JOCHANAN

(Ze sbírky Zefýr)

 

JOCHANAN

 

Byla stará a nespokojená. Jejího syna opustil Bůh. I ona zůstala opuštěná. Bez Božího hlasu, bez Boží přítomnosti. Manžela dávno mrtvého. Ten muž, co se o ní staral, byl mladý a silný a plný energie. Musela jej poslouchat, nedalo se mu odporovat. Jeho láska byla láska syna ke staré ženě. Jí se však zdálo, že se stará z povinnosti. Slíbil to umírajícímu. Takové sliby jsou závazné. Přes všechnu přítomnost lidí, přes jejich zvědavost na minulé časy, přes neustálé otázky po všech jejích tajemstvích, zůstávala sama. Sama se svojí prázdnotou. Bože. Bože proč jsi mne opustil?

Otázky

„Když se orel vznáší nad zemí, je to jiné, než když letí sup. Orel je baletní mistr, sup je pohřební vůz. A přece mají jenom jedno nebe. Někdo vplouvá do chrámu, aby přistál s lodí v přístavu, jiný vjíždí, aby vzlétl k nebi. A přece je jenom jeden chrám.“, tak mluvil Apollo a lidé posedalí na louce vzhlédli k nebi, aby spatřili orla i supa.

„Marně hledíte na nebe. Hleďte do tmy. Do sebe sama. Tam uvidíte svého letce. Jestliže ve vás světlo není, pak nikdo ještě nerozsvítil. Modlete se, aby tma byla ve vás veliká.“

„Máme se modlit o tmu? Chceme světlo. Tmu již máme,“ namítali někteří.

Kdo má málo tmy, netouží po světlu. Proste o tmu, aby byl důvod rozsvítit,“ tak mluvil Apollo a lidé posedalí na louce sklonili hlavy k modlitbě. A pak mnozí zdvihali své hlavy a rozpínali své paže. A některé ženy vstávaly a tančily, ruce jako vlající haluze. Apollo se s nimi radoval.

„Létáte, protože vám spadla pouta.. Vznášíte se, protože jste obdrželi křídla. Nebojíte se pádu k zemi, protože důvěřujete v Otce. Kdo se učí létat, padá a pak znovu vstává a znovu létá a znovu padá. Padáte i létáte Bohu,“tak mluvil Apollo.

Kdosi ze sedících na trávě se zeptal: „Jsme podívaná Bohu? Jsme jeho kratochvíle?“

„Ano i ne. Jsme podívaná světu. Divadlo, pro ty co neznají našeho Boha. V Bohu není kratochvíle z našich pádů, ani požitek z našeho letu. Vždyť jemu žijeme i padáme. Bůh se však těší ze svých dětí a jejich snů, tak, jako se my těšíme ze svých potomků,“ tak odpověděl Apollo.

 

Na pozadí louky, na jejím obzoru se tyčil Artemidin chrám. Byl skvělý. Efezská bohyně milovala své město. Voněla jej parfémem lásky. Lásky tělesné i mateřské. Znala úsměv madony. Uměla metat blesky nenávisti. Uměla ječet, uměla se schoulit. Byla miláčkem mužů. Přítelkyní žen. Byla svatou Ženou.

Z chrámu dýmalo kadidlo. Provonělo nebe a pak i město. Dovonělo až na louku.

 

„Jako je velkorysý vítr, je velkorysá i Artemis. Loučí se s námi,“ pronesl řeč Apollo.

„Není naší bohyní. Nemůžeme chválit modloslužbu!“ zvolal kdosi z tančících a bojovně se zastavil.

„Copak nejíte maso z jejího chrámu? Kupujete jej levně na trhu, když chrám opustí,“ zeptal se Apollo.

„Můžeme jíst maso z chrámu, když už není určené k modloslužbě. Ale ty jsi mluvil, abychom byli vděční cizí bohyni,“ přidal se kdosi k diskusi.

„Artemis byla zlá, když chtěla zničit Pavla. Její zastánci zabili naše přátele. Předává však svoji pochodeň,“ souhlasil smířlivě Apollo.

„Proč jsi tedy řekl, že je velkorysá?“ zeptal se umírněný starší muž v jeho blízkosti.

„Protože je předzvěstí Spasitelovi matky. Máme právo nenávidět Artemidiny kněze. Máme ale také právo se od nich učit. Máme právo získat tajemství, jež kněží chrání. Nejme první ani poslední lidé na Zemi. Budujeme nové na starých základech.“

„Jaké tajemství nám mohou předat?“

„Boží tajemství.“

„Učil jsi nás, že Bůh nesídlí v chrámech udělaných rukama a nyní nám zvěstuješ Artemis?“

„Boží tajemství bylo už před Abrahamem. Dříve než byla Artemis,“ odpověděl Apollo a vysvětloval. „ Znali jej první lidé, znali jej Egypťané, Babyloňané. Boží tajemství je předáváno z generace na generaci. Měli bychom přijmout tajemství věků. Učit se pokračovat, kde skončili otcové našich otců. Umět navazovat na myšlenky předků. Nemá smysl vymýšlet znovu, co už bylo vyřčeno.“

„Co máme dělat, abychom ti rozuměli? Nerozumíme ti!“ ptali se někteří.

„Co jsem říkal nebylo mé a sám musím pátrat po významu slov,“ odpověděl po chvíli přemýšlení Apollo. Hluboce se sklonil k zemi.

A všichni se sklonili hluboko k zemi, klaněli se a pak si klekli na louku a modlili se. Větřík poháněl malé mraky a rozfoukával kadidlo mezi akáty. Pak rozfoukal i společenství do ulic města, domů a chýší.

 

Odpovědi

Apollo poodhrnul závěs do místnosti s malým okénkem. Stůl s lavicí. Několik svitků na polici. Muž ležící na prkenné pryčně, přikrytý dekou, spal. Apollo zaváhal a chtěl se vrátit. Ozval se však hlas: „Vejdi.“

Apollo vešel a zůstal stát.

Muž odsunul deku a těžkopádně se vylamoval z lůžka: „Pokoj s tebou, Apollo.“

„Toužil jsem tě vidět, Jochanane.“

Objali se a políbili.

„Pověděli mi, že slyšíš hlas Ducha,“ zeptal se Jochanan.

„Slyším a nerozumím,“ odpověděl Apollo.

„Někteří mají obavy, že z tebe nemluví Boží Duch. Sám jsem zvědavý na tvé poselství.“ Jochanan se posadil na lavici a pozval i Apolla

Apollo se zeptal: „ Jochanane, jsi apoštolem naší víry a byl jsi s Kristem. Zrušil Ježíš zákon, aby postavil novou víru?“

Jochanan sepjal ruce a modlil se. Když pozdvihnul hlavu, odpověděl: „Nezrušil zákon, ale naplnil jej. Vrátil zákonu Božího Ducha, kterého měl zákon na počátku. Vrátil mu cestu Abrahama.“

„Poselství, které jsem obdržel zní podobně,“ řekl rozhodně Apollo. „Učte se z cest předků. Nebourejte mosty.“

„Ježíš říkal, abychom nelili mladé víno do starých měchů. Mladé víno staré měchy roztrhá,“ namítl Jochanan.

„Kde byl Bůh před tím, nežli promluvil k Abrahamovi?“ zeptal se Apollo.

Jochanan se znovu modlil a pak se usmál: „Vysvětlím ti, proč se modlím. Kvůli moci Ducha, abych ti správně odpověděl, ale také kvůli sobě. Tolik let znám Krista a přece jsem stále prchlivý. Umlčuji sebe, abych uměl rozlišit řeč Boží od řeči lidské.“

Apollo se uvolnil: „To znám. Duch mne strhává a já pak nerozumím sám sobě. Nerozeznám, co je Duch a co jsem já.“

„Myslím, že chápu tvé poselství,“ řekl Jochanan. „ Boží Duch se vznášel nad zemí, když člověk ještě neexistoval. Boží duch byl v Edenu s prvními lidmi. Byl tu dříve, nežli poslal Abrahama na cestu, dříve než Mojžíš obdržel desky. Nesmíme zapomenout na dílo věků. Nemůžeme stavět bez Ducha. Duch vystavěl cestu k Bohu věků. Nesmíme bourat mosty, které postavil. Nesmíme bránit lidem z druhé strany řeky, aby přišli k nám. Duch postavil mosty pro všechny národy a jejich bohy, ke Kristovu trůnu.“

„Ucítil jsem vůni kadidla z Artemidina chrámu a měl jsem viděni. Bojím se ho,“ přiznal Apollo.

„Strach měl i Mojžíš. Věřím, že i Abraham pochyboval.“

„Viděl jsem Ježíšovu matku sedět po jeho pravici,“ šeptl Apollo.

Jochanan sklonil hlavu a sepjal ruce. Za okny bylo slyšet racky. Moře znělo jako housle. A slunce dobylo kamennou zeď. Pozlatilo okno a vytvořilo na stěně ikonu z vesmíru. Vypadala jako žena se sluncem nad hlavou.

„Bůh v nebi není muž ani žena. Bůh byl na zemi a miloval muže i ženy,“ řekl Jochanan a zasnil se. Ocitnul se na jeruzalémských pláních spolu s Kristem, Magdalénou, Marií matkou a jinou Marií. Louka voněla. Seděli a mlčeli. Ježíš pil víno a pak jej podal ostatním. Cypřiše jako svíce ukazovaly k nebi. Z chrámu v Jeruzalémě vycházel k nebi dým obětí. Maso darované lidmi provonělo kraj. Až v posledních letech si to Jochanan užívá naplno. Zpřítomňuje se v minulosti, vrací se na stará místa. Vzpomíná. Uvědomuje si pokoj, který byl všude kolem. Tehdy jej nevnímal. Tehdy byl plný nových věcí. Byl mladý, bouřlivý, plný nápadů. Nejraději by hned zboural staré zatuchlé náboženství, Zbořil by chrám, se žlaby od krve. Ve třech dnech by jej s Kristem znovu vystavěl. Toužil po všem novém, čistém. Teprve nyní si uvědomuje tehdejší Ježíšův klid a pokoj. Kristus se nebránil předešlému. Nechtěl bořit. Kristus léčil a uzdravoval. Kristus vnímal Božího Ducha, respektoval jeho dílo. Kristus byl milý k ženám a miloval svoji matku.

Apollo zatím trpělivě čekal s hlavou skloněnou. Možná se mýlil s Artemidiným chrámem. Asi nerozeznal svého ducha od Ducha Božího. Čekal napomenutí. Čekal rozhřešení.

Jochanan se vrátil zpět ze snu a se zalíbením pozoroval zkroušeného Apolla: „Bude těžké přijmout ženu po pravici Boží. Bude to dlouho trvat, než muži přijmou matku v nebi. Ženu na místě mužů.“

Apollo neskrýval překvapení: „Byl to Boží Duch? Ne já?“

Jochanan pokýval hlavou: „Nebylo to tělo a krev. Mrtvá Artemis ti předala Boží tajemství. Žena oděná sluncem v egyptském chrámu před tisíci lety zvěstovala kryptogram o přijetí matky. Kdysi bych se odporem otřásl. Kdysi bych zabil jiného Žida, kdyby řekl, co jsem řekl nyní já. Rouhal by se Nejvyššímu a zasloužil by smrt. Pamatuji, jak muži nesnesli muže, který se prohlašoval Bohem. A přece to byl Bůh. Jak snesou ženu na místě mužů?!“

„Bude Marie bohyní, jako Artemis?“ zeptal se Apollo,

„Mnozí budou svedeni z cesty. Ty však pamatuj, že Marie je matkou obětavé lásky, je matkou víry v Syna. Ona bude matkou všech, kteří budou snášet utrpení pro Pána a přitom nepřestanou sloužit druhým. Tak jako matky slouží svým dětem až do úmoru.“

„ Co mám nyní dělat, Jochanane?“

„Buď opatrný Apollo a raději mlč. Viděl jsi konec dlouhé cesty. Jako Abrahám viděl, co už sám nezažil. Vyučuj pomalu, jako vyučuje Duch. Až přijde čas, Duch sám zjeví hlubiny Boží. Co dnes ještě nesneseme, za čas poneseme se slávou.“

Mrak zhasnul obraz na stěně. Poslední žijící apoštol zůstal skryt světu za závěsem.

 

Hledání

 

Jochanan myslel na dějiny slova. Kolikrát už Bůh vyřknul poselství? Slovo se zjevilo mnoha mužům během tisíců let. A lidé pak spojili svého ducha s Duchem Božím. Slovo dalo počátek mnoholičným cestám víry. Národy vystavěly oltáře. Když zbohatly, vystavěly chrámy. Abrahám ani Mojžíš nebyli první. Dějiny se opakují. Chrámy se rozpadají. Chrámů se pravidelně zmocňují lidé. Proto musí slovo znovu a znovu přicházet a vracet lidi na cestu k Bohu. Každá generace potřebuje znovu vyučovat Božím věcem.

Když se smrákalo, opustil Jochanan místnost a za doprovodu dvou ozbrojených mužů se vydal do domu Apolla. Shromáždilo se tam mnoho lidí. Vešel zadním vchodem a promluvil k lidem:

„Slovo bylo na počátku všeho. Slovo bylo na počátku u Boha a všechno skrze něho povstalo. Tak je to už odedávna. Pochopit minulost a navázat na ní je složité. Byl jsem s Kristem a přece jsem ho nechápal.“

„Chceme slyšet slova o Kristu,“ zvolali lidé.

Slova jsou hudbou a hudbu lze vnímat a vysvětlovat různě. Slova jsou i obrazem. Slova vytváří obrazy v naší duši. Každý máme svůj obraz slova a svůj pocit z jeho melodie. Vznikají stále nové varianty toho, co bylo. Budu-li mluvit o Kristu, budu mluvit o svém Kristu. O tom, jak jsem jej vnímal já. Modlete se, ať Kristus sám mluví přímo k vám.“

„Apollo nebyl s Kristem,“ prohlásil někdo bojovně.

Jochanan mávl rukou na znamení nesouhlasu.

„Apollo obdržel slovo, ale bude trvat dlouho, než se slovo stane obrazem a ještě déle, než se stane skutečností. Slovem jsme stvořeni a slovem žijeme. Ve Slovu je život lidí. Tma se snaží zničit slovo. Zahaluje obrazy černým plátnem, aby se slovo nezobrazilo, aby se nestalo skutkem. Tma však světlo nepohltila.. Naštěstí. Jinak bychom nežili. Jinak bychom byli slepí, neviděli bychom ani zpět, ani vpřed. Stáli bychom bezradně, uprostřed tmy a nevěděli kam jít. Nevěděli bychom, že můžeme jít jinam, že jiné vůbec existuje. Neznali bychom prostor a nevnímali jeho rozměry. Modlete se, aby každý z vás obdržel slovo, jako Apollo. Především se však milujte. Bůh je láska. V každém člověku, ve kterém je láska, je i světlo. Apollo vás miluje. Vím, že má ve svém srdci lásku k vám. Má tedy pro vás i světlo. Jeho slovo však ještě není obrazem. Stejně jako Abraham neznal obraz země, do níž jde. Proto Apollovi ještě nerozumíte. Modleme se, abychom rozuměli tomu, co nám Duch říká. Modleme se, abychom chápali slovo pro budoucnost. Modleme se, aby ke každému z nás mluvil Kristus.“

„Sepiš nám, cos viděl a zažil. Potřebujeme slovo o tom, co bylo. Potřebujeme zachovat Boží slovo pro naše děti. Jak jim správně předáme, co jsme slyšeli? Sepiš nám slova.“

„Lépe je mít Ducha než slovo. Modlete se o Ducha,“ odporoval Jochanan.

„Ano. Ale přesto tě prosíme, sepiš nám slovo o Kristu. Mojžíš sepsal slova o Bohu a jsou dodnes. Když mluví Apollo, nerozumíme mu. Tobě rozumíme,“ volali lidé.

„Já mluvím o tom, co bylo, proto mi rozumíte. Apollo mluví o tom, co bude a proto nerozumíte, ani on sám sobě nerozumí. Vzpomeňte si, že Daniel psal a také nerozuměl.“

„Byl jsi přítel Boha. Napiš nám o něm. Ne o tom co dělal. Napiš, co cítil,“ zastal se Apollo lidí. A lidé souhlasně pokyvovali.

„Byl jsem přítelem člověka. Až dneska vím, že to byl Bůh,“ odpověděl Jochanan. „Musím se modlit, než se rozhodnu.“

Apollo zvolal: „Modleme se. Modleme se za Jochanana. Ať Kristus rozhodne, zda má psát slova.“

A vroucí modlitby ohřály dům. Zateplily každý kout a pronikly do duší lidí. Duše se sytily důvěrou a Boží mocí. Kdosi začal zpívat. A zpěv se stal jednou velkou modlitbou. Kdo nestál a nezpíval srdcem, nezná Boží moc pokoje, neví kolik síly je ve společném volání.

„Sepíšu vám slova. Sepíši vám slova, ale vy se modlete, aby Duch slovo oživil. Modlete se, aby Duch byl vždy na prvním místě před slovem. Slovo sepsané člověkem se nesmí stát Bohem. Stane-li se tak, zabloudíte ve tmě,“ varoval je Jan.

„Slovo Mojžíše umíralo. Duchem znovu ožilo. Kristus je naplnil životem,“ zvolal prorocky Apollo. „Tak se stane i s tvým slovem. Kristus žije a má moc tak činit po všechny věky.“

Jochanan pohlédl na Apolla a usmál se: „Máš slovo o tom, co bude. I ty jednou budeš muset psát.“

„Učiním co bude chtít Pán,“ odpověděl Apollo a přidal se k písni, jež začala vyvěrat někde na druhém konci místnosti. A píseň byla plná Ducha. Vháněla slzy do očí. Čistila zákoutí v srdcích.

 

 

Apollo stál před chrámem a zamyšleně pozoroval vysoké sloupy ukazující do nebe. Vnímal vcházející muže a ženy. Cítil jak se vracejí provonění kadidlem. Vzpomínal na otce s matkou. Měli vznešený výraz ve tváři, když se šli klanět bohům Římanů. Než se stal křesťanem, věřil, že bozi žijí s lidmi. Neměl problém přijmout myšlenku, že Bůh dostal tělo, že přebýval s lidmi. Měl problém, že Bůh byl Žid. Pak poznal, že Ježíš byl Žid, ale Kristus byl Bůh.

Nyní měl problém, že vnitřní hlas jej vede do Artemidina chrámu. Učitel Pavel říkával: „Varujte se model.“ Apollův vnitřní hlas odporoval: „Vejít do cizího chrámu, udělaného rukama není hřích. Je to dům, jako každý jiný. Hřích je přijít nečistý před pravého Boha.“

Apollo uvedl své nohy do pohybu. Nohy následovaly cestu jeho rodičů. Chodidla našlapovala na chrámové schodiště, tak jako kdysi, když byla malá a bosá. Chrámový vstup se nezměnil. Přítmí chrámu, veliká socha Artemis, na kterou svítí slunce. V malé boční místnosti s oltářem plným květin, klečel starý muž a modlil se. Apollo míjel jeho záda bez povšimnutí. Z mužova hrdla se však vydral starý hlas: „Vítej Apollo.“

Apollo pohlédl znovu na shrbená záda a zastavil se. Muž se opřel o svoji hůl a těžce vstal.

Apollo poznal Clarise. Je to už dvacet let, co jej neviděl? Nebo snad třicet? Potkávali se v chrámu. Byl tehdy čerstvým chrámovým sluhou.

„Přišel jsi obětovat Artemis?“ zeptal se Claris.

„Stal jsem se následovníkem Krista,“ odpověděl klidně Apollo.

„Jsi nyní Židem?“ divil se Claris.

Apollo zakroutil mlčky hlavou. Chtěl slyšet Kristův hlas. Chtěl vědět, proč se setkal s Clarisem. Vnitřní hlas však mlčel.

„Je pravda, že Kristus byl Žid. Nebo ne?“

„Ano. Narodil se z židovské panny. Nebyl však Židem, protože přišel z nebe. Byl to Bůh.“

„Naši Bozi navštěvují zemi. Netušil jsem, že židovský Bůh také.“

„Bozi mají svá tajemství Clarisi. Pověz mi, v čem spočívá tajemství Artemis?“

„Nemá tajemství. Artemis se přimlouvá u Nejvyššího. Vyzdvihuje naše dobré skutky, aby vrhaly stín na ty zlé. Je naší matkou.“

„Židé dosud nemají ženu, která by se za ně v nebi přimlouvala.“

„Chceš, aby tou ženou byla Artemis?! To se mi zdá hloupé. Řecká bohyně má předstoupit před židovského Jahve ?! Artemis se neponíží.“

„To ne Clarisi. Tak jsem to nemyslel. Židé mají matku, která porodila Krista, Spasitele, Boha. Skrze ní přišla spása na Židy i na ostatní národy. Žide mají svojí matku, Marii. Jenže se té myšlenky na ženu v nebi zatím dost bojí.“

„ Chceš ukrást tajemství Artemis pro židy?“ Claris zdvihnul varovně hůl a napřáhnul jí směrem k Apollovi. Lidé v okolí se zastavili a zvědavě čekali, co bude dál.

Apollo si uvědomil, že je v pasti. Pochopil, jak snadné je vzbudit nenávist spoluobčanů, když zjistí, že se protiví, či ubližuje jejich milované Artemis. Když zjistí, že křesťan navštívil jejich chrám, stanou se smečkou vlků.

„Ctím Artemis a proto se chci od ní učit. Artemis je matkou národů,“ řekl nahlas a Claris nechal klesnout svoji hůl.

„Chceš-li se učit, abys kradl, bude s tebou zle!“

„Tajemství Artemis, je tajemství Syrské bohyně Aštartot, a ta má zase svá tajemství od egyptských božstev. A Egypťané od prvních lidí,“ vysvětloval Apollo.

„Neradi slyšíme, že Artemis nebyla první. Nemáme rádi cizí tradice,“ řekl rozzlobeně Claris.

„Zlobit se můžeš. Ale jsi mužem spravedlivým. Neměl bys zavírat oči před skutečností.“

„Dobrá. V tom je tajemství Artemis, že je laskavá i k cizincům i k hříšným. Je totožná s jinými jmény žen v jiných národech. Není jenom naše Efezská, ale všech. Přesto Artemis Efezská je jenom naše. Milujeme jí a ona nás.“

„Clarisi, jsi moudrý pro svoji shovívavost, jež projevuješ k neznalým,“ poklonil se Apollo na znamení úcty ke stáří.

„Znal jsem tvé rodiče,“ zamyslel se Claris, „proto tě nevyháním. Ctím i tvojí statečnost. Nikdy jsem tu neviděl nikoho z křesťanů od té doby, co jsme jich pár zabili pro výstrahu. Strach jim už nedovolí ničit naši Artemis.Ty jsi však přišel, protože jsi býval její syn.Škoda, že ses stal synem odpadnutí.“

„Viděl jsem židovskou Marii poblíž Božího trůnu,“ odpověděl Apollo.

„Poblíž židovského Boha možná. Naši Bozi však Marii neznají.“

„Marie nebude mít nikdy chrám. Ale bude oslavená po celém světě, stejně jako Artemis.“

„Dobrá. Dobrá. Až to bude, tak to bude. Neznám všechny cesty Bohů. Nikdy však nebude jako Artemis,“ mávl rukou Claris a opíraje se o hůl zmizel v sloupořadí.

Lidé se rozešli. Někteří však provokativně chodili za Apollem a hlídali ho. Byli to ti, co slyšeli, že přišel něco ukrást. Apollo raději z chrámu odešel.

Nenalezl to, co chtěl. Hledat tajemství pravé cesty mezi cestami falešnými, je patrně hloupost. Proto jej vnitřní hlas zklamal. Proto slyšel jenom ticho.

 

Paměť

Jochanan uvažoval o Apollově vidění ženy v nebi a duch jej přenesl zpět do doby, kdy Marie byla součástí jejich společenství. Nebyla s nimi často. Měla svůj věk a své neduhy.

Jochanan k ní měl zvláštní úctu. Za jejím mlčením se skrývalo poznání. Ženské intuitivní pochopení. Co nevyslovila slovy, říkala očima. Pamatuje na ten uznalý pohled, když Ježíš promluvil. Každá matka obdivuje svého syna. Ale ona obdivovala Boha, jež byl v jejím synovi.

Jochanan si vzpomněl na chvíli, kdy do jakési horní místnosti vniklo slunce a ozářilo kamennou stěnu zlatem. Byl tam jenom on a Marie. Marie pozorovala světlo a pak zašeptala: „On je také světlo.“

„Pověz mi, je tvůj syn anděl?“

Marie se usmála: „Až ho jednou spatříš v jeho nebeské slávě, nic jiného už nebude pro tebe důležité.“

„Měla jsi od začátku jistotu, že je Boží syn? Nikdy jsi nepochybovala?“

Usmála se: „Měla jsem šok. Bůh oslovil ženu místo muže. Myslela jsem, že se spletl.“

Jochanan se zasmál: „Muž nemůže rodit. Nic jiného nezbývalo.“

Marie pokrčila rameny: „U Boha je možné všechno.“

Obraz zmizel.

Jochanan roztáhl ruce k nebi a modlil se. Děkoval za odpověď. U Boha je možné všechno. Proč vůbec pochyboval? Nejspíš ze stejného důvodu jako Marie. Pro velký omyl mužů. Pro ješitnost prvorozených.

Jiná vzpomínka: Ježíš byl veselý. Vyprávěl staré židovské vtipy, které znal od otce, Josefa. Svatba v Káni byla v plném proudu. Ženy tančily s bubínky. Vlnily se jako se vlní obilí na poli. Jejich uvolněná mysl se jiskřila v černých očích, jako se třpytí víno na slunci.

Marii se nelíbilo, jak se Ježíš chová. Syn Boha pije, směje se a nedbá na svět, na čas, nevnímá otáčení země, nepátrá po zjeveních božích. Má záchvaty veselí. Je výborným společníkem.

Chtěla ho nějak přerušit, chtěla mu vrátit důstojnost . „Už nemají víno,“ skočila odvážně do jeho vyprávění.

Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“

Marie se však nevzdala a zorganizovala kolemjdoucí služebníky: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Ježíš se chvíli mračil. Nastalo ticho. Ticho mužů, kterým poručila žena. Ono ješitné přemítání o právech a povinnostech. Ono genetické vření v hloubi srdce, dávná rozepře mezi syny a matkou, pře o právo vládnout. Dneska už Jan chápe, že se Ježíš nemračil, ale usilovně se modlil. Ptal se Boha, zda se má postavit proti genům lidí. Zda se má pokořit před ženou. Pak vstal a pohlédl s laskavostí na Marii: „Jsi přímluvkyní za radost, za lásku. Jsi matkou všech.“

Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Potom jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno s úžasem pomlaskával, panenky očí slastí rozšířené. Znalec prožíval výtečné víno, jako prožívá muž svůj první styk se ženou. Ježíš se radostně smál jeho údivu. Víno zurčelo do pohárů jako horská bystřina.Lidé jej s potěšením i úctou váleli po jazyku a tiskli na patro. Zpívali. Jak krásně zpívali. A teprve dnes se Janovi zdá, že to byl zpěv andělů, kteří ohlašovali Marii jako matku Boží, jež právě nyní započala svou novou cestu.

 

Kafarnaum

Jan pamatuje na Kafaurnaum, jako na město pohody. Na břehu jezera je mnoho zákoutí plných šplouchání vody o písčitý břeh. Asi se více nedá napsat o pár dnech, kdy se nic nedělo. Ježíš sedával na břehu s matkou. Držel jí za ruku nebo kolem ramen. Mlčeli nebo mluvili? Jan si nevzpomíná na nic jiného nežli na šplouchání vody. Ostatní se věnovali lidem. Vyprávěli o Ježíšově zázraku. V Janově paměti jsou ti lidé, také jako voda. Stálí, věrní, neustále se pohybující, uzavření v březích všedních dnů. Měli však něco z té vody, měli něco z dalekého pohledu přes jezero, vlastnili něco ze šeptání vánku. Něco, co vedlo k pokoře, skromnosti, co je přimělo nevolat Boha pro každou maličkost. Možná smíření, snad nevyslovitelná jistota. Asi proto zde Ježíš trávil tolik času. Dneska by Jan ony dny nazval tichem před bouří.

 

A další vzpomínka:

Ježíš se vrhnul do chrámu, jako vítr na smetiště. Udělal si z provazů bič a všichni ti kupci a směnárníci se stali vyplašenými holuby. Zprvu, stejně jako holubi, nechápali co se děje a jen pobíhali sem a tam. Pak ale vylétli jako hejno z chrámu, i s ovcemi a dobytkem, a zanechali za sebou peníze a povalené stoly.

„Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ Ježíš byl podobný bouři. Jen jeden, jediný pohled si Jan pamatuje. Pohled Marie. Překvapil ho. Zaskočil. Nečekal, že stará žena bude schvalovat rouhání proti chrámu. Jan to tak zprvu totiž cítil. Měl zato, že Ježíš přehnal celou situaci. Vždyť kupci i směnárníci jenom pomáhali věřícím, aby se nemuseli vláčet s dobytkem, ovcemi z domova, aby nemuseli pracně shánět směnárníky po městě. Vše bylo po ruce. Uctívání Boha probíhalo hladce, neztrácel se drahocenný čas. To měl Jan zprvu na mysli. Možná mu tehdy pomohl pohled Marie. Pohled ženy, jež schvalovala násilí pro spravedlivou věc. Byla si jistá správností Ježíšových činů. Možná byla poučená z rozhovorů na březích jezera. Možná jí syn zasvětil do svých tajemství. V poklidu městečka Kafarnaum se patrně rodil plán na obhajobu Božích cest. Obhajobu oběti, práva Boha na člověčí čas. Práva Otce být se svými dětmi. Kritika odbývání, pohodlnosti, sobectví, zapomnětlivosti.

„Horlivost pro Otcův dům jej stráví,“ řekla Marie. Nikdo jí však nenaslouchal, protože právě přicházeli chrámoví sluhové a na pokyn kněží sbírali peníze a uklízeli nepořádek.

Osopili se na Ježíše, jež zhluboka oddechoval uprostřed nádvoří: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“

Ježíš zaburácel jako hromobití: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“

Židé byli rozzlobení a zvýšili hlas: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ On však mluvil o chrámu svého těla.

Ježíš došel k matce a odváděl jí z místa střetnutí. Za ním stálo mnoho zlých očí a ze zdí chrámu vyrůstalo křoví nenávisti.

Jan se vrátil v mysli zpět do Efezu. Teprve dneska chápe, že znovustvořený chrám, nebylo jen Ježíšovo tělo, ale celá církev. Ježíšovo tělo plné statisíců lidí, kteří Ježíše přijali za Boha a stali se tak spolu s ním dědici Boha.

A tak začíná Jan chápat i Apollovo vidění. Začíná se mu vybarvovat mnohobarevné panorama Božího myšlení. V oněch zástupech lidí není Marie jen jako jedna z Ježíšových sester. Je přece matkou Ježíšova těla a je proto i matkou všech ostatních, kteří se stali jeho údy. Kristus je hlavou. Je Bohem. Jeho srdcem je matka. Marie. Blahoslavený, kdo jí ve velkém zástupu lidí rozezná.

…

Jochanan se vrátil do doby, kdy Marie umírala. Tehdy jí nerozuměl. Byla mu na obtíž. Zatrpklá se jej stále dokola ptala: „Jiné poselství, než mne samou, ti nezanechal? Nesvěřil se ti s tím, co bude?“

Řekl jenom: „ Hle tvá matka.“

„Jochanane? Proč nechal Bůh Mojžíše čekat čtyřicet let? Proč Abrahám už nedoufal?“

„Nevím. Modlím se a přece nevím.“

„Bůh někdy je a někdy zase není. Jistota a pochybnost jsou sestry v jednom domě,“ vzdychla Marie.

A pak se jednoho dne k večeru celá rozzářila: „ Jochanane! „Až ho jednou spatříš v jeho nebeské slávě, nic jiného už nebude pro tebe důležité.“

Odešla s očima zdviženýma k nebi.