Populární nebyla.

Klaun co se nesměje

Jak smutno
Netopýři loví opozdilý hmyz
Jak černo
Na nebi pořád stejný obraz
Nešeptají
dnes hvězdy mlčí v mracích
Jak prázdno
v mé duši nikdo není. Nikdo.
Ve svěráku
křičí má hlava k prasknutí.
Milosrdenství je
jediná skutečná šance
jak zahodit sám sebe.
Tolikrát jsem zradil člověka
a sebe opustit nedovedu.
Na kolenou
jak trapný klaun v trenkách
s pažemi nad hlavou
se vzdávám lásce.

lehčí než vzduch

Motýl umí odolat větru
Modlitba zničenému srdci

Kedlubny

Myslel jsem, že vymřeli
trampové co v neděli
na nádražích voněli
divokým tymiánem.

Celta už mi zetlela
uzda na půdě mi visí
šátek s uzlem ztratil se
v kanadách pelech myší

Já mám svoji chatrč malou
u zahrádkářů v campu
ve skleníku kamarády
zelení jsou jak trampy

Kedlubny jméno mají
Johny, Wabi, Kid a Mary
špenát, květák, mrkev, zelí
kamarádi jsou to skvělí

Nemá smysl už vám lhát
Kedluben není kamarád
Zelí je hlava bez humoru
Květák němý kudrnáč

Ač jim zpívám Ascalonu
a že Niagara hučí
nepromluví, nezpívají
a jenom tiše mlčí.

V zahradě Eden zatím zavřeno

‘Jeho duše se pak navrátí do jeho těla a dva andělé k němu přijdou. Posadí ho a řeknou mu: „Kdo je tvůj Pán?“ Odpoví: „Můj Pán je Alláh.“ (Korán) 

Fáíd myslel na slova Koránu, když se lehce vznášel k nebeské bráně.

„Takhle jsem si to přesně představoval.“, radoval se Fáid.  „Bylo to pro tebe těžké?“, politovala jej dívka, co stála u brány. Nechápal, o čem mluví. „Sloužit Nejvyššímu není těžké.“, odpověděl překvapeně.

„Zabil jsi tolik lidí. Sám jsi zabil sebe.“, divila se dívka. Její oči byly jako nebe. Její vlasy jako slunce. Oslňovala jej svojí krásou.

Šla pomalu k nebeské bráně do rajské zahrady. Její tělo bylo dokonalé a ladilo se vší nebeskou nádherou. Byl pyšný na to, že je Bůh chce odměnit v ráji.

U brány stál anděl. Dívku vpustil dovnitř, ale Fáída ne.

„Jsi požehnaný kvůli víře, s níž jsi vše činil. Nemůžeč však být zatím vpuštěn.“

Dívka na něj dál čekala za bránou a mile se na něj usmívala.

„Allahu Akbar! Al-iláh je nevyšší! Proč?“, divil se Fáíd.

„Touto bránou vstupují do ráje křesťané, muslimská brána je na východě od ráje.“, pokrčil rameny anděl.

„A ona?“, zeptal se Fáíd, „Jak to, že ona vstoupila?“

Vedle Fáída se objevil jiný anděl a ukázal prstem na Fáídovu hlavu. Fáíd ihned usnul.

Zazdál se mu sen. Byl příjemný. Byla v něm žena.

„Díky al-iláh. Plníš svaté sliby svým služebníkům.“

Anděl náhle kývnul hlavou a obraz se rázem změnil.

Oči dívky zčernaly. Její rozdrcená hlava náhle vypadala jako nakopnutá velbloudem a čpěla kouřem a spáleninou. Měla vypálené oční důlky. Faídovi se hrnuly zvratky do hrdla.

„Allahu Akbar. Nejvyšší! Na cestě Boží jsem bojoval! Bože odpouštějící, slitovný. Proč?“

Druhý anděl dal nový příkaz.

Hlava se proměnila v krásnou černovlásku s očima hlubšíma jak vesmír. S očima slibujícíma vody i v čase sucha. Měla horký dech. Fáíd se opět propadal do lásky. A náhle anděl znovu ukázal prstem a Fáíd byl stržen silou tlakové vlny k zemi. Natáhnul ruku pro pomoc. Ale dívka jen smutně pozorovala jeho pád.

„Vypadáš docela normálně.“, vzdychla.

„Normálně? A jak bych měl podle tebe vypadat?“, zeptal se Fáíd vztekle a snažil se rozmotat své nohy a ruce. Podařilo se mu alespoň posadit.

Mlčela.

Fáíd hledal anděla. Nebyli tu ani andělé, ani nebeská brána a nebyl tu ani ráj.

Dívce však místo toho sednul na ruku nádherný motýl. Křídla vybarvená jako nejkrásnější arabské vzory. Motýl měl hlavu dítěte. Dívka jej užasle pozorovala, chtěla jej pohladit, ale motýl rychle uletěl.

„To byl on. Můj syn.“, špitla radostně, a pak posmutněla. Nenechal se pohladit. Hned ulétl. Přišla o lásku. Přišla o své dítě. Fáíd jí ho zabil.

„Nenávidím tě.“, pronesla na adresu Fáída. A Fáíd se přikrčil leknutím při tak prudkém výbuchu meteoritů z jejích očí.

„Nic nechápu. Al-iláh.“

„Boha? Ty voláš Nejvyššího?! Zabil jsi své lidi, muslimy, pravověrné muslimy a měl jsi přitom zabíjet nepřátele. Zasáhne-li lid nějaké zlo a tento se nestará, aby jej změnil, tehdy ho Bůh zasáhne trestem celý, citovala dívka Korán. Jaké zlo jsem učinila já? Pověz! Jaké zlo?! Tam mluv.“

„Nevím, co jsi učinila, a nevím, co s tím mám já společného.“ Odvětil Fáíd a pokusil se vstát. Neviditelná síla jej srazila opět k zemi.

Teprve nyní si všimnul, že nesedí na trávě, ale stojí na stanici autobusu. Je nervózní. Nevšímá si lidí. Nikoho si nevšímá. Nikdo jej nesmí vyrušit. Kolem pasu výbušniny. Ruku na rozbušce. Nyní však už vidí. Na chvíli prozřel. Vidí černovlásku kousek od sebe. Je krásná, mladá, těhotná. Je plná těšení na svého synka. Podívala se na Fáída a dostala neblahé tušení. Strach. Dítě uvnitř jejího břicha se pohnulo. I ono by bylo raději jinde. Ale proč? Jak mohla tušit, že Fáíd je omotaný výbušninou, že baťoh na jeho zádech je smrtonosná zbraň?

Fáíd však nevidí ustrašené černé oči dívky jménem Latífa. A i kdyby znal Latífu, byl by jí stejně odsoudil k smrti. Má dítě a nemá znaky toho, že je vdaná. Vypadá příliš moderně. Není pravověrnou muslimkou. Jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš pravdivý a svatý muslimský svět.

Fáíd odvrátil zrak od černovlásky a nastoupil do autobusu. Také černovláska nastoupila.

„Tys mne zbavil života! Zabil jsi mé dítě! A nevíš, co se mnou máš společného?!“

„Navrátil jsem tě Al-iláhovi. A možná jsi i mojí odměnou.“

Dívka se rozlítila a vrhla se na Fáída: „Raději v pekle nežli s tebou.

Anděl je mocí svého slova od sebe oddělil.

„Jsem v zahradě nebo v pekle?“, zeptal se Fáíd anděla.

„Je pět klíčů, ke skrytému světu.“, řekla dívka a ukázala na Fáída, „Ale tenhle by neměl mít žádný z nich!!“

„Nepoučuj muže!“, vzkřiknul zlostně směrem k Latífě, “Znám Korán!“

„Jen u Boha je vědění.“, odpověděla dívka klidným hlasem.

Byl vzteky bez sebe. Peklo je to, když ženy poučují muže. Je tedy v pekle! Ale proč? Odvážil se podívat na anděla. Jenže ten už tu zase nebyl.

„Kdo si myslíš, že jsi?“ Latífa mluvila útočně.

Sklonil se tváří k zemi a modlil se: „Bože dej mi znát, kde jsem.? Je-li ona anděl nebo Ďábel.“

Latífa se náhle změnila. Když viděla, jak se modlí, pochopila jeho nevinnost.

Vzala ho s něhou za ruku: “Jsme oba mrtví, a kde jsme, nevím.“

Podivil se té změně. Před nimi se objevila nebeská brána. Latífa se rozhodla vejít a byla vpuštěna. Fáíd byl znovu andělem zastaven.

        „Rozsoudím mezi vámi to, v čem jste se rozcházeli.“, pronesl slova Koránu anděl. Přilétl druhý anděl a přistál s burácením hromu. Svět se chvěl. Obrovský záblesk začal trhat lidská těla, ničit v půli i Fáídovo tělo, jako když trháš chléb. Hlavy se drtí o hlavy. Krev třísní skla autobusu, Sklo se vzápětí rozlétá na milióny rubínových sklíček. Jaká si cizí ruka bez těla se řítí do Fáídovi nohy a oba utržené údy se kutálí za autobus. Každý zvlášť a bez těla. Těla bez duše.

Fáíd sedí na silnici plné skla a kouře. Pozoruje zmatek. Křik. Vnímá hrůzu, jako ptáci vnímají silný vítr. Vedle něj sedí dívka a z ruku jí právě odlétá motýl s nejkrásnějšími arabeskami na něžných křídlech. A dívka Fáída nenávidí, ale anděl jí bere za ruku: “Dcero Al-iláhova, vstaň a modli se.“ A ona zdvihá ruce směrem k nebi a modlí se. Pak bere za ruku Fáída, aby mu pomohla vstát. Cituje Korán:

„A Bůh činí, co Jemu se zlíbí…Takto Bůh zbloudit nechává, koho chce, a vede cestou přímou, koho chce…

Ale Fáíd se s tím nechce smířit. „Jsem mučedník!“

Dívka stojí smutně a pozoruje jeho nový pád. Pustila jeho ruku a on zaplnil bílé sako změtí skáceného těla. Když se to samé opakovalo již po třetí a on se potřetí skácel, přijal Fáíd nabízenou dívčinu ruku s prosbou v očích a konečně vstal.

Kolem se shromáždilo mnoho lidí. Nejprve byli znetvoření, na kusy roztrhaní, bez očí a údů, ale pak se obraz změnil. Zatímco živí lidé sbírali jejich údy do pytlů, mrtví se mocí Boží skládali do své původní podoby. Stáli a mlčeli. Fáíd nejprve očekával, že mu projeví úctu. Vždyť je mučedníkem Islámu!

Mlčeli a nevěřícně si jej prohlíželi. Stará matka se hrbila pod tíhou smutku. Jakýsi mladý Evropan, měl zaťaté pěsti zlostí. Tomu se Fáíd nedivil, divil se však, že on sám nemá radost z mrtvého nevěřícího Evropana. Očekával by vítězný pocit. Jenže se spíše styděl. Evropan rozvinul zaťaté pěsti, uklidnil se a sepnul ruce v modlitbu: „Pane, odpusť mu. Nevěděl, co činí.“ Pak vzal za ruku mladou blondýnu,  svoji manželku, s níž si vyrazil na svatební cestu a odcházeli pryč. Jejich těla zrovna v tu chvíli dali hasiči stranou. „S těmi budou problémy.“, řekl živý policista hasičům, „Evropané si cení živých, více jak mrtvých. S těmi bude velký problém….“ A odklízeč mrtvol pokýval hlavou:“ Evropané se dívají na smrt jinak, nežli my. „

Fáíd dostal vztek a znovu se svalil na zem. Tentokrát přijal dívčinu ruku s povděkem. Nemusela to přece již učinit.

Z rozhlasu se ozýval smuteční hlas politika: „Nikdo nemůže založit islamistický stát vražděním děti, žen, ničením škol nebo univerzit, terorem a sebevraždami v autobusech….“

Fáíd měl chuť křičet: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět? Návrat ke skutečnému Islámu je naší nadějí. Věru, ať již zemřete, anebo budete zabiti, u Boha shromážděni budete! Život na tomto světě je pouze klamné užíváni. Nemůžeme přijmout umírněnou víru. Víra musí být jasná a průzračná.

Černovláska nepustila jeho ruku a vážně k němu promluvila: “Náš prorok byl seslán jako milosrdenství pro celé lidstvo.” Fáíd kroutil hlavou nad bláznivým překrucováním Koránu. Korán je statečný, ne zbabělý. Muhammad zabíjel své nepřátele z moci Alláha.

Mrtví lidé mlčeli. Každý z nich držel v ruce obrázky svých živých příbuzných. Mlčeli. Mlčí a hledí na Fáída. Bylo to Boží vůle, nebo jenom tvoje slepota Fáíde?

A Fáíd křičí: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět?“

A davu mrtvých lidí znovu a znovu odpadávají údy z těla a jejich oči se kutálejí po asfaltu a hoří a dívka znovu a znovu podává ruku Fáídovi, který opět spadl roztrhán na kusy. Po kolikáté už?

Jedna žena, docela obyčejná a prostá se otočila k ostatním: „Mám pět dětí. Nejsou už malé. Jsou muslimové, ale je pravda že někdy tak nežijí. Fáíd vše obětoval své víře. Přála bych si, aby mé děti měli více víry jako má Fáíd, ale na druhou stranu bych si nepřála, aby mé děti porušili Al-iláhův mír. Nezazlívám Fáídovi jeho víru, ale zazlívám mu jeho učitele. Naučili tě jenom půlce islámu.“

Fáíd zbrunátněl ze slov té ženy a kdyby měl rozbušky, znovu by jí nechal vybouchnout: „Alláh u Yahdika (kéž tě Alláh vede). Poslechl jsemsvého otce, jako Izák poslechl Abrahama.“

Žena jen mávla bezmocně rukama a mlčela.

Opálený, svalnatý evropan se rozhodl vyjádřit: „My Evropané máme už jenom málo idejí, máme málo víry. Je to náš velký hřích vůči Bohu. Fáídova víra je veliká a hodná obdivu. Musí však být pravá víra fanatická, slepá a hlavně jednosměrná? Copak nelze najít v Koránu i mír a dohodu? “

„A co Kristus, Váš prorok? Copak on dobrovolně za vás nezemřel?“, křičel Fáíd.

„Kristus nežádal žádné další oběti.“, odpověděl klidně Evropan, „Každý z nás si můžeme svobodně vybrat, zda jeho oběť přijmeme.“

Stařičký muslim, stojící už bez fotografií příbuzných, protože již žádné při své násilné smrti neměl, zašeptal : „Evropan si může vybrat a právě jeho přísně střežený individualismus je pramen jeho záhuby.“, Stařec se nadýchnul, protože se mu nedostávalo vzduchu a pokračoval k Fáídovi Koránem: „ Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají? “
Stařec sotva domluvil, jak popadal dech, pak se však hluboce nadýchnul a podíval se Fáídovi do očí. Dlouze a plně.
Fáíd poprvé sklopil zrak k zemi: „Vážím si tvého věku, ale… Nemůžeme přece přijmout jejich egoistický sebekult. Vždyť vlažní křesťané jsou záhubou světa a jejich Bůh je sám vyvrhne ze svých úst.“

Stařec vzal chlapce kolem ramen: „Fáíde, odpouštím ti.Žádná duše nemůže zemřít jinak než z dovolení Božího a podle zapsané a pevně stanovené lhůty.‘ A přece si myslím, že zabíjeních druhých, aniž by měli možnost se bránit, není Boží vůlí. Naši předkové bojovali muž proti muži. Tváří tvář nepříteli. To byl boj Boží.“

Faíd se zakabonil: “Myslím, že se mýlíš. Nemáš mi co odpouštět. Co jsem učinil, učinil jsem z Boha.“

Stařec se však nedal odradit: „ Odpouštím ti Fáíde, že jsi považoval náš i můj život za levný. Život je mně i Bohu drahý a vzácný. Je darem od Nejvyššího. Džihád znamená odolávat pokušení jednoduše řešit složité.“

A Fáíd podruhé sklopil svůj zrak k zemi a tiše namítnul: „Muslim nemůže zůstat klidný, vidí-li kolem sebe nespravedlnost a útlak.

Evropan kupodivu souhlasil s Fáídem:“ Souhlasím s tebou Fáíde. Člověk by neměl mlčet ke zlu. A to je důvod, proč nyní mluvíme k tobě. “  Fáíd se rozhorlil a obořil se na Evropana: „Jsem bojovník ve válce civilizací. Nevnucuji Evropanům Islám, ale bráním Islám před Evropskou zkaženou kulturou.“

Evropan znovu souhlasil: „Chápu to. Jenom válka mohla osvobodit Evropu od Hitlera. Proto ji křesťané vedli proti křesťanům. Jedině muslim může ubránit Islám. Ty sám se však nemůžeš schovávat za válku. Nemůžeš se skrývat za své náboženství. Do autobusu jsi vešel sám za sebe. Ty sám, za sebe, bys měl činit pokání.“

Stařec rozhodně zakroutil hlavou: „Činit pokání z víry nelze, Evropane! Snad z výkladu víry, ze Šarí, snad tam by mohla být nalezena chyba, stejně jako jsou chyby u vašich teologů, nikoliv však ve vašem  Písmu… Když lidé vykládají náboženství, mohou dojít svým výkladem až k omylu. Lidé ano. Alláh ne.“

Žena, ta obyčejná, rozhodila rukama: „Vždyť to povídám. Naučil ses Islámu s chybou. Ale i já ti odpouštím. Kéž by moji synové, získali tolik víry, jako jí vlastníš ty, Fáíde.“

Fáíd stále nerozuměl. Anděl jej tudíž srazil k zemi a Latífa, snědá dívka mu opět nabídla svoji ruku. Faíd ji odmítnul. Pozoroval jak dělníci jakési firmy, odtahují poničený autobus a jiní zametají ulici. Po nějakém čase nebylo znát, že tu došlo k výbuchu. Lidé znovu spěchali, lidé znovu pili kávu, lidé se opět modlili. Město se vrátilo do svého původního tempa. Fáíd si kladl otázku, zda vyhrál bitvu, nebo jí prohrál. Je jeden vyhozený autobus vůbec bitva? Neměl stařec pravdu? Neměl by lepší pocit, kdyby stál proti nepříteli, který by se mohl bránit? Kdyby bojoval tváří v tvář? Jeho spolucestující zmizeli. Objevil se anděl a vyzval jej, aby se postavil na nohy. Pak je vynesl na vysokou horu a ukázal mu všechna panství světa: „Podívej se, jak levný je život.“

A Fáíd uviděl zubožené dělníky v dolech. Viděl hladovějící děti v Africe. Viděl muže a ženy, kteří sice měli hojnost, ale za cenu ztráty skoro veškerého času na skutečný život. Fáíd poté uviděl bohatého muže, jež měl, na co si vzpomenul. Veliký palác a mnoho žen, nejvybranější pochoutky a nejskvělejší víno, a viděl toho muže, jak pláče na svých polštářích a hořekuje k Bohu, kvůli své samotě. A uviděl ženu, jež rozdávala tělesnou lásku několika mužům za den, a uviděl její duši zarostlou plevelem. Uviděl fíkovník plný zralých fíků a uviděl i uschlý fíkovník. Kolik dní, tolik různosti. Kolik lidí, tolik originálních osudů.

„Sjednotíš hvězdy do jedné?“, zeptal se anděl, „Ačkoliv je smrt spravedlivá, přece dosud nestmelila život. Ani tvoje smrt, ani smrt těch ostatních nezměnila směr řeky. Voda vždy poteče dolů. Vrhneš-li kámen vodě do cesty, obteče jej. Tisíce vítězných bitev, nikdy nezabránily novým a novým válkám. Tvoje největší bitva je teprve před tebou.“

A Fáíd se ocitnul na jiném místě ve městě. Uviděl svého staršího bratra Mahdíma, jak nasedá do auta plného výbušnin. Auto se pomalu rozjelo. Fáíd si sednul vedle svého bratra a promluvil na něj: „Neměl bys dát nepříteli šanci na konverzi? Neměl bys mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?“

Mahdím neviděl svého bratra, ani neslyšel jeho hlas. Avšak uslyšel hlas svého svědomí: Neměl bych dát nepříteli šanci na konverzi? Neměl bych mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?“

Avšak druhý hlas, hlas jeho mysli odporoval: „Už byli varováni. Copak neznají džihád? Copak neví, že jsme domem války? Copak neslyší od rána do večera hlas našich duchovních vůdců? Kolikrát si už mohli ověřit věrolomnost křesťanské kultury. Nelze čekat do nekonečna. Nepřijali islám a slouží americkým penězům. Zaslouží smrt. Zaslouží osvobození z kultury zla.“

Fáíd namítnul: „Jedna zdemolovaná policejní stanice, nezastaví dým z cizího světa.“

Madím namítnul, že vzdát se bez boje, je stejné jako vzdát se Muhameda.

Fáíd citoval Korán: „Rozdávejte na stezce Boží, nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají.“

Madím odporoval Koránem: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a kteří neuctívají náboženství pravdy.“

Fáíd vyslovil slova Koránu: „A nehodí se, aby věřící zabil věřícího…“ 

Madím mávl rukou, jakoby odháněl zlého ducha. Zmáčknul pedál plynu a řítil se ke svému cíli. Co by řekl svému otci? Otec je svatý muž! Myslí na Islám více jak na svoje děti. Stejně jako Abrahám. I ten byl ochoten vzdát se svého syna, kvůli svému Bohu.

Rozhlas druhý den hlásil další ztráty na životech. Pět zabitých policistů a šest těžce zraněných. Komentátor na závěr dodal: „Namířená zbraň však ještě nikdy nezměnila lidská srdce. Modlete se za své bratry a za mír.“

Ještě ten den bylo slyšet modlitby z celého Islámského světa: „Dej Pane, ať není Islám zbaven svého míru.“

Anděl dál vedl dialog s oběma bratry. Brána zahrady byla pro ně zatím zavřena. Čekali na svého otce. Teprve pak bude diskuze dokončena. Bude sečteno dobré a zlé. Oba andělé se pak poradí.

Můj stín za mnou

Kriste jsi stále se mnou.

Jsem to já, kdo tě často nevidí,

jsem to já, kdo tě mnohdy neslyší,

jsem to já, kdo otáčí se zády.

Kriste jsi stále se mnou.

Trpělivý, shovívavý a skromný,

nevnucuješ se ani neprosazuješ,

nenapomínáš, ani neopovrhuješ.

Kriste jsi stále se mnou.

Jsem to já, kdo tě často nevnímá,

jsem to já, kdo se mnohdy odvrací,

jsem to já, kdo nechává tě za sebou.

Kriste jsi stále se mnou.

Kdy se naučím být ti bratrem?

Kdy tě přijmu k sobě domů?

Kdy se naučím zeptat se ?

Pokukuji po očku, zda se nezlobíš.

Mrkáš na mne šibalsky

protože víš, že jsem vděčný za tvůj stín.

Bylo by strašlivé o svůj stín přijít.

 

 

 

Od poslední velké návštěvy

Uź dlouho nedostala Praha

tak velký dar

Sám Kristus přijel s tváří mladých

a tisícem odstínů mladé lásky

face to face

tisíce tváří Pokoje a Radosti

malované mistrem Theodorikem

Giottem, Rafaelem a Rubensem

malované Škrétou a Brandlem

záře z temnost chrámů

a všude Kristus z Taize

se svíčkami v rukou

světélka naděje, se zpěvy andělů

že ještě Kristus žije

Sám Kristus přijel do Prahy.

děkujeme, Bože děkujeme.

(O setkání Taizé v prosinci 2014)

 

 

Ó radosti

V jesličkách s křížem

mezi radostí a smrtí je

slunce zamčené ve stínu soch.

Mezi láskou a strachem

ptám se na úsvitu

zda slova modlitby hojí mou duši?

Bože jsi Synem, kterému jsi Otcem?

Trojím tajemstvím prý otevíráš čas?

Rukama sáhnout si do srdce

pro dítě v plenkách

a v teplém chlévu

zemřít celému světu.

Radosti kolik máš vlastně podob?

Pour féliciter

Oldřich Selucký Vzpoura v Assisi

Autor recenze: P. Bonaventura Ondřej Čapek, OFM

Oldřich Selucký Vzpoura v Assisi

Oldřich Selucký Vzpoura v Assisi

 

Kniha Oldřicha Seluckého „Vzpoura v Assisi“ je bezpochyby přínosem pro naši dětskou i křesťanskou literaturu. Oldřich Selucký, známý již jako autor knih „Strážce ohně“ a „Vojmírova cesta“ o svatých Cyrilu a Metodějovi, nyní napsal nový titul „Vzpoura v Assisi“. Zůstává tak věrný svému žánru, tedy historickému románu pro mládež s křesťanskou tématikou. V jeho knihách nebývá hlavní postavou světec sám, ale naopak do středu děje umisťuje zpravidla nějakého velice obyčejného chlapce, který se okolo světce jaksi mimoděk pohybuje a tím jej nenásilně a poutavě čtenáři přibližuje. Nejinak je tomu v knize o sv. Franceskovi, či chcete-li o dobrodružstvích dvou assiských kluků – Rika a Dina. Velikým kladem knihy je píle, kterou autor věnoval studiu dobových i místních reálií a historického pozadí. Bedlivě se snaží psát tak, aby nic neprotiřečilo historickým poznatkům. Naopak to, o čem historie mlčí, dokáže nádherně doplnit svojí fantazií. Stačí mu malá poznámka v četbě historických pramenů, aby ji rozvinul v celou kapitolu nebo aby se z bezejmenných postav typu „jeden chudý rytíř“ stali hrdinové příběhu s vlastním charakterem, historií i rodinou. Jedním z nejpůsobivějších prvků knihy je její barvitost. Pole s loukami zde voní, ptáci zpívají, text dokáže vybudit zkrátka každý smysl našeho vnímání. Román nás provede nejen městem Assisi a jeho okolím, ale také Francií, Benátkami, či dokonce Soluní a Konstantinopolí. Autor se často zasní a ten, kdo se nechá rád unášet fantazií, bude bezpochyby stránkami tohoto příběhu přímo stržen.
Snad by knize prospělo lepší uchopení Franceska po jeho obrácení nebo zřetelnější gradace příběhu s jasně definovanou tečkou. Celkově ale je třeba dílo hodnotit velice pozitivně. Postavy šibalského Dina a nadaného Rika dýchají životem natolik silně, že se čtenář ocitne mezi nimi jako přímý účastník jejich kamarádství. A podobně jsou dobře vyvedeny mnohé další postavy románu: Franceskův otec a jeho bolest nad nezdařeným synem, odpudivý charakter pyšného Monferrata, či dobrácký mnohomluvný Alberti jsou úžasné momenty, které činí četbu velice přitažlivou. Kniha je také ilustrována samotným autorem.
Román bezpochyby najde vděčné čtenáře mezi mladými lidmi a věřím, že nejen tam. Význam knihy spočívá i v tom, že zaplňuje mezeru na knižním trhu a mládež od 11 let má konečně něco křesťanského a zároveň hodnotného ke čtení.