Krkavec

Ze sbírky Plzeňské litofánie

Na návsi v Ledcích

„Klíče má Rozum.“, říkávalo se turistům v Kostincově chatě vedle rozhledny na vrchu Krkavec, „To dá rozum.“ Nechápajícím turistům se pak s úsměvem, vysvětlovalo, že pan Rozum je jméno správce Kostincovy chaty a rozhledny. Jenže uběhlo 14 let a rozum šel stranou. Pan Rozum i rozum. Místo korouhvičky svatého Václava na vrcholku rozhledny zatleskala hákovým křížem německá vlajka oslavující zabrání Sudet. Kostincova chata ve stylu české lidové architektury si zacpávala uši, když slyšela, že od října 1938 se má jmenovat Seidlitzturm, podle německého generála.

Mě to také štvalo, protože jsem viděl, že to štve tátu a že rozzlobený je i soused . Jeho syn Jarda říkal, že táta chce dát Hitlerovi přes hubu. Dívali jsme se na rudou vlajku na vrcholku věže a cítili jak se nám vysmívá, jak nás přehlíží. Před školu přišel Tonda Faflík, co se učí u svého táty na hospodského, a zavázal nás, přísahou nejvyšší, přísahou na život mámy, že nepovíme, co od něj zvíme.

Když jsme vše slíbili, zašeptal „Vlajka z Krkavce musí pryč!Dneska večer.“

„Mají samopaly a kulomet.“ , namítnul Jarda , který se učí tesařem, „ Je jich dvanáct.“

„Dneska odjedou .Vím to od táty. Vezl jim včera pivo.“ zašeptal Tonda.

„Jak se dostaneme na věž? Je zamčená.“, zeptal jsem se já, který ještě chodím do základní školy, ale klukům to nevadí, neb mne berou stále soubou.

Tonda máchnul :“Večer v šest Na Posvátnici.“

Útok

Remízek Posvátnice, byl zarostlý kopřivami. Dost mě požahaly, když jsem se blížil k partě kluků. Představoval jsem si svítící střely, německého vojáka u kulometu, jak jsem je viděl v týdeníku v kině. Zdálo se mi, že slyším cvaknutí západky. Nebylo mi do smíchu a tak jsem se krčil blízko kopřivám. Překvapilo mne , že Toník ve tmě vypadá větší, širší a silnější, nežli ve dne. Pobavilo mne, že v noci vypadá jako medvěd grizzly, co jsem ho viděl v kině, jak se kolíbá savanou.

„Po jednom přeběhneme přes pole do lesa.“, přikázal Tonda šeptem, když se vlajka na věži ztratila ve tmě.

Prvního plácnul po zádech Jardu. V předklonu běžel přes pole. Tma a les ho brzy pohltily. Obdivoval jsem jeho mrštnost.

Pak jsem do náruče noci vběhl já. Jenže jsem v polovině zakopnul a zaryl nosem do hlíny. Zastyděl jsem se a měl jsem na sebe vztek, a taky na mámu, která mi pro jistotu koupila o dvě čísla větší boty, protože rostu jak z vody. Když jsem se, ponížen polem, zvedal dopadl vedle mne Toník a srazil mne znovu k zemi: „ Lehni a mlč.“

Uslyšel jsem hukot motoru. Po chvíli nám po tělech přejela světla.Ležel jsem ztuhlý strachem, když jsem uslyšel cizí řeč.

„Wer is dort?! Hände hoch!“

Někdo do mne strkal klackem, jako do mršiny.

„Vstaň,“, zašeptal Toník.

Nebyl to klacek, ale samopal.

„Wir sind auf Ledce. Main Vater is Herr Faflík, er is Der Kellner nach Gasthaus. „, vysvětloval lámanou němčinou Toník. Byl jsem rád, že Toník je nejen grizzly, ale umí i cizí řeč, což jsem předtím nevěděl a tak vyrostl v mých očích podruhé.

Samopaly se vrátily na hruď šesti vojáků v přilbách.

„Ach ja. Das ist richtig. Pilsner Bier is gut.“, zasmál se Němec a zamlaskal. Auto se rozjelo a zanechávalo skákající světelnou stopu. Dal jsem ruce dolů.

„Tak jdeme.“, plácnul mne po zádech Toník, „Vzduch je už čistý.“ Loudavě se vydal přímo po cestě k rozhledně.

„Bylo jich šest.“,otočil se za mnou, když jsem pořád trčel v poli, „Ustoupili z pozice v plném počtu..“

Stejně jsem nevěděl, jestli vůbec k rozhledně dojdu. Třásly se mi nohy a bylo mi špatně, ale dávat najevo jsem to nechtěl, protože chci být také hrdina, jako grizzly Toník.

Jarda se k nám přidal se slovy: „Ty vole, já myslel, že vás zastřelí.“

vlajka

Od dveří rozhledny se odlepila velká černá postava a já myslel, že jsem byl proměněn čarodějem v kámen. Ve vychladlou lávu, bez života, tak jsem ztrnul leknutím.

„Nazdar kluci. Jdete si jak na výlet.“, ozval se známý hlas a já poznal Rozuma. Totiž pana Rozuma.

„Máš to?“, zeptal se Toníka.

Toník začal rozepínat bundu a pan Rozum z něj odtáčel českou vlajku, jako z káči, jako plátno z rolety. Tak proto byl velký, jak grizzly. Stál před hlavněmi německý samopalů, klidně si konverzoval s nepřítelem a na sobě měl symbol odporu, symbol protestu.

„Nahoru s vámi nepolezu. Hlavně jí pořádně utáhněte. Je velký vítr.“

Stoupali jsme točitým kamenným schodištěm k nebi slávy. Objímal jsem cihelnou rozhlednu do našeho kraje a cítil jsem nehraný odpor k německé vlajce, která hnána větrem odporovala naší snaze jí odvázat, porazit a ponížit. Bojovala, jako lev za své nově dobyté území. Když padla na betonu ochozu,, šlápl jsem jí na krk a dusil jí a dusil.

Vítr nás fackoval do tváří. Trojbarevná, česká vlajka si si v silném větru sama utáhla své uzle. Rozbalila se v plné kráse do svitu měsíce. Pohlédl jsem na naši vesničku. Kostel se vypínal nad školou. Zazdálo se mi , že u hospody stojí lidé a mávají. Ale možná, že jsem jenom chtěl, aby nás viděli, hrdiny bojující za vlast, partyzány bráníc Ledeckou čest. Vlajka tleskala o sebe jako činely ve vojenské hudbě. Vítězná melodie se nesla údolím. Budila spící ptáky. Jenže ve skutečnosti nikdo ve vsi nepátral po příčinách zvuku činelů nad nočním tichem. Tleskala totiž stejně jako ta německá a lidé už na noční hudbu státních symbolů byli navyklí. Byli jsme radostní a veselí.

Pan Rozum zamknul rozhlednu a zmizel v lese jako duch. Rázným krokem si to mašíroval do Plzně. Šli jsme mlčky. Vlajka nám třepotala do tempa vítězného pochodu.

Prohra

Vyučování skončilo. Vyhrnuly jsme se ze školy, jako voda z přehrady. Toužil jsem uvidět českou vlajku na rozhledně. Její vítězství.Nenápadně jí po očku pozorovat, protože o našem nočním dobrodružství jsem měl zakázáno mluvit. Já umím ani nehlesnout, stejně jako indiáni u mučednického kůlu, které jsem viděl v kině ve filmu.

Jenže jsem oněměl nadobro. Na rozhledně se mi vysmívala německá rudá vlajka s hákovým křížem.

Zkoprněle jsem jí pozoroval a přemýšlel, zda se mi vše jenom nezdálo.

Toník mi zavřel pusu vzteklým zasyčením : „V noci se vrátili a zase je vyměnili.“

Byl jsem rád, že vše nebyl jenom sen. Důležité přece je,že jsme bojovali.Že jsme dali najevo svůj názor. Kdo bojuje může prohrát, ale jednou také může i vyhrát.

Ledecká plavírna Kaolínu

Ze sbírky Plzeňské litofánie

Za plavírnou kaolinu sešli se dva muži. Vystoupali na haldu stříbřitého písku po schodech, které vyryla tekoucí voda, jež se shromáždila z nebeského deště.

„Prosme Boha.“,řekl jeden z nich a poklekl. Druhý se přidal.

Siluety mužů připomínaly skloněnými hlavami, popravované s hlavou na špalku. Černé stíny mraků se valily, jako povodeň přes tvář krajiny. Blesky, jako odrazy katova meče, hlásaly moc nebes. Pak muži vstali.

„Proč právě tady?“, zeptal se menší, toho vyššího. „Tam, kde se spojí lidská práce s Boží, vzniká svaté místo. Sto let lidé sypali písek na haldu. Bůh jí za 30 let osadil stromy, kletím a trávou.“

Malý muž si uvědomil, co četl v turistickém průvodci : Vytěžený kaolín byl odvážen do plavírny. Z bílého vyplaveného písku narostla vysoká písková halda. Jako každé dílo lidských rukou, rušila přirozený ráz okolních lesů. Dnes však mizí pod náporem vegetace.

Vysoký muž pokračoval ve vysvětlování : „Vše co vidíš, patřilo k hradu Nekmíř. Tam bojoval vojevůdce Žižka z Bohuslavem z Vamberka. Zvítězil nad velkou přesilou. Viděl to jako Boží znamení a rozhodl, že se Plzeň  stane hlavním městem reformátorů církve. Městem husitským. Horlivý Koranda, vyhnal katolické kněze za hradby a sloužil v Plzni mše podobojí. Pak přitáhl s královským vojskem Václav z Dubé a uvěznil Žižku za hradbami Plzně. Žižka posléze  zjistil, že plzeňští měšťané se  vrátili k výkladům víry podle tradice. Jako za dob Kristových. Lidé volající slávu Božímu Synu se za pár dní obrátili a křičeli : smrt Kristu. Žižka raději  vrátil Plzeň králi . Měšťané se zase vrátili k tradičnímu vyznání.“

„Vybral sis tajemnou atmosféru k modlitbě za mír a pokoj mezi lidmi dobré vůle“, usmál se malý muž.

