Byla dvacátá v pořadí.Vklouzla do válce a za zády jí zabouchnul uzávěr. Úderník udeřil. Vyrazila vedená krátkou chodbou hlavně. Řezala podzimní vzduch. Nasměrována, bez svobodné volby, letěla bez šance změnit směr. Střela, která po dopadu na zem vybuchne a roztrhne se na tisíce vrahů. Ležely spolu s nábojnicí, spojeni v objetí, více jak měsíc. Cestovaly v zelené dřevěné krabici přes půl Evropy. Z Čech až do Haliče.Vojáci už mezitím nasazovali do děla dvacátou první. Dvacátá se zatím blížila k cíli a skláněla špici k zemi . Ach Bože! Františku! Nesu pozdrav z muniční továrny. Vzpomínku z Bolevce. Máří z Čech tě pozdravuje. To ona mne připravila. Ona lila do nábojnice výbušnou sílu. Ona mne namastila tukem. Ona mne ukládala do krabice. Nešťastná Máří. Tvoje Máří, co jsi jí musel od sebe odtrhnout. Co se přisála ke tvým rtům, před všemi ostatními vojáky. A pára z vlaku vám ubírala kyslík. Už jsi nemohl dýchat. Musel jsi ji od sebe odtrhnout. Kvůli plicím. Kvůli slzám. Dnes už ti nevadí, že brečíš. Že vzteky křičíš, nad mrtvými kamarády. Plakal bys, ale nemůžeš. Některé vteřiny trvají celé minuty. Střela od Máří pro Františka. Tma na konci světla. Políbila Františka a dalších pět. Střela rozžhavená na chlapy. Ruce rozhozené do smrti. Ruce od těla. A nohy také jinam. S bolestí a křikem do společného hrobu.
I.
A Máří cestou lesní, za soumraku, zčernalá , domů z továrny na munici se vrací.Temný je les. Bez lásky. Kam zmizel pokoj a klid? Proč utichlo preludium ptačích hlásků? Jen hluk bojiště. Milióny vojáků. Bláto. Hlad. Roztrhaná těla, rozvrtaná Evropa. Tátové a jejich kluci leží na hromadách.Tolik krve. Smrt je každodenní rituál. A můj milý František? Kde on leží? Neznámý vojín, kdesi na Haliči. Odtud přišla poslední pohlednice. S obrázkem statečných rakouských vojáků. Na to jsou zlatky. Na to císař pán myslí. Aby milý poslední rozloučení poslal, nežli pro jeho korunu zemře. Nežli všichni zahyneme. A já si chtěla užívat. Františka. Vdavek. Svatby. Slíbil že na mne počká.Že jinou už nechce. Za tři roky mi bude osmnáct. A bude svatba. Za plavírnou mne líbal a dělal i víc. Za plavírnou sliboval. Nesplnil. Klidně si umřel. Panenství vzal a pak život svůj.Nic už nemá smysl. Já tolik chtěla si užívat. Dokud jsem mladá. Smát se. Milovat. Kojit děti. Tajemný je les bez lásky. Černý je život za války. Ticho křičí bez ptáků.
Barborka říká: „Bolí to. Já vím. Ale najdeš si jiného. Je nám teprve patnáct let!“ Patnáct let a přitom čtrnáct kilometrů denně pěšky do práce a zpět. Z chaloupky až na muničák.Do baráků plných žen a dětí. Do baráků se střelným prachem. S hromadami těžkých beden. A všude mosaz. Mosaz co zlatě září. Je nablýskaná jako oltář v chrámu ale pak? Pak rozžhavená zchladí se o mužská těla. A já? O co já se ¨zchladím? O koho se opřu? Jestlipak František v poslední chvilce myslel na mne? Z muničáku do chaloupky. Sama. Bez lásky. Temným lesem.To není spravedlivé. Není.Ale Barborce to nevadí. Směje se. Je spokojená. Směje se a mne to řeže pilou do srdce.
II.
Kousek do vsi. Kousíček do smutku.Než světlo za lesem, se zrodí. Koho to vidím pod jabloní? Barborku. Barboru. Báru. Divou Báru, jak líbá se s Toníkem. A kam všude jí sahá, sukni vyhrnutou.Jak to, že Bára má Toníčka? Já už nemám Františka. Bože! Jsi spravedlivý?! Bára má Toníka. Má naději. Naděje umírá prý poslední. Moje se udusila v zápachu muničky. Ve smradu žluté kaše, kterou liji do nábojnic. Zahynula v rituálu nesmyslné práce : do nábojnice nalít kaší, nechat zatuhnout,nasadit rozbušku. Natřít tukem. A mistr křičí : „Pohyb, děvčata. Pohyb. Císař pán nemá čas. Vojáci na vás čekají.“ A Bára? Divá Bára ta se uměla zařídit, usmála se na mistra a šije sáčky. U šicího stroje. Necítí smrad. Není mastná od tuku. Bože jsi spravedlivý?! Asi nejsi. Všichni říkají, že nejsi.Jsme přece z jedné vsi. Chodili jsme spolu do školy.Bára a Marie. Jsem hloupá holka,pane faráři Hloupá holka, co ničemu nerozumí. Tak se zpovídám. On mluví o konci světa. Co mi je po tom.Z čeho se Bára zpovídá?Bára není hloupá. Není! Usmála se na mistra a hned má nové boty s podpatkem. Hned se jí zadek jinak točí. Kroutí se jí jako had. Slizký a zrádný.Z čeho se zpovídá? Jak střevíčky nad Toníkem mávají a do zad jej tlučou? Pod třešní, v aleji za lesem. Střevíčky ve víru vášně. Střevíčky se smějí. Mě se vysmívají. Všem pro zlost. Pozor mistříčku. Pozor! Toník bude sedlák. Je na bitky stavěný.Má nůž. Pozor mistře! Jemu patří Barborka. Barbora. Bára. Divá Bára. Jestlipak to Toník ví?Že mistr dal Báře lepší místo? Že Bára voní proto, že už nepracuje se smrdutou kaší. Kaší, co roztrhne mosaznou nábojnici na tisíce kousků. Lesklých kousků mosazi. Mosazi, co na chlapech se zchladí po výbuchu. Na mém Františkovi vyryla křížek na znamení. Do prsou. Do srdce. Střevíčky pod třešní klesly na zem.Zaryly se podpatkem.Pod třešní, co květy včelám poslala. Květy co se mění v plody. Zázrakem lásky. Zázrakem včel.Proč Bože nejsi, abys byl spravedlivý.Kousíček mám do vsi.Kousíček do smutku a osamění.
III.
Po výplatě bývá cesta lesem veselejší.Něco si koupím. Možná šáteček na krk. Možná mašli na neděli. A přece mám trochu vzteku v radosti. Máří říká, že dostala víc. Prémii. Nesmrdí od žluté kaše. Sedí celý den. A dostala víc zaplaceno. Za co? Za lepší práci? Podívej Báro! Ruce mastné od tuku. Šaty nasáklé smaradem. Celý den na nohou.A jak bolí chodidla tou dálkou do vsi. Přes les. Přes výmoly. To se ti mašíruje. To se ti to nese domů.Máří, na nových botách s podpatkem. Kdopak ti je asi koupil? Toník? Mistr? Ptám se úlisně: „Miluje tě, říkáš?František mne také miloval. A co má být? Všechno se rázem změní. Jedna střela ukončila román.Jsem jako uschlý strom. I ty taková můžeš být“. Temný je les. Bez lásky. Kam se poděla ? Kam zmizel pokoj a klid? Jen zápach bojiště. Milióny vojáků. Bláto a hlad. Evropa samá jáma. A v nich mrtví dlouze se objímají. Tátové a jejich kluci.Tolik krve. Mrtvola na mrtvole.Taková můžeš být. Tvůj Toník. Mistr. Já. Mrtvola na mrtvole. Máří? Říkáš mi Máří?Jako ve škole? Jenže ten čas je pryč, kdy jsme si hráli na princezny. Na cnostné šlechtičny, co mají morálku ve štítě. Co na boku kostela, na balkoně, sedají. Co jsou bez hříchu.Ty časy jsou pryč! Zesmrádly mi šaty družičky. Šaty prvního přijímání mají kaz. Už nevěřím na cnost. Nebojím se hříchu. Vždyť hřeší celý svět. Císař pán je vrah. A ještě jinší páni.Pan farář, který nad mosazí dělá křížek. Nad bednami se smrtí. Ani se nezastydí. Neříkej mi Máří. Nemluv o Toníkovi. Ani o mistrovi. Vždyť je ženatý. Panáček sprostý.
Neříkej mi Máří! Slyšíš. Neříkej.
IV.
Co se bráníš?! Držíš mi vlasy. Nestrkej. Do mě nestrkej! Jen si padej. Jako pod Toníkem. Jako pod mistrem. Umíš padat. Barborko. Báro. Mám více svalů. Od nábojnic co nosí smrt. S celým světem se budu rvát. Všechny vás zničím. A co tu ležíš? Vstávej! Nedělej chudinku. Však jsi mi vlasy utrhla.Myslíš, že jsi lepší jako já? Kam se díváš? Divá Báro. Bez radosti je les. Temný je a bez lásky. Les ti nepomůže. Tak na něj oči neupínej. Jsem silná z nábojnic. Z krabic se smrtí. Mě nepřemůžeš. Tak vstávej. A jdi. Nechci už nikoho. Ani tebe. Chci jen sama žít, jak poustevník.Neříkej mi Máří.tak mi už neříkej.
Proč nevtáváš?Od mala se známe.Patnáct let.To není možné, abys byla mrtvá. Najednou. Tak vstávej a pojď. Vztek už mne přešel. Půjdem zase spolu a zapomenem. Nech si Toníka. Měj si šicí stroj. Mě už je všechno jedno. Všecičko. Tak jako Františkovi. Tak jako všem kamarádům v jednom hrobě. Mrtvá!? Už nedýcháš? Pramínek krve na kameni. Pramínek krve na tvých vlasech. Zasychá a jak je malý. Více krve neměla jsi? Jako krve, ani mravnosti. Mrtvá! A já hrůzu necítím. Proč? Ani děs. Jaký rozdíl od hromad vojáků? Jaký rozdíl od Františka? Živí mrtvoly šacují. Nepřítel nepřítele.Přítel přítele. Berou si konzervy, boty , cigarety. Máš větší výplatu, jak já? Měla jsi holčičko. Už nemáš v živůtku nic, co by za hřích stálo. Ani boty nepotřebuješ. Mám je já. Skončila jsi s nimi.Jako dáma půjdu já. Jak se mi asi zadek kroutí? Ukáži jej Toníkovi. Třeba na jménu nezáleží. Bára nebo Máří. Třeba má rád ,jen ženské boty na zádech.?Třeba má rád boty co se do hlíny zarývají a na jménu mu nezáleží. Možná čeká pod třešní. Tak jako včera. Tak se měj Báro. Františku co ty tu děláš? Snad si nejdeš pro Báru. Říkal jsi, že budeš na mne čekat. Na mne. Tajemný je les. Les Bez lásky.
V.
Tváří se tak důležitě. Přilba s chocholkou. Vždyť jsi Vávra od sousedů, tak jakýpak policajt. Já nevím. Nic nevím. Nechci vědět, co se stalo. Ležela a byla mrtvá. Pramínek krve na kameni. No a co? Vzala jsem jí boty a výplatu. Na tom přece nic není. Aby jí to nevzal někdo jiný.Byla jsem rozrušená, pane Vávra. No dobře – nebudu vám říkat pane Vávra. Jste poručíkem. Poručíku. Ležela a byla mrtvá. Já vzala, co ještě zbylo a šla domů.Nikoho jsem neviděla. Neviděla jsem Toníka. Neviděla jsem , že na ní čeká v sadu. Kdybych ho viděla, šla bych k němu. To si pište , že bych k němu šla. Doma? Lehla jsem si. Byla jsem unavená. Spala jsem. Že mne Toník viděl? Jak jsem utíkala? Tak to byl on? To nebyl František? Pane poručík, to on jí zabil! Že byl ještě s Pepou Královic? Že slyšeli křik a mne viděli utíkat? Byla jsem rozrušená. Bára, totiž Barborka …upadla hlavou na kámen. Já opravdu nechtěla. Trhala mi vlasy. Strčila jsem do ní. Já se bránila! Otisky rukou na krku? Modřiny po těle? Já se jenom bránila. Nic víc.Jsem zatčená? Zadržená? Kam? Na Bory? Do vězení? Je mi to jedno pane poručíku Vávro. Je mi to jedno. Tam nebude smrad. Tam nebudou nábojnice. Ne. To neříkejte. Nejsem zatčená pro vraždu.Já jenom…bránila jsem sebe.
VI.
Kolik uteklo času? Nevím. Nevím pane poručíku Vávro. Rok a půl? Když to říkáte vy. Vy jste úřední osoba. Vy to víte. Nám neříkají, jaký je den. Ve čtyři vstáváme. Tak jako ve vsi. Tak jako do muničáku.Nechodíme lesem. Jenom chodbami vězení. Žluté chodby bez oken. Mříž za mříží. Vydávají kovové zvuky, jak zvon v Ledcích.Do prádelny. Přeřadili mne do prádelny. Za slušné chování. Já přece nesme zlá holka. Vy to musíte vědět. Vždyť jste z naší vsi. Vždycky jsem poslouchala. Tak jako vy jste Boha poslušný a staráte se o pořádek. Bůh, že žádný není?Říkáte, že není? Vy pane poručík?! Já myslela, pane Vávra, že vy do kostela.. každou neděli. Co že se stalo? Já že mám štěstí? Já?! Muničák? Že už není? Výbuch? Velký výbuch? Kdybych nebyla ve vězení, že bych byla jistě mrtvá? Ančí je mrtvá? Mistr? Jaruška z návsi? Mrtvá? Na dvě stě mrtvých? Ženy a děti? Demonstrace na hřbitově?Hromadný hrob? Noviny, že lžou?Kolik jenom lidí zbude? Až válka skočí? Budou ještě lidé? Já mám štěstí.Hloupá Máří z Ledců. Zabila jsem Báru a za to mohu žít. Kdo nezabije bude zabit? Asi měl farář pravdu.Nastal konec světa.
VII.
Lesní cesta z Bolevce do Ledců, z bývalé muniční továrny do vsi po sedmdesáti letech zarostla nepoužíváním. Skoro není vidět.Na kamenném podstavci ulomený kovový kříž, na památku temných chvil. Iniciály BP. Hajný Bohuslav Vávra, vnuk poručíka Vávry, stojí a přemýšlí. Zná celý příběh Barborky Pávové. Jeho děd si vzal Máří za ženu. Policajt si vzal vražedkyni. Vesničané uznali, že byla mladá, jen patnáctiletá, a že byla válka. Babička Bára se nikdy neusmívala. Měla smutné oči a v nich často slzy. Hladila ho po vlasech a říkávala. Možná je a možná není. Spravedlnost. Bůh. Osud.Chlapečku milý, to nikdo neví. Ale každý v neštěstí máme vždy i kousek štěstí.
Hajný Vávra se rozhodl : „Vykopejte kámen. Život má přednost před smrtí.“A tak na místě sváru dnes rostou stromy. Vysoké a živé.