založil jsem nový blog : kolafalubos.blog.idnes.cz
Nový blog Kolafa Luboš
Aside
Reply
Ohrada
Černý zářící hřebec. A já malý , ale slavný krotitel, kterého si půjčovali stáje , jako odborníka. Už vím, že jsem prohrál. Na otázky lidí z vedení stáje, jsem poslední dny jenom smutně odpovídal: Dejte mi ještě čas.
Je ráno. Kuropění sotva začalo. Všichni spí.
Už nemám čas , přišel jsem se rozloučit. Vedení stáje mne propustilo. Shovívavě i radostně. Přece jenom to není takový machr jak se o něm vypráví.
Otevřel jsem ohradu a pokořen až k pláči jsem zůstal stát na jejím okraji. Hřebec byl na druhé straně a obezřetně mne pozoroval.
To není kůň, to je člověk, pomyslel jsem si.Nezkrotný, svobodný, silná osobnost. Po mnoha týdnech mi připadal jako člověk, který nikdy nikoho neposlechne, dokud se proto sám svobodně nerozhodne. Četl jsem v jeho velkých hnědých očích, že mne chápe ale i to, že se mi vysmívá. Sotva jsem udělal další krok začal jančit jako pokaždé, vyhazovat nohama, frkal varovně z nozder. Odkrýval své zuby.
Vlez mi na záda, zabručel jsem a posadil se. Vlez mi na záda. Nechci tě už krotit. Ani už nesmím.Propustili mne. Vyhrál jsi. A co má být? Přijímám výhry i prohry.
Kůň se rozběhl a minul mne o pár metrů. Prach zvířený z jeho kopyt na mne dopadal, jako výzva k boji. Ne už tě nebudu k ničemu nutit. Nebudu tě už ničemu učit.
Zastavil se asi deset metrů ode mne. A kýval nejistě hlavou.
Najednou se mu zablýsklo v očích a vydal se k otevřené bráně. Hrome. Zapomněl jsem jí zavřít. Úplně mne to ohromilo. Má jen pár kroků ke svobodě. Za ohradou jsou louky, lesy, jezera.
Ztuhnul jsem , tak že jsem se ani nepohnul. Opustili mne síly. Nejen , že jsem ho nezkrotil, já ho pustil na svobodu. Cizího koně, jsem nechal utéct. Nejen, že nedostanu plat, ještě budu do konce života dlužit pár miliónů. Arabský hřebec vyšel z ohrady a začal se pást.
Vstal jsem a vyšel také. Nebudu ho honit. Nedá se chytit. To nemá cenu. Vyšel jsem stejně jako on z ohrady vydal se na návrší. Blíž k vycházejícímu slunci. Lehnul jsem si a zavřel oči. Cítil jsem chlad ranní rosy. Cítil jsem osvěžení nového dne. Chtělo se mi umřít a tohle by byla ta pravá chvíle.
A pak….
A pak jsem ucítil jeho nozdry na své tváři. Cítil jsem pach z jeho úst. Ten kůň mne políbil. Otevřel jsem oči a spatřil ty jeho. Vesmír hnědých očí s černým nekonečnem.
Jakoby říkal : Hele neblbni, vždyť já tě mám rád. Byla to přece dobrá zábava ne?
Když jsem vstal, uskočil stranou.
Šel jsem zpátky do ohrady a po tváři mi tekly slzy.Hřebec šel totiž za mnou. Jeho hlava kousíček od mé. Zavřel jsem ohradu a sedl si. Přišel ke mně a něco mi šeptal do ucha. Nevím co říkal. Ale ani Mozartova hudba, kterou miluji , nikdy nebyla krásnější. Šeptal mi svá slova o koňské lásce, koňské svobodě, o právu být individualitou, o jedinečné identitě. Máme na ní právo všichni. Muži, ženy, děti, i koně.
Zdánlivě úvod nesouvisí. Je o právu na vlastní identitu. Je o tom, že každý z nás máme svůj osobní vztah s Bohem. Jedinečný. Nesrovnatelný.Říkám-li Bůh tě miluje. Pak miluje právě tebe, pro tebe, kvůli tobě. Jsi jedinečný a Bůh tě miluje.
Mým krédem poslední rok je text 2 Korintským 3:17 Ten Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda.
Co čtu? Remarque Na západní frontě klid
E.M.Remarque- co jsem četl
Na západní frontě klid
Prvně jsem četl knihu Na západní frontě klid kdysi v dětství. V jsem jí rozuměl jinak nežli nyní. Dnes je mi 54 let a více chápu jak se dětství, chování rodičů, povinná vojenská služba, názory kamarádů, názory holek s nimiž jsem žil, zaryly do mého mozku. Všechny události kolem mne vyrývaly rýhy v cestách mého mozku a srdce. Do oněch rýh a úvratí, do oněch jam a propastí nechtěně stéká každá nová myšlenka. A tak mé myšlenky necestují přímo, vytváření mých nových názorů neprobíhá na rovné, asfaltové cestě, ale na cestě polní, na cestě která umí záludně svést jinam, umí skončit na palouku plném kopřiv, kam už se člověku s bosýma nohama nechce jít. Každá nová informace protéká filtry vzpomínek, podvědomí.
Zatímco v mládí mne fascinovala neznámá krutost světové války, kdy jsem se zatajenmým dechem četl o nesmyslném útoku proti granátům a jedovatému plynu, o odvaze a chytrosti hlavních protagonistů, nyní mne přímo zžírá ona bezmocnost, jíž byli nedobrovolně podřízeni.
Ať děláme cokoliv jsme podřízeni vůli neznámých pánů, kteří jediným povelem mohu spustit stroje na zabíjení celých národů. Mohou ovlivnit hladomor, nemocnost, ekologii. Nemohou sice předvídat přírodní katastrofy, ale mohou nebo nemusí se připravovat na likvidaci škod, jež způsobí.
Slavný Remarqův román podal zprávu o generaci zničené válkou. Vysvětlil, kam se poděla ona rytířskost a šlechetnost dávných královských válek, kam zmizela ona bázeň neporušovat morální pravidla. Kniha srozumitelným jazykem vysvětluje proč nevěříme politikům, generálům, církvím a proč někteří z nás, trochu nespravedlivě, přestali věřit i Bohu. Román z doby první světové války je o dnešní době, kdy nás v pozadí ovládají anonymní lidé, skrytí za figurky politiků, lidé opilí svojí mocí nad celými kontinenty. lidé kteří, určují kam potečou peníze, a tím určují i životní úroveň celých národů, určují, kde se bude co pěstovat, co vyrábět a tím určují osudy lidí, jejich směr vzdělání, způsob obživy a života.
Mne román osobně pomohl si uvědomit, jak cenná je duchovní svoboda, jak cenná je důvěra v Boha, jak užitečný je menší strach ze smrti, jak velkým osvobozením je víra v nebeský život s Kristem. Víra způsobuje nezávislost na světě a zvětšuje v hmotném světě naši svobodu, kterou se nám snaží globalisátoři světa brát.
digi v parku
Spojen pouhým internetem
zavřen za mřížemi srdce
sleduje televizní story
abynemusel jít
za skutečnými lidmi
sv.František digitální
vypnul počítač,zhasnul televizor
a šel si povídat s tím chlápkem
co celý ušmudlaný sedává
každý den na lavičce u parku
A světe div se, oba se smály
protože byli svoboodní
V Praze
Jako moře
jako moře jsou turisté v Praze
lehký příboj na Kampě
teplý proud po Karlově mostě
dravá řeka v Karlově ulici
Orloj skála obdivná
Jako moře
jako moře jsou turisté v Praze
a tak raději hledím
na Pijáka absintu ve Slávii
a s dvojkou bílého uvažuji
že každý z lidí má svůj osud
každý svoji radost i bolesti
a všichni jako vlny v moři
plujeme k návratům
do Boží náruče
Jako moře
jako moře jsme v jeden oceán
spojení
aniž o tom vůbec víme.
[10.9.2011 v Praze ]
Klenot s vnitřním pnutím
Věnováno bratrům Františkánům a protože má zrovna narozeniny františkán Dominik Daniel Valer a protože rozumí poezii, tak nejprve jemu.
prologRoku 1347 byl položen císařem Karlem IV, základní kámen nové katedrále na Novém městě na pokraji koňského trhu v Praze, za bránou Starého města. Chrám panny Marie Sněžné však nikdy nebyl ani z třetiny dostavěn. Jeho osud, jakoby kopíroval české dějiny, jakoby v něm bylo vnitřní pnutí.
A jejda dějiny !
Stroj času tiká jako kyvadlové hodiny v obýváku. Pomalé tik a za chvíli tak. Z jiného úhlu pohledu se dějiny odvíjí jako zrychlený film. Čas rychle střídá jaro, léto podzim, zima, dětství dospělost stáří. Ještě před pár stovkami let neexistovali cesty, domy byly dřevěné, tu nějaký Germán, tu nějaký Slova. Občas šarvátka. Každodenní starost o chleba. Zdá se výhodné mít panovníka. Je bohatý, může si dovolit platit vojáky, je to náš ochránce. Pro první Přemyslovce se začínalo zdát být výhodné, sjednotit poddané vírou. Nejprve Němci z Mohuče, později Cyril s Metodějem z Byzance. Ať si lid vybere. Latinskou mši nebo Slovanskou…. A o pár století později: Ale. Ale . Ale. Zdá se, že kromě panovníka, panuje i bohatá šlechta. Ale . Ale. Dokonce i církev má velké slovo. Lidí přibývá a přibývá problémů. A tohle ne. To tedy ne. V církvi nechceme nešvary. A to ne to tedy ne. Panovník si dělá příliš, co chce. A ti jeho rádcové! Hrůza pomyslet jak myslí jenom na sebe. To chce válku pánové. Trochu se poprat a hned bude veseleji. trochu přemístit zatuchlé majetky. A heleme se. Církev už vlastní třetinu polí. Dostala je od zbožných lidí. To je sice pravda. Ale tohle jsme si nedomluvili, aby nám konkurovala. My, král, jsme si ji pozvali, aby lid stmelovala, ale aby poslouchala mne a ne nějakého Krista či Papeže. Všechno má být podřízeno králi. Hojta, hojta, hojta. Tohle ne , panovníku, to ne. My nechceme být závislí na laicích, na lidech, my patříme Kristu. A tak tedy do boje. Tvoji kamarádi budou s tebou. Moji kamarádi budou se mnou. Ať se děje vůle Boží. Kdepak vůle Boží, volá mnich. Bůh nebere svobodu, ale dává. Co zasejete, to sklidíte. No vida, že to jde. Pár Josefínských regulí a špetka Marie Terezie a už je zase rovnováha. A to ne. My chceme žít, volá šlechta. My chceme dál mít pracovní síly zajištěné. Pryč s městy, pryč s továrnami. Dělnická třído, to si přece nenecháš líbit. To tedy ne. Internacionála. Spojte se. A hele to je něco. Kulomet, tank a letadlo. Páni to jsou bitvičky. A těch mrtvých. Lidojedi by měli zásoby na celý život. Pár miliónů lidí sem. Pár miliónů lidí tam. Však se narodí noví. A hele : černých je víc jak bílých. To bychom jim mohli otrokářství oplatit, co říkáte? A křesťanů už bylo taky dost. Co takhle muslimství? A já vám na to kašlu. Neblbněte. Vždyť to jsou také lidé. Víš co , já jdu na pivo. A vy pojďte také. Vždyť je život krátký.
TŘEMOŠENSKÝ RYBNÍK
Ze sbírky Plzeňské litofánie
Hnědé oči byly neproniknutelné. A přece stačil jediný pohled, aby se zbláznil. Ruce měl najednou zbytečně dlouhé, nohy mu překážely, ústa suché řečiště. Díval se raději na žlutou hvězdu, přišitou na šatech, jak zmizela pod hromádkou látky a bot. Zmizelo i černé slovo Jude. V plavkách vypadala neznámá dívka jako bohyně z učebnice dějepisu.
„Uhranula mne.“,napadlo ho. Usmála se a vešla do vody. Bohyně. Nymfa. Došel až ke břehu. Teprve, když mu do jedné boty, natekla voda, zastavil.
Doplavala na druhý břeh. Otočila se. Byla překvapená, že silueta mladíka nezmizela. Byla udivená, že stojí oblečen ve vodě. Váhala, zda se má vrátit. Pak se rozhodla: „Nemá tady co dělat. Rybník je vyhrazen pro nás. Ne pro árijce.“
Plavala zpátky a mladík se zvětšoval, byl výraznější.Měl stále udivený výraz, tak jako před chvílí.Váhala, nebylo už kam plavat, dno jí hladilo břicho. Rázně vstala a šla si pro utěrku. Koutkem oka viděla, jak ji ujídá očima.
Utřela se, navlékla šaty.
„Nějaký problém?“, zeptala se chladně.
Mlčky zakroutil hlavou. Snažil se rychle vymyslet, co udělá. Když zvedla těžkou tašku, vyhrknul:“Já bych vám pomohl.“
Zastavila se. Jejich ruce se dotýkaly. Hnědé oči vytiskly milión otazníků.
„Kdo bude spatřen ruku v ruce se židem, bude s ním nakládáno jako se židem.“,řekla tiše.
„Chci být židem.“
„Asi jste se zbláznil.“
Pokýval hlavou: „Do vás.“
Usmála se a sedla si do trávy. Našel si místo vedle ní.
„Nebudete smět do parků, do divadla, do kina.“
„Budu jen tam, kde budete vy. To mi stačí.“
„Já milovala chodit do kina a ráda se koupu.“
„Budu se učit plavat s vámi.“
„Neumíte plavat?“
„Naučím se to.“
„Smíme se koupat, jenom vTřemošenském rybníku. Také nesmíme do kaváren, restaurací a na poštu. Nesmíme chodit do školy.“
„Přestanu také chodit do školy. Budu s vámi ve dne i v noci.“, zčervenal se a sklopil oči.
„Nikdy mne nepolíbíte za tmy. My totiž nesmíme po osmé hodině ven. A nikdy si mne nevezmete za ženu.“
„Vezmu si vás.“
„Nevezmete. Sňatky árijců se židovkami jsou zakázány.“
Pak se k němu naklonila a dlouze jej políbila. Byl ohromený. Byl omámený jejími rty, slinami, jazykem. Nemohl nabrat dech. Její oči byly plné hvězd. Nekonečný vesmír.
Nebyly to hvězdy, ale slzy.
Popadla tašku a utíkala pryč. Zaslechl jen jednu poslední větu:“Zítra celá rodina odjíždíme. Transport do Polska.“
A vítr rozmetal slova na písmenka a na čárky a tečky. Už nikdy se z nich nedalo nic složit zpět. Její oči si však schoval na dlouhá léta do svých snů.
Rokycany
Co ti mám říct, mé místo narození?
Že tě uvádím ve všech mých dokladech?
Bydlel jsem tu i s cestou do porodnice
všehovšudy čtrnáct dnů.
Z toho jsem se (počítám v průměru)
padesát dvakrát pomočil a
Dvacet osmkrát jsem ti odevzdal
exkrement.
Jediné, co na tobě miluji je lokálka,
co čeká na vlak Praha Plzeň,
červená buchtička s okýnkama,
který se třesou jako sulc,
když motoráček brousí koleje
v zatáčkách u Kornatického potoka.
Koukám na lokálku z rychlíku a závidím
lidičkám, které vyzmizíkuješ
do vesniček v okolí.
A co teolog Jan Rokycana?
Také se odstěhoval do Prahy.
Plzeň
Čtyři řeky omývají chaos kolem tebe a kejklíři žehnají strašidlům kelímky s pěnou od piva, když se červenáš. Hlavně, aby ses nenudila. Nikdy neplač, ať slza nesmývá tvůj pudr velkoměsta, má malá, dětská slečno. Máš hlavu vzhůru a tvůj nosík čichá k nebesům. Jenže stejně víc jak na hvězdy, myslíš na na plné hospůdky a voníš ke guláši.
Dneska je to jinak. Lidi se zase spolu smějí a nikdo jim už nezavírá hubu květnovou mandarinkou. Když jsi byla malá (to ještě popeláři kutáleli plechové popelnice) znala jsi se jenom k pár hospodám. V deset večer jsi musela na kutě. Jinak to nešlo.
Snad jenom když Viktorka hrála ve Štruncáku, to druhý den ráno chlapy nemlčeli, když se táhly jako modrý sliz do továren. o. Za co čutálisty platíme, nemusejí ani na šichtu a pak se flákaj po trávníku?… Hlavně, že se nedostala voda do pecí. Nesnáším výbuch žhavého železa, hned po ránu. V kovárnách se nedá dýchat, když dělníci šoupou nohama strusku po svačině.
Neboj se, neprozradím na tebe, že jsi celá léta tvrdila, že to byl strýček Váňa, co přijel v roce 1945 na návštěvu. Jmenoval se totiž Georg Smith. Ale co na tom. Pražáci ti revoluci stejně zakázali. Dneska je důležitější, jestli jsou tvé sochy In a jestli, tě vezmou do Evropy. Stejně je nenalákáš na nic jiného, než na pivo. Posedí, pojedí a hurá do Prahy. Jsou zamilovaný do baroka, paďouři. V Praze vypráví ,jak na cestě do středu Evropy potkali Plzueň, říkají o ní : milá holka, co porodila pár vopravdovejch českejch hvězd.
…
Kdo z nich by hádal, že jsi ze své kolébky patřila na dědu Václava II? Jsi moje první láska a to se nezapomíná.
p.s.
Vyplatilo se, že jsi poslouchala císaře. Mohla sis dovolit divadlo, pivovar, zatančit si s Emilem Škodou za osvětlení od Františka Křižíka, besedovat v moderní secesi. Ja, Pilsner beer ist sehr gut.