z cyklu Hominem Quaero – Hledám Člověka

Stojíme v dlouhé frontě na nádraží už několik hodin. Jako když ti odejmou sílu. Jako když máš šok. Jako když jsi chladem ztuhlý, tak se cítím.Držíme své kufry, vaky, mačkáme v rukou uzlíčky věcí, co nám ještě zbyly. Věci nás činí lidmi.Teprve až nám seberou všechno, až budeme úplně nazí přivázáni u mučednického kůlu, jako to bývá v kovbojách, až nás neskrývané zlo předá  mučitelům pro jejich rozmar, teprve tehdy přestaneme být lidmi. Kufr, tašky a vaky  nás zatím ještě spojují s minulostí. Medvídek z mého dětství, knížka o dějinách, papír a tužky vytváří  spojení s mým dosavadním životem.

Medvídek je starší nežli já. Vlastnil ho už dříve můj bratr Josef. Knížka o dějinách je od mého otce. Chtěl být učitelem, ale stal se obchodníkem. Papír a tužky mám k tomu, abych měl kam odkládat, co přetéká mojí duši.  Na kufru mám napsané své jméno. Také táta má svůj kufr se jménem a máma i strýc Abram a všichni ostatní. Druhou mojí jistotou je, že mé jméno je na seznamu cestujících, hned za jmény otce a matky.

Jména tam zapisoval můj mnohem starší bratr Josef. Josefovi důvěřuji. Všechno vždy dělal správně a pečlivě. Pečlivě dnes zapisoval i každého z nás. Josef kreslil písmenka jako malíř, kreslí ženu. Seznam cestujících byl určen  pro důkladné německé důstojníky. Pro pořádek. Pro moji jistotu. Žádná ovečka se nesmí ztratit ze stáda. Počítá se  námi. Jinak by nás přece nezapisovali.

Ohledl jsem se za Josefem. Zavřel kalamář a podal seznam důstojníkovi. Vzal svůj kufr se jménem a zařadil se na konec fronty.

Němečtí vojáci se nudí. Nemají co na práci. My židé jsme tak poslušní, tolik ochotní, nejsme vůbec vzpurní. My židé, se podvolujeme Boží vůli, s nadějí, že On to vidí.

Němečtí vojáci jsou jenom chrámoví dělníci, kteří dělají co musí. Také nejsou svobodní. Ani my nejsme. Oni i my jsme odměňováni za poslušnost, za klidný průběh akce. Oni i my žijeme v klamném ovzduší, že poslušnost nám zachrání život.

Jenže zlo je všude kolem nás. Stejně jako vzduch. Je neidentifikovatelné, je neviditelné, přesto je všude kolem nás. Zlo kolem nás je jedině svobodné. Vane si kam chce.  Cítím jeho chladný dech.

A pak ještě obdivuji Abrama. Stojí kousek ode mne.My jsme v šoku, jsme nejistí ale on ví co činí. My jsme bez sil, ale on stojí jako voják. My jsme schoulení do sebe a shrbení, pod tíhou zla, ale on stojí hrdě.

Abram má také kufr. Také má kufru napsané své jméno. Bíle jméno na hnědém kufru. Ale Abram se od nás všech liší. I bez kufru by měl stále dost své identity. I bez vizitky by byl stále člověkem. Nepatří do stáda ovcí. Jeho oči se dívají tam, kam nevidím já, ani moje sestra, ani Josef, ani vojáci. Myslím, že on jediný vidí až k Jeruzalémské zdi. On jediný z nás tam vkládá do mezery svoji modlitbu. On jediný se ještě dívá za zlo které nás stále více svírá.

Vagóny se srazily, jako harmonika a pak se zase nadýchly do své velikosti. Železničář mávnul praporkem. Lokomotiva je připojena. Vzdychá a funí bílou páru.

Železničáře s oranžovým praporkem znám. Připomíná mi, že jiní lidé existují normálně. Na rozdíl od nás. On koná svou každodenní práci, zatímco my jsme odtržení od všech každodenních rituálů. My jsme svazováni zlem a on koná svojí práci. My stojíme a čekáme a on pracuje  a ukrajuje tím čas.

Železničář se jmenuje Bečvařík. Hned nás poznal. Ne podle jména na kufru. Poznal nás podle naší tváře, podle našich těl. Ještě tedy existujeme. Ještě nás lze v davu jednotlivě rozpoznat. Ještě nepatříme jenom zlu. Jak dlouho to bude trvat nežli nás zlo  zahalí úplnou temnotou? Pan Bečvařík  pohlédl dlouze na mého otce a zašeptal: „Dobrý den.“ Kouknul jsem na tátu a uviděl jsem, jak neznatelně přikývnul. Táta se k pozdravu narovnal, stejně jako Abram. Už se nekrčil. Když pan Bečvařík zmizel v páře, otec se znovu nahrbil. Abram stojí jako svíce.

Hvízdot píšťalek nás všechny probudil. Německý vzrušený pokřik nás nahnal do vagónů. Vojákům končí práce. Nám začíná cesta. Ve vagónu je jenom málo  místa. Někdo posedal na kufry. Jiní sedli na bobek. Nemám kam dát své nohy. Mám je zkroucené podle tátových. Táta má zavřené oči a pláče. Je mi ho líto. Strýc Abram však stojí jako voják, jakoby vzdával čest samotnému Bohu. Obdivuji jej.

Klip. Klap. Klip. Klap. Kola vlaku odtikávají čas. Kam jedeme? Kam nás tma odnáší? Klip. Klap. Jak monotónně zní hudba zla. Jak sebejisté jsou dirigentské tahy jeho chapadel.Jedeme údolím šeré smrti. A zlo si nás vychutnává. Hladí si nás, aby nás mohlo vzápětí zákeřně udeřit…

Asi po čtyřech hodinách, najednou strýc Abram klesnul na zem. Vagónem to zahučelo. Kdosi vykřikl: „Abrame!“

Nevím proč jsem to byl zrovna já, koho Abram vzal za ruku, když říkal : „Umírám dobrovolně. Zvítězil jsem. Zůstaň věrný Bohu. Také zvítězíš. Na konci nás všechny čeká Bůh.“ A pak zavřel oči a už je nikdy neotevřel.

Nevím jestli čekal Bůh na konci cesty mého strýce či tátu, mámu, bratry a sestry. Možná ano. Ale už jsou mrtví. Oni mne už nemohli vzít za ruku. Nešlo to. Naše společné kroky, odřízlo od sebe jizlivé a všudy přítomné zlo. Temnota proti níž jsme byli my, vojáci, strojvůdce, topič naprosto bezmocní.

Nevím jestli měl Abram pravdu.

Jeho kufr totiž skončil na velké hromadě s našimi kufry. Na památníku zla.

Z cyklu Hominem Quaero – Hledám Člověka

Ani nevím proč

Ani nevím, kdy poprvé se v našem rodu, objevili Židé. My sami se k jejich národnosti nehlásíme, protože jsme ryzí Češi s italským jménem Sixta.

Sixtův dům Celetné ulici byl prý kdysi naším sídlem a traduje se, že Sixt z Ottersdorfu, byl naším předkem. Spíše myslím, že takový patricij shodného jména se hodí každému Sixtovi, obzvláště když býval kancléřem pražským.

Ale o tom nebude řeč. Píše se rok 1942. Na obchodech jsou německé nápisy, na úřadech se často raději mluví německy, po Praze špacírují důstojníci SS a nemají problém se seznámit s českýma holkama z Václaváku, z čehož by náš předek, jenž bojoval za českou konfesi, radost neměl. A proto možná jdou oficírkům více na nervy.

Na tohle jsou židovská děvčata více košer. Je jim víc jasné, že Němci jsou pohané, nežli nám Slovanům. Možná je to tak proto, že i my Slované, jsme pohané.

Moje sestra Anča si vzala Roubíčka za muže a on si jí vzal za ženu, ačkoliv to košer nebylo.

Roubíček byl i pro naši rodinu. Smál se s námi, přispěl dobrým vtipem. Jenom mne štvalo, že vůbec neplatilo, že když Žid, tak bohatý. On byl prostě normálně stejně chudý jako my. Prodával a kupoval textil a do naší rodiny se hodil tím, že náš rod je rodem čalouníků. Potahy na křesla, závěsy, tapisérie. Můj bratr je čalouník po našem otci a on zase po svém otci. Ne že bychom byli firma, to ne. Jenom živnostníci. A tak se nám hodilo, že jsme získávali levněji materiál, než kdybychom jej kupovali jinde. Roubíček nám dělal cenu a říkal, že i tak se mu to vyplatí.

Ani nevím, proč jsem ho měl rád. Byl hubený a málo se smál. Ale setra Anča vyprávěla, co se doma nasmějí, takže možná byl jenom trochu zpátky, když doma nebyl.

Ani nevím, proč už mám od začátku roku 1942 špatnou náladu. Nelíbí se mi, že Roubíček skoro nic nesmí, že musí nosit žlutou hvězdu a že obchody nesmí dělat vůbec. Tedy veřejně. Látky dodával dál a pořád říkal: „Dělám Vám cenu, ale i tak se mi to vyplatí.“ A vůbec už mne hlodá v hlavě, že Anča je z toho všeho smutná a potajmu utírá slzy, aby to její děti neviděli. Říkal, že jim nic nehrozí, když se David oženil s Češkou, ale jistá si nebyla.

Ani nevím proč ve mně tak hrklo, když David donesl látky na závěsy a pak povídá: „Zítra se mám dostavit na Libeňské nádraží.“ A já nejdřív myslel, že přijede zásilka textilu, ale on povídá, že také všichni ostatní židé, mají přijít na nákladové nádraží. A ještě dodal: „Myslel jsem, že my co máme české rodiny tam být nemusíme. Jenže je to jinak.“

Druhý den jsem tedy hned ráno běžel za Ančou, co se vlastně děje. Anča vůbec neskrývala slzy a koukala zoufale, jak Roubíček mizí za rohem ulice na zastávce tramvaje. Koukám na Davidova záda, koukám na Anču a pak ani nevím, proč do mne vjel vztek, jaký jsem měl naposledy, když před válkou prohrála Sparta na Žižkově. Ještě musím přiznat, že jsem docela nahlas prohlásil to české: „Do prdele práce.“

Vzal jsem to rovnou do naší záložny, Živnostenské Banky a povídám tam slečně Vonáskové, kterou znám už od školy: „Chci vybrat celý účet.“ A Vonásková, ani nevím, proč to udělala, mrkla na mne spiklenecky a než jsem se stačil posadit do křesla v hale, už volali moje jméno a já dostal pěkný svazek bankovek. Pokladní koukal podezřívavě a já ani nevím, proč jsem mu řekl: „Lidský život stojí za všechny peníze.“ A pokladní se mi podíval do očí a řekl: „Jo. To jo.“ A já myslím, že v něm byl také nějaký vzdor, či vlastenectví.

Na Libeňském nádraží se zdálo, že budou dávat něco zadarmo, co židů tam stálo s kufry a baťohy. Několik jich tam sedělo za stolkem a něco zapisovali. David Roubíček stál ve frontě a měl to tak ještě odhadem na půl hodiny, nežli se na něj dostane řada.

Kouká na mne jako z jara a já mu, ani nevím, proč povídám: „Máš se okamžitě dostavit na městský úřad.“ Kouká na mne a i ty, co stojí kolem něj koukají a já povídám: „Máš jít hned.“

Jeden z jeho rodiny, taky Roubíček, se ke mně otočí, očividně se chce na něco zeptat a jak mi tak kouká do očí, najednou asi uviděl něco, co jsem já vidět nemohl, protože povídá: „Jdi s ním Davide. A pokoj s tebou.“ A David mu také kouká do očí a já najednou dostal dojem, že židé nemusí mluvit, že se dorozumívají jinak, než my Češi. A pak sebral svůj kufr a odlepil se od té fronty do neznáma a jdeme spolu kolem německého vojáka. Ten kouká a neví, co si má myslet a tak raději otočí hlavu a nevidí nic.

Na úřadě mám kamaráda. Je to pražák od narození a němec po předcích. Jmenuje se Hans. Poslouchá, co mu říkám, a tváří se jako kdyby spolknul pravítko. Ani se neusměje. A tak, ani nevím, proč mu povídám: „Pamatuješ, jak tě chtěl Tonda zmlátit?“ Sochy na Karlovu mostu, mají víc pohybu jak on. „Rozbil jsem Tondovi hubu, protože nesnáším nespravedlnost. To je jasný ne. Ne, že bych tě nějak miloval víc nežli ostatní, ale já byl vždycky pro spravedlnost.“ Byl ještě kamennější nežli kamenný domy. David byl zoufalý, malý a ještě menší a asi by byl raději stál ve frontě se svojí celou židovskou rodinou na Libeňským nádraží, nežli se ponižoval v německé kanceláři. Já už taky ztratil jistotu, ale pak jsem si vzpomněl, co mám v kapse. Položil jsem obálku na stůl a ani nevím, proč povídám: „Lidský život je cennější jak peníze.“

Hans s obálky ani nedotkl a povídá: „Je ženatý?“

„S mojí sestrou má už dvě děti.“

„Češka?“, zeptal se Hans, jako kdyby si myslel, že jsem Cikán nebo co. Už jsem byl zase naštvanej a tak jsem jenom krátce kývnul.

„Přijď pozítří.“, řekl a dodal, „Ale bez něj.“

„Když jsem byl až u dveří, tak ještě dodal:“Co zbude ti vrátím.“

David Roubíček viděl své děti a ženu do konce války jenom párkrát. Pracoval u příbuzných na statku, jako čeledín.

Ani nevím proč, ale já si z celé té okupace pamatuji jenom krátkost vět, jenom předlouhost mlčení, nežli někdo něco řekl, nekonečné ticho mezi slovy. A Davidovi oči. Nemusel říkat slova. Dodnes nerozumím všemu, co jeho oči umí říct, ale to mlčenlivý děkuji, to si pamatuji, až dodnes.

Jenom o jeho rodině Roubíčků mezi sebou nemluvíme ani slovy ni očima. Není totiž o čem. Už neexistují.