EGOLAND

Na břehu řeky se občas popere srdce s rozumem. Robert to věděl už dávno. kde jsou ty časy, kdy se dokázal ve snu přenést na druhý břeh a kdy dokázal čelit temným silám, jež se jej snažily odlákat od jeho cesty naléz klid v pokoji od Boha. Tradiční liturgie s mystikou utkanou z mnoha pavučin moudrosti zvítězila na postmoderní snahou mít vše pod kontrolou.

Na břehu řeky, když voda plyne, se občas popere srdce s rozumem.

A právě tohle se přihodilo Robertovi.

Rozum je obr.

Obr rozum je celník na hranici mezi realitou a snem. Obr je vojenská hlídka před nepřátelskou, loupeživou hordou emocí. Rozum střeží chlapa před sladkým romantismem, hlídá jej před slepou zamilovaností, chytrými a lstivými lupiči normálností. Má k ruce zajímavou čeládku. Oči, uši, nos hmat a spousty chuťových buněk.

Proniknul jsem za hranici snu.

Robert proniknul za hranici snu. A tohle mi vyprávěl:

„Rozum.“, povídá obr a cvrnknul do mne prstem, takže  jsem snad na minutu omdlel. Postavil mne jemně za sako na nohy a znova povídá: „Rozum.“ Pochopil jsem, že neříká mne, abych měl rozum, ale že on je rozum. Obr Rozum. Koulel na mne očima a povídá: „ Co sem lezeš?!“

Já na to, že mám rád sny a že jestli je do snů vstup zakázaný.

„Varuji tě. Je to tady dost nebezpečný.“, řekl naštvaně Rozum. „Ale jak chceš. Prohlídnout a co nejdřív vypadnout. Jinak za nic neručím. Sny nejsou nic pro normální chlapy.“

„Jasný.“,lusknul jsem prsty a mizel před Rozumem co nedál a nejrychleji to šlo. Svoje sny totiž miluju.

Zvědavka. Zvědavka je malá holčička, co pořád pobíhá sem a tam, co do všeho strká svůj malý nosík, co šmejdí očima ze strany na stranu jako hadice protivného vysavače. Kdejakou kytku pohladí a hned jí utrhne a přivoní k ní a pak dělá jaká je to úžasná vůně, abych si všimnul jejích modrých očí. Holka, co pořád štěbetá jednu větu za druhou. Jednou mluví smutně a za chvíli se zase může potrhat smíchy. Jednou klopí zraky, jako nejstydlivější stydlivka a za chvíli se kouká drze jako Pipi.

Zvědavka povídá. „Jsi fakt statečný. Vůbec ses nebál Obra.“

Kývnul, že jsem se nebál, i když jsem byl roztřesený jako osika ve větru. A ona hned: „Ale přece jenom si se trochu bál. Řekni, že ses bál.“

„Nebál.“, řekl jsem naštvaně a ona se smála, „Jasně, že ses bál ty můj malý lháři.“

„Nejsem pro tebe malý lhář.“ Řekl jsem rozzlobeně.

„Nejsi malý lhář.“,mohla se potrhat smíchy,“Jsi velký lhář. „

A pak zvážněla, jako žena před nákupem a povídá: „Když se tě zeptám, proč jsi sem přišel, tak budeš zase lhát. A já ti už nemůžu věřit ani slovo. Vy chlapi jste nesnesitelní.“ Dala si pauzu a dívala se jinam než na mne.

„Dobře. Bál jsem se. Nevěděl se, že je Rozum obr.“

„Hmm. A proč jsi přišel sem?“

„Mám rád své sny.“

„Já to věděla, že jsi lhář. Nejsi tu, protože jsi se tak rozhodnul. Sen má rád tebe. Nikdo nenajde cestu, pokud mu to není darováno.“

Tvářil jsem se uraženě.

„No dobrá.“, řekla po chvilce,“Asi nevíš co se s tebou děje. Jmenuji se Zvědavka a ráda, bych se dozvěděla, jak to s tebou dopadne. Vezmeš mne sebou?“

„Já se jmenuji Robert.“

A tak jsme se vydaly do Egolandu. Do země mého já.

Na cestě jsme potkali pána středního věku.

„Prý hledáte.. .“, zastavil se na kus řeči.

Kývl jsem nejistě hlavou. V cizím prostředí nikdy nevíte, co se může stát, když kývnete hlavou příliš prudce.

„Rovnou Vám říkám, že v naší zemi nic takového není.“

„Já vlastně…“, namítnul jsem.

