Liberty

Doporučujeme

Proč jsou nádraží špinavá? Protože nejsou domovem, ale strojem.

Nádraží jsou jen křižovatkou cest. Jenom ulicí s nástupním ostrůvkem. Lidé se tu míjejí, potkávají, pozdraví a zase míjejí. Odhazují odpadky, zanechávají tu svoji minulost a těší se na budoucnost. Nádraží nejsou domovem, ale jenom strojem na přemísťování lidí.

A přece tu každý den hledám svůj kout. Místo odpočinku. Trochu tepla. Trochu jistoty. A přece tu hledám bezpečí. Tak jako udýchaný zajíc se na chvíli přikrčí v brázdě a splyne se zemí.

Marně.

Nádraží zůstává pouze jistotou pro odjezd. Jenom do té chvíle, nežli se objeví dva nebo tři muži v černém. Muži s pendreky a želízky. Muži ozbrojení pistolí a slzným plynem. Muži, jež jsou plní sebevědomé síly moci. Chtějí mne odsud vyhnat. Na zádech si nesou žlutý neon: policie.

Zaměstnanci železnice vědí, kdo jsem. Muži v černém také vědí, kdo jsem. Neznají mne jménem. Naznají nic z mého života, ale stačí jim jediný pohled, pohled, kterým mne zrentgenují.

Bezdomovec.

Člověk, který nevlastní přístřeší.

Člověk, který hledá ochranu mezi cizími zdmi, který hledá malou jeskyňku, jež by byla alespoň na chvíli jeho. Člověk, který tu nepracuje, který nikam nejede, který sem nepatří. Nádraží patří zaměstnancům a jejich práci, ne někomu, kdo tu nepracuje. Řekneš jim: „Chci odjet tehdy a tehdy a tam a tam. A oni se rozběhnou, aby tvůj odjezd zařídili. Nezajímá je, kdo jsi a proč chceš odjet.

Ani vy o mně nic nevíte. Nevíte, odkud jsem přišel a kam jdu. Nevíte, kam patřím, co dělám, na co myslím. Jsem bezejmenný. Jsem muž, malé postavy, černé oči, snědá pleť. Na krku šňůru dřevěných, barevných kuliček. Špinavé kalhoty. Špinavé a mokré boty. Můžete cítit zápach potu linoucí se z mého těla. Použijete rozum a hned poznáte, že jsem bezdomovec. Člověk na nejnižší příčce sociálního žebříčku.

Níž jsou jenom mrtví.

Krčím se zimou na lavičce v hale a mám jenom jednu jistotu. Po nějakém čase se objeví muži v černém a přes veškerou jejich profesionální snahu zahrát slušnost a zahrát úctu, přes všechno to divadlo, se mi budou vysmívat pendrekem visícím na jejich opasku, budou mne zastrašovat jistotou moci.

„Vaše doklady prosím.“, řekne jeden z nich.

„Vaši jízdenku.“, řekne ten druhý.

Třetí bude mlčet a potulovat se očima po okolí. Rutina. Nuda. Strážník v práci. Nic víc.

A tak, když po půl hodině skutečně přijdou, podávám jim doklady, ještě dříve než o ně stačí požádat.

Ten první se usměje, přečte si je a mlčky pokyne rukou, abych opustil nádraží. Pokývám hlavou, že rozumím. Zvednu se a jdu k východu čekárny. Dolů do haly.

Cesta černých mužů nyní povede k dalším bezdomovcům a pak k rychlíku, který za chvíli přijede. Mezinárodní rychlík Praha – Norimberk. Cestující budou doma říkat, že na nádraží neviděli žádné bezdomovce a budou se cítit bezpeční. Až budou cestující odbaveni, projdou muži znovu čekárnou a halou. Pak zmizí ve strážnici, jako kukačka mizí v hodinách. Já se zase vrátím.

Nádraží není domov. Nádraží je jenom přestupní stanice. Křižovatka.

Když muži projdou halou, už neprší. Mohu opustit čekárnu. Je čas vydat se podél kolejí k prázdným vagonům na konci nádraží. Jsou zamčené. Ale ne pro mne. Umím je otevřít. Chvíli koukám z okna vagonu ven. Pozoruji, jestli se neděje něco, co by mohlo narušit mé rozhodnutí se vyspat. Pak zalehnu a spím. Jsou dvě hodiny v noci. Nádražní hodiny odbily dvakrát. Znějí kovově, nekřesťansky, nezúčastněně.

Nádražní hodiny, chladný pach koženky na sedadle, houkání lokomotivy. Tlukot mého srdce. Napjatá kůže na spánkové žíle. Tma co je přítel. Můj neklidný spánek. Nikdy se tu pořádně nevyspím.

Po půl hodině zarachotily dveře vagónu a znovu se zabouchly. Zrada? Něco mi ušlo? Něco jsem nepostřehnul? Policie nebo železničáři? Uklízečka? Nenápadně se nadzdvihnu kvůli rozhledu nad sedadlo.

Do vagónu se vpotácela Karmína. Měla skelný, zamlžený zrak a oči se jí rozjížděly. Pak srovnala zrak a ušklíbla se.

„Čau. Jdu spát.“, řekla vcelku zbytečně a svalila se na sedadlo, které jí bylo nejblíže.

„Aspoň tu nejsem sama.“stačila ještě prohodit, nežli úplně usnula.

Otočil jsem se na druhý bok a snažil jsem se znovu usnout.  Karmínu znám z čajovny, denního centra jakési církve. Jsou zaměření na pomoc lidem se závislostí na drogách. Mezi ně patří Karmína. Já mám závislost na alkoholu, ne na drogách. Karmína je na heráku. Denní centrum to je čaj, polévka, teplo, židle, ze které mně nevyhání strážníci, sprcha, normální záchod. Na hodinu normální prostředí.

Normální? Nevím už, co je normální. V osmnácti letech jsem dostal kopačky v dětském domově.

„Je ti osmnáct a musíš se už starat sám.“, řekla ředitelka. Pokrčila rameny nad tou nesmyslností, že domov mám jen do osmnácti let. Osmnáct a pak konec. Musíš z domu. Starej se. Ukaž, co umíš. Už žádný řád dětského domova. Žádné vychovatelky, které nahrazují mámu. Stát končí se svojí podporou. Je to na tobě. Jenom na tobě.

První den jsem byl na sebe hrdý. Jsem dospělý, samostatný jedinec. Paní ředitelka mi zařídila práci s ubytovnou a dokonce za mne zaplatila první měsíc pobytu. Pár dní jsem se po práci vracel raději do dětského domova a do ubytovny přišel pozdě v noci a jenom přespat. Nejdříve to byly slavné návraty mezi své. Kluci z dětského domova byli rádi, že je pořád pokládám za svoji rodinu. Pak jsem stále častěji cítil, že už nejsou mojí rodinou. Že to skončilo. Že tety mají na starosti jiné klienty, že už k nim nepatřím. Překážím. Neřekli to naplno, ale já to tak cítil. Začal jsem hledat jiné kamarády. V práci. Na ulici. V hospodě. Já už totiž do hospody smím a nemusím nic vysvětlovat. Je mi osmnáct.

V hospodě je to lepší jak na ubytovně. V malém pokoji ubytovny jsou totiž dvě válendy, dvě skříně, které někdo přede mnou už vypáčil, takže nejdou zamykat. V ubytovně je to podobné jako na nádraží. Za týden jsem už neměl původního spolubydlícího a také už jsem neměl rádio, které jsem si koupil, za peníze, co jsem dostal od paní ředitelky na cestu. Zmizelo ze skříně spolu s tím chlápkem, co mi hned první den nabídnul marihuanu. Hledala ho policie, tak raději zmizel. Druhý den už dostal klíče od mého pokoje jiný chlápek. Pracoval na stavbě a každý den se vracel v deset hodin. Chlápek co se nemyje a opilý kouří na pokoji, tak, že se tam nedá dýchat. První dny jsem si ještě neuvědomoval, že takhle to bude pořád. Každý den, každou noc. Když jsem chtěl začít žít normálním životem, když jsem chtěl přijít z práce a v tichu přemýšlet, udělat si kafe a něco si číst, zjistil jsem, že s tímhle u svého spolubydlícího neuspěji. Pořád vykládal nesmysly. Považoval ticho za nepřítele. Jenom, když jsem ho pozval na pivo, byl trochu přátelštější. Jinak se choval jako zvíře unavené životem v džungli. Kouřil, prděl, krkal nebo chrápal jako hroch.

Objal mne smutek, splín, tesknota, beznaděj. Uvědomil jsem si, že ani mne nic jiného v budoucnosti nečeká. Že nemám rodinu, kam bych šel. Že nemám nic svého, že nevlastním žádnou oázu, že jsem tulák bez domova. Uvědomil jsem si, že to ani nelze jinak, když bydlím na ubytovně s lidmi bez naděje a bez cílů.

V hospodě to bylo lepší jak na ubytovně. V hospodě jsem se cítil doma. Jsem tu pán, co je obsluhován, mám svojí židli, je tu televize, jsou tu lidé, se kterými se dá komunikovat. Je tu legrace. Taková ta přirozená, ne vyhřezlá z křeče baviče.

Z práce do hospody a pak do noclehárny. Do práce. Do hospody. Noclehárna. Práce. Hospoda. Noclehárna. A pak poprvé záchytka. A po druhé. Splátky z platu. O pivo jsem musel začít žebrat. Chvíli to šlo, ale pak už jsem ani v hospodě neměl nárok na svoji židli. Klesnul jsem níž, nežli ostatní, byl jsem vyloučen z klubu osamělých. Klesnul jsem mezi bezejmenné lidi z bufetů. Mezi bezmocné alkoholiky z ulice.

Nemám nic svého, nemám žádnou oázu, jenom nádraží a vagóny na konci nástupiště.

Karmína chrněla, jako kočka, co se mazlí. Lokomotiva houkla do noci. Z rozhlasu se ozývaly pokyny pro přesun vagónů.

Karmína je stejná. Je jedna z nás. Zvykli jsme si, že o nás nikdo nestojí. Jsme smířeni s tím, že nebýt strachu z trestu, dávno by nás někteří pozabíjeli, nebo nahnali do plynu. Tak jako se uklízí smetí. Připadáme jim jako ostuda města. Nepatříme do jejich stylu. Karmína patří mezi nás. Je chudák, ale statečně bojuje. Pomáhá si tak, jako to ženské umí. Najde si někoho na pár dnů a je s ním.

Nemám jí co nabídnout. Ale vlezla do mé ložnice. Do mého vagonu. Asi čeká trochu jistoty, trochu tepla. Strkal jsem do Míny, dokud se neprobrala. Udiveně zírala do noci a skoro nevnímala. Dal jsem jí pusu.

„Chci k tobě.“ Zašeptal jsem.

„Nevotravuj. S cikánama nespím.“, řekla naštvaně a začala mávat rukama a kopat nohama.

„Jsem Ital.“, zařval jsem na ní.  Přikrčila se. Znovu jsem jí políbil.

„Tak jo.“, řekla, „když jsi Ital, tak jo.“

 

 

II.

Když jsem se ráno probudil a začal se pakovat, Karmína ještě spala. Chvíli mi v tom ranním šikém světle připadala docela hezká. Pak jí stále silnější světlo dne, vracelo do reality. Zbídačelá, špinavá, rozcuchaná, plná pirsningu. V noci jsem cítil, že má pirsing i na místech, kde bych to nečekal.

Rozespalé ráno se křenilo otráveně na chlapy  v oranžových železničářských vestách, protože se poflakujou podél vagónů a tlučou kladivama do kol a spojů, protože dělají rámus a nectí ticho po umírající noci. Ráno se šklebilo na dělníky, co spojují lokomotivu s vagony, jako se já spojil s Karmínou. Chladně a nezúčastněně. Bylo pod mrakem, a občas upadlo z nebe trochu vody na nástupiště. Pohrdavé ráno plné špíny. Uklízečky sbírající odpadky. Modrooká průvodčí stojí u stánku s kafem a pozoruje mne. Jen tak. Nemá co dělat. Pozoruje mne a ohrnuje nepřátelsky rty. Pochopila, že jdu z míst, kam žádný vlak nepřijel. Otrapa co jistě spal v odstavených vagonech. Pak v nich nemá být špína a blechy. Průvodčí naštvaně semkla rty a pak se raději ode mne odvrátila. Má svoje starosti. Tohle ať si vyřídí ostraha. Ona čeká na svůj vlak. Jako já čekám na něco a nevím, co to je. Nahmatal jsem v zapínací kapse doklady a peněženku. Dělám to automaticky. Už se mi několikrát stalo, že mne v noci obrali o všechno. Karmína mně nic nevzala. Je to pak ponižující anabáze, žebrat na úřadech o nové doklady. Nahmatal jsem peněženku. Vím přesně, co v ní mám. Padesát pět korun.  Rozhodl jsem se dát dvacku za sprchu.

Pokladní na wc to ocenila:“To jste dobrej, že se chcete umejt. Copak bude dneska za slávu?“

„Nic nebude. Chci ze sebe vymejt ten podělanej život.“, řekl jsem naštvaně, „Půjdu si hledat práci.“

Pokladní koukla na mne a na dvacku a pak řekla: „Mám dneska chuť udělat dobrej skutek, mladej. Dvacku si zase schovej.“

„Dík.“, zamrkal jsem na bábu, „Díky slečno.“

Zašklebila se jako čert a ukázala mi sprchy, abych jako už mazal a neotravoval.

„Zdá se, že mám dneska v noci i ve dne dobrej den.“, pomyslel jsem si. Trocha toho štěstíčka mi pozvedlo prudce náladu. Ve spršel jsem si začal zpívat. A bába u pokladny se ke mně přidala. Jo, jó, jó. Některá rána jsou fakt docela romantický a sladký. Záchodama zněl náš ranní zpěv a nádraží bylo najednou přítulné a domácké. Domov dělají lidi, ne zdi.

„Fešák.“,řekla bába a usmála se,“ Řekni jim, že jsi cizinec. Třeba Ital, nebo něco takovýho. Cizince možná spíš vezmou do práce, jak cikána.“

„Já jsem Maďar, paní.“

„No jo. To zní taky dobře. Férenc Vároš.“, smála se bába, „To jo. Řekni jim, že jsi přijel z tý Budapéště a že jsi študovanej.“ Bába otevřela flašku od Coly a napila se. Měla tam červené víno. „Na! Cvakni si na kuráž.“

„Jasně paní.“, a usmíval jsem se na celé kolo.

„Možná by ses mohl zeptat v  uklízecí firmě, co je dole ve vestibulu. Večír mi říkal šéf, že jim nějakej dělňas zkolaboval.“

„Díky. Jste jak moje máma.“

„No to bych to chytla.“, zabručela najednou a začala se usmívat jiným směrem. Kouknu a je mi to jasné. Němci jdou z toho ranního vlaku na wc. Mají tady hodinu čas, tak budou zevlovat a okupovat restauraci. Guten tag.Guten tag. V pětatřicet ráno. V Německu nebo v česku. Záchod. Trocha vody. Kafe. Odměna za úslužnost. Bude na další krabici vína. Babi se usmívá a září.

Jdu do vestibulu. Ve firmě mají zamčeno. V pět třicet ráno, ještě spousta lidí spí doma v peřinkách, nebo teprve postavili vodu na čaj a zívají do umyvadel a šklebí se do zrcadel. Strážníci už zašli do strážnice. Ostraha nádraží pije čaj v bufetu. Vrátil jsem se tedy na lavičky do vestibulu. Když jsem umytej a čistej mám víc odvahy. Tyhle lavičky jsou vlastně tak trochu jako domov. Jako obývací pokoj. Sedáme na ně, a když nás není moc, sedají si i mezi nás jiní lidé. Jako na pikniku. Jsme mezi lidmi a oni s námi. V tu chvíli zapadáme do světa nádraží, patříme mezi občany, jsme jedni z cestujících, co mají své plány a své cíle. Ale jenom když je nás tu málo. Jakmile se tu sejde celá parta a zabereme celou lavičku, pak jsme rázem vetřelci. Ostuda města. Občas nás tu ostraha nechá, v čase mezi rychlíky. Kašlou na české cestující , kašlou na práci. Před příjezdem rychlíku nás však vždy vyženou z laviček a z nádraží. Chodí sem cizinci.

My, bezdomovci , jsme hloupí a neorganizovaní. Kdybychom se střídali, kdybychom si udělali rozvrh obsazení lavičky, tak budeme nenápadní, nebudeme vadit.  Jenže to je právě to. My nejsme zvyklí se organizovat. My se ani nechceme organizovat. Žijeme neorganizovaně, svobodně. Nemáme pracovní dobu, nemáme spěch, nic nás nikam nežene. Máme úplně jiný rytmus života. Nemáme hodinky, nemáme mobily. Nemáme povinnosti. Žijeme ze dne na den. Nemáme majetek. No to vlastně není pravda. Každý máme spacák, baťoh s osobními věcmi. O naše věci se bojíme možná víc, jak ti co mají majetek. Jsou to věci nutné k přežití. Jsme jako zvěř, co má v džungli svoje nory, svoje místa k lovení. Běda, kdyby se tam objevilo cizí zvíře, nastane boj. Naše věci si krademe mezi sebou navzájem. Jsme divá zvěř v džungli. Ale to je v džungli normální.

Jednou v dětském domově byla přednáška pro vychovatelky. Seděl jsem za trest ve vedlejší místnosti a neměl jsem volno. Vychovatelka na mne zapomněla a tak jsem slyšel přednášku o Romech. Tedy o cikánech. Zajímalo mne, co se o nás učí a tak jsem poslouchal. Pamatuji si jenom kousek a ten se mi líbil: „Romové myslí jinak než Češi. Jejich přístup k vlastnictví je jiný. Nerozlišují příliš: to je moje a to je vaše. To, co se jim připlete do cesty, si vezmou, pokud to potřebují. Stejně jako gepard si uloví to, co se mu připlete do cesty. Pokud nemá gepard hlad, neloví. Róm nemá potřebu chodit do práce, vyrábět něco do zásoby. Když má hlad, jde lovit, když ho nemá, odpočívá.“

Myslím, že na tom není nic špatného, co ten chlápek vysvětloval. Vždyť je to tak všude v přírodě. Ze školy si pamatuji, že to tak měli i bílí lidé. Kdysi dávno. Vyráběli jenom to, co potřebovali a zároveň si své výrobky mezi sebou vyměňovali. Nebyly potřeba peníze. Teprve, když začali vyrábět na sklad, teprve tehdy začali být potřeba peníze, bylo potřeba továren, byly potřeba dělníci, byl potřeba rozvrh hodin. Ten chlápek popisoval naši džungli zcela správně. Snažím se pochopit, proč to bílí považují za špatné. Snažím se chápat to, jak moc lpí na svých věcech, na svých hranicích, na svých pozemcích. Ale,  když si vzpomenu na svůj spacák a baťoh chytře schovaný v igelitovém pytli v díře mezi starými pražci, také mám o něj také strach. Bylo by hnusný nemít spacák a třást se v noci zimou. Jenom doufám, že Karmína spala a nedívala se, kam jdu spacák schovat. Takže trochu to chápu, ale ne zas tak moc. Možná je problém v množství těch starostí. Nakonec nový spacák dostanu na charitě.

Mrknu na nádražní hodiny. Půl šesté. Za chvíli přijede vlak, co sesbíral lidi z okolních vesnic. Půjdou naštvaný a zamračený do práce. Proženou se vestibulem jako divoká voda. Mají to na chlup. Nesmí se opozdit. Vestibul, schody, venkovní parkoviště, podchod. Tramvaj. Jako roboti se poženou za svým cílem. Zapsat příchod. Rychle se převléknout a začít pracovat. „Do zásoby.“, řekl jsem si pro sebe ironicky větu z té přednášky. Protáhl jsem se a pozoroval, jak řeka lidí teče. Nějaký chlápek se na mne opovržlivě podíval a já, jemu na vztek, jsem se slastně a provokativně protáhnul a ještě jednou. Jako že jsem právě vstal. Dostal vztek, ale nemá čas, se mnou zabývat. Musí stisknout páčku píchaček.

Přišla Karmína. Rozespalá, rozcuchaná. Už chápu. Ten chlápek se nedíval na mne, ale na ní. „Čau.“,řekla po domácku a posadila se vedle mne. Expresní. Přijala mne za svého. Dneska jsem její chlap. Položila si hlavu na mé rameno. Jenže nesnesitelně páchla. Musím ukázat, kdo je tady pán. Vytáhnul jsem dvacku, co jsem ušetřil. Lačně se na ní zadívala.

„Mám hlad.“, řekla.

„Nejdřív jdi za bábou a umej se. Pak půjdeme na jídlo.“

Udiveně se mi dívala do očí. Byl v nich smutek a údiv. Nevím, co v mých očích hledala, ale pak se usmála: „Tak jo, ty Itale.“ Já myslím, že každý ženský, i takhle otrlý jako je Karmína, vadí špína. Jsou rádi, když mohou vonět. Jenže,  když se vykoupou  bezdomovci jako jsme my, a hodí na sebe zase to špinavý oblečení, moc velký rozdíl to není. Jsme pak čistí spíše  uvnitř sebe, nežli zvenku.

Ostraha koukala jako, když je nepřipravené přepadnul nepřítel. Stáli jsme s Mínou u pultu a objednávali polévku s rohlíkem a jednu Colu. Na víc jsem neměl peníze. Ostraha nás pozorovala, připravená vystřelit, jak jsem to viděl v jednom filmu v kině. Pozdravil jsem je. Na chvíli ztuhly jako kus ledu, ale pak roztály.

Jeden z nich se zasmál:“Čeká tě překvapení.“

Kývnul jsem hlavou, jako že slyším.

Ten druhý z ostrahy se rozesmál: „No jo. To máš pravdu. Překvapení.“

„Co se bude dít?“,zeptal jsem se.

Dělali tajnosti: „To uvidíš. Budeš mít úplně jinak zařízenej bejvák.“

Pak dopily kafe a zvedli se. Přijíždí rychlík. Chvíli nás pozorovali, jestli nás mají vyhodit, ale usoudili, že by to neprošlo, když jsme zaplatili, tak se odvalili na perón. Němci mají přestávku v jízdě a je třeba zajistit jejich ochranu.

„Jdem se zeptat na práci.“, řekl jsem Míně. Váhala.

„O co jako jde?“, zeptala se.

„Ta firma dole v hale. Bába říkala, že potřebujou dneska lidi..“

„Úklid?“, řekla Karmína otráveně,“To mne nebaví. Jsem celá rozlámaná. Nezvládnu to.“

„ Nemám už peníze.“,řekl jsem.

„Tak jo. Něco vydělej, drahoušku.“, řekla Karmína.

Zasmál jsem se: „To jako, že jsem tvůj starej a mám tě živit?“

„Jasně. Já ti za to dám zase něco jinýho. Starám se ti o domácnost.“, řekla Karmína a úlisně se mi dívala na nohy.

Nebyl jsem naštvanej. Vlastně se mi to líbilo. Usmál jsem se na ní.

„Jsi potvora. Ale v Itálii je to normální.“

Pak jsme se oba začali smát. Lidi v bufetu se po nás otočili. Fakt pěkný a romantický ráno.

III.

Karmína se vydala do denního centra. Pěšky. Že se potřebuje projít. Asi jde zkontrolovat svého včerejšího manžela k obchodnímu domu. Nežárlím. Je to prostě džungle. Kluci se tam scházejí. Je tam podchod a neprší tam. Jsme tak trochu i komunita. Když tam přijdeš a nemáš, dostaneš cigáro i hlt vína. Víme, že se nás lidi bojí a to nám dělá dobře. Cítíme svoji sílu. Navíc: máme psi. Pes je nejlepší kamarád.

Jsme  parta, ale jenom z nutnosti. Neskrýváme to, že se nemilujeme. Ale na druhou stranu potřebujeme někam patřit. Podchod je naše druhé denní centrum.

V  církevním centru se musí dodržovat  řád. Postup. Nesmí se tam kouřit. Musíš sedět za stolem. Musíš stát frontu na sprchu. Musíš odpovídat na blbý otázky. Dělají ti návrhy, abys přestal žít, jak žiješ,  a jestli tě to baví a jestli taky myslíme na budoucno, a co na to rodina.

Minulý týden jsem na toho jejich chlápka začal křičet, že už mu asi po stý vykládám: jsem z dětského domova! Neznám svoje ségry. Nevím, kdo je moje máma. Neměl jsem tátu. Tak ať mě nesere.

„Běž se uklidnit“, řekl naštvaně. Nejdřív jsem ho chtěl zmlátit. Měl jsem vztek. Ale Pedro, co je v podchodu, takový nejmenovaný kápo, se na mne ostře podíval a já věděl, že všichni chtějí mít klid, protože bude polívka a potřebujou do sprchy, a tak jsem se vypakoval, ale nezapomněl jsem pořádně prásknout dveřma. Pamatuju se ještě, že si Karmína ťukala na čelo, jako že jsem úplně blbej cikán a sedla si vedle Minotaura a něco mu říkala, asi o mně, a smáli se. Teprve pak jsem vlastně prásknul dveřma. Možná, že ne kvůli tomu chlápkovi z centra, ale možná že kvůli Karmíně.

V agentuře ve vestibulu se už svítilo.

„Chtěl bych práci. Nějakou brigádu.“, řekl jsem chlápkovi, co seděl za stolem.

„Jo. Tebe znám.“,řekl chlápek.

„Víte kdo jsem. Byl bych rád za nějakou práci. Třeba jenom na dnešek.“

Něco by tu bylo. Potřebuji dneska víc chlapů. Budeme vyklízet.“, řekl a pak mu něco došlo a zasmál se,“No, je to vlastně dobrej fór. Budeš stěhovat svůj obývák. To musím fakt vyfotit.“

„Co je to za blbost?“, pomyslel jsem si. Cítil jsem nějakou levotu.

„Zaplatím ti hned, jak doděláš práci. Padesát na hodinu.“, řekl úlisně chlápek

„Tak jo.“, kývnul jsem

„Takže mi dej občanku. Zapíšu si tvoje data kvůli účtárně. Jo a čistýho je to čtyřicet tři. Aby bylo jasno. Padesát je to hrubého. To znamená pět hodin, dvěstě patnáct korun na ruku. Aby bylo jasno.“

“Je to jasný, šéfa.“řekl jsem

IV.

Nahoře ve vestibulu, v mé čekárně, se dělo něco, co jsem nejdřív nechápal. Dva chlápci v montérkách z té firmy odřezávali rozbruskou zrezavělý matky u laviček. Všude jiskry z ocele a ten divnej smrad spálenýho železa.

„Jo.Jo, mladej. Stěhuješ se. Popadni ty lavičky a budeš je nosit za nádraží do kontejneru. Ještě s tímhle.“, přikázal šéf.

Otočil jsem se. Za mnou stál Pedro. Taky otrávenej povinostmi. Prostě nesnášíme, když něco musíme. Oba máme tuhle averzi z dětského domova. Celej život žijeme v kasárnách. Rozkazy nám jdou na nervy. Jenže peníze, jsou k životu nutný.

Tak tohle je fakt síla. Stěhujeme naše lavičky do šrotu. Náš obývák. Na tohle si nás najali. Policajti to věděli už  ráno a měli z toho bžundu. Dostáváme peníze za to, že si boříme vlastní byt.

„Budou tady nový lavičky?“,zeptal jsem se šéfa.

„To tak. Ani náhodou. Dávají je pryč, abyste se už tady neflákali. Aby jste tu už nesmrděli.“, odpověděl za šéfa jeden dělník.

Pedro se nahrbil a pak vyrostl. V očích měl blesky.

„Kdo u tebe smrdí, ty zpuchřelino.“, syknul Pedro na dělníka.

Dělník pustil rozbrusku naplno a nastavil jí před sebe jako štít.

„Přestaňte se vykecávat!“,zařval šéf,“za to vás neplatím. Popadněte lavičku a makejte.“

Kouli jsme s Pederm na sebe.

A v očích jsme měli ten svrab a neštovice blbýho světa. Tan paradox mezi bídou a mezi povely otrokářů s bičem. V očích jsme měli oba krabici s vínem, kterou si dáme, až dostaneme peníze a v očích jsme měli oba Karmínu, která je naše kámoška a milenka.

Pedro se ušklíbnul a kývnul na mne. Pohrdal dělníkama, co se nechali zotročit na tři sta dnů v roce. Vzali jsme lavičku a pomalu jsme jí odnášeli z našeho obýváku. Když dopadla do kontejneru, křuplo to a zavrzalo to jako úder tanku, co najel na barikádu.

Odnesli jsme ještě jednu a pak si dali cikáro. Padesát na hodinu je i s časem na kouř. Nikotin a ta slast, že jsme si sami dopřáli svobodu, že my dva nejsme otroci, že život půjde dál i bez laviček, to v nás vytvořilo  slastnou náladu a povznesení. Pedro mi dal potáhnou Jointa a mě se uvolnili všechny svaly a všechno to neskutečný napětí z dnešního rána, kdy se stalo tolik věcí, které se normálně nestávají. Sprcha, Karmína, Pedro, lavičky.

„Stojíme tu jako blbci.“,řekl Pedro a ukázal na lavičku v kontejneru.

Pochopil jsem a vlezl do kontejneru a pak jsme lavičku vytáhnuli před nádraží, pod takový přístřešek, a sedli si.

Pedro mi dal ještě potáhnout a mě bylo najednou do smíchu. Přihnal se šéf a začal něco křičet, že to si může ty lavičky odnosit sám a my se s Pedrem rozchechtali jako blbci a volali: „Jasně šéfe. My už svojí lavičku máme. Jestli chceš s námi posedět, tak si přines taky jednu.“

A šéf soptil a křičel a nám to bylo jedno. A pak jsme se ještě rozchechtali, když jsme viděli ty dva dělníky,  jak se tahají s lavičkami. Naštvaný otroci. Podělaný ze šéfa. Až jsme se zajíkali. Bylo nám jak svodným ptákům, co sedí na zábradlí a můžou kdykoliv odlétnout. Tohle asi bylo to nejšťastnější, co jsem dnes ráno zažil. Ani sprcha to nebyla. Ani Karmína. Ale tahle svoboda. A pak ještě možná to jak jsme si spolu s hajzlbábou zazpívali ve sprše.

Za pár minut přišli černí mužíci s pendrekama a my se hold museli zdekovat od nádraží dál.

Najdeme si jinej obývák. Jestli totiž Bůh opravdu je, tak je, podle mýho názoru, naprosto svobodnej a vane si kam chce.

V.

Rozhodli jsme se jít do církevního denního centra za Mínou. Pedro se zastavil na zastávce a čekal na trolejbus.

„Projdu se.“, řekl jsem a mávnul rukou. Pedro neprotestoval. Asi věděl, že bude u Míny dřív jak já a to ho potěšilo. Já zase věděl, že bude muset vyplňovat s revizory doklad o jízdě na černo. Stáli mu totiž za zády a on je neviděl.

Musel jsem se smát. Něco mne nutilo, abych se smál a tak jsem raději šel pěšky. Revizoři mne nevadí. Už mne znají jménem. Pedra taky znají. Proto se postavili hned za něj. Mají jistej výsledek.

Nevadili mne revizoři, ale vadilo mi, jak na mne lidi pitomě koukají, že se směju. Vydal jsem se na procházku městem.

Malými písmeny jenom pro Plzeňský domorodce – ostatním to nic nebude říkat:

Město je nově vykvetlé pro své pracující občany. Obarvené fasády. Hlídané centrum. Za komunistů v centru bydleli cikáni a všude byla špína, spadaná omítka. Město smrdělo od počůraných zákoutí stejně jako ve středověku. Komunisti nepovažovali historická centra za hodné pozornosti. Jim se líbila sídliště. Panelák vedle paneláku. Stejné fasády. Stejná okna. Stejné dveře. Stejné prodejny. To bylo jejich město. Historické centrum, byl jenom smrdutý pozůstatek feudalismu a kapitalismu. Tak ho nechali nám, cikánům.

Nemám rád centrum z jiného důvodu. Ozářené výlohy plné zboží. Stylové kavárničky s posedávajícími paničkami,  hospody s velkými talíři plnými masa a příloh. Drahé pivo. Příliš krásné pro bezdomovce. Sem prostě nepatřím. Tady cítím nepřátelství u každého, koho míjím.

Rychle jsem prošel plzeňské náměstí. Už se těším na tu čáru, co odděluje historické centrum od dělnických čtvrtí za ním.

Je to dvojitá čára a skládá se ze dvou úseček Klatovské třídy. První úsečku vyrobili před sto lety. Na jejím začátku si postavil Emil Škoda svoji rezidenci. Dal tím najevo, že on je začátek nové éry města. Za ním se táhly domy zaměstnanců jeho (Škodových) závodů.

Druhou úsečku postavili komunisti. Já myslím, že ten chlápek prostě sednul nad mapu a udělal rudou čáru od náměstí, přes řeku, přes vilovou čtvrť boháčů, až na pole za městem. Tam nakreslil velký rudý kruh. Do něj pak naskládal sedmdesát tisíc lidí. Do stejných paneláků. Prostě mu to bylo jedno. Splnil úkol strany a nemyslel na historii, na přirozený vývoj města.

( Tohle všechno mi vyprávěla vychovatelka z dětského domova, jinak bych to nevěděl. Já jí věřím, protože ona byla chytrá a hodně četla knížky a sbírala staré fotografie města.)

Na sídlišti se necítím doma. Nejsou tam žádná zákoutí.  Jakoby ti odevšad táhl na záda. Lidi tam chodí jenom spát. Lepší ubytovny,  odtud se,  jak včely z úlu, ráno vyrojí lidi a letí do továren a večer zase zpátky. Když se chtějí pobavit, jedou do centra. Jenom pár jich sedí v sídlištním bufetu.

( Paní vychovatelka mi ukazovala staré fotografie městské části, která vznikala před dvě stě lety za zbořenými hradbami původního města. : Tam, kde komunista začínal kreslit rudou dlouhou čáru, byla kdysi židovská čtvrť, malých domů, křivolaké tajemné uličky vedoucí k řece. Byla tam velká kasárna, pro vojáky císaře pána. Centrum města a nové dělnické čtvrti kolem Škodových závodů, tak byly propojeny romantickou žílou, kterou pokračovalo město ve svém růstu, kterou kolovala krev tradice, kterou se propojovaly dějiny. Město bylo jediným celkem, rostlo ze všech staletí, po které žilo. Jenže to komunistu nezajímalo, říkala vychovatelka.)

Komunista udělal čáru na plánku a zbořil kasárna, zbořil tajemnou čtvrť židů, odříznul Škodovy závody a napojil je na paneláky. Já vím, že mi to může být ukradený. Jenže na co mám myslet, na co mám vzpomínat, když ne na vychovatelku, kterou jsem měl jako svojí mámu. Když se vleču městem, kde vlastně ani nejsme doma.

A je fakt, že ta čára mezi náměstím a dalším světem, je i dneska něco jako hranice mezi státy. Hranice mezi lidmi. V centru je noblesa a přepych, historie  a za tou čárou si na noblesu jenom hrajou. Ať se snaží obchody za čárou, jak chtějí, prostě z nich vyzařuje, že jde jenom o peníze. Možná je to tím, že za čárou je jedna herna vedle druhé, že je tu sexshop , že tu jsou prostitutky, že je tu prostor pro ty co sice nejsou bezdomovci jako já, ale co se tak cítí, co se sem jdou uvolnit z okovů každodennosti, z pasti sídlištní ubytovny. Bez hrané noblesnosti.  Začpěné hospody, normální cena piva, holky, co si nanic nehrajou, herny, kam můžeš utéct před světem.

Čáraje čtyřproudová silnice, která navždycky rozdělila město na dvě části. Už se těším, až přejdu hranici ze světa hogo fogo, do světa, kde se cítím líp. Už se těším, až uvidím Karmínu.

VI.

Hygienický servis vytvořila církev vedle kostela.. Nikdy si nemůžu zapamatovat,  jak si tahle církev říká. Není starobylá. Je moderní.

Jejich kostel je jiný než na náměstí.   Je celý bílý. Bez ozdob. Okna jako v továrně.  Něco jako nemocnice. Ani lidi mi tam nepřipadají opravdoví, ale spíš jako zaměstnanci. Ve staré církvi na náměstí si mne nikdo nevšímá a je tam šero. V téhle moderní, se lidi nutí do rozhovoru. Ale nejde jim to od srdce. Od srdce se dá i mlčet a mluvit se dá zase z povinnosti. Jako kdyby jim někdo rozhovory sčítal a jako kdyby cikán byl za dva body. Směju se tomu.

Ale spíše mám tyhle pocity kvůli tomu, že se starají o závislé na drogách a jsou za to placený od státu a skrze jejich práci hodnotím i jejich víru.

Hygienický servis funguje takhle: Vykoupeš se, dostaneš čaj.  Pro mne je to zdarma. Hradí to vlastně stát. Čím platím já?  Trochu jim podlézám: „Chci začít žít nový život. Už nechci být na ulici. Chci přestat být závislý.“

A oni si to zapíšou a pak to státu vykazují. Lákají lidi do léčebny, kterou mají za městem. Když mají málo pacientů, tak hned dělají větší a delší nábor. Proto jsem minule prásknul dveřma. Chtěli mne do léčebny. Vadí jim, že se směju nebo rozčiluju. Asi mají pravdu. Jenže já miluju svobodu. Karmína to s nimi umí líp. Udělá chudinku a oni jí obskakujou. Nerozčilujou se na ní. Když je umytá a najezená, jde si s Pedrem nebo  s někým jiným na jointa na lavičku do parku.

VII.

Církevní hygienický servis: Karmína pila čaj. Pedro seděl u ní, ale bavil se s tím klukem, co má vlasy jako sláma a co má černýho psa s obojkem s hřeby, kterej na něj čeká přivázanej venku. Toho psa se bojím. Neodhadnu jakou má náladu. Stejně jako u medvědů. Ty prý taky nedávají nic najevo a najednou tě tlapou zabijou.

Ujal se mne zaměstnanec centra, co má tetování na rukou i na zádech. Je na rovinu. Mám ho rád.

„Jak žiješ Dežo.“, zaptal se. (Dežo je moje jméno – to jsem ještě neřekl?. Nevím jestli mi ho dala máma. Nikdy jsem mámu neznal.)

„Vystěhoval jsem se.“, odpověděl jsem,“ Vzali mi lavičku na nádraží. Jediný co mne těší, že tam nebude už sedět  nikdo.“

„V novinách psali, že se vás tím zbaví.“, řekl potetovaný,“Vzali lavičky, abyste neměli kde posedávat.“ Nalil mi čaj a podal cukr.

„Díky.“, usmál jsem se, „Píšou o nás v novinách? To jsem mediální hvězda.“

Karmína si hned také vzala cukr. Možná tím dala najevo, že je tu se mnou? Houby s octem.  Pedro  po mě  loupnul očima a pak hned po Karmíně a rychle se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Usmála se a oba se zvedli ze židle. Moje manželství skončilo. Nemám byt ani manželku. Nemám ani Jointa. Pedro má jointa a proto má Karmínu. Dneska. Večer ji možná budu mít já.

„Zítra bude fotbálek. Přijdeš?“,zeptal se potetovaný. Pokýval jsem hlavou a pomyslel si: jestli bude hrát Pedro, tak ho zfauluju. Už se těším, jak se bude válet na škváře. Prát se s ním nemůžu. Je to kápo. Ale při fotbale to bude normální. Představa Pedra na zemi mne rozesmála. Potetovaný se díval udiveně a trochu ustaraně na můj smích. Nemohl jsem smích zastavit.

„Kdybys potřeboval do léčeby, tak si řekni. Máš už zase nárok.“, řekl potetovaný a rychle se rozloučil, abych náhodou nekřičel jako minule. A byla to škoda, že tak rychle odešel. Rád bych se pohádal. Jsem bezdomovec a právě mi kámoš vzal ‘manželku‘. Jsem čerstvě rozvedenej a to je prý situace na sebevraždu.

Kluk se slámovými vlasy řekl: „Máme sem prý chodit častěji, aby měli víc lidí. Když nás bude hodně, dostanou možná od města ještě nějaký místnosti. Já taky přijdu hrát fotbal. To je fakt bomba.“

Dopil jsem čaj a šel pryč. Na vzduch. Na svobodu.

Asi je nějaká čára mezi mnou a lidma. Jak jí někdo překročí, mám vztek nebo se začnu chlámat jako magor.

IX.

O ulici níž, je starý oprýskaný pavlačový dům. Párkrát jsem tam přespal. Už to nejde. Mají zamčeno. Mříže.

Nahoře, v prvním patře,  bydlí opravdovej magor. Přesně v devět otevře okno a křičí: „Ježíš. Ježíš žije. Uvěřte v Ježíše“ Nebo nějak podobně.

Kouknul jsem na věž starého kostela. Bude devět. Tak jsem se zastavil a čekal, jestli orloj bud fungovat.

Za chvíli se otevřelo okno a vylezl apoštol: „Ježíš. Ježíš žije. Uvěřte v Ježíše.“ Funguje to. Začal jsem se smát a nemohl jsem to zastavit. Jenže magor přestal křičet a začal se na mě dívat.

Asi ze strachu, jsem se ovládnul a přestal se smíchem. Rozhodl jsem se zmizet. Jenže stalo se něco, co jsem nečekal. Magor na mne ukázal a docela normálně zavolal dolů z okna: „Dáš si kafe?“

Myslím, že magor jsem spíše já, protože jsem kývnul.

Dveře domu začaly bzučet a když jsem do nich strčil, tak se otevřely. Něco mi říkalo, ať se potížím vyhnu, ať zmizím. Nemíchej se do magora! Kdo s magorem zachází, s magorem i schází. Nebuď blbec. Jenže já byl zvědavý. Nic mne dneska nečekalo. Karmína je ve spárech Pedra. Celý den přede mnou. Nakonec je to jedno. Magor jsem já, magor je i on.

Vyšel jsem do prvního patra a nohy jsem měl jak z olova.

Stál ve dveřích. Usmál se. Jenom tak nepatrně.

Ještě jsem se mohl otočit a jít. Jenže jsem byl zvědavej. Strach, zvědavost, naštvanost na Pedra, to všechno se smíchalo dohromady a tak jsem byl rozhodnutej, že stačí jeden křivej pohled a začnu magora mlátit. Byl jsem rozhodnutej ho i zabít. Já přece jsem taky magor.

Ustoupil ode dveří a někam zmizel. Dveře dokořán. Rozhlídnul jsem se po chodbě. Vpravo byl on, v kuchyni, a opravdu měl zapnutou konvici na vodu, vlevo byl ten pokoj s oknem do ulice.

„Jdi dál a sedni si. Kafe bude za chvíli.“ Řekl to docela normálně. Tvářil se normálně. Asi má lepší den,. Nebo není magor?

Šel jsem do pokoje. Velký kulatý stůl a nejmíň deset židlí. Je to magor! Bydlí sám a má deset židlí. V rohu válenda, noční stolek, lampička. Deka. Polštář. Má se tu dobře. Střecha nad hlavou. To je lepší než vagón. Na stěně kříž větší jak já. Asi kradenej z kostela, tipnul jsem si. Pod křížem takové to štokrle na klečení. Na stole nějaká knížka s křížem. Možná je to nějakej farář nebo co. Pamatuju,  jak před pár lety tu bylo spoustu farářů. Měli stan na náměstí a křičeli podobně jako on. A lidi pak chodili do toho stanu a vycházeli odtud jako zářící lampičky. Asi tu zůstal, zatímco ti ostatní někam odjeli.

Tak jo.

Nejspíš dostanu přednášku o pánu Bohu. Tak jo. Vlastně je mi to jedno. O něčem se kecat musí.

Tak jo. Kafe a pánbůh. Magorovatej den. Tak jo. Dopiju kafe a zmizím.

X.

Přinesl kafe. Hlavu nějak na stranu. Sednul si a mlčel.

„Pane bože,“řekl jsem si, když jsem ho viděl z blízka, “je to magor.“

Začal se smát. Koukám na něj, ve mně nejistota jako lepidlo. Celej svět je plnej bláznů. Připadám si jak v blbým filmu.

Smál se tak, jako klaun z jednoho filmu, jako ty chechtací pytlíky, co se prodávaly, když jsem byl malý dítě. Něco mne nutilo se taky zasmát. Panebože, já jsem taky vůl. Jako on. Nemohl jsem smích zastavit a tak se taky směju. Oba se chechtáme jako pitomci. Jenže ono to prostě nejde zastavit. Už mne bolí břicho. I on očividně by rád přestal.

Povedlo se. Přestal se smát. Já jsem se taky přestal smát. Zadržoval smích a zase se začal smát. A já si nemohl pomoci a taky jsem vybuchnul smíchem. A zase jsme se smáli oba. A zase se oba pokusili přestat. Zastavili jsme smích, ale jenom na vteřinu. Napil se kafe a vyprsknul ho smíchy. Fakt magořina nejvyššího stupně.

Pak už jsme opravdu nemohli a zmlkli jsme. Oba jsme byli v nejistotě. Takhle se smějou dobrý kmoši, ale ne úplně cizí lidi. Jsme oba magoři nebo budeme kámoši?

Faktem je, že nás ten smích sblížil.

Napil jsem se kafe. Koukal na mne zkoumavě.

„Jsi nějakej farář?“, zeptal jsem, se

Zakroutil hlavou, že není.

„Křičíš z okna, máš tu kříž…“

Pokýval hlavou.

„Jsi nějakej ten kazatel , jak jezdí jinam a tam křtí lidi?“

Zavrtěl hlavou.

„Tak kdo teda jsi?!“, zvýšil jsem hlas a už jsem měl zase  vztek, co ho mám každej den. Vztek na všechny magory světa.

„Jsem Kristus.“, řekl potichu.

XI.

„Takovej Ježíš, jako je v kostele?“, zeptal jsem se

Přikývnul.

„To je mi líto. Toho docela zmasakrovali.“

„To nevadí, když je Bůh s tebou.“

„Jako, že ho to nebolelo?“, zeptal jsem se

„Bolelo.“

„To nechápu… Proč ho vlastně mučili?“

„Říkal jim, že je Kristus.“

„Ty taky říkáš, že jsi Kristus?!“

„Každý může být Kristem. I ty.“

„Asi bych to nechtěl.“

Pokrčil rameny.

„Tak já zase půjdu.“, řekl jsem a dopil kafe.  Tvářil se pořád stejně.

Zeptal  jsem se: „Proč voláš na ulici právě v devět?“

„Všechno má svůj čas.“, odpověděl, “ je čas ke kázání, je čas k modlitbě.“

XII.

Došel jsem si do samoobsluhy pro snídani. Jeden rohlík jsem tam snědl hned u regálu (pro případ, že by něco nefungovalo). Druhý jsem si strčil do kapsy i s baleným sýrem.  Dva rohlíky jsem dal do košíku a zaplatil je. Funguje to. Pokladní mne už zná.   Netuším, jestli ví, že mám v kapse rohlík se sýrem. Kdyby něco, řeknu, že jsem magor roztržitej a položím to na pult a klidně půjdu pryč. Asi by nevolala ostrahu.

Ježíš mi ležel v hlavě a tak jsem si šel sednout do kostela, koukal jsem na obraz Krista. U nás v kostele má namalovaný velký a zářící srdce. Jedl jsem rohlíky se sýrem a koukal  mu do očí a na to srdce. Ty díry co má po těle, na rukou a nohou se mu musely určitě zanítit. Taky jsem měl od rezatýho hřebíku pěknej mazec. Bolelo to jako čert. Spolkl jsem sousto, abych se nezadusil. Zase ten pitomej smích. Pobavilo mne, že rány Krista bolely jak čert. Oni se přece spolu moc rádi neměli. Kristus a ďábel.

„Kriste“, povídám mu, „promiň. To já jsem takovej magor, co se pořád směje. Myslím, že to chápeš. Taky si byl tak trochu jako magor. Stejně jako ten z dolní ulice. Prej tě to bolelo, ale tys to chtěl. Já mám svejch bolestí dost, takže žádný další už nepotřebuju. Ale asi jsi fakt dobrej, když tě všude lidi malujou a dělají ti sochy. Tak promiň. Prostě jsem natvrdlej, že vůbec nechápu o co jde.“

Vrzly hlavní vrata. Přišla ta ženská, co tu každý den uklízí. Loupla po mne okem. Byla jako rentgen. Hned mne odhladla. Ještě, že už mám sněděno. Nenápadně jsem smetl drobky pod klekátko a obal od sýru strčil do kapsy. Asi se tu normálně nejí. Jenže Kriste, to mám jíst na zastávce, nebo co? Tak promiň.

XIII.

Venku svítilo sluníčko. Ale to je stejně na houby. Nejhorší je, když nevíš, jestli máš jít nalevo, napravo, rovně… Nikdo mne nepotřebuje. Nikdo po mě nic nechce. Nikdo mi nic nepřikazuje. Tohle mi  v děcáku vadilo. Když jsem se cítil, jako bych byl vzduch. Potřeboval  jsem někoho u sebe, někoho nad sebou. Třeba, aby mi vynadali, to je jedno. Prostě vědět, že se o mně ví. Že existuju. Nemám rád tyhle brečavý situace.

Kde je asi Pedro s Karmínou?

Vydal jsem se k podchodu.

XIV.

Mám psi rád. Ale tyhle ne. Možná, že bych měl rád svýho psa, ale jejich psi nemám rád. Asi jim smrdím jinak než jejich páníčkové. Vrčí ne mne. Je docela možný, že nemají rádi cikány. Kdo je má dneska rád? Máme jinou kulturu a to je štve. Podle mne my žijeme normálně a oni ne. Bílí totiž pořád mají nějaké úkoly, nemají na nic čas, za něčím se honí. Prostě Gadžové. Ale já sejich ptám: „A kdy budete žít?“ Tomu oni nerozumí, na co se jich ptám. Tvrdí, že když pracují tak žijou, když nakupují tak žijou, když čumí na televizi tak žijou. A tomu zase nerozumím já. Podle mne žiju, když zpívají ptáci a á je pozoruju s hlavou položenou na trávě. Podle mne žiju, když se se sejdeme, my cikáni a kecáme a máme se rádi. Asi i ti jejich psi cítí moji svobodu a to jim vadí.

Asi je to divný konec. Ale ne pro mne. Už mne to nebaví dál vyprávět. Svítí sluníčko a u podchodu nikdo nebyl. Ani Karmína. A nejsem tam ani já. Mám kam jít. U rybníka je totiž krásně a já miluji klidnou , stojatou vodu.

Když pro nás cikány, přestane být něco důležité, tak no to s konečnou platností už dál nemyslíme. Prostě to vytěsníme z hlavy.

Udělejte to i vy. Už na mne nemyslete.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Legum servi sumus ut liberi esse possimus.

Jsme služebníky zákonů, abychom mohli být svobodní.

Podivný zástup policistů se volným krokem vydal ze vsi Bolevec do lesa. Dvě nablýskané pušky s bodáky a šest lopat s krumpáči. Rozkaz je jasný. Zlikvidovat chatrče tuláků a zasypat díry ve kterých přespávají v hluboké lesní rokli zvané Petrovská.

Kousek za rybníkem Strženka zástup zastavil vysoký, vousatý, statný tulák, ve zdvižené ruce  silnou sukovici.

„Nebraň úřednímu výkonu Vejvodo.“, zahřměl velitel policie.

„Pane Nadstrážmistr, to  bych si nikdá nedovolil, bránit ouřednímu výkonu. Jenže já tu stojím na protest.“

„Žádnou demonstraci nemáš povolenou. To bys holenku musel o ní žádat a řádně jí zdůvodnit.“

„Důvod mám.“

„Aha. A jaký? Že ti jdeme zbourat kutloch? Holenku, ty tu přespáváš neoprávněně. Na městském pozemku.“

„Já uznávám, že máte za sebou právo a státní moc, pane nadstrážmistr. Ale můj důvod je lidský a politický.“

„Ten lidský chápu, Vejvodo. Známe se a já, po lidské stránce -jako křesťan, s tebou soucítím. Ptal jsem se v řádu Františkánů a oni jsou ochotni, tě na pár dní ubytovat.“

„Pane nadstrážmistr, oni dobře vědí, že u Františkánů budu do noci pracovat za pryčnu bez deky a trocha polévky. A za tři dny mne vyženou. Na krku je podzim a pak zima.“

„Neztěžujou si. Já jich znám.  Stejně skončí v base a budou tam na státní outraty polehávat.“

„No vidějí a to je ten důvod politický. Jak k tomu poplatníci přijdou, když mi budou platit kvartýr ve vaší base? Nechají mi tu alespoň jednu díru a já jim slibuju, že o mne vůbec neuslyší.““

„Nechají Vejvoda těch hloupejch řečí. Raději uhnou .“

„Pane nadstrážmistr, já jich opravdu uznávám a chci , jak sami vědí s nima vycházet, co nejlépe, ale ještě je tu důvod křesťanský.“

„S tímhle na mě Vejvoda nechodí. Kdyby byly řádnej křesťan, tak nepijou jak duha a nekradou. Nepolehávají v lese a najdou si pořádnou práci.“

„A co Abrahám, pane?“

„Co na mě chodějí s Abrahámem?“,

„Abraham nebo Kristus. Neměli kde hlavu složit. A bránila jim tehdejší moc, aby spali třeba v Getsemaně? Vědí, pane nadstrážmistr, že stát je tu pro to, aby sloužil lidem a ne jim bral střechu nad hlavou! Stát má sloužit a ne panovat! Tak je to i s křesťanstvím, jak jste ráčil se k němu přihlásit: kdo je největší , má druhým sloužit.“

„Vejvoda, voni by mohli, kázat místo pana faráře. Jenže jim to není nic platný. Už je to tak na světě zařízený, že stát má svoje zájmy. Lidi z Ledců se bojí kolem tvojí chatrče chodit do Plzně. A říkají, že je vás tu někdy na dvanáct loupežníků a hulákáte na lesy.“

„A že se Ledecký vracejí z Plzně a nestačí jim cesta, jak jsou ožralí, to nevadí? Jak to, že hájíte jejich zájmy a moje ne?! Oni i já jsme občané jednoho státu.“

„Vejvoda – uznají rozumem, že občané z Ledců žijí řádným životem. Mají adresu, mají papíry v pořádku. A co ty? Jsi tulák a že se jmenuješ Vejvoda není moc jistý, protože tvoje dokumenty jsou skoro nečitelný.“

Jak k tomu já přijdu, že nesmím spát v lese, že musím mít chajdu na který je upevněný číslo od města? Musím mít glejt, kde mám svoje rodný číslo a musím mít zaspaný pobyt a musím mít pracovní knížku. Kde je to, prosím, ve svatý knize Bibli napsaný? Uznají, že ti z Ledců přišli nahý na svět jako já. Měli víc štěstí a narodili se do baráků Já holt neznám ani svojí mámu a tak jsem trestanej za chyby jinejch.“

„Vejvoda, naposledy tě vyzývám, abys ustoupil, jinak budu střílet pro výstrahu.“

Pušky se svezly z ramena a lopaty s krumpáčem se zavlnily k boji. Z lesa se ozvalo zahvízdnutí. Vejvoda mávnul bezmocně rukama a nerad ustoupil z cesty. Policie za pár minut bourala chatrč a zasypávala Petrovské jeskyně kameny a pískem.

Měli pocit taktického vítězství, protože tuláci někam zmizeli bez boje.

Co se nikdy nedozvěděli, že Vejvoda je na cestě zdržoval, jenom kvůli tomu, aby stačily z jeskyní odnést svoje úlovky a poklady.

Nic nového

Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka

Nic nového

Předscéna

Na plzeňských stráních před mnoha stovkami let. Lesy a jeskyně. Řeky plné křoví a rákosí.

‘Malá Liška‘ vylezl z houní a kůží. Rozhlédl se a zdlouhavě protahoval tělo. Byl hubený, čtrnáctiletý. Žebra a hubený nohy. Matka drhla před jeskyní kůže. Odporný smrad.

„Nanos vodu.“, přikázala mu. Zamračil se. Cosi zabručel, ale šel. Matce není radno odporovat. Šel ležérně. Uklouznul, ale vyrovnal balanc.

„Přiblblý tělo.“, syknul. Pozoroval plovoucí ryby. Když vytáhnul první vak, ryby se trochu polekaly. Vzal oštěp, opřený o strom a pomalu jej sunul rybě naproti. Když vymrštil oštěp vpřed, ryba uhnula.

„Zase nic. Já se to nikdy nenaučím.“, vrátil oštěp ke stromu a naplnil druhý vak vodou.

Na protějším břehu řeky se objevila dívka. Byla z cizího kmene. Dívka měla velké oči.Vkročil do řeky směrem k ní, ale ona utekla. Stejně jako včera, zmizela ve křoví. Pak jí zahlédl až na vrcholku stráně. Tam se objevoval dým jejich oppida.

Ani si nevšiml, že za ním přišel otec. Velký, svalnatý. Zabalený v sobí kůži.

„Co děláš?“, zeptal se.

„Nabral jsem vodu a zkusil chytit rybu.“ Řekl po pravdě Malá Liška.

Otec nazdvihnul zvědavě obočí.

Malá Liška jen smutně zakroutil hlavou.

Otec zase obočí vrátil zpět:“Běž se učit za ostatníma. Vodu donesu .“

Malá Liška kývnul poslušně hlavou.

Neměl rád společnost ostatních kluků. Když se netrefil oštěpem do terče, nebo když lukem minul, smály se mu. Nebyl šikovný jako ostatní.

Uměl jiné věci. Když muži co učí, odešly, začal napodobovat protivného učitele, Valícího se medvěda. Ostatní kluci hned zapomněli, že Malá Liška není šikovný na hod oštěpem a popadali se smíchem za břicho.

Předváděl své scénky, ale nesoustředil se. Myslel na dívku z jiného kmene. Kluci už spali s holkama. On ještě ne.

Pak se vrátil učitel a otíral si masnou pusu.

Podíval se káravě na Malou Lišku. Ale bylo vidět, že má jinou starost.

„ Kmen za strání jsou Keltové. My jsme Slované. Přišli jsme sem v míru a pokoji a Keltové nás nechávají v pokoji žít v jeskyních. Mají více mužů nežli my. Nechávají nás na pokoji za slib, že v případě války jim budeme pomáhat.“

Kluci netrpělivě posedávali. Tak dlouho Velká Hlava nikdy nemluvil.

Velká Hlava se po všech podíval:“ Za horou se usídlil kmen Germánů. Včera se popraly oba kmeny při lovu na jelena. Několik Keltů bylo zabito.“

„Bude válka?“, Ptali se zvědavě kluci.

„Ano budete bojovat. Budete chránit jeskyně žen.“, řekl vážně Velká Hlava.

„Chceme bojovat s vámi.“řekli kluci.

Velká Hlava zdvihl odmítavě ruku. Pak jim ukázal místa, kde se budou střídat na hlídkách. Ukázal jim, jak zavalit jeskyně kameny. Nad vchodem do jeskyní, byla velká hráz ze dřeva, která se dala strhnout. Hromada kamení zasype vchod. Ženy mezitím projdou skrytou chodbou ke druhému východu.

Mají dobrou pevnost. Lepší než dřevěné keltské oppidum.

Malá Liška na hlídce myslel na velkookou dívku. Když Germáni vyhrají, bude jejich? Když vyhrají Keltové, bude někdy jeho?

Náhle zahlédl u řeky Germány. Opatrně se proplétali mezi křovím. Nesledovali břeh se slovanskou jeskyní , ale protější stráň s Keltským oppidem.

Malá Liška zatahal za úzký proužek kůže skrytý mezi stromy. Svázaný proužek kůží vedl ke druhému stanovišti hlídek. Na chvilku se objevila hlava druhého chlapce. Malá Liška ukázal dolů k řece. Chlapec pokýval hlavou a zmizel. Věděl, co má dělat. Varovat ostatní, aby se přesunuli do jeskyně.

Malá Liška pozoroval muže u řeky. Brodili se na druhou stranu. Za nimi se objevovali další a další bojovníci.

Na stanoviště Malé Lišky přišel velký chlapec. Velitel hlídek. Mlčky pozoroval muže brodící řeku.

„Napadnou Kelty zezadu.“

Malá Liška kývnula, že rozumí. Myslel na dívku s velkýma očima.

„ Běžec po Laní stezce by mohl být u oppida dříve než bojovníci Germánů. Jdou pomalu. Může varovat oppidum.“, řekl zamyšleně velký chlapec.

Malá Liška se podíval na velkého chlapce a než stačil cokoliv říci, rozběhl se k laní stezce.

Velký chlapec varovně syknul.

Malá Liška zdvihnul ruku a dal se do běhu. Myslel na velkookou dívku.

Snažil se dělat co nejmenší rámus.

Na chvíli se zastavil, aby se zaposlouchal a to mu zachránilo život. Spatřil jinou tlupu Germánů, jak brodí řeku. Asi sto metrů od laní stezky. Malá Liška se přikrčeně posouval mezi křovím. Po chvíli se Malá Liška rozhodl a prudce vyrazil v před. Snad si budou myslet, že běží splašená zvěř. Zastavil se, tak jako by se zastavily laně.

Germáni byli otočení směrem k němu a zkoumavě pozorovali křoví, za nímž byl skrytý.

Ani se nehnul. Germáni se uklidnili a zase pokračovali v pochodu. Laní stezka se od nich vzdalovala. Stáčela se směrem od oppida. Až po delší době se přiblížila na kraj lesa k loukám u oppida. Malá Liška zalehnul a pozoroval oppidum. Na hradbách stáli bojovníci.

Slovany neviděl.

„Co dál?“ , bezradně si mnul ruce.

Někde z druhé strany se už připravuje záloha Germánů. Jejich hlavní oddíl byl vidět napravo Šli otevřeně připravení k boji a tak se na ně mylně soustřeďovala pozornost Keltů. Germáni bušili do svých štítů.

Malá Liška byl uprostřed mezi oběma skupinami Germánských bojovníků. K oppidu to bylo daleko. Louka byla rozlehlé. Může jej zasáhnout šíp Germánů, až jej uvidí běžet k oppidu? Ti utajení střílet nebudou. Prozradili by se.

Malá Liška myslel na velkookou dívku a na její vlasy barvy slunce.

Vyrazil dopředu na louku jako zběsilý. Pravým okem si všimnul rozruchu v Germánských řadách. Levým okem zahlédl Germánského bojovníka schovaného v lese ze záložní skupiny.

Běžel. Běžel. Jeden šíp se zapíchl kousek od něho. Přilétnul z pravé strany.

Instinktivně zahnul víc vlevo a zděšeně pozoroval, zda ti ze zálohy jej nezastřelí. Byl tak blízko. Nechtěli se prozradit. Uslyšel řev Germánů. Doběhl k palisádě ze dřev. Uviděl Otce jak mu hází dlouhý provaz. Chytnul se ho. Germáni začali útočit z pravé strany.

„Když popadl dech zakřičel: „Germáni jsou v lese nalevo!“

Otec pochopil a cosi řekl Keltskému bojovníkovi.

Ten se zašklebil na Malou Lišku a odběhl. Útok z pravé strany sílil. Otec jej poslal dolů z hradeb.

Jakýsi Kelt jej poplácal po ramenou a dal mu napít. Usmáli se na sebe. Muži bojovali. Malá Liška si všimnul, jak se Keltové na levé straně schovali za palisádu a dělali , že strana od lesa není hájená. Teprve, když se objevily žebříky Keltů nad palisádou, vyrazili za hurónského řevu mezi ně. Germány z levé strany postihla citelná ztráta na mužích a ustoupili. Pak teprve přesunul velitel část mužů na pravou stranu. Germáni ustoupili i tam.

Malou Lišku pozvali mezi keltské muže. Něco mu říkali, ale on jim nerozuměl. Hledal očima Velkookou dívku. Když jí zahlédl, byl zklamán. Objímal jí mladý keltský bojovník a líbal na ústa. Byl velký a svalnatý. Právě se vrátil z boje. Celý špinavý a zpocený.

Malá Liška našel otce a pokorně se vrátil druhý den k jeskyni. Také kluci jej chválili za statečnost. On však myslel na velkookou dívku a byl smutný.

Soukromá revoluce

Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka.

Oči do roku 1968.

Už je to tady.

Třídní měla pravdu. Bylo mi patnáct a ztrácel jsem iluze dětství. Komunismus je jenom divadelní podívaná. Moje ideály se propadaly postupně do propasti naivity.

Na začátku prázdnin se táta vrátil z práce a přikázal: „Pomůžeš mi s něčím!“

Slovo ‘s něčím‘ slibovalo tajemství. Těšil jsem se. Odjeli jsme autem za město a pak jsme zastavili u pole. Kradli  jsme stavební materiál. Naložili ho plné auto. Otec byl nervózní. Pořád se rozhlížel.

To co ukradl, nestálo za řeč. Ale to, co  udělal s mojí naivitou, bylo podobné účinku  uragánu.

„Komunismus a jeho ideály!  Majitel  rudé knížky a dlouholetý člen strany, krade.“

Srdce mi navždy puklo. Komunismus z něj vypadnul, jako jablko z prasklé bedýnky

Nenáviděl jsem otce.

Táta si všimnul, že jsem naštvaný a povídá provinile: „Děje se něco?“

„Nic.“, odpověděl jsem. Snažil jsem se tvářit znuděně.

„Těch pár věcí by tu na poli shnilo a my je zachráníme pro naši chatu.“, řekl otec.

Ale město naivity se mu už nepodařilo obnovit. Odhalil jsem skrytou prostituci ideologie.

Druhý den svítilo slunce, jako svítí v červenci. Na mé duši se však usadil mrak. Psal se ještě pořád rok 1968 a já ještě nevěděl, že se zapíše do dějepisu.

Už je to tady podruhé.

Když jsme odjížděli z chaty za strýcem a tetou do Prahy bylo asi pět hodin ráno 21. srpna 1968. Památný černý den na komunistické tapetě. Těšili jsme se. Táta řídil naší novou MB škoda. Vzadu brácha a já. Auta byla  ještě vzácnost. Provoz na silnicích  žádný.

Kousek za Holoubkovem na trase Plzeň Praha, nás zastavili vojáci. Měli cizí uniformy. Nemluvili česky. Nevypadali vstřícně ani  inteligentně. Šikmé oči asiatů měly zář indiánských válečníků. Jeden samopal trčel do auta u hlavy mého táty. Máma promluvila rusky. Samopal se stáhnul zpět. Cestou jsme  přemýšleli co se děje? Tehdy ještě nebyla autorádia.

„Voják mluvil o kontrarevoluci.“,vysvětlovala máma, „Řekla jsem mu , že my jsme komunisté a jedeme do Prahy.“

V Praze jsme museli nechat auto na Smíchově. Všude zmatek. Nic nefungovalo. Proč  lidé pláčí? Sovětská okupace! Vojáci pěti zemí, našich soudruhů komunistů, se ukázali jako lupiči. Přepadli nás. Další Mnichov? Ne.  Nová Moskva! Konec nadějí. Lidská tvář komunismu zmizela a objevil se satanský smích sovětské velmoci. Z dětských snů šup do mladistvé nenávisti.

Došli jsme pěšky na Václavské náměstí. Sovětský tank  se  pohnul kupředu a natočil hlaveň na Národní muzeum. Muž  na chodníku hodil dlažební kostkou. Otevřel se poklop a voják vystřelil dávku střel do vzduchu. Žhavé nábojnice cinkaly o chodník. Lidé se utíkali do podchodů.

Máma zaječela. Měla strach, jako všechny mámy. Já ho měl také. To už nebyla dětská výbušnina na louce. Byla válka. Nad Muzeem se ozývala střelba a bylo vidět dým.

Vrátili jsme se pěšky na Smíchov a odjeli zpátky do Plzně.

Začal jsem komunisty nenávidět za to, že mi na hlavu v dětství nasadili velkou ušanku. Spadla až do očí a pak mi ji se smíchem ustřelili. Udělali ze mne vola.

Rozhodl jsem se nad nimi zvítězit. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy. A koupil si desku Beatles. Od šmelináře.

Už je to tady potřetí

1969. Tvrdý rock v tanečním sále mi bušil do hlavy jako černošký rituální tanec. Byl jsem omámený. Oficielně prodávaný džus se zázračným způsobem proměňoval na alkohol. Čpěl vodkou.

„Chceš vole?“, zeptal se spolužák.

Pokrčil jsem rameny.

„Si to rozmysli, jestli jo, nebo ne. Stojí  dvacku.“

Viky, holka co jsem jí držel kolem ramen, se zeptala: „ Co to udělá?“

„Bude svolnej jako nikdy.“, uchechtnul se spolužák.Viki se na mne usmála.

Dal jsem mu dvacet korun.

Zapijte to vodkou, ať to má říz.“ Poradil spolužák.

Fermetrazin působil skvěle.

Táhli jsme Plzní jako páni světa. Strhávali jsme ruské vlajky a  poráželi popelnice jako Golemové Rabi Léva. Milovali jsme se s Viki v parku a pak u nich doma pod schodištěm na starých kobercích.

Její máma to musela vědět, protože jenom, nastevřela dveře z bytu v přízemí a do tmy pod schody syknula: „Pojď už domů. Táta přitáhne co nevidět. V hospodě  zhasli.“

Blonďatá Viky psala básně o černém mnichovi a byla ochotná se sexuálního styku dopustit kdykoliv a kdekoliv. Byla celým tělem rockerka. Neměla zábrany a učila mne, abych je přestal mít také. Žít a jenom žít. Už jsme nepotřebovali fermetrazin. Žádné hranice neexistují.

Včera Viki popadl touze po sexu na pánském záchodku v hospodě. Venku  pršelo a nedalo se jít do parku. Hospodský na nás vylil přes zamčené dveře kýbl s vodou. Přinesl si kvůli tomu štafle. Než nás zchladil,  oplzle se díval.Viki je totiž  kost. Chlapi v hospodě nám zaplatili pivo a byli jsme pro ně dobrým důvodem k vyprávění o sexuálních dobrodružstvích jejich mládí.

„Kluci, normálně na dílně, na ponku mezi šroubováky.“ Vyprávěl ten nejtlustější.

Viky znamenala absolutní svobodu.

A už je to tady na dvacet let

Učitelka ruštiny nám všem objednala ruský časopis o stavebnictví. Nikdo ho nečetl.

V každém čísle portrét  úderníka. Chopili jsme se tužek a dokreslili  úderníkům na obrázcích vousy a dlouhé vlasy a brýle Lenonky a udělali z nich pořádné rockery. Z Lenina jsme udělali  drsného chlápka s cigárem přilepeným na dolním rtu a s dolary, jež mu čouhají z kapsy. Za oběť padl i představitel sovětského vojenského uskupení. President Brežněv. Obrázek se obzvláště podařil. Rozhodli jsme se, že uděláme třídní výstavku našich výtvarných děl. Rozvěsili jsme je po stěnách třídy. Frajer Brežněv nás sledoval celý den a asi se mu zajídala naše malá soukromá revoluce, protože se tvářil jako vrah.

„Kluci, pamatujte si, že Plzeň osvobodili Amerikáni a ne Rusové.“, vyučoval profesor.

Jiní reagovali opatrněji.

„Nerada vidím vaše názory na odiv ostatním očím. Je to nebezpečné.“, varovala třídní. Ale nedala obrázky odstranit. Nikdo se neodvážil dát najevo, že by byl pro ruskou okupaci.

Jedině ruštinářka se vztekala: „Jste drzí frackové. “ Ale bála se odporovat naší třídní. Byla na škole jenom krátce. Trpěla za ruský původ.

„Zkuste, prosím najít ještě jinou formu protestu.“, radil zkušený pedagog,“Pozor  mládeži. Pozor na to! Neznáte život.“

Měl pravdu. Komunismus  bděl. Nastal čas prohry. Ostříží zrak udavače zahlédl naši nástěnku.

A najednou se vědělo i o našich flámech. O strhaných ruských vlajkách. Vědělo se i o zohyzděném představiteli sovětského svazu. O výstavce kontrarevoluce. O učitelích, kteří zradili československo- sovětské přátelství. Ostuda  pro Plzeň, západní hráz socialismu. Zrada revolučních idejí.

Jednou ráno přišel do naší třídy bledý ředitel a  tichým hlasem pomalu vyslovoval jména kluků z naší party. Připomínal starý film, který se jmenoval Vyšší princip. Jenže ten byl o fašistech. Dnes je o komunistech. Hrajeme v něm hlavní role. Na rozdíl od filmu, my nejsme opravdoví odbojáři. My jsme jen dlouhovlasá mládež. Nic víc. Chceme sobecky svojí svobodu. Zlatá dítka komunismu.

„Oblecte se a  následujte prosím tyto pány.“

Celá třída se otočila ke dveřím. Stály tam dva muži v balonových pláštích. Postavené límečky. Gestapáci z filmu. Tajná policie, jenže opravdová.

Odváželi nás velkým ruským autem. Přes město nepředpisovou rychlostí. Nedbali na červenou barvu semaforů. Jeli po chodníku mezi lidmi. Hájili státní zájem. Bránili revoluci, před kontrarevolucí. Lidé zděšeně uskakovali. Filmová podívaná pro mladé frajery, co se stejně už třesou strachy, jako králíci před smrtí.

V ‚Kachlíkárně‘ nás rozdělili. Nastrkali do různých dveří. ‚Kachlíkárna‘ je budova co  sloužila Gestapu a nyní Státní tajné bezpečnosti, ke stejným účelům. Středověká mučírna.

Od osmi ráno do šesti večera.. Bez jídla. Bez pití. Ztratil jsem přehled. Nevěděl jsem jak se jmenuji. Stále ve tmě. Ostré světlo namířené do očí. Bez jídla a bez pití. Každou chvíli pár pohlavků. Prý za drzost. Už mi bylo všechno jedno. Byl jsem vyčerpaný. Ať už to skončí. Dostali mne.

„Jo připravovali jsme ozbrojený puč. Samopaly máme schované ve sklepě. Ostré náboje dodává Američan z USA.“, dělal jsem si z nich srandu. Ale oni se té srandy chytli.

Protože jsem už nebyl schopen stát na nohou, odvezli mne, až před dům autem.

Jeden z nich se jenom ušklíbnul:“ Pro ty samopaly si přijdeme, až zítra.“ Ostatní se zasmáli, věděli, že si vymýšlím, ale hodilo se jim to. Jejich smích mi dával  najevo, že jsem prohrál.

Nevěděl jsem, že  to byl naplánovaný tah proti učitelům ve škole. Že už byli připravení noví. Prověření. Prosovětští. Tak jako za Hitlerova protektorátu, tak i za ruské okupace, se našli spolupracovníci. Nové kádry školství, které budou hájit Potěmkinovu sovětskou vesnici. Kteří budou ochotněji hrát divadelní hru na komunismus.

Myslel jsem na útěk.

Naše parta přestala fungovat.

Nikdo nemluvil.

Nikdo nic nevysvětloval.

Nikdo se na nic neptal.

Strach. Strach z komunismu. Strach z toho, že neuděláme maturitu.

Viky se zalíbil můj kamarád. Psala básničky už jenom jemu. Přišel jsem o Viki.

Přišel jsem o  kamarády. Přišel jsem o rodiče. Omlouvali se prý za mne na stranických schůzích. Sám. Sám. Sám.

Komunismus vítězně klinkal umíráček naší soukromé revoluci.

Skončilo dětství i mládí. Každý, kdo dospěje, zůstane nakonec sám.

Trik na svědomí

Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka.

Oči do roku 1968.

Zelenáč v pracovním procesu

Škodovy závody jsou velké město ve městě Plzni. Areál továrních hal obehnaný zaprášenou zdí. Brány ráno snědí tisíce zaměstnanců a odpoledne je zmuchlané vyplivnou.

Pracuji jako projektant v dlouhé kanceláři s velikými okny. Hlavní úřednická budova u první brány. Občas smím kancelář opustit za účelem průzkumu plánované stavby. Toulám se továrnou a cosi měřím. Všichni se po továrně pohybují pomalu, s rozmyslem. Málokdo má něco na práci. Jenom menšina doopravdy pracuje, ale určitě ne celou pracovní dobu. Ostatní dělají jako, že mají něco na práci. Píše se rok 1973. A vládnou komunisté. Lidem záleží jenom na sobě. Už nemají kolektivní nadšení pro budování státu.

Zámečníci v  údržbářské dílně jsou překvapeni, že k nim někdo přišel hned po ránu. Dívají se na mne s podezíravostí. Na stolech kávička a noviny. Tohle se přece normálně nedělá chodit už v sedm po továrně! Máme svoje zaběhnuté zvyky, rituály.Jeden zámečník právě vyrábí z krásného plechu na konzervy malou kopii brnění pro středověké rytíře. V otevřené skřínce už jich má nejméně deset.

„To je nádhera.“, chválím ho.

„Dvacku za kus.“, říká stroze, „Ten větší je za třicet.“

„Zrovna nemám peníze, ale příští týden si toho malého vezmu.“, říkám jako starý škodovák.

Ostatní mlčí a čtou noviny.

„Pánové.“, ptám se přeslušněle „Kde jedílna 2B? Nějak jim tam blbne kanalizace a má se naplánovat rekonstrukce.“

„V hale naproti.“….

Projektanti už nečtou a dělají, že něco rýsují. Jeden si obkresluje Renčínovi vtipy na pauzovací papír. Nebyli ještě kopírovací stroje. Někteří si vypisují formulář, aby mohli opustit továrnu. Vymýšlí fingovaný důvod. Propustka je odměnou pro vtipné s fantazií.

Sousední projektant povídá: „ Už jsi někdy pašoval ?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Jsi tu nový.“, říká schválně nahlas, aby to slyšeli druzí. „ Každý nový musí něco propašovat ven za továrnu, aby si mohl říkat – Škodovák-.“

Ukázal na tyč u stolu. „ Tohle je hřídel do sekačky. Potřebuji, aby sis jí strčil do kalhot až půjdem z továrny kolem vrátnice. Já půjdu vedle tebe a něčím kontrolu na vrátnici zabavím. Na parkovišti mi jí dáš do auta.“

Všichni ztichli a napjatě poslouchali, co řeknu.

Pokýval jsem hlavou na souhlas…

Široké schodiště vedoucí k vrátnici pro úředníky a projektanty bylo plné pohybu. Úředníci bedlivě sledovali hodiny nad vrátnicí. 14,35 je rozhodující. Zástup lidí se hnul a začal označovat kartičky.

Tyč přivázaná pod kalhoty k noze mi nedovolovala ohnout nohu. Byl jsem středem pozornosti. Příjemným vyrušením z nudného koloběhu. Ostatní projektanti si dávalipozor, abych stál ve frontě k vrátnici před nimi a nepřipravil je o skvělé divadlo. Vrátný kontroloval tašky. S jinými se jen tak zdravil.

„Nazdar Fanoušku… Pepčo ty kluku líná… Hernajs: Jirko dělal jsi dneska něco? Máš nějak otlačené čelo…“

Kolega šel přede mnou. Když jsem došel k hodinám , abych si označil kartičku , ucítil jsem, jak se provázek kolem tyče uvolňuje. Tyč vyklouzla a bouchla kovově o dlaždice před vrátnicí.

„Prásk.“

Velká rána. Všichni se po mně podívali. I vrátný. Projektanti se těšili na průšvih.

Můj kolega se na vrátného usmál : „ Pomalu by rozbil dlaždice. Je tu nový.“

Vrátný se usmál: „Nový projektant, Jaroušku?“

„ Teprve dva dny. Flašku přinese zítra.“ , řekl kolega „Máme rádi Bechera, že jo?“

„Becher je zdravý na žaludek.“ Řekl kontrolor rozšafně „A já mám žaludek nadranc.“

Všichni se zasmáli a já celý červený v tvářích kulhal, přidržujíc tyč do sekačky těsně nad podlahou. Měl jsem chuť jí vyndat a hodit na zem. Komplexy mi v tom zabránily.

Zelenáč na vojně

Na dlouhé chodbě ve vojenských kasárnách.

„Hele, vole, drž hubu, jsi tu novej“, řekl desátník, který se rád poslouchal.

„Jsem už na vojně půl roku. Nejsem bažant.“, ohradil jsem se.

„Tady jsi novej… Koukej držet hubu a krok. tady poropučíme my!!!“ , nadzvedl výhružně hlavu desátník.

„Nebudu dělat to, co dělají bažanti, když už nejsem bažant.“, bránil jsem se. Chtěl jsem vysvětlit, že jako půlročák už mám nějaká práva, na rozdíl od nováčků, kteří jsou na vojně teprve měsíc. Desátník se nechal vyprovokovat. Vstal z postele a s ním další dva. Ustoupil jsem. Byli v přesile. Sklopil jsem hlavu a zařadil jsem se mezi nováčky. Desátník mne dostrkal na konec dlouhé chodby rozházel mazlavé mýdlo po chodbě. Práce až do půlnoci. Všude voda a smrad z mýdla.

Desátník si uplivnul: „ Zítra máš hajzly.“

Tak začal můj výcvik na dobře utajené vojenské raketové základně. Že je to raketová základna jsem zatím nevěděl. A to jak se ukázalo, byla moje záchrana…

Zrovna, když se desátníci bavili tím, že nás nováčky nechali nosit za pomoci hliníkových šálků čerstvý vzduch do místnosti od oken z chodby, objevil se rotný. Myslel jsem, že to bude záchrana před šikanou. Ale on dělal, že naše ponižování nevidí. Zdálo se mi, že jsem jenom zvíře. Přál jsem si, abych neexistoval. Každá vteřina byla hodinou.

Překvapením jsem vykulil oči, když si to rotný namířil rovnou ke mně. S trochou úcty zavelel: „Vojíne za mnou!“

Nošení vzduchu se zastavilo a desátníci zvědavě sledovali, kam jdeme. Tušili zvrat událostí.

Kancelář velitele kasáren.

Stáli jsme s rotným v pozoru a já hleděl se strachem na kapitána sedícího ponuře za stolem.

Kapitán dal pokyn rotnému, aby odešel. Pak se podíval na mne.

„Doprdele. Chlape, kdo vás sem poslal?!“, řekl znechuceně.

Tvářil jsem se jako tele: „Rotný Marek.“

„Ptám se , kdo tam u vás rozhodl, že budete přidělen na základnu?!“, zeptal se znova zvýšeným hlasem.

„ To já nevím. Náš velitel roty řekl, abych si zabalil věci a odvezli mne gazíkem sem.“, řekl jsem udiveně a pořád nechápal, o co jde. Velitel ukázal na složku, která ležela na stole. Byly to desky plné papírů s razítky. Udělal jsem krok dopředu, abych lépe viděl. Velitel zařval:

„ Kdo vám to dovolil!?“

Viděl jsem, že v papírech je moje jméno a červeně podtrhané celé věty s vykřičníky.

„ Vy jste pěkný ptáček, vojíne.“

Pokrčil jsem rameny.

Velitel se najednou usmál : „ Vy jste toho provedl proti komunismu víc, než celá rota diverzantů… A pak vás pošlou na utajenou raketovou základnu! Já se z toho poseru… Kdo vás sem poslal?!“

„Asi omyl.“, řekl jsem

Snažil jsem se tvářit nevinně a rychle jsem přemýšel: Tak já jsem na raketové základně?! Představoval jsem si v duchu atomové hlavice, jak vyjíždí ze země a míří na USA. Utajovaná zbraň. Jsem smolař. Nakreslím v ožralosti ruskému pionýrovi vousy na plakátě a táhne se to se mnou v posudku jako žvýkačka.Mám posudek od špiclů popsaný na mnoho stránek. Přitom vlastně ani moc té komunistické zlomoci nerozumím a nechápu její plný dosah a hloubku.

„ Nevím co je tam napsáno.“ , řekl jsem potichu „ Ale všechno to byla jenom sranda. Studentská recese. Nic vážnýho.“

Velitel se usmál: „Boha jeho. Taky jsem byl mladý. Chápu…“

Do místnosti vešel cizí důstojník. Nehlásil se. Tvářil se moc divně. Jenom mlčky naznačil a velitel najednou jiným hlasem, stroze pronesl k mojí osobě : „ Za hodinu vás odveze moje auto na nádraží…. Musíte podepsat, že o tom co jste tu viděl, nikomu nic nebudete říkat. Jste v přísně tajné oblasti!!…Omylem. Boha jeho. To je bordel.“

Vzdychnul nad neschopností armády. Cizí důstojník se tvářil kysele.

Šel jsem do pokoje a schválně si lehnul přede všemi v kanadách do postele. Nováčci ještě pořád nosili čerstvý vzduch pomocí šálků do ložnice. Kulili očiska.

Desátník se hrozivě zvednul a sním další dva nohsledové.

Otočil jsem k němu líně hlavu : „ Velitel pluku ti vzkazuje, že mi máš políbit prdel.“

Desátník se zarazil, protože nevěděl, co se děje.

„Velitel mi může jebat.“, řekl , aby se neshodil . Nic dalšího už neudělal ani neřekl. Nemůže si dovolit průšvih. Chce v sobotu ven z kasáren na vycházku.

Chvíli jsem se převaloval a všichni z toho byli vzteklí. Dusná atmosféra.

Když jsem sklízel povlečení z postele a deky, zeptal se mírně jeden z mazáků : „ Kam jdeš?!“

Podíval jsem se na něj a nevinně řekl : „ Budu pracovat v Praze na velitelství. Vojenský dopisovatel v redakci časopisu Voják. Myslím, že jsem tady na základně, nasbíral o šikaně nováčků už dost materiálu, abych o ní něco mohl napsat. Buržoazní poměry z první republiky musíme v armádě odstranit. Jsme přece socialistická armáda! Ale to pochopíš později.“

Tvářiljsem se výhružně a lhal jsem, jako když to tiskne do opravdových novin. Pohledy mazáků zvážněly strachem a já jsem bez pozdravu odcházel dlouhou chodbou ven z kasáren. Myslím, že když mne viděli nastupovat do osobního auta velitele, měli do konce vojny stažený zadek a začali čít časopis Voják, jestli se tam o nich něco nepíše.

Pracovní proces na pražském sídlišti

Po vojně jsem se stal mistrem podivné party dělníků.

Cikán Josef., slovák Jožo a na podmínku z vězenípropuštěný zloděj Jirka. Komunistická brigáda socialistické práce.

A úkol?

Uprostřed nového sídliště, na čerstvě vyrostlém trávníku, mezi nově vysazenými stromy a květinami, kolem nových chodníků a keřů udělat nepořádek. Vykopat v zemi dlouhou a širokou rýhu pro teplovod, osadit do ní prefabrikáty. Někdo z pohlavárů strany totiž potřeboval do hotového sídliště postavit ještě dva menší rodinné paneláčky a ty potřebovaly teplo z teplárny. Lidé kroutili hlavami nad plánováním strany. Znovu bahno na skoro vykrášleném sídlišti.

Neměli jsme se kde převlékat. Nedali nám nářadí. Nedali stroje. Socialistická firma je chudá.

„Nějak si musíš poradit.“, řekl můj vedoucí. V socialistickém slangu to znamenalo : přes den mne neotravuj dělám na svým baráku . Na oplátku já nebudu otravovat tebe.Nějak to tam vymyslete, ale hlavně nic ode mne nechtějte, stejně nic nemám.

Deníček novopečeného stavebního mistra :

1 splněný úkol:

Sociální zázemí dělníků zajištěno osobním šarmem v  mateřské školce. Soudružka ředitelka je příjemná a vstřícná. Slíbil jsem jí, že překopanou silnici, během jednoho dne zprovozníme. Nevím jak. Ale to nevadí. V komunismu všichni jenom slibují.

2 splněný úkol:

Kde vzít bagr, který vytvoří sto metrů dlouhou a metr širokou rýhu? Snadná věc.

Zloděj Jirka povídá : „Vedlejší stavitel má levné dlaždice z Tuzexu. Nevíš o někom, kdo by měl zájem?“

Já povídám: „Zeptám se. A ty se zeptej, kdy mají volný bagr.“

Můj vedoucí měl zájem o dlaždice. Bagrista cizí firmy, zase potřebovaal tuzexové směnky a rád pracoval pro nás…. Cikán Josef stál zkušeně ve výkopu a určoval směr a hloubku. Slovák Jožo mu chodil pro pivo. Jirka se už druhý den nedostavil do práce. Sehnal bagr a tak měl náhradní volno. Snad nekrade?!

3 splněný úkol:

Vybagrovaná hlína zaneřádila chodník. Důležitý člověk ze sídliště a člen strany si ztěžoval na ředitelství. Ředitel poslal tři studenty brigádníky , aby hlínu uklidili. Dělníci nemají čas. Důležitý člověk mne přišel pochválit za organizaci úklidu a prozradil mi, že nové byty se staví pro ministerstvo kontroly. Pak mne požádal, zda by studenti nemohli zrýt záhony před jejich domem. Za ochotu studentů jsem obdržel sto korun, což byla docela velká suma. Asi myslel, že i pro studenty. Nic nedostali. Jsou to přecee brigádníci.

Pochválila mne také slečna Květa z blízkého, hotového paneláku. Slovo dalo slovo. Každý den k ní chodím na kafe. Od druhého dne ho pijeme v posteli. Je to příjemnější. Když si sednu na postel, vidím jestli moji dělníci pracují nebo ne. Většinou nepracují. Vybagrované malé jehličnany, které stály v cestě výkopu si vzal mistr z vedlejší stavby na svoji zahrádku. Dozvěděl jsem se od něj, že pozítří sem přijede motorový válec a auto s asfaltem. Budou dělat cestu ke garážím. Půjčit mi ho oficielně nemůže.V komunismu máme všechno společné a cikán Jožo tvrdí, že s parním válcem umí jezdit. takže je všechno domluveno. Asfalt bude za garáži a nikoumu nebude vadit, když ho 10 koleček zmizí na cestě ke škloce. Všechno je přece nás všech. Ale nakonec jsme svůj výkon ještě vylepšili.

4 splněný úkol:

Překop silnice a její rychlá úprava.

Organizačně bravurně zvládnuto. O pár bloků dál pracuje velký silniční stroj. Za sto korun (takový jsem byl vůl), které jsem obdržel od straníka, přijel stroj, jehož hodina práce stojí několik tisíc a rozkrojil silnici jako hospodyně švestkový koláč. Pracovník šikovně osadil i prefabrikáty a nahrnul hlínu zpět. Jirka , který se po týdnu placené dovolené znovu ukázal na stavbě, sehnal hutnící žábu cizí výroby. „ Zeptej se jestli náš starej potřebuje palubky.“, připomněl se jako obchodník, když sledoval s rukama v kapsách, jak Josef hutní výkop. Připomněl jsem mu, že hutnící žábu musí vrátit jejímu majiteli. Ušklíbl se : „Já si umím vydělat jinak. Kdybys potřeboval tuzexové bony…?“

Jirka získal další týden placené dovolené za svůj výkon. Sehnal půl auta drtě obalované asfaltem. Zadarmo. Vedlejšímustavebnímu podniku něco zbylo. Neptal jsem se pro jistotu řidiče na nic a podepsal mu výkaz na kterém byla uvedená úplně jiná firma než naše. Je to jedno. Všechno patří pracujícímu lidu a my přece pracujeme…. Asfalt jsme odborně rozhrnuli hrabičkama z mateřské školky. Netušil jsem, jak kvalitní vyrábíme hračky. Zbývalo už jenom velkým válcem zhutnit asfalt na úroveň předešlé silnice.

O válci podrobněji:

Jožo odcizený válec nastartoval hřebíkem a zařadil. Válec přejel asfaltovou drť. Jenže….

„Nejde zastavit!!!“ Volal zděšeně Jožo. „Blbne zpátečka!!!“

Zamrazilo mne . Válec sesunul na mateřskou školku jako tank. Děti v ohrožení!

Jožo měl v očích smrt. Asi metr od vrat školky se válec vydal opačným směrem, páka povolila. Stále žiji s pocitem, že si s komunismem prohrávám jako s hračkou, ale on si pohrává se mnou. Ohledávám se jako fotbalisté na konci zápasu. jsem utahaný jako kůň. Závěrečné úpravy trávníků pozoruji od Květy z okna. Jožo se činí, protože po obědě už nepřijde a možná ani zítra, když to dneska dodělá….

Granát

Na stavební ubytovně jsem bydlel ve dvoulůžkovém pokoji sám. Jednoho dne jsem přišel domů z rachoty na pokoj a koukám, že už to neplatí. Na stole stálo pivo a rozbalené olomoucké syrečky. Za stolem hromotluk s modrýma očima. Tělo jako boxer. Obličej jako klaun. Oči jako Robert Redford. Od každého kousek. Jako slepený narychlo pro nějaký mělký film.

„Tě vítám… Jsem nějakej Franta.“,Prohlásil a oči se mu smály, jako kdyby pronesl bůhví jaký vtip. Snědl kus syrečku. Odřízl ho obrovským nožem, který se používá v obraně proti medvědům nebo jako malá šavle. Syreček byl na noži přilepený a tak ho opatrně sundal rty. Napil se zhluboka piva z lahve. Pak říhnul. Modré oči se znovu zasmály a nos se mu klaunovsky pokrčil.

„Si vem ode mne.“, mávnul tím obrovským nožem směrem k syrečkům. Všimnul jsem si , že nůž je ostrý. Jako žiletka. Koukal, jak sleduji nůž a řekl:

„ Je americkej. Pravej.Z druhý světový. Děda přišel s amerikánama z Francie… Máme toho doma víc…“ Zarazil řeč a zkoumavě se po mně podíval. Změnil téma. „Jsem rád , že bydlíme vysoko. Vidím až na svý pracoviště. Jezdím tam s multikárou. Ukázal na protější kopec, kde se stavělo jižní panelákové sídliště.“ Snědl syreček a pokračoval.

„Na dělníka vypadáš nějak moc chytrej. Piješ pivo?“, zeptal se a bylo vidět , že mu to v hlavě šrotuje.

„Nic jinýho mi nezbejvá.“, řekl jsem , sednul jsem si a otevřel jsem lahváč s pivem. Chlapská seznamovačka. Řeknu něco o sobě a Jarušce. Jaruška bydlí o deset pater níž. Je tajná prostitutka, umí dobře německy. Má mě ráda.

„Šéfka říkala , že jsi spisovatel.“, vypadlo z něho.

„Nejsem. Zatím ne. Dokud tady budou oni , tak určitě nebudu. neumím psát socialisticky.“, ušklíbnul jsem se.

Uklidnil se: „Dlouho už tu nebudou….Nic netrvá věčně.Až to přijde, tak bude potřeba každá ruka.“,řekl zamyšleně a polknul chleba a pak pivo.

„Až přijde co?“,zeptal jsem se.

Mlčel a prohlížel si mne.

Dal si syreček a mlčel. Pohled mu sklouznul na noční stolek: „Na tohle bacha!“, tvářil se jako válečný veterán.

Někdo klepal na dveře. Floriánek. Hebkej kluk z vedlejšího pokoje.

Koukal udiveně po Frantovi a skromně řekl :

„Nebudu rušit.“

Franta kouknul po mně a kývnul na Floriánka:

„Chceš syreček?“

Floriánek se zatvářil jako ženská, když chlapovi smrdí nohy. Floriánek byl totiž jiného sexuálního založení nežli je běžné a bylo to na něm vidět.

Franta se rozchechtal.

„Tohle je taky revoluce. Musíme bojovat na více frontách.“

Homosexuálové byly v komunistickém Československu pronásledovaní stejně, jako politická reakce.

Franta se znovu ohlédl po nočním stolku. Pak kouknul varovně na mne. Omyl svůj nůž jako žiletku.

„Mám nějakou schůzi. Schůzku.“,opravil se.

Floriánek odešel se snivým smutkem. Asi mu bylo líto, že už mám spolubydlícího.

Zůstal jsem sám.

Zkusil jsem otevřít noční stolek. Nešlo to. Ale já věděl, jak na to, aby se otevřel a pak zavřel a nikdo nic nepoznal.

Vykuleně jsem zíral na dno zásuvky.

Ležely tam dva granáty!

Opatrně jsem dal do původního stavu stolek a šel se vyvětrat na balkon.

Přece jenom trochu silná munice.

Když jsem se nahnul přes zábradlí, viděl jsem Floriánkovi oknem do pokoje.

Onanoval.

Franta se objevil až za týden a měl úraz pod okem. Slušná rána pěstí.

Obočí natržené.

„Spadnul jsi doma na kamna?“,zeptal jsem se. Tímhle jazykem mluví v Praze podsvětí, když chce říct, že někdo dostal od policie na nakládačku.

Franta juknul na noční stolek a pak na mne. Mlčel.

„Nejsem vůl. Kouknul jsem se.“,řekl jsem s klidem, „Abych věděl, na čem jsem.“

Mlčel.

„Trochu silná munice.“, přerušil jsem ticho.

Usmál se.

„Tak jo. Dobře. Nakládačku do oka jsem dostal za něco jinýho. Ale o tom stolku nic nevěděli. Neprásknul jsi to.“, řekl jako, když kapitán rozvědky dedukuje pozice nepřátel.

„Bouchneme to spolu.“, řekl rozjařeně.

Mlčel jsem

Když potom v létě 1976 nevypukla žádná revoluce a státní police ztratila bdělost, asi tak čtrnáct dní po 21. srpnu, šli jsme já a František rozjaření alkoholem po nově budovaném sídlišti Jižní město. Bláto a bláto.

Kus za sídlištěm bylo místo, kde měla být konečná metra. vyské haldy hlíny.

Franta si svléknul košili. Překvapeně jsem zíral na jeho tělo. Byl obalený plátnem, jako se dříve obalovaly mrtvoly.

„Rozviň to.“, řekl velitelsky.

Točil se kolem dokola a já rozbaloval asi tři metry dlouhý transparent.

Bylo naněm napsáno : ‘Smrt komunismu‘.

Bavil jsem se. Právě začíná revoluce. Byla legrační, stejně jako když jsem přemaloval plagát ruského pionýra.

Franta roztáhnul transparent a zatížil ho kameny.

„Ústup.“, zavelel a utekli jsme za velkou haldu.

„Všechno dělej po mně.“, přikázal stroze, „Až hodíš, padni na zem. Dvakrát to bouchne,Pak uteč. Po sto metrech přestaň utíkat. Někam se schovej. Zamíchej se mezi občany.“

Zrovna jsem prožíval jednu z nádherných zábav, kterou mi mohl dopřát jenom komunismus. Boxer, klaun a Robert Redford zároveň, se tvářil slavnostně. Hod. Dvě vteřiny strachu.

Dvojnásobný výbuch.

Komunismus poražen! (Alespoň na dvě vteřiny.)

Hlína a bláto lítaly až na nás. Transparent se vznesl do vzduchu.

Utíkali jsme a šťastně jsme se smáli.

Jenže mě celá akce nakonec připadala jako vlastní gól, když jsme se k činu nepřihlásili. Ira v Anglii by se přihlásila. Nikde se nic nepsaalo. televize mlčela. Žádná revoluce nebyla hlášena. Snad jenom ta představa jak se tajní všude vyptávají. Pravdou však zůstává že Redforda jsem už nikdy na pokoji neviděl. kdoví co se sním stalo….

Trik se svědomím

Jsem vnitřně nespokojený. Nebaví mne lhát, ale mám strach mluvit pravdu. Blbá hra na komunismus. Blbej život uprostřed lidí co myslí jenom na sebe. Lidí, co se diví, když nekradeš, když nemamoníš, když nemáš majetkové cíle. Pořád poslouchat řeči, věčně podnapilých až ožralých stavebních dělníků…

Zašel jsem za svým strýcem, co byl velké kápo v komunistické straně.

Nechci už dělat na sídlišti. Ani dělníka , ani nic jiného. Nechci stát uraženě v koutě.

„Nejsem polepšenej. Ale říkal jsi ať přijdu, až budu chtít pomoc. Zrovna prohrávám s komunismem nejmíň dva nula.“, řekl jsem si o pomoc strýcovi. Byl kápo ve straně, ale zárověň měl vyvinutý smysl pro spravedlnost.

Zvědavě mu zasvítily oči, když jsem řekl, že prohrávám.

„Už mne nebaví dělat dělníka. Zařiď mi jinou práci. Mne už je jedno, žebude od komunistů. Blbost se nedá porazit.“

Strýc váhal jestli se má naštvat. Napil se a dlouze mnepozoroval. Nakonec ho nastartovala teta Květa.

„Kájo?!“,zaprosila jeho manželka,“ Když chce pomoc, tak mu pomoz jako synovcovi a vykašli se na politiku.“

Libeňské pivo strýci spravilo náladu.

Za dva dny ocitnul před starším mužem, kterému říkali soudruhu generální řediteli v jedné pražské organizaci pro divadla.

Na stěně visel obraz malíře Schikanedra.

„Tenhle obraz je jeden z jeho nejlepších.“řekl jsem a nečekal jsem na svolení a šel se na něj podívat. Obdivuji, když někdo umí namalovat noc.

Ředitel mne se zájmem pozoroval.

„Originál!“,zvolal jsem, „Nádhera.“

Usmál se.

„Posaď se soudruhu. Zdá se, že jsi také originál.“, řekl trpělivě.

Chtěl jsem odseknout, že nejsem soudruh, ale už jsem se naučil mlčet. Už nejsem kovaný oportunista.

„Soudruh Hodek mi o tobě vyprávěl…. Jak to s tebou bylo…A jak je to nyní…“ Měl dlouhou řeč.

Mlčel jsem. Byl sympatický. Podobal se Jeanu Gabinovi.

„Asi tak do půl roka, potřebuji mít studii, jak by měla vypadat naše nová továrna…Seznámíš se s našimi provozy a pak je skloubíš dohromady… Uděláš z nich jedno tělo…“,odmlčel se a čekal, co řeknu já.

Do kanceláře vešel protivný chlap.

„Jsem tady soudruhu řediteli.“, zahlásil se jako na vojně.

„Tohle je soudruh…pan…bude dělat stavebního technika… připraví studii na továrnu….a tohle je soudruh Česnek“, řekl ředitel a usmál se na mě.

„Ale to měl dělat jiný soudruh…“,namítnul rozzlobeně Česnek.

„Soudruh Hodek, z výboru lidové kontroly, nám navrhnul správnější řešení. Má větší přehled, nežli my.“,řekl ředitel rozhodně.

Česnek se na mne díval nenávistně a s podezřením. Byl jsem dosazen přímo stranou? Kdoví, co jsem zač?!

Tak jsem se ocitnul v kanceláři s renesančním stropem uprostřed historické Prahy. Kousek od Staroměstského náměstí. Všude kolem dějiny Českého státu. Nádhera! Něco úplně jiného než sídliště. Byl jsem nadšený, už když jsem šel do práce. Moje nové působiště vůbec nepřipomínalo, v jaké žijeme době a kdo nám vládne. Nakonec za šlechty to také nebyla svoboda.

V posledním patře budovy jsem objevil dva mladé kluky, staré jako já. Dvacet šest let.

První byl podnikový právník. Vyřizoval zhruba jeden dopis za den. V klidných obdobích jeden za měsíc.Druhý kluk pracoval jako podniková kontrola. Kontroloval jedenkrát za čtvrt roku účetní a fakturační oddělení a další čtvrt roku sepsal o kontrole dva listy papíru. Občas vyřizoval reklamaci zákazníků. Mě nekontroloval nikdo. Nikdo nevěděl, co mám vlastně za funkci. Jen soudruh Cibulka občas dělal, že mne má na starost.

Uklidňoval jsem své svědomí: „Už jsi se jako dělník namakal dost.“

Za dva týdny jsem nenechával v kanceláři vedle Cibulky ani tašku. Jenom jsem nakouknul, pozdravil a zmizel v posledním patře u kluků. S drzostí nejdál dojdeš. Cibulka pořád nevěděl, kdo mne dosadil a tak raději mlčel.

Ráno v sedm hodin jsme se zapsali ve vchodu do budovy do knihy příchodů a odchodů. Ve vrátnici stál v pozoru malý, šedivý důchodce. Vypadal a choval se jako vrátný v nejlepším hotelu. S úctou a elegancí. Velmi taktně se nás ptal, zda budeme mít možnost se odpoledne v knize odepsat.

My jsme mu s úsměvem říkali: „Pane Novák. Buďte tak laskav a odepište nám náš odchod. Máme jednání mimo budovu po celý den a možná až do večera.“

Když už nás znal lépe, ptal se, zda budeme moci přijít další den do zaměstnání. V létě se ptal, jestli budeme některý den z týdne v zaměstnání. Pochopil, že vlastně vůbec nepracujeme. Měl však rád v knize příchodů a odchodů pořádek. Možná, že to byla jeho soukromá sabotáž komunismu, když trpělivě vysvětloval různým děvčatům, co za námi chodili, že patrně máme služební cestu a šeptel dodával, že možná máme co do činění s nedalekou plovárnou u řeky.

V letních a slunečných dnech byla naše rozhodnutí o pracovní náplni jednotvárná. Každý den nás vítala plovárna Na štvanici. Měli jsme už svůj pracovní rituál, jako ostatní úředníci generálního ředitelství. Naše těla byla opálená jako od španělského mořea a tak se líbila děvčatům, kterých tam bylo také požehnaně. Že šlo především o pracující úřednice vyplývalo z toho, že kolem druhé hodiny kvapně plovárnu opouštěli, neboť ne v každé vrátnici, byl tak spolehlivý vrátný, jako u nás. Pokud jsme chtěli v družném hovoru s druhým pohlavím pokračovat, museli jsme si dávat rande asi o dvě , tři hodinky později ve městě. Kdo vlastně doopravdy pracoval pro komunismus, nás v našem věku vůbec nezajímalo.

Už se nedivím mému strýci, který říkal po pátém pivu z Libeňského pivovaru: „Nebuď vůl. Já byl dřív soustružník. Dělník ať je dělníkem. Ale ty máš navíc, než kopat kanály.“

Myslím, že vrcholem naší drzosti vůbec nepracovat, byla akce Bulharsko.

V Praze pršelo a byla zima. Způsob mokrého léta se naší trojce zdál velmi nevhodný. Plovárna byla opuštěná.

Právník Láďa povídá: „Nejlepší by bylo jet k moři.“

Kontrolor Libor: „ Já nemůžu. Přijede snoubenka. Jedeme na chatu.“

A já povídám : „Myslím si, že bych jako pracující člověk měl dbát více o své zdraví.“

Právník Láďa čte inzerát: „Bulgariatour nabízí nejlevnější letenky.“

Já povídám: „Skočím se zeptat.“

Za půl hodinky jsem se vrátil s informací, že zítra mají dvě místa volná. Je to se slevou.

Právník Láďa zvednul telefon a zavolal své manželce : „Lindo, zítra letím do Bulharska…. podnikové jednání s divadlem v Burgasu….Narychlo. Něco se tam stalo…Připrav mi taky plavky, když už budeme u moře…“

Vrátný kýval hlavou: „Samozřejmě, služební cesta na týden, možná dva. Samozřejmě pánové.“

Druhý den v poledne jsme s Láďou stály na letišti v Burgasu. V podniku se po nás nikdo nesháněl. Každý měl v létě svoje únikové cestičky a ptát se znamenalo, odpovídat..

Strýcovi jsem po čtrnácti dnech telefonoval, že nevím, kde mi hlava stojí s projektem továrny.

„To je jasné.“, souhlasil, „Vyprojektovat továrnu není jednoduché. Promluvím s ředitelem, že se hodně snažíš.“

V říjnu jsem studii továrny odevzdal. Trvalo mi týden, než jsem obešel všechny provozovny a další, než jsem jí nakreslil. K mému údivu se řešení líbilo.

Ředitel místo pochvaly řekl:

„ Něco je vždycky za něco… Tvůj strýc řekl, že už jsi se určitě zabydlel a že už to zvládneš…“

Tušil jsem, že jde do tuhého. Zrada?! Komplikace?!

Ředitel pokračoval: „Nemáme podnikovou organizaci svazu komunistické mládeže… Zbytečně tím na sebe upozorňujeme….Máme se tu dobře… nebo ne?“,podíval se na mne zkoumavě, ale nečekal na odpověď, „Ty tu organizaci založíš!“

„Ježíš to snad néé.“ ,zapomněl jsem se, „Přece víte…. Já byl vždycky proti komunistům.! Mám to v papírech …..“

Ředitel mlčel a čekal. Pak promluvil.

„Nikdo neříká, za jak dlouho a jak si s tím poradíš.“, zase mluvil jako Jean Gabin a byl sympatický a inteligentní, „ Nikdo neříká, že musíš změnit svůj názor…I když se tu máš za komunismu dobře, nebo ne?… soudruh Česnek nebude pořád otravovat, že pro tebe nemá žádnou práci….“

Dostal mne.

Mlčel jsem celý rudý ve tvářích. V srdci vztek. Už jsem v jejich spárech! Už mne mají! Lumpové. Ale mám opustit pohodlný život? Mám opustit Láďu a Libora? Mám opustit středověké inspirující město a vrátit se mezi paneláky?! Bouřilo se ve mne svědomí.

„Založit stranu mládeže, trvá dost dlouho…“, řekl smířlivě. Měl slitování.

„Zbytek se dozvíš na městském výboru svazu mládeže.“, řekl ředitel, „Už o tobě vědí.“

„Jo.“, zabručel jsem naštvaně, „Něco za něco.“

Ředitel se zarazil a dlouze se mi díval do očí.

„Nějaké výhody, už máš a mít budeš.“, řekl . Už se netvářil jako Gabin, ale jako soudruh. Nějak jsem se mu přestal líbit. Jenže já sobě také. Zase už jsem dostal gól od režimu. Tři nula.

Trik vůči svému svědomí jsem se dozvěděl od strýce. Každá nová organizace má nárok na státní příspěvek. Měl dopis od strany.

Předseda městského výboru vykulil oči: „Deset tisíc? Ani náhodou!“

Ale já se díval sebevědomě a ukázal mu dopis strany od soudruha Hodka.

„Musím si zavolat!“, řekl naštvaně.

Šel vedle do kanceláře sekretářky a byl tam dlouho.

Když se vrátil, zeptalse : „ Soudruh Hodek, je tvůj příbuzný?“

Slabě jsem pokýval hlavou.

Vypsal příkaz k proplacení deseti tisíc.

„Přijdu na zahajovací schůzi.“, dodal výhružně.

„Budete vítán.“, řekl jsem s úsměvem.

V duchu jsem si řekl, že ho zvát nebudu.

Zašel jsem do dílen švadlenek. Znali mne moc dobře, ale určitě ne jako svazáka. Koukali zhnuseně.

„Holky, nebuďte hloupé. Dostali jsme příspěvek na rekreaci v podnikovém středisku na horách. Máme zajištěné dva týdny zdarma. Podmínkou je legitimace. Ale jinak nic víc. A povolené mejdany s občerstvením v zasedací síni.“

Nebyly nadšené, ale vidina rekreace a strach co se vlastně děje, udělaly své. Když užrebel, propaguje komunismus,je to zlé. Pak jsem se nechal ohlásit ke generálnímu. Položil jsem na stůl orazítkované papíry o založení podnikového svazu mládeže.

Pokýval hlavou, ale nebyl vřelý. Asi jsem ho zklamal.

„ Problém je, že nemáme předsedu.“, řekl jsem

„To snad budeš ty ne?!“, podivil se ředitel.

„Já nejsem ve svazu mládeže.“, řekl jsem stroze.

Zaujal jsem ho. Četl seznam přihlášených svazáků. Nebyl jsem tam.

Začal setvářit přátelsky. Už zasejako Gabin.

„Myslím, že náš národ nezahyne.“, řekl a díval se dlouze na obraz na stěně.

Pak řekl: „Mladý Jokl, se učí v truhlárně a žádá o stipendium na studium střední školy. Učení mu moc nejde, ale kdyby na tom byl dobře politicky, tak snad…“

Kývnul jsem hlavou že rozumím.

Pak se znovu dlouze díval na obraz Schikanedra. Měl klidnou atmosféru. Za nočního osvětlení na němprojížděla drožka starou pražskou ulicí. Klid a mír. Pokojná noc.

„Nové instrukce z ministerstva říkají, že podnik musí mít technika bezpečnosti práce a požární ochrany.“, řekl ředitel, „Pracovník podléhá přímo mě. Stejně jako právník a podnikový kontrolor. Budete jako moji tři mušketýři.“

Usmál se.

Řekl jsem: „Rád bych se něčemu novému naučil.“

Pokýval hlavou a pak ještě dodal : „Pozdravuj soudruha Hodka.“

Chlubil jsem se kdekomu, jak jsem převezl stranu a všem jsem měl potřebu říkat, že jsem sám do strany mladých komunistů nevstoupil.

Nikdo to neocenil: „Prohrál jsi. Dostali tě. Žádný trik ti nepomůže.“

Holky byly naštvaný: „Jsi podrazák.“

Cítil jsem se sám.

Možná jsem si vzpomněl jsem na Frantu, možná jsem už byl znuděný, možná jsem měl špatné svědomí, možná jsem nechtěl prohrát čtyřinula. Ani jednou si neškrtnout. A tak jsem se rozběhl proti bráně nepřítele.

„Pane řediteli,“ řekl jsem vážně, „musím požádat o rozvázání pracovního poměru.“

Nechápavě mne pozoroval.

„Co se děje?“,zeptal se.

„Cítím se jako pokrytec. Všichni mne pokládají za komunistu. A já jím nejsem.“

Ředitelse díval na Schikanedra.

„Chápu … …Už si se soudruhem Hodkem nerozumíš?“

„To není kvůli němu…“

Pokýval a řekl vstřícně: „Možná je to prozíravější, než si myslíš…Za pár měsíců jdu do důchodu….proslýchá se , že strana doporučí soudruha Česneka… … Ti druzí soudruzi, co stojí za soudruhem Česnekem, mají ostřejší lokty…Asi je to prozíravé…“

Měl jsem pocit, že mne má rád.

„Víte, pane řediteli, četl jsem Bibli. Kristus nebyl pokrytec. Když mu nabízeli, aby byl král, tak to odmítl.“

Pokývalhlavou.

Zničehonic dodal : „ Schikanedra jsem od podniku odkoupil. Když ho budeš chtít vidět, přijď k nám na kafe…..Moje žena je katolička.“

Byl sice dál komunismus , ale já byl šťastný, že jsemdal alespoň jeden čestný gól.

Záchodky

když se míchají vzpomínky s fantazií

Záchodky

Na náměstí malého městečka snad odjakživa byly veřejné záchodky. To aby mužský neoplachovaly rohy a zákoutí. Služba bývala zdarma na účet města, protože dle starosty , mimochodem pivaře každým coulem, je to levnější než čistit ta zákoutí a poslouchat nářky starých panen.

Ty časy jsou však pryč. Každé nároží už dnes někomu patří a většinou už není majetkem města. Tudíž ať si zákoutí ošetřují majetní občané sami a pro ty slušnější mužské tu máme nově obložený veřejný záchodek za 5kč za potřebu. Ale zákazník netratí . Vždyť je tam mýdlo a tekoucí voda a fen na ruce. Ale to není všechno. Do provozu byla dána i nástavba záchodku . Vznikla také před mnoha desítkami let. Původně byla místností pro místní taxikáře, aby nemuseli lítat za potřebou dolů po schodech a mohli si uvařit kafe. Dneska je ona místnost rozšířena jak se dá a je zde bufet . Sice jako dlaň, ale prosperující.

Já ten záchodek pamatuji z dřívější doby. A také si pamatuji, že když jsme jako mladící, co už se jim jakž tak věří , že smí jít na pivo, někdy v těch šestnácti či sedmnácti letech, sem v noci zašli, že tady se dalo ledacos od taxikářů získat. Když už se hospody zavíraly, a kdo ty staré časy pamatujete tak víte, že se noční klid nesměl rušit, takže většina hospod zavírala ve dvacet dva nula , když se tedy zavřelo a člověk nechtěl ještě jít spát, tak najednou byl jak pták bez hnízda, jako krtek s rozšláplou norou a nevěděl kam jít. Ten, kdo to znal, tak se nenápadně ochomýtal kolem záchodků ,kde se vždycky něco našlo a když nedostal nic napít za patřičnou přirážku, tak alespoň dostal tip, kam jít. Jeden z těch taxikářů potom tu místnost velmi levně koupil a zrenovoval. Dostal ještě něco od památkářů jako dárek za rekonstrukci historické památky, protože ten záchodek měl pěkná kulatá okna a půlkulatý portál jak v nějakém secesním kulturním domu.

Tak k tomuhle záchodku jsem se pomalu blížil. Dnes jsem tady ve svém rodném městečku jenom host. Už jsem tu možná dvacet pět let nebyl. Počáteční strach , že budu potkávat známé a oni se mne budou vyptávat, mne brzy přešel. Já jsem nikoho nepoznával a nikdo nepoznával mne.Lidé zestárli, změnili podobu, vyměnili se generace.

Blížil jsem sek té malé budově uprostřed náměstí a začalo se mi všechno kolem žaludku svírat . Vybavoval jsem si půlnoc před mnoha lety. Dostal jsem tu tajně velký rum. Nebyl jsem tam sám. Kluci co jsme byli v hospodě než zavřeli a ten taxikář a ještě jiní. Nehlučelo se . Mluvilo se pološeptem. Říkali se vtipy a byla to taková tajuplná atmosféra. Pilo se tu tajně, ale vlastně až zase ne tolik, protože policajti co měli službu na náměstí dostávali dárky a byly s taxikáři velcí kamarádi. A taky ledacos na sebe věděli. Protože to už sebou život v noci nese, že se dějí věci, které by se dít neměly. Na malém městě jsou vždy nějaké oči navíc. Nějaké uši tam , kde by být neměly. A tak si tihle noční ptáci dovedou ledacos prominout. Ne snad z lásky k bližnímu, to ne. Ale z kolegiality. Samozřejmě nesmí to přesáhnout hranice, kdy už chlapi dostanou strach a kdy už vědí, že to smrdí a že by to za to nestálo.

Jenže někdy se vytvoří takové klima, že se člověk pustí i do věcí, které by střízlivý nedělal. Kolektivní atmosféra, kdy rozum jde stranou už jenom proto, že se najde nějaký hecíř, který má po něčem touhu, ale nechce v tom lítat sám, ale protože to umí, tak druhé tak zhloupne, že se pustí do toho s ním a nakonec to vypadá, že on v tom byl nevině a nechal se partou vyhecovat. A takhle to bylo i tehdy před mnoha lety večer.A já,jak jsem se nyní k tomu záchodku blížil, jsem si živě vzpomínal na to co bylo před lety a začal se mi svírat žaludek.

Tehdy kdosi zaklepal smluveným signálem a byl vpuštěn do oblaků dýmů z cigaret a pachu alkoholu. Vešel mladý taxikář a nebyl sám. V podpaží si vedl krásnou ,mladou holku. Měla skleněné oči a bylo na ní vidět, že neví kde je. Mladík, jmenoval se Petr, se naklonil k taxíkářovi, který tu dělal kápa. Přesně toho, který má dnes ten záchodek regulérně koupený. Ten se jmenoval Jindra. Nevím co si šeptali, ale dnes si to dovedu vymyslet:

„ Byla smutná a chtěla napít. Je to kočka, tak jsem jí tam přisypal…“ To si nějak nedovedu vzpomenout co jí tam přisypal, jak se takové věci jmenují. Tehdy na trhu nebyly. Ale někdo to přivezl ze západu. Prostě jsem jenom druhý den, když o té záležitosti šla řeč pochopil, že to je něco jako droga, po který je ženská naprosto povolná a můžeš si s ní dělat co chceš. Že ani neví, kde je a že nerozeznává konkrétní osoby. Posadili jí na gauč a ona se za chvíli pohodlně natáhla. Kápo, Jindra se rozhlížel koho tady má a bylo vidět , že si není jistý. Nás znal dobře. Byly jsme pro každou neplechu. Ale všimnul jsem si , že se mu nelíbí takoví dva floutkové kolem dvaceti pěti let. Kývnul nenápadně jejich směrem a naznačil Jardovi, který byl místním silným mužem , aby si s nimi poradil. Kluci se za chvíli poslušně zdekovali a zbylo nás tam sedm. Jindra se po všech podíval a řekl naprosto ledovým hlasem : „ Pánové komu nevadí šoustat před druhýma, tak může. Cena jsou tři stovky.“

Byly jsme rozjaření a cítili jsme se jak v nějakém západním filmu a ta kolektivní atmosféra a ta samozřejmost v Jindrově hlase, ten tón, který naznačil :- chytrý si vezme a ti ostatní jsou volové- jakoby prodával foťák, nebo housku a ten kouř a to,že už tu holku Petr, který ji dovezl, začal svlékat a že se nám odhalilo to co tahle mladinká kráska ukázala asi jenom málokomu , protože jí bylo sotva šestnáct, a všechno co se postupně odhalovalo bylo čerstvé, pevné a krásné a protože alkohol láme závory zábran, najednou se ukázalo hned několik rukou se stovkami a ty stovky se vršily na stole a Jindra si dělal čárky a pak ty peníze strkal do svý kešeně. A dál se pilo a kouřilo a stejně jako se chodí po pivu na záchod, tak se teď chodilo k té slečně.

Ta slečna nic netušila, jenom vzdychala : „ Františku ty jsi divoch. Františku už ne. Už mne to bolí“

A já si myslím, že žádný z nás tehdy František nebyl, takže ona si myslela na toho svého Františka kvůli kterému se možná toulala naším městečkem. A tahle zábava dodávala všem chlapcům pocit toho největšího podsvětí a frajerství. Že prostě nad nás není. Že umíme žít. Že jsme drsňáci. A pak Jindra řekl : „ Další kolo je už jenom za kilo“ Což značilo stokorunu. Symbolická cena. Cena která ukazovala, že když je auto ojetý, že už tolik nestojí. Že nová kastle je nová kastle a stará , že jde s cenou prudce dolů. A já tehdy ač jsem se toho účastnil jsem netušil, že mne jednou bude trápit svědomí a že se po 25pěti letech na to místo chci vrátit, abych tady činil pokání, abych snad potkal další spolupachatele.

Na konci se tehdy ukázalo, že věci nejsou tak jednoduchý jak se zdály na začátku. Někdo prohlásil, že tu holku zná. Že už je jí sice patnáct let, takže není pod zákonem,ale že jí šestnáct ještě není. A že je to dcera Zelinářky Vonáskové. To trochu začalo zavánět průšvihem, protože strejda téhle Vonáskové byl pomocník veřejné bezpečnosti a byl do té funkce celý paf. Při silničních kontrolách s ním nebyla řeč a ani taxíkáři, i když měli na silnici velká privilegia, ho neviděli rádi. Petr, který holku přivezl se koukal provinile, že to nevěděl a začal jí zpátky neohrabaně oblékat. Pak jsme všichni dostali ruma gratis, ale vlastně ani ne úplně zadarmo, protože Jindřich velmi vážným hlasem pronesl :“ Jestli o tom někde kváknete tak se tenhle útulek nadobro zavře“ Na to slyšeli taxikáři a souhlasně mručeli , že je to přece jasné. Všichni za jednoho jeden za všechny. O tuhle noční oázu nikdo přijít nechce. Pak se Jindřich podíval po nás, zamyslel se a řekl :“V podstatě jde o znásilnění a za tohle kolektivní je nejmíň deset let.“ Víc říkat nemusel. Všichni jsme byli nějak střízlivější a všichni jsme byli rozhodnutí mlčet. Petr dostal půlku peněz. Druhá půlka zůstala v kešeni Jindry. Na tehdejší dobu to bylo slušné ryto. Za večer dvojnásobně drahého pití a ještě s děvkou to byl dobrý počinek. Byl spokojený ,ale zároveň měl starost. Nakonec vymyslel plán:“ Petře dovezeš jí domů. A zítra jí doneseš kytku. Že to s ní byl pěkný večer. Prostě to vezmeš všechno na sebe. Stejně by si z nás vyfasoval nejvíc. My po desítce a ty , že jsi ji s tím oumyslem přivedl a že jsi ji svléknul, tak bys dostal asi dvacítku.“ Petr se ošíval : „ Budu za vás dřít hubu. Je to vo kejhák. Co když si na něco vzpomene a pošle na mne tátu. Ani nevím jestli jste byli všichni opatrní. Já se o vaše dítě starat nebudu.“

Jindra pokrčil rameny:“ Tvůj problém“ My, co jsme pochopili Jindrovo plán, jsme se přidali na stranu Jindřicha a tak Petr rezignoval. Odvezl jí domů a druhý den donesl kytku. Musela si o něm myslet , že je to bejk všech bejků. Ale pak jejich láska skončila a ona začala zase chodit se svým Františkem. Všechno se smazalo a v nás zůstala vzpomínka na večer frajerů.

Po letech jsem se blížil k záchodku. Svítilo slunce a já uviděl Jindřicha za pultem baru. Byl hodně zestárlý a měl náušnici v uchu. Nepoznal mne. Zeptal se jako každého co si přeji a já si objednal hamburger a usadil se na stoličku. Dal jsem si malé pivo a pozoroval hosty. Není tu ještě někdo z té staré party? Nikoho jsem nepoznával. Byly tu tři chlapy a už byly lízlí. Pili pivo. Jindra se s nimi bavil, ale pak přiskočil k rádiu a pozorně poslouchal. Natáhl jsem uši. Byl to místní rozhlas. Hlásili v okresním zpravodajství, že Holub dostal dvacet let za to že v Plzni na Borech zabil spoluvězně. Jindra se otočil na chlápka v červené bundě:“ Holub dostal dvacítku. „

Chlap v červeném se zasmál: „To je ten co zapíchnul Kalouska?“

„Jo,“řekl Jindra.

„Měl ještě zapíchnout i Kebrleho….A on se pak měl zapíchnout sám. Všechno to jsou kurvy a bylo by dobře kdyby žádnej už neexistoval.“

„Jo.,“řekl Jindra a mrsknul okem po mě.

Poznal mě? Ne. Asi ne. Jenom zkoumal,jak reagují neznámí hosté. Usmál jsem se a on se také usmál. Jako že si rozumíme a že se tu nemusí dělat, že jsme jiný než jsme. Jindra byl dobrý psycholog a uměl lidi přesně odhadnout.

Otočil se k tomu červenému a změnil téma : „ Dáš si panáka?“

Červený zakroutil hlavou : Ne dneska odpočívám. Včera jsem jí měl hustou.“

Jiný chlap v černý bundě se uchechtnul : „ No jo, ale předevčírem jsi jí měl taky.“

Ten Červený pokýval hlavou: „ Proto mám dneska rehabilitační den.“

Chlapi se zasmály. Každý z nich věděl , že je potřeba občas přestat pít.

Jindra řekl, že si taky nedá, i když by bylo co slavit. A asi myslel to , že Holub je dál v Báni a že už neexistuje Kalousek a že jediná chyba je , že existuje Kebrle.

Chápal jsem to . Je to pořád stejné. Jenže dnes to už má jiné dimenze, když tu létají desítky let v kriminále. Vraždy. A kdoví co ještě..

Chlapi se pomalu zvedli, řekli pár vtípků a my byli s Jindrou najednou sami. Schválně jsem jedl hamburger pomalu a díval se na Jindřicha. Byl ke mně zády.Jak jsem se na něj zadíval, cuklo mu v zádech. Rozehrály se mu svaly. Tyhle lidi mají šestý smysl.

„Ještě nějaké přání?,“ otočil se a znovu mě rentgenoval očima a hledal souvislosti.

„ Máš ty hamburgery dobrý,“řekl jsem bez vzrušení.

Nadzvihnul obočí a bylo vidět, že mu to v hlavě šrotuje na plné obrátky. Ale také bylo vidět, že mu pořád chybí souvislost. Bylo mu jasné, že ho znám, když mu najednou tykám Nevěděl odkud.

Usmál jsem se. On se také usmál. Nevydržel a zaútočil : „Známe se?“

Kývl jsem a mlčel. Naštvalo ho to.

Zkusil to natvrdo: „ Tohle nemám rád, když nevím na čem jsem.“

„Klid,“řekl jsem smířlivě“ O nic nejde. Nic nechci.“

Pochopil, že bude lepší mlčet. Čekal. „Je to tu hodně jiný, než dřív. Ale jinak vlastně úplně stejný. Jenom je nám o Žižku víc,“vyslovoval jsem věty pomalu, aby si to mohl spočítat, aby se mohl vrátit o dvacet pět let zpátky.

„Taxikář?,“zeptal se .

„Host.“

„Host?“, řekl pomalu a bylo vidět , že listuje. Pořád nic.

„Nic vážného. Proto se nepamatuješ.“,dával jsem mu najevo , že se nezlobím,“ Jenom kluci co chodili pít.“

Kýval hlavou, že tohle už mu došlo. Uklidnil se. Asi jenom nějaký vzpomínálek, říkal si možná v duchu. Navenek se usmál, jako že je rád .Od té doby se tu děly jinačí věci, než jenom rum na černo. A dnes tu mají centrum informace, který v určitých chvílích mají cenu pořádného kufru peněz. Všichni to v městečku vědí, ale všichni také vědí, že mafii má každé městečko, a tak jim to zas až tak nevadí, dokonce jsem slyšel názor, že je to svým způsobem uklidňující, když jsou tu lidi , který se zajímají o to co se v městečku děje a že je to správné, když z toho mají také něco pro sebe.

Uklidnil se a tak byl čas znovu vystřelit.

„ Jednou to bylo zajímavý. Za tři kila kus pěkného masíčka.„, řekl jsem schválně labužnicky i když ta vzpomínka ve mně měla hodnotu poblitého chodníku.

Oba jsme věděli, že se tu jídlo nepodávalo a oba jsme věděli o co jde.

Nazdvihnul obočí, ale nechal se oklamat mým labužnickým výrazem.

„Zrovna nevím o kterou šlo..“

Pak se zarazil . Uvědomil si, že řekl něco, co nemusí každý vědět. A já dělal , jako že to vím a že je to samozřejmost, ale chodník ve mně už byl poblitý dvakrát. Vítr se trochu pohnul a kolem mne zavoněly párky .

Ulehčil jsem mu to a objednal si párek a další pivo. Obsloužil mne a chtěl změnit téma.

„Jak se ti tu líbí po téhle rekonstrukci?“

Odpověděl jsem , že to tu je prostě jednička. Že to je nejexklusivnější záchodek v Evropě. Byl spokojený. Jenže já mu nemínil dát klid. Potřeboval jsem o té noci mluvit.

„Tehdy nás tu bylo sedm a některý šli dvakrát. Na patnáctiletou holku to byl slušný výkon.“

Něco mu došlo protože řekl: „ Jo Petr s ní nějaký čas chodil a vodil se s ní za ruku. Asi se jí ta noc s ním (usmál se) docela líbila. Jenže pak se rozešli a ona někam zmizela. Byla to prý docela hodná holka.“

Nyní přišel můj čas:

“Potkal jsem jí asi za pět let v Praze..“ Schválně jsem se odmlčel, aby mu to došlo a začal být zvědavý.

„No a?“, zeptal se a já ho měl jako klobásu na tácku. Zakousnul jsem se do něj co to šlo.

„Byla zmalovaná jako figurína na kolotoči a dělala to zedníkům za stovku.“

Díval se mi dlouze do očí , aby poznal můj názor na celou záležitost a najednou mu bylo jasný, že to dneska už neberu jako zábavu, ale jako pěknou sviňárnu. Zamračil se a rychle počítal co může a co ne. Ale pak se usmál :

„Je to už hodně dávno.“

Měl jsem sevřené rty a on byl dobrý psycholog, aby řekl co se říct má : „ Byly jsme pitomí kluci. Byla to prasárna. Já tehdy potřeboval postavit barák. Měl jsem se ženit. Žádnej byt mi nehrozil. Potřeboval jsem prachy.“

V jeho řeči to znamenalo omluvu. Něco jako : nebylo to sice fér, ale je jasný, že mám polehčující okolnost. Byly potřeba peníze. Pro prachy se může udělat i to co není O.K.

Měl jsem pořád sevřený rty a on chápal, že se musí postavit na moji stranu, abych se uklidnil a abych neudělal nějakou blbost. Měl i pochopení pro to , že některý chlap občas má slabost a něco ho trápí a že se mu to musí trochu rozmluvit.

„ Já vím, že to není omluva. Ale u mne to tak bylo. Proč jsi se do toho pouštěl ty? ,“ zaútočil na mne a já nečekal, že tak rychle přehodí vinu na mne, když to byl on, kdo to organizoval.

„Byl jsem obětˇ,“řekl jsem.

Zasmál se od srdce. Úplně upřímně : „ Jo to teda jo. Oběť chtíče.“ Znovu se zasmál. Pak zvážněl. „Nikdo nemusel dělat, to co dělal. Jedině ona dělala, to co jsme chtěli , aby dělala.. jenže zase taky nebyla úplně bez viny, protože , když se takováhle holka toulá v noci a klidně se nechá od taxikáře pozvat na pití, tak takováhle holka není bez viny.“

„Jenže pak se z ní stala rajda. .. A já myslím, že jsme tomu všichni napomohli.“ Namítnul jsem Ale už jsem visel na háku já , protože on se jenom usmál.

„Každého z nás provázejí v životě okolnosti, který nás ovlivňují. Já potřeboval peníze, ona možná útěchu Ten její František mi říkal, že byla pitomá a že jí pustil k vodě a ona pak odjela do Prahy s nějakým klukem co tu párkrát přespal na sportovní ubytovně a od té doby její máma ronila slzy, jak ta holka dopadla, protože to byl nějakej gauner. Holenku takhle to je . To z ní udělal on v té Praze a ne my tady.“

Mlčel jsem a asi jsem měl smutné oči, protože mi najednou nalil ruma a začal povídat: „ Hele jsi první, který za celou dobu přišel a začal na tohle období vzpomínat ve zlým a ne v dobrým. Řeknu ti po pravdě, že si tě vážím. Ty ostatní občas přijdou a plácají mne po zádech a říkají jakej jsem byl kanon, že jsem to uměl zařídit. A řeknu ti. abys mi věřil, že tu byly někdy i policajti a taky si užili. Všechno tady na náměstí bylo vždycky vzájemně provázaný a vždycky to tu bylo centrum, těch co nedělají všechno úplně podle zákona. Já moc dobře vím i to co jste prováděli vy. Ta vaše banda. A to, že jste dostali jenom podmínky za ty auťáky, to bylo zase jenom proto, že všechno v tomhle městě je navzájem provázaný a že vždycky někdo drží nad někým ochranou ruku. A že některá ruka je mocnější a některá slabší, občas se všechno vyvíjí trochu nespravedlivě. A můžu ti říct, že jsem měl příležitost se vás zastat. Je jasný, že jsem to udělal proto, abyste zase vy neměli moc příležitostí mluvit o mně. Nejsem žádnej lidumil. Ale ty jsi první co sem přišel s lítostí , že je to tak. Něco ti řeknu, protože jsme tu sami…. Mě je hochu taky někdy na blití, ale někdy mám radost , když se ukáže spravedlnost alespoň stínem. Dneska mám chuť se radovat ze spravedlnosti, protože Holub i Kalousek jsou odstavený od života. A věř mi, nebudu ti říkat proč, že si to zaslouží a zasloužil by si to i Kebrle, protože větší svini jsem neviděl. Já hrál občas na peníze , ale nikdy jsem nebyl svině. Ale tyhle tři by zasloužili mučit za to co provedli… Kurva, ty jsi mi přišel do rány s tím , že lituješ tý holky, protože já lituju zase jiný, ale jsme na tom stejně, když si teď myslíme, že svět je někdy kurva na nás lidi, a že to někdo někdy nespravedlivě někdo vodnese. Věř mi, že mi je teď líto i tý holky Vonáskový. I když, kdoví jestli se nemá dobře, protože tohle řemeslo, na který se dala, bývá výnosný, jenom se musí umět a musí se umět včas to zastavit a udělat ze sebe spořádanou občanku.“

Poplácal mne po ruce a tím dal najevo, že vo věci končí, že svý už k tomu řekl.

A já mlčel a měl jsem splín . Kopnul jsem do sebe toho ruma a Jindra se nerozpakoval a nalil mne i sobě dalšího.

Někdo přišel na párek v rohlíku, někdo si dal Hamburger. A přišli nějaký známý na kus řeči a dali si u Jindry obvyklé pivo. Občas jsme se na sebe koukly, ale nic jsme neříkali a když mi došlo pití , tak on mi ho zase dolil, takže jsem zvládnul ty panáky čtyři a nohy mi ztěžkly a taky oči mne začali pálit. Zpozoroval to a zastrčil flašku zpátky do skřínky a udělal mi dalšího Hamburgera a občas kývnul hlavou, jako že mi rozumí. A já ač jsem chtěl vypadat jako mravokárce najednou jsem uviděl v Jindrovi spolupachatele, který činí pokání jako já. A lidi co sem chodili ve mne rozpoznávali nějakého jim neznámého Jindrovo kamaráda a koukali na mne s určitým respektem a úctou, protože Jindra, ačkoliv čepuje ve veřejném záchodku, tak je někdo, kdo má v městečku velké slovo.

Když bylo chvilku prázdno , tak jsem se naposledy k tomu vrátil :

„Jsou to věci co už byly a nikdo nemůže vrátit , aby byly jinak. Ale to co můžeme všichni udělat , je říct si, že to byla prasárna a nějak tak požádat o odpuštění…“

Pokrčil rameny: „Asi to má smysl pro tebe, chlapče. Pro mne ne.Já jsem ti řekl na to svůj názor. Nejsem naivní, abych nevěděl, že lumpáren v tomhle městě v malým nebo ve velkým dělá devadesát devět procent lidí. Každý co tu bydlí si hájí svůj píseček a snaží se na něj přihrabat ještě další hromádku. Co to pomůže, když si budeme navzájem říkat, že toho litujeme?“

To jsem nevěděl, ale pak jsem namítnul :

„Ničemu to nepomůže v tom fyzickém smyslu. Ale v duševním smyslu budeme o jeden milimetr lepší. Tak se zpomalí ten pád.“

Usmál se a projevil se jako praktik.

„Kamaráde… dobře se s tebou povídá…Nic proti tomu…ale jediná spravedlnost je smrt. Ta zarazí náš pád …Ale po nás budou v tomhle záchodku další a budou možná ještě horší…“

Vytáhl jsem peněženku, že zaplatím. Nafoukl se a byl o metr větší. Vypoulil oči a tvrdě řekl :“Jestli vyndáš jenom korunu, dostaneš přes hubu.“

A já se začal smát a on se taky začal smát. Protože bylo jasné, že jsme mezi sebou potvrdili stejnou smlouvu, jako tehdy v noci, když jsme všichni dostali zadarmo ruma. A když jsem už byl ve dveřích , tak řekl. „Doufám, že na hamburgery budeš chodit ke mně.“

Podíval jsem se mu do očí a byly v nich zase ty kšefty a peníze a ta protřelost světem . A já věděl, že na hamburgery budu chodit k němu, protože tenhle záchodek byl od mládí součást mého života a také proto, že tady potkám lidi, kteří mají co mluvit do toho, co se ve městě bude dít.

II.

Kousek od náměstí jsem potkal Vendulu. Byla to moje velká láska ještě na škole. Měl jsem radost a ona taky a vůbec neváhala, když jsem jí pozval na oběd. V naší oblíbené vinárně bylo všechno jinak jak dřív. Ale bylo to tu hezké. Dřevěné lavice a na nich takové domácí polštářky. Polštářků bylo víc jak míst k sezení a tak se všude příjemně motaly. Prostředí jako doma v obýváku. Vyprávěli jsme si něco z toho co jsme zažili. Byla už rozvedená a dcera se jí nedávno vdávala.

Pak se zasněně podívala do mých očí : „ Pamatuješ? .“

A já věděl , že vzpomíná na tu noc, co jsme byli celá třída i s třídní na výletě. Ani nevím už kde. Já tehdy nic jiného nevnímal než Vendulku a ona se tomu nebránila. A myslím , že ani jiní té lásce nebránili,ačkoliv to byla nejhezčí holka ze třídy a byla veselá a vědoma si toho, že každý kluk by si dal říct. Ani nevím proč to dovolila právě mě. Nikdo z kluků neprotestoval, nikdo mi nedával najevo, že jsem něco zradil, prostě nás nechali o samotě a souhlasili se vším co budeme dělat. Respektovali velkou lásku.

Kývnul jsem hlavou, že takové věci nemůže nikdo zapomenout. A ona byla ráda, že na to také vzpomínám. V očích se jí zaleskla touha a vyprávěla jak se rozvedla.

„Dneska už je na mne hodnej. Posílá mi z Kanady peníze. Je štědrej. Myslím, že mne má rád i když už má jinou manželku.“

„Na krásný holky a nádherné mládí se nezapomíná. Na to všichni vzpomínáme rádi.“řekl jsem to něžně a ona znovu zapálila ty ohníčky, které mne tak lákaly , když mi bylo sedmnáct. Oči , rty , vlasy , všechno bylo jako dřív. Dali jsme si víno a já ji vzal za ruku. Podlehla hned.

„Ten můj baráček jsem trochu předělala. Už chátral. Mám to tam příjemné. Jsem tam ráda. Můžeme tam odsud hned jet. Já už do práce nejdu.“

Pokýval jsem hlavou a ona odešla na záchod. A když tam šla, tak se odhalilo to, co se mi také dříve tolik líbilo a co bylo středem mých snů. Ale najednou jsem věděl, že se nepojedu podívat na její opravený dům, a že budu rád, když už se brzy rozloučíme. Najednou jsem si uvědomil, že jsme už víc jak ve středních letech a že ta její postava nabyla rozložitosti padesátnic a že já na tom nejsem o nic lépe a že by se tou návštěvou rozplynuly všechny ty vzpomínky, protože mezi tím jsme si každý už prožili to své. A každý měl své děti a máme svá vnoučata a že by to bylo směšné snažit se obrátit směr času.

Když se vrátila, byla namalovaná a učesaná a dělala všechno proto, aby nám nebylo padesát, jenže ve mně už byl ten obrázek jejího velkého pozadí a toho, že už to nejde vrátit a byl jsem zamlklý.

Zeptala se jestli se něco stalo a já začal milosrdně lhát: „ Nic velkého. Ale musím odjet. Mám průšvih.“

Dívala se zklamaně, protože se rozplynula pohádka mládí. A já toho využil, abych trochu napravil co jsem jí předtím vykládal. Naparoval jsem se, jak jsem měl velkou strojírenskou dílnu a dělal pro Němce. Jenže jsem už jí neřekl, že jsem už po dvou letech zkrachoval. A tak jsem jí řekl:“ Víš ona ta firma zkrachovala a mám nějaké dluhy. Teď se ozval jeden chlápek a já k němu musím, abych neměl nějaký další průšvihy. Takže se ti ozvu až zase přijedu.

„Dovezeš mne alespoň domů?,“ zeptala se .

„Nezlob se Vendulko. Nejde to.“

„Nejsem zvyklá jezdit autobusem,“ zkusila to naposledy. Ale já už byl jako kámen.

Byla uražená . Zaplatil jsem a naposledy jsem se podíval do těch jejích očí. Byly vyhaslé , ale ještě pořád připomínaly tu krásnou noc v sedmnácti letech.

III.

Když jsem se vracel na náměstí , zastavil jsem se u pěkného výstavního domu, kde bylo mnoho cedulek se jmény různých kanceláří. Jedna z nich zněla : Petr Chum první realitní kancelář. Zazvonil jsem. Jakási žena se mi zeptala co si přeji. „Něco vám nesu,“odvětil jsem stroze. Bzučák mne pustil dovnitř. Chodba byla chladná a obložená mramorem. Schody byly leštěné a zářily barevně. Odraz světla z barevně vykládaných skel v oknech. Secese. Bohatá a tančivá.

Sekretářka byla štíhlá sebevědomá slečna. Podal jsem jí pěkně zabalenou čokoládu, kterou jsem od rána nosil v kapse.

Byla překvapená.

Než stačila něco říci, požádal jsem jí , aby mi zařídila rozhovor s Petrem Chumem.

„Má zrovna poradu,“řekla pohotově.

„To nevadí, „řekl jsem v klidu,“Jenom mu zavolejte a řekněte, že tu je nějaký pán, který chce vzpomínat na záchodky.“

„Na co prosím?,“zeptala se.

„Tak jak to slyšíte. Dvacet pět let výročí veřejných záchodků. Nic víc.“

Ještě jednou si mne prohlédla od hlavy až k patě a pak pokrčila rameny. Dovedl jsem se chovat jako suverénní podnikatel.

Za chvíli se otevřeli dveře a v nich stál Petr.

„Přál jste si se mnou mluvit?,“zeptal se a zvědavě si mne prohlížel.

„Ano.“ Schválně jsem byl strohý.

„O co jde?,“zeptal se Petr a ani pohybem ruky nedal nic víc najevo.

„O to co vám řekla sekretářka,“

Zamyslel se .

Podíval se mi do očí. Ještě váhal.

„Mám jenom málo času.“

Kývnul jsem a nic víc jsem neřekl. Viděl, že když si to neodbude hned, bude to muset proběhnout jindy.

Zeptal se:“ Dáte si kávu?“

Otočil jsem se na sekretářku a suverénně jsem jí dal najevo svá přání : „Rozpustnou. Slabou. Tři kostky cukru.“

Pak jsem se na ní usmál , aby viděla že nejsem náfuka.

IV.

V kanceláři voněla moje káva. Na stole leželo hodně papírů. Na stěnách byly zarámované staré akci a cenné papíry z první republiky.

„Sbíráte je?,“ zeptal jsem se.

„Jo. První jsem ukradl jednomu úředníkovi na ministerstvu financí. Pořád mi je nechtěl dát. Tak jsem tam přišel a řekl mu, že si je beru domů. Prostě jsem je sundal ze stěny a dal do tašky. Představte si , že vůbec nic nenamítal. Asi si myslel, že mám na ně nějaké právo.“

„Líná huba holé neštěstí,“řekl jsem

Zasmál se. Pak zvážněl.

„Opravdu nemám moc času.“

„Tenhle rok je to dvacet pět let. Kulaté výročí. Mladá Vonásková, holka té zelinářky, prožila v noci něco co každá holka neprožije.“

„A jak to výročí chcete oslavit?“ zeptal se natvrdo.

„Mluvil jsem už o tom s Jindřichem..“

Mlčel a čekal. Stejně jako Jindřich byl mnohem silnější v takovýchto jednáních jak já. Byl to profesionál.

Nechtěl jsem nijak tlačit. Nechtěl jsem být trestající Zoro mstitel. Chtěl jsem prostě , aby tihle lidé slyšeli také jiný názor .

„Prostě si myslím, že když už je to promlčené, tak si my všichni můžeme říct na rovinu, že to byla prasárna vůči té holce.“

Nechápal to.

“Viděl jste se s ní někdy potom?“zeptal se, aby zjistil, kdo za tím vším stojí. Všude viděl nějaký útok.

„Jo. Půl roku jsem s ní bydlel v Praze. Chtěl jsem , aby už nebyla děvka. Chtěl jsem jí dát to po čem toužila.“

„A jak to dopadlo?“zeptal se zase jako by se ho to netýkalo.

„Vrátila se zpátky na ulici. Už jinak neuměla žít.“

„Takže měla šanci, ale nevyužila jí.“konstatoval znovu Petr .

„Ne . Nevyužila. A taky mne neposílá ona.“

„Kdo tedy,“zeptal se.

„Jdu sám za sebe,Chci slyšet tvůj názor.“

To že jsem mu začal tykat mu očividně vadilo. Ošil se.

Nedal jsem se a pokračoval jsem v útoku:

„Hele. Já s tebou nemluvím jako s Petrem Chumem , majitelem největší realitní kanceláře. Mluvím s tebou jako s klukem, který je jenom o trochu starší jako já a který mi přivedl do postele holku za tři stovky a za tu cenu mi jí svléknul a pak ji půjčil ještě sedmi dalším.“řekl jsem to drsně a pomalu jsem si začal vzpomínat na tehdejší náš slang, „Prostě chci od tebe slyšet, jestli to pokládáš dneska za správný a nebo jestli je ti z toho na blití jako mě.“

Tohle jsem řekl schválně co nejvíc jsem uměl psychopaticky. On ze mne nemusel mít strach. Mohl mne okamžitě vyhodit a také o tom intenzivně poslední minutu přemýšlel. Ale tenhle tón, který jsem zvolil naznačoval, že může mít něco s bláznem. Blázni nemají strach a mohou způsobit nepříjemnosti , tam kde je normální lidé nečekají. Stejně jako Jindřich, cítil potřebu celou záležitost urovnat v klidu.

Jenže on na to neskočil, tak jak jsem si myslel.

„Jindřich mi říkal, že přijdeš. Dobrá. Stejně jako on uznávám, že si to tehdy ještě nezasloužila. Ale říkám ti rovnou, že mi jí líto není. Měla dost šancí se z toho vyhrabat. Ale mám stejný názor jako on, že jsi jediný z těch kluků z toho vaše gangu mladistvých, který s tímhle přišel.“

Mlčel a pozoroval mne. Asi přemýšlel přece jenom , kdo mne poslal. Tihle lidé měli a mají hodně nepřátel. Všechno, co se kolem nich děje, může být jenom záminka pro něco důležitějšího. Byl opatrný.

Snažil jsem se ho uklidnit: “ Ber to tak , že mě bude padesát a tobě táhne už na důchod. Nikdo nevíme, jak tu budeme dlouho. Jednou se budeme muset se vším tady rozloučit. Přijel jsem právě proto. Jsem z Prahy a už tam zůstanu. Ať budeš mít názor jaký chceš, chtěl jsem, abyste to vy dva slyšeli.Pokládám to co se stalo, za sviňárnu.“

Mlčel. Dlouze se mi podíval do očí:

„A co ti ostatní? Bylo vás pět.“

„Nevím, kde jsou. A ani je nechci vidět. Máme společný i jiný průsery a já na to nechci vzpomínat.“

„Já je znám. Usadili se . Jeden dělá pro mne,“nadhodil Petr.

„Nepotřebuji je vidět. Stačíte mi vy dva.“řekl jsem rozhodně.

Dopil jsem kávu do dna a naznačil, že půjdu.

„Jindra i já jsme i bez tvých vzpomínek v rejži.,“řekl najednou Petr.“ Přicházíš jako soudce ze starých časů. Vonásková byla epizodka jedna z nejmenších a nikdy bych neřekl, že právě za ní budu souzen. Ale jsme ti oba vděční. Pomohl jsi nám něco pochopit. ..“

Nyní jsem mlčel zase já. Byl jsem překvapený, že mne nevyhodil.

„Máš pravdu. Všechno jednou končí.,“pokračoval.,“Doprdele, tebe snad poslala nějaká múza , protože jsi se trefil úplně do černého. Myslel jsem , že tě poslali oni, abys provokoval. Ale ty jsi odjinud. Nevíš co se děje. My jsme ve srabu a končíme a už budeme jenom vzpomínat. Nic jiného už nám nezbývá. Budeme chodit hrát tenis a budeme úctyhodní důchodci. Nikoho už nezajímá, co bylo. Co jsme dokázali. Prostě po nás nastoupí noví… Hele to není jednoduchý ustoupit z pozic.. No nic. To tě nemusí zajímat. Řeknu ti rovnou, že mi té husičky Vonáskové není líto. Je mi líto jiných věcí. Ale tebe chápu a můžu ti říct, že skrze tu Vonáskovou přichází nějak celý náš život jakoby pozpátku…“

„Chceš vyprávět jak jsem s ní žil?,“ zeptal jsem se.

Zmáčknul nějaké tlačítko a vešla sekretářka.

„Jaruško, můžeš jít. Předtím nám sem přines koňak a sodovku.“

Jaruška byla pohotová.

Vyprávěl jsem svůj příběh.

III.

Potkal jsem jí v práci. Dělala nějakou referentku a jezdila po stavbách na kontroly. Kontrolovala hlavně chlapy a ty jí byly vděčný za to, že je mírná a uměly svojí vděčnost dát najevo.Já jí poznal hned. Ona mne s naším městečkem vůbec nespojovala. Házela okem a já zrovna měl náladu. Vzal jsem jí domů a ona už u mne zůstala. Přestěhovala si pár věcí a bydlela se mnou. Nevěděla, že s chlapama z podniku chodím na pivo. Když se to kluci dozvěděli, tak se ptali jaké to s ní je. A já se pak dozvěděl, že úplně všichni co tam seděli to ví i beze mne. A že některé věci umí na jedničku. Ale já kvůli ní dělal, že to nevím a choval se k ní slušně. Dělal jsem zamilovaného kluka. Byl jsem popravdě trochu zvědavý jestli bude vzpomínat na své začátky, ale ona o tom nikdy nemluvila. Mluvila jen o svém snu: „ Jednou se přestěhujeme na vesnici a tam budeme počestně žít.“ Nevěděla , že já vím , proč to chce. Utéci z města do vesnice. Chtěla utéct před vším tím co dělala a dál dělá. A pak mi chlapi řekli, že občas stojí i v Perlovce. A že určitě na ní vzpomíná mnoho Němců, protože to co umí ona , Němky neumí. Jinak by sem za ní nejezdili Němci takovou dálku. A já měl opravdovou chuť jí dát život do pořádku. Splnit jí ten její sen. Žít s ní spořádaně a mít s ní děti a nikdy na tuhle její etapu v životě nevzpomínat . Tak, jako jsem už nechtěl vzpomínat na svý mládí.

Dokonce jsem už byl u jejího táty v truhlářský dílně na chatě, kde se občas sjížděli celá rodina. Teta z Prahy u které ona bydlela a ten její táta a ta máma Vonásková. Něco jsem mu tam pomáhal. Myslel jsem přitom na to, co by asi říkal, kdyby věděl , že její dceru už znám od patnácti z veřejných záchodků. A on najednou uprostřed prkna vypnul hoblovku položil mi ruku na rameno a povídá „ ,Ty si chceš tu naší holku vzít?“ Já mu na to řekl: „Asi jo. Ještě nevím.“ O on , představ si to Petře, že on, ten starej polda už v důchodu, mi povídá :“ Nedělej to. Je to kurva. Štětka. Je to jasný ?“ A pak zase zapnul tu hoblovku a projel prkno. Já z toho byl vykulenej a myslel jsem na to , že když tohle o svý dceři řekne její táta, tak na tom něco musí být.

Ale já jí chtěl odpustit. A ona se snažila být dobrou družkou. Měla doma všechno čisté a upravené. Jednou jsem vtrhnul domů a něco jsem rychle potřeboval a tak jsem si ani nevšimnul, že je čerstvě vytřeno a rovnou v botech jsem se hnal do pokoje. Teprve pak jsem se svléknul a hledám jí. A ona nikde . Až jsem jí našel na záchodě, jak sedí na prkýnku a brečí. Bylo to symbolický. Ptal jsem se jí co je a ona že nic. Začal jsem se omlouvat, ale nepomohlo to. Já myslel, že je to jenom nějaká ženská slabost, že jsem jí pošlapal mokrou podlahu. Ale ono to bylo jinak.Tehdy v noci to s ní bylo naposledy. Celou dobu přitom brečela a zároveň byla jak utržená ze řetězu.Byla divoká a celá jako žhavý železo. Sálalo z ní teplo. A touha všechno ze sebe dostat ven. A ráno si sbalila všechny věci. Ještě jsem jí stačil říct ať nechodí, že se už budu zouvat, ale ona jen smutně řekla, že jde úplně něco jinýho. No a pak jsem ji viděl v té Perlovce a šlo to s ní z kopce. Jenom se na mne usmála a otočila hlavu jinam. Otočila hlavu na opačnou stranu, než byl její sen o vesnici a o dětech. Vzdala to. Už neuměla jinak žít, než jí tenhle svět naučil.

IV Petr mlčky poslouchal a v hlavě se mu asi promítali jeho filmy, jeho zážitky a jeho zklamání. Jeho život. Bylo vidět, že je vděčný za to, že mu vyprávím a pak si protáhl tělo a se stylem velkého šéfa přikázal: „Jdeme. Pořád jsem vlastně v práci. Jdeme do Continetálu na večeři. Zvu tě.“

Nebyl jsem proti. Rozvedeného Chuma v Continetálu znaly všichni. Stálý host. Pěkné servírky nám oběma dávali najevo, že jim nejsme lhostejní. Jedna byla jako Vendulka před dvaceti lety. To bylo v noci ze středy na čtvrtek. Do odjezdu domů zbývaly tři dny. Ale já už vlastně vyřídil co jsem vyřídit měl. Už jsem se mohl vrátit.

V.

Ve čtvrtek se stalo něco co prostě nemohu zapomenout. Ačkoliv jsem se snažil sledovat co se ve městě děje, nějak mi uniklo, že během tří dnů skočili dva lidi z věže kostela. Nevím jestli jste někdy zkusili hodit zavázaný pytlík s vodou dolů, třeba jenom z třetího patra, ale jestli jste do zkusili, tak jste mohli vidět, jak se tím nárazem pytlík roztrhnul a jako malá bomba rozstříknul vodu do širokého okolí.. A také nevím jestli jste někdy u něčeho takového byli. Třeba u nás v Praze Nuslích je most a z toho , když sebevrah skočí dolů, tak je to ještě horší jak s tím pytlíkem s vodou. Je to jako velká bomba krve.

Šel jsem po náměstí a rozhodl jsem se , že nepůjdu na hamburger k Jindřichovi, že se jen tak projdu, protože začalo svítit sluníčko a začalo ze mne vytahovat moje chmury a život byl najednou o něco hezčí, a jak jsem šel kolem kostela, tak se dívám na chodník a říkám si, které čuně tady rozlilo nějaké lepidlo. Zastavil jsem se a chvíli jsem se rozhlížel, protože ty fleky byly i dva metry vysoko na kamenné stěně kostela. A jak jsem se rozhlížel , tak jsem si všimnul, že někteří lidé tu také postávají a divně se na mě dívají, a tak jsem z toho fleku šel pro jistotu pryč a zastavil se o kousek dál. Najednou ke mně přijde chlápek, co jsem ho odněkud znal, kouká na mně zkoumavě a pak suše prohlásí : „ To bude od té ženy. Ten chlap totiž skočil na druhou stranu. Tam co je ten kovový poklop. Tam nasypaly zem. Sem, ale nic nedali, jenom to opláchli.“

Mluvil, jako kdyby mluvil o tom, že se někomu vylil na zem petrolej. Žádná účast, jenom konstatování. A já najednou měl pocit, že tenhle člověk má o hodně míň soucitu, než ty tvrdý chlapy, jako Jindra nebo Petr. Že snad v tomhle městečku žijí jenom hyeny. Podíval jsem se nahoru na věž a představoval si, jak letí tělo dolů, a byl mi jasné, že je to jako s tím pytlíkem s vodou a bylo mi už jasné ,co je to za fleky dva metry nad zemí na stěnách kostela.

A slyšel jsem. jak ten chlápek říká :“ Prý už dají nahoru nějaké pletivo. To bude ten kostel vypadat. Bude to hrozná opičárna. Úplně se tím zkazí dojem z gotiky.“

Já měl najednou chuť ho napravovat : „ My máme v Praze most pro sebevrahy. Tam daly pletivo, až když skočil asi padesátý člověk. Ale je to dobře, protože on ten sebevrah musí skočit nejdříve do toho pletiva. A tam se to s ním houpe a špatně se po tom chodí. A než se někdo doplazí až ke kraji, aby skočil znovu, tak už ho ten první nápad přejde a většinou tam zůstane ležet a volá o pomoc, a to pak přijedou hasiči a doktor a odvezou ho do Bohnic a tam ho za nějaký čas vyléčí. Když sem dají pletivo , tak to asi dopadne také tak. Zvláště, když ten konec zdvihnou nahoru a ten sebevrah bude muset po tom pletivu lézt. Je to osvědčené, pane.“

„ Nevěděl jsem, že to tak pomáhá,“ odpověděl muž a změnil téma:“Víte já nechápu, kde ten člověk vezme odvahu skočit dolů. Já bych to nedokázal.“

„Pane, to nedokáže žádný normální člověk. Na to mu musí v té chvíli v hlavě přeskočit. Zavře oči a přehoupne se dolů. Pak už prý nic neví. Jak řve, tak se zalkne a omdlí, ještě než dopadne dolů. “

Muž se zamyslel: „Stejně bych to nedokázal.“

Měl jsem snahu mu napravovat duši:“Ti lidé neví co s životem. Prostě se jim zdá , že nejlepší je skončit se vším.Kdyby se našel někdo, kdo jim podá pomocnou ruku, neudělali by to. Jenže my je litujeme, až když už jsou mrtví. Jste odsud z městečka? …“

Kývnul že ano: „Jsem bývalý soudce.“ A já se alespoň dozvěděl, odkud jej znám.

„Tak to se pamatujete , že na ženu, jak skočila před pětadvaceti lety. Rozvedla se , neměla byt, nějak byla nemocná a já už nevím co ještě. Prostě pro ní to bylo bezvýchodná situace.Ale říkalo se, že skočila kvůli tomu, že neměla byt. Pak, po její smrti, se začalo vyprávět , jak ten den dostala do schránky dekret na byt, jenže ona se do schránky nekoukla, protože byla rozrušená a skočila z věže.. Jenže já si myslím, že tuhle informaci pustil do éteru až ten úředník , který asi měl špatné svědomí. Já myslím, že žádný byt jí nikdo dát nechtěl. Jenže , když byla po smrti, tak úředník by jí i ten byt rád dal, ačkoliv neměla na úplatek. Potřeboval si očistit svědomí a možná , že se také bál co se nyní všechno provalí ze špínu kolem bytů. Jenže ona dala úplatek pozdě a příliš velký. V podobě svého života. Za to už by ten byt dostala, jenže už jí k ničemu nebyl.“

Ten muž se tvářil smutně :“Stejně to nechápu. Já už bych byl zničený jenom, než bych vylezl na tu věž. A kdybych viděl tu výšku, tak bych prostě neskočil.“

Najednou jsem cítil, že mezi námi je nepřekonatelná hráz. Každý máme své myšlení. Každý myslíme jenom na to své vysvětlení věci. Nenasloucháme jeden druhému. Potlačil jsem nápad , zeptat se ho, zda si vzpomíná na případ kluků, co před lety řádili v noci po městečku, až se dostali do jeho rukou a musel rozhodnout, zda jim dá milosrdenství nebo vězení natvrdo. Neměl jsem chuť vyzvídat, jak to tehdy chodilo a jestli zná Jindřicha, a jestli opravdu Jindřich tehdy zasáhnul v náš prospěch. Měl takových případů stovky a asi by si na ten náš nevzpomněl. Možná ho ta profese soudce naučila nemyslet na příčiny, na lidskou psychiku, která se může úplně vzbouřit, na lidské city, které mohou zalít celého člověka , tak jako záplava zalije krajinu. City , které mohou člověka dohnat až k šílenství. A on také cítil, že se nemáme dál o čem bavit a tak řekl: „Ten flek je nějak nepřirozeně velký.“

A já na to, že to je jako s pytlíkem s vodou, který hodí z velké výšky a ta voda se rozprskne do neobvyklé šířky, a ukázal jsem mu ty fleky na stěně kostela a on řekl, že si jich nevšimnul a ty fleky ho začaly tak lákat , že se rozloučil a šel k té stěně. Byl jako hyena, která očichává místo krutého boje po bitvě. Přitahovala ho krev, stejně jako ty ostatní, co sem kvůli tomu přišli, aby to viděli, protože se o tom mluvilo v rádiu Ale nemyslete, že to odsuzuji. Naopak. Myslím, že to jako lidé potřebujeme jít občas na místo tragedie, jít na pohřeb jiného člověka. Tehdy si uvědomujeme marnost života a to, že ani my tu nemusíme zítra být. A možná, že když z takových míst odcházíme, jsme rozhodnuti přestat být sobečtí a víc myslet na ty co žijí. Jenže já vím, že nás to přejde. Tak jako mne přešla lítost nad tou holkou Vonáskovou, po té co jsem o tom začal s klukama mluvit.

A tak jsem šel z místa smrti rovnou k Jindřichovi. Koukal chvíli po mě a pak po lidech co seděli u stolku. Po chvíli se přitočil a polohlasem řekl :“ Oba co skočili, dobře znali Kebrleho.“

V jeho očích byl vztek a bezmocnost. Přimhouřil jsem oči, abych dal najevo, že ho dobře vnímám, a že si to snažím v hlavě uspořádat. Ale uvnitř jsem věděl, že je to jenom vstřícné gesto, protože já se až do teď o případ Kebrleho nezajímal a tudíž jsem nic nevěděl a tudíž jsem si žádné souvislosti v hlavě uspořádat nemohl. Jediné co jsem věděl, že to Jindřicha trápí, tak jako mne trápila Vonásková a to , že Jindřich má ve mně vrbu, protože tuhle lumpárnu musí někomu říct , jinak by prasknul. Kývnul jsem horlivě , že s ním cítím a on se šel věnovat hostům Předtím strčil do mikrovlnky mého hamburgera.

Přišel Petr a sednul si vedle mne a na ty kluky, co seděli u stolku jenom kývnul. Asi byli překvapení, jeden se zdvihnul a šel k nám a zeptal se co je nového. Ale Petr jenom mávnul rukou a nic neříkal, ani jemu, ani mne. Jindřich před něj postavil pivo a snažil se zahladit změnu v Petrově chování tím, že udělal na mužský u stolku posunek. Něco jako, že tohle Petr mívá, ať se neznepokojují. Sám pak zkoumal Petra a pak také hodil očkem po mně a neuměl si to nějak v hlavě srovnat, že se Petr takhle otevřeně ke mně hlásí.

Petr se slitoval, až když mu donesl druhé pivo:“ Je to svinstvo.“

Tohle prohlásil a po Jindřichovi sklouznul pohledem na mně a dodal :“ Tenhle nám oběma rozumí.“

Jindřich očividně zaváhal a pak dal najevo, že nesouhlasí s tím, abych já věděl víc než vím.

A já cítil povinnost říct :“Kluci já už pozítří odjíždím zpátky do Prahy.“

Na Jindřicha to dojem neudělalo, jenom promluvil víc otevřeně: „ Do ničeho tě tahat nebudeme, protože už nejsi odsud. Jsme všichni na tom blbě , protože už stárneme a jiní se tlačí na naše fleky. V ničem nám nemůžeš pomoct.“

Petr jenom heknul :“ Zkurvená práce.“

Pak se zdvihnul a šel k těm chlapům co seděli u stolku a něco jim , řekl. Oni pak vyndali na stůl nějaké papíry, Petr do nich kouknul . Vrátil jim je. A znovu jim něco krátce řekl. A pak se zdvihnul a šel si sednout zase ke mně. Ti chlapi se už zdvihali, že půjdou, když v tu chvíli se udělala v baru tma. Dveře , které byly většinou otevřené na náměstí se najednou zavřely a před nimi stáli tři chlapíci. Mohli by hrát v nějaké divadelní hře pohoří. A to hodně vysoké.

Jeden z nich šel k pultu a řekl : „ Tři hamburgery.“

Jindřich byl bledý a Petrovi se třásli ruce. Jindřich vzal tři hamburgery, které byly připravené na míse a dal je do mikrovlnky. Chlapi co seděli u stolku dělali , že nic nevidí, ale já viděl, a viděli to i ti chlápci u dveří,, že ti kluci u stolku nervózně zatřepali nohama, a že jeden z nich si šáhnul pod bundu. A najednou se jeden z těch chlapů od dveří oddělil a s rukou v kapse se postavil zády ke stěně a tak , aby ty chlapy u stolku měl pod dohledem. Díval se tak upřeně, že ten co seděl u stolku a sahal si pod bundu, dal tu ruku zase rychle zpátky na stůl a za chvíli tam dali ruce všichni a ten chlápek co byl opřený o stěnu se spokojeně usmál a kývnul hlavou, že takhle je to určitě lepší než před chvilkou.

Někdo z náměstí chtěl vejít dovnitř, ale ten třetí chlápek u dveří jen houknul přes rameno: „ Zrovna je zavřeno.“

A zavřel dveře. Lidi odešli. A bylo divné ticho. Jindřich se podíval po mě, zamyslel se, ale nic neřekl. Kdoví proč? Prostě mi nedal najevo, že mám odejít a nechal mne tu sedět jako jednoho z nich.

Mikrovlná trouba cinkla a Jindřich vyndal hamburgery. Už byl o mnoho klidnější.

„Prosím. Ještě nějaké přání.?“

Muž se usmál:“ Já myslím, že věci jsou jasný ne?“

„Ne tak úplně ,“odpověděl Jindřich.

„Tohle centrum, je tvé a tvoje zůstane.“řekl ten muž a jizlivě se usmál“ Na dožití to stačí. Skutečný centrum, už je ale jinde. Byl bych rád, kdyby ta výměna byla bez potíží.“

Jindra se koukal neutrálně a byl jako kámen. Petrovi se už ruce netřásly, ale nikam se nedíval, jenom do piva.

Muž se znovu usmál a dodal:“ Je to hrozné, jak se tu množí ty sebevraždy. Ve městě je potřeba udělat pořádek a vy už na to nestačíte.“

Všem bylo jasné o čem se mluví.

Já nevím co mne to napadlo, pomalu jsem se otočil na židli . Ruce jsem měl na pultu. Chlápci se naježili, protože neměli moc rádi, když se v tuhle chvíli někdo vůbec pohnul. Muž co stál u pultu se po mně překvapeně podíval. Uvědomil si, že mne nezná. Tázavě se podíval na Jindřicha , protože se předpokládalo, že když tihle tři přijdou, tak , že Jindřich dá najevo, že jsou tu hosté a že se vším se počká až budou hosté pryč. Když to neudělal znamenalo to, že já patřím k Jindřichovi. Jenže mu bylo divné, že mne nezná.

Podíval jsem se mu do očí a co nejležérněji jsem řekl“ Od příštího týdne bude na věži pletivo. To už se jim bude blbě skákat. To by je musel někdo donést až za ten plot.“

Chlápek vykulil oči, protože větší blbost nečekal. Snažil se ty moje věty přeložit do jeho slangu, jako nějakou námitku, proti jeho úmyslu ovládnou městečko,jenže mu to nedávalo smysl a tak se užasle znovu podíval na Jindřicha. V Jindřichovi všechno povolilo, po tom co jsem to řekl a začal se smát.

A Petr se začal smát a otočil se na toho chlápka a řekl mu:“ Kebrle, my na tebe sereme.“

A v tu chvíli šáhnul ten kluk u stolku pro pistoli a namířil jí na toho chlápka u stěny. Ten se jenom ušklíbnul :“ Musíš si to nejdřív odjistit ty vole.“ Jenže nečekal a vytáhnul z kapsy tu svojí. Kebrle zakroutil hlavou a tak ten chlápek pistoli klidně zandal a šel pomalu ke dveřím a vůbec si z toho kluka, co na něj mířil neodjištěnou pistolí nic nedělal. Všichni věděli, že se střílet nebude. Že tohle už se dávno nenosí. Že jsou jiné způsoby jak si vyřizovat účty.

Jindřich se pořád smál a ten Kebrle na mne udiveně koukal a nevěděl co si má myslet.

A já řekl :“ Hele, těch co by se postavili za Jindřicha je dost. Sám vidíš , že všechny neznáš. Já a moji kluci nejsme vodsud, ale kdyby o něco šlo, tak do toho půjdou…“

Kebrle si to neuměl v hlavě srovnat. Tohle nečekal. Myslel , že to vyřídí snadno.

Jindřich věděl, že si vymýšlím. Přišlo mu to legrační ,ale pak se po mně vážně kouknul a zakroutil hlavou.

Pokrčil jsem rameny, jako že je to jeho rozhodnutí, a otočil jsem se zase pomalu zpátky. Jenže tahle scénka už vyvolala pochyby, jestli bylo všechno správně naplánováno, když má Jindřich v záloze něco, o čem Kebrle neví.

Jindřich pak řekl:“ Jo. Máš pravdu. Už máme nějaký ten rok za sebou. Do tvých záležitostí se míchat nebudeme. Když jdu , ale kolem kostela , tak prosím toho tam uvnitř, aby na tebe jednou taky došlo. A věř tomu, že některý ti to nikdy nezapomenou…. Když bude oboustranný klid a každý budeme na svým, bude to O.K. Ale sám vidíš, že rána zezadu může přijít odkud to nečekáš.“ Jindra se na mne podíval. A já kývnul, jako že je to jasné. A jenom tak potichu jsem řekl:“Každá svině musí jednou na porážku.“

Kebrle sebou cuknul :“Moc si dovoluješ.“

Já se ani nepohnul a ani jsem se na něj nepodíval.

Pak se Kebrle uklidnil a podíval se na Petra : „ Co ty?“

Petr :“ Tak jak to řekl Jindra a tenhle chlápek.“

„Předpokládal jsem to. Většina už je, ale na mé straně. Lidi jdou tam, kde z toho něco mají. Já jsem na kamarády hodnej.“ Pak se obrátil na Jindřicha :“ Když si přivedeš někoho jinýho nic ti to nepomůže,“

Jindřich přitakal: „Mám je jenom pro případ, že by ses roztahoval víc nežli jsme se dohodli.“

Kebrle vzal hamburgery a dva podal chlápkům u dveří. Ukousnul kus masa co čouhalo ven.

Najednou se obrátil znovu na mne:“Ty sám musíš vědět, že je všechno těžší, než to bylo dřív. Někdy se něco nepovede a zvrtne se to. Snažím se tomu předcházet jak se dá. A než se něco stane, tak dostatečně každého varuji, aby si dal pozor.“ Pak zvýšil hlas:“ To cos řekl, už nikdy neopakuj. Ber to jako varování.“

A já se znovu na něj ani nepodíval, protože už mi to všechno bylo fuk. Kebrle. Jindra. Petr. To prostě by l jiný svět a já byl rád, že jsem z toho venku a že jsem si to všechno mohl s těmahle lidmi vypovídat a už jsem taky věděl, že pojedu domů už zítra, a že jsem vymazal z hlavy to, co jsem potřeboval vymazat.

A v baru se zase udělalo světlo. A vnikal sem čerstvý vzduch z náměstí. Bylo ticho. Každý čekal, až co řekne ten druhý.

Najednou se Jindra zase začal smát. A Petr se taky začal smát. Ty chlapy u stolku se jen tak ze zdvořilosti usmívali, protože moc nechápali o co jde . Po mně se koukali s úctou , protože si mysleli, že jsem něco jako Kebrle od jinud. Jenom Jindřich a Petr věděli jak je to doopravdy. A tak se smáli a smáli. A Petr už se kuckal. A měl v očích z toho slzy. A já se taky začal smát. A v duchu jsem viděl mladou Vonáskovou, jak se také směje dokud byla ještě se mnou šťastná a v naději na lepší život. A cítil jsem, že ač tihle kluci udělali v životě mnoho lumpáren, tak to nebyli ty doopravdický svině, že měli určitou čest a smysl pro spravedlnost, a že je,ale nahradili jiní, kteří mají jinou čest a jiný smysl pro spravedlnost. Lidi, který jsou už vychovaný větším sobectvím a taky větším strachem z nepřátel. Prostě svět se posunul o generaci dál, ale neposunul se k lepšímu, spíše k horšímu. Ale hned jsem si taky udělal čáru pod sebou a sečetl všechno a uznal jsem , že možná i Kebrle má někoho rád, a že i soudce co ho lákaly krvavé skvrny na zdi kostela, má svoje oblíbence a svoje smutky a splíny a svoje chvíle, kdy mu je ze všeho na blití. Prostě , že život už je takový a že je na nás, abychom si našli takovou roli, kde nám bude dobře. A neměla by to být role na kterou nestačíme, neměli bychom si dělat iluze, že jsme lepší než jsme, ale ani horší nežli jsme, protože každý člověk má svou cenu za kterou se má umět prodat. A že je třeba také uznat, že jsme jako herci zestárli.

Prostě, že už přicházejí chvíle, kdy se člověk zakouká na obyčejnou pampelišku a cítí slunce , které z ní vyzařuje, cítí , že ta žlutá barva je jedinečná pro radost, a nebo, když už má ta pampeliška chmýří a člověk jí utrhne a foukne do ní a pozoruje, jak padáčci letí , každý na své místo, a tak si romantik začne myslet , že je vlastně stvořitel, protože právě vysadil sto dalších pampelišek. Návrat do dětství. Do úplných začátků

Udělal jsem čáru za něčím, za co jsem se styděl, ale na co jsem byl zároveň hrdý, protože to v určitou dobu znamenalo být velký a vážený frajer. A tak, když jsem už viděl jenom kus toho městečka z vlaku a když už jsem se vracel do Prahy byl jsem spokojený a říkal jsem si , že jsem si parádně zavzpomínal a na chvíli se vlastně podíval domů.

Mozek v čistírně

Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka.

Inspirováno Jiřím Vydrou, malířem a sochařem Berounského kraje.

Vizita

Blázinec je ústav, kde si vědci lámou hlavy nad divnými pochody v mozcích jiných lidí. Doktoři pátrají, kde se přetrhla niť.

Blázinec je nemocnice pro ty, co jsou na hlavu a na nervy. Ležíme na pokoji dva:Já, Jirka a vedle mne Franta. Umí pozorovat hodinu pavouka, jak spí v pavučině. Nehýbá se pavouk a nehýbá se ani Franta. Nehýbají se ani postavené hrábě za oknem. Hrábě tam jsou už týden. Franta je musí vidět. Miluje hrabat listí. Jenže nesmí ven. Má zákaz vycházek. Zhoršil se.

Nejsem na tom o nic lépe. Ale pavouci se mi hnusí. Na mne teče voda. Smrdutý vodopád, který mne strhává na postel. Chci se zvednout, posadit se, odejít. Sotva se hnu, přiřítí se vodopád a srazí mne na pelest. Smrad a voda.

Vizita.

Doktorovi cuká v oku. Asi už je na pokraji sil. Možná bude jednou ležet s námi. Ne! To nebude. Určitě bude na lepším. Bude mít jednolůžkový s televizí. Náš pokoj má čtyři postele, ale jsme tu jenom dva. Je totiž léto. Na podzim bude nával. Třeba tu zase nebudeme my. Ale o tom pochybuji. Oba jsme fakt magoři.

Nevím, co doktor říká, ale cítím, že má vztek. Někdo mne násilím posadil. Voda se lije jako z  velké přehrady. Drží mne dva. Ať makají. Mají za to prachy. Bože, to je ale smrad. Že to těm dvou chlapům nevadí? Ale vadí. Jsou nakrknutý a něco křičí. Kašlu na ně. Já už ten smrad nevydržím. Chci si lehnout.

Někdo venku vzal hrábě. Hrábě jdou pryč! Franta zařval a vymrštil se z postele. Ti dva mne pustili a vyrazili za Frantou. Franta je fakt třída. Směji se, jak s nimi mává. Vyskočím z postele a je mi jedno, že mi voda podráží nohy. Skáču v ní a směji se. Fandím Frantovi. Jenže těm dvou pomohl doktor injekcí. Franta dostal andělíčka. Půjde do séparé. Možná na střiky. Tam stříká alespoň čistá voda. Padnul jsem na zem. Voda mne srazila. Nemůžu dýchat. Topím se. Au. To bolí. Už mám také andělíčka. A mám svázaný ruce dozadu. Bože já se udusím. Zvracím. To je z té hnusné špinavé vody.

Kancelář

„Oba jsou na tom hůře, pane primáři.“, říká doktor a mne si modřinu pod okem. Franta mu jí pěknou natáhnul. „Navrhuji céčko.“

Primář je starý pán. Klidný a rozvážný.

„Ještě se o něco chceme pokusit.“, řekne s rozvahou, „ Musím vás informovat, že jsem přistoupil na plán doktorky Vránové.“

„To je dosti nebezpečné.“, zabručel doktor s modřinou.

Všichni obrátili své pohledy na doktorku Vránovou.

„Víte, oba mají stejný problém. Zážitek z dětství. Potřebují si vzpomenout a seřadit si je v hlavě. Dejte mi dva dny.“

Měla jistotu v hlase. Mladá a plná víry.

Doktor s modřinou pokrčil rameny: „Já končím. Vrátím se až za týden. Je to na vás. Stejně si myslím, že akorát potřebujete dokončit sochu, co Vránová?“

Vránová se usmála: „Ano. Se sochou přijde i rozuzlení.“

Rozhovor

Rozvazují mne. Jsem klidný, i když sedím. Voda neteče. Doktorka Vránová je moje láska. Láska vysušila vodopád. Mám rád její modré oči.

„Jirko, jste už v pořádku?“

Kývnu hlavou. Neuhnula očima a tak mám možnost se v nich vykoupat. Čirá modrá voda. Laguna. Ráj.

„Půjdeme do dílny?“

Na chodbách září slunce a vytváří čtverce zlata na podlaze.

Hlína v ruce je živá. Jako teplý ptáček z hnízda. Jako srst kočky. Dívám se na doktorku a hlína v rukou se mísí. Miluji, když se hlína sama hněte. Když si ruce dělají, co chtějí. Ne já. Ne já vědomě. Ruce sami. Povedl se jim nádherný úsměv. Hlava doktorky. Mona Líza našeho ústavu. Tajuplný úsměv, který slibuje.

Otočil jsem stojan. Doktorka se usmála. Stejný úsměv jako na soše.

„Jirko, jste kouzelník.“, vydechla spokojeně.

„Jste moje láska. Netajím se s tím.“

„Já vás mám také ráda, ale asi jinak, nežli byste si přál.“

„Nevadí. Když přijdete, voda neteče.“

Zamyšleně se na mne podívala: „Potřebovala bych pomoc.“

Sednul jsem si.

„Potřebuji, abyste promluvil s Františkem.“

„On se vrátí?“

„Na dva dny. Pak už půjde na céčko.“

Oba víme, že céčko je drsný pavilon. Pro nejhorší případy. Mají tam klece.

„Co mu mám vyřídit?“

„Nepotřebuji nic vyřídit. Potřebuji, abyste s ním promluvil. Vzpomínejte. Oba vzpomínejte na dětství.“

„Oba?“

Doktorka chvíli mlčela a pak vážně pronesla.: „Odtamtud teče i vaše špinavá voda.“

Franta

Franta leží jako mumie. Ani náznak pohybu. Pavouk u okna pilně pracuje.

„Bydleli jsme na vesnici.“, povídám, „Jednou jsem napočítal dvacet pavouků na verandě. Vylézali za tmy. Jako vojsko. Všichni najednou. Byli nádherní.“

„Fakt dvacet najednou?“, ožil Franta.

„Od největšího do nejmenšího. Myslím, že to byla rodina.“

„Teda pořádná. Nádhera.“ Franta se otočil na bok směrem ke mně.

„Každý měl jeden sloupek verandy. V nočním světle vypadali jako mniši. Černí a nemluvní. Opravovali sítě. Asi hodinu. Pak zalezli a čekali.“

„Chytily něco?“

„Každý ne. Ale někteří ano. Do rána byly mouchy, můry, vosíci vysátí a dutí.“

„Nádhera.“

„Taky si něco pamatuješ, když jsi byl malý?“

František po mně šlehnul pohledem. Plamenomet. Ohnivá koule. Najednou velká ostražitost.

„Nepamatuji si nic.“, vykřiknul vztekle.

„Já také moc ne. Mám pár fotek. Tak asi z nich. Možná si to vymýšlím. Jsem vyfocený na vysokém stromě, až nahoře. Zespoda jsem malý jako pavouček. Já totiž chtěl létat. Jako ptáci. Nádherné modré nebe a na něm plachetnice. Lodičky. Bílé jako sníh.“

„My jsme foťák neměli.“

„Nejsem podrazák.“, řekl jsem najednou, aniž bych chtěl. I můj hlas si dělá, co chce. Někdy.

„To já nevím.“ Zavrčel Franta.

„Doktorka chce, abychom vzpomínali na dětství. My dva spolu.“

„Kašlu na ní.“

„Jinak půjdeš na céčko.“

„Mně je to jedno.“

„Byl bych radši, kdybys zůstal tady.“

„Proč?“

„Jsem na tebe zvyklej.“

Franta se otočil na záda a pozoroval pavouka. Přestal jsem na něj mluvit. Je pravda, že bych byl raději s ním, nežli s nějakým novým cvokem, ale ať si trhne nohou. On i doktorka. Má mě ráda jinak, nežli já jí. Je mnohem mladší než já.

„My měli psa. Bydlel jsem s bábou. Bába byla zlá. Potvora. Zákeřná svině. Ale pes byl fajn.“, řekl najednou Franta.

„Měl jsi ho rád?“

„Ty hajzle.“, zařval Franta a vztyčil se na posteli.

„Promiň. Já nechtěl.“

„Co jsi nechtěl?“

„Nic. Já se jenom tak zeptal. Nevěděl jsem, že tě to naštve.“

Zase si lehnul.

„Já ho totiž zabil, ty srabe.“

Mlčel jsem.

„Jo. Jel jsem na kole a on se mi tam připletl.“

„Nemohl jsi za to.“

„Křuplo to a on ležel.“

„Nemůžeš za to, že se ti tam připletl.“

„Pohřbil jsem ho pod jabloň“

„My jsme také měli jabloně.“, změnil jsem téma. „Na jedné jsem bydlel celé dny.“

„Bydlel?“

„Na konci sadu. Bylo to na kopci. Odtamtud jsem viděl celý kraj.“

„Bydlel?“

„No to ne. Ale byl jsem tam třeba celé odpoledne.“

„Cos tam dělal?“

„Koukal a snil.“

„Jen tak jsi čuměl?“

„Jednou přišel ke mně strýc a chtěl, abych slezl dolů. Vzal si na mne dlouhou tyč. Jenže já vylezl až nahoru a ječel jsem, že tam zůstanu už navždycky bydlet. Nedosáhnul na mne. Byl ožralý a zatočila se mu hlava. Padnul a pozvracel se. Neslezl jsem.“

„Taky umřel?“

„Kdo?“

„Strýc.“

„Ne to ne.“

„Tak co má bejt.?! To je blbej příběh.“

„Nic nemá být. Jenom vzpomínám. Prostě si snažím vzpomenout na to, co bylo.“

„K čemu je to dobrý?“

„Srovnám si všechno v hlavě.“

„Blbost. Jsi snaživej, protože jí miluješ.“

„Chci pryč. Už mi to tady štve. Proto se snažím. Abych už vypadnul.“

„Zase se vrátíš.“

„Možná jo. Ale nejdřív si užiju.“

„A co?“

„Budu běhat po loukách. Koupím kytku svý mámě. Uvidím zase kluky“

„Ty máš děti?“

„Děti? To ne. Jsou starší jak já. Spolužáci. Víš, co mi provedli?“

„Votravuješ.“, řekl Franta.

Nedal jsem se odradit: „Pochcali mi hlavu!“

Franta mlčel, tak jsem mluvil dál: „Slíbili, že když se Zdeňkem prolezeme kanalizací do šachty, tak nás vezmou na výpravu do dolů. Tak jsem se Zdeňkem lezl. Bylo mi sotva pět. A když jsme byli pod mřížkou, tak vytáhly pinďoury a pochcali nás.“

„Jsi vůl. Ty historky jsou přiblblý. Buď jsi vůl anebo tě navedli.“, řekl Franta.

Tak jsem mlčel. Koukal jsem z okna. Hrábě už zase byly na svém místě. Měly lákat Frantu, aby se snažil. Když se bude snažit, půjde na vycházku a bude moct hrabat listí.

Začal jsem zase vyprávět: „Pár dní po válce jsem viděl, jak lidí ze vsi zastřelili německého vojáka. Pořád to vidím. Musel si sám vykopat hrob.“

„Asi něco provedl.“

„Já myslím, že ne. U nás ve vsi se nikomu nic nestalo. Já myslím, že ho zabili, aby si udělali oko u národního výboru. Zabili ho, aby ukázali, že byli proti němcům. A já přitom vím, že jeden z nich němcům líbal ruce. Lidi jsou pokrytci.“

Franta jenom něco zabručel a byl ticho. Začalo mi to být jedno, jestli něco řekne. Nejde to, tak co. Doktorka mě má ráda beztak jinak, než já jí.

Skoro jsem usínal, když jsem pocítil ruce na krku. Leknul jsem se a málem jsem se udusil.

Franta se na mne díval plný nenávisti a já cítil každý jeho prsty na krku: „Poslouchej mne!“

Sklopil jsem víčka na souhlas. Prsty trochu povolily, ale mluvit jsem nemohl.

„Vzpomněl jsem si, co se mi stalo. Zavinil jsi to ty. Já to vědět nechtěl.“

Ruce se zase sevřely. Omdlím. Pak přijde konec.

Když jsem se vzdal života, ruce zmizely. Silou vůle jsem otevřel oči. V pokoji se rozsvítilo. Vešla doktorka. Franta ležel v posteli a dělal, že spí.

Přitáhl jsem si deku ke krku, aby nebyly vidět stopy útoku. Určitě bych už Frantu nikdy neviděl.

„Všechno v pořádku?“, obrátila se ke mně doktorka Vránová. Ve dveřích stály zřízenci s pendrekem a kazajkou.

Kývnul jsem, že ano. Bál jsem se promluvit. Pak mne napadlo, jestli nedělám chybu. Mohl jsem přece umřít! Ale neměl jsem sílu. Jen jsem zavřel oči. Světlo zhaslo. Dveře se zavřely.

Franta se otočil do místnosti: „Já si pamatuju, co se stalo.“

„Jo?“, zasípal jsem. Nepoznával jsem svůj hlas.

„Nejsi hajzl. Tak ti to povím. Třeba máš pravdu, že se mi uleví. Kdyby nepřišli, tak jsem tě zabil.“

„Jo. Málem. Nebojím se smrti.“

„Kecáš.“

„Nechci umřít, ale když umřu, tak už mi to bude jedno.“

„To je fakt.“, zasmál se, „Mě je všechno taky fuk. Takže ti to povím.“

Na okně se objevil pavouk a klesal dolů jako artista po laně

“ Máma stála u plotny a táta jí praštil po hlavě…Svezla se k nohám sporáku a já hrozně ječel. Asi jsem ještě měl plíny. Protože jsem se podělal, ale na podlaze nic nebylo. Lezl jsem k mámě, abych jí chránil“

Bylo ticho, že bylo slyšet, jak pavoukovi nohy drhnou lano. Smutek a splín. Představil jsem si, jak se František vrhnul k mámě a jak jí objímá.

Opatrně jsem se zeptal: „ On jí zabil?!“

„Ne. To ne!“, zakřičel Franta.

Asi to přehnal, protože vešel zřízenec. Oslnilo nás stropní světlo.

Rozhlédl se po pokoji. Franta dělal , že spí. Ztuhnul stejně, jako když pozoruje pavouky.

Zřízenec vyčkával.

Zdvihnul jsem hlavu a kouknul po něm.

„Nic se neděje.“, řekl jsem konejšivě, „ Franta vzpomíná. Má to od doktorky za domácí úkol.“

„Už je po večerce, tak držte huby.“, řekl zřízenec. Zaslechl jsem, jak na něj někdo ze zadu syčí. Asi doktorka. Mávnul rukou, jako že nesouhlasí, ale poslechnul a zavřel.

Nadzdvihnul jsem hlavu a poslouchal. Všude v ústavu bylo ticho. Zamřížované okno odhalovalo černé stromy v parku. Po oknu se spouštěl pavouk (už po několikáté) a trochu se lesknul. Tím se prozradil. Kroky zřízence zmlkly.

„Franto?“, zeptal jsem se tiše.

„Máma tam ležela a otec měl oči jako drak. Velký drak a z pusy mu šlehal oheň! Ale možná, že to byl jenom odraz z kamen.“ Franta mumlal, že jsem mu skoro nerozuměl.

„Lezl jsem k mámě po čtyřech. Máma měla na hlavě krev a ta byla lepkavá. Přilepila se mi k ní ruka. Otec mne odstrčil a cloumal s mámou. Já myslel, že jí zase ubližuje, tak jsem křičel, co jsem mohl. A on mne zmlátil.“

„Přece si to nemůžeš pamatovat.! Malý děti si nic nepamatují.“, řekl jsem nejistě, „Vymyslel sis to.“

Franta se vzepjal jako leopard a skokem byl na mě. V očích se mu odrážel pavouk z okna. Než jsem stačil pochopit co se děje, mačkaly jeho ruce můj krk. Vykřikl jsem, ale asi to byl jenom slabý chrapot.

Zavřel jsem oči a smířil se. Frantovo ruce povolily.

Snažil jsem se popadnout dech. Když se mi podařilo otevřít oči, stál zády ke mně a strnule pozoroval pavouka. Pavouk přistál na parapetu a zmizel ve tmě.

„Franto?“, řekl jsem chraplavě.

Franta se zhroutil a kleknul na kolena. Hlavu zabořil do postele. Vzlykal.

„Franto. Já už ti to věřím.“, řekl jsem smířlivě. V hlavě se mi honily myšlenky na mé dětství a míchaly se s krví vojáka za vsí a s krví Frantovo mámy. Nade vším vlály rudé vlajky a na nich zářily srpy a kladiva. Je těžké smířit se s nespravedlností. S bezmocností. Voda začala zase smrdět.

Ohmatal jsem si krk a zkusil protáhnout tělo. Franta už měl normální oči.

„Nikdy jsem už tátu ani mámu neviděl…Bydlel jsem s bábou.“. Franta mluvil suše a stručně jako vyšetřující soudce.

„Myslíš, že jí zabil?“, zeptal jsem se znovu.

„Nevím…Bába byla vzteklá. Nic se jí nelíbilo. Mlátila mne, až jsem byl od krve.Já vidím jen samou krev…Celej život jenom krev. Zabil jsem psa…nepřejel jsem ho na kole. Já kolo neměl. Praštil jsem ho kamenem…Jenom kvíknul a bylo po něm. Pak jsem mu …“Franta se odmlčel

„Co jsi pak…?“, zeptal jsem se.

„To není důležitý a je to k zblití. Samá krev.“odseknul Franta „Všechno je to hnusný. Já nevím , proč doktorka chce , abych vzpomínal…Mne to nepomáhá. Je mi hůř.. A ten esenbák si za to mohl sám…“

Pak bylo chvíli ticho. Franta najednou začal křičet, jako když ho lámou v kole. Postel se před ním rozpadla, jako kdyby jí někdo vyhodil granátem do vzduchu. Pak se vrhnul do okna. Sklo se rozbilo a on se snažil skrz mříže vytáhnout do místnosti hrábě. Zdálo se, že bude masakr, který už určitě nepřežiji. Připravil jsem se na nejhorší. Bylo by dobře, kdyby sem přišli zřízenci. Jenomže oni chodí, když nemají. Když jsou potřeba, nejsou tady. Hrábě už se soukaly skrz okno.

Rozsvítilo se světlo a objevili se dva chlapi. Za nimi byla doktorka.

„Je mu hůř.“, mumlal jsem, „Je mu blbě.“ Andělíčka jsem měl rozhaleného a na mém krku bylo vidět stopy po Frantových rukou.

Doktorce se zúžily zorničky. Pak jenom ukázala prstem. Zřízenci byli čtyři a obklíčili Frantu jako loupežníci. Jestli hrábě vytáhne, bude masakr. Nepovedlo se. Zasekly se. Až mi to začalo být líto, jak ho zmlátili. Pak dostal kazajku a byl fuč. Myslím, že už nic nevnímal. Jenom mumlal: „Samá krev. Jenom samá krev.“ Jeden ze zřízenců zašlápnul pavouka. Lupnul jako balónek.

Zůstali jsme s doktorkou sami. Sedla si na židli.

„Tak povídejte.“, pobídla mne. Byla nevyspalá. Měla kruhy pod očima. Ruce jí klesly do klína.

Řekl jsem jí, co Franta vyprávěl.

Na konci se smutně podívala na Frantovu postel.

„Otec zabil jeho mámu a pak se oběsil. Myslím, že viděl i to. Ale ještě si nevzpomněl.“, podívala se na mne, „Potřebujete nějakou pomoc, Jirko?“

„Je nebezpečný?!“, zeptal jsem se.

„Zabil policistu. Ale říká, že polda ho napadnul první. Možná ho z toho dostaneme. Jenže pak stejně půjde do vězení.“

„Chtěl bych už taky pryč.“, řekl jsem.

„Už je to možné. Jen bych ráda, kdybyste dodělal sochu.“

Socha

Vymodelovat bustu zakladatele ústavu, není problém. Jde jenom o to, aby se podobal fotce. Jenže já chtěl víc. Chtěl jsem, aby mu z očí bylo vidět, že chápe chudáky s porouchaným mozkem. Že ústav není jenom čistírna mozků. Že to není myčka na vypláchnutí hnusu. Mohl jsem ho odbýt podle fotografie. Všichni to očekávali.

Do hlavy mi vnikly vzpomínky, jak jsem před lety kopal hroby. Brigáda na Olšanských hřbitovech. Ruce si najednou vzpomněly na hlínu z hrobů.

Dělat hrobníka znamená jít proti životu. Naproti smrti. Černý mnich a černá duše. Kopat hrob je rozjímání s krumpáčem.

Hlava zakladatele ústavu byla hotová. Podoba podle fotografie. Líce, nadočnice, oči, rty. V očích otázka, rty s vědoucím úsměvem inteligentního lékaře.

„Jak je na tom Franta?“, napadlo mne, „ Probudil se v  bahnu. Táta zabil mámu! Drsný zjištění. Co to asi udělá s mozkem?“

Franta. Hroby. Hlína. Smrt.

Ruce přestaly poslouchat. A pak začaly poslouchat mozek i srdce zároveň. Vybuchly směrem k životu i smrti. K podstatě.

Udělal jsem zakladateli jedno oko veliké a druhé malé. Velké pro srdce, malé pro oficiální diagnózy. Rty na jedné půlce do úsměvu a na druhé v křeči smutku. Pak jsem hlíně odřízl půl lebky. V ráně jsem začal modelovat mozek.

Pak jsem si sedl a čekal. Určitě přijde. Nenechává mne dlouho samotného.

Přišla. Sedla si. Mlčela. Uvařila si kafe a zase si sedla. Čtyři oči přilepené na soše. Ztuhlé jako pavouci.

Byl jsem klidný. Smířený se vším. S pochopením i s porážkou.

Podívala se na mne.

„Snažím se pochopit, proč je takový?“, řekla potichu. Asi dostala strach, že mne nepropustí na svobodu.

„Je to mozek v čistírně“, odvětil jsem vážně.

Udiveně se na mě podívala.

„Váš ústav je prádelna, kde se čistí mozky. Aby byly zase použitelný.“

Rozesmála se. A pak víc. „On vlastně založil čistírnu. A já pořád, proč má každý pacient přidělené číslo.“ Smála se, až dostala křeč.

Smáli jsme se oba. Předpovídali jsme reakce nemocniční rady. Tipovali jsme, který z členů komise dostane zlatý citrón. Smáli jsme se a z očí nám tekly slzy.

Smích očistil moji duši, můj mozek i mé srdce a já byl propuštěn.

Kéž by se jednou dokázal zasmát i František.

Kachna v rakvi

Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka.

Inspirováno Jiřím Vydrou, malířem a sochařem Berounského kraje.

Kachna v rakvi

Šel chudý malíř světem? To na mne neplatí. Já jezdím na kole. S větrem o závod. Paní Vránová, co prodává na hlavní ulici smíšené zboží, mi říkává: „Jirko, vy se zabijete. Vy, na kole létáte.“ A já skutečně roztáhnu svá křídla a letím z kopce, že stromy z našeho lesa jsou jen rozmazané šmouhy.

Kluci ze vsi mne nevidí na kole rádi, protože je předčím v rychlosti i vytrvalosti. Jejich nejlepší čas na kole po lesní cestě od cedule Prokopy, což je naše víska, ke skále Vidlák, což je skála, která ční pět metrů nad vrcholky smrků, je deset minut, zatímco já již několik let vlastním rekord sedmiminutový. Tehdy jsem byl opravdu ve formě a kolo jsem měl horské a pérované a hlavně jsem neměl ani trochu strach, řítit se bezhlavě přes kořeny, kolem pařezů a mezi balvany a projíždět mezi stromy, tak že se mi odírala ramena o drsnou kůru. A co je štve nejvíc? Že jsem starý páprda, šedesátiletý kmet. Jenže já mám tělo samý sval, nenajdete na mne tuk. A v očích mám lesk třicetiletého borce.

Alespoň tak to vidím já. I když do zrcadla nekoukám. Mám strach, že se leknu sám sebe. Mrzí mne, že jsem někde v tom letu na kole poztrácel skoro všechny vlasy, takže mi lebka svítí jako lucerna na návsi před hospodou. Do hospody nechodím. Jenom někdy. Jednak jsem si své už vypil v mládí a mohu se dokonce pochlubit roční léčbou v protialkoholní léčebně, ale hlavně mě nebaví řeči mých spolužáků a bývalých kamarádů. Jsem samotář. Miluji les.

Miluji sedět na Vidláku a pozorovat káně, jak plachtí nad naší řekou. Jsem unesen pohledem na naší řeku, která se plazí jako pouštní zmije loukami mezi křovisky a lesem. Stromy kolem ní stojí na stráži jako čestná jednotka před panovníkem. Mám rád skálu Vidlák, ze které prýští silný proud energie. Cítím, jak jí mé tělo přijímá, jako ovoce přijímá paprsky slunce. Mozek mi začíná bobtnat poezií. Napadají mne slova, hudba, obrazy. Cítím sílu vzlétnout a vrátit se do minulých časů královských družin, jež projížděly kolem na své hrady. Nesnáším turisty. Občas sledují turistické značky, které vedou až na vrchol Vidláku. Když je spatřím, slezu opačnou stranu skály a zmizím v lese. I tohle je myslím výkon hodný uznání. Skála je na kolmá a dvacet metrů vysoká. Slézal jsem jí už před padesáti lety a slezl jsem jí možná tisíckrát, takže znám každý výčnělek, každý stupínek. Pro mne, i pro kluky ze vsi, je to jako seběhnout z vysoké věže po schodech dolů. Turisty nesnáším, tak hodně, že jsem se rozhodl odvést turistické značky mimo naší skálu. Seškrábal jsem staré a namaloval nové jiným směrem. Jenže mne načapal hajný Krígl a já pak musel na disciplinární komisi ke starostovi a na vlastní náklady dát značky do pořádku.

„Jirko, člověče, vždyť je ti padesát a ty blbneš hůř jak parchanti ve vsi.“, hudroval předseda, který je o pět let mladší a já si ho ze školy už nepamatuji. Asi to byl šprt a ty já neměl rád, stejně jako nesnáším turisty. Chodočumily.

Do lesa nechodím, abych sbíral houby, nebo borůvky, či maliny. Já sbírám zážitky. Povídám si se stromy. Lezu na staré duby. Lezu až nahoru. Schovaný v koruně, pak saji do sebe les, jako kdybych sám byl strom. Les se mi ukazuje nahý jako víla v tůni, nestydí se přede mnou. Liška učí svoje liščátka. Zajíci se drbou zadníma. Novomanželé datla se hádají, každý na své větvi. Včely pracují s nohama obutýma do pylu. A sluníčko si všechno fotografuje a posílá pohlednice českého lesa do pralesa v Africe. Sedět na větvi a tam snít dokáži několik hodin. Můj a jenom můj vysněný svět. Bez elektřiny. Bez mobilu. Bez motorů. Bez účtů a bez peněz.

Bez peněz jsem skoro pořád. I když už si dva měsíce nemohu ztěžovat, protože stát dodržel své slovo a přidělil mi měsíční důchod. Na jídlo a uhlí a daň z domku se zahrádkou, kde je mi dovoleno bydlet. Ostatní si už nějak vymaluji. Musím si malováním a sochařením vydělat na plátna, rámy, barvy, štětce, hlínu, dláta, na jídlo. Neztěžuji si. Kdyby nebyl život boj, musel bych si nějakou bitvu vymyslet sám. Jsem přece chlap.

Máma, osmdesátku nosí v zátylku, vypadá o dvacet let mladší a síly má jako padesátiletá, máma mi někdy uvaří, abych prý se jí ještě před smrtí neztratil ve vlastním stínu.

„Jirko, proč si nenajdeš nějakou kuchařku?“, lamentuje a kroutí hlavou. „Jsi chlap, samý sval. Mohl bys mít i děti. Lezeš po stromech, místo abys vlezl na nějakou ženskou.“

Nebojím se ženských. Užil jsem si bouřlivého mládí. Ale představa, že se ráno probudím a někdo mi bude běhat po ateliéru, představa, že mi někdo doma uklidí a já nic nenajdu, představa, že budu muset konverzovat, když raději mlčím, představa, že budu muset brát ohledy, představa nucené pospolitosti mne mučí. Jako kdyby mne zavřeli do samotky. Jako kdyby mi svázali nohy i ruce. Jako kdyby mi zakázali kolo, taková je má představa, že bych se musel s někým dělit o své soukromí.

„Ještě se nenašla ta pravá.“, odpovídám mávnutím ruky.

„A taky nenajde.“, zlobí se máma „Žádná ženská není dokonalá. Každá má svoje vrtochy. A ty máš chyb tolik, že by sis s nimi mohl založit obchodní dům. Bylo by mi jí líto, kdyby tě nějaká chtěla. Ale to víš, že bych jí nic neřekla. Nevarovala bych jí, protože já už tu za chvilku nebudu.“

Vzorně jím, co mi dá máma na talíř, pěkně poděkuji a už zase frr… Na kolo a přes les a kolem řeky a po vsi jako závodník, aby kluci bledli závistí a pak ke svým plátnům a sochám. Maluji někdy oběma rukama najednou a každou rukou jinou barvou a jiné pohyby. Miluji se s hlínou a dělám detaily hlavy, uši, rty, líce, když jsem s hlínou tak říkajíc v pohlavním styku, jsem v extázi, jsem jako anděl co tančí v oblacích, jsem jako oblaka, co se řítí nad mojí chaloupkou k protějším horám, jsem jako vítr co si tancuje čardáš po dvorku. Sochařina není práce, to je slast. Jako rodit dítě. Bolest a zároveň naděje. Štěstí i vyčerpání. Ruce hladí hlínu, jakoby hladily kůži. Myslím na oči a ruce vymodelují oči, které vidí a mají výraz, slyším sonátu a ruce vytváří rozevláté vlasy. Vidím orchestr, jak prožívá jednotu pohybů, tónů, intervalů a ústa sochy zpívají báseň všehomíra.

Včera se mi na hlavě Beethovena podařilo udělat tajuplný úsměv. Óda na radost s Osudovou dohromady. Jsem z úsměvu úplně vedle. Jsem překvapený, že se podařil. Bez mojí vědomé zásluhy. Zázrak zrozený z hudby a poezie. Šťastná múza. Nečekané sklouznutí prstů. Smutek i vášeň. Úsměv chlapa, co ví a přitom neprozradí. Mužská Mona Líza.

Možná, že bych na chvíli někoho k sobě potřeboval. Aby obdivoval zázrak. Aby mne pochválil. Aby se mnou do nekonečna o něm hovořil. A pak by zase mohla bytost odejít. Nějaká z půjčovny. Půjčil bych si obdivovatelku, chválitelku, zbožňovatelku a druhý den bych jí zase vrátil. Abych moc neplatil a aby u mne neležela jen tak zbůhdarma.

Přišel soused.

„Jirko. Nechci dělat těžkosti. Tvoje slepice mi zase rozhrabaly záhon. Ten plot je na tvé straně. Je to tvá povinnost jej opravit.“

Ukazuji mu Beethovenův úsměv.

„Jo. Je to dobrý.“, chválí bez nadšení soused, „Já bych nedokázal něco vymodelovat. Dokázal bych opravit plot, ale nevím, proč bych měl opravovat tvůj?!“

Chodili jsme spolu do školy. Šlapaly pěšky tři kilometry tam a tři zpátky. Ukradli jsme spolu sto vajíček. Zastřelili deset veverek prakem. Prolezly všechny jeskyně v okolí. Ulovili tři sta Štorchových mamutů. Pozabíjeli tisíce nepřátelských indiánů Komančů, porazili sto generálů jižanů, vypekli jsme fašouny partyzánským bojem. A dneska je úplně bez fantazie. Slepice a plot. A co fantazie? Co duše? Pozval jsem ho na procházku do lesa. „Co tam budeme dělat?, zeptal se udiveně, „Houby ještě nerostou.“

Slíbil jsem mu plot. Odešel se dívat na televizi. Spokojený mírou své diplomacie.

Nějaká obdivovatelka z půjčovny by se opravdu občas hodila.

Vyrazil jsem na kole do největšího kopce za vsí. Abych se vybil z energie. Abych vrátil stromům i slunci inspiraci.

Na kopci je v lese malý zámeček s parkem.

Voní historií. Mohutné stromy kývají větvemi. Zrovna hrají na listí houslový koncert. Diriguje jim vítr.

Uprostřed lesa louka a na ní pěšinky, ozdobné keře, cizokrajné stromy. Dělená skla oken odráží slunce a nechávají vykreslit barokním křivkám fasády do milých stínů.

Kousek za plotem dva kluci. Asi dvanáct let. V očích touhu po lidech. Tělesně i mentálně postižení. Podivné, bizardní pohyby neladí s romantickým zámečkem v pozadí. Zastavili se. Oči vysílají signály nejistoty smíchané se zvědavostí. Veliké oči. Mluvící oči.

„He.“, řekl největší.

„Chceš bonbón?“, ptám se

„He?!“, diví se kluk.

„Bonbon…Jestli chceš cukroví?“ , natáhnu ruku s hašlerkou skrz plot.

Hašlerek mám pořád plné kapsy, od té doby co jsem vyhrál zápas s kouřením.

„He“, komunikuje kluk a ustupuje o krok zpět.

Hašlerka padá na zem. Největší se přiblíží a natáhne pro ni ruku. Je opatrný. Hned ustupuje. Neumí rozbalit papírek na hašlerce. Bezradně ji obrací. Druhý kluk k němu přistoupí. Větší mu podá hašlerku a menší jí rozbalí.

Zvláštní svět oddělený plotem ústavu. Jako když koukáš z Francie na bílé skály Anglické. Setkání s jinou civilizací.

„Hééé.“, říká ten největší a tím řekl menšímu, že si hašlerku může sníst.

Gesto hodné zámeckého pána.

„Hee?“ Houkne na mne vyzývavě větší kluk.

Házím další hašlerku přes plot. Menší jí dává do pusy většímu. Jsou spravedliví.

Mlčí a cucají. Velké oči nic neříkají. Asi nemají co.

„Jedu na kole.“, vyprávím, „ Jsem malíř. Maluji obrazy a sochám sochy. Povedl se mi krásný usměv na hlavě Beethovena.“

„He?“

Styk dvou cizích civilizací… Potřeboval bych tlumočníka.

Svět za ústavním plotem. Svět, kde lidé žijí jinak. Svět, který používá vlastní jazyk.

Neví, kdo je Beethoven, že existuje jízda na kole, která z člověka vyžene deprese, že se dá i létat a lézt po stromech. Pravda je, že to neví ani mnoho zdravých lidí. Vědí co se děje v Thajsku, ale neví, co trápí souseda. Nechtějí vědět. Thajsko je daleko a soused by něco mohl chtít. Třeba opravit plot.

Otevřel jsem bránu ústavu a zazvonil na vrchní sestru, Bětušku. Kdysi se mi líbila. Políbil jsem jí na zábavě a ona si nechala líbit mnohem víc. Na louce. Padaly přitom hvězdy a fandily nám světlušky.

„Jirko.“, mile mne přivítala. Šedivé vlasy. Nemalovaná. Přírodní. Do důchodu by měla jít příští rok. Doufá, že nebude muset. Dvacet let v ústavu. Její život jsou postižené děti. Celoživotní práce.

„Chtěl bych namalovat s dětmi obraz.“

Nevěřícně se usmála.

„Nejdřív přinesu pastelky a papír. Kdo se osvědčí, namaluje se mnou velké plátno.“

Usmála se jako za mlada a přikývla.

Ředitelka, ke které mne Bětuška zavedla, byla ztělesněná nedůvěra:“Vše na vaše náklady?!“

„O akci a o vašem ústavu napíše můj kamarád do novin.“, odpovídám.

„To je vaše reklama?“, ptá se s úšklebkem.

„Společná pro oba.“ Odpovídám.

„Malovat umí asi tak dva nebo tři.“, zašeptá Bětuška.

„Jestliže se akce podaří a obraz se vám bude líbit, prodám vám jej za cenu materiálu.“, obchoduji s ředitelkou.

„Uvidíme. Bětuška vás doporučila, takže uvidíme.“

Měla by být ráda za dobrovolnou akci. Ale není. Každý není nadšený novinkami. Nové věci mohou utopit starý řád.

Chodby jsou klenuté. Okna barokní. Světlo a radost. Pohoda. Krásné doby beze spěchu. Jenže pak jedou dva kluci na vozíčku. Ruce zkroucené. Usměji se. Ušklíbnou se. Nebo je to úsměv? „Máme i lehčí případy.“, povzbuzuje Bětuška.

Letím z kopce domů. Plachtím po silnici. Les se mění v modrofialovou šmouhu. Takový jej maluji na obrazech. A slunce maluji jako anděla světla. Letím a vítr ošlehává tváře. Letím a zajíci na mezi se bojí, že jsem orel.,

Hajný Krígl volá z lesa: „Blázne. Zabiješ se.“

Sundávám ruce z řidítek. Smrti se nebojím. Rozpažím a je ze mne anglická stíhačka, která útočí na německý bombardér.

„Jsi cvok, Machu“, volá Krígl. Sundává flintu ze zad. Asi mne chce sestřelit. Dávám ruce na řidítka a opřu se do pedálů. Nohy kmitají jako vrtule. Kličkuji, abych se vyhnul Kríglovu kulometu.

„To je vůl.“, bručí Krígl a kouká na mne skrz otevřenou dlouhou hlaveň. Je ze mne malé letadélko kdesi v dálce nad anglickým pobřežím. Moje holá lebka odráží slunce všem na pozdrav ve vsi.

Hodinky píply půlnoc. Venku smíchala noc černou se stříbrným osvětlením chodeb. Zářivky se do barokního zámku nehodí, stejně jako panelák v lese nikdy nenahradí skutečnou skálu. Z barokního loveckého zámečku udělaly zářivky ústav pro nemocné.

Mám schované většinu výkresů z malířského testu chovanců. Některé připomínají svými křivkami malbu abstraktního recesisty, který maloval nohou ve tmě. Ale Ondra a Michal překvapili. Ředitelka užasla nad tím, co oba umí. Snad poprvé se na mne usmála. Jejich obrázky si dala za sklo. Krásný kačer co letí s nadějí. Hrad, ke kterému se šine vláček, plný radostných dětí na výletu.

Na velké plátno malujeme olejem. Namaloval jsem pozadí.

„Oldo, namaluj kachnu, jak letí ke slunci.“

Olda má jednu ruku skoro nehybnou, ale druhá umí za obě. Několika tahy štětce vykreslil kachnu tak, že jsem zažárlil. Několik sebejistých tahů fialovou barvou. Po kolikáté jí už maluje, že jí umí nazpaměť?! Letí ke slunci. Letí s nadějí, jako já létávám na kole. Pestrobarevná kachna.

Z pole ji pozorují koně. Koně jsou moje láska. Koně umím nakreslit já. V pozadí se kulatí věže hradu. Michal má rád perspektivu. Umí vykreslit malé stíny oken.

„Musíme už jít spát.“, říkám oběma klukům. Paleta na palci mne mučí.

„Ještě néé…Jirko, prosím…Až do rána…Alespoň do čtyř!“

Zavelel jsem: „ V tom případě otevři okno. Jinak usnu ve stoje.“

Olda, co maloval kachnu, se pokouší otevřít okno. Nejde mu to. Umí malovat, ale okno jeho ruka otevřít neumí. Závada na mozku?

Před dvěma hodinami nakreslil kachnu. Jenom se shovívavě usmál a za chvíli letěla kachna na plátně jako živá.

„Tak už přeci otevři okno!“, rozzlobil jsem se. V šedesáti letech už nemám nervy jako dřív.

Naše oči o sebe třískly jako činely. Olda je zoufalý. Další malování závisí na otevření okna. Potí se mu čelo. Úsilí muže visícího za jednu ruku nad srázem.

Stydím se. Přelézám sám sebe a nutím se usmát. Michal pochopil situaci a pomohl Oldovi. Vzpomněl jsem si na kluky s hašlerkou …

Chladivý noční vzduch rozředil páry terpentýnu.

Kluci stojí u okna v dlouhých nočních košilkách, hlavy plné hvězd. Oči jako dva vesmíry. Klubovna v ústavu, kde smutek kamarádí se smrtí, se plní kyslíkem, jako obláček naděje nad nemocničním lůžkem. Oba mají zážitek na celý život. Myslím, že je mám rád.

Obraz ráno předáme paní ředitelce jako dárek.

Kluci se pustili do detailů na obraze. Nadšení. Plní touhy. Poprvé v životě v oblacích. Bez omezení. Bez zábran. Odlétli z ústavu do svých snů. Utřel jsem si rukávem slzu.

Obraz jsem pověsil v kanceláři ústavu. Má čestné místo. Olda a Michal se stali nesmrtelnými hrdiny a ústav na ně nezapomene. Já také ne. Nastartovali novou artterapii.

O pár týdnů později mi Bětuška provinile oznámila:“Olda je nemocný.“

„Focení snad vydrží, ne?“, oponoval jsem.

Bětuška zakroutila hlavou.

Chtěl jsem bojovat. Zarazila mne pohybem ruky.

„Brzy umře.“, řekla tiše a měla vlhké oči.

Smutně se opřela rukou o můj hrudník: „Bude lepší, tam nejít. Ředitelka to zakázala.“

Rozhlédl jsem se a pak zabočil za zámek. Podél zdi vedl chodníček k malým dveřím.

Plížil jsem se chodbami až k pokojům.

Na posteli ležel Olda. Tváře měl rudé a těžce, opravdu těžce, dýchal. Ruku měl vařící, jako horký salám.

„Oldo. Oldo.“, šeptal jsem zoufale.

Tisknul jsem mu ruku a pak s ním třásl.

„Oldo. Namaloval jsi nejkrásnější kachnu, co jsem kdy viděl. Je živá. Oldo!“

Olda otevřel oči. Byla v nich apatie.

„Oldo, to jsem já. Jirka.“

Usmál se. Otevírání dveří. Prudké světlo.
„Pane Vydro. To si nemůžete dovolit.“, ředitelka byla rozzlobená

Jirka nevnímal. Mluvil na Oldu. Jeho či na chvíli ožily.

Usmál se: „ Jirko. Jsem rád.“

Ředitelka máchla rukou. Odháněla můru. Poslouchat řády, pravidla, nebo je ve vhodný okamžik porušit?

Olda zašeptal k ředitelce: „Naučím ho kachnu.“

Ředitelka vzdychla.

Jirka brečel a šel pryč, aby to nikdo neviděl.

Volali z ústavu. Olda umřel. Smrt zakroužila jako bojový vrtulník.

Jirka přišel do ústavu pěšky. Nejel na kole ze solidarity k Oldovi a ke všem postiženým v zámečku.

„Dal jsem mu do rakve jeho kachnu.“, řekl Jirka Bětušce „Zemřela spolu s ním. Už nelétala. Jenom smutně kejhala. Dal jí život a dal jí i smrt.“

Na obraze v kanceláři zela v plátně velká díra. Kachna tam chyběla.

Bětuška měla slzy v očích.

vernisáž jednoho života

Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka.

Inspirováno Jiřím Vydrou, malířem a sochařem Berounského kraje.

Klavírista byl černooký. Černé oči co neodráží nebe, ale objímají vesmír. Hrál si s prsty na klávesnicích, jako si harjí velcí umělci. Pomalu a s radostí. Hnědý klavír se vyjímal uprostřed rozkvetlé louky, jako by se tu skvěl pařez staletého stromu. Včely mu bzučely smyčce. Datel z lesa mlátil tympány.

František mi dýchnul na rty. Otevřela jsem oči. Klavírista zmizel a místo klavíru se vzpíral do louky starý dub a na rtech mi visely rty svalnatého kluka. Suché a drsné.

„Haničko.Usnula jsi?“

„Ne.Jen jsem se zasnila.“

„Haničko já myslím, že bychom měli chlívky zbourat a místo nich postavit dílnu s garáží.“

Tehdy jsem si měla uvědomit, že František nikdy neuslyší hrát na louce klavír a já nikdy nebudu mít nadšení pro vesnický majetek.

„Nechám to na tobě, Františku.“

„Já bych chtěl slyšet tvůj souhlas. Nějaký nápad. Abych v tom nebyl sám.“

„Já vím Františku. Jsem z města a ty jsi ze vsi. Máš fortel. Poradíš si určitě sám.“

„Naše máma měla co říct. Tak jsem myslel…“

Tehdy jsem si měla uvědomit, že nepatřím na náves s prodejnou a kaplí. Že nezapadnu mezi ženský, co odmalička mávaly lopatou jako s tužkou a svaly na rukou se jim napínaly pod vidlemi jako kulturistům. Já v lehounké sukýnce, byla jako vánek na mezi. Chtěla jsem mít lehátko na zahradě a číst si knížku. Tehdy mě měly ženský ze vsi říct: „Vrať se holka domů. Číst je hřích.“

Jenže já zavřela oči a černooký klavírista měl pod rukama dočista bílý klavír. Uviděla jsem se tančit v bílých svatebních šatech. Mládí je bláznivě naivní.

Franta se na svatbě opil a zmizel s Mařenou od naproti ve stodole. Vrátil se až za dlouho. Jenže to já nevěděla, protože když zmizel, tak mne provázel tancem jeden kluk za druhým a já myslela, že je o mně takový zájem. Mládí je bláznivě hloupoučké.

Za pár měsíců měla Mařena kulaté bříško. Ženský v obchodě se divně usmívaly, ale já myslela, že je to tím, že jsem z města a že jsem prostě nějak mezi ně nezapadla.

Jednou se pošťačka spletla a podává mi dopis pro Mařenu od naproti. Když jsem si ho dostatečně prohlídla, vytrhla mi jej najednou z ruky a povídá: „Ježíš, to nejni pro tebe Hanko, to je pro Mařenu.“

Ale já jí ten dopis vytrhla zpátky a povídám: „Jenže tohle je písmo mýho Franty.“

Ona se o ten dopis neprala zpátky, jen se usmála : „To tedy je.“

A mně bylo jasný, že mi ten dopis dala schválně.

„Myslela, jsem, že když je už tolik dní po montážích, že by měl psát tobě a ne Mařeně.“, řekla spravedlivě.

Roztrhla jsem dopis a četla, jak jí posílá polibky a že se na ní těší i na toho Malého. Malej se bude jmenovat Franta. Naše holčička se narodila před dvěma měsíci a dostala jméno Hanička.

Najednou jsem měla sílu jako ty ze vsi. Pošťačka raději zmizela za roh a odtud pozorovala jak si to štráduju vojenským krokem k Mařeně.

Mařena seděla na lavičce před chalupou a škubala peří ze slepice. Byla už na spadnutí. Síla ze mne vyprchala.

Koukla po mně, koukla na dopis a věděla kolik uhodilo. Trochu se shrbila, jakoby se bála rány. Znova koukla okem a zase se narovnala.

Sedla jsem vedle ní a dala jí dopis. Ani ho nečetla a strčila si ho za výstřih.

Klavírista byl celý v černém a hrál něco ponurého. Slepice se mu motaly pod nohy a on se je snažil odehnat. Pak odcvrnknul slepičí výkal z klavírní kapoty. Mlčky jsem ho pozorovala a myslela na to, že vůbec nemám čas poslouchat hudbu, že jsem k vůli Františkovi, zabořila ruce do záhonů s petrželí a do vany s plenkami, že jsem kvůli rodině nepřečetla už několik měsíců jedinou knížku, že jsem nebyla ve městě na mši, že jsem někam založila Bibli.

„Ve vsi to všichni vědí a já už kolikrát za tebou chtěla jít. Neměla jsem odvahu.“

„Jak jsi jenom mohla! Při svatbě…“

„My už spolu chodili od čtvrtý třídy. Sliboval, že si mne vezme. Pak jsi se objevila ty a on úplně zblbnul.Vždycky byl můj a je i nyčko. Patříme k sobě.“

„Má se mnou Haničku.“

„Říkal, že bychom si jí mohli vzít k sobě a ty bys byla volná.“

Vylítla jsem jako rachejtle: „Vy hajzlové! Co si myslíte. Jsem její máma. Je moje.Moje!“

„Jasně, že je tvoje. Já jí nechci. To on si myslí, že by to bylo vůči tobě spravedlivý.Abys byla volná.“

Ruce mi ztěžkly do klína a po tváři se kutálely slzy.

„Nemysli si.“, řekla Mařena smířlivě,“ Probrečela jsem celý noci a chtěla jsem si malýho nechat vzít. Jenže František nechtěl. Bylo to vode mne svinský, já to všechno vím, jenže já ho mám tolik let už ráda.“

A taky se rozbrečela.

Klavírista přestal hrát a zkoumavě nás pozoroval. Jestli nebudeme poslouchat, nemusí se přece namáhat.

Pak jsme se jedna druhý koukly opatrně do očí, a já najednou věděla , že se vrátím do města a že Kristus odpustil lidstvu horší věci než nevěru, a že Mařena je vlastně taky chudák. Že jsme chudáci dvě ženský, který obtěžkal jeden mužskej bejk, který kdoví co vyvádí přes týden na montážích. Jenže je fortelnej do vesnického prostředí a já mám vlastně ráda víc klavíristu nežli jeho.

„Jsme nány pitomý.“, řekla jsem, „Kdoví, jestli nemá ještě další haranty po světě.“

Mařena na to řekla: „Jednou se usadí a bude pěstovat jabloně a plácat ovce po zadku. Jako všichni kluci ze vsi. Víš on od čtvrtý třídy nechodil jenom se mnou, ale skoro s každou holkou ze vsi. A možná, že některá z nich kojí svýmu starýmu, jeho dítě. Jenže já ho mám stejně ráda. On si ze všech těch holek nakonec vybral mne.. Teda kromě tebe..“

Kývla jsem hlavou. Klavírista to pochopil jako pokyn a začal hrát Vivaldiho.

Odstěhovala jsem se do města. Franta mi koupil malý byt a dal peníze. Haničce nebyl ani rok a už měl svatbu s Mařenou.

„Kluk musí mít tátu.Holka potřebuje mámu.“, prohlašoval, v hospodě, když mu otrnulo a když mu už všechny ženský odpustily hříchy. Chlapi, mu nemuseli odpouštět, protože kdo je bez viny, hoď kamenem. Všichni mu po chlapsku fandili. Každý chlap, prý má být jednou rozvedenej a zavřenej.

Doktor Kvočák a strážmistr Kučera, byli ze stejné vsi. Přestěhovali se do města jako já, takže asi jsou přece jenom z jiného těsta. To říkám proto, aby si někdo nemyslel, že na vsi žijou jenom vidláci a že jsem zaujatá. No vlastně zaujatá jsem. Jenže to je můj problém a podle mých problémů se přece nehodnotí celej svět.

Kvočák a Kučera, byli po celý čas moje kontrarozvědka. Občas jsem chtěla vědět co se s Frantou děje. Kvůli sobě a kvůli malé Haničce. Je to přece jenom její táta. Ti dva pánové, měli na starosti nejen městečko, ale také celé okolí a oba věděli co se kde šustne, stane, přihodí.

Takže jsem se dozvěděla, že malý Fanoušek už umí řídit traktor a že Mařena velí celé rodině. Malýmu i velkýmu Frantovi. A že Franta je s tím nadmíru spokojený, protože, když chce zbořit chlívek, nebo stavět garáž, tak mu Mařena všechno naplánuje, nakreslí a on to vykope a vybetonuje. A tohle jsem mu já, opravdu, dát nemohla.

Když byl Fanoušek školák, tak Mařena nakoupila stádo ovcí a malej fanda je musel vodit pást.

A na to bych já taky nepřišla, protože bych chtěla, aby četl Dostojevského a poslouchal Mozarta. A on by byl určitě votrávenej až do stropu, protože kluci mají jiné starosti.

Občas se prý Franta ptal na Haničku, ale nikdy se neobtěžoval, jí navštívit, něco jí koupit a podobně. Alimenty posílal vzorně.

„To je jasná dohoda. Hanička je její a Fanoušek můj.“, prohlašoval, když občas musel k doktoru Kvočákovi a ten se ho vyptával.

Strážmistrovi zase prý řekl: „Občas na tu mou holku dohlídni. Už je v telecích letech. Však to dobře znáš. Chlapi jsou jak mlsní kozlové.“

% Jenže Kučera nedohlídnul a já také ne. Holka začala studovat v Praze a už tu byl problém. A dokonce mezinárodní. Zabouchla se v osmnácti letech do muslima. Palestince. Když se to Franta dozvěděl přilítnul jakoby si najal tryskáč.

Vtrhnul mi do bytu a křičel: „Ty jsi se zbláznila. Máňa říkala, že tam ženský nesmí ani promluvit. Nesmí vystrčit kotník, aby nedostala bičem. Ty jí dáš takovýmu umouněnýmu arabovi.“

Bože na nebesích, jak já už byla klidná. Asi to mám z kostela. Modlím se a jsem si jistá, že i kdyby mě všechny tyhle uřvaný chlapi nenáviděli, tak jeden mne má rád vždycky. Ježíš.

„Promiň mi to Františku. Já sama si s tím neumím poradit.“

Zvadnul, jak kytka bez vody a posadil se na židli. Žmoulal v ruce slamák: „Je to hrozný. Přece to tak nenecháš.“

Vzdychla jsem a dlouze se mu zadívala do očí. Sklopil je.

„Nedá se nic dělat?“, zeptal se po chvíli.

„Ne. Odjíždí s ním do Kanady a tam se vezmou.“

„Kanada není tak špatná, co? Lepší, než někde v poušti s velbloudama.“

„Asi ano, Františku.“

„Proč si se nevdala podruhý?“

„Měla jsem Haničku a to mi stačilo.“

„A teď, když bude daleko?“

„Ty by sis mě chtěl vzít?“

Vykulil oči: „To ne!! Já jen tak, ze zvědavosti. To víš ženský ve vsi, pak říkají bůhví jaké nesmysly.“

Usmála jsem se: „Jsem normální. Ale to snad ty víš nejlíp. Ne?“

„No jo. To jo. Fakt, že jo.“

„Mařena říkala, že kdyby sis potřebovala pokecat, máš přijet na kafe.“

„Je to dobrá ženská. Hodíte se k sobě.“

„Ten můj blbec vyzkoušel drogy. Je to pitomec. Jako kdyby mu nestačila cigareta a pivo.“

„To je mi líto.“

„Je to vůl. Málem jsem ho zabil. A on mi povídá, táto, ty jsi přece řádil taky.“

„A neřádil?“

„Kučera říkal, že je to celá parta.“, nevěnoval mé kousavé námitce pozornost.

„Možná někdy zajedu pokecat.“

„Jo. Možná dá na tebe víc jak na nás. Tak se měj.“

Nebyl to tryskáč, co řvalo před domem, ale motorka. Vyrazil jako šílenej jezdec. Přední kolo se nadzvihlo. Určitě proto, že věděl, že se koukám. Takhle jezdil, když jsme spolu chodili před svatbou. A na tý louce, co jsem viděla bílej klavír a co mi udělal Haničku, taky stála tahle motorka. Bejvávalo. Hodiny života tikají rychleji než je slyšíme.

Seděla jsem v křesle a poslouchal klavírní koncert z CD. Po očku jsem koukala, jestli se neobjeví můj klavírista. Už dlouho jsem ho neviděla. Fascinuje mě, že je pořád mladý a klavír voní novotou. Zavřela jsem oči a on se objevil ve sportovním sáčku s motýlkem. Hrál bez not a s velkou chutí.

Asi bych měla začít žít. S větší chutí. To mi chce říct tím svým veselým oblečením.

A tak jsem se rozhodla, že zvednu zadek a rozpohybuju nohy. Asi se budete divit, ale já jela prvně za Frantou a za Mařenou. Byla jsem fakt asi statečně praštěná, protože jsem s úsměvem zdravila udivený ženský na návsi. Franta byl taky překvapenej a raději nás ženský nechal o samotě při kafi a šel něco vyrábět do garáže.

Malej Fanoušek už byl pořádně velkej a Mařena měla zadek jako dvě stračeny dohromady.

Obskakovala mne a švitořila, že mě opravdu ráda vidí: „Všichni chlapi jsou stejný. Pracovitý jsou, to jo, ale nemyslí jim to a jsou zaražený ve vývoji.“ Takže mi malej Fanoušek, co mu už bylo skoro dvacet, začal říkat teto a pořád se ptal na Haničku, když je to přece jeho ségra. Ukázala jsem mu pár fotek. Řekl , že je to fajn holka a že je škoda, že se neužili. Když jel do města, tak se začal pravidelně stavovat. A já ho začala mít ráda, jako svého syna. Jednou jsem nebyla doma, ale nezamykala jsem a tak ho načapám v obýváku, jak si čte. Trochu se polekal, ale já ho uklidnila, že může přijít kdykoliv. Víc jsem byla v šoku já, protože četl Tolstoje. To by asi velkej Franta nepřežil. Seklo by to s ním.

„To je docela dobrý, vo tý ruský mládeži. Voni se zas tak nelišili, co?“, řekl a zavřel knížku.

„Mládí je stejné v každém století. Chtějí si užít sexu.“

„No jo. Četl jsem, že drogy už byly taky dávno.“

„Byly. Jenže dneska je to velkej kšeft a vyrábí se svinstva, co zabíjejí.“

„Taky jsem to zkusil.“

„Fakt neblbni. Zkusil jsi to, ale skonči s tím.“

„Jasně, teta.“

Jenže kecal. A hlavně si možná říkal o pomoc, což jsem já vůbec nepochopila. Možná jsem trochu víc sebestředná, nežli dřív. Neskončil s  drogama a já musela začít zamykat byt, protože se mi tam ztrácely peníze. Ale měla jsem ho dál ráda, jako vlastního. Šla jsem za Kučerou a povídám mu, co se stalo.

Pokrčil rameny: „Podáš trestní oznámení?“

„Jsi vedle. Jdu k tobě, abys Frantovi pomohl.“

„A můžeš mi říct jak?“

„Jsi snad policajt, ne?“

„Myslíš, že ty pitomce nevidím zhulený, když jdou z diskotéky? Je jim pak blbě, jako koňovi před smrtí. Ale co mám dělat? Žádného jsem nechytil, že by to prodával. Ty jsou holka chytřejší, jak my dva dohromady.“

1 Hanička psala z kanady: „Mami mám se OK. Abdul je fajn. Jenom pořád mluví o tom, že jsme nábožensky rozdělení. Chtěl by, abych konvertovala na muslimku. Co si o tom myslíš ty?“

Napsala jsem jí, že víra je osobní věc, každého člověka. Já bych nikdy neměnila svoje křesťanství. Jsem zvyklá na své náboženství a tak trochu mám pocit, že všechny cesty vedou k jednomu Bohu. Jenže, to asi pravda není, jinak by lidi nekonvertovali, jinak by se mezi sebou neprali kvůli víře. Popravdě řečeno vůbec nevím, proč to Bůh nějak nezorganizuje lépe, aby v náboženství bylo víc jasno. To mi nikdo ještě nevysvětlil. Muslim, hinduista, buddhista jsou přece také lidi. Mají mozek, srdce, žaludek jako křesťané. Jestliže je jeden Bůh, měli by všichni mít jeden návod. Jenže těch návodů je hodně a každý je prý ten pravý. Ale možná je to jako u nás v samoobsluze. Pracích prášků je tam asi pět druhů a všechny mají jedno společné. Pere se s nimi prádlo v pračce. A přece je každý jiný. Složením či cenou. A tak si každá ženská můžeme vybrat podle vkusu a podle peněženky. Tak je to podle mě i v náboženství. Každý si podle své povahy vybere to své. Jenže, pak by se ho měl držet a neměnit náboženství jako ponožky.

Napsala jsem jí, že mne chodí navštěvovat její bratr fanda. Pěkně si popovídáme. O literatuře, o mých básničkách.

A také jsem jí napsala, že jsem zase začala žít. Že mám chuť cestovat. Odepsala, jak jsem očekávala, že mám ihned za nimi přiletět do Kanady.

Nebudu popisovat Kanadu. Ani se nechci chlubit, že se má Hanička dobře. Ano, má se dobře. Abdul je hodný chlap a umí vydělat peníze. Jediná věc, která ho trápí, jsou jeho příbuzní. Má jich nespočítaně. Vyčítají mu, že si nevzal manželku stejné víry.

Mešita je opravdu pohostinné místo. Splníte pár vnějších požadavků (která církev je nemá?) a ocitnete se mezi přáteli. V chladném stínu zdobených sloupů si hrají děti, povídají si tam lidé. Prostě jsem se cítila dobře, jako v rodině. Pochopila jsem, proč se muslimové brání neosobní, sobecké americké kultuře. Ale žádnou propagandu. Jenom říkám, co jsem sama zažila. Dala jsem Haničce znovu najevo, že celá záležitost bude její rozhodnutí. Jenomže jsem to říkala už asi jiným tónem, protože se na přestupu k jiné víře hned začalo pracovat.

Cestování je jako nakažlivá nemoc. Najednou jsem zjistila, co všechno ještě neviděla, co nezažila. Náš kostelík mi najednou připadal malý a lidé pořád stejní. Chtěla jsem vidět katedrály. Koupila jsem si pro začátek krátký zájezd k moři, rozhodnutá poležet si na sluníčku. Jenže pod slunečníkem pil kávu Karel. Postarší, klidný a rozumný muž, prošedivělých vlasů. Naprosto pohodově pozoroval šumění moře, usmíval se na běhající děti. A pak si všimnul mě. A já si uvědomila, že jsem ráda. Jasně, že se každá ženská hned lekne, když jí osloví cizí mužský. Lekla jsem se, ale zase ne tolik. Asi mi rozumíte. Šaramantní, prošedivělý, usměvavý a sám! A já taky sama.

„To je pro mne vrchol pohody. Káva, šumění moře, koupající se děti. Jaký na to máte názor vy?“, zeptal se, po tom co se omluvil, že si dovolil mne oslovit.

„Také mám ráda pohodu a klid. Všichni lidé po ní touží. Ráda bych viděla, jak si to umí zařídit lidé v různých zemích. Jaký mají návod.“

„To je úžasné.“, prohlásil radostně, „Mám stejný cíl jako vy. Zmapovat pohodu světa.“

Nejistě jsem se usmála, protože mi napadlo, jestli to není jenom nějaký sukničkář.

„Zemřela mi manželka a poprvé jsem na dovolené sám. Není to ono.“

A za pár dní už jsme se dohodli na dalším zájezdu. Zatím v naprosté sexuální počestnosti. On je křesťan stejně jako já a ctí biblické zásady.

Hodně jsme cestovali. Půl světa. Dovolené s ním byly pohodlné a zajímavé. Uměl prožívat chvíle na nových místech, uměl si je užívat. S červeným vínem na terase nad mořem. S teplým grogem a s okny dřevěné horské chaty plnými majestátních štítů. Pomalou chůzí malebnými uličkami starých měst. Líbilo se mi, jak se uměl pozdravit s cizími lidmi, navázat kontakty. Nehonil se za památkami. Sál atmosféru.

Začalo být mi jasné, že těch pár let, nežli zestárne, mi bude stát za to s ním žít.

Když mi nabídnul svatbu s kyticí v ruce, hned jsem souhlasila. Svatba byla tichá a soukromá.

Pamatujete, ještě na klavíristu, který zjemňoval smutné chvíle mého života? Nevím kam zmizel. První léto s Karlem jej vystřídal houslista. Takový veselý chlapík, co držel housle nepředpisově., ale co hrál spíše srdcem nežli smyčcem. Jako Paganini. Čistě. Nebyl štíhlý, ani černooký. Byl malý, tlustý, plešatý, ale byl veselý.

Pár let uběhlo jako voda. Karlovi jsem říkala Karlíčku. Poslední dobou s úzkostí na hlasivkách. Karlíček onemocněl. Nakonec už jenom ležel. Houslista měl mnoho důvodů se zjevovat a hrát a hrát. Ale já pozorovala, jak má v očích více smutku než dříve. Jakoby říkal:“Holka nedá se nic dělat. Tak už to chodí. Jednou largo, jednou staccato.

„Úděl ženských je potřebnost mužů“, řekla jsem Karlíčkovi, „Alespoň velká část žen si přeje, aby je muži potřebovali. Jsem moc ráda, že mne potřebuješ….“

Závěr jsem učinila při včerejším neusínání, kdy jsem pozorovala abstraktní stíny na stropě. Karlíček neslyšel. Spokojeně chrápal a já neměla sílu zasyčet, aby přestal. Potřebnost splňoval na sto procent. Karlíček je sedmdesátiletý, bezmocný a totálně závislý. Moje současné zaměstnání je starat se o invalidu. Vařím, peru, uklízím, vedu domácí účetnictví, posluhuji, podávám léky, doprovázím na toaletu, omývám bezvládné tělo, snažím se být psycholožkou, bavičem, komikem, manželkou a to vše za jeho důchod a sociální příspěvek od státu. Dost malá almužna za 24 hodin každodenní dřiny, za 365 dní v roce. Práce pro milující padesátiletou ženu.

„Bible říká, že žena je doplněk muže.“, prohodila jsem ráno ke Karlíčkovi, když snídal rohlíčky.

„V mém případě slabé slovo. Jsi moje ruce, jsi moje nohy, jsi moje oči, jsi můj mozek.“

„Nepřeháněj.“, zasmála jsem se potěšeně a pokračovala v úvaze, „Co se na mužích nepovedlo, že museli být doplněni ženou?“

Karlíček se zamyslel: „ Člověk je týmová bytost. Dodělává ho teprve pospolitost s druhými. Muž byl sám a potřeboval pospolitost. Jako vlci potřebují smečku.“

Nyní žijeme sami na úpatí brdských kopců hluboko v Čechách, uprostřed lesů. Naši známí jsou: prodavačka v krámku, poštovní doručovatelka, vesnický doktor, málomluvný soused a ptáčkové v krmítku na okně. Zestárl. Nemůže se pohybovat. Zbytek života s ním prožiji jako zdravotní sestra a pečovatelka. Přesto je, sním život krásný.

Naší zábavou je poslouchat rádio a číst. Vyměňovat si názory. Občas se musíme bavit i o mých dětech. Dcera si vzala Palestince a žije v Kanadě. Soužití různých kultur je někdy nemožné. Druhé mé adoptované dítě – syn mého manžela po rozvodu – podléhá drogám a hraje kvůli tomu automaty. Od nás už peníze nečeká a tak se objeví jen málokdy. Těžko se vyrovnávám s tím, že život není stabilní, tak jako býval kdysi. Rozvod. Hanička i František mimo moji realitu. Nic nemohu ovlivnit. Nic nemohu měnit. Jsem vězněna jako princezna ve věži? Jsem na konci života? Čeká mne ještě něco jiného?

Přišel doktor Kvočák. Pravidelná kontrola. Pracuje se mnou jako se svou sestřičkou : „Více jej mažte sestřičko. Na zádech a hlavně na zadnici. A podávat více tekutin.“

Karlíček se usmál: „Víc jak čtyři piva nedokážu vypít, pane doktore.“

„Dva litry je málo. A pivo jenom malou skleničku.“, přeslechl schválně vtip.

Pak se posadil ke Karlíčkovi: „Povídejte mi o Španělsku. Potřebuji se zahřát.“

Dám Karlíčkovi více pod hlavu. Karlíček je rád, když může vyprávět.

„Španělsko. Teplo. Moře. Uctiví lidé. Kolem deváté večer začínají žít. Do půlnoci se radují, baví a tancují.“

Doktor poklepal Karlíčka na ruku a vstane: „Závidím vám Karlíčku. Já byl nejdále v Praze a to ještě nerad. Víte, pro mne stačí zalézt za domem do lesa. Chodím celé hodiny a objevuji nové světadíly. Brdské lesy nenahradí žádná cizokrajina. Ale poslouchám vás rád.“

„Kdy to přijde?“, zeptal se Karlíček, když jsem odběhla do kuchyně. Jenže já slyšela co se ptá. Zkoprněla jsem.

Doktor mlčel.

„Doktore?!“, zeptal se znovu Karlíček.

Doktor něco zašeptal a já vtrhla do pokoje.

Oba byli provinilí, jako kluci co rozbili míčem okno.

Doktor se na mne dlouze podíval a řekl suše: „Hlavně hodně tekutin.“

Byla jsem uražená. Sestřička ví méně nežli pacient!

Poslechli jsme si rozhlasový koncert. Mozart.

Vzduch se chvěl houslemi. Lampička žlutila pokoj do starých časů.

„Co nás čeká?“, zeptala jsem se Karlíčka.

„Víš to stejně jako já.“, zabručel Karlíček. Nerad lhal.

Melodie hladila duši.

„Jabloň vydá svá jablíčka a pak jí opadají listy. Dal jsem ti, co jsem měl. Víc už nemám. Jsi mladá. Máš před sebou ještě celé jedno dějství.“

„Co ti řekl doktor?“, zaútočila jsem.

„Nic co řekne, není jisté a pro tebe to není v tuto chvíli důležité. Až to přijde, řeknu ti včas. Jisté je, že pro jistotu sepíši závět. Zítra sem pošle advokáta. O tom jsme spolu mluvili.“

Poštovní doručovatelka je štěbetající ptáček. Pisklavá a veselá. : „Kanada. Země lesů a vod. „

Podává mi dopis od dcery. Ponořila jsem nos do papíru. Voní lesem nebo mořem? Ne. Načichnul Evropou.

„Roznáším parte.“, švitořila, „Starej Brumla umřel.“ Pak se zarazila. Uvědomila si, že zanedlouho možná bude zvěstovat starej Karlíček…

Peříčka jí zplihla. Zobáček se zavřel.

„To nic.“, usmála jsem se povzbudivě.

„Já už musím letět.“ Odlétla a za rohem si srovnávala peříčka, aby u dalších dveří zazpívala slavičí píseň.

Dopis: Těžkosti. Starosti. Stres. To je také Kanada. Obě její děti chodí do mešity s tátou. Líbí se jim tam. Jakmile se něco začne dít s Karlem – na srdci se mi usadil velký kámen – přijede a se vším mi pomůže. Manžel s tím počítá. Je hodný.

Prodavačka se sklonila pod pult. Položila přede mne krůtí šunku: „Pro Karlíčka.“

Poděkovala jsem.

Naklonila se ke mně: Doktor manželovi řekl, že do měsíce.“

Srdce mi netlouklo. Na mozek se posadil černý havran. Karlíček ani doktor nepočítají s ženskou špionáží. Karlíček však měl pravdu. Tohle jsem vědět nepotřebovala.

Prodavačka mrskla okem po obchodě a pak mne vzala za ruku: „Pojďte dozadu.“

Poslechla jsem, protože jsem si nebyla jistá, zda vydržím stát.

Seděla jsem na pytli s moukou a kolem mne se točily v kruzích regály, okna zdvojatěla. Prodavaček bylo najednou několik. Všechny mne držely za ruku.

„Já vím. Pepa umřel před rokem a dodneška si nevím rady…“, pak odběhla, protože do krámku někdo vešel. Za chvilku se vrátila. V ruce držela skleničku s alkoholem. „Napijte se paní Drobná.“

Ptáčkové obezřetně zobali z krmítka. Karlíček je pozoroval. Byli fascinování Karlíčkem. Zobnout. Kouknout. Zobnout. Kouknout.

„Přál bych si, aby ses znovu vdala. Ale nepospíchej. Dobře si vyber. Tak jako já si vybral tebe. Mám ten nejkrásnější konec, jaký jsem si mohl přát. Nepokaz si poslední dějství svého života. Ale nezůstávej sama.“

Trhla jsem sebou. Ptáčkové odlétli.

„Nevím, proč jsem směl mít krásný život. Nebyla žádná válka. Měl jsem dobrá zaměstnání. Kolem mne žili krásní lidé. Procestoval jsem mnoho zemí.“

Nevěděla jsem co říct. Stejně bych to neřekla. Měla jsem na krajíčku slzy.

„Kam si všechny zážitky odneseme?“, zeptal se Karlíček, „Někde se určitě zase setkáme.“

Vzala jsem jej za ruku. Svět zaplavila vlna slz.

„Máme své vysněné světy. Tam patříme. Zaslíbená země. Nežli se rozhodneš, co bude dál, piš básně. Budu si je číst.“

Pokývala jsem hlavou a pak spustila pláč naplno. Odběhla jsem do koupelny.

Když jsem se vrátila, Karlíček spal.

Jenže už se nikdy neprobudil.

Místnost žlutí malá lampička. Na ramínku visí černé šaty.

Na stole báseň, aby se dala přečíst. Dlouhé vyznání, že štěstí musí mít svůj konec, abychom si jej vážili. Abychom jej ve vzpomínkách ocenili. Když jsem se vrátila z pohřbu, byly listy zpřeházené. Četl je Karlíček, nebo to byl jenom vítr?

Odjela jsem na cestu kolem Čech. Sama. Skoro celou dobu jsem nepromluvila, kromě objednávek jízdenek, pokoje na hotelu, obědů.

Návrat do minulosti. Návrat domů. Schránka na dopisy byla plná. Na jednom kusu papíru napsáno: „Hledám tě.“ Malý Fanda psal zoufalým rukopisem. Začala jsem se bát. Málomluvný soused vykouknul ze dveří a promluvil: „Hledal vás mladej Franta. Byl ve špatném stavu. Dost se motal. Nechtěl jsem mu dát klíče od vašeho bytu. Říkala jste….“

Kývla jsem. Zlá předtucha. Neštěstí nikdy nechodí samo. Černá tma před očima. Ve schránce byla ještě pozvánka na policii.

„Byl tu v úterý. Ve čtvrtek zvonil Kučera.“, nemluvný soused mluvil až moc. Svědomí?

Kučera je velitel oddělení policie.

Báseň pro Karlíčka ležela na svém místě netknutá. Nepohnul se ani list.

„Kučera.“, ozvalo se v telefonu.

„Tady Drobná.“

„Nechci mluvit po telefonu.“, řekl váhavě, „Přijedu za pět minut.“

Jen jsem seděla a připravovala svou duši.

Už ve dveřích jsem věděla, že došlo k nejhoršímu.

Sednul si, klopil víčka a pak jen řekl: „Asi už tušíš.“

Byla jsem socha bez života. Byla jsem papír bez básní. Byla jsem tělo bez krve. Svět se zastavil v otáčení. Ptáčkové za oknem strnule a nehybně koukaly. Koukaly a nezobaly.

„Konec?“, dostala jsem ze sebe první slovo.

„Z úterý na středu. Předávkoval se.“

V úterý mě hledal. Nebyla jsem doma! Těžký kámen dolehl na srdce. Propadla jsem se černou dírou.

Stáli nade mnou oba. Kučera i nemluvný soused: „Napijte se. Omdlela jste. Zavolal jsem doktora. „

Doktor mi nadzdvihnul víčka očí: „Koukejte se doleva. Doprava.“

Dal ostatním znamení, ať se rozloučí.

Vzal mne za ruku: „Neštěstí nechodí samo.“

Mlčela jsem.

„Všechno kolem pohřbu jsem zařídil s velkým Frantou. Mařena není ničeho schopná. Nevěděl jsem, kde jste.“

Některé události jenom těžko rozeznávám od snů. Karlíček čte moje básně. Papíry jsou občas zpřeházené. Škoda, že má zakázáno odpovídat. Kdyby napsal jedno slovo! Celý život je jenom sen a smrt je probuzení. Je úplně jedno, jaký je den. Dělit týden na dny je zbytečné. Počítat léta není třeba. Nemám zamčeno. Může přijít, kdo chce a kdy chce. Prodavačka mi nosí jídlo.

Doktor Kvočák každý den píchá injekci.

Jeden den pustil magnetofon. Mozartův koncert začal hrát v polovině. Před pár týdny jsem jej vypnula, když Karlíček usnul. Začala jsem plakat.

„To je dobře.“, slyšela jsem doktora.

Podával mi jeden kapesník za druhým. Mozart rozvinul partituru. Ptáčkové začali zobat. Zobnout. Kouknout. Zobnout. Kouknout. Země se začala otáčet. Čas se rozběhnul do normálního tempa. Přestala jsem brečet a šla se opláchnout do koupelny.

„Zítra vám píchnu poslední.“, řekl doktor a podal mi ruku.

Ve dveřích se zastavil a otočil: „V sobotu je v zámku vernisáž obrazů. Byli bychom rádi, kdyby jste šla s námi.“

Pokrčila jsem rameny. Ještě nevím kde, a jak začnu hrát další život. Mám před sebou poslední dějství.

První dojem z výstavy: Odvaha a mužná síla ve štětci básníka. Rozmáchlé tahy štětcem. Imprese spojená s expresí. Kdo je tvůrce?

Jakýsi obtloustlý řečník představil malíře našeho kraje, Jiřího Mach.

Pak si vzal slovo malíř. Plácal fráze. Myslel si, že padneme obdivem na zadek. Promlouvá přece velký umělec! Naopak. Všichni čekali, kdy se už konečně vybrebentí. Nakroucel se jako kohout na smetišti. Slovo skromnost určitě nikdy neslyšel.

Doktor mne představil.

„Jak se vám líbí mé obrazy?“, zeptal se mne.

„Snažím se jim porozumět. Chápu z nich, že máte rád řeku a lesy.“

Asi mu to nestačilo. Chtěl zbožňovat: „ Maluji třeba celou noc. Pustím si Mozarta a sladím se s hudbou. Hudba to je barva. Vrhám ji na plátno. Slyším slavíka. Modrá je jeho píseň. Namočím modrou s bílou. Zpívám se slavíkem. Jsem s ním na nebi.“

Byl mladší než Karlíček a sršel energií. Najednou vzal obraz a otočil jej vzhůru nohama. Jezdil prsty po jakési šmouze z temných barev a snažil se mne přesvědčit, že je to jezdec na koni. Svatý Václav. Zprvu jsem tam neviděla nic, ale pak jsem zjistila, že šmouha by opravdu mohl být jezdec na koni.

„Vznikl tam náhodou. Je to tím, že mám plátno na stole. Maluji naležato a obíhám kolem dokola obrazu. Pak obraz otočil o jednu stranu. Na vysoko. Malíř mi ukazoval hrad a rytíře v brnění. Opravdu tam byl. Křivoklát schovaný v chuchvalcích listnatých stromů. Zase jen náhoda. Otočil obraz. Ukázal mi koně, jak se pase v lese u studánky.

„Kůň nevzniknul náhodou. Když jsem uviděl svatého Václava a Křivoklát, které vznikly náhodou, přidal jsem tam koně, co pije vodu. Chtěl jsem tím říct, že politická a církevní historie vznikala současně s poezií přírody a za zpěvu obyčejného lidu.“

Ukázal na jinou skrvnu a sebejistě prohlásil: „Oráč na poli.“

Pověsil obraz na stěnu, tak jak byl a narovnal cedulku: Krajina.

Pak se na mne zkoumavě podíval a zasmál se: „ Na příští výstavě jej otočím. Trochou barvy zvýrazním hrad. Obraz se bude jmenovat hrad Křivoklát.“

Doktor Kvočák chtěl cestou domů konverzovat o malíři. Po pravdě jsem prohlásila:„Nejprotivnější a nejnafoukanější chlap, jakého jsem kdy viděla. To, že věří v Boha, je vlastně ostuda. Vyvyšuje se, že má Boží inspiraci…. Na druhou stranu má tolik energie. Závidím mu jí. Má jí tolik, že pořád poskakuje. Nebo ho štvalo, že je o hlavu menší, jak já?“

Doktor se rozesmál. Začala jsem se také smát.

Doktor dodal: „Znám ho jako jemného básníka co se rozdává, ale znám znám ho také jako sobce. Jako sebejistého mluvku a zároveň jako vesničana, který si není jistý životem ve městě. Má nepřekonatelnou touhu vyjádřit své pocity. Když si není jistý, tak se chlubí. Dodává si odvahy.“

Doktor mi neřekl, že se na mne Jiří Mach pořád vyptával. Možná tušil, že bych to mohla být právě já, která bude ze sedláka, vesničana, z tuláka Jirky, dělat kultivovaného umělce.

Jak pojednám poslední dějství svého života? Mohu ovlivnit, kdo jsem? Mohu si naplánovat, kým budu? Jsem přesvědčená, že člověk má cestovat za svými sny. Neuhnout. Kdo vytrvá až do konce, zvítězí. Nevzdávat se a jít. Myslela jsem na Karlíčka: „Nepospíchej. Dobře si vyber.“

Kým chci být já? Vernisáž mne ovlivnila. Zatoužila jsem tvořit. Psát básně. Malovat. Fotit. Prostě něco z toho. Vypovídat se ze svého života. Předat lidem malou zkušenost. Jako kdysi cestování, nyní mne nažhavilo umění.

Doktor Kvočák je znalec lidí a tak řekl jen na půl úst: „V sobotu jste zvána na cyklistický výlet.“

„Neumím už jezdit na kole.“

„To se nezapomíná. Pojedeme v rekreačním tempu.“

Když jsem přijela na sraz, dostala jsem vztek. Ve skupince lidí se předváděl Jiří Mach. Poskakoval na jednom místě na kole, jezdil jenom na zadním a podobně. Klaun na kole? Ne! Seladon. Myslí si, že je mu dvacet. Vesničan a doktor Kvočák je protivný dohazovač. Prodaná nevěsta. Chtěla jsem odjet. Naštěstí si mne Mach vůbec nevšímal. Držela jsem se co nejdál od něho. Všem vykládal, kde spal v lese, kde potkal kance, kde jezdil na kole. V Itálii, v Alpách, na Slovensku v Tatrách.

Doktor Kvočák mu chvíli kýval, ale pak se přidal ke mně: „Mach je tu náhodou. Já jsem jej nezval.“

Nevěřícně jsem mlčela.

Kvočák se usmál: „Opravdu. Ale může vás na druhou stranu inspirovat. Básně, co jste psala Karlíčkovi, jsou nádherné.“

„Jak jste je…?“

„Četl jsem je, když jste nežila. Seděl jsem s vámi dlouhé hodiny, když jsem vám píchnul injekci. Nechtěl jsem, aby se vám něco stalo.“

„Jsem vám vděčná. Ale už se o sebe postarám sama.“, pak jsem smířlivě dodala, „Líbily se vám?“

„Je v nich pravda. Líbila se mi myšlenka, že člověk má usilovat být tím, čím chce být.“

„To říkal Karlíček.“

„Měla jste dobrého učitele. Nyní budete učit vy.“

Co tím myslel, jsem se nedozvěděla. Jirka Mach najednou zavýsknul a rozjel své kolo do rychlosti letadla. Pak se pustil řidítek a z rozpaženými křídly se řítil z kopce dolů. Vískal a smál se.

„Je to nezodpovědný blázen.“, prohlásila jsem pohoršena.

Doktor Kvočák pokrčil rameny: „Nebojí se smrti. Před pěti lety se naboural tak, že skoro umřel. Dostal se z toho jenom proto, že je sportovec. Možná se mu mozek trochu pochroumal při nárazu na strom. Ale od té doby maluje a žije.“

Nechápala jsem to.

„Je to kluk. Vesnický kluk, který klukem zůstane. Všichni jsme se asimilovali do rolí otců a dědů. On zůstal klukem. Nikdy se neoženil.“

Znovu jsem dostala vztek. Dohazovač.

Doktor se usmál: „Opět se mýlíte. Nemluvím o něm, abyste si jej vzala, ale proto, že vám může být vzorem. Začněte tvořit. Jste schopná básnířka.“

Jenže skoro v šedesáti letech začít tvořit je jako začít v důchodu s parašutismem.

Škrtala jsem slova. Nahradila jsem je jinými. Pak jsem papír zmuchlala. Báseň se nedařila. Potřebuji inspiraci. Pořád se opakuji. Kým chci být? Kam chci jít? Koho baví číst o starostech důchodkyně? Lidé mají svých problémů nad hlavu. Chtějí povzbudit. Dodat síly. Získat chuť. Jsem ubrečená ženská v přechodu.

Někdo zazvonil. Nikoho nechci vidět. Zazvonil dlouze, dlouze a znovu.

Ve dveřích stál zpocený Jiří Mach. Kolo opřené o stěnu.

„Potřeboval bych si dojít na záchod a napít se.“, řekl, aniž by co vysvětloval.

Myslela jsem, že vzteky zabouchnu dveře. Ale nedokázala jsem to.

„Prosím, pojďte dál.“, strach z konfliktů zvítězil nad vztekem.

Už zase poskakoval: „Je to sem kousek. Ani ne čtyřicet kilometrů.“

„Chcete udělat čaj?“

„Něco jsem vám přivezl.“, rozdělal baťoh a vyndal skleněnou sochu.

Postavil jí na stůl. Rozevřel záclony. Ani se nedovolil. Jenže tentokrát jsem se nezlobila, protože jsem s ním prožívala nadšení. Socha se rozzářila sluníčkem. Hrála duhou. Tančící žena. Ruce v bok.

„Když jsem doma sám, tak mi někdy tančí a zpívá. Je jí plný pokoj. Totiž ateliér. Totiž já tam spím, vařím i maluji. On to ani není pokoj, ale místnost v kůlně.“

„Žijete skromně?“

„Máma už je v domově důchodců, ale do baráku mne nepustí. Už třicet let žiju za trest v kůlně,“

„Za trest?“

„Toulal jsem se a nepracoval. Byl jsem rok zavřený. Rok jsem se léčil. Táta řekl, že s gaunerem nebude bydlet pod jednou střechou. Byl jsem rád, že mi nechal alespoň kůlnu. Je mi tam dobře.“

„A dnes?“

„Táta umřel a máma se bojí, že bych se o barák nestaral. Chce ho dát sestře. Ale kdybych se oženil, dá ho mně.“

Myslela jsem, že ho zaškrtím. Vztek. Tak on si přijde říct, abych si ho vzala, protože se mu už nechce bydlet v kůlně! Nebyla jsem schopná jediného slova. Slušnost bojovala s vražedkyní.

„Jenže já se ženit nechci. Nepotřebuji, aby mi nějaká ženská organizovala život. Jsem volný jako pták. Rozhodnu se, třeba o půlnoci, že se pojedu podívat na hvězdy a za deset minut jsem na Vidláku.“

Byla jsem u vytržení. Myslí vůbec na to, co říká? Co mu přijde do hlavy, to řekne?

„Na Vidlák?“

„To je skála nad vsí. Hvězdy si tam šeptají a já mám rád jejich tajemství.“

Mlčela jsem. Závidím mu. Klidně si řekne, že si hvězdy šeptají. Stejně jako rohlík nebo máslo. Já smolím slova. Trápím se, muchlám papír za papírem a on klidně slyší šeptat hvězdy.

„Mám ráda tajemství.“

„Hvězdy viděly krále Václava, jak jezdil kolem naší řeky na Křivoklát. Vypráví mi, jak vypadala jeho družina. Že měl rád ženy a koně. Jako já. Hvězdy ví o našem kraji všechno.“

Mlčela jsem.

„Musím už jít. Otevřít galerii. Hlídat obrazy. Nemám peníze ani na důchodkyni.“

„A co socha?“

„Doktor Kvočák říkal, že píšete básně. Přinesl jsem jí, aby vás inspirovala. K tanci, k radosti, ke světlu. Život je světlo a tma. Já mám rád světlo.“

Zmizel si jako slunce za oblak.

Vydala jsem se do galerie. Přitahoval mne. Už to vím. Ač se bráním, ačkoliv váhám, jsem jím přitahována. První manželství bylo obyčejné. Práce. Dítě. Stavba domu. Hádky. Rozvod. Druhé manželství bylo romantické. Galantní. Korektní. Dojímavé. Moudré.

Mach je jak dravá řeka. Mám touhu všechno dohnat. Žít naplno. Umělecky. Vrátit se do snů z puberty. Nedělat si s ničím starosti. Třeba o půlnoci vyrazit ke hvězdám.

„Ahoj.“, řekl a položil přede mne papír a pastelky, „Chceš se naučit malovat?“

Přikývla jsem. Nějak mi chybí slova.

„Namaluj, co chceš, co tě napadne. Třeba kopec a hrad, nebo kachnu jak letí, nebo koně jak běhá, nebo jenom strom. Co chceš. Já ti pak řeknu, jak z toho dělat dobrou ilustraci.“

Bílý papír byl jak nemocniční lůžko. Bála jsem se ho. Nevěděla jsem co dělat. Zkusila jsem strom. Hrůza. Byl jako polámané koště.

Vzal mi papír z ruky a zamyslel se: „Dobře. A teď se koukej. Tady přiděláš stín. Pár čar. Rozmáznul je prstem.

„Strom je nejistý. Stojí sám. Odolává větrům.“ Dodělal jednou křivolakou čárou obzor.

„Hory strom chrání. Ale jenom někdy.“ Rozmáznul čáry na kopci a na papíře začalo být nepříjemné počasí. Temno.

„Musíme přidělat život. Život co odolává všem nástrahám osudu.“

Ke stromu postavil člověka. Díval se do dálky. Pak přikreslil koně. Pásl se a nedbal na špatné počasí.

„Kůň totiž žije za každého počasí.“

Kývala jsem hlavou a litovala své odvahy.

„Na poprvé slušný výkon. Pověsíme ho sem.“

Velká tabule byla plná výkresů podobných mým.

„Dneska odpoledne sem chodí děti i dospělí. Napsal jsem na plakát, že zdarma vyučuji kresbě. Jinak sem totiž nikdo nepřijde. Je tu smutno. Moje obrazy milují diváky. Chtějí být pozorovány.“

Znovu jsem se zastyděla. Myslela jsem, že malování vymyslel kvůli mně.

Seděli jsme na vidláku a byla půlnoc.

„Nic neslyším.“, řekla jsem schválně, ačkoliv jsem byla u vytržení nad nádherou nebe. Hvězdy opravdu šeptaly. Neslyšné věty se přeměňovaly v pocity uvnitř. Každý mohl slyšet mluvit své sny. Slyšel vyslovovat svá přání.

Usmál se: „Ale slyšíš. Každý to slyší.“

„Co říkají?“

„Někdy jsem šťastný sám. Ale teď jsem šťastný s tebou.“

Už je to tady? Vyznání?

Otočila jsem k němu hlavu. Políbil mne. Bránila jsem se, i když jsem právě kvůli tomu hlavu otočila. Nedal se. Tiskl mne a já podléhala.

„Naučím tě fotit.“, řekl ráno a podal mi jeden ze tří fotoaparátů, „Pojedeme na kole k zámečku.“

„Kde se mohu umýt?“, zeptala jsem se.

„Venku je lavor s vodou. Já už to mám za sebou. Vstávám brzo.“

Podal mi skoro čistý ručník a mazlavé mýdlo v krabičce.

„Potřebuji zrcadlo.“

Chvíli lovil po skříni a pak ho vítězně našel.

U zámečku za plotem stáli dva postižení kluci.

„He“, řekl jeden radostně.

Jirka hodil přes plot hašlerky. Jako se hází opicím v ZOO.

„Čau kluci.“

„He.“ Zamávali.

„Je tam Olda s Michalem?“

Sklopily hlavy.

„Budou se fotit.“ Prohlásil Jirka, „Portréty.“

Sestřička mne zkoumavě až žárlivě pozorovala. Intuice mi říkala, že Jirku zná moc dobře.

„Bětuška.“, řekl Jirka, „Moje skoro první láska.“

Bětuška se provinile usmála. Nechtěla mi kazit štěstí.

„Olda je nemocný.“, řekla potichu.

„Focení snad vydrží, ne?“, oponoval Jirka.

Bětuška zakroutila hlavou.

Jirka byl zvyklý bojovat. Zarazila ho.

„Brzy umře.“, řekla tiše a měla vlhké oči.

Vzala jsem Jirku za ruku. Viděla jsem, jak chce prosadit svou. Zastavil se.

Bětuška se na mne vděčně podívala: „Bude lepší, tam nejít.“

Ani paní ředitelka nepovolila.

Jirka se rozhlédl a pak zabočil za zámek. Podél zdi vedl chodníček k malým dveřím.

„Buď tiše.“, řekl Jirka, „Vydrové se nikdy nevzdávají.“

Malé dveře zaklaply a my se ocitli na schodišti.

„Vede do pokojů. Nosí tudy jídlo.“

„Já..“ Nechtěla jsem k tomu mlčet.

„Počkej tady nebo pojď se mnou. Ale potichu.“

Plížili jsme se podél stěny. Sny z puberty. Dobrodružství. Nebojácný mušketýr. Jenže také zodpovědnost. Smysl pro řád. Zábrany. Konvence. Pravidla. Jak se s tím vypořádat? Nečekaně! Bez rozmýšlení?! Dělat nesprávné je nesprávné!

Jirka mne zarazil rukou. Nějaká setřička roznášela léky. Zapadli jsme do výklenku a čekali. Nedýchala jsem. Jirka také ne. Otočí se? Podívá se směrem k nám? Co budeme dělat, až vykřikne? Přešla rutinně.

Přeběhli jsme pruh světla od okna. Dveře do dalšího pokoje tiše vrzly. Zmizeli jsme za nimi jako včerejší den.

Na posteli ležel kluk. Tváře měl rudé a těžce, opravdu těžce, dýchal. Jirka jej vzal za ruku.
„To nemůžeš.“, zhrozila jsem se.

„Oldo. Oldo.“, šeptal Jirka.

Tisknul mu ruku a pak s ním třásl.

„Oldo. Namaloval jsi nejkrásnější kachnu, co jsem kdy viděl. Nedokáži to bez tebe. Je živá. Oldo!“

Olda otevřel oči. Byla v nich apatie.

„Oldo, to jsem já. Jirka.“

Usmál se. Zdálo se mi, že se usmál. Uklidnilo mne to.

Otevírání dveří. Prudké světlo.
„Pane Vydro. To si nemůžete dovolit. A vy… Měla byste mít rozum.“

Jirka nevnímal. Mluvil na Oldu.

Dostala jsem odvahu a ředitelce řekla: „Usmál se. Je rád, že Jirka přišel.“

Ředitelka máchla rukou. Odháněla stejnou můru jako já. Poslouchat řády, pravidla, nebo je ve vhodný okamžik porušit?

Olda zašeptal: „Až se uzdravím, tak kachnu jí naučím.“

Jirka Oldu políbil na čelo: „Těším se. Naučíš mne, co umíš.“

Ředitelka vzdychla.

Jirka brečel a šel pryč, aby to nikdo neviděl.

Podívala jsem se na ředitelku a ona měla také tvář v křeči.

Kývla jsem na pozdrav a šla za Jirkou.

„Naučím tě fotit až jindy.“, řekl a pak odjel na kole pryč.

Nezazlívala jsem mu to, ale do galerie jsem přišla až za týden. Kdybych nepřišla, nezapomněl by na mne?

„Je špatné světlo. Dneska fotit nepůjdeme. Přijď zítra.“, řekl a já pochopila, že muži potřebují být sami mnohem delší dobu, nežli ženy.

„Fotografie je obraz.“, prohlásil Jirka, „Proto musí mít plán.“

Nechápala jsem.

„Plán. Rozvrh obrazu. Já dávám světlo do první třetiny vpravo. Vpravo ve předu musí být něco konkrétního. Jako měřítko věcí a prostoru. Oko musí mít možnost utéci pryč. Musí tam být únikový východ. Jinak to nebude krajina, ale zátiší. Většinou je únik vlevo. Nahoře nebo dole. Častěji nahoře.“

Postavil stojan. Přidělal fotoaparát.

„Nastav hledáček. Jako bys chtěla fotit. Pak ti řeknu, co bych já, možná, udělal jinak.“

Hledala jsem pozici. Krajina se mi do hledáčku nechtěla vejít. Měla jsem jinou představu.

Vysvětlil mi, co by udělal jinak. Pak začal vykládat o rozdílu mezi obrazem a fotografií.

„Světlo si na obrazu přikreslím, kdy budu chtít. Třeba o půlnoci. Ale fotograf je lovec. Musí číhat ve správný okamžik. Musí ten okamžik předpokládat. Vypočítat si ho. Sledovat počasí. Dívat se na hodinky. Jako běžec před startem. Jako rybář, co se mu už stokrát vysmál nechycený sumec. Nastaví hledáček a pak čeká. Vidíš ten mrak?“

Kývla jsem.

„Za chvíli bude mít slunce na okamžik propustku. Bude mít vycházky. Propustí ho z cely. V ten okamžik musíš zmáčknout spoušť a pak přetočit a ještě jednou. Pro jistotu.“

Čekali jsme. Napjatí. Oblak plul pomalu. Snad schválně. Napětí. Vzrušení z lovu.

„Teď.“, zvolal Jirka.“Mačkej!“

Připadala jsem si nemotorná. Jirka volal spokojeně: “ Výborně. Stihla jsi to. Přetoč. Přetoč film! Znovu zmáčkni. Tak zmáčkni to!“

Jak při fotbalovém zápase. Jako když fandí celá tribuna, tak Jirka křičel a radoval se.

„Zítra vyzkoušíme portrét.“

„Myslíš Oldu?“

„Ne ty mne a já tebe.“

„Fakt?“

Ušklíbl se: „A večer vyzkoušíme akt. Mužský a ženský.“

„To ne!“

„Je to vzrušující a přírodní.“, řekl a zabalil fotoaparáty.

Ještě před měsícem jsem ho nenáviděla. Co se to stalo? Podléhám mu jako patnáctiletá.

Jenže večer nebylo nic. Volali z ústavu. Olda umřel. Těch mrtvých je opravdu nějak moc. Smrt kolem krouží jako bojový vrtulník. Je to mým věkem? Nebo dobou? Nebo osudem?

„Dal jsem mu do rakve jeho kachnu.“, řekl Jirka, když se vrátil, „Zemřela spolu sním. Už nelétala. Jenom smutně kejhala. Dal život a dal jí i smrt.“

Bylo mi smutno.

„Bojíš se smrti?“, zeptal se.

„Nevím. Nechci jí. Je všude kolem mne.“
„Smrt je vrátný, který pouští do jiného světa.“, prohlásil Jirka

„Chci tomu věřit, ale připadám si naivní.“

„A co sny?“

„Sny?!“

„Jsou skutečné? Nebo jsou jenom sny?“

„Sen je sen. Tohle mi nevyvrátíš. Jenom fantazie. Očista mozku.“

„Opravdu? Jak to tak určitě víš?“

„Říkají to lékaři.“

„Aha.“, řekl tajuplně a shovívavě se usmál.

Naštval mne: “ Nemanipuluj mi s mozkem.“

„Víra je možnost věřit něčemu, co nevidíme. Víra je šance opustit mizernej svět. Je to víra a není to skutečnost. Žádný lékař ti jí nemůže vzít. Je tvoje.“ Řekl klidně.

„Víra je něco jiného, nežli sen.“, namítla jsem. Nafoukanec. Myslí si, že má vždy pravdu. Nejsem blbá. Ženský nejsou naivky.

„Bible píše, že proroci mívali sny.“, namítnul smířlivě.

„To byli proroci a neměly obyčejné sny, ale zjevení.“

„Jak se to od sebe rozezná?“, zeptal se protivně.

„Nechci se o tom bavit. Smrti se bojím i nebojím. Chtěla bych ještě žít. Ale když to nebude možné, už jsem toho zažila dost. Nechám své místo dalším. Denně umírá mnoho lidí. Miliardy už jich zemřelo. Nikdo neví, že žili. Je to odchod. Jako když vyprodají zboží a na tebe už se nedostane. Jako když se džbánu jednou utrhne ucho. Prostě tu nejsme na věky. Ale na sny nevěřím. Na život po smrti si přeji věřit, ale vlastně s ním nepočítám.“ Přestala jsem řečnit.

„Jsme na tom stejně. Jenom jsem tě zkoušel. Příliš osobní a ožehavé téma.“

„Nevěříš, že je něco po smrti?“, zeptala jsem se překvapeně a už jsem se nezlobila, „Doktor říkal, že se smrti nebojíš.“

„Byl jsem už skoro mrtvý. Hlavu rozmlácenou o strom. Ale já mrtvý nebyl. Mluvil jsem ve smrti s tátou. Řekl mi, poprvé v životě, že si váží toho, jak umím malovat. Za života mi to neřekl ani jednou. Vlastně se mnou nemluvil. A taky řekl, že by mu nevadilo, kdybych se nastěhoval, zpátky do baráku. Jenže máma mi to nevěří.“

„Svobodného tě tam nevezme, co?“, zasmála jsem se. Jenže mi úsměv strnul na tváři. Mach, ten protivný chlap, co nemá smysl pro romantiku, mi v tu chvíli řekl:“ No právě. Rozhodl jsem se, že tě požádám o manželství. Dám ti svojí svobodu a barák k tomu.“

Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně. Dívala jsem se zděšeně.

„Promiň.“, poklesla mu ramena, „Jsem vůl. Já to chtěl říct s kytkou. Jenže to ze mne vyšlo nekontrolovaně.“ Byl zkroušený.

„No jo. Tak jo.“, řekla jsem.

„Co tak jo?“

„No, že jo.“

„Jo? Jako, že si mne vezmeš? Takhle jo?!“

„Jo takhle.“

Začal plést rukama a byl jako malý kluk, co neví, jak se má zachovat.

Přišla jsem k němu a políbila ho. Vzpamatoval se až druhý den. Nevěděl, co má říkat. Nevěděl, co má dělat. A já se vrátila do puberty, kdy mi kluci připadali směšní a hloupí a kdy jsem si s nimi dělala, co jsem chtěla.

„Bez té kytky to bylo mnohem hezčí.“, řekla jsem mu.

Pak mne teprve políbil on.

Pár dní po svatbě se Jirka s dětskou bezprostředností zeptal: „Haničko, pověz mi jak myslí ženy?“ Měl zjihlé oči a hladil mne.

Usmála jsem se: „To se vy muži nikdy nedovíte, nemáte trpělivost.“

„ Ale já chci rozumět ženám a proto se na to ptám.“, zabručel Jirka.

„Můžeš se ptát tisíckrát. Stejně se všechno nedozvíš. Ženy se mění, přizpůsobují. Pro  prvního muže jsem byla hospodyňka. Pro  dalšího manžela jsem byla ozdobou a pak samaritánkou. Pro tebe jsem motýl, co obletuje květinu. Létám a čichám k ní. Budu s tebou psát básně. Budu s tebou malovat a dělat sochy.“, nechala jsem se hladit a usmívala se. Tvrdil, že mám úsměv jako Mona Líza.

„Ženy jsou takové, jak je chtějí vidět jejich muži. Přizpůsobí se tomu a jsou potom šťastné. Bůh nás ženy stvořil jako váš doplněk. Proto muž nemůže ženu plně pochopit. Jsme jiné. A proto také většina žen nikdy nechce být mužem. Potřebujeme cítit pevnou ruku.“

Jirka Hanku pevně sevřel opracovanou rukou, aby jí dokázal, že pochopil…

„Chci rozumět ženám. Teprve pak mohu opravdově malovat.“, dodal Jirka.

„Jiříku. Udělej další ženu ze skla. Když bude zapadat slunce, bude ta socha snít. Když bude slunce vycházet, bude plná naděje. Když do ní bude slunce pražit, bude jako matka v očekávání. Když bude před bouří, bude v ní divokost. Tak je to s námi. …Já ti budu říkat všechno, co cítím. Budu. Jenom si musím chvíli zvykat. Cítím, že budeš můj přítel. Budeš časem o mne vědět všechno, co muži o ženách mohou vědět“

Poslední etapy cyklistických závodů bývají nejnáročnější. Závodníci jsou už vyčerpaní a musí se vybičovat k nadlidským výkonům. A my už ujeli v našem manželství mnoho měsíců. Získala jsem pocit, že poslední etapa mého života je podobná těm náročným cyklistickým závodům. Jirka měl stále mnoho energie, ačkoliv byl o pár let starší jako já. Držel si stále žlutý trikot vítěze. Byl jako řeka, co má i v nejsušším létě pořád dost vody. Maloval dlouho do noci. Dostal nápad a v kůlně se svítilo až do rána. Snad ani nešel spát a už jsme šlapali na kolech křivoklátské kopce. A on už zase roztahoval křídla jako pták a daleko přede mnou mizel obrovskou rychlostí někde v zatáčkách pod kopcem. Byla jsem někdy opravdu na smrt unavená. Víčka očí mi padala, jako když se zatlouká rakev. A jen z dálky jsem slyšela, jak Jirka rozvíjí své názory nebo vzpomíná na jeden ze svých miliónů příběhů.

„Nejsem silná jako ty.“, varovala jsem jej před katastrofou, „Ženy jsou prostě slabé.“

„Jel jsem kvůli tobě dneska mnohem pomaleji.“, namítal nazlobeně.

„To nemyslíš vážně!“, rozzlobila jsem se, „Ani jsem tě celý den neviděla. Sotva jsem tě dojela, už jsi zase vyrážel.“

Jenže furianti jsou jako skála na Vidláku. Neustoupí.

„Ujeli jsme mnohem méně, nežli jsem plánoval. Myslel jsem, že se zastavíme u hajného. Už jsme to nestihly. Musíme za ním zítra. Potřebuji dřevo na sochy.“

„Zítra mne nikam nedostaneš. Bolí mne zadek, jako kdybych rajtovala měsíc koně.“

„Myslel jsem, že tě s ním seznámím. Pamatuje ještě starého hraběte.“

„Jiříku já nikam nejedu.“, cítila jsem, že už zuřím.

„Má více jak stoleté dřevo!“

„Nikam nejedu.“

Byl uražený. Ráno zmizel bez snídaně. Na stole v kůlně ležel nový obraz. Asi něco jako výbuch vesmíru. Malé planetky se řítily v kruhu ven z obrazu. I muži mají své dny.

Zkoušela jsem psát báseň, ale nešlo mi to. Myslela jsem na to, že on je vlastně směsicí mého prvního a druhého manžela. Vesničan s citem pro umění. Bála jsem se, jaký se večer vrátí. Který člověk v něm převládne?

„Máš pravdu.“, řekl, „Je nesmysl, abys se mnou všude jezdila. Když mne to popadne, dělám mnoho věcí najednou. To není nic pro tebe.“

„Chtěla bych, aby mi zůstalo právo být s tebou, když se mi bude chtít.“

„Řekneš si?“

„Víš, přála bych si, aby ses mne neustále ptal a já ti řekla ano nebo ne.“

„To ne. Řekni si. Když to uznám za vhodné, tak ti řeknu. Ale musíš si říct také sama.“

Cítila jsem, že potřebuje mužskou svobodu. Tahal mne za sebou jako chlapeček dřevěnou kačenku, ale už ho to přestalo bavit.

Bývala jsem častěji sama. I když byl doma, popadla ho chuť pracovat a zavřel se do kůlny. Stála jsem vedle něho, ale on mne nevnímal. Mluvila jsem s ním, ale on od mých témat uhýbal k sochám a obrazům. Měla jsem pocit, že už mi celý nepatří, jako dřív.

Začala jsem znovu v neděli chodit na mše.

„Jdeš se mnou?“, ptávala jsem se.

„Pro mne je Bůh v lese. Na louce. Modlím se tam. Promiň, Haničko. Když půjdu, tak jenom kvůli tobě.“ To jsem odmítla.

Je to beran rohatej.“, řekla mi jeho skoro devadesátiletá máma. Vypadala na sedmdesát. Štíhlá. Rovná. Důstojná. Zdravá.

„Musíš to vydržet. Táta i já jsme to také vydrželi. Byl zavřenej v kůlně třeba týden. Nechtěl ani jíst. Nebo na půl roku zmizel. Nevěděli jsme, jestli někde pracuje, nebo je mrtvej.“, vyprávěla.

„Už mu táhne na sedmdesát.“, namítla jsem.

„To u nás neplatí, jak vidíš.“, usmála se, „On vůbec neví, že je mu tolik let. Zarazil se ve čtyřiceti.“

Nechtěla jsem mít jenom půlku a pak čtvrtku manžela. Rozhodla jsem se zase vybičovat k výkonu. Jsem odpočatá, zase mu stačím. Rozhodla jsem se, že na mši nepůjdu A tak jsem zjistila, že k nám do domu přišli už po několikáté dva lidé a četli s ním Bibli. Vždycky , když jsem byla na mši. Beze mne. Neřekl mi o tom.

Potulní učitelé Písma tvrdili, že přijde konec světa. Bibli znali dobře. Jenže já cítila velký rozdíl mezi poklidnou důvěrou v mého Boha a mezi jejich Bohem války, boje a trestu.

„Jiříku, co se to mezi námi stalo, že mi neříkáš všechno?“, bylo mi do pláče.

A to na něm bylo krásné, na pětašedesátiletém klukovi z vesnice, že se celý zčervenal, jak se cítil provinile.

„Nechtěl jsem tě do toho zatahovat. Obdivovali mé obrazy. Uznávám, že jsem ti to měl říct.“

„Věříš tomu, co říkají?“, zeptala jsem se.

„Překvapilo mne, jak často mluví o tom, že Bůh má odpůrce, Satana. Že se vede mezi nimi velký spor. V kostele jsem slýchával více o lásce.“

„A co je lepší?“, zeptala jsem se.

„Jejich poselství je jako soudní proces. Na konci má být zjevena pravda a spravedlnost má vynést rozsudek. Mám spravedlnost rád.“

Rozhodla jsem se bojovat. Možná, že to nebylo dobře. Snažila jsem se Jirku následovat na jeho cestách. Být neustále s ním. Byl rád. Byla to jeho představa manželství. Neustále plout na moři. Jenom málokdy přistát do klidného přístavu. Snášela jsem stále návštěvy potulných učitelů. Snášela jsem dlouhé jízdy na kole. Snažila jsem se pochopit Jirkovu riskantní jízdu bez řidítek. Snažila jsem se mít ráda ten prudký vítr, který se zadíral do tváří, když jsem se za ním řítila z kopců na kole.

A pak jsme jednou zastavili pod nejsilnějším stromem co znám. Královský dub byl jako hrad. Mohutné větve jako cimbuří na vrcholku Brdských hor.

Jirka jej hladil a objímal: „Chtěl bych ho mít. Bude to největší socha, co jsem kdy vyřezal. Bude stát na nádvoří Křivoklátu.“

Milovala jsem jeho sny. Když je říkal, znělo to jako skutečnost. Jako hotová věc.

„Zítra zajedeme za hajným. On se zná i s mladým hrabětem. Přesvědčíme ho spolu, aby strom věnoval umění.“

Jirka byl nadšený. Držel mne kolem ramen a vysvětloval, co mu strom vypráví. Byla to vlastně zakletá nadživotní socha Karla IV. Seděl na trůnu ve slavnostním oblečení a říkal cizokrajné delegaci, že zůstává v Čechách, protože je miluje.

Uslyšela jsem hrát klavíristu. Byla to nádherná melodie, která mne dojímala k slzám. Vlastně jsem s klavíristou prožila celý život. Má mě rád a já mám ráda jeho.

Políbila jsem Jirku na rty. Oči mu zářily štěstím a vírou.

A pak už si pamatuji jenom ten ostrý vítr, co mi šlehal do očí. Dlouhý kopec, asfaltová silnice plná zatáček.

Pustila jsem řidítka a natáhla ruce.

Letěla jsem. Vždycky jsem chtěla letět jako motýl. Letěla. Vzduch chladil mojí tvář. Sčesával mi dlouhé prošedivělé vlasy za čelo.

1 Obraz první: Skáču přes švihadlo a chci být baletkou. Maminko, když skáči, myslím, že skáči až do oblak. Dlouho jsem nahoře a letím. Jednou jsem vyskočila tak vysoko, že mne pohladilo slunce.“ Maminka se usmívala, také mívala krásné představy.

1 Obraz druhý: Dívám se na Františkovo nepřítomný pohled. Leží v rakvi: „Teto, je krásné létat. Kolem mne jsou lidé s křídly. Jsou tak spokojení, že už se nemusí plahočit po zemi. Chci žít už jenom s křídli…“

Když rakev s fanouškem zajela za závěs, myslela jsem, že už ho neuvidím…. A nyní se dívá u silnice na mne, jak létám: „Je to bezva zážitek, teto.“

1 Obraz třetí: Dcera letí vedle mne a vypráví o svém manželovi.

„ Maminko, on věří, že až zemře, bude žít ten nejkrásnější život. Říkal, že pro muslima není těžké létat. Učí se to už nyní. Bude žít v ráji. A není to jiný ráj než ten tvůj. Budeme tam všichni spolu.“

1 Obraz čtvrtý: „Jiříku. Podívej! Já letím, jsem přece tvůj motýl, tvůj konipásek. Letím… ty také létáš, ale jde ti to ztěžka. Jsi ještě nemotorný.“

1 Obraz pátý: Tma a nic než ticho. Po letu přichází pád.

Sanitka jela pomalu. Turisté, kterým se na kole Hanička vyhýbala, stáli a nevěděli co říct. Listí, po kterém jí sklouznulo kolo, se dál ve větru líně převalovalo. Pařez, do kterého narazila hlavou, byl stále pevně zakořeněn a stál jako nevinný maják, který hledí na ztroskotanou loď.

Necelý rok manželství byl odnesen kamsi za křivoklátské lesy.

Jiří Mach si koupil cyklistickou přilbu na hlavu a už nikdy neroztáhnul křídla, když jel z kopce na kole do vsi. Všechny své obrazy věnoval muzeu. Ponechal si jenom sochu ze skla. Ženu co má ruce v bok a tančí. Stojí u něj na okně a ráno se obléká do slunce. Píše básně a nechává je ležet na nočním stolku, kde ležela Hanička.

Možná si je čte. Občas jsou listy zpřeházené.

Oči z roku 1942

Z cyklu Hominem Quaero – Hledám Člověka.

Oči z roku 1942

Hnědé oči byly neproniknutelné. A přece stačil jediný pohled, aby se zbláznil. Ruce měl najednou zbytečně dlouhé, nohy mu překážely, ústa suché řečiště. Díval se raději na žlutou hvězdu, přišitou na šatech, jak  zmizela pod hromádkou látky a bot. Zmizelo i černé slovo Jude. V plavkách vypadala neznámá dívka jako bohyně z učebnice dějepisu.

„Uhranula mne.“,napadlo ho. Usmála se a vešla do vody. Bohyně. Nymfa. Došel až ke břehu. Teprve, když mu do jedné boty, natekla voda, zastavil.

Doplavala na druhý břeh. Otočila se. Byla překvapená, že silueta mladíka nezmizela. Byla udivená, že stojí oblečen ve vodě. Váhala, zda se má vrátit. Pak se rozhodla: „Nemá tady co dělat. Rybník je vyhrazen pro nás. Ne pro árijce.“

Plavala zpátky a mladík se zvětšoval, byl výraznější.Měl stále udivený výraz, tak jako před chvílí.Váhala, nebylo už kam plavat, dno jí hladilo břicho. Rázně vstala a šla si pro utěrku. Koutkem oka viděla, jak ji ujídá očima.

Utřela se, navlékla šaty.

„Nějaký problém?“, zeptala se chladně.

Mlčky zakroutil hlavou. Snažil se rychle vymyslet, co udělá. Když zvedla těžkou tašku, vyhrknul:“Já bych vám pomohl.“

Zastavila se. Jejich ruce se dotýkaly. Hnědé oči vytiskly milión otazníků.

„Kdo bude spatřen ruku v ruce se židem, bude s ním nakládáno jako se židem.“,řekla tiše.

„Chci být židem.“

„Asi jste se zbláznil.“

Pokýval hlavou: „Do vás.“

Usmála se a sedla si do trávy. Našel si místo vedle ní.

„Nebudete smět do parků, do divadla, do kina.“

„Budu jen tam, kde budete vy. To mi stačí.“

„Já milovala chodit do kina a ráda se koupu.“
„Budu se učit plavat s vámi.“

„Neumíte plavat?“

„Naučím se to.“

„Smíme se koupat, jenom vTřemošenském rybníku. Také nesmíme do kaváren, restaurací a na poštu. Nesmíme chodit do školy.“

„Přestanu také chodit do školy. Budu s vámi ve dne i v noci.“, zčervenal se a sklopil oči.

„Nikdy mne nepolíbíte za tmy. My totiž nesmíme po osmé hodině ven. A nikdy si mne nevezmete za ženu.“

„Vezmu si vás.“

„Nevezmete. Sňatky árijců se židovkami jsou zakázány.“

Pak se k němu naklonila a dlouze jej políbila. Byl ohromený. Byl omámený jejími rty, slinami, jazykem. Nemohl nabrat dech. Její oči byly plné hvězd. Nekonečný vesmír.

Nebyly to hvězdy, ale slzy.

Popadla tašku a utíkala pryč. Zaslechl jen jednu poslední větu:“Zítra celá rodina odjíždíme. Transport do Polska.“

A vítr rozmetal slova na písmenka a na čárky a tečky. Už nikdy se z nich nedalo nic složit zpět. Její oči si však schoval na dlouhá léta do svých snů.