Klenot s vnitřním pnutím

Prolog

Roku 1347 byl položen císařem Karlem IV, základní kámen nové katedrále na Novém městě na pokraji koňského trhu v Praze, za bránou Starého města. Chrám panny Marie Sněžné však nikdy nebyl ani z třetiny dostavěn. Jeho osud, jako by kopíroval české dějiny, jako by v něm bylo vnitřní pnutí.

Rudolfův sen na Pražském hradě

Sen počíná se plesem,
Jež výsměchem je majestátu
Šlechtici se dobře baví
a slavnostně nového krále volí.

Sen pokračuje v sálu fakultním.
Jan Jessenius nožem řízne do mrtvoly.
Tuk podkožní a tkáně masité
a pak kost, jak když vola porcují.

Však císař zří užasle

Že on je tou mrtvolou
a nádory a všelijaké vředy
z něho Jessenius vyřezává.

Přitom Jessenius rozzlobeně brble:
„Nikde duše jeho není! Nikde jí není.
As do pekel se propadla.

Zpropadený císař vědě neposlouží.

I křičí císař a volá kněze,
pro odpuštění všech svých hříchů.
Biskup Pasovský je jen nelítostný voják.
a duchovního v něm nic není.

Místo útěchy císaři radí lhát
Netřeba vyznávat se ze lsti,
když císař v zájmu říše
Dopouští se hříchu.

Sen nelítostně pokračuje.

Banda šlechticů vtrhla na Hrad převeselá.
Šlik z Holíče a Karel ze Žerotína
hrabě Turn a Vilém z Lobkovic
a Václav Vchynský,
jež stát se může snadno druhým Žižkou,

Ti všichni rázem vybuchují nevázaným smíchem.
Stavové čeští panovníka světa chtějí sesadit.

Císař zachvěje se ve snu strachem.

Náhle výbuch smíchu
přeměnil se ve výstřel z děla.
U laufu stojí vrchní purkrabí

Adam ze Šternberka
a katolík Zděnek z Lobkowic
a protestant vévoda Brunšvický.

Rozdělené stavy české,
nepřátelské sami sobě

A kdy vlastně nebyli?

Moc a sláva polní tráva.

Španělský vyslanec Zúňiga ve snu volá:
„Nelze se bouřit proti císařskému majestátu,
jinak se dějiny propadnou do anarchie!“

V tom byl císař probuzen.
Konec snu.

„ My Rudolf druhý, z milosti císař Boží,
budeme dnes rozhodovat!“,
zesmutněl Rudolf právě procitnuvší
a otřásl se odporem.

Českým stavům bude muset zase lhát
A kvůli tomu ničit svoji duši.

Rozmluva císaře s arciknížetem Leopoldem

 „Věc se má jednoduchá císařská milosti a bratranče.“, prohlásil sebejistě arcikníže Leopold, “Moje vojsko, tedy promiňte, Vaše vojsko veličenstvo se přesune ku Praze. Podporu proti Matyášovi získáte u stavů rakouských, kam odjel náš vyslanec pan Tengnagl.

Na Vaší straně je také část stavů Českých. Přijedou též kozáci polští, jak jest právě domlouváno.

Dále jsem si dovolil jednat se španělským velvyslancem. Po Vašem vítězství získáte zpět Rakousy, Uhry i Moravu.

Milosti vy pak potrestáte Matyáše i odbojné české stavy. Získáte zpět pozice katolické, které Habsburkové ztratili. Španělsko se bude z Vašich mocných činů radovat. A němečtí stavové pochopí, že Vaše moc je stále ještě veliká“

„Jistě. To je náš plán, my Rudolf druhý, tak chceme učinit. Ale co mám nyní povědět sněmu českých stavů?“, zeptal se císař. „Již mají dostatek důvodů k podezření vůči mému majestátu. A chtějí od Mé milosti jasné záruky, co se týče pasovského vojska, že ku Praze se nepřiblíží.“

„Sepíšeme spolu s nimi a před nimi Váš rozkaz, Vaše milosti, rozkaz, aby vojsko pasovské, nepřekračovalo hranice.“, usmál se Leopold, “To je uklidní.“
„Jak to ale pomůže nám, Rudolfovi, když vojsko zůstane za hranicí a nebude nám k dispozici?“, podivil se císař.
„O to se postarám já, bratranče, aby za hranicí nezůstalo a rychle přispěchalo Vaší milosti na pomoc ku Praze.“, zdvihl ruku k boji mladý Leopold.

A již sebe viděl jako následovník trůnu Rudolfova. Již sebe viděl, jak stojí nad porobeným Matyášem. Na Boha ani chvilku nepomyslel, biskup Pasovský.

Pak vešli oba do sálu, kde čekali čeští stavové, a císař prohlásil: „My, Rudolf druhý prohlašujeme, že vojsko pasovské bude včas rozpuštěno a že spor s králem Matyášem se vyřídí po dobrém. Nyní sepíšeme rozkaz vojsku pasovskému před vámi všemi.“

Po boku císaře
zas služebnice nejbližší
lest, lež a intrika.
Kde čest a jiné ctnosti?
Nevinnost ta je k smíchu

Intermezzo u psacího stolu, kde šašek Historicus nad historií dumá:

Historici jsou cháska ošemetná:
fandí-li historik katolíkům,
pak chyb na protestantech najdeš přehršle.
fandí-li protestantům, tak katolík sám ďábel jest.

Jak ukázat mám proradnost krále?
Prolhanost šlechticů?
Obojakost státních úředníků?
Nestoudnost a chamtivost luzy pražské?

Každý, kdo v kostelech tehdy klekal,
zároveň měl pochybnosti o tom,
zda Boha Čechy vůbec zajímají.
Má pravdu Kalvín či mnich Františkánský?
A tak Boha už mezi nimi nebylo

Zapomenuli na lásku Boží

Praha obyčejná léta Páně 1611

 Kdo neslyšel ranní klapot dřevěných kol na dláždění pražském, ten nezná hudby trhů. Kdo obručí kovových do kamenů zvuk nevnímal, nezná naději obchodníků. Kdo neslyšel volání vesnických žen, když nabízejí drůbež, nezná operní zpěv trhovkyň. Jako když se příroda probouzí zpěvem ptactva, či křikem kohoutů, tak se probouzí staré i nové město pražské přívalem trhovců.

Obyčejní lidé žijí dneškem. Neplánují život na staletí. Nesnaží se uchopit čas cedníkem dějin.
Mám otázku, zeptal se prodavač ryb: “Jak poznám, že trhovec je luterán nebo katolík?“
„To nevím. To se nepozná.“, směje se prodavačka brambor.
„Změnil vůbec husitský ritus městský život?“, zeptal se rybář, protože u vody je každý rybář filozofem.
„ Já rozdíl nevidím. A je mi to jedno. Nepřátelství je vždy jenom kolem peněz a ne kolem víry.“
„Já jsem cesta, pravda i život“, citoval rybář Písmo. Jako luterán naučil se číst.
A bramborářka hned ruce v bok: „Kdybychom žili, mluvili a chovali se jako Kristus, bylo by jinak na světě, taková je čirá pravda.“
„Tak to by měli slyšet katolíci.“, luteránský rybář zdvíhá prst, “Těm je Kristus jenom mincmistrem.“
„A co vy, Luteráni? Také nežijete bez peněz. To snad jenom bosí františkáni, peněz nepotřebují.“, smějí se brambory.
„A paní od česneku přináší novinu: „Povídá se, že hrabě Thurn, byl pověřen, aby pro korunovační klenoty, privilegia a zemské desky na Karlštejn dojel. Aby se nedostali do rukou Leopolda, který chce být českým králem.“
„Thurn je věrný luterán. Ale nevím, jestli v Praze budou ty skvosty bezpečnější nežli na Karlštejně. Jestliže Leopold dobude Prahy, tak si na ně stejně sáhne.“, rybář na to.
A ještě jedna novina, hned na to česnečka:“ Starej Louda povídal, že na Hradě vytáhly obě velká děla k obraně hradu a že se tam vojsko kvartýruje. Louda to musí vědět, vozí drůbež na Hrad Pánům.“
A Kovářova žena ze stánku křičí.
„Co říkáte, paní Kovářová?“, ptá se hluchá brambora.
„Můj kovář meče koval na Hradě a sám Martinec mu pravil, že Císař si bral Boha za svědka, že žádné úklady nečiní a pasovští, že nepřijdou. Tak nevím, co poplach děláte!“
Rybář ruce v bok a hruď se nafukuje: „Jen nenechte se ženský na med nachytat…A podívejme. My o vlku a vlk je tady.“

Františkánský Vikář kláštera Marie Sněžné, padesátiletý Bedřich Bachstein, s jakýmsi španělem jdou trhem. Španěl česky pranic neumí, a tak vikář poroučí sám, co se má koupit, zatímco Španěl váček se zlaťáky prohrabává.
Je to trojice směšná. Františkán bosý, v hnědé kutně, bílým provazem převázané a skvostně vyhlížející šlechtic samá krajka a volánek, s kordem za pasem. Františkán má k ruce mladého mnicha, kterého na trhu ještě vidět nebylo. Ten nese koše na nákup.

„Vás mladý pane, ještě neznám.“, lísá se prodavačka brambor do očí neznámého mnicha, „Jste Čech?“
„Jmenuji se Antonín.“, odpovídá s úsměvem mladý mnich, „jsem kuchař v klášteře.“
„Nezlobte se, že se v tom nevyznám. Ve vašich řadách je více cizinců, jak našich, Češi vašemu řádu příliš neholdují.“

Rybář viděl velkou příležitost promluvit:
„Nezdá se vám divné mnichu Antoníne, že vy kráčíte bos a šlechtic, jež vám jídlo kupuje, má škorně z drahé kůže? Já myslím, že Kristus nosil boty. Tak proč vy bez bot chodíte? To je mi pěkná výstřednost, jako když se svojí chudobou chlubíte.“

Španěl nerozuměl a očima hledal vikáře, protože zdálo se mu, že rybář příliš zvyšuje hlas.
Vikář se rozhodl promluvit: „Máte pravdu rybáři, že Jan Křtitel mluvil o tom, že Spasiteli nejsme hodni rozvázat řemínky jeho opánků, ale také jste jistě slyšel z Písma, že učedníci měli setřást prach ze svých nohou, když je poslal kázat. Z nohou, ne z opánků. Takže to nikdo neví, kdo nosil boty a kdo ne. Tak je to i s chudobou a bohatstvím. Proto nevidím nic špatného, jdu-li bos vedle bohatého.“

Rybář se usmál: “Vy jste vikáři, učený člověk, to já vím. Ale neptal jsem se vás, ale toho mladého mnicha, který nemá ještě rozum, když se dá ke katolické víře.“
„A co je na ní špatného?“, zeptal se Antonín.
Rybář hbitě odpověděl: „Není podle Písma svatého.“
„A v čem?“
„Myslí jen na peníze a moc, na vládu nad světem. Honosí se jako páv. Církev zapomněla na Krista. “

Antonín se usmál a povytáhl kutánu, aby více byly vidět bosé nohy. Nohy špinavé a plné mozolů: „Opravdu?“
Rybář se rozzlobil: „To je to pokrytectví, o němž jsem na začátku mluvil. Vystavujete františkánskou chudobu, abyste odvrátili pozornost od bohatých biskupů, jako je třeba Leopold, který ač biskup, má velké vojsko a chce ukrást naše klenoty a privilegia.“

„Ani kněží Luteránští nejsou bez bohatství a moci.“, řekl smutně Bedřich Bachstein, „Ale máte pravdu rybáři, že pro církev by to bylo snazší, kdyby byla chudá a pronásledovaná. To však by nesměla přijímat bohaté šlechtice a panovníky do svých řad. Otázkou zůstává, zda i bohatému se má dostat slova Božího a spásy.“

„Kdybyste alespoň podávali podobojí. Chléb a také víno“, postěžoval si rybář.
„Nechci se přít, protože máte pravdu. Ale pravda je i to, že Kristus je přítomen v chlebu celý i ve vínu celý. Přejímáte-li Krista jen v chlebu, přijímáte jej celého. Není pak podobojí známka přepychu? Víno je přece drahé!“

Španěl myslel, že se všichni dohadují o rybách. Kdo to kdy ve Španělech slyšel, aby trhovec vedl teologické spory. Od toho jsou kněží. Ukázal tedy na dvě ryby, které chce koupit, aby spor rozhodl.

Rybář se mu uklonil a pak odpověděl smířlivě: „Se mnou je ještě řeč Vikáři a s vámi také. Jenže musím vás varovat. U ostatních to tak není. Pán Vchynský ozbrojuje lid k obraně Prahy proti katolickým nepřátelům a vy jste katolíci uvnitř města. Být vámi, raději město opustím.“

Španělský šlechtic se začal dožadovat překladu a tak jej vikář nechal zaplatit ryby a rozhodl se vrátit do kláštera.
Překlad byl jednoduchý: „V Praze není bezpečno, mistře Consuelo. Bude lépe, jestliže nebudeme příliš vycházet z kláštera ven. Do tří dnů se má vrátit z Vídně kvardián, páter Aegidius. Ten rozhodne, zda v Praze zůstaneme, nebo zda odejdeme.“
Šlechtic zesmutněl: „Škoda. Zrovna, když je chrám nově opraven.“

Když Bedřich Bachstein spolu s donátorem a pomocníkem Antonínem přišli zpět ke klášteru, vešel nejprve do opraveného chrámu Panny Marie Sněžné a klekl si v postranní kapli. Setrval snad hodinu na modlitbách. Hlavou mu rejdilo mnoho myšlenek na misie v Čechách, modlil se za bratry, kteří s odvahou ze všech koutů katolického světa přišli katolíkům v Praze na pomoc. Nepřátelství vůči jejich misii je cítit na každém kroku.

Už nejednou se stalo, že je lidé napadli a tloukli.

„Katolická bando proradná, falešníci, bosáci.“, křičeli a vybíjeli si na nich vztek za náboženskou nejistou, za rivalitu mezi Luterány a katolíky, za to že katolická šlechta nedbá na Boha a honí se jenom za majetkem, za to že katolický císař, chová se jako šílenec, za to že císařská vojska proti sobě stojí, za to že se nedodržují úmluvy a kompaktáta, prostě za to, že život je nejistý a často bídný.

Bedřich Bachstein se modlil za kněze Jan Martineze, který měl ve Španělsku rajský život ve Františkánském klášteře. Byl ze všech stran katolíky podporován. A přesto naslouchal hlasu svého zakladatele svatého Františka a vydal se na misie do protestantských Čech, kam ani odvážný františkán, bratr Kasprián nemohl vstoupit.

Kněz Martinéz denně zpovídá cizince v Praze před mší i po ní. Navštěvuje cizince ubytované po pražských hostinských domech, ačkoliv právě kolem hostinců je velmi nebezpečno. Alkohol dodává odvahy i nesmělým. Malý muž s pivem v ruce stává se rázem obrem generálem, který všemu rozumí.
Modlil se za Bartoloměje Dalmasoniho, Itala, který je pořád veselý a rozený šprýmař. S ním jsou v kostele večerní nešpory radostné. Je hlasatelem františkánské prostoty a radosti z maličkostí. Dodává ponuré pražské misii radostného ducha, protože jak říká radost je Božím ovocem.
Myslí na kněze Šimona z Francie, je tak jemný, útlý a tichý a přece umí skládat úžasně romantické básně v nichž oslavuje život a krásu Božího stvoření. Je plný vědomostí z teologické fakulty. Umí proniknout do mystického kruhu spojení s Kristem, tak jak jej vysvětluje sv. Bonaventura z Bagnoregia v knize Putování do mysli Boha.

„Jaké rány asi čekají na nás, v městě pražském?“, modlí se Vikář k Bohu, “Co nám připravuje Praha, jež doutná nepřátelstvím a smrtí? Přežijeme? Máme utéct, tak jak to radí Ježíš? Jestliže Vás nepřijmou, odejděte do jiného města? Nebo máme zůstat a přijmout utrpení, ke slávě Boha a církve?“
Pán mu sdělil, že mají zůstat, ale že mají poslouchat kvardiána. Jenže Kvardián Aegidius je ve Vídni. Vikář Bedřich Bachstein zavzpomínal na slova Aegidiuse, když se loučili: „Buďte nevinní, ale také opatrní. Věř, bratře. Vše, co se stane, Bůh jednou obrátí ve smíření.“

Když se však vrátil do kláštera, bylo mu ihned nahlášeno, že otce Šimona, jakýsi šlechtic pobodal dýkou. Opilý šlechtic domáhal se změny jeho víry. Když otec Šimon trval na katolické tradici, zvolal šlechtic: “Nuže tedy budiž mučedníkem.“ Pak se snažil uříznout mu cingulum, bílou šnůru kolem pasu. V opilosti se však trefil do paže a boku kněze. Když jej ostatní lidé zadrželi, aby se nestalo něco horšího, utekl otec Šimon do kláštera.

Kvardián dal v klášteře vyhlásit stav ohrožení. Všechny dveře musí být zajištěné závorou. Vycházet z kláštera se smí jen s jeho svolením a vždy po dvou nebo ve třech. Mše se však budou sloužit dál. Nemůžeme přestat dělat, co nám Pán poručil.

Jahnové i novicové se tvářili statečně. Přišli si zvykat na klášterní život v tichosti, chudobě a oddanosti spolu s poslušností a zatím si musejí zvykat na nebezpečí života od lidí, kteří si říkají křesťané.

Praha ohrožená vojskem Pasovských

 Od Berouna had vozů se po cestách ku Praze klikatí. Lidé zoufalí u bran města pražského se jak velká voda o zábranu zaráží. Snaží se dostat pod ochranu vojska. Veškerý majetek zanechali na vsích a v Berouně. Zápach strachu se šíří.
„Pasovské vojsko v Berouně plení a znásilňuje. Vojáci mají hlad. Nedostali ještě od císaře slíbený žold. Jsou naštvaní a pranic nedbají na čest a pořádek.“
Na Karlově mostě a v malostranských ulicích bylo tolik vozů s majetkem uprchlíků, s ženami a dětmi, že se až vozba zastavila a mnohý musil dvě až tři hodiny čekat, než se mohl dostat kupředu.

Takové zprávy pražany roztrpčily. Hrozili směrem k Berounu a někteří pěsti svírali proti katolickým občanům uvnitř Prahy. Mnichy, jezuity nemohli pražané luteránští bez odplivnutí minout.

Otevřely se brány zbrojnic a lid je volán ku zbrani. Náměstí se zaplnila uprchlíky a i oni dostávali zbraně. Šlechtic Vchýnský chystá císaři překvapení. Má radost, když jej vyhledá Matouš Horčovský z Berouna -měšťan plný nenávisti a zloby. A sním snad na padesát mužů chátry, která lační po boji. Domluva je snadná a rychlá.
„Sežeňte desetkráte více mužů a čekejte na znamení, čekejte na povel, až jej dám. Vyzbrojte se, čím to jenom jde.“

„V městě pražském bude zatraceně horko nepřátelům kalicha. Bráníme staré zlaté časy Jana Žižky z Trocnova. Žižka novodobý – šlechtic stavovský je náš pán Vchýnský.
Žižka znamení na štítech rebelie.

Intermezzo šaška Historucuse

Lid obecný je jak voda,
zavřeš-li ji do nádoby
Má tvar džbánku, jindy číše.
Lid obecný je jak voda.
Protrhne-li voda hráz,
pak ničí, co jí přijde do cesty.
Když porybný zvedne stavidla
a dá vodě svobodu
vodu už nic nezadrží.
Tak je to i s lidem obecným

Ve Starém městě pražském schyluje se k boji

Vzpoura, povstání! Nyní je šance zvrátit dějiny a běh věcí současných.
Je jasné, že bude válka. Dvě vojska, obě císařova se staví proti sobě. Vojsko pasovské patří císaři, vojsko stavovské také patří císaři. Žádné už však císaře neposlouchá.
Je neděle, den Páně a kostely se plní lidmi ve zbrani. Luteránské kostely vřou jak sopka před výbuchem. Do katolických se někteří již bojí vejít. Ozbrojený lid pražský se ani při přijímání nepustí svých zbraní.
A Matouš Horčovský je již připraven. Velí mnoha ozbrojeným mužům. Horčovský našel i pár myslivců s mušketami. Na jeho straně jsou i palné zbraně.

Výstřel z děla v neděli ráno probudil Prahu k ozbrojení. To panstvo na Hradě dalo vystřelit, aby bylo jasné, že se k bitvě nachyluje. Nepřátelský hrom. Blesk se střelným prachem.
Hradčanské zvony bily na poplach v celém městě. Válečný lid českých stavů pospíchá na Hradčany. Velitelé osadili stráže na Hradě, na hradbách Hradčan i na Pohořelci. Hráz proti nepříteli z Pasova. Staré i Nové město je též připraveno. Vchynský odjel z Hradu na novoměstskou radnici. Zorganizuje obranu starého města.

Pasovští vojáci stojí u Prahy a mají hlad a vztek na císaře. Zítra bitevní pořádek nastane. Kdo se jim postaví do cesty za žoldem, toho zabijí.
Dlouhé bude obléhání. Praha je připravená k boji. Za posledních dvě stě let už obranu Prahy dobře znají. Falešné útoky na hradby a obléhatelů vysmívání. To bude dlouhá doba, trudný války čas. Ale je tu naděje, že král uherský, král Matyáš přijde Praze na pomoc. Bratra Rudolfa už totiž pranic nemá rád. Tak se zvolí novým králem českým.

A chátra pražská si zpívá:

Zas to tak velká bída není
válka je i vyražení
máme o čem vyprávět,
korbel piva napěněný.

Ty tam jsou časy čestných bojů
Dnes lest a vražda vítězí
Touha získat moc už zradu rodí
Boháči ať se nás bojí
Praha nejsou Athény či Sparta
Pražané jsou rozhádaná parta.
Stavové se dělí v půl
Na sebe vezmou klidně hůl

Války jsou tu ku plenění
Za války smíš vzít co tvé není
Do cizího váčku válka sáhne
Po cizím jí srdce prahne

Katolík, Adam ze Štenberka vojsku z Pasova poslal proviant, aby pasovské zklidnil, a hlavně aby jeho statkům na pochodu neškodili. To rozlítilo vůdce českých stavů. Jako blesk se šíří zpráva Prahou. Katolíci proradní pasují se s pasovskými. Zrádci. Císařovo poskoci.

Vchynský vztekle kleje: „Jsou to šelmy a zrádci! Zabijeme je, tak sobě dobré jméno zachováme a přestaneme být svazováni jejich lží.“

Však zatím je den po neděli

Vysoká šlechta při víně vyjednává.
Císařští jsou pro Pasovské
České stavy proti nim
Aby se nenudili, občas poplach
útok falšovaný pasovští konají.
Domy opevňujte Pražané!
Strach si utužujte.
Řetězy proti koňům přes ulice
tak ztěžujte život sobě ze strachu.

Masopust je to ponurý.

A už je tu úterý

Úterý brzy z rána ospalé
k ránu k boji každý líný
plukovník Rameé
však je ptáček lepý
je skvělý válečník
jak Žižka kdysi býval
jen barvy hájí jiné.

Harcovat a provokovat nechává své oddíly na Pohořelci. Škádlí hradby pražské na Hradčanech. Potají však nechal své vojsko v noci hradby obejít až ke Strahovu a k Vltavě na Malou stranu. Tam jakýmsi zrádcem císařským je vpuštěn. Zdá se, že to byl Adam ze Štenberka, který černou partii zahájil. A ráno – hrůza děs – vojsko pasovské již plení Malostranské náměstí. Stavové sice střelbu opětují, ale musejí ustoupit na Hrad. Bitva zdá se prohraná.

A už se Pasovští, přes Karlův most ženou
zajmout město staré, pevnost poslední.
Jak vítr, jako blesk, jenom malá chvíle
a Praha padne. Požár bojovný.
Budou prosit odbojníci pražští
Budou před katem se třást
Císař získá znovu svoji moc
A sním i Ramée jeho plukovník.
Možná, že bude velitelem Prahy,
voják protřelý.

Tak snadné to v první chvíli bylo,
že plukovník Ramée se už pod přilbicí smál
Rytmistr Brandl, Raméův přítel
ruku zdvihnul mu na pozdrav
a zmizel s jezdci v bráně mostecké.
Staré město je naše!
Vítězíme, řvalo jeho hrdlo.
Rytmistr Brandl, Raméův přítel
doufal, že večer bude vítězná oslava,
při níž své kousky vojenské bude vyprávět.
Vojsko Pasovské přes most za ním kráčí
halapartny, muškety sebejisté.
A Brandl už s Raméem se vidí
za stolem vítězným
s vínem z pražských sklepů.
A malostranští bílé kapesníky
z oken vynášejí. Vzdávají se. Vzdávají!
Rytmistr Brandl rek udatný
s mečem celým od krve
a sním jeho nejvěrnější, derou se do Starého města,
jako reci z dávných bájí. Vítězství nyní dovrší.
Harcovníci zkušení, vojáci bitvou protřelí.

Jsou tu však ještě obránci a již berou meče.
Rebelové ač zaskočení nenadálým útokem
rozhodli se rázem a ze srdce hájit Prahu.
Co na tom, že pár jezdců proniklo věží, s těmi zatočíme.
S rytmistrem se popereme, plukovníka zastavíme.
Nyní nesmí vojsko jej následovat
A pak rytmistra chytíme v pasti,
do níž sám nám vjel.

Rebelové zoufalí hájí Prahu
Život nebo smrt je jejich rozhodnutí.
Každá vteřina je drahá.
Malá věc ve velkou roste.

Malý chlapec hbitější než otec
Oheň k dělu v bráně přiloží
Bože ach Bože.
Ta jeho kule zachránila Prahu!
Vybuchla jezdcům i pěším
zarazila kopyt cval
a pasovští se na hromadu
hroutí a z mrtvol jejich val.
A už otec mříže spouští kvapem
útočníkům před nosem,
zavřela se brána mostecká
zastavila dravou řeku nepřátel
Rebelové jásají
S tímhle už si vědí rady
Věž opevněnou umí hájit.

Brandl ztuhnul při druhém ohlédnutí
– vítězství změnilo se v porážku
Skončil moment překvapení.
Ramée bezmocný na mostě
Pěsti smutkem sevřené.
Mříží oddělený za valem mrtvol
myslí na rytmistra a na jeho katy.

Ramée setřel pot, přítel jeho deset let
Snad mrtev? Smutek stvořil škleb
Ještě chvíle bojů a pak ústup.
Z Karlova mostu zpět
Opevnit se a vymýšlet.
Zas novou lest. Zas nový úskok.

Ramée oblehl Strahovský kopec a nechal vytáhnout děla směrem na Staré město.
Na řadě jsou však nejprve vyjednávači. Nudné chvíle politiky, vyhrožování a lstí. Kdes asi Brandl, přítel jeho leží? Neb už asi mrtvý jest?

Malostranští pražané museli za trest vydat knížeti Leopoldovi zbraně i privilegia. Alespoň malého vítězství si plukovník Rameé užívá. A schválně nafukuje se jako holub na svém koni. I to je součást lsti. Uvnitř však dobře ví, že bitva dopadla nerozhodně, či snad dokonce je již prohraná. Moment překvapení vyprchal jak ranní mlha. A císař asi někde sladce spí.

Rytmistr Brandl naštěstí je živý. Ten pacholek má ale štěstí. Místo vítězné oslavy stal se potupným předmětem vyjednávání.

Praha vražedná

Meč co vjel mosteckou branou do Staré Prahy, zapálil požár, který mnoho nevinných lidí pozabíjel. Nebyl to žár ohně, ale žár nenávisti, žár zloby, jež páchla sírou. Výbuch zlosti.
Vojáci, co následovali rytmistra, s hrůzou spatřili, jak za nimi mříž brány padá. Viděli, jak rytmistr je stržen z koně a zajat. To je jistá smrt! Nedáme zadarmo svou prohru. Všude se rojí ozbrojený lid. A co nevidět bude tady i vojsko českých stavů.

Ještě ale žijeme! Tryskem jedou Starou Prahou pasovští, a pražský lid jejich jízdou je zaskočený. Kde se tu vzali pasovští? Bitva o Prahu je již prohraná?! Překvapení Pražané uskakují šílené jízdě desítkám jezdců v barvách knížete Leopolda. A stačí jenom, že některý z Pražanů napřáhl zbraň, už meče pasovských jej stínají. Kaluže krve za zběsilými jezdci. Když z jedné ulice zmizí, tu objevují se již ve druhé. Kde jsou nyní? Kam zmizeli? I oni se jen těžko orientují. Pak uviděli horu a k té zamířili. Vyšehradská kapitula na té hoře ční.

Velitel Prahy Vchýnský dává povel: „Chyťte je, živé nebo mrtvé. Matouš Horčovský vidí svojí příležitost. Tak, jak byli smluveni. Nastal čas msty. Vyráží za jezdci. Za nimi! Za nimi! Z padesáti mužů rázem celý pluk. Pražané se sbíhají a touží po krvi. Nyní je čas vyřídit nepřátelské vojáky a později i ty katolické Pražany, co stojí na straně Rudolfa.

Pražany povzbudilo, že pár pasovských se podařilo z koňů srazit. Zavzpomínali na bratra Žižku. Hrdinství se ještě nosí. Jezdci stržení k zemi jsou hned pozabíjeni a okradeni. Vše se luze hodí. Meč, škorně, štít, sedlo i kůň. Vše se dá později v hospodě prodat i s historkou o statečném činu proti nepříteli. Věci mrtvého mizí jak v propasti, či ve tmě. Chátra se stará.

Několik z pasovských dojelo až k Vyšehradu. Tlučou na bránu kapituly. Volají o pomoc kněze. Chtějí azyl v klášteře pře luzou rozčílenou. Avšak marně. Obrací se tedy k hradbám, jež tu jsou jen nízké. Jak bájný Horymír pak skočí z hradeb Vyšehradu do vod Vltavy. Řeka je pohltila. Nepřítel je poražen. Pražané jásají. Avšak Horčovský má jiný názor. Zjednává si ticho k řeči plamenné.

Nastává čas pro pomstu plánovanou. Nyní splní to, co Vchýnskému slíbil. Oheň hoří Horčovskému v srdci. Odstraní nepřátele uvnitř Prahy. Pomstí se za rabování v Berouně.
Horčovský vykřikl:

Schovali se do klášterů a v klášterech jsou zbraně. V noci budou bojovat nám do týlu. Pražané! Je nutno kláštery otevřít! Je třeba nepřítele zničit, nežli zničí oni nás!“
A bojovníci přitakávají: „Je to tak. Má pravdu. Viděli jsme je tlouct na vrata kapituly! Jsou ukrytí uvnitř.“ Vrána k vráně sedá. Jak dobře si všichni rozumí. To bude omluvená loupež. Spojená s obranou Prahy. Zpráva o klášterech nepřátelských, se šíří Prahou. Pasovští jsou ukrytí v klášterech. Nepřítele máme v zádech.

Lid, který se seběhl po domácku ozbrojený, se z Vyšehradu obrátil proti klášterům. To šílenství bylo jako mor. Jak nákaza se šířilo. Už chybí rozum. Už jenom vlků vytí a hlad po loupení a zkáze. Příležitost pro luzu, chátru, sebranku a holotu, příležitost pro vrahy. Nyní vyřídí se mnoho věcí naráz. Jízda pasovských po městě pražském tak zapálila požár rabování. Všechno nakupené zlo se smělo z hráze duší vyvalit. Čertu je nyní povoleno.

Po přepadení kapitulního děkanství a kostela na Vyšehradě a kláštera v Emauzách se lid rozdělil na tři proudy: jeden táhl na Karlov, druhý na klášter sv. Anežky, kde byli tehdy dominikáni, a třetí táhnul na minority u Sv. Jakuba. Na Karlově v klášteře augustiniánů byl zavražděn opat, převor a klášterní bratr. Na obranu minoritů u Sv. Jakuba se však postavili řezníci se svými širočinami, ač byli luterského vyznání. Jezuitský klášter zachránilo nakonec stavovské vojsko, které se šikovalo na staroměstském náměstí k boji. Vchýnský věděl, že si nesmí luzu nechat přerůst přes hlavu.

Stavové už byli sešikováni, už zbaveni byli ranního překvapení a jali se dělat v městě pořádek. Vchýnský zajal mnoho z těch, co rabovali. Kdo z té rabující sebranky utíkal před zatčením, nemilosrdně ho nechal na místě zabít. Městem se začalo nadechovat ke klidu. Vchýnský drží pevně otěže moci ve svých rukou. Však Horčovského bandu nijak horlivě nehledá. Ještě mu nechá čas, aby vykonali jejich společné plány. Nyní se bude muset soustředit na vyjednávání s pasovskými, kteří se opevnili na Strahově. Vchýnský spěchal tedy k mostecké bráně a nechal Horčovskému čas dokonat co měl v plánu.

Matouš Horčovský a Jakub Raboch myslivec se mezitím rozhodli pro klášter Františkánů. Tam je nejvíce cizinců a zrádců papeženských proti Pražanům nasazených, tam bude i jistě dost peněz.

V chrámu Panny Marie Sněžné právě skončila mše svatá a lidé odešlí z kostela Panny Marie sněžné, nevěděli pranic o vpádu pasovských. Na ulicích už byl klid a mír. Tedy rozešli se do svých domovů.

Kostel po mši byl ještě otevřen. Kněz Jan Martinez, rodem Španěl, se snažil odnést do bezpečí ciborium s Nejsvětější svátostí oltářní. V tu chvíli vtrhnul Horšovský se svojí hordou do kostela. Kněz zděšen z krvelačných loupežníků chtěl ubránit eucharistii před zneuctěním. Byl ihned zabit. Holemi utlučen. A nohy chátry šlapaly po tělu Páně, jež bezmocně se kutálela po podlaze. Na pomoc knězi spěchal Bartoloměj Dalmasoni, Ital. Vyběhl ze zpovědnice, z kaple zasvěcené panně Marii. Byl též ihned zabit. A v sakristii na to pak proklát mečem Horšovského Jan Rode, italský laik, jenž před svojí smrtí přijal svátost smíření.
Křičel cosi cizí řečí na vetřelce, a to jako důvod ke smrti stačilo, i když neměl kněžský hábit ani hnědý mnišský šat a byl oblečen jako šlechtic. Vstup do kláštera však byl již zatarasen. Bedřich Bachstein důsledně za kněžími, kteří odcházeli na mši zavíral na závoru. Horčovský byl zklamán. Měl vztek. Tak rychle se vše zdařilo, tak šikovné překvapení a nyní překážka. Všechny vrata kláštera zajištěná. Kolik času mu ještě Vchýnský dá, nežli stavovské vojsko přijde učinit pořádek, jak byli domluveni? Zahojit se musí Martin Horšovský na katolickém jmění, za všechnu újmu, jež ho v Berouně postihla vpádem pasovských do jeho hostinců. Tak je to domluveno. Vyrabují katolický klášter, pozabíjejí misionáře katolické a Vchýnský jej nechá i s majetkem odejít.

„Přineste nějaký kůl. Musíme bránu prorazit“, křičel na sedláky z Třebochovic. Asi po hodině se to podařilo. Těžké dveře zapraskaly a padly do kláštera.
Bratr Františkán Krištof, Holanďan, byl staršího věku, skoro hluchý, nesl právě pomalým krokem dřevo do kuchyně. V duchu se modlil: „Ochraň nás Bože od násilí. Dej uzdravení knězi Šimonovi.“ Pro svoji hluchotu neslyšel rány útočníků, do dveří. Byl myslí někde s Pánem v nebi. Pochvíli, už tam zůstal natrvalo.
Dřevem, co do dveří vráželi mu jeden ze sedláků roztloukl hlavu, až byl k nepoznání.

Z kuchyně vyběhl na pomoc františkánský kuchař, Klement ze švábska. Křičel: „Main Gott, main Gott.“ Držel v ruce kříž, který strhnul ze stěny kuchyně. Vlci se na něj vrhli a jali se ho žrát. Kdosi jej udeřil holí po hlavě a jiný kamenem dodělal ten guláš. Krvelační vlci vnikli do kuchyně a začali si brát, co jim přišlo pod ruku. Nežijí si špatně františkáni, co? Smáli se. Dvě ryby se tu pečou.
Horšovský zatím se sedláky prohledával klášter. Nikde nikoho nebylo vidět. Kam se poschovávali hnědé myši? Kde jenom zasvítí jejich bílé provazy kolem pasu?
V prvním poschodí našel jáhna Jeronýma z Arese, který se nahlas italsky modlil, Otče náš a zdrávas Maria. Měl rozepjaté ruce k soše Panně Marii Pomocné. Když řekl slovo Maria, Horšovský jej proklál mečem. Krev stříkala na sochu Panny Marie a jáhen klesnul k zemi.
Sedláci jej prohledali a našli u něj klíče. Hodili se ke dveřím na konci chodby. Tam v místnosti, ležel v krvi kněz Šimon z Francie. Ležel na lůžku, zraněný z bitky v ambitu. Stačil utéci a Jeroným jej zamknul a modlil se přede dveřmi k Panně Marii. Marně. Oba byli ihned zabiti. I ten na lůžku. A sedláci už si berou prostěradla, aby měli do čeho balit věci, které najdou. Nyní je všechno jejich. Celý velký klášter.
Někdo však říká Horšovskému: „Tady jich bylo mnohem víc. Ještě tu musí být další. Říkal jsi, že jich bude čtrnáct.“
Horšovský prohlásil: “Nikdo nesmí zůstat živý. Žádný svědek nesmí promluvit. Prohledejte půdu.“ Sedláci hned pochopili a kývly na souhlas.
Po delší době objevili útočníci schody z horního patra ambitu na klášterní půdu. Vikář kláštera, již dříve zmíněný P. Bedřich Bachstein se snažil odvést ostatní mnichy a novice do relativního bezpečí a zdálo se mu, že na půdě se dobře schovají. Blíže k nebi. K Bohu.
Sám čekal u schodiště připravený zemřít za ostatní, aby tak snad upokojil krvelačnost útočníků. Marné jeho přemýšlení. Marné jeho modlení. Marný postoj v kleče.
Jen ho útočníci spatřili, nic nedbali na to, že volá česky o smilování: „Jste na půdě Boží. Lidé, nečiňte sobě hříchu.“
Byl okamžitě usmrcen a prohledán. Nezastavil honící psi z Berouna. Čmuchali, každé zákoutí prosmejčili. Za trámovím na půdě byl jimi po čase nalezen kuchař Emanuel i Antonín, pomocník v kuchyni. Nakonec našli i novice Jana. Františkánem byl teprve měsíc. Rychlý mučedník.
„Pro milost Boží, co to činíte? Copak vy nemáte syna?“, volal na Horčovského mladík sotva rozkvetlý. Horčovský však tnul po něm mečem a krev vystříkla z hrdla na trámoví. Nikdo nesmí zůstat na živu!
„Shoďte je dolů!“, zvolal Horšovský, když uviděl otvor v klenbě a pod klenbou kostel, „Tam přece patří. To je jejich poslední mše.“

Kostelní trámoví bylo temné a chvíli trvalo, nežli se útočníci rozkoukali. „Ještě chybí tři.“, přemýšlel Horšovský,“Vchýnský jasně říkal, že jich je čtrnáct. Zatím je jich zabito jen jedenáct. Hledejte výš.“ Ti tři zatím se modlili, zmrzlí zimním ledovým větrem, jež tu na střeše, chladil vraždou rozžhavený klášter. Třásli se více zimou jak strachem. Jejich rozdílné temperamenty, názory, jejich teprve nedávný vstup do řeholního společenství nyní stmeloval mráz, čekání na smrt. Uvnitř sebe však byli s Kristem spojeni modlitbou a Duchem Božím.
Vchýnský rozdělil sedláky na tři skupiny a dal jim za úkol prohledávat půdu ve vrchní vysoké části. Nebáli se zákeřnosti ve tmě podkroví, věděli, že Františkáni jsou neozbrojení. Mírumilovní hadi.
Po dlouhém hledání, tam na konci, tam nahoře jakési světlo! Věžička. A ejhle. Co si se tam hýbe. Pohyb jako pohyb kočky.
„Tam jsou! Tam.“
Tři řeholní bratři, podjáhen Kašpar Daverio, Ital, klerik Jakub, Němec z Augsburku, a bratr Didak Jan, krejčí, snažili se protáhnout úzkým otvorem věžičky na střechu.
Sedláci s řevem stáhnuli je zpátky a noži je propíchali jako usmaženou kachnu. Když byli mrtví a sedláci opilí krví, vystrkali je z věžičky a házeli ze střechy dolů, k pobavení těch co hlídali před klášterem. Pražené radostní napichovali mnichy na halapartny. Když mrtvoly padaly dolů střílel po nich Jakub Raboch, myslivec. Radost střílet na zvěř katolickou, zbavit se papežence, zbavit se zrádců Čech.

Kostel i klášter byly vetřelci zpustošeny, liturgické předměty a oděvy zneuctěny, zničeny cenné dokumenty a před vykradením nebyly ušetřeny ani hrobky zemřelých. Obnažená a zohavená těla povražděných řeholníků zůstala pohozena a nepohřbena až do soboty.

Ó zlobo lidská, zahalená pláštěm chamtivosti.
Slepoto srdce, slepoto rozumu. Nenávisti proradná.
Mrtvoly na hromadě v kostele
Zpřelámanému Kristu na podlaze na posměch.
Aby mrtvých nebylo dost, byly otevřeny hrobky
a zneuctěné kosti poházené po dlažbě.

V tom už přijíždí vojsko stavovské. Ti, co ještě rabují jsou pozatýkáni. Mezi nimi málem i Matouš Horčovský. Však na poslední chvíli, když halapartna stavovského vojáka se už zapichovala do jeho hrdla, přijel na koni Pán Vchýnský a poručil jej propustit. Vůdce povstalců vyslechne sám. Pak potají jej propustil úplně a nechal stráží odvést do jednoho z jeho domů, aby se mu nic zlého nepřihodilo. Ještě se bude hodit ten zloduch Horčovský, ještě není nad pasovskými vyhráno. Když Vchýnský projížděl kolem zrabovaného kostela, usmál se: „Dobrá práce Horčovský. Však to byli jenom Boží blázni.“

Smutek prozřených:

Tři dny pomník neskutečný
hromada mrtvol
jež dřevěného Krista objímají
na podlaze zničeného chrámu.
Tři dny čtrnáct mrtvých těl
a jeden mrtvý ze dřeva.
Panna Maria celá od krve
z oltáře se smutně dívá
ruce s Kristem odseknuté.
Každý se bojí jenom nahlédnout
každý vyhýbá se chrámu
Co k tomu činu říci?
Počkáme, až co vrchnost
říkat poručí.
Když hlavy zchladly
rozum zastydí se
Copak je to možné
nechat lid, ať si co chce, činí?
Copak opilci, jež prohání se v hábitech zavražděných s korbely piva po hospodách a smějí se té kruté bitce jsou opravdoví hrdinové?
Copak nemůže vraždění posléze
potkat i naše domy?
Copak se smí vraždit v chrámu?
A dokonce služebníky Boží?
Luteránští kněží proti luze protestují.
Františkáni nyní oslaveni v nebi!
Trpěli jako první křesťané.
Ostuda Luteránské víry. Ostuda Pražanů, jež pro víru kdysi četně bojovali.
To nebylo z vůle Boží
to byla vražda proradná.
Jen zvůle lidí bez víry.
Bůh ať potrestá vrahy a lupiče.
Luteráni čin odsoudili.

Intermezzo:
Kat Mydlář jedno ví jistě:
Meč svůj vyzkouší.
Oko za oko, zub za zub
Za čtrnáct povražděných
čtrnáct vrahů na podiu smrti.
To je žeň nevídaná.
Jeden meč nabrousit nestačí.

Kvardián, páter Aegidius vrátil se z Vídně: „Ach Bože, čeho jsi to dopustil? Jako v zemi pohanské zemřeli tvoji misionáři. Uprostřed města křesťanského! Pravdu měl páter Kasprián před sto lety, že nejhorší pohané jsou Češi! Lůza. Divoši. Pohané.“
Později mnohokrát se kál z téhle hříšné řeči, páter Aegidius. To není správný postoj františkánský. Kdykoliv později četl o svatém Františkovi, jak velebil loupežníky, jež ho o všechno obrali, vzpomněl si na své rouhání vůči Pražanům a modli se, aby mu Bůh odpustil, že je ve vzteku odsoudil.“

Do kláštera u Panny Marie Sněžné ještě roku 1611 přišli pod ochranou císaře
a stavů českých noví františkáni. Luteránští kněží je před celým pražským lidem přivítali. A spolu s nimi začali uctívat památku statečných čtrnácti misionářů Pána Ježíše. Praha chtěla napravit svoji reputaci. Avšak své prvenství mezi městy už ztratila dávno před tím. Na řadě jsou nyní jiná evropská velkoměsta. Praze zbydou už jenom gotické a barokní klenoty. Kostel panny Marie sněžné už nikdy nebude dostavěn. Nestane se démantem nejvyšším. Zůstane památníkem toho, jak se víra může snažit vytáhnout až do nebes, ale pak může skončit v bídě a v marnosti lidské.

Klenot s vnitřním pnutím.

Oněch čtrnáct misionářů možná nezemřelo kvůli tehdejším událostem, ale kvůli nám, kteří žijeme v čase, kdy Evropa zapírá stále více svůj křesťanský původ. Kdy stále více zapomínáme na Boží náruč a hledáme bezpečí ve své vlastní chytrosti. Nečeká nás, pod falešným pláštíkem médii zveličovaných nutností současnosti, velká prohra v budoucnosti?

Chudoba, odvaha a víra františkánských misionářů a odvaha Luteránských kněží postavit se proti nespravedlivému vraždění katolíků ukazuje, že se lze sjednotit v lásce po vzoru Krista.

EGOLAND

Na břehu řeky se občas popere srdce s rozumem. Robert to věděl už dávno. kde jsou ty časy, kdy se dokázal ve snu přenést na druhý břeh a kdy dokázal čelit temným silám, jež se jej snažily odlákat od jeho cesty naléz klid v pokoji od Boha. Tradiční liturgie s mystikou utkanou z mnoha pavučin moudrosti zvítězila na postmoderní snahou mít vše pod kontrolou.

Na břehu řeky, když voda plyne, se občas popere srdce s rozumem.

A právě tohle se přihodilo Robertovi.

Rozum je obr.

Obr rozum je celník na hranici mezi realitou a snem. Obr je vojenská hlídka před nepřátelskou, loupeživou hordou emocí. Rozum střeží chlapa před sladkým romantismem, hlídá jej před slepou zamilovaností, chytrými a lstivými lupiči normálností. Má k ruce zajímavou čeládku. Oči, uši, nos hmat a spousty chuťových buněk.

Proniknul jsem za hranici snu.

Robert proniknul za hranici snu. A tohle mi vyprávěl:

„Rozum.”, povídá obr a cvrnknul do mne prstem, takže  jsem snad na minutu omdlel. Postavil mne jemně za sako na nohy a znova povídá: „Rozum.” Pochopil jsem, že neříká mne, abych měl rozum, ale že on je rozum. Obr Rozum. Koulel na mne očima a povídá: „ Co sem lezeš?!”

Já na to, že mám rád sny a že jestli je do snů vstup zakázaný.

„Varuji tě. Je to tady dost nebezpečný.”, řekl naštvaně Rozum. „Ale jak chceš. Prohlídnout a co nejdřív vypadnout. Jinak za nic neručím. Sny nejsou nic pro normální chlapy.”

„Jasný.”,lusknul jsem prsty a mizel před Rozumem co nedál a nejrychleji to šlo. Svoje sny totiž miluju.

Zvědavka. Zvědavka je malá holčička, co pořád pobíhá sem a tam, co do všeho strká svůj malý nosík, co šmejdí očima ze strany na stranu jako hadice protivného vysavače. Kdejakou kytku pohladí a hned jí utrhne a přivoní k ní a pak dělá jaká je to úžasná vůně, abych si všimnul jejích modrých očí. Holka, co pořád štěbetá jednu větu za druhou. Jednou mluví smutně a za chvíli se zase může potrhat smíchy. Jednou klopí zraky, jako nejstydlivější stydlivka a za chvíli se kouká drze jako Pipi.

Zvědavka povídá. „Jsi fakt statečný. Vůbec ses nebál Obra.”

Kývnul, že jsem se nebál, i když jsem byl roztřesený jako osika ve větru. A ona hned: „Ale přece jenom si se trochu bál. Řekni, že ses bál.”

„Nebál.”, řekl jsem naštvaně a ona se smála, „Jasně, že ses bál ty můj malý lháři.”

„Nejsem pro tebe malý lhář.” Řekl jsem rozzlobeně.

„Nejsi malý lhář.”,mohla se potrhat smíchy,”Jsi velký lhář. „

A pak zvážněla, jako žena před nákupem a povídá: „Když se tě zeptám, proč jsi sem přišel, tak budeš zase lhát. A já ti už nemůžu věřit ani slovo. Vy chlapi jste nesnesitelní.” Dala si pauzu a dívala se jinam než na mne.

„Dobře. Bál jsem se. Nevěděl se, že je Rozum obr.”

„Hmm. A proč jsi přišel sem?”

„Mám rád své sny.”

„Já to věděla, že jsi lhář. Nejsi tu, protože jsi se tak rozhodnul. Sen má rád tebe. Nikdo nenajde cestu, pokud mu to není darováno.”

Tvářil jsem se uraženě.

„No dobrá.”, řekla po chvilce,”Asi nevíš co se s tebou děje. Jmenuji se Zvědavka a ráda, bych se dozvěděla, jak to s tebou dopadne. Vezmeš mne sebou?”

“Já se jmenuji Robert.”

A tak jsme se vydaly do Egolandu. Do země mého já.

Na cestě jsme potkali pána středního věku.

„Prý hledáte.. .”, zastavil se na kus řeči.

Kývl jsem nejistě hlavou. V cizím prostředí nikdy nevíte, co se může stát, když kývnete hlavou příliš prudce.

„Rovnou Vám říkám, že v naší zemi nic takového není.”

„Já vlastně…”, namítnul jsem.

„Chápu. Jste idealista. Já ne. Věřím jenom tomu, co vidím. K životu nepotřebujeme iluze, ale realitu.”

„A co smysl života?”, zeptal jsem se, abych se nějak ujistil, o čem vlastně muž hovoří.

Muž měl pohotovou odpověď:„Smysl je jednoduchý. Žij nyní, ne až zítra. Víra v budoucnost zdržuje od současného života, tím že poukazuje na život příští. Kdo hledá budoucnost, popírá účelnost současnosti.”

Co jsem měl říct? Sám nevím, proč hledám něco, co není vidět. Je mnoho věcí, které nevidíme a přece existují.

Svěřil jsem se muži se svým zážitkem:

„Netušil jsem, že existuje vaše země a přece v ní nyní jsem. Neviděl jsem ji a nyní ji vidím. „

Muž mne vzal za rukáv a já ač nerad a plný nejistoty jsem spolu s ním a Zvědavkou vešel do hospody, která se náhle zjevila. (Hospody jsou přece od toho, aby se zjevovaly pocestným.)

Přisednuli jsme ke stolu, kde seděl osamocený, zarostlý, vousatý muž se skelným pohledem. Poustevník.

„To je Edward.”, řekl můj průvodce.

Podal jsem Edwardovi ruku, ale ten se ani nepohnul.

„Edwarde. Mám tu někoho, kdo hledá Boha.”

Edward se ani nepohnul.

„Nevěří vám to.”, zakřičela Zvědavka, „On mluví jenom s tím, kdo opravdu, OPRAVDU, hledá. Ty nic nehledáš. To by se dal s tebou do řeči. Říkala jsem, že jsi lhář.. Jsi móóóc podezřelý.”

V tu chvíli se muž středního věku proměnil v Široké Oko.

Široké Oko, je pomocník obra. Všechno co vidí okamžitě hlásí Rozumovi.

Zíral jsem na proměnu v Oko ohromeně.

„Iluze. Oční klam milý cizinče.”, mrkal víčky široké Oko.Víčka spíše připomínala veliké žaluzie. Pamatujte si! Od této chvíle jste pod mojí neustálou kontrolou. Byl jste usvědčen ze lži a za to se v této zemi trestá.”

Oko sebou zablýsklo a zmizelo, jako mizí světlo. Zmizel i Edward.

Zvědavka se ke mne přitočila:”Edward je skutečný. Řekla mi to hostinská.”

„Pokrčil jsem rameny: „Jenže už tu není.”

„Edward zažil setkání s něčím tajemným. Od té doby nemluví.”, šeptala Zvědavka a dodala,”Možná bych věděla, jak jej najít.”

„Jsi zvědavá?”, zeptal jsem se jí.

Usmála se: „Ráda bych slyšela, co Edward zažil. Jsem zvědavá, jestli existuje – no…. To co hledáš.”

„S vaším svolením.”, přistoupil ke stolu muž mého věku a usmál se, „mohu si přisednout?”

„Jestli jste kumpánem Rozumu, tak raději nikoliv. Již jsem byl oklamán.”

„Nepatřím ke skupině celníků.”, prohlásil muž a stále se usmíval, „Jsem filozof.”

„Ani s filozofií nemám dobré zkušenosti.”, prohlásil jsem, „Filozofové dělají složité problémy z jednoduchých věcí. Ale…prosím, přisedněte si.”

„Myslíte, že rozhodování je jednoduché nebo složité?”, usmál se muž.

„Ano. Myslím, že ten, kdo si zamotá hlavu stovkami variant, se nakonec rozhodne špatně. Dám spíše na intuici. Vybrat si jednu cestu a po ní jít.”

„Vaše volba je padesát na padesát. Volat na pomoc filozofa, je něco jako zavolat příteli. Na každá křižovatce je více cest. Mohu vám pomoci.”, namítnul muž.

„Vyberu si jednu a po té jdu.”

„Souhlasím. Ale co když zjistíte, že byla špatná?”

„Vrátím se a vyberu si jinou.”

„A co když i ta bude špatná?”

„Vrátím se.”

„Kolikrát se stihnete vrátit za jeden život?”

„Jasně, pane filozofe! Jenže stejně dlouhý čas bych strávil, kdybych používal filozofii. Než bych probral všechny nabízené varianty, zestárnul bych a zemřel. A navíc! Navíc, bych neviděl žádnou z cest.”

Filozof se zamyslel: „Povím vám příběh. Chcete?”

„Vy a vaše poučné příběhy! Kolik jsem jich už slyšel. Ale mám čas. Moje průvodkyně si někam odběhla. Sem s vaší bajkou!”

„Můj příběh je tento: Mladík celé mládí hledal lásku u žen a nakonec zjistil, že opravdu nejvíce jej milovala jeho matka. Jenže matka už před lety zemřela, od něj nevšímaná a zapomenutá. Mladík zemřel bez lásky.”

Filozof zářil nadějí, že jsem jeho geniální příběh pochopil. Ale já se zatvářil udiveně.

Raději rychle pokračoval:” Dobrá. Dobrá. Tedy jiný příběh: Stařec hledal celý život spravedlnost a nakonec jí nalezl v blízkosti své vlastní smrti.”

Kroutil jsem hlavou. Zkusil to ještě jednou: „ Jeden muž cestoval křížem krážem po světě, aby uslyšel hlas Boží. Prosil kněze, který mu přišel dát poslední pomazání, aby mu vymodlil Boží hlas z nebe. Kněz mu přikázal, aby stále dokola opakoval žalm : Jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nanejvýš milosrdný a věrný.”

„A co bylo dál?”, zeptal jsem se.

„Ten muž zemřel.”, odpověděl filozof.

„Ta vaše filozofie je nesmyslné blábolení, daleko od reality!”, zvolal jsem.

Kdybyste, skutečně hledal Boha, rozuměl byste.”, odpověděl muž. Pak se na vteřinu proměnil v Edwarda a zmizel.

Zvědavka přiběhla celá udýchaná a šeptala mi do ucha: „Zjistila jsem, že Edward je pořád tady v hospodě!”

„Právě odešel,” řekl jsem sarkasticky, znechucený nesrozumitelnou filozofií.

„Škoda,” řekla smutně Zvědavka. Hospoda hučela nezájmem k mojí osobě i mému bláznivému příběhu. Cítil jsem se zklamaný. Neschopný a k ničemu.

Zvědavka náhle zvolala: „Ale on se s tebou bavil?!”

„Nebylo to k ničemu,” řekl jsem naštvaně.

„Ale bylo! Bylo!!,”hádala se Zvědavka,”Edward mluví jenom s těmi, co opravdu hledají Boha!”

Hospoda při křiku Zvědavky ztichla. Všichni se ohlédli k našemu stolu a čekali, co řeknu. A v tom jsem čirou náhodou zpozoroval Křivé Ucho. Bylo malinké a schované mezi půllitry na pivo. Vykouknulo jenom na chvilku, ale mělo smůlu. Viděl jsem ho zcela jasně. Rozum mne nechal špehovat. Nejprve Oko a nyní Ucho!

„Správně! Velmi dobře. Edward se mnou mluvil.”, prohlásil jsem zřetelně na celou hospodu a směrem ke Křivému Uchu, „Je to proto, že já opravdu hledám Boha. Nejsem lhář!”

Zvědavka zčervenala. Zbrunátněla.

A pak sykla: „Jenže lhát se nesmí!”

„Nevím, co tím myslíš.”, stačil jsem ještě pronést, nežli jsem si uvědomil, že Zvědavka zmizela a sní celá hospoda.

Stál jsem na křižovatce. Vedlo z ní deset cest, deseti různými směry. Konec cest byl v nedohlednu.

„Nikdy jsi žádného Boha nehledal!”syčela naštvaně, „Jsi opravdu děsný lhář.”

„Ha! To bylo.”,křičel jsem, „ale nyní jsem právě začal. Ha!Ha! A co ty na to.”

„No jo.”, řekla Zvědavka, „Vy chlapi jste děsně vychytralí.”

A Pak ukázala na rozcestník: “Tak do toho ty kladný hrdino.”

Pochopil jsem v praxi nejistotu výběru: paradox deseti cest. Každá může vést k dobru i ke zlu. Každá může být slepá. Každá může být nekonečně dlouhá. Každá může končit mojí smrtí. Všechny mohou vést k věčnému Bohu. Zatracený filozof měl možná pravdu. Každá rada by byla nyní dobrá.

Nezbývá riskovat.

Očísloval jsem si tužkou deset kaménků a dal si je do kapsy. Zamíchal jsem je a pak jeden kamínek vytáhnul. Los padnul na 3 a já se vydal na cestu.

Zvědavka se objevila po mé boku:„Slyšela jsem , že je největší a nejkrásnější.”

„Kdo”

„Ne kdo, ale co.”

„Co tedy?”

„Obchodní dům.”

„Tahle cesta vede k obchodnímu domu?!”, zeptal jsem se a znechuceně se zastavil.

„Ráda bych se tam podívala.”

„Obchodní domy mne nezajímají.”

„Prosím! Půjdeme tam. Je jako chrám. Někdo říká, že je to vlastně chrám.”, žadonila Zvědavka.

„Bůh se projevuje trhem? Bůh je největší trhovec?”, posmíval jsem se.

„A co když to tak je?!”, řekla zcela vážně Zvědavka.

To mne zarazilo. Proč vlastně předem odsuzuji zkušenost, kterou ještě neznám?

„Máš pravdu. Všude může být zrnko pravdy o Něm.”

„Prima,” poskočila Zvědavka, „Jdeme na to.”

Cestou jsem přemýšlel o tom, proč jsou tržiště nedílnou součástí života už po tisíciletí. Je to místo, kde se lidé setkávají. Proto může být trh chrámem.

Obchodní dům mne ohromil. Zatím jsem se v neznámé zemi setkal pouze s nepřátelstvím Rozumu, slíděním Širokého Oka a Křivého Ucha, nesouhlasným mizením Edwarda a lhostejnými lidmi k mé nejistotě. Tady to bylo jiné. Lidé nechali za zdmi svá trápení. Líbivá hudba, příjemné světlo je povzbuzovalo k lázeňskému kroku, k posezení u kávy v malých obchůdcích. Atmosféra klidného nakupování mne provoněla, jako je chrám provoněn kadidlem. Obchodní dům je jako oáza, jež odděluje poušť od studny.

Dali jsme si zmrzlinu. Chutnala pohádkově.

„Líbí se mi tady.”, zvolala Zvědavka, „Čím to je?”

„Psychologie.”, odpověděl jsem.

„Co? Kde vidíš nějaké psi?”

„Psi?”

„Mluvil jsi o psech a já žádné nevidím. Psů se bojím.”

„Psy-cho-lo-gie. Psychologie je věda, která studuje lidské chování a duševní procesy.”

„Aha. No jo.”, blekotala Zvědavka.

„Lidé si potřebují vzájemně potvrdit, že jsou stejní. Že k sobě patří.”, meditoval jsem nahlas, “Nakupují stejné věci. Chodí pro ně na stejné tržiště. Za zdmi obchodního domu nechávají na pár hodin své životy. Starosti, špatné počasí. V obchodním domu neprší, nesmrdí, necáká, neblátí. Nakonec se vrátí do svých domovů, jako lišky do svých nor.”

„Aha.”, řekla Zvědavka, ale netvářila se příliš chápavě.

„Myslím, že obchodní dům je kousek Boha. Uměle vytvořený mír. Takový nenásilný, nevnucující se.”

Moje oko zbystřilo pozorností. Uviděl jsem rychlý a neobvyklý pohyb. Nějaký kluk ukradl malé autíčko. Strčil si ho za košili. Zvědavka viděla to co já.

„Co uděláme?”, ptaly se její oči.

Neudělali jsme nic. Kluk jenom mrknul okem a zmizel.

Byl to hřích, jež pokazil posvátnost chrámu. Obchodní dům už nebyl svaté místo. Byl místem zlodějů.

Zmrzlina najednou chutnala docela obyčejně. Lidé za sebou vláčely své životy , jako mrtvé psi na vodítku a před sebou tlačili svoji starost o budoucnost.

Věci jsou takové, jaké je chceme vidět. Chutnají nám podle naší nálady. Obchodní dům je jako chrám ale je i doupětem zlodějů. Pro zloděje to není chrám, ale místo kam chodí do práce.

„Jaké je to u tebe doma?”, ptala se Zvědavka a oči měla veliké jako létající talíře.

„U mne doma je to stejné. Špína kalí průzračnost. Také se tam krade.”

„Proč hledáš Boha u nás, když také máte svoje obchodní domy?”

„Hledám Boha, ne iluzi. U nás jsem Boha nenašel. Proto jsem byl přenesen sem. Nepřišel jsem sám od sebe. Nevím proč jsem zde. Ale, jestliže jsem tady, tak nejspíše proto, že hledám Boha a myslím si, že to byl Bůh, který mne sem přenesl.”

“Přenesl tě sem Bůh a přitom Boha hledáš? Ztratil jsi ho, zatím co tě sem nesl?”

Mávl jsem rukou.

„Jsi příliš zvědavá, Zvědavko.”

Pokrčila rameny a myslela si: „Jsem přece Zvědavka, ne?”

A už jsme byli zase zpátky na křižovatce.

Zbývalo devět cest.

„Máme štěstí,”zasmála se Zvědavka a ukázala do jakéhosi dřevěného altánku na naší druhé cestě.

Tři muži a jedna žena tam hrály karty. „Oni jsou šťastní, když vyhrají a děkují za to Bohu.”, šeptala Zvědavka.

„Náboženství je často důsledkem bídy, je výsledkem přání zlepšit svoji situaci.”, pronesl jsem slova řečí nanejvýš odbornou.

„Kdyby se měli dobře, tak by se nemodlili za výhru?,”zeptala se Zvědavka.

„Myslím, že ne.”

„Zeptáme se?, ” provokovala Zvědavka. Pokrčil jsem nejistě rameny. Zvědavka to vzala jako souhlas.

„Jmenuji se Zvědavka a jsem na něco zvědavá.”

Hráči položili karty na stůl. Tvářili se přátelsky. Měli pohodu.

„Kdy jste šťastní?”

Hráči se zasmáli. Jeden řekl:” Když vyhraji.” Druhý: „Když hraji.” Žena: „Tihle chlapi jsou Šťastní, když hrají a vyhrávají a já jsem šťastná, že jsou spokojení.”

„Mohu se ještě něco zeptat?”, dodal jsem si odvahy.

„Jistě. Nikam nespěcháme.”

„Modlíte se při hře k Bohu?”

Hráči se nervózně rozhlédli kolem sebe, zkoumavě pozorovali obzor a pak zašeptali: „Někdy se k Bohu modlíme. Ale spíše jenom v duchu. Víte cizinče, tady se o Tom , kterého hledáte nesmí veřejně mluvit. Bůh je ryze soukromá věc. Věc srdce a ne rozumu.”

„Máte s Bohem kontakt?, zeptal jsem se.

„Mám-li štěstí, pak ano. Ten kdo rozdává štěstí, je podle mého Bůh,” řekl muž, který rád vyhrává.

„Hraji rád, protože smím věřit. Mohu něco očekávat. Věřit ve výhru, je milostná Boží nabídka. Bůh, který dává víru je živý.,” prohlásil muž, který rád hraje.

„Nejsou úžasní?,”zvolala žena, „Dodávají mi pocit bezpečí, jistoty, důvěry a spokojenosti. Jsem s nimi ráda. Považuji je za dar od… od Toho, kterého hledáte.”

Hráči zase začali hrát a napětí ze hry se stupňovalo. A pak se to stalo. Zvědavka málem omdlela. Já poznal, že Bůh s nimi nemůže být. Muž, který rád vyhrával vytáhnul z rukávu falešnou kartu a přimíchal jí ke svým. Podvodník. Lhář!

Chtěl jsem vykřiknout. Chtěl jsem odhalit onu faleš.

Ale, žena u karet mne nenápadně kopla do nohy a zašeptala: „Mám ho ráda i když podvádí.”

A pak se na mne usmála jako živá madona.

„Štěstí je jenom kus pozitivní psychologie,” prohlásil jsem, když jsme byli zpátky na křižovatce.

„Není psychologie Bůh? „zeptala se zvědavka.

Zašklebil jsem se.

„Já jenom, že to slovo tak často používáš.”

„Jde o přístup k životu. O to jakou atmosféru si nahraješ do hlavy. Jakou posloucháš hudbu, takovou máš zrovinka náladu. Jaké si nasadíš brýle…”

„Jóó?,” zbystřila Zvědavka,” tak to bychom měli navštívit Chiniu.”

Rozhodil jsem rukama. Pokud je na jedné z těchto nekonečných cest, proč ne.

Třetí cesta končila u domu podivné architektury. Byl to kamenný dům, který nevlastnil obvyklé pravidelné rozvržení. Okna byla schválně osazena do nelogických otvorů. Dům měl pestré barvy, podivné však bylo, že mne dům nerozčiloval, ale spíš okouzloval svojí odvahou být jiný.

Na zahradě malovala krásná dívka obraz, na kterém létal muž s ptáky v povětří. Dívka byla krásná a také muž, kterého malovala, byl statný a krásný ve tváři. Když nás spatřila, odložila paletu a zamávala. Pozvala nás ke stolku s křesílky. Kolem voněly růžové keře. Nalila nám čaj.

„Chinio, jsem ráda, že jsi nás pozvala. Tak dlouho už jsem s tebou nemluvila,” Zvědavka zářila štěstím.

„Mnoho práce, Zvědavko. Lidé jsou čím dál nespokojenější.”

„Jste psycholožka?,”zeptal jsem se. Zvědavka protočila oči a sykla: „Je hroznej. Má za Boha psycholóóógii.”

„Opravdu?,” usmála se dívka.

Rozhodil jsem rukama: „Nenašel jsem Boha. Hledám Boha.”

Dívka ukázala na obraz s mužem: „On také.”

„Mám létat? Bůh je někde v nebesích?”, zeptal jsem se.

„To ne. Je však třeba opustit tělo. Když žijeme v těle, jsme svázáni. Duše je svobodná. Když žijeme v duši a nespoutává nás tělo, jsme svobodní. Létáme. Pak možná, říkám – možná, Boha spatříme.”

„Malujete obrazy o lidské duši?”

„Maluji cestu. Jejich cestu. Neví, kam mají jít. Povzbuzuji je k rozhodnutí opustit sebe a začít hledat svůj osud.”

Díval jsem se na obraz a začal jsem létat. Kolem mne štěbetali ptáci. Rozuměl jsem jejich ptačí řeči. Bavili se o všedních starostech. Kde je hodně much. Kde se dají najít tuční červy. Mladí, že ještě nelétají. Brzo budou muset. A že starej vrabčák Lojza se celý den někde flákal. Asi spal na stromě.

Snesl jsem se na zem.: „Bůh tam není. Jenom ukecaní ptáci!”

„Pardon, pane,”ohradila se dívka, „ Ale tenhle obraz vůbec není pro vás. Je pro někoho jiného. Každý máme svoji cestu. Cestu, jak najít své místo v životě. Obraz je pro básníka. A ty vy, s prominutím, zrovna nejste.”

„A pro mne?! Jaký máte obraz pro mne?”

„Nemám pro vás obraz. Vy už vlastníte svobodu. Už hledáte. Můj básník se ještě bojí hledat. Nezalekl jste se sebejistoty Rozumu, nevěříte tomu, co vám říkalo Oko, nechal jste Prst dál falešně hrát a naslouchal jste srdci. To stačí.”

„Stačí? Na co to stačí?”

„Naše svobodná vůle je dítětem nekonečné Vůle Boha. Svobodná vůle je naše dobrovolné přijetí budoucnosti. Osvobodození od strachu, pochybnosti, nevědomosti a smrti.”

„Zase jen psychologie.”

Zvědavka padla do židle a dělala, že je mrtvá. Má ze mne infarkt?

Dívka se rozloučila a dál malovala muže v oblacích.

Čtvrtá cesta vedla k muži, který měl dům plný erbů a listin. Byl prodavačem identity. Nepátral po minulosti, ale ptal se po přáních, zajímali ho touhy, sny.

Ujal se nás jako průvodce po svém domě.

„Identita je brnění. Je to štít proti střelám. Rozpoznat a splnit své poslání na Zemi je nezbytnou podmínkou lidského štěstí. Znát sebe, znamená pohlédnout si místa, odkud jste vyšel. Znát své předky. Přijmout sebe jako jejich pokračování. Přijmout jejich i své limity. Přijmout svá omezení a nemít z nich mindrák. Být součástí rodu.”

Muž mluvil a mluvil. Ukazoval erby, které vymyslel pro druhé.

„Nevycházel jsem z minulosti, jak to dělají jiní heraldici. Oni berou vážně minulost. Já však hledím dopředu. Ptám se: co si myslíte, že je váš úkol v životě? Jaký máte dar? Pak jim nakreslím erb podle jejich smyslu života.”

Zeptal jsem se: „Naleznu Boha, teprve až když naleznu sebe?”

Muž se překvapeně zastavil : „To jste řekl moudře. Nejste psycholog?”

Zvědavka vyprskla smíchy.

Muž začal ukazovat na jednotlivé erby: „Pan Novák. Chce přinést nový pohled na stavitelství. Má proto v Erbu šikmý dům. Paní Láskyplná chce rozdávat lásku každému, koho potká. Má v erbu srdce. Pan Králíček má rád zvířata. Staví krmelce pro srnky a v zimě jim nosí krmení. Takže je pochopitelné, že jsem mu namaloval krmelec do středu erbu….A co vy?”

Řekl jsem hrdě: „Já chci najít Boha.”

Muž se zamyslel a pak několika tahy tužky navrhnul erb. Byla na něm bota, lupa a mrak.

Raději jsem to nekomentoval. Nechtěl jsem ho rozzlobit. Myslím si totiž, že kdybych v botách došel na kraj světa, Boha nenaleznu. Kdybych lupou prozkoumal celý svět, Boha nenajdu. Snad jenom ten mrak je správně. Bůh je totiž zahalen.

Když jsem mlčel, muž začal vysvětlovat sám: „Boty, lupu a mrak jsem namaloval proto, že Boha hledat v našem světě je marné. Bůh tu není.”

„Myslíte si, že smysl mého života je marnost?”, zeptal jsem se rozzlobeně.

„Myslím, že vám ještě chybí identita. Asi byste měl zajít za Chiniou.”

„Tam už jsme byli strýčku Kašpare,” řekla smutně Zvědavka.

„Opravdu? To je mi líto. Budete muset najít nejprve sám sebe.”

Strýc mi podal ruku. Myslím, že tím myslel něco jako upřímnou soustrast.

Pak zmizel i jeho erby a já měl pocit, že onen muž byl Edward. Jenže jsem si nebyl vůbec jistý. Ničím si už nejsem jistý. Ani svými sny.

Na rozcestí byl vlepen nový plakát. Hudba a poezie v domě umělců. Zvědavka nemohla chvíli posedět. „Tak už pojď. Zmeškáme začátek.” Mně se moc nechtělo. Už jsem měl zážitků plné kecky.

Jenže zvědavka by dokázala probudit i mrtvého. Hlavou se začaly hemžit nápady.

Nejsem vlastně mrtvý?! Není tohle život po smrti? Nejsem v  očistci?

Ukázal jsem na Zvědavku prstem: „Nepůjdu do domu umělců, dokud mi neukážeš, kde jsou mrtví!”

„Kdo?”, zděsila se zvědavka.

„Mrtví. Ukaž mi místo, kam pohřbíváte, ty co zemřeli.”

„Kdo je mrtvý?”, zeptala se Zvědavka.

„Neznáte slovo mrtvý? Nikdo tady neumírá?”, divil jsem se.

„Popiš mi, co tím myslíš, co to znamená u vás.”, navrhla Zvědavka.

„No to je trochu těžké, když to u vás neexistuje.”

„Popravdě, já ani nevím, co znamená tvoje slovo neexistuje.”

„Neexistuje, znamená, že to není a nikdy ani nebylo.”

„Proč mluvíš o něčem, co není? Když to není, tak to prostě není.”rozhodla se Zvědavka.

„Jsi chápavá. Slovo není se říká až po tom, když to bylo. Bylo to a už to není. Byl tu Edward a už tu není.”

„To se pleteš! Edward není jenom teď a tady, ale jinde je. On byl, je a bude.”, zasekla se Zvědavka.

„Být mrtvý, znamená, že Byl a už není.” Řekl jsem na vysvětlenou.

Zvědavka vzdychla: „Vaše země mi připadá trochu zaostalá. Každé dítě ví, že co se jednou stane, už se neodstane. Když tu byl Edward, tak už nikdy nemůžeš říci, že není, protože on tu byl a tudíž je jasné, že je. Nebo jak ty říkáš – existuje.”

„Právě se ti snažím vysvětlit, že já byl ve své zemi, s mámou, s tátou a pak jsem od nich přišel sem. To znamená, že pro ně jsem mrtvý. Už neexistuju.”

Zvědavka se rozesmála a nemohla smích zastavit: „No právě. Podívej se na sebe. Jsi tu? Nebo se snad nevidíš?”

Zarazilo mne to. Rozumně uvažováno: i kdybych byl pro tátu mrtvý, tak pro sebe jsem, ale živý.

„To znamená, že jsem v místě, kde jsou mrtví!”, zvolal jsem, „Ano já jsem mrtvý i ty jsi mrtvá, a jsme v místě, kde se mrtví sešli.”

Zvědavka se mohla smíchem udusit. Škytala a volala, že jí smích už bolí, ať toho vykládání nechám.

Pak do mne začala strkat, až jsem zavrávoral: „Padni, jsi mrtvý. Ty neexistuješ.” A dál do mne strkala až se objevil z ničeho nic Dlouhý Prst a začal hulákat: „Co se to tady děje?!”

Zvědavka se snažila zastavit další příval smíchu, když vykřikla: „Pomátl se na Rozumu.”

Jenže to se Dlouhému prstu už vůbec nelíbilo a v mžiku byla Zvědavka svázána provazem, že se nemohla ani hnout: „Myslím, že půjdeš domů, Zvědavko. Urazila jsi jeho majestát Rozum. Tady cizinec, také jistě už viděl dost a těší se, že nás opustí.”

V tu chvíli se objevila Chinia: „Á Dlouhý prst je v akci.”

Dlouhý prst se zakřenil : „Nemíchej se mi do života, Chiniio.”

„Nemíchám. Já jenom, že jsem se Zvědavkou domluvená na návštěvě domu umělců a ty jsi jí tady svázal jako nějakého zločince.”

„Posmívala se Rozumu.”

„Ale jdi. A kdepak je ten tvůj šéf, Rozum? Jak se mu mohla posmívat, když tu není.”

„Slyšel jsem, jak říká pomátl se na Rozumu.”

„Copak Je tu nějaká Pomátl? Žádného nevidím.”

„Jaký Pomátl?!”, zahrozil Prst.

„No tak vidíš. Když si nemůžeš sáhnout na to, co nevidíš, jak může urazit Zvědavka, někoho kdo tu není.”

Dlouhý Prst rozvázal provazy a zmizel.

V domě umělců bylo nerozeznatelno.

Nebylo poznatelno, co je myšleno vážně a co je jenom recese. Fotograf vyfotil obraz surealismu a tvrdil, že je mistrem světla, impresionionismu. Realista si věrně obkresloval do skicáku obraz známého abstraktního umělce. Naivistaskicoval realistickou fotku z dovolené. Básník psal formou epiky. A Spisovatel básnil o dobrodružství. Moderní hudebník používal bubnové sólo jako vážnou hudbu a populární beatová skupina míchala rock and roll se smyčcovým orchestrem. Chinia byla nadšená. Občas se rozplývala tak, že nebyla skoro vidět. Zvědavka se každého zvědavě ptala, co myslel svým dílem. Co jste chtěl vyjádřit , umělče? A divila se, že chtěl vyjádřit úplně něco jiného, nežli viděla ona, svýma očima a slyšela svýma ušima.

Vzpomněl jsem si na řeku. Uslyšel jsem znovu labutí píseň. Nejsem bláhový? Možná jsem opustil Boha a nechal se obalamutit svým snem. Možná jsem měl Boha nadosah. Tam, na břehu řeky. Možná, že už mi řeka chtěla pošeptat tajemství života. Možná jsem se uleknul při prvních slovech a utekl se do svého snu. Zapadnul mezi bláznivé umělce, kteří škemrají na Bohu dostat něco geniálnějšího, nežli už rozdal. Chtějí něco víc, než vytvořil sám Bůh. Chtějí stáhnout Boha z výšin nebes a zavřít je do svého vězení. Ponořit jej do svojí stoky rozumu smíchaného s emocemi.

Chinia si všimla, že nesouhlasím.

„Možná jsou dál nežli si nyní myslíš. Neviděli Boha. Ale naslouchali jeho múzám. To jsou vyslankyně z jeho království. Šeptají tajemství. Pro každého mají to jeho. Každý má své místo, své tajemství, svůj úkol, svoje poslání. Bůh není skála a kamení. Bůh jsou oblaka, květiny, řeka, zpěv ptáků, rození mláďat, Bůh je západ slunce, pláč ztraceného mláděte, krev sežraného jedince, Bůh je žralok i něžné koťě. Bůh je pavouk i moucha. Pavučina i vítr co jí navždy ničí. Každý z nás dostal úkol se vyjádřit. Teprve všechna vyjádření zároveň šeptají sotva slyšitelná slova Boží.

Pokrčil jsem nejistě rameny: „Rozum mi říká, že to všechno může bát jenom lež. Jenom přání.”

Usmála se: „Rozum ti to říká?”

Najednou jsem si uvědomil, že Rozum je v tomhle mém příběhu nepřítel. Rozum nechce, abych zde pátral. Rozum si od počátku přeje, abych vypadnul ze svého snu.

Chinia však zvedla varovně prst: „ Rozum je užitečný. Není zlý. Má svoje poslání. Jeho problém však je, že nemá příliš v lásce Srdce.”
Dočetl jsi až sem? Zkus napsat jaké by mělo být pokračování

Přemístitelní

Do soutěže : O Stříbřitělesklý halmochron – XVI. Ročník

Je to nesmysl?To si myslíte vy! Já vím , že jsou i jiné světy!

Od začátku : Píše se rok 2000. Na tenhle rok někteří lidé čekali jako na zázrak. Jenže, kromě bohatých oslav se nestalo nikomu nic zvláštního. Ale mě ano.

Bydlím na konci města. V paneláku. Za naším domem už jsou lesy a skály. A taky řeka. Lidem co vysedávají u řeky plyne čas jinak. Když pozoruji jak líně se posouvá voda v řece , mám touhu zpomalit svůj život. Zastavit ho. U řeky je mi jasné, že čas je relativní. Čas si nevymysleli lidé. Čas tu byl, když lidé ještě nebyly. Proto času nerozumíme i když jej měříme atomem. Čas si zotročil nás – ne my čas.Jsme otroci času. Jsme jen lidská řeka, která pracuje, dře lopotí se a nemá čas. Čas totiž má nás. Na jedné mrňavounké planetě uprostřed moře hvězd nás obestřel strachem o čas ze všech stran.

Sedím u řeky. Řeka pomalu vleče vodu. A najednou?! Řeka se změnila. V řece plavou divní tvorové, určitě ne z naší planety Země. Vydávají skřeky. Město zmizelo.

Připlavali ke mně . Chtěli, abych šel s nimi do vody.

„A proč ne?”, řekl jsem si. Nebál jsem se. Skočil jsem do řeky. Cákali jsme jeden na druhého. Byl jsem rád , že se ‘orangutani’ ( připomínali je svým vzhledem) dobře baví. Když jsme vylezli z vody, uvědomil jsem si, že jsou velicí.Slabé slovo. Bájní obrové. Tlapy chlupaté a tváře s velkými svaly. Kulturisté je mívají na rukou ale oni měly výrazné svaly na tvářích. Když se zatvářili důležitě, tak se svaly seskupily do formace, která jasně dávala najevo, že se děje něco důležitého, když se smály, smály se všechny svaly.

„Já jsem Kes a on bratr Kis.”

„David.”, odvětil jsem.

„Člověk nebyl už hodně dlouho.”, řekl Kes

„Člověk možná sto let na nás zapomněl.”pokýval hlavou Kis. A svaly dokázaly vytvořit opravdový koncert zklamání.

„Já tu ještě nikdy nebyl.” Vysvětlil jsem.

„No jo. Nebyl. Jiní tu byli. Všechno ukážeme. Hlavně se nediv, jako ten před tebou. Pořád se jenom divil.”

„Jo. Jevil se .” Pokýval Kesovi Kis na souhlas.

„Jsme jíní než lidé…. Jo a nelekni se. Máma s tátou jsou o moc větší než my.Jsou hodní.”, řekl Kes a ukázal na kopec.

Tam se objevil obr, dvakrát velký jak Kis a Kes a něco zaječel.

„Tak jo. Už jdeme mami.”,vzdychnul Kis a taky něco zaječel.

Dům byl obrovský. Podobný hradu. Do schodů mi museli pomáhat. Byly vysoké jako plot u domu.

Jejich máma si mne chvíli prohlížela a pak řekla: „ No Homte div se. On vypadá, že je normální. Nejeví se.”

Co je Homte? To jsem se dozvěděl později. Něco jako : světe div se. Jenže oni tím míní celý vesmír dohromady. Vesmír je totiž pro ně malý. Proč? Protože se umí přemísťovat. A dokonce na hodně let a na velké vzdálenosti. Přemísťování je u nich snadné. Jako si půjčit u nás knížku v knihovně, nebo jít na film, nebo chodit do práce. Nediví se, že je občas přijde navštívit člověk. Jenže prý sem lidé chodí málo.

„Máte nějakou novou vistle.” Řekl obr táta, když donesl celou mísu divného jídla.

Asi jsem se tvářil hloupě.

„No vistle. Jak jen to..?!”,snažil se Kes

„Oblak”,řekl Kis.

Když to nezabralo, tvářili se otráveně.

„Oblek”,vzpomněl si Kes.

„Jaký oblek měl člověk přede mnou?”, zeptal jsem se.

„Ukáži ti ho.”, zasmál se Kes.

Přinesl vyschlého panáka oblečeného do kroje mušketýrů. V druhé ruce držel kord. Byl rezatý.

„Co se s ním…”, polkl jsem naprázdno. Dostal jsem strach. Ten panák měl kůži, jako mají mumie.

„Vaše obrázky jsou placaté. Nemají tvar. Musíš si domýšlet. Naše obrázky jsou víc pochopitelné.”

„To je obrázek?”, zeptal jsem se

„To je plaster.”, řekl táta.

Nevěděl jsem, jak se mám tvářit.

„Obrázek.”,řekl Kis a udělal na mne úšklebek.

„Máte nějaký kalendář?”,zeptal jsem se.

„Cyklovač?”, zeptal se táta.

„Jo cykly času. Jestli měříte čas?”, chtěl jsem zjistit, kdy se sem přemístil mušketýr .

„Byl tu před pár cykly.”

Ukázal, že kluci byli o hlavu menší. Jenže já nevím, jak dlouho kluci rostou. Teprve za pár dní, nebo cyklů, čert by se v tom vyznal, jsem pochopil, že přemísťování je možné v prostoru i v čase a kdoví v čem ještě. Nechápu to. V jedné chvíli se může potkat prapraděd s prapravnukem. Ani se mi nechce domyslet, jaké mohou vzniknout trapasy.

A taky že jo. Jsem smolař. Celé cykly se nikdo neobjeví a pak si dáme u řeky sraz s blonďatým frajerem. Měl klobouk a kožený oblek. Seděl u řeky a tvářil se jako vyoraný vejce.

Povídám mu , odkud jsi?’ – a on, že je z Anglie. A že prý Jindřich je dost naštvaný na nějakého Moora. Bylo mi divné že mu rozumím. Zíral na mne. A to ještě neviděl kluky Ovaziů.Když přišli (museli totiž něco doma pomáhat a já šel k řece sám), to se úplně zjevil a kleknul na kolena a něco brebentil o peklu. Jenže já ho vyvedl z omylu: „ Hele, tady jsi v jiným století a vlastně úplně jinde. Tady nejsi na Zemi.” A on , že to chápe. Že je to peklo.

Kis jen zabručel: „ Homte, ten se jeví jako brix.”

nevěděl, že brix je pták, co se děsně jeví, když ho někdo u řeky vyplaší. Koulí přitom očima, jak tenisovými míčky. Pak vykulí oči jako nafukovací balonek a v tom balonku zmizí. Zvíře co se umí přemístit.

Kes měl protažený obličej a ukázal na kopec. Máma křečovala nějakou řeč.

Kožený človíček měl oči na vrch hlavy.

Tak mu povídám : „Jsou hodný. Není to peklo. Je to něco mezi. A jestli se budeš tvářit blbě, tak si to peklo vysloužíš.”

A on se kupodivu srovnal.Pomáhal jsem mu do vysokých schodů.

Kes vzdychnul:”Už aby jste se přemísťovali a nyní lezete jak pomaluchodi.”

Pokrčil jsem vztekle rameny.

Táta se nového vyptával na různé události a pak listoval ve velikém sešitě. Stránky byly ze stejné kůže jako obrázek mušketýra. Když to našel, povídá:” Tenhle Jindřich měl moc osedlic.”

Pochopili jsme, že osedlice, jsou manželky . Táta uznale kýval hlavou, že jemu jedna osedlice stačí na celý život, a že Jindřich jich měl osm.

Jenže to slyšela máma a začala něco křečovat. Táta sklopil uši a svaly zahrály ohromnou lítost. Svaly na obličeji! Kulturistický zážitek, fakt že jo.

Bylo vidět, že z místních osedlic není radno si dělat legraci.

Když máma odešla, prohlásil táta:”Borec, ten Jindřich.”

Angličanovi stouplo sebevědomí a my mu mohli říkat Georgie. Nakonec se dá říct, že se brzy přizpůsobil. A tak jsme já , David a Georgi nový návštěvník, začali zkoumat svět, do kterého jsme se omylem přenesli.

Na přírodu, totiž na pohyb v ní, byl Georgie machr. Ze svého století byl zvyklý se pohybovat i v hustém lese. Já jsem naopak z města a tak jsem měl dýchací potíže a nohy jako pouliční hydranty. O hydrantech Georgí neví vůbec nic. Když v Londýně hořelo, běhaly prý se džbery do studny. Uhasili pochopitelně úplný houbeles.

Příroda kolem domu Ovaziů byla fantastická. Nejvíc jsem obdivoval kytky. Orchideje jsou proti nim chudý příbuzný. Ovoce jsem viděl spousty, ale když nevím, jestli se smí jíst, tak jsem se zas úplně v obdivu neodvázal. Kis a Kes z nás měli ohromnou legraci, protože ti habáni se nám dokázali schovávat a najednou na nás někde vybafnout. Když jsme se prodírali hustým křovím, objevili se na velkém stromě nad námi a mohli se potrhat smíchy. Přeji vám vidět, jak ty jejich kulturistický svaly na tvářích, dostávali křeče.

Když se dost vychechtali, tak se nás zeptali, proč to děláme.

„ Prostě to tady zkoumáme.”

„Aha.” Řekl Kes přihlouple.

A kis se zeptal : „ Ale proč se nepřemísťujete?! Proč chodíte pěšky?”

A nám došlo, že bychom to mohli zkusit, když jsme se dokázali přemístit ze Země až sem.

„No my to zapomněli.”, řekl jsem.

„Jak jste to mohli zapomenout, když už jste to jednou uměli?! Všichni co jsou ze Země, hned zapomenou? Málokdo uměl trvale.”

„Víš, my nevíme,jak se nám to tehdy povedlo. Nikdo nás to neučil.”

„A jo.”, řekl Kes

“Ten před Vámi taky zapomněl.”, dodal Kis.

Určitě si myslel , že pozemšťané jsou blbci.

“Jenže my jsme to nezapomněli.” , nedal jsem nás zadarmo, „Bylo to náhoda. Udělali jsme nevědomky něco, co se přitom dělat má. Ale nikdy jsme to před tím neuměli a neumíme to ani nyní.”

„Je docela možné, že proto člověci chodí tak málo.”, zadedukoval Kes

„No jo. Fakt. Jestli je jejich přemísťování jenom náhoda, tak další pravděpodobnost návštěvy je 1 ku tři čtvrtě miliardy.”,vypočítal Kis.

Bylo ticho.

Já dodal: „Jenže..já nevím, ani jak se mám vrátit zpátky na Zemi. A to mi štve, protože bych se tam vrátil rád.”

„Budeme vás muset učit.”, rozhodl Kes

„Zemi už jsi si užil dost”,dodal Kis

Georgie celou dobu mlčel a pak řekl : „Já vím co dělat na začátku.”

Koukal jsem na něj, jako z jara na rozkvetlý strom.

„U nás ve vsi je kněžka a ta mi radila… No já… abych tak řekl po pravdě, musel jsem se vytratit. …kvůli Jindřichovi..”

„Co je to vytratit?”,zeptal se Kis.

„Zmizet.”

„No jasně.”¨

„Zmizet, je o něco víc než se přemístit.” , uznale kýval Kes.

„Proč je to víc? Mne to připadá stejné. Když se přemístíš , tak těm druhým zmizíš.”

„U vás na zemi možná, když jste tak zaost….”,Kes plácnul Kise přes záda.

„U nás je to jinak.”řekl Kes,” U nás se přemístíš a ten druhý se může klidně přemístit s tebou. Jenže zmizet znamená umět druhému zabránit , aby se s tebou nepřemístil.”

Pokýval jsem hlavou: „Mne je to jedno. Já se potřebuji vrátit. A jestli poletíte se mnou, tak poletíte.”

„Fakt by si nás vzal sebou?”, radoval se Kis

„Jo.”,řekl jsem , ale uvnitř jsem si začal říkat , že nevím, jak bych to vysvětlil svému okolí, že sebou vodím obludu.

„Nevypadáš moc přesvědčivě.”, zapochyboval Kes. A já rychle změnil mimiku, abych ho přesvědčil, že jsem jeho kamarád. Zapomněl jsem totiž , že oni mluví nejen zvukem ale i výraznou mimikou.

„Tak začneme.”, rozhodl Kes.

„První krok je soustředit se.”,začal Kis

„Jenže ne tak, že upíráš pohled na jeden bod. Musíš se soustředit do široka. Zabrat celý obzor. Nemyslet na to co vidíš, ale co chceš vidět.”, dodal Kes

„Jo. Tak mne učila kněžka.”, řekl Georgie. Najednou jsme se oba ocitli ve výšce u stromu. Jenže jsme spadnuli zpátky do trní.

Kis a Kes se točili kolem větve smíchy.

Georgie se gentlemansky omlouval. Vzal mne sebou, ač nechtěl.

Kes seskočil dolů a chtěl říct, že přemisťovat je něco jiného než zmizet.

Jenže, já si nějak zavzpomínal na naši stráň a řeku na Zemi. A najednou se to stalo.

Seděl jsem u naší řeky.

„Hernajz.”, zaklel jsem. Tak rychle jsem zase domů nepospíchal. Byl jsem zklamaný.

Rozhlédnu se a dostal jsem málem mrtvici.

Za mnou stojí obr Kes a povídá: „ Už nebyl dlouho. Dost se změnilo. Dřív byly samé lesy. A dneska jen holé skály.”

„To nejsou skály.” , řekl jsem naštvaně.

„Ne?”

„To jsou paneláky.”

„??”

„Bydlí tam lidi. Jako bydlí králíci v norách.”

„Hmm”

Asi nevěděl, kdo jsou to králíci. Zvědavě se rozhlížel a já jsem trnul, aby se neobjevil soused a nevolal policii či ZOO.

Povídám: „ Hele.. Já bych byl rád, kdybys mne vzal k vám zpátky. Na zemi můžeme jindy. Tady už to znám.”

„Žádné nadšení nevidím . Stejně jako minule. Lidé přede mnou utíkali. Ve vysokých horách. Volali Yetti, nebo co. Dodnes nevím, co to slovo znamená. Nebylo ani v našem všejazyčném slovníku. Vy, když k nám přijdete , tak se vůbec nejevíme. Je to neslušné.”

Neztěžuj si Kesi a vezmi mne zpátky k vám.”

U řeky se objevila malá holčička a mávala na mne. Sousedovi Monička. Zamával jsem na ní a ona se vůbec ničeho nehrozila ani se ničemu nedivila.

„Ona se tě nebojí.”,prohlásil jsem hrdě směrem ke Kesovi a ukázal jsem na holčičku.

„Nevidí mne. Jenom ty mne vidíš. Kdyby mne viděla, ječela by. Už to mám vyzkoušené.”, prohlásil Kes chladně. Tak se raději nezjevuji.”

„Tak jo. Ale raději bych se ještě vrátil k Vám.” , prohlásil jsem.

„Rád slyším přání.Máma.Slyším jí až sem.”

Neslyšel jsem nic, ale pak jsem najednou slyšel dobře. Stáli jsme vedle Kise a Georgie. A na stráni nahoře vyřvávala jejich máma jako na lesy.

II.

Večer jsme leželi spolu s Georgíem v hostinském pokoji. Mne připadal pokoj velký, jak nádražní hala. Ale Ovaziovi se omlouvali, že je malý. A že nám snad… zatvářili se tak provinile, že jsem se málem rozbrečel….že nám snad postel nebude malá, když na ní budeme odpočívat oba.. Jenže na tu postel by se vešly čtyři manželské páry a ještě by měly svoje soukromí.

Zeptal jsem se Georgía, kdo to je ten Moor.

„Thomas Moor je velký učenec. Jsem jeho žák.”

„No já, že jsi říkal něco o tom, že ho nemá rád ten váš Jindřich.”

„Jindřich je panovník z vůle Boží a svatá pomazaná hlava církve.”, zamračil se Georgie.

„Proč jsi musel utéci?”, zeptal jsem se smířlivě.

„Královna mi svěřila mnoho tajemství.”,odpověděl Georgie

„A král se naštval, že je neříká jemu, co?”,

„Tak nějak.”odpověděl přívětivě Georgí .

„V Anglii na rozdíl od tebe , věříme v Boha. Jsme přesvědčeni, že Země má Stvořitele. Věříme, že to, co učil Kristus je cesta k Bohu. Myslíme si, že Církev cestu k Bohu zamknula. Sobě i těm , kdo jí věří. Královna se jednou s Moreem přemístili jinam. Během jedné noci byli zpět. Král si však myslí, že byli spolu… no prostě…..”

„Že byli milenci?”, zeptal jsem se.

Georgie se zamyslel : „Možná, že ho rozzlobilo, že On jako hlava nové církve, neměl vidění. Že ho měl někdo jiný. Kněžka co je učila přemísťování, to však krále učit nechtěla. Raději to naučila mne.” Georgie se otočil ke stěně a dal najevo, že bude spát.

Zamyslel jsem se a snažil se představit si Anglii.

Nic nestalo. Anglie se mi neobjevila. Ležel jsem dál v obří posteli metr od Georgie.

Rozum mi běhal kolem a kolem. Nechápu, že během staletí se umělo tolik lidí přemísťovat a že my, vrchol civilizace, o tom nevíme zhola nic.

Georgie už spal.

III.

Kim a Kes byli trpěliví učitelé. Nejprve jsme trénovali přemístění na nižší větve stromů a zpátky na zem. Nahoru a dolů. Byli s námi spokojení.

„Tohle jsme uměli v prvním roce našeho života.”, řekl Kes a rychle dodal s obdivnou mimikou ve tváři, „Ale vy jste to zvládli za jediný cyklík….Totiž obrat času. Nebo, jak vy říkáte den.”

„Je čas hmota?”, zeptal jsem se. Georgí na mne kulil oči.

„Cyklík je … Nemáte slovo…Nejde říct….Cyklovač ovládá nás a my ovládáme jej…spolupracujeme, ale přitom …nakonec může být Cyklovač silnější….Tak, jako je silný u vás na Zemi… je váš protivník. Proto se málo přemísťujete.”

Chtěl jsem diskutovat. Kim však zamračil všechny svaly a ukázal na větev.

„Konec řečí a učit se!”

Nejdříve jsem se musel na větev toužebně dívat, abych se občas skvěle přemístil. Pak už jsem si jí představil jenom v duchu a skákal jsem jako opice ze stromu na strom.

Georgie byl lepší. Několikrát za sebou se přemístil bez chyby. Já občas jenom poskočil.

Pak Kim s Kesem vyšlapali daleko od stromu velké kolo a přiobjevili se zpátky .

„Nyní se musíte trefit do kola.”, přikázal Kis

Co vám budu vyprávět. Byl jsem poškrábaný až za ušima od trní vedle stromu, pak vedle kola. Ale vyšlapané kolo se mi vyhýbalo

Pak jsem spadl asi dvacet metrů od kruhu, jenže jsem nedopadl na zem,ale do jakési díry. A padal jsem dost dlouho, než jsem přistál na dně. Byl jsem otlučený jak vídeňský řízek před smažením.

Slyšel jsem Kese, jak vřeští. Rozhlédl jsem se. Světlo ze shora vytvářelo tajemné stíny. Viděl jsem stůl a židle. Vše pro velikost normálního člověka. Viděl jsem smotky jakési látky. Na stole svíčku a u něj křesadlo, jaké se používalo před staletími. Nefungovalo. Vzpomněl jsem si na zápalky co mám v kapse. Zapálil jsem svíci. Hořela skomíravě. Se svícnem v ruce jsem si prohlédl podzemní obydlí. Nebylo velké. Skříň.Postel. Stůl a židle. Ztrouchnivělý žebřík se zlámanými příčlemi vedl vzhůru. Nade mnou se objevily oči Kise. Do otvoru strčil tak akorát jedno oko. Doufal jsem , že sem se nemůže přemístit. Místnost byla pro něj malá.

Prostrčil otvorem prst. Uskočil jsem ke stěně. Nedosáhnul. Prsty narazil do stolu a povalil jej. Pak se ruka vrátila nahoru a objevilo znovu Kesovo oko.

„Davide, žiješ?”

Neodpověděl jsem. Musel jsem si promyslet , proč si někdo zřídil obydlí velký kus od Ovaziů. Proč se tady nějaký člověk schovával? Na nic jsem nepřišel. Jen na to, že ve mne hlodá podezření.

„Jsem v pořádku.”,ozval jsem se těm nahoře.

Spustili dolů dlouhou silnou větev. Vytáhli mne nahoru.

Kis a Kes se tvářili provinile a omluvně.

„Zapomněli jsem , že tu jeden měl obydlí. Přemístili jsme mu tehdy ze země i jeho věci… tehdy byl nepokoj… Nebylo vhodné, aby bydlel u nás.”

Kis dodal:” Byl tu opravdu spokojený. V noci plaval v řece, přes den psal… Jednoho dne se přemístil a už se neobjevil… My jsme ještě neuměli pátrací přemístění… nenašli jsme ho.”

„Co je pátrací přemístění?”, zeptal se Georgie.

„Sleduješ virtuální cestu toho, kdo se přemísťuje před tebou. Někdy se podaří vystopovat toho, kdo se naučil mizet. Někdy se to nepodaří.”

Když jsme po obědě odpočívali sami s Georgíem u řeky (Kim a Kes se museli učit Ovaziovské dějiny, ke zkoušce.), pověděl jsem Georgíovi o svitcích na stole. Rozhodl, že si je přečteme.

Po dlouhé větvi jsme sešplhali do skrýše. Svíce ozařovala nádherné starobylé písmo v neznámém jazyce. Georgie byl zdatnější ve vysvětlování významů slov. Georgí patří v Anglii ke vzdělancům. Volným překladem vyprávěl svitek o příběhu muže, který na dlouhou dobu zmizel ze Země a žil ústraní u Ovaziů.

Stručně: Jmenuji se Johan žiji v době velkých změn v naší zemi. Kněží neposlouchají slovo Boží. Naši kněží mluví proti nim. Vedeme válku. Někteří si myslí: „Zabijeme.li nepřátele Boží, sloužíme tím Bohu.” Bratr zabíjí bratra. Fanatická Víra se stala omluvou pro násilí.V čase kdy zavraždili moji rodinu před mýma očima a chtěli zabít mne, ocitl jsem se zde. Ovaziové jsou ke mně milí. Ale mají podobný problém jako já. Mají nepřátele.Nepřátelé jsou proti tomu, aby se sem přemísťovali lidé. Tvrdí, že lidé jsou zdegenerovaní a nemají tu co dělat. Neumí ovládat čas. Čas sám je jejich pánem.Mají zůstat v líhni…. Za stěnou je jiný svět. Zjistil jsem to náhodou, když nastal boj. Kdosi asi rozbil ochranu, nebo sama zmizela tím nepřátelstvím? Nevím. Kdo si představuje válku stejnou jako na Zemi je na velkém omylu. Neumím popsat slovy jejich boj. Hnusný duch nepřátelství. Jako když ti někdo nechá celé měsíce kapat na hlavu vodu. Mučení ve tmě. Kap. Kap. Kap. Ovaziovi měli křeče v obličeji. Strašlivě trpěli. Neumím to popsat, ale prchal jsem a najednou jsem byl za stěnou. Asi víte, kterou myslím. Nebo jí časem najdete. Nebo je již vypnutá natrvalo? Když jsem přeběhl za hranice, zmizel náhle pocit strachu. Jako když si vezmeš červené víno a natáhneš si nohy na podnožku. Jako když sedíš u ohně s přáteli.. Slyšel jsem příjemný hlas, který říkal : „Co tu pohledáváš? Sem ještě nemůžeš. Je mi líto, že tě nepřijmu. Vrať se a skryj se. Jenom malou chvilku a vše pomine. Skryj se . Ale musíš se vrátit.” Jakási síla mne uchopila a vrátila sem, do mé skrýše. Nevím co mám činit, tak alespoň píši tento list. Od Ovaziových jsem pochopil, že jen málokdy lidé zabloudí až sem. Normálně to nejde. Jenom za jistých okolností. Mají i jiné návštěvy. Nejsou to lidé. Neviděl jsem je. Ale , když přijdou vím, že jsou tam. kde jsou Ovaziovi. Píši vše co mi připadá jako důležité. Zkusím se vrátit na zemi a vše znovu vysvětlit lidem. Ovaziovi bojují mezi sebou kvůli nám, lidem !!! Nepřátelství mezi lidmi jenom zhoršuje situaci. Lidstvu se nevěří. Většina je rozhodnuta nepustit nás dál. Nechat nás, kde jsme. Někteří tvrdí, že by bylo potřeba Zemi spálit a učinit jí novou. Půjdu to říct lidem, ale myslím, že mne nazvou bláznem…..Nikdo si neumí představit , že čas může být tvrdý nepřítel.”

Georgí jenom dodal: „Pořád nevím jestli jsem v pekle , v nebi nebo v očistci?!”

Zeptal jsem se jak to myslí? Chvíli mlčel a pak zamyšleně řekl : „Nevíme , kde jsme a nevěděl to ani On. Ty říkáš , že jsme na jiné planetě. Jenže v noci nejsou vůbec vidět žádné hvězdy!”

Zíral jsem na Georgie jako na mrkev v bramborové kaši.

„Žádné hvězdy! Žádný vesmír. Když jsi spal , byl jsem venku. Byla jenom tma,řídká tma.”

„Stěna. Jistě je tam stěna. Skrz ní nejsou vidět hvězdy.”

Nad námi se ozval šramot a díra se zakryla obřím okem.

„Hej vy tam dole. Polezte.”, mluvil vážně Kis.

Vylezli jsme na horu.

„Ten před vámi vás nějak zajímá ?”, řekl Kim.

Šel jsem s pravdou ven: „Nechal tam dopis, že tu byly nepokoje. Že někteří z Vás nechtějí, aby sem lidé přicházeli.”

Mluvil jsem statečně, ale v hrdle se mi slova zajíkala.

Kis a Kes se najednou přemístili na druhý konec louky. Zkusili jsme to také. Myslím , že Georgíovi se to podařilo a že mne vzal sebou.

Kim a Kes se na nás ani nepodívali a přemístili se na vrcholek obrovského stromu. Povedlo se to i nám.

Uznale pokývali hlavou. Pak ukázali na jiný strom, který mohutně vyčníval nad lesem.

Zkoušeli jsme se Georgím přemístit, ale nešlo nám to. Kim a Kes se na sebe s ulehčením podívali a Kes zašeptal s velkým napětím ve tváři.

„To je strom poznání. Tam zatím nesmíte. Zkoušeli jsme, jestli vám neporadil nepřítel.”

Georgie kývnul a já nechápavě kouknul na Georgía.

„To je ten strom z ráje?”, kouknul významně na mne. Pak se obrátil na Kese: „Jsme v nebi?”

Kes zavrtěl hlavou.

„Jsme v pekle?”

Kis zavrtěl hlavou.

„Jsme v očistci?”

Oba zavrtěli hlavou.

Jsme v ráji?”

Kes zavrtěl hlavou: „Nejste na místě s nějakým jménem, které znáte z vašich knih. Vaše knihy jenom naznačují. Pomáhají těm, kteří, chtějí být vidoucí. Nejsou však návodem na cestu sem. Jenom znázorňují věci, které se vašimi slovy ani popsat nedají. Vy ani nemáte slova pro vysvětlení času. Vaše slova nevyjadřují úplnou pravdu. Jenom naznačují.”

Kis dodal tajuplně: „Nejste tu však zbytečně. Možná , že se přemístíte jako vědoucí.”

Kes řekl : „Jako ten před vámi. Měl úkol. Ale ne od nás. Proto jsme ho nenašli ani na zemi. Víc vám nemůžeme říct, protože víc nevíme. Nechceme abyste získali falešnou představu. My o světě nerozhodujeme. Ani táta ne. My vás jenom připravujeme. Zkoušíme, jaký úkol jste schopni na Zemi splnit. “

Kis ještě rychle dodal: „Samozřejmě , když budete sami chtít. Doba , kdy jsme lidi přinutili něco vykonat, je už pryč. Bylo to nevhodné řešení. Prohrávali. Ztráceli sílu. Byl to spíše teror nežli pomoc.”

Georgie se zeptal tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet : „Byl tu Kristus?”

Kis a Kes pokrčili rameny : „Zeptejte se táty. My jsme tu nikoho takového neměli. Ale víme, že na Zemi žil Kristus a že říkal mnohé věci, které učíme i my. Naši sousedé říkají, že se sem vrátil a už tu zůstal. Také Mohamed a Gandí. Ale my nevíme nic víc. Jsou tu jiní, kteří rozhodují i o nás. Kolem nás je stěna a ta nedovoluje víc nežli můžeme.”

Náhle ztuhly. Pod vysokým stromem se objevily dvě obrovské stopy , které se postupně vmačkávaly do země. Pak se k nim přidalo tělo. Bylo průhledné.

Kis a Kes se uklonili na pozdrav a mlčeli.

K tělu se přidala hlava. Oční důlky měli hloubku propasti. Nebylo v nich oko. Byly velké jako plátno v kinech. Promítal se v nich film.

Nebyli jsme schopni slova.

V očích se pohyboval vesmír. Galaxie. Objevila se planeta Země. Země byla pustá. Nad vodami se vznášel opar. Obraz ztemněl a znovu se rozsvítil. Na zemi žili lidé ve velkých městech. Všude byl ruch. Domy či hrady vypadaly starověce. Lidé se přemísťovali. Objevovali se a zase mizeli. Pak se lidé zabíjeli. Zmatek. Násilí. Plno krve. Byli krutí. Města hořela. Mezi lidmi se pohybovali tvorové podobní Ovaziům. Náhle přišla velká voda z nebe. Uhasila oheň a zatopila svět. Pak se objevil muž, který měl mnoho posluchačů.

Georgie s úctou vydechl : „Kristus.”

Kim a Kes pokrčili rameny. Jejich tváře dávali najevo, že to není Kristus a nebo že oni nevědí, zda je to on.

V očích postavy se objevily oči. Velké a plné otázek. Oči mluvily, jako mluví u Ovaziů jejich tváře. Pak se otevřela ústa :

„Kim a Kes vás naučí všemu, čeho je potřeba k pohybu. Vrátíte se na zemi do své doby. Přinesete na zem poselství. Vaše poznání. Jediné však co vám dám sebou bude možnost se přemístit. Pro vaši ochranu. Pak se vrátíte sem, budete-li chtít. Věříme Vám. Avšak čas bude pořád silnější, než budete vy. S tím nejsme schopni udělat nic.”

Postava zmizela. Stopy v zemi se vyrovnaly s okolím.

Kim a Kes byli celí radostní. Tváře jim hrály štěstím.
“Kdo to?…..”, zeptal jsem se.

„Ten, kdo smí odemknout bránu stěny a přijít k nám.”, řekl Kes

„Anděl?”, zeptal se Georgie.

„Daleko za stromem poznání je stěna a v ní je brána. Tam stojí ten, kdo tu byl. Přichází jenom tehdy, když se děje něco důležitého.”

Georgie vydechl úžasem: „Cherubín.”

Kis se na Georgie dlouze zadíval a pak prohlásil : „Jsi pod vlivem Knihy z vaší Země. Ta kniha sice nelže, ale vaše slova nemohou popsat věci ani události, tak jak jsou doopravdy. Lidské myšlení je….” Kis se podíval tázavě na Kese.

Kes kývl: „To bude jedna z lekcí, kterou se máte učit. Zítra jí proberete s tátou.

Kis dodal ke Kesově řeči : „Máme radost, že vás vybrali. Radost, že máme zase úkol. Mysleli jsme , že potom co se stalo….”

Kes žďuchnul do Kise a ten provinile zmlknul.

„Co se stalo?”, zeptal jsem se.

Kis prohlásil : „Nesměli jsme mít nějaký čas žádný úkol. Něco jsme provedli. Ale nechceme přijít o nový úkol a tak vám to neřekneme.”

Kes se usmál : „Jestli se sem vrátíte, dozvíte se mnohem víc.”

Od té chvíle byl trénink opravdu tvrdý. Kis a Kes se asi chtěli zavděčit. Ráno přemísťování. Odpoledne výuka.

IV.

Tátovo vyučování.

Nejprve ze všeho se podíval na mne a zeptal se : „Jak moc znáš vaše knihy?.”

„Čtu hodně knih.”

„Máte dnes mnoho knih? Mívali jste jen dvě tři… V každé části země jinou. Všechny však mluvily na stejné téma.. jenom z různým vrstev myšlení”

Obrátil se na Georgía: „Ty znáš jakou knihu?”

„Nejvíce znám Knihu Knih.”

„Ano. To je dobré. Máš to jednodušší nežli On.”, ukázal na mne a mile se usmál.

„Kdosi u vás dobře pochopil, že dělání mnoha knih je bláznovství a nemá konce. Prostě mnoho knih rozptyluje. Mate. Klame. Rozmí…”, Nemohl si vzpomenout na slovo. Otevřel lister. Lister bylo pár listů, na kterém se míhali sami od sebe znaky. „ Už to mám. Rozmně..rozumně…rozměl..ňuje.”

Dívali jsme se na něj užasle. Byli jsme vytrženi do nepochopitelného stavu. Tajuplného. Měli jsme pocit, že se na život díváme z výšky mnoha staletí.

Georgie byl pohotovější nežli já: „Izraelský Král Šalomoun.”

Táta pokýval hlavou a kouknul do Listeru : „Ano. Tak ho jmenuje Lister.”

„Byl tu?”,zeptal se zvědavě Georgie.

„Tvoje otázka nás dojela do výuky.”,řekl Táta.

„Dovedla.”, řekl jsem. Táta se nezlobil : „Ano. Správně. Dovedla. Dojela je až později. Až když bylo vymyšleno kolo.”

Usmáli jsme se na sebe. Byl jsem zvědavý. Byl jsem spokojený, že moje rozjímání u řeky mne dovedlo až sem.

„Lidské myšlení může mít mnoho rozměrů. Říkám může. Proč? Protože nemá vícerozměrnost. To je velká škoda pro lidi.”, Táta zdvihl prst pro zdůraznění, „Nemá. Ale pozor. Může mít!!”

Pokývali jsme hlavou, aby věděl, že vnímáme.

„Kapacita mozku člověka je připravena na mnohé. Ale člověk neumí. Nezná cestu. Nemá návod. Měl by ho mít. Měl by se s ním narodit, ale při narození chybí schopnost. Jen někdy, někde, někdo umí….” Podíval se na mne. Kývl jsem, že je tomu rozumět. Svaly na tváři se usmály.

„Je to vada….chyba…. Kdysi bylo dobře. Lidé s námi mluvili. Neuměli se sice přemísťovat… Nepotřebovali. Mohli mluvit ze Země. My jsme mohli mluvit s nimi. Nebyla mezi námi stěna.” Zamyslel se.

„Takže na otázku, zda byl ten či onen člověk u nás , je těžké odpovídat. Možná existuje záznam. Možná ne. Ono není důležité, zda je člověk zde nebo jinde…Může s námi mluvit. Vnímat nás……Až nás opustíte nebudete vědět, zda jste zde byli nebo zda jste byli jenom vytr…ženi.”

Kroutili jsme hlavou, že nerozumíme.

Tátovi zasvítili oči: „Až se vrátíte, budete na tom samém místě, odkud jste přišli a bude ten samý čas…Ty budeš sedět nad řekou.”, Táta ukázal na mne a pak na Georgie, „ty budeš v komnatě léčitelky.”

Kývli jsme.

„Ty se podíváš na hodinky a zjistíš, že musíš utíkat domů.”

„Aha”, řekl jsem

„Ty Georgí budeš muset také utíkat, protože na dveře léčitelky bude bušit Jindřichova stráž.”

„Úůůů.”, zaskučel Georgí.

„Neboj se.Utečeš jim zadním východem.”

„A dál?!!! Jak to s námi dopadne dál?”, dychtivě volal Georgie.

Táta pokýval hlavou a svaly dávaly najevo únavu.

„Jsme teprve na začátku. Nemám čas se přemísťovat tam, kde budete za rok, za deset let. Ani to vlastně není správné. To není účel. Nepotřebujeme ani vědět, jak se budete rozhodovat.”

„Co je účel?”, zeptal jsem se.

„To je důležitá otázka. Dokopeme se k ní.”

„Dopracujeme se k ní.”, řekl jsem skromně.

„Ano. Dokopat se můžete pokladu na jednom místě. Vy se dopracujete na mnoha místech…po více lekcích. Jako Socha…Socha je z různých míst jiná. Je pořád stejná, ale z každé strany jiná. Vy musíte vidět sochu ze všech stran najednou, abyste pochopili účel.”

Omluvně jsem kývl.

Táta byl trpělivý . Začal číst z Listeru:

„Kniha Knih. Tóra. Křesťanské knihy.Korán….. zpěvy Rgvédy. Čínské legendy císaře Chuang-Ti. Vesta Perského zoroatrismu. Řecké básně. Hésiódos. Příběhy z národů…”

Přestal číst a zeptal se mne: „Četl jsi všechny?”

„Ne.”,odpověděl jsem.

„Ani to není potřeba. Všechny mají jeden účel. Mluví o tomtéž…O času…. Proto má Georgie doklapnutí jednodušší.”

Urazil jsem se . Georgí žil před tolika staletími! Zabral jsem do pedálů v obrátkách svého myšlení : „V legendách je mnoho rozporů. Nepřesností. Některé jsou jenom vymyšlené. Georgí nezná celou historii , jak ji známe my, později. Která z těch knih má skutečně pravdu?! Která popisuje přesně, co se stalo nebo se má stát?!” Vstal jsem zvědavostí.

Odpověď mne usadila zpátky na kamennou židli: „Všechny mluví správně.”

Dal jsem najevo vědomosti: „Tak třeba Gilgameš a Noe. Každý popisuje potopu jinak. …”

Zarazil jsem se: „Byla vůbec potopa?”

Táta se shovívavě usmál: „Byla nebo nebyla. To je právě úplně jedno.”

Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou: „Já musím mít vědecké důkazy, abych mohl něčemu věřit. Na světě už chodilo a psalo tolik podvodníků, že nevěřím nikomu.”

Tátovi svaly zesmutněly : „Ano… máte to těžší. Snažíme se zmatek uspořádat. Dát vám světlo…” Pak se zarazil.

Byl jsem napnutý. Začne Táta mluvit o účelu?

„…O účelu až později. Nejdříve musíš vidět sochu ze všech stran najednou.”

„Knihy, které jsem jmenoval a mnoho o dalších z našeho seznamu, mají jeden účel. Vzbudit ducha touhy..Správný Pocit….”

„Pocit?”,zvolal jsem, „Pocit?! To snad ne?! Přece nemohu založit víru na pocitech.”,

Táta něco našel v Listeru a četl:

„Zkus popsat nějaký silný zážitek slovy. Zážitek je mlhavý. Rozplizlý do slov…. Řekneš-li: To je nádherný západ slunce – vyjádříš tím velmi málo. Zahraj svůj zážitek na hudební nástroj, řekneš mnohem víc, vyjádříš se přesněji nežli slovy. Pocity jsou víc než slova…..Kdysi jsme spolupracovali s nadanými hudebníky tam u vás. Uměli vyjádřit to, co bychom chtěli lidem říci.”

Pohlédl na Georgie : „Měli Izraelité před Mojžíšem Tóru?”

Georgie zavrtěl hlavou.

„ A přece měli silnou víru a někdy i mluvili s někým z nás.”

Mlčel jsem.

„S námi jste se nespojili pro své znalosti! Mluvíte s námi kvůli svým pocitům!”

Cítil jsem, že mám pochopit něco, co pochopit nemohu, protože jsem otrokem své doby. Společenského myšlení mého století. Ano, když jsem si u řeky uvědomoval nepříjemný pocit , že jsme v naší civilizaci jenom stádo otroků pod neznámým pastýřem, tehdy jsem se přemístil.

Georgie kývnul : „Přemísťování je založeno na touze.”

„Celý vesmír je založený na myšlence. Hmota je jen součástí myšlenky. Proto mu říkáme Homte. Vesmír nejsou Galaxie. Slunce. Planety. Vesmír je pocit. Myšlenka. Duch.”

„Vesmír. Homte…Homte je živý Bůh a my jsme jeho součástí?”, zeptal jsem se v naději že své myšlení seřadím.

Táta se usmál : „Potřebuješ škytulku.” Podíval se do listeru a omluvně se usmál. „Škatulku. Zařadit do šuplíku. To nejde. Máš jenom z jedné strany pravdu. Díváš se na sochu jenom z jedné strany. Homte není Bůh. Ale chceš-li to pojmenovat po vašem, je součástí Boha.”

„Četl jsem, že u vás byla válka.”, zaútočil jsem.

Táta opravdu hodně zesmutněl : „Ano. Jeden to zapsal vaším Písmem, aby jste měli informaci. Je to první lidský spis u nás. Je vzácný, když je první. Rarita. Proto ji tam necháváme i všechno zařízení Johanese..Je to naše první mísímam.,..totiž mu..seum”, zacitoval Táta z Listeru.

Pokračoval: „Může dokonalý Bůh onemocnět? Válčil sám proti sobě? Máš správně pocit, že ne. A přece válka byla. Nevěděli jsme, ke komu patříme. Velká křeč myšlení. Zničující výbuch pocitů. Neválčíme jako u vás na zemi. Naše zbraně nejsou tělesné. Nevědět, kde je moje místo v Homte, je stejné jako být u vás zavřený ve tmě bez vody.”

Začínalo mi docházet, že samotný Homte nemůže být Bůh.

„Udělali jste dnes opravdu pokrok. Skončíme. Přemýšlejte sami. Vy chápete. Proto zde. Základní lekce za námi. Myšlení člověka má více vrstev. Jako socha. Původně měl člověk vidět sochu ze všech stran najednou. Ale nevidí. Možná, že se vám jednou podaří víc..”

Chtěl skončit, ale poznal na mé tváři otázku. Odpověděl: „Nebudete patřit mezi vládce na Zemi. Nebudete bojovat. Nepovedete válku. Naopak….Opravdu – velmi , hodně naopak. Vaše poznání má jiný účel.”

Usmál se na mne shovívavě a já se začal stydět za to, co mne napadlo. Jsem skutečně hloupý jednovrstvý člověk, kterému zajiskří oči, když má možnost být mocnější jak druzí. Znát pravdu, znamená v naší civilizací, mít moc nad těmi, co žijí v klamu. Pravda a čas slouží něčemu jinému. Snad porozumím.

Táta ještě dodal : „Určitě se vám podaří…řeknu to z listeru…: Objevit sami sebe. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.”

V.

Večer jsme měli návštěvu.

Kis ukazoval na Kese : „Je do ní blázen. Budou jako máma a táta.”

To mluvil o slečně, která přišla na návštěvu. Tedy nepřišla, přemístila se. Ještě nemám asi správný Homte vkus. Připomínala mi Orangutana u nás v ZOO. Ale Kes se před ní tvářil jako anděl. Jeho lebeční svaly se křečkovaly do tvaru srdíček a ona na tom byla podobně.

Protože jsme už dospělí, zeptal jsem se: „Nechci vyzvídat, ale…. jak .. no, než jste se vy narodili něco tomu muselo předcházet.”

Kis se usmál : „Jak se rozmnožujeme?”

„No ano. Přesně tohle jsem chtěl vědět.”

Kisovi svaly se dostávali do smějící se křeče : „Všichni lidé se ptáte na totéž. Je to jiné než u vás. Vy jste fyzičtí. U nás je to jinak. Ostatně v zítřejší lekci se dozvíš víc. My vlastně nejsme….”

„Nejste co?”

“Nejsme to, co vidíš ty.”

„Chceš říct, že jste jiní?”

„Normálně bys nás neviděl. Jako jsi neviděl, toho co přišel od brány.”

„Aha”, řekl jsem hloupě.

„Rozmnožujeme se jinak než vy.”

Přestal jsem si být jistý, že opravdu jsem ten pravý , co by měl pochopit víc než normálně.

VI.

Ráno jsme při výcviku přemísťování hráli hru na zmizení. Ten druhý se snažil přemístit s prvním. Ten, ale musel udělat v mysli kličku, že druhý odletěl jinam. Nejde popsat návod, ale představte si dvě ženy. Obě se potřebují vypovídat. Potřebují vyprázdnit sklad myšlenek. Vysypat oříšky z pytlíku na talířek. Dvě ženy čistící si mozek. Každá mluví o svém životě, starostech a pocitech. Mluví, kývají si navzájem, ale vůbec se neposlouchají. Až se obě dosyta vymluví, řeknou : „Pěkně jsme si popovídali.” Stejné je to se zmizením. Musíš naladit mysl a pocity srdce, jinak nežli tvůj pronásledovatel. A v pravý čas mu zmizet. On letí vlevo a ty vpravo.

Zeptal jsem se, myslím že logicky : „Umí se na zemi přemísťovat i jiní lidé?”

Kim kývnul hlavou.

„ Proč se učíme zmizet, jestliže by tam nikdo jiný takový nebyl?! Stačilo by se přemístit.”

Kes jako obvykle řekl : „To ještě budete probírat s tátou.”

Nedal jsem se odbýt: „Asi jo. Jenže já chci slyšet tvůj názor. Táta říkal , že nebudeme bojovat. Ale přitom můžeme mít na zemi nepřátele, kterým budeme potřebovat zmizet.”

Georgie na mne uznale kývnul . Konečně jsem v něčem před anglánem od Jindřicha.

Kes: „Situace na Zemi je zvládnutá. Nemůžete mít horšího nepřítele nežli člověka. Sami sebe. Jenže musíte být připraveni i na eventualitu, že situace není zvládnutá všude sto procent.”

„Jo tak. Není sto procent? Co když se mi nepodaří zmizet, mohu se nějak bránit?”

Kis řekl rozhodně : „Tuhle eventitutatualitu jsme zavrhli.”

„Vy jste si jí zavrhli?! Vida. A jak to dopadne s námi, když nezmizíme?”

„Špatně. Už se nevrátíte.”, řekl ledově Kes.

Kis dodal konejšivě: „Budete mít možnost nás zavolat.”

„Vy přijdete na zemi a zničíte naše nepřátele?”

Kis a Kes se na sebe dlouze podívali. Obličej jim hrál různými výkřiky , jak se mezi sebou domlouvali bez hlasu jenom svalstvem.

„Ještě se zeptáme táty. Ani my nevíme, co si můžeme dovolit. Táta vám řekne, to co my : už nechceme válku.”

Pak oba najednou zmizeli. Nestačili jsme se k nim připojit. Byli opravdu o sto procent lepší v přemísťování, jak my. Jako jsou dobří a špatní šermíři. Dobří a špatní šachisté. Zmizeli beze stop.

Georgie řekl : „Válka je popsána v Knize Knih. Andělé byli svrženi do blízkosti Země a Satan má velký hněv. Proto odešel bojovat se zbývajícími dětmi ženy.”

„Jaké ženy?”

„Jejich matky.”

„Kdo to je ?”

„Nevím. Asi jejich církev v nebi!”

„Ale říkají, že nejsou andělé. Že nejsme v nebi. Že Homte není Bůh. Že v té tvojí Knize, není všechno přesně.”

Georgie se nechtěl přít. Chtěl zmizet. Jenže já jsem se rychle naladil na to, že chce být beze mne. Oba jsem přistáli v jeskyni našeho předchůdce. Georgie se na mne díval  znechuceně, ale pak přece jenom promluvil :

„Chtěl jsem se tady ještě porozhlídnout.”

Hledali jsme oba novou stopu.

VII.

Vedle nás se ozval hlas Kese: „Nic jiného už nenapsal.”

Lekl jsem se. Viděl jsem dvě veliké prohlubující se stopy na podlaze jeskyně.

Tentokrát se neobjevilo tělo ale jenom jako oko. Bylo velké jako televize.

Kes se rozhodl, že nám něco promítne.

„Táta řekl, že vám máme ukázat část záznamu.”, ozval se hlas Kise.

V oku se objevila země. Byla modrá kulatá, jak ji známe z fotografií družice. Georgie byl u vytržení.

„Úžasná. Je kulatá a úžasná. Boží stvoření.”

Měl v očích slzy. anglán citlivej.

Pak jsme uviděli zrůdy. Zuby krokodýla. Oči dravé šelmy. Krev kolem čenichu. Říhaly. Prděly. Děsně ječely. Řídily se k Zemi, jako když hodíš mršinu do propasti.

Udělalo se mi zle. Georgie byl na zvracení.

Film skončil.

Kesův hlas řekl : „Nemohou vám ublížit. Mají strach. Ale mohou se snažit předat strach vám. Když šikovně zmizíte, nedosáhnou na vás. Jsou přivázaní, jako bývají přivázaní u vás psi. Mohou jen tam, kam jim dovolí řetěz.”

„Jsou draci?”, zeptal se Georgí.

„Nejsou. Nemají zuby. Ani nemohou vydávat zvuky.” , poučoval Kis, „Ucítíte jenom chladný ledový vzduch. Velkou únavu, jako když ztratíte mnoho krve. Vaše duše bude neklidná, jako rodička před porodem. Znejistíte. Je zbytečné učit se bránit. Je nutné naučit se zmizet ze špatného názoru.”

„A nyní už polezte ven.” , zvolal Kes, „Jdeme se koupat.”

VIII.

Večer jsem byl sám a mohl jsem si shrnout myšlenky do pár vět: „Bylo mi dovoleno přemístit se do neznámého prostoru. Byl jsem vybrán, abych se naučil několik věcí, které na Zemi neumí každý. A čekám, že dostanu nějaký úkol a vrátím se zpět na Zemi, nebo lépe řečeno zpět do svého prostoru na Zemi.

Zrovna tak byl pozván Georgie, ale ten se vrátí do jiného století.

Proč jsme byli pozváni zrovna my dva? Proč? Co nás čeká dál?

Než jsem usnul, uvědomil jsem si, že u Ovaziů je velmi málo legrace a humoru. Málo času na zábavu. Asi jde o důležité záležitosti. Nebo neumí být veselí a bezstarostní?

Usnul jsem.

IX.

Angličan měl špatný den. Kam se uhnul, tam jsem se uhnul i já. Kis a Kes byli moc spokojení. Pak jsem dělal volavku já. A kam jsem se přemístil, tam se přemístil i Georgí. To jsem měl zase vztek já.

Mizení nám vzájemně nešlo. Kis a Kes však byli velmi optimističtí: „Překvapilo by nás, kdyby jste uměli zmizet. Naučíte se to, až budete vidět více rozměrů. Přemísťování ve dvojici vám jde nádherně.”

Kes přidal znázornění : „ Když bude před vámi stěna a ty se schováš za ní, bude hned jasné kde jsi. Když tu však bude mnohorozměrná soustava. Pět, deset rozměrů, pak nebude hned jasné kam zmizíš. Teprve až vaše myšlení odhalí více úhlů pohledu, budete schopni zmizet v labyrintu.”

X.

Táta na nás přišel s teorií relativity. Georgí koukal jako vyoraná myš, o čem je řeč. Já už byl o něco chytřejší. Ale mám-li říci pravdu, byli jsme na tom stejně. Já jen věděl, že záleží na úhlu pohledu a místo ze které něco pozoruji. To však George rychle pochopil také.

Nešel na nás s časem a vesmírem. Vysvětlil jednoduchý názor:

„Řeknu-li slovo pravda. Co se vám vybaví?”

„Lež.”,řekl jsem

„Pravdu mohou mít dva lidé různého názoru.”, řekl George.

„Opakem pravdy je ve vašem myšlení lež. Ze dvou úhlů pohledu mohou existovat dvě pravdy a dvě lži. Ze tří pohledů tři pravdy a tři lži. A tak dále. Barvoslepý člověk prohlásí, že se na obraze střídá světlá a tmavá. Druhý prohlásí že se tam střídá bílá a černá. Jiný uvidí modrou červenou a jiné barvy. Všichni tři mají pravdu. Z mého pohledu však mohou také lhát. Barvoslepý prohlásí že vidí červenou a modrou, protože slyšel předtím od vidícího barev, že tam ony jsou. Přitom nevidí nic než odstíny jedné barvy. A v tom spočívá zmizení. Přemísit se na základě jedné myšlenky a touhy už ovládáte. Nyní jde o to znásobit pohled.”

„Analýza mi nikdy nešla. Logika není mojí silnou stránkou. Jsem spíše básník.”, prohlásil jsem vzdorovitě.

„Básníci to mají jednodušší.”, řekl s ledovým klidem táta, „Přemístit se , je vlastně chvilka poezie. Vymyslet si něco, co není v dané chvíli běžné, očekávané, podstatné.”

„Když napadne jednoho, že chce na poušť , musím v tu chvíli myslet na ledovec.”, řekl George.

„Ne. To je primitivní a jednoduché. Když první myslí na poušť, musíš myslet na nekonečné praní špinavého prádla.”, zkusil jsem vtipkovat.

Táta se zasmál.: „ Zkuste to znovu. Poušť. Co vás napadne?”

„Poušť… dlouhé a nekonečné žvanění.”

„poušť …prázdné moře plné vln.”

„poušť… nebe plné hvězd”

„poušť…přítel se kterým si už nemáš co říct.”

„poušť…každodenní probuzení.”

„poušť…Okamžik při početí.”

V tu chvíli jsem se ocitl jinde.

Nebylo nic. Nebyl jsem já a přece jsem byl. Musel jsem být, protože kolem mne vanula zima.

Schoulil jsem se. Byl jsem nicotný. Bez významu. Bez chuti žít.

Ozval se hlas: „Má to smysl? Co vlastně budeš dělat pak? Naučíš se zmizet. Možná beztrestně vykradeš banku. Možná zabráníš vraždě. No a co? Jaký to bude mít smysl? Kdybys to udělal jako normální člověk, můžeš být na sebe hrdý. Ale pomocí cizí síly? Budeš jenom otrok. Nástroj. Kolik dobrých skutků uděláš, nežli se dopustíš chyby? Každý vždycky udělal chybu. Chyby se trestají! To ještě nevíš. Čím více se naučíš, tím více budou vyžadovat. A pak? Jenom kdybys tušil co bude pak. Odmítl bys ihned spolupracovat . jenže oni ti nikdy neprozradí, co bude pak. Upíšeš se idee a budeš trpět pro slepotu, s níž jsi jí podepsal.”

Hlas byl vtíravý. Postupně jsem umrzal. Postupně jsem odumíral. Postupně jsem přestával existovat. Odevzdal jsem se smrti, nebo čemusi podobnému.

Pak jsem si uvědomil, že se mohu přemístit. Zadíval jsem se uvnitř sebe na moře.

Ocitl jsem se u moře. Nádherné azurové. Neustávající koloběh vody. Uklidňující. Ozval se temný smích: „Myslíš , že unikneš? Neutečeš sám před sebou.Hlas je tvůj hlas. Slova jsou tvá slova. Myšlenky jsou u tebe. Nezbavíš se nejistoty. Nepohneš vesmírem, protože nemá pevný bod, kolem kterého se točí. Nepřeliješ moře malou lžící. Čeho se chceš dopustit ve své pýše? Ve své neznalosti. Kolika rozměrům se naučíš? Vždyť nerozumíš ani sám sobě. Nechápeš-li kdo jsi a kam jdeš, jak pomůžeš druhým? Kde vezmeš jistotu, že vidíš více rozměrů? Co když vidíš jenom jednu a tutéž sochu. Vidíš jí plasticky? No a co? Není to vlastně normální? Nenech se oklamat sám sebou!”

Znovu jsem se přemístil. Ocitl jsem se v obrovském lese. Znovu hlas. Unikl jsem na poušť. Mučivá slova na mne vála z písků. Z dun se ozývalo pochechtávání.

Pokusil jsem se políbit vysněnou ženu. Moře. Les. Poušť. Zmizely. Hlas utichl. Pocítil jsem teplo v těle. Ocitl jsem se vedle Georga. Kis a Kes se pochechtávali. George byl překvapený. Nečekal , že zmizím.

„Kde jsi byl?”, zeptal se udiveně.

„Zmizel.”,řekl hrdě Kis.

„ A ten…ten hlas?”, vykoktal jsem ze sebe.

„Měl pravdu.”, pokýval Kes.

„Pravdu v čem?”

„Slyšel jsi sám sebe. Slyšel jsi hlas svých myšlenek.”, řekl Táta.

„Mluvil jsem sám k sobě? Sám sebe jsem zastrašoval? Sám jsem chtěl zemřít?”, odmítal jsem nesmysl.

„Kdybys tušil kolik v tobě žije různých lidí.”, rozhorlil se Kes.

Otec ho však zpražil přísným pohledem. Jeho mimika udělala snad tisíc vykřikníků najednou.

Kes zčervenal studem a lítostí.

„Žije v nás více lidí, nežli víme? Jsem schizofrenik, který je jednou beránkem a podruhé vrahem?!”, začal jsem zvyšovat hlas.

Táta se díval laskavě.

George se zeptal : „Pochopil jsem dobře , že myšlenka má více rozměrů, nežli jsme schopni popsat nějakými slovy?”

Táta uznale pokýval hlavou.

„Ty jsi první zmizel.”,ukázal na mne. Pak ukázal Na Georgeho: „A ty začínáš pochopit.”

„Výborně. Výborně.”, objevila se máma. Tleskala radostně rukama, až se nám dělal vítr ve vlasech.

Za ní se objevila Slečna.

Kes zčervenal. Kis jej dloubl do boku a příšerně se zašklebil.

„Večer je v Myšlenkově zábava.”, špitla slečna.

Kis a Kes se podívali na tátu. Jeho svaly nedělaly otazníky, ale ani vykřičníky.

Máma řekla: „Vezmete sebou tyhle dva.”

„Ale to přece…”,namítal Kes.

Na tátově tváři se objevil jeden vykřičník za druhým.

A tak Kes jenom bezmocně rozhodil rukama.

XI.

Byl jsem ze slavnosti úplně vedle sebe. Na slavnosti bylo kromě „obrů” mnoho lidí.

Šok. Už dříve, když jsem ještě nic nevěděl o Ovaziových, se kolem mne pohybovali lidé, kteří znali svět za zdí Země. Kteří se již mnohokrát přemístili do jiných sfér. Z jejich slov jsem chápal, že se tu potkávají staří známí. Že se viděli již mnohokrát. Pochopil jsem , že spolupracují i na Zemi.Pochopil jsem , že existuje více učitelů než Ovaziovi. Že jsou mezi nimi rozdíly. Že jedni pokládají své učitele za lepší než jiné učitele. Slyšel jsem je, jak říkají : „Jsem rád , že jsem vyfasoval právě Kentauriovi. Jsou prostě báječní. A rozhodně nejsou pedantští jako Krieglovi.”

Také jsem se zastavil u skupinky lidí, kteří se tvářili ohromně profesionálně.

Jakýsi opálený svalnatec vykládal: „Když jsem zasahoval po třetí, už jsem uměl rychlozmiz. Než se stačili naladit, byl jsem pryč. Myslím, že se svíjeli bolestí.”

Druhý ve skupince přikývl, čímž naznačil, že rychlozmiz není nic tak zvláštního a profesionálně podotkl: „Nejhorší jsou podle mého zabedněnci. Tam nic nepomůže.”

Nevím co mne to napadlo, ale ležérně jsem pronesl : „ Někdo je nebezpečný zleva, jiný zprava, ale blbec ze všech stran.”

Skupina ztichla. Překvapeně si mne prohlíželi. Svalnatec se zeptal : „Nejspíš jste tu na návštěvě z jiného oddílu?”

„Jo. Tak nějak.”, zatvářil jsem se tajuplně.

Postarší dáma ze skupinky se na mne začala dlouze dívat a já cítil, jak mi měkně myšlení. Štěstí mi přálo, Kis mne totiž vzal za rameno a odváděl mne pryč.

Když jsme byli dostatečně vzdálení a když se ujistil, že se starší dáma již po mne nekouká, řekl : „Někteří si myslí, že mají tak velké zásluhy, že i Homte je proti nim prd.”

Kouknul na mne a povzbudivě se usmál.

Georgi byl na tom lépe. Hned na začátku potkal kněžku, u které se mu poprvé podařilo přemístit. Vyprávěla mu o tom, jak na dveře zabušila Jindřichova stráž a jak on ve chvíli, když vtrhli dovnitř, zázračně zmizel. Od té doby po něm marně pátrají a přitom se šíří pověsti, že je čaroděj.

Vůbec nevnímal, když jsem se ptal, jak bude možné, že až se vrátí odsud, tak se objeví v té vteřině, kdy zmizel a potom vůbec nezmizí, ale uteče zadním východem,jak předpověděl Táta. To jsem ještě netrušil, že Georgie dlouhou dobu neuvidím, protože se s kněžkou vrátí zpátky do Anglie. Na dotaz, zda se učil lépe než já, že už je zpátky doma se Táta jenom usmál: „Byl tam potřeba. Nepotřebujeme kolem sebe šířit tajemno a strach.”

Další překvapení mne čekalo za hodinu. Potkal jsem Lucku.

Koukali jsme nevěřícně na sebe.

„Myslela jsem, že se přemisťují jen…”,zarazila se.

„Jen kdo?”, zeptal jsem se, protože moje malé sebevědomí mi hned napovědělo, že asi myslí jen oduševnělé inteligenty jako byl její kluk Pavel, zatímco já jsem, slušně řečeno, „obyčejný plebs z paneláků”.

„To nic… prostě jsem měla jinou představu…Představa je závislá na naší výchově, vědomostech, pocitech…skutečnost může být jiná…jenže my jí nejsme skrz žalutie zkušeností a dřívějšího výkladu vidět.”

„Jak ses tu ocitla?”

„Jsem už na druhé slavnosti.”

„Já jsem tu poprvé a navíc si myslím, že můj učitel udělal vyjímku. Mám za sebou teprve několik lekcí… Popravdě řečeno, nechápu vůbec nic.”

„Píšu knížky.”, řekla Lucka, „Mám vliv na ty lidi co je čtou.”

„Už chápu, proč si se divila. Já nemám vliv na nikoho, kromě mojí mámy a bráchy.”

Pokývala hlavou:

„Nikdo neví proč byl pozván. Zdánlivě nepatrný člověk může způsobit úplnou revoluci v myšlení druhých.”

Pokrčil jsem rameny.
Řekla: „Když Mozart psal své skladby, byl sice populární opička, ale jeho dílo nebylo prodáváno. Zemřel s pocitem, že ničeho nedosáhnul.”

„A přece ovlivňuje dodnes lidstvo?”, dodal jsem s otázkou v očích.

Pokývala hlavou

„Odmítli mi odpovědět, jaký budu mít úkol, až se vyučím.”, řekl jsem zvědavě.

„Já ho také nevím.”, řekla.

„Chceš říct, že jsi už v druhém ročníku a pořád nic nevíš?”

„Pochopíš, že nepotřebuješ mít cíl. Budeš žít normálně . Časem se něco stane a ty budeš reagovat. Výsledek bude ten, že se v daném okamžiku rozhodneš jinak, nežli by ses rozhodl, kdybys  tu nikdy nebyl.”

„Znamená to, že se tady učím měnit svůj sud? Že to co se tady naučím, změní v budoucnosti mé rozhodnutí? “

Nechápavě se podívala.
Vysvětlil jsem : „ Oni se dívají do budoucnosti. Ví jak se zachovám například za rok. Proto mne nyní učí jinak myslet, abych se svobodně rozhodl v jejich prospěch.”

„Myslíš to tak, že když se například zabrání v minulosti aby měli Hitlerovi malého Adolfa, že by pak nebyla druhá světová válka?”

„Přesně tak.”

„Jenže ona přece byla.”

„Ale v té další budoucnosti už nebude.”

Usmála se: „V jaké další budoucnosti?”

Zarazil jsem se : „Myslím že existuje souběžně více časů. Je více minulostí a více přítomností a také mnoho variant budoucnosti.”

Pak řekla šokující myšlenku: „Co když je čas bytost?”

„By..bytost?” Asi jsem vypadal pekelně špatně, protože najednou řekla: „Zatancujeme si?”

Vzpomněl jsem si, že moje dávné přání bylo jednou s ní tancovat. S nejkrásnější holkou ve třídě. A že jsem byl do ní zamilovaný, ale nikdy jsem jí to neřekl, protože ona kamarádila s Pavlem a ten mi připadal jako nepřekonatelný soupeř. Držel jsem její tělo a cítil její vlasy. Bylo mi fuk nekonečno. Homte. Cíle. Budoucnost.

Na konci mi řekla: „Až budeš zpátky , pozveš mne do kina?”

Asi jsem se díval hodně zamilovaně, protože mne políbila na tvář : „Těším se že spolu půjdeme do Kina….S Pavlem jsme se rozešli…On neměl pro relativitu vůbec pochopení.”

„A já?”, zeptal jsem se.

„No uvidíme.”, řekla potichu. V jejích očích jsem však viděl přání, abych si s ní rozumněl.

XII.

Rozloučení po slavnosti:
„O pravdivosti našich pravd bychom měli rozhodovat sami většinou se odvoláváme na jiné autority. Nedovedusi představit na co se budu odvolávat až budu zpátky. Budou mne pokládat za blázna.”

“Lucka mi odpověděla:” Vůbec se neboj lidí. Boj se sám sebe. Sám sebe můžeš zabít. Udělala to většina lidí. Zabilo je Já. Vlastní malost. Pohodlnost. Stádovitost. Čtu knihy z různých náboženství,ale nenechám se jimi svázat. Odmítám podlehnout názorům většiny.Rozhoduji se s vědomím, že nejde o mne , nejde o někoho druhého. Jde o návrat k původnímu myšlení. Jde o to vrátit co zahynulo.”

XIII

Proběhlo mnoho lekcí u Ovaziových. Nechci unavovat výkladem a učením. Chtěli jste sci-fi a ne filozofickou esej.

Shrnu to: Každý z nás má v sobě sílu se přemístit. Nevím zdali v těle nebo bez něj. To není důležité.Každý máme v sobě sílu myšlení. Sílu přirozené inteligence. Každý máme možnost přispět k návratu lidstva. Žádné stroje a mimozemské bytosti. Žádní démoni a duchové. Žádné hvězdné války. Každý máme sílu měnit sebe. Bojovat proti uvadajícímu Já. Odolávat všednosti. Bourat zažité. Obcházet spoutávající pravidla. Zní to jako hesla? Jako reklamy na mostě? Možná. Protože jste se ještě nepokusili se přemístit.

Je to nesmysl? To si myslíte vy. Já vím, že existují i jiné světy.

XIV

Začalo se smrákat a řeka vlídně polykala světlo do svých vln.

Lucka na mne čekala před kinem.

Nekoupili jsme si lístky.

Seděli jsme v parku. Voněly stromy. Hučel prostor kolem hvězd.

Povídali jsme si o tom, jaký bude svět, až se lidé vrátí ke svým pradávným schopnostem komunikovat s jinými světy.

Tohle snění se nám líbí ještě víc jak polibky.

OÁZA

prolog

Bůh stvořil světlo i tmu..Člověku je jednodušeji, když zná jen jednu pravdu, ne dvě, tři… Pravda stačí jedna, ale ne plochá, nýbrž mnoho rozměrná, pravda je totiž plastičtější, nežli se na první pohled zdá. Pokusil jsem se vejít jinými dveřmi do téhož domu.

Celý příspěvek

Prázdný hrob

Sherlock Holmes

„Mezi těmi lidmi mám vždy zvláštní pocit.”, prohlásil Holmes. „Oni totiž nechávají mizet své mrtvé.”

Watson překvapeně zkrabatil obočí.

„Milý Watsone, zdá se, že nejste úplně informován o náboženství židů.”

„Poučte mne Holmesi.”, řekl skromně Watson.

Celý příspěvek

Zahrada

Citát z Koránu: ‘Jeho duše se pak navrátí do jeho těla a dva andělé k němu přijdou. Posadí ho a řeknou mu: „Kdo je tvůj Pán?” Odpoví: „Můj Pán je Alláh.” Zeptají se jej: „Jaká je tvá víra?” Odpoví: „Má víra je Islám.” Zeptají se jej: „Kdo je ten člověk, který byl mezi vás seslán?” Odpoví: „Posel Alláha.” Zeptají se jej: „Odkud ses dozvěděl o těch věcech?” Odpoví: „Četl jsem Knihu Alláha, uvěřil jsem a prohlásil to pravdou.” Na to Hlas z nebes prohlásí, „Můj služebník řekl pravdu, tak tedy pro něj roztáhněte koberce ze Zahrady a otevřete mu bránu Zahrady”

Fáíd myslel na slova Koránu, když se lehce vznášel k nebeské bráně.

„Takhle jsem si to přesně představoval.”, radoval se Fáid. U vchodu do zahrady, se na něj usmála modrooká blondýna a oslovila Fáída.

„Bylo to pro tebe těžké?”, politovala jej, ale on nechápal o čem mluví. Nebylo pro něj těžké se vzdát života. „Sloužit Nejvyššímu není těžké.”odpověděl překvapeně.

„To chápu, ale přece jenom. Bylo zabito tolik lidí. Sám jsi zabil sebe?!…Tvůj Bůh ti to nepočítá za hřích?”, divila se dívka. Její oči byly jako nebe. Její vlasy jako slunce. Oslňovala jej svojí krásou. Ani v těch nejodvážnějších snech, které míval po sledování některých evropských televizních filmů, neměl nikdy tak odvážný sen. Učinil velkou věc, když jej Bůh odměnil, tak nádhernou ženou. Přiblížil se k ní na dosah ruky a toužil se jí dotýkat. Šla pomalu k nebeské bráně do rajské zahrady. Její tělo bylo dokonalé a ladilo se vší nebeskou nádherou. Byl pyšný na to, že je Bůh chce odměnit.

U brány stál anděl. Vpustil dívku dovnitř. Fáída však zastavil.

„Jsi požehnaný a je ti odpuštěno. Ne kvůli tvému pokání, ale kvůli víře, s níž jsi vše za svého života činil. Nyní stačí, když uvěříš v našeho Pána. V Ježíše Krista. Přijmeš-li s vírou jeho oběť za tvé hříchy, budeš vpuštěn i touto branou.”

Dívka na něj čekala za bránou a mile se na něj usmívala.

„V Ježíše Krista?! Allahu Akbar! Al-iláh je nevyšší! Proč bych měl uvěřit v jednoho z křesťanských proroků, když už věřím v nevyššího proroka Muhameda? Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám.”, divil se Fáíd.

„Touto bránou vstupují do ráje křesťané, muslimská brána je na východě od ráje.”, odvětil klidně anděl.

„A ona?”, zeptal se Fáíd, „Ona je přece mojí odměnou.”

„Tvojí odměnou?”, divil se anděl,”O tom nic nevím.”

Také dívka se tvářila překvapeně.

Vedle Fáída se objevil jiný anděl a ukázal prstem na Fáídovu hlavu.

Fáídovi se v tu chvíli zazdál sen . Přibližoval se ke rtům zlatovlásky. Měla vonný dech. Celá voněla. Odhodil bílé sako na zelenou, na krátko ostříhanou trávu, aby se mohli posadit.

„Díky al-iláh. Plníš svaté sliby svým služebníkům.” Jiný anděl náhle kývnul hlavou.

Obraz se rázem změnil.

Modré oči zčernaly. Rozdrcená hlava, jako nakopnutá velbloudem čpěla kouřem a lidskou spáleninou. Měla vypálené oční důlky. Faídovi se hrnuly zvratky do hrdla.

„Allahu Akbar. Nejvyšší! Na cestě Boží jsem bojoval! Bože odpouštějící, slitovný. Je to peklo?”

Druhý anděl dal příkaz.

Hlava se proměnila v krásnou černovlásku s očima hlubšíma jak vesmír. S očima slibujícíma vody i v čase sucha. Měla horký dech. Fáid se podivil nad příjemnou změnou, a uznal, že arabská krev je důstojnější jeho oběti, nežli erotické sny z dětství naočkované televizí. Fáíd hleděl do očí té černooké dívky. Fáíd se propadal. A zamilovával.

Natáhnul ruku pro pomoc. Ale dívka stála smutně a pozorovala jeho pád. Zaplnil bílé sako změtí svého skáceného těla. Stála a hleděla nevěřícně.

„Vypadáš docela normálně.”, vzdychla.

„Normálně? A jak bych měl podle tebe vypadat?”, zeptal se Fáíd vztekle a snažil se rozmotat své nohy a ruce. Podařilo se mu alespoň posadit.

Mlčela.

Fáíd se otočil po andělech. Nebyli tu ani andělé, ani nebeská brána a nebyl tu ani ráj.

Dívce sednul na ruku nádherný motýl. Křídla vybarvená jako nejkrásnější arabské vzory. Motýl měl hlavu dítěte. Dívka jej užasle pozorovala, chtěla jej pohladit, ale motýl rychle uletěl.

„To byl on.”, špitla radostně, ale pak posmutněla. Nenechal se pohladit. Přišla o lásku. Přišla o své dítě. Dítě patří Bohu a vůbec, vůbec, nepatří jí.

„Nenávidím tě.”, pronesla na adresu Fáída. A Fáíd se přikrčil při tak prudkém letu meteoritů z jejích očí.

„Nic nechápu. Al-iláh. Když nenávidíš mne, nenávidíš naši víru, nenávidíš Islám i náš národ.”

„Boha? Ty voláš Nejvyššího?! Zabil jsi své lidi a měl jsi přitom zabíjet nepřátele. Zasáhne-li lid nějaké zlo a tento se nestará, aby jej změnil, tehdy ho Bůh zasáhne trestem celý, citovala Korán. Jaké zlo jsem učinila? Pověz! Jaké zlo?! Miluji svůj národ a měla jsem mu porodit dítě.”

„Nevím, co jsi učinila, a nevím, co s tím mám já společného.” Odvětil Fáíd a pokusil se vstát. Jakási neviditelná síla jej srazila k zemi.

Teprve nyní si všimnul, že nesedí na trávě, ale stojí na stanici autobusu. Je nervózní. Nevšímá si lidí. Nikoho si nevšímá. Nikdo jej nesmí vyrušit. Kolem pasu výbušniny. Ruku na rozbušce. Nyní však vidí. Na chvíli prozřel, aby viděl. Vidí černovlásku kousek od sebe. Je krásná, mladá, těhotná. Je plná těšení. Podívala se na Fáída a dostala neblahé tušení. Neblahé, nevyslovitelné tušení. Strach. Dítě uvnitř jejího břicha se pohnulo. I ono by bylo raději jinde. Ale proč? Jak mohla tušit, že Fáíd je omotaný výbušninou, že baťoh na jeho zádech je smrtonosná zbraň?

Fáíd však nevidí ustrašené černé oči dívky jménem Latífa. A i kdyby znal Latífu, byl by jí stejně odsoudil k smrti. Má dítě a není vdaná. Jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš pravdivý a svatý muslimský svět.

Fáíd myslí na Habíb bin Zejda, který kdysi utrpěl mučednickou smrt.

„Řekl Musejlema Habíbovi: “Svědčíš, že Muhammad je Posel Boží?” “Ano,” odpověděl Habíb. “Dosvědčuji, že Muhammad je Poslem Božím.” Obličej Musejlemy zežloutl zlostí a zklamáním. Zeptal se znovu: “A dosvědčuješ, že já jsem poslem Božím?” Odvětil mu Habíb posměšně: “Ne, vůbec tě neslyším.”

Fáíd odvrátil zrak od černovlásky a nastoupil do autobusu. Také černovláska nastoupila.

„Tys mne zbavil života! Zabil jsi mé dítě! A nevíš, co se mnou máš společného?!”

„Navrátil jsem tě Al-iláhovi. Jsi odměněna. A možná jsi i mojí odměnou.”

Dívka se rozlítila a vrhla se na Fáída: „Raději v pekle nežli s tebou.”

Anděl je mocí svého slova od sebe oddělil.

„Jsem v zahradě nebo v pekle?”, zeptal se Fáíd anděla.

„Je pět klíčů, ke skrytému světu.”, řekla dívka a ukázala na Fáída, „Ale tenhle by neměl mít žádný z nich.”

„Nepoučuj muže!”, vzkřiknul zlostně směrem k Latífě,”Znám Korán!”

„Jen u Boha je vědění.”, odpověděla dívka klidným hlasem.

Byl vzteky bez sebe. Peklo je to, když ženy poučují muže. Je tedy v pekle! Ale proč? Odvážil se podívat na anděla. Jenže ten už tu zase nebyl.

„Kdo si myslíš, že jsi?” Latífa mluvila útočně.

Sklonil se tváří k zemi a modlil se :„Bože dej mi znát, kde jsem. Je-li ona anděl nebo Ďábel.”

Latífa se náhle změnila. Když viděla, jak se modlí, pochopila jeho nevinnost.

Vzala ho za ruku:”Jsme oba mrtví a kde jsme, nevím.”

Podivil se té změně. Před nimi se objevila nebeská brána. Latífa se rozhodla vejít a byla vpuštěna. Fáíd byl znovu zastaven.

„Rozsoudím mezi vámi to, v čem jste se rozcházeli.”, pronesl slova anděl, jež se znovu zjevil. Avšak přilétl i druhý anděl a přistál s burácením hromu. Svět se chvěl. Obrovský záblesk trhá lidská těla, ničí v půli Fáídovo tělo, jako , když trháš chléb. Hlavy se drtí o hlavy. Krev třísní skla autobusu, jež se vzápětí rozlétá na milióny červených sklíček. Jaká si cizí ruka bez těla strká do Fáídovi nohy a oba údy se kutálí za autobus. Každý zvlášť a bez těla.

Fáíd sedí na silnici plné skla a kouře. Pozoruje zmatek. Křik. Vnímá hrůzu, jako ptáci vnímají silný vítr. Vedle něj sedí dívka a z ruku jí právě odlétá motýl s nejkrásnějšími arabeskami na něžných křídlech. A dívka Fáída nenávidí, ale anděl jí bere za ruku:”Dcero Al-iláhova, vstaň a modli se.” A ona zdvihá ruce směrem k nebi a modlí se. Pak bere za ruku Fáída, aby mu pomohla vstát. Cituje Korán:

„A Bůh činí, co Jemu se zlíbí…Takto Bůh zbloudit nechává, koho chce, a vede cestou přímou, koho chce…Trestá, koho chce, a slituje se, nad kým chce a odpouští, komu chce, a také trestá, koho chce … dává zbloudit, komu chce, a uvádí na správnou cestu, koho chce.”

Ale Fáíd se s tím nechce smířit. Jemu nemá co odpouštět: „Jsem mučedníkem!”

Dívka stála smutně a pozorovala jeho nový pád. Pustila jeho ruku a on zaplnil bílé sako změtí skáceného těla. Stála a hleděla nevěřícně. Když se to samé opakovalo již po třetí a on se potřetí skácel, přijal Fáíd nabízenou dívčinu ruku s prosbou v očích a konečně vstal. Kolem se shromáždilo mnoho lidí. Nejprve byli znetvoření, na kusy roztrhaní, bez očí a údů, ale pak se obraz změnil. Zatímco živí lidé sbírali jejich údy do pytlů, mrtví se skládali do své původní podoby. Stáli a mlčeli. Fáíd nejprve očekával, že mu projeví úctu. Vždyť je mučedníkem Islámu. Ale rychle pochopil, že to tak není. Mlčeli a nevěřícně si jej prohlíželi. Stará matka se hrbila. Jakýsi mladý Evropan, měl zaťaté pěsti. Tomu se Fáíd ani nedivil, divil se však, že on sám nemá radost z mrtvého nevěřícího Evropana. Očekával by vítězný pocit. Jenže se spíše styděl. Evropan rozvinul zaťaté pěsti a sepnul je v modlitbu: „Pane, odpusť mu. Nevěděl, co činí.” Pak vzal za ruku mladou blondýnu, svoji manželku s níž si vyrazil na svatební cestu a odcházeli pryč. Jejich těla dali živí lidé stranou. „S těmi budou problémy.”, řekl živý policista, „Evropané si cení živých, více jak mrtvých. S těmi bude velký problém, že se tady nachomýtnuli.” A odklízeč mrtvol pokýval hlavou:” Evropané se dívají na smrt jinak, nežli my. „

Fáíd dostal vztek a znovu se svalil na zem. Tentokrát přijal dívčinu ruku s povděkem. Nemusela to přece již učinit.

Z rozhlasu se ozýval hlas : „Nikdo nemůže založit islamistický stát vražděním děti, žen, ničením škol nebo univerzit, terorem a sebevraždami v autobusech….”

Fáíd měl chuť křičet: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět? Návrat k Islámu je naší nadějí. Věru, ať již zemřete, anebo budete zabiti, u Boha shromážděni budete! Život na tomto světě je pouze klamné užíváni.”

Černovláska nepustila jeho ruku: “Náš prorok byl seslán jako milosrdenství pro celé lidstvo; nikdy nikomu v životě neublížil!” Fáíd kroutil hlavou nad bláznivým překrucováním Koránu. Korán je statečný, ne zbabělý.

Lidé mlčeli. Každý z nich držel v ruce obrázky svých živých příbuzných. Mlčeli. Mlčeli, protože neměli názor. Byli sice mrtví a jejich příbuzní se co chvíli sjíždí ze všech koutů města a pláčou a kvílejí, ale zároveň nejsou mrtví, ale jsou živí. Jinak živí, ale živí. Přesto každý z nich drží v rukou obrázky svých živých příbuzných. Mlčí a hledí na Fáída. Bylo to Boží vůle, nebo jenom tvoje náboženská slepota? Jsi naivní nebo jsi toužil po slávě?

A Fáíd křičí: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět?”

A davu odpadávají údy z těla a jejich oči se kutálejí po asfaltu a hoří a dívka znovu podává ruku Fáídovi, který opět spadl roztrhán na kusy. Po kolikáté už?

Jedna žena, docela obyčejná a prostá se otočila k ostatním: „Mám pět dětí. Nejsou už malé. Jsou muslimové, ale někdy tak nežijí. Fáíd vše obětoval své víře. Přála bych si, aby mé děti měli více víry, ale na druhou stranu bych si nepřála, aby mé děti porušili Al-iláhův mír. Nezazlívám Fáídovi jeho víru, ale zazlívám mu jeho učitele. Zazlívám ti tvoji matku a otce. Nenaučili tě skutečnému islámu.”

Fáíd zbrunátněl a kdyby měl rozbušky , znovu by jí nechal vybouchnout: „Alláh u Yahdika (kéž tě Alláh vede). Nejsem lepší než Jonáš ibn Matta -ale poslechl jsem. Poslechl jsem svého otce, jako Izák poslechl Abrahama.”

Žena jen mávla bezmocně rukama a mlčela.

Opálený, svalnatý evropan se rozhodl vyjádřit: „My Evropané máme už jenom málo idejí, máme málo víry. Nejsme schopni fanatismu. Nežijeme pro něco víc, než pro sebe. Muhamed v současnosti ovlivňuje muslimy mnohem více, než ovlivňuje Kristus Evropany. Fáídova víra je veliká a hodná obdivu. Musí však být pravá víra fanatická, slepá a hlavně jednosměrná? “

„A co Kristus, Váš prorok? Copak on dobrovolně za vás nezemřel?”, křičel Fáíd.

„Kristus nežádal žádné další oběti.”, odpověděl klidně evropan, „Každý znás si můžeme svobodně vybrat, zda jeho oběť přijmeme.”

Stařičký muslim, stojící už bez fotografií příbuzných, protože již žádné při své násilné smrti neměl, zašeptal slova šejkova:”Evropan si může vybrat a právě jeho přísně střežený individualismus je pramen jeho záhuby.“, Stařec se nadýchnul, protože se mu nedostávalo vzduchu a pokračoval k Fáídovi Koránem: „ Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají? “

Stařec sotva domluvil, jak popadal dech, pak se však hluboce nadýchnul a podíval se Fáídovi do očí. Dlouze a plně.

Fáíd poprvé sklopil zrak k zemi: „Pane náš, odpusť nám přehánění naše v naší věci! Upevni paty naše a poskytni nám pomoc vítěznou proti lidu nevěřícímu!”, a pak pohlédl smutně na starce: Nemůžeme přijmout jejich egoistický sebekult.

Stařec vzal chlapce kolem ramen: „Fáíde, odpouštím ti. Žádná duše nemůže zemřít jinak než z dovolení Božího a podle zapsané a pevně stanovené lhůty.‘ A přece si myslím, že zabíjeních druhých, aniž by měli možnost se bránit, není Boží vůlí. Naši předkové bojovali muž proti muži. Tváří v tvář nepříteli. To byl boj boží. Ale i ty jsi bojoval a proto ti odpouštím. “

Faíd se zakabonil:”Myslím, že se mýlíš. Nemáš mi co odpouštět. Co jsem učinil, učinil jsem z Boha.”

Stařec se však nedal odradit: „ Odpouštím ti Fáíde, že jsi považoval náš i můj život za levný. Život je mně i Bohu drahý a vzácný. Je darem od Nejvyššího. Džihád znamená odolávat pokušením snadno řešit složité.”

A Fáíd podruhé sklopil svůj zrak k zemi a tiše namítnul: „Muslim nemůže zůstat klidný, vidí-li kolem sebe nespravedlnost a útlak.

Evropan kupodivu souhlasil s Fáídem:” Souhlasím s tebou Fáíde. Člověk by neměl mlčet ke zlu. A to je důvod, proč nyní mluvíme k tobě. “

Fáíd se rozhorlil a obořil se na Evropana: „Jsem bojovník ve válce civilizací. Nevnucuji Evropanům Islám, ale bráním Islám před nimi.” Fald mrsknul očima po těch druhých.

Evropan znovu souhlasil: „Chápu to. Jenom válka křesťanů mohla osvobodit Evropu od Hitlera. Jedině muslim může ubránit Islám. Ty sám se však nemůžeš schovávat za válku. Nemůžeš se skrývat za své náboženství. Do autobusu jsi vešel sám za sebe. Ty sám, za sebe, bys měl činit pokání.”

Stařec zakroutil hlavou: „Činit pokání z víry nelze, Evropane! Lze však být otevřenější dilogu.”

Žena, ta obyčejná, rozhodila rukama: „Vždyť to povídám. Naučil ses Islámu s chybou. Ale i já ti odpouštím. Kéž by moji synové, získali tolik víry, jako jí vlastníš ty, Fáíde.”

Fáíd stále nerozuměl, kde vznikla chyba. Nechápal, o čem se tady diskutuje, zatímco měl už dávno být v zahradě. Copak všichni zapomněli, že lidstvo nejsou jednotlivci, ale celý rod? On nezemřel kvůli jednotlivci, ale kvůli celému rodu. Kvůli cestě muslimů do zahrady.

Anděl jej tudíž srazil k zemi se slovy: „Neučiníš se Bohem.” Latífa, snědá dívka mu opět nabídla svoji ruku. Faíd ji odmítnul. Pozoroval jak dělníci jakési firmy, odtahují poničený autobus a jiní zametají ulici. Po nějakém čase nebylo znát, jaká tragedie se zde ráno odehrála. Lidé znovu spěchali, lidé znovu pili kávu, lidé se opět modlili. Město se vrátilo do svého původního tempa. Fáíd si kladl otázku, zda vyhrál bitvu, nebo jí prohrál. Je jeden vyhozený autobus vůbec bitva? Neměl stařec pravdu? Neměl by lepší pocit, kdyby stál proti nepříteli, který se mohl bránit? Kdyby bojoval tváří v tvář? Jeho spolucestující zmizeli. Objevil se anděl a vyzval jej, aby se postavil na nohy. Pak je vynesl na vysokou horu a ukázal mu všechna panství světa: „Podívej se, jak levný je život.”

A Fáíd uviděl zubožené dělníky v dolech. Viděl hladovějící děti v Africe. Viděl muže a ženy, kteří sice měli hojnost, ale za cenu ztráty skoro veškerého času na skutečný život. Fáíd poté uviděl bohatého muže, jež měl, na co si vzpomenul. Měl i mnoho času. Veliký palác a mnoho žen, nejvybranější pochoutky a nejskvělejší víno, a viděl toho muže, jak pláče na svých polštářích a hořekuje k Bohu, kvůli své samotě. Měl nedostatek opravdové lásky, jež vzniká právě v nedostatku. A uviděl ženu, jež rozdávala tělesnou lásku několika mužům za den, a uviděl její duši zarostlou plevelem. Uviděl fíkovník plný fíků a uviděl i uschlý fíkovník. Kolik dní, tolik různosti. Kolik lidí, tolik originálních osudů.

„Sjednotíš hvězdy do jednoho vesmíru?”, zeptal se anděl, „Ačkoliv je smrt spravedlivá, přece dosud nestmelila život. Ani tvoje smrt, ani smrt těch ostatních nezměnila směr řeky. Voda vždy poteče dolů. Vrhneš-li kámen vodě do cesty, obteče jej. Tisíce vítězných bitev, nikdy nezabránily novým a novým válkám. Tvoje největší bitva je teprve před tebou.”

A Fáíd se ocitnul na jiném místě ve městě. Uviděl svého staršího bratra Mahdíma, jak nasedá do auta plného výbušnin. Auto se pomalu rozjelo. Fáíd si sednul vedle svého bratra a promluvil na něj: „Neměl bys dát nepříteli šanci na nápravu? Neměl bys mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?”

Mahdím neviděl svého bratra, ani neslyšel jeho hlas. Avšak uslyšel hlas svého svědomí: Neměl bych dát nepříteli šanci na konverzi? Neměl bych mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?”

Avšak druhý hlas, hlas jeho mysli odporoval: „Už byli varováni. Copak neznají džihád? Copak neví, že jsme domem války? Copak neslyší od rána do večera hlas našich duchovních vůdců? Kolikrát si už mohli ověřit věrolomnost křesťanské kultury. Nelze čekat do nekonečna. Nepřijali islám a slouží americkým penězům. Slouží sami sobě. Zaslouží smrt. Zaslouží osvobození z kultury zla.”

Fáíd namítnul: „Jedna zdemolovaná policejní stanice, nezastaví dým z cizího světa.”

Madím namítnul, že vzdát se bez boje, je stejné jako vzdát se Muhameda.

Fáíd citoval Korán: „Rozdávejte na stezce Boží, nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají.”

Madím odporoval Koránem: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a kteří neuctívají náboženství pravdy.”

Fáíd vyslovil slova Koránu: „A nehodí se, aby věřící zabil věřícího…”

Madím mávl rukou, jakoby odháněl zlého ducha. Zmáčknul pedál plynu a řítil se ke svému cíli. Co by řekl svému otci? Otec je svatý muž! Myslí na Islám více jak na svoje děti. Stejně jako Abrahám. I ten byl ochoten vzdát se svého syna, kvůli svému Bohu.

Rozhlas druhý den hlásil další ztráty na životech. Pět zabitých policistů a šest těžce zraněných. Komentátor na závěr dodal: „Namířená zbraň však ještě nikdy nezměnila lidská srdce. Modlete se za své bratry a za mír.”

Ještě ten den bylo slyšet modlitby z celého Islámského světa: „Dej Pane, ať není Islám zbaven svého míru.”

Anděl dál vedl dialog s oběma bratry. Brána zahrady byla pro ně zatím zavřena. Čekali na svého otce. Teprve pak bude diskuze dokončena. Bude sečteno dobré a zlé. Oba andělé se poradí a rozhodnou.