Jsme takovou měrou zahlceny fakty, že přestáváme vnímat příběhy.
Každý den chodím kolem maleb od malíře Mikoláše Alše, Nerudovou ulicí v Plzni. Na jednom domě jsou namalovány různé příběhy z českých dějin. První, je cesta husitů na sněm do Basileje,druhý jízda Pánů z Růže, ale jsou tam i jiné.( V odkazech na wikipedii se můžete dočíst o co vlastně šlo, ale v tuto chvíli to není důležité.) Přesto mi nějak nedochází, proč si vybral Mikoláš Aleš právě tyhle příběhy a ne jiné. Chápu, že jeden z obrazů je bitva na Bílé hoře. Tam jsou moje pocity a příběh dějin nějak spjaty se současnou českou povahou, jež nazývám ‚člověk vykukující za rohem‘. Nechápu však, proč tam jsou malby jako např. : Přemysl Otakar II. u Baltu“, „Karel IV. zakládá pražskou univerzitu“ ,“Jan Žižka z Trocnova“„Král Jiří z Poděbrad se syny“ a pod. (tedy proč zrovna u baltu, proč univerzitu a ne Karlštejn, , proč táta se syny.)A přece naši předkové viděli právě v těhle událostech, či osobách křižovatky českých dějin.
Abych nevytvářel lekci dějepisu, vrátím se od obrazů v Nerudově ulici k námětu zamyšlení. Nedivím se, že neumím prožívat 400 let staré příběhy. Neznám přece všechny souvislosti, neznám touhy lidí v oné době, jejich cíle, přání, priority. Jenže já mám pocit, že neumím prožívat ani příběhy současné. Denně kolem mne proteče řeka informací.Je to řeka většinou plná špinavé a kalné vody a často se skvrnami od krve. Nedivím se sobě, že se mi nechce v její kalné vodě plavat. Zároveň si však uvědomuji, že totéž nechce většina mých vrstevníků. Stojíme spolu na břehu řeky příběhů a jediným naším společným zážitkem je, že nechceme nic brát vážně, že nejsme hloupí abychom věřili reklamám, že nejsme dnešní abychom věřili politikům, a nespadli jsme z višně, abychom si věřili navzájem.
Nejsme však ochuzeni o vyprávění potulných zpěváků, toulajícího se Homéra, putujícího Abrahama, vesnického faráře, jež každého z nás kdysi zpovídal? Miliony příběhů, informací, tisíce filmů a televizních seriálů nás okradly o skutečné lidi, o skutečné příběhy. Příběh rozvinuté pampelišky není tak ohromující, jako černá kronika. Babiččina cesta do Prahy není tak dramatická jako cesta kolem světa na koloběžce. Ale příběhy našich nejbližších, příběhy spolupracovníků sousedů, jsou živé , skutečné a opravdově prožité. ¨
Jaký je váš názor : Umíme prožívat příběhy našich bližních? Vážíme si toho, že žijeme právě v dnešní době? Chápeme svůj závazek vůči ní?