(Ze sbírky Zefýr)
Přízrak
Lapená moucha protrhla skvostnou pavučinu. Život pavouka za cenu smrti . Nedobrovolná oběť zbořila pavoučí chrám, aby dala vzniknout novému.
Všechny příběhy spolu souvisí. Vytvářejí obraz, který hmotní lidé nevidí. Obraz, jež se však srozumitelně odehrává před očima Boha. Příběhy spolu souvisí. Tak jako malé prameny souvisí s velkou řekou.
Jmenuji se Eleazar. Nebo Lazar, chcete-li. Hlavou mi křižují výše popsané nepraktické otázky. Mám přitom dost starostí, jako každý jiný. S obživou, s rodinou, se sestrami, se synem, s otcem.
Střihači ovcí chtějí peníze, nechtějí už jen vlnu.
A já nemám peníze pro střihače ovcí a nemám odměnu ani pro stloukače fíků.
Nemám už manželku a nechci už žádnou mít. Zemřela při narození syna.
Mám syna, co už není. Odešel, neznámo kam.
Mám dvě sestry. Martu a Marii.
Moje domácnost je i jejich domácností. Můj syn je i jejich synem. Nyní o synovi mlčíme, aby nám srdce nevhánělo slzy do očí. Opustil mne do světa. Mlčíme, ale přitom o něm mluvíme. Naše oči se setkávají a je v nich smutek.
Další bolest je můj otec.
Bydlí nedaleko a přece až na druhém konci světa. Máme mezi sebou hloupý spor o prodané pole s fíkovníky. Pole mezi nás postavilo hradbu. Nemohl pochopit, že jsem prodal pole. Nemohl pochopit, že je dnes třeba peněz. Že se již nedá platit koši s fíky. Česači, střihači, kupci s látkami, lékaři, všichni chtějí peníze. Nechtějí zboží. Od té doby, co římští vojáci ovládají naše území se platí jejich penězi. Co je však horší, pole se už nevracejí jako za časů soudců. Tehdy se po padesáti letech vrátila prodaná pole zpět původním majitelům. Pole bylo a je i nyní, součástí rodiny, pole je dědičný majetek. Prodané pole je však dnes navždy ztracený syn. Už není návratu. Chápu otce, že se rozzlobil. Škoda, že on nechápe naše nové, římské okolnosti. Je dobře, že onemocněl. Malomocenství nám nedovolí se stýkat. Krutá nemoc napomohla pokoji. Všechno se vším souvisí.
O těchto věcech a jiných starostech rozjímám na střeše domu. Moje nejoblíbenější místo. Slunce tlumí svoji zář podvečerním stínidlem.
Pavouk zamotal mouchu do obinadel smrti. Tak jako sluhové Tutanchamona egyptského. Mumie pro boha Ra. Všechny příběhy spolu souvisí, stejně jako úroda v Egyptě souvisí s řekou Nilem, tak i život za velkým městem souvisí s jeho vládci.
Sedím v Betánii na střeše svého domu. Vidím odtud daleko. Za několika kopci Judské krajiny tuším Jeruzalém. Město dvojího pokoje. Symbol naší historie. Město vysněné v dalekém Egyptě. Občas zahlédnu dým obětí z chrámu. Občas vidím kohortu římských vojáků, jež jím pohrdají. Občas se zjeví chrámová stráž. A někdy přijdou z města moji přátelé farizeové, aby se najedli skopového a fíků. Moje stáda mají hodně přátel z města.
Svěřím vám, co vídávám už odmala. Nikdo jiný, než vy, nebude znát mé tajemství.
Při zavřených i otevřených očích, v noci nebo ve dne, za slunce nebo za větru, vídávám přicházet postavu muže. Bederní pás jako nosívali proroci. Hůl poutníka. Přichází odnikud a jde vždy nikam. Z pouště do civilizace a zpět do pouště. Ze tmy do světla. Objeví se a zase zmizí. Myslím, že každý máme svého poutníka. Každý jsme ho jednou spatřili. Nemám pravdu? Proč se bojíme mluvit o našem stínu?
Můj poutník se zjevuje jako stín s nerozeznatelnou tváří, neidentifikovatelným věkem. Osud? Smrt? Souvislost? Nevím. Každý máme svého poutníka, který se nám čas od času zjevuje, kterého někdy cítíme tak blízko sebe. Jsme totiž součástí velké viditelné i neviditelné říše společenství. Všichni jdeme jednou cestou, viditelní i neviditelní. Proto Mojžíš přikázal: miluji bližního jako sám sebe. Protože všichni viditelní i jejich stíny, kráčíme k jednomu cíli. Alespoň tak to říkají naši učení farizeové.
Sedím na střeše svého domu a mám velký problém. Držím se pevně ohrazení a drtím jej ve svých rukou. Mám ztuhlou krev. Vidím přicházet poutníka. Vidím toho, jehož přízrak vídávám od dětství. Jenže dnes ho vidím skutečného. Vidím jeho tvář. Odhaduji jeho věk. Slyším kamení pod jeho chodidly. Slyším jeho hůl vyťukávat poutní píseň. Vidím svůj sen a přitom nespím. Nevím, jak mám reagovat na to, že se splňuje budoucnost. Muž došel k mému domu a pozdvihnul ke mně zrak. Jak to, že slyším jeho hlas a přitom nemluví? Jak to, že vidím celý vesmír a vnímám všechna jeho období?
Zrak pohasnul za roletu obyčejného člověka. Okouzlení pominulo. Muž sklonil hlavu a věnoval se mým sestrám. Pozvali jej dál a On popřál pokoj našemu domu.
Slyšel jsem jej, jak rozmlouvá. Viděl jsem sestry, jak k němu mluví s úctou a umývají mu nohy. Člověk se špinavýma nohama. Člověk, ne přízrak. Nevím, co cítíte vy, když se máte dotknout tajemství, když máte odhalit, co je zahaleno, když máte otevřít cizí vak. Já mám strach. Pociťuji obavu z toho, co přijde. Sevření žaludku. Na druhou stranu však vím, že všechno spolu souvisí a že nyní nastala chvíle setkání. Vešel jsem do atria s rozhodnutím, aby bylo dokonáno, aby se stalo. Mladý, pohledný muž si udělal pohodlí na lehátku a jedl hrozen vína. S chutí jako labužník. Hladový poutník s úlevou ve tváři. Znejistěl jsem nad svojí fantazií.