„Chápu. Jste idealista. Já ne. Věřím jenom tomu, co vidím. K životu nepotřebujeme iluze, ale realitu.“

„A co smysl života?“, zeptal jsem se, abych se nějak ujistil, o čem vlastně muž hovoří.

Muž měl pohotovou odpověď:„Smysl je jednoduchý. Žij nyní, ne až zítra. Víra v budoucnost zdržuje od současného života, tím že poukazuje na život příští. Kdo hledá budoucnost, popírá účelnost současnosti.“

Co jsem měl říct? Sám nevím, proč hledám něco, co není vidět. Je mnoho věcí, které nevidíme a přece existují.

Svěřil jsem se muži se svým zážitkem:

„Netušil jsem, že existuje vaše země a přece v ní nyní jsem. Neviděl jsem ji a nyní ji vidím. „

Muž mne vzal za rukáv a já ač nerad a plný nejistoty jsem spolu s ním a Zvědavkou vešel do hospody, která se náhle zjevila. (Hospody jsou přece od toho, aby se zjevovaly pocestným.)

Přisednuli jsme ke stolu, kde seděl osamocený, zarostlý, vousatý muž se skelným pohledem. Poustevník.

„To je Edward.“, řekl můj průvodce.

Podal jsem Edwardovi ruku, ale ten se ani nepohnul.

„Edwarde. Mám tu někoho, kdo hledá Boha.“

Edward se ani nepohnul.

„Nevěří vám to.“, zakřičela Zvědavka, „On mluví jenom s tím, kdo opravdu, OPRAVDU, hledá. Ty nic nehledáš. To by se dal s tebou do řeči. Říkala jsem, že jsi lhář.. Jsi móóóc podezřelý.“

V tu chvíli se muž středního věku proměnil v Široké Oko.

Široké Oko, je pomocník obra. Všechno co vidí okamžitě hlásí Rozumovi.

Zíral jsem na proměnu v Oko ohromeně.

„Iluze. Oční klam milý cizinče.“, mrkal víčky široké Oko.Víčka spíše připomínala veliké žaluzie. Pamatujte si! Od této chvíle jste pod mojí neustálou kontrolou. Byl jste usvědčen ze lži a za to se v této zemi trestá.“

Oko sebou zablýsklo a zmizelo, jako mizí světlo. Zmizel i Edward.

Zvědavka se ke mne přitočila:“Edward je skutečný. Řekla mi to hostinská.“

„Pokrčil jsem rameny: „Jenže už tu není.“

„Edward zažil setkání s něčím tajemným. Od té doby nemluví.“, šeptala Zvědavka a dodala,“Možná bych věděla, jak jej najít.“

„Jsi zvědavá?“, zeptal jsem se jí.

Usmála se: „Ráda bych slyšela, co Edward zažil. Jsem zvědavá, jestli existuje – no…. To co hledáš.“

„S vaším svolením.“, přistoupil ke stolu muž mého věku a usmál se, „mohu si přisednout?“

„Jestli jste kumpánem Rozumu, tak raději nikoliv. Již jsem byl oklamán.“

„Nepatřím ke skupině celníků.“, prohlásil muž a stále se usmíval, „Jsem filozof.“

„Ani s filozofií nemám dobré zkušenosti.“, prohlásil jsem, „Filozofové dělají složité problémy z jednoduchých věcí. Ale…prosím, přisedněte si.“

„Myslíte, že rozhodování je jednoduché nebo složité?“, usmál se muž.

„Ano. Myslím, že ten, kdo si zamotá hlavu stovkami variant, se nakonec rozhodne špatně. Dám spíše na intuici. Vybrat si jednu cestu a po ní jít.“

„Vaše volba je padesát na padesát. Volat na pomoc filozofa, je něco jako zavolat příteli. Na každá křižovatce je více cest. Mohu vám pomoci.“, namítnul muž.

