Bývalas panenská, tajuplná Kafkovým stínem šinoucím se v křivolakých uličkách. Prostá, skromná a jen málokde blikala lampa tvým sladkým polibkům.
Jak děvka prodejná jsi se oblékla kolem svého pupku. Ověšená skleněnými cingrlátky bavíš cizince loutkami na provázku. A na Vltavu jsi nalákala prodejné labutě, aby hrály na lásku za fanfár houkajících lodí. A těch divadel, v nichž lze zapomenout na realitu. Na každém nároží alespoň jedno Theatrerum. Tvé hospody nabízejí pseudohistorii a přitom nejde o nic jného, než o peníze.
A přece tě miluji. i když tě cizinci okupují. I když se jim prodáváš. Když však ztichne noc, jsi znovu sama sebou. A sníš spolu s těmi, co milují staré časy o návratu mládí. Noc nedbá na barvy, noc nehraje na obchůdky. Noc tě vrací tam, odkud jsi vyšla.
…
Od pupku není daleko k nečistým místům. Když jdu spát žižkovskými ulicemi, kde je vysoko k nebi a kde je tak hluboko, že až v hrobech chrastí kosti,tam mezi odpadky, které se už nevešly do povinných míst, uléhá unavená krysa Pepina.
Nohama vzůru, skrz tunel oken vyškrábává hvězdám oči.
A přece tě miluji, i když se občas neumeješ , i když chrápeš rozvrzanými dvěřmi činžáků i přesto, že jsi tak jednoduchá ve svých činžovních slamech. Do práce, do hospody a spát. A přece tě miluji, protože tvůj polibek na rozloučenou bídnému dni je sladký jako sliby ráje.
Ve svých snech pak vidím město jež se dotýká hvězd.