„Pokoj s tebou,“ řekl jsem.
„Bůh ať žehná tvému domu, tvým sestrám a tvé pohostinnosti Eleazare.“
„Nikdo mi už dnes tak neříká. Všichni mé jméno zkracují na Lazar,“ odvětil jsem. „I ty tak můžeš učinit.“
„Rád ti budu říkat Lazare, ačkoliv pamatuji tvoji matku, že ti říkala Eleazare. A někdy Eli.“
Zamyslel jsem se nad těmi slovy. Už to začíná. Všechno se vším souvisí. Jak ví, že má matka mi říkala Eli? Je už tolik let mrtvá a on je příliš mladý.
Vycítil moji nejistotu.
„Věděl jsi už na střeše, že přijdu.“, řekl muž .
Mlčel jsem.
Marie, moje sestra, se ke mne přitočila: „To je Ježíš. Ten z Galileje.“
„Jsi tedy prorok, co dělá zázraky,“ konstatoval jsem. Jistě bych neměl léta vidění o něčem obyčejném.
„Já bych mohl říci, že ty jsi prorok. Věděl jsi o mně už na střeše,“ namítnul mladý muž.
„Nejsem prorok, protože neznám význam toho, co jsem vídával. Poučíš mne?“
Marie se hned zapojila: „Nikdy jsi mi neřekl, Lazare, že máš vidění.“
To je celá ona. Plete se do mých záležitostí, protože je starší, protože mne vídávala sát z matčina prsu a sama už své loučení s matčiným mlékem zapomněla.
Ježíš mi odpověděl: „ Ještě nepřišla tvá hodina.“
Mě však uklidnilo i to, že jednou přijde.
Nechal jsem mladého muže mým sestrám. Chápu, že se potřebují vdát.
Lazar
Střecha je mé místo už od mládí. Sedával jsem zde s otcem a matkou. Otec mne vyučoval našemu náboženství. Říkal: „Bohu nejlépe uvěříš pod hvězdami.“
Přišla Marta, mladší sestra. Sedla si a mlčela. Ruce v klíně, hlavu zahalenou k modlitbám. Dívala se se mnou na to, jak někdo rozsvěcí hvězdy na nebi.
„Neviděl jsem jej odcházet,“ řekl jsem.
„Odešel zadním vchodem,“ odpověděla Marta.
Rozhodla se dál mlčet. Mlčení je nejhlubší modlitba k Bohu co znám. Hvězdy na nebi. Bůh na nebi. Ticho. Celý vesmír promlouvá. Zní písně z dalekého chrámu. Písně nebeské moci.
„Šel zadním vchodem, aby uzdravil našeho otce,“ řekla Marta.
Padala hvězda, když to říkala. Padala pomalu a dlouho. Podtrhávala dráhou letu význam slov.
Uzdravení našeho otce. Jak dobré bylo jeho malomocenství. Jak snadné bylo nechodit k otci. Je přece malomocný. Jenže Ježíš ho uzdravil. Prorok se zázraky v kapse. Starého muže, který už odplouval řekou smrti. Už není malomocný. Už není důvod tam nejít.
Marta se dívala tázavě a já se styděl za své srdce. Za svoji zradu.
Nevydržela mlčet: „Půjdeš za ním?“
Jak bolestivé je sahat do živé rány. Jak tíživé je přiznávat chyby.
Nevydržela mlčet: „Marie byla u toho. Ptal se po tobě.“
„Bože,“ zalomil jsem rukama,“Copak ona chodí s Ježíšem?“
Přikývla.
„Neřekli jste mi o tom! Chodí s celým tím zástupem galilejských a já o tom nic nevím?! Co řeknou lidé?“ zvolal jsem.
„Ona mu věří,“ řekla Marta a sundala si z hlavy modlitební pokrývku.
„A ty? Ty s ním také chodíš?“
„Nechodím. Ale uvěřila jsem mu.“
„Věříte mu! Jak snadné je pro ženy uvěřit. Učenci říkají, že má démona.“
„Uzdravil otce. Má boží dar, ne démona.“
Připomněla problém. Uzdravil otce. Každý syn se jednou vrací k otci. A to i tehdy, když je otec mrtvý. Tolik bych si přál, aby se vrátil můj syn. Přeje si můj otec, abych se vrátil já?
„Půjdu za ním s tebou,“ navrhla laskavost.
„Jdi sama,“ odvětil jsem rozzlobeně. „Jste dospělé a děláte si co chcete.“
„Milujeme tě, Lazare, a máme k tobě úctu. Jsi hlavou naší rodiny a ctíme tě jako prvorozeného muže. Pokud však jde o Boha….“
Přerušil jsem jí: „Právě o Boha jde. Ježíš přináší nové učení. Není první ani poslední. My však jsme farizeové a dbáme na zákon. Muž, který se zjevuje jako přízrak, není od Boha. Je z Nazareta. Mesiáš má přijít z Davidova rodu.“
Marta mne vzala za ruku: „Eli. Eli. Opravdu tě miluji.“
Cítil jsem její teplou dlaň. Její krev kolovala kolem mé krve. Krev našeho otce a naší matky. Krev našich předků v Betánii. Krev všech mých bratranců a vzdálených bratranců. Krev celé naší vesnice. Mozoly našich polí. Vůně levandule. Teplá ruka Marty a otevřené srdce vesmíru. Vzdálený zpěv z nejvzdálenějšího chrámu. Přízrak nám přinesl změny, jež nás mají povznést. Mají nám vrátit, co jsme ztratili. Kdo jsou naši bližní? Moji bratři z Izraele. Můj otec. Možná, že to jsou ony souvislosti, na které jsem zapomněl. Je dobře, že uzdravil mého otce. Doufal jsem, že ten přestárlý muž zemře a já nebudu muset nosit spor o pole s fíkovníky v srdci. Ale v nitru cítím, že by po jeho smrti zůstala nevyřešená otázka. Otázka, která je skryta za polem s fíky…
Platí ještě zákon, když vládnou Římané a ne my? Pole se již nevracejí po padesáti letech, neplatí se zbožím, ale penězi. Naše zvyky podléhají schválení protektora. Platí, co jsme přijali za Mojžíše, když jsme nyní znovu otroky?
„Jdi k otci Marto. Řekni mu, že pozítří přijdu. Připrav jej. On i já se potřebujeme připravit.“
Na nebi bylo o dvě hvězdy víc. O slzy v očích mé sestry Marty.
Otec
Jako vejít do hrobky. Jako když musíš sáhnout do díry baziliška, tak se mi svíralo srdce. Každý syn si pamatuje autoritu svého otce. Každý syn má v srdci lásku i nenávist zároveň. Paradox uvnitř muže je vztah syna a otce.
Otec stál u vchodu. Očekával mne. Já neočekával, že tolik omládne. Plný mužnosti otevřel svoji náruč a objal mne. Políbil mne.
„Pokoj s tebou můj synu. Pokoj.“
Přesně tohle jsem si zakazoval. Slzy. Jenže ony smáčely oči a líce. Smývaly hřích i zapšklost. Tryskaly zevnitř duše, po té co očistily srdce.
„Otče. To je opravdový zázrak,“ zvolal jsem. Myslel jsem jeho omlazení i jeho novou duši.
„On je Syn Boží,“ řekl otec.
Ulekl jsem se. Zarazil se na cestě k dalšímu polibku. Můj otec v něj věří?! Zastánce tradice? On, farizeus ze srdce?
Otec měl jasný pohled. Nejevil známky bláznovství. Nevěděl jsem co říci. Ježíš a mesiáš?! A co učenci?
Stačil jeden dlouhý pohled do očí. Byl stejný jako pohled přízraku před mým domem. Celý vesmír. Všechny hvězdy nad mojí střechou. Ano i otec mu uvěřil.
„Divíš se?“ zeptal se mne.
Rozhodil jsem bezmocně rukama.
„Copak nevidíš mé tělo, mé oči a paže? Kde je mé malomocenství? Kde jsou jámy v kůži po odpadlém mase?“ ukazoval své tělo a smál se při tom.
„Čáry. Má démona,“ odporoval jsem.
„Démona?“ smál se otec, „jen se podívej: podívej se mi do očí. Eleazare, neboj se dívat.“
A já viděl znovu vesmír. Slyšel jsem píseň z chrámu nebes. Slyšel jsem hlas, který říká: Abraham Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Abraham neměl Mojžíšovo slovo, neměl mesiášovy zázraky a přesto uvěřil.
„Nevěříš-li mi, uvěř jeho skutkům,“ zvolal otec.
„Od mala jsem ho vídával přicházet,“ zašeptal jsem.
Nyní užasl otec: „Viděl jsi ho přicházet?!“
„Z naší střechy jsem ho vídával přijít z pouště a kolem nás zase do pouště. Přízrak. Bez tváře. Bez hlesu plul nízko nad zemí. Nešel, ale plul.“
„Viděl jsi ho přicházet a přece v něho nevěříš?“
„Zapomněl jsi otče, co jsi mne učil? Kdokoliv přináší jiné učení, nežli naše, je hoden smrti.“
Otec si oddechnul: „Nepřišel zrušit zákon, ale obnovit. Naplnit jej radostí.“
„Možná to říká. Ale porušil sabat, neomývá si ruce, jí a pije s hříšníky, znesvětil chrám.“
„Vím co cítíš, Lazare. Eli, můj Eli. To my jsme navršili lidské slovo na Boží. Skryli jsme význam Božích ustanovení pod naše výmysly. Náš strach to způsobil. Naše malá víra. Neuvěřil jsem, proto že mě uzdravil, ale proto, že řekl: „Nepřišel jsem zrušit zákon, ale naplnit.“ Pochopil jsem, že my bychom Abrahamovi nedovolili jít do zaslíbené země v sobotu, že bychom Davidovi zakázali jíst chrámové chleby, kdyby byl hladový. Náš zákon se zastavil a usychá.“
„Co bude dál?“ zeptal jsem se. „Mesiáš nás má osvobodit.“
„Osvobodí nás z otroctví slova, do svobody Ducha.“
„Ducha? Myslíš římské filozofy?“
„Duch Boží vznášel se nad vodami, dříve než byl Noe, či Abrahám. Duch, jenž vedl Abrahama, jenž chránil Josefa v Egyptě, Duch jenž žhnul nad celým Izraelem u vod Rudého moře. Teprve, když duch člověka souzní s Duchem Boha, přichází skutečná svoboda. Pak už nezáleží na jhu, jež musíš nést. Nezáleží jestli jsi otrok nebo pán.“
„Mluvíš jinak, než jsi mluvíval, otče. Věřil jsi v psané slovo.“
„Psané slovo bez Ducha nežije. Zkamení.“
Věděl jsem, že věřím tomu co říká, ale nepřiznal jsem to.
Ješitnost dospělého syna před otcem je nedobytná hradba.
Byl jsem rád, že jsme usmířeni.
Návraty synů k otcům jsou složité, ale prožívají-li se více srdcem, než rozumem, jsou deštěm smývajícím prach.
Barabáš
Všechno se vším souvisí. Proto nemám sílu bránit mladíkovi, co už to dotáhnul na proroka, aby k nám nechodil. Obě mé sestry mu umývají nohy a já ještě nevyčetl, která se mu líbí víc. Marta nebo Marie? Vzhlížejí k němu, jako Římanky vzhlížejí ke svým pohanským sochám. Obletují jej, jako včelky květy líbezných stromů. Pak jdou spolu za otcem a dlouze diskutují.
Sedím na střeše a hlídám už i zadní vchod. Pro přehled. Nejen kvůli prorokovi z Galileje, ale také kvůli Barabášovi. Vzbouřenci proti řádu. Celá ta jeho tlupa se rozhodla osvobodit Izrael od jha a potupy. Raději zemřít, nežli být otroky. Lazar však ví své. Farizeové mají kvalitní analýzy.Barabáš je již odsouzený. Vysoké cíle zakrývají obyčejné loupežné vraždy. Barabáš je hledaný zločinec. Barabáš ztratil důvěru farizeů a bude vydán Římanům. Barabáš je v poušti, skryt mezi skalami. Každý had se nechá zlákat teplem. Každý had jednou opustí svoji skrýš. Cesta z pouště však vede kolem mého domu. Jsem proto na stráži.
Barabáš číhá ve skalách a já číhám na Barabáše. Všechno souvisí se vším. Nejsem prorok, ale vím, že se bude plížit kolem.
Marto, Marto
Mají čisté srdce. Proto uviděly Boha. Jenom, když byl více člověkem nežli Bohem, je obě napadalo, že je také dokonalým mužem.
Ženské srdce. Jako když rozkvete poupě. Jako když po těle stéká teplá voda. Jako vůně orientálních parfémů. Takové je ženské srdce, když přivoní k mužské kůži. Když otírají jeho nohy. Když mu vyčesávají vlasy od prachu.
Když byly čistého srdce, těšilo je, že hostí Boha. Když se srdce ponořilo do vůně lásky, těšila je Ježíšova mužná, tesařská chuť žít.
Existuje žena, která nežárlí? Žena, která netrpí strachem či nejistotou?
Marta blýskala očima. Údery dopadaly na Marii. Vedle Marie. Na hlavu. Na oči. Marně. Nevnímá její vztek. Neuklidňuje její žárlivost. Nevšímá si záplavy zmatku v Martině duši.
Naslouchat mu, je jako se nechat tišit šveholením listí, blaženým povídáním tekoucí vody. Bůh má cit. Má něžné plány. Vlastní andělské sny.
„Tady je voda a víno. A ještě je třeba přinést hrozny,“ svírala slova Marta. Nic. Marie nereaguje. Určitě schválně. Zná jí. Dělá, že nevnímá. Dělala by překvapenou, že je tolik práce. Proč jsi neřekla, řekla by nevinně, pomohla bych ti. Žínka s octem! Propálená pánev. Nic neudělá, protože nechce nic udělat. Chce mít náskok. Co kdyby přece jenom Ježíš zůstal tesařem. Šikovné řemeslo. Dneska za peníze. Nebude přece prorokovat až do smrti. Proroci se vracejí domů po vykonané práci. Nazaret není tak špatné město, jak se vypráví.
„Beránek se již peče. Musím ho běžet polévat,“ Marta stála s rukama v bok. Zase nic. Marie má oči jenom pro Ježíše. Marta se vzdálila. Občas práskla očima, jako bičem. Marie se tváří nevinně. Už to nevydrží. Už ne. Kotlík přetekl. Ucho se utrhlo.
Přišla k Ježíšovi a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“
Ježíš se usmál. Marie zamračila. Marta si stoupla po boku spravedlnosti.
V očích Ježíše se pohnul vesmír. Rozezpívali se andělé galaxií. Už to nebyl tesař. Byl zpět Bohem.
Pohnula rukou na omluvu. Asi má pravdu. Jsou důležitější věci. Ale tak rád u nich jí. Možná by mohl mávnutím ruky učinit hostinu. Ale nechal Martu pachtit se. Jak ráda pro něho všechno připravuje. Dráždí jí Marie, ne On. Dráždí jí vlastní žárlivost. Pere se s ní její vlastní slabost. Tluče do ní její vlastní nejistota.
Pán jí pochválil s láskou a úctou: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.“
„Pane, je jistě spravedlivé, abychom se s Marií dělili napůl. O práci i o tebe.“
„Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde. „
Je-li Ježíš Bohem, pak není třeba žárlit. Je třeba milovat. Marta miluje Ježíše. A jsou chvíle kdy miluje i Marii nade vše. A jsou chvíle, kdy jí nenávidí. Každá vteřina má dvojí účel. Dobrý i zlý. Přináší život i přibližuje smrt. Je-li Ježíš Bohem, pak je jenom jedno potřeba: být jeho následovníkem.
Barabáš.
Každá vteřina má dvojí účel. Dobrý i zlý. Přináší život i přibližuje smrt. A všechny vteřiny spolu souvisí a vytvářejí obraz, jemuž rozumí jen Bůh. Jenom s takovým pochopením mohu ještě žít. Jenom tak mohu snést, co spatřily mé oči. Oči z kamene. Oči jež zapomněly mžik.
Barabáš se svou hrdou špinavců, vyšel z domku mého otce. Kde se tam vzal, když střežím celé pole? Jak ta zmije proklouzla?
Utírá si mastný vous. Otec byl pohostinný. Dal mu svého beránka. Možná mu dal i poselství od Ježíše, v něhož věří. Možná Barabáš pochopil, co je nyní důležité. Barabáš si znovu utírá rukou vous a pak ruka ukazuje na mne. Řítím se dolů po dřevěných schodech k bráně. Zavírám se silou strachu. Zavírám s hrůzou v srdci. Tušení je hroznější než realita. Jen koutkem oka spatřuji postavu proroka mizícího za čárou obzoru. Vlasy se mu vlní jako ženě. Kam jde, když jsme v ohrožení? Barabáš se už nebojí ničeho. Ani smrti. Skončil, když nemá podporu ze shora. Ví to, že skončil. Bude už jenom škodit. Nepřijal mesiášské poselství. Vím to. A prorok neví, co nám hrozí? Nebo ví a raději odešel?
„Marie! Marto!“ Strach dodává sílu mému hlasu. Sbíhají se dělníci. Mají pusy mastné od beránčího masa.
„Barabáš,“ křičím, „Barabáš.“ Tuším jej vzteklého za branou. Je to otázka času, kdy vyleze na střechu.
„Na střechu. Braňte střechu.“ Otevírám komoru se zbraněmi. Meče. Dva oštěpy.
Dělníci se řítí na střechu. Stojím u vrat. Nemohu dovolit žádnému zrádci podlý čin. Nevím, kdo sympatizuje s Barabášem. Zrádce je vždy uvnitř a ne vně.
Marta ví, co má dělat. Běží na střechu. Marie se mne drží za ruku.
„Modlím se Lazare. Uvěř a budeme zachráněni.“
Ušklíbnu se a podám jí nůž: „Raději zemři, nežli podlehni. Barabáš je zvíře. Bodni jeho a pak sebe. Bodni každého, kdo se přiblíží k bráně.“ Nádvoří je však prázdné a bezpečné.
Utíkám na střechu zjistit situaci. Leží tam jeden zabitý útočník. Oči má jako bulvy velblouda. Krvavou ránu na krku a na hrudi. Dělníci sráží ruce útočníků z obruby střechy. Zespodu létají šípy. Kdosi hodil zapálenou louči. Dusím jí svým pláštěm. Hrozba ohně svírá mé srdce. Smrt se přiblížila. Je to jenom otázka času a Barabáš to ví. Směje se našemu ubohému úsilí. Kde jsou všichni moji bratranci? Kde je celá vesnice kolem? Kam se ztratili moji příbuzní? Copak nás nechají zahynout? Copak je spravedlivé, aby kojoti, žraly živé maso? Aby supy útočily na krásné a zdravé ?
Na druhém konci střechy se objevila hlava a pak druhá. Noha a pak druhá noha. Řítím se k nim s mečem.
Dupot koní. Římané! A z druhé strany domu chrámová stráž. Barabáš cosi křičí. Noha a obě hlavy zmizely za stěnou. Utíkají. Utíkají. Radost v srdci. Zasáhl mesiáš? Radost se proměnila ve strach. Každá vteřina přináší dvojí účel. Dobrý i zlý. Jsme zachráněni. Barabáš však utíká k domu mého otce. Za ním celá jeho tlupa. Zahlédnul jsem hlavu otce v bráně, ale hned zmizela. Nestačil zavřít dveře. Vojáci jsou kolem domku. Řítím se znovu ze střechy a zadním východem k otci. Vždyť byl teprve nedávno zrozen. Obnoven. Zachráněn. Římský voják se mi staví do cesty.
„Je tam můj otec!“ křičím. Římský voják napřáhnul kopí. Velitel na koni mu dává pokyn. Smím se přiblížit.
„Tvůj otec už je mrtvý,“ řekl suše velitel. „Zabili ho, když chtěl otevřít okenici.“
Jako rozšlápnutý pomeranč, taková je moje duše. Jako banán, co už zapáchá, takové je mé srdce. Klesám k zemi unaven. Byl zachráněn pro smrt. Co je to za proroka, který neví co činí pro budoucnost? Římský voják dostal pokyn a táhne mne pryč. Domek hoří. Z kouře a ohně se potácí Barabášova zvěř. Tupí vrazi mého otce. Nesmyslní požírači živých. Barabáš je svázán a vítězně tažen pryč. Mizí se za obzorem s vojáky. Přibíhají lidé ze vsi. Kráčejí sem farizeové.
Vynáším mrtvé tělo otce. Jenom jedno mne zaráží. Jeho šťastné oči. Je v nich vesmír. Vesmír proroka.
Farizeové se přiblížili. Nemluví, jenom si prohlížejí mého otce. Dívají se na mne zkoumavě.
„Mysleli jsme, že j e malomocný. Velekněz řekl, je malomocný. Musí být v karanténě.“
„Byl malomocný,“ řekl jsem. „Ale může být pohřben mezi zdravými.“
Znovu si jej prohlíželi.
Marta měla zpocené vlasy, byla špinavá od prachu i od krve. Řekla rozzlobeně: „Uzdravil se.“
„Není to ani třicet dnů a už byl zdravý?“ divili se farizeové.
„U kněží ale ještě nebyl,“ konstatoval kdosi. Jenom kněží smějí říci, že je zdráv. Jenom kněží ho mohou navrátit z karantény.
„Byl zdravý. Jenom se podívejte. Přesvědčte se,“ řekl jsem rozzlobeně.
„Jsi poctivý muž, Lazare. Věříme ti,“ řekl můj soused ze vsi.
„Zítra jej pohřbíme do naší hrobky. Zítra jej přijďte oplakávat. Byl vám dobrým sousedem a máte od něj pole s fíkovníky. Nemusíte jej vracet,“ řekl jsem smutně.
A oni si jej znovu prohlédli a cosi si mezi sebou šeptali, ale pak odešli. Proč mám pocit, že už mezi ně nepatřím? Mezi své sousedy? Proč mě bolí srdce, když slyším mluvit mé bratrance? Mám jenom jednu otázku: proč byl můj otec uzdraven? Aby hned na to zemřel?
¨
Pohřeb
My Izraelité se nestydíme plakat. Nestydíme se radovat, ani plakat. Slzy cinkají na poslední cestě mému otci. Jsem rád, že jsme se usmířili. Až bude vzkříšení, nebudeme se bát obejmutí. Políbíme se bez postranních myšlenek. I moji bratranci pláčí. Jenže já jim nevěřím. Možná slzám jejich otců jsem schopen ještě věřit, ale jim ne. Proč jsem měl vztek, když si včera prohlíželi mého otce? Nikdo neřekl -škoda, že zemřel. Nikdo se netrápil bodnou ranou u srdce. Hledali jizvy po malomocenství a dráždilo je, že nejsou tam, kde by měly být. Přece viděli otce, jak se trápí. Přece viděli živé maso na jeho pažích. A teď – jizvy nikde. Cítím jejich pohledy ze strany. Zpoza sklopených víček. Prohlížejí si mne i mé sestry. Hledají znamení. Hledají rozdílnost.
Jsem přímý muž. Nemám rád rohy, za nimiž číhá zrada. Jsem Izraelita. Když zapadl kámen a skončil pláč, postavil jsem se čelem k ostatním. Čekali moji řeč, nečekali však má slova:
„Uzdravil jej Ježíš Nazaretský. Přišel, a když odešel, byl otec zdráv.“
I ti co tušili, i ti co špehují skrze zdi, i ti co slyší šustot na tři vzdálenosti, i ti sebou trhnuli, i ti se zatvářili ohromeně.
„Co se divíte,“ zvolal jsem. „Copak jej nečekáme? Copak nemá právě v tomto období přijít Mesiáš?“
Marta i Marie byly užaslé nejvíce. Oči jim však zářily.
„Ježíš? Co dobrého může přinést Galilejec?“ zaskřípali zuby moji sousedé.
„Nevím kdo je, ani odkud přišel. Vím však, že uzdravil mého otce. Sami jste toho svědky.“
„Přijal jsi ho? Přináší cizí učení!“ zvolal kdosi.
„Přijal jsem ho, jako přijímám každého z vás. Galilejci jsou naši bratři, stejně jako ti z ostatních kmenů.“
„Netvrdíme, že Galilejci nejsou našimi bratry. Tvrdíme, že z Galileje, ani z Nazareta, nemůže přijít Mesiáš.“
„Vím jenom, že můj otec byl malomocný a najednou byl zdravý. Když Ježíš odešel, neměl ani stopy po malomocenství. Bude Mesiáš činit větší divy?“
Nejistota se protáhla naším srocením. Pochybnosti. Jaká to divná doba? Divná doba může snadno být znamením časů konce, časů záchrany, časů změn. Může však být jenom signálem horších časů. Všichni odcházeli se ztrátou jistoty. Zločinci z našich vlastních řad, ohrožují naše rodiny. Bratr přestává věřit bratrovi. Končí naše staré zvyky. Jsou ukládány do hrobu minulosti. Divná doba. Jako mrak nad krajinou. Jako opar mlhy nad ránem. Jako římské nečisté jho.
Jen mé sestry se do mne zavěsily rukama a usmívaly se. Otec vydal svědectví o Kristu. Otec se stal znamením. Otec se stal usmířením jejich rodiny. A Lazar – uvěřil! Modlitby z jejich pokojíka byly vyslyšeny.
Farizeové
Farizeové si přišli postěžovat, že Ježíš narušuje staletí vytvářenou jednotu Božího lidu. Boří dílo učitelů.
„Stačí, že nás trápí římské způsoby a nyní ještě k tomu zmatek z vlastních řad. Není správné, že přijímáš rebela do svého domu.“
Pomyslel jsem si: „Jedí s chutí maso z mých ovcí, pijí víno z mých nádob, sladí si chuť mými fíky a odměnou dávají napomínání?“
„Velekněz se ptal na tvého otce. To není dobré znamení. Ujistili jsme jej, že tvůj otec už nebyl malomocný,“ snažili se zaplatit svoji stravu.
Jedí u mého stolu a odplácejí výhrůžkou skrytou za donášení cenných informací z velkého města. Malá místa souvisí s rozlehlými. Malá srdce se sjednocují proti jednomu velkému.
Odpověděl jsem:
„Touha po jednotě, je touhou po dokonalosti. Touha po dokonalosti, je žádost zrádného srdce. Had řekl: Budete jako Bůh. Podle Satana, bude každý jednostejný. Dokonalost je podle něj stejnost v jedné osobě. Jenomže jednotní nemohou být jednostejní. Jednota je možná jen vzájemnou možností se doplnit. Manželé mohou být jedno tělo, protože jsou různí a vzájemně se doplňují. Bůh stvořil Boží lid pestrý, ze dvanácti kmenů. Každého člověka jinak.“
„Tělo má mnoho údů dvakrát,“ odvětili a varovně dodali, „má mnoho údů stejných nalevo i napravo. Jsou důkazem souměrnosti, sladěnosti. Učitelé spolupracují s kněžími. Všechny údy poslouchají hlavu. Velekněz je sjednocuje.“
„ Tělo však má jenom jedno srdce,“ vysvětlil jsem svůj postoj. „ Láska je jenom jedna. Láska překrývá všechny nedostatky. Nesouměrnost těla – má-li kdo křivý nos, ukázal jsem na největšího protivu a ostatní se tomu smáli, nikdo mu jej nenarovná. A přece bývá muž s křivým nosem milován ženou.“
„Sebevětší láska však nedovoluje vykonat hřích proti Bohu. Láska k Bohu je nejvyšší láskou, ze všech,“ řekl muž s křivým nosem.
„Jestliže někdo vykoná v sobotu dobrý skutek, oslavil tím Boží den. Nehřešil. Dobrým skutkem nelze přece hřešit. Posvětil Sobotu chválou. Posvětil svoji lásku k Bohu láskou k člověku. Kdo miluje bližního, miluje Boha,“ připomněl jsem.
„Možná máš pravdu, že v různosti vynikne jednota,“ připustili někteří. „Ale nikdo z nás se nesmí činit Bohem. On se však činí Bohem. Rouhá se. Zástupy slepých jej následují.“
Nevěřil jsem, že je to skutečný Bůh, ale uvěřil jsem, že je prorokem, jehož Bůh obdaroval, proto jsem řekl:
„Jak můžete říkat, že je hřích, činí-li se Bohem? Každý kdo činí Boží věci, je Bohem, totiž Božím obrazem. Snaží-li se napodobovat Boží skutky, je odrazem Boží slávy. Tak jako Mojžíš či Eliáš. Může se snažit Boha napodobit tak, že se Bůh bude radovat z Adamova syna, protože Adam byl stvořením Božím. Ne však docela, protože byl jen jeho obrazem. Odleskem v matném zrcadle. Ježíš tedy může říci, při pohledu do zrcadla, jsem Bohem,“ uvažoval jsem dál.
„Nic nechápeš a jsi neučený. Neřekl že je Bůh, ale řekl, že je Boží syn. Tvrdí-li, že je syn Boha, říká, že je Bohem. Bůh přece nemůže mít jiného syna, než Boha,“ osopil se na mě muž s velkým nosem.
„Velekněz řekl jasně, že je to rouhač. A proto bys jej neměl přijímat do svého domu,“ dodal jiný.
Dojedli. Všechno vypili, poradili se a při loučení vynesli rozsudek: „Máme tě rádi, Lazare. Vyvaruj se toho muže, chceš-li v klidu žít.“
Pohlédli očima na mé sestry, zda slyší jejich slova. Nebudou se snižovat k tomu, aby dávali rady ženám. Lazare, ty jsi za ně odpovědný.
Mesiáš
Ježíš přišel za tmy. Neviděl jsem jej přicházet. Neviděl jsem přízrak. Jenom Marta přiběhla: „Přišel za tebou, ne za námi.“
Seděl se mnou na střeše a mlčel se mnou. Hvězdy šeptaly poezii. Naslouchal a usmíval se.
„Je krásné, co jsme učinili. Kdo naslouchá, uslyší,“ řekl.
„O kom mluvíš, pane?“ zeptal jsem se. Nevěděl jsem, že se mu líbí recitace hvězd.
„Rybář se musí stát rybou, aby rozuměl rybí řeči. Ptáčník, jedním z pěvců. Boží syn se musel stát Synem člověka, aby si vychutnal šepot hvězd.“
„Jsi učitel pane. Mluvíš jako rabbi a přece jsi vyšel z nás, obyčejných lidí, bez škol.“
„Věříš, že jsem učitel a prorok. Uvěříš mnohem větším věcem. Poznáš, co ostatní neznají.“
„Pane. Proč je mi dáno vidět, co druzí nevidí a poznat, co druzí neznají?“
„Protože jsi skutečný Izraelita. Kdyby Abraham řekl v sobotu pojď,nakonec bys, kvůli Bohu, šel. Mojžíš se dlouho modlil, než odsoudil muže, který pro sebe sbíral dříví v sobotu. Ale ty jsi pochopil, že konat nesobecké dobro v sobotu je chvála soboty. Každý by mohl vidět, co vidíš ty a chápat, co chápeš ty. Jen kdyby naslouchal Bohu a ne lidem.“
„Víš, kdo přijde jako Mesiáš?“ zeptal jsem se opatrně. „Má přijít v naší době? Jak jej poznáme?“
„Co ty o tom říkáš?“ odpověděl Ježíš otázkou.
„Myslím, že nejde o záchranu těla, ale o záchranu našeho srdce. Duše je víc, než-li tělo. Duše je nádoba pro Božího ducha. Je-li duše prázdná, měl by ji Mesiáš naplnit Duchem.“
„Právě se tak stalo, Eli,“ řekl Ježíš.
Tentokrát jsem opravdu slyšel z nebe zpěv a nikdy na onu slast nezapomenu.
Nemoc
Každá vteřina má dvojí účel. Dobrý i zlý. Přináší život i přibližuje smrt. A všechny vteřiny spolu souvisí a vytvářejí obraz, jemuž rozumí jen Bůh. Jenom s takovým pochopením mohu ještě žít.
Jsem totiž malomocný.
Přišel levita. Ukázal jsem mu bílé skvrny i ty zarudlé.
„Jsi malomocný, Lazare, a s tebou celý tvůj dům!“ řekl přísně levita. „Nesmíš jej opustit a ani tvé sestry!“
Zdrceně a nevěřícně jsem hleděl na své paže. Sestry skleslé a schoulené. Jako když kladivo uděří na plech. Jako když blesk zasáhne strom.
Kněz vykuřoval celý dům a zakázal vstup dělníkům. Viděl v mých očích otázku. Viděl zděšení. Nepotěšil slovem. Neohřál vychládající srdce. Pak prohlédl mé sestry. Oddělil mne do malého domku po otci. Sestry jsou zatím zdravé, ale musí zůstat v karanténě.
Sousedé čekali před domem. V očích otázku. V některých očích soucit. V jiných vítězství.
„Říkal, že otec byl zázrakem uzdraven. Jak to, že se tedy nakazil od otce malomocenstvím? Je to právě tolik dní, kdy nemoc propuká.“
„Je trestán za lež. Za podvod. Za to, že přijal šarlatána do svého domu,“ nepřátelé vykřikovali svá slova, bodali mečem svých úst.
Dveře se za mnou zavřely a já zůstal se svým otcem v místech, kde žil. Jakoby tu stál se mnou. Pochopil jsem jeho smutek. Pochopil jsem krutost života. Paradox mezi synem a otcem. Syn se vrací k otci. I kdyby už nežil.
Na okně se objevily ruce s miskou jídla a pití.
„Poslala jsem pro něj,“ zašeptala Marie, „věř a on tě uzdraví. Nenechá pohanu na svém jménu.“
Smrt
Kdo netrhal své maso ze svých kostí, nezná bolest. Kdo mohl utéct před zápachem svého hnijícího těla, nezná hnus. Přál jsem si zemřít. Nepřál jsem si vidět Ježíše. Nikomu jsem se neukazoval.
Marie nebo Marta přinášely potravu a plakaly. Jejich ruce šátraly do tmy. Hledaly mé tělo.
„Stále nejde. Poslaly jsme pro něho. Vzkázaly jsme mu. Hle, tvůj přítel onemocněl. Neřekly jsme tvé jméno, aby nás někdo neprozradil. Ale nejde. Nevíme proč nejde.“
„Je dobře, že vy jste zdravé. Starejte se o dům a stádo. Najděte si muže,“ chroptěl jsem
Kvílely a bědovaly: „Nás si nikdo nevezme Eli. Jsme následovnice Ježíše. Opovrhují námi.“
„Říkal, že uvidím věci, které jiní neznají. Věřím mu. Nikdo nezná takovou bolest.“
„Eli, Eli. Pamatuj na Lazara. Vzpomeň na svého otce. Věř tomu, co ti říkal. Myslel něco víc než tvé utrpení.“
Jednoho dne jsem je viděl přicházet a pak utíkat pryč. Viděl jsem je lomit rukama. A pak znovu přišli levité a staré ženy mne odhalily do nahoty. Viděl jsem hořet mé oděvy a mé nádoby byly rozbity a hozeny do ohně.
Nemohl jsem už chodit a tak mne zabalily do plátna a muži ze vsi mne odnesli do jeskyně. Byl jsem rád, že na mne nikdo nemluví. Když zapadl kámen, ležel jsem unavený na chladné zemi. Lehátko bylo staré a vetché. Přestala mne bavit tma jeskyně. Mám rád hvězdy.
Vyšel jsem tedy ven a šel ke svému domu. Když jsem se podíval na zem zjistil jsem, že nejdu, ale pluji nad zemí. Bederní pás jako přízrak. Bez tváře. Bez identity. Má vidění se netýkala Ježíše! Jak jsem se mýlil! On nebyl ten přízrak. Vídával jsem sama sebe. Svůj stín budoucnosti. Byl jsem to já, kdo mne přicházel poučovat o mé budoucnosti. Můj osud. Má budoucnost.
Spatřil jsem za zavřenými dveřmi Martu a Marii, jak spí. Vyšel jsem na střechu a hleděl na hvězdy.
Lapená moucha protrhala skvostnou pavučinu. Život pavouka za cenu smrti . Nedobrovolná oběť zbořila pavoučí chrám, aby dala vzniknout novému.
Všechny příběhy spolu souvisí. Vytvářejí obraz, který hmotní lidé nevidí. Obraz, jež se však srozumitelně odehrává před očima Boha. Příběhy spolu souvisí. Tak jako malé prameny souvisí s velkou řekou.
Spánek mých sester nebyl spánkem. Probouzely se a plakaly.
„Kdyby přišel, nemusel by zemřít. Ti, co už uvěřili, zase víru ztratili. Nejen smrt navštívila náš dům, ale i velká pohana. Nejen my, ale i Bůh utrpěl pohanu a posměch.“
My Izraelité se nestydíme plakat. Nestydíme se radovat, ani plakat. Slzy cinkají na poslední cestě mému tělu. Ale jsou to slzy pokrytectví. Slzy mých bratranců, kteří si už dělají plány s mým stádem a s mými ovcemi. Sestry nepláčí. Mají pevně stisknuté rty. Zaťatými pěstmi brání poslední zbytky své víry v Ježíše. Jak snadno ženy uvěří a jak snadno podlehnou pochybnostem.
Nikdo neříká škoda, že Lazar zemřel. Říkají, že jsem zemřel, aby se ukázala pravda. Nikdo se netrápí mým utrpením, ale říkají, že jsem trpěl kvůli pohostinnosti hříšníkům. Viděli živé maso na mých pažích, ale mají to za trest rouhačům. Cítím jejich pohledy ze strany. Z pod sklopených víček. Prohlížejí si mé sestry. Smějí se jejich hloupé víře. A těší se na jejich pole a majetek.
Zažívám, co druzí neznají a to mne povznáší. Už vím, kdo je Mesiáš. Vím, že Ježíš je Bůh. Správně říkali farizeové: Je-li syn Boží, musí být Bohem. Vznáším se nad zemí a neviděn pluji ve svém domě.
Něco mne však nutí vrátit se tam, kde mám být. Nevím co mne čeká, ale poslouchám vnitřní hlas. Vracím se do tmy, na své staré lehátko. Čekám ve tmě na pokyn.
Je to zvláštní, jaká je tu najednou zima. A ten odporný zápach. Kámen byl odvalen. Nějací dva muži my pomáhají vstát. Světlo je úder do hlavy. Světlo je výbuch sopky. Světlo je Ježíš. V jeho očích celý vesmír a všechna slunce na nebi. Vidím jej na trůnu ve slávě Boha i Syna a Ducha, jež mne v duši pozvedá. Světlo jsou vyděšené oči mých bratranců. Světlo je jejich úžas. Světlo je vědomí, že tuší, že vím, co si mysleli. Hanba je vztekem pro jejich prázdnou duši. Gehenou je jejich chamtivost. U domu jsem potkal mého otce: „Podívej se na své paže? Kde jsou prohlubně po upadlém masu, kde jsou jizvy po ranách malomocenství?“
Potkal jsem otce a on se smál a radostí tancoval. Vešel jsem do domu a teprve nyní jsem pocítil tíži svých nohou a únavu těla.
A Bůh byl veleben mocněji nežli před tím. Ti co uvěřili byli naplnění Duchem a velebili Boha písněmi a modlitbou. Zázrak, který Izrael nepamatuje. Zázrak, který probudil ty, co spali. Dobré i zlé.
Ve velkém městě se uradili, že zabijí Ježíše i mne. A já vím, že to opravdu udělají podle svého záměru.
Nesmí zde zůstat ani stopy po Božím plánu. Bůh nesmí ničit cesty lidí. Bůh nebude určovat dobré a zlé. My lidé jsme sami sobě bohy. Nestojíme o lásku Boží. O lásku, která nás zavazuje. Raději budeme Boha uctívat, jak my chceme a konat skutky, které my chceme. Budeme chodit do chrámu a předkládat Bohu své oběti, jak nás učí naši učitelé. Nechceme předložit na oltář sami sebe. Nechceme zapáchat jako Lazar. Nechceme trpět jako Ježíš.
Po své smrti jsem uviděl trpět Ježíše.
Plul jsem nad Golgotou. Vzhlédl ke mne, tím, že mu klesla hlava.
Stál jsem vedle římského vojáka, který pohlédl k nebi a řekl: „Byl to Boží Syn.“
Stál jsem u roztržené chrámové opony, když velekněz pochopil svá nedávná slova: „Je Boží vůlí, aby jeden člověk umřel za celý národ.“ Velekněz hleděl na poničený chrám a porozuměl, že proti své vůli pronesl proroctví. Seznal, že ztratil svůj chrám, zatímco Ježíš svůj již vybudoval.
Mluvil jsem s mrtvými jež právě po třech dnech opustili své hrobky, aby doložili Kristovo vzkříšení z mrtvých. Odešli jsme spolu do města, aby se dovršila všechna znamení. Byli jsme stráží pozabíjeni.
Mluvil jsem se svým otcem. Řekl: „Nyní už víme, kam jde on i kam jdeme my. Známe cestu. Není nic většího nežli být ve společenství s ním.Naše cesta je být s ním.“
A tak jsme se, otec a já, vydali na společnou cestu, do jediného příbytku. Na Beránkovu hostinu.