„Vyberu si jednu a po té jdu.“

„Souhlasím. Ale co když zjistíte, že byla špatná?“

„Vrátím se a vyberu si jinou.“

„A co když i ta bude špatná?“

„Vrátím se.“

„Kolikrát se stihnete vrátit za jeden život?“

„Jasně, pane filozofe! Jenže stejně dlouhý čas bych strávil, kdybych používal filozofii. Než bych probral všechny nabízené varianty, zestárnul bych a zemřel. A navíc! Navíc, bych neviděl žádnou z cest.“

Filozof se zamyslel: „Povím vám příběh. Chcete?“

„Vy a vaše poučné příběhy! Kolik jsem jich už slyšel. Ale mám čas. Moje průvodkyně si někam odběhla. Sem s vaší bajkou!“

„Můj příběh je tento: Mladík celé mládí hledal lásku u žen a nakonec zjistil, že opravdu nejvíce jej milovala jeho matka. Jenže matka už před lety zemřela, od něj nevšímaná a zapomenutá. Mladík zemřel bez lásky.“

Filozof zářil nadějí, že jsem jeho geniální příběh pochopil. Ale já se zatvářil udiveně.

Raději rychle pokračoval:“ Dobrá. Dobrá. Tedy jiný příběh: Stařec hledal celý život spravedlnost a nakonec jí nalezl v blízkosti své vlastní smrti.“

Kroutil jsem hlavou. Zkusil to ještě jednou: „ Jeden muž cestoval křížem krážem po světě, aby uslyšel hlas Boží. Prosil kněze, který mu přišel dát poslední pomazání, aby mu vymodlil Boží hlas z nebe. Kněz mu přikázal, aby stále dokola opakoval žalm : Jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nanejvýš milosrdný a věrný.“

„A co bylo dál?“, zeptal jsem se.

„Ten muž zemřel.“, odpověděl filozof.

„Ta vaše filozofie je nesmyslné blábolení, daleko od reality!“, zvolal jsem.

Kdybyste, skutečně hledal Boha, rozuměl byste.“, odpověděl muž. Pak se na vteřinu proměnil v Edwarda a zmizel.

Zvědavka přiběhla celá udýchaná a šeptala mi do ucha: „Zjistila jsem, že Edward je pořád tady v hospodě!“

„Právě odešel,“ řekl jsem sarkasticky, znechucený nesrozumitelnou filozofií.

„Škoda,“ řekla smutně Zvědavka. Hospoda hučela nezájmem k mojí osobě i mému bláznivému příběhu. Cítil jsem se zklamaný. Neschopný a k ničemu.

Zvědavka náhle zvolala: „Ale on se s tebou bavil?!“

„Nebylo to k ničemu,“ řekl jsem naštvaně.

„Ale bylo! Bylo!!,“hádala se Zvědavka,“Edward mluví jenom s těmi, co opravdu hledají Boha!“

Hospoda při křiku Zvědavky ztichla. Všichni se ohlédli k našemu stolu a čekali, co řeknu. A v tom jsem čirou náhodou zpozoroval Křivé Ucho. Bylo malinké a schované mezi půllitry na pivo. Vykouknulo jenom na chvilku, ale mělo smůlu. Viděl jsem ho zcela jasně. Rozum mne nechal špehovat. Nejprve Oko a nyní Ucho!

„Správně! Velmi dobře. Edward se mnou mluvil.“, prohlásil jsem zřetelně na celou hospodu a směrem ke Křivému Uchu, „Je to proto, že já opravdu hledám Boha. Nejsem lhář!“

Zvědavka zčervenala. Zbrunátněla.

A pak sykla: „Jenže lhát se nesmí!“

„Nevím, co tím myslíš.“, stačil jsem ještě pronést, nežli jsem si uvědomil, že Zvědavka zmizela a sní celá hospoda.

Stál jsem na křižovatce. Vedlo z ní deset cest, deseti různými směry. Konec cest byl v nedohlednu.

„Nikdy jsi žádného Boha nehledal!“syčela naštvaně, „Jsi opravdu děsný lhář.“

„Ha! To bylo.“,křičel jsem, „ale nyní jsem právě začal. Ha!Ha! A co ty na to.“

„No jo.“, řekla Zvědavka, „Vy chlapi jste děsně vychytralí.“

A Pak ukázala na rozcestník: „Tak do toho ty kladný hrdino.“

Pochopil jsem v praxi nejistotu výběru: paradox deseti cest. Každá může vést k dobru i ke zlu. Každá může být slepá. Každá může být nekonečně dlouhá. Každá může končit mojí smrtí. Všechny mohou vést k věčnému Bohu. Zatracený filozof měl možná pravdu. Každá rada by byla nyní dobrá.

Nezbývá riskovat.

Očísloval jsem si tužkou deset kaménků a dal si je do kapsy. Zamíchal jsem je a pak jeden kamínek vytáhnul. Los padnul na 3 a já se vydal na cestu.

Zvědavka se objevila po mé boku:„Slyšela jsem , že je největší a nejkrásnější.“

„Kdo“

„Ne kdo, ale co.“

„Co tedy?“

„Obchodní dům.“

„Tahle cesta vede k obchodnímu domu?!“, zeptal jsem se a znechuceně se zastavil.

„Ráda bych se tam podívala.“

„Obchodní domy mne nezajímají.“

„Prosím! Půjdeme tam. Je jako chrám. Někdo říká, že je to vlastně chrám.“, žadonila Zvědavka.

„Bůh se projevuje trhem? Bůh je největší trhovec?“, posmíval jsem se.

„A co když to tak je?!“, řekla zcela vážně Zvědavka.

To mne zarazilo. Proč vlastně předem odsuzuji zkušenost, kterou ještě neznám?

„Máš pravdu. Všude může být zrnko pravdy o Něm.“

„Prima,“ poskočila Zvědavka, „Jdeme na to.“

Cestou jsem přemýšlel o tom, proč jsou tržiště nedílnou součástí života už po tisíciletí. Je to místo, kde se lidé setkávají. Proto může být trh chrámem.

Obchodní dům mne ohromil. Zatím jsem se v neznámé zemi setkal pouze s nepřátelstvím Rozumu, slíděním Širokého Oka a Křivého Ucha, nesouhlasným mizením Edwarda a lhostejnými lidmi k mé nejistotě. Tady to bylo jiné. Lidé nechali za zdmi svá trápení. Líbivá hudba, příjemné světlo je povzbuzovalo k lázeňskému kroku, k posezení u kávy v malých obchůdcích. Atmosféra klidného nakupování mne provoněla, jako je chrám provoněn kadidlem. Obchodní dům je jako oáza, jež odděluje poušť od studny.

Dali jsme si zmrzlinu. Chutnala pohádkově.

„Líbí se mi tady.“, zvolala Zvědavka, „Čím to je?“

„Psychologie.“, odpověděl jsem.

„Co? Kde vidíš nějaké psi?“

„Psi?“

„Mluvil jsi o psech a já žádné nevidím. Psů se bojím.“

„Psy-cho-lo-gie. Psychologie je věda, která studuje lidské chování a duševní procesy.“

„Aha. No jo.“, blekotala Zvědavka.

„Lidé si potřebují vzájemně potvrdit, že jsou stejní. Že k sobě patří.“, meditoval jsem nahlas, „Nakupují stejné věci. Chodí pro ně na stejné tržiště. Za zdmi obchodního domu nechávají na pár hodin své životy. Starosti, špatné počasí. V obchodním domu neprší, nesmrdí, necáká, neblátí. Nakonec se vrátí do svých domovů, jako lišky do svých nor.“

„Aha.“, řekla Zvědavka, ale netvářila se příliš chápavě.

„Myslím, že obchodní dům je kousek Boha. Uměle vytvořený mír. Takový nenásilný, nevnucující se.“

Moje oko zbystřilo pozorností. Uviděl jsem rychlý a neobvyklý pohyb. Nějaký kluk ukradl malé autíčko. Strčil si ho za košili. Zvědavka viděla to co já.

„Co uděláme?“, ptaly se její oči.

Neudělali jsme nic. Kluk jenom mrknul okem a zmizel.

Byl to hřích, jež pokazil posvátnost chrámu. Obchodní dům už nebyl svaté místo. Byl místem zlodějů.

Zmrzlina najednou chutnala docela obyčejně. Lidé za sebou vláčely své životy , jako mrtvé psi na vodítku a před sebou tlačili svoji starost o budoucnost.

Věci jsou takové, jaké je chceme vidět. Chutnají nám podle naší nálady. Obchodní dům je jako chrám ale je i doupětem zlodějů. Pro zloděje to není chrám, ale místo kam chodí do práce.

„Jaké je to u tebe doma?“, ptala se Zvědavka a oči měla veliké jako létající talíře.

„U mne doma je to stejné. Špína kalí průzračnost. Také se tam krade.“

„Proč hledáš Boha u nás, když také máte svoje obchodní domy?“

„Hledám Boha, ne iluzi. U nás jsem Boha nenašel. Proto jsem byl přenesen sem. Nepřišel jsem sám od sebe. Nevím proč jsem zde. Ale, jestliže jsem tady, tak nejspíše proto, že hledám Boha a myslím si, že to byl Bůh, který mne sem přenesl.“

„Přenesl tě sem Bůh a přitom Boha hledáš? Ztratil jsi ho, zatím co tě sem nesl?“

Mávl jsem rukou.

„Jsi příliš zvědavá, Zvědavko.“

Pokrčila rameny a myslela si: „Jsem přece Zvědavka, ne?“

A už jsme byli zase zpátky na křižovatce.

Zbývalo devět cest.

„Máme štěstí,“zasmála se Zvědavka a ukázala do jakéhosi dřevěného altánku na naší druhé cestě.

Tři muži a jedna žena tam hrály karty. „Oni jsou šťastní, když vyhrají a děkují za to Bohu.“, šeptala Zvědavka.

„Náboženství je často důsledkem bídy, je výsledkem přání zlepšit svoji situaci.“, pronesl jsem slova řečí nanejvýš odbornou.

„Kdyby se měli dobře, tak by se nemodlili za výhru?,“zeptala se Zvědavka.

„Myslím, že ne.“

„Zeptáme se?, “ provokovala Zvědavka. Pokrčil jsem nejistě rameny. Zvědavka to vzala jako souhlas.

„Jmenuji se Zvědavka a jsem na něco zvědavá.“

Hráči položili karty na stůl. Tvářili se přátelsky. Měli pohodu.

„Kdy jste šťastní?“

Hráči se zasmáli. Jeden řekl:“ Když vyhraji.“ Druhý: „Když hraji.“ Žena: „Tihle chlapi jsou Šťastní, když hrají a vyhrávají a já jsem šťastná, že jsou spokojení.“

„Mohu se ještě něco zeptat?“, dodal jsem si odvahy.

„Jistě. Nikam nespěcháme.“

„Modlíte se při hře k Bohu?“

Hráči se nervózně rozhlédli kolem sebe, zkoumavě pozorovali obzor a pak zašeptali: „Někdy se k Bohu modlíme. Ale spíše jenom v duchu. Víte cizinče, tady se o Tom , kterého hledáte nesmí veřejně mluvit. Bůh je ryze soukromá věc. Věc srdce a ne rozumu.“

„Máte s Bohem kontakt?, zeptal jsem se.

„Mám-li štěstí, pak ano. Ten kdo rozdává štěstí, je podle mého Bůh,“ řekl muž, který rád vyhrává.

„Hraji rád, protože smím věřit. Mohu něco očekávat. Věřit ve výhru, je milostná Boží nabídka. Bůh, který dává víru je živý.,“ prohlásil muž, který rád hraje.

„Nejsou úžasní?,“zvolala žena, „Dodávají mi pocit bezpečí, jistoty, důvěry a spokojenosti. Jsem s nimi ráda. Považuji je za dar od… od Toho, kterého hledáte.“

Hráči zase začali hrát a napětí ze hry se stupňovalo. A pak se to stalo. Zvědavka málem omdlela. Já poznal, že Bůh s nimi nemůže být. Muž, který rád vyhrával vytáhnul z rukávu falešnou kartu a přimíchal jí ke svým. Podvodník. Lhář!

Chtěl jsem vykřiknout. Chtěl jsem odhalit onu faleš.

Ale, žena u karet mne nenápadně kopla do nohy a zašeptala: „Mám ho ráda i když podvádí.“

A pak se na mne usmála jako živá madona.

„Štěstí je jenom kus pozitivní psychologie,“ prohlásil jsem, když jsme byli zpátky na křižovatce.

„Není psychologie Bůh? „zeptala se zvědavka.

Zašklebil jsem se.

„Já jenom, že to slovo tak často používáš.“

„Jde o přístup k životu. O to jakou atmosféru si nahraješ do hlavy. Jakou posloucháš hudbu, takovou máš zrovinka náladu. Jaké si nasadíš brýle…“

„Jóó?,“ zbystřila Zvědavka,“ tak to bychom měli navštívit Chiniu.“

Rozhodil jsem rukama. Pokud je na jedné z těchto nekonečných cest, proč ne.

Třetí cesta končila u domu podivné architektury. Byl to kamenný dům, který nevlastnil obvyklé pravidelné rozvržení. Okna byla schválně osazena do nelogických otvorů. Dům měl pestré barvy, podivné však bylo, že mne dům nerozčiloval, ale spíš okouzloval svojí odvahou být jiný.

Na zahradě malovala krásná dívka obraz, na kterém létal muž s ptáky v povětří. Dívka byla krásná a také muž, kterého malovala, byl statný a krásný ve tváři. Když nás spatřila, odložila paletu a zamávala. Pozvala nás ke stolku s křesílky. Kolem voněly růžové keře. Nalila nám čaj.

„Chinio, jsem ráda, že jsi nás pozvala. Tak dlouho už jsem s tebou nemluvila,“ Zvědavka zářila štěstím.

„Mnoho práce, Zvědavko. Lidé jsou čím dál nespokojenější.“

„Jste psycholožka?,“zeptal jsem se. Zvědavka protočila oči a sykla: „Je hroznej. Má za Boha psycholóóógii.“

„Opravdu?,“ usmála se dívka.

Rozhodil jsem rukama: „Nenašel jsem Boha. Hledám Boha.“

Dívka ukázala na obraz s mužem: „On také.“

„Mám létat? Bůh je někde v nebesích?“, zeptal jsem se.

„To ne. Je však třeba opustit tělo. Když žijeme v těle, jsme svázáni. Duše je svobodná. Když žijeme v duši a nespoutává nás tělo, jsme svobodní. Létáme. Pak možná, říkám – možná, Boha spatříme.“

„Malujete obrazy o lidské duši?“

„Maluji cestu. Jejich cestu. Neví, kam mají jít. Povzbuzuji je k rozhodnutí opustit sebe a začít hledat svůj osud.“

Díval jsem se na obraz a začal jsem létat. Kolem mne štěbetali ptáci. Rozuměl jsem jejich ptačí řeči. Bavili se o všedních starostech. Kde je hodně much. Kde se dají najít tuční červy. Mladí, že ještě nelétají. Brzo budou muset. A že starej vrabčák Lojza se celý den někde flákal. Asi spal na stromě.

Snesl jsem se na zem.: „Bůh tam není. Jenom ukecaní ptáci!“

„Pardon, pane,“ohradila se dívka, „ Ale tenhle obraz vůbec není pro vás. Je pro někoho jiného. Každý máme svoji cestu. Cestu, jak najít své místo v životě. Obraz je pro básníka. A ty vy, s prominutím, zrovna nejste.“

„A pro mne?! Jaký máte obraz pro mne?“

„Nemám pro vás obraz. Vy už vlastníte svobodu. Už hledáte. Můj básník se ještě bojí hledat. Nezalekl jste se sebejistoty Rozumu, nevěříte tomu, co vám říkalo Oko, nechal jste Prst dál falešně hrát a naslouchal jste srdci. To stačí.“

„Stačí? Na co to stačí?“

„Naše svobodná vůle je dítětem nekonečné Vůle Boha. Svobodná vůle je naše dobrovolné přijetí budoucnosti. Osvobodození od strachu, pochybnosti, nevědomosti a smrti.“

„Zase jen psychologie.“

Zvědavka padla do židle a dělala, že je mrtvá. Má ze mne infarkt?

Dívka se rozloučila a dál malovala muže v oblacích.

Čtvrtá cesta vedla k muži, který měl dům plný erbů a listin. Byl prodavačem identity. Nepátral po minulosti, ale ptal se po přáních, zajímali ho touhy, sny.

Ujal se nás jako průvodce po svém domě.

„Identita je brnění. Je to štít proti střelám. Rozpoznat a splnit své poslání na Zemi je nezbytnou podmínkou lidského štěstí. Znát sebe, znamená pohlédnout si místa, odkud jste vyšel. Znát své předky. Přijmout sebe jako jejich pokračování. Přijmout jejich i své limity. Přijmout svá omezení a nemít z nich mindrák. Být součástí rodu.“

Muž mluvil a mluvil. Ukazoval erby, které vymyslel pro druhé.

„Nevycházel jsem z minulosti, jak to dělají jiní heraldici. Oni berou vážně minulost. Já však hledím dopředu. Ptám se: co si myslíte, že je váš úkol v životě? Jaký máte dar? Pak jim nakreslím erb podle jejich smyslu života.“

Zeptal jsem se: „Naleznu Boha, teprve až když naleznu sebe?“

Muž se překvapeně zastavil : „To jste řekl moudře. Nejste psycholog?“

Zvědavka vyprskla smíchy.

Muž začal ukazovat na jednotlivé erby: „Pan Novák. Chce přinést nový pohled na stavitelství. Má proto v Erbu šikmý dům. Paní Láskyplná chce rozdávat lásku každému, koho potká. Má v erbu srdce. Pan Králíček má rád zvířata. Staví krmelce pro srnky a v zimě jim nosí krmení. Takže je pochopitelné, že jsem mu namaloval krmelec do středu erbu….A co vy?“

Řekl jsem hrdě: „Já chci najít Boha.“

Muž se zamyslel a pak několika tahy tužky navrhnul erb. Byla na něm bota, lupa a mrak.

Raději jsem to nekomentoval. Nechtěl jsem ho rozzlobit. Myslím si totiž, že kdybych v botách došel na kraj světa, Boha nenaleznu. Kdybych lupou prozkoumal celý svět, Boha nenajdu. Snad jenom ten mrak je správně. Bůh je totiž zahalen.

Když jsem mlčel, muž začal vysvětlovat sám: „Boty, lupu a mrak jsem namaloval proto, že Boha hledat v našem světě je marné. Bůh tu není.“

„Myslíte si, že smysl mého života je marnost?“, zeptal jsem se rozzlobeně.

„Myslím, že vám ještě chybí identita. Asi byste měl zajít za Chiniou.“

„Tam už jsme byli strýčku Kašpare,“ řekla smutně Zvědavka.

„Opravdu? To je mi líto. Budete muset najít nejprve sám sebe.“

Strýc mi podal ruku. Myslím, že tím myslel něco jako upřímnou soustrast.

Pak zmizel i jeho erby a já měl pocit, že onen muž byl Edward. Jenže jsem si nebyl vůbec jistý. Ničím si už nejsem jistý. Ani svými sny.

Na rozcestí byl vlepen nový plakát. Hudba a poezie v domě umělců. Zvědavka nemohla chvíli posedět. „Tak už pojď. Zmeškáme začátek.“ Mně se moc nechtělo. Už jsem měl zážitků plné kecky.

Jenže zvědavka by dokázala probudit i mrtvého. Hlavou se začaly hemžit nápady.

Nejsem vlastně mrtvý?! Není tohle život po smrti? Nejsem v  očistci?

Ukázal jsem na Zvědavku prstem: „Nepůjdu do domu umělců, dokud mi neukážeš, kde jsou mrtví!“

„Kdo?“, zděsila se zvědavka.

„Mrtví. Ukaž mi místo, kam pohřbíváte, ty co zemřeli.“

„Kdo je mrtvý?“, zeptala se Zvědavka.

„Neznáte slovo mrtvý? Nikdo tady neumírá?“, divil jsem se.

„Popiš mi, co tím myslíš, co to znamená u vás.“, navrhla Zvědavka.

„No to je trochu těžké, když to u vás neexistuje.“

„Popravdě, já ani nevím, co znamená tvoje slovo neexistuje.“

„Neexistuje, znamená, že to není a nikdy ani nebylo.“

„Proč mluvíš o něčem, co není? Když to není, tak to prostě není.“rozhodla se Zvědavka.

„Jsi chápavá. Slovo není se říká až po tom, když to bylo. Bylo to a už to není. Byl tu Edward a už tu není.“

„To se pleteš! Edward není jenom teď a tady, ale jinde je. On byl, je a bude.“, zasekla se Zvědavka.

„Být mrtvý, znamená, že Byl a už není.“ Řekl jsem na vysvětlenou.

Zvědavka vzdychla: „Vaše země mi připadá trochu zaostalá. Každé dítě ví, že co se jednou stane, už se neodstane. Když tu byl Edward, tak už nikdy nemůžeš říci, že není, protože on tu byl a tudíž je jasné, že je. Nebo jak ty říkáš – existuje.“

„Právě se ti snažím vysvětlit, že já byl ve své zemi, s mámou, s tátou a pak jsem od nich přišel sem. To znamená, že pro ně jsem mrtvý. Už neexistuju.“

Zvědavka se rozesmála a nemohla smích zastavit: „No právě. Podívej se na sebe. Jsi tu? Nebo se snad nevidíš?“

Zarazilo mne to. Rozumně uvažováno: i kdybych byl pro tátu mrtvý, tak pro sebe jsem, ale živý.

„To znamená, že jsem v místě, kde jsou mrtví!“, zvolal jsem, „Ano já jsem mrtvý i ty jsi mrtvá, a jsme v místě, kde se mrtví sešli.“

Zvědavka se mohla smíchem udusit. Škytala a volala, že jí smích už bolí, ať toho vykládání nechám.

Pak do mne začala strkat, až jsem zavrávoral: „Padni, jsi mrtvý. Ty neexistuješ.“ A dál do mne strkala až se objevil z ničeho nic Dlouhý Prst a začal hulákat: „Co se to tady děje?!“

Zvědavka se snažila zastavit další příval smíchu, když vykřikla: „Pomátl se na Rozumu.“

Jenže to se Dlouhému prstu už vůbec nelíbilo a v mžiku byla Zvědavka svázána provazem, že se nemohla ani hnout: „Myslím, že půjdeš domů, Zvědavko. Urazila jsi jeho majestát Rozum. Tady cizinec, také jistě už viděl dost a těší se, že nás opustí.“

V tu chvíli se objevila Chinia: „Á Dlouhý prst je v akci.“

Dlouhý prst se zakřenil : „Nemíchej se mi do života, Chiniio.“

„Nemíchám. Já jenom, že jsem se Zvědavkou domluvená na návštěvě domu umělců a ty jsi jí tady svázal jako nějakého zločince.“

„Posmívala se Rozumu.“

„Ale jdi. A kdepak je ten tvůj šéf, Rozum? Jak se mu mohla posmívat, když tu není.“

„Slyšel jsem, jak říká pomátl se na Rozumu.“

„Copak Je tu nějaká Pomátl? Žádného nevidím.“

„Jaký Pomátl?!“, zahrozil Prst.

„No tak vidíš. Když si nemůžeš sáhnout na to, co nevidíš, jak může urazit Zvědavka, někoho kdo tu není.“

Dlouhý Prst rozvázal provazy a zmizel.

V domě umělců bylo nerozeznatelno.

Nebylo poznatelno, co je myšleno vážně a co je jenom recese. Fotograf vyfotil obraz surealismu a tvrdil, že je mistrem světla, impresionionismu. Realista si věrně obkresloval do skicáku obraz známého abstraktního umělce. Naivistaskicoval realistickou fotku z dovolené. Básník psal formou epiky. A Spisovatel básnil o dobrodružství. Moderní hudebník používal bubnové sólo jako vážnou hudbu a populární beatová skupina míchala rock and roll se smyčcovým orchestrem. Chinia byla nadšená. Občas se rozplývala tak, že nebyla skoro vidět. Zvědavka se každého zvědavě ptala, co myslel svým dílem. Co jste chtěl vyjádřit , umělče? A divila se, že chtěl vyjádřit úplně něco jiného, nežli viděla ona, svýma očima a slyšela svýma ušima.

Vzpomněl jsem si na řeku. Uslyšel jsem znovu labutí píseň. Nejsem bláhový? Možná jsem opustil Boha a nechal se obalamutit svým snem. Možná jsem měl Boha nadosah. Tam, na břehu řeky. Možná, že už mi řeka chtěla pošeptat tajemství života. Možná jsem se uleknul při prvních slovech a utekl se do svého snu. Zapadnul mezi bláznivé umělce, kteří škemrají na Bohu dostat něco geniálnějšího, nežli už rozdal. Chtějí něco víc, než vytvořil sám Bůh. Chtějí stáhnout Boha z výšin nebes a zavřít je do svého vězení. Ponořit jej do svojí stoky rozumu smíchaného s emocemi.

Chinia si všimla, že nesouhlasím.

„Možná jsou dál nežli si nyní myslíš. Neviděli Boha. Ale naslouchali jeho múzám. To jsou vyslankyně z jeho království. Šeptají tajemství. Pro každého mají to jeho. Každý má své místo, své tajemství, svůj úkol, svoje poslání. Bůh není skála a kamení. Bůh jsou oblaka, květiny, řeka, zpěv ptáků, rození mláďat, Bůh je západ slunce, pláč ztraceného mláděte, krev sežraného jedince, Bůh je žralok i něžné koťě. Bůh je pavouk i moucha. Pavučina i vítr co jí navždy ničí. Každý z nás dostal úkol se vyjádřit. Teprve všechna vyjádření zároveň šeptají sotva slyšitelná slova Boží.

Pokrčil jsem nejistě rameny: „Rozum mi říká, že to všechno může bát jenom lež. Jenom přání.“

Usmála se: „Rozum ti to říká?“

Najednou jsem si uvědomil, že Rozum je v tomhle mém příběhu nepřítel. Rozum nechce, abych zde pátral. Rozum si od počátku přeje, abych vypadnul ze svého snu.

Chinia však zvedla varovně prst: „ Rozum je užitečný. Není zlý. Má svoje poslání. Jeho problém však je, že nemá příliš v lásce Srdce.“
Dočetl jsi až sem? Zkus napsat jaké by mělo být pokračování

Příspěvek byl publikován v rubrice Fantasy se štítky a jeho autorem je Lubos. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *