Od poslední velké návštěvy

Uź dlouho nedostala Praha

tak velký dar

Sám Kristus přijel s tváří mladých

a tisícem odstínů mladé lásky

face to face

tisíce tváří Pokoje a Radosti

malované mistrem Theodorikem

Giottem, Rafaelem a Rubensem

malované Škrétou a Brandlem

záře z temnost chrámů

a všude Kristus z Taize

se svíčkami v rukou

světélka naděje, se zpěvy andělů

že ještě Kristus žije

Sám Kristus přijel do Prahy.

děkujeme, Bože děkujeme.

(O setkání Taizé v prosinci 2014)

 

 

Velký pátek

Citace

Ponořit se do ticha kostela

až k širé smrti

pod prázdným křížem

se všemi co touží

žít.

Otevřít dlaně k pustině

nemít už nic

a sebe už nevlastnit

od  srdce odevzdat

klíč.

A doufat že klíčí naděje

z kořínků víry

že láska je silnější

z přání zase s Pánem

 být

 

Nicotné pusto až k smrti

v kostelech bez Pána

je důvodem k radosti.

včera tu  byl – budeme zas

žít

Prázdnota je potvrzením plnosti

smrt je důkazem života

Hrob je výsledkem početí

Tmu střídá světlo.

Slyšíš co v dáli tiše zní?

Andělé už zpívají

Ohrada

Doporučujeme


Černý zářící hřebec. A já malý , ale slavný krotitel, kterého si půjčovali stáje , jako odborníka. Už vím, že jsem prohrál. Na otázky lidí z vedení stáje, jsem poslední dny jenom smutně odpovídal: Dejte mi ještě čas.

Je ráno. Kuropění sotva začalo. Všichni spí.

Už nemám čas , přišel jsem se rozloučit. Vedení stáje mne propustilo. Shovívavě i radostně. Přece jenom to není takový machr jak se o něm vypráví.

Otevřel jsem ohradu a pokořen až k pláči jsem zůstal stát na jejím okraji. Hřebec byl na druhé straně a obezřetně mne pozoroval.

To není kůň, to je člověk, pomyslel jsem si.Nezkrotný, svobodný, silná osobnost. Po mnoha týdnech mi připadal jako člověk, který nikdy nikoho neposlechne, dokud se proto sám svobodně nerozhodne. Četl jsem v jeho velkých hnědých očích, že mne chápe ale i to, že se mi vysmívá. Sotva jsem udělal další krok začal jančit jako pokaždé, vyhazovat nohama, frkal varovně z nozder. Odkrýval své zuby.

Vlez mi na záda, zabručel jsem a posadil se. Vlez mi na záda. Nechci tě už krotit. Ani už nesmím.Propustili mne. Vyhrál jsi. A co má být? Přijímám výhry i prohry.

Kůň se rozběhl a minul mne o pár metrů. Prach zvířený z jeho kopyt na mne dopadal, jako výzva k boji. Ne už tě nebudu k ničemu nutit. Nebudu tě už ničemu učit.

Zastavil se asi deset metrů ode mne. A kýval nejistě hlavou.
Najednou se mu zablýsklo v očích a vydal se k otevřené bráně. Hrome. Zapomněl jsem jí zavřít. Úplně mne to ohromilo. Má jen pár kroků ke svobodě. Za ohradou jsou louky, lesy, jezera.
Ztuhnul jsem , tak že jsem se ani nepohnul. Opustili mne síly. Nejen , že jsem ho nezkrotil, já ho pustil na svobodu. Cizího koně, jsem nechal utéct. Nejen, že nedostanu plat, ještě budu do konce života dlužit pár miliónů. Arabský hřebec vyšel z ohrady a začal se pást.
Vstal jsem a vyšel také. Nebudu ho honit. Nedá se chytit. To nemá cenu. Vyšel jsem stejně jako on z ohrady vydal se na návrší. Blíž k vycházejícímu slunci. Lehnul jsem si a zavřel oči. Cítil jsem chlad ranní rosy. Cítil jsem osvěžení nového dne. Chtělo se mi umřít a tohle by byla ta pravá chvíle.

A pak….

A pak jsem ucítil jeho nozdry na své tváři. Cítil jsem pach z jeho úst. Ten kůň mne políbil. Otevřel jsem oči a spatřil ty jeho. Vesmír hnědých očí s černým nekonečnem.
Jakoby říkal : Hele neblbni, vždyť já tě mám rád. Byla to přece dobrá zábava ne?
Když jsem vstal, uskočil stranou.
Šel jsem zpátky do ohrady a po tváři mi tekly slzy.Hřebec šel totiž za mnou. Jeho hlava kousíček od mé. Zavřel jsem ohradu a sedl si. Přišel ke mně a něco mi šeptal do ucha. Nevím co říkal. Ale ani Mozartova hudba, kterou miluji , nikdy nebyla krásnější. Šeptal mi svá slova o koňské lásce, koňské svobodě, o právu být individualitou, o jedinečné identitě. Máme na ní právo všichni. Muži, ženy, děti, i koně.

Zdánlivě úvod nesouvisí. Je o právu na vlastní identitu. Je o tom, že každý z nás máme svůj osobní vztah s Bohem. Jedinečný. Nesrovnatelný.Říkám-li Bůh tě miluje. Pak miluje právě tebe, pro tebe, kvůli tobě. Jsi jedinečný a Bůh tě miluje.

Mým krédem poslední rok je text 2 Korintským 3:17 Ten Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda.

V Praze

Jako moře

jako moře jsou turisté v Praze

lehký příboj na Kampě

teplý proud po Karlově mostě

dravá řeka v Karlově ulici

Orloj skála  obdivná

Jako moře

jako moře jsou turisté v Praze

a tak raději hledím

na Pijáka absintu ve Slávii

a s dvojkou bílého uvažuji

že každý z lidí má svůj osud

každý svoji radost i bolesti

a všichni jako vlny v moři

plujeme k návratům

do Boží náruče

Jako moře

jako moře jsme v jeden oceán

spojení

aniž o tom vůbec víme.

[10.9.2011 v Praze ]

A jejda dějiny !

Stroj času tiká  jako kyvadlové hodiny v obýváku. Pomalé tik a za chvíli tak. Z jiného úhlu pohledu se dějiny odvíjí jako zrychlený film. Čas rychle střídá jaro, léto podzim, zima, dětství dospělost stáří. Ještě před pár stovkami let neexistovali cesty, domy byly dřevěné, tu nějaký Germán, tu nějaký Slova. Občas šarvátka. Každodenní starost o chleba. Zdá se výhodné mít panovníka. Je bohatý, může si dovolit platit vojáky, je to náš ochránce. Pro první Přemyslovce se začínalo zdát být výhodné, sjednotit poddané vírou. Nejprve Němci z Mohuče, později Cyril s Metodějem z Byzance. Ať si lid vybere. Latinskou mši nebo Slovanskou…. A o pár století později: Ale. Ale . Ale. Zdá se, že kromě panovníka, panuje i bohatá šlechta. Ale . Ale. Dokonce i církev má velké slovo. Lidí přibývá a přibývá problémů. A tohle ne. To tedy ne. V církvi nechceme nešvary. A to ne to tedy ne. Panovník si dělá příliš, co chce. A ti jeho rádcové! Hrůza pomyslet jak myslí jenom na sebe. To chce válku pánové. Trochu se poprat a hned bude veseleji. trochu přemístit zatuchlé majetky. A heleme se. Církev už vlastní třetinu polí. Dostala je od zbožných lidí. To je sice pravda. Ale tohle jsme si nedomluvili, aby nám konkurovala. My, král, jsme si ji pozvali, aby lid stmelovala, ale aby poslouchala mne a ne nějakého Krista či Papeže. Všechno má být podřízeno králi. Hojta, hojta, hojta. Tohle ne , panovníku, to ne. My nechceme být závislí na laicích, na lidech, my patříme Kristu. A tak tedy do boje. Tvoji kamarádi budou s tebou. Moji kamarádi budou se mnou. Ať se děje vůle Boží. Kdepak vůle Boží, volá mnich. Bůh nebere svobodu, ale dává. Co zasejete, to sklidíte. No vida, že to jde. Pár Josefínských regulí a špetka Marie Terezie a už je zase rovnováha. A to ne. My chceme žít, volá šlechta. My chceme dál mít pracovní síly zajištěné. Pryč s městy, pryč s továrnami. Dělnická třído, to si přece nenecháš líbit. To tedy ne. Internacionála. Spojte se. A hele to je něco. Kulomet, tank a letadlo. Páni to jsou bitvičky. A těch mrtvých. Lidojedi by měli zásoby na celý život. Pár miliónů lidí sem. Pár miliónů lidí tam. Však se narodí noví. A hele : černých je víc jak bílých. To bychom jim mohli otrokářství oplatit, co říkáte? A křesťanů už bylo taky dost. Co takhle muslimství? A já vám na to kašlu. Neblbněte. Vždyť to jsou také lidé. Víš co , já jdu na pivo. A vy pojďte také. Vždyť je život krátký.

Boháč a chudák

Z cyklu zamýšlení

Dřevorubec z Velhartic slíbil významné osobnosti (v sedmdesátých letech dvacátého století), panu Werichovi, naplnit dřevník naštípaným dřevem.Pila a sekyra srostly s rukou dřevorubce, protože pracovaly neúnavně celý den. Zpocený a utahaný dřevorubec hlásil večer panu Werichovi: „Mistře, jsem s prací hotov.“

Pan Werich děkovně pokýval hlavou a zeptal se: „Kolik jsem dlužný?“

„Co dáte mistře.“

Mistr se usmál a dal mzdu za pouhou jednu hodinu práce.

Dřevorubec udiveně poděkoval a odešel s rukama svěšenýma podél těla. Pilu a sekyru skoro vláčel po zemi.

Druhý den se po celých Velharticích šířila zpráva, že pan Werich je lakomý, jako ostatně všichni bohatí lidé.

Zamysleme se nad příběhem pomocí otázek:

Smluvil si dřevorubec cenu dopředu? Kdo měl tu čest určit cenu za práci? Nebyl to nejprve chudák c a teprve až pak boháč? Proč dřevorubec neřekl: ‘to je málo pane Werich!‘. Jakou roli hrála životní zkušenost obou smluvních stran? (Pan Werich byl zvyklý, že si každý člověk je vědom své ceny a ceny své práce. Pan dřevorubec byl zvyklý, že cenu práce určuje komunistická strana a vláda a že jako člověk je pouhou součástí socialistického lidu.)

Ptám se sám sebe zda znám svoji cenu. Zda jsem ochoten bojovat sám za sebe nebo chci aby za mne rozhodovali druzí.

Manželé

Z cyklu zamýšlení

„Chutnalo ti ?“

„Miláčku vaříš skoro, jako moje máma“

„Jenom skoro?“,zatvářila se novomanželka smutně.

„Ona nevařila sojové maso.“

„Sojové maso je zdravější“,namítla novomanželka.

„Asi ano.“, zatvářil se manžel.

„Ty bys jedl jen prasata,“ zaútočila žena.

„Sojový maso chutná jako toaletní papír.“

„Takže ti to vůbec nechutnalo!“, zlobila se jeho nová stará, „Vrať se ke své mámě.“

Muž se zakabonil : „Nejsem zvyklý, aby mne někdo poroučel“

„Jo. Ty jsi jedinej na světě! ,“ zakřičela jeho nová satorie.

“ Neřvi na mně kráčmero. Takovejch jako si ty najdu na každým rohu!“, zařval na ni její starej.Třísknul dveřma a šel na pivo.

Žena už ležela , když se vrátil.

Vlezl si do postele a pomalu sunul nohu pod její peřinu.

„Máš mě rád?“zeptala se. Hned jí to divoce dokázal.

Revoluce 1989 (Psanci české země spojte se)

Z cyklu zamýšlení

Revoluce ustřelila zámek otroctví.

Mozek osvobozen.

Mozku dělej si co chceš. Je svoboda.

Otroci si mozek dlouze prohlíželi. Snažili se ho prodat. Nešlo to.

„Co s tím máme dělat?!,“ptali se.

Všichni krčili rameny: „Dělej si co chceš.

Ptal jsem se lidí: „Jak žijete , po revoluci?“

Jeden mi vyprávěl:“ Dal jsem si ruce do kapes. Koupil jsem si pár knížek. O Masarykovi. Líbilo se mi, že byl pro lidi.“

Šel jsem za jiným a povídám mu: „Jak žiješ po revoluci? “

A on řekl: “ Zakrnělou duši jsme oblékli do barevných sak.“

Ptám se dalšího : “ Na co myslíte?“

Odpověděl:“ Na to kam tě mám nakopnout! Dřív jste museli držet hubu, pisálkové.“

Na lavičce seděl děda a povídá:“Na co myslím? Holenku, na to už jsem starý. A co vy mladí ?“

„Jsme moc mladí, “ odpověděl jsem.

„Co tomu říkáš Jane Masaryku?“

Otočil se a usmál se : “ Znáte tenhle vtip? V jednom městě žil Čech, který nikomu nic nezáviděl….“

Květinu si uložil ke spánku.

Poslušně hlásím pane feldkurát, že jsem zase ožralý jak prase.

A něco vám prozradím:

Češi znovu ,jak otroci, bijí o mříže.

Ecce Homo

Z cyklu zamýšlení

Nemohl jsem v mrazu nastartovat auto.

A víš co se stalo? Věc neuvěřitelná.

Našel se Čech, co sám od sebe nabídl pomoc.

Řekl drsně, aby nebyl považován za slabocha: “ Máš lano?!“

„Mám.“

„Tak si ho přivaž“

Neřekl kam. Poznal jsem, že nemyslí na krk .

Muž vzal lano, přidělal ke svému autu a pak mne roztáhnul.

Rozvázal lano, pustil jej na zem, neohlédl se a odjel.

A já o pár ulic dál uviděl chlápka co nemůže nastartovat.

Zastavil jsem a řekl :“ Máte lano?“

„Mám“

„Tak si ho přivaž.“ , zabručel jsem. Nemyslel jsem na krk.

Když se z jeho výfuku začalo kouřit, odhodil jsem lano a ujel.

Pevně věřím, že muž o pár ulic dál zastavil a řekl :“ Máš lano?“

Pod mrazivým příkrovem nás hřála naše srdce.

Chci slyšet Mozarta

Z cyklu zamýšlení

Když mám jistotu, nedostává se mi pochybnosti. Mám-li pochybnost, přál bych si více jistoty. Jsem-li smuten, chci se radovat. Směji-li se , stydím se za povrchnost.V domě smutku myslím na život. Mám otázku. Je přeměna housenky v motýla vůbec smrt? Z gotickém chrámu je cítit kadidlo všech jistot a pochybností. Pláč i chvály. Schválně pláči, abych udělal radost slzám. Směji se, abych zakryl smutek. Nemám důvod být smutný a nemám důvod se veselit. Mám otázku.Kdo zavlaží uschlou ;naději? Živá touha? Žízním studánko, žízním. A ty hudbo hraj. Ať zapomenu. Ať se těším.