Človíček je ten, kdo si je vědom své malosti
Malý člověk bývá velký svojí duší.
Človíček.
Může mít kapka vody v moři svoji identitu?
Může žít zrnko písku v poušti samostatně?
Může být človíček uprostřed Evropy opravdu evropanem?
Může mít drobný peníz v peněžence opravdu hodnotu mé práce?
Je den mých narozenin opravdu středovesmírem narozených?
Je to jenom klišé, tvrdit, že jsem sám uprostřed lidí?
Je to jenom přetvářka, když miluji, ale v koutku srdce myslím na sebe?
Je to vynucená radost, když jdu se Švejkem na pivo?
Není to přece jenom drzost, že mne děti pouští sednout v tramvaji?
Není to přece jenom pravda, že jsme otroci, co spoutávají sami sebe?
Není to přece jen tak, že náboženství vymysleli ateisté, protože neznali odpovědi?
Není to přece jenom tak, že po smrti mi bude mnohem lépe, protože budu žít v jistotě?
Doplazil jsem se jako turista na jeden z mnoha kopců v Izraeli.
Seděl tam nějaký chlápek a povídá:
Blahoslavení chudí duchem, protože jim patří nebeské království.
Tak jsem si sedl, vyndal bagetu se sýrem a začal poslouchat.
I malý turista může mít velké štěstí.