Úvod

Stále nám něco chybí. Možná tajemství? Něco, co se děje v skrytu, mimo naše smysly, mimo naše vnímané vědomí? Co nám tedy chybí? Možná poznání sebe sama, seznámení se s naší duší.

První semestr

I.

Promítačka osvětlila promítací plátno obrazem vesmírné mlhoviny. Obraz se dal do pohybu a skrze červenomodrou mlhovinu se objevila země, která se rychle přibližovala. Světadíly se zvětšovaly a obraz se změnil v rychle se přibližující město a zastavil se u malého kostelíka. Ve filmu vidíme pastora, jak ztěžka odemyká těžké dveře do kostela, jak prochází temným prostorem a rozsvěcí v zadní části kostela. Pak se obraz změní a kostel je plný lidí. Stojí a zpívají. Obraz zpívajících lidí se prolíná s obrazem hrajících si koťátek a psa který radostně běhá po louce a pak s dálnicí plnou aut. Poté se startující raketou. Zní tichá hudba a do smíchaného obrazu se postupně prolíná znovu se vzdalující země. Objevuje se vesmírná mlhovina. Hudba sílí až do mohutného varhanního koncertu. Je hodně podobná s hudbou z kultovního filmu. Pak promítačka zhasne.

Profesor Vrána ovladačem vytahuje elektronické rolety na oknech. Do sálu plného studentů proniká světlo a u oken jsou patrné poletující částečky vzduchu.

Profesor se uměje a podívá se po studentech: “Čas na rozbor a diskuzi… Co vám ta změť obrazů říkala?“

Studenti se o sobě nejistě dívají. Nikdo se neodvažuje mluvit. Zvedne se až Robert: „Já myslím, že jde o propojenost.“

Profesor spokojeně kývne: „Co myslíte slovem propojenost?“

„Snad, že všechno se vším souvisí?“

Jiný student se odváží: „Mě napadla historie. Od vzniku vesmíru, vývoj přírody a člověka, jeho neustálé hledání souvislostí. Možná má hledat odkud jsme přišli, svůj původ.“

Profesor znovu kývl: „Ano zdá se mi, že přemýšlíte správným směrem. Tímto krátkým skečem jsem ukončil semestr na téma vývoj psychologie člověka. Námět pro semestrální práci by se mohl týkat právě souvislostí, propojeností ve vývoji člověka a jeho přístupu k životu. Nejde o to zpracovat celou historii psychiky člověka, ale vyberte si něco, co vám připadá důležité. Nějaký zlom nebo co ovlivňuje naše vědomí dnes.

II.

Robert při procházce zabloudil do jiné čtvrti města. Přemýšlel o tom, jak napíše semestrální práci. Chce to něco jednoduchého.

Člověk hledá cestu, jak přežít a zároveň hledá smysl svého počínání v krátkém čase, který smí žít.

Začalo drobně sněžit. Pak Roberta něco překvapilo. Kostelík v parku! To je přece kostelík z filmu co viděl v aule. Zpozorněl. Ke kostelíku přicházel postarší muž a odemykal těžké dveře. Stejná scéna jako ve filmu při přednášce, a dokonce stejný muž. Pastor.

Robert vešel do kostela a sedl si vzadu do lavice. V  zadní části kostela se rozsvítilo. Muž si oblékal černou kazajku s bílou vázankou. V kostele se postupně rozsvítilo světlo a začali přicházet lidé a sedat si porůznu do lavic. Nebylo jich moc. Rozezněly se varhany.

Varhany hrály hudbu z filmu.

III.

Pastor dokončil kázání: „V některých obdobích lidé opustili Boha, protože si mysleli, že Bůh opustil je. Když však v hloubi srdce zažili, že jsou opuštění, kajícně žadonili o Boží lásku. A Bůh si velmi cenil změny stavu jejich srdce. Neboť jediné, co mu činí radost, je naše láska k němu.“ pastor se posadil.

„Amen“, řekli lidé a začali zpívat píseň. Zněla jako vítr na horách. Klouzala po svazích hlasivek a odrážela se od stěn kostelíka.

Roberta napadl text do seminární práce: „Kdo nezpíval nábožné písně s druhými, kdo nevdechoval vůni jednoty slov a tónů a kdo nezažil omamnou ozvěnu společného zpěvu, ten nemůže pochopit psychologii sounáležitosti.“

Po bohoslužbě se lidé zachumlali do šál a čepic a vyšly z modlitebny. Jejich dech vytvářel prázdné obláčky. Podávali si ruce, ale více už mysleli na teplou polévku. Těžké boty podupávaly do nového sněhu.

Roberta napadlo: „Je krásné se sejít. Je krásné se rozejít. Nelze být pořád spolu a nelze žít stále osamoceně. Život je krásný v jeho pestrosti.“

IV.

Robert se nakonec nechal pozvat pastorem na polévku. Postarší muž se jmenoval Josef. Byl to místní pomocný pastor. Měl manželku a dvě děti.

Po prvních lžicích polévky šedovlasý muž řekl: „Uctíváme toho, koho jsme nespatřili, ale žije v nás. Chodíme s Bohem, aniž se ho dotýkáme. Nevidíme jeho oči a nemůžeme číst v jeho mysli. Přesto jej milujeme a on miluje nás.“ Slova padala do uší mladíka Roberta a rostla tam. Starý muž zářil jako starověký Lot.

Robert byl z něho fascinován. Ještě nevzal do úst. Ještě neválel po jazyku. Jen kouř polévky jej omamoval, jako kadidlo v chrámu.

Starý muž pronesl: „Boží zjevení je, jako když naše hory ozáří slunce. Jako když poprvé políbíš dívku.“

Žena u stolu se usmála a děti zbystřily sluch.

Robert pokýval hlavou.

„Bůh je světlo i tma. Hvězdy i prázdný prostor. Je všechno ve všem. Je vším, a přitom není součástí všeho. Je jako první polibek i poslední vydechnutí. Zrození dítěte i smrtelná křeč. Bůh pro někoho je a pro někoho není. Co je u lidí nemožné, je u Boha možné. Lidská mysl zrodí zrůdné věci a Bůh, jako by při nich nebyl. Tím se nenech zmást. Lidské srdce může milovat až za hrob a Bůh u toho také nemusí být. A malé dítě si hraje s koťátkem a Bůh u toho může být. Po louce bude běhat pes za svým Pánem a Bůh bude s nimi. (Robert si znovu vzpomenul na film v aule) Bůh je tam, kde chce být a není tam, kde být nechce. Takový je Bůh. Někomu je dáno, že u něj Bůh stojí stráž. Někoho Bůh nikdy nepotkal.“

Robert promluvil: „Komu je dáno a komu ne?“

Starý muž zamyšleně jedl polévku. Bylo ticho. Plamen svíčky se komíhal a v kamnech v pokoji praskalo dříví.

„Každému, kdo chce přijít, je dána voda života. Každý může pít. Ne každý je však uzdraven.“

„Stačí chtít?“, zeptal se Robert.

„Nevím. Někdy se zdá, že to stačí. Bůh sám dokonává dílo. Jindy lezeš na vysokou horu a nemůžeš jí zdolat. Nikdo neví, co stačí a co ne. Musíš sám zkoušet, co asi žádá právě od tebe. Kdo neprosí, nic nedostává. Proste a bude vám dáno. Plačte a budete utěšeni. Kvílejte a Bůh vás posílí.“

Děti začaly zlobit. Přísný pohled je uzemnil do podoby strnulých soch. Host do domu je přece Bůh do domu. Nic není vážnějšího. Nic není důležitějšího. Nic není hodno větším pozornosti.

„Polévka je vynikající. “řekl Robert.

Žena byla potěšena.

Starý muž byl zklamán z toho, že se narušila kultovní atmosféra.

Zmlknul. Zhasl svíci a rozsvítil elektrické světlo. Oheň v kamnech dohoříval.

Děti se nenápadně odplížily do pokoje. Chtěly a musely si hrát. Bůh je pro ně štěstí v dětských snech.

Robert poděkoval a rozloučil se.

„Rádi vás znovu uvidíme.“, řekla žena a starý muž přikývl.

„Díky.“, odvětil uctivě Robert. Nasadil si sluchátka přehrávače hudby do uší a šinul se ulicí. Cítil teplo kamen v mrazivé noci. Představoval si královnu svých snů, jak vchází do síní jeho paláců. Myslel na orla, jak krouží na nebi. Myslel na Boha. Nového Boha. Pochopil, že existuje cesta. Cesta pryč ze světa. V labyrintu světa jsou tajné dveře jinam. Ani filozofové jí nenašly a přitom je stačí otevřít. Chór zpíval ve sluchátkách chválu životu. Ódu na radost.

V.

Na diskotéce byl hluk, nedýchatelno a přeplněno. Studenti se potřebují uvolnit z napětí učiva, zkoušek, semestrálních prací.

„Vole, myslíš, že po mě jede?“, zeptal se Robert

„Jasně. Ta tě žere.“, odpověděli vesele kluci z jeho party.

„Fakt?“

„Musíš o ni bojovat. Když se pokusíš, máš ji dneska na háku.“

Robert se zatvářil nejistě. Na setinku vteřiny zachytil její pohled. Hned uhnula. Rázem měl jistotu. Šel k ní a usmál se na ní. Tiskly se k sobě. Hrála pomalá hudba a on cítil vůni jejích vlasů. Zaklonila hlavu. Díval se jí do očí a pak jí začal líbat. Byla z jiné fakulty ale ze stejné koleje.

VI.

Robert vzal Alenu k sobě na pokoj na kolej.

„Aleno, víš, že na počátku byly dva nazí lidé? Adam a Eva?“

„Jóó? A co asi spolu dělali?“

„No jasně, že to samý co my. Ale je v tom rozdíl.“

„Jóo? Prosím tě?!A jakej?“

„Fyzicky v tom rozdíl není. Ale duchovní ano.“

„Hmm. To jako myslíš, že se před tím pomodlili?“

„Neblbni. Já to myslím jinak.“

Sedla si a zapálila si cigaretu: „Tak jóó. Tak povídej, co o tom víš.“

„Bůh je světlo a taky je zároveň tma. Hvězdy i prázdný prostor. Je všechno ve všem a přitom není.“

„Ty si fakt dobrej. Úplná poezie…Ještě něco řekni.“

„Bůh pro někoho je a pro někoho není.“

„No jóó. Tak promiň. Nemusíš se hned naštvat. Já prostě nic nevím. Naše sousedka minulý týden zemřela. Měla rakovinu a její tři děti teď nemají mámu. Takže asi Bůh není, nebo snad je?“

„Pro někoho je a pro někoho není. Musíš ho nejdřív chtít znát. Pak už to je jednoduchý.“

Dlouze natáhla z cigarety a pomalu vypouštěla kouř. Získávala čas.

„Tak jóó. Řeknu ti, co si myslím. Já ho hledat nechci!“

„Myslel jsem si to. Nemáš proto předpoklady.“

„Co si o sobě myslíš! Já nemusím chtít. Proto ještě nejsem hloupá. Prostě těm báchorkám nevěřím.“

„Jenže, to pak na počátku mohly být jen dvě opice a ne dva lidi.“

„Fakt?“, zadívala se na něj svůdně.

Robert se zasmál.

VII.

Pomocný pastor Josef přidržoval knihu pod lampou. Četl z ní Robertovi. Už se viděli nejméně pětkrát. Robert chtěl o náboženství vědět víc. Chtěl napsat semestrální práci o vlivu víry na vývoj psychiky člověka.

Starý muž zavřel knihu: „Bůh má přání milovat. Raduje se z každého tvora. Je přítelem každému, kdo o to stojí. Ví o nás. Myslí i na nás. Na celou Zemi. Na celý vesmír.“

Robert se zeptal: „Co my můžeme Bohu dát?“

„Bůh nic nepotřebuje – jen touží po naší lásce. Po naší odpovědi na jeho lásku. Ale má radost už jen z toho, že mu něco chceme dát.“

„Chtěl bych vědět, co mám dát já?“

„Když budeš slyšet Jeho slovo, když budeš číst z Jeho Knihy, když budeš naslouchat jeho šepotu, získáš nové hodnoty pro svůj život. Budeš jinak vidět. Budeš jinak měřit svět a věci v něm. Budeš se učit myslet jako On. Až změníš své myšlení, pak budeš vědět kde je tvé místo, co můžeš dát ty osobně.“

Robert přikývl: “Myšlení je cesta k Bohu?”

“Myšlení srdce!”, odpověděl starý muž:” Mnoho velmi chytrých lidí, nenašlo Boha. Proč? Protože nespojili sílu myšlení se silou svých pocitů.”

Robert si pokusil představit, jak je možné spojit mozek se srdcem a vytvořit klíč k nebeské bráně. Usmál se. Tohle by Alena nechápala.

Starý muž jej dychtivě pozoroval. Čekal, že se Robertovo oči rozsvítí jako lampy na ulicích. Čekal, že jej poznané tajemství obleče svatozáří. Nic se však nestalo. Robert se jen trochu usmál.

IX.

Robert jednou za měsíc přijížděl navštívit mámu a nechal si u ní vyprat co potřeboval.

„Uvařila jsem ti guláš… S noky.“, stará žena unaveně usedla za stůl: „Dlouho ses neukázal.“

Robert se zaposlouchal do tikotu hodin. Staré pendlovky připomínaly vteřiny dětství.

„Mami, věříš v Boha?“

„Nikdy jsem nevěřila. …. Nejsem si takovými věcmi jistá. Možná je všechno jinak.“

Pendlovky spustily svůj rituál. Bylo dvanáct.

„Pokolikáté za život už je poledne?“, vzdychla.

„A život má smysl?“, zeptal se Robert.

„Vedeš divný řeči… Ale já vlastně taky… Nejsem už zvyklá na lidi, co jste odešli z domova.“

„Ten guláš byl jako za mlada. Super!“

Pendlovky odtikávaly ticho.

„Máš nějakou holku?“

„Jo“

„Máš jí rád?“

„Asi ne.“

„Moc toho nenamluvíš.“

„Nechce se mi. Nemůžu. Mám v hlavě divný otázky.“

„Chodíš do kostela?“

„Byl jsem párkrát… Spíš chodím k jednomu pánovi z kostela. Čte mi z knihy a pak se baví o tom, co tam četli.“

„Chybí ti táta?“, zeptala se máma, „Tvůj táta chtěl být knězem. Asi máš jeho geny.“

„On přece stavěl domy.“

„Později byl stavař až když měl konflikt s pastorem.“, žena pokývala hlavou: „Kdyby mu víra zůstala, tak si nenašel jinou ženskou. Zůstal by s námi a možná by ani neumřel.“

„Jednou prý uslyšíme mluvit Boha.“, Robert nadšeně vyprávěl, co je v Knize napsáno: „A lidi se budou řídit jenom tím, co je správný.“

„Když jí nemáš rád, tak si dávej pozor, ať se nemusíš ženit.“, řekla máma a nevšímala si jeho řečí o víře.

Robert zmlknul. Nechtěl mluvit ani o tátovi ani o holkách.

Pendlovky párkrát zavrzaly.

„Tak já už zase půjdu.“

„Promiň, že jsem se nenadchla, pro tvoji novou víru…ty se ještě mnohokrát změníš… já už se měnit nebudu.“

„Nechtěl jsem tě měnit. Jenom jsem cítil, že to musím říct.“

Ačkoliv bylo bezvětří, měl pocit, že čelí vichřici. Ačkoliv nebylo horko, měl pocit, že je nesnesitelné vedro. Ačkoliv nebyla zima, chvěl se jakoby nahý v mrazu. Připadal si jako utečenec. Víra nespojuje, ale rozděluje.

X

Pomocný pastor Josef Robertovi řekl: „Bůh nepřišel spojit, ale rozdělit. Syna proti matce, dceru proti otci.“

„Říkal jste, že Bůh je Láska?!“, namítal Robert

„Láska k Bohu musí být vyšší nežli láska k člověku. K jakémukoliv člověku.“, starý muž se rozhorlil. „Teprve silná láska k Bohu, naučí člověka milovat lidi.“

Robert řekl posmutněle: „Mám pocit, že nemám rád nikoho, a proto hledám lásku u Boha.“

Žena starého muže dala kávu na stůl: „Josefe nepřeháněj“, pak se obrátila k Robertovi: „ Chápu vaše pocity, Roberte. Bůh myslí jinak než my. Jeho myšlení je vyšší nežli naše. Bůh má nadhled nad celým vesmírem. Kdo říká, že miluje Boha a nemiluje svého bratra, je lhář. O co více milujete Boha, o to více musíte milovat svou matku, otce, lidi ve společenství. Manželku.“

„Spím s holkou a nemám jí rád. Prostě spolu spíme.“

Starý muž se přísně podíval: „Skoncujte to s ní. Bůh nedovoluje smilstvo. Je to hřích.“

Josef totiž měl přísného otce a to se na něm projevilo i v rodině a přístupu ke Kristu. Robert uslyšel ve svém srdci zvonit budík. Tohle nechci.

Slyšel smích Aleny. A taky kluky na diskotéce. Uvolněné, bez zábran, veselé. Bez hranic.

Zvonily zvony. Óda na radost rozezněla chór hlasů. A ta píseň, co osvobozuje srdce od strastí, letěla jako, když startují labutě.

Rozloučil se. Kráčel ulicí a všímal si starých fasád. Každý dům měl jiný kabát. Každý dům skrýval lidské příběhy. S vírou nebo bez víry, se lidé plahočí blátem života. Skrytí za fasádami domů, pláčou do peřin. Ulice potemněla. Lampy zabojovaly s tmou. Bylo jedno, jaké je století. Bál se bezbřehého vesmíru. Hloupější jsou na tom lépe, než moudří. Moudří si moudrostí přidávají beznaděje. Je jim smutno při zjištění, že ačkoliv usilovali, nic víc nejsou nežli předtím a jsou na konci tom stejně jako hlupáci. Robert nevěděl, jak se má rozhodnout.

XI.

Proplížil se do koleje. Zaklepal na Alenu. Otevřela zabalená do velkého ručníku. Otevřela jen na škvíru.

Provinile se usmála: „Nezlob se. Není mi dobře. Nepozvu tě dál.“ Poslala mu pusu přes prst ruky a zavřela.

Robertovi se zdálo, že za dveřmi slyší mužský hlas.

Bylo mu to jedno. Rozhodl se.

XII.

Za pár dní potkal kluky ze semestru a Alenu. Seděli na lavičce před kolejí. Nudili se.

„Roberte, jak žiješ?“, zeptali se.

Alena vzala provokativně Mirka, co hrál za kolej florbal, kolem pasu a usmála se na Roberta.

„Chodím s Bohem.“, prohlásil pevně Robert.

„Kam s ním chodíš?“, zeptala se Alena.

„Všude kde jsem, tam je i on.“

Všichni se zasmáli.

„Vole, a smíš sním přijít na dízu? Bude hrát Mystery.“

„Nebaví ho to tam.“

„A tebe?“

„Bez něj nikam sám nejdu.“

Zasmáli se. Začali vtipkovat.

Dan se zeptal Roberta:

„Jaké to je? Pořád být s ním?“

„Máš nové hranice a jinak myslíš. Jinak vidíš.“

„Jak jinak?“

„Máš jiný smysl života. Sloužíš Mu. Máš úkoly a ty plníš. Máš před sebou cíl. Chceš k němu dojít. Překonáváš překážky. Jako když horolezec dělá horu.“

„Hlídá tě? Vidí tě, ať děláš cokoliv?“, zeptal se Dan.

„Vidí. Ale tebe taky. Jenomže já už s tím počítám. Ty ne. Ty si myslíš, že tě nevidí a nepočítáš s tím, že tě vidí.“

„Je jako policajt?“, zakroutil Dan hlavou.

„Jako hodnej táta. Takovej, co to myslí dobře.“

Dan pokýval hlavou.

„Fakt si se změnil. Tak si to užij.“

„Čágo tágo kluci.“, řekl Robert a šel pryč. Na Alenu se ani nepodíval.

Ze světa existuje východ. I když jenom nouzový.

XIII.

Robert odevzdal semestrální práci na téma vliv víry na psycholigi člověka. Profesor Vrána byl tématem očividně potešen. Robert pak pravidelně navštěvoval mše v kostelíku. Zapojil se do služby a nabízel u stolku k prodeji knihy z jednoho církevního nakladatelství. Ze semestrální práce dostal dobré hodnocení. Robert jednou i vícekrát týdně nadále navštěvoval Josefa (vždy dostal také malé občerstvení) a vedl s Josefem rozhovory a víře, Bibli a náboženství. Dělal rychlé pokroky. Josefa i jeho manželku tím udivoval a byl jimi za to tak trochu oslavován.

Pak se potřeboval svěřit s novým zážitkem. U řeky kam chodil rozjímat se setkal s jiným světem.

“Bratře Josefe?”

“Ano?”

“V Bibli se píše, že apoštol Pavel byl až ve třetím nebi.”, Robert sebral poslední knížky ze stolku do krabice.

Josef zaklapl sešit se záznamy. Podíval se z okna. Hvězdy, na černém nebi, zablikaly jako při ohňostroji.

“Asi nemyslel nebe s hvězdami.”, řekl Josef.

“Určitě ne!”, pronesl vědoucně Robert.

Josef se podíval Robertovi do očí. Bylo v nich hluboko. Další vesmír.

“Zdá se, že víš, více jak já.”, usmál se Josef.

“Neuvěříš mi.”

“Možná ano.”, řekl smířlivě Josef, “Uvěřil jsem v Boha, kterého jsem nikdy neviděl. Mohu uvěřit i jiným myšlenkám. Před tebou jsem učil muže, který nikdy o Bohu nepřemýšlel. Smál se mi. Pak jednoho dne uvěřil natolik, že se už nedokázal vrátit zpátky. Prohlásil se za Krista. Odvezli ho do ústavu.”

Robert byl překvapený. Mlčel.

“Svítily mu oči jako tobě. Neunesl tíhu vesmíru. Dolehla na něj a on nebyl obr.”

“Samozřejmě. Mohu být blázen. Připouštím.” Robert rozhodil rukama, jako bezmocní rozhazují ruce nad povodní.

“Dnes není vhodná chvíle.”, uzavřel Josef rozhovor, “Ale pokud si chtěl naznačit, že jsi byl, tam, kde byl kdysi apoštol Pavel, nemám důvod ti nevěřit.”

Robert vykulil oči.

Josef dodal: “Jednoduše. Když tam mohl být Pavel, mohl jsi tam být i ty.

PŘÍBĚH PRVNÍ

Robertovo místo u řeky

Robert měl svoje místo u řeky za městem, kam se rád uchyloval do samoty. Byla tam skála. Město tam už neexistovalo. Jen šplouchání vody. Skála porostlá keři a stromy a mechem. K řece se muselo složitě slézat dolů z dlouhé a dost strmé stráně. Odměnou mu však byla samota. Hodně jí potřeboval.

A na osamělém místě u řeky se to stalo. Po vodě řeky přicházel člověk.

Robert zkameněl.

Muž si sedl vedle Roberta a mlčel.

“Umíte chodit po vodě?!”, řekl Robert obdivně.

“I ty to umíš.”

Robert zakroutil hlavou a nevěřícně hleděl na podivného muže. Tajně se štípal do ruky.

„Nemáš vidiny Roberte. Existuji a mluvím s tebou.“

„Ale přišel jste po vodě. To dokázal jenom Ježíš.“

Muž se dlouze zadíval Robertovi do očí a pak přikázal: “Vstaň a choď.“

Robert nevěřícně vstal a pak položil pravou nohu na vodu. Chladila, jako led. Postavil se na vodu a užasle zíral na své boty. Neponořily se. Po třech krocích od břehu se tázavě otočil a sklouzl do vody.

Muž zmizel. Robert se ponořil a zakuckal se. Začal plavat. Oblečení nasáklo vodou a ztěžklo. Celý mokrý a špinavý se dosoukal na skálu. Začal kýchat. Svlékl se a rozvěsil svršky po skále. Přemýšlel. Byla to jen halucinace? Slunce sušilo šaty i jeho tělo. Hladilo jej teplem. Asi to byla jen vidina.

Když se otočil k vodě, seděl tam muž znovu.

„Málo víry.“, řekl muž a pousmál se.

Robert zakoktal: „Jak jí mohu mít víc?“

„Víra je dar.“

„Nezasloužil jsem si víc?“

„Zasloužil? Tak to není. Někdo dostává velké dary a někdo malé.“

„Proč mě posíláte na vodu, když víte, že mám málo víry?!“

„Zkoušel jsem to.“

„Bůh nikoho nezkouší, ale vy mne zkoušíte.“

„Nejsem Bůh.“

„Kdo tedy jste?“

„Jsem ten, kdo zkouší, jestli máš dost víry.“

„Jak mohu dostat více víry?“

„Pros a bude ti dáno.“

“Návod najdu v Bibli?”, zeptal se Robert.

“Ano i ne.”

“Jak to? Ano i ne?”

“Jsou i jiné návody. Lidé přicházejí z různých stran a směrů. Čekej. “

„Jak dlouho?“

Muž pokrčil rameny.

Robert zavřel oči a prosil v duchu o rozum. Pak je otevřel. Čekal, že tam muž již nebude.

Muž seděl, tam kde před tím a zamyšleně pronesl: “Dříve to nebyl takový problém, jako dnes. Naše návštěvy nebyly překvapením.“

Robert se zeptal: “Znal jste Adama a Evu? Abraháma? Krista?”

„Rozum se tě snaží zavalit otázkami, protože nedokáže pochopit co se děje. Zkus myslet víc srdcem.“

Voda byla náhle průzračná a plná ryb. Honili se jako veselé děti. Na druhé straně řeky se objevila krásná žena. Zamávala na ně. Ženě svítily zlaté vlasy, jako svítí sluneční paprsky skrze listí stromu.

“Ta žena naproti se jmenuje Ura.”, řekl muž.

“Jak se jmenuješ ty?”, zeptal se Robert.

“Já mám jméno Ga”

Robert kývl a obdivně pozoroval ženu.

“Půjdeme za ní? Zve nás na návštěvu.”, řekl muž s orlím zrakem.

Šli oba po vodě. Voda Robertovi občas cákla do bot. Nemyslel však na vodu ani na ryby v ní. Myslel na Ura. Byla krásná, tak jak si představoval, krásu žen. Šel po vodě, jako chodil Ježíš! Stydlivě sklopil před Ura víčka. Jenže v tu chvíli se propadl do vody až po kolena. Hrklo v něm strachy, že ke Ura už nedojde, že mu oba zmizí. Ga mu však s úsměvem podal ruku a vytáhl ho z vody.

“Když nevíš, co činíš, jde ti to mnohem lépe.”, usmál se Ga

U Ura

Malý domek, porostlý růžovým keřem. Kolem mnoho květin. Loubí s bílou lavičkou.

“Přinesu čaj.”, řekla s milým úsměvem Ura.

Robert využil příležitosti a zeptal se polohlasem:” Jste přátelé?”

“Ano. Všichni.”

“Myslím to jinak…Jestli…?”

“Ne. Nejsme manželé.”

“Můžete mít děti?”

“Ne. Nemáme děti.”

“Jak jste vznikly?”

“Ty jsi přišel k nám a nevíš to?! Opravdu ti budu říkat ‘ Ten, který nic neví a proto neví, co činí’.”

Robert byl zaražený.

Ura přinesla čaj. Voněl jako louka v létě.

“Proč jste tedy muž a žena?”, zeptal se po chvilce úsměvů, které vrhal na Ura.

Ura se podívala tázavě na Ga. Ura kývnul.

Ura vzala Roberta za ruku a pohladila jí. “Jsme takoví kvůli tobě.”

“Kvůli mně?”

“Jsme úplně jiní. Ale to bys nás neviděl.”

Robert si vzpomněl na nedělní kázání. Četlo se tam z Bible, že apoštol Pavel byl ve třetím nebi.

“Jsem ve třetím nebi?”

Ga se zarazil a přemýšlel.

“Promiň. Nevím, co je třetí nebe.”

“V Bibli je napsáno, že apoštol Pavel byl ve třetím nebi.”

“Aha… lidské úvahy… Nevím, jak ta nebe Pavel počítal. Lidé své zážitky popisují různými slovy… Takže moje odpověď zní: nejsi ve třetím nebi a nejsi ani v nebi.”

“Kde jsem?”

“Jsi na druhé straně řeky.”

Návštěva

Náhle se sama odsunula židle od stolu. Do písku se vmáčkly stopy. Židle se přisunula.

“Dobrý den Chaa.”, usmála se Ura k prázdné židli a pokynula rukou.

Jemný a milý hlas se obrátil na Roberta: “Doslechl jsem se, že přišel člověk. Dlouho tu člověk nebyl. Jsme poctěni.”

Robert se snažil nedivit. A kývl hlavou na pozdrav.

Ura řekla:” Jdeš vhod. Robert nevěděl, že nejsme vidět.”

“Promiňte. Neuvědomil jsem si to.”

“Ale to bylo dobře Chao, že jsi přišel takhle.”

Židle se naplnila svalnatým mužem v tričku. Celé tělo bylo pomalované tetováním.

Ura s Gaem se rozesmály. Chao se překvapeně zatvářil.

“Chao.”, usmívala se Ura, “Robert není z ostrovů lidojedů, jako byl ten předešlý. Ale to nevadí. Vypadáš nádherně.”

Chao se chvíli zamyslel a pak mávl rukou: “Pokud to nevadí Robertovi?”

Robert si obdivně prohlížel barevné tetování a zeptal se: ” To jste si vymyslel právě nyní, když jste se rozhodl být vidět?”

“Ne úplně. Posledně tu byl šaman z ostrovů a ten si velmi vážil tetování. Tehdy jsem si ho vymyslel. Ale po pravdě, viděl jsem ho na jiném šamanovi, kdysi mnohem dříve.”

„To je rychlost!”, divil se Robert.

Ga zopakoval: „ Lidské myšlení má mnoho rozměrů. Kapacita lidské mysli je také obrovská. Možná jako naše. Lidé jen zapomněli, co kdysi uměli.”

“Co jsme uměli? “, zeptal se Robert.

“Například přemísťovat se. Jako ty dnes. Ten co nás navštívil před tebou dlouhá léta meditoval, nežli se mu to podařilo. Ty jsi jiný. Dokázal jsi se přemístit bez toho, že bys léta usiloval. Dokázal jsi jít po vodě, aniž jsi trénoval. Jsi důkazem, že lidé uměli běžně mnoho věcí, které dnes neznají.”

U Josefa

“Co myslíš Josefe, že znamenají slova ‘chodit duchem’?”, zeptal se Robert, když si děti odešly hrát a Josefova manželka poklízela v kuchyni.

“Nemám definici. Snad myslet jako Bůh. Nebo napodobit jeho vlastnosti. Jiní říkají konat skutky, které chválí Boha.”

“Může to znamenat, že se Duchem přeneseš i do nebe?”

“To asi víš lépe, jak já.”,usmál se smutně Josef.

“Nebyl jsem Josefe ve třetím nebi.”

“Nebyl?”

“Byl jsem jinde. Řekli, že to není nebe. Ale bylo tam krásně.”

“Aha.”, řekl posmutněle Josef.

“Nevěříš mi!”, rozzlobil se Robert.

“Naopak. Jsem smutný z toho, že ti věřím.”

Robert si vzpomněl na člověka, který se zbláznil a prohlásil, že je Kristus. Zkoumavě se zahleděl Josefovi do očí. Snažil se dát najevo, že není blázen. Ale nebyl si jistý sám sebou, a tak se zeptal: “Jsou to jenom představy? Jenom vidiny?”

“Nevím. Nechci soudit, co jsem sám neprožil. Netvrdím, že apoštol Pavel nebyl ve třetím nebi. Nikdo neumí vysvětlit, co tím myslel. A tak nemohu ani posoudit to, kde jsi byl ty. Samozřejmě, že existuje vždy více možností. Jákob, Daniel, Jan měli živé sny a byli kamsi přeneseni. Ezechiela odvezl nebeský vůz.”

Josef si potajmu prohlížel Robertovo paže. Hledal vpichy po injekční stříkačce. Ale žádné tom nebyly. Takže si asi drogy nepíchá.

“Jenže to byli velikáni víry. Já jsem ještě nedávno ani nevěřil.”, namítal Robert.

Kdo má právo určovat odměny a tresty, jež jsou v Božích rukách?”

“Řekli mi, že jiní léta usilovali, ale ve mně to je samo od sebe.”, pokrčil rameny Robert.

Josef kývl hlavou: “I to je možné…”

Setkání

Slezl po skále na své místo u řeky a byl znechucen. Seděla tam holka. Očividně také nebyla ráda, že už není sama. Napětí.

“Chodím jsem často. Mám tu své místo.”, řekl Robert.

“Já tu také nejsem poprvé.”, odsekla dívka.

“Asi bychom si měli udělat nějaký rozvrh. Jsem tu rád sám.”

“Asi jo.”

“Takže… “

“Takže sem přijď jindy.”, řekla holka.

“Proč já?”

“Protože jsem tady byla dřív.”

Robert se posadil o kus dál a díval se na řeku.

“Proč sem chodíš?”, zeptala se dívka.

“Proč ty?”

“Já se ptala první.”

“No a?”

“Není s tebou žádná řeč.”, naštvala se a začala koukat jinam.

Robert se rozhodl udobřit: “Jsem rád, když je tu jenom řeka a já.”

“Myslela jsem, že kluci chodí spíše na pivo.”

“Potřebuji být sám. Proč sem chodíš ty?”

“Sním tady. Jinde mně všechno ruší.”

“Sníš? Jaké máš sny? Něco si představuješ?” Robert začal být zvědavý.

“Ne to, co si myslíš.”

“Co si myslím?”

“No kluci a tak.”

“To jsem si nemyslel.”

“Aha… Já si představuji jiný světy.”

“Jiný světy? Jak to tam vypadá?”

“Tak, jak si to vymyslím.”, řekla dívka vyhýbavě.

“Taky si je představuji. Minule jsem si představoval malý domek, porostlý růžemi. Bílou lavičku. Byl jsem pozvaný na čaj. Přešel jsem řeku a pil s nimi čaj.”

Robert čekal, co na to dívka řekne. Třeba není sám, kdo se dostává na druhý břeh.

Dívka reagovala jinak: “Aha. To budeš rodinný typ. Toužíš po vztazích. Studuji totiž psychologii.”

Robert byl zklamaný. Pak ho napadlo, jestli neblufuje.

“Jak vypadají tvoje světy?”

Usmála se: “Až se budeme znát víc, tak ti je budu popisovat.”

“Budeme se znát víc?”, zeptal se Robert

“To záleží na tobě.”

“Tak jo. Jmenuji se Robert.”

“Jana.”

Robert nevěděl, jak má pokračovat. Bylo ticho.

Jana se usmála: “Budeme mlčet a koukat na řeku. Chceš?”

Seděli a mlčeli.

Na Roberta mávala Ura z druhého břehu. Koukal po Janě, jestli ji vidí. Nereagovala. Zamával na Uru. Jana nic. Seděla, jako by jej vůbec nevnímala.

Prošel se kousek po řece. Když se otočil byl hotový z toho, co spatřil. Uviděl Janu, jak sedí vedle Roberta. Oba se dívají zasněně na řeku. A přitom skutečný Robert si chodil po řece. Nebo neskutečný?

U Ury

“Uro! Uro! Jsem u tebe a přitom sedím na druhém břehu! Nerozumím tomu!”

“Jsi nadaný. Tento styl přemísťování uměli lidé více jak před tisíci lety. Nikdo v posledních letech.”

“Je více způsobů, jak se přemístit?”

“Ano. Je jich mnoho. Některé jsou obranné, jako tenhle. Proč jsi jej použil právě nyní?”

“Obranné?! Potřebuji se něčemu bránit? Ga říkal, že jste všichni přátelé.”

“Ano. Na téhle straně řeky.”

“A na druhé?”, Robert se zděšeně díval na druhou stranu řeky, kde seděl s Janou.

“O ní se neboj.”, řekla Ura, “Druhá strana řeky je všude kolem tebe. Tak jako tahle naše strana. Všude jsou přátelé a všude jsou nepřátelé.”

Objevil se Ga Byl trochu rozrušený. Ura měla mnoho otázek v očích a zdálo se, že Ga jí telepaticky odpovídá. Pak se obrátil na Roberta: “Omluv nás. Musíme se rozloučit. Vrať se na druhou stranu.”

“Něco se děje?”, zeptal se Robert.

“Ura ti právě vysvětlila, že můžeš mít nepřátele.”

Robert kývnul.

Ga vypadal přísně: “Vědí už o tobě. Vrať se zpátky. Příště přijdeš, jenom když ti to dovolíme.”

Robert poslušně kráčel po vodě.

Ga znovu promluvil: ” To, že jsi použil rozdvojení, bylo prozíravé. Nic nevíš, a přitom jednáš jako vidoucí. To je zvláštní. Zvláštní. Rozmysli se do příště, jestli se chceš učit ještě něco víc. Jestli chceš být prospěšný. Pokud ne, budeš nás moci občas navštívit, když svolíme, ale dál už nic.”

S Janou

Když se vrátil, Jana promluvila: “Bylo mi s tebou fajn. Nemám ráda zbytečný řeči. Umíš mlčet. Chodím sem vždycky ve středu.”

Robert si uvědomil, že ve středu sem nikdy nechodil, protože mají v církvi biblické hodiny.

Dneska vynechal, aby si v klidu promyslel poslední rozhovor s Josefem.

“Já ve středu chodím číst Bibli.”, řekl Robert.

“Aha. Takže nepřijdeš?”

Robertovi se zdálo, že je zklamaná.

“Jsem, tu každý pátek.”

“Fajn.” Řekla Jana, “Tak zatím ahoj.”

V pátek za dva týdny

Seděl u řeky. Zarachotilo kamení. Ohlédl se. Nedaleko stála Jana. Tvářila se vážně.

“Promiň. Jestli nechceš, abych tu byla, tak odejdu.”

Pokynul rukou, aby si přisedla. Mlčeli.

“Měla jsem sen.”

Podíval se zvědavě, ale nechtělo se mu mluvit.

“Viděla jsem tě, jak máváš na nějakou ženu naproti. Pak jsi za ní šel po vodě. Šla jsem s tebou, ale když mne žena uviděla, zmizela a my jsme se vrátili.”

“Bylo to ve středu? Jak jsme tu byli spolu poprvé?”, zeptal se Robert

“Ne. Bylo to, když jsem tu byla sama.”

“Byla jsi tu sama a přitom jsi šla se mnou po řece?!”, zvolal Robert.

“Byl to sen! Vidina. Vidím i jiné věci než tebe.”

“Co ještě vidíš?”

Dívala se nejistě. Zatřásly se jí ruce.

“Co ještě vidíš? Povídej.”

“Vidím nestvůry. Jsou hrozní.”

“Mluví s tebou?”

“Ano. Říkají hrozné věci…”

“Co? Řekni co!” Robert vzrušením vstal. Jana byla polekaná.

“Máš v očích divné světlo. Bojím se.”

Robert se uklidnil a posadil: “Pro mne je důležité vědět, co ti říkají. Je to určitě důležité i pro ni. Jinak by nezmizela.”

“Pro ni? Pro koho?”

“Pro Uru. To je ta žena na protějším břehu.”

“Co?!”

“Myslel jsem … No oni opravdu existují. Také je vidím a chodím k nim po řece.”¨

“Myslela jsem ,že …”

“Co jsi myslela?”

“Že jsou to jen moje vidiny. Sny. Z psychologie vím, že se mi jenom zdají. Že jsou výplodem mého mozku, psychiky. Já myslela, že jsem blázen.” Sklopila hlavu a rozplakala se. Vzal jí kolem ramen. A pohladil po vlasech. Položila si mu hlavu na ramena.

“Taková náhoda neexistuje. Máme oba vidiny z jiného světa. A vždycky na tomhle místě. Nejsem blázen. Josef říkal, že může existovat jiný svět. To záleží na tom, čemu věříš. Tak mi řekni, co ti říkají.”

Sklopila hlavu ještě hlouběji: “Mluví o sexu. Jsou oplzlí.”

Nevěděl, co má říct. Její vlasy svůdně voněly.

“Pak také říkali, že… že se s tebou mám víc seznámit.”

Na protějším břehu se objevila Ura a horlivě mávala. Pomohl vstát Janě a vedl jí k vodě. Tvářila se vyděšeně, když vstoupili na vodu. Udělali dva kroky. V tu chvíli se ze skály zřítil velký kámen a dopadl na místo, kde před chvílí seděli. Jana vyjekla. Ura zmizela. Oba se ponořili do vody. Zakuckali se. Vylezli na břeh o kus dál.

Jana měla oči šílence. Svlékali si mokré šaty. Oba byli nejistí. Potřebovali se usušit. Pozoroval vyděšeně skálu a kámen, který je mohl zabít.

“Na skále je už tři dny výstražná cedule. Zákaz vstupu. Padá kamení.”, řekla tiše Jana.

Políbil jí. Ona pak políbila jeho a zašeptala: “Říkali, že…že si spolu budeme rozumět. Potřebuji tě.”

Pak jen v tichu čekali až oschnou.

Za týden

Nikdy už neseděli přímo pod skálou. Robert byl smutný: “Ta žena opravdu existuje. Ale dlouho jsem jí neviděl. Dříve to šlo snadno. Nevím, jak jsem to dokázal. Neumím říct žádný návod.”

“Oni …víš koho myslím, oni také Roberte existují? …Opravdu? Nemůže to být tak, že máme stejnou nemoc?”, ptala se Jana a tvářila se starostlivě.

“Vyzkoušíme to.”

“Jak?”

“Když tu není Ura s Gaem, jsou tu ti tví…”

Tvářila se, že nerozumí.

Robert řekl důrazněji: “Vezmi mne tam, kam chodíš ty. Chci je vidět.”

“Ale nebude to vadit těm tvým?”, zeptala se vychytrale Jana. Nevěřila, že oba mohou být v jednom snu. Hledala diagnozu.

Robert se zamyslel: “Nevím. Dobré a zlé duchovní síly? Ga mi řekl, že oni už o mně stejně vědí. Že mne chtějí zabít. Jestli je to tak, mohou to udělat kdykoliv. Proč ne hned. Jestli jsem se špatně rozhodl, bude mně Ura varovat. Tak jako mne varovala před kamenem. Chci vidět ty tvé. Chci jim vidět do očí, jako jsem se díval na Uru.”

Jana se rozhodla: “Jenže já nevím, jak se tam dostaneš se mnou. Já nevím, jak si sen vyvolám.”

“Sen?….To není sen. Drž se mne za ruce a oba se soustředíme.”

A pak se ocitli jinde.

Jinde

Velká, rozlehlá, dřevěná místnost s mohutnými trámy. Lavice. Dubové stoly. Jídlo. Pití. Zpěv opilců. Polonahé ženy. Plno veselí. Jásot. Smích. Nikdo si nových hostů nevšímal. Opodál hrála čtveřice v kostky. Jinde se vášnivě líbali dvojice vedle sebe. Lidé byli spokojení, uvolnění, bezstarostní.

“Kde jsou oni?”, zeptal se Robert

“Nevím. Bývali tady s těmi. Byli mohutní. Svalnatí. Byli jako lidé a náhle se měnili ve stvůry. Mluvili sprostě. Někdy mlátili druhé.”

Vedle u stolu se kdosi škytavě smál.

Náhle se rozrazila velká vrata a vešli svalnatí. Veselí přestalo být hlučné. Někteří úplně ztichli. Čekali, co se bude dít.

Velcí zabrali stůl. Neurvale vyhodili ty, co tam seděli. Nechali se vyhodit bez jediného odporu.

Robert pocítil hnus.

“Kdysi se mi líbilo takhle žít.”, řekl Janě, “Ale dneska to nemusím.”

“Já nikdy takhle nežila.”, řekla Jana, “Možná proto jsi šel na druhý břeh a já šla sem. Možná máme poznat obojí. Nevím proč. Možná kvůli svobodné volbě.”

Jeden z velkých se náhle otočil a vstal. Začal mluvit ke všem, ale Robert měl tísnivý pocit, že mluví k němu: “Máte, co jste si přáli?!”

Mnozí kývli. Jeden opilec škytl. Jeden pohladil pochvalně ňadra prostitutce. Jiný patolízalsky zvedl číši a zvolal: “Na vaše štědré dary, pánové.”

Pak se velký zadíval na Roberta.

“A ty?”

V Robertovi nejprve hrklo. Zamrazilo. Podíval se na Janu. Byla zděšená. Cosi v Robertovi začalo hořet, plát. Cosi hluboko v srdci se vztyčilo jako korouhev před armádou.

“Ne. Já vás nepotřebuji. “

Sál ztichl. Velcí muži se vztyčili.

Robert vzal Janu za ruku.

Velcí se změnili v nestvůry. Oči divoké šelmy. Zuby zkrvavené syrovým masem. Z huby odporný pach.

Znovu se ozval hlas: “Proč jsi přišel.?! Aby ses nám smál? Abys nás dráždil?”

“Chtěl jsem se přesvědčit, že existujete.”

Nestvůry se hnuly směrem k němu. Sál vydechl vzrušením.

“Zabít jste mne mohli už mnohokrát. Proč to chcete udělat nyní? Neumím se bránit.”

Nestvůry se vrátily do podoby silných mužů.

“Máš pravdu. Počkáme. Zatím jsi snadná kořist.”

Robert sevřel Janě ruku. Sál zmizel a seděli u břehu řeky.

Jana mlčela. Přestala se sice třást, ale tvářila se vyděšeně.

“Už se jich neboj.”, řekl co nejklidněji Robert.

“Jich se nebojím… Ale….Kdo jsi? …Kdo jsi ty? Jak to, že jsi tam byl se mnou?!”

Robert pokrčil rameny: “Kdo bych byl?… Robert.”

“Ale oni říkali… až budeš silnější…Co tím mysleli?… Bojím se.”

Náhle nedaleko nich stál jeden ze silných. Nevypadal hrozně, jako v sále. Měl modré oči. Aristokratický výraz. Sedl si v klidu k řece a díval se na vodu.

Robert mlčel. Jana skoro nedýchala. Tohle se nikdy nestalo, že by nestvůra šla za ní až sem.

Přece to je jenom sen?! Vidina!

Pak silný promluvil: “Ti, co nás přicházejí navštívit chtějí sex. Opojení alkoholem. Vzrušení a hazardní hry. Chtějí zažít hrůzu. Pak zase chtějí vše, co by měli v ráji. Chtějí to oni, ne my. My nepotřebujeme to, co potřebují lidé. Ale sloužíme těm, co k nám chtějí přijít.”

Robert neměl co říci.

Silný otočil hlavu a dlouze se zadíval do očí Roberta: “Znovu se ptám, proč jsi přišel ty?”

“Nevím. Mám přátele na druhé straně řeky. Mluvili o vás.”

“Ga a Ura?”

Robert kývl.

Silný pokýval hlavou: “Nevím, proč šíří zmatek. Říkají, že tě chceme zabít?”

Robert se konečně vzchopil: “A co ten kámen?”

“Nebyla to náhoda?”, usmál se silný.

Robert váhavě zakroutil hlavou.

“Nechtěl jsem tě zabít. Kdybych to chtěl udělat, udělám to jinak.”

“Tak proč?”

“Chtěl jsem, aby tě Ura varovala. Chtěl jsem, abyste se vy dva seznámili.”

“Proč?”

“Máme mezi sebou debatu.“

“Pomohli mi.”

