Černý zářící hřebec. A já malý , ale slavný krotitel, kterého si půjčovali stáje , jako odborníka. Už vím, že jsem prohrál. Na otázky lidí z vedení stáje, jsem poslední dny jenom smutně odpovídal: Dejte mi ještě čas.
Je ráno. Kuropění sotva začalo. Všichni spí.
Už nemám čas , přišel jsem se rozloučit. Vedení stáje mne propustilo. Shovívavě i radostně. Přece jenom to není takový machr jak se o něm vypráví.
Otevřel jsem ohradu a pokořen až k pláči jsem zůstal stát na jejím okraji. Hřebec byl na druhé straně a obezřetně mne pozoroval.
To není kůň, to je člověk, pomyslel jsem si.Nezkrotný, svobodný, silná osobnost. Po mnoha týdnech mi připadal jako člověk, který nikdy nikoho neposlechne, dokud se proto sám svobodně nerozhodne. Četl jsem v jeho velkých hnědých očích, že mne chápe ale i to, že se mi vysmívá. Sotva jsem udělal další krok začal jančit jako pokaždé, vyhazovat nohama, frkal varovně z nozder. Odkrýval své zuby.
Vlez mi na záda, zabručel jsem a posadil se. Vlez mi na záda. Nechci tě už krotit. Ani už nesmím.Propustili mne. Vyhrál jsi. A co má být? Přijímám výhry i prohry.
Kůň se rozběhl a minul mne o pár metrů. Prach zvířený z jeho kopyt na mne dopadal, jako výzva k boji. Ne už tě nebudu k ničemu nutit. Nebudu tě už ničemu učit.
Zastavil se asi deset metrů ode mne. A kýval nejistě hlavou.
Najednou se mu zablýsklo v očích a vydal se k otevřené bráně. Hrome. Zapomněl jsem jí zavřít. Úplně mne to ohromilo. Má jen pár kroků ke svobodě. Za ohradou jsou louky, lesy, jezera.
Ztuhnul jsem , tak že jsem se ani nepohnul. Opustili mne síly. Nejen , že jsem ho nezkrotil, já ho pustil na svobodu. Cizího koně, jsem nechal utéct. Nejen, že nedostanu plat, ještě budu do konce života dlužit pár miliónů. Arabský hřebec vyšel z ohrady a začal se pást.
Vstal jsem a vyšel také. Nebudu ho honit. Nedá se chytit. To nemá cenu. Vyšel jsem stejně jako on z ohrady vydal se na návrší. Blíž k vycházejícímu slunci. Lehnul jsem si a zavřel oči. Cítil jsem chlad ranní rosy. Cítil jsem osvěžení nového dne. Chtělo se mi umřít a tohle by byla ta pravá chvíle.
A pak….
A pak jsem ucítil jeho nozdry na své tváři. Cítil jsem pach z jeho úst. Ten kůň mne políbil. Otevřel jsem oči a spatřil ty jeho. Vesmír hnědých očí s černým nekonečnem.
Jakoby říkal : Hele neblbni, vždyť já tě mám rád. Byla to přece dobrá zábava ne?
Když jsem vstal, uskočil stranou.
Šel jsem zpátky do ohrady a po tváři mi tekly slzy.Hřebec šel totiž za mnou. Jeho hlava kousíček od mé. Zavřel jsem ohradu a sedl si. Přišel ke mně a něco mi šeptal do ucha. Nevím co říkal. Ale ani Mozartova hudba, kterou miluji , nikdy nebyla krásnější. Šeptal mi svá slova o koňské lásce, koňské svobodě, o právu být individualitou, o jedinečné identitě. Máme na ní právo všichni. Muži, ženy, děti, i koně.
Zdánlivě úvod nesouvisí. Je o právu na vlastní identitu. Je o tom, že každý z nás máme svůj osobní vztah s Bohem. Jedinečný. Nesrovnatelný.Říkám-li Bůh tě miluje. Pak miluje právě tebe, pro tebe, kvůli tobě. Jsi jedinečný a Bůh tě miluje.
Mým krédem poslední rok je text 2 Korintským 3:17 Ten Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda.