(z cyklu Zamýšlení Matouš 18 kapitola)
Kvalita společenství lidí je závislá na vlastnostech lidí, kteří jej utvářejí.
Jediný srdečný člověk může navodit atmosféru důvěry. Jeden štědrý člověk spustí lavinu radostného dávání. Jeden nepoctivec dokáže rozbolavět celé tělo. Jeden sobec vytvoří z velkorysých lidí škudlily.
Někdy se pohoda pokazí. Zamračí se. Zabouří. I ta nejkrásnější krajina zažije občas vichřici. Pro společenství je důležitá pokora. Ta umí napravit škody způsobené nenadálým výbuchem nepohody.
Snaha o nápravu však může vyjít naplano. Srdce zamrznou. Došla energie. Došla pokora. Prostě to nejde. Tehdy zavolejte na pomoc církev. Církev má moc svázat i rozvázat. Když zamrzlá srdce roztají a dohodnou se, mohou ztvrdit svoji vůli modlitbou. Tím sváži svoji dohodu před nebem.
„Pane kolikrát mám odpustit?”, zeptal se Petr.
„Kolikrát ti odpustil Bůh?”, zeptal Ježíš, a dodal :„Je lépe zbavit se zášti, nepřátelství, nenávisti. Je lépe vejít do života zmrzačený, nežli být s vavřínem vítěze, hozen do věčného ohně. Ale nebojte se. I kdyby se vám nepodařilo odpustit. I kdyby jste zbídačelí zabloudili, nechci abyste zahynuli. Budu po vás pátrat a dáte-li se najít, budete-li naslouchat hlasu pastýře, odnesu vás v náruči zpět.”
Mnohokráte jsem slyšel moci chtivé lidi vyzdvihovat církev, jako Pána nad lidmi.” Cokoliv svážeme na zemi, bude svázáno i v nebi.”, volali nepokorně a zdvihali varovně prst.. Až budou pyšní velitelé nad druhými skládat účty, možná uslyší : „Služebníku nešlechetný, celý dluh jsem ti odpustil, neměl jsi se i ty slitovat na druhými, jako jsem se slitoval já nad vámi?”