“Vyučí tě. Budeš dobrý soupeř.”

Silný vstal a ukázal na druhý břeh. Stála tam Ura a Ga

“Pojď.”, řekl silný.

“A ty zůstaň.”, řekl Janě.

“Půjde se mnou.”, řekl Robert.

Silný se vítězně usmál: „Může. Ale neděláš dobře. Bude ti překážet.”

Došli až ke Ura.

“Jsi vítán, Herme.”, řekla Ura. Ga jenom kývl na pozdrav.,

“Odlišné názory nejsou důvodem být nepohostinní.”, dodala Ura s úsměvem.

Ga trochu vzdorovitě pokýval: “Ještě není rozhodnuto, ale jsi vítán.”

Herm, silný muž, se posadil. Dlouho bylo ticho.

Herm pak promluvil otevřeně: ” Bude tento člověk, přítel?”

Ga se už vzpamatoval : “Nevíme. Zdá se že ano. Ale zatím neumí nic.”

Herm nesouhlasil: ” Učí se velmi rychle.”

Pochvalně kývl na Roberta: “Zachoval ses statečně, když jsi k nám přišel.”

Jana byla pořád zděšená.

Zpátky

Pak se ocitli na svém břehu.

“Roberte, prosím tě, řekni mi, kdo jsi? KDO JSI?!!”

“Jsem, ten který neví, co činí, protože nic neví.”, řekl Robert

Když se rozcházeli, řekla Jana rozhodně: “Myslím, že jsi telepaticky schopný. Jsi hypnotizér. Žádný jiný svět neexistuje. Všechno jsi mi vsugeroval.“

Asi přišla na diagnózu.

“Proč bych to dělal?”, zeptal se klidně Robert.

“Aby ses mne zmocnil. Abys…chceš se mnou manipulovat. K něčemu mne použiješ. Víš včera jsem se to učila v psychologii a ty to dnes úplně vzorově předvádíš. Přesně, jak se to tam psalo.”

“Jo. Je to možný. Sám nevím. Jenom bych ti chtěl připomenout, že tam, kde jsme byli dnes, jsi byla mnohem dřív, než jsi mne poznala.”

Jana se zarazila: “To je pravda. Musím si všechno promyslet.”

Nejistota

Robert už Janu dlouho neviděl. Nevěděl, kde bydlí. Neměl telefon. Najednou jí spatřil na ulici s cizím klukem. Vadilo mu to. Rozhodl se, že je potká. Počkal si na ně. Když se blížili a už se chtěl objevit, zarazil se. Ten kluk měl modré oči a aristokratický výraz v obličeji.

“Je to Herm.”, poznal toho silného.

Rozhodl se, že jim vkročí do cesty.

Dívka se polekala a vypískla. Nebyla to Jana a ten kluk, co šel s ní měl oči hnědé. Tvářil se, že chce bránit svoji slečnu pěstí a mračil se na Roberta.

“Promiňte.”, zakoktal Robert. “Promiňte. Myslel jsem, že … jste moji kamarádi…spletl jsem se.”

“Hele, dej si majzla.”, vyrostl neznámý kluk v sebejistotě.

“Jo, ještě jednou promiňte.”

Robert měl hloupý pocit. Pak zahlédl svoje spolužáky. Vešly do hospody. Vydal se za nimi.

“Nazdárek.”, smáli se kluci, ” My mysleli, že svatí pivo nepijí.”

“Já se mám, kde vyzpovídat. Jenže, vy chlastáte a nikdo vám to neodpustí.”, zavtipkoval Robert.

“No, my jsme z toho hrozně nešťastný, a to nás nutí zase pít. Je to nekonečný, opakující se koloběh života, ty troude…. Co, že jeho eminence zašla mezi prostý, obyčejný lidi?”

“Mám problém. Poznal jsem holku. Jmenuje se Jana. Studuje psychologii.”

“No a co.”

“Zmizela mi. Nemůžu zjistit, kde bydlí. Nemám telefon.”

“Máš chtít nejdřív průkaz totožnosti, než někoho políbíš, vole”

“To nešlo.”

“Proč?”

“Neměla nic na sobě.”

Kluci pochvalně zamručeli.

Robert se otočil, aby si objednal pivo. Jenže nedokázal ani zdvihnout ruku. Za pultem stál Herm a díval se na něj modrýma očima a spokojeně se usmíval.

V církvi

Roberta trápilo svědomí. Byl v hospodě déle, nežli předpokládal. Opil se. Cítil potřebu o tom mluvit. Josef však byl pryč. Jediný tu byl pastor Kajman.

“Pastore, potřeboval bych s vámi mluvit.”

“Ale samozřejmě.” Kajman byl samý úsměv.

“Řeknu rovnou, co mne trápí. Seděl jsem dlouho se svými bývalými kamarády v hospodě. Mám špatné svědomí.”

“To je vážné, Roberte.”, zachmuřil se teatrálně Kajman, “To je vážné. Jsi sice krátce ve víře, ledacos se dá odpustit, ale jistě víš, že špatná společnost kazí užitečné zvyky. Alkohol jen střídmě! Jak říká církevní zpravodaj…možná , že si nějaký křesťan dá po mastném obědě sklenku piva nebo vína…na tom není nic špatného… ale nestřídmé pití dává příležitost ďáblu…Často mluvíš s Josefem. Copak on tě nevaroval?!

Robert si vybavil usmívajícího se Herme a bylo mu smutno.

“Varoval. Říkal jsem mu o těch vidinách… Totiž..”, Robert byl zděšený, z toho, co prozradil.

Jenže pastor Kajman byl bystrý a pohotový.

“Á vidiny…samozřejmě…To je vždy problém.”, otec Kajman nasadil masku lítostivých očí, “Musíš mít hodně trápení. Ježíš prohlásil, že budeme pronásledováni, jako byl i on pronásledován.”

“Nejsem pronásledován. Myslím, že i apoštol Pavel měl podobné zážitky. Spíše mne trápí, že jsem zůstal v té restauraci déle.”

“Ano. Restaurace…. To je jenom následek. Příčina tvého smutku je jinde.”, pastor Kajman rychle listoval ve své paměti, co kdy četl ve zpravodaji o vidinách. Vidiny rovná se duševní nemoc. Ano psychické poruchy. Musím jednat laskavě. Mile a s pochopením.

Robert mlčel a nevěděl, jak by zmizel pryč.

“Víš …. mluvil jsem už mnohokrát s bratry, hlavně sestry mívají problém. Vidiny. Nevadilo by ti, kdybys mi řekl, co vidíš?”

Robert se tvářil velmi opatrně.

“Vždy, když se mi svěřili, ukázalo se řešení. Písmo říká: ‘vyznávejte se jeden druhému‘ a starší vás pomažou olejem odpuštění.”, zkusil to sladce Kajman.

“Mluvil jsem s lidmi, kteří asi nebyli z našeho hmotného světa. Říkali, že jsem nadaný. Že umím věci, které druzí neumí.”

Pastor Kajman řekl pochvalně: “Myslím si to také. Jak rychle jsi pochopil Boží slovo! Jak rychle ses stal křesťanem. To není běžné! Jistě: zásluha našeho milého Josefa, ale určitě více tvoje a Boží…. Poslyš a co ti říkali, že umíš?”

“Například se přemísťovat. Chodit po vodě.”

Pastoru Kajmanovi zatrnulo. Snažil se o sebeovládání. Nesmí nic pokazit, když se dozvídá o šílenství: “Ano samozřejmě. Dary Ducha. I první křesťané je měli.”

Robert si oddechl. Kajman mluví stejně jako Josef.

“Vyzkoušel jsi chodit po vodě, že?”, usmál se Kajman na Roberta.

“Nic to není. Ale poprvé jsem se málem utopil.”, ušklíbl se Robert.

“Ano. Ano. Svatý Petr se také topil.”

Vážné nebezpečí! Jistě Boží ochrana, že se mu Robert svěřil. Psychicky narušený člověk v církvi! Velmi nebezpečné.

“Jsem rád Roberte, že jsme si promluvili. Myslím, že žiješ ve velkém napětí. Je samozřejmé, že ses uvolnil v restauraci. Dá se to pochopit. Ale příště to nedělej. Raději přijď za mnou a pěkně si popovídáme. Jako dnes, že? Svěřená bolest – poloviční bolest!”

Robert se rozloučil a do mysli se mu vtírala rada, kterou mu dal Josef : “Pastor Kajman by nemusel tvoji situaci pochopit.”

Ale zdá se, že Kajman situaci pochopil. Josef má zbytečné obavy.

Za řekou se zjevila pravda

Robert byl šťastný. Podařilo se mu přemístit se na návštěvu ke Gaovi.

Zeptal se Gaa: ” Kdo jsi?! Jsi anděl?”

“Ano a ne. Tak, jak si lidé představují anděla, takový nejsem.”

“Kdo tedy jsi?”

Ga se zamyslel : “Mám-li tě učit, měl bys vědět, kdo jsem. Nejprve však něco povím o tom, co je Homte. Asi bych to ve vaší řeči znamenalo NĚCO…. My jsme všichni součástí Něčeho. NĚCO je plné myšlenek. Jeden z lidí, kdysi vytvořil poučení o zachování hmoty a energie. Byl blízko pravdy. Myšlenek je jako hvězd. Bezpočet za vteřinu. Co všechno lidé vyřknou či vymyslí, na celé planetě Zemi, během jedné vteřiny! Myšlenky. Nápady. Názory. Pocity. Jenže ony nemizí, když vzniknou. Všechno pomíjí, ale slova nepominou. Mají svoji cestu. Posunují NĚCO, jako voda posunuje loď. NĚCO není Bůh, ale je zorganizováno Bohem. A my všichni jsme součástí NĚČEHO. Někteří mu také říkají Moře myšlenek.

Ptáš se, kdo jsme? Jsme utvářeni lidskými myšlenkami. Ty jsou dobré i zlé. Nebo prostě opačné. NĚCO neurčuje přísně, co je dobré a co zlé. NĚCO vytváří zásady existence. NĚCO je všechno ve všem. A z toho všeho jsem se narodil já, Ura a jiní. Z Moře myšlenek.”

“Nyní jsem v NĚČEM?”

“Ano jsi jeho součástí. Jako všichni lidé. Svým způsobem jsi příčinou toho, že existujeme Ura a Já. Vytvořil jsi i Herme. On tu samozřejmě byl už před tebou. Odpradávna. Žijeme, s kým zrovna chceme být. Jako člověk potřebuje vodu, my potřebujeme vás. Milujeme lidi. Lidé bez víry žijí pro přítomnost. Lidé s vírou žijí pro budoucnost. Tak je to i s námi. Když nás přijde navštívit člověk, máme velkou radost z jeho existence.”

Robert se zeptal: “Cítím se důležitý. Je to správné?”

Ga pokýval hlavou: “NĚCO tě obdarovává. Ale dej si pozor, abys byl vždy jenom součástí NĚČEHO; jako kapka vody je součástí moře. Nikdy nejsi víc nežli ostatní lidé. Nejsi víc než NĚCO. Chovej se jako menší i když máš pocit důležitosti.”

“Zvládli to ti přede mnou?”

Ga zakroutil hlavou: “Nyní jsi důležitý. Na nějaký čas. Ne napořád. Můžeš dát jedné či druhé straně zvítězit a tím otevřeš nový směr. Přineseš novou myšlenku. Nic víc se neočekává. Jsi vánek, co zafouká a pohne listem. I jediný dotek motýla může mít v NĚCO nedozírný následek pro rovnováhu. Nic víc však nejsi, nežli pohyb vzduchu.”

“Co mám dělat?”

” V NĚCO existuje cesta. Její cíl neznám. Máš jenom své představy. A tvoje možnosti nemohou jít dál než do NĚČEHO. Ale tvoje představy o NĚČEM, kterého máte za Boha, ač jím není, jsou mylné a čím dál více falešné. Jsou to jen výplody lidské mysli. Ani Ura, ani já a ani Herm neznáme proto tvoji cestu. A proto nevím, co máš dělat. Necháme se překvapit. Naučíme tě, co známe. Nic víc. Všechno rozhodneš ty sám. Ze své vlastní svobodné vůle.“

Pastor Kajman zasahuje

Karásku. Mám pro tebe práci.” Řekl pastor Kajman se zdviženým prstem na ruce. Symbol důležitosti.

Karásek, člen pastorační rady, přiskočil úslužně k pastorovi a skoro stál v pozoru.

“Robert onemocněl.”, řekl Kajman

Karásek nechápal. Roberta před chvílí viděl zdravého.

“Jeho nemoc není vidět. Je to nemoc duše. Potřebuje pomoci. Ale nenááááápadně.”, zašeptal Kajman.

Karásek znovu kývl, ale nechápal. Nastražil více uši Kajmanovu šeptání.

“Myslím, že budeme potřebovat spojení na nějakého šikovného psychiatra. Tady máš údaje z kartotéky o Robertovi. Zajdeš za psychiatrem a vysvětlíš mu, že má vidiny.”

“On má vidiny?”, podivil se Karásek.

“Stejné jako měl Holenek.”, charakterizoval situaci Kajman.

“On si myslí, že je Kristus?”, divil se Karásek, který Holenka dobře znal.

“Zatím ještě ne. Ale už chodí po vodě jako Kristus. Tedy zatím spíše jako Petr. Nejde mu to.”, usmál se Kajman.

Karásek překvapil: “Když chodil Petr, myslíš, že my bychom takový dar nemohli mít?”

Kajman zvedl oči v sloup : “Koukám, že si občas povídáš s Josefem, co? Nebo tu hloupost máš sám ze sebe?”

Karásek se přikrčil.

“Má vidiny, že chodí po vodě a mluví s cizími bytostmi. Zeptáš se, co máme udělat pro to, aby jej mohl vyšetřit. A pamatuj, že každý psychicky nemocný, neví, že je nemocný. Takže mlčet jak hrob i před tvojí manželkou!! Jde o dobrou pověst křesťanského sboru.”

“Jako hrob.”, zasalutoval poslušně Karásek.

S Josefem

Josef byl nespokojený až vyděšený: “Chyba Roberte. Chyba, svěřit se, tak naplno bratru Kajmanovi. Lidé mají strach z člověka, který se chová jinak než ostatní. Uklovají ho. My křesťané, sice věříme, že Petr chodil po vodě. Věříme, že Pavel vzkřísil mrtvého. Že byl v třetím nebi. Říkáme, že jim pomohla Boží mocná síla. Ale, každého, kdo by tak učinil dnes, okamžitě odsoudíme. Z takového člověka, co umí, čemu my jenom věříme, máme strach. Dnes jsou zázraky vizitkou démonů.”

Robert se podíval vzdorovitě na Josefa: “Kdo to rozhodl?”

“Lidé, Roberte. “

Robert vyprávěl o Gaovi s Ura a vyprávěl o Hermovi.

Pak položil otázku: „Kdo z nich jsou andělé a kdo démoni?”

Josef se zamyslel: “Zdá se, že Ga a Ura jsou andělé a Herm démon, že?”

Robert byl rád, že je to jasné.

Jenže Josef zakroutil hlavou: “Může to být tak, že obojí jsou andělé, nebo obojí … démoni.”

Robert rozhodil rukama.

Josef pokračoval v logice: ” Je divné, že se mezi sebou stýkají. Bible tvrdí, že démoni byli vyhnáni od andělů do vězení. Vykladači se domnívají, že naposledy s nimi mluvil Ježíš.”

Robert namítl: “Jsou přece nepřátelé! Nesnáší se!”

Josef pokrčil rameny.

Robert pak tiše dodal: “Ale říkali, že mají stejný cíl. Tvrdí, že jsou zrozeni z našich myšlenek.”

Josef zdvihl ukazovák, aby si zjednal pozornost.

“Pro mne je důležité, že jsi mi řekl o rozhovoru s otcem Kajmanem. Zkusím něco podniknout. Obávám se však, že je pozdě.”

“Pozdě?! Proč?”

“Vrabčáci uklovají i velkého papouška, protože je barevnější. A nečekají. Udělají to hned, jak jej potkají.”, řekl Josef smutně.

Konfrontace

Robert si vzal k řece Bibli. Četl v ní slova:

“Proto jsem se narodil, a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“

V tu chvíli se přemístil do Hermovi hospody. Stál uprostřed tanečního sálu. Všichni mlčeli. Divně se dívali. Kolem Roberta byl kruh světla.

Robert se postavil do čela a statečně přečetl nahlas slova z Bible: “Lidé si zamilovali tmu spíše než světlo…  Kdo totiž provádí podlé věci, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly kárány.  Ale kdo koná, co je pravé, přichází ke světlu.“

Opodál stál Herm a teatrálně rozhodil rukama. Přerušil Roberta: “Slyšeli jste. Máte být jinde nežli zde. Jste nízcí, když chcete jen pít a jíst. Milovat se a mít děti. Pracovat a radovat se z plodů své práce. Když se chcete rodit proto, abyste zas zemřeli.”

Někdo vykřikl na Roberta: “Kam máme jít a co nás tam čeká?”

Robert si vzal slovo: “Vrátit se k Bohu.”

Mnozí vykřikli: “Věříme v Boha. Máme své Bohy.”

Robert oponoval: “Věříte, ale nejste ve spojení s ním.”

Kdosi vykřikl: “Co o nás víš? Žiješ s námi? Jsi s námi každý den?! Sám někdy nevím, jaký jsem a ty se odvažuješ říkat, jací jsme a na co myslíme?!!”

Robert sklopil hlavu: “Máte pravdu. Neznám vás a vy neznáte mne. “

Vykročil z kruhu uprostřed sálu. Herm však nebyl spokojen: “To je všechno? Proto jsi nás vyrušil?”

Robert stál se sklopenou hlavou a pak se smutně podíval Hermovi do očí: “Pravda je složitější, nežli se jeví na první pohled.”

Ocitl se zpět u řeky. Herm seděl vedle něj. Dlouho mlčeli.

“Dnes jsi Roberte vyhrál.”, řekl najednou Herm .

Robert se zvědavě zadíval do modrých očí.

“Ano. Kdybys dál fanaticky bojoval, ponížil bys dav. Dav by se na tebe vrhl. Dal jsi jim za pravdu. Uklidnili se, a o to více o tvých slovech uvažují. Nemají rádi fanatiky, ale skromné filosofy.”

Robert se vděčně usmál: “Děkuji. Myslel jsem si, že znám pravdu. Ale já ji neznám. Pokaždé je jiná. Jiná situace, jiná pravda.”

Herm uznale pokýval hlavou: “Opravdu jsi silnější, nežli se jevilo. Možná něco dokážeš. Zkoušej to znovu a znovu.”

Pak zmizel.

Robert se vydal po vodě na druhý břeh.

Ura jej s úsměvem přivítala. Na stolku voněl čaj. Jako louka v létě.

Vzápětí se objevil Ga “Bojoval jsi dobře.”, tvářil se spokojeně.

“Jsem nespokojený.”, odpověděl Robert, “Vím méně nežli dříve. Když mi Slovo vysvětlil Josef, myslel jsem se, že vím všechno. Pravda od člověka mne osvobozovala. Nyní vím víc od vás a mám pocit, že už vůbec ničemu nerozumím. Jsem spoutaný.”

Ga řekl: ” Co je pravda? Tvoje vlastní porozumění? Vysvětlení té či oné teologie? Dá se pravda měřit logikou? Platí lidská logika všude? V celém vesmíru? Platí i v NĚCO? Platí v každém čase?”

Robert se zatvářil nešťastně: “Bylo mi lépe, když jsem znal jenom jednu pravdu.”

Ura: “Ano. Já ti rozumím. Nám ženám vyhovuje mít jistotu. Vědět, co je správné a co ne. Když si ženy nejsou jisté, neustále mluví s druhými, aby se ujistily.”

Ga se narovnal v zádech: “Mužům to nestačí, Ura. Proto založili církve. Ženy nezakládaly církve. Muži založili mnoho církví. Církve vznikly a zase zanikly. Jakýkoliv fanatismus v otázkách náboženství je projevem lidské hlouposti, pýchy a přílišného sebevědomí. Přání je podstavcem lidské sebejistoty…. Jsi Roberte velký tím, že nevíš, kam jdeš a nevíš proč. Jsi podobný NĚCO někdy víc, jak já nebo Herm . Ten, kdo ví, že neví, má silný motiv hledat dál. Kdo tluče, bude mu otevřeno. První, co obdrží je nekončící dialog mezi pravdou a lží, mezi mýtem a skutečností, dialog mezi pověrou a vírou. Jestliže nenalezne definitivní odpovědi, jestliže se nespokojí s konečným výsledkem, pokročí do další etapy. Cesta vede skrze pochybnosti. Teprve tam jsou další dveře. Moře myšlenek je ve své podstatě bez jakéhokoliv rozporu, protikladu. Prostě jen je a dává pokoj a dobro.”

Robert pocítil pohyb neviditelného NĚCO. Byl to hlubší zásah do srdce, nežli óda na radost.

Karásek

Josef nenápadně napověděl Karáskovi, že nejlepší psychiatr je profesor Vrána. Karásek se druhý den pochlubil pastoru Kajmanovi, že už vypátral dobrého psychiatra – MUDr Vránu. Kajman poslal Karáska za Vránou.

“Pane profesore, Robert je náš bližní. Chceme mu pomoci.”, Karásek seděl úslužně před profesorem psychiatrické kliniky.

“Pane Karásek, jsem také křesťan. V naší církvi se občas objevují dary ducha. Neposíláme kvůli tomu své bližní k psychiatrovi. Nebo myslíte, že se dnes člověk nemůže spojit s nebem?”,zeptal se Vrána.

“Jenže…víte, když je někdo příliš jiný…mohlo by to vrhnout divné světlo na naše učení…”, Karásek už nevěděl, co říká.

“Kristus rozčiloval své náboženské představené, židovské farizee.”, řekl s úsměvem profesor, “Proto si velmi rád s vaším Robertem promluvím. Opravdu velmi rád. Mám pocit, že jej znám z mých přednášek.”

Karásek poděkoval.

V bytě profesora Vrány

Josef se rozhodl doprovodit Roberta k profesoru Vránovi. Zářil: “Moje modlitby byly vyslyšeny. Popovídáš si. Budeš spokojený.”

Na měděné vizitce starobylých dveří bylo napsáno : ‘Prof. MUDr Vrána ThLic.”

“Psychiatr?!”, zlobil se Robert, “Domluvili jste se na mne s Kajmanem?”

“Věř mi. Nevedl bych tě do lví jámy.”, podíval se Josef zpříma. Robert se tvářil naštvaně.

“Profesor Kajman je moudrý muž, ” Pomůže ti orientovat se v tom, co zažíváš…V jejich církvi nejsou zázraky odsuzovány. Naopak. A jestli jsi jenom nemocný…věřím, že se zachová rozumně.”

Otevřely se dveře. Profesor stál rovný, přímý, vědoucí. Jeho pokročilý věk sliboval shovívavost.

Podal ruku Josefovi a srdečně ji stiskl. Pak se přivítal s Robertem.

Josef je nechal samotné a odešel.

Dlouho mlčeli a popíjeli čaj. Pracovna byla plná knih. Na stole vrstvy papírů. Robert si zvykal a profesor jej nechal. Prohlížel si nějakou knihu a jen občas pohlédl na Roberta, jestli už chce mluvit.

Robert měl zábrany před profesorem ze školy: “Máte rozhodnout, jestli jsem nemocný nebo ne.”

“Ano. Obávám se však, že jsem příliš malý na posuzování věcí, které se týkají nebe.”

“Nebyl jsem v nebi.”, řekl Robert.

“Řekli mi to ti, co na tebe přišli žalovat.”

“Žalovat?”

“Stěžovali se, že chodíš po vodě a mluvíš s démony. Vadilo jim, že jsi jiný nežli oni.”

“A kdyby ano?”

“Pak říkám, že jsem malý, abych to soudil. Spíše jsem zvědavý. “

“Můžeme poznat pravdu?”, zeptal se Robert, když měli úvod za sebou.

“Pravda je věcí našeho soudu. Pravda je naše osobní rozhodnutí pro ni.”

“Poznáte pravdu a ta vás osvobodí.”, odporoval Robert Ježíšovým výrokem.

“Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“, odpověděl Profesor jiným Ježíšovým výrokem., “Z toho vyplývá, že pravda bez ducha, je nejistá.”

“Je Boží slovo pravda?”, zeptal se Robert

“Ano je. Zcela určitě. Boží slovo je pravda, která může posvětit každého člověka. Ale na pravdu se lze dívat vždy z více úhlů. Když si někdo myslí že on jediný má pravdu, pak jí určitě nevlastní.”, řekl klidně profesor.

“Byl byste křesťanem, kdybyste byl vychován jako muslim v muslimských zemích?”, zeptal se Robert.

“To nevím. … Myslím, že bych byl muslimem.”, odpověděl profesor Vrána.

“Jejich Slovo má také pravdu?”, zeptal se překvapeně Robert.

“Opravdu nevím. Nezkoumal jsem Korán, jako jsem zkoumal padesát let Bibli. Mluvil bych o tom, co sám neznám. Lidský život je krátký na to, abych věděl víc, nežli vím. A proto by bylo fanatické odsuzovat něco, co neznám.”

“Která církev, má pravdu?”, zeptal se Robert

“Ta, která nefalšuje Boží slovo a činí pravdu zjevnou.”

“Která to je?”, zeptal se Robert.

“Nevím.”, řekl profesor, “Tu svoji znám natolik dobře, že vím o všech jejích chybách a o jejích nedostatcích. Vím příliš mnoho o lidech, kteří jí vedou. Předpokládám však, že je to tak i ve všech ostatních církvích. Zákonitě má tedy každá chyby.”

“Jsou všechny církve Boží?”, zeptal se znovu Robert.

“Osobně nesouhlasím s lidským ekumenismem. To je jenom líbivá politika. Koaliční smlouva mezi šéfy. Mír o vánočních svátcích. Myslím, že Bůh je velkorysý, shovívavý. Spoléhám se na to, že pro každého má právě jeho cestu.”

“Jsem blázen?”, zeptal se náhle Robert.

“To, chlapče, opravdu nevím. Ještě jsi nevyprávěl nic o sobě.”

Robert vyprávěl všechno. I o Janě.

“Jsi tak mladý, a přesto je ti hodně dáno. Není to samo sebou, Roberte.”, loučil se profesor a podával Robertovi ruku.

“Nejsem nemocný?”, zeptal se Robert.

“Nevím. Ale jestli nejsi, určitě budeš.”

Robert překvapeně zíral: “Zdálo se mi, že věříte tomu, co říkám…”

“Vůbec nepochybuji. “, ujistil jej profesor, “Jenom říkám, že obyčejný člověk to nemůže vydržet. Stojíš jako provazolezec na vysokém laně, bez jakékoliv záchrany. Stačí malý poryv větru a zřítíš se dolů.”

“Co mám udělat? Mám přestat?”, zeptal se zoufale Robert.

“Asi ne. Nevím. Jsem špatný rádce. Možná bys měl dokončit cestu. Vrátíš se, až bude po všem.”

“Po všem?! Co bude dál?”

Profesor pokrčil rameny: “Jak to mám vědět? Vždyť to neví ani Oni. Budu se modlit, aby ses jednou mohl vrátit a byl v pořádku. Když bude nejhůř, dveře našeho ústavu jsou ti vždy otevřené.”

Boj

Ocitl se opět ve světelném kruhu. Hermova hospoda hněvivě mlčela. Opodál stál Herm .

“Nemůžeme se vyvléci z odpovědnosti za své skutky. Zodpovídáme za svá slova. Mám důvod činit lítost nad sebou samým. Nevím, co činím, mnoho věcí neznám. Ale jestliže nehledám, jestliže dopředu odmítám, jestliže se nesnažím poznat více Boha, více nežli ho znám doposud, pak nespolupracuji, pak netoužím, pak nemiluji.”, Robert se odmlčel a čekal na reakci.

“Celý den pracuji.”, řekl jeden z mužů, “Mám právo na večerní poker?”

Robert otočil ruce, jako je otáčí žebráci ke svému dárci: “Nepřišel jsem soudit, ale nabídnout.”

“Co nabízíš. Co ještě nemáme?”, ozval se posměšný hlas, kdesi vzadu.

“Opravdu máte všechno? Nemáte již žádná přání?”, zeptal se Robert.

“Měla bych jedno.”, ozvala se polonahá slečna, “Abys už přestal řečnit.”

“Jasně. Jenže tenhle program je tu se svolením pana Herme. Takže posloucháte, protože on vám všechno dává.”, zvolal Robert a dodal směrem ke Hermovi: “Co když k vám přestane být štědrý?”

V sále zahučel dav. Jako když bouře dává najevo svůj počátek.

Herm se zlověstně usmál. Dnes to bude jiné.

Ozval se starý muž: “Zažil jsem válku. Viděl jsem mrtvé kamarády. Naše tanky přejížděly zraněné nepřátele. Stříkala krev, křupaly živé kosti. Slyším křik těch ubohých, bezbranných lidí. Příšerný řev. Probudím se a slyším jej. Spím a zdá se mi o něm. Kdo zajistí, abyste to neopakovalo? Snad Bůh, který to už jednou dopustil?”

Robert: “Naše cesta může vést až k oáze míru a pokoje. Nemyslím však, že my do ní dorazíme první.”

“Kdo a kdy tam dorazí?”

“Nevím”, řekl Robert, “Vím však, že společně můžeme žádat. Můžeme chtít. Snad se otevře brána a budeme vítáni.”

“Ty nevíš, a přesto o tom mluvíš?! Nezdá se ti, že jen tlučeš hubou?!”

“Když řeknu, že Vím, budete říkat, ukaž nám oázu. Já vám nemohu ukázat to, co není vidět. Mohu vám jen říci, že je. Že již nyní se můžeme hlásit k pobytu. Oáza patří těm, co věří. Víra znamená očekávat. Víra žije z nejistoty. Teprve pochybnosti jí učiní neochvějnou.”

Přilétl první půllitr. Minul jen o kousek Robertovu hlavu. Pak už letěl druhý.

“Kamenujete mne za to, že vám říkám dobrou zprávu o Oáze?”, zeptal se klidně Robert.

“Nekamenujeme tě za nějaký znamenitý skutek, ale za rouhání, protože ty, ač jsi člověk, děláš se bohem. Slibuješ chiméry a neplníš. Nemáš důkazy. Jsi šarlatán, jako ostatní mystici. Chceme vidět. Chceme hmatat.“

Robert se poprvé přemístil. Stál před mužem, který hodil první.

“Proč máš vztek? Co tě trápí?”, zeptal se ho laskavě a díval se mu do očí.

Muž byl nejprve překvapený, ale pak se proměnil v nestvůru. Pach z úst odehnal okolo sedící pryč.

“Ty se odvažuješ?!”, zvolala nestvůra a plivla oheň.

Původní Robert se zhroutil v plamenech na troud.

Nový Robert však již stál na původním místě v kruhu a zvolal: ” Umíte se bránit jenom násilím? Když slyšíte pravdu, chcete jí spálit? Když má pravda jiný rozměr, přiříznete jí podle svého?”

Lidé měli v očích překvapení. Někteří mu začali fandit.

Nestvůra svými drápy rozdrtila stůl. Pár lidí to odneslo krvavými šrámy. Vrata hospody se rozrazily. Stálo tam hned šest nestvůr.

Herm jen pokynul rukou. Chvíli bylo hrobové ticho: “Trochu kočkování nám neuškodí, že?” Pár lidí se zachechtalo.

Jedna z nestvůr si říhla tak, že dvě slečny začaly zvracet.

Robert byl několikrát roztrhán na kusy. Neustále se však objevoval znovu a znovu.

Zdálo se, že je nezničitelný. V jedné chvíli na něj útočila nestvůra zezadu. Nevšimnul si jí, protože se vedle něj objevila Jana.

“Pozor!”, zvolala zděšeně a ukazovala na nestvůru.

Robert však věnoval pozornost jí. Byl tak rád, že jí vidí. Chtěl jí před nestvůrou zachránit.

V tu chvíli zemřel. Duch se prostě nevejde do hmoty.

Uzdravení

Ura se dotýkala Robertova těla. Nebo spíše krvavé hromádky různých zbytků. Tělo dostávalo znovu tvar. Robertovo tělo se vracelo do původního tvaru.

Na lavičce seděl Ga a Robert. Oba se dívali na to, jak Ura opravuje Robertovu tělesnou schránku. Jako se dívá majitel auta na šikovné ruce auto opraváře.

“NĚCO může zničit tělo i duši v geheně. Ale většinou to neudělá.”, řekl Ga

“Byla tam opravdu Jana?”, zeptal se Robert.

Náhle se objevil Herm a ušklíbl se nad prací Ury. Pak se obrátil vítězně na Roberta:

“Říkal jsem ti poprvé, abys jí sebou nebral. Měl jsi svoji hlavu.”

“Co se s ní stalo?”, šeptal Robert.

“Od tvého posledního setkání, tady nikdy nebyla.”

“Byla jen obraz?”, zeptal se Robert.

“Ano. Stejně však bylo chybou, že jsi jí vzal s sebou na svou cestu. Máš jí prostě ve své hlavě.”, řekl Herm vážně.

Ga sklopil hlavu a neřekl nic.

Robertovi bylo smutno.

“Ani tentokrát jsi však neprohrál. Jsi dobrý manipulátor.”, řekl Herm , “Minule jsi získal ty, co mají rádi skromné filozofy. Dnes jsi získal některé, co mají rádi boj.”

“Stejně tomu nerozumím.”, kroutil hlavou Robert

“Ga a já jsme jen konkurenční laboratoře.”, prozradil Herm , “Pracujeme na stejném úkolu NĚCO to tak chce. NĚCO je totiž samo zvědavo, kam celý pokus dospěje. Asi jako u vás na Zemi konkurenční církve. “

“Myslím, že ztrácím víru. Nevím, jestli chci ještě bojovat za něco neurčitého. Za pokus s nejistým výsledkem. Kristus měl přece jasný cíl. Nemyslím si, že založil konkurenční církve.”, prohlásil Robert. Vstal a šel ke svému tělu.
Ura zvolala: “Ještě ne! Nejsem hotová.”

Robert však šel dál kolem užaslé Ury a vstoupil zpět do svého těla, plného šrámů.

…………..

Našli jej na ulici nedaleko domu profesora Vrány. Byl celý podrápaný a měl naštíplé obě ruce. Zdálo se, že je mrtvý.

Ošetřující lékař chtěl zrovna konstatovat smrt, když se do Roberta vrátil život. Vydechl a pohnul se. Doktor byl užaslý.

“Něco je určitě mezi nebem a zemí. Něco ho vrátilo zpět. “, mumlal si pod vousy a zmuchlal úmrtní list, který právě podepsal.

Na štěstí se profesor Vrána vracel domů. Promluvil s lékařem, který poskytoval první pomoc. Vysvětlil mu psychický stav pacienta.

Po ošetření zlomenin, jej převezli na psychiatrickou kliniku.

Závěr Prvního pokusu

Na chodbě psychiatrického ústavu po několika týdnech se Robert potkal s Janou. Překvapeně stáli proti sobě.

Jana vysvětluje: “Mám tady praxi. Budu dělat diplomku. Budu psychiatrička.” Zarazila se.

Robert se usmál : “Diplomka bude mít nadpis: Paranoidní schizofrenie Roberta K.?”

Sklopila hlavu. Líbil se jí, ale uvědomovala si, že je o čtyři roky mladší. Vlastně ještě kluk.

Robert řekl: “Jsem moc rád, že jsem tě zase potkal.”

“Jsi tady dlouho?”, zeptala se Jana

“Několik týdnů.”

“Měla jsem strach a už jsem k řece nikdy nešla.”

“Taky jsem s tím skončil.”

“Zaskakuji za kamarádku. Jinak jsem v jiné budově.”

“Jsem rád, že budeš paní doktorová.”

“Myslím, že už mnoha věcem rozumím lépe. Vděčím za to psychickému výzkumu.”

“Už ví psychiatrie všechno nebo budeš muset dělat další výzkum?”

Myslím, že už toho hodně víme. Umíme pomoci skoro každému.”, řekla až příliš vzdorovitě.

Robertovi se zablýskaly oči veselím:

“Dáš mi číslo mobilu? Až mne propustí, rád bych…”

Usmála se: “Tak jo. Bylo mi s tebou dobře. Mám ráda kluky, co sedí u řeky a přemýšlí.” Dala mu svoji vizitku. Mgr. Jana Peroutková.

Robert se začal bavit o počasí. Najednou se Janě rozezvonil mobil. Robert čelem k Janě mluvil o tom, jak se těší domů. Jana se omluvila zvedla telefon.

“Promiň Roberte …. Ano prosím?” Dívala se přitom na Roberta, který sevřel ústa a mlčel.

Z telefonu se ozvalo:

“U telefonu Robert. Já si osobně myslím, že v oboru psychiky člověka v souvislosti s NĚCO, je pro vědu ještě opravdu mnoho neznámého. Myslím, že psychiatrie je teprve v začátcích.” Druhý Robert stále mlčel. Jeden Robert mlčel a druhý mluvil do telefonu.

Nemohla úžasem promluvit. Vrátil se k ní zmatek od řeky. Nejistota. Neznámo. Tajemství.

Náhle Robert ztratil jas z očí. Kamsi se propadal. Cosi blábolil. A pak začal utíkat směrem k východu. Upadl a svíjel se v křeči.

Robert totiž běžel vstříc Gaovi. Tak dlouho čekal na jeho návštěvu. Jenže Ga se neusmíval.

“Tohle byla školácká chyba Roberte.”, řekl smutně.

“Chtěl jsem jí ukázat, že…”

“Mojžíš vyvedl vodu a nechválil Boha. Byl potrestán. Ježíš odmítl nabídku skočit ze skály nebo udělat z kamenů chleby a byl vyzdvižen. Naším úkolem je střežit NĚCO před zneužitím.”

Vedle Gaa se objevil Herm . Měl modré oči a aristokratický výraz. Podal Gaovi sportovně ruku: “Říkal jsem mu, že jí nemá brát sebou.”

“NĚCO samo nezná svoje cesty a my je také neznáme. První pokus skončil. Loučíme se Roberte. Byl jsi opravdu dobrý. Nebuď smutný. Návod ti zůstal. “Ga vzal přátelsky Uru pod paží a odcházeli.

Robert začal křičet. Byl nešťastný. Zvedl ruce, aby je zadržel. V tu chvíli mu na ně zřízenci navlékli kazajku a svázali jej. Když jej postavili na nohy, byl už klidný. Ga a Herm zmizeli.

Vrátil se do sebe. Tiše a klidně řekl: “Promiňte pánové. Hned s vámi půjdu. Dovolte mi jenom jednu větu k paní doktorce Peroutkové.”

Zřízenci se nechtěli dát oklamat a trhli s ním směrem ke kleci.

Jana je však zastavila: ” Nechte ho promluvit.”

“Promiň. Už je doopravdy konec. Přišli se rozloučit. Ty víš kdo. Prohrál jsem. Byla to ode mne klukovina. Byl bych rád, kdybys ještě přišla.”

Dlouze se mu dívala do očí. Neměly jas, ale nebyly také prázdné.

Kývla hlavou: “Možná.”

Máma

Držela ho za ruku.

„Roberte, mám tě ráda. Nevadí, co se stalo. Nevím ani co se stalo. A asi je to jedno. Věřím, že se uzdravíš.“

„Taky tě mám rád mami.“, usmál se Robert, „Jednou ti to zkusím vyprávět.“

„Nemusíš. Mám tě ráda, protože jsi. Každý jsme něco prožili. S tvým tátou to také nebylo jednoduché. Než umřel, dost jsem si vytrpěla, ale dnes už to nehodnotím. Prostě jsem to přijala jako kus života, jako součást mého a tvého života. Už dávno nepotřebuji, aby byl život dokonalý, přijímám jej tak jak přichází.“

„Jsi moudrá mami. Chvíli to trvá, než se člověk smíří s okolnostmi. Ale zvládnu to.“

„Byla bych ráda, kdybys dokončil školu. Mluvila jsem s profesorem Vránou. Kdybys závěrečnou semestr nezvládl, tak se přimluví, abys mohl opakovat a připravit se.“

Robert kývl.

„Mami?“, zašeptal Robert,“ Prosím nesmíchej všechno dohromady. Myslím všechno, co ses dozvěděla o mně anebo co se dozvíš. Myslím moji nemoc a víru, a to co jsem zažil. Prostě se dělo hodně věcí najednou, ale každá má své místo.“

„Neboj se. Nesnažím se pochopit to čemu nerozumím. Prostě tě mám ráda a to stačí.“

Mladý pastor Kajman

Ve farnosti se mnoho změnilo. Nový pastor Richard Dominik Kajman získal pevné nejvyšší místo v rozhodování. Všechno se ve farnosti řídilo podle něj. I v pastorační nebo ekonomické radě se vždy čekalo na jeho konečné rozhodnutí.

Dříve to bylo jinak. Silné slovo měl také pomocný pastor Josef a farníci se svobodně rozhodovali buď pro názor Josefův nebo Kajmanův. Dnes už zněl konečný výrok jen od otce Kajmana. Ve třiatřiceti letech slušný manažerský výkon.

Opravdu?

Pevné vedení má své výhody, ale také nevýhody. Sebejistota přechází v pád.

Pastor Kajman si začal uvědomovat, že dosud byl zamilovaný do toho, jak byly věci v minulosti, v jeho dětství. Právě vzor starých pastorů jej přiměl k rozhodnutí stát se knězem. Později na fakultě však někteří profesoři vysvětlovali, že církev je živý organizmus a mění se podle toho jací lidé se do ní v nové době narodí.

Jeho denní rozvrh byl nabitý. Pastorace členů, znamenala ve své podstatě být dobrým psychologem pro členy farnosti a být k dispozici ve dne i v noci. Znamenala dlouhé přípravy na kázání. Hlavně škrtat, aby nebyla dlouhá. Vyžadovala dobrou personální práci při obsazování služeb. Vymýšlení nových programů, které by členy zaujaly. Po několika měsících se vše ve farnosti rozjelo jako dobře promazaný stroj. Jenže náboženský život není, nebo by neměl být stroj.

Pastor Kajman se začal učit dlouho rozjímat v kapli, naslouchat vnitřnímu hlasu svého srdce. V srdci se mu objevovalo něco nepojmenovaného, něco, co mu nedalo spát, co nepřestávalo tlouct na bránu hluboko uvnitř mysli. Začínal si uvědomovat, že instituce náboženství může zkostnatět. Lidé se k němu chovají až příliš oficiálně. Opadlo nadšené očekávání na nově vyučeného pastora. Začal zjišťovat, že se potřebuje odnaučovat manažerským způsobům. Začít přemýšlet nově, tak aby to bylo užitečné a vstřícné pro současné farníky. Nezapomněl, že jeho posláním je druhým sloužit. Chtěl soužit dobře.

„Bůh nemiluje lidskou minulost víc nežli přítomnost. Spíš naopak. Bůh vášnivě miluje naši přítomnost.“, tahle slova se mu honila hlavou.

Stále častěji myslel na Roberta. Robert přinesl do farnosti něco neobvyklého, burcujícího, neznámého. Nepřinášel také Ježíš něco tajemného? Robert vyslal mezi boží lid myšlenku na zázrak. Zdá se, že myšlenka může stát na počátku čehosi nového. Že myšlenka může být jako nenápadné malé semínko, ze kterého vyroste nakonec velký strom.

Pocity pátera Kajmana

Páter Kajman měl i dnes podivnou náladu. Nejistota se mísila s nespokojeností. Neměl by mít radost, že dosáhl svého cíle v církvi? Vše perfektně zorganizoval. Proč jsi je ale najednou sám sebou nejistý? Proč není spokojen? Páter kráčel městem, ale nevnímal jej. Kráčel kolem lidí, ale nepřemýšlel o nich, jak to dříve dělával. Myslel na to jak plně nahradil svého předchůdce a zástupce Josefa. Pomocný pastor Josef byl laik, který se ujal práce, když byl na teologické fakultě. Jenže čas nedostatku pominul. Za laika nyní nastoupil profesionál. Páter Kajman, vysokoškolsky vzdělaný až v Římě. Fakulta měla ekumenické zaměření. Byl biskupem církve přidělen do sboru ve městě, aby splnil svůj úkol, narovnal cestu, napravil zlozvyky a bezcílnost. Jenže pastorovi se zdálo, že větší část farnosti jeho důslednou manažerskou metodu nepřijala. Spíše mu nedůvěřuje.

Zastavil se před cukrárnou. U jednoho stolku seděl Josef s Libuškou. Nestačil zmizet od skla výlohy – usmáli se na něj. Sedl si tedy k nim, aby neměli dojem, že s nimi nemluví. Nevěděl, však, co má říkat.

“Kde je Kajmanova výřečnost? Kde je jeho sebejistota?”, ptala se v duchu Libuška a zvědavě se dívala, co si asi myslí její manžel.

Dlouho se jen usmívali a prohodili pár vět o počasí.

Pak se Josef zeptal: “Robert Havelka, velmi rychle přijal víru v Krista, otče Kajmane. Jaký je tvůj názor? “

Kajman pokýval hlavou: “Náš výklad Písma už přes sto let zastává názor, že nepotvrzených zázraků již není potřeba. Žijeme v moderní době. Je potřeba nahradit středověk novověkem. “

Josef se odvážně rozhodl nesouhlasit: ” Navštívil jsem profesora Vránu. Zdá se, že v jejich církvi hned neodsuzují toho, kdo chodí po vodě. Nepřekvapuje jej ani to, že se někdo ocitne ve třetím nebi.”

Páter Kajman pohlédl Josefovi do očí a polevil v názoru: ” Ani já nevím, jestli chodil po vodě nebo to jen tvrdí. Nechal jsem zařídit jeho léčbu pro jistotu. A byl to tvůj dobrý nápad, Josefe, aby jej léčil profesor Vrána.”

Páter Kajman si objednal pohár s jahodami. Červené jahody ladily s bílou šlehačkou. Jejich sladká chuť zvláčněla pocity duše a barevně ladila s jeho kněžskou uniformou. Páter Kajman totiž ze zásady nosil na sobě i mimo kostel talár a bílé tabulky u krku.

Překvapil Josefa i Libušku otázkou: ” Zdá se, že někteří v naší církvi s láskou vzpomínají na časy před mým příchodem. Jaké to tu bylo, nežli jsem přišel já?”

Libuška zapomněla polknout sousto. Josefovi se zkrabatilo čelo.

Libuška cítila, že je to první příležitost vysvětlovat rozdíl mezi loajalitou k církvi a loajalitou k Bohu. Lekala se toho, že Josef mlčí. Rozhodla se zakročit: ” Pociťovali jsme mezi sebou až naivní přátelství. Nebáli jsme se upřímně si říkat, co nám přišlo na mysl. Boží duch je víc jak lidská pravidla. Jenže důvěra se snadno ztratí.”

Páter Kajman se zájmem naslouchal.

Josef rychle vysvětloval: “Samozřejmě, někdy jsou pravidla potřeba. Měli jsme však velkou důvěru v Boha a lidi. Vztah k Bohu byl cennější nežli výsledky farnosti.”

Páter Kajman namítl: “Celkové výsledky farnosti byly mnohem slabší než v jiných částech církve. Biskup mne pověřil…”

Libuška i Josef zklamaně zmlkli.

Páter Kajman rychle napravoval situaci: “Já vím, že výsledky nejsou to nejdůležitější. Rád bych, aby se vrátila radost z uctívání Boha a nesklouzli jsme v povrchní náboženství. Ale nevím, co pro to mohu udělat? Hledám cestu.”

“To není snadné vymyslet.”, řekl vážně Josef, “Je to, jako opravovat potrhanou pavučinu. “

Páter Kajman kupodivu skromně pokýval hlavou:” Cílem nebylo vybudovat místo, kde se lidé navzájem neznají, ale vybudovat oázu, kde jsou lidé v bezpečí. Vybudoval jsem proto lepší technické zázemí, ale něco tomu chybí.”

Josef se usmál: ” Tak jako v dnešním světě. Máme množství vědeckých výdobytků, ale ztratili jsme tajemno. Žijeme rozumem a zapomněli jsme na srdce. Vybudovat ztracenou důvěru ve sny trvá velmi dlouho.“

Libuška dodala: „Možná se nám Bůh snaží prodat něco nového a my to nechceme koupit. Nehodí se nám to.“

„Asi bude naší cestou více si o všem častěji povídat spolu? Co na to říkáte?“

Páter Kajman se rozloučil. Libuška s Josefem společně jásali: “Bůh na svoji církev nezapomíná. Páter Kajman činí pokání, začal znovu hledat.”

Páter Kajman nešel domů. Namířil k psychiatrickému ústavu. Nejprve pohovořil s profesorem Vránou: “Naše církve mají mnoho společného, profesore. Máme více společných názorů nežli těch rozdílných. Jak se máme v té naší vyrovnat se stavem Roberta Havelky?”

Profesor Vrána vysvětlil: “Běžně uvažující lékař by klasifikoval psychickou chorobu. Obávám se však, že někteří by klasifikovali Ježíšovo chování také tak.”

“Zajímá mne váš soukromý názor, pane profesore.”, zeptal se páter Kajman.

” Opravdu nevím. Léčím Roberta Havelku stejně jako ostatní pacienty. Na druhou stranu se setkávám s něčím nadpřirozeným. Nepatřím k lidem, kteří si naivně myslí, že věda všechno vysvětlila. Ale nemyslím ani na exorcismus. Nemá ďábla. Jen se setkal s tajemstvím, kterému nerozumí. A je to na něj příliš.”

Páter Kajman mlčel. Myslel na rozpor i ve své duši.

Profesor Kajman jako by vytušil nové rozpoložení: „Boží dobrota naplňuje všechen prostor univerza, bez rozlišování a upřednostňování. Může darovat něco mladíkovi jako je Robert anebo i vám – také jste ještě velmi mladý oproti mně – Bůh si prostě vybere, koho chce. Nejspíš nedbá na to, jestli máme teologickou fakultu anebo ne. Pracovní náplní Boha je vyrovnávat dluhy ve vesmíru. Dluhy v celém univerzu. A takový dluh může opravit třeba svatým Františkem z Assisi, svatou Terezií z Lisieux nebo i Lutherem nebo i vámi. Mnozí reformátoři byli své době terčem opovržení. Kdoví, co nám má říci příběh Roberta Havelky. Kdoví…“

“Děkuji profesore. Přesně o tom poslední týdny přemýšlím. Poraďte mi: jak se mám k Robertovi chovat?”, dotázal se páter Kajman.

“Určitě jej berte vážně.”, usmál se profesor Vrána.

….

Robert byl rád, že přišel pastor Kajman. Nejprve jej představil svým spolubydlícím na pokoji: “To je pastor naší církve. Učí lidi znát Bibli.”

Pacienti přikývli na pozdrav a trochu se zdvořile ušklíbli. Faráře příliš nemuseli. Pak jej Robert dovedl k pohublému člověku s propadlou tváří a vyhaslýma očima: “Zdeňku, tohle je učitel Bible. Zná jí lépe nežli já.” Muž pokrčil rameny: “Dneska nemám zájem.” Otočil se na posteli hlavou ke zdi.

Robert byl zklamaný. Venku na chodbě jen dodal: “Čtu mu z Bible nahlas a jeho oči někdy začnou svítit. Ožijí. Jinak mi připomíná mrtvolu.”

“Máš ještě, Roberte, vidiny?“, zeptal se páter Kajman.

“Vidiny?!”, zarazil se Robert, “To nebyly vidiny.”

“Promiň.”, omlouval se páter.

“Nevím, co to bylo, ale nebyly to vidiny.“, vyhrnul si rukávy a ukázal dlouhé, zahojené šrámy jak od divokého psa.

„Jen jsem rozjímal u řeky. Chodil jsem po vodě. Byl jsem… v neznámu.” Robert rozhodil bezradně rukama.

“Omlouvám se, Roberte. Jde jenom o to, správně pojmenovat, co se přihodilo. Možná ani takové slovo neexistuje. Z nedostatku slov vznikají problémy mezi lidmi.”

Robert se usmál: “Fyzicky jsem byl jinde a duchovně také jinde. Byl jsem na více místech najednou. Byl jsem rozpolcený… Od samého začátku jde o význam slov.”

Páter měl chuť říci něco z teologie, pronést nějakou jasně danou definici, kterou prohlásila teologie za správnou. Ale Robert jej předběhl:

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo Bůh. Moře myšlenek, které mne ohrožovalo mohl být Bůh? Nevím, ale NĚCO však opravdu existuje. Moře plné myšlenek. A přitékají do něj řeky dalších a dalších myšlenek, názorů, rozhodnutí. NĚCO se stále mění. Tvar i barva. Nikdy není stejné.“

Páter Kajman naslouchal Robertovým slovům a uvědomoval si, že přes diagnózu schizofrenie, má Robert stejné pocity jako on. Nejistotu.

Robert cítil, že může pokračovat: “Zpřetrhali jsme pavučinu. Poškodili jsme jemná vlákna, která spojovala myšlení lidí. Poničili jsme soudržnost. Lidé už nejsou spolu, ale každý jen sám za sebe. Přesto nás moře myšlenek sjednocuje. Ovlivňuje nás.”

Páter Kajman překvapil otázkou: “Objevil jsi nový svět? Ale kdo se může dostat tam, kde jsi byl ty? ”

Robert pronesl sebejistě: “Každý člověk.”

Na chodbě se setmělo. Stíny zdí se prodlužovaly, jak zapadalo slunce. Objevil se zvláštní pocit. Oba dva ten pocit umlčel. Někdo tu byl s nimi, ale nebyl vidět. Pastor Kajman si uvědomil, že bere Roberta vážně.

….

Po cestě zpátky budovou se páter Kajman setkal s mužem, který měl zvláštní oči. Připomínaly orla. Jako by viděly dál a ještě dál. Páter Kajman věděl, že ačkoliv ten muž má bílý lékařský plášť a vizitku ústavu, že ten muž sem nepatří. Byla to jen intuice?

Chvíli mu připadalo, že oči toho muže do něj pronikly jako varhanní koncert proniká do uší. Jako hudba, co vleze až do srdce. Oči toho muže promlouvaly a zvaly ho do neznáma.

“Do obnovy se může zapojit každý člověk.”

Byl to skutečný hlas nebo jen myšlenka v hlavě? Páter Kajman netušil. Muž se usmál, uklonil se hlavou a zmizel v přítmí chodby.

Venku na ulici projížděla auta. Všude smog. Lidé se šinuli ulicí jako temná řeka. Proud, co se žene vpřed a nemůže se zastavit. Lidské mraveniště. Sem a tam. Moře lidí, moře osudů, moře myšlenek.

” Lze vůbec zastavit civilizaci? Teče stejně nezadržitelně řeka myšlenek.“ ptal se sám sebe Kajman

Pak si všiml, že jej se zájmem pozoruje jakási stařenka. Udiveně naslouchala, co ten člověk říká do davu lidí.

Pak jí oko padlo na cedulku, kterou Kajman zapomenul vrátit při odchodu z ústavu: Psychiatrický ústav. Stařenka se ušklíbla: “No jo. Cvokhaus.”

Návštěva

Muž s orlím zrakem přišel a zazvonil na byt na faře u pátera Kajmana. Neměl už bílý plášť, byl oblečen velmi sportovně, ale byl to on. Páter Kajman byl překvapen, váhal, ale pak jej pozval dál. Muž vypadal inteligentní a nevypadal nebezpečně. Pastor musí být připraven na jakoukoliv návštěvu. I v noci.

“Jmenuji se Herm. Nějaký čas jsem spolupracoval s Robertem Havelkou.”, řekl muž s Orlím nosem jako úvod. Mluvil pokorně a bez emocí.

“Na čem jste spolupracovali?”, vykoktal ze sebe páter.

” Robert se mnou navštívil NĚCO. On tomu začal říkat Moře myšlenek.”

Páter Kajman vlastně ani nebyl překvapen.

Muž klidným hlasem vysvětloval: „Myšlenka může být jako zvuk houslí. Ladí s vaší duší, souzní. Ale myšlenek může být také velké množství. Celé moře myšlenek. Z celého světa lidí. Mohou znít jako symfonický orchestr. Mohou znít líbezně, ale mohou také zastrašit. V nečekaný okamžik přijít blesk či hrom. Robert se dostal do bouře. Bojoval statečně. Snažil se bouři uklidnit. Pak však zneužil síly, které se mu dostalo darem.“

Páter se vzmohl jen na pokrčení rameny. Nerozuměl.

Herm rozložil vstřícně ruce: ” Momentálně není vhodné, aby se tam Robert vrátil. Připadá mi šikovné vás požádat, abyste jej zastoupil.”

“Mám se dostavit tam, kde byl Robert?”

Herm se usmál: “Ano i ne. Prostředí bude trochu jiné. Vám bližší.“

„Mám přijít k moři myšlenek? Jak? Se svými myšlenkami?“

„Ano. Dá se to tak říci. Skrze vaše myšlení, lze navštívit moře myšlenek.“

„Moje myšlení lze napojit na moře myšlenek?“

Herm obdivně přikývl: “Chápete rychle pátere.“

Herm čekal další otázku, ale páter mlčel. Herm se tedy rozhodl pokračovat:

„Moře je ovšem jen znázornění. Mohl jsem říci třeba louka s květinami a s množícím se plevelem. Mohu použít i slovo pravda a klam. Ale je to příliš zavádějící pojem v dnešní době.”

“Přišel jste odtamtud, a nevíte jak to popsat?”, podivil se páter Kajman.

“Ani lidé nechápou, co se děje kolem nich v jejich světě. Člověk je z člověka, a přece často druhého člověka vůbec nechápe. Jste stejného druhu, a přece si nerozumíte.”

“Co bude mým úkolem?”, zeptal se páter, ačkoliv věděl, že se nechce projektu účastnit.

Muž s orlíma očima se mile usmál:” Budete tam učit o svém Bohu. Budete se sám také učit.”

„Čemu se budu učit já?“

„Dobrá otázka Richarde. Ale já na ni nemám odpověď. Kladu si sám mnohé otázky: Proč vy lidé sbíráte zkušenosti? Proč přemýšlíte o minulosti a plánujete budoucnost?

“Mláďata všech savců se učí od rodičů. Pak sbírají zkušenosti a učí jim zase svá mláďata. Vy to máte jinak?“, zeptal se Richard Kajman.

Herm se zamyslel:“ Ano. Vezmu-li v úvahu váš lidský způsob myšlení, tak ano. Jsem jiný. Možná se mám od lidí něčemu naučit zase já.“

„Znáte Boha?“, zeptal se páter Kajman

„Už i Robert se mi na to ptal. Tolik lidí o Bohu přemýšlí, mluví němu, myslí na něj. Ale nemohu poctivě odpovědět na vaši otázku, protože by to byla odpověď jen na vaši současnou představu. Slova se neumí správně o Bohu vyjádřit. “

Muž s orlím zrakem se usmál a pohnul rukama, že už víc neřekne.

“Jak se tam dostanu?”, zeptal se Kajman.

“Naučte se přemístit.”, řekl Herm.

“Jak?”

“Stačí chtít.”, řekl Herm a odešel.

Jana

Páter znovu zašel za Robertem. Oba seděli na bílé lavici v návštěvní místnosti psychiatrie, vypadali jako dva bratři a až příliš si rozuměli. Jana také přišla za Robertem z vedlejší budovy a byla nervózní z toho, že není sám. Kněz jí vadil. Zastavila se opodál a provokativně čekala až mezi sebou domluví.

“Všichni na tebe myslí. Vrátíš se mezi nás?”, zeptal se páter. Očividně změnil téma, když se přiblížila Jana.

“Když člověka opustí Bůh, zbývají mu již jen lidé?”, zeptal se Robert a pohlédl na Janu.

“Bůh člověka neopouští, ale člověk Boha. Bůh je stálý, jako jsou stálá souhvězdí na nebi. Jen my opouštíme Boha, jako neposlušný pes odběhne od pána, protože pach fenky byl silnější nežli věrnost pánovi. Bůh se raduje z našich návratů.”

“Jsem blázen pátere?”, zeptal se Robert a odvážně pohleděl pastoru Kajmanovi do očí a koutkem sledoval Janu.

Páter Kajman sklopil hlavu a pochopil, že má před Janou mluvit pravdu:

“Máš, co ostatní nemají, a proto tě považují za blázna.”

Robert se usmál, ale Jana ztuhla, když slyšela kněze věřit tomu, co říká Robert. Robert bez náboženství by možná byl kluk se kterým by ráda chodila. Ale Roberta věřícího nechce.

Pastor Kajman náhle přestál hrát hru na neviňátko. Docela nahlas prohlásil: ” Pozvali mne, abych jim pomohl, místo tebe. Mám se naučit přemístit. Potřebuji tvoji pomoc.”

Robert pokýval hlavou: “Je dobře, že se nevzdávají. Zbaví nás předsudků. Promluvíš k nim?”

Jana se prudce otočila k odchodu. Zapochybovala i o sobě, zda je normální. Je víra vůbec normální? Kde nemocní berou sílu, když jí síly ubývají? Sají sílu z ní? Jsou nakažlivé duševní choroby? Odešla rozhodnutá Roberta už nikdy nevidět.

Kajmanovi to však bylo líto. Přiznal si, že i jemu se mu dívka líbí a že by jí rád poznal blíž.

Modlitba

Pastor Kajman klečel už dlouho před oltářem ve farní kapli. Setmělo se a světlo pomalu přetvářelo oltář v tajuplnou jeskyni.

„Pane Ježíši, spasiteli světa, smiluj se nade mnou.“, modlil se pořád dokola, tak jak se to naučil čtením pravoslavných otců. Slova opakoval automaticky a snažil se při nich na nic jiného nemyslet.

Myslel však na Janu. Přiznal si, že se mu líbí. Ona přece byla podle vyprávění s Robertem také TAM! Musí s ní promluvit. Pak se však zastyděl. Není to jenom záminka, aby se s ní viděl?

Byl překvapen sám sebou. Zároveň však hned učinil dvě manažerská rozhodnutí. Promluví s Janou o Robertovi a promluví také s profesorem Vránou o sobě. Je to přece psycholog a problémy kněží či svobodných pastorů mu nebudou neznámé.

Kdyby to přerostlo přes obvyklý rámec, musel by zajít za biskupem ke zpovědi.

S Janou

Zjistil si její rozvrh u vrchní sestry a pak na ní počkal před ústavem Měla v očích strach, ale překonala ho, když se na ní mile usmál.

„Nejspíš vás nepřekvapí, že s vámi potřebuji mluvit o Robertovi.“, zeptal se Kajman.

„Nemyslím si, že bych to chtěla já.“, odpověděla rozzlobeně.

Prosebně stál a mlčel. Podívala se mu do očí a pak vzdychla: „Tak dobrá.“

„Mohu vás pozvat na kávu? Nebo na sklenku vína?“

Znovu se podívala na jeho kleriku a kolárek a silně zaváhala.

„Tak možná jen na lavičku? Nebo v návštěvní místnosti u vás v ústavu?“, zeptal se pokorně Kajman.

Rozhodla se nebrat uniformu kněze jako překážku. Nakonec je to možná swag, když jí někdo uvidí s knězem. „S mladým knězem.“, zasmála se v duchu.

Sedli ve venkovní kavárně a dali víno. Začala mít dobrou náladu. Povídal jí o tom, jak studoval matematiku (docela měl výsledky) a pak mu najednou došlo, že chtěl být už v mládí knězem. Líbilo se mu důstojné postavení kněží a úcta k nim. Zašel za jedním knězem a zeptal se také táty s mámou. Oba rodiče, zprvu vůbec nesouhlasili, ale pak s nimi promluvil biskup a začali mírně souhlasit. Nakonec studoval v Itálii, a to jim zvedlo sebevědomí.

Jana měla pořád na jazyku štiplavou otázku a pak se odvážila: „A co holky, pátere?“

Kajman cítil, jak zčervenal a pak si řekl, že zkusí být také drzý a zaflirtuje: „No vy se mi například moc líbíte.“

Teď zčervenala Jana. Pak se oba zasmáli.

Zvážněl: „Potřebuji vědět, zda jste TAM byla s Robertem, nebo si to jen vymyslel?!“

Dostala vztek a chtěla se zvednout: „Tak o tohle vám jde?“

Vzal jí za ruku: „Prosím. Je to pro mne důležité.“

Znovu si sedla a pomyslela si, že nakonec bude dobré se mu svěřit. Je to přece kněz a věci může vidět jinak.

„Ano. Byla jsem tam s ním.“

Díval se tázavě a mlčel.

„Byli jsme u řeky a pak najednou jinde. Byli tam divní lidé a Roberta neměli rádi. Chtěli ho zabít, ale on jim nějak unikl zpátky k řece.“

„Není tedy blázen?“

„Podle mne… Dal mi napít Coly a možná, že v ní něco bylo… Ta společná hypnóza s jeho nemocí nesouvisí. Podle mne je labilní a potřebuje léčbu. Nakonec ho léčí náš profesor a ten je také z církve, jako vy. Promluvte si s ním.“

„Už se stalo. Říká to samé, co vy. Je také ochoten věřit, že Robert byl svojí myslí jinde, ale že to s jeho současným stavem nijak nesouvisí. To že byl jinde není příčina jeho řekněme – ochablé duše.“

„Moc jsem vám tedy nepomohla.“

„Já potřebuji vědět něco jiného. Potřebuji vědět, jak se tam mám dostat já.“

„To snad ne?! Chcete tam jít? Proč?… A není to proti vašemu náboženství?“

„Život je cesta. Prostě vás něco potká, nebo má potkat a je jedno v jaké jste zrovna situaci. Beru život tak jak přichází.“

Zakroutila nevěřícně hlavou: „Jsem překvapená. Ale je to vaše věc. Já to už zažít nechci. Zkuste to u řeky jako já a Robert… Ale nejspíš bez Roberta to nepůjde. Já myslím, že to byla hypnóza.“ Pak se opravdu zvedla.

„Promiňte, ale já jsem se rozhodla žít normálně. Vlastně i věřím v Boha, nebo NĚCO takového, ale nyní je moje cesta studium a praxe. Chci být dobrá psychiatrička. S tím, co chcete vy, nechci mít nic společného.“ Řekla to rozhodně.

Kajman sám nevěděl, proč vyhrkl: „Mohl bych ještě někdy s vámi mluvit? Vidět vás?“

Pokrčila jen rameny. Nepřijala a ani neodmítla. Rozloučila se podáním ruky. Což naznačilo, že o žádný vztah z její strany zatím nejde.

„Co to se mnou je?“, pomyslel si Kajman, „Mám v hlavě zmatek.“

Rozhodl se pro dlouhé modlitby a setrval v nich až do večera.

U řeky

Pastor Kajman našel místo u řeky, o kterém mluvil Robert a Jana. Místo bylo označené tabulkou: ‘Vstup jen na vlastní nebezpečí‘. Cesta dolů podle vysoké skály byla uzounká a nepohodlná. Několikrát se mu podvrtla noha. Dole u řeky vyrostla mezi keři tajemná zákoutí. Uzounká pěšinka pak pokračovala podél břehu na obě strany. Na jednom konci byla zasypaná hromadou spadaného kamení. Raději se tedy vydal na druhou stranu.

Po pár metrech našel poklidné místo a sedl si na velký kámen. Řeka plynula klidně, jednotvárně a neúnavně. „Tajuplné místo pro rozjímání“, pomyslel si. Začal vzpomínat na Robertovo vyprávění o událostech u řeky a čekal co bude. Ticho jej pohlcovalo. Občas se nad hladinou objevil malý ptáček. Prolétl motýl. Zdálo se, že čas zpomalil.

Nic. Nic se nedělo a neděje. Druhý břeh prázdný. Návštěva z jiného světa žádná. Vzpomenul si na neznámého muže s orlím zrakem. Jak to řekl? Naučte se přemísťovat. To je zvláštní. Neřekl naučím vás přemísťovat, ale naučte se to vy sám. Neřekl ale jak.

Najednou podél řeky přicházeli dva mladíci. Prodírali se kolem křovisek. Věk asi osmnáct let. Připomínali mu ty, co vídával na náměstí, jak prodávají mezi sebou drogy.

Když spatřili Kajmana, zastavili se a koukli se na sebe, jako by se mezi sebou dorozumívali.

Popošli až skoro k němu.

“ Hele vy jste něco jako z kostela, že jo?“, zeptal se ten vyšší z nich. Pod tričkem mu hrály svaly.

„Ano. Jsem kněz.“, odvětil Kajman a raději se postavil. Výškou se jim vyrovnal, ale přece jen byli dva.

„Jo. Taky jsem tam jednou zašel…. Chtěl jsem se zeptat? … Před kostele stáli bezdomovci a lidi jim dávali peníze?“

„Ano stávají tam… Když jim někdo chce dát, tak jim dá…. Žebráci byli v každém století…“, souhlasil Kajman

„No mne… Totiž nás napadlo, že bychom taky potřebovali pár korun…“, naznačil otevřeně ten silnější z nich.

Kajman už tušil, co přijde. Jak má zareagovat? Má se bránit, nebo pokorně vyndat svoji peněženku?

„To víte pánové, že my kněží máme jen minimální mzdu? Nejsme vůbec bohatí.“

„Hele já nejsem blbec, dívám se na telku. Církev vlastní miliardy, takže kecy si nech. Stačí nám pár stovek.“

Druhý vytáhl nůž.

Kajman si řekl, že situace je jasná. Dá jim, co chtějí. Život je cennější jak peníze. Vytáhl svoji peněženku. Než jí stačil otevřít, mladík mu jí vytrhl z rukou.

„Já se podívám sám!“

Vyndal všechny papírové bankovky: „Hele díky. Dal jsi nám to na dobrou věc. Pán Bůh ti to nahradí, ne?“

Ten druhý se rozchechtal: „Fakt na dobrou věc. Bylo by nám zle a bude nám dobře. To je přece svatý.“

„A teď ustup. Až projdeme, tak ti peněženku vrátím. Jestli budeš dělat potíže, hodím jí do řeky.“

Ten druhý mávl dvakrát nožem, jako výhrůžku. V peněžence měl všechny doklady. Shánět doklady, je horší, jak přijít o peníze.

Kajman ustoupil a když byly pár kroků od něj a odbočovali na cestu vzhůru, tak mladíkům řekl: „Když budete chtít přijďte si někdy do kostela popovídat. Myslím tím o Bohu. Já totiž vím, že existuje.“

Hodili mu peněženku k nohám: „Jsi dobrej, že se netřeseš, že nemáš strach. Možná se zastavím.“

Pak už za nimi padalo jen kamení z cestičky a bylo slyšet jejich mizející smích.

Kajman zastrčil peněženku do kutany a znovu se posadil.

Řeka tiše plynula a čas se nezastavil. Pastor Kajman se začal modlit. Nejdříve poděkoval Bohu za ochranu života a pak se začal modlit za oba mladíky. Ať jejich mysl a srdce prozře.“

Najednou se jeho srdce leklo. Intuice? Otočil hlavu. Na pěšince stál muž s orlím nosem. Kývl na Kajmana hlavou na pozdrav.

„Říkal jsem vám, naučte se přemísťovat.“

„Kdybych se přemístil, unikl bych jim?“

„Ano. Váží si každého, kdo to umí. Většinou ho nechají být a nepronásledují ho. Tihle dva určitě mají respekt, před silnějším.“

„Chcete říct, že byly z vašeho světa? Nebyli to feťáci?“

Muž s orlím se usmál: „Naučte se přemísťovat.“

Kajman pokrčil bezradně rameny.

Muž s orlím zrakem pochopil a dodal: „Mohu vám jen říct, že dveře nejsou jen tady u řeky. Tady je našel Robert. Dveře jsou však i jinde… Prakticky všude.“

Pak zmizel.

S Janou

„Jste vytrvalý.“, řekla, když spatřila Kajmana v kněžské uniformě před nemocnicí.

„Nemám si, s kým o těch věcech popovídat.“

„Proč nejdete za Robertem?“, zeptala se.

Pokrčil rameny. Jako malý kluk. To se vlastně Janě líbilo. Ten jeho klučičí vzhled a chování.

„Jestli máte čas?“, zeptal se.

Koukla na hodinky a kývla.

Nechtěl začít hned o řece a té události, a tak vyprávěl, jak studoval v Římě. Zajímaly jí veselé historky ze semináře. Překvapovalo jí, že teologické studium je stejné, jako na každé jiné vysoké škole a život studentů podobný životu na jiných kolejích.

„Nechci vás Jano dostávat do nepříjemnosti. Rád si s vámi povídám o všem, ale potřeboval bych popovídat i o tom co nemohu vyprávět někomu jinému.“

Zamračila se. Nebyla si jistá, že to chce slyšet. Na druhou stranu, byla trochu… vlastně dost zvědavá. Učí se na praxi, že není dobré vytěsnit děsivý zážitek ze života nezpracovaný. Událost se musí vždy pojmenovat, zařadit a pak už není v podvědomí tak nebezpečná jako dřív. Je pravda, že ona se snaží události u řeky vytěsnit, ale přitom je dosud nezpracovala.

Kajman trpělivě čekal, jak se rozhodne. Vzbuzoval důvěru a proto kývla.

Oddechla asi. Příběh, který vyprávěl nebyl nijak tajuplný, prostě dva feťáci, ale jen do té chvíle, kdy začal mluvit o muži s orlím zrakem.

Zachvěla se a zašeptala: „Herm… Jmenuje se Herm.“

Zeptal se jí: „Říkal, že dveře jsou všude… Jak to chápete vy?“

„To nevím a nechci to vědět.“

Zvedla se. Chtěla říct: „Už na mne nikdy nečekejte.“ Jenže on vypadal zklamaně jako malý kluk, který místo toužené vzduchovky dostane pod stromeček boty. To se jí přece líbí.

Mávala rukama na obranu a jen rychle řekla: „Musím už jít…. Snad… snad jindy…“

Balkon

V bytě pastora Kajmana byl balkon. Poslední patro poskytovalo výhled na město a vidět byla i věž kostela. Křesílko, stoleček. Voní káva. Pohoda

Richard Dominik Kajman se pohledně usadil k modlitbě. A pak se to stalo.

Ocitl se v chrámu. Byl očividně katolický. V přední lavici seděl muž v hnědém hábitu. Z boku mu visel bílý provaz s uzly. Kajman k němu váhavě došel. Muž se modlil, kapuci přehozenou přes hlavu.

Kajman si sedl přes uličku do jiné lavice a čekal. Přemístil se. To je jisté. Neví, jak se to stalo. Jak to udělal?

Muž sundal kapuci a otočil sen k pastorovi. Byl to černoch.

„Pocházíme z Boha a neseme v sobě Boží obraz. I vy jste jeho obrazem.“, řekl pokojně, „Jsem františkán Georg.“

Kajman pokýval hlavou: Richard Dominik, pastor.“

„Oba si neseme si v sobě obraz Kristův. Přesto se mi zdá Richarde, že se cítíš sám?“

„Jediné co mám je církev, farnost, lidé v ní“, odvážil se k námitce Kajman, „Je mojí matkou. Ale máte jinak pravdu. Před Bohem jsem jen sám za sebe.“

„Církev je sice matkou, rodinou, ale snad právě proto mnohem častěji předepisuje, řád a dohlíží na něj. Církev ti nabízí jen vnější autoritu: Písmo, tradici, domácnost. To je kladná hodnota: dává ti jistotu. Neupírá ti možnost zakoušet Boha ve své vlastní zkušenosti. Zdá se Richarde, nedůvěřuješ své vlastní duši, a raději podporuješ systém. V systému je jistota, ale nemusí v něm být pokrok.“, pokračoval františkán.

„Znáš mne, že tak mluvíš?“, zeptal se Richard Dominik.

„Ano. Myslím, že tě chápu.“

„Proč jsi se objevil právě nyní?“, zeptal se Richard.

„Jen setkání s druhou osobou, může v každém člověku probudit další růst.“

„Chceš mi něco naučit? Co mi chceš dát?“, zeptal se Richard

„Nabízím ti jen kříž. Opusť všechno, co považuješ za vlastní a nabídni se Bohu. Povede tě. Tak jako Otec vedl Syna. Můj učitel František, to tak udělal.“, řekl františkán a celý obraz chrámu s ním zmizely. Richard seděl ve svém křesle na balkoně.

Richard byl překvapen z toho, že vlastně není vůbec překvapen setkáním mimo prostor, není zaskočen. Přijal setkání jako úplně normální? Vnitřně pochopil, že musí čekat, až se to stane znovu. Začal si to i přát.

Kříž

Škola naučila Richarda pročíst se každou novou událostí. Půjčil si proto v knihovně knihu od františkánského autora. Možná kvůli tomu, že se jmenoval stejně jak on. Richard. Tam se dočetl:

Z kříže na nás promlouvají tři Ježíšova poselství. Přijmeme-li jej budeme muset čelit pocitu opuštěnosti. (ten už mám pomyslel si Richard) Budeme se učit říkat osobám, které půjdou kolem nás: Otče odpusť jim. (To zatím moc neumím.) A výsledek? Stejně jako Ježíš ukončíme svoji cestu slovy: do tvých rukou Otče odevzdávám svého Ducha…(Co se tím myslí? Odevzdat sám sebe? To četl už mnohokrát i u jiných autorů duchovní literatury. Ale jak se to dělá?) Je třeba začít se dívat na svět očima ukřižovaného… Přijmout skutečnost takovou, jaká je… Ponechat Bohu svobodu konat.

Takto poučen by si docela rád s františkánem Georgem znovu promluvil. Sedával proto na balkoně častěji, ale nic se nedělo. Vůbec nic se zatím nedělo. Nepřemístil se.

Rada farního sboru

Richard se na závěr farní rady svěřil se svým zážitkem. (Dalo mu hodně úsilí, než se rozhodl ztratit tvář před ostatními.)

„Ano. Přemístil jsem se stejně jako Robert.“, odpověděl Josefovi na přímou otázku.

Josef vzdychl a ostatní úplně zmlkli. Ticho tížilo.

„Chodil jsi po vodě?“, zeptala se jedna sestra.

„Ne. Setkal jsem se s Hermem, o kterém Robert vyprávěl a pak jsem se setkal v neznámém chrámu s františkánem Richardem.“

„V katolickém kostele? S katolíkem?“

„Nevím proč to tak bylo. Říkal myšlenky, které jsem četl v jedné knize z knihovny.“

„Tu knihu jsi četl před tím setkání? Nebo až po něm?“, zeptala se setra a myslela na to, že Richard má nejspíš přílišnou fantazii.

„Přijmeme-li Kristův kříž, začneme být osamoceni.“, řekl Richard, „Chápu vaše obavy. Jsou stejné, jaké jsem měl, když jsem poprvé vyslechl Roberta a myslel jsem, že jde o psychickou poruchu… Nemyslím si, že by psychika byla nakažlivá (reagoval na výraz očí ostatních)….. Nastoupil jsem cestu osamocení. Ale nemuselo by to tak být…nemusel bych být sám, pokud byste šli po ní se mnou… (pak teprve zareagoval na otázku sestry)…Tu knihu jsem si našel až pak. Poté co jsem vyslechl jeho poselství.“

„Bude konec světa?“, zeptala se jiná sestra, která se tajně scházela se Svědky Jehovovými a chtěla Richarda dostat do úzkých.

„Nic o tom nevím. Mluvili jsme o hlubinách v duši člověka, ne o dějinách spásy. Nevstoupil jsem do žádné sekty.“, hájil se Richard.

V tu chvíli si uvědomil, že zůstane nepochopen. Každý z lidí kolem něj bude hodnotit jeho situaci podle sebe. Podle svých zážitků, zkušeností, podle své osobnosti. Každý člověk je totiž úplně jiný. Každý je originál. Dá se říci i to, že každý je osamocen, stejně jako on a každý žije jako Robinson na soukromém ostrově své mysli.

Profesor Vrána

Bylo jen logické zajít za profesorem Vránou. Richard měl však velké obavy. Přece jen je to psychiatr. Byl však mile překvapen. Profesor jej vyslechl a v klidu jej poslal domů:

„Najděte si ve vaší církvi charismatickou obnovu. Vznikla počátkem minulého století. Dnes už jí máme i v naší církvi. Vy jste začal svoji cestu od teologie k naslouchání Duchu Božímu. Oni na to šli obráceně. Poslechněte si jejich zážitky.“

Robert

Robert měl z Richardovy cesty radost. Vyptával se na Herme a trochu záviděl Richardovi, že jej směl vidět.

„Vezměte mne sebou pastore.“, žadonil.

„Neumím tě vzít s sebou. Vůbec nijak neovládám přemístění. Jen čekám a nechávám to na nich.“

„Myslím, že to chce nahlížet dovnitř sebe. Do své duše. On tam prostě je a čeká. Dveře máme ve svém srdci.“, prohlásil Robert.

„Proč se tedy nedokážeš přemístit sám?“, zeptal se Richard.

„Mám v duši tmu.“, zašeptal trpce Robert., „Neumím se zbavit pocitu viny. Nevidím ho.“

„Myslím, že nejde o systém odměny a trestů, hříchu a svatosti.“, zafilozofoval Richard, „Nejde o to udobřit si Boha, zasloužit si odpuštění nebo ospravedlnění. Jde o kosmický optimismus a naději. Zkoušej to znovu. Skrze Boží milost.“

„Snad až se uzdravím,“ vzdychl Robert.

Richard si začal připadat jako kazatel. Uvědomil si, že jeho slova jsou jen slova. Chce to radikální činy. Chce to vyjít z naučeného systému. Začít žít a nejen teoretizovat. Teprve ze skutků pramení pravá slova.

S Janou

Jana byla zaskočena. Tajně si v srdci přiznávala, že se jí Richard líbí čím dál víc. Zjistila si dokonce na internetu, že pastoři v téhle církve smí založit rodinu. Doufala, že se neplete v Richardových hlubokých pohledech do jejích očí. Možná by s ním i rodinu založila. Naučila by se být pastorovou manželkou.

Jenže Richard místo toho přišel znovu s přemístěním. Byla zklamaná a moc nenaslouchala jeho vyprávění.

„Ta vaše nová cesta pastore není pro nás dva. Jen pro vás.“, prohlásila smutně.

Richard se zarazil: „Potřebuji vás Jano.“

Podívala se mu do očí.

„Nechci se přemísťovat.“, odsekla.

„Potřebuji někoho, ke komu se ze svých cest mohu vracet.“, usmál se Richard. Trochu sám sebou překvapen.

Napadla jej slova z knihy, kterou četl: Ženský svět se zajímá o vnitřní svět, o duši, o beztvarost, hloubku pocitů, o intuici, spojení, harmonii, krásu, vztahovost.

Vybral nahlas jen jednu myšlenku: „Potřebuji někoho, kdo se zajímá o moji duši. Kdo jí pohlídá, abych se nezbláznil.“

Zčervenala, a to bylo dobré znamení. Richard také pocítil nával ve tváři.

„Možná bych si pro začátek mohli navzájem vysvětlit, co vlastně v životě každý hledáme.“

Usmála se: „Myslím, že jsme každý hodně jiný. Ale někdy to, může být i výhoda.“

Setkání jinde

Herm a Chao pozorovali moře. Vlna následovala vlnu, tak jako generace lidí následuje další generaci. Žádná vlna není stejná a stejně tak každá nová generace lidí, klade důraz na něco jiného.

Paradox života je základem moře myšlenek. Nic nového pod sluncem. Vše se děje znovu a znovu, jen forma je jiná. K pravdivosti docházíme skrze hloubku specifik, jednotlivostí a obyčejností. Neexistuje univerzální recept. Každá část vesmíru je důležitá a unikátní. Ponoříte-li se do hloubky v kterémkoliv místě, dotknete se zároveň všech míst vesmíru. Nejpřirozenějším prostředím pro pravdu o životě jsou vztahy. A právě vztahy mění podobu celého moře. Láska a nenávist zdvihají jeho vlny. Každá myšlenka, nápad, reakce, rozhodnutí ovlivní i jen nepatrnou kapku vody. A miliony kapek, miliardy lidí koření život moře každou vteřinu.

„Ptej se Richarde milosti, ne nauky, ptej se touhy ne poznání, vzdechu modlitby, ne studia knih.“, rozhodl Herm další směřování jejich úkolu.

Chao se zeptal Herme: „Mám na něj dohlížet?“

Herm přikývl.

Ve vězení

Richard se při modlitbě ocitl ve vězení. Ve společenské cele byl stůl a několik židlí. Záchod za nízkými dvířky. Vysoko na stěně přimontovaná televize. Zdi byly vymalované tmavě zeleně. Dvě zamřížovaná okénka.

Na židlích seděli tři vězni v šedivém mundůru. Čekali až Richard Dominik Kajman promluví a on čekal až promluví oni. Měl na mysli Robertova vyprávění o krutých nestvůrách, které nejprve vypadají jako lidé.

„Přišel jsi nás vyučovat? Měnit nás?“, zeptal se vězeň s číslem na košili 345.

„Hlásat nám své náboženství?“, zeptal se vězeň s číslem 152.

„Ne. Podle mého je svět unaven náboženstvím. Je to tak? Jediné, co nám zbývá je všeobjímající Boží láska.“, pronesl Richard odvážně, „Souhlasíte s tím?“

„S tím prvním se dá souhlasit. S tím druhým ne. Kněží sloužili ve vojsku, které pak zabíjelo.“, řekl mladý vězeň s číslem 345. Měl jizvu na tváři a ta ho činila urputným ve výrazu.

Vězeň 152 se proti 345 ohradil: „Hele, jenže kněží tam sloužili přece lidem a ne vládcům. Nebojovali. Sloužili raněným, mrtvým.“

345 máchl rukou, vzdal diskuzi a vrátil se k původní otázce Richardovi: „Proč jsi přišel?“

„Byli jsme stvořeni s božskou schopností milovat a pokojně žit ve společenství.“

Ozval se nevěřícně smích. Ukázali mu své okovy na rukou a nohou.

„Existuje náboženství: Které je podle tebe pravé?“, zeptal se 345

„Já bych měl odpověď,“ řekl potichu Richard a myslel v duchu na to co jej učil františkán a nad čím rozjímal poslední dny.“ Ale myslím, že jí nepřijmete. Já sám mám pochybnosti. Bůh totiž nestvořil žádné náboženství. Náboženství stvořili lidé. Bůh prostě jenom Je a stvořil Lásku.“

„Jo. Dobře, ale které náboženství je pravé?“, trval na svém 345.

„Z Božího hlediska není žádné náboženství falešné anebo jedině pravé. Bůh stvořil vesmír tak veliký, že žádný člověk jej není schopen poznat celý. Bůh stvořil jen jediné, co pochopí úplně každý člověk a tím je Láska.“, pokračoval Richard.

„Řečičky. Výmluvy.“, konstatoval 345

Richard dodal:“ Je potřeba se uzdravit z náboženství samého. Většina náboženství vznikla z lidského zoufalství. Boha prostě nevidíme, nemůžeme jej nalézt, a tak jsme mu určili ohrádku náboženských skupin. Historici dokonce říkají, že jednotlivé skupiny od sebe převzaly některé prvky druhých náboženství. V každém náboženství je tedy kus i náboženství jiného.“

Dva z vězňů zmizeli. Zůstal muslim, který se tvářil nepřátelsky: „To, co jste říkal o náboženství platí i na muslimy? Podle mne je jediné pravé náboženství Alláhovo. Nepřijímáme jiná náboženství.“

„Milujete-li Boha na prvním místě, celou myslí, celou duší, pak ostatní otázky a odpovědi nejsou už tak důležité. Ani otázka pravého náboženství. Bůh je jen jeden. Bůh má absolutní svobodu nás milovat. Kohokoliv z nás. Muslima. Křesťana, hinduistu. Miluje vás a miluje i mne. “

Náhle místo muslima seděl náhle muž s orlím nosem. Herm.

„Zdá se, že jste zapůsobil Richarde Dominiku Kajmane. Ani se nerozčílili. Napoprvé slušný výkon.“

„Byli tady i lepší výkony, než ten můj?“

Herm se ušklíbl: „Snad nejste dost skromný? Váš výkon byl jaksi bezpečný, ale moc toho neovlivnil.“

„Neovlivnil co?“, zeptal se Richard

„Moře. Moře myšlenek. Podvědomý obraz světa.“

Richard nerozuměl.

Herm tedy trpělivě pokračoval: „Vy lidé jste stvořeni, abyste nasávali minulost a zároveň ovlivňovali přítomnost nebo dokonce ti silnější i budoucnost. Váš život je vzájemné sdílení. Všichni žijete ve vztahu. A to je moře myšlenek.“

„V čem bych tedy měl být lepší, abych moře ovlivnil?“, zeptal se Richard.

„Nejsem zručný kritik. Možná méně poučovat. Když budete své myšlenky propagovat jako majitel pravdy, budete sice mít pravdu, ale nebude to přitahovat druhé. Prostý obyčejný člověk plný lásky ovlivní moře víc jak horlivý řečník.“

„Jak to mám udělat?“

„Nemluvte jen o lásce. Začněte opravdu milovat. Láska pak bude mluvit za vás. “

Herm zmizel a Richard byl zpět v místnosti, kde se modlil. Zrovna někdo zaklepal.

Josef

Klepala Libuška: „Richarde, mám smutnou zprávu. Josef onemocněl. Bude ve sboru dlouho nepřítomen. Jdu se zeptat, jak bych mohla pomoci ve sboru já.“

Richard pocítil v srdci starost:“ Je to s ním vážné?“

„Ano. Má rakovinu jícnu a nelze jí operovat. Bude následovat chemoterapie a pak asi ozařování. Když to nepomůže, tak asi přijde konec.“

„Rád bych vám pomáhal. Celé tvojí rodině. Co děti?“

„Jakmile budeme potřebovat, slibuji, že se ozvu. Spíš jsem se přišla zeptat obráceně, co je potřeba dělat ve sboru za Josefa.“

„Zapojím více sebe i ostatní. Byl bych rád, kdyby ses mohla věnovat co nejvíc manželovi a dětem.“

„Možná bude propuštěn Robert. Potkala jsem profesora Vránu a on nebyl proti jej zapojit do života církve? Co vy?“

„Výborně. Bude-li Robert ochoten…“

„To je velká vstřícnost Richarde.“, řekla s vděčností Libuška,“ Jsem ti vděčná.“

„Nikdo, ani já neudělal pro sbor víc jak Josef. Všichni jsme tu proto, abychom si projevovali lásku.“

Richard hned zašel za Josefem do nemocnice.

„Musíme brát v životě dobré i zlé.“, řekl o sobě Josef

„Potřebuji se učit lásce. Byl bych rád Josefe, kdybys mi pomohl. Dovol mi pomáhat tvojí rodině“, nabídl Robert

„Máš nějaký nový cíl? Nové zážitky?“, zeptal se Josef s obavou v hlase.

Richard mu vyprávěl o setkání s Františkánem, Hermem, vězni.

„Richarde, moje dřívější výchova vždycky varovala před působením toho Zlého. Satan obchází svět, aby pohltil naše duše. To, co říkáš vypadá jako působení Boha, ale nemůže se Satan převlékat za anděla světla?“ Josef zapomenul na svoji nemoc a měl starost o Richarda.

„Ano. Josefe. Může to tak být. Nechci tě, ale zatěžovat…“

„Naopak.“ zvolal Josef,“ Alespoň budou mé myšlenky jinde než v nemocnici.“

Richard tedy pokračoval: „Zjistil jsem, že my věřící jsme se naučili nevěřit vlastní zkušenosti. Nedůvěřujeme cizím znamením, jiným rituálům, změnám, které nás potkávají. Byly bychom rádi, kdyby vše zůstávala tak jak je to u nás. Kdyby se vše řídilo pravidly, která platila v od našeho mládí. Jenže svět se neustále mění. Je navíc mnohorozměrný.“

„Základní pravdy se přece nemění. Pravda a lež, Dobro a zlo. Spravedlnost a nespravedlnost. Bůh a ďábel.“, prohlásil pevně Josef

„Bůh přichází k člověku, aby mu otevřel srdce v obrazech, kterým může jen on nejlépe porozumět a důvěřovat. Záleží, jak obrazy pochopíme.“, navrhl Richard.

„Může ale také přicházet Satan se svými obrazy.“, namítl Josef

Richard přemýšlivě zadoloval z hlubiny své hlavy: „Nemluvím proti tradici. Proti výkladům, na něž jsme zvyklí. Tradice, která nás vede dnes ovšem zní často v protikladech, vznikají neřešitelné paradoxy. Dobro a zlo je v některých případech relativní, často se můžeme rozhodovat jen mezi dvěma zly.“

„Máme Písmo svaté.“, namítl Josef, „Bible nám pomáhá rozlišovat co je a není dobré.“

„A také máme mnoho různých názorů na jeho výklad. Možná ani Duch svatý není logický, ale vane si, kam chce. Bůh sjednocuje pravdu i lež, dobro i zlo. Nejsme to my, lidé.“, odporoval Richard.

Josef mlčel. Richard mlčel.

„Mohu přijít zase jindy, Josefe.“, nabídl Richard.

„Ne počkej. Srovnávám si v hlavě, co říkáš. Existuje podle tebe vůbec nějaká pravda?“

„Vše, co jsem se učil ve škole i od tebe Josefe je pravda. Je to něco jako základní škola, kojenecké mléko, bez něhož bychom nevyrostli. Ale já chci růst dál. Chci se stát dospělým.“

A to se dělá jak?“, zeptal se Josef

„Poznávat dál život, získávat zkušenosti tak jak přicházejí. Neodmítat je kvůli naší tradici nebo zvykům, nebo ze strachu. Všechny paradoxy je možné vidět z nového úhlu pohledu. Přijímat vše v Bohu a s Bohem. Nenechat se ochočit druhými. Důvěřovat Boží lásce a moci jeho milosrdenství.“

„To je dost těžké pro jednotlivou osobu. Myslíš, že to sám zvládneš?“

„Sám? To ne! Potřebuji Boha i tebe a další lidi kolem sebe.“

„A když ti teď poradím, abys žil prostý život ve víře, poslušnosti, jak jsme žili i my, a nakonec dosud i ty. Když ti řeknu, že ta prostá jednoduchá služba lidem kolem tebe, je ta pravá cesta? Že právě nyní tě farnost potřebuje, když je oslabena mou nemocí?“

„Nevzdávám se služby ve farnosti. Služba druhým je to nejlepší náboženství lásky. Jenže se musím také naučit opravdové lásce. Té pokorné, skromné. Boží. Často mám pocit, že pomáhám jen z povinnosti, z tradice, abych si zachoval tvář, abych byl příkladem pastora. Musím se seznámit se svým stínem, s mým povědomím. Musím dát tmě správné místo. Mohu se postavit tváří v tvář neznámému a nejspíše poznat i sebe.“

Josef řekl tiše, jako by se bál: „Robert skončil na psychiatrii. Nebyl to tedy ďábel, který ho svedl od víry? Oslabil naši farnost. Dal vzniknout mnoha sporům mezi věřícími.“

„Robert se brzy vrátí a bude ve víře silnější než před tím. Bude druhé posilovat svým růstem“, namítl Richard

„Jsi si tím opravdu jistý?“, zeptal se tiše Josef.

Richard pokrčil rameny a v duchu si vzpomenul na slova františkána: „Smyslem náboženství je osobní zkušenost a opravdová proměna lidské bytosti v duchovní.“

Strážci

Herm: „Navrhuji, pustit Richarda dále než na okraj.“

Ura namítla:“ Je dost mladý.“

Herm se usmál a dělal, že čte z ruky: „Má věk podobný jako i jiní co byli na pobřeží. Navíc bude přece pod dohledem a přidělíme mu zatím jen část pobřeží.“

„Věk má možná podobný, ale zkušenosti, vědomosti, poznání malé. Ve srovnání s jinými skoro žádné.“, namítala Ura.

„Možná právě tohle potřebujeme. A konečně, máme někoho jiného na starost?“, zeptal se Herm

Na to se nedalo nic namítnout. Na důkaz souhlasu se všichni proměnili v barevnou páru nad mořem.

RICHARDOVO PUTOVÁNÍ PO POBŘEŽÍ

Richard znovu rozjímal v kapli a doufal, že Bůh opět promluví. Potřeboval ujištění. Bůh však mlčel.

Vrátil se do své pracovny. Ale i tam jej ticho tížilo, jak těžký kámen na hrudi. Pustil si na počítači Dvořákovu Novosvětskou symfonii. A smutek po dřívější jistotě víry se jen prohloubil. Pochybnosti. Pochybnosti. Richard si navíc v hloubi srdce uvědomil, že je sám. Že stojí sám proti vysoké hradbě, že plave sám proti proudu, že není nikdo, kdy by mu podal ruku k záchraně. Zdá se, že ani Bůh není přítomen.

Shrnul postoje druhých ve svém okolí.

Josef jej napomenul, že by neměl experimentovat, ale držet se tradice. Profesor Vrána mu doporučil zkoumat postoje moderní církve s charismatickou obnovou ducha, Jana se do dobrodružství s ním odmítá pustit. Spíše je romanticky založená. Robert by s ním i šel, ale ve své duši nenachází sílu se vydat ven z bludného kruhu a navíc Herm mu to nedovolí.

„Jsi Richarde sám uprostřed lidí a své církve.“, posteskl si nahlas.

Vzal si papír a napsal Bohu báseň:

Černá skála otloukaná mořem

uprostřed vesmíru ovázaným

jen bílou šálou před zimou

marnosti

v ní jsi mne opustil, Bože.

Ve smutku hluboké prázdnoty

všechny hvězdy jsou jen

falešná naděje a nejistoty

svírají mé srdce nesdělitelností

světla.

Prameny proroků vyschly

sucho bez lásky se proměnilo

v jepičí život konečnosti.

A láska?

Jsem jak chladný mramorový trám.

Jsem jen vnější slupka prázdnoty.

Bože smiluj se nade mnou!

Stvoř mě nového. Učiň mě jiným.

Pak báseň připíchl na nástěnku nad stolem. Zavřel notebook a vypnul tiskárnu. Dvořák dozněl v půli taktu.

„Potřebuji duchovní diskuzi.“, rozhodl se Richard a šel za profesorem Vránou. Jiná církev rovná se lepší diskuze.

Profesor Vrána

Profesor byl upřímně potěšen Richardovou návštěvou v jeho profesorské kanceláři na fakultě. Měl rád mladé lidi, a ještě více miloval ty, co pochybují. Pak šel a zamkl dveře kabinetu, aby je nikdo nerušil.

„Máme právo na soukromí.“, zasmál se vesele a s potěšením spiklence se rozvalil do křesla.

„Jeden kněz mi kdysi řekl výtečnou poučku: Do čtyřicítky se drž se starými a po čtyřicítce s mladými. Proto jsem tak rád, že jste přišel právě za mnou.“ Profesor si zamnul ruce radostí a Richard se konečně po dlouhé době usmál jeho veselosti. Úplně se uvolnil. Vyprávěl o svých pochybnostech, o hlasu, který slyšel či neslyšel v kapli, o tom, jak jej Herm napomenul z nedostatku lásky, vyprávěl o Františkánovi, který se mu zjevil při modlitbách.

O tom, že začal psát Bohu básně pomlčel. Profesor naslouchal pozorně.

„Víte Roberte, že církev neměla nikdy v této zemi takovou svobodu, jakou má dnes?“, zeptal se najednou profesor, ale nečekal na odpověď,“ Velkou část života jsme sloužili Bohu spíše tajně, v podzemí a náš myšlenkový svět se zabýval právě bojem s autoritářským systémem, s propagovaným ateismem, těšila nás konspirativní kněžská služba. Byli jsme mladí kněží a dobrodružství dělat co je nedovolené nás vlastně bavilo.“

Profesor se odmlčel, zadíval se na Richarda a když viděl, že nejspíše nechápe souvislost, vysvětloval:“ Dnes se už dávno nebojím autoritářského politického systému. Dnes se má víra chvěje před lidmi se zaťatým srdcem a mozkem, chvěje se před nebezpečím majitelů pravdy. A tím myslím i lidi v mojí církvi…

Chvěji se ale také před omezeností mých vlastních myšlenek i slov. Před nekonečnou propastí mezi nezměrností Boha a úzkostí mého srdce. Mám strach ze své omezenosti pochopit svět.“

Profesor se znovu odmlčel a pochopil, že musí vysvětlovat podrobněji:“ Myslím, že jste se Richarde dotkl tajemství. To je to, co vás ohromilo. Myslím, že je jedno v jaké formě. Můj dotek s tajemstvím bývá jiný, než ten váš. Nejspíše máte před sebou dobrodružství v nebezpečí, jako my tehdy v nebezpečí od politického teroru. Tajemství je neuchopitelné. Nemůžete jej nikam zařadit. Nemohl jste se mu naučit ani ve škole. Tajemství je prostě tajemné. Mezi námi a Bohem je nekonečná propast. Tma. A právě na jejím okraji stojíte.“

„Nejistota je hrozně tíživá. Nevím, jak se mám rozhodnout.“, odvětil Richard.

„Slyšel jste hlas. Dostalo se vám výzvy. Máte svobodu se rozhodnout. Buď půjdete nebo ne. Obě rozhodnutí budou správná a Bůh je bude plně respektovat. Nezapomínejte na slova našeho Pána, Ježíše Krista: „Uslyšíte-li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Mějte srdce otevřené.“

„Tvrdíte, že se nemohu rozhodnout špatně?“, zeptal se pro jistotu Richard.

„Posláním víry není utišit naši žízeň po jistotě a bezpečí, nýbrž naučit nás žít s tajemstvím. Posláním kněze je žít svůj život jako neustálý dialog, žít ve stálém naslouchání a odpovídání, žít pozorně a odpovědně vůči víře druhých.“

Richard namítl: „Jenže mám kolem sebe církev. Konkrétní lidi. Když se rozhodnu tak, že oni mé rozhodnutí nepochopí, ublížím jim. Když byl Robert hospitalizován do vašeho ústavu, bylo kvůli tomu mnoho rozepří. Půlka byla pro zázraky a druhá je zase vehementně popírala. Nepřišla jednota, ale rozdělení. Víra dostávala mnoho ran.“

Profesor se zamyslel: „Možná to bylo dobře. Jen zraněná víra, na níž jsou patrné jizvy po Kristových hřebech, je věrohodná, jen ta může uzdravovat… Jen víra, která je reálně žita je živá. Pouhé přesvědčení nic neznamená. Robertovo činy probudily ostatní k dialogu o víře. Úkolem víry není něco dostávat, ale jejím úkolem je Boha přijmout i s jeho tajemstvím i se všemi důsledky. Robert otevřel dialog s rozumem, aby i ti druzí mohli opustit mělčinu ideologie a rozhodnout se pro víru. Vzpomeňte na Abrahama. Nevěděl, kam jde, ale poslechl hlas Boží.“

„Nevím profesore. Nejsem si tím jistý jako vy. Dříve byli spokojení ve svých jistotách, tradici, v naučených rituálech. Robert jim to vzal. Začal mluvit o zázracích. Když udělám to samé, – jsem jejich pastor – začnu podkopávat základy jejich stavby. Spadne na ně a oni v ní třeba i zahynou.“

Profesor se usmál: „Trochu dramatizujete, ne? Váš vliv není zas tak velký. Komplikovanost života kolem nás je mnohem těžším břemenem než jeden chybující pastor. Vždyť se často dostáváme do situací, kdy není žádné řešení dobré. Jen horší anebo ještě horší. Vy byste se maximálně stal jejich zástupným problémem. Svrhli by na vás právě ty neřešitelné potíže, které sebou nesou. Našli by si ve vás viníka, který by jim pomohl zapomenout na své vlastní viny.“

Richard mlčel. Profesor tedy pokračoval:

„Neznám hlubší projev víry a odevzdanosti, než je vyznání Mariino: ‘U Boha není nemožná žádná věc‘. A Maria byla jen slabá a mladá dívka. Přesto přijala Boží pozvání. Osvobodila se sama od sebe, od svých strachů. Uviděla sama sebe Božíma očima. Odložila své lidské představy o Bohu a stanula před ním mlčky a v úžasu před tajemstvím. Důvěřovala mu.“

„Profesore, mluvíte jistě moudře a máte mnoho načteno a máte životní zkušenost. Navrhujete mi osobní přístup, navrhujete odložit všechny dosavadní představy o Bohu, v podstatě říkáte to samé, co onen františkán: jdi a vydej se na cestu. Jenže po ní nepůjdete vy, ale já!“

„Takže se mi to snadno říká?“, doplnil profesor otázkou, „Ano v tom máte pravdu. Vždycky jen na vás zůstane rozhodnutí. Ano zůstáváte v tom sám, stejně jako já.“

„No právě. A já nevím, jak se mám rozhodnout. Potřeboval bych ujištění od Boha, ale on mlčí.“

„Bůh častěji mlčí, než mluví… Jak snadno se to slovo Bůh vysloví. Já raději používám slovo Bůh jen málo. Já totiž nevím, kdo Bůh je. Slyšíte dobře. Jsem profesor psychiatrie a docent teologie a já nevím kdo je Bůh. To, co jsem dosud pochopil o Bohu, Bůh určitě není. To, co lidé o Boží existenci popírají, také není Bůh. Všichni si totiž vymýšlíme svého Boha a přitom je to obráceně. My nevytváříme Boha, ale on vytváří nás. Jsme výplodem Boží tvůrčí fantazie, jsme jeho obrazem. Myslím, že Bůh vyhlíží ty, kdo jej vyhlížejí a těm pomáhá stát se jeho obrazem. Bůh podle mého existuje v příbězích. Tam ho poznáváme, tam není mrtvý, jak tvrdil Nietzsche. Má svůj příběh s vámi, má svůj příběh se mnou. Má příběh s každým člověkem na světě. Každý ten příběh je jiný. Má své příběhy s hinduistou, muslimem, šamanem, křesťanem, s židem. Příběh, který nabízí dnes vám, je také jeho příběhem. Ve vašem příběhu se vám zjeví. A to i tehdy, když se rozhodnete pro tradici ve vaší církvi.“

Richard vzdychl: „Pomohl jste mi ze všech nejvíc, profesore. Je úžasné vám naslouchat. Ale vlastně jste mi nepomohl. Jen jste řekl svůj názor. Pořád nevím, jak se mám rozhodnout.“

Profesor vstal ke stolu, nasadil starou gramofonovou desku na starý gramofon a usmál se na Roberta: „Všichni už mají MP3 a jiné vymoženosti. Já však miluji svůj praskající gramofon.“

Zazněla hudba, která byla smutná a zároveň veselá. Některé melodie Richard poznal, a tak rozklíčoval, že jde o hudbu z Izraele. Zrovna zněla píseň Šma Izrael.

Ještě uslyšel profesorova slova: „Židé mají dlouhou zkušenost s pochybnostmi…“, když tu se stalo, že se Richard přemístil.

Babylon

Místnost plná polštářů, lehátek. Nízké stolky s ovocem, masem a vínem. Ženy v závojích přes tvář, ale jen velmi spoře oděné přes tělo. Pochopil, že je v nějaké východní zemi. Hospoda? Harém? Vidí ho ostatní? Nebo vidí jen on je?

Nějaký muž v turbanu k Richardovi přistoupil a zeptal se: „Pane jste zde cizinec. Mohu vám být nápomocen?“

Richard si uvědomil, že při přemístění není problém řeč. Zkusil promluvit a kupodivu mu muž s turbanem rozuměl:“ Tak trochu nevím, jak to, že jsem vešel zrovna k vám.“

Muž se usmál: „Nejspíše trochu více hašiše?“

Richard pro jistotu jen pokrčil rameny a také se pokusil o úsměv.

„Mohu vám nabídnout lehátko?“, zeptal se muž

Richard zalehl a muž přistrčil stolek s jídlem a vínem na dosah jeho ruky. Pak natáhl ruku.

Svět se nezměnil. Richard pochopil, že chce peníze. Sáhl do kapsy a měl tam pár drobných ze své doby a země. V detailech přemístění nefungovalo nijak dokonale. Muž si peníze udiveně prohlížel. Stiskl jednu minci mezi zuby.

„Jste opravdu cizinec. Já si nejsem jistý pane, jestli nebudou potíže. Dovolíte, abych se šel ujistit?“

Richard se díval, jak muž šel k muži na vyvýšeném místě a jak mu podával peníze a ukazoval směrem k němu. Muž na lehátku se tím směrem zadíval a pak pokynul Richardovi, aby přišel k němu.

„Z jakého jste kraje? Neznám vaše mince. A můj číšník se velmi diví, jak dobře mluvíte naší řečí.“, zeptal se muž na lehátku.

„Z Evropy?“, zkusil Richard odpovědět.

Muž zavrtěl nespokojeně hlavou: „Na východ nebo na západ slunce?“

Richard sice nevěděl, kde se nachází, ale riskl to: „Za mořem na západ.“

„Tam žijí jen divocí lidé v lesích.“, řekl muž, „Vy však nejste oblečen v kožešinách. I když… váš oděv je opravdu velmi… jiný.“

Richard si uvědomil, že je v kněžském: „Jsem kněz.“

Muž se usmál: “Ve městě máme čtyřicet chrámů různých Bohů. To je chytré, prohlásit se knězem. Založíte čtyřicátý první chrám?“ Také číšník v turbanu se povinně zasmál.

Richard zavrtěl hlavou: „To nemám v úmyslu. Jsem knězem ve své zemi.“

Číšník znovu ukázal na peníze a muž na lehátku kývl hlavou: „Věřím, že nezaložíte další chrám. Peníze, co vlastníte u nás nic neplatí. A navíc: raději o vás nic nechci vědět. Náš panovník nemá rád cizince, co tak snadno mluví naší řečí. Myslím, že byste mohl být docela dobře nepřítel.“

Richard uctivě mlčel.

Muž na lehátku se zamyslel: “Dneska nemám náladu na řeči o bozích. Pokud nemáte jiné platidlo, než co jste nabídl, musím vás požádat, abyste moji hospodu opustil.“

Muž se otočil k ženě za ním a přestal se Richardovi věnovat. Číšník mu nabídl doprovod.

Když vyšel ven na ulici, užasl. Před ním se otevřelo panorama obrovského města s bílými zářivými budovami, které se táhlo do dálky a nemělo konce. Na vyvýšeném pahorku v dálce bylo vidět rozestavěnou věž. Richard se otočil na druhou stranu a uviděl neskutečně vysoké kamenné hradby. Žádné město ani hrad, co pamatuje z obrazů a dějin nikdy nic takového neměly. Na konci ulice pak spatřil obrovskou čtverhrannou bránu, kterou projížděli vozy a mnoho lidí.

„Asi bude nejlepší z města odejít.“, pomyslel si Richard a vydal se směrem k bráně. Pozoroval, jak zde chodí oblečeni chudí lidé a podařilo se mu, zbavit se talárku, roztrhl si košili a zmuchlal sako do balíčku a sundal kalhoty. A ovázal si je kolem pasu. To, čeho se obával se však přece jen stalo.

Stráž jej zastavila a nakázala mu, aby se svlékl. Stál před nimi nahý a oni prohledávali všechno co měl u sebe. Mince, kalhoty a sako si ponechali a pak je vystrkali dlouhými kopími ven za bránu. Nerozuměl jejich jazyku a oni nerozuměli tomu co jim říkal. Vzdal se. Prostě žádné přemístění není dokonalé. Uvázal si košili jako bederní pás a vyšel z města.

Za bránou byla dlouhá cesta a v dálce byla řeka s pár křovisky. Trávy bylo všude málo. Kolem sucho a horko.

Došel až k líné a široké řece. Pozoroval lodě a čekal co bude dál.

Za chvíli slyšel smutné a zároveň radostné písně. Měly sice úplně jiné melodie a slova, ale poznal, že jsou hebrejské. Vstal a došel ke skupině zpívajících Hebrejců.

Muži se zarazili, přestali zpívat a mlčky jej pozorovali.

„Už jsem slyšel podobné písně. Váš otec je Abrahám a Jákob.“ Richard využil trocha svých znalostí.

„Mluvíte naší řečí! Znáte náš národ? Nejste ale Hebrejec.“

„Bylo by to dlouhé a možná nepochopitelné vyprávění. Byl bych rád, kdybych směl přisednout a poslouchat vaše písně.“

Muži se domlouvali pohledy a pak jeden z nich kývl. Začali znovu zpívat. Richard po jejich vzoru klátil vrchní částí těla dopředu a dozadu. Po očku jej pozorovali, ale pak se uklidnili a jejich zpěv znovu získal v pozadí smutné melodie jakýsi skrytý optimismus.

Pak přijel na velbloudu velmož v barevných látkách a kolem něj běželi sluhové. Muž byl trochu opilý a se smíchem se obrátil k židům:

„Zazpívejte nám některou z těch vašich písní opěvujících Sion. Kde teď je ten váš slavný Sion, kam se poděl váš Hospodin? Dostal od nás pěkně na frak. Kam se hrabe na našeho Boha Marduka.“

Židé si zahalili hlavy šátky a mlčeli.

„Sláva Sionu je prostě zapomenuta, že?“, zasmál se velmož

Židé se zvedli beze slov a odešli. Jen jeden zůstal skloněný hlavou k zemi.

Velmož na velbloudu se smíchem odjel: „Jediný pravý Bůh je Marduk!“

Richard se tázavě podíval na hebrejského muže. Muž pokynul, aby zůstal sedět. Dlouho jen mlčeli. Oba se v duchu modlili a oba to na sobě navzájem poznali.

Pak muž sundal šátek a řekl: „Ztratit chrám, znamená spolu s ním přijít o svého Boha. Jak bychom mohli zpívat píseň Hospodinovu v cizí zemi? Nebudeme zpívat našim Pánům jen tak pro jejich zábavu.“

„Nelze se modlit bez chrámu?“, zeptal se Richard

„Tomu se právě učíme. Měli jsme v Jeruzalémě chrám. Modlili jsme se vždy směrem k němu. Ale město i chrám byly zbořeny a my jsme byli odvedeni jako zajatci sem. Učíme se Boha vnímat bez archy v chrámu, bez sedmiramenných svícnů, bez kadidla.“

„Proto zní vaše písně smutně a zároveň radostně?“, zeptal se Richard.

„Dolehla na nás cizota jejich bohů, ztratili jsme svoji tvář, svoji identitu. Často myslíme na to, že nás Bůh opustil. Jsme smutní. Radost zní proto, že vzpomínáme na časy, kdy nám Bůh žehnal.“

„Majitel hospody říkal, že každý si může v jejich městě postavit chrám a uctívat svého Boha. Myslím, že mluvil o čtyřiceti chrámech různých Bohů. Stačí mít peníze a můžete uctívat Boha po svém.“, řekl Richard.

Hebrejec se usmál: „Podmínky jsou ještě lepší. Proslýchá se, že si panovník přeje znovu osídlit Jeruzalém. Znovu jej vystavět. Zkvalitní tak své velké panství. Dokonce prý dovolí, postavit nový chrám v Jeruzalémě. Můžeme se tam vrátit a obnovit naše uctívání.“

„To je úžasné, ne?“, zvolal Richard

„Nemáme jednotný názor. Bratři, co před chvílí odešli, jsou pro návrat do Jeruzaléma a pro znovu postavení chrámu. Já mám jiný názor.“, usmál se Hebrejec.

Richard vyčkal na pokračování.

Hebrej zvedl ruce k nebi: „Myslím, že náš Bůh nás chce naučit nebýt závislý na věcech, na předmětech. Chce abychom měli svůj chrám v srdci. Kamenný chrám je věcí minulých dob. Bůh zrušil kamenný chrám a nahradil je srdcem z masa. Bude přebývat přímo v nás. Tak to říká prorok: Vložím vám do nitra svého ducha.“

Richard prohlásil s jistotou a s velkou radostí: „Dějiny jsou sice pomalé, ale jednou přijde Spasitel a otevře srdce všech, aby každý, kdo v něj věří měl život věčný.“

Hebrejec se spokojeně usmál a pokýval hlavou: „I já věřím v mesiáše.“

Hebrejec se představil:“ Jmenuji se Jair.“

Pozval Richarda do svého domu. Dům měl kolem dokola malého nádvoří místnosti bez dveří, jen se závěsy. Nádvoří bylo částečně zastřešeno proutěným loubím a palmovými listy. Uprostřed nádvoří byla malá nádrž na vodu. Na plochou střechu vedlo z jednoho rohu dřevěné schodiště.

V jednom z vchodů se objevila korpulentnější žena a kývla na oba příchozí hlavou. „Salem alejkum“, pozdravila a pozvala je oba ke stolu s ovocem, fíky datlemi. Jakýsi mladík, kolem beder spoře opásaný přinesl nádobu s vodou a umyl Richardovi nohy. Pak mu přistrčili mísu s vodou na ruce a kousek látky, do které si je utřel.

Ke stolu pak přišli další muži a nakonec si do rohu místnosti sedli na koberec ženy. Několik dalších lidí je obsluhovalo. Proti Richardovi seděla mladá dívka. Klopila zrak. Když se konečně jejich pohled setkal, byl Richard potěšen její krásou a hloubkou jejího pohledu. Dívka však zrak hned sklopila a věnovala se tiše jídlu.

Ženy neměl právo do rozhovoru mužů zasahovat a tak se bavili mezi sebou. Dívka občas pohlédla na Richarda. Usmál se na ní a ona se nenápadně usmála na něho.

Po chvilce se mezi muži rozproudila řeč. Richard se musel představit jako kněz cizího náboženství z daleké země. Žena, která jej pozvala ke stolu byla manželkou Hebrejce Jaira a jmenovala se Liron a dívka s hlubokýma očima byla jejich dcera. Jméno mu neřekli. Dozvěděl se o ní, že je zasnoubena s mužem, který si pro ní přijede za tři dny. Kolem mužského stolu seděli bratři hostitele a jejich synové.

Nakonec bylo přineseno víno. Bylo silné. Ženy začaly zpívat. Muži se přidali. Pak se všichni rozešli a hlava rodu Jair, zavedl Richarda do malé místnosti a ukázal mu lůžko s velbloudí kůží a popřál mu dobrou noc.

Na nebi bylo snad miliarda hvězd. Obdivně se díval na nebe a rozhodl se podívat na střechu. Chtěl se modlit.

Stála tam však ona dívka. Ohlédla se o pokynula rukou. Ať jde blíž. Pak začala tiše zpívat. Měla hebký hlas. Zkusil chytit melodii písně a také tiše zpíval. Spiklenecky se na sebe podívali. Ještě spolu nepromluvili jediné slovo a už si rozuměli.

„V mojí zemi jsou často oblaka na nebi a hvězdy nejsou pak vidět.“, zkusil k ní promluvit.

„U nás prší jen pár dní v roce.“, řekla, „Mám déšť ráda. Hvězdy pak také zmizí.“

Po chvilce zašeptala: „Ráda bych poznala tvoji zem. Ale to se nikdy nestane. Zítra si mne odvede Ismael k sobě domů.“

„Máš ho ráda?“, zeptal se Richard.

„Nevím. Neznám ho. Sňatek domluvili otcové mezi sebou. Mám strach.“

Kdosi vyšel po schodech na střechu. Dívka se trochu víc odtáhla. Byli to její bratři.

„Nesmíš mluvit s cizinci Lio.“, prohlásil jeden z nich.

Lia sklopila provinile hlavu a odběhla.

„Proč se mnou nesmí vaše sestra mluvit?“, zeptal se pokorně Richard.

„Patří Ismaelovi. Nepatří tobě.“, odvětil jeden z nich.

Druhý, robustnější dodal:“ Jsi cizinec. Naše ženy nesmí s cizinci mluvit.“

„U nás je to jinak.“, řekl Richard, „Omlouvám se.“

Bratři se uklidnili.

„Obdivoval jsem vaše nebe, proto jsem šel nahoru.“

„Když tedy přijedu k vám smím oslovit cizí ženu?“, zeptal se jeden z bratrů.

„Ano. Také ženy smí oslovit tebe.“

„Takže myslíš prostitutku? U nás smí oslovit muže pouze prostitutka“, zasmál se ten robustnější.

„Chápu.“, prohlásil Richard,“ Jsme jiná kultura. Ženy jsou považovány za rovnocenné mužům.“

Bratři se rozesmáli: „To je dobrý žert, cizinče.“

Richard pochopil, že nemá smysl se víc o problému rozšiřovat a tak se začal smát s nimi.

Druhý den brzo ráno si všiml, že Lia vzala koš a šla z domu. Ohlédla se po něm. Všichni muži ještě spali. Nenápadně se také vytratil a sledoval jí až k řece. Tam Lia otevřela vrše vnořené do vody. Zalovila v nich a vyndala dvě ryby. Namokřila šátek a zabalila do něj ryby. Pak čekala až k ní dojde.

Její oči byly znovu velmi hluboké a neuhýbala s nimi. Dlouze se dívali do očí vzájemně.

Začala zpívat a on se k ní přidal. Uvědomil si, že ji nejen obdivuje, ale že k ní cítí velkou náklonnost.

Sedli si na břeh a dívali se jak plyne voda. Nemuseli mluvit. Cítili, jak je jim spolu dobře. Zároveň věděli, že musí svůj vztah utajit. To je ještě víc spojovalo.

Tohle Richard nikdy ještě nezažil. Bylo to jako by se láska snesla z nebe. Srdce jí bylo najednou plné a viděl, že Lia má stejnou lásku ve svých očích. O tomhle četl jen v povídkách a vždycky si myslel, že si to spisovatelé vymýšlí. Láska na první pohled. Lia se náhle ohlédla k domu. Pokynula Richardovi, aby zůstal sedět. Sama pak vstala a vydala se s košem domů. Richard se za ní díval. Byla krásná. Skrze malý keř nemohl být viděn matkou, která stála vyzývavě ve vchodu.

Když později došel do domu, muži se oblékali do slavnostních oděvů. Pozdravil je a zeptal se co se děje.

„Ismael dnes přijede. Přiveze dary, bude slavnost a pak si Li odveze k sobě domů.“

Richard pokýval hlavou a snažil se ze všech sil utajit svoji lítost.

Přesto si jeden z bratrů neodpustil poznámku: “Lia se stane jeho majetkem.“

xxx

Lia a další ženy tančily a zpívali. Často se Lia tancem přiblížila k Richardovi a dvakrát se jí podařilo dotknou se jeho ruky. Často se jim obou podařilo dívat se chvíli jeden druhému do očí.

Ismael nebyl špatný muž. Byl statný, pohledný a jistě bohatý. Přinesl mnoho svatebních darů celé rodině. Dával najevo, že se mu Lia líbí a že je spokojen.

V jednu chvíli se Lie podařilo být s Richardem sama: „Vím, že všechno dnes skončí. Nikdy jsem ještě nepocítila, co cítím k tobě. Budu celý život vzpomínat.“

Richard jen stačil říct: „Miluji tě.“ Pak se znovu objevili bratři. Zle se na Richarda podívali a Liu odvedli.

K ránu už slavnost končila a velbloudi byli byl připraveni k odjezdu. Lia byla celá zahalená a poslušně usedla na velblouda. Ismael se objal s Jairem a s ostatními muži. Lia seděla na velbloudu jako socha a hleděla dopředu. Richard toužil, aby se ohlédla, přál si zachytit její pohled. Naposledy. Když nepatrně natočila hlavu, uviděl jak pláče. Chtěl se k ní vrhnout, ale na rameni ucítil pevný stisk jednoho s bratrů.

Otočil se, podíval se na bratra. Ten jen zakroutil hlavou. Richard vešel do domu. Vyšel až na střechu a tam se rozplakal. Láska byla jako těžký balvan, který jej dusil. Skoro nedýchal. Po cestě se zmenšovala malá karavana a Lia zmizela.

Poznal, že láska může bolet.

Konec příběhu na pobřeží

Vše náhle zmizelo. Gramofonová deska s hebrejskými písněmi už asi dávno dohrála. Profesor Vrána seděl překvapený a úzkostlivě pozoroval Richarda: „Modlil jste se Richarde? Dlouho jste nebyl přítomen. Neodpovídal jste na mé otázky. Zdálo se mi, že pláčete.“

„Přemístil jsem se. Byl jsem jinde.“

Profesor čekal vysvětlení. Robert však odmítl: „Pomohl jste mi profesore. Ale to ostatní si nechám zatím pro sebe. Myslete si třeba, že mám jen velkou fantazii. Ještě jednou vám děkuji.“

„Přijďte kdykoliv.“, usmál se profesor Vrána, „Kdykoliv.“

Richard vyšel na ulici a hledal nějaký kout, kde by mohl být sám. Potřeboval se vyplakat. Byl stále plný lásky k Lie. Lásky kterou během jednoho dne získal i ztratil. I když našel osamělý dvorek z očí mu vypadlo jen pár kapek slz a duše byla dál jak v sevření. Tak mocný útok na srdce a duši ještě nikdy nezažil.

Šel do kaple a tam stále myslel na Liu. Postupně si uvědomil, že byl v daleké minulosti a Lia už tisíce let nežije. Přesto jí neustále viděl před očima a byl pořád plný lásky k ní.

„Takovou velkou lásku miluje Bůh i tebe.“, utěšoval jej vnitřní hlas, „Tak Boha tíží láska i k tobě. Miluje tě.“

Richard poklekl a dlouze se beze slov modlil.

Moře myšlenek se rozzářilo do mnoha barev. Herm stál na pobřeží a podíval se na Ura. Vítězně se usmál: „Nezklamal.“

Šepot

Richard stále myslel na Liu. Dlouhé chvíle byl ve fantazii s ní. Vymýšlel si nové zážitky s ní. Láska k ní doslova bolela. Tížila. Okupovala srdce i rozum. Začal se rozumem bránit a rozebírat co se u událo.

Tak velká láska se popisuje v romantických románech. Ale on ji zažil. Byla mu darována, tím, že se přemístil. Co by mu asi řekl Josef?

Možná by řekl: „Richarde, miluješ přece jen sen. Taková láska nemá žádnou budoucnost.“

A to mu pomohlo! Láska nemusí mít budoucnost. Nemusí mít minulost. Láska prostě je právě teď. Ani příroda nemyslí na minulost, neplánuje budoucnost. Prostě je právě tady a teď. Láska je nádherný dar. Snese se z nebe jako překrásný motýl. Přivane jí vítr jako omamující vůni. Je jako náhlý déšť ve vyprahlé zemi. Láska je dar. Bůh je láska. Bůh se daruje v každé opravdové lásce. Tak miluje Kristus každého. Miluje nyní. Jeho láska k nám jej však musí někdy neskutečně tížit, bolet…

Richard se uměl soustředit na modlitbu. Při pomyšlení na Boží lásku dokázal opustil všechny své myšlenky a ponořil se do Boží náruče V tichu a v klidném rozpoložení. Na chvíli pocítil pokoj v srdci. Jenže jen na chvíli.

Vždycky toužil zaslechnout hlas Boží. Ale nikdy nic neslyšel. Pokaždé zůstával jen s řekou svých starostí a nápadů. Uvědomil si, že nedokáže zastavit proudy svého myšlení a mozek jej začal znovu obviňovat:

Měl bys život vychutnávat, ale ty jejplníš pouze starostmi jako štvanec. Nejsi pastorem, ale zaměstnancem. Kázání, farní účty, pastorace, jednání s úřady města. Vychutnat život znamená naslouchat mu, dešifrovat ho, znovu pochopit smysl. Podívat se sám na sebe, nejen očima Josefa, Roberta, profesora Vrány, Jany ale zkusit pocítit i pohled Boží. Rozpoznat jeho pozvání, vidět sebe shora. Prožívat dar lásky.

Zaslechl šepot Božího Ducha. „Jsem tvůj Bůh Richarde. Nezapomínej, že ze všeho je první a nejdůležitější láska. Láska matky, která miluje svého syna ať je jakýkoliv. Žije pro něj. Není nic většího a důležitějšího než láska. Vím to. Já, Bůh vlastnímabsolutní a dokonalou svobodou, proto mi nikdo nemůže upřít mé nadšení pro lásku. Dávám lásku všem. Láska je důležitější jak intelekt. Já jsem Láska. Rozhodni se pro ni.“

Richard byl plný klidu a míru. Láska už nebolela, ale byla zdrojem štěstí.

Znovu sice myslel na Liu, ale už více jako na dar od Boha. Miluje jí i když nemá jeho láska budoucnost. Miluje jí kvůli lásce samotné.

Potřeboval si s někým o tom promluvit.

S kým má konzultovat svoje slyšiny a svoje vidiny? Položil si otázku, jak skončil Robert, když se svěřil druhým lidem, že se přemístil, že chodil po vodě? Nemá smysl svoji duši jen tak půjčovat druhým lidem. Snad kdyby mohl mluvit s někým od Moře.

Počká co bude dál. Nebylo však nic. Dlouho a dlouho nic. Dny ubíhaly jeden za druhým.

Za pár dní se už trochu vzpamatoval. Sice viděl Liu, kdykoliv zavřel oči, ale už trvalo stále delší čas nežli si vybavil její podobu.

Čas hladí rány a hojí je.

Konečně se mu podařilo při modlitbě v kapli setkat se s Georgem.

Františkán se modlil v chrámu a po chvilce se na Richarda usmál: „Zjevení může člověka ochromit. Mojžíš skrýval svoji tvář před druhými lidmi, aby v ní lidé nemohli číst jeho setkání s Nejvyšším.“

Richard se usmál:“ Ano. Máte pravdu, trochu jsem se bál, že na mně druzí poznají, jak jsem se zamiloval.“

Georg se rozpovídal: „Nejlépe to kdysi vyřešil můj představený. Jmenoval se František. Prostě odhodil veškeré strachy z lidí, přestal se zajímat o to co si druzí myslí a všude, kde byl dával najevo radost z toho, že se setkal s Kristem. Choval se tak jaký byl opravdu. Našel sám sebe a vážil si toho.“

„A co na to lidé?“, zeptal se Richard

„Zprvu jej považovali za blázna. Jeho kamarádi se mu snažili vysvětlit, že když následuje Boha nemusí se hned všeho radikálně vzdát. Dávali mu za příklad biskupy, papeže.“

„Asi měl jiný názor, že?“, usmál se Richard a vzpomenul si na farní radu, kde se přiznal k přemísťování.

„Boží láska je tak krásná, že se jí nic ve světě nevyrovná. Když jeho kamarádi pozorovali jak je šťastný, jak se často směje a raduje z každé maličkosti… Třeba i z broučka lezoucího po květině.“, Georg s tomu sám začal smát,“ Viděli dary od Boha, které František obdržel. Někteří se proto také vzdali všeho, co dosud vlastnili ve světě a začali žít s ním.“

„A jak reagoval lidé a jejich církev?“, zeptal se Richard

„Všichni ti mladíci samozřejmě narazili na velký odpor rodičů, často se stali v jejich očích i v očích sousedů vyděděnci, nevděční rebelové, ale oni byli tak šťastní, že ničeho z ústrků nedbali. Všem rozdávali lásku. I svým nepřátelům. Tahle velká vlna dobra, pokoje a lásky, kterou začali šířit zasáhla náhle celou zemi a šířila se jako tsunami i do vzdálených krajů. Jejich šťastný způsob života se stal vzorem pro mnohé.“

„A co církev? Chodili dál na bohoslužby?“ zeptal se znovu Richard.

„Ano. Církev je přijala. Tentokrát neudělala chybu, jako jindy často dělá. Přenesla se přes krizi svých zažitých tradic. Biskupové i papež Františka všemožně podporovali. Pochopili, že jen radikální dobro, může zvrátit krizi, ve které se církev posledních sto let ocitla. Pochopili, že jedině osvícení duchem Božím může přehlušit sklon k hmotným statkům a pohanství. Tentokrát dostalo osvícení přednost, což bývá více zvykem spíše na východě a v budhismu, než v západním světě.“

„Takhle nějak funguje Moře myšlenek?“, zeptal se Richard.

„Dá se říci, že ano. Pokud převáží v moři pozitivní energie pokoje a dobra, vrací moře pozitivní energii zpět mezi lidi. Blbá nálada se promění v radost a pohodu. A pokojem se nakazí další a další lidé. Vzniká nově myslící, pozitivně reagující generace, která přehluší zatrpklost té předešlé.“

„Je to i moje poslání?“, zeptal se Richard.

„Jistě. Proto jsme tě oslovili a děláme ti průvodce.“

Richard měl najednou jasno.

Jenže život je vždy nevypočitatelný a tradice a zažité postupy se nedají jen tak snadno překonat.

Všední život

Myslím, že je třeba čtenáře informovat o tom, že události dosud popisované se neděly v jednom měsíci, týdnu, či snad dokonce v jednom dni. Robertovi, Josefovi, profesoru a Richardovi naplňovali život především všední dny. Mimořádné události se děly někdy až po mnoha měsících. V dalším období Richard poctivě navštěvoval Josefa i několikrát v týdnu. Probíral s ním záležitosti farnosti, informoval jej, žádal o radu. O přemísťování už nemluvili. Richard se nikomu nesvěřil se svojí láskou k Lie, ale stále více si uvědomoval, že láska je to co mu chybělo. Že láska chybí vlastně všem. Rozhodl se učit. Denně sice prohrával se svojí povahou, zažitými reakcemi. Každý den večer hodnotil svoje úspěchy a neúspěchy. Zvažoval jak měnit svoje myšlení a reakce.

Zapojil do služeb ve farnosti i rostoucí Josefovy děti. Přiděloval jim úkoly v dětských farních dnech, tak jak by to dělal Josef. Občas přispěl dárkem Libušce. Kázal často o lásce a mluvilo se mu o ní z kazatelny mnohem lépe než dříve. Jeho slovům se dalo více věřit. Farníci viděli také i jeho každodenní skutky a získali v něm jistotu cesty. Stával se postupně farářem plným pochopení a lásky ke druhým.

Richard zapojil i Roberta. Nejen, že ho nechal znovu se starat o knihovnu a prodej knih. Měl ho často po ruce i při různých akcích pro mládež. Farníci už zapomenuli na to, že byl Robert dlouho nepřítomen. Radovali se z jeho pokroků. Robert se vrátil na filozofickou fakultu a každý den věnoval hodně času své mámě. Byla šťastná.

(Dokonce si dodala odvahy a došla poděkovat profesorovi Vránovi za jeho lékařské úspěchy). Byla překvapená, když jí profesor řekl:“ Robert nebyl klasický pacient. Jeho nemoc se jmenovala setkání s tajemstvím. Víte drahá paní, věda si s mnoha tajemstvími neví rady. Dá se říci, že víme dokonce jen velmi málo, přestože se tváříme, že všechno víme a známe a co neznáme prozkoumáme a popíšeme. Věřím tomu, s čím se Robert setkal. Jen to neumím vysvětlit. Vlastně jsem ho jen nějaký čas chránil před lidmi, které jakékoliv tajemství příliš straší či rozčiluje. I vám radím, věřte tomu, co říká, ale nijak se nesnažte to pochopit. Vaše láska k synovi je to nejdůležitější, co můžete pro něj udělat.“

Josefův stav se každým týdnem zhoršoval. Mnohem častěji návštěvy odmítal, než přijímal. Měl záchvaty kašle, lepivé hleny. Byl zesláblý, hubený, bez vlasů i vousů. Mnoho myšlenek věnoval tomu, aby odešel ze světa smířený, aby si se všemi vzájemně odpustil chyb a prohřešky. Libuška byla velmi statečná a smířená. Hledala sílu v modlitbách.

Richard se několikrát v měsíci setkával s Janou. Více se poznávali. Navštěvovali divadlo, kina, jeli spolu na výlet. Rozuměli si, ale Lia to nebyla. Něco pořád v jejich vztahu chybělo. Oheň nevzplanul tak jako s Liou.

Jana měla dokonce otázky i kolem víry v Boha. Richard sám nikdy o náboženství a víře nezačínal mluvit. Jen když se ho vyptávala. Jana stále častěji zaváděla řeč na jeho praktické povinnosti ve farnosti, vyptávala se na jeho každodenní program. Chtěla zjistit, jaké by to bylo, kdyby žili spolu každý den. Dvakrát se dokonce v romantické chvíli políbili. Nic víc.

Blížil se však termín její závěrečné práce na škole, a tak měla často mnoho starostí všemu se naučit. Poslední dobou se viděli méně. Také praxe v nemocnici zabírala mnoho času.

Richard se nezbavil vnitřní nejistoty. Jakou cestou se má vydat? Být jako František, nebo být jako Josef. Má žít, jak mu doporučil kdysi Josef? Obětovat svůj život farnosti? Má se oženit s Janou? Má prožívat život v rodině, nebo na misiích, kdesi v neznámu? Nemiluje ji jako Liu. Intenzita, s jakou se zapojil v nepřítomnosti Josefa do života farnosti byla velká. Láska k druhým lidem ve farnosti i mimo ni jej přemáhala, zakoušel skrze ní nebe, ale přesto nebyl úplně spokojený. Dotyky s Láskou a věčností střídalo časté vracení se do roztříštěnosti času. Stále častěji zažíval pocit méněcennosti a nehodnosti. Připadalo mu že si skutky nahrazuje svojí skutečnou cestu.

Rozhodl se takto žít sám od sebe? Nebo za něj jeho život rozhodly okolnosti? Toužil znovu slyšet hlas boží. Rozhodl se naplánovat si přísně čas pro dlouhé modlitby. Jednou dokonce kvůli soukromým modlitbám odmítl schůzku s Janou.

Bylo věcí náhody, že se ten den potkala Jana s Robertem a šli do kina spolu? Richard trochu žárlil, když se to dozvěděl. Ale také to bral jako jakési znamení.

Jeho zmatek v srdci však přerušila Josefova smrt.

V modlitbách si Robert začal více uvědomovat svět, šerosvit mnohoznačnosti a krátkosti života. Co je vlastně v životě důležité? Kolik křižovatek vedoucích k rozhodnutí jej ještě čeká? Nemá se rozhodnout právě nyní, dokud je mladý? Co je pšenice a co plevel v životě jednotlivce? Rodina nebo misie? Co je správné a co špatné rozhodnutí? Může žít trpělivě v nejistotě a čekat? Nepročeká však celý život?

Ano, právě takový je všední život.

Setkání jiného druhu

Richard měl rád přírodu. Měl rád les. S obdivem sledoval ze stráně řeku, jak se bezstarostně plouží ve svých březích. Znovu se začal zabývat rozjímáním. Církev ve které žije je ve srovnání s dějinami mladinká a nikdo v ní nemá proto úplný odpor k dřívějším učitelům víry. Objevil pouští otce, Františka z Assisi, Terezii z Lisieux, Jana od Kříže, Jana Amose Komenského a další čekali ještě na vášnivého čtenáře. Jana nestíhala všechna ta jména a tak se s ní bavil spíše o její práci v nemocnici. Vídali se mnohem méně než dřív. I jí se zdálo, že touha po tom být pastorovou ženou slábne. Občas šla s Robertem do kina nebo na kafe a tam si připadala víc normální.

Richard pomalu kráčel lesem a byl už pár kilometrů od města. Chtěl se obrátit na zpět, ale u velikého dubu zahlédl jakousi postavu. Trochu se polekal a hned se začal modlit. Dostal strach z neznámého.

Veliký muž s podivným pohledem se přibližoval a měl v očích zlo. Zdálo se že má ruce jako lopaty a náhle se sklonil a sebral ze země silnou hůl. Richard pochopil, že nemá sílu utéct a tak sklonil hlavu a znovu se modlil.

Když už neslyšel žádné kroky, zvedl oči a před sebou spatřil smějícího se Herme.

„Mohu vás chvíli doprovázet pastore?“

Richard odvětil trochu rozzlobeně: „A mohu odmítnout?“

Herm zmizel.

Richard se rychle vzpamatoval a zvolal:“ To byl jen žert, vraťte se Herme.“

Herm se znovu objevil: „Omlouvám se za ten žert. Byl skoro stejně nevhodný, jako když kdysi Robert zneužil svoji moc. Mrzí mne to.“

Richard:“ Mám radost že vás vidím. Bylo mi už smutno.“

Herm: “Dobrá reakce. Díky. Mám pro vás nabídku Richarde.“

Richard kývl, že poslouchá.

„Tentokrát už půjde do tuhého. Můžete odmítnout.“

„Jsem už skoro rozhodnutý.“ odvětil Richard.

V tu chvíli se objevili i Ura a Ga a Chao.

Richard pochopil, že to je asi opravdu vážné, když se sešli všichni.

Hemes se ujal slova:“ Moře už znáte Richarde a chápete zhruba i jeho princip chování. Kromě moře je tu však i pobřeží.“

Richard měl v očích okamžitě otázky.

Herm proto rychle pokračoval:“ Pobřeží bych přirovnal k tomu co má nyní lidstvo k dispozici. K internetu. Pomocí pobřeží lze vyvolat jakékoliv myšlenky z moře. Rozhodneš se setkat s františkánstvím, objeví se františkán. Chceš poznat dávné židovství , vyhledáš myšlenky židů.“

„To znamená, že se mohu kdykoliv setkat s lidmi z minulosti?“, Richard s nadšením okamžitě myslel na nové setkání s Liou.

Když se však podíval na ostatní, překvapeně uviděl, že klopí oči a jsou nejistí.

Podíval se na Ura a ta se najednou proměnila v Liu. A po chvilce se zase vrátila její podoba Ura.

Chao se proměnil v Georga a zase zpět v Chaa. Herm v Jaira.

Richard dostal velkou zlost. Herm zdvihl ruku, aby jej zastavil:“ Klidně můžeme naše jednání přerušit a setkat se jindy. Pochopíme to.“

Ura řekla omluvně: “Lia opravdu kdysi existovala a zamilovala se do muže tobě podobnému. Její city k tobě tedy byly opravdové.“

Richard byl uvnitř plný zoufalství. Opravdu miloval jen představu?

Ura se na něj podívala očima jako Lia a zašeptala: „Byl tam i můj cit. Je to láska Boží, kterou jsem ti předala. To byl hlavní účel. Aby ses naučil, že Bůh se na každého z nás dívá zamilovanýma očima. Jakoby byl slepý ke všem našim chybám a viděl jen to krásné.“

Chao vysvětlil: „Georg byl františkán, který v New Yorku před pár lety pomáhal klukům z drogového gangu vymanit se z otroctví ulice.. Nakonec ho jeden z dealerů zabil. Georg však zemřel šťastný.“

Richard pomalu nabíral síly. Možná, že tahle situace je něco jako milovat své nepřátele?

Zeptal se: „Robert s Janou také viděli jen vás?“

Přikývli: „Jsme strážci pobřeží. Naším úkolem je naučit lidi jako si ty používat pobřeží k dobru a pokoji a k pochopení vývoje myšlení lidských generací. Musíme bránit pobřeží před chamtivci, před zneužitím.“

Richard se zeptal: „Snad se někde v klidu se vším vyrovnám. Zatím jsem pořád ukřivděný. Chci se však dozvědět to podstatné. Jaký je můj úkol?“

Herm se zamyslel:“ Sami si nejsme jistí. Neřídíme moře ani pobřeží. My je jen chráníme. Budeš to ty, kdy si navrhne svoji cestu. My ti umožníme využívat vyhledávač na pobřeží. Každý člověk, kterého potkáš je nevědomky napojen na Moře. Může jej ovlivňovat k dobrému nebo ke zlému. Ty však pomocí pobřeží poznáš jeho život a můžeš mu být citlivým průvodcem aby neškodil, ale naopak přispíval. Nesmíš však pobřeží zneužít. Robert tohle nepochopil.“

„Dokáži to?“, zeptal se Richard

„Pokud se budeš řídit láskou, jakou jsi poznal k Lie, tak se nikdy nezmýlíš. Jen velká láska dokáže otevřít moře ke spolupráci. Jen tak budeš mít sílu k trpělivosti. Někomu budeš pomáhat celé roky, nežli se trochu změní. Nikdy to však nebude tvůj osobní úspěch. Pokorně si vždy uvědomíš, že bez spolupráce s pobřežím a mořem, bys nebyl vůbec ničeho schopen.“

Richard si vzpomenul na Mojžíše, jak vyvedl ze skály s myšlenkou na svoji velkou moc. Přišel proto o vstup do zaslíbené země.“

„Ano.“, usmál se Herm, který četl jeho myšlenku, „Mojžíš byl kdysi náš spolupracovník jako nyní ty.“

Herm se podíval na Richarda káravě: „Skromnost Richarde.“

Richard se zasmál: „To je přece normální, že mi napadne, že jsem jako Mojžíš.“

„Ano.“, Pokýval hlavou Herm,“ Rozum, tě bude stále obtěžovat mnoha nápady. Zkoušej neustále znovu a znovu myslet srdcem.“

Ura se najednou proměnila v Liu a řekla: „Jsem tvůj Bůh Richarde. Nezapomínej, že ze všeho je první a nejdůležitější láska. Láska matky, která miluje svého syna ať je jakýkoliv. Žije pro něj. Není nic většího a důležitějšího než láska. Vím to. Já vlastnímabsolutní a dokonalou svobodou, proto mi nikdo nemůže upřít mé nadšení pro lásku. Dávám lásku všem. Láska je důležitější jak intelekt. Já jsem Láska. I ty se budeš učit lásce, učit se rozhodnout se pro ni vždy a všude.“

Richard byl ohromen. Najedou začal mít podivné tušení. To jej snad klame mysl?! Pomátl se? To přece není vůbec, ale vůbec možné!

Ura se vrátila do své podoby:“ Pamatuj, že jsem v každém člověku. Každý je božské podstaty. Každý je stvořen k mému obrazu a podobě. Ke každému člověku přistupuj jako Lie. Jako k Bohu samotnému.“

Richard padl tváří k zemi a zašeptal: „Jak to že jste čtyři a ne tři?“

Herm zašeptal: „Co když je Otec zároveň i Matkou? Co když je Ura a Ga jeden?“

„A ty jsi tedy Kristus?“, zakoktal Richard ohromeně.

Bylo ticho. Odvážil se zdvihnout hlavu. Nikdo už v lese nebyl.

Náhle nebyl v lese, ale na pobřeží. Když se rozhlédl spatřil mnoho různých lidí. Křesťané, budhisté, muslimové, hinduisté, indiáni, šamani a další a další. Měli různá oblečení, ale zpívali stejnou píseň. Radostnou. Chytali se za ruce, objímali se a tancovali.

„Jeden z nich oslovil Richarda:“Vítej! Jsi tu nejspíše nový, že?“

Richard kývl.

„Dnes je slavnostní den. Scházíme se takhle jednou za rok. Všichni, co jsme pověřeni úkolem. Raduj se s námi a uvolni se.“

Richard pozoroval jak se pobřeží plní. Lidé se objevovali po desítkách. Všichni se radovali. Třásli si rukama a vyprávěli o svých příbězích.

Bůh má na zemi mnoho spolupracovníků. Richarda to uklidnilo. Není jen on sám. Výsledek nezávisí jen na něm. Jsou nás sta tisíce úplně z celého světa. Tíha odpovědnosti z něj spadla.

Pak se nad mořem zjevilo velké světlo. Ura, Ga ,Chao a Herm zářili jako slunce. Světlo od nic plynulo ke všem lidem na pobřeží.

„To je voda života.“ nadšeně zvolal jeho soused.

KONEC NOVELY.

Pro případný zájem: pro čtenáře, kterým připadá, že jsem vše málo vysvětlil píši krátký dodatek.

O 20 let později

Jsem ten, kdo se snažil sepsat předešlý příběh. Jak tomu došlo?

Kdosi mi krátce vyprávěl příběh Roberta a Richarda a já se ze zvědavosti vypravil do malého města, které čítalo asi 200 000 obyvatel i s okolními městskými satelity. Modlitebnu kde působil Josef, Robert, Richard jsem našel na okraji historické části. Při bohoslužbě jsem viděl sedět v lavicích necelých dvacet lidí, trochu postarších věkem.

Zeptal jsem se na pastora Richarda.

„Ano. Pamatujeme si na něj. Asi po třech letech, co tady působil, odešel jako misionář do hlavního města, kde působil v sociální stanici pro lidi se závislostí na drogách. Myslím, že pak odešel do Afriky.“

„Prý se kolem něj a jeho kamaráda Roberta děly zvláštní věci. Setkávali se s duchovními bytostmi, nebo něco takového?“, zeptal jsem se.

„Ano. To je pravda. Někdo však tvrdil, že to mělo souvislost s drogami. Jiní říkali – zvlášť o Robertovi, že nebyl úplně duševně zdravý. My sami jsme měli určité pochybnosti… Víte naše víra není založena na viditelných zázracích, ale právě na víře, tedy na něčem, co nevidíme…“

Jeden z nich dodal pozitivněji:“ Ať to bylo jakkoliv, jisté že, že jejich víra nakonec byla velmi silná a byli pro nás svojí horlivostí posilou. Jejich energie, obětovat církvi svůj čas a síly byli pro nás všechny příkladem.“

„Zasáhlo vás to nějak konkrétně?“, zeptal jsem se ho.

„Ano. Mne ano. Byl jsem závislý na drogách a byl jsem vlastně první komu Richard i Robert pomáhali. Kdysi jsem ho u řeky okradl o peníze, a přece mi pomohl. On měl jasno o své životě. O způsobu, jak jej chtěl prožít. A tím mě motivoval.“

„Mluvíte o obou v minulém čase. Ani Robert tu už není? „zeptal jsem se.

„Víte zabili ho. Připletl se do nějaké bitky a oni ho pobodali nožem.“

„To je mi líto. A co Jana, s kterou chodil?“, vyzvídal jsem

Asi čtyřicetiletá žena se rozplakala a rychle odešla.

„To byla ona.“, řekl mi bývalý uživatel drog,“ Ale rovnou vám říkám, že se s vámi o Robertových zážitcích nebude bavit.“

„A někdo jiný? Víte znám i jiné lidi, kteří měli podobné zážitky. Rád bych o tom všem napsal nějaké pojednání. Pracuji na univerzitě…“

„Možná profesor Vrána. Podporoval je. Občas učí na naší univerzitě ve městě.“, řekl jeden postarší muž a vysvětlil mi, kde bych se sním mohl setkat.

Dodal:“ Už je mu skoro osmdesát let…“

Profesor

Profesor Vrána sloužil mši v kostele na hlavním náměstí. Po mši jsem se vnutil do zákristie. Nevadilo mu to. Byl to veselý stařík.

„Richard a Robert přinesli světlo do našeho města,“ hned se rozvyprávěl, „Víte lidé už přestali věřit na zázraky a oni byli svědky něčeho, co působí mimo nás. Bylo poučné sledovat reakce věřících lidí. Z Richarda vyzařovalo velké charisma. Uměl předávat sílu a boží moc. Když však odešel, síla z lidí rychle vyprchala. Nenašel tady nikoho, kdo by jej následoval, tak se odstěhoval jinam.“

„Rád bych se jejich příběh dozvěděl podobněji,“ poprosil jsem profesora a vysvětlil mu, že bych rád jejich příběh spojil s dalšími svědectvími o pozitivní moci, která přeměňuje v klidu, pokoji a v dobru náš lidský svět. Naslouchal s velkým nadšením, že i jinde jsou lidé, kteří se setkali s Mořem myšlenek.

Když profesor dovyprávěl, co si pamatoval, posteskl si:“ Ani nevíte, jak rád bych byl povolán Bohem jako byli oni. Ale na druhu stranu radost ze života s Pánem jsem poznal také. Nějak jí mám ve vínku i bez zázraků. Mám velkou důvěru v Boží lásku, v jeho milosrdenství. A to mi stačí ke štěstí. Pokoj a dobro které se mi denně nabízí je opravdu velká odměna.“

„Dozvěděl jste se od nich, jak to dělali, že se uměli přemístit?“

Dlouze se na mne podíval a pak kývl hlavou: „V podstatě ani jeden z nich neuměl říct přesně jak se to stane. Snažil jsme se na to přijít společně všichni tři, ale nakonec jsme se shodli na tom, že to vždy byl zázrak. V Bibli se píše o tom, že svatý Pavel zná člověka, který byl vytržen až do třetího nebe. Nevěděl však zda v těle nebo mimo tělo. Píše: jen Bůh to ví… To co měly zázraky kolem Roberta a Richarda společné, byla kontemplace a vůle se setkávat.“

„Kontemplace? „ptal jsem se.

„Zkusím vám kontemplaci vysvětlit, ale musím ze široka. Všimněte si, že rozum nám neustále nabízí myšlenky. Nikdy s tím nepřestane. Pořád řeší co se stalo, co se děje nyní, nabízí řešení do budoucnosti. Zkuste i vy nyní přestat myslet.“

Pokrčil jsem rameny.

„Jen to zkuste.“, přikázal mi profesor.

Přiznal jsem po chvíli sobě i jemu, že to nejde. Mozek myslel na moji knihu, varoval mne, že profesor se jen vymlouvá, napadlo mi, že jsem přijel dlouhou cestu zbytečně, napadlo mi kolik už mne to stálo peněz a tak dál. Najednou mi napadlo, kde mám klíče od auta.

Profesor se vítězně usmál: „ Vidíte! Činnost mozku se nedá nijak zastavit, ale něčeho se přece jen dá docílit… Dá se ocitnout tak trochu mimo rozum. Můžete se naučit všechny návrhy mozku nechat volně plynout pryč. Dívat se na myšlenky jen jako na návrhy někoho druhého, od kterého je prostě neberete. Jako by pluly po řece a vy jste je nechal bez povšimnutí odplouvat. Přestat je brát vážně, brát je jen jako řeč z rádia a snažit se více hledět dovnitř do sebe. Chcete-li jinak: hledět do srdce. Srdce se umí radovat, umí být zarmoucené. Srdce není jen sval, je součástí naší osobnosti. Srdci se dá také naslouchat stejně jako rozumu.“

Odmlčel se.

Zkoušel jsem naslouchat srdci, ale jen malinko jsem si uvědomoval, že něco uvnitř mne opravdu asi existuje. „Duše?“, navrhl mi hned rozum.

Profesor zdvihl prst ruky:“ Vidím, jak se snažíte. Jenže právě ta snaha, je překážkou. Čím více se snažíte mozku poručit, aby nemyslel, tím více jej motivujete k ještě dalším a dalším varováním a návrhům.“

„Takže to nejde.“, konstatoval jsem.

„Jde to. Lidé celá staletí kontemplují. Ve všech náboženstvích, a i mimo ně. Kontemplovali a kontemplují i velcí myslitelé a vědci. Mnozí lidé ale zapomněli na tuhle přírodní metodu nahlížení na sebe a na svět, ačkoliv je nahlížení do srdce přirozenou součástí člověka.“

Povzdechl jsem si a bezmocně rozhodil rukama, na znamení, že to vzdávám.

Usmál se znovu: „Nyní jste na dobré cestě. Uvědomit si, že jste nemohoucí, nešikovný. Cestou je pokora. Podvolit se přírodě, nebo chcete-li Bohu. Nevím, zda v něj věříte… Bůh není daleko od žádného z nás. Je naší součástí, my jsme jeho součástí. Bůh není určitě to, co si o něm myslíte vy. Nikdo boha neviděl a nikdy jej lidé nepochopí. Ti co říkají, že Boha znají, lžou sobě i druhým. A přece je Bůh všude kolem nás a my jsme jeho součástí.“

„Takže tohle je metoda, kterou Robert a Richard používali?“

„Neexistuje jedna metoda. Každý člověk je jiný. Každý jsme originál. Každý tedy máme svoji cestu. Metodou je toto: rozhodnout se otevřít dveře… Nemyslím tím jenom chtít, jenom usilovat a jít za cílem, myslím tím opravdu se rozhodnout. Když se v životě rozhodnete otevřít nějaké dveře a rozhodnete se skrze ně vejít jinam, opouštíte jedno území a vstupujete do jiného. Zkuste si uvědomit jaké je to riziko. Opustit něco a vejít někam jinam, kde to třeba vůbec neznáte.“

Připojil jsem se: „Vejít do sklepa, kde nesvítí světlo, jít do lesa s pocitem, že tam někde číhá loupežník?“

Profesor se rozesmál: „Ano. Ano. Překonat strach a vejít do neznáma. Nedbat na úsměšky lidí, na ztrátu své důstojnosti a vejít. To je ono. Otevřít dveře a vejít.“

„Promiňte mi osobní otázku. Vy pane profesore kontemplujete často?“

„Hodně rozjímám, ale to není kontemplace. Dříve jsem si vyhrazoval konkrétní čas na kontemplaci. Strávil jsem v tichu dlouhé chvíle. Nakonec jsem se naučil kontemplovat tak říkajíc za chůze. Abych tak obrazně řekl chodíme s Bohem vedle sebe a někdy já v něm a někdy on ve mně. Jeho přítomnost je přirozenou součástí mého života. Možná proto nepotřebuji od něj dostávat zázraky. Vždyť jsme spolu… Ale stejně bych rád zažil to, co Robert s Richardem. “

Pak se rozpomenul a zvolal:“ Vy jste tvrdil, že takových znáte víc!! To mne velmi zajímá. Povídejte.“

„Znám jich asi pět. Někteří jsou mladí a jiní vašeho věku. Jejich vyprávění jsou odlišná. Jeden z nich si dlouho myslel, že se stýká s mimozemšťany a pak v šoku přišel na to, že potkává sám sebe.“

Profesor se rozesmál: „Případ pro psychiatrii?“

Také jsem se rozesmál: „Psychiatrii navštívil, ale on mu nevěřili, tak je zase opustil.“

„A další?“, zeptal se profesor

„Další je muž, který má rád přírodu. Když sedí někde v lese, najednou slyší přírodu mluvit. Přihopká k němu zajíc, postěžuje si a zase odhopká Pomalu se přiblíží srna a je nervózní a cosi mrmlá. Anebo mi vyprávěl, že ho něco nutí zastavit se u nějakého stromu a obejmout jej. A ten strom mu něco předává a něco si od něj bere.“

Profesor se zamyslel:“ Bůh je tak rozmanitý. Jsme často hloupější, než si o sobě myslíme. Je všude kolem nás. Nabízí se nám. Rozdává se. Nabízí svoji lásku. Jsme tak tupí, že neslyšíme, odmítáme. Stačí jen vzít za kliku a otevřít dveře. Nebát se.“

Pokračoval jsem: „Další je žena. Neví proč, ale umí u některých lidí ihned poznat, kdo jsou, co je trápí, co v skrytu nekalého provádí. Lidé se jí bojí a vyhýbají se jí. Dost jí to trápí, protože přichází o vztahy po kterých touží. Najdou se však i ti co jí chápou a využívají její schopnosti tomu, aby na sebe pohlédli jako do zrcadla.“

Profesor posmutněl: „To je krutá daň pro ženu, za tak krásný dar. Přijít o přátele. Vejít do dveří někdy znamená o mnoho ve světě přijít.“

„Další se setkává s něčím, nebo někým o kom si myslí, že jsou neviditelní andělé. Vy byste je možná jako kněz nazval anděly strážnými. Ona ví co se stane za chvíli. Co se děje za příští zatáčkou, když třeba jede autem. Oni jí to poví a také jí řeknou co má udělat. Posílají skrze ní jakousi energii, která v té či jiné podobě situaci uklidní nebo dokonce uzdraví. Věděla, že za zatáčkou se stala autohavárie. Když tam dojela, ještě se točila kola převráceného auta. Pomáhala zraněné ženě ven a ta křičela, že dítě je uvnitř. To dítě vypadalo, že už nežije. Nedýchalo a bylo celé modré. Anděl skrze ni poslal silnou energii a dítě ihned ožilo.“

Profesor vypadal velmi šťastný: „Ano taková je Přítomnost Boží. Boží láska je úžasná. Je to moře míru, klidu, pokoje, vesmír věčné a nezničitelné lásky. Bůh je Láska. Takového ho znám já. Nekonečná dobrota, která je rozdávána bez zásluh, bez výjimky. Kdo chce otevřít dveře může vejít.“

Pak se na mě zahleděl: „A co vy?“

„Asi mám strach dveře otevřít. Možná mi váš Bůh pomáhá postupně. Seznamuje mě s lidmi, kteří už dveře otevřeli. Já si zatím jen myslím, že každý člověk, i bez vidin a zázraků, je schopen přijít na to, jak pomáhat, jak přispět k dobru a pokoji.“

„Otevřete dveře a vejděte. Nebojte se. Nebojte se! Je to jediná cesta pro nás pro všechny“, profesor se usmál a rozloučil se.

Prolog

Roku 1347 byl položen císařem Karlem IV, základní kámen nové katedrále na Novém městě na pokraji koňského trhu v Praze, za bránou Starého města. Chrám panny Marie Sněžné však nikdy nebyl ani z třetiny dostavěn. Jeho osud, jako by kopíroval české dějiny, jako by v něm bylo vnitřní pnutí.

Rudolfův sen na Pražském hradě

Sen počíná se plesem,
Jež výsměchem je majestátu
Šlechtici se dobře baví
a slavnostně nového krále volí.

Sen pokračuje v sálu fakultním.
Jan Jessenius nožem řízne do mrtvoly.
Tuk podkožní a tkáně masité
a pak kost, jak když vola porcují.

Však císař zří užasle

Že on je tou mrtvolou
a nádory a všelijaké vředy
z něho Jessenius vyřezává.

Přitom Jessenius rozzlobeně brble:
„Nikde duše jeho není! Nikde jí není.
As do pekel se propadla.

Zpropadený císař vědě neposlouží.

I křičí císař a volá kněze,
pro odpuštění všech svých hříchů.
Biskup Pasovský je jen nelítostný voják.
a duchovního v něm nic není.

Místo útěchy císaři radí lhát
Netřeba vyznávat se ze lsti,
když císař v zájmu říše
Dopouští se hříchu.

Sen nelítostně pokračuje.

Banda šlechticů vtrhla na Hrad převeselá.
Šlik z Holíče a Karel ze Žerotína
hrabě Turn a Vilém z Lobkovic
a Václav Vchynský,
jež stát se může snadno druhým Žižkou,

Ti všichni rázem vybuchují nevázaným smíchem.
Stavové čeští panovníka světa chtějí sesadit.

Císař zachvěje se ve snu strachem.

Náhle výbuch smíchu
přeměnil se ve výstřel z děla.
U laufu stojí vrchní purkrabí

Adam ze Šternberka
a katolík Zděnek z Lobkowic
a protestant vévoda Brunšvický.

Rozdělené stavy české,
nepřátelské sami sobě

A kdy vlastně nebyli?

Moc a sláva polní tráva.

Španělský vyslanec Zúňiga ve snu volá:
„Nelze se bouřit proti císařskému majestátu,
jinak se dějiny propadnou do anarchie!“

V tom byl císař probuzen.
Konec snu.

„ My Rudolf druhý, z milosti císař Boží,
budeme dnes rozhodovat!“,
zesmutněl Rudolf právě procitnuvší
a otřásl se odporem.

Českým stavům bude muset zase lhát
A kvůli tomu ničit svoji duši.

Rozmluva císaře s arciknížetem Leopoldem

 „Věc se má jednoduchá císařská milosti a bratranče.“, prohlásil sebejistě arcikníže Leopold, “Moje vojsko, tedy promiňte, Vaše vojsko veličenstvo se přesune ku Praze. Podporu proti Matyášovi získáte u stavů rakouských, kam odjel náš vyslanec pan Tengnagl.

Na Vaší straně je také část stavů Českých. Přijedou též kozáci polští, jak jest právě domlouváno.

Dále jsem si dovolil jednat se španělským velvyslancem. Po Vašem vítězství získáte zpět Rakousy, Uhry i Moravu.

Milosti vy pak potrestáte Matyáše i odbojné české stavy. Získáte zpět pozice katolické, které Habsburkové ztratili. Španělsko se bude z Vašich mocných činů radovat. A němečtí stavové pochopí, že Vaše moc je stále ještě veliká“

„Jistě. To je náš plán, my Rudolf druhý, tak chceme učinit. Ale co mám nyní povědět sněmu českých stavů?“, zeptal se císař. „Již mají dostatek důvodů k podezření vůči mému majestátu. A chtějí od Mé milosti jasné záruky, co se týče pasovského vojska, že ku Praze se nepřiblíží.“

„Sepíšeme spolu s nimi a před nimi Váš rozkaz, Vaše milosti, rozkaz, aby vojsko pasovské, nepřekračovalo hranice.“, usmál se Leopold, “To je uklidní.“
„Jak to ale pomůže nám, Rudolfovi, když vojsko zůstane za hranicí a nebude nám k dispozici?“, podivil se císař.
„O to se postarám já, bratranče, aby za hranicí nezůstalo a rychle přispěchalo Vaší milosti na pomoc ku Praze.“, zdvihl ruku k boji mladý Leopold.

A již sebe viděl jako následovník trůnu Rudolfova. Již sebe viděl, jak stojí nad porobeným Matyášem. Na Boha ani chvilku nepomyslel, biskup Pasovský.

Pak vešli oba do sálu, kde čekali čeští stavové, a císař prohlásil: „My, Rudolf druhý prohlašujeme, že vojsko pasovské bude včas rozpuštěno a že spor s králem Matyášem se vyřídí po dobrém. Nyní sepíšeme rozkaz vojsku pasovskému před vámi všemi.“

Po boku císaře
zas služebnice nejbližší
lest, lež a intrika.
Kde čest a jiné ctnosti?
Nevinnost ta je k smíchu

Intermezzo u psacího stolu, kde šašek Historicus nad historií dumá:

Historici jsou cháska ošemetná:
fandí-li historik katolíkům,
pak chyb na protestantech najdeš přehršle.
fandí-li protestantům, tak katolík sám ďábel jest.

Jak ukázat mám proradnost krále?
Prolhanost šlechticů?
Obojakost státních úředníků?
Nestoudnost a chamtivost luzy pražské?

Každý, kdo v kostelech tehdy klekal,
zároveň měl pochybnosti o tom,
zda Boha Čechy vůbec zajímají.
Má pravdu Kalvín či mnich Františkánský?
A tak Boha už mezi nimi nebylo

Zapomenuli na lásku Boží

Praha obyčejná léta Páně 1611

 Kdo neslyšel ranní klapot dřevěných kol na dláždění pražském, ten nezná hudby trhů. Kdo obručí kovových do kamenů zvuk nevnímal, nezná naději obchodníků. Kdo neslyšel volání vesnických žen, když nabízejí drůbež, nezná operní zpěv trhovkyň. Jako když se příroda probouzí zpěvem ptactva, či křikem kohoutů, tak se probouzí staré i nové město pražské přívalem trhovců.

Obyčejní lidé žijí dneškem. Neplánují život na staletí. Nesnaží se uchopit čas cedníkem dějin.
Mám otázku, zeptal se prodavač ryb: “Jak poznám, že trhovec je luterán nebo katolík?“
„To nevím. To se nepozná.“, směje se prodavačka brambor.
„Změnil vůbec husitský ritus městský život?“, zeptal se rybář, protože u vody je každý rybář filozofem.
„ Já rozdíl nevidím. A je mi to jedno. Nepřátelství je vždy jenom kolem peněz a ne kolem víry.“
„Já jsem cesta, pravda i život“, citoval rybář Písmo. Jako luterán naučil se číst.
A bramborářka hned ruce v bok: „Kdybychom žili, mluvili a chovali se jako Kristus, bylo by jinak na světě, taková je čirá pravda.“
„Tak to by měli slyšet katolíci.“, luteránský rybář zdvíhá prst, “Těm je Kristus jenom mincmistrem.“
„A co vy, Luteráni? Také nežijete bez peněz. To snad jenom bosí františkáni, peněz nepotřebují.“, smějí se brambory.
„A paní od česneku přináší novinu: „Povídá se, že hrabě Thurn, byl pověřen, aby pro korunovační klenoty, privilegia a zemské desky na Karlštejn dojel. Aby se nedostali do rukou Leopolda, který chce být českým králem.“
„Thurn je věrný luterán. Ale nevím, jestli v Praze budou ty skvosty bezpečnější nežli na Karlštejně. Jestliže Leopold dobude Prahy, tak si na ně stejně sáhne.“, rybář na to.
A ještě jedna novina, hned na to česnečka:“ Starej Louda povídal, že na Hradě vytáhly obě velká děla k obraně hradu a že se tam vojsko kvartýruje. Louda to musí vědět, vozí drůbež na Hrad Pánům.“
A Kovářova žena ze stánku křičí.
„Co říkáte, paní Kovářová?“, ptá se hluchá brambora.
„Můj kovář meče koval na Hradě a sám Martinec mu pravil, že Císař si bral Boha za svědka, že žádné úklady nečiní a pasovští, že nepřijdou. Tak nevím, co poplach děláte!“
Rybář ruce v bok a hruď se nafukuje: „Jen nenechte se ženský na med nachytat…A podívejme. My o vlku a vlk je tady.“

Františkánský Vikář kláštera Marie Sněžné, padesátiletý Bedřich Bachstein, s jakýmsi španělem jdou trhem. Španěl česky pranic neumí, a tak vikář poroučí sám, co se má koupit, zatímco Španěl váček se zlaťáky prohrabává.
Je to trojice směšná. Františkán bosý, v hnědé kutně, bílým provazem převázané a skvostně vyhlížející šlechtic samá krajka a volánek, s kordem za pasem. Františkán má k ruce mladého mnicha, kterého na trhu ještě vidět nebylo. Ten nese koše na nákup.

„Vás mladý pane, ještě neznám.“, lísá se prodavačka brambor do očí neznámého mnicha, „Jste Čech?“
„Jmenuji se Antonín.“, odpovídá s úsměvem mladý mnich, „jsem kuchař v klášteře.“
„Nezlobte se, že se v tom nevyznám. Ve vašich řadách je více cizinců, jak našich, Češi vašemu řádu příliš neholdují.“

Rybář viděl velkou příležitost promluvit:
„Nezdá se vám divné mnichu Antoníne, že vy kráčíte bos a šlechtic, jež vám jídlo kupuje, má škorně z drahé kůže? Já myslím, že Kristus nosil boty. Tak proč vy bez bot chodíte? To je mi pěkná výstřednost, jako když se svojí chudobou chlubíte.“

Španěl nerozuměl a očima hledal vikáře, protože zdálo se mu, že rybář příliš zvyšuje hlas.
Vikář se rozhodl promluvit: „Máte pravdu rybáři, že Jan Křtitel mluvil o tom, že Spasiteli nejsme hodni rozvázat řemínky jeho opánků, ale také jste jistě slyšel z Písma, že učedníci měli setřást prach ze svých nohou, když je poslal kázat. Z nohou, ne z opánků. Takže to nikdo neví, kdo nosil boty a kdo ne. Tak je to i s chudobou a bohatstvím. Proto nevidím nic špatného, jdu-li bos vedle bohatého.“

Rybář se usmál: “Vy jste vikáři, učený člověk, to já vím. Ale neptal jsem se vás, ale toho mladého mnicha, který nemá ještě rozum, když se dá ke katolické víře.“
„A co je na ní špatného?“, zeptal se Antonín.
Rybář hbitě odpověděl: „Není podle Písma svatého.“
„A v čem?“
„Myslí jen na peníze a moc, na vládu nad světem. Honosí se jako páv. Církev zapomněla na Krista. “

Antonín se usmál a povytáhl kutánu, aby více byly vidět bosé nohy. Nohy špinavé a plné mozolů: „Opravdu?“
Rybář se rozzlobil: „To je to pokrytectví, o němž jsem na začátku mluvil. Vystavujete františkánskou chudobu, abyste odvrátili pozornost od bohatých biskupů, jako je třeba Leopold, který ač biskup, má velké vojsko a chce ukrást naše klenoty a privilegia.“

„Ani kněží Luteránští nejsou bez bohatství a moci.“, řekl smutně Bedřich Bachstein, „Ale máte pravdu rybáři, že pro církev by to bylo snazší, kdyby byla chudá a pronásledovaná. To však by nesměla přijímat bohaté šlechtice a panovníky do svých řad. Otázkou zůstává, zda i bohatému se má dostat slova Božího a spásy.“

„Kdybyste alespoň podávali podobojí. Chléb a také víno“, postěžoval si rybář.
„Nechci se přít, protože máte pravdu. Ale pravda je i to, že Kristus je přítomen v chlebu celý i ve vínu celý. Přejímáte-li Krista jen v chlebu, přijímáte jej celého. Není pak podobojí známka přepychu? Víno je přece drahé!“

Španěl myslel, že se všichni dohadují o rybách. Kdo to kdy ve Španělech slyšel, aby trhovec vedl teologické spory. Od toho jsou kněží. Ukázal tedy na dvě ryby, které chce koupit, aby spor rozhodl.

Rybář se mu uklonil a pak odpověděl smířlivě: „Se mnou je ještě řeč Vikáři a s vámi také. Jenže musím vás varovat. U ostatních to tak není. Pán Vchynský ozbrojuje lid k obraně Prahy proti katolickým nepřátelům a vy jste katolíci uvnitř města. Být vámi, raději město opustím.“

Španělský šlechtic se začal dožadovat překladu a tak jej vikář nechal zaplatit ryby a rozhodl se vrátit do kláštera.
Překlad byl jednoduchý: „V Praze není bezpečno, mistře Consuelo. Bude lépe, jestliže nebudeme příliš vycházet z kláštera ven. Do tří dnů se má vrátit z Vídně kvardián, páter Aegidius. Ten rozhodne, zda v Praze zůstaneme, nebo zda odejdeme.“
Šlechtic zesmutněl: „Škoda. Zrovna, když je chrám nově opraven.“

Když Bedřich Bachstein spolu s donátorem a pomocníkem Antonínem přišli zpět ke klášteru, vešel nejprve do opraveného chrámu Panny Marie Sněžné a klekl si v postranní kapli. Setrval snad hodinu na modlitbách. Hlavou mu rejdilo mnoho myšlenek na misie v Čechách, modlil se za bratry, kteří s odvahou ze všech koutů katolického světa přišli katolíkům v Praze na pomoc. Nepřátelství vůči jejich misii je cítit na každém kroku.

Už nejednou se stalo, že je lidé napadli a tloukli.

„Katolická bando proradná, falešníci, bosáci.“, křičeli a vybíjeli si na nich vztek za náboženskou nejistou, za rivalitu mezi Luterány a katolíky, za to že katolická šlechta nedbá na Boha a honí se jenom za majetkem, za to že katolický císař, chová se jako šílenec, za to že císařská vojska proti sobě stojí, za to že se nedodržují úmluvy a kompaktáta, prostě za to, že život je nejistý a často bídný.

Bedřich Bachstein se modlil za kněze Jan Martineze, který měl ve Španělsku rajský život ve Františkánském klášteře. Byl ze všech stran katolíky podporován. A přesto naslouchal hlasu svého zakladatele svatého Františka a vydal se na misie do protestantských Čech, kam ani odvážný františkán, bratr Kasprián nemohl vstoupit.

Kněz Martinéz denně zpovídá cizince v Praze před mší i po ní. Navštěvuje cizince ubytované po pražských hostinských domech, ačkoliv právě kolem hostinců je velmi nebezpečno. Alkohol dodává odvahy i nesmělým. Malý muž s pivem v ruce stává se rázem obrem generálem, který všemu rozumí.
Modlil se za Bartoloměje Dalmasoniho, Itala, který je pořád veselý a rozený šprýmař. S ním jsou v kostele večerní nešpory radostné. Je hlasatelem františkánské prostoty a radosti z maličkostí. Dodává ponuré pražské misii radostného ducha, protože jak říká radost je Božím ovocem.
Myslí na kněze Šimona z Francie, je tak jemný, útlý a tichý a přece umí skládat úžasně romantické básně v nichž oslavuje život a krásu Božího stvoření. Je plný vědomostí z teologické fakulty. Umí proniknout do mystického kruhu spojení s Kristem, tak jak jej vysvětluje sv. Bonaventura z Bagnoregia v knize Putování do mysli Boha.

„Jaké rány asi čekají na nás, v městě pražském?“, modlí se Vikář k Bohu, “Co nám připravuje Praha, jež doutná nepřátelstvím a smrtí? Přežijeme? Máme utéct, tak jak to radí Ježíš? Jestliže Vás nepřijmou, odejděte do jiného města? Nebo máme zůstat a přijmout utrpení, ke slávě Boha a církve?“
Pán mu sdělil, že mají zůstat, ale že mají poslouchat kvardiána. Jenže Kvardián Aegidius je ve Vídni. Vikář Bedřich Bachstein zavzpomínal na slova Aegidiuse, když se loučili: „Buďte nevinní, ale také opatrní. Věř, bratře. Vše, co se stane, Bůh jednou obrátí ve smíření.“

Když se však vrátil do kláštera, bylo mu ihned nahlášeno, že otce Šimona, jakýsi šlechtic pobodal dýkou. Opilý šlechtic domáhal se změny jeho víry. Když otec Šimon trval na katolické tradici, zvolal šlechtic: “Nuže tedy budiž mučedníkem.“ Pak se snažil uříznout mu cingulum, bílou šnůru kolem pasu. V opilosti se však trefil do paže a boku kněze. Když jej ostatní lidé zadrželi, aby se nestalo něco horšího, utekl otec Šimon do kláštera.

Kvardián dal v klášteře vyhlásit stav ohrožení. Všechny dveře musí být zajištěné závorou. Vycházet z kláštera se smí jen s jeho svolením a vždy po dvou nebo ve třech. Mše se však budou sloužit dál. Nemůžeme přestat dělat, co nám Pán poručil.

Jahnové i novicové se tvářili statečně. Přišli si zvykat na klášterní život v tichosti, chudobě a oddanosti spolu s poslušností a zatím si musejí zvykat na nebezpečí života od lidí, kteří si říkají křesťané.

Praha ohrožená vojskem Pasovských

 Od Berouna had vozů se po cestách ku Praze klikatí. Lidé zoufalí u bran města pražského se jak velká voda o zábranu zaráží. Snaží se dostat pod ochranu vojska. Veškerý majetek zanechali na vsích a v Berouně. Zápach strachu se šíří.
„Pasovské vojsko v Berouně plení a znásilňuje. Vojáci mají hlad. Nedostali ještě od císaře slíbený žold. Jsou naštvaní a pranic nedbají na čest a pořádek.“
Na Karlově mostě a v malostranských ulicích bylo tolik vozů s majetkem uprchlíků, s ženami a dětmi, že se až vozba zastavila a mnohý musil dvě až tři hodiny čekat, než se mohl dostat kupředu.

Takové zprávy pražany roztrpčily. Hrozili směrem k Berounu a někteří pěsti svírali proti katolickým občanům uvnitř Prahy. Mnichy, jezuity nemohli pražané luteránští bez odplivnutí minout.

Otevřely se brány zbrojnic a lid je volán ku zbrani. Náměstí se zaplnila uprchlíky a i oni dostávali zbraně. Šlechtic Vchýnský chystá císaři překvapení. Má radost, když jej vyhledá Matouš Horčovský z Berouna -měšťan plný nenávisti a zloby. A sním snad na padesát mužů chátry, která lační po boji. Domluva je snadná a rychlá.
„Sežeňte desetkráte více mužů a čekejte na znamení, čekejte na povel, až jej dám. Vyzbrojte se, čím to jenom jde.“

„V městě pražském bude zatraceně horko nepřátelům kalicha. Bráníme staré zlaté časy Jana Žižky z Trocnova. Žižka novodobý – šlechtic stavovský je náš pán Vchýnský.
Žižka znamení na štítech rebelie.

Intermezzo šaška Historucuse

Lid obecný je jak voda,
zavřeš-li ji do nádoby
Má tvar džbánku, jindy číše.
Lid obecný je jak voda.
Protrhne-li voda hráz,
pak ničí, co jí přijde do cesty.
Když porybný zvedne stavidla
a dá vodě svobodu
vodu už nic nezadrží.
Tak je to i s lidem obecným

Ve Starém městě pražském schyluje se k boji

Vzpoura, povstání! Nyní je šance zvrátit dějiny a běh věcí současných.
Je jasné, že bude válka. Dvě vojska, obě císařova se staví proti sobě. Vojsko pasovské patří císaři, vojsko stavovské také patří císaři. Žádné už však císaře neposlouchá.
Je neděle, den Páně a kostely se plní lidmi ve zbrani. Luteránské kostely vřou jak sopka před výbuchem. Do katolických se někteří již bojí vejít. Ozbrojený lid pražský se ani při přijímání nepustí svých zbraní.
A Matouš Horčovský je již připraven. Velí mnoha ozbrojeným mužům. Horčovský našel i pár myslivců s mušketami. Na jeho straně jsou i palné zbraně.

Výstřel z děla v neděli ráno probudil Prahu k ozbrojení. To panstvo na Hradě dalo vystřelit, aby bylo jasné, že se k bitvě nachyluje. Nepřátelský hrom. Blesk se střelným prachem.
Hradčanské zvony bily na poplach v celém městě. Válečný lid českých stavů pospíchá na Hradčany. Velitelé osadili stráže na Hradě, na hradbách Hradčan i na Pohořelci. Hráz proti nepříteli z Pasova. Staré i Nové město je též připraveno. Vchynský odjel z Hradu na novoměstskou radnici. Zorganizuje obranu starého města.

Pasovští vojáci stojí u Prahy a mají hlad a vztek na císaře. Zítra bitevní pořádek nastane. Kdo se jim postaví do cesty za žoldem, toho zabijí.
Dlouhé bude obléhání. Praha je připravená k boji. Za posledních dvě stě let už obranu Prahy dobře znají. Falešné útoky na hradby a obléhatelů vysmívání. To bude dlouhá doba, trudný války čas. Ale je tu naděje, že král uherský, král Matyáš přijde Praze na pomoc. Bratra Rudolfa už totiž pranic nemá rád. Tak se zvolí novým králem českým.

A chátra pražská si zpívá:

Zas to tak velká bída není
válka je i vyražení
máme o čem vyprávět,
korbel piva napěněný.

Ty tam jsou časy čestných bojů
Dnes lest a vražda vítězí
Touha získat moc už zradu rodí
Boháči ať se nás bojí
Praha nejsou Athény či Sparta
Pražané jsou rozhádaná parta.
Stavové se dělí v půl
Na sebe vezmou klidně hůl

Války jsou tu ku plenění
Za války smíš vzít co tvé není
Do cizího váčku válka sáhne
Po cizím jí srdce prahne

Katolík, Adam ze Štenberka vojsku z Pasova poslal proviant, aby pasovské zklidnil, a hlavně aby jeho statkům na pochodu neškodili. To rozlítilo vůdce českých stavů. Jako blesk se šíří zpráva Prahou. Katolíci proradní pasují se s pasovskými. Zrádci. Císařovo poskoci.

Vchynský vztekle kleje: „Jsou to šelmy a zrádci! Zabijeme je, tak sobě dobré jméno zachováme a přestaneme být svazováni jejich lží.“

Však zatím je den po neděli

Vysoká šlechta při víně vyjednává.
Císařští jsou pro Pasovské
České stavy proti nim
Aby se nenudili, občas poplach
útok falšovaný pasovští konají.
Domy opevňujte Pražané!
Strach si utužujte.
Řetězy proti koňům přes ulice
tak ztěžujte život sobě ze strachu.

Masopust je to ponurý.

A už je tu úterý

Úterý brzy z rána ospalé
k ránu k boji každý líný
plukovník Rameé
však je ptáček lepý
je skvělý válečník
jak Žižka kdysi býval
jen barvy hájí jiné.

Harcovat a provokovat nechává své oddíly na Pohořelci. Škádlí hradby pražské na Hradčanech. Potají však nechal své vojsko v noci hradby obejít až ke Strahovu a k Vltavě na Malou stranu. Tam jakýmsi zrádcem císařským je vpuštěn. Zdá se, že to byl Adam ze Štenberka, který černou partii zahájil. A ráno – hrůza děs – vojsko pasovské již plení Malostranské náměstí. Stavové sice střelbu opětují, ale musejí ustoupit na Hrad. Bitva zdá se prohraná.

A už se Pasovští, přes Karlův most ženou
zajmout město staré, pevnost poslední.
Jak vítr, jako blesk, jenom malá chvíle
a Praha padne. Požár bojovný.
Budou prosit odbojníci pražští
Budou před katem se třást
Císař získá znovu svoji moc
A sním i Ramée jeho plukovník.
Možná, že bude velitelem Prahy,
voják protřelý.

Tak snadné to v první chvíli bylo,
že plukovník Ramée se už pod přilbicí smál
Rytmistr Brandl, Raméův přítel
ruku zdvihnul mu na pozdrav
a zmizel s jezdci v bráně mostecké.
Staré město je naše!
Vítězíme, řvalo jeho hrdlo.
Rytmistr Brandl, Raméův přítel
doufal, že večer bude vítězná oslava,
při níž své kousky vojenské bude vyprávět.
Vojsko Pasovské přes most za ním kráčí
halapartny, muškety sebejisté.
A Brandl už s Raméem se vidí
za stolem vítězným
s vínem z pražských sklepů.
A malostranští bílé kapesníky
z oken vynášejí. Vzdávají se. Vzdávají!
Rytmistr Brandl rek udatný
s mečem celým od krve
a sním jeho nejvěrnější, derou se do Starého města,
jako reci z dávných bájí. Vítězství nyní dovrší.
Harcovníci zkušení, vojáci bitvou protřelí.

Jsou tu však ještě obránci a již berou meče.
Rebelové ač zaskočení nenadálým útokem
rozhodli se rázem a ze srdce hájit Prahu.
Co na tom, že pár jezdců proniklo věží, s těmi zatočíme.
S rytmistrem se popereme, plukovníka zastavíme.
Nyní nesmí vojsko jej následovat
A pak rytmistra chytíme v pasti,
do níž sám nám vjel.

Rebelové zoufalí hájí Prahu
Život nebo smrt je jejich rozhodnutí.
Každá vteřina je drahá.
Malá věc ve velkou roste.

Malý chlapec hbitější než otec
Oheň k dělu v bráně přiloží
Bože ach Bože.
Ta jeho kule zachránila Prahu!
Vybuchla jezdcům i pěším
zarazila kopyt cval
a pasovští se na hromadu
hroutí a z mrtvol jejich val.
A už otec mříže spouští kvapem
útočníkům před nosem,
zavřela se brána mostecká
zastavila dravou řeku nepřátel
Rebelové jásají
S tímhle už si vědí rady
Věž opevněnou umí hájit.

Brandl ztuhnul při druhém ohlédnutí
– vítězství změnilo se v porážku
Skončil moment překvapení.
Ramée bezmocný na mostě
Pěsti smutkem sevřené.
Mříží oddělený za valem mrtvol
myslí na rytmistra a na jeho katy.

Ramée setřel pot, přítel jeho deset let
Snad mrtev? Smutek stvořil škleb
Ještě chvíle bojů a pak ústup.
Z Karlova mostu zpět
Opevnit se a vymýšlet.
Zas novou lest. Zas nový úskok.

Ramée oblehl Strahovský kopec a nechal vytáhnout děla směrem na Staré město.
Na řadě jsou však nejprve vyjednávači. Nudné chvíle politiky, vyhrožování a lstí. Kdes asi Brandl, přítel jeho leží? Neb už asi mrtvý jest?

Malostranští pražané museli za trest vydat knížeti Leopoldovi zbraně i privilegia. Alespoň malého vítězství si plukovník Rameé užívá. A schválně nafukuje se jako holub na svém koni. I to je součást lsti. Uvnitř však dobře ví, že bitva dopadla nerozhodně, či snad dokonce je již prohraná. Moment překvapení vyprchal jak ranní mlha. A císař asi někde sladce spí.

Rytmistr Brandl naštěstí je živý. Ten pacholek má ale štěstí. Místo vítězné oslavy stal se potupným předmětem vyjednávání.

Praha vražedná

Meč co vjel mosteckou branou do Staré Prahy, zapálil požár, který mnoho nevinných lidí pozabíjel. Nebyl to žár ohně, ale žár nenávisti, žár zloby, jež páchla sírou. Výbuch zlosti.
Vojáci, co následovali rytmistra, s hrůzou spatřili, jak za nimi mříž brány padá. Viděli, jak rytmistr je stržen z koně a zajat. To je jistá smrt! Nedáme zadarmo svou prohru. Všude se rojí ozbrojený lid. A co nevidět bude tady i vojsko českých stavů.

Ještě ale žijeme! Tryskem jedou Starou Prahou pasovští, a pražský lid jejich jízdou je zaskočený. Kde se tu vzali pasovští? Bitva o Prahu je již prohraná?! Překvapení Pražané uskakují šílené jízdě desítkám jezdců v barvách knížete Leopolda. A stačí jenom, že některý z Pražanů napřáhl zbraň, už meče pasovských jej stínají. Kaluže krve za zběsilými jezdci. Když z jedné ulice zmizí, tu objevují se již ve druhé. Kde jsou nyní? Kam zmizeli? I oni se jen těžko orientují. Pak uviděli horu a k té zamířili. Vyšehradská kapitula na té hoře ční.

Velitel Prahy Vchýnský dává povel: „Chyťte je, živé nebo mrtvé. Matouš Horčovský vidí svojí příležitost. Tak, jak byli smluveni. Nastal čas msty. Vyráží za jezdci. Za nimi! Za nimi! Z padesáti mužů rázem celý pluk. Pražané se sbíhají a touží po krvi. Nyní je čas vyřídit nepřátelské vojáky a později i ty katolické Pražany, co stojí na straně Rudolfa.

Pražany povzbudilo, že pár pasovských se podařilo z koňů srazit. Zavzpomínali na bratra Žižku. Hrdinství se ještě nosí. Jezdci stržení k zemi jsou hned pozabíjeni a okradeni. Vše se luze hodí. Meč, škorně, štít, sedlo i kůň. Vše se dá později v hospodě prodat i s historkou o statečném činu proti nepříteli. Věci mrtvého mizí jak v propasti, či ve tmě. Chátra se stará.

Několik z pasovských dojelo až k Vyšehradu. Tlučou na bránu kapituly. Volají o pomoc kněze. Chtějí azyl v klášteře pře luzou rozčílenou. Avšak marně. Obrací se tedy k hradbám, jež tu jsou jen nízké. Jak bájný Horymír pak skočí z hradeb Vyšehradu do vod Vltavy. Řeka je pohltila. Nepřítel je poražen. Pražané jásají. Avšak Horčovský má jiný názor. Zjednává si ticho k řeči plamenné.

Nastává čas pro pomstu plánovanou. Nyní splní to, co Vchýnskému slíbil. Oheň hoří Horčovskému v srdci. Odstraní nepřátele uvnitř Prahy. Pomstí se za rabování v Berouně.
Horčovský vykřikl:

Schovali se do klášterů a v klášterech jsou zbraně. V noci budou bojovat nám do týlu. Pražané! Je nutno kláštery otevřít! Je třeba nepřítele zničit, nežli zničí oni nás!“
A bojovníci přitakávají: „Je to tak. Má pravdu. Viděli jsme je tlouct na vrata kapituly! Jsou ukrytí uvnitř.“ Vrána k vráně sedá. Jak dobře si všichni rozumí. To bude omluvená loupež. Spojená s obranou Prahy. Zpráva o klášterech nepřátelských, se šíří Prahou. Pasovští jsou ukrytí v klášterech. Nepřítele máme v zádech.

Lid, který se seběhl po domácku ozbrojený, se z Vyšehradu obrátil proti klášterům. To šílenství bylo jako mor. Jak nákaza se šířilo. Už chybí rozum. Už jenom vlků vytí a hlad po loupení a zkáze. Příležitost pro luzu, chátru, sebranku a holotu, příležitost pro vrahy. Nyní vyřídí se mnoho věcí naráz. Jízda pasovských po městě pražském tak zapálila požár rabování. Všechno nakupené zlo se smělo z hráze duší vyvalit. Čertu je nyní povoleno.

Po přepadení kapitulního děkanství a kostela na Vyšehradě a kláštera v Emauzách se lid rozdělil na tři proudy: jeden táhl na Karlov, druhý na klášter sv. Anežky, kde byli tehdy dominikáni, a třetí táhnul na minority u Sv. Jakuba. Na Karlově v klášteře augustiniánů byl zavražděn opat, převor a klášterní bratr. Na obranu minoritů u Sv. Jakuba se však postavili řezníci se svými širočinami, ač byli luterského vyznání. Jezuitský klášter zachránilo nakonec stavovské vojsko, které se šikovalo na staroměstském náměstí k boji. Vchýnský věděl, že si nesmí luzu nechat přerůst přes hlavu.

Stavové už byli sešikováni, už zbaveni byli ranního překvapení a jali se dělat v městě pořádek. Vchýnský zajal mnoho z těch, co rabovali. Kdo z té rabující sebranky utíkal před zatčením, nemilosrdně ho nechal na místě zabít. Městem se začalo nadechovat ke klidu. Vchýnský drží pevně otěže moci ve svých rukou. Však Horčovského bandu nijak horlivě nehledá. Ještě mu nechá čas, aby vykonali jejich společné plány. Nyní se bude muset soustředit na vyjednávání s pasovskými, kteří se opevnili na Strahově. Vchýnský spěchal tedy k mostecké bráně a nechal Horčovskému čas dokonat co měl v plánu.

Matouš Horčovský a Jakub Raboch myslivec se mezitím rozhodli pro klášter Františkánů. Tam je nejvíce cizinců a zrádců papeženských proti Pražanům nasazených, tam bude i jistě dost peněz.

V chrámu Panny Marie Sněžné právě skončila mše svatá a lidé odešlí z kostela Panny Marie sněžné, nevěděli pranic o vpádu pasovských. Na ulicích už byl klid a mír. Tedy rozešli se do svých domovů.

Kostel po mši byl ještě otevřen. Kněz Jan Martinez, rodem Španěl, se snažil odnést do bezpečí ciborium s Nejsvětější svátostí oltářní. V tu chvíli vtrhnul Horšovský se svojí hordou do kostela. Kněz zděšen z krvelačných loupežníků chtěl ubránit eucharistii před zneuctěním. Byl ihned zabit. Holemi utlučen. A nohy chátry šlapaly po tělu Páně, jež bezmocně se kutálela po podlaze. Na pomoc knězi spěchal Bartoloměj Dalmasoni, Ital. Vyběhl ze zpovědnice, z kaple zasvěcené panně Marii. Byl též ihned zabit. A v sakristii na to pak proklát mečem Horšovského Jan Rode, italský laik, jenž před svojí smrtí přijal svátost smíření.
Křičel cosi cizí řečí na vetřelce, a to jako důvod ke smrti stačilo, i když neměl kněžský hábit ani hnědý mnišský šat a byl oblečen jako šlechtic. Vstup do kláštera však byl již zatarasen. Bedřich Bachstein důsledně za kněžími, kteří odcházeli na mši zavíral na závoru. Horčovský byl zklamán. Měl vztek. Tak rychle se vše zdařilo, tak šikovné překvapení a nyní překážka. Všechny vrata kláštera zajištěná. Kolik času mu ještě Vchýnský dá, nežli stavovské vojsko přijde učinit pořádek, jak byli domluveni? Zahojit se musí Martin Horšovský na katolickém jmění, za všechnu újmu, jež ho v Berouně postihla vpádem pasovských do jeho hostinců. Tak je to domluveno. Vyrabují katolický klášter, pozabíjejí misionáře katolické a Vchýnský jej nechá i s majetkem odejít.

„Přineste nějaký kůl. Musíme bránu prorazit“, křičel na sedláky z Třebochovic. Asi po hodině se to podařilo. Těžké dveře zapraskaly a padly do kláštera.
Bratr Františkán Krištof, Holanďan, byl staršího věku, skoro hluchý, nesl právě pomalým krokem dřevo do kuchyně. V duchu se modlil: „Ochraň nás Bože od násilí. Dej uzdravení knězi Šimonovi.“ Pro svoji hluchotu neslyšel rány útočníků, do dveří. Byl myslí někde s Pánem v nebi. Pochvíli, už tam zůstal natrvalo.
Dřevem, co do dveří vráželi mu jeden ze sedláků roztloukl hlavu, až byl k nepoznání.

Z kuchyně vyběhl na pomoc františkánský kuchař, Klement ze švábska. Křičel: „Main Gott, main Gott.“ Držel v ruce kříž, který strhnul ze stěny kuchyně. Vlci se na něj vrhli a jali se ho žrát. Kdosi jej udeřil holí po hlavě a jiný kamenem dodělal ten guláš. Krvelační vlci vnikli do kuchyně a začali si brát, co jim přišlo pod ruku. Nežijí si špatně františkáni, co? Smáli se. Dvě ryby se tu pečou.
Horšovský zatím se sedláky prohledával klášter. Nikde nikoho nebylo vidět. Kam se poschovávali hnědé myši? Kde jenom zasvítí jejich bílé provazy kolem pasu?
V prvním poschodí našel jáhna Jeronýma z Arese, který se nahlas italsky modlil, Otče náš a zdrávas Maria. Měl rozepjaté ruce k soše Panně Marii Pomocné. Když řekl slovo Maria, Horšovský jej proklál mečem. Krev stříkala na sochu Panny Marie a jáhen klesnul k zemi.
Sedláci jej prohledali a našli u něj klíče. Hodili se ke dveřím na konci chodby. Tam v místnosti, ležel v krvi kněz Šimon z Francie. Ležel na lůžku, zraněný z bitky v ambitu. Stačil utéci a Jeroným jej zamknul a modlil se přede dveřmi k Panně Marii. Marně. Oba byli ihned zabiti. I ten na lůžku. A sedláci už si berou prostěradla, aby měli do čeho balit věci, které najdou. Nyní je všechno jejich. Celý velký klášter.
Někdo však říká Horšovskému: „Tady jich bylo mnohem víc. Ještě tu musí být další. Říkal jsi, že jich bude čtrnáct.“
Horšovský prohlásil: “Nikdo nesmí zůstat živý. Žádný svědek nesmí promluvit. Prohledejte půdu.“ Sedláci hned pochopili a kývly na souhlas.
Po delší době objevili útočníci schody z horního patra ambitu na klášterní půdu. Vikář kláštera, již dříve zmíněný P. Bedřich Bachstein se snažil odvést ostatní mnichy a novice do relativního bezpečí a zdálo se mu, že na půdě se dobře schovají. Blíže k nebi. K Bohu.
Sám čekal u schodiště připravený zemřít za ostatní, aby tak snad upokojil krvelačnost útočníků. Marné jeho přemýšlení. Marné jeho modlení. Marný postoj v kleče.
Jen ho útočníci spatřili, nic nedbali na to, že volá česky o smilování: „Jste na půdě Boží. Lidé, nečiňte sobě hříchu.“
Byl okamžitě usmrcen a prohledán. Nezastavil honící psi z Berouna. Čmuchali, každé zákoutí prosmejčili. Za trámovím na půdě byl jimi po čase nalezen kuchař Emanuel i Antonín, pomocník v kuchyni. Nakonec našli i novice Jana. Františkánem byl teprve měsíc. Rychlý mučedník.
„Pro milost Boží, co to činíte? Copak vy nemáte syna?“, volal na Horčovského mladík sotva rozkvetlý. Horčovský však tnul po něm mečem a krev vystříkla z hrdla na trámoví. Nikdo nesmí zůstat na živu!
„Shoďte je dolů!“, zvolal Horšovský, když uviděl otvor v klenbě a pod klenbou kostel, „Tam přece patří. To je jejich poslední mše.“

Kostelní trámoví bylo temné a chvíli trvalo, nežli se útočníci rozkoukali. „Ještě chybí tři.“, přemýšlel Horšovský,“Vchýnský jasně říkal, že jich je čtrnáct. Zatím je jich zabito jen jedenáct. Hledejte výš.“ Ti tři zatím se modlili, zmrzlí zimním ledovým větrem, jež tu na střeše, chladil vraždou rozžhavený klášter. Třásli se více zimou jak strachem. Jejich rozdílné temperamenty, názory, jejich teprve nedávný vstup do řeholního společenství nyní stmeloval mráz, čekání na smrt. Uvnitř sebe však byli s Kristem spojeni modlitbou a Duchem Božím.
Vchýnský rozdělil sedláky na tři skupiny a dal jim za úkol prohledávat půdu ve vrchní vysoké části. Nebáli se zákeřnosti ve tmě podkroví, věděli, že Františkáni jsou neozbrojení. Mírumilovní hadi.
Po dlouhém hledání, tam na konci, tam nahoře jakési světlo! Věžička. A ejhle. Co si se tam hýbe. Pohyb jako pohyb kočky.
„Tam jsou! Tam.“
Tři řeholní bratři, podjáhen Kašpar Daverio, Ital, klerik Jakub, Němec z Augsburku, a bratr Didak Jan, krejčí, snažili se protáhnout úzkým otvorem věžičky na střechu.
Sedláci s řevem stáhnuli je zpátky a noži je propíchali jako usmaženou kachnu. Když byli mrtví a sedláci opilí krví, vystrkali je z věžičky a házeli ze střechy dolů, k pobavení těch co hlídali před klášterem. Pražené radostní napichovali mnichy na halapartny. Když mrtvoly padaly dolů střílel po nich Jakub Raboch, myslivec. Radost střílet na zvěř katolickou, zbavit se papežence, zbavit se zrádců Čech.

Kostel i klášter byly vetřelci zpustošeny, liturgické předměty a oděvy zneuctěny, zničeny cenné dokumenty a před vykradením nebyly ušetřeny ani hrobky zemřelých. Obnažená a zohavená těla povražděných řeholníků zůstala pohozena a nepohřbena až do soboty.

Ó zlobo lidská, zahalená pláštěm chamtivosti.
Slepoto srdce, slepoto rozumu. Nenávisti proradná.
Mrtvoly na hromadě v kostele
Zpřelámanému Kristu na podlaze na posměch.
Aby mrtvých nebylo dost, byly otevřeny hrobky
a zneuctěné kosti poházené po dlažbě.

V tom už přijíždí vojsko stavovské. Ti, co ještě rabují jsou pozatýkáni. Mezi nimi málem i Matouš Horčovský. Však na poslední chvíli, když halapartna stavovského vojáka se už zapichovala do jeho hrdla, přijel na koni Pán Vchýnský a poručil jej propustit. Vůdce povstalců vyslechne sám. Pak potají jej propustil úplně a nechal stráží odvést do jednoho z jeho domů, aby se mu nic zlého nepřihodilo. Ještě se bude hodit ten zloduch Horčovský, ještě není nad pasovskými vyhráno. Když Vchýnský projížděl kolem zrabovaného kostela, usmál se: „Dobrá práce Horčovský. Však to byli jenom Boží blázni.“

Smutek prozřených:

Tři dny pomník neskutečný
hromada mrtvol
jež dřevěného Krista objímají
na podlaze zničeného chrámu.
Tři dny čtrnáct mrtvých těl
a jeden mrtvý ze dřeva.
Panna Maria celá od krve
z oltáře se smutně dívá
ruce s Kristem odseknuté.
Každý se bojí jenom nahlédnout
každý vyhýbá se chrámu
Co k tomu činu říci?
Počkáme, až co vrchnost
říkat poručí.
Když hlavy zchladly
rozum zastydí se
Copak je to možné
nechat lid, ať si co chce, činí?
Copak opilci, jež prohání se v hábitech zavražděných s korbely piva po hospodách a smějí se té kruté bitce jsou opravdoví hrdinové?
Copak nemůže vraždění posléze
potkat i naše domy?
Copak se smí vraždit v chrámu?
A dokonce služebníky Boží?
Luteránští kněží proti luze protestují.
Františkáni nyní oslaveni v nebi!
Trpěli jako první křesťané.
Ostuda Luteránské víry. Ostuda Pražanů, jež pro víru kdysi četně bojovali.
To nebylo z vůle Boží
to byla vražda proradná.
Jen zvůle lidí bez víry.
Bůh ať potrestá vrahy a lupiče.
Luteráni čin odsoudili.

Intermezzo:
Kat Mydlář jedno ví jistě:
Meč svůj vyzkouší.
Oko za oko, zub za zub
Za čtrnáct povražděných
čtrnáct vrahů na podiu smrti.
To je žeň nevídaná.
Jeden meč nabrousit nestačí.

Kvardián, páter Aegidius vrátil se z Vídně: „Ach Bože, čeho jsi to dopustil? Jako v zemi pohanské zemřeli tvoji misionáři. Uprostřed města křesťanského! Pravdu měl páter Kasprián před sto lety, že nejhorší pohané jsou Češi! Lůza. Divoši. Pohané.“
Později mnohokrát se kál z téhle hříšné řeči, páter Aegidius. To není správný postoj františkánský. Kdykoliv později četl o svatém Františkovi, jak velebil loupežníky, jež ho o všechno obrali, vzpomněl si na své rouhání vůči Pražanům a modli se, aby mu Bůh odpustil, že je ve vzteku odsoudil.“

Do kláštera u Panny Marie Sněžné ještě roku 1611 přišli pod ochranou císaře
a stavů českých noví františkáni. Luteránští kněží je před celým pražským lidem přivítali. A spolu s nimi začali uctívat památku statečných čtrnácti misionářů Pána Ježíše. Praha chtěla napravit svoji reputaci. Avšak své prvenství mezi městy už ztratila dávno před tím. Na řadě jsou nyní jiná evropská velkoměsta. Praze zbydou už jenom gotické a barokní klenoty. Kostel panny Marie sněžné už nikdy nebude dostavěn. Nestane se démantem nejvyšším. Zůstane památníkem toho, jak se víra může snažit vytáhnout až do nebes, ale pak může skončit v bídě a v marnosti lidské.

Klenot s vnitřním pnutím.

Oněch čtrnáct misionářů možná nezemřelo kvůli tehdejším událostem, ale kvůli nám, kteří žijeme v čase, kdy Evropa zapírá stále více svůj křesťanský původ. Kdy stále více zapomínáme na Boží náruč a hledáme bezpečí ve své vlastní chytrosti. Nečeká nás, pod falešným pláštíkem médii zveličovaných nutností současnosti, velká prohra v budoucnosti?

Chudoba, odvaha a víra františkánských misionářů a odvaha Luteránských kněží postavit se proti nespravedlivému vraždění katolíků ukazuje, že se lze sjednotit v lásce po vzoru Krista.

Na břehu řeky se občas popere srdce s rozumem. Robert to věděl už dávno. kde jsou ty časy, kdy se dokázal ve snu přenést na druhý břeh a kdy dokázal čelit temným silám, jež se jej snažily odlákat od jeho cesty naléz klid v pokoji od Boha. Tradiční liturgie s mystikou utkanou z mnoha pavučin moudrosti zvítězila na postmoderní snahou mít vše pod kontrolou.

Na břehu řeky, když voda plyne, se občas popere srdce s rozumem.

A právě tohle se přihodilo Robertovi.

Rozum je obr.

Obr rozum je celník na hranici mezi realitou a snem. Obr je vojenská hlídka před nepřátelskou, loupeživou hordou emocí. Rozum střeží chlapa před sladkým romantismem, hlídá jej před slepou zamilovaností, chytrými a lstivými lupiči normálností. Má k ruce zajímavou čeládku. Oči, uši, nos hmat a spousty chuťových buněk.

Proniknul jsem za hranici snu.

Robert proniknul za hranici snu. A tohle mi vyprávěl:

„Rozum.”, povídá obr a cvrnknul do mne prstem, takže  jsem snad na minutu omdlel. Postavil mne jemně za sako na nohy a znova povídá: „Rozum.” Pochopil jsem, že neříká mne, abych měl rozum, ale že on je rozum. Obr Rozum. Koulel na mne očima a povídá: „ Co sem lezeš?!”

Já na to, že mám rád sny a že jestli je do snů vstup zakázaný.

„Varuji tě. Je to tady dost nebezpečný.”, řekl naštvaně Rozum. „Ale jak chceš. Prohlídnout a co nejdřív vypadnout. Jinak za nic neručím. Sny nejsou nic pro normální chlapy.”

„Jasný.”,lusknul jsem prsty a mizel před Rozumem co nedál a nejrychleji to šlo. Svoje sny totiž miluju.

Zvědavka. Zvědavka je malá holčička, co pořád pobíhá sem a tam, co do všeho strká svůj malý nosík, co šmejdí očima ze strany na stranu jako hadice protivného vysavače. Kdejakou kytku pohladí a hned jí utrhne a přivoní k ní a pak dělá jaká je to úžasná vůně, abych si všimnul jejích modrých očí. Holka, co pořád štěbetá jednu větu za druhou. Jednou mluví smutně a za chvíli se zase může potrhat smíchy. Jednou klopí zraky, jako nejstydlivější stydlivka a za chvíli se kouká drze jako Pipi.

Zvědavka povídá. „Jsi fakt statečný. Vůbec ses nebál Obra.”

Kývnul, že jsem se nebál, i když jsem byl roztřesený jako osika ve větru. A ona hned: „Ale přece jenom si se trochu bál. Řekni, že ses bál.”

„Nebál.”, řekl jsem naštvaně a ona se smála, „Jasně, že ses bál ty můj malý lháři.”

„Nejsem pro tebe malý lhář.” Řekl jsem rozzlobeně.

„Nejsi malý lhář.”,mohla se potrhat smíchy,”Jsi velký lhář. „

A pak zvážněla, jako žena před nákupem a povídá: „Když se tě zeptám, proč jsi sem přišel, tak budeš zase lhát. A já ti už nemůžu věřit ani slovo. Vy chlapi jste nesnesitelní.” Dala si pauzu a dívala se jinam než na mne.

„Dobře. Bál jsem se. Nevěděl se, že je Rozum obr.”

„Hmm. A proč jsi přišel sem?”

„Mám rád své sny.”

„Já to věděla, že jsi lhář. Nejsi tu, protože jsi se tak rozhodnul. Sen má rád tebe. Nikdo nenajde cestu, pokud mu to není darováno.”

Tvářil jsem se uraženě.

„No dobrá.”, řekla po chvilce,”Asi nevíš co se s tebou děje. Jmenuji se Zvědavka a ráda, bych se dozvěděla, jak to s tebou dopadne. Vezmeš mne sebou?”

“Já se jmenuji Robert.”

A tak jsme se vydaly do Egolandu. Do země mého já.

Na cestě jsme potkali pána středního věku.

„Prý hledáte.. .”, zastavil se na kus řeči.

Kývl jsem nejistě hlavou. V cizím prostředí nikdy nevíte, co se může stát, když kývnete hlavou příliš prudce.

„Rovnou Vám říkám, že v naší zemi nic takového není.”

„Já vlastně…”, namítnul jsem.

„Chápu. Jste idealista. Já ne. Věřím jenom tomu, co vidím. K životu nepotřebujeme iluze, ale realitu.”

„A co smysl života?”, zeptal jsem se, abych se nějak ujistil, o čem vlastně muž hovoří.

Muž měl pohotovou odpověď:„Smysl je jednoduchý. Žij nyní, ne až zítra. Víra v budoucnost zdržuje od současného života, tím že poukazuje na život příští. Kdo hledá budoucnost, popírá účelnost současnosti.”

Co jsem měl říct? Sám nevím, proč hledám něco, co není vidět. Je mnoho věcí, které nevidíme a přece existují.

Svěřil jsem se muži se svým zážitkem:

„Netušil jsem, že existuje vaše země a přece v ní nyní jsem. Neviděl jsem ji a nyní ji vidím. „

Muž mne vzal za rukáv a já ač nerad a plný nejistoty jsem spolu s ním a Zvědavkou vešel do hospody, která se náhle zjevila. (Hospody jsou přece od toho, aby se zjevovaly pocestným.)

Přisednuli jsme ke stolu, kde seděl osamocený, zarostlý, vousatý muž se skelným pohledem. Poustevník.

„To je Edward.”, řekl můj průvodce.

Podal jsem Edwardovi ruku, ale ten se ani nepohnul.

„Edwarde. Mám tu někoho, kdo hledá Boha.”

Edward se ani nepohnul.

„Nevěří vám to.”, zakřičela Zvědavka, „On mluví jenom s tím, kdo opravdu, OPRAVDU, hledá. Ty nic nehledáš. To by se dal s tebou do řeči. Říkala jsem, že jsi lhář.. Jsi móóóc podezřelý.”

V tu chvíli se muž středního věku proměnil v Široké Oko.

Široké Oko, je pomocník obra. Všechno co vidí okamžitě hlásí Rozumovi.

Zíral jsem na proměnu v Oko ohromeně.

„Iluze. Oční klam milý cizinče.”, mrkal víčky široké Oko.Víčka spíše připomínala veliké žaluzie. Pamatujte si! Od této chvíle jste pod mojí neustálou kontrolou. Byl jste usvědčen ze lži a za to se v této zemi trestá.”

Oko sebou zablýsklo a zmizelo, jako mizí světlo. Zmizel i Edward.

Zvědavka se ke mne přitočila:”Edward je skutečný. Řekla mi to hostinská.”

„Pokrčil jsem rameny: „Jenže už tu není.”

„Edward zažil setkání s něčím tajemným. Od té doby nemluví.”, šeptala Zvědavka a dodala,”Možná bych věděla, jak jej najít.”

„Jsi zvědavá?”, zeptal jsem se jí.

Usmála se: „Ráda bych slyšela, co Edward zažil. Jsem zvědavá, jestli existuje – no…. To co hledáš.”

„S vaším svolením.”, přistoupil ke stolu muž mého věku a usmál se, „mohu si přisednout?”

„Jestli jste kumpánem Rozumu, tak raději nikoliv. Již jsem byl oklamán.”

„Nepatřím ke skupině celníků.”, prohlásil muž a stále se usmíval, „Jsem filozof.”

„Ani s filozofií nemám dobré zkušenosti.”, prohlásil jsem, „Filozofové dělají složité problémy z jednoduchých věcí. Ale…prosím, přisedněte si.”

„Myslíte, že rozhodování je jednoduché nebo složité?”, usmál se muž.

„Ano. Myslím, že ten, kdo si zamotá hlavu stovkami variant, se nakonec rozhodne špatně. Dám spíše na intuici. Vybrat si jednu cestu a po ní jít.”

„Vaše volba je padesát na padesát. Volat na pomoc filozofa, je něco jako zavolat příteli. Na každá křižovatce je více cest. Mohu vám pomoci.”, namítnul muž.

„Vyberu si jednu a po té jdu.”

„Souhlasím. Ale co když zjistíte, že byla špatná?”

„Vrátím se a vyberu si jinou.”

„A co když i ta bude špatná?”

„Vrátím se.”

„Kolikrát se stihnete vrátit za jeden život?”

„Jasně, pane filozofe! Jenže stejně dlouhý čas bych strávil, kdybych používal filozofii. Než bych probral všechny nabízené varianty, zestárnul bych a zemřel. A navíc! Navíc, bych neviděl žádnou z cest.”

Filozof se zamyslel: „Povím vám příběh. Chcete?”

„Vy a vaše poučné příběhy! Kolik jsem jich už slyšel. Ale mám čas. Moje průvodkyně si někam odběhla. Sem s vaší bajkou!”

„Můj příběh je tento: Mladík celé mládí hledal lásku u žen a nakonec zjistil, že opravdu nejvíce jej milovala jeho matka. Jenže matka už před lety zemřela, od něj nevšímaná a zapomenutá. Mladík zemřel bez lásky.”

Filozof zářil nadějí, že jsem jeho geniální příběh pochopil. Ale já se zatvářil udiveně.

Raději rychle pokračoval:” Dobrá. Dobrá. Tedy jiný příběh: Stařec hledal celý život spravedlnost a nakonec jí nalezl v blízkosti své vlastní smrti.”

Kroutil jsem hlavou. Zkusil to ještě jednou: „ Jeden muž cestoval křížem krážem po světě, aby uslyšel hlas Boží. Prosil kněze, který mu přišel dát poslední pomazání, aby mu vymodlil Boží hlas z nebe. Kněz mu přikázal, aby stále dokola opakoval žalm : Jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nanejvýš milosrdný a věrný.”

„A co bylo dál?”, zeptal jsem se.

„Ten muž zemřel.”, odpověděl filozof.

„Ta vaše filozofie je nesmyslné blábolení, daleko od reality!”, zvolal jsem.

Kdybyste, skutečně hledal Boha, rozuměl byste.”, odpověděl muž. Pak se na vteřinu proměnil v Edwarda a zmizel.

Zvědavka přiběhla celá udýchaná a šeptala mi do ucha: „Zjistila jsem, že Edward je pořád tady v hospodě!”

„Právě odešel,” řekl jsem sarkasticky, znechucený nesrozumitelnou filozofií.

„Škoda,” řekla smutně Zvědavka. Hospoda hučela nezájmem k mojí osobě i mému bláznivému příběhu. Cítil jsem se zklamaný. Neschopný a k ničemu.

Zvědavka náhle zvolala: „Ale on se s tebou bavil?!”

„Nebylo to k ničemu,” řekl jsem naštvaně.

„Ale bylo! Bylo!!,”hádala se Zvědavka,”Edward mluví jenom s těmi, co opravdu hledají Boha!”

Hospoda při křiku Zvědavky ztichla. Všichni se ohlédli k našemu stolu a čekali, co řeknu. A v tom jsem čirou náhodou zpozoroval Křivé Ucho. Bylo malinké a schované mezi půllitry na pivo. Vykouknulo jenom na chvilku, ale mělo smůlu. Viděl jsem ho zcela jasně. Rozum mne nechal špehovat. Nejprve Oko a nyní Ucho!

„Správně! Velmi dobře. Edward se mnou mluvil.”, prohlásil jsem zřetelně na celou hospodu a směrem ke Křivému Uchu, „Je to proto, že já opravdu hledám Boha. Nejsem lhář!”

Zvědavka zčervenala. Zbrunátněla.

A pak sykla: „Jenže lhát se nesmí!”

„Nevím, co tím myslíš.”, stačil jsem ještě pronést, nežli jsem si uvědomil, že Zvědavka zmizela a sní celá hospoda.

Stál jsem na křižovatce. Vedlo z ní deset cest, deseti různými směry. Konec cest byl v nedohlednu.

„Nikdy jsi žádného Boha nehledal!”syčela naštvaně, „Jsi opravdu děsný lhář.”

„Ha! To bylo.”,křičel jsem, „ale nyní jsem právě začal. Ha!Ha! A co ty na to.”

„No jo.”, řekla Zvědavka, „Vy chlapi jste děsně vychytralí.”

A Pak ukázala na rozcestník: “Tak do toho ty kladný hrdino.”

Pochopil jsem v praxi nejistotu výběru: paradox deseti cest. Každá může vést k dobru i ke zlu. Každá může být slepá. Každá může být nekonečně dlouhá. Každá může končit mojí smrtí. Všechny mohou vést k věčnému Bohu. Zatracený filozof měl možná pravdu. Každá rada by byla nyní dobrá.

Nezbývá riskovat.

Očísloval jsem si tužkou deset kaménků a dal si je do kapsy. Zamíchal jsem je a pak jeden kamínek vytáhnul. Los padnul na 3 a já se vydal na cestu.

Zvědavka se objevila po mé boku:„Slyšela jsem , že je největší a nejkrásnější.”

„Kdo”

„Ne kdo, ale co.”

„Co tedy?”

„Obchodní dům.”

„Tahle cesta vede k obchodnímu domu?!”, zeptal jsem se a znechuceně se zastavil.

„Ráda bych se tam podívala.”

„Obchodní domy mne nezajímají.”

„Prosím! Půjdeme tam. Je jako chrám. Někdo říká, že je to vlastně chrám.”, žadonila Zvědavka.

„Bůh se projevuje trhem? Bůh je největší trhovec?”, posmíval jsem se.

„A co když to tak je?!”, řekla zcela vážně Zvědavka.

To mne zarazilo. Proč vlastně předem odsuzuji zkušenost, kterou ještě neznám?

„Máš pravdu. Všude může být zrnko pravdy o Něm.”

„Prima,” poskočila Zvědavka, „Jdeme na to.”

Cestou jsem přemýšlel o tom, proč jsou tržiště nedílnou součástí života už po tisíciletí. Je to místo, kde se lidé setkávají. Proto může být trh chrámem.

Obchodní dům mne ohromil. Zatím jsem se v neznámé zemi setkal pouze s nepřátelstvím Rozumu, slíděním Širokého Oka a Křivého Ucha, nesouhlasným mizením Edwarda a lhostejnými lidmi k mé nejistotě. Tady to bylo jiné. Lidé nechali za zdmi svá trápení. Líbivá hudba, příjemné světlo je povzbuzovalo k lázeňskému kroku, k posezení u kávy v malých obchůdcích. Atmosféra klidného nakupování mne provoněla, jako je chrám provoněn kadidlem. Obchodní dům je jako oáza, jež odděluje poušť od studny.

Dali jsme si zmrzlinu. Chutnala pohádkově.

„Líbí se mi tady.”, zvolala Zvědavka, „Čím to je?”

„Psychologie.”, odpověděl jsem.

„Co? Kde vidíš nějaké psi?”

„Psi?”

„Mluvil jsi o psech a já žádné nevidím. Psů se bojím.”

„Psy-cho-lo-gie. Psychologie je věda, která studuje lidské chování a duševní procesy.”

„Aha. No jo.”, blekotala Zvědavka.

„Lidé si potřebují vzájemně potvrdit, že jsou stejní. Že k sobě patří.”, meditoval jsem nahlas, “Nakupují stejné věci. Chodí pro ně na stejné tržiště. Za zdmi obchodního domu nechávají na pár hodin své životy. Starosti, špatné počasí. V obchodním domu neprší, nesmrdí, necáká, neblátí. Nakonec se vrátí do svých domovů, jako lišky do svých nor.”

„Aha.”, řekla Zvědavka, ale netvářila se příliš chápavě.

„Myslím, že obchodní dům je kousek Boha. Uměle vytvořený mír. Takový nenásilný, nevnucující se.”

Moje oko zbystřilo pozorností. Uviděl jsem rychlý a neobvyklý pohyb. Nějaký kluk ukradl malé autíčko. Strčil si ho za košili. Zvědavka viděla to co já.

„Co uděláme?”, ptaly se její oči.

Neudělali jsme nic. Kluk jenom mrknul okem a zmizel.

Byl to hřích, jež pokazil posvátnost chrámu. Obchodní dům už nebyl svaté místo. Byl místem zlodějů.

Zmrzlina najednou chutnala docela obyčejně. Lidé za sebou vláčely své životy , jako mrtvé psi na vodítku a před sebou tlačili svoji starost o budoucnost.

Věci jsou takové, jaké je chceme vidět. Chutnají nám podle naší nálady. Obchodní dům je jako chrám ale je i doupětem zlodějů. Pro zloděje to není chrám, ale místo kam chodí do práce.

„Jaké je to u tebe doma?”, ptala se Zvědavka a oči měla veliké jako létající talíře.

„U mne doma je to stejné. Špína kalí průzračnost. Také se tam krade.”

„Proč hledáš Boha u nás, když také máte svoje obchodní domy?”

„Hledám Boha, ne iluzi. U nás jsem Boha nenašel. Proto jsem byl přenesen sem. Nepřišel jsem sám od sebe. Nevím proč jsem zde. Ale, jestliže jsem tady, tak nejspíše proto, že hledám Boha a myslím si, že to byl Bůh, který mne sem přenesl.”

“Přenesl tě sem Bůh a přitom Boha hledáš? Ztratil jsi ho, zatím co tě sem nesl?”

Mávl jsem rukou.

„Jsi příliš zvědavá, Zvědavko.”

Pokrčila rameny a myslela si: „Jsem přece Zvědavka, ne?”

A už jsme byli zase zpátky na křižovatce.

Zbývalo devět cest.

„Máme štěstí,”zasmála se Zvědavka a ukázala do jakéhosi dřevěného altánku na naší druhé cestě.

Tři muži a jedna žena tam hrály karty. „Oni jsou šťastní, když vyhrají a děkují za to Bohu.”, šeptala Zvědavka.

„Náboženství je často důsledkem bídy, je výsledkem přání zlepšit svoji situaci.”, pronesl jsem slova řečí nanejvýš odbornou.

„Kdyby se měli dobře, tak by se nemodlili za výhru?,”zeptala se Zvědavka.

„Myslím, že ne.”

„Zeptáme se?, ” provokovala Zvědavka. Pokrčil jsem nejistě rameny. Zvědavka to vzala jako souhlas.

„Jmenuji se Zvědavka a jsem na něco zvědavá.”

Hráči položili karty na stůl. Tvářili se přátelsky. Měli pohodu.

„Kdy jste šťastní?”

Hráči se zasmáli. Jeden řekl:” Když vyhraji.” Druhý: „Když hraji.” Žena: „Tihle chlapi jsou Šťastní, když hrají a vyhrávají a já jsem šťastná, že jsou spokojení.”

„Mohu se ještě něco zeptat?”, dodal jsem si odvahy.

„Jistě. Nikam nespěcháme.”

„Modlíte se při hře k Bohu?”

Hráči se nervózně rozhlédli kolem sebe, zkoumavě pozorovali obzor a pak zašeptali: „Někdy se k Bohu modlíme. Ale spíše jenom v duchu. Víte cizinče, tady se o Tom , kterého hledáte nesmí veřejně mluvit. Bůh je ryze soukromá věc. Věc srdce a ne rozumu.”

„Máte s Bohem kontakt?, zeptal jsem se.

„Mám-li štěstí, pak ano. Ten kdo rozdává štěstí, je podle mého Bůh,” řekl muž, který rád vyhrává.

„Hraji rád, protože smím věřit. Mohu něco očekávat. Věřit ve výhru, je milostná Boží nabídka. Bůh, který dává víru je živý.,” prohlásil muž, který rád hraje.

„Nejsou úžasní?,”zvolala žena, „Dodávají mi pocit bezpečí, jistoty, důvěry a spokojenosti. Jsem s nimi ráda. Považuji je za dar od… od Toho, kterého hledáte.”

Hráči zase začali hrát a napětí ze hry se stupňovalo. A pak se to stalo. Zvědavka málem omdlela. Já poznal, že Bůh s nimi nemůže být. Muž, který rád vyhrával vytáhnul z rukávu falešnou kartu a přimíchal jí ke svým. Podvodník. Lhář!

Chtěl jsem vykřiknout. Chtěl jsem odhalit onu faleš.

Ale, žena u karet mne nenápadně kopla do nohy a zašeptala: „Mám ho ráda i když podvádí.”

A pak se na mne usmála jako živá madona.

„Štěstí je jenom kus pozitivní psychologie,” prohlásil jsem, když jsme byli zpátky na křižovatce.

„Není psychologie Bůh? „zeptala se zvědavka.

Zašklebil jsem se.

„Já jenom, že to slovo tak často používáš.”

„Jde o přístup k životu. O to jakou atmosféru si nahraješ do hlavy. Jakou posloucháš hudbu, takovou máš zrovinka náladu. Jaké si nasadíš brýle…”

„Jóó?,” zbystřila Zvědavka,” tak to bychom měli navštívit Chiniu.”

Rozhodil jsem rukama. Pokud je na jedné z těchto nekonečných cest, proč ne.

Třetí cesta končila u domu podivné architektury. Byl to kamenný dům, který nevlastnil obvyklé pravidelné rozvržení. Okna byla schválně osazena do nelogických otvorů. Dům měl pestré barvy, podivné však bylo, že mne dům nerozčiloval, ale spíš okouzloval svojí odvahou být jiný.

Na zahradě malovala krásná dívka obraz, na kterém létal muž s ptáky v povětří. Dívka byla krásná a také muž, kterého malovala, byl statný a krásný ve tváři. Když nás spatřila, odložila paletu a zamávala. Pozvala nás ke stolku s křesílky. Kolem voněly růžové keře. Nalila nám čaj.

„Chinio, jsem ráda, že jsi nás pozvala. Tak dlouho už jsem s tebou nemluvila,” Zvědavka zářila štěstím.

„Mnoho práce, Zvědavko. Lidé jsou čím dál nespokojenější.”

„Jste psycholožka?,”zeptal jsem se. Zvědavka protočila oči a sykla: „Je hroznej. Má za Boha psycholóóógii.”

„Opravdu?,” usmála se dívka.

Rozhodil jsem rukama: „Nenašel jsem Boha. Hledám Boha.”

Dívka ukázala na obraz s mužem: „On také.”

„Mám létat? Bůh je někde v nebesích?”, zeptal jsem se.

„To ne. Je však třeba opustit tělo. Když žijeme v těle, jsme svázáni. Duše je svobodná. Když žijeme v duši a nespoutává nás tělo, jsme svobodní. Létáme. Pak možná, říkám – možná, Boha spatříme.”

„Malujete obrazy o lidské duši?”

„Maluji cestu. Jejich cestu. Neví, kam mají jít. Povzbuzuji je k rozhodnutí opustit sebe a začít hledat svůj osud.”

Díval jsem se na obraz a začal jsem létat. Kolem mne štěbetali ptáci. Rozuměl jsem jejich ptačí řeči. Bavili se o všedních starostech. Kde je hodně much. Kde se dají najít tuční červy. Mladí, že ještě nelétají. Brzo budou muset. A že starej vrabčák Lojza se celý den někde flákal. Asi spal na stromě.

Snesl jsem se na zem.: „Bůh tam není. Jenom ukecaní ptáci!”

„Pardon, pane,”ohradila se dívka, „ Ale tenhle obraz vůbec není pro vás. Je pro někoho jiného. Každý máme svoji cestu. Cestu, jak najít své místo v životě. Obraz je pro básníka. A ty vy, s prominutím, zrovna nejste.”

„A pro mne?! Jaký máte obraz pro mne?”

„Nemám pro vás obraz. Vy už vlastníte svobodu. Už hledáte. Můj básník se ještě bojí hledat. Nezalekl jste se sebejistoty Rozumu, nevěříte tomu, co vám říkalo Oko, nechal jste Prst dál falešně hrát a naslouchal jste srdci. To stačí.”

„Stačí? Na co to stačí?”

„Naše svobodná vůle je dítětem nekonečné Vůle Boha. Svobodná vůle je naše dobrovolné přijetí budoucnosti. Osvobodození od strachu, pochybnosti, nevědomosti a smrti.”

„Zase jen psychologie.”

Zvědavka padla do židle a dělala, že je mrtvá. Má ze mne infarkt?

Dívka se rozloučila a dál malovala muže v oblacích.

Čtvrtá cesta vedla k muži, který měl dům plný erbů a listin. Byl prodavačem identity. Nepátral po minulosti, ale ptal se po přáních, zajímali ho touhy, sny.

Ujal se nás jako průvodce po svém domě.

„Identita je brnění. Je to štít proti střelám. Rozpoznat a splnit své poslání na Zemi je nezbytnou podmínkou lidského štěstí. Znát sebe, znamená pohlédnout si místa, odkud jste vyšel. Znát své předky. Přijmout sebe jako jejich pokračování. Přijmout jejich i své limity. Přijmout svá omezení a nemít z nich mindrák. Být součástí rodu.”

Muž mluvil a mluvil. Ukazoval erby, které vymyslel pro druhé.

„Nevycházel jsem z minulosti, jak to dělají jiní heraldici. Oni berou vážně minulost. Já však hledím dopředu. Ptám se: co si myslíte, že je váš úkol v životě? Jaký máte dar? Pak jim nakreslím erb podle jejich smyslu života.”

Zeptal jsem se: „Naleznu Boha, teprve až když naleznu sebe?”

Muž se překvapeně zastavil : „To jste řekl moudře. Nejste psycholog?”

Zvědavka vyprskla smíchy.

Muž začal ukazovat na jednotlivé erby: „Pan Novák. Chce přinést nový pohled na stavitelství. Má proto v Erbu šikmý dům. Paní Láskyplná chce rozdávat lásku každému, koho potká. Má v erbu srdce. Pan Králíček má rád zvířata. Staví krmelce pro srnky a v zimě jim nosí krmení. Takže je pochopitelné, že jsem mu namaloval krmelec do středu erbu….A co vy?”

Řekl jsem hrdě: „Já chci najít Boha.”

Muž se zamyslel a pak několika tahy tužky navrhnul erb. Byla na něm bota, lupa a mrak.

Raději jsem to nekomentoval. Nechtěl jsem ho rozzlobit. Myslím si totiž, že kdybych v botách došel na kraj světa, Boha nenaleznu. Kdybych lupou prozkoumal celý svět, Boha nenajdu. Snad jenom ten mrak je správně. Bůh je totiž zahalen.

Když jsem mlčel, muž začal vysvětlovat sám: „Boty, lupu a mrak jsem namaloval proto, že Boha hledat v našem světě je marné. Bůh tu není.”

„Myslíte si, že smysl mého života je marnost?”, zeptal jsem se rozzlobeně.

„Myslím, že vám ještě chybí identita. Asi byste měl zajít za Chiniou.”

„Tam už jsme byli strýčku Kašpare,” řekla smutně Zvědavka.

„Opravdu? To je mi líto. Budete muset najít nejprve sám sebe.”

Strýc mi podal ruku. Myslím, že tím myslel něco jako upřímnou soustrast.

Pak zmizel i jeho erby a já měl pocit, že onen muž byl Edward. Jenže jsem si nebyl vůbec jistý. Ničím si už nejsem jistý. Ani svými sny.

Na rozcestí byl vlepen nový plakát. Hudba a poezie v domě umělců. Zvědavka nemohla chvíli posedět. „Tak už pojď. Zmeškáme začátek.” Mně se moc nechtělo. Už jsem měl zážitků plné kecky.

Jenže zvědavka by dokázala probudit i mrtvého. Hlavou se začaly hemžit nápady.

Nejsem vlastně mrtvý?! Není tohle život po smrti? Nejsem v  očistci?

Ukázal jsem na Zvědavku prstem: „Nepůjdu do domu umělců, dokud mi neukážeš, kde jsou mrtví!”

„Kdo?”, zděsila se zvědavka.

„Mrtví. Ukaž mi místo, kam pohřbíváte, ty co zemřeli.”

„Kdo je mrtvý?”, zeptala se Zvědavka.

„Neznáte slovo mrtvý? Nikdo tady neumírá?”, divil jsem se.

„Popiš mi, co tím myslíš, co to znamená u vás.”, navrhla Zvědavka.

„No to je trochu těžké, když to u vás neexistuje.”

„Popravdě, já ani nevím, co znamená tvoje slovo neexistuje.”

„Neexistuje, znamená, že to není a nikdy ani nebylo.”

„Proč mluvíš o něčem, co není? Když to není, tak to prostě není.”rozhodla se Zvědavka.

„Jsi chápavá. Slovo není se říká až po tom, když to bylo. Bylo to a už to není. Byl tu Edward a už tu není.”

„To se pleteš! Edward není jenom teď a tady, ale jinde je. On byl, je a bude.”, zasekla se Zvědavka.

„Být mrtvý, znamená, že Byl a už není.” Řekl jsem na vysvětlenou.

Zvědavka vzdychla: „Vaše země mi připadá trochu zaostalá. Každé dítě ví, že co se jednou stane, už se neodstane. Když tu byl Edward, tak už nikdy nemůžeš říci, že není, protože on tu byl a tudíž je jasné, že je. Nebo jak ty říkáš – existuje.”

„Právě se ti snažím vysvětlit, že já byl ve své zemi, s mámou, s tátou a pak jsem od nich přišel sem. To znamená, že pro ně jsem mrtvý. Už neexistuju.”

Zvědavka se rozesmála a nemohla smích zastavit: „No právě. Podívej se na sebe. Jsi tu? Nebo se snad nevidíš?”

Zarazilo mne to. Rozumně uvažováno: i kdybych byl pro tátu mrtvý, tak pro sebe jsem, ale živý.

„To znamená, že jsem v místě, kde jsou mrtví!”, zvolal jsem, „Ano já jsem mrtvý i ty jsi mrtvá, a jsme v místě, kde se mrtví sešli.”

Zvědavka se mohla smíchem udusit. Škytala a volala, že jí smích už bolí, ať toho vykládání nechám.

Pak do mne začala strkat, až jsem zavrávoral: „Padni, jsi mrtvý. Ty neexistuješ.” A dál do mne strkala až se objevil z ničeho nic Dlouhý Prst a začal hulákat: „Co se to tady děje?!”

Zvědavka se snažila zastavit další příval smíchu, když vykřikla: „Pomátl se na Rozumu.”

Jenže to se Dlouhému prstu už vůbec nelíbilo a v mžiku byla Zvědavka svázána provazem, že se nemohla ani hnout: „Myslím, že půjdeš domů, Zvědavko. Urazila jsi jeho majestát Rozum. Tady cizinec, také jistě už viděl dost a těší se, že nás opustí.”

V tu chvíli se objevila Chinia: „Á Dlouhý prst je v akci.”

Dlouhý prst se zakřenil : „Nemíchej se mi do života, Chiniio.”

„Nemíchám. Já jenom, že jsem se Zvědavkou domluvená na návštěvě domu umělců a ty jsi jí tady svázal jako nějakého zločince.”

