Izrael haleluja

Izrael – haleluja
Ještě slunce svítí
a z hvězd nemizí
andělů stopy vedle tvých
a v čase samoty
do klubíčka schoulený
v náručí pouště
hledáš stín.

Máš jen jedno přání
a nyní žít
zanechat trápení
a nyní žít
ani minulost
ani budoucnost
a nyní žít.

Měníš jen to,
kam dosáhne tvá ruka
chodíš jen tam,
kam máš sílu jít
ale tvá mysl
daleko předaleko
mezi hvězdy letí

s andělem světlo
nese do chanuky
do temných zákoutí
lidské  duše
která z utrpení
smysl žít přenese
až do nekonečna

Izrael – Aleluja

Ještě slunce svítí
a z hvězd nemizí
andělů stopy vedle tvých.

(2017 k desátému pietnímu setkání na výročí transportů židů z Plzně v Plzeňské Synagoze)

Pšouch všemocný

Upšouch jsem se v tramvaji
jedné paní u hlavy
Naštěstí seděla
a elegantně omdlela.
Lidé hnedka vedou řeči
o nemravném chování
Jedni, že je to jen křečí
a přírody volání.
Kdo určuje co je správné
a co zase správné není?
Za co mohou politici
Za co zase Unie?
Nakonec se prokázalo
že za vše může emigrace
prezident
a čínské delegace.
Pšouch vyvanul z tramvaje
a pravda se zjevila:
politiku dělají
Češi v noci v tramvaji.
Paní co omdlela
Populární nebyla.

Klaun co se nesměje

Jak smutno
Netopýři loví opozdilý hmyz
Jak černo
Na nebi pořád stejný obraz
Nešeptají
dnes hvězdy mlčí v mracích
Jak prázdno
v mé duši nikdo není. Nikdo.
Ve svěráku
křičí má hlava k prasknutí.
Milosrdenství je
jediná skutečná šance
jak zahodit sám sebe.
Tolikrát jsem zradil člověka
a sebe opustit nedovedu.
Na kolenou
jak trapný klaun v trenkách
s pažemi nad hlavou
se vzdávám lásce.

Kedlubny

Myslel jsem, že vymřeli
trampové co v neděli
na nádražích voněli
divokým tymiánem.

Celta už mi zetlela
uzda na půdě mi visí
šátek s uzlem ztratil se
v kanadách pelech myší

Já mám svoji chatrč malou
u zahrádkářů v campu
ve skleníku kamarády
zelení jsou jak trampy

Kedlubny jméno mají
Johny, Wabi, Kid a Mary
špenát, květák, mrkev, zelí
kamarádi jsou to skvělí

Nemá smysl už vám lhát
Kedluben není kamarád
Zelí je hlava bez humoru
Květák němý kudrnáč

Ač jim zpívám Ascalonu
a že Niagara hučí
nepromluví, nezpívají
a jenom tiše mlčí.

V zahradě Eden zatím zavřeno

‘Jeho duše se pak navrátí do jeho těla a dva andělé k němu přijdou. Posadí ho a řeknou mu: „Kdo je tvůj Pán?“ Odpoví: „Můj Pán je Alláh.“ (Korán) 

Fáíd myslel na slova Koránu, když se lehce vznášel k nebeské bráně.

„Takhle jsem si to přesně představoval.“, radoval se Fáid.  „Bylo to pro tebe těžké?“, politovala jej dívka, co stála u brány. Nechápal, o čem mluví. „Sloužit Nejvyššímu není těžké.“, odpověděl překvapeně.

„Zabil jsi tolik lidí. Sám jsi zabil sebe.“, divila se dívka. Její oči byly jako nebe. Její vlasy jako slunce. Oslňovala jej svojí krásou.

Šla pomalu k nebeské bráně do rajské zahrady. Její tělo bylo dokonalé a ladilo se vší nebeskou nádherou. Byl pyšný na to, že je Bůh chce odměnit v ráji.

U brány stál anděl. Dívku vpustil dovnitř, ale Fáída ne.

„Jsi požehnaný kvůli víře, s níž jsi vše činil. Nemůžeč však být zatím vpuštěn.“

Dívka na něj dál čekala za bránou a mile se na něj usmívala.

„Allahu Akbar! Al-iláh je nevyšší! Proč?“, divil se Fáíd.

„Touto bránou vstupují do ráje křesťané, muslimská brána je na východě od ráje.“, pokrčil rameny anděl.

„A ona?“, zeptal se Fáíd, „Jak to, že ona vstoupila?“

Vedle Fáída se objevil jiný anděl a ukázal prstem na Fáídovu hlavu. Fáíd ihned usnul.

Zazdál se mu sen. Byl příjemný. Byla v něm žena.

„Díky al-iláh. Plníš svaté sliby svým služebníkům.“

Anděl náhle kývnul hlavou a obraz se rázem změnil.

Oči dívky zčernaly. Její rozdrcená hlava náhle vypadala jako nakopnutá velbloudem a čpěla kouřem a spáleninou. Měla vypálené oční důlky. Faídovi se hrnuly zvratky do hrdla.

„Allahu Akbar. Nejvyšší! Na cestě Boží jsem bojoval! Bože odpouštějící, slitovný. Proč?“

Druhý anděl dal nový příkaz.

Hlava se proměnila v krásnou černovlásku s očima hlubšíma jak vesmír. S očima slibujícíma vody i v čase sucha. Měla horký dech. Fáíd se opět propadal do lásky. A náhle anděl znovu ukázal prstem a Fáíd byl stržen silou tlakové vlny k zemi. Natáhnul ruku pro pomoc. Ale dívka jen smutně pozorovala jeho pád.

„Vypadáš docela normálně.“, vzdychla.

„Normálně? A jak bych měl podle tebe vypadat?“, zeptal se Fáíd vztekle a snažil se rozmotat své nohy a ruce. Podařilo se mu alespoň posadit.

Mlčela.

Fáíd hledal anděla. Nebyli tu ani andělé, ani nebeská brána a nebyl tu ani ráj.

Dívce však místo toho sednul na ruku nádherný motýl. Křídla vybarvená jako nejkrásnější arabské vzory. Motýl měl hlavu dítěte. Dívka jej užasle pozorovala, chtěla jej pohladit, ale motýl rychle uletěl.

„To byl on. Můj syn.“, špitla radostně, a pak posmutněla. Nenechal se pohladit. Hned ulétl. Přišla o lásku. Přišla o své dítě. Fáíd jí ho zabil.

„Nenávidím tě.“, pronesla na adresu Fáída. A Fáíd se přikrčil leknutím při tak prudkém výbuchu meteoritů z jejích očí.

„Nic nechápu. Al-iláh.“

„Boha? Ty voláš Nejvyššího?! Zabil jsi své lidi, muslimy, pravověrné muslimy a měl jsi přitom zabíjet nepřátele. Zasáhne-li lid nějaké zlo a tento se nestará, aby jej změnil, tehdy ho Bůh zasáhne trestem celý, citovala dívka Korán. Jaké zlo jsem učinila já? Pověz! Jaké zlo?! Tam mluv.“

„Nevím, co jsi učinila, a nevím, co s tím mám já společného.“ Odvětil Fáíd a pokusil se vstát. Neviditelná síla jej srazila opět k zemi.

Teprve nyní si všimnul, že nesedí na trávě, ale stojí na stanici autobusu. Je nervózní. Nevšímá si lidí. Nikoho si nevšímá. Nikdo jej nesmí vyrušit. Kolem pasu výbušniny. Ruku na rozbušce. Nyní však už vidí. Na chvíli prozřel. Vidí černovlásku kousek od sebe. Je krásná, mladá, těhotná. Je plná těšení na svého synka. Podívala se na Fáída a dostala neblahé tušení. Strach. Dítě uvnitř jejího břicha se pohnulo. I ono by bylo raději jinde. Ale proč? Jak mohla tušit, že Fáíd je omotaný výbušninou, že baťoh na jeho zádech je smrtonosná zbraň?

Fáíd však nevidí ustrašené černé oči dívky jménem Latífa. A i kdyby znal Latífu, byl by jí stejně odsoudil k smrti. Má dítě a nemá znaky toho, že je vdaná. Vypadá příliš moderně. Není pravověrnou muslimkou. Jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš pravdivý a svatý muslimský svět.

Fáíd odvrátil zrak od černovlásky a nastoupil do autobusu. Také černovláska nastoupila.

„Tys mne zbavil života! Zabil jsi mé dítě! A nevíš, co se mnou máš společného?!“

„Navrátil jsem tě Al-iláhovi. A možná jsi i mojí odměnou.“

Dívka se rozlítila a vrhla se na Fáída: „Raději v pekle nežli s tebou.

Anděl je mocí svého slova od sebe oddělil.

„Jsem v zahradě nebo v pekle?“, zeptal se Fáíd anděla.

„Je pět klíčů, ke skrytému světu.“, řekla dívka a ukázala na Fáída, „Ale tenhle by neměl mít žádný z nich!!“

„Nepoučuj muže!“, vzkřiknul zlostně směrem k Latífě, “Znám Korán!“

„Jen u Boha je vědění.“, odpověděla dívka klidným hlasem.

Byl vzteky bez sebe. Peklo je to, když ženy poučují muže. Je tedy v pekle! Ale proč? Odvážil se podívat na anděla. Jenže ten už tu zase nebyl.

„Kdo si myslíš, že jsi?“ Latífa mluvila útočně.

Sklonil se tváří k zemi a modlil se: „Bože dej mi znát, kde jsem.? Je-li ona anděl nebo Ďábel.“

Latífa se náhle změnila. Když viděla, jak se modlí, pochopila jeho nevinnost.

Vzala ho s něhou za ruku: “Jsme oba mrtví, a kde jsme, nevím.“

Podivil se té změně. Před nimi se objevila nebeská brána. Latífa se rozhodla vejít a byla vpuštěna. Fáíd byl znovu andělem zastaven.

        „Rozsoudím mezi vámi to, v čem jste se rozcházeli.“, pronesl slova Koránu anděl. Přilétl druhý anděl a přistál s burácením hromu. Svět se chvěl. Obrovský záblesk začal trhat lidská těla, ničit v půli i Fáídovo tělo, jako když trháš chléb. Hlavy se drtí o hlavy. Krev třísní skla autobusu, Sklo se vzápětí rozlétá na milióny rubínových sklíček. Jaká si cizí ruka bez těla se řítí do Fáídovi nohy a oba utržené údy se kutálí za autobus. Každý zvlášť a bez těla. Těla bez duše.

Fáíd sedí na silnici plné skla a kouře. Pozoruje zmatek. Křik. Vnímá hrůzu, jako ptáci vnímají silný vítr. Vedle něj sedí dívka a z ruku jí právě odlétá motýl s nejkrásnějšími arabeskami na něžných křídlech. A dívka Fáída nenávidí, ale anděl jí bere za ruku: “Dcero Al-iláhova, vstaň a modli se.“ A ona zdvihá ruce směrem k nebi a modlí se. Pak bere za ruku Fáída, aby mu pomohla vstát. Cituje Korán:

„A Bůh činí, co Jemu se zlíbí…Takto Bůh zbloudit nechává, koho chce, a vede cestou přímou, koho chce…

Ale Fáíd se s tím nechce smířit. „Jsem mučedník!“

Dívka stojí smutně a pozoruje jeho nový pád. Pustila jeho ruku a on zaplnil bílé sako změtí skáceného těla. Když se to samé opakovalo již po třetí a on se potřetí skácel, přijal Fáíd nabízenou dívčinu ruku s prosbou v očích a konečně vstal.

Kolem se shromáždilo mnoho lidí. Nejprve byli znetvoření, na kusy roztrhaní, bez očí a údů, ale pak se obraz změnil. Zatímco živí lidé sbírali jejich údy do pytlů, mrtví se mocí Boží skládali do své původní podoby. Stáli a mlčeli. Fáíd nejprve očekával, že mu projeví úctu. Vždyť je mučedníkem Islámu!

Mlčeli a nevěřícně si jej prohlíželi. Stará matka se hrbila pod tíhou smutku. Jakýsi mladý Evropan, měl zaťaté pěsti zlostí. Tomu se Fáíd nedivil, divil se však, že on sám nemá radost z mrtvého nevěřícího Evropana. Očekával by vítězný pocit. Jenže se spíše styděl. Evropan rozvinul zaťaté pěsti, uklidnil se a sepnul ruce v modlitbu: „Pane, odpusť mu. Nevěděl, co činí.“ Pak vzal za ruku mladou blondýnu,  svoji manželku, s níž si vyrazil na svatební cestu a odcházeli pryč. Jejich těla zrovna v tu chvíli dali hasiči stranou. „S těmi budou problémy.“, řekl živý policista hasičům, „Evropané si cení živých, více jak mrtvých. S těmi bude velký problém….“ A odklízeč mrtvol pokýval hlavou:“ Evropané se dívají na smrt jinak, nežli my. „

Fáíd dostal vztek a znovu se svalil na zem. Tentokrát přijal dívčinu ruku s povděkem. Nemusela to přece již učinit.

Z rozhlasu se ozýval smuteční hlas politika: „Nikdo nemůže založit islamistický stát vražděním děti, žen, ničením škol nebo univerzit, terorem a sebevraždami v autobusech….“

Fáíd měl chuť křičet: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět? Návrat ke skutečnému Islámu je naší nadějí. Věru, ať již zemřete, anebo budete zabiti, u Boha shromážděni budete! Život na tomto světě je pouze klamné užíváni. Nemůžeme přijmout umírněnou víru. Víra musí být jasná a průzračná.

Černovláska nepustila jeho ruku a vážně k němu promluvila: “Náš prorok byl seslán jako milosrdenství pro celé lidstvo.” Fáíd kroutil hlavou nad bláznivým překrucováním Koránu. Korán je statečný, ne zbabělý. Muhammad zabíjel své nepřátele z moci Alláha.

Mrtví lidé mlčeli. Každý z nich držel v ruce obrázky svých živých příbuzných. Mlčeli. Mlčí a hledí na Fáída. Bylo to Boží vůle, nebo jenom tvoje slepota Fáíde?

A Fáíd křičí: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět?“

A davu mrtvých lidí znovu a znovu odpadávají údy z těla a jejich oči se kutálejí po asfaltu a hoří a dívka znovu a znovu podává ruku Fáídovi, který opět spadl roztrhán na kusy. Po kolikáté už?

Jedna žena, docela obyčejná a prostá se otočila k ostatním: „Mám pět dětí. Nejsou už malé. Jsou muslimové, ale je pravda že někdy tak nežijí. Fáíd vše obětoval své víře. Přála bych si, aby mé děti měli více víry jako má Fáíd, ale na druhou stranu bych si nepřála, aby mé děti porušili Al-iláhův mír. Nezazlívám Fáídovi jeho víru, ale zazlívám mu jeho učitele. Naučili tě jenom půlce islámu.“

Fáíd zbrunátněl ze slov té ženy a kdyby měl rozbušky, znovu by jí nechal vybouchnout: „Alláh u Yahdika (kéž tě Alláh vede). Poslechl jsemsvého otce, jako Izák poslechl Abrahama.“

Žena jen mávla bezmocně rukama a mlčela.

Opálený, svalnatý evropan se rozhodl vyjádřit: „My Evropané máme už jenom málo idejí, máme málo víry. Je to náš velký hřích vůči Bohu. Fáídova víra je veliká a hodná obdivu. Musí však být pravá víra fanatická, slepá a hlavně jednosměrná? Copak nelze najít v Koránu i mír a dohodu? “

„A co Kristus, Váš prorok? Copak on dobrovolně za vás nezemřel?“, křičel Fáíd.

„Kristus nežádal žádné další oběti.“, odpověděl klidně Evropan, „Každý z nás si můžeme svobodně vybrat, zda jeho oběť přijmeme.“

Stařičký muslim, stojící už bez fotografií příbuzných, protože již žádné při své násilné smrti neměl, zašeptal : „Evropan si může vybrat a právě jeho přísně střežený individualismus je pramen jeho záhuby.“, Stařec se nadýchnul, protože se mu nedostávalo vzduchu a pokračoval k Fáídovi Koránem: „ Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají? “
Stařec sotva domluvil, jak popadal dech, pak se však hluboce nadýchnul a podíval se Fáídovi do očí. Dlouze a plně.
Fáíd poprvé sklopil zrak k zemi: „Vážím si tvého věku, ale… Nemůžeme přece přijmout jejich egoistický sebekult. Vždyť vlažní křesťané jsou záhubou světa a jejich Bůh je sám vyvrhne ze svých úst.“

Stařec vzal chlapce kolem ramen: „Fáíde, odpouštím ti.Žádná duše nemůže zemřít jinak než z dovolení Božího a podle zapsané a pevně stanovené lhůty.‘ A přece si myslím, že zabíjeních druhých, aniž by měli možnost se bránit, není Boží vůlí. Naši předkové bojovali muž proti muži. Tváří tvář nepříteli. To byl boj Boží.“

Faíd se zakabonil: “Myslím, že se mýlíš. Nemáš mi co odpouštět. Co jsem učinil, učinil jsem z Boha.“

Stařec se však nedal odradit: „ Odpouštím ti Fáíde, že jsi považoval náš i můj život za levný. Život je mně i Bohu drahý a vzácný. Je darem od Nejvyššího. Džihád znamená odolávat pokušení jednoduše řešit složité.“

A Fáíd podruhé sklopil svůj zrak k zemi a tiše namítnul: „Muslim nemůže zůstat klidný, vidí-li kolem sebe nespravedlnost a útlak.

Evropan kupodivu souhlasil s Fáídem:“ Souhlasím s tebou Fáíde. Člověk by neměl mlčet ke zlu. A to je důvod, proč nyní mluvíme k tobě. “  Fáíd se rozhorlil a obořil se na Evropana: „Jsem bojovník ve válce civilizací. Nevnucuji Evropanům Islám, ale bráním Islám před Evropskou zkaženou kulturou.“

Evropan znovu souhlasil: „Chápu to. Jenom válka mohla osvobodit Evropu od Hitlera. Proto ji křesťané vedli proti křesťanům. Jedině muslim může ubránit Islám. Ty sám se však nemůžeš schovávat za válku. Nemůžeš se skrývat za své náboženství. Do autobusu jsi vešel sám za sebe. Ty sám, za sebe, bys měl činit pokání.“

Stařec rozhodně zakroutil hlavou: „Činit pokání z víry nelze, Evropane! Snad z výkladu víry, ze Šarí, snad tam by mohla být nalezena chyba, stejně jako jsou chyby u vašich teologů, nikoliv však ve vašem  Písmu… Když lidé vykládají náboženství, mohou dojít svým výkladem až k omylu. Lidé ano. Alláh ne.“

Žena, ta obyčejná, rozhodila rukama: „Vždyť to povídám. Naučil ses Islámu s chybou. Ale i já ti odpouštím. Kéž by moji synové, získali tolik víry, jako jí vlastníš ty, Fáíde.“

Fáíd stále nerozuměl. Anděl jej tudíž srazil k zemi a Latífa, snědá dívka mu opět nabídla svoji ruku. Faíd ji odmítnul. Pozoroval jak dělníci jakési firmy, odtahují poničený autobus a jiní zametají ulici. Po nějakém čase nebylo znát, že tu došlo k výbuchu. Lidé znovu spěchali, lidé znovu pili kávu, lidé se opět modlili. Město se vrátilo do svého původního tempa. Fáíd si kladl otázku, zda vyhrál bitvu, nebo jí prohrál. Je jeden vyhozený autobus vůbec bitva? Neměl stařec pravdu? Neměl by lepší pocit, kdyby stál proti nepříteli, který by se mohl bránit? Kdyby bojoval tváří v tvář? Jeho spolucestující zmizeli. Objevil se anděl a vyzval jej, aby se postavil na nohy. Pak je vynesl na vysokou horu a ukázal mu všechna panství světa: „Podívej se, jak levný je život.“

A Fáíd uviděl zubožené dělníky v dolech. Viděl hladovějící děti v Africe. Viděl muže a ženy, kteří sice měli hojnost, ale za cenu ztráty skoro veškerého času na skutečný život. Fáíd poté uviděl bohatého muže, jež měl, na co si vzpomenul. Veliký palác a mnoho žen, nejvybranější pochoutky a nejskvělejší víno, a viděl toho muže, jak pláče na svých polštářích a hořekuje k Bohu, kvůli své samotě. A uviděl ženu, jež rozdávala tělesnou lásku několika mužům za den, a uviděl její duši zarostlou plevelem. Uviděl fíkovník plný zralých fíků a uviděl i uschlý fíkovník. Kolik dní, tolik různosti. Kolik lidí, tolik originálních osudů.

„Sjednotíš hvězdy do jedné?“, zeptal se anděl, „Ačkoliv je smrt spravedlivá, přece dosud nestmelila život. Ani tvoje smrt, ani smrt těch ostatních nezměnila směr řeky. Voda vždy poteče dolů. Vrhneš-li kámen vodě do cesty, obteče jej. Tisíce vítězných bitev, nikdy nezabránily novým a novým válkám. Tvoje největší bitva je teprve před tebou.“

A Fáíd se ocitnul na jiném místě ve městě. Uviděl svého staršího bratra Mahdíma, jak nasedá do auta plného výbušnin. Auto se pomalu rozjelo. Fáíd si sednul vedle svého bratra a promluvil na něj: „Neměl bys dát nepříteli šanci na konverzi? Neměl bys mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?“

Mahdím neviděl svého bratra, ani neslyšel jeho hlas. Avšak uslyšel hlas svého svědomí: Neměl bych dát nepříteli šanci na konverzi? Neměl bych mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?“

Avšak druhý hlas, hlas jeho mysli odporoval: „Už byli varováni. Copak neznají džihád? Copak neví, že jsme domem války? Copak neslyší od rána do večera hlas našich duchovních vůdců? Kolikrát si už mohli ověřit věrolomnost křesťanské kultury. Nelze čekat do nekonečna. Nepřijali islám a slouží americkým penězům. Zaslouží smrt. Zaslouží osvobození z kultury zla.“

Fáíd namítnul: „Jedna zdemolovaná policejní stanice, nezastaví dým z cizího světa.“

Madím namítnul, že vzdát se bez boje, je stejné jako vzdát se Muhameda.

Fáíd citoval Korán: „Rozdávejte na stezce Boží, nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají.“

Madím odporoval Koránem: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a kteří neuctívají náboženství pravdy.“

Fáíd vyslovil slova Koránu: „A nehodí se, aby věřící zabil věřícího…“ 

Madím mávl rukou, jakoby odháněl zlého ducha. Zmáčknul pedál plynu a řítil se ke svému cíli. Co by řekl svému otci? Otec je svatý muž! Myslí na Islám více jak na svoje děti. Stejně jako Abrahám. I ten byl ochoten vzdát se svého syna, kvůli svému Bohu.

Rozhlas druhý den hlásil další ztráty na životech. Pět zabitých policistů a šest těžce zraněných. Komentátor na závěr dodal: „Namířená zbraň však ještě nikdy nezměnila lidská srdce. Modlete se za své bratry a za mír.“

Ještě ten den bylo slyšet modlitby z celého Islámského světa: „Dej Pane, ať není Islám zbaven svého míru.“

Anděl dál vedl dialog s oběma bratry. Brána zahrady byla pro ně zatím zavřena. Čekali na svého otce. Teprve pak bude diskuze dokončena. Bude sečteno dobré a zlé. Oba andělé se pak poradí.

Můj stín za mnou

Kriste jsi stále se mnou.

Jsem to já, kdo tě často nevidí,

jsem to já, kdo tě mnohdy neslyší,

jsem to já, kdo otáčí se zády.

Kriste jsi stále se mnou.

Trpělivý, shovívavý a skromný,

nevnucuješ se ani neprosazuješ,

nenapomínáš, ani neopovrhuješ.

Kriste jsi stále se mnou.

Jsem to já, kdo tě často nevnímá,

jsem to já, kdo se mnohdy odvrací,

jsem to já, kdo nechává tě za sebou.

Kriste jsi stále se mnou.

Kdy se naučím být ti bratrem?

Kdy tě přijmu k sobě domů?

Kdy se naučím zeptat se ?

Pokukuji po očku, zda se nezlobíš.

Mrkáš na mne šibalsky

protože víš, že jsem vděčný za tvůj stín.

Bylo by strašlivé o svůj stín přijít.

 

 

 

Ó radosti

V jesličkách s křížem

mezi radostí a smrtí je

slunce zamčené ve stínu soch.

Mezi láskou a strachem

ptám se na úsvitu

zda slova modlitby hojí mou duši?

Bože jsi Synem, kterému jsi Otcem?

Trojím tajemstvím prý otevíráš čas?

Rukama sáhnout si do srdce

pro dítě v plenkách

a v teplém chlévu

zemřít celému světu.

Radosti kolik máš vlastně podob?

Pour féliciter

Vojín

Jsem obyčejný vojín
generála Ježíše Krista,
co brzo ráno vstává
a dává se do boje.
Večer si pak k raportu
připravuje své neúspěchy
a říká, že udělal jenom něco,
z toho, co udělat měl.
Jsem moc rád
že můj velitel
mne zná osobně
jménem.
Jsem jen jeden z vojínů
v dlouhé řadě,
(která se nikdy neudrží
úplně v jedné linii.
A naše stejnokroje
se vyznačují častou
jinakostí).
Zvláště večer s ním můžeme
lidsky a neformálně
popovídat.
Společně mu zpíváme
při mši a pochodujeme
s Otčenášem na rtech.
Jak bych to jen řekl?
Máme svého velitele
fakt rádi.
A to je tak asi všechno.

voják kristův3