„Náboženský život se dostává neustále do bouří. Věděl jsi, že za Karla IV, byl každý pátý obyvatel Prahy kněz nebo mnich?“

„Pěkný výsledek. Z takového růstu církve, musela být radost.“

„Nebyla! Církev svým růstem ožebračila královskou pokladnu a zotročila své ovečky. Český katolický lid se vzbouřil proti odpustkům a zahálčivému životu církevních služebníků. Nakonec však vznikl svár i o víru samotnou. Mnozí začali tvrdit, že přichází konec světa a nastane tisícileté panství Kristovo. Zhroutil se prastarý řád církve. Neshodli ani bratříci v Táboře. Rozdělili se do skupin. Jedni uznávali právo bojovat mečem za víru. Druzí souhlasili s Chelčickým, že nikoliv. Někteří odmítali eucharistii Kristovu při přijímání. Jiní hájili podobojí. Další se přidali k názoru pikardů.Nakonec všechna rokování o víře rozhodl meč a vítězná církev nastolila vítězné výklady Písma.“

Malý muž se zamyslel: „Proč se učení Kristovo, tak často mění ve svár? Proč nevítězí pokoj?“

Vysoký muž pokýval hlavou: „Budeme-li se modlit, pak se všechna nedokonalá lidská snaha  nakonec podřídí Boží moci. Halda, za mého mládí, svítila jako měsíční krajina. Rušila pokoj. Dnes je pokrytá borovicemi a stala se místem k rozjímání o Bohu. Tak je to i lidskými boji o výklad Božího slova. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“

Když scházeli dolů, slunce už rozehřálo mraky a osušilo borovice. Jehličí pod nimi skvěle vonělo.

Došli až k bývalému povrchovému dolu na kaolín.

„Místo , kde se setkává Boží ruka s lidskou.“, řekl vysoký muž a ukázal na jámu. Byla zpola zasypána městským odpadem a zpola zarostlá malými borovicemi. Z jezera vodní hladiny bujela vysoká tráva, která kryla spící ptáky. Kontrast mezi lidskými zbytky a božím uměním.

„Vítězí Bůh nebo lidé?“ zeptal se malý muž a ukázal na tisíce kubíků odpadu.

„Bůh“, usmál se vysoký muž,“ Lidé vykopaly jámu, odvezli kaolín, nasypaly haldu písku. A přece zde již rostou borovice a zpívají ptáci.“

„A odpad?“, zeptal se malý muž.

„Lidé zasypou jezero, zničí malé borovice, vyženou vodní ptáky. Za čas však odpadky znovu skryje les a ptáci budou žít v jeho korunách.“

„Jde o boj s Bohem nebo o spolupráci?“

„Bůh nás trpělivě vyučuje. Bojujeme jako děti a jsme shovívavě káráni , jako děti. Až budeme dospělí, nebude již nejistota a přece zůstane svoboda božích dětí. Zkus spočítat, kolik již vzniklo a zaniklo církví za život lidstva. Kolik náboženských údolí bylo zasypáno. Kolik návrší přišlo o své chrámy.“

„Nebyly pravé. Bůh je proto nechal zarůst časem a zapomněním.“, zdvihnul na výstrahu prst malý muž.

„Nepřišel jsem soudit co je pravé a co falešné. Přišel jsem ti ukázat nejistotu a pochybnost a zároveň jistotu a Boží sílu.Konec věcí je bázeň před moudrým a trpělivým Bohem. Všechno spěje k jednotě v Bohu, ať už je lidská spolupráce šikovná nebo hloupá.“

„Jak dlouho budou lidé bořit a Bůh opravovat?“, zeptal se malý muž, aby naznačil svoji touhu po jistotě a pevném řádu.

„Generace míjí generaci. Každá má svůj čas dětství a dospělosti. Má svůj čas smrti. A přece lidstvo od počátku spěje ke svobodě božích synů.“

„Potřebujeme dílo lidských rukou? Potřebujeme lidské učitele?“

„Každá generace má své nástroje. Některá dřevěný hoblík a jiná elektrický. Vyrábí jimi dveře k lidským chrámům. Chrám potřebují lidé , ne Bůh.Potřebujeme kousek jistoty ve světě nejistot. Potřebujeme chráněný prostor s dveřmi pro pocit bezpečí. Děti potřebují máminu náruč a slovo otce.“

„Bůh nás miluje, ať bydlíme kdekoliv?“, zeptal se malý muž.

„Rodiče milují své děti. Špinavé i čisté. Zlobivé i hodné. Malé i dospělé.“

„Některé děti odcházejí na daleké cesty a rodiče je již nespatří.“,namítnul malý muž.

„Každé dítě se nakonec vrací ke svým rodičům a vzpomínají u jejich hrobů. Bůh se raduje z jejich návratu.“

Muži kráčeli lesem. Třpytivý měsíc zvítězil nad bouří i černými mraky. Svítalo. Jednou se rozední i nad lidstvem a to je jediná jistota ve světě nejistot a pochybností.

BARBORKA

Ze sbírky Plzeňské litofánie :
Ulomený křížek v lese na cestě z Bolevce do Ledců

Byla dvacátá v pořadí.Vklouzla do válce a za zády jí zabouchnul uzávěr. Úderník udeřil. Vyrazila vedená krátkou chodbou hlavně. Řezala podzimní vzduch. Nasměrována, bez svobodné volby, letěla bez šance změnit směr. Střela, která po dopadu na zem vybuchne a roztrhne se na tisíce vrahů. Ležely spolu s nábojnicí, spojeni v objetí, více jak měsíc. Cestovaly v zelené dřevěné krabici přes půl Evropy. Z Čech až do Haliče.Vojáci už mezitím nasazovali do děla dvacátou první. Dvacátá se zatím blížila k cíli a skláněla špici k zemi . Ach Bože! Františku! Nesu pozdrav z muniční továrny. Vzpomínku z Bolevce. Máří z Čech tě pozdravuje. To ona mne připravila. Ona lila do nábojnice výbušnou sílu. Ona mne namastila tukem. Ona mne ukládala do krabice. Nešťastná Máří. Tvoje Máří, co jsi jí musel od sebe odtrhnout. Co se přisála ke tvým rtům, před všemi ostatními vojáky. A pára z vlaku vám ubírala kyslík. Už jsi nemohl dýchat. Musel jsi ji od sebe odtrhnout. Kvůli plicím. Kvůli slzám. Dnes už ti nevadí, že brečíš. Že vzteky křičíš, nad mrtvými kamarády. Plakal bys, ale nemůžeš. Některé vteřiny trvají celé minuty. Střela od Máří pro Františka. Tma na konci světla. Políbila Františka a dalších pět. Střela rozžhavená na chlapy. Ruce rozhozené do smrti. Ruce od těla. A nohy také jinam. S bolestí a křikem do společného hrobu.

I.

A Máří cestou lesní, za soumraku, zčernalá , domů z továrny na munici se vrací.Temný je les. Bez lásky. Kam zmizel pokoj a klid? Proč utichlo preludium ptačích hlásků? Jen hluk bojiště. Milióny vojáků. Bláto. Hlad. Roztrhaná těla, rozvrtaná Evropa. Tátové a jejich kluci leží na hromadách.Tolik krve. Smrt je každodenní rituál. A můj milý František? Kde on leží? Neznámý vojín, kdesi na Haliči. Odtud přišla poslední pohlednice. S obrázkem statečných rakouských vojáků. Na to jsou zlatky. Na to císař pán myslí. Aby milý poslední rozloučení poslal, nežli pro jeho korunu zemře. Nežli všichni zahyneme. A já si chtěla užívat. Františka. Vdavek. Svatby. Slíbil že na mne počká.Že jinou už nechce. Za tři roky mi bude osmnáct. A bude svatba. Za plavírnou mne líbal a dělal i víc. Za plavírnou sliboval. Nesplnil. Klidně si umřel. Panenství vzal a pak život svůj.Nic už nemá smysl. Já tolik chtěla si užívat. Dokud jsem mladá. Smát se. Milovat. Kojit děti. Tajemný je les bez lásky. Černý je život za války. Ticho křičí bez ptáků.

Barborka říká: „Bolí to. Já vím. Ale najdeš si jiného. Je nám teprve patnáct let!“ Patnáct let a přitom čtrnáct kilometrů denně pěšky do práce a zpět. Z chaloupky až na muničák.Do baráků plných žen a dětí. Do baráků se střelným prachem. S hromadami těžkých beden. A všude mosaz. Mosaz co zlatě září. Je nablýskaná jako oltář v chrámu ale pak? Pak rozžhavená zchladí se o mužská těla. A já? O co já se ¨zchladím? O koho se opřu? Jestlipak František v poslední chvilce myslel na mne? Z muničáku do chaloupky. Sama. Bez lásky. Temným lesem.To není spravedlivé. Není.Ale Barborce to nevadí. Směje se. Je spokojená. Směje se a mne to řeže pilou do srdce.

II.

Kousek do vsi. Kousíček do smutku.Než světlo za lesem, se zrodí. Koho to vidím pod jabloní? Barborku. Barboru. Báru. Divou Báru, jak líbá se s Toníkem. A kam všude jí sahá, sukni vyhrnutou.Jak to, že Bára má Toníčka? Já už nemám Františka. Bože! Jsi spravedlivý?! Bára má Toníka. Má naději. Naděje umírá prý poslední. Moje se udusila v zápachu muničky. Ve smradu žluté kaše, kterou liji do nábojnic. Zahynula v rituálu nesmyslné práce : do nábojnice nalít kaší, nechat zatuhnout,nasadit rozbušku. Natřít tukem. A mistr křičí : „Pohyb, děvčata. Pohyb. Císař pán nemá čas. Vojáci na vás čekají.“ A Bára? Divá Bára ta se uměla zařídit, usmála se na mistra a šije sáčky. U šicího stroje. Necítí smrad. Není mastná od tuku. Bože jsi spravedlivý?! Asi nejsi. Všichni říkají, že nejsi.Jsme přece z jedné vsi. Chodili jsme spolu do školy.Bára a Marie. Jsem hloupá holka,pane faráři Hloupá holka, co ničemu nerozumí. Tak se zpovídám. On mluví o konci světa. Co mi je po tom.Z čeho se Bára zpovídá?Bára není hloupá. Není! Usmála se na mistra a hned má nové boty s podpatkem. Hned se jí zadek jinak točí. Kroutí se jí jako had. Slizký a zrádný.Z čeho se zpovídá? Jak střevíčky nad Toníkem mávají a do zad jej tlučou? Pod třešní, v aleji za lesem. Střevíčky ve víru vášně. Střevíčky se smějí. Mě se vysmívají. Všem pro zlost. Pozor mistříčku. Pozor! Toník bude sedlák. Je na bitky stavěný.Má nůž. Pozor mistře! Jemu patří Barborka. Barbora. Bára. Divá Bára. Jestlipak to Toník ví?Že mistr dal Báře lepší místo? Že Bára voní proto, že už nepracuje se smrdutou kaší. Kaší, co roztrhne mosaznou nábojnici na tisíce kousků. Lesklých kousků mosazi. Mosazi, co na chlapech se zchladí po výbuchu. Na mém Františkovi vyryla křížek na znamení. Do prsou. Do srdce. Střevíčky pod třešní klesly na zem.Zaryly se podpatkem.Pod třešní, co květy včelám poslala. Květy co se mění v plody. Zázrakem lásky. Zázrakem včel.Proč Bože nejsi, abys byl spravedlivý.Kousíček mám do vsi.Kousíček do smutku a osamění.

III.

Po výplatě bývá cesta lesem veselejší.Něco si koupím. Možná šáteček na krk. Možná mašli na neděli. A přece mám trochu vzteku v radosti. Máří říká, že dostala víc. Prémii. Nesmrdí od žluté kaše. Sedí celý den. A dostala víc zaplaceno. Za co? Za lepší práci? Podívej Báro! Ruce mastné od tuku. Šaty nasáklé smaradem. Celý den na nohou.A jak bolí chodidla tou dálkou do vsi. Přes les. Přes výmoly. To se ti mašíruje. To se ti to nese domů.Máří, na nových botách s podpatkem. Kdopak ti je asi koupil? Toník? Mistr? Ptám se úlisně: „Miluje tě, říkáš?František mne také miloval. A co má být? Všechno se rázem změní. Jedna střela ukončila román.Jsem jako uschlý strom. I ty taková můžeš být“. Temný je les. Bez lásky. Kam se poděla ? Kam zmizel pokoj a klid? Jen zápach bojiště. Milióny vojáků. Bláto a hlad. Evropa samá jáma. A v nich mrtví dlouze se objímají. Tátové a jejich kluci.Tolik krve. Mrtvola na mrtvole.Taková můžeš být. Tvůj Toník. Mistr. Já. Mrtvola na mrtvole. Máří? Říkáš mi Máří?Jako ve škole? Jenže ten čas je pryč, kdy jsme si hráli na princezny. Na cnostné šlechtičny, co mají morálku ve štítě. Co na boku kostela, na balkoně, sedají. Co jsou bez hříchu.Ty časy jsou pryč! Zesmrádly mi šaty družičky. Šaty prvního přijímání mají kaz. Už nevěřím na cnost. Nebojím se hříchu. Vždyť hřeší celý svět. Císař pán je vrah. A ještě jinší páni.Pan farář, který nad mosazí dělá křížek. Nad bednami se smrtí. Ani se nezastydí. Neříkej mi Máří. Nemluv o Toníkovi. Ani o mistrovi. Vždyť je ženatý. Panáček sprostý.

Neříkej mi Máří! Slyšíš. Neříkej.

IV.

Co se bráníš?! Držíš mi vlasy. Nestrkej. Do mě nestrkej! Jen si padej. Jako pod Toníkem. Jako pod mistrem. Umíš padat. Barborko. Báro. Mám více svalů. Od nábojnic co nosí smrt. S celým světem se budu rvát. Všechny vás zničím. A co tu ležíš? Vstávej! Nedělej chudinku. Však jsi mi vlasy utrhla.Myslíš, že jsi lepší jako já? Kam se díváš? Divá Báro. Bez radosti je les. Temný je a bez lásky. Les ti nepomůže. Tak na něj oči neupínej. Jsem silná z nábojnic. Z krabic se smrtí. Mě nepřemůžeš. Tak vstávej. A jdi. Nechci už nikoho. Ani tebe. Chci jen sama žít, jak poustevník.Neříkej mi Máří.tak mi už neříkej.

Proč nevtáváš?Od mala se známe.Patnáct let.To není možné, abys byla mrtvá. Najednou. Tak vstávej a pojď. Vztek už mne přešel. Půjdem zase spolu a zapomenem. Nech si Toníka. Měj si šicí stroj. Mě už je všechno jedno. Všecičko. Tak jako Františkovi. Tak jako všem kamarádům v jednom hrobě. Mrtvá!? Už nedýcháš? Pramínek krve na kameni. Pramínek krve na tvých vlasech. Zasychá a jak je malý. Více krve neměla jsi? Jako krve, ani mravnosti. Mrtvá! A já hrůzu necítím. Proč? Ani děs. Jaký rozdíl od hromad vojáků? Jaký rozdíl od Františka? Živí mrtvoly šacují. Nepřítel nepřítele.Přítel přítele. Berou si konzervy, boty , cigarety. Máš větší výplatu, jak já? Měla jsi holčičko. Už nemáš v živůtku nic, co by za hřích stálo. Ani boty nepotřebuješ. Mám je já. Skončila jsi s nimi.Jako dáma půjdu já. Jak se mi asi zadek kroutí? Ukáži jej Toníkovi. Třeba na jménu nezáleží. Bára nebo Máří. Třeba má rád ,jen ženské boty na zádech.?Třeba má rád boty co se do hlíny zarývají a na jménu mu nezáleží. Možná čeká pod třešní. Tak jako včera. Tak se měj Báro. Františku co ty tu děláš? Snad si nejdeš pro Báru. Říkal jsi, že budeš na mne čekat. Na mne. Tajemný je les. Les Bez lásky.

V.

Tváří se tak důležitě. Přilba s chocholkou. Vždyť jsi Vávra od sousedů, tak jakýpak policajt. Já nevím. Nic nevím. Nechci vědět, co se stalo. Ležela a byla mrtvá. Pramínek krve na kameni. No a co? Vzala jsem jí boty a výplatu. Na tom přece nic není. Aby jí to nevzal někdo jiný.Byla jsem rozrušená, pane Vávra. No dobře – nebudu vám říkat pane Vávra. Jste poručíkem. Poručíku. Ležela a byla mrtvá. Já vzala, co ještě zbylo a šla domů.Nikoho jsem neviděla. Neviděla jsem Toníka. Neviděla jsem , že na ní čeká v sadu. Kdybych ho viděla, šla bych k němu. To si pište , že bych k němu šla. Doma? Lehla jsem si. Byla jsem unavená. Spala jsem. Že mne Toník viděl? Jak jsem utíkala? Tak to byl on? To nebyl František? Pane poručík, to on jí zabil! Že byl ještě s Pepou Královic? Že slyšeli křik a mne viděli utíkat? Byla jsem rozrušená. Bára, totiž Barborka …upadla hlavou na kámen. Já opravdu nechtěla. Trhala mi vlasy. Strčila jsem do ní. Já se bránila! Otisky rukou na krku? Modřiny po těle? Já se jenom bránila. Nic víc.Jsem zatčená? Zadržená? Kam? Na Bory? Do vězení? Je mi to jedno pane poručíku Vávro. Je mi to jedno. Tam nebude smrad. Tam nebudou nábojnice. Ne. To neříkejte. Nejsem zatčená pro vraždu.Já jenom…bránila jsem sebe.

VI.

Kolik uteklo času? Nevím. Nevím pane poručíku Vávro. Rok a půl? Když to říkáte vy. Vy jste úřední osoba. Vy to víte. Nám neříkají, jaký je den. Ve čtyři vstáváme. Tak jako ve vsi. Tak jako do muničáku.Nechodíme lesem. Jenom chodbami vězení. Žluté chodby bez oken. Mříž za mříží. Vydávají kovové zvuky, jak zvon v Ledcích.Do prádelny. Přeřadili mne do prádelny. Za slušné chování. Já přece nesme zlá holka. Vy to musíte vědět. Vždyť jste z naší vsi. Vždycky jsem poslouchala. Tak jako vy jste Boha poslušný a staráte se o pořádek. Bůh, že žádný není?Říkáte, že není? Vy pane poručík?! Já myslela, pane Vávra, že vy do kostela.. každou neděli. Co že se stalo? Já že mám štěstí? Já?! Muničák? Že už není? Výbuch? Velký výbuch? Kdybych nebyla ve vězení, že bych byla jistě mrtvá? Ančí je mrtvá? Mistr? Jaruška z návsi? Mrtvá? Na dvě stě mrtvých? Ženy a děti? Demonstrace na hřbitově?Hromadný hrob? Noviny, že lžou?Kolik jenom lidí zbude? Až válka skočí? Budou ještě lidé? Já mám štěstí.Hloupá Máří z Ledců. Zabila jsem Báru a za to mohu žít. Kdo nezabije bude zabit? Asi měl farář pravdu.Nastal konec světa.

VII.

Lesní cesta z Bolevce do Ledců, z bývalé muniční továrny do vsi po sedmdesáti letech zarostla nepoužíváním. Skoro není vidět.Na kamenném podstavci ulomený kovový kříž, na památku temných chvil. Iniciály BP. Hajný Bohuslav Vávra, vnuk poručíka Vávry, stojí a přemýšlí. Zná celý příběh Barborky Pávové. Jeho děd si vzal Máří za ženu. Policajt si vzal vražedkyni. Vesničané uznali, že byla mladá, jen patnáctiletá, a že byla válka. Babička Bára se nikdy neusmívala. Měla smutné oči a v nich často slzy. Hladila ho po vlasech a říkávala. Možná je a možná není. Spravedlnost. Bůh. Osud.Chlapečku milý, to nikdo neví. Ale každý v neštěstí máme vždy i kousek štěstí.

Hajný Vávra se rozhodl : „Vykopejte kámen. Život má přednost před smrtí.“A tak na místě sváru dnes rostou stromy. Vysoké a živé.

Legum servi sumus ut liberi esse possimus.

Jsme služebníky zákonů, abychom mohli být svobodní.

Podivný zástup policistů se volným krokem vydal ze vsi Bolevec do lesa. Dvě nablýskané pušky s bodáky a šest lopat s krumpáči. Rozkaz je jasný. Zlikvidovat chatrče tuláků a zasypat díry ve kterých přespávají v hluboké lesní rokli zvané Petrovská.

Kousek za rybníkem Strženka zástup zastavil vysoký, vousatý, statný tulák, ve zdvižené ruce  silnou sukovici.

„Nebraň úřednímu výkonu Vejvodo.“, zahřměl velitel policie.

„Pane Nadstrážmistr, to  bych si nikdá nedovolil, bránit ouřednímu výkonu. Jenže já tu stojím na protest.“

„Žádnou demonstraci nemáš povolenou. To bys holenku musel o ní žádat a řádně jí zdůvodnit.“

„Důvod mám.“

„Aha. A jaký? Že ti jdeme zbourat kutloch? Holenku, ty tu přespáváš neoprávněně. Na městském pozemku.“

„Já uznávám, že máte za sebou právo a státní moc, pane nadstrážmistr. Ale můj důvod je lidský a politický.“

„Ten lidský chápu, Vejvodo. Známe se a já, po lidské stránce -jako křesťan, s tebou soucítím. Ptal jsem se v řádu Františkánů a oni jsou ochotni, tě na pár dní ubytovat.“

„Pane nadstrážmistr, oni dobře vědí, že u Františkánů budu do noci pracovat za pryčnu bez deky a trocha polévky. A za tři dny mne vyženou. Na krku je podzim a pak zima.“

„Neztěžujou si. Já jich znám.  Stejně skončí v base a budou tam na státní outraty polehávat.“

„No vidějí a to je ten důvod politický. Jak k tomu poplatníci přijdou, když mi budou platit kvartýr ve vaší base? Nechají mi tu alespoň jednu díru a já jim slibuju, že o mne vůbec neuslyší.““

„Nechají Vejvoda těch hloupejch řečí. Raději uhnou .“

„Pane nadstrážmistr, já jich opravdu uznávám a chci , jak sami vědí s nima vycházet, co nejlépe, ale ještě je tu důvod křesťanský.“

„S tímhle na mě Vejvoda nechodí. Kdyby byly řádnej křesťan, tak nepijou jak duha a nekradou. Nepolehávají v lese a najdou si pořádnou práci.“

„A co Abrahám, pane?“

„Co na mě chodějí s Abrahámem?“,

„Abraham nebo Kristus. Neměli kde hlavu složit. A bránila jim tehdejší moc, aby spali třeba v Getsemaně? Vědí, pane nadstrážmistr, že stát je tu pro to, aby sloužil lidem a ne jim bral střechu nad hlavou! Stát má sloužit a ne panovat! Tak je to i s křesťanstvím, jak jste ráčil se k němu přihlásit: kdo je největší , má druhým sloužit.“

„Vejvoda, voni by mohli, kázat místo pana faráře. Jenže jim to není nic platný. Už je to tak na světě zařízený, že stát má svoje zájmy. Lidi z Ledců se bojí kolem tvojí chatrče chodit do Plzně. A říkají, že je vás tu někdy na dvanáct loupežníků a hulákáte na lesy.“

„A že se Ledecký vracejí z Plzně a nestačí jim cesta, jak jsou ožralí, to nevadí? Jak to, že hájíte jejich zájmy a moje ne?! Oni i já jsme občané jednoho státu.“

„Vejvoda – uznají rozumem, že občané z Ledců žijí řádným životem. Mají adresu, mají papíry v pořádku. A co ty? Jsi tulák a že se jmenuješ Vejvoda není moc jistý, protože tvoje dokumenty jsou skoro nečitelný.“

Jak k tomu já přijdu, že nesmím spát v lese, že musím mít chajdu na který je upevněný číslo od města? Musím mít glejt, kde mám svoje rodný číslo a musím mít zaspaný pobyt a musím mít pracovní knížku. Kde je to, prosím, ve svatý knize Bibli napsaný? Uznají, že ti z Ledců přišli nahý na svět jako já. Měli víc štěstí a narodili se do baráků Já holt neznám ani svojí mámu a tak jsem trestanej za chyby jinejch.“

„Vejvoda, naposledy tě vyzývám, abys ustoupil, jinak budu střílet pro výstrahu.“

Pušky se svezly z ramena a lopaty s krumpáčem se zavlnily k boji. Z lesa se ozvalo zahvízdnutí. Vejvoda mávnul bezmocně rukama a nerad ustoupil z cesty. Policie za pár minut bourala chatrč a zasypávala Petrovské jeskyně kameny a pískem.

Měli pocit taktického vítězství, protože tuláci někam zmizeli bez boje.

Co se nikdy nedozvěděli, že Vejvoda je na cestě zdržoval, jenom kvůli tomu, aby stačily z jeskyní odnést svoje úlovky a poklady.

TVRZ NA ROUDNÉ

Z cyklu Plzeňské litofánie –

Z tvrze už nezbylo nic, jenom krásný výhled na melandr řeky Berounky

Manželovo auto s dětmi opustilo bránu, která se automaticky zavřela. Zůstala na celé odpoledne sama. Dům s velkými prosklenými okny odrážel panorama krajiny. Hluboké údolí s meandry řeky Berounky, bílou skálu a zkrocené borovice. Nádherný přírodní park Horní Berounky. Nevěděla proč se vydala k lavičce na vyhlídce. Chtěla se zklidnit? Rozjímat? Užívat si ticha bez halasných dětí?

A pak se to stalo!

Na jejím oploceném pozemku s hlídacím systémem a kamerami se objevil podivný muž. Oblečen byl pouze v jakousi delší lněnou košili. Oči měl černé, hluboké. Bože jak byly hluboké!

„Mohu přisednout?“,zeptal se klidným hlasem, zatímco ona byla zkoprnělá úžasem. Chtělo se jí začít ječet. Uslyší jí sousedé?

„Nemusíte mít strach. Chci pouze , abyste v klidu vyslechla můj příběh. Souvisí s místem na němž právě jsme. Pak zase odejdu. Nebojte se.“

Podívala se na své ruce. Byly zaťaté do sebe a bílé strchem. Bála se na cizího člověka podívat a byla překvapena sama sebou, že se v duchu modlí o záchranu.

„Žil jsem tu mnoho let. Můj dům už neexistuje.“, muž ukázal dozadu za lavičku, „Stál vzadu, za vámi, až u lesa.“

Neotočila se. Strnule hleděla na údolí a snažila si vsugerovat, že se jí ten podivný člověk jenom zdá.

„Žilo nás tu sto a někdy i více. Měli jsme s Anežkou hodně dětí. Opravdu hodně. O Anežku jde nejvíc. Byla vám podobná. Také tu sedávala. Ležel tu velký kámen.“

Mlčela.

„V širokém okolí nebyla tak krásná tvrz, jako byla naše. A vesnice byla úplně nová.“

Najednou jí došlo o čem mluví a znovu se jí chtělo zaječet. Ta tvrz už tady není nejméně čtyři sta let!

On jí však vzal za ruku. On jí vzal za ruku! Byla ztuhlá hrůzou. Cítila jeho chladnou dlaň! Mrtvý. On je přece mrtvý! Je to duch a nebo šílenec, co si představuje, že žil kdysi dříve?! Chtělo se jí začít ječet, ale bála se vydat jenom jedinou hlásku.

„Prosím mlčte a nic neříkejte. Prosím, abyste nekřičela. Vyslechněte mne a já půjdu a už o mne nikdy neuslyšíte.“

„Miloval jsem Anežku, ale také jsem miloval dceru Rychtáře.Ona milovala mne. A pak se stalo, že mi dcera Rychtáře porodila syna. Moje žena mne začala nenávidět.“

„To se nedivím.“sykla nechtěně. Nenáviděla mužskou nevěru.

„Chápu vás. Chápu ženy, co tak myslí. Chápu i muže, co myslí jinak. Právě tady, na kameni smíření, jsem se Anežce omlouval, prosil jí za odpuštění.“

Najednou mlčel.

Odvážila se lupnout okem jeho směrem. Je tam ještě přelud? Seděl a měl hlavu v dlaních.

„Nevím, jak se to stalo, ale já jí zabil. Snad spadla ze skály sama. Snad jsem jí strčil. Nevím.“

Byla ztuhlá hrůzou. Věděla , že každou chvíli začne šíleně křičet. Věděla, že se už neudrží.

Muž se postavil a vlekl jí ke srázu. Ukázal dolů : „Tam. Tam padala. Dolů pod sráz. Ještě se stačila zachytit skály pod námi. Ale kámen se utrhl. Spadla do řeky a kámen na ní.“

Už nedokázala dál naslouchat. Už nechtěla nic vědět ze záhrobního světa. Už nechtěla mít nic společného s vrahem, co nemůže v klidu odejít do náruče smrti. Začala ječet a křičet.

Cizí člověk pustil její ruku, dlouze a vyčítavě se podíval: „Jste stejná jako Anežka. Nenasloucháte nikomu jinému nežli sobě samé.“

Pak pomalu odcházel a zmizel na druhém konci oploceného pozemku za vzrostlými stromy.

Sousedi nepřišli. Spíše se zdálo, že se raději schovali. Vešla do domu a do oka jí padla obrazovka s místy sledovanými kamerovým systémem. Něco jí napadlo. Přetočila záznam zpět. Na obrazovém systému seděla sama na lavičce. Pak popošla sama ke srázu a pak začala ječet. Žádný muž na obrazovém záznamu nebyl vidět. Sama, jenom sama a jenom sama.

TŘEMOŠENSKÝ RYBNÍK

Ze sbírky Plzeňské litofánie

Hnědé oči byly neproniknutelné. A přece stačil jediný pohled, aby se zbláznil. Ruce měl najednou zbytečně dlouhé, nohy mu překážely, ústa suché řečiště. Díval se raději na žlutou hvězdu, přišitou na šatech, jak zmizela pod hromádkou látky a bot. Zmizelo i černé slovo Jude. V plavkách vypadala neznámá dívka jako bohyně z učebnice dějepisu.

„Uhranula mne.“,napadlo ho. Usmála se a vešla do vody. Bohyně. Nymfa. Došel až ke břehu. Teprve, když mu do jedné boty, natekla voda, zastavil.

Doplavala na druhý břeh. Otočila se. Byla překvapená, že silueta mladíka nezmizela. Byla udivená, že stojí oblečen ve vodě. Váhala, zda se má vrátit. Pak se rozhodla: „Nemá tady co dělat. Rybník je vyhrazen pro nás. Ne pro árijce.“

Plavala zpátky a mladík se zvětšoval, byl výraznější.Měl stále udivený výraz, tak jako před chvílí.Váhala, nebylo už kam plavat, dno jí hladilo břicho. Rázně vstala a šla si pro utěrku. Koutkem oka viděla, jak ji ujídá očima.

Utřela se, navlékla šaty.

„Nějaký problém?“, zeptala se chladně.

Mlčky zakroutil hlavou. Snažil se rychle vymyslet, co udělá. Když zvedla těžkou tašku, vyhrknul:“Já bych vám pomohl.“

Zastavila se. Jejich ruce se dotýkaly. Hnědé oči vytiskly milión otazníků.

„Kdo bude spatřen ruku v ruce se židem, bude s ním nakládáno jako se židem.“,řekla tiše.

„Chci být židem.“

„Asi jste se zbláznil.“

Pokýval hlavou: „Do vás.“

Usmála se a sedla si do trávy. Našel si místo vedle ní.

„Nebudete smět do parků, do divadla, do kina.“

„Budu jen tam, kde budete vy. To mi stačí.“

„Já milovala chodit do kina a ráda se koupu.“
„Budu se učit plavat s vámi.“

„Neumíte plavat?“

„Naučím se to.“

„Smíme se koupat, jenom vTřemošenském rybníku. Také nesmíme do kaváren, restaurací a na poštu. Nesmíme chodit do školy.“

„Přestanu také chodit do školy. Budu s vámi ve dne i v noci.“, zčervenal se a sklopil oči.

„Nikdy mne nepolíbíte za tmy. My totiž nesmíme po osmé hodině ven. A nikdy si mne nevezmete za ženu.“

„Vezmu si vás.“

„Nevezmete. Sňatky árijců se židovkami jsou zakázány.“

Pak se k němu naklonila a dlouze jej políbila. Byl ohromený. Byl omámený jejími rty, slinami, jazykem. Nemohl nabrat dech. Její oči byly plné hvězd. Nekonečný vesmír.

Nebyly to hvězdy, ale slzy.

Popadla tašku a utíkala pryč. Zaslechl jen jednu poslední větu:“Zítra celá rodina odjíždíme. Transport do Polska.“

A vítr rozmetal slova na písmenka a na čárky a tečky. Už nikdy se z nich nedalo nic složit zpět. Její oči si však schoval na dlouhá léta do svých snů.

Bolevecká vodní soustava

Ze sbírky Plzeňskélitofánie


Paní Machna Hynková

„Paní Machna sličná kachna.“, tak se veselily prostořeké děti venkovské na Oleweczské návsi, když paní Machna, velkým pozadím svým kroutíce, kolem statkův přešla. Kráčela s rychtářem k dědině své, na pokraj Borku.Pan rychtář občas krok svůj zdržel, a okem pozadí svůdné obdivoval:“ Tak pěkná děva, žena v nejlepším věku a muže nemá. Zdalipak jí to po nocích netrápí?“

„Vrchnost plzeňská, dává vědět, že se k spravedlivé úhradě zavazují.“, řekl nahlas důležitě, když k polnostem a dvoum dvorům došli, „Podle knih zemských jest toho půl lánu.“

Paní Machna pohlédla na statného rychtáře a pomyslela sobě: „Kdyby mého milence plzeňského nebylo, asi bych těch půl lánu sobě nechala. A možná…?“ Znovu prohlédla si rychtáře od hlavy až k patám: „Možná, bych se od takového chlapíka i poučovati dala , jak se k polnostem chovat.“

Nahlas dodala:“Jaký je váš rozmysl, rychtáři?Je moudré gruntu , dědičného se zbavovat?“

„Já mám k půdě milostný vztah, drahá paní Machno.Mě se tedy na názor neptejte. Když nemohu vzíti do ruky vlhkou hroudu a ve svými prsty jí laskati, není se mnou dobře.“

Paní Machna, zralá žena, zčervenala sobě v lících. Neboť, kdyby z myšlenek bylo nutno se zpovídati, což vlastně by se i mělo, pak by ke zpovědi hned večer jíti měla. Sobě , ale svědomí hned obrátila, neb řekla si, že Pán o mužích a ne o ženách mluvil, když pravil, kdo pohledí již zhřešil.

Rychtář souznění vycítil a pravil: „Jenže bez muže starost o pole je těžká.“

„Já se mužských nebráním, jen se kavalír nenašel, který by si pole i s mnou na starosti vzal.“

„Inu, to se divím. Žena jste jak květ a síly jistě máte.“

Došli až ke stodole a paní Machna, jednou rukou silný kůl od vrat odendala, jakoby dokázat své síly chtěla. Do přítmí vešli a vůně sena a slámy je omámila. Pokud však čekáte příběh plný lásky a milosti tělesné, jež ve slámě by se odehrávati mohl, pak vězte, že se tak nestalo. Snad zasáhnul svatý Petr, rybářský král,který měl velké plány rybniční, snad jen náhoda, která tak často rozhoduje o budoucnosti lidí,koně s kočárem vrchnosti plzeňské zaržály u stodoly zrovna, když oči rychtáře i paní Machny se důvěrněji setkaly. Oči rázem ztratily žáru a v obecnost obchodní se vrátily. Oba radní nabídli dostatek peněz a louky blízko Plzně, odměnou za prodej dědičného pole. A tak náhoda a málo času, rozhodla, že paní Machna nevdala se za rychtáře Olewezského, ale měšťana plzeňského. A já myslím, že ona náhoda, rychtář i paní Machna měli by být ke jménům zakladatelů rybniční soustavy zapsáni. Vždyť jejich obezřetnost vůči vůli svatého Petra patrona rybářství umožnila, abychom se dodnes dílu rybničnímu, které dříve jak v jižních Čecháh na plzeňsku zhotoveno bylo, obdivovali a v letním žáru pro svá těla milostivě užívali.

Bolevská rybniční soustava

O vánocích byla na radnici trachtace.Sedláci z Olewecze donesli pečínku a víno. Šlechtici a vrchnost plzeňská, dodali v oplátku chuť pít a jíst, co hrdlo ráčí. Tak už to bývá, že i když sedlák ěco od vrchnosti žádá, musí se sám projevit jako štědrý a vstřícný. A sedláci po právu žádali náhradu za pole a luka , kde panstvo velký rybník uráčilo si založit. Abychom však šlechtickým svědkům a plzeňským radním nekřivdili, byla trachtace už předem dohodnutá a žádné dišputace se o ní, na vánoce léta páně 1461 po Kristu, nevedly. Za pole a luka polnosti na vrchu Cambala sedláci obdrží. Až na jednu malou nesrovnalost, bezchybně trachtace probíhala.

Jedlo se a pilo a stavitel nově vznikající rybniční soustavy , pěl chválu na budoucnost. A čest vzdával svatým, kterýmž rybolov do jejich působnosti patří. Chovu ryb se zde bude dařit požehnaně. Bažiny a rašelinistě zmizí.Rukama rozhazoval, až vína na zem ucmrndával. Kočka , která po římse vnikla do síně radniční, nelenila a vína z podlah dlážděných chutě okusila. To se po nějaké době projevilo na její popletené chůzi a nevídané odvaze. Ona totiž beze strachu na stůl vylezla a pustila se do pečínky, jakoby tam ani urozených nebylo. Když si toho Olewečtí všimli, tak kříčíce rukama začali mávat, protože u nich v sednici, kočky smí tak spát pod lavicí a v noci chytat myši . To si špatně jeden ze šlechticů plzeňských vysvětlil a hned na obranu města začal svolávat. Zbrojnoši zbrojí chrastili, jako když hromy divo bijů a do síně oběma dveřmi nastoupili, halapartny k boji připravené. Sedláci nenechali si ničeho líbit a židle popadly, že selké svaly na radních utužovati budou. Nakonec rychtář Olewecký a starosta plzeňský na stůl museli povstat a rukama mávat na znamení míru. Když všichni zasedli, jak se o vánocích sluší , a vysvětlilo se , že opilá kočka ten mumraj způsobila, tu hnedka nechali radní ze svých sklepů vína a uzeného masa donésti na znamení , že může-li kočka, o co více mužské pokolení musí.Po několika hodinách už nebylo seznati jediného člověka na radnici střízlivého. Obecní sluhové k ránu mnohé sklízeti museli, lamentujíce:“Ty rybníky nám byl sám čert dlužen. Doufáme, že jich nebude už více.“ Mýlili se však, jako se lid obecný mýlí často, protože bohabojných plánů , pánů svých, neznají. Postaveno rybníků bylo dvanáctero a dvanácte trachtací radničních způsobeno ,smlouvy pak do historie vešly a v kronikách jsouce zaznamenány, jako dohody poctivé a uznalé.

Nakonec chtěl bych přinésti poučení. Jsou-li lidé nakloněni právu a chtějí-li spravedlnosti udělati zadost, pak jest odměnou vždy hojnost veselí a požehnání Božího.

Škoda , že v století našem jsou smutné časy. Právníci přestali totiž oslavovat právo a spravedlnost, a jen chtějí dobývati vítězství nad zákonem a mravností. Proto už je tak málo obecné veselosti na radnici plzeňské a kočky nemají důvod za radními polézti.

Jak Hynek neutekl od svého pána

Ze sbírky Plzeňskélitofánie – Andrejšky u Starého Plzence

„Nevím co je větší zrada. Jestli, když loupeživý Habart z hradu Lopaty nebral ohledy na nikoho, a ni na Boha a jeho přikázání, a okrádal každého, nebo je větší zrada, že můj pán Hrdoň z Radyně s Přibíkem z Klenové obelstili své bratry. Ač jsou hejtmany božích bojovníků, dodávají nepříteli vozy s potravinami. Na druhou stranu musím vzít v úvahu, co je vlastně zrada., když každý má právo na svůj názor a každý jej může měnit podle nové situace. Když někdo mění názor , zrazuje sebe sama? Nebo zrazuje ty, jimž svůj názor , předtím hlásal? Můj pán byl katolík. Po Korandově kázání se stal husitou a dnes je husitským katolíkem.

A kdyby apoštolé nezradili svůj židovský názor, jakpak by mohli stanout na straně Kristově? Židovský Sandhedrin nazval následovníky Krista zrádci pravé víry . Jeden je z víry vítal s otevřenou náručí a druhý je z víry zatracoval do ohnivého zajetí. A jakpak je to vlastně s Jidášem? Pán mu přece přikázal, aby šel a své dílo dokonal! Proč s ním Pán nepromluvil laskavě a od činu zrady jej neodvrátil? Proč jej nevyléčil z duševní nemoci, tak jako mnohé jiné? Nebyl to snad úkol od Pána , aby jej Jidáš zradil?! Už jsem vyslechl mnoho výkladů, mnoho moudrých a učených pánů, kteří s naprostou jistotou tvrdili, že se věc má tak, ale i druzí měli svoji pravdu, jako skálu pevnou, a tvrdili zase opak. Ale je slovo od lidí, ač velkých latiníků, skutečně od Boha? Nebo zůstává jen lidské?

A nyní křesťanstvo se navzájem vybíjí a souhlas k tomu dostávají od Boha?

Stav katolický nazývá husitské vzbouřence zrádci Krista. A Husovi stoupenci zas tvrdí, že církev zbloudila a od Krista odpadla. Hus prý zůstával katolíkem a jen vyléčit chtěl nemocnou církev od jejího odpadnutí, od falešných výkladů , od výkalů bohatství a pýchy. Jenže husité, neposlechli svého obránce a pustili se do krvavých bojů. Zdůvodnili to tím, že hájí Boží pravdu.Rozhodli se změnit stav, jejž doposud Bůh s milostí připouštěl. Kdo z nich tedy , když dřímá meč, je skutečným zastáncem Boha? Obě strany nacházejí zastání v Písmech a když se dopouštějí krutostí pekelných, děti i ženy zabíjejí, pak na Izraelity, od Boha poslané, poukazují, že oni na příkaz samotného Boha, také celá města vybíjeli. Jaký je to zmatek, když lidé mají nad lidmi panovat. Bez pánů je nemožné žít a s pány to samé. Bez víry je nemožné žít a s vírou také.

A můj pán Hrdoň bez hrdosti? Na obě strany hraje vrchcáby! Husita, co dává najíst plzeňským katolíkům. Jak se mám nyní rozhodnout? Jsem poddaný a mám pány poslouchat. Zároveň jsem však poddaným Boha. Mohu se podílet na zradě bratří husitů a vozit jídlo hladovějícím katolíkům? Mohu nedat jídlo tomu, kdo hladoví, abych se zastal , církve hlásající podobojí?

Ve zmatku posledních dnů Kristových se mi nezdá, že se dopídím pravdy.

Ten z Milíčova, který říká, že pravdy je jenom v Písmu svatém, obecně sice má pravdy plnou štoudev, jenže když ke konkrétnímu mám nyní dospět rozhodnutí, v tu chvíli Písmo mlčí.

Písmo bez výkladu lidského, je jako voda mezi prsty, jako mlha zahalující obrysy.

Jak mám být pravověrným, když můj pán má víry dvě?

Jako se skálou pod naším hradem, tak je to s mým rozhodnutím.Ve zmatku naházené kameny, náhodou se o sebe opírající, takový zmatek je v mém srdci. Nejraději bych nechal hrad Radyni za zády a více se nevracel. Ale kam půjdu? Kde ve světě naleznu pravdu? Kde najdu mír a pokoj pro svou duši?

Ze skal Andrejškých vidím celou Plzeň. Z některých domů kouří hustý dým požárů. Vůkol vojska husitská řinčí zbraněmi.A hle! Plzeňští otevírají bránu a berou husity útokem.Husité ustupují a plzeňští se vrací za hradby. Tak to bylo domluveno. Vozy s potravinami projíždí Pražskou bránou. Který Kristus nyní vlastně vyhrává? Katolický nebo Husitský? Ti kteří brání artikule víry nebo ti co potřebují jíst?

Má hlava se rozjasnila.

Vrátím se zas ke svému pánu Hrdoňovi na hrad Radyni. Bez hrdosti a bez jasného cíle. Bez osvícení. Zaujmu své malé místo v rozbouřených vodách života. Od dětství jsem sloužil Hrdoňovi. A víno co pánovi z vozů , jež do Plzně odjely, mu nesu k ochutnání? Trochu se napiji, jenom trochu! Jsem také jenom člověk.

Rozhledna na Chlumu

z cyklu Plzeňské litofánie – příběh z roku 1968

Šla jsem si jenom pro svý věci a taky jsem byla zvědavá. Hloupá husa. Máma mi to vždycky říkala. Která Nána by vlezla vojákům rovnou do ležení. Jsi pitomá nebo co? Takovej průšvih.

Měla jsem svý věci a taky drahej foťák ve skřínce. O ten šlo asi nejvíc. Sousedovic Venda, mimochodem docela hodnej kluk, ale můj typ to není, já mám radši štíhlý a ohebný a on je jako kobliha nacpaná marmeládou, jo a taky jsme spolu chodili do jedný školy a jedný třídy, tedy on je o rok starší, ale šel nějak později, asi byl zavostalej nebo nedodělanej, a když s někým chodíte devět let do jedný třídy a ještě ho každý den vidíte za plotem u svýho baráku, tak je okoukanej, takže já si na něj nikdá nemyslela , a jestli von na mně , tak to nevím, protože se nezmínil ani pohledem, Venda mi přes plot povídá: „Jaruš, jsou ve vaší hospodě. Prej tam budou furt.“

A já na to , že kdo je v naší hospodě a on povídá, seš asi na hlavu padlá, přece rusáci.

Mne nenapadlo, že když nás okupujou cizí vojska, že budou bydlet v našich domech. Ale dá to rouzum, že když je hospoda, kde dělám servírku, přilepená k rozhledně, je to tudíž ten strategickej bod, jak mi Venda vysvětlil, že se tam usadějí na dýl. Strategický body, že oni obsazujou, aby měli přehled. No z rozhledny hold viděj dál než z údolí, to dá rozum. Ale mne spíš napadlo, že asi vylomili závoru u lednice tudíž v hospodě na rozhledně zůstali. Dobře vidí a ještě si nacpou bachory. Já chlapy znám, jak svý boty. Každej den je vidím v hospodě cpát si nácky. Futrujou se knedlíkama a ponořujou je do kýble piv. Krkají a říhají a nejeden si i prdne. Před mladou holkou žádný štráchy, jsem jenom servírka. Když se najedí, hned dostanou energii. Kouká jim z vočí a nohy jim dou od sebe a vočima mi jezdí po zadku a po nohách a některej si i plácne. Jenže to já si nenechám líbit, nejsem žádná coura, jsem servírka a jsem slušná holka a vezmu si slušnýho kluka co bude mít slušný řemeslo, abych mohla zvostat doma a starat se mu o kuchyň, děti i o jeho potěšení. Já ho potěším ráda , protože to mám taky ráda. Ne, že bych to nezkusila. Zkusila a bylo to s ním hezký. Jenže to byl parchant, co už hladil všechny holky ze třídy. Řekli jsme si to, jakej je a chtěli jsme se mu pomstít. Jenže některá to vždycky pokazila a vlezla si s ním někam stranou a ona nám to pak rozmlouvala, že je milej a že ho miluje a tak kvůli ní jsme ho nechaly být.

Já měla ve svý skřínce za kuchyní svý věci a hlavně drahej foťák. Ten tu zapomněl pražák. Měl krásný hluboký hnědý oči a já byla nějaká rozněžnělá. Netajím se s tím. Dostal mě na jednu noc. Na celou. Byl hrozně dychtivej a já se přiznám, že mi to dělalo dobře. A taky se přiznám, že jsem o tom foťáku co ho ve vášni zakopnul pod postel, že jsem o něm celou dobu věděla, a že jsem byla rozhodnutá mu ho nepřipomínat, protože mi bylo jasný, že zejtra odjede a že je to jenom vášnivec a nic víc a tak proč by mi tu nějakou malou odměnu nenechal, když jsem ke všemu svolná a navíc celou noc. Druhej den jsem se sotva vlíknula po lokále a tak si myslím, že na odměnu mám právo. Kobyle taky dají nažrat, když je po všem. No já měla v tý skřínce těžce vydělanej foťák a ten určitě rusákům nenechám. To ať si na mě dají majzla. Takhle rozhodnutá jsem si to klusala nahoru do kopce. Na Chlum. Plzeňáci to tam dobře znají. Vyhlídková věž a celoroční hospoda s jídlem a pitím. Docela to tam ujde. Každej vejletník, když je utrpajďákovanej do toho krpálu nahoru , se rád posadí a dá pivko. Pivko máme jako křen. To je hospodskej oumysl, protože, když je pivo jako křen, tak chlapi dostanou hned hlad a i kdyby měl poslední pětku v kapse a doma navaříno, tak vycáluje prachy za nějakej kus do žaludku.

Hned mne zarazilo, co jich tam je. Leželi všude kolem hospody a vejrali po mně, jako kdyby přistáli marťani. Já jsem holka od rány a mám pro strach uděláno, takže jsem dělala, jakože je nevidím a rovnou beru za kliku u hospody. Nějakej celej žlutej voják, na mne něco kříčel. Mávla jsem rukou a už jsem vevnitř.

To jsem teda koukala, vevnitř bylo zatím v celku uklizíno a za stolem seděli jenom dva vojáci. Vcelku vypadali normálně.

Povídám : „Mám ve křínce svý věci. Vezmu si je a hned jdu.“

Jenže oni na mne koukali divně a sotva jsem to dořekla a vykročila do kuchyně, hned se jeden zvednul a vytáhnul pistoli.

„Stój.“

Jsem pitomá nána, brnkla jsem si do hlavy, nemluví česky a tudíž, neví co říkám. Já se rusky učila celý mládí, takže jsem to na ně vysypala v ruštině, to vo tý mojí skřínce za kuchyní.

Jeden se podíval po druhým a ten co seděl se zasmál a kývnul. Stojící se na mne usmál a nechal pistoli ležet na stole. Došel ke mně a divně blízko si mne prohlížel, ale já nemyslela na nic, jenom na ten foťák. Otevřel dveře do kuchyně a šel se mnou.

Řekla jsem mu rusky, že ať počká. Jenže on kroutil hlavou a vzal mne za ruku a dovedl mne dozadu ke skřínce. Zeptal se, která to je a já mu jí ukázala a odemknula jí. Byl drzej jako děravá pantofle. Prohrabal skřínku a našel foťák. Se zalíbením si ho prohlížel. Byl východoněmeckej a fakt dobrej foťák. Vztáhla jsem ruku. Ale on s ním ucuknul a zasmál se.

„To je špionážní věc.“, řekl a zamračil se.

„Je můj. Tak mi ho dej. Nejsi přece zloděj. Jsi jenom okupant.“

Díval se na mne a já už věděla kolik uhodilo. Blbej foťák. Jsem Nána pitomá. Otočila jsem se , že půjdu, jenže ve dveřích stál už ten druhej voják a v ruce měl pistoli. Neměla jsem se otáčet. Ruce toho zadního jsem už měla na bradavkách. Vyškubla jsem se. Jenže mne chytnul za tričko a roztrhnul ho. Pitomá. Pitomá. Pitomá. Začala jsem ječet. Dostala jsem ránu pistolí do hlavy a probrala se až po dlouhý době. Zapínal si poklopec a kolem poklopce byl mokrej. Bylo mi zle. Neudržela jsem se a začala zvracet. Oba se na mne dívali, jak tam ležím a já viděla svý kalhotky vedle mý hlavy a bylo mi jasný, kam se koukají. Dala jsem nohy k sobě a navíc jsem už neměla sílu protože se mi všechno zatočilo a dál už zase nic nevím. Když jsem se probrala, byli u mě další dva. Tvářili se spokojeně. Hlava mi třeštila. Snažila jsem se postavit na nohy a oni mi kupodivu začali pomáhat. Jeden mi pak podal hadr na nádobí a já se utírala od zvratků. Foťák ležel na stole. Strčila jsem ho do tašky. Podívali se na sebe a pokrčili rameny. Asi nedostali žádný instrukce. Vzala jsem ho z posledních sil a vláčela se pryč. V lokále seděli ty dva. Ani se na mne nepodívali. Jen dali vojákům znamení a oni mě vzali v podpaží a otevřeli dveřa a vedli ven z hospody. Všichni vojáci kolem se šklebili, jako démoni a něco pokřikovali a smáli se. Ti dva měli jasno. Odvedli mne na kraj lesa a pak se vrátili. Dovrávorala jsem se pod kopec a tam jsem se svalila do trávy. Asi jsem spala, protože už se stmívalo, když se mnou někdo cloumal. Lekla jsem se , že jsem se nemohla ani nadechnout. Byl to Venda: „Jsi pitomá nebo co? Co tu děláš?“

Nemohla jsem mluvit. Všimnul si velký modřiny a krve na hlavě.

„Ty jsi upadla, nebo co?“

Kývla jsem hlavou : „Jo. Až na dno.“

Ale on nic nepochopil a já měla v hlavě najednou dost světla,uvědomila jsem si že se musím rozhodnout jestli celýmu světu řeknu o svý pohaně a jestli vyvolám válku s rusákama a nebo budu mlčet. Hlava mi třeštila. Žaludek převrácenej a hlavně ten hnus dole. Odpornej slizkej hnus. Bylo mi zase na zvracení a chtělo se mi spát. Byla jsem vděčná Vendovi, jak se se mnou vláčel až domů. Vděčná, že zavolal sanitku. Pak jsem usnula.

Druhej den seděl Venda u mý postele v nemocnici: „Tě vítám na světě. Jaruš.“

Usmál se. Stal se mým světem. Krajinou, ve který zrovna žiju. Všechno kolem bylo bílý a já si připadala jako svině v chlívku, prasnice co si rochňá v pomejích, co si chrochtá v hnusu.. Hlavou se mi honily ruský tváře. Ďábelskej smích. Neunesu to. Klesám pod tíhou celýho příběhu.

„Vendo?“, zkusila jsem promluvit, abych slyšela svůj hlas. Zněl jako z popelnice.

Zase se usmál : „To bude dobrý. Měla jsi otřes mozku. Řekl jsem jim, že jsi upadla na kámen.“

Pokývala jsem hlavou.

„Asi jsi spadla ze skály a pak jsi ještě kus ušla.“, říkal s rozvahou, (bože jak je rozvážný a takový moudrý a já jsem nán pitomá), „Jenže tam, kde jsem tě našel, žádný kámen nebyl.“

Mlčela jsem.

Začal znovu: „ Jsou jim divný ty modřiny na těle a taky je jim divný…“

Koukala jsem na něj a zdál se mi milý a hodný.

„No víš, doktor říkal, že máš na sobě modřiny jako od rukou, že jsou tam jasně vidět prsty.“

Koukala jsem na něj a brečela jsem. Slzy mi tekly po tváři. Když mi je utřel kapesníkem, úplně jsem se rozeřvala. Vypustila jsem stavidla a do toho jsem mu řekla, že rusáci jsou hnusný svině.

Pochopil všechno. Vůbec nebyl hloupej. Připadal mi jako génius. A přitom měl z matematiky čtyřku, alespoń co si pamatuju. A vůbec se nepamatuju, jestli měl nějakou holku. Já ho nikdy s žádnou neviděla, ale je jasný , že jsem ho nijak nehlídala. A nyní je můj svět. Moje oáza. Moje bezpečí. Otevřel stolek u postele a vyndal ten foťák. Znovu jsem se rozeřvala. Všechno se ve mně zvrátilo. Podal mi misku na zvracení. Styděla jsem se. Chtěla jsem, aby tu nebyl, ale zároveň byl. Nic nebylo. Už nic ani nemohlo být. Nic ve mne nezbylo.

Utřel mi pusu a já nechtěla za žádnou cenu otevřít oči a vidět jeho oči. Jenže on se zeptal : „ Kolik snímků jsi nafotila?“

Musela jsem oči otevřít a dívat se do těch jeho. Hodný oči. Je milej. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?Držel v ruce foťák.

„Slyšíš? Ptám se tě, jestli jsi už fotila?“

Zakroutila jsem hlavou.

„Jenže tady je číslo 18 až 20.“, prohlásil.

V očích měl spousty světýlek a nápadů, ale já nechápala, na co myslí.

„Nechám ten film vyvolat.“, rozhodl. Bylo mi to jedno. Nic jsem nechápala. Foťák už jsem nechtěla ani vidět. Dobře, že ho schoval do tašky.

„Nikdo nic o něm neví.“, řekl, „Měl jsem ho celou dobu u sebe.“

Asi jsem se tvářila pitomě, protože dodal : „Zítra doktor dovolil, aby přišli.“

„Kdo“, zasípala jsem.

„Tajný s esnebákama. Budou se ptát, co se stalo. Do zejtra vyvolám ten film. Mám nějaký tušení.“

Vykulila jsem oči.

„Se nediv , když jsi byla u rusáků.“ , zakroutil nevěřícně hlavou. Pohladil mne a odešel.

Přiběhnul ještě v noci. Prý dal sestřičce dvacku na cigára, aby ho pustila. Byl vykulenej a uhýbal očima. Těžce dýchal.

Pila jsem čaj a už jsem seděla na posteli. Přitáhla jsem si deku, aby ze mě koukala jenom hlava. Jenže on měl stejně divný oči. Takový jako ty rusáci. Takový, jako ten pražák, co u mě nechal foťák.

Váhal. Nedíval se mi do očí a podal mi fotky. Stačila hned ta první. Ruce mi klesly a začala jsem brečet. Byla jsem na nich nahá u sebe v pokoji. To mne fotil pražák. Další fotky : nahá u rusáků a v bezvědomí.

„Já si to prohlídnul jenom jednou,“ zašeptal Venda, „Fakt. Je mi tě líto. Jsou to svině.“

Bála jsem se jeho očí. Ale jednou k tomu muselo dojít. Už v nich nebyli chlapi. Byly zase hodný, ale trochu nejistý.

„Jsi hodnej, že mi pomáháš.“ zašeptala jsem vděčně, „Musím ti být odporná, co?“

„Já se o tebe starám rád.“, řekl skromně a trochu ustrašeně, pak dodal plný vášně,

„Já mám na rusáky, stejnej vztek jako ty. Já myslím, že tyhle fotky je usvědčí. Existujou mezinárodní soudy. Vojenský. Musej tě odškodnit a ty kurvy zastřelit.“, rozohnil se v hlase. Asi nepoznal, že jsou ze dvou míst.Zase byl takovej moudrej a statečnej a plnej síly a odhodlání a přitom zůstal naivní.. Věřila jsem mu.

Ráno přišli nejdříve dva z Plzně. Neměli uniformy, ale byli hned k rozpoznání. Ptali se, co se mi stalo. Rozhodla jsem se mluvit pravdu. Neustále se po sobě dívali. Byli nejistí a ustrašení. Něco si šeptali a pak řekli přísně, odpoledne přijdeme a sepíšeme protokol.

Odpoledne jsem měla šok. S těma dvěma přišel pražák. Usmál se na mně, ale dával najevo, že mne nezná.

Pak vzal do ruky foťák a povídá : „To je vaše?“

Nevěděla jsem, co mám říct. Mlčela jsem. Ušklíbnul se a začal přetáčet film. Okamžitě poznal, že je foťák prázdný.

„Kde je?“, zeptal se a podíval se na ty dva. Pokrčili rameny: „Foťákem jsme se soudruhu, ještě nezabývali.“

Zakroutil očima a stisknul mi tvrdě ruku. Ne tak jako tehdy v noci. Tvrdě a nezúčastněně.

„Kdo je ten mladík , co tu byl v noci?“

Mlčela jsem. Stisknul mi ruku, že v ní přestala proudit krev.

V očích měl dvě ruský sochy. Kamenný. Mramorový. Nezúčastněný. Bez soucitu.

Venda vešel do dveří. Jejich oči se setkaly a pražák pustil mojí ruku.

Ti dva hned zatarasili dveře.

Pražák se rozkročil a zasyčel : „Vyndejte všechno z kapes.“ Venda váhal. Ti u dveří se pohnuli. Venda začal všechno vyndavat a překvapeně se mne ptal očima, co se děje. Myslel, že český esenbáci budou proti rusákům. Byl naivní jako já. Hloupej jako já.Nánovatej. Měla jsem ho v tu chvíli nejradši ze všech lidí. Pro jeho překvapení v očích. Pro výraz, který říkal, vždyť tihle mluví česky, tak proč jsou stejný jako rusáci?

Pak zaváhal. Jenže pražák si toho všimnul. Přiskočil k němu. Ti dva mu podrželi ruce. Pražák vytáhnul z kapsy fotky.

Pomalu si je prohlížel a pak se na mne podíval:´“Soudružko, myslím, že bude nutné, abyste svoji výpověď včas upravila. Už jste odpočatá. Lékař říkal, že jste už za sebe odpovědná. Dokažte to.“

Nechápala jsem. Zálibně si prohlížel moji nahotu, jakoby vzpomínal na naši noc. Pak mne probodl očima : „Jsou určité indicie, že jste nežila čestně ani před touto událostí a já mám důvodné podezření, že jste šla na Chlum dobrovolně.“

Venda se po něm rozehnal, ale ti dva byli rychlejší.

„Odveďte ho a promluvte s ním.“, přikázal pražák. Pak si přisednul ke mně na postel. Odtáhla jsem se. Byl odpornější víc jako rusáci. On nebyl v cizí zemi ve válce. On je náš. Ležel se mnou celou noc a chová se jako gestapo.

„Jsme tu sami. Budu upřímnej.“, řekl a chtěl mne vzít za ruku. Odtáhla jsem jí pryč. Ušklíbnul se.

„Není vhodná doba na obvinění, o kterých jsi mluvila. Říkám ti to z kamarádství.“

Pak stál u okna a přemýšlel. Zavolal ty dva. Předali mu negativ filmu. Byl spokojený a začal se usmívat.

Podíval se na Václava a pomalu k němu promlouval, jako když táta mluví se synem: „ Vypověděl jste, že jste soudružku našel na kraji lesa?“

„Ano,“, vykoktal Venda.

„Nic víc už o tom případu nevíte?“, zeptal se pražák.

Venda se na mne podíval s otazníkama v očích. Zakroutila jsem hlavou, že neví.

Venda koktal svoje ne, jako když bečí ovce.

„Tady soudružka si také nic nepamatuje, že?“, obrátil se na mne. Zakroutila jsem hlavou.

„Zavolejte doktora“, přikázal pražák.

„Doktore,“ začal pražák s rozhodnou intonací hlasu, „šetření neprokázalo, žádné cizí zavinění. Je možné, že by vámi viděné otisky prstů na rukou, mohly být jiného původu?“

Doktor se postupně díval na nás všechny. Bylo vidět, že to v něm vře. Co je to za podivnou hru? Jak to, že se nejde do tak jasné šance to rusákům zavařit? Co se to děje?!

Pražák mu pomohl : „Víte doktore, když nejsou naše důkazy úplně jasné, bylo by obvinění ruských vojáků nepodložené a dá se říci velmi nebezpečné. Praha má na to velmi opatrný názor. Nesmíme vyvolat emoce, paniku, a tak dále a tak dále.“

Jeho hlas zněl žoviálně a zasvěceně.

Doktor kývnul a svým odchodem dal najevo, že všemi pohrdá.

Třásla se mi ruka, když jsem podepisovala protokol.

Doktor se při vizitě tvářil, jako bych byla prašivá. Sestřičky mi odsekávaly a očividně mně nenáviděly.

Jedinej, kdo mne vzal za ruku a pohladil byl Venda.

Na Chlum jsem už nikdy nešla. Venda mne vozil starou škodovkou po hradech a zámcích kolem Plzně a pak jsme tutéž trasu jezdili s našima dcerama. Naštěstí neměly s Ruskem nic společného.

Plzeňské litofánie – úvod

úvod

A právě takové obrázky bych rád vymaloval  do vašeho srdce.Přál bych si, abyste začali být zvědaví, jaký význam mají slova:  Sofronka, Barchán, Mikulka, Merán ,Petrovská díra, Sajpám,Strženka či Vydymáček. Obzvláště vy, kteří už jste prošmírovali Paříž, prošourali se španělským pohořím, či propotili několik košil v Alpách.
Je až neuvěřitelné, jaké informace , příběhy a detaily se dají sebrat, aby vynikla kontinuita a identita malého kousku Plzně, zvaném Bolevec. Bolevečtí rodáci sepsali s velkým nadšením knížku Bolevec a okolí, aby vzbudili zájem o příběhy, které se skrývají pod místopisem : U četníka, U řezníka, V smutným lese, V drsníkách.
Je mi jasné, že zbytek života mohu strávit objevováním oněch malých zákoutí, drobných stavebních detailů,obdivováním malých boleveckých panoramat. A to se občas zatoulám i do dalšího plzeňského okolí. malé prachovské skály s názvem Andrejšky u Starého Plzence nebo rozhledna Chlum, jež spolu s kopcem připomínjí starou prušáckou vojenskou přilbu.
Nebudu však příliš malým, v době kdy se propaguje evropanství, světovost?
Myslím že ne. Oni totiž mají lidé podobné příběhy v Paříži, v Benátkách, v Moskvě, v Kotěhůlkách, Běšinách i v Bolevci. Nemyslím ty vyjímečné, ty kterých si všimnuli velcí dějepisci, myslím na obyčejé, prosté lidské životy, v malých domcích, v normálně zařízených bytech, v běžných zahradách či v českém borůvkovém lese.

Kdyby neexistovala místní historie, museli bychom si jí vymyslet. Proč? Teprve, když navazujeme svými životy na životy předků, jsme ucelení. Jedině nepřetržitost času  přispívá ke smyslu našeho přebývání. Sounáležitost s krajinou ve které bydlíme, nám pomáhá sestavit si vlastní identitu. Malá historie malého kousku země nás neučiní velikány světového významu. Co však bude pro svět opravdu užitečné je to, že malá historie našeho okolí nám realisticky  ukáže naši normálnost, běžnou velikost a pomůže nám ke skromnosti a pokoře. Stejně jako pomohlo malému národu Izraele, že kdysi směli získat kousek země, se kterým se navždy identifikovali.