Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka.

Inspirováno Jiřím Vydrou, malířem a sochařem Berounského kraje.

Vizita

Blázinec je ústav, kde si vědci lámou hlavy nad divnými pochody v mozcích jiných lidí. Doktoři pátrají, kde se přetrhla niť.

Blázinec je nemocnice pro ty, co jsou na hlavu a na nervy. Ležíme na pokoji dva:Já, Jirka a vedle mne Franta. Umí pozorovat hodinu pavouka, jak spí v pavučině. Nehýbá se pavouk a nehýbá se ani Franta. Nehýbají se ani postavené hrábě za oknem. Hrábě tam jsou už týden. Franta je musí vidět. Miluje hrabat listí. Jenže nesmí ven. Má zákaz vycházek. Zhoršil se.

Nejsem na tom o nic lépe. Ale pavouci se mi hnusí. Na mne teče voda. Smrdutý vodopád, který mne strhává na postel. Chci se zvednout, posadit se, odejít. Sotva se hnu, přiřítí se vodopád a srazí mne na pelest. Smrad a voda.

Vizita.

Doktorovi cuká v oku. Asi už je na pokraji sil. Možná bude jednou ležet s námi. Ne! To nebude. Určitě bude na lepším. Bude mít jednolůžkový s televizí. Náš pokoj má čtyři postele, ale jsme tu jenom dva. Je totiž léto. Na podzim bude nával. Třeba tu zase nebudeme my. Ale o tom pochybuji. Oba jsme fakt magoři.

Nevím, co doktor říká, ale cítím, že má vztek. Někdo mne násilím posadil. Voda se lije jako z  velké přehrady. Drží mne dva. Ať makají. Mají za to prachy. Bože, to je ale smrad. Že to těm dvou chlapům nevadí? Ale vadí. Jsou nakrknutý a něco křičí. Kašlu na ně. Já už ten smrad nevydržím. Chci si lehnout.

Někdo venku vzal hrábě. Hrábě jdou pryč! Franta zařval a vymrštil se z postele. Ti dva mne pustili a vyrazili za Frantou. Franta je fakt třída. Směji se, jak s nimi mává. Vyskočím z postele a je mi jedno, že mi voda podráží nohy. Skáču v ní a směji se. Fandím Frantovi. Jenže těm dvou pomohl doktor injekcí. Franta dostal andělíčka. Půjde do séparé. Možná na střiky. Tam stříká alespoň čistá voda. Padnul jsem na zem. Voda mne srazila. Nemůžu dýchat. Topím se. Au. To bolí. Už mám také andělíčka. A mám svázaný ruce dozadu. Bože já se udusím. Zvracím. To je z té hnusné špinavé vody.

Kancelář

„Oba jsou na tom hůře, pane primáři.”, říká doktor a mne si modřinu pod okem. Franta mu jí pěknou natáhnul. „Navrhuji céčko.”

Primář je starý pán. Klidný a rozvážný.

„Ještě se o něco chceme pokusit.”, řekne s rozvahou, „ Musím vás informovat, že jsem přistoupil na plán doktorky Vránové.”

„To je dosti nebezpečné.”, zabručel doktor s modřinou.

Všichni obrátili své pohledy na doktorku Vránovou.

„Víte, oba mají stejný problém. Zážitek z dětství. Potřebují si vzpomenout a seřadit si je v hlavě. Dejte mi dva dny.”

Měla jistotu v hlase. Mladá a plná víry.

Doktor s modřinou pokrčil rameny: „Já končím. Vrátím se až za týden. Je to na vás. Stejně si myslím, že akorát potřebujete dokončit sochu, co Vránová?”

Vránová se usmála: „Ano. Se sochou přijde i rozuzlení.”

Rozhovor

Rozvazují mne. Jsem klidný, i když sedím. Voda neteče. Doktorka Vránová je moje láska. Láska vysušila vodopád. Mám rád její modré oči.

„Jirko, jste už v pořádku?”

Kývnu hlavou. Neuhnula očima a tak mám možnost se v nich vykoupat. Čirá modrá voda. Laguna. Ráj.

„Půjdeme do dílny?”

Na chodbách září slunce a vytváří čtverce zlata na podlaze.

Hlína v ruce je živá. Jako teplý ptáček z hnízda. Jako srst kočky. Dívám se na doktorku a hlína v rukou se mísí. Miluji, když se hlína sama hněte. Když si ruce dělají, co chtějí. Ne já. Ne já vědomě. Ruce sami. Povedl se jim nádherný úsměv. Hlava doktorky. Mona Líza našeho ústavu. Tajuplný úsměv, který slibuje.

Otočil jsem stojan. Doktorka se usmála. Stejný úsměv jako na soše.

„Jirko, jste kouzelník.”, vydechla spokojeně.

„Jste moje láska. Netajím se s tím.”

„Já vás mám také ráda, ale asi jinak, nežli byste si přál.”

„Nevadí. Když přijdete, voda neteče.”

Zamyšleně se na mne podívala: „Potřebovala bych pomoc.”

Sednul jsem si.

„Potřebuji, abyste promluvil s Františkem.”

„On se vrátí?”

„Na dva dny. Pak už půjde na céčko.”

Oba víme, že céčko je drsný pavilon. Pro nejhorší případy. Mají tam klece.

„Co mu mám vyřídit?”

„Nepotřebuji nic vyřídit. Potřebuji, abyste s ním promluvil. Vzpomínejte. Oba vzpomínejte na dětství.”

„Oba?”

Doktorka chvíli mlčela a pak vážně pronesla.: „Odtamtud teče i vaše špinavá voda.”

Franta

Franta leží jako mumie. Ani náznak pohybu. Pavouk u okna pilně pracuje.

„Bydleli jsme na vesnici.”, povídám, „Jednou jsem napočítal dvacet pavouků na verandě. Vylézali za tmy. Jako vojsko. Všichni najednou. Byli nádherní.”

„Fakt dvacet najednou?”, ožil Franta.

„Od největšího do nejmenšího. Myslím, že to byla rodina.”

„Teda pořádná. Nádhera.” Franta se otočil na bok směrem ke mně.

„Každý měl jeden sloupek verandy. V nočním světle vypadali jako mniši. Černí a nemluvní. Opravovali sítě. Asi hodinu. Pak zalezli a čekali.”

„Chytily něco?”

„Každý ne. Ale někteří ano. Do rána byly mouchy, můry, vosíci vysátí a dutí.”

„Nádhera.”

„Taky si něco pamatuješ, když jsi byl malý?”

František po mně šlehnul pohledem. Plamenomet. Ohnivá koule. Najednou velká ostražitost.

„Nepamatuji si nic.”, vykřiknul vztekle.

„Já také moc ne. Mám pár fotek. Tak asi z nich. Možná si to vymýšlím. Jsem vyfocený na vysokém stromě, až nahoře. Zespoda jsem malý jako pavouček. Já totiž chtěl létat. Jako ptáci. Nádherné modré nebe a na něm plachetnice. Lodičky. Bílé jako sníh.”

„My jsme foťák neměli.”

„Nejsem podrazák.”, řekl jsem najednou, aniž bych chtěl. I můj hlas si dělá, co chce. Někdy.

„To já nevím.” Zavrčel Franta.

„Doktorka chce, abychom vzpomínali na dětství. My dva spolu.”

„Kašlu na ní.”

„Jinak půjdeš na céčko.”

„Mně je to jedno.”

„Byl bych radši, kdybys zůstal tady.”

„Proč?”

„Jsem na tebe zvyklej.”

Franta se otočil na záda a pozoroval pavouka. Přestal jsem na něj mluvit. Je pravda, že bych byl raději s ním, nežli s nějakým novým cvokem, ale ať si trhne nohou. On i doktorka. Má mě ráda jinak, nežli já jí. Je mnohem mladší než já.

„My měli psa. Bydlel jsem s bábou. Bába byla zlá. Potvora. Zákeřná svině. Ale pes byl fajn.”, řekl najednou Franta.

„Měl jsi ho rád?”

„Ty hajzle.”, zařval Franta a vztyčil se na posteli.

„Promiň. Já nechtěl.”

„Co jsi nechtěl?”

„Nic. Já se jenom tak zeptal. Nevěděl jsem, že tě to naštve.”

Zase si lehnul.

„Já ho totiž zabil, ty srabe.”

Mlčel jsem.

„Jo. Jel jsem na kole a on se mi tam připletl.”

„Nemohl jsi za to.”

„Křuplo to a on ležel.”

„Nemůžeš za to, že se ti tam připletl.”

„Pohřbil jsem ho pod jabloň”

„My jsme také měli jabloně.”, změnil jsem téma. „Na jedné jsem bydlel celé dny.”

„Bydlel?”

„Na konci sadu. Bylo to na kopci. Odtamtud jsem viděl celý kraj.”

„Bydlel?”

„No to ne. Ale byl jsem tam třeba celé odpoledne.”

„Cos tam dělal?”

„Koukal a snil.”

„Jen tak jsi čuměl?”

„Jednou přišel ke mně strýc a chtěl, abych slezl dolů. Vzal si na mne dlouhou tyč. Jenže já vylezl až nahoru a ječel jsem, že tam zůstanu už navždycky bydlet. Nedosáhnul na mne. Byl ožralý a zatočila se mu hlava. Padnul a pozvracel se. Neslezl jsem.”

„Taky umřel?”

„Kdo?”

„Strýc.”

„Ne to ne.”

„Tak co má bejt.?! To je blbej příběh.”

„Nic nemá být. Jenom vzpomínám. Prostě si snažím vzpomenout na to, co bylo.”

„K čemu je to dobrý?”

„Srovnám si všechno v hlavě.”

„Blbost. Jsi snaživej, protože jí miluješ.”

„Chci pryč. Už mi to tady štve. Proto se snažím. Abych už vypadnul.”

„Zase se vrátíš.”

„Možná jo. Ale nejdřív si užiju.”

„A co?”

„Budu běhat po loukách. Koupím kytku svý mámě. Uvidím zase kluky”

„Ty máš děti?”

„Děti? To ne. Jsou starší jak já. Spolužáci. Víš, co mi provedli?”

„Votravuješ.”, řekl Franta.

Nedal jsem se odradit: „Pochcali mi hlavu!”

Franta mlčel, tak jsem mluvil dál: „Slíbili, že když se Zdeňkem prolezeme kanalizací do šachty, tak nás vezmou na výpravu do dolů. Tak jsem se Zdeňkem lezl. Bylo mi sotva pět. A když jsme byli pod mřížkou, tak vytáhly pinďoury a pochcali nás.”

„Jsi vůl. Ty historky jsou přiblblý. Buď jsi vůl anebo tě navedli.”, řekl Franta.

Tak jsem mlčel. Koukal jsem z okna. Hrábě už zase byly na svém místě. Měly lákat Frantu, aby se snažil. Když se bude snažit, půjde na vycházku a bude moct hrabat listí.

Začal jsem zase vyprávět: „Pár dní po válce jsem viděl, jak lidí ze vsi zastřelili německého vojáka. Pořád to vidím. Musel si sám vykopat hrob.”

„Asi něco provedl.”

„Já myslím, že ne. U nás ve vsi se nikomu nic nestalo. Já myslím, že ho zabili, aby si udělali oko u národního výboru. Zabili ho, aby ukázali, že byli proti němcům. A já přitom vím, že jeden z nich němcům líbal ruce. Lidi jsou pokrytci.”

Franta jenom něco zabručel a byl ticho. Začalo mi to být jedno, jestli něco řekne. Nejde to, tak co. Doktorka mě má ráda beztak jinak, než já jí.

Skoro jsem usínal, když jsem pocítil ruce na krku. Leknul jsem se a málem jsem se udusil.

Franta se na mne díval plný nenávisti a já cítil každý jeho prsty na krku: „Poslouchej mne!”

Sklopil jsem víčka na souhlas. Prsty trochu povolily, ale mluvit jsem nemohl.

„Vzpomněl jsem si, co se mi stalo. Zavinil jsi to ty. Já to vědět nechtěl.”

Ruce se zase sevřely. Omdlím. Pak přijde konec.

Když jsem se vzdal života, ruce zmizely. Silou vůle jsem otevřel oči. V pokoji se rozsvítilo. Vešla doktorka. Franta ležel v posteli a dělal, že spí.

Přitáhl jsem si deku ke krku, aby nebyly vidět stopy útoku. Určitě bych už Frantu nikdy neviděl.

„Všechno v pořádku?”, obrátila se ke mně doktorka Vránová. Ve dveřích stály zřízenci s pendrekem a kazajkou.

Kývnul jsem, že ano. Bál jsem se promluvit. Pak mne napadlo, jestli nedělám chybu. Mohl jsem přece umřít! Ale neměl jsem sílu. Jen jsem zavřel oči. Světlo zhaslo. Dveře se zavřely.

Franta se otočil do místnosti: „Já si pamatuju, co se stalo.”

„Jo?”, zasípal jsem. Nepoznával jsem svůj hlas.

„Nejsi hajzl. Tak ti to povím. Třeba máš pravdu, že se mi uleví. Kdyby nepřišli, tak jsem tě zabil.”

„Jo. Málem. Nebojím se smrti.”

„Kecáš.”

„Nechci umřít, ale když umřu, tak už mi to bude jedno.”

„To je fakt.”, zasmál se, „Mě je všechno taky fuk. Takže ti to povím.”

Na okně se objevil pavouk a klesal dolů jako artista po laně

” Máma stála u plotny a táta jí praštil po hlavě…Svezla se k nohám sporáku a já hrozně ječel. Asi jsem ještě měl plíny. Protože jsem se podělal, ale na podlaze nic nebylo. Lezl jsem k mámě, abych jí chránil”

Bylo ticho, že bylo slyšet, jak pavoukovi nohy drhnou lano. Smutek a splín. Představil jsem si, jak se František vrhnul k mámě a jak jí objímá.

Opatrně jsem se zeptal: „ On jí zabil?!”

„Ne. To ne!”, zakřičel Franta.

Asi to přehnal, protože vešel zřízenec. Oslnilo nás stropní světlo.

Rozhlédl se po pokoji. Franta dělal , že spí. Ztuhnul stejně, jako když pozoruje pavouky.

Zřízenec vyčkával.

Zdvihnul jsem hlavu a kouknul po něm.

„Nic se neděje.”, řekl jsem konejšivě, „ Franta vzpomíná. Má to od doktorky za domácí úkol.”

„Už je po večerce, tak držte huby.”, řekl zřízenec. Zaslechl jsem, jak na něj někdo ze zadu syčí. Asi doktorka. Mávnul rukou, jako že nesouhlasí, ale poslechnul a zavřel.

Nadzdvihnul jsem hlavu a poslouchal. Všude v ústavu bylo ticho. Zamřížované okno odhalovalo černé stromy v parku. Po oknu se spouštěl pavouk (už po několikáté) a trochu se lesknul. Tím se prozradil. Kroky zřízence zmlkly.

„Franto?”, zeptal jsem se tiše.

„Máma tam ležela a otec měl oči jako drak. Velký drak a z pusy mu šlehal oheň! Ale možná, že to byl jenom odraz z kamen.” Franta mumlal, že jsem mu skoro nerozuměl.

„Lezl jsem k mámě po čtyřech. Máma měla na hlavě krev a ta byla lepkavá. Přilepila se mi k ní ruka. Otec mne odstrčil a cloumal s mámou. Já myslel, že jí zase ubližuje, tak jsem křičel, co jsem mohl. A on mne zmlátil.”

„Přece si to nemůžeš pamatovat.! Malý děti si nic nepamatují.”, řekl jsem nejistě, „Vymyslel sis to.”

Franta se vzepjal jako leopard a skokem byl na mě. V očích se mu odrážel pavouk z okna. Než jsem stačil pochopit co se děje, mačkaly jeho ruce můj krk. Vykřikl jsem, ale asi to byl jenom slabý chrapot.

Zavřel jsem oči a smířil se. Frantovo ruce povolily.

Snažil jsem se popadnout dech. Když se mi podařilo otevřít oči, stál zády ke mně a strnule pozoroval pavouka. Pavouk přistál na parapetu a zmizel ve tmě.

„Franto?”, řekl jsem chraplavě.

Franta se zhroutil a kleknul na kolena. Hlavu zabořil do postele. Vzlykal.

„Franto. Já už ti to věřím.”, řekl jsem smířlivě. V hlavě se mi honily myšlenky na mé dětství a míchaly se s krví vojáka za vsí a s krví Frantovo mámy. Nade vším vlály rudé vlajky a na nich zářily srpy a kladiva. Je těžké smířit se s nespravedlností. S bezmocností. Voda začala zase smrdět.

Ohmatal jsem si krk a zkusil protáhnout tělo. Franta už měl normální oči.

„Nikdy jsem už tátu ani mámu neviděl…Bydlel jsem s bábou.”. Franta mluvil suše a stručně jako vyšetřující soudce.

„Myslíš, že jí zabil?”, zeptal jsem se znovu.

„Nevím…Bába byla vzteklá. Nic se jí nelíbilo. Mlátila mne, až jsem byl od krve.Já vidím jen samou krev…Celej život jenom krev. Zabil jsem psa…nepřejel jsem ho na kole. Já kolo neměl. Praštil jsem ho kamenem…Jenom kvíknul a bylo po něm. Pak jsem mu …”Franta se odmlčel

„Co jsi pak…?”, zeptal jsem se.

„To není důležitý a je to k zblití. Samá krev.”odseknul Franta „Všechno je to hnusný. Já nevím , proč doktorka chce , abych vzpomínal…Mne to nepomáhá. Je mi hůř.. A ten esenbák si za to mohl sám…”

Pak bylo chvíli ticho. Franta najednou začal křičet, jako když ho lámou v kole. Postel se před ním rozpadla, jako kdyby jí někdo vyhodil granátem do vzduchu. Pak se vrhnul do okna. Sklo se rozbilo a on se snažil skrz mříže vytáhnout do místnosti hrábě. Zdálo se, že bude masakr, který už určitě nepřežiji. Připravil jsem se na nejhorší. Bylo by dobře, kdyby sem přišli zřízenci. Jenomže oni chodí, když nemají. Když jsou potřeba, nejsou tady. Hrábě už se soukaly skrz okno.

Rozsvítilo se světlo a objevili se dva chlapi. Za nimi byla doktorka.

„Je mu hůř.”, mumlal jsem, „Je mu blbě.” Andělíčka jsem měl rozhaleného a na mém krku bylo vidět stopy po Frantových rukou.

Doktorce se zúžily zorničky. Pak jenom ukázala prstem. Zřízenci byli čtyři a obklíčili Frantu jako loupežníci. Jestli hrábě vytáhne, bude masakr. Nepovedlo se. Zasekly se. Až mi to začalo být líto, jak ho zmlátili. Pak dostal kazajku a byl fuč. Myslím, že už nic nevnímal. Jenom mumlal: „Samá krev. Jenom samá krev.” Jeden ze zřízenců zašlápnul pavouka. Lupnul jako balónek.

Zůstali jsme s doktorkou sami. Sedla si na židli.

„Tak povídejte.”, pobídla mne. Byla nevyspalá. Měla kruhy pod očima. Ruce jí klesly do klína.

Řekl jsem jí, co Franta vyprávěl.

Na konci se smutně podívala na Frantovu postel.

„Otec zabil jeho mámu a pak se oběsil. Myslím, že viděl i to. Ale ještě si nevzpomněl.”, podívala se na mne, „Potřebujete nějakou pomoc, Jirko?”

„Je nebezpečný?!”, zeptal jsem se.

„Zabil policistu. Ale říká, že polda ho napadnul první. Možná ho z toho dostaneme. Jenže pak stejně půjde do vězení.”

„Chtěl bych už taky pryč.”, řekl jsem.

„Už je to možné. Jen bych ráda, kdybyste dodělal sochu.”

Socha

Vymodelovat bustu zakladatele ústavu, není problém. Jde jenom o to, aby se podobal fotce. Jenže já chtěl víc. Chtěl jsem, aby mu z očí bylo vidět, že chápe chudáky s porouchaným mozkem. Že ústav není jenom čistírna mozků. Že to není myčka na vypláchnutí hnusu. Mohl jsem ho odbýt podle fotografie. Všichni to očekávali.

Do hlavy mi vnikly vzpomínky, jak jsem před lety kopal hroby. Brigáda na Olšanských hřbitovech. Ruce si najednou vzpomněly na hlínu z hrobů.

Dělat hrobníka znamená jít proti životu. Naproti smrti. Černý mnich a černá duše. Kopat hrob je rozjímání s krumpáčem.

Hlava zakladatele ústavu byla hotová. Podoba podle fotografie. Líce, nadočnice, oči, rty. V očích otázka, rty s vědoucím úsměvem inteligentního lékaře.

„Jak je na tom Franta?”, napadlo mne, „ Probudil se v  bahnu. Táta zabil mámu! Drsný zjištění. Co to asi udělá s mozkem?”

Franta. Hroby. Hlína. Smrt.

Ruce přestaly poslouchat. A pak začaly poslouchat mozek i srdce zároveň. Vybuchly směrem k životu i smrti. K podstatě.

Udělal jsem zakladateli jedno oko veliké a druhé malé. Velké pro srdce, malé pro oficiální diagnózy. Rty na jedné půlce do úsměvu a na druhé v křeči smutku. Pak jsem hlíně odřízl půl lebky. V ráně jsem začal modelovat mozek.

Pak jsem si sedl a čekal. Určitě přijde. Nenechává mne dlouho samotného.

Přišla. Sedla si. Mlčela. Uvařila si kafe a zase si sedla. Čtyři oči přilepené na soše. Ztuhlé jako pavouci.

Byl jsem klidný. Smířený se vším. S pochopením i s porážkou.

Podívala se na mne.

„Snažím se pochopit, proč je takový?”, řekla potichu. Asi dostala strach, že mne nepropustí na svobodu.

„Je to mozek v čistírně”, odvětil jsem vážně.

Udiveně se na mě podívala.

„Váš ústav je prádelna, kde se čistí mozky. Aby byly zase použitelný.”

Rozesmála se. A pak víc. „On vlastně založil čistírnu. A já pořád, proč má každý pacient přidělené číslo.” Smála se, až dostala křeč.

Smáli jsme se oba. Předpovídali jsme reakce nemocniční rady. Tipovali jsme, který z členů komise dostane zlatý citrón. Smáli jsme se a z očí nám tekly slzy.

Smích očistil moji duši, můj mozek i mé srdce a já byl propuštěn.

Kéž by se jednou dokázal zasmát i František.