„Posmívala se Rozumu.”

„Ale jdi. A kdepak je ten tvůj šéf, Rozum? Jak se mu mohla posmívat, když tu není.”

„Slyšel jsem, jak říká pomátl se na Rozumu.”

„Copak Je tu nějaká Pomátl? Žádného nevidím.”

„Jaký Pomátl?!”, zahrozil Prst.

„No tak vidíš. Když si nemůžeš sáhnout na to, co nevidíš, jak může urazit Zvědavka, někoho kdo tu není.”

Dlouhý Prst rozvázal provazy a zmizel.

V domě umělců bylo nerozeznatelno.

Nebylo poznatelno, co je myšleno vážně a co je jenom recese. Fotograf vyfotil obraz surealismu a tvrdil, že je mistrem světla, impresionionismu. Realista si věrně obkresloval do skicáku obraz známého abstraktního umělce. Naivistaskicoval realistickou fotku z dovolené. Básník psal formou epiky. A Spisovatel básnil o dobrodružství. Moderní hudebník používal bubnové sólo jako vážnou hudbu a populární beatová skupina míchala rock and roll se smyčcovým orchestrem. Chinia byla nadšená. Občas se rozplývala tak, že nebyla skoro vidět. Zvědavka se každého zvědavě ptala, co myslel svým dílem. Co jste chtěl vyjádřit , umělče? A divila se, že chtěl vyjádřit úplně něco jiného, nežli viděla ona, svýma očima a slyšela svýma ušima.

Vzpomněl jsem si na řeku. Uslyšel jsem znovu labutí píseň. Nejsem bláhový? Možná jsem opustil Boha a nechal se obalamutit svým snem. Možná jsem měl Boha nadosah. Tam, na břehu řeky. Možná, že už mi řeka chtěla pošeptat tajemství života. Možná jsem se uleknul při prvních slovech a utekl se do svého snu. Zapadnul mezi bláznivé umělce, kteří škemrají na Bohu dostat něco geniálnějšího, nežli už rozdal. Chtějí něco víc, než vytvořil sám Bůh. Chtějí stáhnout Boha z výšin nebes a zavřít je do svého vězení. Ponořit jej do svojí stoky rozumu smíchaného s emocemi.

Chinia si všimla, že nesouhlasím.

„Možná jsou dál nežli si nyní myslíš. Neviděli Boha. Ale naslouchali jeho múzám. To jsou vyslankyně z jeho království. Šeptají tajemství. Pro každého mají to jeho. Každý má své místo, své tajemství, svůj úkol, svoje poslání. Bůh není skála a kamení. Bůh jsou oblaka, květiny, řeka, zpěv ptáků, rození mláďat, Bůh je západ slunce, pláč ztraceného mláděte, krev sežraného jedince, Bůh je žralok i něžné koťě. Bůh je pavouk i moucha. Pavučina i vítr co jí navždy ničí. Každý z nás dostal úkol se vyjádřit. Teprve všechna vyjádření zároveň šeptají sotva slyšitelná slova Boží.

Pokrčil jsem nejistě rameny: „Rozum mi říká, že to všechno může bát jenom lež. Jenom přání.”

Usmála se: „Rozum ti to říká?”

Najednou jsem si uvědomil, že Rozum je v tomhle mém příběhu nepřítel. Rozum nechce, abych zde pátral. Rozum si od počátku přeje, abych vypadnul ze svého snu.

Chinia však zvedla varovně prst: „ Rozum je užitečný. Není zlý. Má svoje poslání. Jeho problém však je, že nemá příliš v lásce Srdce.”
Dočetl jsi až sem? Zkus napsat jaké by mělo být pokračování

Do soutěže : O Stříbřitělesklý halmochron – XVI. Ročník

Je to nesmysl?To si myslíte vy! Já vím , že jsou i jiné světy!

Od začátku : Píše se rok 2000. Na tenhle rok někteří lidé čekali jako na zázrak. Jenže, kromě bohatých oslav se nestalo nikomu nic zvláštního. Ale mě ano.

Bydlím na konci města. V paneláku. Za naším domem už jsou lesy a skály. A taky řeka. Lidem co vysedávají u řeky plyne čas jinak. Když pozoruji jak líně se posouvá voda v řece , mám touhu zpomalit svůj život. Zastavit ho. U řeky je mi jasné, že čas je relativní. Čas si nevymysleli lidé. Čas tu byl, když lidé ještě nebyly. Proto času nerozumíme i když jej měříme atomem. Čas si zotročil nás – ne my čas.Jsme otroci času. Jsme jen lidská řeka, která pracuje, dře lopotí se a nemá čas. Čas totiž má nás. Na jedné mrňavounké planetě uprostřed moře hvězd nás obestřel strachem o čas ze všech stran.

Sedím u řeky. Řeka pomalu vleče vodu. A najednou?! Řeka se změnila. V řece plavou divní tvorové, určitě ne z naší planety Země. Vydávají skřeky. Město zmizelo.

Připlavali ke mně . Chtěli, abych šel s nimi do vody.

„A proč ne?”, řekl jsem si. Nebál jsem se. Skočil jsem do řeky. Cákali jsme jeden na druhého. Byl jsem rád , že se ‘orangutani’ ( připomínali je svým vzhledem) dobře baví. Když jsme vylezli z vody, uvědomil jsem si, že jsou velicí.Slabé slovo. Bájní obrové. Tlapy chlupaté a tváře s velkými svaly. Kulturisté je mívají na rukou ale oni měly výrazné svaly na tvářích. Když se zatvářili důležitě, tak se svaly seskupily do formace, která jasně dávala najevo, že se děje něco důležitého, když se smály, smály se všechny svaly.

„Já jsem Kes a on bratr Kis.”

„David.”, odvětil jsem.

„Člověk nebyl už hodně dlouho.”, řekl Kes

„Člověk možná sto let na nás zapomněl.”pokýval hlavou Kis. A svaly dokázaly vytvořit opravdový koncert zklamání.

„Já tu ještě nikdy nebyl.” Vysvětlil jsem.

„No jo. Nebyl. Jiní tu byli. Všechno ukážeme. Hlavně se nediv, jako ten před tebou. Pořád se jenom divil.”

„Jo. Jevil se .” Pokýval Kesovi Kis na souhlas.

„Jsme jíní než lidé…. Jo a nelekni se. Máma s tátou jsou o moc větší než my.Jsou hodní.”, řekl Kes a ukázal na kopec.

Tam se objevil obr, dvakrát velký jak Kis a Kes a něco zaječel.

„Tak jo. Už jdeme mami.”,vzdychnul Kis a taky něco zaječel.

Dům byl obrovský. Podobný hradu. Do schodů mi museli pomáhat. Byly vysoké jako plot u domu.

Jejich máma si mne chvíli prohlížela a pak řekla: „ No Homte div se. On vypadá, že je normální. Nejeví se.”

Co je Homte? To jsem se dozvěděl později. Něco jako : světe div se. Jenže oni tím míní celý vesmír dohromady. Vesmír je totiž pro ně malý. Proč? Protože se umí přemísťovat. A dokonce na hodně let a na velké vzdálenosti. Přemísťování je u nich snadné. Jako si půjčit u nás knížku v knihovně, nebo jít na film, nebo chodit do práce. Nediví se, že je občas přijde navštívit člověk. Jenže prý sem lidé chodí málo.

„Máte nějakou novou vistle.” Řekl obr táta, když donesl celou mísu divného jídla.

Asi jsem se tvářil hloupě.

„No vistle. Jak jen to..?!”,snažil se Kes

„Oblak”,řekl Kis.

Když to nezabralo, tvářili se otráveně.

„Oblek”,vzpomněl si Kes.

„Jaký oblek měl člověk přede mnou?”, zeptal jsem se.

„Ukáži ti ho.”, zasmál se Kes.

Přinesl vyschlého panáka oblečeného do kroje mušketýrů. V druhé ruce držel kord. Byl rezatý.

„Co se s ním…”, polkl jsem naprázdno. Dostal jsem strach. Ten panák měl kůži, jako mají mumie.

„Vaše obrázky jsou placaté. Nemají tvar. Musíš si domýšlet. Naše obrázky jsou víc pochopitelné.”

„To je obrázek?”, zeptal jsem se

„To je plaster.”, řekl táta.

Nevěděl jsem, jak se mám tvářit.

„Obrázek.”,řekl Kis a udělal na mne úšklebek.

„Máte nějaký kalendář?”,zeptal jsem se.

„Cyklovač?”, zeptal se táta.

„Jo cykly času. Jestli měříte čas?”, chtěl jsem zjistit, kdy se sem přemístil mušketýr .

„Byl tu před pár cykly.”

Ukázal, že kluci byli o hlavu menší. Jenže já nevím, jak dlouho kluci rostou. Teprve za pár dní, nebo cyklů, čert by se v tom vyznal, jsem pochopil, že přemísťování je možné v prostoru i v čase a kdoví v čem ještě. Nechápu to. V jedné chvíli se může potkat prapraděd s prapravnukem. Ani se mi nechce domyslet, jaké mohou vzniknout trapasy.

A taky že jo. Jsem smolař. Celé cykly se nikdo neobjeví a pak si dáme u řeky sraz s blonďatým frajerem. Měl klobouk a kožený oblek. Seděl u řeky a tvářil se jako vyoraný vejce.

Povídám mu , odkud jsi?’ – a on, že je z Anglie. A že prý Jindřich je dost naštvaný na nějakého Moora. Bylo mi divné že mu rozumím. Zíral na mne. A to ještě neviděl kluky Ovaziů.Když přišli (museli totiž něco doma pomáhat a já šel k řece sám), to se úplně zjevil a kleknul na kolena a něco brebentil o peklu. Jenže já ho vyvedl z omylu: „ Hele, tady jsi v jiným století a vlastně úplně jinde. Tady nejsi na Zemi.” A on , že to chápe. Že je to peklo.

Kis jen zabručel: „ Homte, ten se jeví jako brix.”

nevěděl, že brix je pták, co se děsně jeví, když ho někdo u řeky vyplaší. Koulí přitom očima, jak tenisovými míčky. Pak vykulí oči jako nafukovací balonek a v tom balonku zmizí. Zvíře co se umí přemístit.

Kes měl protažený obličej a ukázal na kopec. Máma křečovala nějakou řeč.

Kožený človíček měl oči na vrch hlavy.

Tak mu povídám : „Jsou hodný. Není to peklo. Je to něco mezi. A jestli se budeš tvářit blbě, tak si to peklo vysloužíš.”

A on se kupodivu srovnal.Pomáhal jsem mu do vysokých schodů.

Kes vzdychnul:”Už aby jste se přemísťovali a nyní lezete jak pomaluchodi.”

Pokrčil jsem vztekle rameny.

Táta se nového vyptával na různé události a pak listoval ve velikém sešitě. Stránky byly ze stejné kůže jako obrázek mušketýra. Když to našel, povídá:” Tenhle Jindřich měl moc osedlic.”

Pochopili jsme, že osedlice, jsou manželky . Táta uznale kýval hlavou, že jemu jedna osedlice stačí na celý život, a že Jindřich jich měl osm.

Jenže to slyšela máma a začala něco křečovat. Táta sklopil uši a svaly zahrály ohromnou lítost. Svaly na obličeji! Kulturistický zážitek, fakt že jo.

Bylo vidět, že z místních osedlic není radno si dělat legraci.

Když máma odešla, prohlásil táta:”Borec, ten Jindřich.”

Angličanovi stouplo sebevědomí a my mu mohli říkat Georgie. Nakonec se dá říct, že se brzy přizpůsobil. A tak jsme já , David a Georgi nový návštěvník, začali zkoumat svět, do kterého jsme se omylem přenesli.

Na přírodu, totiž na pohyb v ní, byl Georgie machr. Ze svého století byl zvyklý se pohybovat i v hustém lese. Já jsem naopak z města a tak jsem měl dýchací potíže a nohy jako pouliční hydranty. O hydrantech Georgí neví vůbec nic. Když v Londýně hořelo, běhaly prý se džbery do studny. Uhasili pochopitelně úplný houbeles.

Příroda kolem domu Ovaziů byla fantastická. Nejvíc jsem obdivoval kytky. Orchideje jsou proti nim chudý příbuzný. Ovoce jsem viděl spousty, ale když nevím, jestli se smí jíst, tak jsem se zas úplně v obdivu neodvázal. Kis a Kes z nás měli ohromnou legraci, protože ti habáni se nám dokázali schovávat a najednou na nás někde vybafnout. Když jsme se prodírali hustým křovím, objevili se na velkém stromě nad námi a mohli se potrhat smíchy. Přeji vám vidět, jak ty jejich kulturistický svaly na tvářích, dostávali křeče.

Když se dost vychechtali, tak se nás zeptali, proč to děláme.

„ Prostě to tady zkoumáme.”

„Aha.” Řekl Kes přihlouple.

A kis se zeptal : „ Ale proč se nepřemísťujete?! Proč chodíte pěšky?”

A nám došlo, že bychom to mohli zkusit, když jsme se dokázali přemístit ze Země až sem.

„No my to zapomněli.”, řekl jsem.

„Jak jste to mohli zapomenout, když už jste to jednou uměli?! Všichni co jsou ze Země, hned zapomenou? Málokdo uměl trvale.”

„Víš, my nevíme,jak se nám to tehdy povedlo. Nikdo nás to neučil.”

„A jo.”, řekl Kes

“Ten před Vámi taky zapomněl.”, dodal Kis.

Určitě si myslel , že pozemšťané jsou blbci.

“Jenže my jsme to nezapomněli.” , nedal jsem nás zadarmo, „Bylo to náhoda. Udělali jsme nevědomky něco, co se přitom dělat má. Ale nikdy jsme to před tím neuměli a neumíme to ani nyní.”

„Je docela možné, že proto člověci chodí tak málo.”, zadedukoval Kes

„No jo. Fakt. Jestli je jejich přemísťování jenom náhoda, tak další pravděpodobnost návštěvy je 1 ku tři čtvrtě miliardy.”,vypočítal Kis.

Bylo ticho.

Já dodal: „Jenže..já nevím, ani jak se mám vrátit zpátky na Zemi. A to mi štve, protože bych se tam vrátil rád.”

„Budeme vás muset učit.”, rozhodl Kes

„Zemi už jsi si užil dost”,dodal Kis

Georgie celou dobu mlčel a pak řekl : „Já vím co dělat na začátku.”

Koukal jsem na něj, jako z jara na rozkvetlý strom.

„U nás ve vsi je kněžka a ta mi radila… No já… abych tak řekl po pravdě, musel jsem se vytratit. …kvůli Jindřichovi..”

„Co je to vytratit?”,zeptal se Kis.

„Zmizet.”

„No jasně.”¨

„Zmizet, je o něco víc než se přemístit.” , uznale kýval Kes.

„Proč je to víc? Mne to připadá stejné. Když se přemístíš , tak těm druhým zmizíš.”

„U vás na zemi možná, když jste tak zaost….”,Kes plácnul Kise přes záda.

„U nás je to jinak.”řekl Kes,” U nás se přemístíš a ten druhý se může klidně přemístit s tebou. Jenže zmizet znamená umět druhému zabránit , aby se s tebou nepřemístil.”

Pokýval jsem hlavou: „Mne je to jedno. Já se potřebuji vrátit. A jestli poletíte se mnou, tak poletíte.”

„Fakt by si nás vzal sebou?”, radoval se Kis

„Jo.”,řekl jsem , ale uvnitř jsem si začal říkat , že nevím, jak bych to vysvětlil svému okolí, že sebou vodím obludu.

„Nevypadáš moc přesvědčivě.”, zapochyboval Kes. A já rychle změnil mimiku, abych ho přesvědčil, že jsem jeho kamarád. Zapomněl jsem totiž , že oni mluví nejen zvukem ale i výraznou mimikou.

„Tak začneme.”, rozhodl Kes.

„První krok je soustředit se.”,začal Kis

„Jenže ne tak, že upíráš pohled na jeden bod. Musíš se soustředit do široka. Zabrat celý obzor. Nemyslet na to co vidíš, ale co chceš vidět.”, dodal Kes

„Jo. Tak mne učila kněžka.”, řekl Georgie. Najednou jsme se oba ocitli ve výšce u stromu. Jenže jsme spadnuli zpátky do trní.

Kis a Kes se točili kolem větve smíchy.

Georgie se gentlemansky omlouval. Vzal mne sebou, ač nechtěl.

Kes seskočil dolů a chtěl říct, že přemisťovat je něco jiného než zmizet.

Jenže, já si nějak zavzpomínal na naši stráň a řeku na Zemi. A najednou se to stalo.

Seděl jsem u naší řeky.

„Hernajz.”, zaklel jsem. Tak rychle jsem zase domů nepospíchal. Byl jsem zklamaný.

Rozhlédnu se a dostal jsem málem mrtvici.

Za mnou stojí obr Kes a povídá: „ Už nebyl dlouho. Dost se změnilo. Dřív byly samé lesy. A dneska jen holé skály.”

„To nejsou skály.” , řekl jsem naštvaně.

„Ne?”

„To jsou paneláky.”

„??”

„Bydlí tam lidi. Jako bydlí králíci v norách.”

„Hmm”

Asi nevěděl, kdo jsou to králíci. Zvědavě se rozhlížel a já jsem trnul, aby se neobjevil soused a nevolal policii či ZOO.

Povídám: „ Hele.. Já bych byl rád, kdybys mne vzal k vám zpátky. Na zemi můžeme jindy. Tady už to znám.”

„Žádné nadšení nevidím . Stejně jako minule. Lidé přede mnou utíkali. Ve vysokých horách. Volali Yetti, nebo co. Dodnes nevím, co to slovo znamená. Nebylo ani v našem všejazyčném slovníku. Vy, když k nám přijdete , tak se vůbec nejevíme. Je to neslušné.”

Neztěžuj si Kesi a vezmi mne zpátky k vám.”

U řeky se objevila malá holčička a mávala na mne. Sousedovi Monička. Zamával jsem na ní a ona se vůbec ničeho nehrozila ani se ničemu nedivila.

„Ona se tě nebojí.”,prohlásil jsem hrdě směrem ke Kesovi a ukázal jsem na holčičku.

„Nevidí mne. Jenom ty mne vidíš. Kdyby mne viděla, ječela by. Už to mám vyzkoušené.”, prohlásil Kes chladně. Tak se raději nezjevuji.”

„Tak jo. Ale raději bych se ještě vrátil k Vám.” , prohlásil jsem.

„Rád slyším přání.Máma.Slyším jí až sem.”

Neslyšel jsem nic, ale pak jsem najednou slyšel dobře. Stáli jsme vedle Kise a Georgie. A na stráni nahoře vyřvávala jejich máma jako na lesy.

II.

Večer jsme leželi spolu s Georgíem v hostinském pokoji. Mne připadal pokoj velký, jak nádražní hala. Ale Ovaziovi se omlouvali, že je malý. A že nám snad… zatvářili se tak provinile, že jsem se málem rozbrečel….že nám snad postel nebude malá, když na ní budeme odpočívat oba.. Jenže na tu postel by se vešly čtyři manželské páry a ještě by měly svoje soukromí.

Zeptal jsem se Georgía, kdo to je ten Moor.

„Thomas Moor je velký učenec. Jsem jeho žák.”

„No já, že jsi říkal něco o tom, že ho nemá rád ten váš Jindřich.”

„Jindřich je panovník z vůle Boží a svatá pomazaná hlava církve.”, zamračil se Georgie.

„Proč jsi musel utéci?”, zeptal jsem se smířlivě.

„Královna mi svěřila mnoho tajemství.”,odpověděl Georgie

„A král se naštval, že je neříká jemu, co?”,

„Tak nějak.”odpověděl přívětivě Georgí .

„V Anglii na rozdíl od tebe , věříme v Boha. Jsme přesvědčeni, že Země má Stvořitele. Věříme, že to, co učil Kristus je cesta k Bohu. Myslíme si, že Církev cestu k Bohu zamknula. Sobě i těm , kdo jí věří. Královna se jednou s Moreem přemístili jinam. Během jedné noci byli zpět. Král si však myslí, že byli spolu… no prostě…..”

„Že byli milenci?”, zeptal jsem se.

Georgie se zamyslel : „Možná, že ho rozzlobilo, že On jako hlava nové církve, neměl vidění. Že ho měl někdo jiný. Kněžka co je učila přemísťování, to však krále učit nechtěla. Raději to naučila mne.” Georgie se otočil ke stěně a dal najevo, že bude spát.

Zamyslel jsem se a snažil se představit si Anglii.

Nic nestalo. Anglie se mi neobjevila. Ležel jsem dál v obří posteli metr od Georgie.

Rozum mi běhal kolem a kolem. Nechápu, že během staletí se umělo tolik lidí přemísťovat a že my, vrchol civilizace, o tom nevíme zhola nic.

Georgie už spal.

III.

Kim a Kes byli trpěliví učitelé. Nejprve jsme trénovali přemístění na nižší větve stromů a zpátky na zem. Nahoru a dolů. Byli s námi spokojení.

„Tohle jsme uměli v prvním roce našeho života.”, řekl Kes a rychle dodal s obdivnou mimikou ve tváři, „Ale vy jste to zvládli za jediný cyklík….Totiž obrat času. Nebo, jak vy říkáte den.”

„Je čas hmota?”, zeptal jsem se. Georgí na mne kulil oči.

„Cyklík je … Nemáte slovo…Nejde říct….Cyklovač ovládá nás a my ovládáme jej…spolupracujeme, ale přitom …nakonec může být Cyklovač silnější….Tak, jako je silný u vás na Zemi… je váš protivník. Proto se málo přemísťujete.”

Chtěl jsem diskutovat. Kim však zamračil všechny svaly a ukázal na větev.

„Konec řečí a učit se!”

Nejdříve jsem se musel na větev toužebně dívat, abych se občas skvěle přemístil. Pak už jsem si jí představil jenom v duchu a skákal jsem jako opice ze stromu na strom.

Georgie byl lepší. Několikrát za sebou se přemístil bez chyby. Já občas jenom poskočil.

Pak Kim s Kesem vyšlapali daleko od stromu velké kolo a přiobjevili se zpátky .

„Nyní se musíte trefit do kola.”, přikázal Kis

Co vám budu vyprávět. Byl jsem poškrábaný až za ušima od trní vedle stromu, pak vedle kola. Ale vyšlapané kolo se mi vyhýbalo

Pak jsem spadl asi dvacet metrů od kruhu, jenže jsem nedopadl na zem,ale do jakési díry. A padal jsem dost dlouho, než jsem přistál na dně. Byl jsem otlučený jak vídeňský řízek před smažením.

Slyšel jsem Kese, jak vřeští. Rozhlédl jsem se. Světlo ze shora vytvářelo tajemné stíny. Viděl jsem stůl a židle. Vše pro velikost normálního člověka. Viděl jsem smotky jakési látky. Na stole svíčku a u něj křesadlo, jaké se používalo před staletími. Nefungovalo. Vzpomněl jsem si na zápalky co mám v kapse. Zapálil jsem svíci. Hořela skomíravě. Se svícnem v ruce jsem si prohlédl podzemní obydlí. Nebylo velké. Skříň.Postel. Stůl a židle. Ztrouchnivělý žebřík se zlámanými příčlemi vedl vzhůru. Nade mnou se objevily oči Kise. Do otvoru strčil tak akorát jedno oko. Doufal jsem , že sem se nemůže přemístit. Místnost byla pro něj malá.

Prostrčil otvorem prst. Uskočil jsem ke stěně. Nedosáhnul. Prsty narazil do stolu a povalil jej. Pak se ruka vrátila nahoru a objevilo znovu Kesovo oko.

„Davide, žiješ?”

Neodpověděl jsem. Musel jsem si promyslet , proč si někdo zřídil obydlí velký kus od Ovaziů. Proč se tady nějaký člověk schovával? Na nic jsem nepřišel. Jen na to, že ve mne hlodá podezření.

„Jsem v pořádku.”,ozval jsem se těm nahoře.

Spustili dolů dlouhou silnou větev. Vytáhli mne nahoru.

Kis a Kes se tvářili provinile a omluvně.

„Zapomněli jsem , že tu jeden měl obydlí. Přemístili jsme mu tehdy ze země i jeho věci… tehdy byl nepokoj… Nebylo vhodné, aby bydlel u nás.”

Kis dodal:” Byl tu opravdu spokojený. V noci plaval v řece, přes den psal… Jednoho dne se přemístil a už se neobjevil… My jsme ještě neuměli pátrací přemístění… nenašli jsme ho.”

„Co je pátrací přemístění?”, zeptal se Georgie.

„Sleduješ virtuální cestu toho, kdo se přemísťuje před tebou. Někdy se podaří vystopovat toho, kdo se naučil mizet. Někdy se to nepodaří.”

Když jsme po obědě odpočívali sami s Georgíem u řeky (Kim a Kes se museli učit Ovaziovské dějiny, ke zkoušce.), pověděl jsem Georgíovi o svitcích na stole. Rozhodl, že si je přečteme.

Po dlouhé větvi jsme sešplhali do skrýše. Svíce ozařovala nádherné starobylé písmo v neznámém jazyce. Georgie byl zdatnější ve vysvětlování významů slov. Georgí patří v Anglii ke vzdělancům. Volným překladem vyprávěl svitek o příběhu muže, který na dlouhou dobu zmizel ze Země a žil ústraní u Ovaziů.

Stručně: Jmenuji se Johan žiji v době velkých změn v naší zemi. Kněží neposlouchají slovo Boží. Naši kněží mluví proti nim. Vedeme válku. Někteří si myslí: „Zabijeme.li nepřátele Boží, sloužíme tím Bohu.” Bratr zabíjí bratra. Fanatická Víra se stala omluvou pro násilí.V čase kdy zavraždili moji rodinu před mýma očima a chtěli zabít mne, ocitl jsem se zde. Ovaziové jsou ke mně milí. Ale mají podobný problém jako já. Mají nepřátele.Nepřátelé jsou proti tomu, aby se sem přemísťovali lidé. Tvrdí, že lidé jsou zdegenerovaní a nemají tu co dělat. Neumí ovládat čas. Čas sám je jejich pánem.Mají zůstat v líhni…. Za stěnou je jiný svět. Zjistil jsem to náhodou, když nastal boj. Kdosi asi rozbil ochranu, nebo sama zmizela tím nepřátelstvím? Nevím. Kdo si představuje válku stejnou jako na Zemi je na velkém omylu. Neumím popsat slovy jejich boj. Hnusný duch nepřátelství. Jako když ti někdo nechá celé měsíce kapat na hlavu vodu. Mučení ve tmě. Kap. Kap. Kap. Ovaziovi měli křeče v obličeji. Strašlivě trpěli. Neumím to popsat, ale prchal jsem a najednou jsem byl za stěnou. Asi víte, kterou myslím. Nebo jí časem najdete. Nebo je již vypnutá natrvalo? Když jsem přeběhl za hranice, zmizel náhle pocit strachu. Jako když si vezmeš červené víno a natáhneš si nohy na podnožku. Jako když sedíš u ohně s přáteli.. Slyšel jsem příjemný hlas, který říkal : „Co tu pohledáváš? Sem ještě nemůžeš. Je mi líto, že tě nepřijmu. Vrať se a skryj se. Jenom malou chvilku a vše pomine. Skryj se . Ale musíš se vrátit.” Jakási síla mne uchopila a vrátila sem, do mé skrýše. Nevím co mám činit, tak alespoň píši tento list. Od Ovaziových jsem pochopil, že jen málokdy lidé zabloudí až sem. Normálně to nejde. Jenom za jistých okolností. Mají i jiné návštěvy. Nejsou to lidé. Neviděl jsem je. Ale , když přijdou vím, že jsou tam. kde jsou Ovaziovi. Píši vše co mi připadá jako důležité. Zkusím se vrátit na zemi a vše znovu vysvětlit lidem. Ovaziovi bojují mezi sebou kvůli nám, lidem !!! Nepřátelství mezi lidmi jenom zhoršuje situaci. Lidstvu se nevěří. Většina je rozhodnuta nepustit nás dál. Nechat nás, kde jsme. Někteří tvrdí, že by bylo potřeba Zemi spálit a učinit jí novou. Půjdu to říct lidem, ale myslím, že mne nazvou bláznem…..Nikdo si neumí představit , že čas může být tvrdý nepřítel.”

Georgí jenom dodal: „Pořád nevím jestli jsem v pekle , v nebi nebo v očistci?!”

Zeptal jsem se jak to myslí? Chvíli mlčel a pak zamyšleně řekl : „Nevíme , kde jsme a nevěděl to ani On. Ty říkáš , že jsme na jiné planetě. Jenže v noci nejsou vůbec vidět žádné hvězdy!”

Zíral jsem na Georgie jako na mrkev v bramborové kaši.

„Žádné hvězdy! Žádný vesmír. Když jsi spal , byl jsem venku. Byla jenom tma,řídká tma.”

„Stěna. Jistě je tam stěna. Skrz ní nejsou vidět hvězdy.”

Nad námi se ozval šramot a díra se zakryla obřím okem.

„Hej vy tam dole. Polezte.”, mluvil vážně Kis.

Vylezli jsme na horu.

„Ten před vámi vás nějak zajímá ?”, řekl Kim.

Šel jsem s pravdou ven: „Nechal tam dopis, že tu byly nepokoje. Že někteří z Vás nechtějí, aby sem lidé přicházeli.”

Mluvil jsem statečně, ale v hrdle se mi slova zajíkala.

Kis a Kes se najednou přemístili na druhý konec louky. Zkusili jsme to také. Myslím , že Georgíovi se to podařilo a že mne vzal sebou.

Kim a Kes se na nás ani nepodívali a přemístili se na vrcholek obrovského stromu. Povedlo se to i nám.

Uznale pokývali hlavou. Pak ukázali na jiný strom, který mohutně vyčníval nad lesem.

Zkoušeli jsme se Georgím přemístit, ale nešlo nám to. Kim a Kes se na sebe s ulehčením podívali a Kes zašeptal s velkým napětím ve tváři.

„To je strom poznání. Tam zatím nesmíte. Zkoušeli jsme, jestli vám neporadil nepřítel.”

Georgie kývnul a já nechápavě kouknul na Georgía.

„To je ten strom z ráje?”, kouknul významně na mne. Pak se obrátil na Kese: „Jsme v nebi?”

Kes zavrtěl hlavou.

„Jsme v pekle?”

Kis zavrtěl hlavou.

„Jsme v očistci?”

Oba zavrtěli hlavou.

Jsme v ráji?”

Kes zavrtěl hlavou: „Nejste na místě s nějakým jménem, které znáte z vašich knih. Vaše knihy jenom naznačují. Pomáhají těm, kteří, chtějí být vidoucí. Nejsou však návodem na cestu sem. Jenom znázorňují věci, které se vašimi slovy ani popsat nedají. Vy ani nemáte slova pro vysvětlení času. Vaše slova nevyjadřují úplnou pravdu. Jenom naznačují.”

Kis dodal tajuplně: „Nejste tu však zbytečně. Možná , že se přemístíte jako vědoucí.”

Kes řekl : „Jako ten před vámi. Měl úkol. Ale ne od nás. Proto jsme ho nenašli ani na zemi. Víc vám nemůžeme říct, protože víc nevíme. Nechceme abyste získali falešnou představu. My o světě nerozhodujeme. Ani táta ne. My vás jenom připravujeme. Zkoušíme, jaký úkol jste schopni na Zemi splnit. “

Kis ještě rychle dodal: „Samozřejmě , když budete sami chtít. Doba , kdy jsme lidi přinutili něco vykonat, je už pryč. Bylo to nevhodné řešení. Prohrávali. Ztráceli sílu. Byl to spíše teror nežli pomoc.”

Georgie se zeptal tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet : „Byl tu Kristus?”

Kis a Kes pokrčili rameny : „Zeptejte se táty. My jsme tu nikoho takového neměli. Ale víme, že na Zemi žil Kristus a že říkal mnohé věci, které učíme i my. Naši sousedé říkají, že se sem vrátil a už tu zůstal. Také Mohamed a Gandí. Ale my nevíme nic víc. Jsou tu jiní, kteří rozhodují i o nás. Kolem nás je stěna a ta nedovoluje víc nežli můžeme.”

Náhle ztuhly. Pod vysokým stromem se objevily dvě obrovské stopy , které se postupně vmačkávaly do země. Pak se k nim přidalo tělo. Bylo průhledné.

Kis a Kes se uklonili na pozdrav a mlčeli.

K tělu se přidala hlava. Oční důlky měli hloubku propasti. Nebylo v nich oko. Byly velké jako plátno v kinech. Promítal se v nich film.

Nebyli jsme schopni slova.

V očích se pohyboval vesmír. Galaxie. Objevila se planeta Země. Země byla pustá. Nad vodami se vznášel opar. Obraz ztemněl a znovu se rozsvítil. Na zemi žili lidé ve velkých městech. Všude byl ruch. Domy či hrady vypadaly starověce. Lidé se přemísťovali. Objevovali se a zase mizeli. Pak se lidé zabíjeli. Zmatek. Násilí. Plno krve. Byli krutí. Města hořela. Mezi lidmi se pohybovali tvorové podobní Ovaziům. Náhle přišla velká voda z nebe. Uhasila oheň a zatopila svět. Pak se objevil muž, který měl mnoho posluchačů.

Georgie s úctou vydechl : „Kristus.”

Kim a Kes pokrčili rameny. Jejich tváře dávali najevo, že to není Kristus a nebo že oni nevědí, zda je to on.

V očích postavy se objevily oči. Velké a plné otázek. Oči mluvily, jako mluví u Ovaziů jejich tváře. Pak se otevřela ústa :

„Kim a Kes vás naučí všemu, čeho je potřeba k pohybu. Vrátíte se na zemi do své doby. Přinesete na zem poselství. Vaše poznání. Jediné však co vám dám sebou bude možnost se přemístit. Pro vaši ochranu. Pak se vrátíte sem, budete-li chtít. Věříme Vám. Avšak čas bude pořád silnější, než budete vy. S tím nejsme schopni udělat nic.”

Postava zmizela. Stopy v zemi se vyrovnaly s okolím.

Kim a Kes byli celí radostní. Tváře jim hrály štěstím.
“Kdo to?…..”, zeptal jsem se.

„Ten, kdo smí odemknout bránu stěny a přijít k nám.”, řekl Kes

„Anděl?”, zeptal se Georgie.

„Daleko za stromem poznání je stěna a v ní je brána. Tam stojí ten, kdo tu byl. Přichází jenom tehdy, když se děje něco důležitého.”

Georgie vydechl úžasem: „Cherubín.”

Kis se na Georgie dlouze zadíval a pak prohlásil : „Jsi pod vlivem Knihy z vaší Země. Ta kniha sice nelže, ale vaše slova nemohou popsat věci ani události, tak jak jsou doopravdy. Lidské myšlení je….” Kis se podíval tázavě na Kese.

Kes kývl: „To bude jedna z lekcí, kterou se máte učit. Zítra jí proberete s tátou.

Kis dodal ke Kesově řeči : „Máme radost, že vás vybrali. Radost, že máme zase úkol. Mysleli jsme , že potom co se stalo….”

Kes žďuchnul do Kise a ten provinile zmlknul.

„Co se stalo?”, zeptal jsem se.

Kis prohlásil : „Nesměli jsme mít nějaký čas žádný úkol. Něco jsme provedli. Ale nechceme přijít o nový úkol a tak vám to neřekneme.”

Kes se usmál : „Jestli se sem vrátíte, dozvíte se mnohem víc.”

Od té chvíle byl trénink opravdu tvrdý. Kis a Kes se asi chtěli zavděčit. Ráno přemísťování. Odpoledne výuka.

IV.

Tátovo vyučování.

Nejprve ze všeho se podíval na mne a zeptal se : „Jak moc znáš vaše knihy?.”

„Čtu hodně knih.”

„Máte dnes mnoho knih? Mívali jste jen dvě tři… V každé části země jinou. Všechny však mluvily na stejné téma.. jenom z různým vrstev myšlení”

Obrátil se na Georgía: „Ty znáš jakou knihu?”

„Nejvíce znám Knihu Knih.”

„Ano. To je dobré. Máš to jednodušší nežli On.”, ukázal na mne a mile se usmál.

„Kdosi u vás dobře pochopil, že dělání mnoha knih je bláznovství a nemá konce. Prostě mnoho knih rozptyluje. Mate. Klame. Rozmí…”, Nemohl si vzpomenout na slovo. Otevřel lister. Lister bylo pár listů, na kterém se míhali sami od sebe znaky. „ Už to mám. Rozmně..rozumně…rozměl..ňuje.”

Dívali jsme se na něj užasle. Byli jsme vytrženi do nepochopitelného stavu. Tajuplného. Měli jsme pocit, že se na život díváme z výšky mnoha staletí.

Georgie byl pohotovější nežli já: „Izraelský Král Šalomoun.”

Táta pokýval hlavou a kouknul do Listeru : „Ano. Tak ho jmenuje Lister.”

„Byl tu?”,zeptal se zvědavě Georgie.

„Tvoje otázka nás dojela do výuky.”,řekl Táta.

„Dovedla.”, řekl jsem. Táta se nezlobil : „Ano. Správně. Dovedla. Dojela je až později. Až když bylo vymyšleno kolo.”

Usmáli jsme se na sebe. Byl jsem zvědavý. Byl jsem spokojený, že moje rozjímání u řeky mne dovedlo až sem.

„Lidské myšlení může mít mnoho rozměrů. Říkám může. Proč? Protože nemá vícerozměrnost. To je velká škoda pro lidi.”, Táta zdvihl prst pro zdůraznění, „Nemá. Ale pozor. Může mít!!”

Pokývali jsme hlavou, aby věděl, že vnímáme.

„Kapacita mozku člověka je připravena na mnohé. Ale člověk neumí. Nezná cestu. Nemá návod. Měl by ho mít. Měl by se s ním narodit, ale při narození chybí schopnost. Jen někdy, někde, někdo umí….” Podíval se na mne. Kývl jsem, že je tomu rozumět. Svaly na tváři se usmály.

„Je to vada….chyba…. Kdysi bylo dobře. Lidé s námi mluvili. Neuměli se sice přemísťovat… Nepotřebovali. Mohli mluvit ze Země. My jsme mohli mluvit s nimi. Nebyla mezi námi stěna.” Zamyslel se.

„Takže na otázku, zda byl ten či onen člověk u nás , je těžké odpovídat. Možná existuje záznam. Možná ne. Ono není důležité, zda je člověk zde nebo jinde…Může s námi mluvit. Vnímat nás……Až nás opustíte nebudete vědět, zda jste zde byli nebo zda jste byli jenom vytr…ženi.”

Kroutili jsme hlavou, že nerozumíme.

Tátovi zasvítili oči: „Až se vrátíte, budete na tom samém místě, odkud jste přišli a bude ten samý čas…Ty budeš sedět nad řekou.”, Táta ukázal na mne a pak na Georgie, „ty budeš v komnatě léčitelky.”

Kývli jsme.

„Ty se podíváš na hodinky a zjistíš, že musíš utíkat domů.”

„Aha”, řekl jsem

„Ty Georgí budeš muset také utíkat, protože na dveře léčitelky bude bušit Jindřichova stráž.”

„Úůůů.”, zaskučel Georgí.

„Neboj se.Utečeš jim zadním východem.”

„A dál?!!! Jak to s námi dopadne dál?”, dychtivě volal Georgie.

Táta pokýval hlavou a svaly dávaly najevo únavu.

„Jsme teprve na začátku. Nemám čas se přemísťovat tam, kde budete za rok, za deset let. Ani to vlastně není správné. To není účel. Nepotřebujeme ani vědět, jak se budete rozhodovat.”

„Co je účel?”, zeptal jsem se.

„To je důležitá otázka. Dokopeme se k ní.”

„Dopracujeme se k ní.”, řekl jsem skromně.

„Ano. Dokopat se můžete pokladu na jednom místě. Vy se dopracujete na mnoha místech…po více lekcích. Jako Socha…Socha je z různých míst jiná. Je pořád stejná, ale z každé strany jiná. Vy musíte vidět sochu ze všech stran najednou, abyste pochopili účel.”

Omluvně jsem kývl.

Táta byl trpělivý . Začal číst z Listeru:

„Kniha Knih. Tóra. Křesťanské knihy.Korán….. zpěvy Rgvédy. Čínské legendy císaře Chuang-Ti. Vesta Perského zoroatrismu. Řecké básně. Hésiódos. Příběhy z národů…”

Přestal číst a zeptal se mne: „Četl jsi všechny?”

„Ne.”,odpověděl jsem.

„Ani to není potřeba. Všechny mají jeden účel. Mluví o tomtéž…O času…. Proto má Georgie doklapnutí jednodušší.”

Urazil jsem se . Georgí žil před tolika staletími! Zabral jsem do pedálů v obrátkách svého myšlení : „V legendách je mnoho rozporů. Nepřesností. Některé jsou jenom vymyšlené. Georgí nezná celou historii , jak ji známe my, později. Která z těch knih má skutečně pravdu?! Která popisuje přesně, co se stalo nebo se má stát?!” Vstal jsem zvědavostí.

Odpověď mne usadila zpátky na kamennou židli: „Všechny mluví správně.”

Dal jsem najevo vědomosti: „Tak třeba Gilgameš a Noe. Každý popisuje potopu jinak. …”

Zarazil jsem se: „Byla vůbec potopa?”

Táta se shovívavě usmál: „Byla nebo nebyla. To je právě úplně jedno.”

Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou: „Já musím mít vědecké důkazy, abych mohl něčemu věřit. Na světě už chodilo a psalo tolik podvodníků, že nevěřím nikomu.”

Tátovi svaly zesmutněly : „Ano… máte to těžší. Snažíme se zmatek uspořádat. Dát vám světlo…” Pak se zarazil.

Byl jsem napnutý. Začne Táta mluvit o účelu?

„…O účelu až později. Nejdříve musíš vidět sochu ze všech stran najednou.”

„Knihy, které jsem jmenoval a mnoho o dalších z našeho seznamu, mají jeden účel. Vzbudit ducha touhy..Správný Pocit….”

„Pocit?”,zvolal jsem, „Pocit?! To snad ne?! Přece nemohu založit víru na pocitech.”,

Táta něco našel v Listeru a četl:

„Zkus popsat nějaký silný zážitek slovy. Zážitek je mlhavý. Rozplizlý do slov…. Řekneš-li: To je nádherný západ slunce – vyjádříš tím velmi málo. Zahraj svůj zážitek na hudební nástroj, řekneš mnohem víc, vyjádříš se přesněji nežli slovy. Pocity jsou víc než slova…..Kdysi jsme spolupracovali s nadanými hudebníky tam u vás. Uměli vyjádřit to, co bychom chtěli lidem říci.”

Pohlédl na Georgie : „Měli Izraelité před Mojžíšem Tóru?”

Georgie zavrtěl hlavou.

„ A přece měli silnou víru a někdy i mluvili s někým z nás.”

Mlčel jsem.

„S námi jste se nespojili pro své znalosti! Mluvíte s námi kvůli svým pocitům!”

Cítil jsem, že mám pochopit něco, co pochopit nemohu, protože jsem otrokem své doby. Společenského myšlení mého století. Ano, když jsem si u řeky uvědomoval nepříjemný pocit , že jsme v naší civilizaci jenom stádo otroků pod neznámým pastýřem, tehdy jsem se přemístil.

Georgie kývnul : „Přemísťování je založeno na touze.”

„Celý vesmír je založený na myšlence. Hmota je jen součástí myšlenky. Proto mu říkáme Homte. Vesmír nejsou Galaxie. Slunce. Planety. Vesmír je pocit. Myšlenka. Duch.”

„Vesmír. Homte…Homte je živý Bůh a my jsme jeho součástí?”, zeptal jsem se v naději že své myšlení seřadím.

Táta se usmál : „Potřebuješ škytulku.” Podíval se do listeru a omluvně se usmál. „Škatulku. Zařadit do šuplíku. To nejde. Máš jenom z jedné strany pravdu. Díváš se na sochu jenom z jedné strany. Homte není Bůh. Ale chceš-li to pojmenovat po vašem, je součástí Boha.”

„Četl jsem, že u vás byla válka.”, zaútočil jsem.

Táta opravdu hodně zesmutněl : „Ano. Jeden to zapsal vaším Písmem, aby jste měli informaci. Je to první lidský spis u nás. Je vzácný, když je první. Rarita. Proto ji tam necháváme i všechno zařízení Johanese..Je to naše první mísímam.,..totiž mu..seum”, zacitoval Táta z Listeru.

Pokračoval: „Může dokonalý Bůh onemocnět? Válčil sám proti sobě? Máš správně pocit, že ne. A přece válka byla. Nevěděli jsme, ke komu patříme. Velká křeč myšlení. Zničující výbuch pocitů. Neválčíme jako u vás na zemi. Naše zbraně nejsou tělesné. Nevědět, kde je moje místo v Homte, je stejné jako být u vás zavřený ve tmě bez vody.”

Začínalo mi docházet, že samotný Homte nemůže být Bůh.

„Udělali jste dnes opravdu pokrok. Skončíme. Přemýšlejte sami. Vy chápete. Proto zde. Základní lekce za námi. Myšlení člověka má více vrstev. Jako socha. Původně měl člověk vidět sochu ze všech stran najednou. Ale nevidí. Možná, že se vám jednou podaří víc..”

Chtěl skončit, ale poznal na mé tváři otázku. Odpověděl: „Nebudete patřit mezi vládce na Zemi. Nebudete bojovat. Nepovedete válku. Naopak….Opravdu – velmi , hodně naopak. Vaše poznání má jiný účel.”

Usmál se na mne shovívavě a já se začal stydět za to, co mne napadlo. Jsem skutečně hloupý jednovrstvý člověk, kterému zajiskří oči, když má možnost být mocnější jak druzí. Znát pravdu, znamená v naší civilizací, mít moc nad těmi, co žijí v klamu. Pravda a čas slouží něčemu jinému. Snad porozumím.

Táta ještě dodal : „Určitě se vám podaří…řeknu to z listeru…: Objevit sami sebe. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.”

V.

Večer jsme měli návštěvu.

Kis ukazoval na Kese : „Je do ní blázen. Budou jako máma a táta.”

To mluvil o slečně, která přišla na návštěvu. Tedy nepřišla, přemístila se. Ještě nemám asi správný Homte vkus. Připomínala mi Orangutana u nás v ZOO. Ale Kes se před ní tvářil jako anděl. Jeho lebeční svaly se křečkovaly do tvaru srdíček a ona na tom byla podobně.

Protože jsme už dospělí, zeptal jsem se: „Nechci vyzvídat, ale…. jak .. no, než jste se vy narodili něco tomu muselo předcházet.”

Kis se usmál : „Jak se rozmnožujeme?”

„No ano. Přesně tohle jsem chtěl vědět.”

Kisovi svaly se dostávali do smějící se křeče : „Všichni lidé se ptáte na totéž. Je to jiné než u vás. Vy jste fyzičtí. U nás je to jinak. Ostatně v zítřejší lekci se dozvíš víc. My vlastně nejsme….”

„Nejste co?”

“Nejsme to, co vidíš ty.”

„Chceš říct, že jste jiní?”

„Normálně bys nás neviděl. Jako jsi neviděl, toho co přišel od brány.”

„Aha”, řekl jsem hloupě.

„Rozmnožujeme se jinak než vy.”

Přestal jsem si být jistý, že opravdu jsem ten pravý , co by měl pochopit víc než normálně.

VI.

Ráno jsme při výcviku přemísťování hráli hru na zmizení. Ten druhý se snažil přemístit s prvním. Ten, ale musel udělat v mysli kličku, že druhý odletěl jinam. Nejde popsat návod, ale představte si dvě ženy. Obě se potřebují vypovídat. Potřebují vyprázdnit sklad myšlenek. Vysypat oříšky z pytlíku na talířek. Dvě ženy čistící si mozek. Každá mluví o svém životě, starostech a pocitech. Mluví, kývají si navzájem, ale vůbec se neposlouchají. Až se obě dosyta vymluví, řeknou : „Pěkně jsme si popovídali.” Stejné je to se zmizením. Musíš naladit mysl a pocity srdce, jinak nežli tvůj pronásledovatel. A v pravý čas mu zmizet. On letí vlevo a ty vpravo.

Zeptal jsem se, myslím že logicky : „Umí se na zemi přemísťovat i jiní lidé?”

Kim kývnul hlavou.

„ Proč se učíme zmizet, jestliže by tam nikdo jiný takový nebyl?! Stačilo by se přemístit.”

Kes jako obvykle řekl : „To ještě budete probírat s tátou.”

Nedal jsem se odbýt: „Asi jo. Jenže já chci slyšet tvůj názor. Táta říkal , že nebudeme bojovat. Ale přitom můžeme mít na zemi nepřátele, kterým budeme potřebovat zmizet.”

Georgie na mne uznale kývnul . Konečně jsem v něčem před anglánem od Jindřicha.

Kes: „Situace na Zemi je zvládnutá. Nemůžete mít horšího nepřítele nežli člověka. Sami sebe. Jenže musíte být připraveni i na eventualitu, že situace není zvládnutá všude sto procent.”

„Jo tak. Není sto procent? Co když se mi nepodaří zmizet, mohu se nějak bránit?”

Kis řekl rozhodně : „Tuhle eventitutatualitu jsme zavrhli.”

„Vy jste si jí zavrhli?! Vida. A jak to dopadne s námi, když nezmizíme?”

„Špatně. Už se nevrátíte.”, řekl ledově Kes.

Kis dodal konejšivě: „Budete mít možnost nás zavolat.”

„Vy přijdete na zemi a zničíte naše nepřátele?”

Kis a Kes se na sebe dlouze podívali. Obličej jim hrál různými výkřiky , jak se mezi sebou domlouvali bez hlasu jenom svalstvem.

„Ještě se zeptáme táty. Ani my nevíme, co si můžeme dovolit. Táta vám řekne, to co my : už nechceme válku.”

Pak oba najednou zmizeli. Nestačili jsme se k nim připojit. Byli opravdu o sto procent lepší v přemísťování, jak my. Jako jsou dobří a špatní šermíři. Dobří a špatní šachisté. Zmizeli beze stop.

Georgie řekl : „Válka je popsána v Knize Knih. Andělé byli svrženi do blízkosti Země a Satan má velký hněv. Proto odešel bojovat se zbývajícími dětmi ženy.”

„Jaké ženy?”

„Jejich matky.”

„Kdo to je ?”

„Nevím. Asi jejich církev v nebi!”

„Ale říkají, že nejsou andělé. Že nejsme v nebi. Že Homte není Bůh. Že v té tvojí Knize, není všechno přesně.”

Georgie se nechtěl přít. Chtěl zmizet. Jenže já jsem se rychle naladil na to, že chce být beze mne. Oba jsem přistáli v jeskyni našeho předchůdce. Georgie se na mne díval  znechuceně, ale pak přece jenom promluvil :

„Chtěl jsem se tady ještě porozhlídnout.”

Hledali jsme oba novou stopu.

VII.

Vedle nás se ozval hlas Kese: „Nic jiného už nenapsal.”

Lekl jsem se. Viděl jsem dvě veliké prohlubující se stopy na podlaze jeskyně.

Tentokrát se neobjevilo tělo ale jenom jako oko. Bylo velké jako televize.

Kes se rozhodl, že nám něco promítne.

„Táta řekl, že vám máme ukázat část záznamu.”, ozval se hlas Kise.

V oku se objevila země. Byla modrá kulatá, jak ji známe z fotografií družice. Georgie byl u vytržení.

„Úžasná. Je kulatá a úžasná. Boží stvoření.”

Měl v očích slzy. anglán citlivej.

Pak jsme uviděli zrůdy. Zuby krokodýla. Oči dravé šelmy. Krev kolem čenichu. Říhaly. Prděly. Děsně ječely. Řídily se k Zemi, jako když hodíš mršinu do propasti.

Udělalo se mi zle. Georgie byl na zvracení.

Film skončil.

Kesův hlas řekl : „Nemohou vám ublížit. Mají strach. Ale mohou se snažit předat strach vám. Když šikovně zmizíte, nedosáhnou na vás. Jsou přivázaní, jako bývají přivázaní u vás psi. Mohou jen tam, kam jim dovolí řetěz.”

„Jsou draci?”, zeptal se Georgí.

„Nejsou. Nemají zuby. Ani nemohou vydávat zvuky.” , poučoval Kis, „Ucítíte jenom chladný ledový vzduch. Velkou únavu, jako když ztratíte mnoho krve. Vaše duše bude neklidná, jako rodička před porodem. Znejistíte. Je zbytečné učit se bránit. Je nutné naučit se zmizet ze špatného názoru.”

„A nyní už polezte ven.” , zvolal Kes, „Jdeme se koupat.”

VIII.

Večer jsem byl sám a mohl jsem si shrnout myšlenky do pár vět: „Bylo mi dovoleno přemístit se do neznámého prostoru. Byl jsem vybrán, abych se naučil několik věcí, které na Zemi neumí každý. A čekám, že dostanu nějaký úkol a vrátím se zpět na Zemi, nebo lépe řečeno zpět do svého prostoru na Zemi.

Zrovna tak byl pozván Georgie, ale ten se vrátí do jiného století.

Proč jsme byli pozváni zrovna my dva? Proč? Co nás čeká dál?

Než jsem usnul, uvědomil jsem si, že u Ovaziů je velmi málo legrace a humoru. Málo času na zábavu. Asi jde o důležité záležitosti. Nebo neumí být veselí a bezstarostní?

Usnul jsem.

IX.

Angličan měl špatný den. Kam se uhnul, tam jsem se uhnul i já. Kis a Kes byli moc spokojení. Pak jsem dělal volavku já. A kam jsem se přemístil, tam se přemístil i Georgí. To jsem měl zase vztek já.

Mizení nám vzájemně nešlo. Kis a Kes však byli velmi optimističtí: „Překvapilo by nás, kdyby jste uměli zmizet. Naučíte se to, až budete vidět více rozměrů. Přemísťování ve dvojici vám jde nádherně.”

Kes přidal znázornění : „ Když bude před vámi stěna a ty se schováš za ní, bude hned jasné kde jsi. Když tu však bude mnohorozměrná soustava. Pět, deset rozměrů, pak nebude hned jasné kam zmizíš. Teprve až vaše myšlení odhalí více úhlů pohledu, budete schopni zmizet v labyrintu.”

X.

Táta na nás přišel s teorií relativity. Georgí koukal jako vyoraná myš, o čem je řeč. Já už byl o něco chytřejší. Ale mám-li říci pravdu, byli jsme na tom stejně. Já jen věděl, že záleží na úhlu pohledu a místo ze které něco pozoruji. To však George rychle pochopil také.

Nešel na nás s časem a vesmírem. Vysvětlil jednoduchý názor:

„Řeknu-li slovo pravda. Co se vám vybaví?”

„Lež.”,řekl jsem

„Pravdu mohou mít dva lidé různého názoru.”, řekl George.

„Opakem pravdy je ve vašem myšlení lež. Ze dvou úhlů pohledu mohou existovat dvě pravdy a dvě lži. Ze tří pohledů tři pravdy a tři lži. A tak dále. Barvoslepý člověk prohlásí, že se na obraze střídá světlá a tmavá. Druhý prohlásí že se tam střídá bílá a černá. Jiný uvidí modrou červenou a jiné barvy. Všichni tři mají pravdu. Z mého pohledu však mohou také lhát. Barvoslepý prohlásí že vidí červenou a modrou, protože slyšel předtím od vidícího barev, že tam ony jsou. Přitom nevidí nic než odstíny jedné barvy. A v tom spočívá zmizení. Přemísit se na základě jedné myšlenky a touhy už ovládáte. Nyní jde o to znásobit pohled.”

„Analýza mi nikdy nešla. Logika není mojí silnou stránkou. Jsem spíše básník.”, prohlásil jsem vzdorovitě.

„Básníci to mají jednodušší.”, řekl s ledovým klidem táta, „Přemístit se , je vlastně chvilka poezie. Vymyslet si něco, co není v dané chvíli běžné, očekávané, podstatné.”

„Když napadne jednoho, že chce na poušť , musím v tu chvíli myslet na ledovec.”, řekl George.

„Ne. To je primitivní a jednoduché. Když první myslí na poušť, musíš myslet na nekonečné praní špinavého prádla.”, zkusil jsem vtipkovat.

Táta se zasmál.: „ Zkuste to znovu. Poušť. Co vás napadne?”

„Poušť… dlouhé a nekonečné žvanění.”

„poušť …prázdné moře plné vln.”

„poušť… nebe plné hvězd”

„poušť…přítel se kterým si už nemáš co říct.”

„poušť…každodenní probuzení.”

„poušť…Okamžik při početí.”

V tu chvíli jsem se ocitl jinde.

Nebylo nic. Nebyl jsem já a přece jsem byl. Musel jsem být, protože kolem mne vanula zima.

Schoulil jsem se. Byl jsem nicotný. Bez významu. Bez chuti žít.

Ozval se hlas: „Má to smysl? Co vlastně budeš dělat pak? Naučíš se zmizet. Možná beztrestně vykradeš banku. Možná zabráníš vraždě. No a co? Jaký to bude mít smysl? Kdybys to udělal jako normální člověk, můžeš být na sebe hrdý. Ale pomocí cizí síly? Budeš jenom otrok. Nástroj. Kolik dobrých skutků uděláš, nežli se dopustíš chyby? Každý vždycky udělal chybu. Chyby se trestají! To ještě nevíš. Čím více se naučíš, tím více budou vyžadovat. A pak? Jenom kdybys tušil co bude pak. Odmítl bys ihned spolupracovat . jenže oni ti nikdy neprozradí, co bude pak. Upíšeš se idee a budeš trpět pro slepotu, s níž jsi jí podepsal.”

Hlas byl vtíravý. Postupně jsem umrzal. Postupně jsem odumíral. Postupně jsem přestával existovat. Odevzdal jsem se smrti, nebo čemusi podobnému.

Pak jsem si uvědomil, že se mohu přemístit. Zadíval jsem se uvnitř sebe na moře.

Ocitl jsem se u moře. Nádherné azurové. Neustávající koloběh vody. Uklidňující. Ozval se temný smích: „Myslíš , že unikneš? Neutečeš sám před sebou.Hlas je tvůj hlas. Slova jsou tvá slova. Myšlenky jsou u tebe. Nezbavíš se nejistoty. Nepohneš vesmírem, protože nemá pevný bod, kolem kterého se točí. Nepřeliješ moře malou lžící. Čeho se chceš dopustit ve své pýše? Ve své neznalosti. Kolika rozměrům se naučíš? Vždyť nerozumíš ani sám sobě. Nechápeš-li kdo jsi a kam jdeš, jak pomůžeš druhým? Kde vezmeš jistotu, že vidíš více rozměrů? Co když vidíš jenom jednu a tutéž sochu. Vidíš jí plasticky? No a co? Není to vlastně normální? Nenech se oklamat sám sebou!”

Znovu jsem se přemístil. Ocitl jsem se v obrovském lese. Znovu hlas. Unikl jsem na poušť. Mučivá slova na mne vála z písků. Z dun se ozývalo pochechtávání.

Pokusil jsem se políbit vysněnou ženu. Moře. Les. Poušť. Zmizely. Hlas utichl. Pocítil jsem teplo v těle. Ocitl jsem se vedle Georga. Kis a Kes se pochechtávali. George byl překvapený. Nečekal , že zmizím.

„Kde jsi byl?”, zeptal se udiveně.

„Zmizel.”,řekl hrdě Kis.

„ A ten…ten hlas?”, vykoktal jsem ze sebe.

„Měl pravdu.”, pokýval Kes.

„Pravdu v čem?”

„Slyšel jsi sám sebe. Slyšel jsi hlas svých myšlenek.”, řekl Táta.

„Mluvil jsem sám k sobě? Sám sebe jsem zastrašoval? Sám jsem chtěl zemřít?”, odmítal jsem nesmysl.

„Kdybys tušil kolik v tobě žije různých lidí.”, rozhorlil se Kes.

Otec ho však zpražil přísným pohledem. Jeho mimika udělala snad tisíc vykřikníků najednou.

Kes zčervenal studem a lítostí.

„Žije v nás více lidí, nežli víme? Jsem schizofrenik, který je jednou beránkem a podruhé vrahem?!”, začal jsem zvyšovat hlas.

Táta se díval laskavě.

George se zeptal : „Pochopil jsem dobře , že myšlenka má více rozměrů, nežli jsme schopni popsat nějakými slovy?”

Táta uznale pokýval hlavou.

„Ty jsi první zmizel.”,ukázal na mne. Pak ukázal Na Georgeho: „A ty začínáš pochopit.”

„Výborně. Výborně.”, objevila se máma. Tleskala radostně rukama, až se nám dělal vítr ve vlasech.

Za ní se objevila Slečna.

Kes zčervenal. Kis jej dloubl do boku a příšerně se zašklebil.

„Večer je v Myšlenkově zábava.”, špitla slečna.

Kis a Kes se podívali na tátu. Jeho svaly nedělaly otazníky, ale ani vykřičníky.

Máma řekla: „Vezmete sebou tyhle dva.”

„Ale to přece…”,namítal Kes.

Na tátově tváři se objevil jeden vykřičník za druhým.

A tak Kes jenom bezmocně rozhodil rukama.

XI.

Byl jsem ze slavnosti úplně vedle sebe. Na slavnosti bylo kromě „obrů” mnoho lidí.

Šok. Už dříve, když jsem ještě nic nevěděl o Ovaziových, se kolem mne pohybovali lidé, kteří znali svět za zdí Země. Kteří se již mnohokrát přemístili do jiných sfér. Z jejich slov jsem chápal, že se tu potkávají staří známí. Že se viděli již mnohokrát. Pochopil jsem , že spolupracují i na Zemi.Pochopil jsem , že existuje více učitelů než Ovaziovi. Že jsou mezi nimi rozdíly. Že jedni pokládají své učitele za lepší než jiné učitele. Slyšel jsem je, jak říkají : „Jsem rád , že jsem vyfasoval právě Kentauriovi. Jsou prostě báječní. A rozhodně nejsou pedantští jako Krieglovi.”

Také jsem se zastavil u skupinky lidí, kteří se tvářili ohromně profesionálně.

Jakýsi opálený svalnatec vykládal: „Když jsem zasahoval po třetí, už jsem uměl rychlozmiz. Než se stačili naladit, byl jsem pryč. Myslím, že se svíjeli bolestí.”

Druhý ve skupince přikývl, čímž naznačil, že rychlozmiz není nic tak zvláštního a profesionálně podotkl: „Nejhorší jsou podle mého zabedněnci. Tam nic nepomůže.”

Nevím co mne to napadlo, ale ležérně jsem pronesl : „ Někdo je nebezpečný zleva, jiný zprava, ale blbec ze všech stran.”

Skupina ztichla. Překvapeně si mne prohlíželi. Svalnatec se zeptal : „Nejspíš jste tu na návštěvě z jiného oddílu?”

„Jo. Tak nějak.”, zatvářil jsem se tajuplně.

Postarší dáma ze skupinky se na mne začala dlouze dívat a já cítil, jak mi měkně myšlení. Štěstí mi přálo, Kis mne totiž vzal za rameno a odváděl mne pryč.

Když jsme byli dostatečně vzdálení a když se ujistil, že se starší dáma již po mne nekouká, řekl : „Někteří si myslí, že mají tak velké zásluhy, že i Homte je proti nim prd.”

Kouknul na mne a povzbudivě se usmál.

Georgi byl na tom lépe. Hned na začátku potkal kněžku, u které se mu poprvé podařilo přemístit. Vyprávěla mu o tom, jak na dveře zabušila Jindřichova stráž a jak on ve chvíli, když vtrhli dovnitř, zázračně zmizel. Od té doby po něm marně pátrají a přitom se šíří pověsti, že je čaroděj.

Vůbec nevnímal, když jsem se ptal, jak bude možné, že až se vrátí odsud, tak se objeví v té vteřině, kdy zmizel a potom vůbec nezmizí, ale uteče zadním východem,jak předpověděl Táta. To jsem ještě netrušil, že Georgie dlouhou dobu neuvidím, protože se s kněžkou vrátí zpátky do Anglie. Na dotaz, zda se učil lépe než já, že už je zpátky doma se Táta jenom usmál: „Byl tam potřeba. Nepotřebujeme kolem sebe šířit tajemno a strach.”

Další překvapení mne čekalo za hodinu. Potkal jsem Lucku.

Koukali jsme nevěřícně na sebe.

„Myslela jsem, že se přemisťují jen…”,zarazila se.

„Jen kdo?”, zeptal jsem se, protože moje malé sebevědomí mi hned napovědělo, že asi myslí jen oduševnělé inteligenty jako byl její kluk Pavel, zatímco já jsem, slušně řečeno, „obyčejný plebs z paneláků”.

„To nic… prostě jsem měla jinou představu…Představa je závislá na naší výchově, vědomostech, pocitech…skutečnost může být jiná…jenže my jí nejsme skrz žalutie zkušeností a dřívějšího výkladu vidět.”

„Jak ses tu ocitla?”

„Jsem už na druhé slavnosti.”

„Já jsem tu poprvé a navíc si myslím, že můj učitel udělal vyjímku. Mám za sebou teprve několik lekcí… Popravdě řečeno, nechápu vůbec nic.”

„Píšu knížky.”, řekla Lucka, „Mám vliv na ty lidi co je čtou.”

„Už chápu, proč si se divila. Já nemám vliv na nikoho, kromě mojí mámy a bráchy.”

Pokývala hlavou:

„Nikdo neví proč byl pozván. Zdánlivě nepatrný člověk může způsobit úplnou revoluci v myšlení druhých.”

Pokrčil jsem rameny.
Řekla: „Když Mozart psal své skladby, byl sice populární opička, ale jeho dílo nebylo prodáváno. Zemřel s pocitem, že ničeho nedosáhnul.”

„A přece ovlivňuje dodnes lidstvo?”, dodal jsem s otázkou v očích.

Pokývala hlavou

„Odmítli mi odpovědět, jaký budu mít úkol, až se vyučím.”, řekl jsem zvědavě.

„Já ho také nevím.”, řekla.

„Chceš říct, že jsi už v druhém ročníku a pořád nic nevíš?”

„Pochopíš, že nepotřebuješ mít cíl. Budeš žít normálně . Časem se něco stane a ty budeš reagovat. Výsledek bude ten, že se v daném okamžiku rozhodneš jinak, nežli by ses rozhodl, kdybys  tu nikdy nebyl.”

„Znamená to, že se tady učím měnit svůj sud? Že to co se tady naučím, změní v budoucnosti mé rozhodnutí? “

Nechápavě se podívala.
Vysvětlil jsem : „ Oni se dívají do budoucnosti. Ví jak se zachovám například za rok. Proto mne nyní učí jinak myslet, abych se svobodně rozhodl v jejich prospěch.”

„Myslíš to tak, že když se například zabrání v minulosti aby měli Hitlerovi malého Adolfa, že by pak nebyla druhá světová válka?”

„Přesně tak.”

„Jenže ona přece byla.”

„Ale v té další budoucnosti už nebude.”

Usmála se: „V jaké další budoucnosti?”

Zarazil jsem se : „Myslím že existuje souběžně více časů. Je více minulostí a více přítomností a také mnoho variant budoucnosti.”

Pak řekla šokující myšlenku: „Co když je čas bytost?”

„By..bytost?” Asi jsem vypadal pekelně špatně, protože najednou řekla: „Zatancujeme si?”

Vzpomněl jsem si, že moje dávné přání bylo jednou s ní tancovat. S nejkrásnější holkou ve třídě. A že jsem byl do ní zamilovaný, ale nikdy jsem jí to neřekl, protože ona kamarádila s Pavlem a ten mi připadal jako nepřekonatelný soupeř. Držel jsem její tělo a cítil její vlasy. Bylo mi fuk nekonečno. Homte. Cíle. Budoucnost.

Na konci mi řekla: „Až budeš zpátky , pozveš mne do kina?”

Asi jsem se díval hodně zamilovaně, protože mne políbila na tvář : „Těším se že spolu půjdeme do Kina….S Pavlem jsme se rozešli…On neměl pro relativitu vůbec pochopení.”

„A já?”, zeptal jsem se.

„No uvidíme.”, řekla potichu. V jejích očích jsem však viděl přání, abych si s ní rozumněl.

XII.

Rozloučení po slavnosti:
„O pravdivosti našich pravd bychom měli rozhodovat sami většinou se odvoláváme na jiné autority. Nedovedusi představit na co se budu odvolávat až budu zpátky. Budou mne pokládat za blázna.”

“Lucka mi odpověděla:” Vůbec se neboj lidí. Boj se sám sebe. Sám sebe můžeš zabít. Udělala to většina lidí. Zabilo je Já. Vlastní malost. Pohodlnost. Stádovitost. Čtu knihy z různých náboženství,ale nenechám se jimi svázat. Odmítám podlehnout názorům většiny.Rozhoduji se s vědomím, že nejde o mne , nejde o někoho druhého. Jde o návrat k původnímu myšlení. Jde o to vrátit co zahynulo.”

XIII

Proběhlo mnoho lekcí u Ovaziových. Nechci unavovat výkladem a učením. Chtěli jste sci-fi a ne filozofickou esej.

Shrnu to: Každý z nás má v sobě sílu se přemístit. Nevím zdali v těle nebo bez něj. To není důležité.Každý máme v sobě sílu myšlení. Sílu přirozené inteligence. Každý máme možnost přispět k návratu lidstva. Žádné stroje a mimozemské bytosti. Žádní démoni a duchové. Žádné hvězdné války. Každý máme sílu měnit sebe. Bojovat proti uvadajícímu Já. Odolávat všednosti. Bourat zažité. Obcházet spoutávající pravidla. Zní to jako hesla? Jako reklamy na mostě? Možná. Protože jste se ještě nepokusili se přemístit.

Je to nesmysl? To si myslíte vy. Já vím, že existují i jiné světy.

XIV

Začalo se smrákat a řeka vlídně polykala světlo do svých vln.

Lucka na mne čekala před kinem.

Nekoupili jsme si lístky.

Seděli jsme v parku. Voněly stromy. Hučel prostor kolem hvězd.

Povídali jsme si o tom, jaký bude svět, až se lidé vrátí ke svým pradávným schopnostem komunikovat s jinými světy.

Tohle snění se nám líbí ještě víc jak polibky.

prolog

Bůh stvořil světlo i tmu..Člověku je jednodušeji, když zná jen jednu pravdu, ne dvě, tři… Pravda stačí jedna, ale ne plochá, nýbrž mnoho rozměrná, pravda je totiž plastičtější, nežli se na první pohled zdá. Pokusil jsem se vejít jinými dveřmi do téhož domu.

Pokračovat ve čtení

Sherlock Holmes

„Mezi těmi lidmi mám vždy zvláštní pocit.”, prohlásil Holmes. „Oni totiž nechávají mizet své mrtvé.”

Watson překvapeně zkrabatil obočí.

„Milý Watsone, zdá se, že nejste úplně informován o náboženství židů.”

„Poučte mne Holmesi.”, řekl skromně Watson.

Pokračovat ve čtení

Citát z Koránu: ‘Jeho duše se pak navrátí do jeho těla a dva andělé k němu přijdou. Posadí ho a řeknou mu: „Kdo je tvůj Pán?” Odpoví: „Můj Pán je Alláh.” Zeptají se jej: „Jaká je tvá víra?” Odpoví: „Má víra je Islám.” Zeptají se jej: „Kdo je ten člověk, který byl mezi vás seslán?” Odpoví: „Posel Alláha.” Zeptají se jej: „Odkud ses dozvěděl o těch věcech?” Odpoví: „Četl jsem Knihu Alláha, uvěřil jsem a prohlásil to pravdou.” Na to Hlas z nebes prohlásí, „Můj služebník řekl pravdu, tak tedy pro něj roztáhněte koberce ze Zahrady a otevřete mu bránu Zahrady”

Fáíd myslel na slova Koránu, když se lehce vznášel k nebeské bráně.

„Takhle jsem si to přesně představoval.”, radoval se Fáid. U vchodu do zahrady, se na něj usmála modrooká blondýna a oslovila Fáída.

„Bylo to pro tebe těžké?”, politovala jej, ale on nechápal o čem mluví. Nebylo pro něj těžké se vzdát života. „Sloužit Nejvyššímu není těžké.”odpověděl překvapeně.

„To chápu, ale přece jenom. Bylo zabito tolik lidí. Sám jsi zabil sebe?!…Tvůj Bůh ti to nepočítá za hřích?”, divila se dívka. Její oči byly jako nebe. Její vlasy jako slunce. Oslňovala jej svojí krásou. Ani v těch nejodvážnějších snech, které míval po sledování některých evropských televizních filmů, neměl nikdy tak odvážný sen. Učinil velkou věc, když jej Bůh odměnil, tak nádhernou ženou. Přiblížil se k ní na dosah ruky a toužil se jí dotýkat. Šla pomalu k nebeské bráně do rajské zahrady. Její tělo bylo dokonalé a ladilo se vší nebeskou nádherou. Byl pyšný na to, že je Bůh chce odměnit.

U brány stál anděl. Vpustil dívku dovnitř. Fáída však zastavil.

„Jsi požehnaný a je ti odpuštěno. Ne kvůli tvému pokání, ale kvůli víře, s níž jsi vše za svého života činil. Nyní stačí, když uvěříš v našeho Pána. V Ježíše Krista. Přijmeš-li s vírou jeho oběť za tvé hříchy, budeš vpuštěn i touto branou.”

Dívka na něj čekala za bránou a mile se na něj usmívala.

„V Ježíše Krista?! Allahu Akbar! Al-iláh je nevyšší! Proč bych měl uvěřit v jednoho z křesťanských proroků, když už věřím v nevyššího proroka Muhameda? Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám.”, divil se Fáíd.

„Touto bránou vstupují do ráje křesťané, muslimská brána je na východě od ráje.”, odvětil klidně anděl.

„A ona?”, zeptal se Fáíd, „Ona je přece mojí odměnou.”

„Tvojí odměnou?”, divil se anděl,”O tom nic nevím.”

Také dívka se tvářila překvapeně.

Vedle Fáída se objevil jiný anděl a ukázal prstem na Fáídovu hlavu.

Fáídovi se v tu chvíli zazdál sen . Přibližoval se ke rtům zlatovlásky. Měla vonný dech. Celá voněla. Odhodil bílé sako na zelenou, na krátko ostříhanou trávu, aby se mohli posadit.

„Díky al-iláh. Plníš svaté sliby svým služebníkům.” Jiný anděl náhle kývnul hlavou.

Obraz se rázem změnil.

Modré oči zčernaly. Rozdrcená hlava, jako nakopnutá velbloudem čpěla kouřem a lidskou spáleninou. Měla vypálené oční důlky. Faídovi se hrnuly zvratky do hrdla.

„Allahu Akbar. Nejvyšší! Na cestě Boží jsem bojoval! Bože odpouštějící, slitovný. Je to peklo?”

Druhý anděl dal příkaz.

Hlava se proměnila v krásnou černovlásku s očima hlubšíma jak vesmír. S očima slibujícíma vody i v čase sucha. Měla horký dech. Fáid se podivil nad příjemnou změnou, a uznal, že arabská krev je důstojnější jeho oběti, nežli erotické sny z dětství naočkované televizí. Fáíd hleděl do očí té černooké dívky. Fáíd se propadal. A zamilovával.

Natáhnul ruku pro pomoc. Ale dívka stála smutně a pozorovala jeho pád. Zaplnil bílé sako změtí svého skáceného těla. Stála a hleděla nevěřícně.

„Vypadáš docela normálně.”, vzdychla.

„Normálně? A jak bych měl podle tebe vypadat?”, zeptal se Fáíd vztekle a snažil se rozmotat své nohy a ruce. Podařilo se mu alespoň posadit.

Mlčela.

Fáíd se otočil po andělech. Nebyli tu ani andělé, ani nebeská brána a nebyl tu ani ráj.

Dívce sednul na ruku nádherný motýl. Křídla vybarvená jako nejkrásnější arabské vzory. Motýl měl hlavu dítěte. Dívka jej užasle pozorovala, chtěla jej pohladit, ale motýl rychle uletěl.

„To byl on.”, špitla radostně, ale pak posmutněla. Nenechal se pohladit. Přišla o lásku. Přišla o své dítě. Dítě patří Bohu a vůbec, vůbec, nepatří jí.

„Nenávidím tě.”, pronesla na adresu Fáída. A Fáíd se přikrčil při tak prudkém letu meteoritů z jejích očí.

„Nic nechápu. Al-iláh. Když nenávidíš mne, nenávidíš naši víru, nenávidíš Islám i náš národ.”

„Boha? Ty voláš Nejvyššího?! Zabil jsi své lidi a měl jsi přitom zabíjet nepřátele. Zasáhne-li lid nějaké zlo a tento se nestará, aby jej změnil, tehdy ho Bůh zasáhne trestem celý, citovala Korán. Jaké zlo jsem učinila? Pověz! Jaké zlo?! Miluji svůj národ a měla jsem mu porodit dítě.”

„Nevím, co jsi učinila, a nevím, co s tím mám já společného.” Odvětil Fáíd a pokusil se vstát. Jakási neviditelná síla jej srazila k zemi.

Teprve nyní si všimnul, že nesedí na trávě, ale stojí na stanici autobusu. Je nervózní. Nevšímá si lidí. Nikoho si nevšímá. Nikdo jej nesmí vyrušit. Kolem pasu výbušniny. Ruku na rozbušce. Nyní však vidí. Na chvíli prozřel, aby viděl. Vidí černovlásku kousek od sebe. Je krásná, mladá, těhotná. Je plná těšení. Podívala se na Fáída a dostala neblahé tušení. Neblahé, nevyslovitelné tušení. Strach. Dítě uvnitř jejího břicha se pohnulo. I ono by bylo raději jinde. Ale proč? Jak mohla tušit, že Fáíd je omotaný výbušninou, že baťoh na jeho zádech je smrtonosná zbraň?

Fáíd však nevidí ustrašené černé oči dívky jménem Latífa. A i kdyby znal Latífu, byl by jí stejně odsoudil k smrti. Má dítě a není vdaná. Jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš pravdivý a svatý muslimský svět.

Fáíd myslí na Habíb bin Zejda, který kdysi utrpěl mučednickou smrt.

„Řekl Musejlema Habíbovi: “Svědčíš, že Muhammad je Posel Boží?” “Ano,” odpověděl Habíb. “Dosvědčuji, že Muhammad je Poslem Božím.” Obličej Musejlemy zežloutl zlostí a zklamáním. Zeptal se znovu: “A dosvědčuješ, že já jsem poslem Božím?” Odvětil mu Habíb posměšně: “Ne, vůbec tě neslyším.”

Fáíd odvrátil zrak od černovlásky a nastoupil do autobusu. Také černovláska nastoupila.

„Tys mne zbavil života! Zabil jsi mé dítě! A nevíš, co se mnou máš společného?!”

„Navrátil jsem tě Al-iláhovi. Jsi odměněna. A možná jsi i mojí odměnou.”

Dívka se rozlítila a vrhla se na Fáída: „Raději v pekle nežli s tebou.”

Anděl je mocí svého slova od sebe oddělil.

„Jsem v zahradě nebo v pekle?”, zeptal se Fáíd anděla.

„Je pět klíčů, ke skrytému světu.”, řekla dívka a ukázala na Fáída, „Ale tenhle by neměl mít žádný z nich.”

„Nepoučuj muže!”, vzkřiknul zlostně směrem k Latífě,”Znám Korán!”

„Jen u Boha je vědění.”, odpověděla dívka klidným hlasem.

Byl vzteky bez sebe. Peklo je to, když ženy poučují muže. Je tedy v pekle! Ale proč? Odvážil se podívat na anděla. Jenže ten už tu zase nebyl.

„Kdo si myslíš, že jsi?” Latífa mluvila útočně.

Sklonil se tváří k zemi a modlil se :„Bože dej mi znát, kde jsem. Je-li ona anděl nebo Ďábel.”

Latífa se náhle změnila. Když viděla, jak se modlí, pochopila jeho nevinnost.

Vzala ho za ruku:”Jsme oba mrtví a kde jsme, nevím.”

Podivil se té změně. Před nimi se objevila nebeská brána. Latífa se rozhodla vejít a byla vpuštěna. Fáíd byl znovu zastaven.

„Rozsoudím mezi vámi to, v čem jste se rozcházeli.”, pronesl slova anděl, jež se znovu zjevil. Avšak přilétl i druhý anděl a přistál s burácením hromu. Svět se chvěl. Obrovský záblesk trhá lidská těla, ničí v půli Fáídovo tělo, jako , když trháš chléb. Hlavy se drtí o hlavy. Krev třísní skla autobusu, jež se vzápětí rozlétá na milióny červených sklíček. Jaká si cizí ruka bez těla strká do Fáídovi nohy a oba údy se kutálí za autobus. Každý zvlášť a bez těla.

Fáíd sedí na silnici plné skla a kouře. Pozoruje zmatek. Křik. Vnímá hrůzu, jako ptáci vnímají silný vítr. Vedle něj sedí dívka a z ruku jí právě odlétá motýl s nejkrásnějšími arabeskami na něžných křídlech. A dívka Fáída nenávidí, ale anděl jí bere za ruku:”Dcero Al-iláhova, vstaň a modli se.” A ona zdvihá ruce směrem k nebi a modlí se. Pak bere za ruku Fáída, aby mu pomohla vstát. Cituje Korán:

„A Bůh činí, co Jemu se zlíbí…Takto Bůh zbloudit nechává, koho chce, a vede cestou přímou, koho chce…Trestá, koho chce, a slituje se, nad kým chce a odpouští, komu chce, a také trestá, koho chce … dává zbloudit, komu chce, a uvádí na správnou cestu, koho chce.”

Ale Fáíd se s tím nechce smířit. Jemu nemá co odpouštět: „Jsem mučedníkem!”

Dívka stála smutně a pozorovala jeho nový pád. Pustila jeho ruku a on zaplnil bílé sako změtí skáceného těla. Stála a hleděla nevěřícně. Když se to samé opakovalo již po třetí a on se potřetí skácel, přijal Fáíd nabízenou dívčinu ruku s prosbou v očích a konečně vstal. Kolem se shromáždilo mnoho lidí. Nejprve byli znetvoření, na kusy roztrhaní, bez očí a údů, ale pak se obraz změnil. Zatímco živí lidé sbírali jejich údy do pytlů, mrtví se skládali do své původní podoby. Stáli a mlčeli. Fáíd nejprve očekával, že mu projeví úctu. Vždyť je mučedníkem Islámu. Ale rychle pochopil, že to tak není. Mlčeli a nevěřícně si jej prohlíželi. Stará matka se hrbila. Jakýsi mladý Evropan, měl zaťaté pěsti. Tomu se Fáíd ani nedivil, divil se však, že on sám nemá radost z mrtvého nevěřícího Evropana. Očekával by vítězný pocit. Jenže se spíše styděl. Evropan rozvinul zaťaté pěsti a sepnul je v modlitbu: „Pane, odpusť mu. Nevěděl, co činí.” Pak vzal za ruku mladou blondýnu, svoji manželku s níž si vyrazil na svatební cestu a odcházeli pryč. Jejich těla dali živí lidé stranou. „S těmi budou problémy.”, řekl živý policista, „Evropané si cení živých, více jak mrtvých. S těmi bude velký problém, že se tady nachomýtnuli.” A odklízeč mrtvol pokýval hlavou:” Evropané se dívají na smrt jinak, nežli my. „

Fáíd dostal vztek a znovu se svalil na zem. Tentokrát přijal dívčinu ruku s povděkem. Nemusela to přece již učinit.

Z rozhlasu se ozýval hlas : „Nikdo nemůže založit islamistický stát vražděním děti, žen, ničením škol nebo univerzit, terorem a sebevraždami v autobusech….”

Fáíd měl chuť křičet: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět? Návrat k Islámu je naší nadějí. Věru, ať již zemřete, anebo budete zabiti, u Boha shromážděni budete! Život na tomto světě je pouze klamné užíváni.”

Černovláska nepustila jeho ruku: “Náš prorok byl seslán jako milosrdenství pro celé lidstvo; nikdy nikomu v životě neublížil!” Fáíd kroutil hlavou nad bláznivým překrucováním Koránu. Korán je statečný, ne zbabělý.

Lidé mlčeli. Každý z nich držel v ruce obrázky svých živých příbuzných. Mlčeli. Mlčeli, protože neměli názor. Byli sice mrtví a jejich příbuzní se co chvíli sjíždí ze všech koutů města a pláčou a kvílejí, ale zároveň nejsou mrtví, ale jsou živí. Jinak živí, ale živí. Přesto každý z nich drží v rukou obrázky svých živých příbuzných. Mlčí a hledí na Fáída. Bylo to Boží vůle, nebo jenom tvoje náboženská slepota? Jsi naivní nebo jsi toužil po slávě?

A Fáíd křičí: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět?”

A davu odpadávají údy z těla a jejich oči se kutálejí po asfaltu a hoří a dívka znovu podává ruku Fáídovi, který opět spadl roztrhán na kusy. Po kolikáté už?

Jedna žena, docela obyčejná a prostá se otočila k ostatním: „Mám pět dětí. Nejsou už malé. Jsou muslimové, ale někdy tak nežijí. Fáíd vše obětoval své víře. Přála bych si, aby mé děti měli více víry, ale na druhou stranu bych si nepřála, aby mé děti porušili Al-iláhův mír. Nezazlívám Fáídovi jeho víru, ale zazlívám mu jeho učitele. Zazlívám ti tvoji matku a otce. Nenaučili tě skutečnému islámu.”

Fáíd zbrunátněl a kdyby měl rozbušky , znovu by jí nechal vybouchnout: „Alláh u Yahdika (kéž tě Alláh vede). Nejsem lepší než Jonáš ibn Matta -ale poslechl jsem. Poslechl jsem svého otce, jako Izák poslechl Abrahama.”

Žena jen mávla bezmocně rukama a mlčela.

Opálený, svalnatý evropan se rozhodl vyjádřit: „My Evropané máme už jenom málo idejí, máme málo víry. Nejsme schopni fanatismu. Nežijeme pro něco víc, než pro sebe. Muhamed v současnosti ovlivňuje muslimy mnohem více, než ovlivňuje Kristus Evropany. Fáídova víra je veliká a hodná obdivu. Musí však být pravá víra fanatická, slepá a hlavně jednosměrná? “

„A co Kristus, Váš prorok? Copak on dobrovolně za vás nezemřel?”, křičel Fáíd.

„Kristus nežádal žádné další oběti.”, odpověděl klidně evropan, „Každý znás si můžeme svobodně vybrat, zda jeho oběť přijmeme.”

Stařičký muslim, stojící už bez fotografií příbuzných, protože již žádné při své násilné smrti neměl, zašeptal slova šejkova:”Evropan si může vybrat a právě jeho přísně střežený individualismus je pramen jeho záhuby.“, Stařec se nadýchnul, protože se mu nedostávalo vzduchu a pokračoval k Fáídovi Koránem: „ Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají? “

Stařec sotva domluvil, jak popadal dech, pak se však hluboce nadýchnul a podíval se Fáídovi do očí. Dlouze a plně.

Fáíd poprvé sklopil zrak k zemi: „Pane náš, odpusť nám přehánění naše v naší věci! Upevni paty naše a poskytni nám pomoc vítěznou proti lidu nevěřícímu!”, a pak pohlédl smutně na starce: Nemůžeme přijmout jejich egoistický sebekult.

Stařec vzal chlapce kolem ramen: „Fáíde, odpouštím ti. Žádná duše nemůže zemřít jinak než z dovolení Božího a podle zapsané a pevně stanovené lhůty.‘ A přece si myslím, že zabíjeních druhých, aniž by měli možnost se bránit, není Boží vůlí. Naši předkové bojovali muž proti muži. Tváří v tvář nepříteli. To byl boj boží. Ale i ty jsi bojoval a proto ti odpouštím. “

Faíd se zakabonil:”Myslím, že se mýlíš. Nemáš mi co odpouštět. Co jsem učinil, učinil jsem z Boha.”

Stařec se však nedal odradit: „ Odpouštím ti Fáíde, že jsi považoval náš i můj život za levný. Život je mně i Bohu drahý a vzácný. Je darem od Nejvyššího. Džihád znamená odolávat pokušením snadno řešit složité.”

A Fáíd podruhé sklopil svůj zrak k zemi a tiše namítnul: „Muslim nemůže zůstat klidný, vidí-li kolem sebe nespravedlnost a útlak.

Evropan kupodivu souhlasil s Fáídem:” Souhlasím s tebou Fáíde. Člověk by neměl mlčet ke zlu. A to je důvod, proč nyní mluvíme k tobě. “

Fáíd se rozhorlil a obořil se na Evropana: „Jsem bojovník ve válce civilizací. Nevnucuji Evropanům Islám, ale bráním Islám před nimi.” Fald mrsknul očima po těch druhých.

Evropan znovu souhlasil: „Chápu to. Jenom válka křesťanů mohla osvobodit Evropu od Hitlera. Jedině muslim může ubránit Islám. Ty sám se však nemůžeš schovávat za válku. Nemůžeš se skrývat za své náboženství. Do autobusu jsi vešel sám za sebe. Ty sám, za sebe, bys měl činit pokání.”

Stařec zakroutil hlavou: „Činit pokání z víry nelze, Evropane! Lze však být otevřenější dilogu.”

Žena, ta obyčejná, rozhodila rukama: „Vždyť to povídám. Naučil ses Islámu s chybou. Ale i já ti odpouštím. Kéž by moji synové, získali tolik víry, jako jí vlastníš ty, Fáíde.”

Fáíd stále nerozuměl, kde vznikla chyba. Nechápal, o čem se tady diskutuje, zatímco měl už dávno být v zahradě. Copak všichni zapomněli, že lidstvo nejsou jednotlivci, ale celý rod? On nezemřel kvůli jednotlivci, ale kvůli celému rodu. Kvůli cestě muslimů do zahrady.

Anděl jej tudíž srazil k zemi se slovy: „Neučiníš se Bohem.” Latífa, snědá dívka mu opět nabídla svoji ruku. Faíd ji odmítnul. Pozoroval jak dělníci jakési firmy, odtahují poničený autobus a jiní zametají ulici. Po nějakém čase nebylo znát, jaká tragedie se zde ráno odehrála. Lidé znovu spěchali, lidé znovu pili kávu, lidé se opět modlili. Město se vrátilo do svého původního tempa. Fáíd si kladl otázku, zda vyhrál bitvu, nebo jí prohrál. Je jeden vyhozený autobus vůbec bitva? Neměl stařec pravdu? Neměl by lepší pocit, kdyby stál proti nepříteli, který se mohl bránit? Kdyby bojoval tváří v tvář? Jeho spolucestující zmizeli. Objevil se anděl a vyzval jej, aby se postavil na nohy. Pak je vynesl na vysokou horu a ukázal mu všechna panství světa: „Podívej se, jak levný je život.”

A Fáíd uviděl zubožené dělníky v dolech. Viděl hladovějící děti v Africe. Viděl muže a ženy, kteří sice měli hojnost, ale za cenu ztráty skoro veškerého času na skutečný život. Fáíd poté uviděl bohatého muže, jež měl, na co si vzpomenul. Měl i mnoho času. Veliký palác a mnoho žen, nejvybranější pochoutky a nejskvělejší víno, a viděl toho muže, jak pláče na svých polštářích a hořekuje k Bohu, kvůli své samotě. Měl nedostatek opravdové lásky, jež vzniká právě v nedostatku. A uviděl ženu, jež rozdávala tělesnou lásku několika mužům za den, a uviděl její duši zarostlou plevelem. Uviděl fíkovník plný fíků a uviděl i uschlý fíkovník. Kolik dní, tolik různosti. Kolik lidí, tolik originálních osudů.

„Sjednotíš hvězdy do jednoho vesmíru?”, zeptal se anděl, „Ačkoliv je smrt spravedlivá, přece dosud nestmelila život. Ani tvoje smrt, ani smrt těch ostatních nezměnila směr řeky. Voda vždy poteče dolů. Vrhneš-li kámen vodě do cesty, obteče jej. Tisíce vítězných bitev, nikdy nezabránily novým a novým válkám. Tvoje největší bitva je teprve před tebou.”

A Fáíd se ocitnul na jiném místě ve městě. Uviděl svého staršího bratra Mahdíma, jak nasedá do auta plného výbušnin. Auto se pomalu rozjelo. Fáíd si sednul vedle svého bratra a promluvil na něj: „Neměl bys dát nepříteli šanci na nápravu? Neměl bys mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?”

Mahdím neviděl svého bratra, ani neslyšel jeho hlas. Avšak uslyšel hlas svého svědomí: Neměl bych dát nepříteli šanci na konverzi? Neměl bych mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?”

Avšak druhý hlas, hlas jeho mysli odporoval: „Už byli varováni. Copak neznají džihád? Copak neví, že jsme domem války? Copak neslyší od rána do večera hlas našich duchovních vůdců? Kolikrát si už mohli ověřit věrolomnost křesťanské kultury. Nelze čekat do nekonečna. Nepřijali islám a slouží americkým penězům. Slouží sami sobě. Zaslouží smrt. Zaslouží osvobození z kultury zla.”

Fáíd namítnul: „Jedna zdemolovaná policejní stanice, nezastaví dým z cizího světa.”

Madím namítnul, že vzdát se bez boje, je stejné jako vzdát se Muhameda.

Fáíd citoval Korán: „Rozdávejte na stezce Boží, nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají.”

Madím odporoval Koránem: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a kteří neuctívají náboženství pravdy.”

Fáíd vyslovil slova Koránu: „A nehodí se, aby věřící zabil věřícího…”

Madím mávl rukou, jakoby odháněl zlého ducha. Zmáčknul pedál plynu a řítil se ke svému cíli. Co by řekl svému otci? Otec je svatý muž! Myslí na Islám více jak na svoje děti. Stejně jako Abrahám. I ten byl ochoten vzdát se svého syna, kvůli svému Bohu.

Rozhlas druhý den hlásil další ztráty na životech. Pět zabitých policistů a šest těžce zraněných. Komentátor na závěr dodal: „Namířená zbraň však ještě nikdy nezměnila lidská srdce. Modlete se za své bratry a za mír.”

Ještě ten den bylo slyšet modlitby z celého Islámského světa: „Dej Pane, ať není Islám zbaven svého míru.”

Anděl dál vedl dialog s oběma bratry. Brána zahrady byla pro ně zatím zavřena. Čekali na svého otce. Teprve pak bude diskuze dokončena. Bude sečteno dobré a zlé. Oba andělé se poradí a rozhodnou.