Jaroslav Seifert (Výpisek několika veršů z různých básní)
..milostné Venuši , dát hlavu do dlaní. Ach běda, to je pravé jeho poslání.
…z mámivého třpytu zrcadel nenašel jsem cestu ještě dodnes.
…po nábřeží chödí tisíc dívek a všecky jsou stejné.
…ticho kolem těch věcí chodí , bylo tou nejsmutnější básní na zemi, která kdy byla pro mne zpívána.
…ve kterém slovníku a na které stránce, našel bych slova lásky hodná muže: Měsíc, havran a růže.
… umírají staré jabloně, před žasnoucími zraky mudrců.
…za sedmi vrchy, sedmi řekami, jde starost o holi a prstem kývá.
…tak opuštění samotáři, na své lodi plují večerem, rybáři, kteří nerybaří a se složeným čeřenem.
… Ty tomu věříš? Nevím, snad! A stouhle nadějí jdi spat.
…prcháveje někdy od lidí, vidím to, co jiní nevidí.
…každá přichází konec konců zmuchlaná trochu od milenců, od polibků opuchlý má ret, co mi bude o tom vyprávět.
…ve století páry, elektřiny, máme radši bary nežli křtiny…víra , motocykl, naděje.
…jdou milenci, jsou šťastní nadějí. Smrt ovšem také líbá vášnivě.
komentář:
Jenom mistr umí každé slovo vyhladit k dokonalosti. A já vím co dá to práce. Nikdy jsem neměl dost trpělivosti vykreslit všechny své naděje, touhy , přání, pocity. Pan Seifert se k tomu obětoval pro nás pro všechny.