Ze sbírky Plzeňské litofánie
Za plavírnou kaolinu sešli se dva muži. Vystoupali na haldu stříbřitého písku po schodech, které vyryla tekoucí voda, jež se shromáždila z nebeského deště.
„Prosme Boha.“,řekl jeden z nich a poklekl. Druhý se přidal.
Siluety mužů připomínaly skloněnými hlavami, popravované s hlavou na špalku. Černé stíny mraků se valily, jako povodeň přes tvář krajiny. Blesky, jako odrazy katova meče, hlásaly moc nebes. Pak muži vstali.
„Proč právě tady?“, zeptal se menší, toho vyššího. „Tam, kde se spojí lidská práce s Boží, vzniká svaté místo. Sto let lidé sypali písek na haldu. Bůh jí za 30 let osadil stromy, kletím a trávou.“
Malý muž si uvědomil, co četl v turistickém průvodci : Vytěžený kaolín byl odvážen do plavírny. Z bílého vyplaveného písku narostla vysoká písková halda. Jako každé dílo lidských rukou, rušila přirozený ráz okolních lesů. Dnes však mizí pod náporem vegetace.
Vysoký muž pokračoval ve vysvětlování : „Vše co vidíš, patřilo k hradu Nekmíř. Tam bojoval vojevůdce Žižka z Bohuslavem z Vamberka. Zvítězil nad velkou přesilou. Viděl to jako Boží znamení a rozhodl, že se Plzeň stane hlavním městem reformátorů církve. Městem husitským. Horlivý Koranda, vyhnal katolické kněze za hradby a sloužil v Plzni mše podobojí. Pak přitáhl s královským vojskem Václav z Dubé a uvěznil Žižku za hradbami Plzně. Žižka posléze zjistil, že plzeňští měšťané se vrátili k výkladům víry podle tradice. Jako za dob Kristových. Lidé volající slávu Božímu Synu se za pár dní obrátili a křičeli : smrt Kristu. Žižka raději vrátil Plzeň králi . Měšťané se zase vrátili k tradičnímu vyznání.“
„Vybral sis tajemnou atmosféru k modlitbě za mír a pokoj mezi lidmi dobré vůle“, usmál se malý muž.
„Náboženský život se dostává neustále do bouří. Věděl jsi, že za Karla IV, byl každý pátý obyvatel Prahy kněz nebo mnich?“
„Pěkný výsledek. Z takového růstu církve, musela být radost.“
„Nebyla! Církev svým růstem ožebračila královskou pokladnu a zotročila své ovečky. Český katolický lid se vzbouřil proti odpustkům a zahálčivému životu církevních služebníků. Nakonec však vznikl svár i o víru samotnou. Mnozí začali tvrdit, že přichází konec světa a nastane tisícileté panství Kristovo. Zhroutil se prastarý řád církve. Neshodli ani bratříci v Táboře. Rozdělili se do skupin. Jedni uznávali právo bojovat mečem za víru. Druzí souhlasili s Chelčickým, že nikoliv. Někteří odmítali eucharistii Kristovu při přijímání. Jiní hájili podobojí. Další se přidali k názoru pikardů.Nakonec všechna rokování o víře rozhodl meč a vítězná církev nastolila vítězné výklady Písma.“
Malý muž se zamyslel: „Proč se učení Kristovo, tak často mění ve svár? Proč nevítězí pokoj?“
Vysoký muž pokýval hlavou: „Budeme-li se modlit, pak se všechna nedokonalá lidská snaha nakonec podřídí Boží moci. Halda, za mého mládí, svítila jako měsíční krajina. Rušila pokoj. Dnes je pokrytá borovicemi a stala se místem k rozjímání o Bohu. Tak je to i lidskými boji o výklad Božího slova. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“
Když scházeli dolů, slunce už rozehřálo mraky a osušilo borovice. Jehličí pod nimi skvěle vonělo.
Došli až k bývalému povrchovému dolu na kaolín.
„Místo , kde se setkává Boží ruka s lidskou.“, řekl vysoký muž a ukázal na jámu. Byla zpola zasypána městským odpadem a zpola zarostlá malými borovicemi. Z jezera vodní hladiny bujela vysoká tráva, která kryla spící ptáky. Kontrast mezi lidskými zbytky a božím uměním.
„Vítězí Bůh nebo lidé?“ zeptal se malý muž a ukázal na tisíce kubíků odpadu.
„Bůh“, usmál se vysoký muž,“ Lidé vykopaly jámu, odvezli kaolín, nasypaly haldu písku. A přece zde již rostou borovice a zpívají ptáci.“
„A odpad?“, zeptal se malý muž.
„Lidé zasypou jezero, zničí malé borovice, vyženou vodní ptáky. Za čas však odpadky znovu skryje les a ptáci budou žít v jeho korunách.“
„Jde o boj s Bohem nebo o spolupráci?“
„Bůh nás trpělivě vyučuje. Bojujeme jako děti a jsme shovívavě káráni , jako děti. Až budeme dospělí, nebude již nejistota a přece zůstane svoboda božích dětí. Zkus spočítat, kolik již vzniklo a zaniklo církví za život lidstva. Kolik náboženských údolí bylo zasypáno. Kolik návrší přišlo o své chrámy.“
„Nebyly pravé. Bůh je proto nechal zarůst časem a zapomněním.“, zdvihnul na výstrahu prst malý muž.
„Nepřišel jsem soudit co je pravé a co falešné. Přišel jsem ti ukázat nejistotu a pochybnost a zároveň jistotu a Boží sílu.Konec věcí je bázeň před moudrým a trpělivým Bohem. Všechno spěje k jednotě v Bohu, ať už je lidská spolupráce šikovná nebo hloupá.“
„Jak dlouho budou lidé bořit a Bůh opravovat?“, zeptal se malý muž, aby naznačil svoji touhu po jistotě a pevném řádu.
„Generace míjí generaci. Každá má svůj čas dětství a dospělosti. Má svůj čas smrti. A přece lidstvo od počátku spěje ke svobodě božích synů.“
„Potřebujeme dílo lidských rukou? Potřebujeme lidské učitele?“
„Každá generace má své nástroje. Některá dřevěný hoblík a jiná elektrický. Vyrábí jimi dveře k lidským chrámům. Chrám potřebují lidé , ne Bůh.Potřebujeme kousek jistoty ve světě nejistot. Potřebujeme chráněný prostor s dveřmi pro pocit bezpečí. Děti potřebují máminu náruč a slovo otce.“
„Bůh nás miluje, ať bydlíme kdekoliv?“, zeptal se malý muž.
„Rodiče milují své děti. Špinavé i čisté. Zlobivé i hodné. Malé i dospělé.“
„Některé děti odcházejí na daleké cesty a rodiče je již nespatří.“,namítnul malý muž.
„Každé dítě se nakonec vrací ke svým rodičům a vzpomínají u jejich hrobů. Bůh se raduje z jejich návratu.“
Muži kráčeli lesem. Třpytivý měsíc zvítězil nad bouří i černými mraky. Svítalo. Jednou se rozední i nad lidstvem a to je jediná jistota ve světě nejistot a pochybností.