Můj Kristus se narodil v roce 1968

Jak jsem přišel, odkud jsem vyšel

Úvod:

Revoluce jsou dobré jenom na něco.Revoluce provětrá zatuchlou stodolu. Některé cennosti jsou vyhozeny.Zároveň však odhalí neschopnost uklidit stodolu úplně. Některé staré věci, by se totiž mohly někdy hodit. Nedostatek odvahy a někdy i síly vyčistit stodolu, ukazuje že vyčištění Audiášova chlévuje jenom poučný mýtus. Revoluce je to, jak říkal pan Šimek v divadle Semafor, že sedící v tramvaji pustí sednout stojící. Ale tramvaj jede dál po kolejích dějin. Po euforii přichází realita a realita je předzvěstí zklamání  z reality. Na opravdovou revoluci je lidský život krátký a tak spíše jak revoluce mění dějiny obyčejný vývoj. Asi podobné je to z reformací církve. Když začne být část ovcí nespokojená, hledá travičku na jiných pastvinách. Když spasou trávu mimo hlavní pastvu,vrací se zase ke stádu. Jsou poučeni o Boží milosti. Boží milost je totiž nechává odejít a znovu přicházet, reformovat reformátory, aby se z nových reformátorů stali příště ti, které je nutno reformovat. A právě tenhle zdánlivý koloběh, ono nesmyslné točení se v kruhu, je z jiného pohledu pokrok. On to totiž není kruh, ale spirála. Stejně tak to bylo s mým Kristem.

Když  revoluce1968 chtěla nenápadně změnit československý komunismus na komunismus s lidskou tváří, měl jsem ještěna bradě mléko z jihočeských mlékáren a pusu mastnou odsmažených vajíček z Xaverova. Což přeloženo do srozumitelna znamená, že jsme patřili jako rodina k běžné střední vrstvě, která v tom roce 68 nabírala v Čechách početní převahy. Měli jsme auto značky MB1000, chatu , a panelákový byt. Já, co by ještě dítě,vlastnil kolo značky favorit z Rokycan a brácha dostal k vánocům Esku z Chebu. Obě byla koupená ze známosti , pod pultem, přestože  byla  vyráběná nedaleko od našeho bydliště – v Plzni,  do obchodu se nějak ne a ne dostat za výlohu. Bylo mi čtrnáct a mandarinky a banány jsme jedl i¨jenom o vánocích a na 1.máje. Za to už jsem začínal chápat, že máme v našem státě mnoho věcí výhodně společných. Například, když jsme na chatě potřebovali odvodnit náš vlastní soukromý pozemek, vzali jsme si drenážní trubky z pole, které nám osobně nepatřilo. Taktéž se nám dostalo cihel a jiného materiálu bez peněz, pouze výměnou za jiné služby. Myslím, že právě proto byla revoluce 1968 ohleduplná k zaběhnutému stavu socialistické společnosti. Rudá jenom zrůžověla.

Velkou událostí v naší rodině byl tátův odjezd do ciziny v plyšovém roce 1968. Do nedalekého Rakouska, do města Vídně, o kterém jsem četl pouze v knihách A.Jiráska. Tento před sto lety popisoval, jak mnozí chodívali do Vídně pěšky za prací. A nyní se pradávná historie opakuje. Tátův podnik začal spolupracovat s podnikem v Rakousku a tak jeli ruským autem zn. Volha přes zadrátovanou státní hranici. Vídeň byla za císaře- pána vzdálená co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky, ale za vlády komunismu bylo stejně daleko do Mexika nebo do Vídně. To bylo slávy a otázek, když se po dvou dnech táta vrátil. Dostali jsme jako dárek: první cizí žvýkačky, jež byly rozpláclé do malé ceduličky a perfektně zabalené. Bylo to stejné jako když Američané házeli z letadel tabulky čokolády do nacistického Česka. Byla to tátova první cesta za hranice socialismu a také jeho poslední. O pár měsíců později se na přechody do Rakouska postavili ruští vojáci a ani ruská Volha tam nesměla projet.

Jak to všechno souvisí s mým Kristem? Dobrá, řeknu to stručněji. Táta přivezl z Vídně kartičku.. Bylo na ní napsáno: Vepište svou adresu a Britická biblická společnost Vám zašle ZDARMA Bibli kralickou. To zdarma bylo asi nejpodstatnější. Ale možná že mu křivdím. Byl přece tajným katolíkem, ač vlastnil průkaz strany komunistické. Tak jako on, bylo na tom mnoho Jihočechů. Máma a brácha se zajímali o jiné letáky a reklamy a tak jsem kartičku schoval pro sebe. Myslím, že nikomu by to nevadilo. Spíše jsem se intuitivně bál, že by jí máma roztrhala, abych mne náhodou ( jenom to ne, proboha) na ní nenapsal naší adresu a neposlal jí do Vídně. Intuice mne varovala proto, že jsem se před půl rokem, chtěl ještě s jedním kamarádem přihlásit na náboženství, ale obojí rodiče to striktně zakázali. Po dalším půl roce zase komunistická vláda zakázala školní kroužky náboženství.

A světe obránců státních hranic komunismu, div se! Vy všichni pohraničníci, krčte bezmocně rameny. Pošta za půl roku doručila na mé jméno, na naši plzeňskou adresu Bibli Kralickou. Přes hlavně ruských samopalů, přes bystré oko komunistických špionů. Vyzvednul jsem si jí osobně na poště a pamatuji si, že poštovní úřednice se na mne dívala s podezřením. Netušila, že vzniká nejnádhernější báseň. Báseň, která je jenom pro mne. Báseň, jež hřeje jenom mne a druhé nechává chladným. Má jenom dva čtenáře. Mne a mého Krista. Chceš číst i ty? Prosím, ale nečekej zázrak. Zázrak se nekoná.

Tehdy se narodil můj Kristus.

(píseň mého srdce)

Četl jsem evangelia a chodil jsem jako ve snách. Kristus stál při mne. Živý a skutečný. Každá věta z Písma se promítala do mých snů a fantazie. Mladistvá touha po spravedlivém řádu, ozdobená romány Tolstého a Dostojevského se nafukovala jako balón, který má vzlétnout k nebesům. Kristova slova zněla jako ta největší revoluce. A za ním šly zástupy nás vnitřně rozervaných , nespokojených, toužících, žádoucích, dychtících, žíznících, tesknících, žádajících. „Jak bílá střela letím k neznámému cíli“, psal jsem ve verších mého čtrnáctého roku. Také můj Kristus byl oblečen v bílé roucho a plul pomalu nad zemí. Nerozuměl jsem tomu, co říká, ale byl jsem s ním šťastný. Stále směrem ke mně žehnal křížem, který vytvářel pohybem ruky. Bílá střela ke hvězdám, k oblakům, ke slunci. Bílá střela, jež očistí špinavou realitu školních dní. Rád jsem jezdíval rychle na kole. Nedbal jsem nebezpečí ani pádů. To s mým Kristem jsem se řítil s větrem o závod. O závod s andělskými perutěmi. Věděl jsem, že jsem jeho. Že mu patřím. Že mi nedá zahynouti, ani národu českému. Jak blahoslavená je víra nevinných. Chutná jak lahodné víno plné slunce. Je hebká jako kůže meruněk či broskví. A sladká jako zralá třešeň.

Tehdy se narodil i můj Ďábel.

Otci nastrčil jinou ženu v zaměstnání. Zahodil křestní list i legitimaci strany. Ač nerad, musel zahodit i nás. Mámu, bráchu a mne. Rodové prokletí.Jak chutnáš, ty hořká lásko. Jsi plná jedu a zklamání. Jsi zákeřná jak kocouří dráp. Jak drzé jste vy marné sny. Jak snadno se rozplynete. Jste jak pára nad hrncem brambor. Zdáš se plná krásy a přitom jsi plná hlíny ze smrti. Sny vedou jenom k probuzení. Vlaky jezdí jenom tam, kam musí. Boha pustá romantiko, svázaná rudým výpravčím.

Však přece něco zbylo. Otevřená náruč lesa. Tam se lze utéci. Tam se lze schovat. Jak voňaví jste trampové. Strniska neholených tváří rámují oči plné jisker a svobody. Tam u táborových ohňů jsme se scházeli. Jako slovenští partyzáni. Američtí desperáti. Tam jsme zpívali a vtipkovali. Tam na nás nedosáhla rudá ruka tak snadno. Uprostřed kamarádů, šlo zapomenout na rozvrácenou rodinu, na hádky mámy s tátou, na uhýbající oči pokryteckých učitelů, na nedopovězené věty, na skryté zklamání, na nezodpovězené otázky. A kdesi za Plzní hořely dva ohně. Palach. Zajíc. A Karel Kryl nám křičel do ucha, abychom zavřeli vrátka. A Beatls, z desek co jsme v jediném roce svobody nasbírali a Roling Stones, co řvaly na celý svět, běžte někam s tím svým klamem. Odmítl jsem si stříhat vlasy. Nevěděljsem, že je to znamení víře oddaných nazarejců. Pro nás byly dlouhé vlasy revoluce. Ta naše, soukromá. Rockerská. Ta, co neotevírá vrata do stodol. Co jenom zavírá vrátka našich mozků před nesmyslnou propagandou ruských gerojů. A když je smutno, je tu ještě víno a zpěv. Ženy jsou svolné za každého režimu. A nic už není svaté a nic už neplatí. A bubny víří klokot krve. V bednách reproduktorů chci nalézt svoji smrt. Jak krásné je pohanství. Živé a bez pokrytectví.

Tehdy můj Kristus odešel.

Asi mu bylo smutno, že jsem to ani nezaregistroval. Vrátil se až za deset let.

Bože, stejně jako u mušketýrů. Tři mušketýři po deseti letech. Tři mušketýři po dvaceti letech. Tak dlouhá doba a přece tak krátká. Náhrdelník mládí začal ustupovat rozumu. Opilecká rána byla stále nesmyslnější a hloupější. Ty dívky, které se mnou vydržely až do rána, jsem rychle vypoklonkoval. Chápaly, že se už nemají vracet. A možná ani samy nechtěly. Den za dnem, jako kníže Rohan, den za dnem jsme utráceli svédrahocenné vteřiny. Ale můj Kristus už stál opodál. Nevnucoval se. Trpělivě čekal. Jako Otec na ztraceného syna. Jako rybář na svoji rybu. Jako včely na rozkvetlý háj. Tak dlouhá doba a přece krátká. Je to tak dávno, když přivedlbiskup Vojtěch do Plzně mnichy, aby mu pomohly bojovat se slovanskou anarchií, s pohanským sexem, aby vymýtil nelidské obchodování Slovanských velmožů s otroky,aby menšili spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Aby bitky a pitky získaly rozměr radosti. Jak krátká doba vesmírného jednoho tisíce let a přece nám pradávná. Nic se nezměnilo. Tisíc let sem. Tisíc let tam. Pohanství bují za všech řádů a režimů. A Kristus každého z nás trpělivě čeká opodál. Tady neplatí jeden za všechny a všichni za jednoho. Tady platí jenom rozhodnutí Aramisovo. Rozhodnutí jedince. Jedno srdce, jeden Kristus.

Do cesty postavil se chrám.

Kněz v ošoupaných kalhotách a sáčku bez kravaty. S taškou z níž čouhá termoska. Kněz, co na tváři má krůpěj potu z rychlé chůze. A stařenka, co se mu klaní v ústrety. Pane faráři, já jsem už kliky naleštila a efod je vyžehlen. A pan farář rukou mává. Samozřejmosti úsluhy a nebo na pozdrav? Spěchu není nikdy dost. A Boží království je tak veliké. Chtěl jsem jenom poradit, však on,že nyní není čas. U zpovědnice zástup žen. Na čele krůpěj potu. A Boží království je tak rozlehlé. To bylo v chrámu na Národní třídě. Však ještě jeden mnohem výš. Ten co korunuje krále. Avšak ouha, ač plný kněží, ty ruku v ruce, vytlačují turisty. Konat se bude mše. Já jenom, že poradit bych chtěl, kde jej najdu. Krista. Jak číst v mém Písmu svatém. Je to bible z Kralic. Však mládí kněžské má plné ruce práce. S turisty jsem byl vyhnán i já. Dveře chrámu se zabouchly. A chrám stál mému Kristu v cestě. Nebo že by kamarád ďábel? Možná je mu líto krásných časů. Pohanství je kouzelné svojí upřímností bez zábran. Nehledej talár, ani chrám. Buď sebou sám.

Však v tom to právě vězí. Buď sebou sám. Samota s cizí ženou v cizím pokoji. Neuspokojí. Neuklidní chvění. Samota s tlupou pánů, co končí zpěv až k ránu. Hrdlo vyschlé množstvím moku nezpívá, jen řve. Jako lev co ukládá se k spánku. Do cesty postavil se chrám. Z kamenů co jsem sám vytesal. Opodál stojí oba. Kristus i Ďábel. Moji kamarádi.

Dodnes nevím, čí to byl hlas.

Mládenče, mohu vám nějak pomoci? U chrámu stál muž. Neměl čertovo kopýtko, ani mysliveckou halenku, ale mohl to být čert. Neměl svatozář, ale mohl to být anděl. Dodnes nevím, čí to byl hlas. V chrámu mělo by se hlásat slovo Boží, avšak dnes je zamčeno. Byl jsem to já, kdo přitakal a nebokdosi kývl mojí hlavou? Když každý vyřkne slovo, vzniká řeč. Když větyrozvinou svůj kouzelný kobereček, přenesou vás do cizí země. Do země cizího člověka. Ač jindy daleká, nyní blízká zdá se. A když věty souzní srdci, tak známá slova uklidní jako zpěv fontány. Denně stojíme na křižovatce. Denně někam zahneme. A nová situace vytvoří novou křižovatku. Zahýbáme, vracíme se, pleteme se, znovu zahýbáme, kráčíme a stále není konce. Snad ,že jsme bez cíle? Nepočítám-li to, co dělá skoro každý, když pláče nebo roní radost nad výplatním účtem, pak někdy přenesou nás cizí slova do našich snů a plní naše přání. Ten kdosi, řekl: i já mám doma Písmo. Však číst jej nelze bez umění. A právě o to jde, zvolal jsem a zdvihl prapor touhy. Poznání je mým přáním. Přijal jsem nabídku vykladače Písma.

Dnes zdá se divné, že tak snadno kdosi uvěří.

Lopatami nabíráme z haldy informaci. Stačí klik a klik. A už víš co je sekta, co je církev, co je reformace a kdo je Bůh a kdo jeKristus. Hlava plná vědomostí se nadýmá až k prasknutí. Ale co srdce? K srdci je cesta dlouhá. Skrze tisíc přikázání jež stojí v cestě, jež tě matou, jež svítí mimo cestu, jež jsou více tmou nežli světlem, dorazíš až ke slovu lásky. Miluj. To je hlavní a jediné. Jako špendlík v kupce sena. Miluj Boha a miluj bližního. Jenže nyní jsme na počátku a cesta k cíli je daleká. O lísce jen mluvíme. Zkoumáme jí. Rozebíráme. Nevěděl jsem , že řekové mají tolik slov pro lásku. Ale ta naše, ta evangelizační, ta je ta pravá.Mnoho slov, jež mají různý význam. Mnoho vět, jež každý slyší jinak. Mnoho příběhů, jež každý známe z jiného úhlu pohledu. Jaký nesmysl. Jaká disharmonie. Samý paradox. Není to krásné, když trubky hlas zní jasně? Není to velké umění, když orchestr hraje jako jeden muž? A všichni, a já s nimi, jsme vzdychali nad úžasným věděním. Nad symfonií sebejistoty. Nad běžícím pásem spalovny, jež třídí odpad. Co se nehodí se spálí, co se hodí, se přetvoří. A všichni ti hloupí pohané, co celá staletí nechápali vůbec nic, všichni ti pomýlení rádoby křesťané, všichni jenom zírají. Ano, je to tak. To je náš proglas: My jsme ten pravý Boží lid. U nás zakotvila loď jménem Pravda. Z deseti významů jednoho slova, je třeba vybrat ten pravý. Zasadit jej jako drahokam do koruny našeho systému. Ostatní, že vybrali jiný význam? Těm nenaslouchej. Nejlépe bude, když budeš číst jenom naše knihy a naše odborné časopisy. Nečti nic od těch druhých. My to přečteme za tebe. My sami ti vybereme to důležité. Cože říkají, že jsme sekta? To oni jsou. Oni se oddělili od pravého poznání. Jen si všimni, co nadělali chyb. Mluví o lásce, ale kdo z nich ti nabídnul přesné poznání Písma? Do cesty ti postavili chrám. U nás stačí, když budeš poslušný. Držet krok a stát v jedné řadě. Copak je to tak těžké pochopit? Copak je možné žít v neustálé nejistotě? Copak by sis přál pochybnou svobodu? Za hranicemi naší církve je jenom smrt.

Dodnes nevím, čí to byl hlas.

Však Kristus i Satan stáli opodál. Trpěliví strážci cestnebyli oni, nýbrž člověk. Všude po dvou a nikdy sám. Všude kontrola a nikdy zmetky. A co říkáš, máš už od nás napsáno. A co si myslíš, je-li to vůbec možné, že bys byl tak nezralý, co si myslíš jinak, no dobrá, nikdo nejsme dokonalý, co si myslíš, nechej si pro sebe. Běda těm, co se stanou kamenem klopýtání. Běda těm, co ubližují našim maličkým. Našim maličkým dělníkům. Naši dělníci nepotřebují stávkovat. Mají všechno, co potřebují. Naši dělníci nereptají, mají mnoho důvodů se radovat. Vždyť spolupracují s námi. S námi spolupracovat je čest. Jít s námi rameno vedle ramena, je radost z útvaru, je radost ze šiku, je radost nebýt sám, je radost být pomáhán. Slovo Boží, skrze nás a nikdy jinak až na věky, tak to říkával náš velitel.

Zachtělo se mi být zas sám.

Možná, že někde v lese jsouzarostlí trampové, partyzáni s neoholenou tváří a s jiskrou v oku. Možná, že v hospodách sedí dobří lidé. Možná, že láska je větší jak rozum. Možná, že říci co si myslím, je slast a ne hřích. Možná, že myslet v paradoxech je vědecké víc nežli v přesných poučkách. Možná, že jít na pivo a mít rád je víc, nežli se falešně kát. A kolem mnoho milých lidí. Každý se svou nejistotou. Každý s uzlíčkem radostí a s kapsou plnou smutku. Oáza světa. Báseň vteřiny zapomnění. Nic nežli cesta k umenšení. Nikdo není větší nežli druhý. Pro všechny velikosti máme rakev. Do prachu zpět. Jsme každý sám uprostřed lidí.Zdravíme se, líbáme se, ale každý sám, pak odcházíme. Jediný přítel opodál. Můj Kristus. Sám se svící v ruce. Trpělivý jako sluha Saturninův. Plný lásky a pokory. On ví. Ne my lidé. On miluje, ne my lidé. Být s ním sám, když svíčky plamen mihotá se. Dát mu sebe, dát mu myšlenky a svůj cit. Praho stověžatá. Na každém rohu, kamenné schody ke kamennému Kristu. Ten můj je živý a stojí opodál. Proč lidé postavili tolik chrámů? Proč každá víska má kapli a muka na polích? Proč tolik práce, kvůli kameni? Zvěčnit si Krista, když už blízko není? Chybí mi význam, chybí vysvětlení. Jsem na počátku před chrámem, kde jsem kdysi stál. Třicet let jsem nevzal za kliku u dveří. Třicet let na mne nedýchlo ticho, třicet let jsem nevstoupil do hrobky dějin kamenného Krista. Rozhlížím se, zda ke mně nepřistoupí zas nějaký člověk s jasným poselstvím. Vědoucí. Všeho znalý. Mrtvý je chrám i nádvoří. Jen Kristus a satan stojí opodál. Snad nebaví se spolu? Snad nevedou při? Když zahlédli, že se dívám, odstoupili od sebe. A satan, ten se usmívá. Je profesionál. Prosím, říká a ukazuje na vrata chrámu.

Nu dobrá Satane. Kde je tvé doupě? Bydlíš v chrámech rukou lidskou udělaných? Usmál se nebo ušklíbnul? Radoval se rudý brach a nebo vztekle ušklíbnul? Do chrámu však se mnou nešel.

V chrámu sedí lidé a podávají si ruce, jen na znamení společenství. Jinak se neznají? Pokoj vám. Pokoj tobě. Jakési hluboké ticho, přerušené šumotem pantofle. Stařeček na poslední chvíli. Provinile se usmál. Už nestíhá. A roucha bělostná i barevná, karneval promyšlený. A všichni vstávají a všichni sedají. Já vždy o chvilku později. A rukama dělají, co můj Kristus v mládí na mne dělal. Kříž a dým a velké Písmo nad hlavou. Dobrá , dobrá, snad jednou porozumím. Rozum zůstává stát. V tom hlas, jak kdysi. Kristus stojí opodál a Satana nevidět. Jenom jeden rozum a dvě srdce. Toho si žádej u Otce. Ten hlas, ještě jednou, abych nezapomněl Jenom jeden rozum ale dvě srdce. Zas jako ve snách. Zas jako ve čtrnácti. Čtu evangelia a už tam nejsou vytečkovaná místa, která číst nemám. Čtu evangelia a vykládám si je srdcem jako dřív. Rozumu bylo příliš mnoho. Slovníků plná knihovna, ale srdce hladovělo. Písmo je pro tebe. A jiné, ač stejnými slovy zase pro tebe. Každý máme svoje Písmo pro svoji duši. Každý máme svého Krista pro své srdce. A přece je jeden pro nás pro všechny. Je spolu s Otce a s Duchem, jsou společenstvím pro každého z nás. A my spolu, ač každý sám, jsme jeho tělo. Jsme v něm a on v nás.

Z chrámu jako ve snách. A Kristus pluje opodál. Ten můj Kristus, takový jakého jsem znal. Pro slzy nevidím. Celý svět bych objal. Miluji už zase. A doma čtu, co pohanům napsal Metoděj:

„Slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo od Boha, slovo jež krmí lidské duše, slovo jež sílí srdce i rozum, slovo, jež vede k poznání Boha.“ Proglas Metodějův mnou však jinak chápaný. Mluví o rozumu, však k srdci směřuje. Srdce a duše sycená se silou rozumu, blahoslaví pána. Jenom rozum sám, je jak chladný kámen, jak slovo které nemluví.

Solo Scriptura, jedině Písmo.Heslo, jež všude bývalo vyvěšeno. Však stejně jako rudá naděje, mýlila se věta o Písmu. Jenom když se lana sváží dohromady, jsou delší, jenom když svážeme se s předky, s historií, jedině když bez revolucí pokorně přijmeme dějiny, jedině pak pochopíme, s očima čistýma, omytýma živou vodou, slovo Boží. Bůh promlouvá tichem. Hvězdami na nebi. Konipáskem na louce. Bůh mluví ztrápenou tváří i jásotem dítěte. Zákon slova je jenom vychovatelem, nežli přijde rodič sám. Chůva může mluvit krásně, však matčin hlas je balzám srdce. Chvála tobě Pane za všechna slova vyřčenái za těch pár slov zapsaných. Chvála za tvoji trpělivost.

Letím jako pták. Letím, abych se vrátil, odkud jsem vyšel. Však na tom místě budu už jiný. Stojím tam , kde jsem stál a v ruce tutéž knihu. Stejně stránek i stejně písmen. Přece je však úplně jiná. Stojím, kde jsem stál, vracím se, odkud jsem vyšel a přece neuběhla ani vteřina v Božích očí. Jeho pohled viděl celou dobu začátek i konec zároveň. Stojím, kde jsem stál a přece víc miluji a přece mé srdce hoří.

Kéž jsi stále Bože se mnou a kéž já smím být s tebou.

(konec básně)

Závěr:

Po třiceti letech rozebírání Písem na maličká písmenka v jedné skupině lidí sloučených do sekty, jsem se vrátil, odkud jsem vyšel. Mluvím o sobě, ne o jiných. Moji předci žili svojí víru v Jižních Čechách. Nikdy se nedopustili toho, že by rozebrali celou Bibli na slovíčka, nikdy se neodvážili vybírat si z různých významů jednoho slova, ten jejich význam. Vychovali své děti, obětovali Bohu svá Vyznání Víry a Modlitbu, udělali tisíce křížků svěcenou vodou. Poctivě pracovali a někteří už v tichosti zemřeli. Neřešili dějiny, historii, pravdu, spravedlnost, neřešili život. Oni ho prostě a jednoduše žili. Jsem rád, že jsem na to už (snad ) také přišel.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zefýr a jeho autorem je Lubos. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *