Není nad les a všechno v něm.

Není nad zpěv ptáčků a shon veverek

jen jedna věc je nad lesem:

pan nadlesní


Není nad kůru březovou, ta prý dobře hoří.

Jenže, když máš zmoklé sirky, oheň se ti zmaří

Smějí se mi outdoor muží, to prý je nasnadě

dej si guláš tak jako my v nejbližší hospodě

Mám rád Jezulátko bez šatiček

a tiché kostely mne k nebi povznášejí

a třeba i usnout v lavici pod křížem

a jen tak s ním být a nic víc a nic méně.

Svět mne nutí uklízet hračky a ruší hry

a do snů vchází tisíce povinností

a do hlavy se tlačí propaganda světa

a všechny ty chamtivosti a pomsty.

A také lásky ruší poklidné moře vln

bouře trápí srdce a lži ničí hlavu.

Jsem z toho všeho unaven a oči se klíží

ponořen do vymyšlených románů.

Jen jedno jsem se ještě nenaučil:

umírat jako Umučený na kříži, ten samý rok

co se narodil a stal chlapcem tesaře

a učit druhé víře, jako On učil svou mámu.

Snad dozraji až na pokraji odchodu,

snad dozvím se své pravé jméno,

až před Ježíšem králem a Marií královnou

stanu nahý a bez hraček a snů.

Jedním snem jsem si už dnes jistý

Vesmír je složený z lásky

Je smutek co tíží a je smutek co léčí.

Smutek po Kristu přivádí duši zpět.

Je veselí, co přejde v bolest srdce

a je radost co duši odlehčí do nebe.

A jak se střídá den s nocí , tak i duše

dýchá smutek i radost, štěstí i bezmoc

na své pouti padá a znovu vstává,

ale jen tehdy se znovu k pouti přiměje,

 když vidí svůj cíl  hvězdou ozářený.

Proto každým rokem od pradávna

znovu a znovu rozsvěcují čisté duše

světlo z Bethleema, aby naděje ožila

a do duše vlila novou touhou žít.

Není duše pražádné, která by světlo svící

odsoudila a zhasila je s nenávistí, protože

plamének bezmocný je vnitřní silou

touhy po něčem tajemně vzdáleném.

A také i ten, kdo vzteky mečem sráží svíce

a jak hlavy nepřátel vše nenávidí,

doma pak tu svoji svíci rozžíná

a jí svěřuje svůj žal.