Klenot s vnitřním pnutím

Věnováno bratrům Františkánům a protože má zrovna narozeniny františkán Dominik Daniel Valer a protože rozumí poezii, tak nejprve jemu.
prologRoku 1347 byl položen císařem Karlem IV, základní kámen nové katedrále na Novém městě na pokraji koňského trhu v Praze, za bránou Starého města. Chrám panny Marie Sněžné však nikdy nebyl ani z třetiny dostavěn. Jeho osud, jakoby kopíroval české dějiny, jakoby v něm bylo vnitřní pnutí.

Královský klenot s vnitřním pnutím.
ÚVOD:
Císař a otec Karel trousí kaménky
aby z nich vyrostly budovy nevídané.
Císařova touha, jak rozžhavená ocel.
Císařovy plány, jak ruce sepjaté k nebi.
Ze zasetých kaménků stane se
někdy skvost a jindy krupobití.
Chrám Marie Sněžné se měl stát
největším pražským diamantem.
Kořeny zasazeny hluboko,
však kmen nakonec vysoko olámaný.
Proč? To zub času a závist způsobily.
Naše pravda a vaše pravda
popraly se ve větvoví.

Ten chrám tu nesmí růst!
Vysláno bylo mnoho rebelů
s pravdou ve štítu a palcáty a cepy.
Co si myslíš, ty panno pyšná,
že kroužiti nám budeš tance,
aniž tě někdo po zadnici plácne?
Boje, sváry, nenávist.

Po stu letech už nejde ani o kalich
či podobojí, ba nejde ani o víru.
Kde víra stává se jen hrou
tam chrámy pustnou.
Čert mne si ruce a páchne sírou.
Shromažduje vozy pohřební
a je jich statisíce.
Na třicetiletou smlouvu
jsou nyní draci verbováni.
A torzu chrámu snad na znamení
zřítil se krov i gotické klenování.

Pověz, ty historie proradná,
kdo za tebou ve stínu stojí?
Kdo strojí onen stromek
vánočními oběšenci?
Kdo čeká v povzdálí,
aby uhnul cestu přímou?
Chrám, jenž roztrhnout měl nebe,
pro bezdomovce je nyní smetištěm.
Který zahradník jej tak mučí?
Náhoda? Běh světa překotný?
Slepota synů, kteří otci pohrdají?
Bůh, život, smrt i ďábel pohromadě.

Ačkoliv události se dějí nepochopitelně
po mnoha staletích je lze možná uchopit
a popsat jako smysluplné.
Z nebe totiž úplně jiná perspektiva.

Tedy slyšte příběh, který se dlouho zdál
epizodou a byl skoro zapomenut.
Možná, že teprve až nyní
lze jej lépe uchopit.
Po čtyři sta letech.
—-
Nejprve nahlédněme do komnat císařských
na Hradě Pražském.
Do snů císaře Rudolfa II.
Píše se rok 1611.

Však rychle, dokud císař spí.
Nežli se probudí a křičet bude pro bolesti hlavy a častou migrénu.
A pro vředy, jež ho trápí skvěle.
A než úchvatný pohled z Hradu na Prahu,
srazí jej zpět k záchvatům trudomyslnosti.
Praha je skvostná a přece plná nepřátel
a jeho bratr Matyáš je jedem vlastní krve.

Rudolfův sen

Sen počíná se plesem, který Rudolfa tak rozčílil.
To Brunšvický jej pořádal
a slavnostně nového krále tam volil.

Sen pokračuje v sálu fakultním.
Jan Jessenius nožem řízne do mrtvoly.
Tuk podkožní a tkáně masité
a pak kost, jak když vola porcují.
Však císař zří užasle, že on je tou mrtvolou
a že nádory a všelijaké vředy
z něho Jessenius vyřezává.
Přitom Jessenius rozzlobeně brble:
„Nikde duše jeho není! Nikde jí není.
As do pekel se propadla.“

I křičí císař a volá kněze
pro vyznání svátostné,
pro odpuštění všech svých hříchů.
Biskup je však ve skutečnosti voják.
Arcikníže Leopold, sic biskup Pasovský,
avšak duchovního v něm nic není.
„Nestrachujte se výsosti
Vaše vítězství jest jisté.
vojsko pasovské je již na cestě.
Netřeba se kát ze lží,
Netřeba se vyznávat ze lsti,
císař v zájmu říše dopouštět smí se hříchu.
Sen pokračuje.
Banda šlechticů vtrhla na Hrad převeselá.
Šlik z Holíče a Karel ze Žerotína
hrabě Turn a Vilém z Lobkovic
a Václav Vchynský,
jež stát se může snadno druhým Žižkou,
Ti všichni rázem vybuchli v nevázaný smích.
Stavové čeští panovníka světa chtějí sesadit.

Císař zachvěje se ve snu strachem.

Náhle výbuch smíchu
přeměnil se ve výstřel z děla.
U laufu stojí vrchní purkrabí Adam ze Šternberka
katolík Zdeňek z Lobkowic
a protestant vévoda Brunšvický.
Výstřel jejich mířil na Prahu.
Proti stavům českým,
proti šlechtě vzbouřené.
Výstřel na Karlovu Prahu.
Na císařský klenot Rudolfův.
Klenot s vnitřním pnutím
Rozdělené stavy české,
nepřátelské sami sobě
A kdy vlastně proti sobě Češi nebyli?
Moc a sláva polní tráva.
A španělský vyslanec Zúňiga zvolal:
„Nelze se bouřit proti císařskému majestátu,
jinak se dějiny propadnou do anarchie!“

V tom byl císař probuzen.
Konec snu.
Jak by byl jenom kmán nejobyčejnější
a ne císař z vůle Boží zvolený.
„ My Rudolf druhý, z milosti císař Boží,
budeme dnes rozhodovat!“,
zesmutněl v hlase Rudolf
a otřásl se odporem.

Českým stavům bude muset zase lhát
A kvůli tomu ničit svoji duši.

Intermezzo:V tu dobu ranního vstávání kat Mydlář
počal s Alžbětou Špetlovou potomka,
Protože ZATÍM neměl nic jiného na práci.

Rozmluva císaře s arciknížetem Leopoldem, který vymyslel plán jak nepřítele Matyáše zkrotit.„Věc se má jednoduchá císařská milosti a bratranče.“, prohlásil sebejistě arcikníže Leopold,“Moje vojsko, tedy promiňte, Vaše vojsko se přesune k Praze. Podporu proti Matyášovi získáte u stavů rakouských, kam odjel náš vyslanec, Tengnagl . Na Vaší straně je také část stavů Českých. Přijedou též kozáci polští, jak jest právě domlouváno. Dále jsem si dovolil jednat se španělským velvyslancem. Po Vašem vítězství získáte zpět Rakousy, Uhry i Moravu. Milosti vy pak potrestáte Matyáše i odbojné české stavy. Získáte zpět pozice katolické, které Habsburkové ztratili. Španělsko se bude z Vašich mocných činů radovat. A němečtí stavové pochopí, že Vaše moc je stále ještě veliká“
„Jistě. To je náš plán, my Rudolf druhý, tak chceme učinit. Ale co mám nyní povědět sněmu českých stavů?“, zeptal se císař. „Již mají dostatek důvodů k podezření vůči mému majestátu. A chtějí od Mé milosti jasné záruky, co se týče pasovského vojska.“
„Sepíšeme spolu s nimi a před nimi Váš rozkaz, Vaše milosti, rozkaz, aby vojsko pasovské, nepřekračovalo hranice.“, usmál se Leopold,“To je uklidní.“
„Jak to pomůže nám, Rudolfovi, když vojsko zůstane za hranicí a nebude nám k dispozici?“, podivil se císař.
„O to se postarám já, bratranče, aby za hranicí nezůstalo a rychle přispěchalo Vaší milosti na pomoc ku Praze.“zdvihl ruku k boji mladý Leopold.
A již se viděl jako následovník trůnu Rudolfova. Již se viděl, jak stojí nad porobeným Matyášem. Na boha ani chvilku nepomyslel, biskup Pasovský.
Pak vešli oba do sálu, kde čekali čeští stavové, a císař prohlásil: „My, Rudolf druhý prohlašujeme, že vojsko pasovské bude včas rozpuštěno a že spor s králem Matyášem se vyřídí po dobrém. Nyní sepíšeme rozkaz vojsku před vámi všemi.“
Po boku císaře
zas služebnice nejbližší
lest, lež a intrika.
Kde čest a jiné ctnosti?
Nevinnost je k smíchu
Hadí jed je víno každodenní

Intermezzo:Kat Mydlář, vedle své ženy povalený
jedno ví jistě:
Tnout mečem není snadné.
Kat nesmí chybovat
Chybovat si může císař
Kat však ne

Intermezzo u psacího stolu, kde šašek Historicus dumá:

Historici jsou cháska ošemetná
Fandí-li historik katolíkům,
pak chyb na protestantech najdeš přehršle.
fandí-li protestantům, tak katolík sám ďábel jest.

Proč s příběhem stále váhám?
Jak ukázat mám proradnost krále?
Prolhanost šlechticů?
Obojakost státních úředníků?
Nestoudnost a chamtivost luzy pražské.
Každý, kdo v kostelech tehdy klekal,
zároveň měl pochybnosti o tom,
zda Boha Čechy vůbec zajímají,
zda má následovat kněze papežské či luteránské.
Zda Kalvín má pravdu či mnich Františkánský?
Ale dobrá přeskočím popis proradnosti šlechticů, kteří tehdy po nové Bartolomějské noci toužili. Lest zákeřnost a msta, chléb v Čechách každodenní.
Tam, kde se víra mezi sebou hádá, pro víru už místo není.
Odhodím popis srdcí, jež se navzájem chtěla zavraždit.
Zapomenu na ty, co lest ochutnali,
na ty co pomlouvali,
na ty co chamtivost dusila,
na ty co lhali, na fanatiky náboženské,
kteří vypěstovali si mrazivě chladné srdce.
Zapomenu na to, že všichni v neděli
chodili klekat do kostelů luteránských či katolických.
ale Boha již mezi nimi nebylo.

Dnes, po čtyři sta letech už nejde ani o kalich či podobojí, ba nejde ani o víru.
Kde víra stává se jen hrou
tam chrámy pustnou.
Čert mne si ruce a páchne sírou.
Stejné triky, stejná lež
a přece zase posté uvěříme
my pošetilí, že tentokráte Páni
nám nelžou a nechtějí nás splést.

Praha, Vídeň, Berlín, Moskva, Brusel.
čert na smyčce znovu dělá uzel.

Praha obyčejná léta Páně 1611Kdo neslyšel ranní klapot dřevěných kol na dláždění pražském, ten nezná hudby trhů. Kdo obručí kovových do kamenů žesť nevnímal, nezná naději obchodníků. Kdo neslyšel volání vesnických žen, když nabízejí drůbež, nezná operní zpěv trhovkyň. Jako když se příroda probouzí zpěvem ptactva, či křikem kohoutů, tak se probouzí staré i nové město pražské přívalem trhovců. Jen v neděli je klid a ticho až do rachotu pražských zvonů, které vyhánějí všechno ptactvo z věží, které rozdrnčí sklo v okenních tabulích. Je to městská rozkoš, když se náměstí naplní trhem, je to známka bohatství, když na koňském trhu je přiveden dobytek a koně, když obchodníci smlouvají, když řezníci zuby prohlížejí. A ryby pěkně narovnané s okem upírajícím se k pánu Bohu. A hromady brambor a ošatky zeleniny. Je to rozkoš, když zvony hlásají mír Boží. Jak živá a bohatá je císařská Praha. A ozbrojená stráž pomáhá a chrání. U bran, na hradbách i po tržišti pyšně kráčejí s halapartnami a meči.
A domy pěkně vystavěné s portály jak na zámku a s vraty, jež odolají kyrysům, otevírají svoji náruč pro lepší zákazníky. A chrámy s barevnými skly.Praha zbohatla a zkrásněla, co je císařským městem. A je plná cizinců. Stala se evropským velkoměstem. Nyní však je na pokraji propasti, jak praví neznámé proroctví: Časem přijdeš město o svá privilegia, protože ses hvězd dotýkalo rukou falešnou. A nebude to dlouho trvat a panovníci přestanou Čechům natrvalo důvěřovat. Přestěhují střed Evropy do Vídně a z Vídně pak do Bruselu. To však ještě cesta dlouhá a my nyní jsme teprve na jejím počátku.
Obyčejní lidé žijí dneškem. Neplánují život na staletí. Nesnaží se uchopit čas cedníkem dějin.
Psi a kočky mezi vším tím městským mumrajem běhají a perou se o každý roh. Těm je jedno, jak to všechno doopravdy je a jak to bude zítra. A záleží jen na každém z nás, zda nad historií jenom nemáchneme rukou či necháme se poučit.
Však zpátky do Prahy roku 1610.
Na trhu se občas lidé mezi sebou baví. Nikam se nespěchá. A občas se musíš vyhnout kobylinci, čí psímu exkrementu, jestliže si chceš domů přinést jenom nákupy.
Mám otázku, zeptal se prodavač ryb:“Jak poznám, že trhovec je luterán nebo katolík?“
„To nevím. To se nepozná.“, směje se prodavačka brambor.
„Změnil vůbec husitský ritus městský život?“, zeptal se rybář, protože u vody je každý rybář filozofem.
„ Já rozdíl nevidím. A je mi to jedno. Nepřátelství je vždy jenom kolem peněz a ne kolem víry.“
„Já jsem cesta, pravda i život“, citoval rybář Písmo. Jak luterán naučil se číst.
A bramborářka hned ruce v bok: „Kdybychom žili, mluvili a chovali se jako Kristus, bylo by jinak na světě, taková je čirá pravda.“
„Tak to by měli slyšet katolíci.“, luteránský rybář zdvíhá prst,“Těm je Kristus jenom mincmistrem.“
„A co vy, Luteráni? Také nežijete bez peněz. To snad jenom bosí františkáni, peněz nepotřebují.“, smějí se brambory.
„Položím ti otázku.“, hned zase ryby horlí,“Kdo zaplatil opravu chrámu Marie sněžné? Bosí františkáni to nebyli. Knížata katolická. Zamysli se, ty bramboro! A kdo nyní ohrožuje Čechy? Jen povídej, kdo? Katolík je to! Arcikníže Leopold! Kdo je tedy Čechů nepřítel? Katolík. A kde jsou katolíci našemu trhu nejblíže? Ha, jen se podívej na okraj trhu. Františkáni. Nepřítel uprostřed nás.“
„Ty bys všechny hnedka strkal do jednoho pytle.“, durdí se brambora.
„Ale, dobrá, já vím, že nic špatného neučinili, že Františkán je muž Boží. Ale co naplat. Nedosáhneš-li na Pána, zbij alespoň jeho sluhu.“, rozhodl spor rybář.
A paní od česneku přináší novinu: „Povídá se, že hrabě Thurn, byl pověřen, aby pro korunovační klenoty, privilegia a zemské desky na Karlštejn dojel. Aby se nedostali do rukou Leopolda, který chce být českým králem.“
„Thurn je věrný luterán. Ale nevím, jestli v Praze budou ty skvosty bezpečnější nežli na Karlštejně. Jestliže Leopold dobude Prahy, tak si na ně stejně sáhne.“, rybář na to.
A ještě jedna novina, hned na to česnečka:“ Starej Louda povídal, že na Hradě vytáhly obě velká děla k obraně hradu a že se tam vojsko kvartýruje. Louda to musí vědět, vozí drůbež na Hrad Pánům.“
A někdo ze stánku křičí. To Kovářova žena kvačí.
„Co říkáte, paní Kovářová?“, ptá se hluchá brambora.
„Můj kovář meče koval na Hradě a sám Martinec mu pravil, že Císař si bral Boha za svědka, že žádné úklady nečiní. Tak nevím, co poplach děláte!“
Rybář ruce v bok a hruď se nafukuje: „Jen nenechte se ženský na med nachytat…A podívejme. My o vlku a vlk je tady.“
Františkánský Vikář kláštera Marie Sněžné, padesátiletý Bedřich Bachstein, s jakýmsi španělem jdou trhem. Španěl česky pranic neumí a tak vikář poroučí sám, co se má koupit, zatímco španěl váček se zlaťáky prohrabává.
Je to trojice směšná. Františkán bosý, v hnědé kutně, bílým provazem převázané a skvostně vyhlížející šlechtic samá krajka a volánek, s kordem za pasem. Františkán má k ruce mladého mnicha, kterého na trhu ještě vidět nebylo. Ten nese koše na nákup.
„Vás mladý pane, ještě neznám.“, lísá se prodavačka brambor do očí neznámého mnicha, „Jste Čech?“
„Jmenuji se Antonín.“, odpovídá s úsměvem mladý mnich, „jsem kuchař v klášteře.“
„Nezlobte se, že se v tom nevyznám. Ve vašich řadách je více cizinců, jak našich, Češi vašemu řádu příliš neholdují.“
Rybář viděl velkou příležitost promluvit:
„Nezdá se vám divné mnichu Antoníne, že vy kráčíte bos a šlechtic, jež vám jídlo kupuje má škorně z drahé kůže? Já myslím, že Kristus nosil boty. Tak proč vy bez bot chodíte? To je mi pěkná výstřednost, jako když se svojí chudobou chlubíte.“
Španěl nerozuměl a očima hledal vikáře, protože zdálo se mu, že rybář příliš zvyšuje hlas.
Vikář se rozhodl promluvit: „Máte pravdu rybáři, že Jan Křtitel mluvil o tom, že Spasiteli nejsme hodni rozvázat řemínky jeho opánků, ale také jste jistě slyšel z Písma, že učedníci měli setřást prach ze svých nohou, když je poslal kázat. Z nohou, ne z opánků. Takže to nikdo neví, kdo nosil boty a kdo ne. Tak je to i s chudobou a bohatstvím. Svět, který se pachtí po majetku, potřebuje viditelné znamení, má-li najít vyrovnanost. Proto nevidím nic špatného, jdu-li bos vedle bohatého.“
Rybář se usmál: “Vy jste vikáři, učený člověk, to já vím. Ale neptal jsem se vás, ale toho mladého mnicha, který nemá ještě rozum, když se dá ke katolické víře.“
„A co je na ní špatného?“, zeptal se Antonín.
Rybář hbitě odpověděl: „Není podle Písma svatého.“
„A v čem?“
„Myslí jen na peníze a moc, na vládu nad světem. Honosí se jako páv. Zapomněla na Krista. “
Antonín se usmál a povytáhl kutánu, aby více byly vidět bosé nohy. Nohy špinavé a plné mozolů: „Opravdu?“
Rybář se rozzlobil: „To je to pokrytectví, o němž jsem na začátku mluvil. Vystavujete františkánskou chudobu, abyste odvrátili pozornost od bohatých biskupů, jako je třeba Leopold, který ač biskup, má velké vojsko a chce ukrást naše klenoty a privilegia.“
„Ani kněží Luteránští nejsou bez bohatství a moci.“, řekl smutně Bedřich Bachstein, „Ale máte pravdu rybáři, že pro církev by to bylo snazší, kdyby byla chudá a pronásledovaná. To však by nesměla přijímat bohaté šlechtice a panovníky do svých řad. Otázkou zůstává, zda i bohatému se má dostat slova Božího a spásy.“
„Kdybyste alespoň podávali podobojí. Chléb a také víno“, postěžoval si rybář.
„Nechci se přít, protože máte pravdu. Ale pravda je i to, že Kristus je přítomen v chlebu celý i ve vínu celý. Přejímáte-li Krista jen v chlebu, přijímáte jej celého. Není pak podobojí známka přepychu? Víno je přece drahé!“
Španěl myslel, že se všichni dohadují o rybách. Kdo to kdy ve Španělech slyšel, aby trhovec vedl teologické spory. Od toho jsou kněží. Ukázal tedy na dvě ryby, které chce koupit, aby spor rozhodl.
Rybář se mu uklonil a pak odpověděl smířlivě:„Se mnou je ještě řeč Vikáři a s vámi také. Jenže musím vás varovat. U ostatních to tak není. Pán Vchynský ozbrojuje lid k obraně Prahy proti katolickým nepřátelům a vy jste katolíci uvnitř města. Být vámi, raději město opustím.“
Španělský šlechtic se začal dožadovat překladu a tak jej vikář nechal zaplatit ryby a rozhodl se vrátit do kláštera.
Překlad byl jednoduchý: „V Praze není bezpečno, mistře Consuelo. Bude lépe, jestliže nebudeme příliš vycházet z kláštera ven. Do tří dnů se má vrátit z Vídně kvardián, páter Aegidius. Ten rozhodne, zda tu zůstaneme, nebo zda odejdeme z Prahy.“
Šlechtic zesmutněl: „Škoda. Zrovna, když je chrám nově opraven.“
Když Bedřich Bachstein spolu s donátorem a pomocníkem Antonínem přišli zpět ke klášteru, vešel nejprve do opraveného chrámu Panny Marie Sněžné a klekl si v postranní kapli. Setrval snad hodinu na modlitbách. Hlavou mu rejdilo mnoho myšlenek na misie v Čechách, modlil se za bratry, kteří s odvahou ze všech koutů katolického světa přišli katolíkům v Praze na pomoc. Nepřátelství vůči jejich missii je cítit na každém kroku. Už nejednou se stalo, že je lidé napadli a tloukli. „Katolická bando proradná, falešníci, bosáci.“, křičeli a vybíjeli si na nich vztek za náboženskou nejistou, za rivalitu mezi Luterány a katolíky, za to že katolická šlechta nedbá na Boha a honí se jenom za majetkem, za to že katolický císař, chová se jako šílenec, za to že císařská vojska proti sobě stojí, za to že se nedodržují úmluvy a kompaktáta, prostě za to, že život je nejistý a často bídný.
Bedřich Bachstein se modlil za kněze Jan Martineze, který měl ve Španělsku rajský život ve Františkánském klášteře. Byl ze všech stran katolíky podporován. A přesto naslouchal hlasu svého zakladatele svatého Františka a vydal se na misie do protestantských Čech, kam ani odvážný františkán, bratr Kasprián nemohl vstoupit. Kněz Martinéz denně zpovídá před mší i po ní. navštěvuje cizince ubytované po pražských hostinských domech, ačkoliv právě kolem hostinců je velmi nebezpečno. Alkohol dodává odvahy i nesmělým. Malý muž s pivem v ruce rázem obr generál.
Modlil se za Bartoloměje Dalmasoniho, Itala, který je pořád veselý a rozený šprýmař. S ním jsou v kostele večerní nešpory radostné. Je hlasatelem františkánské prostoty a radosti z maličkostí. Dodává ponuré pražské misii radostného ducha, protože jak říká radost je Božím ovocem.
Myslí na kněze Šimona z Francie, je tak jemný, útlý a tichý a přece umí skládat úžasně romantické básně v nichž oslavuje život a krásu Božího stvoření. Je plný vědomostí z teologické fakulty. Umí proniknout do mystického kruhu spojení s Kristem, tak jak jej vysvětluje sv. Bonaventura z Bagnoregia v knize Putování do mysli Boha. Samozřejmě, že Boží myšlení je vyšší jak lidské, ale přece mu lze porozumět, usilujeme-li vystoupit k Bohu a pak spolu s ním sestupovat ke Golgotě a spolu s ním se necháváme přitloukat na kříž. Svatý František dosáhl nakonec stigmat Božích na rukou i nohou. Normálně by se člověk otřásl odporem, kdyby se mu udělaly takové bolestivé a hnisavé rány, ale František je považoval za nejvyšší poctu Boží.
„Jaké rány asi čekají na nás, v městě pražském?“, modlí se Vikář k Bohu, “Co nám připravuje Praha, jež doutná nepřátelstvím a smrtí? Přežijeme ? Máme utéct, tak jak to radí Ježíš? Jestliže Vás nepřijmou, odejděte do jiného města? Nebo máme zůstat a přijmout utrpení, ke slávě Boha a církve?“
Pán mu sdělil, že mají zůstat, ale že mají poslouchat kvardiána. Jenže Kvardián Aegidius je ve Vídni. Vikář Bedřich Bachstein zavzpomínal na slova Aegidiuse, když se loučili : „Buďte nevinní, ale také opatrní. Věř, bratře. Vše co se stane, Bůh jednou obrátí ve smíření.“
Když se však vrátil do kláštera, bylo mu ihned nahlášeno, že otce Šimona, jakýsi šlechtic pobodal dýkou. Opilý šlechtic domáhal se změny jeho víry. Když otec Šimon trval na katolické tradici, zvolal šlechtic: “Nuže tedy budiž mučedníkem.“ Pak se snažil uříznout mu cingulum, bílou šnůru kolem pasu. V opilosti se však trefil do paže a boku kněze. Když jej ostatní lidé zadrželi, aby se nestalo něco horšího, utekl otec Šimon do kláštera.
Kvardián dal v klášteře vyhlásit stav ohrožení. Všechny dveře musí být zajištěné závorou. Vycházet z kláštera se smí jen s jeho svolením a vždy po dvou nebo ve třech. Mše se však budou sloužit dál. Nemůžeme přestat dělat, co nám Pán poručil.
Jahnové i novicové se tvářili statečně. Přišli si zvykat na klášterní život v tichosti, chudobě a oddanosti spolu s poslušností a zatím si musejí zvykat na nebezpečí života od lidí, kteří si říkají křesťané.

Praha ohroženáOd Berouna had vozů se po cestách ku Praze klikatí. Lidé zoufalí u bran města pražského se jak velká voda o zábranu zaráží. Snaží se dostat pod ochranu vojska. Veškerý majetek zanechali na vsích a v Berouně. Zápach strachu se šíří.
„Pasovské vojsko v Berouně plení a znásilňuje. Vojáci mají hlad. Nedostali ještě od císaře slíbený žold. Jsou naštvaní a pranic nedbají na čest a pořádek.“
Na Karlově mostě a v malostranských ulicích bylo tolik vozů s majetkem uprchlíků, s ženami a dětmi, že se až vozba zastavila a mnohý musil dvě až tři hodiny čekat, než se mohl dostat kupředu.

Takové zprávy pražany roztrpčily. Hrozili směrem k Berounu a někteří pěsti svírali proti katolickým občanům uvnitř Prahy. Mnichy, jezuity nemohli pražané luteránští bez odplivnutí minout. Otevřely se brány zbrojnic a lid je volán ku zbrani. Náměstí se zaplnila uprchlíky a i oni dostávali zbraně. Vchýnský chystá císaři překvapení. Má radost, když jej vyhledá Matouš Horčovský z Berouna. Měšťan plný nenávisti a zloby. A sním snad na padesát mužů chátry, která lační po boji. Domluva je snadná a rychlá.
„Sežeňte desetkráte více mužů a čekejte na znamení, čekejte na povel, až jej dám. Vyzbrojte se, čím to jenom jde.“
„ V městě pražském bude zatraceně horko nepřátelům kalicha. Bráníme staré zlaté časy Jana Žižky z Trocnova. Žižka novodobý – šlechtic stavovský pán Vchýnský.
Žižka znamení na štítech rebelie.

Intermezzo:

Lid obecný je jak voda,
zavřeš-li ji do nádoby
Má tvar džbánku, jindy číše.
Lid obecný je jak voda,
Protrhne-li voda hráz,
pak ničí, co jí přijde do cesty.
Když porybný zvedne stavidla
a dá vodě svobodu
vodu už nic nezadrží.
Tak je to i s lidem obecným

Vzpoura, povstání! Nyní je šance zvrátit dějiny a běh věcí současných.
Je jasné, že bude válka. Dvě vojska, obě císařova se staví proti sobě. Vojsko pasovské patří císaři, vojsko stavovské také patří císaři. Žádné už však císaře neposlouchá.
Je neděle, den Páně a kostely se plní lidmi ve zbrani. Luteránské kostely vřou jak sopka před výbuchem. Do katolických se někteří již bojí vejít. Ozbrojený lid pražský se ani při přijímání nepustí svých zbraní.
A Matouš Hořovský je již připraven. Velí mnoha ozbrojeným mužům. Horčovský našel i pár myslivců s mušketami. Na jeho straně jsou i palné zbraně.

Výstřel z děla v neděli ráno probudil Prahu k ozbrojení. To panstvo na Hradě dalo vystřelit, aby bylo jasné, že se k bitvě nachyluje. Nepřátelský hrom. Blesk se střelným prachem.
Hradčanské zvony bily na poplach v celém městě. Válečný lid českých stavů pospíchá na Hradčany. Velitelé osadili stráže na Hradě, na hradbách Hradčan i na Pohořelci. Hráz proti nepříteli z Pasova. Staré i Nové město je též připraveno. Vchynský odjel z Hradu na novoměstskou radnici. Zorganizuje obranu starého města.

Pasovští vojáci stojí u Prahy a mají hlad a vztek na císaře. Zítra bitevní pořádek nastane. Kdo se jim postaví do cesty za žoldem, toho zabijí.
Dlouhé bude obléhání. Praha je připravená k boji. Za posledních dvě stě let už obranu Prahy dobře znají. Falešné útoky na hradby a obléhatelů vysmívání. To bude dlouhá doba, trudný války čas. Ale je tu naděje, že král uherský, král Matyáš přijde Praze na pomoc. Bratra Rudolfa už totiž pranic nemá rád. Tak se zvolí novým králem českým.
A chátra pražská si zpívá:

Zas to tak velká bída není
válka je i vyražení
máme o čem vyprávět,
korbel piva napěněný.

Ty tam jsou časy čestných bojů
Dnes lest a vražda vítězí
Touha získat moc už zradu rodí
Boháči ať se bojí
Praha nejsou Athény či sparta
Pražané jsou rozhádaná parta.
Stavové se dělí v půl
Na sebe vezmou klidně hůl

Války jsou tu ku plenění
Za války smíš vzít co tvé není
Do cizího váčku válka sáhne
Po cizím jí srdce prahne

Katolík, Adam ze Štenberka vojsku z Pasova poslal proviant, aby pasovské zklidnil a hlavně aby jeho statkům na pochodu neškodili. To rozlítilo vůdce českých stavů. Jako blesk se šíří zpráva Prahou. Katolíci proradní pasují se s pasovskými. Císařovo poskoci. Vchynský vztekle kleje: „Jsou to šelmy a zrádci! Zabijeme je, tak sobě dobré jméno zachováme a přestaneme být svazováni jejich lží.“

Možná tak měl učinit jen u Adama ze Štenberka a jej mečem proklát. Jeden mrtvý lepší nežli tisíce, nežli čtrnáct blahoslavených a nevinných.

Však zatím je den po neděli

Vysoká šlechta při víně vyjednává.
Císařští jsou pro Pasovské
České stavy proti nim
Aby se nenudili, občas poplach
útok falšovaný pasovští konají.
Domy opevňujte pražané.
Strach si utužujte.
Řetězy proti koňům přes ulice
tak ztěžujte život sobě ze strachu.

Masopust je to ponurý.

Úterý brzy z rána ospalé
k ránu k boji každý líný
plukovník Rameé
však je ptáček lepý
je skvělý válečník
jak Žižka kdysi býval
jen barvy hájí jiné.

Harcovat a provokovat nechává své oddíly na Pohořelci. Škádlí hradby pražské na Hradčanech. Potají však nechal své vojsko v noci hradby obejít až ke Strahovu a k Vltavě na Malou stranu. Tam jakýmsi zrádcem císařským je vpuštěn. Zdá se, že to byl Adam ze Štenberka, který černou partii zahájil. A ráno – hrůza děs – vojsko pasovské již plení Malostranské náměstí. Stavové sice střelbu opětují, ale musejí ustoupit na Hrad. Bitva zdá se prohraná.

A už se pasovští, přes Karlův most ženou
zajmout město staré, pevnost poslední.
Jak vítr, jako blesk, jenom malá chvíle
a Praha padne. Požár bojovný.
Budou prosit odbojníci pražští
Budou před katem se třást
Císař získá znovu svoji moc
A sním i Ramée jeho plukovník.
Možná, že bude velitelem Prahy,
voják protřelý.

Tak snadné to v první chvíli bylo,
že plukovník Ramée se už pod přilbicí smál
Rytmistr Brandl, Raméův přítel
ruku zdvihnul mu na pozdrav
a zmizel s jezdci v bráně mostecké.
Staré město je naše!
Vítězíme, řvalo jeho hrdlo.
Rytmistr Brandl, Raméův přítel
doufal, že večer bude vítězná oslava,
při níž své kousky vojenské bude vyprávět.
Vojsko Pasovské přes most za ním kráčí
halapartny, muškety sebejisté.
A Brandl už s Raméem se vidí
za stolem vítězným
s vínem z pražských sklepů.
A malostranští bílé kapesníky
z oken vynášejí. Vzdávají se. Vzdávají!
Rytmistr Brandl rek udatný
s mečem celým od krve
a sním jeho nejvěrnější, derou se do starého města,
jako reci z dávných bájí. Vítězství nyní dovrší.
Harcovníci zkušení, vojáci bitvou protřelí.

Jsou tu však ještě obránci a již berou meče.
Rebelové ač zaskočení nenadálým útokem
rozhodli se rázem a ze srdce hájí Prahu.
Co na tom, že pár jezdů proniklo věží, s těmi zatočíme.
S rytmistrem se popereme, plukovníka zastavíme.
Nyní nesmí vojsko jej následovat
A pak rytmistra chytíme v pasti,
do níž sám nám vjel

Rebelové zoufalí hájí Prahu
Život nebo smrt je jejich rozhodnutí.
Každá vteřina je drahá.
Malá věc ve velkou roste.

Malý chlapec hbitější než otec
Oheň k dělu v bráně přiloží
Bože ach Bože.
Ta jeho kule zachránila Prahu!
Vybuchla jezdcům i pěším
zarazila kopyt cval
a pasovští se na hromadu
hroutí a z mrtvol jejich val.
A už otec mříže spouští kvapem
útočníkům před nosem,
zavřela se brána mostecká
zastavila dravou řeku nepřátel
Rebelové jásají
S tímhle už si vědí rady
Věž opevněnou umí hájit.

Brandl ztuhnul při druhém ohlédnutí
– vítězství změnilo se v porážku
Skončil moment překvapení.
Ramée bezmocný na mostě
Pěsti smutkem sevřené.
Mříží oddělený za valem mrtvol
myslí na rytmistra a na jeho katy.

Ramée setřel pot, přítel jeho deset let
Snad mrtev? Smutek stvořil škleb
Ještě chvíle bojů a pak ústup.
Z Karlova mostu zpět
Opevnit se a vymýšlet.
Zas novou lest. Zas nový úskok.

Ramée oblehl Strahovský kopec a nechal vytáhnout děla směrem na Staré město.
Na řadě jsou však nejprve vyjednávači. Nudné chvíle politiky, vyhrožování a lstí. Kdes asi Brandl, přítel jeho leží?

Malostranští pražané museli za trest vydat knížeti Leopoldovi zbraně i privilegia. Alespoň malého vítězství si plukovník Rameé užívá. A schválně nafukuje se jako holub na svém koni. I to je součást lsti. Uvnitř však dobře ví, že bitva dopadla nerozhodně, či snad dokonce je již prohraná. Moment překvapení vyprchal jak ranní mlha. A císař asi někde sladce spí.
Rytmistr Brandl naštěstí je živý. Ten pacholek má ale štěstí. Místo vítězné oslavy stal se potupným předmětem vyjednávání.

Praha vražedná

Meč co vjel mosteckou branou do Staré Prahy, zapálil požár, který mnoho nevinných lidí pozabíjel. Nebyl to žár ohně, ale žár nenávisti, žár zloby, jež páchla sírou. Výbuch zlosti.
Vojáci, co následovali rytmistra, s hrůzou spatřili, jak za nimi mříž brány padá. Viděli, jak rytmistr je stržen z koně a zajat. To je jistá smrt! Nedáme zadarmo svou prohru.Všude se rojí ozbrojený lid. A co nevidět bude tady i vojsko českých stavů. Ještě ale žijeme! Tryskem jedou Prahou pasovští, a pražský lid jejich jízdou je zaskočený. Kde se tu vzali pasovští? Bitva o Prahu je již prohraná?! Překvapení pražané uskakují šílené jízdě desítkám jezdců v barvách knížete Leopolda. A stačí jenom, že některý z pražanů napřáhl zbraň, už meče pasovských jej stínají. Kaluže krve za zběsilými jezdci. Když z jedné ulice zmizí, tu objevují se již ve druhé. Kde jsou nyní? Kam zmizeli? I oni se jen těžko orientují. Pak uviděli horu a k té zamířili. Vyšehradská kapitula na té hoře ční.

Vchýnský dává povel: „Chyťte je, živé nebo mrtvé. Matouš Horčovský vidí svojí příležitost. Tak, jak byli smluveni. Nastal čas msty. Vyráží za jezdci. Za nimi. Za nimi. Z padesáti mužů rázem celý pluk. Pražané se sbíhají a touží po krvi. Nyní je čas vyřídit nepřátelské vojáky a později i ty pražany, co stojí na straně Rudolfa.

Pražany povzbudilo, že pár pasovských se podařilo z koňů srazit. Zavzpomínali na bratra Žižku. Hrdinství se ještě nosí. Jezdci stržení k zemi jsou hned pozabíjeni a okradeni. Vše se luze hodí. Meč, škorně, štít, sedlo i kůň. Vše se dá později v hospodě prodat i s historkou o statečném činu proti nepříteli. Věci mrtvého mizí jak v propasti, či ve tmě. Chátra se stará. Několik z pasovských dojelo až k Vyšehradu. Tlučou na bránu kapituly. Volají o pomoc kněze. Chtějí azyl v klášteře pře luzou rozčílenou. Avšak marně. Obrací se tedy k hradbám, jež tu jsou jen nízké. Jak bájný Horymír pak skočí z hradeb Vyšehradu do vod Vltavy. Řeka je pohltila. Nepřítel je poražen. Pražané jásají. Avšak Hročovský má jiný názor. Zjednává si ticho k řeči plamenné.
Nastává čas pro pomstu plánovanou. Nyní splní to, co Vchýnskému slíbil. Oheň hoří Horčovskému v srdci. Odstraní nepřátele uvnitř Prahy. Pomstí se za rabování v Berouně.
Horčovský vykřikl: „Schovali se do klášterů a v klášterech jsou zbraně. V noci
budou bojovat nám do týlu. Pražané! Je nutno kláštery otevřít! Je třeba nepřítele zničit, nežli zničí oni nás!“
A bojovníci přitakávají: „Je to tak. Má pravdu. Viděli jsme je tlouct na vrata kapituly! Jsou ukrytí uvnitř.“ Vrána k vráně sedá. Jak dobře si všichni rozumí. To bude omluvená loupež. Spojená s obranou Prahy. Zpráva o klášterech nepřátelských, se šíří Prahou. Pasovští jsou ukrytí v klášterech. Nepřítele máme v zádech.

Lid, který se seběhl po domácku ozbrojený, se z Vyšehradu obrátil proti klášterům. To šílenství bylo jako mor. Jak nákaza se šířilo. Už chybí rozum. Už jenom vlků vytí a hlad po loupení a zkáze. Příležitost pro luzu, chátru, sebranku a holotu, příležitost pro vrahy. Nyní vyřídí se mnoho věcí naráz. Jízda pasovských po městě pražském tak zapálila požár rabování. Všechno nakupené zlo se smělo z hráze duší vyvalit. Čertu je nyní povoleno. Po přepadení kapitulního děkanství a kostela na Vyšehradě a kláštera v Emauzách se lid rozdělil na tři proudy: jeden táhl na Karlov, druhý na klášter sv. Anežky, kde byli tehdy dominikáni, a třetí táhnul na minority u Sv. Jakuba. Na Karlově v klášteře augustiniánů byl zavražděn opat, převor a klášterní bratr. Na obranu minoritů u Sv. Jakuba se však postavili řezníci se svými širočinami, ač byli luterského vyznání. Jezuitský klášter zachránilo nakonec stavovské vojsko, které se šikovalo na staroměstském náměstí k boji. Vchýnský věděl, že si nesmí luzu nechat přerůst přes hlavu.
Stavové už byli sešikováni, už zbaveni byli ranního překvapení a jali se dělat v městě pořádek. Vchýnský zajal mnoho z těch, co rabovali. Kdo z té rabující sebranky utíkal před zatčením, nemilosrdně ho nechal na místě zabít. Městem se začalo nadechovat ke klidu. Vchýnský drží pevně otěže moci ve svých rukou. Však Horčovského bandu nijak horlivě nehledá. Ještě mu nechá čas, aby vykonali jejich společné plány. Nyní se bude muset soustředit na vyjednávání s pasovskými, kteří se opevnili na Strahově. Vchýnský spěchal tedy k mostecké bráně a nechal Horčovskému čas dokonat co měl v plánu.

Matouš Horčovský a Jakub Raboch myslivec se mezitím rozhodli pro klášter Františkánů. Tam je nejvíce cizinců a zrádců papeženských proti pražanům nasazených, tam bude i jistě dost peněz.

