Z cyklu zamýšlení

„To co jsem viděl a slyšel, to mohu říci, ale nemohu popsat, co jsem cítil“,šeptal muž zhroucený na soudní židli, s hlavou hluboko v dlaních.

„Pane svědku! „, řekl unaveným hlasem soudce,“Pane svědku, nemůžete mluvit z místa pro předvolání. Musíte předstoupit před soud.“ Pak pokynul oběma strážníkům, aby jej podepřeli a přivedli k místu pro svědectví. Přinesli ho i se židlí.

„Pane svědku, prosím popište, co se stalo.“

„Se vší úctou, kterou mám k vašemu soudu, to nejde.“

„Pokuste se.“ Pokynul soudce a jeho ruka vystřelila směrem k muži. Do muže pronikala energie, stejně jako ocelový vrták proniká do měkkého dřeva.

Muž se ocitl v bublině záře, jež jako batyskaf obepjala jeho tělo, a plný síly se vznášel kousek nad podlahou. Jeho oči se rozsvítily, jako se rozsvítí reflektory, po zapnutí.

„Z počátku to bylo hrozné, zdálo se mi, že vše kolem mne zemřelo. Ale to bylo…bylo to jen zpočátku, pak jsem byl ujištěn, že se nic nestalo, nic se nezměnilo, vše zůstává při starém. Musím říci… potvrzuji přede všemi a pod přísahou, že život funguje, probíhá dál… tak jak to bylo a má být.“

„Děkuji to stačí.“ Ruka soudce klesla a bublina kolem svědka zmizela. Zhroucený na židli, klesnul ještě hlouběji, jako by už nežil, jako by umíral, jako když splaskává pouťový balónek. Stráž jej odnesla i se židlí.

Soudce klepl kladívkem: „Další svědek.“

Všichni další svědci svorně dosvědčili, že ona souzená událost, nijak neovlivnila jejich životy. Vše probíhá dál, jako i před tím.

„Obžalovaný Nietzsche, předstupte před soud a zopakujte, co jste v inkriminované době prohlásil.“

„Prohlásil jsem, že Bůh zemřel.“

„Všichni svědci této události však proti vám svědčí, že po vašem výroku se nic zvláštního nestalo, nikdo nic nepozoroval. Mohl byste se k tomu vyjádřit?“

„Bůh pro ně zemřel již před tím. Pro mě zemřel právě v tu chvíli. Pro někoho teprve zemře.“

„Váš současný výrok dosvědčuje totéž. Ačkoliv Bůh zemřel, stále žije. Ačkoliv jste tedy souzen pro váš výrok, že Bůh zemřel, zároveň jste osvobozen od soudu, neboť Bůh nezemřel, jak jste mylně tvrdil. Tímto uzavírám soud Nietzsche versus Bůh. Verditkt zní : nevinen.“

Když Nietzche odcházel ze soudní síně, otočil se a hrdě prohlásil : „A přece zemřel.“

(z cyklu Zamýšlení Matouš 18 kapitola)

Kvalita společenství lidí je závislá na vlastnostech lidí, kteří jej utvářejí.

Jediný srdečný člověk může navodit atmosféru důvěry. Jeden štědrý člověk spustí lavinu radostného dávání. Jeden nepoctivec dokáže rozbolavět celé tělo. Jeden sobec vytvoří z velkorysých lidí škudlily.
Někdy se pohoda pokazí. Zamračí se. Zabouří. I ta nejkrásnější krajina zažije občas vichřici. Pro společenství je důležitá pokora. Ta umí napravit škody způsobené nenadálým výbuchem nepohody.

Snaha o nápravu však může vyjít naplano. Srdce zamrznou. Došla energie. Došla pokora. Prostě to nejde. Tehdy zavolejte na pomoc církev. Církev má moc svázat i rozvázat. Když zamrzlá srdce roztají a dohodnou se, mohou ztvrdit svoji vůli modlitbou. Tím sváži svoji dohodu před nebem.

„Pane kolikrát mám odpustit?“, zeptal se Petr.
„Kolikrát ti odpustil Bůh?“, zeptal Ježíš, a dodal :„Je lépe zbavit se zášti, nepřátelství, nenávisti. Je lépe vejít do života zmrzačený, nežli být s vavřínem vítěze, hozen do věčného ohně. Ale nebojte se. I kdyby se vám nepodařilo odpustit. I kdyby jste zbídačelí zabloudili, nechci abyste zahynuli. Budu po vás pátrat a dáte-li se najít, budete-li naslouchat hlasu pastýře, odnesu vás v náruči zpět.“

Mnohokráte jsem slyšel moci chtivé lidi vyzdvihovat církev, jako Pána nad lidmi.“ Cokoliv svážeme na zemi, bude svázáno i v nebi.“, volali nepokorně a zdvihali varovně prst.. Až budou pyšní velitelé nad druhými skládat účty, možná uslyší : „Služebníku nešlechetný, celý dluh jsem ti odpustil, neměl jsi se i ty slitovat na druhými, jako jsem se slitoval já nad vámi?“

- (z lat. beatus -šťastný, blažený a facere učinit)

(cyklus zamýšlení nad Biblí)

Když Ježíš kázal Izraelitům na hoře díval se na každého jednotlivce jako na budoucí úd svého těla (1.Kor5:15). Z jakého úhlu se, ale dívat na smutný stav chudoby, bezmocnosti, hladu, pláče? Jak se vyrovnat s podvědomou závistí vůči bohatým a spokojeným ve světě?

Ježíš prohlásil:

„Jste učiněni šťastnými, blaženými. Blahoslavenými. Proč? Patří vám nebeské království. Budete tím potěšeni. Obdržíte zemi, jako místo o které se budete moci starat. Budete nasyceni spravedlností. Obdržíte nezasloužené milosrdenství: uvidíte Boha a sami budete patři do Boží rodiny. Dneska to ještě nechápete (a ani později, až budete trpět pro spravedlnost, pro mé jméno, až budete zažívat na svých tělech to, co prožívali proroci, to ještě plně nepochopíte). Je to proto, že hmotné záležitosti mají pro hmotného člověka větší význam, nežli duchovní záležitosti. Až pochopíte Duchem duchovní záležitosti , pochopíte i malý význam věcí tělesných.

Jsem rád , že jsem přestal začátek Horského kázání chápat jako výzvu k chudobě, mírnosti, k dobrovolnému utrpení, k falešnému utěšování druhých odměnou, jako výzvu k trpitelství a sebeobětování se, jako nejvyšší projev loajality. Mé srdce je nyní potěšeno pochopením cesty , která vede ke štěstí. Je to cesta duchovního společenství s Kristem, jehož jho je lehké a příjemné, jehož společenství je občerstvující. Jsem rád, že už mne nestraší cesta tělesných zásluh, výkonů a nekonečných lidských snah. Těší mne skutky konané na základě víry a lásky Kristovy.

(cyklus zamýšlení nad Biblí – Matouš kapitola osmá)

Bar enaša, znamená aramejsky Syn člověka. Bar enaša prohlásil, že jho je snadné a jeho břímě lehké. Trochu mne tedy zarazilo drsné prohlášení vůči žadateli a následování.

„Mistře, půjdu za tebou, kam ty půjdeš, půjdu i já.“

Odpověď mistra volně převyprávěná : „ Chceš mne následovat? Staň se bezdomovcem a nech své příbuzné, ať se postarají o pohřeb tvého otce.“

Musel jsem si nejprve dočíst celé evangelium, abych si mohl tato slova pro sebe domyslet:

Mistr mu, dle mého názoru, odpověděl : „Neodkládej následovat svého Pána. Hledej nejprve království nebeské a ostatní ti bude přidáno. Tvé problémy, starosti se vyřeší. Cožpak nejsem dostatečně velký Pán, aby vše co potřebuješ se nemohlo stát ?“

Ben enaša dokázal poručit vichřici, aby přestala řádit. Poručil jí jako  vzteklému psu. Pes uposlechl , uklidnil se a zalehl. Pán se postará  i o to, abys jako bezdomovec měl střechu nad hlavou, postará se i o tvé povinnosti, které máš vůči rodině.

Očima víry už drsná slova Ježíšova nezní drsně , ale smysluplně a prakticky.

Z cyklu zamýšlení nad Biblí

Mladík se dopustil chyby. Pobláznil velmi mladičkou dívku a ona otěhotněla. Přestal jí proto milovat. Byl krutý. Mládí je nelítostné, protože si neuvědomuje následky svých činů. Milosrdní lidé mladíkovi vážnou chybu odpustili.Dívka jej nenáviděla, protože nechala dítě potratit. Celý život měla černou šmouhu na svém srdci a už nikdy neměla děti.

.

Skupina lidí v jedné instituci se dopustila vážné chyby při rozhodování. Lidé, kteří utrpěli ztráty kvůli chybě oné skupiny, již dávno zemřeli. Spravedliví lidé přesto chybu vytiskly do učebnic a tak se chyba stala průvodním znakem oné skupiny i v dalším tisíciletí..Potomci poškozených přestali proto důvěřovat ve skupiny. Milosrdní nechali skupinu žít v jejích potomcích. Dali jim šanci Spravedliví naopak dodnes žádají o zrušení instituce, jež chybovala. Mají strach, aby se chyba neopakovala.

Kladu si otázku, zdy by měli synové trpět za své otce? Zda je spravedlivé připomínat chyby otců, nebo milosrdné dát synům novou a čistou šanci.

Myšlení Boží je jiné nežli myšlení lidské. Bůh odpustil, tam, kde bychom my lidé nikdy neodpustili a potrestal tam, kde bychom my, lidé, většinou odpustili.

Kdo je bez chyby ať hodí kamenem. Někdo by rád hodil, někdo nechá klesnout trestající ruku. Někdo hodí, aby zakryl své chyby. Jiný upustí kámen a prosí za odpuštění svých vlastních chyb.

Bůh předložil kámen i milost. .Záleží jenom na nás co ve svém srdci zvolíme. Trest a nebo odpuštění.

Bůh připustil církve a je jenom na nás, jak se postavíme k jejich historii. Je jenom na nás , zda dáme nové generaci novou šanci.

Z cyklu zamýšlení

Potřeboval jsem znovu najít smysl své životní cesty. Manželka mi řekla: „Smysl života je mít mě rád.“ Moji synové mi řekli : „Už jsi svoje vykonal. Jdi a odpočívej v pokoji.“ Vnoučata se zeptala : „Budeš si s námi hrát?“ ˇVyšel jsem na cestu a potkával se s lidmi.

Pocestný se zamyslel : „Sám nevím, kam jdu. Ale nechci být jen kolečko v soukolí světa. Chceš-li, pojď se mnou.“ Vzdělanec mi vzkázal : „Kdo zkoumá nalezne, ale čtení mnoha knih je marnost.“ Boháč mi řekl : „Získávat bohatství je slast i honba za větrem.“

Kněz mi řekl : „Boha se boj a přikázání dodržuj. Boží výroky jsou stromem života.“ Fanatik mi sdělil potajmu : „Smysl je dělat , co dělám já. Nepochybuj a následuj mne.“ Jenže já nešel, protože pochybovat pokládám za zralost a fanatismus za slabost. Alespoň v něčem mám jasno.

U hřbitova jsem potkal porodní bábu s hrobníkem: „Je nesmysl, že vzali zrození a smrt z lidských příbytků a odevzdali je státu. Zapomněli jsme, co znamenají pro pochopení života.“

Kristus mi řekl: „„Můj pokrm je , abych činil vůli toho, který mne poslal, a abych dokončil jeho dílo..Ať tě Bůh posvětí pravdou.“ Apoštol Pavel mi řekl : „Konám co nechci. Já ubohý člověk.“ Tu Wei-Ming řekl: „Základní smysl života spočívá v naší normální lidské existenci.“

Vrátil jsem se domů a dál miloval svoji ženu, nepletl se synům do života, hrál si s vnoučaty, četl knihy, snažil se dodržet Boží přikázání, nebál se chodit na hřbitov, obdivoval nově narozené a modlil se k Bohu.

Později mi Bůh zjevil : „Kdo hledá Boha, nalezne lidi. Moudrost Boží se odráží v moudrosti lidské, jako v zrcadle.“

Z cyklu zamýšlení

Každou vteřinu se stane miliardy událostí. Podobají se malému bodu na obrazu. I vzájemně propojené body – události – vytváří jen malou plošku. Teprve s odstupem času vybarví okamžiky větší plochu.Jmenuje se můj život.

Jaké poučení? Vše co udělám dnes , má vliv na život celku!

Dostal jsem strach se pohnout! Zodpovědnost a ohleduplnost mi sedly na šíji.

Pátrám, jakou barvu má skvrnka, kterou jsem přispěl do celku. Jak je nepatrná! A skoro šedivá.

Má smysl, někam se hýbat? Má smysl, dál se vybarvovat?

Uvědomil jsem si, že když se nepohnu, bude to mít neblahý vliv na příští události.Ti co se nikam nehýbou, totiž ucpávají cestu druhým. Začal jsem zase žít.

Co mám navíc? Jsem zvědavý jak vybarvuji můj život. Jenže: zdá se že jsem se nazbavil odstínu šedi.

Ach já ubohý člověk! Kdo mne zachrání ze stroje času?

Mám však soukromý lék. Když koukám na skvrnky svých sousedů, jsou také šedivé.

Z cyklu zamýšlení

Muž miloval slepici.

Když šel z hospody zkontroloval zda slepice spí.

Přepočítal je a šel také spát.

Žena hudrovala: „Slepice jsou ti bližší nežli já.“

Ráno, ještě v pyžamu, běžel ke slípkám. Nasypal zrnní a prohlédl košíky. Vítězoslavně přinášel vejce za vejcem. Ráno co ráno. Pak je s chutí jedl. Zemřel na cholesterol - srdce se mu zastavilo.

Žena řekla: “ Slepice mu přišly draho.“

Všechny je zařízla a snědla. Játra jí prorostla tukem a zemřela.

Děti zdědily dům.Syn a dcera. Při dědickém řízení se popraly.

Prodaly velký dům.

Synovy peníze v bance ukradli. Syn se oběsil.

Dům dcery vyhořel i s dítětem. Dcera se zbláznila.

Všechny vejce muž nenašel. Z tajných kuřat dorostly slepice.

Jiný muž, v jiné vsi ,miloval slepice. Když šel večer z práce , jeho žena hudrovala. : „Ani se nepřevlečeš a jdeš hned ke slepicím“

No a nyní už můžeš vyprávět dál sám. V každé rodině na celičkém světě je stejný

Tam někde leží.

Tam někde leží vysvětlení, rozuzlení. Tam někde zpívají refrén o pochopení. Nedivím se, že radostí zpívají. Pochopit znamená zahnat strach.Já vím: mnohé se neustále opakuje. Každodennost však někdy přeruší vzrušení vyjímky. Ptám se proč? Někteří nám umí promluvit do duše.  Někdy se však netrefí a my zatracujeme hráče, soudce i nás samotné. Naše prohry jsou vítězstvím tehdy, když je přijmeme. Naše výhry jsou vařínem jenom tehdy, když víme, že nebyly jenom z nás. Myslím, že tam někde leží pochopení všeho. Jsme souvislostí se souvislostmi. Velikými nás činí pochopení naší maličkosti jako součásti velikého dějinného obrazu Boží milosti.

Jsme takovou měrou zahlceny fakty, že přestáváme vnímat příběhy.

Každý den chodím kolem maleb od malíře Mikoláše Alše, Nerudovou ulicí v Plzni. Na jednom domě jsou namalovány různé příběhy z českých dějin. První, je cesta husitů na sněm do Basileje,druhý jízda Pánů z Růže, ale jsou tam i jiné.( V odkazech na wikipedii se můžete dočíst o co vlastně šlo, ale v tuto chvíli to není důležité.) Přesto mi nějak nedochází, proč si vybral Mikoláš Aleš právě tyhle příběhy a ne jiné. Chápu, že jeden z obrazů je bitva na Bílé hoře. Tam jsou moje pocity a příběh dějin nějak spjaty se současnou českou povahou, jež nazývám ‘člověk vykukující za rohem’. Nechápu však, proč tam jsou malby jako např. : Přemysl Otakar II. u Baltu“, „Karel IV. zakládá pražskou univerzitu“ ,“Jan Žižka z Trocnova“„Král Jiří z Poděbrad se syny“ a pod. (tedy proč zrovna u baltu, proč univerzitu a ne Karlštejn, , proč táta se syny.)A přece naši předkové viděli právě v těhle událostech, či osobách  křižovatky českých dějin.

Abych nevytvářel lekci dějepisu, vrátím se od obrazů v Nerudově ulici k námětu zamyšlení. Nedivím se, že neumím prožívat 400 let staré příběhy. Neznám přece všechny souvislosti, neznám touhy lidí v oné době, jejich cíle, přání, priority. Jenže já mám pocit, že neumím prožívat ani příběhy současné. Denně kolem mne proteče řeka informací.Je to řeka většinou plná špinavé a kalné vody a často se skvrnami od krve. Nedivím se sobě, že se mi nechce v její kalné vodě plavat. Zároveň si však uvědomuji, že totéž nechce většina mých vrstevníků. Stojíme spolu na břehu řeky příběhů a jediným naším společným zážitkem je, že nechceme nic brát  vážně, že nejsme hloupí abychom věřili reklamám, že nejsme dnešní abychom věřili politikům, a nespadli jsme z višně, abychom si věřili navzájem.

Nejsme však ochuzeni o vyprávění  potulných zpěváků, toulajícího se Homéra, putujícího Abrahama, vesnického faráře, jež každého z nás kdysi zpovídal? Miliony příběhů, informací, tisíce filmů a televizních seriálů nás okradly o skutečné lidi, o skutečné příběhy. Příběh rozvinuté pampelišky není tak ohromující, jako černá kronika. Babiččina cesta do Prahy není tak dramatická jako cesta kolem světa na koloběžce. Ale příběhy našich nejbližších, příběhy spolupracovníků sousedů, jsou živé , skutečné a opravdově prožité. ¨

Jaký je váš názor : Umíme prožívat příběhy našich bližních? Vážíme si toho, že žijeme právě v dnešní době? Chápeme svůj závazek vůči ní?