Kufr z roku 1942.

z cyklu Hominem Quaero – Hledám Člověka

Stojíme v dlouhé frontě na nádraží už několik hodin. Jako když ti odejmou sílu. Jako když máš šok. Jako když jsi chladem ztuhlý, tak se cítím.Držíme své kufry, vaky, mačkáme v rukou uzlíčky věcí, co nám ještě zbyly. Věci nás činí lidmi.Teprve až nám seberou všechno, až budeme úplně nazí přivázáni u mučednického kůlu, jako to bývá v kovbojách, až nás neskrývané zlo předá  mučitelům pro jejich rozmar, teprve tehdy přestaneme být lidmi. Kufr, tašky a vaky  nás zatím ještě spojují s minulostí. Medvídek z mého dětství, knížka o dějinách, papír a tužky vytváří  spojení s mým dosavadním životem.

Medvídek je starší nežli já. Vlastnil ho už dříve můj bratr Josef. Knížka o dějinách je od mého otce. Chtěl být učitelem, ale stal se obchodníkem. Papír a tužky mám k tomu, abych měl kam odkládat, co přetéká mojí duši.  Na kufru mám napsané své jméno. Také táta má svůj kufr se jménem a máma i strýc Abram a všichni ostatní. Druhou mojí jistotou je, že mé jméno je na seznamu cestujících, hned za jmény otce a matky.

Jména tam zapisoval můj mnohem starší bratr Josef. Josefovi důvěřuji. Všechno vždy dělal správně a pečlivě. Pečlivě dnes zapisoval i každého z nás. Josef kreslil písmenka jako malíř, kreslí ženu. Seznam cestujících byl určen  pro důkladné německé důstojníky. Pro pořádek. Pro moji jistotu. Žádná ovečka se nesmí ztratit ze stáda. Počítá se  námi. Jinak by nás přece nezapisovali.

Ohledl jsem se za Josefem. Zavřel kalamář a podal seznam důstojníkovi. Vzal svůj kufr se jménem a zařadil se na konec fronty.

Němečtí vojáci se nudí. Nemají co na práci. My židé jsme tak poslušní, tolik ochotní, nejsme vůbec vzpurní. My židé, se podvolujeme Boží vůli, s nadějí, že On to vidí.

Němečtí vojáci jsou jenom chrámoví dělníci, kteří dělají co musí. Také nejsou svobodní. Ani my nejsme. Oni i my jsme odměňováni za poslušnost, za klidný průběh akce. Oni i my žijeme v klamném ovzduší, že poslušnost nám zachrání život.

Jenže zlo je všude kolem nás. Stejně jako vzduch. Je neidentifikovatelné, je neviditelné, přesto je všude kolem nás. Zlo kolem nás je jedině svobodné. Vane si kam chce.  Cítím jeho chladný dech.

A pak ještě obdivuji Abrama. Stojí kousek ode mne.My jsme v šoku, jsme nejistí ale on ví co činí. My jsme bez sil, ale on stojí jako voják. My jsme schoulení do sebe a shrbení, pod tíhou zla, ale on stojí hrdě.

Abram má také kufr. Také má kufru napsané své jméno. Bíle jméno na hnědém kufru. Ale Abram se od nás všech liší. I bez kufru by měl stále dost své identity. I bez vizitky by byl stále člověkem. Nepatří do stáda ovcí. Jeho oči se dívají tam, kam nevidím já, ani moje sestra, ani Josef, ani vojáci. Myslím, že on jediný vidí až k Jeruzalémské zdi. On jediný z nás tam vkládá do mezery svoji modlitbu. On jediný se ještě dívá za zlo které nás stále více svírá.

Vagóny se srazily, jako harmonika a pak se zase nadýchly do své velikosti. Železničář mávnul praporkem. Lokomotiva je připojena. Vzdychá a funí bílou páru.

Železničáře s oranžovým praporkem znám. Připomíná mi, že jiní lidé existují normálně. Na rozdíl od nás. On koná svou každodenní práci, zatímco my jsme odtržení od všech každodenních rituálů. My jsme svazováni zlem a on koná svojí práci. My stojíme a čekáme a on pracuje  a ukrajuje tím čas.

Železničář se jmenuje Bečvařík. Hned nás poznal. Ne podle jména na kufru. Poznal nás podle naší tváře, podle našich těl. Ještě tedy existujeme. Ještě nás lze v davu jednotlivě rozpoznat. Ještě nepatříme jenom zlu. Jak dlouho to bude trvat nežli nás zlo  zahalí úplnou temnotou? Pan Bečvařík  pohlédl dlouze na mého otce a zašeptal: „Dobrý den.“ Kouknul jsem na tátu a uviděl jsem, jak neznatelně přikývnul. Táta se k pozdravu narovnal, stejně jako Abram. Už se nekrčil. Když pan Bečvařík zmizel v páře, otec se znovu nahrbil. Abram stojí jako svíce.

Hvízdot píšťalek nás všechny probudil. Německý vzrušený pokřik nás nahnal do vagónů. Vojákům končí práce. Nám začíná cesta. Ve vagónu je jenom málo  místa. Někdo posedal na kufry. Jiní sedli na bobek. Nemám kam dát své nohy. Mám je zkroucené podle tátových. Táta má zavřené oči a pláče. Je mi ho líto. Strýc Abram však stojí jako voják, jakoby vzdával čest samotnému Bohu. Obdivuji jej.

Klip. Klap. Klip. Klap. Kola vlaku odtikávají čas. Kam jedeme? Kam nás tma odnáší? Klip. Klap. Jak monotónně zní hudba zla. Jak sebejisté jsou dirigentské tahy jeho chapadel.Jedeme údolím šeré smrti. A zlo si nás vychutnává. Hladí si nás, aby nás mohlo vzápětí zákeřně udeřit…

Asi po čtyřech hodinách, najednou strýc Abram klesnul na zem. Vagónem to zahučelo. Kdosi vykřikl: „Abrame!“

Nevím proč jsem to byl zrovna já, koho Abram vzal za ruku, když říkal : „Umírám dobrovolně. Zvítězil jsem. Zůstaň věrný Bohu. Také zvítězíš. Na konci nás všechny čeká Bůh.“ A pak zavřel oči a už je nikdy neotevřel.

Nevím jestli čekal Bůh na konci cesty mého strýce či tátu, mámu, bratry a sestry. Možná ano. Ale už jsou mrtví. Oni mne už nemohli vzít za ruku. Nešlo to. Naše společné kroky, odřízlo od sebe jizlivé a všudy přítomné zlo. Temnota proti níž jsme byli my, vojáci, strojvůdce, topič naprosto bezmocní.

Nevím jestli měl Abram pravdu.

Jeho kufr totiž skončil na velké hromadě s našimi kufry. Na památníku zla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *