Z cyklu zamýšlení
Když jsem vyjel, byl můj vlak dlouhý, že ani v zatáčce neviděl jsem konec. Nezáleželo mi na nějakém vagónu. Nechával jsem je na nádražích, na mezi, na slepých kolejích, na ranžíru, v depu, v továrnách po okolí, něco jsem prodal, něco rozdal.Dneska se výpravčí smějí, když ohlásí můj vlak. S černým vagónkem svištím si to po kolejích na rezatou trať.Však ještě jednou objedu si svět a pozdravím své děti. A obzvláště jeden vůz mám rád. Stojí na slepé koleji u zahrad. A roje včel mají v něm své domy. V uličce mezi sedadly chodí včelař bez síťky a bez kouře. Vypráví jím o královnách jejich rodu. A morech co dědy hubily. A přece jejich vnučky dál se s květy líbají.Jiný vagón slouží jako šatna. Spí v ní Varga, muž snědé národnosti,co spokojeně říkává : Já bych za nic neměnil, z oken vidím do polí. A když vagón přetáhnou k řece , rovnou z okna, lovím ryby. Vyřadil jsem starý vagón kamarádovi na zahradu. Má nejoriginálnější chatu v osadě. Když otevírá jeho posuvná vrata , volá šerif do ostatních chat: Na první kolej přijel vlak z Nemanic a sousedé zpět volají: ať si šerife namaže ty rezatý koleje.Dělá rámus! Můj nejstarší vagón je v muzeu. Sloužil k převozu dřeva. Má nablýskaná madla a barevná písmenka na boku. O péra natřená lesklou černou barvou a nárazníky s bílou mašlí. A děti u něj sní své sny o přemožených obrech. Můj vlak je už krátký. Nevadí. Po širém kraji mám pomníčky u kterých se lidé radují. Tak zahoukám naposledy a zvedejte semafor.