Nikodém

(Ze sbírky Zefýr )

Sanhedrin

Jako pevnost je židovská rada. Jako bezpečné město s lázněmi a odvodem splašků. Jako město s vodovodem. Jistota. Řád.

Máš otázku? V radě získáš odpověď. Máš problém? Rada je moudrý tým. Více hlav, více rozumu.

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten měl otázku. Ptal se: „Co je víc? Rozum nebo srdce?”

K tomu se vyjádřil mladý člen rady, syn představeného: „Na nesmyslné otázky nemůže dát rada smysluplnou odpověď.” Dělal si tak prostor pro snazší život. Přece nebude rada zasedat pokaždé, když se někdo zeptá.

Jenže Nikodém na otázce trval. Rozčiloval tím mnohé. Mladí mávali rukama, že mají jiné starosti. Nakonec se rada shodla na jednoduché poučce: „Aby byl člověk dokonalý, potřebuje dva díly rozumu a jeden díl srdce.”

Tak rozhodli do budoucnosti. Vyrobili síto s přesným rozměrem ok. Dvakrát rozum násobeno jedním srdcem. Co nepůjde vysvětlit logikou, bude zavrženo. Co nepůjde srovnat s pravidlem, bude zahozeno. Rozum má přednost před srdcem.

Když se na scéně objevil Ježíš, pravidlo ukázalo jasně, že je přestupník. Uzdravil sice nemocného, srdce se radovalo. Jenže mozek se vztekal. Uzdravil ho totiž v sobotu. V sobotu je zakázáno pracovat. V sobotu je zakázáno činit cokoliv je v rozporu s pravidly. Kdo porušuje pravidla farizeů je rozvraceč pořádku. Je narušitel bezpečí.

Nikodém myslel jinak. Jeho úmyslem bylo prosadit dvakrát srdce a jenom jedenkrát rozum. Prosadit milosrdenství, milost, shovívavost, dobrotu, lásku, pokoj před pouhou spravedlností.

 

Překvapení

Ježíš mu ležel v hlavě. Ježíš byl samorost. Sebevědomý mladý muž, který zářil inteligencí a přesto se zdálo, že každého miluje. Chytrost spojená s dobrotou? Vzácný úkaz. Chytrost se většinou spojuje se lstivostí, chamtivostí. Ne s dobrotou. Používat rozum ve jménu dobra? Nepamatuje takového světce. Ani Jan co křtil nebyl takovým příkladem srdce. Burácel, káral, napomínal, varoval. Křtil pro záchranu, ne kvůli pokoji.

„Já vás křtím vodou. Ten co přijde po mně vás bude křtít ohněm.”

Jan ukazoval na Ježíše. Jenže někteří říkají, že Janova ruka klesá. Prst se blíží k zemi. Není si prý jistý. Čekal generála, co velí ohni. Čekal sílu. Nečekal Krista s velkým srdcem, se slabostí pro chudé a nemocné. Čekal proroka s Mojžíšovou holí. Mesiáš, je-li to ten pravý, je překvapením. Bourá zažité cesty. Podivná okolnost. Nikodém se snažil se prosadit milosrdenství hlasováním o zákonu v Sanhedrinu a prohrál. Ježíš, obyčejný tesař, si nevšímal velkých mužů, kteří ovlivňují život. Šel k chudým lidem a konal milosrdenství. Jakou mocí to činí? Nepotřebuje vládce, nepotřebuje podporu peněz a vliv mocných? Jakou silou to činí, že za ním jdou zástupy?

 

V noci

Plný tajemství je Jeruzalém v noci. Čekající náruč. Stíny domů na stráních obalují schodiště. Fíkovníky s kamenným listím. Jako když táhnul egyptským městem anděl, jako had, se plazí duch kolem spících očí. Sbírá sny o záchraně, sny o lepším životě, sny o spravedlnosti a spáse. Nasbírá však málo fantazie. Jen skromná ošatka s ideály.

Nikodém zahalen pláštěm, míjí starobylá místa a občas zahlédne hrad a chrám mezi zdmi. Potají před vlastními. Se strachem z bratrů. Tam to dopracoval židovský systém. Rozum, logika, analýza. Zákon, pravidla, kontrola. Kde je mystika ohnivého sloupu? Kde je očekávání Abrahámovo? Kde je víra beze slov a důkazů? Na každou otázku má Sanhedrin odpověď. Už nikdy neřekne: nevíme.

Sluhové jej následovali mlčky a tupě. Raději by spali. Raději by měli břicha naplněná potravou a dobrým vínem. Synové člověka.

Zastavili před vraty domu Josefa z Arimatie. Málokdo si všimnul, že jeho hostinec má hosty jen jednoho druhu. Reservovaný hostinec pro Ježíšovy učedníky s jejich mistrem. Nikodém má své informátory.

Tlukot na vrata byl dutý jako zvuk syrského bubnu. Do pootevřených dveří sluha šeptnul: „ Řekni pánovi, že za rabim přišel Nikodém.” Závora znovu zapadla. Pleskot bosých nohou po kamenech. Pak více nohou, jako potlesk na uvítanou. Závora se zvedla. Nikodém poznal mladíky, kteří chodí po boku Ježíšově. V horním okně se mihnul Josef z Arimatie. Nebylo by dobré, aby se nyní potkali před očima lidí. Nikodém vešel do atria.

Ježíš ležel na lehátku a pozval jej rukou ke stolu. Jakési ženy přinesly víno a fíky a zase zmizely. Jedna z nich otřela Nikodémovi nohy, aby si mohl lehnout. Sluha zapálil ještě jednu lampu. Závěsy zplihly do otvorů. Pohyby se zastavily.

Nikodém se s úctou uklonil. Ježíš ho zarazil a nabídl víno. Mlčení mluvilo svým tichem. Mlčení přivolávalo Božího ducha. Lákalo k odhalení tajemství. Mlčení bylo modlitbou.

„Sanhedrin se usadil na trůn a nesnáší novinky a nejistotu. Trápí mne to,” řekl Nikodém.

„Učitelé rádi učí druhé a neradi učí sami sebe,” usmál se Ježíš.

“Jsme jen soudci podle zákona, který nám donesl Mojžíš. Nemůžeme učit víc, než jenom to, co je napsáno? Ty jsi učitel, který přišel od Boha. Neřídíš se jen psaným zákonem, ale také tím, co říká Bůh. Jak se můžeme spojit s Bohem, jako to umíš ty?”

Ježíš mu odpověděl: “Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.”

Nikodém mu řekl: “Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.”

Ježíš odpověděl: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.”

Nikodém se ho otázal: “Bojím se pochybností, bojím se, že vítr si fouká kam chce. Jak se to může stát, abych ztratil sebejistotu Sanhedrinu a získal jistotu Ducha Božího?”

Ježíš mu řekl: “Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?

„Modlím se o Ducha a ostatní mne napomínají, že stačí Zákon, který je z Ducha. Nechtějí, abych pátral po něčem dalším. Zapomněli jsme, jak to dělal Mojžíš, Áron, Miriam. Jak mohu dokázat, že jsi skutečně od Boha, kromě zázraků, jež o tom svědčí? Hájím-li zázraky, odpovídá mi velekněz, že je činíš pomocí démonů.”

„Učím jen o tom, co znám ze Zákona, a svědčím o tom, co jsem viděli činit Ducha, ale vy moje svědectví nepřijímáte. Měli byste přece rozeznat, že právě o mně mluvil Mojžíš.”

„Nevíme jak uchopit alespoň cíp tvého chápání. Boříš všechno, co Sanhedrin pracně vybudoval, za mnoho staletí. Rozpitvali jsme každé slovo a znovu je poskládali. Sanhedrin nevěří, že jsi ten, který má přijít.”

Jestliže nevěříte, když jsem vám v chrámu mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?”

„Nauč mne mluvit s Bohem.”

„Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Uvěříš-li ve mne, uvěříš Bohu.”

„Mám uvěřit, tak jako uvěřil Abrahám? Bez psaného slova? Mám být silný, jako naši otcové, kteří uviděli měděného hada a uvěřili, aniž si jej osahali, aniž jej prozkoumali, zda není falešný či dokonce egyptský? Budeš mi znamením? Proč právě ty?!”

„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.”

„Mám uvěřit, že jsi Syn Boží? Mám tě přijmout za našeho soudce? Jsi vyšší než náš velekněz?”

„ Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.”

„Moje myšlení je jenom lidské! Jsem jen ubohý člověk. Ty jsi Syn Boží. Když jsem s tebou, věřím. Ale až odejdu, znovu budu pochybovat. Znovu se budu bát. Neumím v jednom dni zbořit chrám psaného Slova a nahradit ho chrámem Ducha. Srdce volá: Sláva Bohu na výsostech, rozum však dusí mé srdce. Volá a hned zmlkne.”

„Nepřijal bych tě pozdě v noci, kdybych nevěděl, že hájíš srdce proti rozumu. Srdce bez zákona je zrádné, ale srdce v hranicích zákona je schopné pravé lásky. Nesvazujte dál zákon okovy. Svazujete tím svá srdce. Lidské řetězy vedou ke zkáze lásky. Rozvažte svá srdce zákonu Božímua nechte druhé žít. Propusťte lásku z vězení k lidem. Jinak zemře steskem po Bohu. Nepřišel jsem zákon zrušit. Přišel jsem jej naplnit Božím Duchem, aby znovu žil v srdcích věrných lidí.”

 

Ve dne

Nikodém stál na střeše svého domu a pozoroval Jeruzalém v ranním oparu. Slunce sotva vykukovalo malým čepečkem. Slunce se rodí znovu každým dnem a umírá večer mečem noci. Slunce je symbolem krátkosti života. Myslel na Ježíšova slova.

Narodit se znovu. Někdo by za to dal celý svůj majetek. Znovu žít. Oddálit smrt o celou jednu generaci. Tak jako praotcové v dávnověku. Jaký to je jenom návod?Narodit se z vody a Ducha! Podivná směs. Záhadný nápoj. Tajemný elixír. Kde získat Ducha? Koupit se nedá. Dar Boží nelze zaplatit!Jako slunce je dar, tak i Duch.

„Celou dobu se snažím Sanhedrin přesvědčit, že duchovní věci nelze soudit rozumem. Že je třeba srdce plné lásky k Bohu, abychom pochopili Boží myšlení a jednání. Bůh je velké srdce vesmíru. Ježíše přišel od Boha a přece jsme jej nepřijali. Proč? Ježíš bojuje bitvu mezi pravidly a svobodou. Mezi mocí norem a géniem tvořivosti. Mezi okovy a svobodou. Paradoxy v Mojžíšově zákoně svědčí o nutnosti přijmout Ducha.”

Nikodém stál na střeše svého domu a pozoroval široký obzor. Začínal chápat život ptáků, kteří nesejí a přece sklízí. Shání potravu a přece je pro ně cennější let nad krajinou. Větší slast je létat, než jíst. Lepší je mít Ducha a zákon, než rozum a zákon. Lepší je zapojit srdce do přemýšlení o Bohu, nežli srdce udusit ze strachu, že by mohlo zradit. Jak by bylo krásné, naučit se přestat kontrolovat Boha lidským rozumem. Milovat Boha je cennější, než o něm jenom sbírat informace. Lidé milují Boha a přitom přece ani nemusí umět číst.

Ze střechy spatřil dva členy Sanhedrinu, jak míří k jeho domu.

„Jsem hlupák,” řekl si Nikodém. „Copak jsem mohl věřit tomu, že lze chodit Jeruzalémem nepozorován? Copak sám nemám informace o všem, co činí druzí? Srdce je zrádné, nemá-li na pomoc rozum.”

Sešel ze střechy a dal připravit ovoce a chléb…

 

Seděli proti sobě. Všichni tři věděli své a věděli, že ti druzí to také ví. Nemuseli nic předstírat a přece dělali, že nic o druhých neví. Vyráběli úsměvy a poklony. Stavěli vtipy jako ochranu proti záludnosti a vychytralosti.

Nikodém se rozhodl předejít vyšetřování: „Přátelé, v noci jsem nemohl spát.”

„Léčil ses s krásnou ženou?” usmáli se ti dva.

„V mém věku je lépe filozofovat, než se bát nejistoty se ženou.”

„Jeden přítel z Antiochie říkal, že člověk nemá zemřít jako hlupák. Stále četl a dumal. Zapomněl, že jeho dům má zchátralé zábradlí. Spadl i s knihou a zabil se. Ale až vstane, bude mít vše co se naučil u sebe.”

„Vyvoláváš spor o vzkříšení?” zeptal se Nikodém.

„Vůbec ne. Jen se ptám, zda nová učení, nepovedou k tomu, že nám zchátrá zábradlí na domě, který jsme vystavěli.”

„Josef z Arimatieje bohatý a moudrý muž. Když hostí ony muže, je to proto, že má rád vše pod kontrolou,” řekl otevřeně Nikodém.

„Co vyučuje ten muž v soukromí?” zeptal se vlivný člen Sanhedrinu, příbuzný Kleofáše. Bylo jasné že se neptá na Josefa z Arimatie, ale na Ježíše.

„To samé, co na veřejnosti. Chce, abychom uvěřili, že skrze něho budeme zachráněni,” odpověděl Nikodém.

„Uvěřil jsi mu?!”

„Mluví přesvědčivě. Ale má to jeden háček.”

Oba muži si očividně oddechli: „Jaký?”

„Je potřeba víra, že je to on. Nemůže to ničím dokázat, kromě toho, že dělá zázraky.”

„Čím zdůvodňuje své poslání?”

„Měděným hadem.”

„Cože? Hadem na poušti?! To je vrchol manipulace. To přece může říci každý. Uvěříte-li ve mne, jako otcové uvěřili v měděného hada! Jak směšné a zároveň drzé! Když to prohlásím já, bude to stejné, jako když to prohlašuje on.”

„Je tu rozdíl,” usmál se Nikodém.

„Cože?!” napětí znovu vzrostlo. Pohledy se setkaly, tak blízko, jako napřažené meče.

„Neumíš proměnit vodu ve víno. A já už žádné nemám. Loňskou sklizeň jsme dopili.”

Chvíli bylo ticho. Jejich mozky hodnotily, jak vážně to Nikodém myslí. Rozhodli se uvěřit, že šlo o vtip a zasmáli se.

„Jsi tedy zchudlý muž. Abys nemusel chodit za odpadlíky, budu milosrdný. Přijď večer do mých sklepů,” řekl příbuzný velekněze. Rozsudek byl vynesen. Jsi omilostněn. Je ti odpuštěno.

Pohlédl na druhého svědka vyšetřování a nasupeně dodal: „Ty jsi samozřejmě zván také, ty vyžírači mých spíží.”

„I kdybys pozval setninu, tak ti neubude,” řekl jizlivě druhý člen vyšetřovací komise.

 

Jeruzalém se už úplně probudil. Hluk kolových vozů, výkřiky trhovců, pískot dětí jej naplnil životem chudých.

Jeruzalém se probudil a byl stejný jako včera. Noc jeho vůdců ho nezměnila. Duch si odnesl jen pár snů o návratu srdce. Psaný zákon je silnější než nejistá tradice úst. Slyšené slovo lze překroutit, přeslechnout. Psané je dané.

Jeruzalém se probudil a dál pochyboval o všem, co neprošlo soudcovským stolcem Sanhedrinu. Vážení muži dostali po ránu svůj díl úcty. Sluhové pochlebovali. Dívky hledaly bohaté ženichy. Milenci si předávali očima své duše a pak se museli vydat za starostmi všedního dne. Vše bylo jako včera. Jeruzalém včera, dnes i zítra. Kdo by uvěřil všem těm povídačkám o konci všeho a všech. Dnešní den má své starosti.

 

Ježíš se modlil na střeše domu Josefa z Arimatie a skrze slzu se celé město blýsklo jako drahokam..

 

Jeruzalém se vlastně vůbec neprobudil…..

 

Jan, který potichu přišel na střechu si nahlas odkašlal, aby na sebe upozornil. Byl překvapen, když spatřil slzy na Ježíšově tváři.

Ježíš ukázal rukou na město: „Jeruzalém, který zabíjíproroky.”

Jan se snažil pochopit, koho tím myslí. Sebe? Jeho?

„Jak rád bych shromáždil děti pokoje. Ale nechtějí to.”

Další slza vyrazila na svoji cestu ze srdce.

Jan vzal Ježíše kolem ramen a Ježíš mu vděčně stisknul ruku: „Došel jsi k pravdě, Jochanane. Bůh jeláska.”