Co ti mám říct, mé místo narození?

Že tě uvádím ve všech mých dokladech?

Bydlel jsem tu i s cestou do porodnice

všehovšudy čtrnáct dnů.

Z toho jsem se (počítám v průměru)

padesát dvakrát pomočil a

Dvacet osmkrát jsem ti odevzdal

exkrement.

Jediné, co na tobě miluji je lokálka,

co čeká na vlak Praha Plzeň,

červená buchtička s okýnkama,

který se třesou jako sulc,

když motoráček brousí koleje

v zatáčkách u Kornatického potoka.

Koukám na lokálku z rychlíku a závidím

lidičkám, které vyzmizíkuješ

do vesniček v okolí.

A co teolog Jan Rokycana?

Také se odstěhoval do Prahy.

Čtyři řeky omývají chaos kolem tebe a  kejklíři žehnají strašidlům kelímky s pěnou od piva, když se červenáš. Hlavně, aby ses nenudila.  Nikdy neplač, ať slza nesmývá tvůj pudr velkoměsta,  má malá, dětská slečno. Máš hlavu vzhůru a tvůj nosík čichá k nebesům. Jenže  stejně víc jak na hvězdy, myslíš na na plné hospůdky a voníš ke guláši.

Dneska je to jinak. Lidi se  zase spolu smějí a nikdo jim už nezavírá hubu květnovou mandarinkou. Když jsi byla malá (to ještě popeláři kutáleli plechové popelnice) znala jsi se jenom k pár hospodám. V deset večer jsi  musela na kutě. Jinak to nešlo.

Snad jenom když Viktorka hrála ve Štruncáku, to druhý den ráno chlapy nemlčeli, když se táhly jako modrý sliz do továren. o. Za co čutálisty platíme, nemusejí ani na šichtu a pak se flákaj po trávníku?… Hlavně, že se nedostala voda do pecí. Nesnáším výbuch žhavého železa, hned po ránu. V kovárnách se nedá dýchat, když dělníci šoupou nohama strusku po svačině.

Neboj se, neprozradím na tebe, že jsi celá léta tvrdila, že to byl strýček Váňa, co přijel v roce 1945 na návštěvu. Jmenoval se totiž Georg Smith. Ale co na tom. Pražáci ti revoluci stejně zakázali. Dneska je důležitější, jestli jsou tvé sochy In a jestli, tě vezmou do Evropy. Stejně je nenalákáš na nic jiného, než na pivo. Posedí, pojedí a hurá do Prahy. Jsou zamilovaný do baroka, paďouři. V Praze vypráví ,jak na cestě do středu Evropy potkali Plzueň, říkají o ní : milá holka, co porodila pár vopravdovejch českejch hvězd.

…

Kdo z nich by hádal, že jsi ze své kolébky patřila na dědu Václava II? Jsi moje první láska a to se nezapomíná.

p.s.

Vyplatilo se, že jsi poslouchala císaře. Mohla sis dovolit divadlo, pivovar, zatančit si s Emilem  Škodou za osvětlení od Františka Křižíka, besedovat v moderní secesi. Ja, Pilsner beer ist sehr gut.

Bývalas panenská, tajuplná Kafkovým stínem šinoucím se v křivolakých uličkách. Prostá, skromná a jen málokde blikala lampa tvým sladkým polibkům.
Jak děvka prodejná jsi se oblékla kolem svého pupku. Ověšená skleněnými cingrlátky bavíš cizince loutkami na provázku. A na Vltavu jsi nalákala prodejné labutě, aby hrály na lásku za fanfár houkajících lodí. A těch divadel, v nichž lze zapomenout na realitu. Na každém nároží alespoň jedno Theatrerum. Tvé hospody nabízejí pseudohistorii a přitom nejde o nic jného, než o peníze.
A přece tě miluji. i když tě cizinci okupují. I když se jim prodáváš. Když však ztichne noc, jsi znovu sama sebou. A sníš spolu s těmi, co milují staré časy o návratu mládí. Noc nedbá na barvy, noc nehraje na obchůdky. Noc tě vrací tam, odkud jsi vyšla.
…
Od pupku není daleko k nečistým místům. Když jdu spát žižkovskými ulicemi, kde je vysoko k nebi a kde je tak hluboko, že až v hrobech chrastí kosti,tam mezi odpadky, které se už nevešly do povinných míst, uléhá unavená krysa Pepina.

Nohama vzůru, skrz tunel oken vyškrábává hvězdám oči.

A přece tě miluji, i když se občas neumeješ , i když chrápeš rozvrzanými dvěřmi činžáků i přesto, že jsi tak jednoduchá ve svých činžovních slamech. Do práce, do hospody a spát. A přece tě miluji, protože tvůj polibek na rozloučenou bídnému dni je sladký jako sliby ráje.

Ve svých snech pak vidím město jež se dotýká hvězd.