Pilná včela

Když jsi mne probudil, byl jsi se mnou
Opouštím tě a ty jsi se mnou
zapomínám na tebe a ty jsi se mnou
svět sfouknul knot a ty jsi se mnou
a nabízíš mi hořící svíci
a své dlaně

Když jsem bloudil, byl jsi s mnou
Odbočím jinam a a ty jsi se mnou
odmítám cestu a ty jsi se mnou
obracím se zpět a ty jsi se mnou
a nabízíš mi svoji hůl
a měch s vodou

Když jsem nemiloval, měls mne rád
jsem bez lásky a ty mne miluješ
bez soucitu a ty mne miluješ
mám srdce kamenné a ty mne miluješ
a svým dlátem tvoříš
srdce z masa

Když jsem plakal, tys mne konejšil
plakal nad sebou a tys mne konejšil
plakal na světem a tys mne konejšil
plakal nad smrtí a tys mne konejšil
a slzy vysoušel rouškou
Boží lásky

Velikonoční noc, roszvěcí svíci
abych znovu poznal,že jsi věrný
ujistil se, že ty jsi se mnou
umyl se od prachu světa pro tebe
a křestní rouškou zahalil duši
do Boží lásky

Ráno

Nad obzorem se nazdvihla poklička tmy. Vyhrnula se růžová pěna a polila vrcholky kopců. Pak vyšlehly první paprsky slunce a dopadly na dvorek malého hornického domku. Socha dřevěného anděla na studni se zaskvěla jako zjevení. Stín andělských křídel pohladil ostatní sochy a pročísnul bujaré vlasy kamenné hlavy hudebního génia. Sochař v domku, jež se celý stal ateliérem, a kde už nebylo ani místa pro spánek, pracoval celou noc na sošce dívky. Byl zklamán. Dívka neožila, jak očekával. Byla jen mrtvými proporcemi ženského těla.
„Není většího malíře nad Boha,“ povzdechl si sochař a malíř, když zahlédl, jak se ráno valí z kopců do údolí. Jeho ruce, špinavé od hlíny, klesly z podstavce a sepjaly se v modlitební sevření. Kolena klesla na starobylou, sešlapanou podlahu. A světlo ranního kuropění oživovalo obraz za obrazem. Líbalo sochy a leštilo barvy na plátnech. Ateliér hořel slunečním svitem. Ráno rozdávalo nové naděje a plány. Plnily sochařovu mysl a dmuly jeho srdce až k prasknutí. „Alespoň odraz tvého umění. Alespoň matné zrcadlo tvých myšlenek. Kéž mohu s tvojí silou napodobit tvá vidění.“
Uslyšel, jak mu ráno odpovídá radostí, svěžestí a zpěvem ptáků.
Lipový čaj provoněl terpentýnový zápach. Sochařovi ruce pozdvihovaly nápoj ke rtům. Jakoby líbal vůni včel.
“Není většího kuchaře nad Boha,“ šeptaly ústa, když je hladila hebká tekutina.
Pustil se znovu do práce. Co se nedařilo celou noc, se nyní vyloupnulo jako ořech ze skořápky. Hliněná dívka si rozpouštěla dlouhé kudrnaté vlasy a její nahé tělo se prohnulo jako stojan lyry. Zdálo se mu, že se usmála a chvíli zatančila. Rozvlnila své boky. A v očích jí plála jiskra slunce. Kdyby jí nedržel dřevěný podstavec a kovový držák, jistě by spustila divotvorný tanec, jímž se víly loučí s nocí. Nebo snad Bohu k poděkování?
Když odevzdával sochu, políbil jí na rozloučenou a řekl jejímu novému majiteli: „Dostáváte sochu, která je sice dílo mých rukou, ale především je výsledkem kouzelného rána, jež čarovalo hůlkou Boží milosti. Dejte jí na místo, kde se probouzí den. Každé jitro a bude vám tam tančit.“

Ono Samohledá

Uhnul jsem z cesty na pěšinku. Lákal mne let a křik ptáka za kopcem.Na konci cesty jsem našel malý vesnický hřbitůvek. Kdyby však o pár vteřin dříve zazpíval skřivánek zahnul bych ach zahnul, na opačnou stranu. Náš život podléhá náhodné volbě. Rozhoduje se samo. Ale i z hospůdky se jde nakonec kolem hřbitova. (pro celou sbírku klikni na nadpis)

ONO SI SAMO HLEDÁ

(U MÁMY NA ZÁPRAŽÍ)

Na jaře pod hvězdami

*

Za oknem do zahrady, zpívali ptáci. Zakřičel jsi a oni naráz vzlétli. Nemyslím na znamení, nevolám sudičky. Prostě vzlétli poděkovat za dalšího člověka.

Už jsi nepatřil jenom tátovi s mámou a sobě, babička tě svázala křtme s ostatními předky.

Abys ses měl kam vracet. Z cest smutku či radosti.

Hvězdy si zapisují do deníčků. I ty máš svůj list. Ráda bych jej četla celý. A nejen tvůj. Přečíst celý svět, bych jednou chtěla. Pak víc bych měla ráda lidi a víc i sebe.

Někdy rozpomenu smrt. Nevzdoruji krájení úseček. Nepátrám po přímce do neznáma. Žiji včera a dnes. Zítra jen jestli se probudím.

Ono si to vzdychá samo. Samo odečítá dny. Samo si jde a my s ním. Je příjemné neovládat vesmír. Když nic nemusíme, pak jsme svobodní, protože můžeme.

Málo jsi byl s mámou doma. Odlétal jsi do neznáma.Lásky i sny jsi utajil. K polámaným stvolům jsi se nepřiznal.Ale vrátil jsi se. Já to věděla: všechny konce končí na začátku.

*

Nejdřív miloval jsem
mámo,
Tisíc princezen
Pak bránil indiány
Styděl jsem se
mámo,
Brát tě za ruku

A později?

Když jsem vykvétal v mladíka
vnímal jsem jediné

Dívčí pokojík od naproti
se stínem slečny
který nebyl pro mne
Na nebi hvězdy
A touha k oknu přeletět
První láska
protékala mezi prsty
a srdce praskalo
Jí jsem však nikdy nepolíbil
První vášnivé políbení
Bylo jen ze smutku
nad ztraceným snem
Nyní už vím, že slečna
ti mámo byla podobná

*

Sedáváme spolu na zápraží. Máma a syn. Ono si to vzdychá samo. Samo odečítá dny. Samo si jde a my s ním. A přece vím, že budeme s hvězdami zpívat děkování.

Léto u moře

Pod námi širý svět. Na křídlech ještě chmýří.A malin bezpočet. Sladkých od slunce a včel. Tvé nahé tělo – hebká mořská pláž. Těším se na příboj.Na opilé námořníky, co vesele opouštějí moji loď.

Jsem kapitán a tvůj hrdina

Léto bez knoflíčků a bez zipů. Vznáší se na vlastních křídlech A smíchu, že přetéká. A veselí voní po vínu. Až za dlouhý čas budeme hledat stín. Vzpomeneme na starý hrad s tátou a mámou na nádvoří..

*

Blíží se zima na mámině prahu

Táta už si spí

Krabice fotek s chmýřím vzpomínek

Jak stará truhla

v máminých vlhkých očích

Ono samo pobrečí a samo přebolí

*

Houpe se, houpe, kocábka mladosti. Na vlnách náhody, k šťastnému pobřeží. Blýská se mámivě. V hlavě milión přání. Ale času dost. Času dost. Času je dost.

*

Ono si samo zesmutní a vyzlatí list.

Tak jako každé mámino léto

stírá prach z lavičky na zápraží.

Vlas šedne a ruce se pospojí.

k modlícímu mlýnku :

tak pěkné,tak pěkné, tak pěkné léto.

I smutek chutná jak staré víno

*

Já mámo sladce žil. Voňavé vzpomínání. Tak díky. Víc říct neumím.

Podzim v zahradní restauraci

Chlapský svět dívá se na sebe i na smrt. Jsme rozhodnuti zemřít. Jsme rozhodnuti žít.

*

Hledám sebe

v moři lidí

Však je nás mnoho

nepatrných

*

Skrz sklenku koňaku až k zamčeným dveřím.Jednou je hospodský odemkne, zarezlá vrátka s pěšinou na útesy.

*

Po zavírací době

nic už nebolí.

Zameteny jsou

do zítra

*

Srazit paty a hlavu zvrátit vzad. Slzy polykat .A prapor nést.A pak se objímat

s tátou na zápraží.

*

Stačí jen dnes

Ani včera

Ani zítra

Se políbit

*

Každý sám za sebe. A přece bok po boku stavíme se do zástupů stejnosti. Nejjednodušší bývá nejtěžší.

*

Muži pláčí do peřin

Zítra zas s úsměvem

Se sklenkou koňaku

smějí se smrti

*

Parta chlapů ze zahradní hospody vesele i falešně zpívají si na cestu k ženám hluboko v údolí.

Něžným se klíží oči, ale čekají až klíče zacvakají v zámku pro souznění.

Modlitba při západu slunce

Stařenka sedí na zápraží a potichu zpívá .
Bylo by krásné vrátit se k rozkvetlé jabloni.
Hloupé je rozkrojit jablíčko poslední.
Kleká za odpuštění .
Slyší kroky Prosím ještě ne!…
Protentokrát šlo jenom kolem
Ono si samo chodí Ono si samo bere
Šlo jenom kolem k dlouhému zástupu žen, dívek a květin,
jež u pramenů blaha s pohárky na kolonádě upíjí věčnosti.
Až přijde příště kroky se zastaví

Prosím ještě ne. Čekám totiž na syna

Zimní procházka

Stříbří se sněhu
na lesklé vyhlídce
zazmizí prachu
vzpomínek

Stromy sázeli ohnutí k zemi
Děti nedohlédnou do korun

Zanechali stopy, které se roztají
v srdci těch co čekají
u branky s nápisem
Jací jsme my,
tací i vy budete

Láká nastevřená
klíč schválně ztracený

Zlatí se berla osmdesáterem svící
na břehu trosečníků
Skromní jsou a mile mne vítají
a pozdravuj ať se nikdo nebojí

Po nás stopy, které roztají
v srdci těch co čekají

u branky rezaté

A vše je jinak ale to nevadí
upíjíme z pohárků každý na své dno

Ono Samo sbírá

sbírka slovních známek

ONO SI SAMO VZDYCHÁ

(Sedávám na lavičce)

SBÍRKA ZNÁMEK

*Nemá smysl budit staré příběhy, když jsou tu nové.

Ono si to vzdychá samo. Samo odečítá dny. Samo si jde a my s ním.

zatímco duše zraje do krásy ,  tělo ohýbá se k zemi

snad hledá odznáček z klopy poztrácený. Našel jen svůj stín.

*Každého pozdravuj. Možná je to naposledy.

Ono si samo potkává a samo se míjí. Rozdává lidi, jak si zachce.

Na šachovnici figurek ubývá  a nakonec potkáváš se s králem

Bylo by škoda se neuklonit i když je to jen sousedův malý syn.

*Raduj se ze hry, ne z vítězství.

Ono samo karty rozdává a přiděluje jokera. Samo si prohrává

Kdy se mu zachce vítězí a samo skončí hru

Jenže mu chybí chvění z nejistoty a úlek z neznáma

*Nejcennější bývá obyčejná láska

Nabízelo sbírku známek. Levně a  z celého světa.

Mě nejdražší byl čísi president s razítkem pošty na čele.

A pod ním  slova miluji tě lásko.

*Neboj se zjistit, že jsi nic. Vůbec to nebolí.

Ženou se vlny mořem a pak musí zase zpátky

Strážné skály věčně  olizují, ale ony nejsou úplatné

dlouho trvalo nežli jsem se s tím smířil

*Nechoď přes kládu. Počkej až postaví most

Stokrát jsem život proklínal,když voda mi kládu vzala.

Stokrát jsem zvítězil. Naposledy jsem počkal

na přátele a postavili jsme  most spolu. Voda měla vztek.