Extrémy v loužích slz.
Zjednodušili život až k nežití
ničili zlozvyky až ke smutku
přestali sebevnímat až do své smrti
Nejedli až do přejedění
nepili až do bezvědomí
čekali s důsledností
až se jejich malý svět očistí.
Každý puntík vybarvili.
Každou nedůležitou věc
nafouknuli k prasknutí.
Fanatismus skrývá za horou
maličkostí
jeden velký nedostatek :
Prázdné místo
po ukradeném srdci.
ráj srdce
Ztracený ráj
Pár dětských snů a přání.
Držet se mámy za ruku
Proplést mlčky dlaně
V květnové políbení.
Ztracený ráj.
Pro kletbu předků
skrze temnou noc trestu
Pára nad údolím řeky.
ukrývá tajemství.
Ztracený ráj
Svitla naděje.
Třesoucí rukou
rozhrnout světlo.
V poslední chvíli
srdce mé puklo
Ztratil se ráj
Pozlátko babího léta
Číše s mrtvou vodou.
Pověz mi Bože
Kde živá voda vytéká?
Jen špitnul jsi
Tvé srdce je ztracený ráj.
V jednu vteřinu se modlí zhruba 3 miliardy lidí.
Přál bych Bohu alespoň vteřinu ticha
Jen jednou musel mlčet,
až to bolelo, až sténal Duch
Rukama svíral ústa k nevýkřiku
slyšel nejsmutnější slova, co kdy zazněla :
Eli, Eli, lama zabachtani?
A ticho bylo jako ostří meče
Andělé se saxíkem
Něco. Něco a já nevím co.
Cosi – duši mou kosí.
Něco. Něco a já nevím co.
Pomozte mi prosím.
Prosím.Modlím se a nevím
Bůh asi doma není.
Prosím. Modlím se a nevím
Zda mou duši změní
(rozvláčně až ke clasic old jazz)
Já zpívám blues o ničem
Zpívám jej pro nikoho
Já zpívám blues o ničem
Zpívám blues
o prázdný láhvi, o lžíci bez talíře,
o rukách mý mámy,o holce bez halíře,
a pánovi co v kostele se nudí
Někde. Kdesi. To já netuším.
Mají záznam o mý neduši
Kdosi. Kdosi s chladnou tváří
píše na ní černou retuší
A přece jsou prý kolem andělé
a pracují i když je neděle
A přece jsou prý u mne andělé
a chtěj být moji přátelé
(radostný hlas a clasic old jazz)
andělé u nás na schodech,
banjo, saxíci a jazz
andělé u nás na schodech
zpívají blues
o víře, o smíchu, o kráse,
o pravdě,o lásce co nikdy nevzdá se.
o Kristu,o pláči z radosti
Ruce. Ruce mám vzhůru.
Dlaně – k Božímu trůnu
Chválím. Ze srdce chválím
blues od ničeho k něčemu
andělé u nás na schodech,
banjo, saxíci a jazz
andělé u nás na schodech
zpívají blues
o víře, o smíchu, o kráse,
o pravdě,o lásce co nikdy nevzdá se.
o Kristu,o pláči z radosti.
Koupu se v nočním snu.
Stromy se objímají
měsíc však zemi neobejme
Proč?
Pro malost člověka
Hvězdy se pitvoří
jak fakíři strnulí
vílám k pobavení
Maličkostí je vždy hora
jak borůvek
v hrnku s puntíkama
Ve snu
víly na kořeny nelehají
ale když milují
objímají i stromy
Špehuji je v nočním lese
dýchám jejich šeptání
Dělají, že o mě neví
ale ta, co mne políbila
když na ni padl los
na sto let má dovybráno.
Škoda. byla skvělá.
Ptáci na ní řvou
když hvězdy zhasíná
ale srdce jí září červánkem.
Asi jsem jí nebyl nemilý.
Slétám domů rozechvěn
v podobě havrana
denní vítám kuropění.
Den jako výbuch
zničil všechny sny.
Je neobyčejné že mohu být s Vámi na světě
Díky!
____________________________________________________
Jsme jen obyčejní lidé, co Beránka jedí
v kostelech se modlí za větší pohodlí.
Já chtěl bych najít víc, vidět z výšky nebe
Co naplat! Vidím jenom sebe.
Sebejistí sebe povyšují sebejistou vůlí
všem tvrdí hlasitě, že jim je dáno zhůry.
Slunce skvěle svítí a déšť padá z nebe
na chytré i hloupé , na mne i na tebe.
Jsme jen obyčejní lidé, co milují lásku
co milují sebe a občas milují i tebe.
Je neobyčejné činit pokání v čase veselí
Je neobyčejné dávat když nic nemáme
Je neobyčejné mít naději, když máme vše
Je neobyčejné milovat, když nejsme milováni.
Neobyčejné je to, že já můžu být s nimi.
Díky!
Ani letos jsem to nestihnul.
Ani za padesátý pátý rok.
Ani nikdy předtím.
Ani letos.
Vysledovat otevření kvítků
Nikdy jsem to nestihnul
Ani letos
Chytit čas do klece
Ani letos
Asi umřu ve spěchu
Doufám – až to přijde
že se najde dobrák
který mne upozorní:
Zastav se – už jsi mrtvý!
Nikdy jsem to nestihnu
Zalehnout k pomněnce
Ani letos
Jak se otevírá
Ani letos
A to už jsem dost starý na to
Abych využil alespoň jednou šanci
No a co má být?!
Třeba to budou dávat v televizi.
Je nás víc, co bojíme se letů. Je nás víc, co kašlem na ruletu. Než prohrát, raději nehrajeme.
Jsi krásná, když létáš v povětří a směješ se všem chodcům. Máváš po
výšeně na tramvaje, co musí jet(i když nechtějí). Jak rád bych byl s tebou, ale bojím se opustit pevnou zem. Jsem spoután sám sebou. Držím se ponížení a otáčím se za tebou. Jak krásně létáš v povětří. Rád bych byl s tebou, jenže se bojím. Je nás víc, co bojíme se letů. Je nás víc, co kašlem na ruletu. Než prohrát, raději nehrajeme.
Každýho dne je škoda. Každýho dne bez lásky. Ty jsi jiná. Jsi krásná, když létáš v povětří. Štěstím pomazaná.
Možná by pomohl balón a kámoš s horkým vzduchem. Možná by byl pro. Ale možná taky ne. Je nás víc, co se bojíme letů. Jak rád bych byl s tebou, ale bojím se opustit pevnou zem. A nebo pilot s malým letadlem? Nemůžu do našeho vztahu tahat další chlapy. S chlapama se dá jít na pivo, ale nemůžeme všichni za tebou. Jsi krásná, když létáš v povětří. Z lásky mávám křídly jako zběsilý.
Z lásky křídla stvořený. Z lásky. Z perutí touhy. Jsi krásná, když létáš v povětří. Takhle jsi to nějak viděla, zasněná a plná touhy. Letět ve dvou a rozpustit se sluncem. Takhle nějak se ti to zdálo. Splynout v jeden stín. V duhu do půlkruhu. Vítr nás spolu svine v jedinou kapku duše. A pak si dáme ruku pod polštář, abychom si odpočinuly. Miluji bouře tvýho těla. Jsi krásná když létáš v povětří mých snů.
Je nás víc, co bojíme se letů. Je nás víc, co kašlem na ruletu. Než prohrát, raději nehrajeme.
Človíček je ten, kdo si je vědom své malosti
Malý člověk bývá velký svojí duší.
Človíček.
Může mít kapka vody v moři svoji identitu?
Může žít zrnko písku v poušti samostatně?
Může být človíček uprostřed Evropy opravdu evropanem?
Může mít drobný peníz v peněžence opravdu hodnotu mé práce?
Je den mých narozenin opravdu středovesmírem narozených?
Je to jenom klišé, tvrdit, že jsem sám uprostřed lidí?
Je to jenom přetvářka, když miluji, ale v koutku srdce myslím na sebe?
Je to vynucená radost, když jdu se Švejkem na pivo?
Není to přece jenom drzost, že mne děti pouští sednout v tramvaji?
Není to přece jenom pravda, že jsme otroci, co spoutávají sami sebe?
Není to přece jen tak, že náboženství vymysleli ateisté, protože neznali odpovědi?
Není to přece jenom tak, že po smrti mi bude mnohem lépe, protože budu žít v jistotě?
Doplazil jsem se jako turista na jeden z mnoha kopců v Izraeli.
Seděl tam nějaký chlápek a povídá:
Blahoslavení chudí duchem, protože jim patří nebeské království.
Tak jsem si sedl, vyndal bagetu se sýrem a začal poslouchat.
I malý turista může mít velké štěstí.