V chrámu Panny Marie Sněžné právě skončila mše svatá a lidé odešlí z kostela Panny Marie sněžné, nevěděli pranic o vpádu pasovských. Na ulicích už byl klid a mír. Tedy rozešli se do svých domovů.

Kostel po mši byl ještě otevřen. Kněz Jan Martinez, rodem Španěl, se snažil odnést do bezpečí ciborium s Nejsvětější svátostí oltářní. V tu chvíli vtrhnul Horšovský se svojí hordou do kostela. Kněz zděšen z krvelačných loupežníků chtěl ubránit eucharistii před zneuctěním. Byl ihned zabit. Holemi utlučen. A nohy chátry šlapaly po tělu Páně, jež bezmocně se kutálela po podlaze. Na pomoc knězi spěchal Bartoloměj Dalmasoni, Ital. Vyběhl ze zpovědnice, z kaple zasvěcené panně Marii. Byl též ihned zabit. A v sakristii na to pak proklát mečem Horšovského Jan Rode, italský laik, jenž před svojí smrtí přijal svátost smíření.
Křičel cosi cizí řečí na vetřelce a to jako důvod ke smrti stačilo, i když neměl kněžský hábit ani hnědý mnišský šat a byl oblečen jako šlechtic. Vstup do kláštera však byl již zatarasen. Bedřich Bachstein důsledně za kněžími, kteří odcházeli na mši zavíral na závoru. Horčovský byl zklamán. Měl vztek. Tak rychle se vše zdařilo, tak šikovné překvapení a nyní překážka. Všechny vrata kláštera zajištěné. Kolik času mu ještě Vchýnský dá, nežli stavovské vojsko přijde učinit pořádek, jak byli domluveni? Zahojit se musí Martin Horšovský na katolickém jmění, za všechnu újmu, jež ho v Berouně postihla vpádem pasovských do jeho hostinců. Tak je to domluveno. Vyrabují katolický klášter, pozabíjejí misionáře katolické a Vchýnský jej nechá i s majetkem odejít.

„Přineste nějaký kůl. Musíme bránu prorazit“, křičel na sedláky z Třebochovic. Asi po hodině se to podařilo. Těžké dveře zapraskaly a padly do kláštera.
Bratr Františkán Krištof, Holanďan, byl staršího věku, skoro hluchý, nesl právě pomalým krokem dřevo do kuchyně. V duchu se modlil: „Ochraň nás Bože od násilí. Dej uzdravení knězi Šimonovi.“ Pro svoji hluchotu neslyšel rány útočníků, do dveří. Byl myslí někde s Pánem v nebi. Pochvíli, už tam zůstal natrvalo.
Dřevem, co do dveří vráželi mu jeden ze sedláků roztloukl hlavu, až byl k nepoznání.
Z kuchyně vyběhl na pomoc františkánský kuchař, Klement ze švábska. Křičel: „Main Gott, main Gott.“ Držel v ruce kříž, který strhnul ze stěny kuchyně. Vlci se na něj vrhli a jali se ho žrát. Kdosi jej udeřil holí po hlavě a jiný kamenem dodělal ten guláš. Krvelační vlci vnikli do kuchyně a začali si brát, co jim přišlo pod ruku. Nežijí si špatně františkáni, co? Smáli se. Dvě ryby se tu pečou.
Horšovský zatím se sedláky prohledával klášter. Nikde nikoho nebylo vidět. Kam se poschovávali hnědé myši? Kde jenom zasvítí jejich bílé provazy kolem pasu?
V prvním poschodí našel jáhna Jeronýma z Arese, který se nahlas italsky modlil, Otče náš a zdrávas Maria. Měl rozepjaté ruce k soše Panně Marii Pomocné. Když řekl slovo Maria, Horšovský jej proklál mečem. Krev stříkala na sochu Panny Marie a jáhen klesnul k zemi.
Sedláci jej prohledali a našli u něj klíče. Hodili se ke dveřím na konci chodby. Tam v místnosti, ležel v krvi kněz Šimon z Francie. Ležel na lůžku, zraněný z bitky v ambitu. Stačil utéci a Jeroným jej zamknul a modlil se přede dveřmi k Panně Marii. Marně. Oba byli ihned zabiti. I ten na lůžku. A sedláci už si berou prostěradla, aby měli do čeho balit věci, které najdou. Nyní je všechno jejich. Celý velký klášter.
Někdo však říká Horšovskému: „Tady jich bylo mnohem víc. Ještě tu musí být další. Říkal jsi, že jich bude čtrnáct.“
Horšovský prohlásil:“Nikdo nesmí zůstat živý. Žádný svědek nesmí promluvit. Prohledejte půdu.“ Sedláci hned pochopili a kývly na souhlas.
Po delší době objevili útočníci schody z horního patra ambitu na klášterní půdu. Vikář kláštera, již dříve zmíněný P. Bedřich Bachstein se snažil odvést ostatní mnichy a novice do relativního bezpečí a zdálo se mu, že na půdě se dobře schovají. Blíže k nebi. K Bohu.
Sám čekal u schodiště připravený zemřít za ostatní, aby tak snad upokojil krvelačnost útočníků. Marné jeho přemýšlení. Marné jeho modlení. Marný postoj v kleče.
Jen ho útočníci spatřili, nic nedbali na to, že volá česky o smilování: „Jste na půdě Boží. Lidé, nečiňte sobě hříchu.“
Byl okamžitě usmrcen a prohledán. Nezastavil honící psi z Berouna. Čmuchali, každé zákoutí prosmějčili. Za trámovím na půdě byl jimi po čase nalezen kuchař Emanuel i Antonín, pomocník v kuchyni. Nakonec našli i novice Jana. Františkánem byl teprve měsíc. Rychlý mučedník.
„Pro milost Boží, co to činíte? Copak vy nemáte syna?“, volal na Horčovského mladík sotva rozkvetlý. Horčovský však tnul po něm mečem a krev vystříkla z hrdla na trámoví. Nikdo nesmí zůstat na živu!
„Shoďte je dolů!“, zvolal Horšovský, když uviděl otvor v klenbě a pod klenbou kostel, „Tam přece patří. To je jejich poslední mše.“

Kostelní trámoví bylo temné a chvíli trvalo, nežli se útočníci rozkoukali. „Ještě chybí tři.“, přemýšlel Horšovský,“Vchýnský jasně říkal, že jich je čtrnáct. Zatím je jich zabito jen jedenáct. Hledejte výš.“ Ti tři zatím se modlili, zmrzlí zimním ledovým větrem, jež tu na střeše, chladil vraždou rozžhavený klášter. Třásli se více zimou jak strachem. Jejich rozdílné temperamenty, názory, jejich teprve nedávný vstup do řeholního společenství nyní stmeloval mráz, čekání na smrt. Uvnitř sebe však byli s Kristem spojeni modlitbou a Duchem Božím.
Vchýnský rozdělil sedláky na tři skupiny a dal jim za úkol prohledávat půdu ve vrchní vysoké části. Nebáli se zákeřnosti ve tmě podkroví, věděli, že Františkáni jsou neozbrojení. Mírumilovní hadi.
Po dlouhém hledání, tam na konci, tam nahoře jakési světlo! Věžička. A ejhle. Co si se tam hýbe. Pohyb jako pohyb kočky.
„Tam jsou! Tam.“
Tři řeholní bratři, podjáhen Kašpar Daverio, Ital, klerik Jakub, Němec z Augsburku, a bratr Didak Jan, krejčí, snažili se protáhnout úzkým otvorem věžičky na střechu.
Sedláci s řevem stáhnuli je zpátky a noži je propíchali jako usmaženou kachnu. Když byli mrtví a sedláci opilí krví, vystrkali je z věžičky a házeli ze střechy dolů, k pobavení těch co hlídali před klášterem. Pražené radostní napichovali mnichy na halapartny. Když mrtvoly padaly dolů střílel po nich Jakub Raboch, myslivec. Radost střílet na zvěř katolickou, zbavit se papežence, zbavit se zrádců Čech.

Kostel i klášter byly vetřelci zpustošeny, liturgické předměty a oděvy zneuctěny, zničeny cenné dokumenty a před vykradením nebyly ušetřeny ani hrobky zemřelých. Obnažená a zohavená těla povražděných řeholníků zůstala pohozena a nepohřbena až do soboty.

Ó zlobo lidská, zahalená pláštěm chamtivosti.
Slepoto srdce, slepoto rozumu. Nenávisti proradná.
Mrtvoly na hromadě v kostele
Zpřelámanému Kristu na podlaze na posměch.
Aby mrtvých nebylo dost, byly otevřeny hrobky
a zneuctěné kosti poházené po dlažbě.

V tom už přijíždí vojsko stavovské. Ti, co ještě rabují jsou pozatýkáni. Mezi nimi málem i Matouš Horčovský. Však na poslední chvíli, když halapartna stavovského vojáka se už zapichovala do jeho hrdla, přijel na koni Pán Vchýnský a poručil jej propustit. Vůdce povstalců vyslechne sám. Pak potají jej propustil úplně a nechal stráží odvést do jednoho z jeho domů, aby se mu nic zlého nepřihodilo. Ještě se bude hodit ten zloduch Horčovský, ještě není nad pasovskými vyhráno. Když Vchýnský projížděl kolem zrabovaného kostela, usmál se: „Dobrá práce Horčovský. Však to byli jenom Boží blázni.“

Smutek prozřených:

Tři dny pomník neskutečný
hromada mrtvol
jež dřevěného Krista objímají
na podlaze zničeného chrámu.
Tři dny čtrnáct mrtvých těl
a jeden mrtvý ze dřeva.
Panna Maria celá od krve
z oltáře se smutně dívá
ruce s Kristem odseknuté.
Každý se bojí jenom nahlédnout
každý vyhýbá se chrámu
Co k tomu činu říci?
Počkáme, až co vrchnost
říkat poručí.
Když hlavy zchladly
rozum zastydí se
Copak je to možné
nechat lid, ať si co chce, činí?
Copak opilci, jež prohání se v hábitech zavražděných s korbely piva po hospodách a smějí se té kruté bitce jsou opravdoví hrdinové?
Copak nemůže vraždění posléze
potkat i naše domy?
Copak se smí vraždit v chrámu?
A dokonce služebníky Boží?
Luteránští kněží proti luze protestují.
Františkáni nyní oslaveni v nebi!
Trpěli jako první křesťané.
Ostuda Luteránské víry. Ostuda Pražanů, jež pro víru kdysi četně bojovali.
To nebylo z vůle Boží
to byla vražda proradná.
Jen zvůle lidí bez víry.
Bůh ať potrestá vrahy a lupiče.
Luteráni čin odsoudili.

Intermezzo:
Kat Mydlář jedno ví jistě:
Meč svůj vyzkouší.
Oko za oko, zub za zub
Za čtrnáct povražděných
čtrnáct vrahů na podiu smrti.
To je žeň nevídaná.
Jeden meč nabrousit nestačí.

Kvardián, páter Aegidius vrátil se z Vídně: „Ach Bože, čeho jsi to dopustil? Jako v zemi pohanské zemřeli tvoji misionáři. Uprostřed města křesťanského! Pravdu měl páter Kasprián před sto lety, že nejhorší pohané jsou Češi! Lůza. Divoši. Pohané.“
Později mnohokrát se kál z téhle hříšné řeči, páter Aegidius. To není správný postoj františkánský. Kdykoliv později četl o svatém Františkovi, jak velebil loupežníky, jež ho o všechno obrali, vzpomněl si na své rouhání vůči Pražanům a modli se, aby mu Bůh odpustil, že je ve vzteku odsoudil.“

Do kláštera u Panny Marie Sněžné ještě roku 1611 přišli pod ochranou císaře
a stavů českých noví františkáni. Luteránští kněží je před celým pražským lidem přivítali. A spolu s nimi začali uctívat památku statečných čtrnácti misionářů Pána Ježíše. Praha chtěla napravit svoji reputaci. Avšak své prvenství mezi městy už ztratila dávno před tím. Na řadě jsou nyní jiná evropská velkoměsta. Praze zbydou už jenom gotické a barokní klenoty. Kostel panny Marie sněžné už nikdy nebude dostavěn. Nestane se démantem nejvyšším. Zůstane památníkem toho, jak se víra může snažit vytáhnout až do nebes, ale pak může skončit v bídě a v marnosti lidské.

Klenot s vnitřním pnutím. Taková je Praha. Město s démanty, jež se pyšní leskem a s lůzou vůkol. Lesk a bída. Ale to nakonec znají všechna velkoměsta. Každé takto skončí. To způsobuje pnutí mezi tím co je božské a tím co je lidské.

Uplynulo 400 let od té události. Jak ji přijmeme my? Jaké poučení si vezmeme z událostí, kdy lidé zapomněli na Boha a pod falešným pláštíkem teologických sporů, projevili zvířecké vlastnosti? Necháme se manipulovat dnešními pokřivenými panskými plány, nebo budeme hledat víru, naději a lásku? Podlehneme napětí jež vytváří a bude vytvářet svět kolem nás, nebo se schoulíme do Boží náruče?
Oněch čtrnáct misionářů možná nezemřelo kvůli tehdejším událostem, ale kvůli nám, kteří žijeme v čase, kdy Evropa zapírá stále více svůj křesťanský původ. Kdy stále více zapomínáme na Boží náruč a hledáme bezpečí ve své vlastní chytrosti. Nečeká nás, pod falešným pláštíkem médii zveličovaných nutností současnosti, velká prohra v budoucnosti?
Chudoba, odvaha a víra františkánských misionářů a odvaha Luteránských kněží postavit se proti nespravedlivému vraždění katolíků ukazuje, že se lze sjednotit v lásce po vzoru Krista.

(Luboš Kolafa 2011 v roce 400 let výročí smrti 14 františkánů v Praze. Nechť je Pán po právu blahoslaví.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *