Ze sbírky Plzeňskélitofánie
Paní Machna Hynková
„Paní Machna sličná kachna.“, tak se veselily prostořeké děti venkovské na Oleweczské návsi, když paní Machna, velkým pozadím svým kroutíce, kolem statkův přešla. Kráčela s rychtářem k dědině své, na pokraj Borku.Pan rychtář občas krok svůj zdržel, a okem pozadí svůdné obdivoval:“ Tak pěkná děva, žena v nejlepším věku a muže nemá. Zdalipak jí to po nocích netrápí?“
„Vrchnost plzeňská, dává vědět, že se k spravedlivé úhradě zavazují.“, řekl nahlas důležitě, když k polnostem a dvoum dvorům došli, „Podle knih zemských jest toho půl lánu.“
Paní Machna pohlédla na statného rychtáře a pomyslela sobě: „Kdyby mého milence plzeňského nebylo, asi bych těch půl lánu sobě nechala. A možná…?“ Znovu prohlédla si rychtáře od hlavy až k patám: „Možná, bych se od takového chlapíka i poučovati dala , jak se k polnostem chovat.“
Nahlas dodala:“Jaký je váš rozmysl, rychtáři?Je moudré gruntu , dědičného se zbavovat?“
„Já mám k půdě milostný vztah, drahá paní Machno.Mě se tedy na názor neptejte. Když nemohu vzíti do ruky vlhkou hroudu a ve svými prsty jí laskati, není se mnou dobře.“
Paní Machna, zralá žena, zčervenala sobě v lících. Neboť, kdyby z myšlenek bylo nutno se zpovídati, což vlastně by se i mělo, pak by ke zpovědi hned večer jíti měla. Sobě , ale svědomí hned obrátila, neb řekla si, že Pán o mužích a ne o ženách mluvil, když pravil, kdo pohledí již zhřešil.
Rychtář souznění vycítil a pravil: „Jenže bez muže starost o pole je těžká.“
„Já se mužských nebráním, jen se kavalír nenašel, který by si pole i s mnou na starosti vzal.“
„Inu, to se divím. Žena jste jak květ a síly jistě máte.“
Došli až ke stodole a paní Machna, jednou rukou silný kůl od vrat odendala, jakoby dokázat své síly chtěla. Do přítmí vešli a vůně sena a slámy je omámila. Pokud však čekáte příběh plný lásky a milosti tělesné, jež ve slámě by se odehrávati mohl, pak vězte, že se tak nestalo. Snad zasáhnul svatý Petr, rybářský král,který měl velké plány rybniční, snad jen náhoda, která tak často rozhoduje o budoucnosti lidí,koně s kočárem vrchnosti plzeňské zaržály u stodoly zrovna, když oči rychtáře i paní Machny se důvěrněji setkaly. Oči rázem ztratily žáru a v obecnost obchodní se vrátily. Oba radní nabídli dostatek peněz a louky blízko Plzně, odměnou za prodej dědičného pole. A tak náhoda a málo času, rozhodla, že paní Machna nevdala se za rychtáře Olewezského, ale měšťana plzeňského. A já myslím, že ona náhoda, rychtář i paní Machna měli by být ke jménům zakladatelů rybniční soustavy zapsáni. Vždyť jejich obezřetnost vůči vůli svatého Petra patrona rybářství umožnila, abychom se dodnes dílu rybničnímu, které dříve jak v jižních Čecháh na plzeňsku zhotoveno bylo, obdivovali a v letním žáru pro svá těla milostivě užívali.
Bolevská rybniční soustava
O vánocích byla na radnici trachtace.Sedláci z Olewecze donesli pečínku a víno. Šlechtici a vrchnost plzeňská, dodali v oplátku chuť pít a jíst, co hrdlo ráčí. Tak už to bývá, že i když sedlák ěco od vrchnosti žádá, musí se sám projevit jako štědrý a vstřícný. A sedláci po právu žádali náhradu za pole a luka , kde panstvo velký rybník uráčilo si založit. Abychom však šlechtickým svědkům a plzeňským radním nekřivdili, byla trachtace už předem dohodnutá a žádné dišputace se o ní, na vánoce léta páně 1461 po Kristu, nevedly. Za pole a luka polnosti na vrchu Cambala sedláci obdrží. Až na jednu malou nesrovnalost, bezchybně trachtace probíhala.
Jedlo se a pilo a stavitel nově vznikající rybniční soustavy , pěl chválu na budoucnost. A čest vzdával svatým, kterýmž rybolov do jejich působnosti patří. Chovu ryb se zde bude dařit požehnaně. Bažiny a rašelinistě zmizí.Rukama rozhazoval, až vína na zem ucmrndával. Kočka , která po římse vnikla do síně radniční, nelenila a vína z podlah dlážděných chutě okusila. To se po nějaké době projevilo na její popletené chůzi a nevídané odvaze. Ona totiž beze strachu na stůl vylezla a pustila se do pečínky, jakoby tam ani urozených nebylo. Když si toho Olewečtí všimli, tak kříčíce rukama začali mávat, protože u nich v sednici, kočky smí tak spát pod lavicí a v noci chytat myši . To si špatně jeden ze šlechticů plzeňských vysvětlil a hned na obranu města začal svolávat. Zbrojnoši zbrojí chrastili, jako když hromy divo bijů a do síně oběma dveřmi nastoupili, halapartny k boji připravené. Sedláci nenechali si ničeho líbit a židle popadly, že selké svaly na radních utužovati budou. Nakonec rychtář Olewecký a starosta plzeňský na stůl museli povstat a rukama mávat na znamení míru. Když všichni zasedli, jak se o vánocích sluší , a vysvětlilo se , že opilá kočka ten mumraj způsobila, tu hnedka nechali radní ze svých sklepů vína a uzeného masa donésti na znamení , že může-li kočka, o co více mužské pokolení musí.Po několika hodinách už nebylo seznati jediného člověka na radnici střízlivého. Obecní sluhové k ránu mnohé sklízeti museli, lamentujíce:“Ty rybníky nám byl sám čert dlužen. Doufáme, že jich nebude už více.“ Mýlili se však, jako se lid obecný mýlí často, protože bohabojných plánů , pánů svých, neznají. Postaveno rybníků bylo dvanáctero a dvanácte trachtací radničních způsobeno ,smlouvy pak do historie vešly a v kronikách jsouce zaznamenány, jako dohody poctivé a uznalé.
Nakonec chtěl bych přinésti poučení. Jsou-li lidé nakloněni právu a chtějí-li spravedlnosti udělati zadost, pak jest odměnou vždy hojnost veselí a požehnání Božího.
Škoda , že v století našem jsou smutné časy. Právníci přestali totiž oslavovat právo a spravedlnost, a jen chtějí dobývati vítězství nad zákonem a mravností. Proto už je tak málo obecné veselosti na radnici plzeňské a kočky nemají důvod za radními polézti.