Liberty

Proč jsou nádraží špinavá? Protože nejsou domovem, ale strojem.

Nádraží jsou jen křižovatkou cest. Jenom ulicí s nástupním ostrůvkem. Lidé se tu míjejí, potkávají, pozdraví a zase míjejí. Odhazují odpadky, zanechávají tu svoji minulost a těší se na budoucnost. Nádraží nejsou domovem, ale jenom strojem na přemísťování lidí.

A přece tu každý den hledám svůj kout. Místo odpočinku. Trochu tepla. Trochu jistoty. A přece tu hledám bezpečí. Tak jako udýchaný zajíc se na chvíli přikrčí v brázdě a splyne se zemí.

Marně.

Nádraží zůstává pouze jistotou pro odjezd. Jenom do té chvíle, nežli se objeví dva nebo tři muži v černém. Muži s pendreky a želízky. Muži ozbrojení pistolí a slzným plynem. Muži, jež jsou plní sebevědomé síly moci. Chtějí mne odsud vyhnat. Na zádech si nesou žlutý neon: policie.

Zaměstnanci železnice vědí, kdo jsem. Muži v černém také vědí, kdo jsem. Neznají mne jménem. Naznají nic z mého života, ale stačí jim jediný pohled, pohled, kterým mne zrentgenují.

Bezdomovec.

Člověk, který nevlastní přístřeší.

Člověk, který hledá ochranu mezi cizími zdmi, který hledá malou jeskyňku, jež by byla alespoň na chvíli jeho. Člověk, který tu nepracuje, který nikam nejede, který sem nepatří. Nádraží patří zaměstnancům a jejich práci, ne někomu, kdo tu nepracuje. Řekneš jim: „Chci odjet tehdy a tehdy a tam a tam. A oni se rozběhnou, aby tvůj odjezd zařídili. Nezajímá je, kdo jsi a proč chceš odjet.

Ani vy o mně nic nevíte. Nevíte, odkud jsem přišel a kam jdu. Nevíte, kam patřím, co dělám, na co myslím. Jsem bezejmenný. Jsem muž, malé postavy, černé oči, snědá pleť. Na krku šňůru dřevěných, barevných kuliček. Špinavé kalhoty. Špinavé a mokré boty. Můžete cítit zápach potu linoucí se z mého těla. Použijete rozum a hned poznáte, že jsem bezdomovec. Člověk na nejnižší příčce sociálního žebříčku.

Níž jsou jenom mrtví.

Krčím se zimou na lavičce v hale a mám jenom jednu jistotu. Po nějakém čase se objeví muži v černém a přes veškerou jejich profesionální snahu zahrát slušnost a zahrát úctu, přes všechno to divadlo, se mi budou vysmívat pendrekem visícím na jejich opasku, budou mne zastrašovat jistotou moci.

„Vaše doklady prosím.“, řekne jeden z nich.

„Vaši jízdenku.“, řekne ten druhý.

Třetí bude mlčet a potulovat se očima po okolí. Rutina. Nuda. Strážník v práci. Nic víc.

A tak, když po půl hodině skutečně přijdou, podávám jim doklady, ještě dříve než o ně stačí požádat.

Ten první se usměje, přečte si je a mlčky pokyne rukou, abych opustil nádraží. Pokývám hlavou, že rozumím. Zvednu se a jdu k východu čekárny. Dolů do haly.

Cesta černých mužů nyní povede k dalším bezdomovcům a pak k rychlíku, který za chvíli přijede. Mezinárodní rychlík Praha – Norimberk. Cestující budou doma říkat, že na nádraží neviděli žádné bezdomovce a budou se cítit bezpeční. Až budou cestující odbaveni, projdou muži znovu čekárnou a halou. Pak zmizí ve strážnici, jako kukačka mizí v hodinách. Já se zase vrátím.

Nádraží není domov. Nádraží je jenom přestupní stanice. Křižovatka.

Když muži projdou halou, už neprší. Mohu opustit čekárnu. Je čas vydat se podél kolejí k prázdným vagonům na konci nádraží. Jsou zamčené. Ale ne pro mne. Umím je otevřít. Chvíli koukám z okna vagonu ven. Pozoruji, jestli se neděje něco, co by mohlo narušit mé rozhodnutí se vyspat. Pak zalehnu a spím. Jsou dvě hodiny v noci. Nádražní hodiny odbily dvakrát. Znějí kovově, nekřesťansky, nezúčastněně.

Nádražní hodiny, chladný pach koženky na sedadle, houkání lokomotivy. Tlukot mého srdce. Napjatá kůže na spánkové žíle. Tma co je přítel. Můj neklidný spánek. Nikdy se tu pořádně nevyspím.

Po půl hodině zarachotily dveře vagónu a znovu se zabouchly. Zrada? Něco mi ušlo? Něco jsem nepostřehnul? Policie nebo železničáři? Uklízečka? Nenápadně se nadzdvihnu kvůli rozhledu nad sedadlo.

Do vagónu se vpotácela Karmína. Měla skelný, zamlžený zrak a oči se jí rozjížděly. Pak srovnala zrak a ušklíbla se.

„Čau. Jdu spát.“, řekla vcelku zbytečně a svalila se na sedadlo, které jí bylo nejblíže.

„Aspoň tu nejsem sama.“stačila ještě prohodit, nežli úplně usnula.

Otočil jsem se na druhý bok a snažil jsem se znovu usnout.  Karmínu znám z čajovny, denního centra jakési církve. Jsou zaměření na pomoc lidem se závislostí na drogách. Mezi ně patří Karmína. Já mám závislost na alkoholu, ne na drogách. Karmína je na heráku. Denní centrum to je čaj, polévka, teplo, židle, ze které mně nevyhání strážníci, sprcha, normální záchod. Na hodinu normální prostředí.

Normální? Nevím už, co je normální. V osmnácti letech jsem dostal kopačky v dětském domově.

„Je ti osmnáct a musíš se už starat sám.“, řekla ředitelka. Pokrčila rameny nad tou nesmyslností, že domov mám jen do osmnácti let. Osmnáct a pak konec. Musíš z domu. Starej se. Ukaž, co umíš. Už žádný řád dětského domova. Žádné vychovatelky, které nahrazují mámu. Stát končí se svojí podporou. Je to na tobě. Jenom na tobě.

První den jsem byl na sebe hrdý. Jsem dospělý, samostatný jedinec. Paní ředitelka mi zařídila práci s ubytovnou a dokonce za mne zaplatila první měsíc pobytu. Pár dní jsem se po práci vracel raději do dětského domova a do ubytovny přišel pozdě v noci a jenom přespat. Nejdříve to byly slavné návraty mezi své. Kluci z dětského domova byli rádi, že je pořád pokládám za svoji rodinu. Pak jsem stále častěji cítil, že už nejsou mojí rodinou. Že to skončilo. Že tety mají na starosti jiné klienty, že už k nim nepatřím. Překážím. Neřekli to naplno, ale já to tak cítil. Začal jsem hledat jiné kamarády. V práci. Na ulici. V hospodě. Já už totiž do hospody smím a nemusím nic vysvětlovat. Je mi osmnáct.

V hospodě je to lepší jak na ubytovně. V malém pokoji ubytovny jsou totiž dvě válendy, dvě skříně, které někdo přede mnou už vypáčil, takže nejdou zamykat. V ubytovně je to podobné jako na nádraží. Za týden jsem už neměl původního spolubydlícího a také už jsem neměl rádio, které jsem si koupil, za peníze, co jsem dostal od paní ředitelky na cestu. Zmizelo ze skříně spolu s tím chlápkem, co mi hned první den nabídnul marihuanu. Hledala ho policie, tak raději zmizel. Druhý den už dostal klíče od mého pokoje jiný chlápek. Pracoval na stavbě a každý den se vracel v deset hodin. Chlápek co se nemyje a opilý kouří na pokoji, tak, že se tam nedá dýchat. První dny jsem si ještě neuvědomoval, že takhle to bude pořád. Každý den, každou noc. Když jsem chtěl začít žít normálním životem, když jsem chtěl přijít z práce a v tichu přemýšlet, udělat si kafe a něco si číst, zjistil jsem, že s tímhle u svého spolubydlícího neuspěji. Pořád vykládal nesmysly. Považoval ticho za nepřítele. Jenom, když jsem ho pozval na pivo, byl trochu přátelštější. Jinak se choval jako zvíře unavené životem v džungli. Kouřil, prděl, krkal nebo chrápal jako hroch.

Objal mne smutek, splín, tesknota, beznaděj. Uvědomil jsem si, že ani mne nic jiného v budoucnosti nečeká. Že nemám rodinu, kam bych šel. Že nemám nic svého, že nevlastním žádnou oázu, že jsem tulák bez domova. Uvědomil jsem si, že to ani nelze jinak, když bydlím na ubytovně s lidmi bez naděje a bez cílů.

V hospodě to bylo lepší jak na ubytovně. V hospodě jsem se cítil doma. Jsem tu pán, co je obsluhován, mám svojí židli, je tu televize, jsou tu lidé, se kterými se dá komunikovat. Je tu legrace. Taková ta přirozená, ne vyhřezlá z křeče baviče.

Z práce do hospody a pak do noclehárny. Do práce. Do hospody. Noclehárna. Práce. Hospoda. Noclehárna. A pak poprvé záchytka. A po druhé. Splátky z platu. O pivo jsem musel začít žebrat. Chvíli to šlo, ale pak už jsem ani v hospodě neměl nárok na svoji židli. Klesnul jsem níž, nežli ostatní, byl jsem vyloučen z klubu osamělých. Klesnul jsem mezi bezejmenné lidi z bufetů. Mezi bezmocné alkoholiky z ulice.

Nemám nic svého, nemám žádnou oázu, jenom nádraží a vagóny na konci nástupiště.

Karmína chrněla, jako kočka, co se mazlí. Lokomotiva houkla do noci. Z rozhlasu se ozývaly pokyny pro přesun vagónů.

Karmína je stejná. Je jedna z nás. Zvykli jsme si, že o nás nikdo nestojí. Jsme smířeni s tím, že nebýt strachu z trestu, dávno by nás někteří pozabíjeli, nebo nahnali do plynu. Tak jako se uklízí smetí. Připadáme jim jako ostuda města. Nepatříme do jejich stylu. Karmína patří mezi nás. Je chudák, ale statečně bojuje. Pomáhá si tak, jako to ženské umí. Najde si někoho na pár dnů a je s ním.

Nemám jí co nabídnout. Ale vlezla do mé ložnice. Do mého vagonu. Asi čeká trochu jistoty, trochu tepla. Strkal jsem do Míny, dokud se neprobrala. Udiveně zírala do noci a skoro nevnímala. Dal jsem jí pusu.

„Chci k tobě.“ Zašeptal jsem.

„Nevotravuj. S cikánama nespím.“, řekla naštvaně a začala mávat rukama a kopat nohama.

„Jsem Ital.“, zařval jsem na ní.  Přikrčila se. Znovu jsem jí políbil.

„Tak jo.“, řekla, „když jsi Ital, tak jo.“

 

 

II.

Když jsem se ráno probudil a začal se pakovat, Karmína ještě spala. Chvíli mi v tom ranním šikém světle připadala docela hezká. Pak jí stále silnější světlo dne, vracelo do reality. Zbídačelá, špinavá, rozcuchaná, plná pirsningu. V noci jsem cítil, že má pirsing i na místech, kde bych to nečekal.

Rozespalé ráno se křenilo otráveně na chlapy  v oranžových železničářských vestách, protože se poflakujou podél vagónů a tlučou kladivama do kol a spojů, protože dělají rámus a nectí ticho po umírající noci. Ráno se šklebilo na dělníky, co spojují lokomotivu s vagony, jako se já spojil s Karmínou. Chladně a nezúčastněně. Bylo pod mrakem, a občas upadlo z nebe trochu vody na nástupiště. Pohrdavé ráno plné špíny. Uklízečky sbírající odpadky. Modrooká průvodčí stojí u stánku s kafem a pozoruje mne. Jen tak. Nemá co dělat. Pozoruje mne a ohrnuje nepřátelsky rty. Pochopila, že jdu z míst, kam žádný vlak nepřijel. Otrapa co jistě spal v odstavených vagonech. Pak v nich nemá být špína a blechy. Průvodčí naštvaně semkla rty a pak se raději ode mne odvrátila. Má svoje starosti. Tohle ať si vyřídí ostraha. Ona čeká na svůj vlak. Jako já čekám na něco a nevím, co to je. Nahmatal jsem v zapínací kapse doklady a peněženku. Dělám to automaticky. Už se mi několikrát stalo, že mne v noci obrali o všechno. Karmína mně nic nevzala. Je to pak ponižující anabáze, žebrat na úřadech o nové doklady. Nahmatal jsem peněženku. Vím přesně, co v ní mám. Padesát pět korun.  Rozhodl jsem se dát dvacku za sprchu.

Pokladní na wc to ocenila:“To jste dobrej, že se chcete umejt. Copak bude dneska za slávu?“

„Nic nebude. Chci ze sebe vymejt ten podělanej život.“, řekl jsem naštvaně, „Půjdu si hledat práci.“

Pokladní koukla na mne a na dvacku a pak řekla: „Mám dneska chuť udělat dobrej skutek, mladej. Dvacku si zase schovej.“

„Dík.“, zamrkal jsem na bábu, „Díky slečno.“

Zašklebila se jako čert a ukázala mi sprchy, abych jako už mazal a neotravoval.

„Zdá se, že mám dneska v noci i ve dne dobrej den.“, pomyslel jsem si. Trocha toho štěstíčka mi pozvedlo prudce náladu. Ve spršel jsem si začal zpívat. A bába u pokladny se ke mně přidala. Jo, jó, jó. Některá rána jsou fakt docela romantický a sladký. Záchodama zněl náš ranní zpěv a nádraží bylo najednou přítulné a domácké. Domov dělají lidi, ne zdi.

„Fešák.“,řekla bába a usmála se,“ Řekni jim, že jsi cizinec. Třeba Ital, nebo něco takovýho. Cizince možná spíš vezmou do práce, jak cikána.“

„Já jsem Maďar, paní.“

„No jo. To zní taky dobře. Férenc Vároš.“, smála se bába, „To jo. Řekni jim, že jsi přijel z tý Budapéště a že jsi študovanej.“ Bába otevřela flašku od Coly a napila se. Měla tam červené víno. „Na! Cvakni si na kuráž.“

„Jasně paní.“, a usmíval jsem se na celé kolo.

„Možná by ses mohl zeptat v  uklízecí firmě, co je dole ve vestibulu. Večír mi říkal šéf, že jim nějakej dělňas zkolaboval.“

„Díky. Jste jak moje máma.“

„No to bych to chytla.“, zabručela najednou a začala se usmívat jiným směrem. Kouknu a je mi to jasné. Němci jdou z toho ranního vlaku na wc. Mají tady hodinu čas, tak budou zevlovat a okupovat restauraci. Guten tag.Guten tag. V pětatřicet ráno. V Německu nebo v česku. Záchod. Trocha vody. Kafe. Odměna za úslužnost. Bude na další krabici vína. Babi se usmívá a září.

Jdu do vestibulu. Ve firmě mají zamčeno. V pět třicet ráno, ještě spousta lidí spí doma v peřinkách, nebo teprve postavili vodu na čaj a zívají do umyvadel a šklebí se do zrcadel. Strážníci už zašli do strážnice. Ostraha nádraží pije čaj v bufetu. Vrátil jsem se tedy na lavičky do vestibulu. Když jsem umytej a čistej mám víc odvahy. Tyhle lavičky jsou vlastně tak trochu jako domov. Jako obývací pokoj. Sedáme na ně, a když nás není moc, sedají si i mezi nás jiní lidé. Jako na pikniku. Jsme mezi lidmi a oni s námi. V tu chvíli zapadáme do světa nádraží, patříme mezi občany, jsme jedni z cestujících, co mají své plány a své cíle. Ale jenom když je nás tu málo. Jakmile se tu sejde celá parta a zabereme celou lavičku, pak jsme rázem vetřelci. Ostuda města. Občas nás tu ostraha nechá, v čase mezi rychlíky. Kašlou na české cestující , kašlou na práci. Před příjezdem rychlíku nás však vždy vyženou z laviček a z nádraží. Chodí sem cizinci.

My, bezdomovci , jsme hloupí a neorganizovaní. Kdybychom se střídali, kdybychom si udělali rozvrh obsazení lavičky, tak budeme nenápadní, nebudeme vadit.  Jenže to je právě to. My nejsme zvyklí se organizovat. My se ani nechceme organizovat. Žijeme neorganizovaně, svobodně. Nemáme pracovní dobu, nemáme spěch, nic nás nikam nežene. Máme úplně jiný rytmus života. Nemáme hodinky, nemáme mobily. Nemáme povinnosti. Žijeme ze dne na den. Nemáme majetek. No to vlastně není pravda. Každý máme spacák, baťoh s osobními věcmi. O naše věci se bojíme možná víc, jak ti co mají majetek. Jsou to věci nutné k přežití. Jsme jako zvěř, co má v džungli svoje nory, svoje místa k lovení. Běda, kdyby se tam objevilo cizí zvíře, nastane boj. Naše věci si krademe mezi sebou navzájem. Jsme divá zvěř v džungli. Ale to je v džungli normální.

Jednou v dětském domově byla přednáška pro vychovatelky. Seděl jsem za trest ve vedlejší místnosti a neměl jsem volno. Vychovatelka na mne zapomněla a tak jsem slyšel přednášku o Romech. Tedy o cikánech. Zajímalo mne, co se o nás učí a tak jsem poslouchal. Pamatuji si jenom kousek a ten se mi líbil: „Romové myslí jinak než Češi. Jejich přístup k vlastnictví je jiný. Nerozlišují příliš: to je moje a to je vaše. To, co se jim připlete do cesty, si vezmou, pokud to potřebují. Stejně jako gepard si uloví to, co se mu připlete do cesty. Pokud nemá gepard hlad, neloví. Róm nemá potřebu chodit do práce, vyrábět něco do zásoby. Když má hlad, jde lovit, když ho nemá, odpočívá.“

Myslím, že na tom není nic špatného, co ten chlápek vysvětloval. Vždyť je to tak všude v přírodě. Ze školy si pamatuji, že to tak měli i bílí lidé. Kdysi dávno. Vyráběli jenom to, co potřebovali a zároveň si své výrobky mezi sebou vyměňovali. Nebyly potřeba peníze. Teprve, když začali vyrábět na sklad, teprve tehdy začali být potřeba peníze, bylo potřeba továren, byly potřeba dělníci, byl potřeba rozvrh hodin. Ten chlápek popisoval naši džungli zcela správně. Snažím se pochopit, proč to bílí považují za špatné. Snažím se chápat to, jak moc lpí na svých věcech, na svých hranicích, na svých pozemcích. Ale,  když si vzpomenu na svůj spacák a baťoh chytře schovaný v igelitovém pytli v díře mezi starými pražci, také mám o něj také strach. Bylo by hnusný nemít spacák a třást se v noci zimou. Jenom doufám, že Karmína spala a nedívala se, kam jdu spacák schovat. Takže trochu to chápu, ale ne zas tak moc. Možná je problém v množství těch starostí. Nakonec nový spacák dostanu na charitě.

Mrknu na nádražní hodiny. Půl šesté. Za chvíli přijede vlak, co sesbíral lidi z okolních vesnic. Půjdou naštvaný a zamračený do práce. Proženou se vestibulem jako divoká voda. Mají to na chlup. Nesmí se opozdit. Vestibul, schody, venkovní parkoviště, podchod. Tramvaj. Jako roboti se poženou za svým cílem. Zapsat příchod. Rychle se převléknout a začít pracovat. „Do zásoby.“, řekl jsem si pro sebe ironicky větu z té přednášky. Protáhl jsem se a pozoroval, jak řeka lidí teče. Nějaký chlápek se na mne opovržlivě podíval a já, jemu na vztek, jsem se slastně a provokativně protáhnul a ještě jednou. Jako že jsem právě vstal. Dostal vztek, ale nemá čas, se mnou zabývat. Musí stisknout páčku píchaček.

Přišla Karmína. Rozespalá, rozcuchaná. Už chápu. Ten chlápek se nedíval na mne, ale na ní. „Čau.“,řekla po domácku a posadila se vedle mne. Expresní. Přijala mne za svého. Dneska jsem její chlap. Položila si hlavu na mé rameno. Jenže nesnesitelně páchla. Musím ukázat, kdo je tady pán. Vytáhnul jsem dvacku, co jsem ušetřil. Lačně se na ní zadívala.

„Mám hlad.“, řekla.

„Nejdřív jdi za bábou a umej se. Pak půjdeme na jídlo.“

Udiveně se mi dívala do očí. Byl v nich smutek a údiv. Nevím, co v mých očích hledala, ale pak se usmála: „Tak jo, ty Itale.“ Já myslím, že každý ženský, i takhle otrlý jako je Karmína, vadí špína. Jsou rádi, když mohou vonět. Jenže,  když se vykoupou  bezdomovci jako jsme my, a hodí na sebe zase to špinavý oblečení, moc velký rozdíl to není. Jsme pak čistí spíše  uvnitř sebe, nežli zvenku.

Ostraha koukala jako, když je nepřipravené přepadnul nepřítel. Stáli jsme s Mínou u pultu a objednávali polévku s rohlíkem a jednu Colu. Na víc jsem neměl peníze. Ostraha nás pozorovala, připravená vystřelit, jak jsem to viděl v jednom filmu v kině. Pozdravil jsem je. Na chvíli ztuhly jako kus ledu, ale pak roztály.

Jeden z nich se zasmál:“Čeká tě překvapení.“

Kývnul jsem hlavou, jako že slyším.

Ten druhý z ostrahy se rozesmál: „No jo. To máš pravdu. Překvapení.“

„Co se bude dít?“,zeptal jsem se.

Dělali tajnosti: „To uvidíš. Budeš mít úplně jinak zařízenej bejvák.“

Pak dopily kafe a zvedli se. Přijíždí rychlík. Chvíli nás pozorovali, jestli nás mají vyhodit, ale usoudili, že by to neprošlo, když jsme zaplatili, tak se odvalili na perón. Němci mají přestávku v jízdě a je třeba zajistit jejich ochranu.

„Jdem se zeptat na práci.“, řekl jsem Míně. Váhala.

„O co jako jde?“, zeptala se.

„Ta firma dole v hale. Bába říkala, že potřebujou dneska lidi..“

„Úklid?“, řekla Karmína otráveně,“To mne nebaví. Jsem celá rozlámaná. Nezvládnu to.“

„ Nemám už peníze.“,řekl jsem.

„Tak jo. Něco vydělej, drahoušku.“, řekla Karmína.

Zasmál jsem se: „To jako, že jsem tvůj starej a mám tě živit?“

„Jasně. Já ti za to dám zase něco jinýho. Starám se ti o domácnost.“, řekla Karmína a úlisně se mi dívala na nohy.

Nebyl jsem naštvanej. Vlastně se mi to líbilo. Usmál jsem se na ní.

„Jsi potvora. Ale v Itálii je to normální.“

Pak jsme se oba začali smát. Lidi v bufetu se po nás otočili. Fakt pěkný a romantický ráno.

III.

Karmína se vydala do denního centra. Pěšky. Že se potřebuje projít. Asi jde zkontrolovat svého včerejšího manžela k obchodnímu domu. Nežárlím. Je to prostě džungle. Kluci se tam scházejí. Je tam podchod a neprší tam. Jsme tak trochu i komunita. Když tam přijdeš a nemáš, dostaneš cigáro i hlt vína. Víme, že se nás lidi bojí a to nám dělá dobře. Cítíme svoji sílu. Navíc: máme psi. Pes je nejlepší kamarád.

Jsme  parta, ale jenom z nutnosti. Neskrýváme to, že se nemilujeme. Ale na druhou stranu potřebujeme někam patřit. Podchod je naše druhé denní centrum.

V  církevním centru se musí dodržovat  řád. Postup. Nesmí se tam kouřit. Musíš sedět za stolem. Musíš stát frontu na sprchu. Musíš odpovídat na blbý otázky. Dělají ti návrhy, abys přestal žít, jak žiješ,  a jestli tě to baví a jestli taky myslíme na budoucno, a co na to rodina.

Minulý týden jsem na toho jejich chlápka začal křičet, že už mu asi po stý vykládám: jsem z dětského domova! Neznám svoje ségry. Nevím, kdo je moje máma. Neměl jsem tátu. Tak ať mě nesere.

„Běž se uklidnit“, řekl naštvaně. Nejdřív jsem ho chtěl zmlátit. Měl jsem vztek. Ale Pedro, co je v podchodu, takový nejmenovaný kápo, se na mne ostře podíval a já věděl, že všichni chtějí mít klid, protože bude polívka a potřebujou do sprchy, a tak jsem se vypakoval, ale nezapomněl jsem pořádně prásknout dveřma. Pamatuju se ještě, že si Karmína ťukala na čelo, jako že jsem úplně blbej cikán a sedla si vedle Minotaura a něco mu říkala, asi o mně, a smáli se. Teprve pak jsem vlastně prásknul dveřma. Možná, že ne kvůli tomu chlápkovi z centra, ale možná že kvůli Karmíně.

V agentuře ve vestibulu se už svítilo.

„Chtěl bych práci. Nějakou brigádu.“, řekl jsem chlápkovi, co seděl za stolem.

„Jo. Tebe znám.“,řekl chlápek.

„Víte kdo jsem. Byl bych rád za nějakou práci. Třeba jenom na dnešek.“

Něco by tu bylo. Potřebuji dneska víc chlapů. Budeme vyklízet.“, řekl a pak mu něco došlo a zasmál se,“No, je to vlastně dobrej fór. Budeš stěhovat svůj obývák. To musím fakt vyfotit.“

„Co je to za blbost?“, pomyslel jsem si. Cítil jsem nějakou levotu.

„Zaplatím ti hned, jak doděláš práci. Padesát na hodinu.“, řekl úlisně chlápek

„Tak jo.“, kývnul jsem

„Takže mi dej občanku. Zapíšu si tvoje data kvůli účtárně. Jo a čistýho je to čtyřicet tři. Aby bylo jasno. Padesát je to hrubého. To znamená pět hodin, dvěstě patnáct korun na ruku. Aby bylo jasno.“

“Je to jasný, šéfa.“řekl jsem

IV.

Nahoře ve vestibulu, v mé čekárně, se dělo něco, co jsem nejdřív nechápal. Dva chlápci v montérkách z té firmy odřezávali rozbruskou zrezavělý matky u laviček. Všude jiskry z ocele a ten divnej smrad spálenýho železa.

„Jo.Jo, mladej. Stěhuješ se. Popadni ty lavičky a budeš je nosit za nádraží do kontejneru. Ještě s tímhle.“, přikázal šéf.

Otočil jsem se. Za mnou stál Pedro. Taky otrávenej povinostmi. Prostě nesnášíme, když něco musíme. Oba máme tuhle averzi z dětského domova. Celej život žijeme v kasárnách. Rozkazy nám jdou na nervy. Jenže peníze, jsou k životu nutný.

Tak tohle je fakt síla. Stěhujeme naše lavičky do šrotu. Náš obývák. Na tohle si nás najali. Policajti to věděli už  ráno a měli z toho bžundu. Dostáváme peníze za to, že si boříme vlastní byt.

„Budou tady nový lavičky?“,zeptal jsem se šéfa.

„To tak. Ani náhodou. Dávají je pryč, abyste se už tady neflákali. Aby jste tu už nesmrděli.“, odpověděl za šéfa jeden dělník.

Pedro se nahrbil a pak vyrostl. V očích měl blesky.

„Kdo u tebe smrdí, ty zpuchřelino.“, syknul Pedro na dělníka.

Dělník pustil rozbrusku naplno a nastavil jí před sebe jako štít.

„Přestaňte se vykecávat!“,zařval šéf,“za to vás neplatím. Popadněte lavičku a makejte.“

Kouli jsme s Pederm na sebe.

A v očích jsme měli ten svrab a neštovice blbýho světa. Tan paradox mezi bídou a mezi povely otrokářů s bičem. V očích jsme měli oba krabici s vínem, kterou si dáme, až dostaneme peníze a v očích jsme měli oba Karmínu, která je naše kámoška a milenka.

Pedro se ušklíbnul a kývnul na mne. Pohrdal dělníkama, co se nechali zotročit na tři sta dnů v roce. Vzali jsme lavičku a pomalu jsme jí odnášeli z našeho obýváku. Když dopadla do kontejneru, křuplo to a zavrzalo to jako úder tanku, co najel na barikádu.

Odnesli jsme ještě jednu a pak si dali cikáro. Padesát na hodinu je i s časem na kouř. Nikotin a ta slast, že jsme si sami dopřáli svobodu, že my dva nejsme otroci, že život půjde dál i bez laviček, to v nás vytvořilo  slastnou náladu a povznesení. Pedro mi dal potáhnou Jointa a mě se uvolnili všechny svaly a všechno to neskutečný napětí z dnešního rána, kdy se stalo tolik věcí, které se normálně nestávají. Sprcha, Karmína, Pedro, lavičky.

„Stojíme tu jako blbci.“,řekl Pedro a ukázal na lavičku v kontejneru.

Pochopil jsem a vlezl do kontejneru a pak jsme lavičku vytáhnuli před nádraží, pod takový přístřešek, a sedli si.

Pedro mi dal ještě potáhnout a mě bylo najednou do smíchu. Přihnal se šéf a začal něco křičet, že to si může ty lavičky odnosit sám a my se s Pedrem rozchechtali jako blbci a volali: „Jasně šéfe. My už svojí lavičku máme. Jestli chceš s námi posedět, tak si přines taky jednu.“

A šéf soptil a křičel a nám to bylo jedno. A pak jsme se ještě rozchechtali, když jsme viděli ty dva dělníky,  jak se tahají s lavičkami. Naštvaný otroci. Podělaný ze šéfa. Až jsme se zajíkali. Bylo nám jak svodným ptákům, co sedí na zábradlí a můžou kdykoliv odlétnout. Tohle asi bylo to nejšťastnější, co jsem dnes ráno zažil. Ani sprcha to nebyla. Ani Karmína. Ale tahle svoboda. A pak ještě možná to jak jsme si spolu s hajzlbábou zazpívali ve sprše.

Za pár minut přišli černí mužíci s pendrekama a my se hold museli zdekovat od nádraží dál.

Najdeme si jinej obývák. Jestli totiž Bůh opravdu je, tak je, podle mýho názoru, naprosto svobodnej a vane si kam chce.

V.

Rozhodli jsme se jít do církevního denního centra za Mínou. Pedro se zastavil na zastávce a čekal na trolejbus.

„Projdu se.“, řekl jsem a mávnul rukou. Pedro neprotestoval. Asi věděl, že bude u Míny dřív jak já a to ho potěšilo. Já zase věděl, že bude muset vyplňovat s revizory doklad o jízdě na černo. Stáli mu totiž za zády a on je neviděl.

Musel jsem se smát. Něco mne nutilo, abych se smál a tak jsem raději šel pěšky. Revizoři mne nevadí. Už mne znají jménem. Pedra taky znají. Proto se postavili hned za něj. Mají jistej výsledek.

Nevadili mne revizoři, ale vadilo mi, jak na mne lidi pitomě koukají, že se směju. Vydal jsem se na procházku městem.

Malými písmeny jenom pro Plzeňský domorodce – ostatním to nic nebude říkat:

Město je nově vykvetlé pro své pracující občany. Obarvené fasády. Hlídané centrum. Za komunistů v centru bydleli cikáni a všude byla špína, spadaná omítka. Město smrdělo od počůraných zákoutí stejně jako ve středověku. Komunisti nepovažovali historická centra za hodné pozornosti. Jim se líbila sídliště. Panelák vedle paneláku. Stejné fasády. Stejná okna. Stejné dveře. Stejné prodejny. To bylo jejich město. Historické centrum, byl jenom smrdutý pozůstatek feudalismu a kapitalismu. Tak ho nechali nám, cikánům.

Nemám rád centrum z jiného důvodu. Ozářené výlohy plné zboží. Stylové kavárničky s posedávajícími paničkami,  hospody s velkými talíři plnými masa a příloh. Drahé pivo. Příliš krásné pro bezdomovce. Sem prostě nepatřím. Tady cítím nepřátelství u každého, koho míjím.

Rychle jsem prošel plzeňské náměstí. Už se těším na tu čáru, co odděluje historické centrum od dělnických čtvrtí za ním.

Je to dvojitá čára a skládá se ze dvou úseček Klatovské třídy. První úsečku vyrobili před sto lety. Na jejím začátku si postavil Emil Škoda svoji rezidenci. Dal tím najevo, že on je začátek nové éry města. Za ním se táhly domy zaměstnanců jeho (Škodových) závodů.

Druhou úsečku postavili komunisti. Já myslím, že ten chlápek prostě sednul nad mapu a udělal rudou čáru od náměstí, přes řeku, přes vilovou čtvrť boháčů, až na pole za městem. Tam nakreslil velký rudý kruh. Do něj pak naskládal sedmdesát tisíc lidí. Do stejných paneláků. Prostě mu to bylo jedno. Splnil úkol strany a nemyslel na historii, na přirozený vývoj města.

( Tohle všechno mi vyprávěla vychovatelka z dětského domova, jinak bych to nevěděl. Já jí věřím, protože ona byla chytrá a hodně četla knížky a sbírala staré fotografie města.)

Na sídlišti se necítím doma. Nejsou tam žádná zákoutí.  Jakoby ti odevšad táhl na záda. Lidi tam chodí jenom spát. Lepší ubytovny,  odtud se,  jak včely z úlu, ráno vyrojí lidi a letí do továren a večer zase zpátky. Když se chtějí pobavit, jedou do centra. Jenom pár jich sedí v sídlištním bufetu.

( Paní vychovatelka mi ukazovala staré fotografie městské části, která vznikala před dvě stě lety za zbořenými hradbami původního města. : Tam, kde komunista začínal kreslit rudou dlouhou čáru, byla kdysi židovská čtvrť, malých domů, křivolaké tajemné uličky vedoucí k řece. Byla tam velká kasárna, pro vojáky císaře pána. Centrum města a nové dělnické čtvrti kolem Škodových závodů, tak byly propojeny romantickou žílou, kterou pokračovalo město ve svém růstu, kterou kolovala krev tradice, kterou se propojovaly dějiny. Město bylo jediným celkem, rostlo ze všech staletí, po které žilo. Jenže to komunistu nezajímalo, říkala vychovatelka.)

Komunista udělal čáru na plánku a zbořil kasárna, zbořil tajemnou čtvrť židů, odříznul Škodovy závody a napojil je na paneláky. Já vím, že mi to může být ukradený. Jenže na co mám myslet, na co mám vzpomínat, když ne na vychovatelku, kterou jsem měl jako svojí mámu. Když se vleču městem, kde vlastně ani nejsme doma.

A je fakt, že ta čára mezi náměstím a dalším světem, je i dneska něco jako hranice mezi státy. Hranice mezi lidmi. V centru je noblesa a přepych, historie  a za tou čárou si na noblesu jenom hrajou. Ať se snaží obchody za čárou, jak chtějí, prostě z nich vyzařuje, že jde jenom o peníze. Možná je to tím, že za čárou je jedna herna vedle druhé, že je tu sexshop , že tu jsou prostitutky, že je tu prostor pro ty co sice nejsou bezdomovci jako já, ale co se tak cítí, co se sem jdou uvolnit z okovů každodennosti, z pasti sídlištní ubytovny. Bez hrané noblesnosti.  Začpěné hospody, normální cena piva, holky, co si nanic nehrajou, herny, kam můžeš utéct před světem.

Čáraje čtyřproudová silnice, která navždycky rozdělila město na dvě části. Už se těším, až přejdu hranici ze světa hogo fogo, do světa, kde se cítím líp. Už se těším, až uvidím Karmínu.

VI.

Hygienický servis vytvořila církev vedle kostela.. Nikdy si nemůžu zapamatovat,  jak si tahle církev říká. Není starobylá. Je moderní.

Jejich kostel je jiný než na náměstí.   Je celý bílý. Bez ozdob. Okna jako v továrně.  Něco jako nemocnice. Ani lidi mi tam nepřipadají opravdoví, ale spíš jako zaměstnanci. Ve staré církvi na náměstí si mne nikdo nevšímá a je tam šero. V téhle moderní, se lidi nutí do rozhovoru. Ale nejde jim to od srdce. Od srdce se dá i mlčet a mluvit se dá zase z povinnosti. Jako kdyby jim někdo rozhovory sčítal a jako kdyby cikán byl za dva body. Směju se tomu.

Ale spíše mám tyhle pocity kvůli tomu, že se starají o závislé na drogách a jsou za to placený od státu a skrze jejich práci hodnotím i jejich víru.

Hygienický servis funguje takhle: Vykoupeš se, dostaneš čaj.  Pro mne je to zdarma. Hradí to vlastně stát. Čím platím já?  Trochu jim podlézám: „Chci začít žít nový život. Už nechci být na ulici. Chci přestat být závislý.“

A oni si to zapíšou a pak to státu vykazují. Lákají lidi do léčebny, kterou mají za městem. Když mají málo pacientů, tak hned dělají větší a delší nábor. Proto jsem minule prásknul dveřma. Chtěli mne do léčebny. Vadí jim, že se směju nebo rozčiluju. Asi mají pravdu. Jenže já miluju svobodu. Karmína to s nimi umí líp. Udělá chudinku a oni jí obskakujou. Nerozčilujou se na ní. Když je umytá a najezená, jde si s Pedrem nebo  s někým jiným na jointa na lavičku do parku.

VII.

Církevní hygienický servis: Karmína pila čaj. Pedro seděl u ní, ale bavil se s tím klukem, co má vlasy jako sláma a co má černýho psa s obojkem s hřeby, kterej na něj čeká přivázanej venku. Toho psa se bojím. Neodhadnu jakou má náladu. Stejně jako u medvědů. Ty prý taky nedávají nic najevo a najednou tě tlapou zabijou.

Ujal se mne zaměstnanec centra, co má tetování na rukou i na zádech. Je na rovinu. Mám ho rád.

„Jak žiješ Dežo.“, zaptal se. (Dežo je moje jméno – to jsem ještě neřekl?. Nevím jestli mi ho dala máma. Nikdy jsem mámu neznal.)

„Vystěhoval jsem se.“, odpověděl jsem,“ Vzali mi lavičku na nádraží. Jediný co mne těší, že tam nebude už sedět  nikdo.“

„V novinách psali, že se vás tím zbaví.“, řekl potetovaný,“Vzali lavičky, abyste neměli kde posedávat.“ Nalil mi čaj a podal cukr.

„Díky.“, usmál jsem se, „Píšou o nás v novinách? To jsem mediální hvězda.“

Karmína si hned také vzala cukr. Možná tím dala najevo, že je tu se mnou? Houby s octem.  Pedro  po mě  loupnul očima a pak hned po Karmíně a rychle se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Usmála se a oba se zvedli ze židle. Moje manželství skončilo. Nemám byt ani manželku. Nemám ani Jointa. Pedro má jointa a proto má Karmínu. Dneska. Večer ji možná budu mít já.

„Zítra bude fotbálek. Přijdeš?“,zeptal se potetovaný. Pokýval jsem hlavou a pomyslel si: jestli bude hrát Pedro, tak ho zfauluju. Už se těším, jak se bude válet na škváře. Prát se s ním nemůžu. Je to kápo. Ale při fotbale to bude normální. Představa Pedra na zemi mne rozesmála. Potetovaný se díval udiveně a trochu ustaraně na můj smích. Nemohl jsem smích zastavit.

„Kdybys potřeboval do léčeby, tak si řekni. Máš už zase nárok.“, řekl potetovaný a rychle se rozloučil, abych náhodou nekřičel jako minule. A byla to škoda, že tak rychle odešel. Rád bych se pohádal. Jsem bezdomovec a právě mi kámoš vzal ‘manželku‘. Jsem čerstvě rozvedenej a to je prý situace na sebevraždu.

Kluk se slámovými vlasy řekl: „Máme sem prý chodit častěji, aby měli víc lidí. Když nás bude hodně, dostanou možná od města ještě nějaký místnosti. Já taky přijdu hrát fotbal. To je fakt bomba.“

Dopil jsem čaj a šel pryč. Na vzduch. Na svobodu.

Asi je nějaká čára mezi mnou a lidma. Jak jí někdo překročí, mám vztek nebo se začnu chlámat jako magor.

IX.

O ulici níž, je starý oprýskaný pavlačový dům. Párkrát jsem tam přespal. Už to nejde. Mají zamčeno. Mříže.

Nahoře, v prvním patře,  bydlí opravdovej magor. Přesně v devět otevře okno a křičí: „Ježíš. Ježíš žije. Uvěřte v Ježíše“ Nebo nějak podobně.

Kouknul jsem na věž starého kostela. Bude devět. Tak jsem se zastavil a čekal, jestli orloj bud fungovat.

Za chvíli se otevřelo okno a vylezl apoštol: „Ježíš. Ježíš žije. Uvěřte v Ježíše.“ Funguje to. Začal jsem se smát a nemohl jsem to zastavit. Jenže magor přestal křičet a začal se na mě dívat.

Asi ze strachu, jsem se ovládnul a přestal se smíchem. Rozhodl jsem se zmizet. Jenže stalo se něco, co jsem nečekal. Magor na mne ukázal a docela normálně zavolal dolů z okna: „Dáš si kafe?“

Myslím, že magor jsem spíše já, protože jsem kývnul.

Dveře domu začaly bzučet a když jsem do nich strčil, tak se otevřely. Něco mi říkalo, ať se potížím vyhnu, ať zmizím. Nemíchej se do magora! Kdo s magorem zachází, s magorem i schází. Nebuď blbec. Jenže já byl zvědavý. Nic mne dneska nečekalo. Karmína je ve spárech Pedra. Celý den přede mnou. Nakonec je to jedno. Magor jsem já, magor je i on.

Vyšel jsem do prvního patra a nohy jsem měl jak z olova.

Stál ve dveřích. Usmál se. Jenom tak nepatrně.

Ještě jsem se mohl otočit a jít. Jenže jsem byl zvědavej. Strach, zvědavost, naštvanost na Pedra, to všechno se smíchalo dohromady a tak jsem byl rozhodnutej, že stačí jeden křivej pohled a začnu magora mlátit. Byl jsem rozhodnutej ho i zabít. Já přece jsem taky magor.

Ustoupil ode dveří a někam zmizel. Dveře dokořán. Rozhlídnul jsem se po chodbě. Vpravo byl on, v kuchyni, a opravdu měl zapnutou konvici na vodu, vlevo byl ten pokoj s oknem do ulice.

„Jdi dál a sedni si. Kafe bude za chvíli.“ Řekl to docela normálně. Tvářil se normálně. Asi má lepší den,. Nebo není magor?

Šel jsem do pokoje. Velký kulatý stůl a nejmíň deset židlí. Je to magor! Bydlí sám a má deset židlí. V rohu válenda, noční stolek, lampička. Deka. Polštář. Má se tu dobře. Střecha nad hlavou. To je lepší než vagón. Na stěně kříž větší jak já. Asi kradenej z kostela, tipnul jsem si. Pod křížem takové to štokrle na klečení. Na stole nějaká knížka s křížem. Možná je to nějakej farář nebo co. Pamatuju,  jak před pár lety tu bylo spoustu farářů. Měli stan na náměstí a křičeli podobně jako on. A lidi pak chodili do toho stanu a vycházeli odtud jako zářící lampičky. Asi tu zůstal, zatímco ti ostatní někam odjeli.

Tak jo.

Nejspíš dostanu přednášku o pánu Bohu. Tak jo. Vlastně je mi to jedno. O něčem se kecat musí.

Tak jo. Kafe a pánbůh. Magorovatej den. Tak jo. Dopiju kafe a zmizím.

X.

Přinesl kafe. Hlavu nějak na stranu. Sednul si a mlčel.

„Pane bože,“řekl jsem si, když jsem ho viděl z blízka, “je to magor.“

Začal se smát. Koukám na něj, ve mně nejistota jako lepidlo. Celej svět je plnej bláznů. Připadám si jak v blbým filmu.

Smál se tak, jako klaun z jednoho filmu, jako ty chechtací pytlíky, co se prodávaly, když jsem byl malý dítě. Něco mne nutilo se taky zasmát. Panebože, já jsem taky vůl. Jako on. Nemohl jsem smích zastavit a tak se taky směju. Oba se chechtáme jako pitomci. Jenže ono to prostě nejde zastavit. Už mne bolí břicho. I on očividně by rád přestal.

Povedlo se. Přestal se smát. Já jsem se taky přestal smát. Zadržoval smích a zase se začal smát. A já si nemohl pomoci a taky jsem vybuchnul smíchem. A zase jsme se smáli oba. A zase se oba pokusili přestat. Zastavili jsme smích, ale jenom na vteřinu. Napil se kafe a vyprsknul ho smíchy. Fakt magořina nejvyššího stupně.

Pak už jsme opravdu nemohli a zmlkli jsme. Oba jsme byli v nejistotě. Takhle se smějou dobrý kmoši, ale ne úplně cizí lidi. Jsme oba magoři nebo budeme kámoši?

Faktem je, že nás ten smích sblížil.

Napil jsem se kafe. Koukal na mne zkoumavě.

„Jsi nějakej farář?“, zeptal jsem, se

Zakroutil hlavou, že není.

„Křičíš z okna, máš tu kříž…“

Pokýval hlavou.

„Jsi nějakej ten kazatel , jak jezdí jinam a tam křtí lidi?“

Zavrtěl hlavou.

„Tak kdo teda jsi?!“, zvýšil jsem hlas a už jsem měl zase  vztek, co ho mám každej den. Vztek na všechny magory světa.

„Jsem Kristus.“, řekl potichu.

XI.

„Takovej Ježíš, jako je v kostele?“, zeptal jsem se

Přikývnul.

„To je mi líto. Toho docela zmasakrovali.“

„To nevadí, když je Bůh s tebou.“

„Jako, že ho to nebolelo?“, zeptal jsem se

„Bolelo.“

„To nechápu… Proč ho vlastně mučili?“

„Říkal jim, že je Kristus.“

„Ty taky říkáš, že jsi Kristus?!“

„Každý může být Kristem. I ty.“

„Asi bych to nechtěl.“

Pokrčil rameny.

„Tak já zase půjdu.“, řekl jsem a dopil kafe.  Tvářil se pořád stejně.

Zeptal  jsem se: „Proč voláš na ulici právě v devět?“

„Všechno má svůj čas.“, odpověděl, “ je čas ke kázání, je čas k modlitbě.“

XII.

Došel jsem si do samoobsluhy pro snídani. Jeden rohlík jsem tam snědl hned u regálu (pro případ, že by něco nefungovalo). Druhý jsem si strčil do kapsy i s baleným sýrem.  Dva rohlíky jsem dal do košíku a zaplatil je. Funguje to. Pokladní mne už zná.   Netuším, jestli ví, že mám v kapse rohlík se sýrem. Kdyby něco, řeknu, že jsem magor roztržitej a položím to na pult a klidně půjdu pryč. Asi by nevolala ostrahu.

Ježíš mi ležel v hlavě a tak jsem si šel sednout do kostela, koukal jsem na obraz Krista. U nás v kostele má namalovaný velký a zářící srdce. Jedl jsem rohlíky se sýrem a koukal  mu do očí a na to srdce. Ty díry co má po těle, na rukou a nohou se mu musely určitě zanítit. Taky jsem měl od rezatýho hřebíku pěknej mazec. Bolelo to jako čert. Spolkl jsem sousto, abych se nezadusil. Zase ten pitomej smích. Pobavilo mne, že rány Krista bolely jak čert. Oni se přece spolu moc rádi neměli. Kristus a ďábel.

„Kriste“, povídám mu, „promiň. To já jsem takovej magor, co se pořád směje. Myslím, že to chápeš. Taky si byl tak trochu jako magor. Stejně jako ten z dolní ulice. Prej tě to bolelo, ale tys to chtěl. Já mám svejch bolestí dost, takže žádný další už nepotřebuju. Ale asi jsi fakt dobrej, když tě všude lidi malujou a dělají ti sochy. Tak promiň. Prostě jsem natvrdlej, že vůbec nechápu o co jde.“

Vrzly hlavní vrata. Přišla ta ženská, co tu každý den uklízí. Loupla po mne okem. Byla jako rentgen. Hned mne odhladla. Ještě, že už mám sněděno. Nenápadně jsem smetl drobky pod klekátko a obal od sýru strčil do kapsy. Asi se tu normálně nejí. Jenže Kriste, to mám jíst na zastávce, nebo co? Tak promiň.

XIII.

Venku svítilo sluníčko. Ale to je stejně na houby. Nejhorší je, když nevíš, jestli máš jít nalevo, napravo, rovně… Nikdo mne nepotřebuje. Nikdo po mě nic nechce. Nikdo mi nic nepřikazuje. Tohle mi  v děcáku vadilo. Když jsem se cítil, jako bych byl vzduch. Potřeboval  jsem někoho u sebe, někoho nad sebou. Třeba, aby mi vynadali, to je jedno. Prostě vědět, že se o mně ví. Že existuju. Nemám rád tyhle brečavý situace.

Kde je asi Pedro s Karmínou?

Vydal jsem se k podchodu.

XIV.

Mám psi rád. Ale tyhle ne. Možná, že bych měl rád svýho psa, ale jejich psi nemám rád. Asi jim smrdím jinak než jejich páníčkové. Vrčí ne mne. Je docela možný, že nemají rádi cikány. Kdo je má dneska rád? Máme jinou kulturu a to je štve. Podle mne my žijeme normálně a oni ne. Bílí totiž pořád mají nějaké úkoly, nemají na nic čas, za něčím se honí. Prostě Gadžové. Ale já sejich ptám: „A kdy budete žít?“ Tomu oni nerozumí, na co se jich ptám. Tvrdí, že když pracují tak žijou, když nakupují tak žijou, když čumí na televizi tak žijou. A tomu zase nerozumím já. Podle mne žiju, když zpívají ptáci a á je pozoruju s hlavou položenou na trávě. Podle mne žiju, když se se sejdeme, my cikáni a kecáme a máme se rádi. Asi i ti jejich psi cítí moji svobodu a to jim vadí.

Asi je to divný konec. Ale ne pro mne. Už mne to nebaví dál vyprávět. Svítí sluníčko a u podchodu nikdo nebyl. Ani Karmína. A nejsem tam ani já. Mám kam jít. U rybníka je totiž krásně a já miluji klidnou , stojatou vodu.

Když pro nás cikány, přestane být něco důležité, tak no to s konečnou platností už dál nemyslíme. Prostě to vytěsníme z hlavy.

Udělejte to i vy. Už na mne nemyslete.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *