Proč jsou nádraží špinavá? Protože nejsou domovem, ale strojem. Nádraží jsou jen křižovatkou cest. Jenom ulicí s nástupním ostrůvkem. Lidé se tu míjejí, potkávají, pozdraví a zase míjejí. Odhazují odpadky, zanechávají tu svoji minulost a těší se na budoucnost. Nádraží nejsou domovem, ale jenom strojem na přemísťování lidí. A přece tu každý den hledám svůj kout….
Rubrika: Hominem Quaero – Hledám člověka
Legum servi sumus ut liberi esse possimus.
Jsme služebníky zákonů, abychom mohli být svobodní. Podivný zástup policistů se volným krokem vydal ze vsi Bolevec do lesa. Dvě nablýskané pušky s bodáky a šest lopat s krumpáči. Rozkaz je jasný. Zlikvidovat chatrče tuláků a zasypat díry ve kterých přespávají v hluboké lesní rokli zvané Petrovská. Kousek za rybníkem Strženka zástup zastavil vysoký, vousatý, statný tulák, ve…
Nic nového
Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka Nic nového Předscéna Na plzeňských stráních před mnoha stovkami let. Lesy a jeskyně. Řeky plné křoví a rákosí. ‘Malá Liška‘ vylezl z houní a kůží. Rozhlédl se a zdlouhavě protahoval tělo. Byl hubený, čtrnáctiletý. Žebra a hubený nohy. Matka drhla před jeskyní kůže. Odporný smrad. „Nanos vodu.”, přikázala mu….
Soukromá revoluce
Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka. Oči do roku 1968. Už je to tady. Třídní měla pravdu. Bylo mi patnáct a ztrácel jsem iluze dětství. Komunismus je jenom divadelní podívaná. Moje ideály se propadaly postupně do propasti naivity. Na začátku prázdnin se táta vrátil z práce a přikázal: „Pomůžeš mi s něčím!” Slovo ‘s něčím‘ slibovalo…
Trik na svědomí
Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka. Oči do roku 1968. Zelenáč v pracovním procesu Škodovy závody jsou velké město ve městě Plzni. Areál továrních hal obehnaný zaprášenou zdí. Brány ráno snědí tisíce zaměstnanců a odpoledne je zmuchlané vyplivnou. Pracuji jako projektant v dlouhé kanceláři s velikými okny. Hlavní úřednická budova u první brány. Občas smím…
Záchodky
když se míchají vzpomínky s fantazií Záchodky Na náměstí malého městečka snad odjakživa byly veřejné záchodky. To aby mužský neoplachovaly rohy a zákoutí. Služba bývala zdarma na účet města, protože dle starosty , mimochodem pivaře každým coulem, je to levnější než čistit ta zákoutí a poslouchat nářky starých panen. Ty časy jsou však pryč. Každé…
Mozek v čistírně
Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka. Inspirováno Jiřím Vydrou, malířem a sochařem Berounského kraje. Vizita Blázinec je ústav, kde si vědci lámou hlavy nad divnými pochody v mozcích jiných lidí. Doktoři pátrají, kde se přetrhla niť. Blázinec je nemocnice pro ty, co jsou na hlavu a na nervy. Ležíme na pokoji dva:Já, Jirka a vedle…
Kachna v rakvi
Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka. Inspirováno Jiřím Vydrou, malířem a sochařem Berounského kraje. Kachna v rakvi Šel chudý malíř světem? To na mne neplatí. Já jezdím na kole. S větrem o závod. Paní Vránová, co prodává na hlavní ulici smíšené zboží, mi říkává: „Jirko, vy se zabijete. Vy, na kole létáte.” A já skutečně…
vernisáž jednoho života
Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka. Inspirováno Jiřím Vydrou, malířem a sochařem Berounského kraje. ♫ Klavírista byl černooký. Černé oči co neodráží nebe, ale objímají vesmír. Hrál si s prsty na klávesnicích, jako si harjí velcí umělci. Pomalu a s radostí. Hnědý klavír se vyjímal uprostřed rozkvetlé louky, jako by se tu skvěl pařez…
Oči z roku 1942
Z cyklu Hominem Quaero – Hledám Člověka. Oči z roku 1942 Hnědé oči byly neproniknutelné. A přece stačil jediný pohled, aby se zbláznil. Ruce měl najednou zbytečně dlouhé, nohy mu překážely, ústa suché řečiště. Díval se raději na žlutou hvězdu, přišitou na šatech, jak zmizela pod hromádkou látky a bot. Zmizelo i černé slovo Jude. V…