Jako Čajkovskij

Z cyklu zamýšlení

Prožíval hudbu, tak, že vypadal jako blázen. Cukala mu hlava, oči zářily šílenstvím. Miloval se s violončelem, až slintal blahem. Ač vypadal jako blázen, zahrál tak čistě, že publikum na konci skladby povstalo a dirigent pokleknul a modlil se k němu, k čisté duši, která se směla podívat do třinácté komnaty. Proč silné emoce v publiku? Setkali se s dokonalostí. Připomněli si , že jí kdysi vlastnili. Drahokam, který ztratili jejich prapředkové. Povstali, aby poděkovali za vteřinu naděje. Zadoufali v návrat. Návrat do ráje. Ještě když startovali automobily k cestě domů, ještě když otevírali lednice plné potravin,když stlali pokrývky ke spánku, ještě v nich po nějaký čas žila vzpomínka na violončelistu se zářícíma očima. Byl důkazem, že lze dojít, že lze otevřít, že nemožné je jenom zdánlivě nemožné. Ráno je zavalilo zapoměním

Příspěvek byl publikován v rubrice Na procházce hlavou a jeho autorem je Lubos. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *