Z cyklu zamýšlení

Nemohl jsem v mrazu nastartovat auto.

A víš co se stalo? Věc neuvěřitelná.

Našel se Čech, co sám od sebe nabídl pomoc.

Řekl drsně, aby nebyl považován za slabocha: “ Máš lano?!“

„Mám.“

„Tak si ho přivaž“

Neřekl kam. Poznal jsem, že nemyslí na krk .

Muž vzal lano, přidělal ke svému autu a pak mne roztáhnul.

Rozvázal lano, pustil jej na zem, neohlédl se a odjel.

A já o pár ulic dál uviděl chlápka co nemůže nastartovat.

Zastavil jsem a řekl :“ Máte lano?“

„Mám“

„Tak si ho přivaž.“ , zabručel jsem. Nemyslel jsem na krk.

Když se z jeho výfuku začalo kouřit, odhodil jsem lano a ujel.

Pevně věřím, že muž o pár ulic dál zastavil a řekl :“ Máš lano?“

Pod mrazivým příkrovem nás hřála naše srdce.

Z cyklu zamýšlení

Když mám jistotu, nedostává se mi pochybnosti. Mám-li pochybnost, přál bych si více jistoty. Jsem-li smuten, chci se radovat. Směji-li se , stydím se za povrchnost.V domě smutku myslím na život. Mám otázku. Je přeměna housenky v motýla vůbec smrt? Z gotickém chrámu je cítit kadidlo všech jistot a pochybností. Pláč i chvály. Schválně pláči, abych udělal radost slzám. Směji se, abych zakryl smutek. Nemám důvod být smutný a nemám důvod se veselit. Mám otázku.Kdo zavlaží uschlou ;naději? Živá touha? Žízním studánko, žízním. A ty hudbo hraj. Ať zapomenu. Ať se těším.

Z cyklu zamýšlení

Kulečník. Kul Kulu koulel kulelem na Koulelu. Kulal nekoulel.Koukal na Kulu jak koulí Kulu na Kulelu. Kulal neměl kulu ke koulení . Kulal , Kula i Kul byli kulatí.Kromě koulí žijí na Kulelu i nekoule. . Nekoule občas koulnou do koulí a ty se koulí tam, kam je nekoule dokoulí. Koulí přitom i do jiných koulí, aby se v tom nekouleli sami. Ani já už se v tom nevyznám, kdo je koule , kdo koulí či nekoulí.A jsem koule a koulím či nekoulím. Nekoule asi nejsem,. protože jsem ještě nikoho nikam nedokoulel. Kam se kouknu všude se nkoulí koule. Jak je to se mnou? Měl bych se také koulet? A v tom se to stalo. Šťouch! Ani nevím jestli od koule či nekoule. Koulí se mnou parádně. Koulím se, ani nevím jak. Kam se dokoulím, nevím. O tom rozhodují nekoule.Chvilku jsem rád , že se koulím, jako ostatní ,ale chvilku mě to už nebaví, protože se koulím nedobrovolně. Zastavil jsem se. Kolem mne se všechno koulí a já nic. Začínám být nespokojený s koulecím klidem. Už aby přišel převrat. To bude koulí. Budeme se koulet. Kulel do kulela. Kula do kuleho , koule do koule. Ať žijí nekoule.

Z cyklu zamýšlení

Koukal jsem, jak chodí lidé.

Muži chodí jako kovbojové, námořníci, úředníčci, furianti, podnikatelé , lékaři.

Chlapy kráčí skoro stejně.

Ženy svůj krok a pohyby mění .

Podle toho co se děje a co potřebují.

Koketa. Stařena. Šťastná žena. Ztrápená a skleslá.

Na plese jinak nežli k šéfovi.

Na rande jinak nežli do práce.

Mají potřebu neustále mluvit.

Doufám, že se už chystá překladový slovník ženské chůze.

Už se těším, až jej budu studovat.

Z cyklu zamýšlení

Remízky české. Hezké jste. Hezké.Zaječí útulek uprostřed polí. Hrazená města koroptví. Symbol klidu .Uprostřed polí remízek a k němu klikatá cesta. Modré chrpy a rudý mák. Polibek skřivánčí. Houslí tón. Chvilku si posedíš tuláku. A vdechneš oblohu. A k obilí prachu přivoníš. Slunce pod hlavu. Každý má právo spočinout. Ale jen na chvilku. Aby se dostalo na všechny.Mámivý sen léta. Jen na chvilku. Cesty čekají Cesty blátivé.K nádraží. lásky. K domovu.. A pak tma spolyká všechna okna paneláků.

„Neberte nám remízky“ Stojím uprostřed polí s transparentem.

Bez remízku bude naše zem plochá a bez oázy. Nebourejte zaječí stát.

Z cyklu zamýšlení

Na břehu řeky seděl rybář. Pruty se ani nehnuly.
„Kam tečeš,  řeko lakomá? Není tě vůbec konec!“
“ Pluji si za svým mořem,“odpověděla řeka.
„A je ti všechno jedno? Nic jiného nevnímáš? Moře tě nakonec pohltí.“
„Co bys chtěl? „, zeptala se řeka.
„Rybu bych chtěl.“
Chytil rybu. dal ji do saku a znovu nahodil prut.
„Řeko? “
„Ano?“
„A co z toho máš, že pluješ do moře?“
“ Mám tam kamarády.“
„Máš hodně kamarádů? “
„Copak jsi nechodil ve škole na zeměpis? Spočítej si kolik je řek a moří.A navíc ráda cestuji. Posledně jsem byla Amazonkou. Pak jsem se vypařila a vítr mi slíbil , že se podívám do Čech. Přiznám se, že jsem nevěděla , kde to je. Ale být Vltavou je skoro tak krásné, jako být Amazonkou.Chvíli to letí z kopce. Chvíli si zase odpočinu na přehradě.Ale už se těším , že se potkám s Mississippi. Ta vždycky vypráví. To víš Amerika je Amerika.“
„A co spolu děláte,když jste v moři? “ ptal se zvědavě rybář.
„Klábosíme, hrajeme si.. Děláme spolu s větrem vlny a spolu s měsícem příboj.Někdy řádíme. Ráda dělám Mitsumi.Ale vám lidem to prý škodí.“
„Řeko? “
„Co si přeješ rybáři? Chceš rybu? “
“ Když dáš vezmu si, ale chtěl bych něco jiného“
„Co bys chtěl?“ Chtěl bych být  šťastný a jen tak si plout a těšit se na kamarády.“
“ To vy lidé neumíte?“, divila se řeka a až skoro zastavila tok.
Rybář se odmlčel. Nevěděl, jestli to lidé umí nebo ne.  On to zrovna neuměl.
“ Řeko?, zkusil to rybář potřetí.
„Co chceš rybáři? Máš už poslední možnost.Mluvím jenom třikrát. Jsem zásadová. Jinak bych nikam nedoplula a bylo by ze mne mrtvé moře.“
Rybář se vyděsil:“ Poslední přání? Já si chtěl jenom tak popovídat.“
„Máš, cos chtěl, “ řekla řeka, „Občas dosteneš  rybu. Budeš šťastný , že mne vidíš plout a budeš se těšit na kamarády. A vždycky si se mnou můžeš popovídat, když tě nikdo neuslyší. Je to proto, že sis nepřál zlato a kdoví co ještě. “

A tak rybář zůstal rybářem. Domů se vracel s rybou nebo bez ryby, ale vždycky spokojený Těšil se na svou ženu a s kamarády jedli ryby a víc už k životu nepotřeboval.

Z cyklu zamýšlení

Není každé mlčení stejné. Není ticho jako ticho Když mlčí žena a oči má hluboké jak noc,má smutek a žal. Když mlčí a oči jiskří, jak zrcadlo měsíce, pak vzpomíná na lásku. Když mlčí a  blesky šlehají, to je vztek . Každá žena mlčí jinak. To záleží na její odvaze být se vším stejně nakonec sama. I muži mlčí různě. Však mlčení mužů bývá skála uzavřená. Těžko se dobývá takový hrad. Také Bůh ponejvíce mlčí. Kolik lidí toho zneužívá ! A také  lítost mám nad tím, že mlčel  jsem , když se mělo mluvit a mluvil jsme, když se mělo mlčet. Naučit se mlčet je stejně těžké, jako naučit se mluvit. Nejhůř je na tom básník. Musí vyslovit i to, o čem se mlčí. Mlčet je zlato. Mluvit je stříbro. O mluvení se hodně mluví. O mlčení málo. Mnoho jsem už mluvil. A tak budu už zase mlčet.

Z cyklu zamýšlení

Věřte tomu nebo nevěřte. Žena pila ráda bylinky. Jednou si nedala pozor, bylinky se zapařily a dostala nemoc. Virovou. Bílé žížalky jí lezli z těla. Byli miniaturní, že nebyly skoro vidět. Lékaři s nimi marně bojovali. Viry měly silnější program, než lékaři a dovedly se ubránit. Za dlouhý čas se jich zbavila, ale to už ta žena byla na pokraji šílenství.

Při jejím vyprávění mne napadlo, že viry mají jiný vesmír než my. Žijí svým životem . Možná mají lepší techniku. Nás považují za svoji přírodu. A devastují nás, jako my tu svojí. Netuší, že o nich víme.

I my jsme zase viry na jiné přírodě. A ta o nás také ledacos ví. A občas nám zasahuje do života. Ale jestli je na tom , ale stejně jako my s viry, tak se ani nedivím , že si s námi neví rady.

Z cyklu zamýšlení

Člověk, co šel pozpátku, potkal známou.

„Jak žiješ?,“ zeptala se

„Vracím se zpátky.“

„Proč?“

„Hledám, kde jsem udělal chybu.“

„Chybu v čem ?“

„V životě. Někde jsem špatně zahnul.“

Člověk, co šel pozpátku, došel do vrátnice:

„Pane Čas, vy pořád ještě tady?“

„Měl by tu být někdo jiný? A co vy ? Proč se vracíte?“

„Hledám.“

“ A nechtěl bys po mne převzít vrátnici?!“

“ Hledám křižovatku, kde jsem třeba špatně odbočil.“

„Až tam dojdete,“ zeptal se vrátný,“ Co uděláte pak?“

„Půjdu jinou cestou.“

„A kam? “

„To ještě nevím“

„Sedněte si a promyslete si to.“, usmál se vrátný.

Člověk, co šel pozpátku, se posadil. Promýšlel kam půjde.

Mezi tím vrátný mlčky odešel.

Je všeobecně známo, že na vrátnici musí vždycky někdo být.

Z cyklu zamýšlení

Chlapec přišel k automatu na limonádu a vhodil peníz. Za rachotu plastové lahve se objevil na displeji nápis : ‘Děkujeme, že jste u nás nakoupil’.
Stará žena klekla před oltářem a prosila Boha o zdraví a ještě pár let života. Na displeji nad oltářem se objevil nápis : ‘Vaše žádost je v řízení.’ Žena se pokřižovala a znovu se modlila. Nápis na displeji se vyměnil : ‘Váš život prodloužen do příštího měsíce, celkem o 28 dní.’
Žena se rychle vysoukala na nohy a zaklepala na dveře sakristie. Farář po chvíli otevřel dveře.
„Pane faráři. Pane faráři jenom se podívejte, co napsali.“Rozčilením se chytala za srdce.
Farář pohleděl vzhůru na displej a laskavě pronesl : „Výtečně. Byl vám prodloužen život. Chvála Bohu.“
„Ale pane faráři, já žádala o několik let, a dostala jsem jen 28 dní!“
„Je přece únor. Ten je kratší.“, řekl farář blahosklonně.
„Ale já chtěla rok. Ne jediný měsíc. Co si ten můj beze mne počne!“
Dveře sakristie se zavřely a žena se začala chvět.
Když záchranná služba odvezla ženu se silným infarktem do nemocnice, četl farář v knize : Bože dej mi změnit co změnit mohu, dej mi trpělivost snášet to, co změnit nemohu a dej mi moudrost, abych rozeznal jedno od druhého.
Za dvacet osm dní žena zemřela.
Chlapec přišel k automatu na limonádu a vhodil peníz. Na displeji se objevil nápis : ‘Děkujeme, že jste u nás nakoupil’. Jenže lahev nevypadla ani když do automatu bouchal a kopal…