Krkavec

Ze sbírky Plzeňské litofánie

Na návsi v Ledcích

„Klíče má Rozum.“, říkávalo se turistům v Kostincově chatě vedle rozhledny na vrchu Krkavec, „To dá rozum.“ Nechápajícím turistům se pak s úsměvem, vysvětlovalo, že pan Rozum je jméno správce Kostincovy chaty a rozhledny. Jenže uběhlo 14 let a rozum šel stranou. Pan Rozum i rozum. Místo korouhvičky svatého Václava na vrcholku rozhledny zatleskala hákovým křížem německá vlajka oslavující zabrání Sudet. Kostincova chata ve stylu české lidové architektury si zacpávala uši, když slyšela, že od října 1938 se má jmenovat Seidlitzturm, podle německého generála.

Mě to také štvalo, protože jsem viděl, že to štve tátu a že rozzlobený je i soused . Jeho syn Jarda říkal, že táta chce dát Hitlerovi přes hubu. Dívali jsme se na rudou vlajku na vrcholku věže a cítili jak se nám vysmívá, jak nás přehlíží. Před školu přišel Tonda Faflík, co se učí u svého táty na hospodského, a zavázal nás, přísahou nejvyšší, přísahou na život mámy, že nepovíme, co od něj zvíme.

Když jsme vše slíbili, zašeptal „Vlajka z Krkavce musí pryč!Dneska večer.“

„Mají samopaly a kulomet.“ , namítnul Jarda , který se učí tesařem, „ Je jich dvanáct.“

„Dneska odjedou .Vím to od táty. Vezl jim včera pivo.“ zašeptal Tonda.

„Jak se dostaneme na věž? Je zamčená.“, zeptal jsem se já, který ještě chodím do základní školy, ale klukům to nevadí, neb mne berou stále soubou.

Tonda máchnul :“Večer v šest Na Posvátnici.“

Útok

Remízek Posvátnice, byl zarostlý kopřivami. Dost mě požahaly, když jsem se blížil k partě kluků. Představoval jsem si svítící střely, německého vojáka u kulometu, jak jsem je viděl v týdeníku v kině. Zdálo se mi, že slyším cvaknutí západky. Nebylo mi do smíchu a tak jsem se krčil blízko kopřivám. Překvapilo mne , že Toník ve tmě vypadá větší, širší a silnější, nežli ve dne. Pobavilo mne, že v noci vypadá jako medvěd grizzly, co jsem ho viděl v kině, jak se kolíbá savanou.

„Po jednom přeběhneme přes pole do lesa.“, přikázal Tonda šeptem, když se vlajka na věži ztratila ve tmě.

Prvního plácnul po zádech Jardu. V předklonu běžel přes pole. Tma a les ho brzy pohltily. Obdivoval jsem jeho mrštnost.

Pak jsem do náruče noci vběhl já. Jenže jsem v polovině zakopnul a zaryl nosem do hlíny. Zastyděl jsem se a měl jsem na sebe vztek, a taky na mámu, která mi pro jistotu koupila o dvě čísla větší boty, protože rostu jak z vody. Když jsem se, ponížen polem, zvedal dopadl vedle mne Toník a srazil mne znovu k zemi: „ Lehni a mlč.“

Uslyšel jsem hukot motoru. Po chvíli nám po tělech přejela světla.Ležel jsem ztuhlý strachem, když jsem uslyšel cizí řeč.

„Wer is dort?! Hände hoch!“

Někdo do mne strkal klackem, jako do mršiny.

„Vstaň,“, zašeptal Toník.

Nebyl to klacek, ale samopal.

„Wir sind auf Ledce. Main Vater is Herr Faflík, er is Der Kellner nach Gasthaus. „, vysvětloval lámanou němčinou Toník. Byl jsem rád, že Toník je nejen grizzly, ale umí i cizí řeč, což jsem předtím nevěděl a tak vyrostl v mých očích podruhé.

Samopaly se vrátily na hruď šesti vojáků v přilbách.

„Ach ja. Das ist richtig. Pilsner Bier is gut.“, zasmál se Němec a zamlaskal. Auto se rozjelo a zanechávalo skákající světelnou stopu. Dal jsem ruce dolů.

„Tak jdeme.“, plácnul mne po zádech Toník, „Vzduch je už čistý.“ Loudavě se vydal přímo po cestě k rozhledně.

„Bylo jich šest.“,otočil se za mnou, když jsem pořád trčel v poli, „Ustoupili z pozice v plném počtu..“

Stejně jsem nevěděl, jestli vůbec k rozhledně dojdu. Třásly se mi nohy a bylo mi špatně, ale dávat najevo jsem to nechtěl, protože chci být také hrdina, jako grizzly Toník.

Jarda se k nám přidal se slovy: „Ty vole, já myslel, že vás zastřelí.“

vlajka

Od dveří rozhledny se odlepila velká černá postava a já myslel, že jsem byl proměněn čarodějem v kámen. Ve vychladlou lávu, bez života, tak jsem ztrnul leknutím.

„Nazdar kluci. Jdete si jak na výlet.“, ozval se známý hlas a já poznal Rozuma. Totiž pana Rozuma.

„Máš to?“, zeptal se Toníka.

Toník začal rozepínat bundu a pan Rozum z něj odtáčel českou vlajku, jako z káči, jako plátno z rolety. Tak proto byl velký, jak grizzly. Stál před hlavněmi německý samopalů, klidně si konverzoval s nepřítelem a na sobě měl symbol odporu, symbol protestu.

„Nahoru s vámi nepolezu. Hlavně jí pořádně utáhněte. Je velký vítr.“

Stoupali jsme točitým kamenným schodištěm k nebi slávy. Objímal jsem cihelnou rozhlednu do našeho kraje a cítil jsem nehraný odpor k německé vlajce, která hnána větrem odporovala naší snaze jí odvázat, porazit a ponížit. Bojovala, jako lev za své nově dobyté území. Když padla na betonu ochozu,, šlápl jsem jí na krk a dusil jí a dusil.

Vítr nás fackoval do tváří. Trojbarevná, česká vlajka si si v silném větru sama utáhla své uzle. Rozbalila se v plné kráse do svitu měsíce. Pohlédl jsem na naši vesničku. Kostel se vypínal nad školou. Zazdálo se mi , že u hospody stojí lidé a mávají. Ale možná, že jsem jenom chtěl, aby nás viděli, hrdiny bojující za vlast, partyzány bráníc Ledeckou čest. Vlajka tleskala o sebe jako činely ve vojenské hudbě. Vítězná melodie se nesla údolím. Budila spící ptáky. Jenže ve skutečnosti nikdo ve vsi nepátral po příčinách zvuku činelů nad nočním tichem. Tleskala totiž stejně jako ta německá a lidé už na noční hudbu státních symbolů byli navyklí. Byli jsme radostní a veselí.

Pan Rozum zamknul rozhlednu a zmizel v lese jako duch. Rázným krokem si to mašíroval do Plzně. Šli jsme mlčky. Vlajka nám třepotala do tempa vítězného pochodu.

Prohra

Vyučování skončilo. Vyhrnuly jsme se ze školy, jako voda z přehrady. Toužil jsem uvidět českou vlajku na rozhledně. Její vítězství.Nenápadně jí po očku pozorovat, protože o našem nočním dobrodružství jsem měl zakázáno mluvit. Já umím ani nehlesnout, stejně jako indiáni u mučednického kůlu, které jsem viděl v kině ve filmu.

Jenže jsem oněměl nadobro. Na rozhledně se mi vysmívala německá rudá vlajka s hákovým křížem.

Zkoprněle jsem jí pozoroval a přemýšlel, zda se mi vše jenom nezdálo.

Toník mi zavřel pusu vzteklým zasyčením : „V noci se vrátili a zase je vyměnili.“

Byl jsem rád, že vše nebyl jenom sen. Důležité přece je,že jsme bojovali.Že jsme dali najevo svůj názor. Kdo bojuje může prohrát, ale jednou také může i vyhrát.

Příspěvek byl publikován v rubrice Plzeňské litofánie a jeho autorem je Lubos. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *