prolog
Bůh stvořil světlo i tmu..Člověku je jednodušeji, když zná jen jednu pravdu, ne dvě, tři… Pravda stačí jedna, ale ne plochá, nýbrž mnoho rozměrná, pravda je totiž plastičtější, nežli se na první pohled zdá. Pokusil jsem se vejít jinými dveřmi do téhož domu.
Povídku jsem napsal po svém odchodu ze sekty SJ.
PASTOR JOSEF
Ve společenství
„V některých obdobích Bůh opustil ty, jež mu sloužili. Když lidé poznali, že jsou opuštění, kajícně žadonili o Boží lásku. A Bůh si velmi cenil změny stavu jejich srdce. Neboť jediné co mu činí radost, je naše láska k němu.” Pastor se posadil.
„Amen”, řekli lidé a začali zpívat píseň. Zněla jako vítr na horách. Klouzala po svazích hlasivek a odrážela se od stěn budovy. Kdo nezpíval nábožné písně s druhými, kdo nevdechoval vůni jednoty slov a tónů a kdo nezažil omamnou ozvěnu společného zpěvu, ten nepochopil sounáležitost.
Lidé se zachumlali do šál a čepic a vyšly z modlitebny. Jejich dech vytvářel prázdné obláčky. Podávali si ruce, ale více mysleli na teplou polévku. Těžké boty podupávaly do sněhu. Je krásné se sejít. Je krásné se rozejít. Nelze být pořád spolu a nelze žít stále osamoceně.
Při jídle
„Uctíváme toho, koho jsme nespatřili, ale žije v nás. Chodíme s Bohem, aniž se ho dotýkáme. Nevidíme jeho oči a nemůžeme číst v jeho mysli. Přesto jej milujeme a on miluje nás.” , řekl po prvních soustech šedovlasý muž. Slova padala do uší mladíka, jenž byl ve společenství poprvé a byl pozván na oběd do jedné z domácností člena staršovstva sboru. Bylo povinností starších mužů věnovat čas mladším. Neznámý host byl hostem od Boha. S neznámým přišel boží Duch. A starší muž byl šťasten, že mohl o Bohu promluvit. Zářil jako starověký Lot.
Mladík byl fascinován. Ještě nevzal do úst. Ještě neválel maso po jazyku. Jen kouř polévky jej omamoval , jako kadidlo v chrámu.
Starý muž pronesl : „Boží zjevení je, jako když naše hory ozáří slunce. Jako když poprvé políbíš dívku.”
Žena u stolu se usmála a děti zbystřily sluch.
Mladý muž pokýval hlavou.
„Bůh je světlo i tma. Slunce i měsíc. Hvězdy i prázdný prostor. Je všechno ve všem. Je vším a přitom není součástí všeho. Je jako první polibek i poslední vydechnutí. Zrození dítěte i smrtelná křeč. Bůh pro někoho je a pro někoho není. Co je u lidí nemožné, je u Boha možné. Lidská mysl zrodí zrůdné věci a Bůh jakoby při nich nebyl. Tím se nenech zmást. Lidské srdce může milovat až za hrob a Bůh u toho také nemusí být.A malé dítě si hraje s koťátkem a Bůh u toho může být. Je tam, kde chce být a není tam, kde být nechce. Takový je Bůh. Někomu je dáno, že u něj Bůh stojí stráž. Někoho Bůh nikdy nepotkal.”
Mladý muž promluvil: „Komu je dáno a komu ne?”
Starý muž zamyšleně jedl polévku. Bylo ticho. Bylo slyšet houkání sovy. Plamen svíčky se komíhal a v kamnech praskalo dříví.
„Každému, kdo chce přijít, je dána voda života. Každý může pít. Ne každý je uzdraven.”
„Stačí chtít?”, zeptal se mladý muž.
„Nevím. Někdy se zdá , že to stačí. Bůh sám dokonává dílo.Jindy lezeš na vysokou horu a nemůžeš jí zdolat. Nikdo neví, co stačí a co ne. Musíš sám zkoušet, co se žádá od tebe. Ale chtít musíš určitě. Kdo neprosí, nic nedostává. Proste a bude vám dáno. Plačte a budete utěšeni. Kvílejte a Bůh vás posílí.”
Děti začaly zlobit. Přísný pohled je uzemnil do podoby strnulých soch. Host do domu je Bůh do domu. Nic není vážnějšího. Nic není důležitějšího. Nic není hodno větším pozornosti.
„Polévka je vynikající.”řekl mladý muž.
Žena byla potěšena.
Starý muž byl zklamán z toho, že se narušila kultovní atmosféra.
Zmlknul. Zhasnul svíci a rozsvítil elektrické světlo. Oheň v kamnech dohoříval.
Děti se nenápadně odplížily do pokoje. Chtěly a musely si hrát. Bůh je pro ně štěstí zůstávat v dětských snech. Láska mámy a tátovy tresty. To je jejich Bůh.
Mladý muž se rozloučil.
„Rádi vás znovu uvidíme.” , řekla žena a starý muž přikývnul.
„Díky.”, odvětil uctivě mladý muž. Nasadil si sluchátka přehrávače hudby do uší a šinul se ulicí. Cítil teplo kamen v mrazivé noci. Představoval si královnu svých snů, jak vchází do síní paláců. Myslel na orla, jak krouží na nebi. Myslel na Boha. Nového Boha. Pochopil, že existuje cesta. Cesta pryč ze světa. V labyrintu světa jsou tajné dveře jinam. Chór zpíval ve sluchátkách chválu životu.Ódu na radost. Mladý muž se radoval ze života. Jmenoval se Robert.
Při sexu
„Vole, myslíš že po mě jede?”
„Jasně . Ta tě žere.”
„Fakt?”
„Musíš o ní bojovat. Když se pokusíš, máš ji dneska na háku.”
Robert se zatvářil nejistě. Na setinku vteřiny zachytil její pohled. Hned uhnula. Rázem měl jistotu. Šel k ní a usmál se na ní. Tiskly se k sobě. Hrála pomalá hudba a on cítil vůni jejích vlasů. Položil jí ruce na obě půlky a jemně je přitiskl k sobě. Zaklonila hlavu. Díval se jí do očí a pak jí začal líbat.Za chvíli měl její jazyk v ústech.
… když prožíval slast byla jako omámená.
… leželi vedle sebe a vše vonělo důvěrou, láskou, líbezností a teplem lidských těl.
….nahými těly začínalo existovat lidstvo.
„Aleno, víš že na počátku byly dva nazí lidé? Adam a Eva?”
„Jóó? A co asi spolu dělali?”
„No jasně, že to samý co my. Ale je v tom rozdíl.”
„Jóo? Prosím tě?!A jakej?”
„Fyzicky v tom rozdíl není. Ale duchovní ano.”
„Hmm. To jako myslíš, že než na sebe vlítli, tak se pomodlili?”
„Neblbni. Já to myslím jinak.”
Sedla si a zapálila si cigaretu: „Tak jóó. Tak povídej, co o tom víš.”
„Bůh je světlo a taky je zároveň tma. Hvězdy i prázdný prostor. Je všechno ve všem a přitom není.”
„Ty si fakt dobrej. Úplná poezie…Ještě něco řekni.”
„Bůh pro někoho je a pro někoho není.”
„No jóó. Tak promiň. Nemusíš se hned naštvat. Já prostě nic nevím. Představuji si kněze, jak obírá holku v zákristii. Jóó a taky umřela ta ženská, co bydlí vedle nás. Měla raka a má tři děti. Takže asi Bůh není, nebo snad je?”
„Pro někoho je a pro někoho není. Musíš ho nejdřív chtít znát. Pak už to je jednoduchý.”
Dlouze natáhla z cigarety a pomalu vypouštěla kouř. Získávala čas.
„Tak jóó. Řeknu ti, co si myslím. Já ho hledat nechci!”
„Myslel jsem si to. Nemáš proto předpoklady.”
„Co si o sobě myslíš! Já nemusím chtít. Proto ještě nejsem hloupá. Prostě těm báchorkám nevěřím.”
„Jenže, to pak na počátku mohly být jen dvě opice a ne dva lidi.”
„Jóó? Jakpak to dělají dvě opice?”
Robert se zasmál.
Pod lampou
Starý muž přidržoval knihu pod lampou. Četl z ní.
„Bůh má přání. Raduje se. Je přítelem. Nemyslí jenom na sebe. Myslí i na nás. Na celou Zemi. Na celý vesmír.”
Starý muž zavřel knihu.
Robert se zeptal: „Co my můžeme Bohu dát?”
„Bůh nic nepotřebuje. Ale má radost z toho , že mu něco chceme dát. Můžeme podporovat jeho plány a cíle. Můžeme dávat druhým lidem a tím budeme dávat jemu.”
„Chtěl bych vědět co mám dát já?”
„Když budeš slyšet Jeho slovo, když budeš číst z Jeho Knihy. Získáš nové hodnoty. Budeš jinak měřit svět a věci v něm..Budeš myslet jako On. Až změníš své myšlení, pak bude mít Bůh radost.”
Robert přikývl :”Myšlení je cesta k Bohu?”
“Myšlení srdce!”, odpověděl starý muž :” Mnoho velmi chytrých lidí, nenašlo Boha. Proč? Protože nespojili sílu myšlení se silou svých pocitů.”
Robert si pokusil představit , jak je možné spojit mozek se srdcem a vytvořit klíč k nebeské bráně. Usmál se.
Starý muž jej dychtivě pozoroval. Čekal, že se Robertovo oči rozsvítí jako lampy na ulicích. Čekal, že poznané tajemství jej obleče svatozáří. Nic se však nestalo. Robert se jen usmál.
Máma a staré zvyky.
„Uvařila jsem ti guláš. S noky.”
Stará žena unaveně usedla za stůl: „Dlouho ses neukázal.”
Robert se zaposlouchal do tikotu hodin. Staré pendlovky připomínaly vteřiny dětství.
„Mami, věříš v Boha?”
„Nikdy jsem nevěřila. … Ale-….Nejsem si jistá. Možná je všechno jinak.”
Pendlovky spustily svůj rituál. Bylo dvanáct.
„Pokolikáté za život už je poledne?”, vzdychla.
„A život má smysl?”, zeptal se Robert.
„Vedeš divný řeči… Ale já vlastně taky… Nejsem už zvyklá na lidi.”
„Ten guláš byl jako za mlada. Super!”
Pendlovky odtikávaly ticho.
„Máš nějakou holku?”
„Jo”
„Máš jí rád?”
„Asi ne.”
„Moc toho nenamluvíš.”
„Nechce se mi. Nemůžu. Mám v hlavě divný otázky.”
„ Chodíš do kostela?”
„Byl jsem párkrát ve společenství…To není kostel. Jenom obyčejná místnost. Stěny bez obrazů. Bez nápovědy. Čtou tam z knihy a pak se baví o tom, co tam četli.”
„Tvůj táta chtěl být knězem. Asi máš jeho geny.”
„On přece stavěl domy.”
„Měl konflikt s farářem.”, žena pokývala hlavou: „Kdyby mu víra zůstala, tak si nenašel jinou ženskou. Zůstal by s námi.”
„Jednou prý bude ráj.” , Robert nadšeně vyprávěl, co je v Knize napsáno: „ Nebude už smrt, ani bolest. Ani pláč. A lidi se budou řídit jenom tím, co je správný.”
„Když jí nemáš rád , tak si dávej pozor , ať se nemusíš ženit.”, řekla máma.
Robert zmlknul.
Pendlovky párkrát zavrzaly.
„Tak já mámo už zase půjdu.”
„Promiň, že jsem se nenadchnula, pro tvoji novou víru…ty se ještě mnohokrát změníš… já už se měnit nebudu.”
„Nechtěl jsem tě měnit. Jenom jsem cítil, že to musím říct.”
Ačkoliv bylo bezvětří, měl pocit, že čelí vichřici. Ačkoliv nebylo horko, měl pocit, že je nesnesitelné vedro. Ačkoliv nebyla zima, chvěl se jakoby nahý v mrazu. Připadal si jako utečenec. Víra nespojuje , ale rozděluje.
Pod lampou
Starý muž mu řekl: „Bůh nepřišel spojit, ale rozdělit. Syna proti matce, dceru proti otci.”
„Říkal jste, že Bůh je Láska?!”, namítal Robert
„Láska k Bohu musí být vyšší, nežli láska k člověku. K jakémukoliv člověku.”, starý muž se rozhorlil. „Teprve silná láska k Bohu naučí člověka milovat lidi.”
Robert řekl posmutněle :„Mám pocit , že nemám rád nikoho a proto hledám lásku u Boha.”
Žena starého muže dala kávu na stůl: „Chápu vaše pocity Roberte. Bůh myslí jinak, než my. Jeho myšlení je vyšší, nežli naše. Má nadhled. Kdo říká , že miluje Boha a nemiluje svého bratra, je lhář. O co více milujete Boha , o to více musíte milovat svou matku, otce, lidi ve společenství. Manželku.”
„Spím s holkou a nemám jí rád. Prostě spolu spíme.”
Starý muž se přísně podíval : „ Skoncujte to s ní. Bůh nedovoluje smilstvo.”
Robert uslyšel ve svém srdci pendlovky. Slyšel smích Aleny.
A taky kluky na diskotéce. Uvolněné, bez zábran, veselé. Bez hranic.
Zvonily zvony. Óda na radost rozezněla chór hlasů. A ta píseň, co osvobozuje srdce od strastí, letěla jako, když startují labutě.
Rozloučil se. Kráčel ulicí a všímal si starých fasád. Každý dům měl jiný kabát. Každý dům skrýval lidské příběhy. S vírou nebo bez víry, se lidé plahočí blátem života. Skrytí za fasádami domů pláčí do peřin. Ulice potemněla. Lampy zabojovaly s tmou. Bylo jedno jaké je století. Bál se bezbřehého vesmíru. Hloupější jsou na tom lépe, než moudří. Moudří si moudrostí přidávají beznaděje. Je jim smutno při zjištění, že ačkoliv usilovali, nic víc nejsou nežli předtím. Šťastnější je ten, kdo si myslí, že ví. Robert nevěděl jak se má rozhodnout.
Alena
Zazvonil na Alenu. Otevřela v podprsence a v kalhotkách. Otevřela jen na škvíru.
Provinile se usmála: „ Nezlob se. Není mi dobře. Nepozvu tě dál.” Poslala mu pusu přes prst ruky a zavřela.
Robertovi se zdálo, že za dveřmi slyší mužský hlas.
Bylo mu to jedno. Rozhodl se.
Ve sboru
„Křtím tě Roberte Havelko ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.
Zpěv bratrů a sester ve společenství se nesl jako hejno holubic za sluncem. Objímali jej.
S každým novým bratrem přichází do společenství mír Boží. Jsi blahoslavený Roberte, za to, že jsi uvěřil.
Starý muž si jej vzal stranou. Ruce přátelsky kolem ramen.
„Můžeš mi říkat Josefe….Rád bych tě seznámil s prací, kterou jako pokřtěný služebník církve smíš zastávat…. Před každým společenstvím vyndáš všechny knihy, obrázky a jiné věci z krabice na stůl. Po společenství je dáš zase do krabice. Jsou tu pro ty, co sem přijdou poprvé. Jako kdysi ty. Nyní ty budeš předávat veslo někomu dalšímu.”
„Ano Josefe.”, řekl s potěšením Robert. Bylo příjemné smět říkat staršímu muži, Josefe. Začal patřit do rodiny.
V Parku
Potkal kluky a Alenu. Seděli na lavičce a na trávě. Nudili se.
„Roberte, jak žiješ?”, zeptali se.
Alena vzala provokativně Mirka kolem pasu a usmála se na Roberta.
„Chodím s Bohem.”
„Kam s ním chodíš?”, zeptala se Alena.
„Všude kde jsem , tam je i on.”
Zasmáli se.
„Vole a smíš sním přijít na dízu?”
„Nebaví ho to tam.”
„A tebe?”
„Bez něj nikam sám nejdu.”
Zasmáli se. Začali vtipkovat.
Dan se zeptal Roberta:
„Jaké to je? Pořád být s ním?”
„Máš nové hranice a jinak myslíš. Jinak vidíš.”
„Jak jinak?”
„Máš jiný smysl života. Sloužíš Mu. Máš úkoly a ty plníš. Máš před sebou cíl. Chceš k němu dojít. Překonáváš překážky. Jako když horolezec dělá horu.”
„Hlídá tě? Vidí tě, ať děláš cokoliv?”, zeptal se Dan.
„Vidí. Ale tebe taky. Jenomže já už s tím počítám. Ty ne. Ty si myslíš , že tě nevidí a nepočítáš s tím, že tě vidí.”
„Je jako policajt?”, zakroutil Dan hlavou.
„Jako hodnej táta. Takovej, co to myslí dobře.”
Dan pokýval hlavou.
„Fakt si se změnil. Tak si to užij.”
„Čágo tago kluci.”, řekl Robert a šel pryč. Na Alenu se ani nepodíval.
Ze světa existuje východ. I když jenom nouzový.
ROBERTOVO MÍSTO
Rozhovor o nebi
“Bratře Josefe?”
“Ano?”
“V Bibli se píše , že apoštol Pavel byl až ve třetím nebi.”, Robert sebral poslední knížky ze stolku do krabice.
Josef zaklapnul sešit se záznamy. Podíval se z okna . Hvězdy na černém nebi zablikaly jako při ohňostroji.
“Asi nemyslel nebe z hvězdami.”, řekl Josef.
“Určitě ne!” , pronesl vědoucně Robert.
Josef se podíval Robertovi do očí. Bylo v nich hluboko. Další vesmír.
“Zdá se, že víš, více jak já.” , usmál se Josef.
“Neuvěříš mi.”
“Možná ano.” Řekl smířlivě Josef , “Uvěřil jsem v Boha, kterého jsem nikdy neviděl. Mohu uvěřit i jiným myšlenkám. Před tebou jsem učil muže, který nikdy o Bohu nepřemýšlel. Smál se mi. Pak jednoho dne uvěřil natolik, že se už nedokázal vrátit zpátky. Prohlásil se za Krista. Odvezli ho do ústavu. ”
Robert byl překvapený. Mlčel.
“Svítily mu oči jako tobě. Neunesl tíhu vesmíru. Dolehla na něj a on nebyl obr.”
“Samozřejmě. Mohu být blázen. Připouštím.” Robert rozhodil rukama , jako bezmocní rozhazují ruce nad povodní.
“Dnes není vhodná chvíle.” , uzavřel Josef rozhovor, “Ale pokud si chtěl naznačit, žes byl, tam, kde byl kdysi Pavel, nemám důvod ti nevěřit.”
Robert vykulil oči.
Josef dodal : “Jednoduše: když tam mohl být Pavel , mohl jsi tam být i ty.”
Kdesi
Robert měl svoje místo u řeky. Byla tam skála. Klid. Šplouchání vody. Skála porostlá keři a stromy a mechem. Muselo se složitě slézat dolů z dlouhé a strmé stráně. Odměnou mu byla samota. Zde se snažil spojit mozek se srdcem. Ovlivnit svého člověka uvnitř sebe sama.
A na osamělém místě se to stalo.
Po vodě řeky přicházel člověk.
Robert zkameněl.
Muž si sedl vedle Roberta a mlčel.
“Umíte chodit po vodě?!” , řekl Robert obdivně.
“I ty to umíš.”
Robert kroutil hlavou.
„Kdysi tu sedával člověk. Také nevěřil. Pak se odhodlal a chodil po vodě.”
Robert nevěřícně hleděl na podivného muže a tajně se štípal do ruky.
„Nemáš vidiny. Existuji a mluvím s tebou.”
„Ale přišel jste po vodě. To dokázal jenom Syn člověka.”
Muž se dlouze zadíval Robertovi do očí a pak přikázal : “Vstaň a choď.”
Robert nevěřícně vstal a pak položil pravou nohu na vodu . Chladila jako led. Postavil se na vodu a užasle zíral na své boty. Po třech krocích od břehu se tázavě otočil a sklouzl do vody.
Muž zmizel. Robert se ponořil a nedosáhl na dno. Zakuckal se.Začal plavat. Oblečení nasáklo vodou a ztěžklo. Celý mokrý a špinavý se dosoukal na skálu. Začal kýchat. Svlékl se dohana a rozvěsil svršky po skále. Přemýšlel, co to měl za halucinaci.
Když se otočil k vodě seděl tam muž znovu.
„Málo víry.”, řekl muž a pousmál se.
Robert si zakryl rukou přirození: „Jak jí mohu mít víc?”
„Víra je dar.”
„Zasloužil jsem si jí jenom málo?”
„Někdo dostává velké dary a někdo malé.”
„Proč mne posíláte na vodu, když víte, že mám málo víry?!”
„Zkoušel jsem to.”
„Bůh nikoho nezkouší, ale vy mne zkoušíte.”
„Nejsem Bůh.”
„Kdo tedy jste?”
„Jsem ten, kdo zkouší, jestli máš dost víry.”
„Jak mohu dostat více víry?”
„Pros a bude ti dáno.”
“Je návodem Bible?” ,zeptal se Robert.
“Je a zároveň není. Bible je slovo nejvyššího. Ten je vyšší jak Boží slovo.”
“Jak to, že je a zároveň není?”
“Jsou i jiné návody. Bible je návod, ale nesmíš si předem stanovit výsledek.Čti, modli se a čekej. ”
„Jak dlouho?”
Muž pokrčil rameny.
“Jak si mám vysvětlit text Písma?”
“Zapomeň na to, co učí druzí lidé. Choď duchem.”
Robert zavřel oči a modlil se o sílu k rozumnosti.. Pak je otevřel. Čekal , že tam muž již nebude.
Muž seděl, tam kde před tím a zamyšleně pronesl:”Dříve to nebyl takový problém, jako dnes. Naše návštěvy nebyly překvapením. Lidé se spíše báli, co uděláme, nežli toho, že jsme.”
Robert se zeptal : ” Znal jste Adama a Evu?”
“Dobrá otázka. Já je neznal osobně. Vím však, že rozuměli nám a my jsme rozuměli jim. Nepotřebovali návod.”
„Jsi Satan?”
„Ne.”
„Démon?”
„Ne.”
Voda byla průzračná a plná ryb. Honili se jako veselé děti. Na druhé straně řeky se objevila žena. Zamávala . Muž také zamával. Ženě svítily zlaté vlasy, jako svítí sluneční paprsky skrze listí stromu.
“Ta naproti se jmenuje Kis.”, řekl muž.
“Jak se jmenuješ ty?” , zeptal se Robert.
“Já mám jméno Kes.”
Robert kývnul a obdivně pozoroval ženu na druhém břehu.
“Půjdeme za ní. Zve nás na návštěvu.” , řekl muž s orlím zrakem.
Šli po vodě.. Pod nimi plavaly ryby. Voda Robertovi občas cákla do bot. Nemyslel však na vodu ani na ryby. Myslel na Kis. Byla krásná, tak jak si představoval, krásu žen.Teprve, když vystupoval z vody a sklopil stydlivě víčka před Kis. Šel po vodě jako chodil Ježíš! Jenže v tu chvíli se propadl do vody až po kolena. Hrklo v něm strachy, že ke Kis už nedojde, že mu oba zmizí. Kes mu však s úsměvem podal ruku a vytáhl ho z vody.
“Když nevíš co činíš, jde ti to mnohem lépe.” , usmál se Kes.
U Kis
Malý domek, porostlý růžovým keřem. Kolem mnoho květin. Loubí s bílou lavičkou.
“Přinesu čaj.”,řekla s milým úsměvem Kis.
Robert využil příležitosti a zeptal se polohlasem:” Jste přátelé?”
“Ano. Všichni.”
“Myslím to jinak…Jestli…?”
“Ne… nejsme manželé.”
“A žijí tady … no jestli, můžete mít děti?”
“Ne. Nemáme děti.”
“Jak jste vznikly?”
“Ty jsi přišel k nám a nevíš to?! Opravdu ti budu říkat ‘ Ten, který nic neví a proto neví co činí’. Jsi první, co nás navštívil a nic o nás neví.”
Robert byl zaražený.
Kis přinesla čaj. Voněl jako louka v létě.
“Proč jste tedy muž a žena?”, zeptal se po chvilce úsměvů, které vrhal na Kis.
Kis se podívala tázavě na Kese. Kis kývnul.
Kis vzala Roberta za ruku a pohladila jí. “Jsme takoví kvůli tobě.”
“Kvůli mně?”
“Jsme jiní. Ale to bys nás neviděl.”
Robert si vzpomněl na nedělní kázání. Četlo se tam, že apoštol Pavel byl ve třetím nebi.
“Jsem ve třetím nebi?”
Kes se zarazil a přemýšlel. Byl očividně překvapený.
“Promiň. Nevím co je třetí nebe. Nevíme všechno.”
“V Bibli je napsáno, že Pavel byl ve třetím nebi.”
“Aha…lidské úvahy…Nevím, jak je Pavel počítal. Slovo nebe jsem se už snažil pochopit. Pochopit představu, kterou máte vy, lidé…Takže odpověď zní : nejsi ve třetím nebi a nejsi ani v nebi.”
“Kde jsem?”
“Jsi na druhé straně řeky.”
Návštěva
Náhle se sama odsunula židle od stolu. Do písku se vmáčkly stopy. Židle se přisunula.
“Dobrý den Tene.” , usmála se Kis k prázdné židli a pokynula rukou.
Jemný a milý hlas se obrátil na Roberta: “Doslechl jsem se , že přišel člověk. Dlouho tu člověk nebyl. Jsme poctěni.”
Robert se snažil nedivit. A kývnul hlavou na pozdrav.
Kis řekla :” Jdeš vhod. Robert nevěděl, že nejsme vidět.”
“Promiňte. Neuvědomil jsem si to.”
“Ale to bylo dobře Tene , že jsi přišel takhle.”
Židle se naplnila svalnatým mužem v tričku. Celé tělo bylo pomalované tetováním.
Kis s Kesem se rozesmály. Ten se překvapeně zatvářil.
“Tene.” , usmívala se Kis.”Tenhle není z ostrovů, jako byl ten předešlý. Ale to vůbec nevadí. Vypadáš nádherně.”
Ten se chvíli zamyslel a pak mávnul rukou: “Pokud to nevadí Robertovi?”
Robert si obdivně prohlížel barevné tetování a zeptal se: ” To jste si vymyslel právě nyní, když jste se rozhodl být vidět?”
“Ne úplně. Posledně tu byl šaman z ostrovů a ten si velmi vážil tetování, tehdy jsem si to vymyslel.”
„To je rychlost.”
Kes zopakoval :” „ I lidské myšlení má mnoho rozměrů. Vaše kapacita je obrovská. Možná jako naše. Lidé zapomněli, co uměli.”
“Co jsme uměli? , ” zeptal se Kes.
“Například přemísťovat se. Jako ty dnes. Ten před tebou dlouhá léta rozjímal, nežli se mu to podařilo.Ty jsi jiný. Dokázal jsi se přemístit bez toho, že bys léta usiloval. Dokázal jsi jít po vodě, aniž jsi trénoval. Jsi důkazem, že lidé uměli běžně mnoho věcí, které dnes neznají.”
U Josefa
“Co myslíš Josefe, že znamenají slova ‘chodit duchem’?”, zeptal se Robert, když si děti odešly hrát a Josefova manželka poklízela v kuchyni.
“Nemám definici. Snad myslet jako Bůh. Nebo napodobit jeho vlastnosti. Jiní říkají konat skutky, které chválí Boha.”
“Může to znamenat, že se Duchem přeneseš do nebe?”
“To asi víš lépe, jak já. ”
“Nebyl jsem Josefe ve třetím nebi.”
“Nebyl?”
“Byl jsem jinde. Řekli, že to není nebe. Ale nepřipadalo mi to ani jako peklo. Bylo tam krásně.”
“Aha.” , řekl posmutněle Josef.
“Nevěříš mi!” , rozzlobil se Robert.
“Naopak. Jsem smutný z toho, že ti věřím.”
Robert si vzpomněl na člověka, který se zbláznil a prohlásil, že je Kristus.
“Jsou to jenom představy ?Jenom vidiny?”
“Nevím. Nechci soudit, co jsem sám neprožil. Netvrdím, že apoštol Pavel nebyl ve třetím nebi. Nikdo neumí vysvětlit, co tím myslel. A tak nemohu ani posoudit to , kde jsi byl ty. Samozřejmě, že existuje vždy více možností. Jákob, Daniel, Jan měli živé sny a byli kamsi přeneseni. Ezekiela odvezl nebeský vůz.”
“Já vím . Byli to velikáni. Já jsem ještě nedávno ani nevěřil v Boha.”
“Ano. To člověka napadne. Ale kdo má právo určovat co se má a co se nemá. Kdo má právo určovat odměny a tresty , jež jsou v Božích rukách?”
“Řekli mi, že jiní léta usilovali, ale ve mně to je samo od sebe.”
Josef kývl hlavou : “I to je možné. Nejsem ortodoxní…Možná právě proto mám v církvi problémy.”
“Proto už nejsi pastor?”, zeptal se smutně Robert.
“Spor který s církví vedu , už trvá, tisíciletí. Pravidla a situační etika. Vytvořili systém pravidel a kontrolují jejich dodržování. Je to pro ně snazší, nežli posuzovat každou situaci samostatně. Soudci se řídí precedenty. Vojáci vojenskými řády. Farizeové talmudem.”
“Vyhrála pravidla?”
“Ano. Pastor Hess je zastánce přísného pořádku a řádu.Měl bys být opatrný. Neříkej každému, co prožíváš. Někteří snadno odsoudí, co nechápou. Raději odstraňují z cesty to, čemu nerozumí, než aby o tom rozjímali ze všech stran. Pamatuj na farizee.Ze žárlivosti na Ježíše skřípali zubama.”
Setkání
Slezl po skále na své místo u řeky a byl znechucen. Seděla tam holka. Očividně nebyla ráda, že už není sama.
“Chodím jsem často. Mám tu své místo.”, řekl Robert.
“Já tu také nejsem poprvé.” Odsekla dívka.
“Asi bychom si měli udělat nějaký rozvrh. Jsem tu rád sám.”
“Asi jo.”
“Takže..”
“Takže sem přijď jindy.” , řekla holka.
“Proč já?”
“Protože jsem tady byla dřív.”
Robert se posadil o kus dál díval se na řeku.
“Proč sem chodíš?” , zeptala se dívka.
“Proč ty?”
“Já se ptala první.”
“No a?”
“Není s tebou žádná řeč.” , naštvala se a začala koukat jinam.
Robert se rozhodl udobřit: “. Jsem rád, když je tu jenom řeka a já.”
“Myslela jsem, že kluci chodí spíše na pivo.”
“Potřebuji být sám. Proč sem chodíš ty?”
“Sním tady. Jinde mně všechno ruší.”
“Sníš? Jaké máš sny? Něco si představuješ?” Robert začal být zvědavý.
“Ne to, co si myslíš.”
“Co si myslím?”
“No kluci a tak.”
“To jsem si nemyslel.”
“Aha…..No, já si představuji jiný světy.”
“Jiný světy? Jak to tam vypadá?”
“Tak, jak si to vymyslím.” , řekla dívka vyhýbavě.
“Taky si představuji…Minule jsem si představoval malý domek, porostlý růžemi. Bílou lavičku. Byl jsem pozvaný na čaj. Přešel jsem řeku a pil s nimi čaj.”
Robert čekal, co na to dívka řekne. Třeba není sám, kdo se dostává na druhý břeh.
Dívka reagovala jinak : “Aha. To budeš rodinný typ. Toužíš po vztazích. Studuji psychologii.”
Robert byl zklamaný. Pak ho napadlo, jestli neblufuje.
“Jak vypadají tvoje světy?”
Usmála se : “Až se budeme znát víc, tak ti je budu popisovat.”
“Budeme se znát víc?” , zeptal se Robert
“To záleží na tobě.”
“Tak jo. Jmenuji se Robert.”
“Jana”
Robert nevěděl, jak má pokračovat. Bylo ticho.
Jana se usmála: “Budeme mlčet a koukat na řeku. Chceš?”
Seděli a mlčeli.
Na Roberta mávala Kis z druhého břehu. Koukal po Janě, jestli ji vidí. Nereagovala. Zamával na Kis. Jana nic. Seděla, jako by jej vůbec nevnímala.
Prošel se kousek po řece. Když se otočil byl hotový z toho co spatřil. Uviděl Janu, jak sedí vedle Roberta. Oba se dívají zasněně na řeku. A přitom skutečný Robert si chodil po řece. Nebo neskutečný?
U Kis
“Kis! Kis! Jsem u tebe a přitom sedím na druhém břehu! Nerozumím tomu!”
“Jsi nadaný. Tenhle styl přemísťování uměli lidé před tisíci lety. Nikdo v posledních letech.”
“Je více způsobů, jak se přemístit?”
“Ano. Je jich mnoho. Některé jsou obranné, jako tenhle. Proč jsi jej použil právě nyní?”
“Obranné?! Potřebuji se něčemu bránit? Kes říkal, že jste všichni přátelé.”
“Ano. Na téhle straně řeky.”
“A na druhé?” Robert se zděšeně díval na druhou stranu řeky, kde seděl s Janou.
“O ní se neboj.”,řekla Kis, “Druhá strana řeky je všude kolem tebe. Tak jako tahle naše strana. Všude jsou přátelé a všude jsou nepřátelé.”
Objevil se Kes. Byl trochu rozrušený. Kis měla mnoho otázek v očích a zdálo se , že Kes jí telepaticky odpovídá. Pak se obrátil na Roberta : “Omluv nás. Musíme se rozloučit. Vrať se na druhou stranu.”
“Něco se děje?”, zeptal se Robert.
“Kis ti právě vysvětlila, že můžeš mít nepřátele.”
Robert kývnul.
Kes vypadal přísně : “Vědí už o tobě. Vrať se zpátky. Příště přijdeš, jenom když ti to dovolíme.”
Robert poslušně kráčel po vodě.
Kes znovu promluvil :” To, že jsi použil rozdvojení, bylo prozíravé. Nic nevíš a přitom jednáš jako vidoucí. To je zvláštní. Zvláštní…..Rozmysli se do příště, jestli se chceš učit něco víc. Jestli chceš být prospěšný. Pokud ne, budeš nás moci občas navštívit, když svolíme, ale dál už nic.”
S Janou
Když se vrátil Jana promluvila : “Bylo mi s tebou fajn. Nemám ráda zbytečný řeči. Umíš mlčet.Chodím sem vždycky ve středu.”
Robert si uvědomil, že ve středu sem nikdy nechodil, protože mají v církvi biblické hodiny.
Dneska vynechal, aby si v klidu promyslel poslední rozhovor s Josefem.
“Já ve středu chodím číst Bibli.”, řekl Robert.
“Aha. Takže nepřijdeš?”
Robertovi se zdálo, že je zklamaná.
“Jsem, tu každý pátek.”
“Fajn.” Řekla Jana, “Tak zatím ahoj.”
V pátek za dva týdny
Seděl u řeky. Zarachotilo kamení. Ohlédl se. Nedaleko stála Jana. Tvářila se vážně.
“Promiň. Jestli nechceš, abych tu byla, tak odejdu.”
Pokynul rukou, aby si přisedla. Mlčeli.
“Měla jsem sen.”
Podíval se zvědavě, ale nechtělo se mu mluvit.
“Viděla jsem tě, jak máváš na nějakou ženu naproti. Pak jsi za ní šel po vodě. Šla jsem s tebou, ale když mne žena uviděla zmizela a my jsme se vrátili.”
“Bylo to ve středu? Jak jsme tu byli spolu poprvé?” , zeptal se Robert
“Ne . Bylo to, když jsem tu byla sama.”
“Byla jsi tu sama a přitom jsi šla se mnou po řece?!”, zvolal Robert.
“Byl to sen! Vidina. Vidím i jiné věci než tebe.”
“Co ještě vidíš?”
Dívala se nejistě. Zatřásly se jí ruce.
“Co ještě vidíš? Povídej.”
“Vidím nestvůry. Jsou hrozní.”
“Mluví s tebou?”
“Ano….říkají hrozné věci…”
“Co ? Řekni co!” Robert vzrušením vstal. Jana byla polekaná.
“Máš v očích divné světlo. Bojím se.”
Robert se uklidnil a posadil :” Pro mne je důležité vědět, co ti říkají. Je to určitě důležité i pro ní. Jinak by nezmizela.”
“Pro ní? Pro koho?”
“Pro Kis. To je ta žena na protějším břehu.”
“Co?! Ona existuje?”
“Myslel jsem … ano existují.”¨
“Myslíš, že stvůry existují doopravdy? Myslela jsem ,že ..”
“Co jsi myslela?”
“Že jsou to jen moje vidiny. Sny. Z psychologie vím, že se mi jenom zdají. Že jsou výplodem mého mozku, psychiky. Já myslela, že jsem blázen.” Sklopila hlavu a rozplakala se. Vzal jí kolem ramen. A pohladil po vlasech. Položila si mu hlavu na ramena.
“Taková náhoda neexistuje. Máme oba vidiny z jiného světa. A vždycky na tomhle místě. Nejsme blázen. Josef říkal, že může existovat jiný svět. To záleží na tom, čemu věříš….Tak mi řekni, co ti říkají.”
Sklopila hlavu ještě hlouběji : “Mluví o sexu. Jsou oplzlí.”
Nevěděl co má říct. Její vlasy svůdně voněly.
“Pak také říkali, že… že se s tebou mám víc seznámit.”
Na protějším břehu se objevila Kis a horlivě mávala. Pomohl vstát Janě a vedl jí k vodě. Tvářila se vyděšeně, když vstoupili na vodu. Udělali dva kroky. V tu chvíli se ze skály zřítil velký kámen a dopadl na místo, kde před chvílí seděli. Jana vyjekla. Kis zmizela. Oba se ponořili do vody. Zakuckali se. Vylezli na břeh o kus dál.
Jana měla oči šílence. Svlékali si mokré šaty. Oba byli nejistí. Potřebovali se usušit. Když byli nazí objal jí. Pozoroval vyděšeně skálu a kámen, který je mohl zabít.
“Na skále je už tři dny výstražná cedule. Zákaz vstupu. Padá kamení.” , řekla tiše Jana.
Políbil jí. Ona pak políbila jeho a zašeptala :”Říkali,že…že si spolu budeme rozumět.Potřebuji tě.”
Za týden
Nikdy už neseděli přímo pod skálou. Robert byl smutný: “Ta žena opravdu existuje. Ale dlouho jsem jí neviděl. Dříve to šlo snadno. Nevím, jak jsem to dokázal. Neumím říct žádný návod.”
“Oni …víš koho myslím, oni také Roberte existují? …Opravdu? ..Nemůže to být tak, že máme stejnou nemoc?”, ptala se Jana a tvářila se starostlivě.
“Vyzkoušíme to.”
“Jak?”
“Když tu není Kis s Kesem, jsou tu ti tví….”
Tvářila se, že nerozumí.
Robert řekl důrazněji: “Vezmi mne tam , kam chodíš ty. Chci je vidět.”
“Ale nebude to vadit těm tvým?”, zeptala se vychytrale Jana. Nevěřila, že oba mohou být v jednom snu.
Robert se zamyslel: “Nevím. Bible rozlišuje dobro a zlo. Dobré a zlé duchovní síly. Varuje před těmi zlými. Ale Kes mi řekl, že oni už o mě stejně vědí. Že mne chtějí zabít. Jestli je to tak, mohou to udělat kdykoliv. Proč ne hned. Jestli jsem se špatně rozhodl, bude mne Kis varovat….Tak jako mne varovala před kamenem. Chci vidět ty tvé. Chci jim vidět do očí, jako jsem se díval na Kis.”
Jana se rozhodla: “Jenže já nevím, jak se tam dostaneš se mnou. Já nevím, jak si sen vyvolám.”
“Sen?….To není sen. Drž se mne za ruce a oba se soustředíme.”
A pak se ocitli jinde.
Jinde
Velká, rozlehlá, dřevěná místnost s mohutnými trámy. Lavice. Dubové stoly. Jídlo. Pití. Zpěv opilců. Polonahé ženy. Plno veselí. Jásot. Smích. Nikdo si nových hostů nevšímal. Opodál hrála čtveřice v kostky. Jinde se vášnivě líbali dvojice vedle sebe. Lidé byli spokojení, uvolnění, bezstarostní.
“Kde jsou oni?”, zeptal se Robert
“Nevím. Bývali tady s těmi. Byli mohutní. Svalnatí. Byli jako lidé a náhle se měnili ve stvůry. Mluvili sprostě. Někdy mlátili druhé.”
Vedle u stolu se kdosi škytavě smál.
Náhle se rozrazila velká vrata a vešli o svalnatci. Veselí přestalo být hlučné. Někteří úplně ztichli. Čekali, co se bude dít.
Velcí zabrali stůl. Neurvale vyhodili ty, co tam seděli. Nechali se vyhodit bez jediného odporu.
Robert pocítil hnus.
“Kdysi se mi líbilo takhle žít.” , řekl Janě, “Ale dneska to nemusím.”
“Já nikdy takhle nežila.” ,řekla Jana , “Možná jsi proto šel na druhý břeh a já sem. Možná máme poznat obojí….Nevím proč. Možná kvůli svobodné volbě.”
Jeden z velkých se náhle otočil a vstal. Začal mluvit ke všem, ale Robert měl tísnivý pocit , že mluví k němu : “Máte, co jste si přáli?”
Mnozí kývli. Jeden opilec škytnul. Jeden pohladil pochvalně ňadra prostitutce. Jiný patolízalsky zvedl číši a zvolal :”Na vaše štědré dary, pánové.”
Pak se velký skutečně zadíval na Roberta.
“A ty?”
V Robertovi nejprve hrklo. Zamrazilo. Podíval se na Janu. Byla zděšená. Cosi v Robertovi začalo hořet, plát. Cosi hluboko v srdci se vztyčilo jako korouhev před armádou.
“Ne. Já vás nepotřebuji. ”
Sál ztichnul. Velcí muži se vztyčili.
Robert vzal Janu za ruku.
Velcí se změnili v nestvůry. Oči divoké šelmy. Zuby zkrvavené syrovým masem. Z huby odporný pach.
Znovu se ozval hlas : “Proč jsi přišel.?! Aby ses nám smál? Abys nás dráždil?”
“Chtěl jsem se přesvědčit, že existujete.”
Nestvůry se hnuly směrem k němu. Sál vydechl vzrušením.
“Zabít jste mne mohli už mnohokrát. Proč to chcete udělat nyní? Neumím se bránit.”
Nestvůry se vrátily do podoby silných mužů.
“Máš pravdu. Počkáme. Zatím jsi snadná kořist.”
Robert sevřel Janě ruku. Sál zmizel a seděli u břehu řeky.
Jana mlčela. Přestala se sice třást, ale tvářila se vyděšeně.
“Už se jich neboj.” , řekl co nejklidněji Robert.
“Jich se nebojím…Ale….Kdo jsi? …Kdo jsi ty? Jak to že jsi tam byl se mnou?!”
Robert pokrčil rameny: “Kdo bych byl?… Robert.”
“Ale oni říkali… až budeš silnější…Co tím mysleli?..Bojím se.”
Náhle nedaleko nich stál jeden ze silných. Nevypadal hrozně, jako v sále. Měl modré oči. Aristokratický výraz. Sedl si v klidu k řece a díval se na vodu.
Robert mlčel. Jana skoro nedýchala. Tohle se nikdy nestalo, že by nestvůra šla za ní až sem.
Přece to je jenom sen?! Vidina!
Pak silný promluvil: “Ti co nás přicházejí navštívit chtějí sex. Opojení alkoholem. Vzrušení a hazardní hry. Chtějí zažít hrůzu. Pak zase chtějí vše, co by měli v ráji. Chtějí to oni, ne my. My nepotřebujeme to, co potřebují lidé. Ale sloužíme těm, co k nám chtějí přijít.”
Robert neměl co říci.
Silný otočil hlavu a dlouze se zadíval do očí Roberta : “Znovu se ptám , proč jsi přišel ty?”
“Nevím. Mám přátele na druhé straně řeky. Mluvili o vás.”
“Kes a Kis?”
Robert kývnul.
Silný pokýval hlavou : “Nevím, proč šíří zmatek. Říkají, že tě chceme zabít?”
Robert se konečně vzchopil: “A co ten kámen?”
“Nebyla to náhoda?” ,usmál se silný.
Robert váhavě zakroutil hlavou.
“Ano nebyla. Nechtěl jsem tě zabít. Kdybych to chtěl udělat, udělám to jinak.”
“Tak proč?”
“Chtěl jsem, aby tě Kis varovala. Chtěl jsem abyste se vy dva seznámili.”
“Proč?”
“Mám spor s těmi naproti.”
“Pomohli mi.”
“Vyučí tě. Budeš dobrý soupeř.”
Silný vstal a ukázal na druhý břeh. Stála tam Kis a Kes.
“Pojď.”,řekl silný.
“A ty zůstaň.”, řekl Janě.
“Půjde se mnou.” ,řekl Robert.
Silný se vítězně usmál: „Může. Ale neděláš dobře. Bude ti překážet.”
Došli až ke Kis.
“Jsi vítán, Kermesi.”, řekla Kis. Kes jenom kývnul na pozdrav.,
“Odlišné názory nejsou důvodem být nepohostinní.”, dodala Kis s úsměvem.
Kes trochu vzdorovitě pokýval : “Nesnášíme se Kermesi. Obzvláště my dva. Ale jsi vítán.”
Kermes, silný muž, se posadil. Dlouho bylo ticho.
Kermes pak promluvil otevřeně :” Bude tento člověk, nepřítel ?”
Kes se už vzpamatoval : “Nevíme. Zdá se že ano. Ale zatím neumí nic.”
Kermes nesouhlasil : ” Učí se velmi rychle.”
Pochvalně kývl na Roberta : “Zachoval ses statečně, když jsi k nám přišel.”
Jana byla pořád zděšená.
Zpátky
Pak se ocitli na svém břehu.
“Roberte, prosím tě, řekni mi, kdo jsi?..KDO JSI?!!”
“Jsem , ten který neví co činí, protože nic neví.Beliadaat.” , řekl Robert
Když se rozcházeli, řekla Jana rozhodně : “Myslím , že jsi telepaticky schopný. Jsi hypnotizér. Žádný jiný svět neexistuje. Všechno jsi mi vsugeroval.”
“Proč?” , zeptal se klidně Robert.
“Aby ses mne zmocnil. Abys…chceš se mnou manipulovat. K něčemu mne použiješ. Víš včera jsem se to učila v psychologii a ty to dnes úplně vzorově předvádíš. Přesně , jak se to tam psalo.”
“Jo. Je to možný. Sám nevím. Jenom bych ti chtěl připomenout, že tam , kde jsme byli dnes, jsi byla mnohem dřív, než jsi mne poznala.”
Jana se zarazila : “To je pravda. Musím si všechno promyslet.”
Nejistota
Robert už Janu dlouho neviděl. Nevěděl , kde bydlí. Neměl telefon. Najednou jí spatřil na ulici s cizím klukem. Vadilo mu to. Rozhodl se , že je potká. Počkal si na ně. Když se blížili a už se chtěl objevit, zarazil se. Ten kluk měl modré oči a aristokratický výraz v obličeji.
“Kermes.”, vydechl užasle.
Rozhodl se , že jim vkročí do cesty.
Dívka se polekala a vypískla. Nebyla to Jana a ten kluk ,co šel s ní měl oči hnědé. Tvářil se, že chce bránit svoji slečnu pěstí a mračil se na Roberta.
“Promiňte.”, zakoktal Robert. “Promiňte. Myslel jsem, že ..jste moji kamarádi…spletl jsem se.”
“Hele, dej si majzla . “vyrostl neznámý kluk sebejistotě.
“Jo, ještě jednou promiňte.”
Robert měl hloupý pocit. Pak zahlédl svoje spolužáky . Vešly do hospody. Vydal se za nimi.
“Nazdárek.” , smáli se kluci, ” My mysleli, že svatí pivo nepijí.”
“Já se mám , kde vyzpovídat. Jenže, vy chlastáte a nikdo vám to neodpustí.”, zavtipkoval Robert.
“No, my jsme z toho hrozně nešťastný a to nás nutí zase pít. Je to nekonečný, opakující se koloběh života, ty troude…. Co, že jeho eminence zašla mezi prostý, obyčejný lidi?”
“Mám problém. Poznal jsem holku. Jmenuje se Jana. Studuje psychologii.”
“No a co.”
“Zmizela mi. Nemůžu zjistit, kde bydlí. Nemám telefon.”
“Máš chtít nejdřív průkaz totožnosti, než někoho políbíš, vole”
“No to nešlo.”
“Proč?”
“Neměla nic na sobě.”
Kluci pochvalně zamručeli.
Robert se otočil, aby si objednal pivo. Jenže nedokázal ani zdvihnout ruku. Za pultem stál Kermes a díval se na něj modrýma očima a spokojeně se usmíval.
V církvi
Robert měl problém. Trápilo ho svědomí. Byl v hospodě déle, nežli předpokládal. Cítil potřebu o tom mluvit. Josef však byl v zaměstnání. Jediný tu byl Hess.
“Bratře Hessi, potřeboval bych s tebou mluvit.”
“Ale samozřejmě.” Hess byl samý úsměv.
“Řeknu ti rovnou co mne trápí. Seděl jsem dlouho se svými bývalými kamarády v hospodě. Mám špatné svědomí.”
“To je vážné, Roberte.” , zachmuřil se teatrálně Hess., “To je vážné. Jsi sice krátce ve víře, ledacos se dá odpustit, ale jistě víš, že špatná společnost kazí užitečné zvyky. Alkohol jen střídmě! Jak říká církevní bulletin..možná , že si nějaký křesťan dá po mastném obědě sklenku piva nebo vína..na tom není nic špatného.. ale nestřídmé pití dává příležitost ďáblu…Často mluvíš s Josefem, copak on tě nevaroval?!”
Robert si vybavil usmívajícího se Kermese a bylo mu smutno.
“Varoval. Říkal jsem mu o těch vidinách… Totiž..”, Robert byl zděšený, z toho co prozradil.
Jenže bratr Hess byl bystrý a pohotový.
“Á vidiny…samozřejmě…To je vždy problém.”,Bratr Hess nasadil masku lítostivých očí, “Musíš mít hodně trápení. Ježíš prohlásil, že budeme pronásledováni, jako byl i on pronásledován.”
“Nejsem pronásledován. Myslím , že i apoštol Pavel měl podobné zážitky.. Spíše mne trápí, že jsem zůstal v té restauraci déle.”
“Ano. Restaurace…. To je jenom následek. Příčina tvého smutku je jinde.”, bratr Hess rychle listoval ve své paměti, co kdy četl v bulletinu o vidinách. Vidiny rovná se duševní nemoc. Ano psychické poruchy. Musím jednat laskavě. Mile a s pochopením.
Robert mlčel a nevěděl , jak by zmizel pryč.
“Víš …. mluvil jsem už mnohokrát s bratry, hlavně sestry mívají problém..vidiny. nevadilo by ti , kdybys mi řekl, co vidíš.?”
Robert se tvářil velmi opatrně.
“Vždy , když se mi svěřili, ukázalo se řešení. Písmo říká : ‘vyznávejte se jeden druhému‘ a pastoři vás pomažou olejem odpuštění.”, zkusil to sladce pastor Hess.
“Mluvil jsem s lidmi, kteří asi nebyli z našeho hmotného světa. Říkali, že jsem nadaný. Že umím věci , které druzí neumí.”
Pastor Hess řekl pochvalně: “Myslím si to také. Jak rychle jsi pochopil Boží slovo! Jak rychle jsi se stal křesťanem. To není běžné! Jistě : zásluha našeho milého Josefa, ale určitě více tvoje a Boží…. Poslyš a co ti říkali , že umíš?”
“Například se přemísťovat. Chodit po vodě.”
Pastorovi Hessovi zatrnulo. Snažil se o sebeovládání. Nesmí nic pokazit, když se dozvídá o šílenství.: “Ano samozřejmě. Dary Ducha. I první křesťané je měli.”
Robert si oddechl. Pastor Hess mluví stejně jako Josef.
“Vyzkoušel jsi chodit po vodě, že?”, usmál se Hess na Roberta.
“Nic to není. Ale poprvé jsem se málem utopil.”, ušklíbnul se Robert.
“Ano. Ano. Svatý Petr se také topil.”
Vážné nebezpečí! Jistě Boží ochrana, že se mu Robert svěřil. Psychicky narušený člověk v církvi! Velmi nebezpečné.
“Jsem rád Roberte, že jsme si promluvili….Myslím, že žiješ ve velkém napětí..Je samozřejmé, že jsi se uvolnil v restauraci. Dá se to pochopit. Ale příště to nedělej. Raději přijď za mnou a pěkně si popovídáme. Jako dnes, že? Svěřená bolest – poloviční bolest!”
Robert se rozloučil a do mysli se mu vtírala rada, kterou mu dal Josef : “Pastor Hess by nemusel tvoji situaci pochopit.”
Ale zdá se , že pastor Hess situaci pochopil. Josef má zbytečné obavy.
Za řekou se zjevila pravda
Robert byl šťastný.Podařilo se mu přemístit se na návštěvu ke Kesovi.
Zeptal se Kese: ” Kdo jsi?! Jsi anděl?”
“Ano a ne. Tak, jak si lidé představují anděla, takový nejsem.”
“Kdo tedy jsi?”
Kes se zamyslel : “Mám-li tě učit, měl bys vědět , kdo jsem. Nejprve však něco povím o tom co je Homte.”
“Homte?”
“Ano. Lidé si představují, že andělé žijí v nebi. My jsme, ale součástí Homte. Homte je plný myšlenek. Jeden z lidí, kdysi vytvořil poučení o zachování hmoty a energie. Byl blízko pravdy. Myšlenek je jako hvězd. Bezpočet za vteřinu. Co všechno lidé vyřknou či vymyslí, na celé planetě Zemi, během jedné vteřiny! Myšlenky. Nápady. Názory. Pocity. Jenže ony nemizí, když vzniknou. Všechno pomíjí, ale slova nepominou. Mají svoji cestu.. Posunují Homte, jako voda posunuje loď. Homte není Bůh, ale je zorganizován Bohem….A my všichni jsme součástí Homte.
Ptáš se, kdo jsem? Jsem zrozený z Homte pomocí lidských snů. Jsme utvářeni lidskými myšlenkami. Ty jsou dobré i zlé. Nebo prostě opačné. Homte neurčuje přísně, co je dobré a co zlé. Homte vytváří zásady existence. Homte je všechno ve všem. A z toho všeho jsem se narodil já, Kis a jiní.”
“Nyní jsem v Homte?”
“Ano jsi jeho součástí. Jako všichni lidé. Svým způsobem jsi příčinou toho, že existujeme Kis a Já . Vytvořil jsi i Kermese. On tu samozřejmě byl už před tebou. Odpradávna. Žijeme s kým zrovna chceme být. Jako člověk potřebuje vodu, my potřebujeme vás. Lidé bez víry žijí pro přítomnost. Lidé s vírou žijí pro budoucnost. Tak je to i s námi. Když nás přijde navštívit člověk, máme velkou radost z jeho existence.”
Robert se zeptal : “Cítím se důležitý. Je to správné?”
Kes pokýval hlavou : “Je ti dáno. Homte tě obdarovává. Ale dej si pozor, abys byl vždy jenom součástí Homte; jako kapka vody je součástí moře.Nikdy nejsi víc, nežli ostatní lidé. Nejsi víc než Homte. Chovej se jako menší i když přitom máš pocit důležitosti.”
“Zvládli to ti přede mnou?.”
Kes zakroutil hlavou.
“Nyní jsi důležitý. Na nějaký čas. Ne napořád. Můžeš dát jedné či druhé straně zvítězit a tím otevřeš nový směr. Přineseš novou myšlenku. Nic víc se neočekává. Jsi vánek co zafouká a pohne listem. Ale i jediný dotek motýla může mít v Homte nedozírný následek pro rovnováhu. Nic víc však nejsi, nežli pohyb vzduchu.”
“Co mám dělat?”
” V Homte existuje cesta. Její cíl neznám. Ani Homte nejspíš neví kam pluje. Jako moře ve svých březích neví co činí, ale činí to věrně. Víme, že existuje něco víc než Homte. Ale nevíme co to je , stejně jako vy nevíte , kdo vlastně je Bůh. Jako mravenec neví , kdo je člověk. Máte jenom své představy. A vaše možnosti nemohou jít dál než do Homte. Ale vaše představy o Homte, kterého máte za Boha, ač jím není, jsou mylné a čím dál více falešné. Jsou to výplody lidské mysli. Ani Kis , ani já a ani Kermes neznáme cestu. A proto nevím co máš dělat. Necháme se překvapit. Naučím tě co znám. Nic víc.”
Pastor Hess zasahuje
“Karásku. Mám pro tebe práci.” Řekl pastor Hess se zdviženým prstem na ruce. Symbol důležitosti.
Karásek, pomocník pastora, stál v pozoru.
“Robert onemocněl.”, řekl pastor Hess
Karásek se nechápal, Roberta před chvílí viděl zdravého.
“Jeho nemoc není vidět. Je to nemoc duše. Potřebuje pomoci. Ale nenááááápadněééé.”
Karásek kývnul, ale nechápal. Nastražil více uši Hessovu šeptání.
“Myslím, že budeme potřebovat spojení na nějakého šikovného psychiatra. Tady máš údaje z kartotéky o Robertovi. Zajdeš za psychiatrem a vysvětlíš mu, že má vidiny.”
“On má vidiny?”, podivil se Karásek.
“Stejné jako měl Holenek.”, charakterizoval situaci Hess.
“On si myslí, že je Kristus?”, divil se Karásek, který Holenka dobře znal.
“Zatím ještě ne. Ale už chodí po vodě jako Kristus. Tedy zatím spíše jako Petr. Nejde mu to.”, usmál se Hess.
Karásek překvapil: “Když chodil Petr, myslíš, že my bychom takový dar nemohli mít?”
Hess zvedl oči v sloup : “Koukám, že si občas povídáš s Josefem , co? Nebo tu hloupost máš sám ze sebe?”
Karásek se přikrčil.
“Má vidiny, že chodí po vodě a mluví s cizími bytostmi. Zeptáš se. co máme udělat pro to, aby jej mohl vyšetřit. A pamatuj, že každý psychicky nemocný, neví, že je nemocný. Takže mlčet jak hrob i před tvojí ženuškou!! Jde o dobrou pověst křesťanského sboru.”
“Jako hrob.”, zasalutoval poslušně karásek .
S Josefem
“Chyba Roberte.Chyba. Lidé mají strach z člověka, který se chová jinak než ostatní. Uklovají ho. My křesťané, sice věříme, že Petr chodil po vodě. Věříme, že Pavel vzkřísil mrtvého. Říkáme, že jim pomohla Boží mocná síla. Ale, každého, kdo by tak učinil dnes, okamžitě odsoudíme. Z takového člověka, co umí čemu my jenom věříme, máme strach. Dnes jsou zázraky vizitkou démonů.”
Robert se podíval vzdorovitě na Josefa: “Kdo to rozhodl?”
“Lidé, Roberte. ”
Robert vyprávěl o Kesovi s Kis a vyprávěl o Kermesovi.
Pak položil otázku : Kdo z nich jsou andělé a kdo démoni?”
Josef se zamyslel : “Zdá se, že Kes a Kis jsou andělé a Kermes démon, že?”
Robert byl rád , že je to jasné.
Jenže Josef zakroutil hlavou : “Může to být tak, že obojí jsou andělé, nebo obojí … démoni.”
Robert rozhodil rukama.
Josef pokračoval v logice: ” Je divné, že se mezi sebou stýkají. Bible tvrdí, že démoni byli vyhnáni od andělů do vězení. Vykladači se domnívají, že naposledy s nimi mluvil Ježíš.”
Robert namítnul : “Jsou přece nepřátelé! Nesnáší se!”
Josef pokrčil rameny.
Robert pak tiše dodal : “Ale říkali, že mají stejný cíl.”
Josef zdvihnul ukazovák, aby Robertova slova zdůraznil.
“Pro mne je důležité, že jsi mi řekl o rozhovoru s pastorem Hessem. Zkusím něco podniknout. Obávám se však, že je pozdě.”
“Pozdě?! Proč?”
“Vrabčáci uklovou papouška, protože je barevnější.”, řekl Josef smutně.
Konfrontace
Robert si vzal k řece Bibli. Četl v ní slova:
“Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.”
V tu chvíli se přemístil do Kermesovi hospody. Stál uprostřed tanečního sálu. Všichni mlčeli. Divně se dívali. Kolem Roberta byl kruh světla.
Robert přečetl slova z Bible: “Lidé si zamilovali tmu spíše než světlo… Kdo totiž provádí podlé věci, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly kárány. Ale kdo koná, co je pravé, přichází ke světlu.”
Opodál stál Kermes a teatrálně rozhodil rukama. Přerušil Roberta: “Slyšeli jste. Máte být jinde, nežli zde. Jste nízcí, když chcete jen pít a jíst. Milovat se a mít děti. Pracovat a radovat se z plodů své práce. Když se chcete rodit proto, abyste zas zemřeli.”
Někdo vykřikl : “Kam máme jít a co nás tam čeká?”
Robert si vzal slovo : “Vrátit se k Bohu.”
Mnozí vykřikli: “Věříme v Boha.”
Robert oponoval : “Věříte, ale nejste ve spojení s ním.”
Kdosi vykřikl: “Co o nás víš? Žiješ s námi? Jsi s námi každý den?! Sám někdy nevím, jaký jsem a ty se odvažuješ říkat, jací jsme a na co myslíme?!!”
Robert sklopil hlavu : “Máte pravdu. Neznám vás a vy neznáte mne. ”
Vykročil z kruhu. Kermes však nebyl spokojen : “To je všechno? Proto jsi nás vyrušil?”
Robert stál se sklopenou hlavou a pak se smutně podíval Kermesovi do očí : “Pravda je složitější, nežli se jeví na první pohled.”
Ocitl se zpět u řeky. Kermes seděl vedle něj. Dlouho mlčeli.
“Dnes jsi Roberte vyhrál.” , řekl najednou Kermes.
Robert se zvědavě zadíval do modrých očí.
“Ano. Kdybys dál fanaticky bojoval ponížil bys dav. Dav by se na tebe vrhnul. Dal jsi jim za pravdu. Uklidnili se, a o to více o tvých slovech uvažují. Nemají rádi fanatiky, ale skromné filosofy.”
Robert se vděčně usmál : “Děkuji. Myslel jsem si, že znám pravdu. Ale já ji neznám. Pokaždé je jiná. Jiná situace, jiná pravda.”
Kermes uznale pokýval hlavou : “Opravdu jsi silnější, nežli se jevilo. Možná něco dokážeš. Zkoušej to znovu a znovu.”
Pak zmizel.
Robert se vydal po vodě na druhý břeh.
Kis jej s úsměvem přivítala. Na stolku voněl čaj. Jako louka v létě.
Vzápětí se objevil Kes. “Bojoval jsi dobře.” , tvářil se spokojeně.
“Jsem nespokojený.”, odpověděl Robert, “Vím méně nežli dříve. Když mi Slovo vysvětlil Josef, myslel jsem se, že vím všechno. Pravda od člověka mne osvobozovala. Nyní vím víc od vás a mám pocit, že už vůbec ničemu nerozumím. Jsem spoutaný.”
Kes řekl : ” Co je pravda? Tvoje vlastní porozumění? Vysvětlení té či oné církve? Dá se pravda měřit logikou? Platí vaše lidská logika všude? V celém vesmíru? Platí v Homte? Platí v každém čase?”
Robert se zatvářil nešťastně : “Bylo mi lépe, když jsem znal jenom jednu pravdu.”
Kis: “Ano. Já ti rozumím. Nám ženám vyhovuje mít jistotu. Vědět co je správné a co ne. Když si ženy nejsou jisté, neustále mluví s druhými, aby se ujistily.”
Kes se narovnal v zádech : “Mužům to nestačí, Kis. Proto založili církve. Ženy nezakládaly církve. Muži založili mnoho církví. Církve vznikly a zase zanikly. Jakýkoliv fanatismus v otázkách náboženství je projevem lidské hlouposti, pýchy a přílišného sebevědomí. Přání je podstavcem lidské sebejistoty…. Jsi Roberte velký tím, že nevíš kam jdeš a nevíš proč. Jsi podobný Homte někdy víc, jak já nebo Kermes. Ten kdo ví, že neví, má silný motiv hledat dál. Kdo tluče, bude mu otevřeno. První co obdrží odměnou je nekončící dialog mezi pravdou a lží, mezi mýtem a skutečností, dialog mezi pověrou a vírou. Jestliže nenalezne definitvní odpovědi, jestliže se nespokojí s konečným výsledkem, pokročí do dalšího ročníku. Cesta vede skrze pochybnosti do nejistoty. Teprve tam jsou další dveře.”
Robert pocítil pohyb nevidtelného Homte. Byl to hlubší zásah do srdce, nežli óda na radost.
Karásek
Josef nenápadně napověděl Karáskovi, že nejlepší psychiatr je profesor Kevolt. Karásek se pochlubil pastoru Hessovi, že už vypátral dobrého psychiatra – Kevolta. Hess poslal Karáska za Kevoltem.
“Pane profesore, Robert je náš bližní. Chceme mu pomoci.”, Karásek seděl úslužně před profesorem psychiatrické kliniky.
“Pane Karásek, jsem také křesťan. V naší církvi se občas objevují dary ducha. Neposíláme kvůli tomu své bližní k psychiatrovi. Nebo myslíte , že se dnes člověk nemůže spojit s nebem?”
“Jenže…víte, když je někdo příliš jiný…mohlo by to vrhnout divné světlo na naše učení…”, Karásek už nevěděl co říká.
“Kristus rozčiloval své náboženské představené, židovské farizee.”, řekl s úsměvem profesor, “Proto velmi rád si s vaším Robertem promluvím. Opravdu velmi rád.”
Karásek poděkoval.
V bytě profesora Kevolta
Josef se rozhodl doprovodit Roberta k profesoru Kevoltovi. Zářil : “Moje modlitby byly vyslyšeny. Popovídáš si. Budeš spokojený.”
Na měděné vizitce starobylých dveří bylo napsáno : ‘Profesor Kevolt, psychiatr a člen rady církve .”
“Psychiatr?!”, zlobil se Robert, “Domluvili jste se na mne s Hessem?”
“Věř mi. Nevedl bych tě do lví jámy.”, podíval se Josef zpříma.
“Je z jiné církve! Chceš, abych mluvil s někým z jiné církve?”, podivil se Robert.
“Profesor Kevolt je moudrý muž., ” Pomůže ti orientovat se v tom, co zažíváš…V jejich církvi nejsou zázraky odsuzovány. Naopak. A jestli jsi jenom nemocný…věřím, že se zachová rozumně.”
Otevřely se dveře. Starý bělovlasý muž stál rovný, přímý, vědoucí.
Podal ruku Josefovi a srdečně ji stisknul. Pak se přivítal s Robertem.
Josef je nechal samotné.
Dlouho mlčeli a popíjeli čaj. Pracovna byla plná knih. Na stole vrstvy papírů. Robert si zvykal a profesor jej nechal. Prohlížel si nějakou knihu a jen občas pohlédl na Roberta jestli už chce mluvit.
“Máte rozhodnout, jestli jsem nemocný nebo ne.”, řekl Robert.
“Ano. Obávám se však, že jsem příliš malý na posuzování věcí, které se týkají nebe.”
“Nebyl jsem v nebi.”, řekl Robert.
“Řekli mi to ti, co na tebe přišli žalovat.”
“Žalovat?”
“Stěžovali se, že chodíš po vodě a mluvíš s démony. Vadilo jim, že jsi jiný nežli oni.”
“A kdyby ano?”
“Pak říkám, že jsem malý, abych to soudil. Spíše jsem zvědavý. ”
“Můžeme poznat pravdu?”, zeptal se Robert, když měli úvod za sebou.
“Pravda je věcí našeho soudu. Pravda je naše osobní rozhodnutí pro ni.”
“Poznáte pravdu a ta vás osvobodí.”, odporoval Robert Ježíšovým výrokem.
“Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.”, odpověděl Profesor jiným Ježíšovým výrokem., “Z toho vyplývá, že pravda bez ducha, je nejistá.”
“Je Boží slovo pravda?”, zeptal se Robert
“Ano je. Zcela určitě. Boží slovo je pravda , které může posvětit každého člověka. Proto jsem křesťanem.”, řekl klidně profesor.
“Byl byste jím i v muslimských zemích?”, zeptal se Robert.
“To nevím. Chci mluvit pravdu a proto říkám, že si myslím , že bych asi byl muslimem.”, odpověděl profesor Kevolt.
“Jejich slovo má také pravdu?”, zeptal se překvapeně Robert.
“Opravdu nevím. Nezkoumal jsem padesát let Korán, jako jsem zkoumal Bibli. Mluvil bych o tom, co sám neznám. Lidský život je krátký na to, abych věděl víc, nežli vím. A proto by bylo fanatické odsuzovat něco co neznám.”
“Která církev z křesťanů, má pravdu?” , zeptal se Robert
“Ta která nefalšuje Boží slovo a činí pravdu zjevnou.”
“Která to je?” , zeptal se Robert.
“Nevím.” , řekl profesor, “Tu svoji znám natolik dobře, že vím o všech jejích chybách a o jejích nedostatcích. Vím příliš mnoho o lidech, kteří jí vedou… Předpokládám však, že je to tak i ve všech ostatních církvích. Zákonitě má tedy každá chyby.”
“Jsou všechny církve Boží?”, zeptal se znovu Robert.
“Osobně nesouhlasím s lidským ekumenismem. To je jenom líbivá politika. Koaliční smlouva mezi pastory. Mír o vánočních svátcích.. Myslím , že Bůh je velkorysý, shovívavý. Spoléhám se na to.”
“Jsem blázen?” , zeptal se náhle Robert.
“To chlapče opravdu nevím. Ještě jsi nevyprávěl nic o sobě.”
Robert vyprávěl všechno. I o Janě. Důvěřoval profesoru Kevoltovi.
“Jsi tak mladý a přesto je ti tolik dáno. Není to samo sebou, Roberte.” , loučil se profesor a podával Robertovi ruku.
“Nejsem nemocný?” , zeptal se Robert.
“Nevím. Ale jestli nejsi, určitě budeš.”
Robert překvapeně zíral : “Zdálo se mi, že věříte tomu co říkám…”
“Vůbec nepochybuji. ” , ujistil jej profesor, “Jenom říkám, že obyčejný člověk to nemůže vydržet. Stojíš jako provazolezec na vysokém laně, bez jakékoliv záchrany. Stačí malý poryv větru a zřítíš se dolů.”
“Co..co mám udělat? Mám přestat?”, zeptal se zoufale Robert.
“Ne. Musíš dokončit cestu. Vrátíš se, až bude po všem.”
“Po všem?! Co bude dál?”
Profesor pokrčil rameny: “Jak to mám vědět. Vždyť to neví ani Oni. Budu se modlit, aby ses jednou mohl vrátit a byl v pořádku… Když bude nejhůř, dveře našeho ústavu jsou ti vždy otevřené.”
Boj
Ocitl se opět ve světelném kruhu. Kermesova hospoda hněvivě mlčela. Opodál stál Kermes.
“Nemůžeme se vyvléci z odpovědnosti za své skutky. Zodpovídáme za svá slova. Mám důvod činit lítost nad sebou samým. Nevím co činím, mnoho věcí neznám. Ale jestliže nehledám, jestliže dopředu odmítám, jestliže se nesnažím poznat více Boha, více nežli ho znám doposud, pak nespolupracuji, pak netoužím, pak nemiluji.”, Robert se odmlčel a čekal na reakci.
“Celý den pracuji.”, řekl jeden z mužů, “Mám právo na večerní poker?”
Robert otočil ruce, jako je otáčí žebráci ke svému dárci : “Nepřišel jsem soudit, ale nabídnout.”
“Co nabízíš. Co ještě nemáme?”, ozval se posměšný hlas, kdesi vzadu.
“Opravdu máte všechno? Nemáte již žádná přání?”, zeptal se Robert.
“Měla bych jedno.” ,ozvala se polonahá slečna, “Abys už přestal řečnit.”
“Jasně.Jenže tenhle program je tu se svolením pana Kermese. Takže posloucháte, protože on vám všechno dává.”, zvolal Robert a dodal směrem ke Kermesovi: “Co když k vám přestane být štědrý?”
V sále zahučel dav. Jako když bouře dává najevo svůj počátek.
Kermes se zlověstně usmál. Dnes to bude jiné.
Ozval se starý muž: “Zažil jsem válku. Viděl jsem mrtvé kamarády. Naše tanky přejížděly zraněné nepřátele. Stříkala krev, křupaly živé kosti. Slyším křik těch ubohých, bezbranných lidí. Příšerný řev. Probudím se a slyším jej. Spím a zdá se mi o něm. Kdo zajistí, abyste to neopakovalo?”
Robert: “Naše cesta může vést k oáze míru a pokoje. Nemyslím však, že my do ní dorazíme první.”
“Kdo a kdy tam dorazí?”
“Nevím”, řekl Robert, “Vím však, že společně můžeme žádat. Můžeme chtít. Snad se otevře brána a budeme vítáni.”
“Ty nevíš a přesto o tom mluvíš?! Nezdá se ti, že jen tlučeš hubou?!”
“Když řeknu , že Vím, budete říkat, ukaž nám oázu. Já vám nemohu ukázat to, co není vidět. Mohu vám jen říci, že je. Že již nyní se můžeme hlásit k pobytu. Oáza patří těm co věří. Víra znamená očekávat. Víra žije z nejistoty. Teprve pochybnosti jí učiní neochvějnou .”
Přilétl první půllitr. Minul jen o kousek Robertovu hlavu. Pak už letěl druhý.
“Kamenujete mne za to, že vám říkám dobrou zprávu o Oáze?”, zeptal se klidně Robert.
“Nekamenujeme tě za nějaký znamenitý skutek, ale za rouhání, protože ty, ač jsi člověk, děláš se bohem. Slibuješ a neplníš. Nemáš důkazy. Jsi šarlatán, jako ostatní mystici. Chceme vidět. Chceme hmatat.”
Robert se poprvé přemístil. Stál před mužem, který hodil první.
“Proč máš vztek? Co tě trápí?” , zeptal se ho laskavě a díval se mu do očí.
Muž byl nejprve překvapený, ale pak se proměnil v nestvůru. Smraď z úst odehnal okolo sedící pryč.
“Ty se odvažuješ?!”, zvolala nestvůra a plivla oheň.
Původní Robert se zhroutil v plamenech na troud.
Nový Robert však již stál na původním místě v kruhu a zvolal: ” Umíte se bránit jenom násilím? Když slyšíte pravdu, chcete jí spálit? Když má pravda jiný rozměr, přiříznete jí?”
Lidé měli v očích překvapení.Někteří mu začali fandit.
Nestvůra svými drápy rozdrtila stůl. Pár lidí to odneslo krvavými šrámy. Vrata hospody se rozrazily. Stálo tam šest nestvůr.
Kermes jen pokynul rukou. Chvíli bylo hrobové ticho: “Trochu kočkování nám neuškodí, že?” Pár lidí se zachechtalo.
Jedna z nestvůr si říhla tak, že dvě slečny začaly zvracet.
Robert byl několikrát roztrhán na kusy. Neustále se však objevoval znovu a znovu.
Zdálo se, že je nezničitelný. V jedné chvíli na něj útočila nestvůra ze zadu. Nevšimnul si jí. Najednou se vedle něj objevila Jana .
“Pozor!” , zvolala zděšeně a ukazovala na nestvůru.
Robert však věnoval pozornost jí. Byl tak rád , že jí vidí. Chtěl jí před nestvůrou zachránit.
V tu chvíli zemřel. Duch se nevejde do hmoty.
Uzdravení
Kis se dotýkala Robertova těla. Nebo spíše krvavé hromádky různých zbytků. Tělo dostávalo znovu tvar. Robertovo tělo se vracelo do původního tvaru.
Na lavičce seděl Kes a Robert. Oba se dívali na to, jak Kis opravuje Robertovu tělesnou schránku. Jako se dívá majitel auta autoopraváři na šikovné ruce.
“Homte může zničit tělo i duši v geheně. Ale většinou to neudělá.”, řekl Kes.
“Byla tam opravdu Jana?”, zeptal se Robert.
Náhle se objevil Kermes a ušklíbl se nad prací Kis. Pak se obrátil vítězně na Roberta:
“Říkal jsem ti poprvé, abys jí sebou nebral. Měl jsi svoji hlavu.”
“Co se s ní stalo?”, šeptal Robert.
“Od tvého posledního setkání , tady nikdy nebyla.”
“Byla jen obraz?”, zeptal se Robert.
“Ano. Stejně však bylo chybou , žes jí vzal sebou na svou cestu.”, řekl Kermes vážně.
Kes sklopil hlavu a neřekl nic.
Robertovi bylo smutno.
“Ani tentokrát jsi však neprohrál. Jsi dobrý manipulátor.”, řekl Kermes, “Minule jsi získal ty, co mají rádi skromné filozofy. Dnes jsi získal některé, co mají rádi boj.”
“Stejně tomu nerozumím.”, kroutil hlavou Robert
“Kes a já jsme jen konkurenční laboratoře.”, prozradil Kermes, “Pracujeme na stejném úkolu Homte to tak chce. Homte je totiž sámo zvědavo, kam celý pokus dospěje. Asi jako u vás konkurenční církve. ”
“Myslím, že ztrácím víru. Nevím jestli chci ještě bojovat za něco neurčitého. Za pokus s nejistým výsledkem. Kristus měl přece jasný cíl. Nemysslím si, že založil konkurenční církve.”, prohlásil Robert. Vstal a šel ke svému tělu.
Kis zvolala: “Ještě ne! Nejsem hotová.”
Robert však šel dál kolem užaslé Kis a vstoupil zpět do svého těla.
…………..
Našli jej na ulici nedaleko domu profesora Kevolta. Byl celý podrápaný a měl zlomené obě ruce. Zdálo se, že je mrtvý.
Ošetřující lékař chtěl zrovna konstatovat smrt, když se do Roberta vrátil život. Vydechnul a pohnul se. Doktor byl užaslý.
“Něco je určitě mezi nebem a zemí. Kdosi ho vrátil zpět. “, mumlal si pod vousy a zmuchlal úmrtní list, který právě podepsal.
Na štěstí se profesor Kevolt vracel domů. Promluvil s lékařem, který poskytoval první pomoc. Vysvětlil mu psychický stav pacienta.
Po ošetření zlomenin, jej převezli na psychiatrickou kliniku.
Závěr Prvního pokusu
Na chodbě psychiatrického ústavu po několika týdnech se Robert potkal s Janou. Překvapeně stáli proti sobě.
Jana vysvětluje: “Mám tady praxi. Budu dělat diplomku na téma…” Zarazila se.
Robert se usmál : “Paranoidní schizofrenie Roberta K.?”
Sklopila hlavu.
Robert řekl : “Jsem moc rád, že jsem tě zase potkal.”
“Jsi tady dlouho?”, zeptala se Jana
“Několik týdnů.”
“Měla jsem strach a už jsem k řece nikdy nešla.”
“Taky jsem to skončil.”
“Zaskakuji za kamarádku. Jinak jsem v jiné budově.”
“Jsem rád, že budeš paní doktorová.”
“Myslím, že už mnoha věcem rozumím lépe. Vděčím za to psychickému výzkumu.”
“Už ví psychiatrie všechno nebo budeš muset dělat další výzkum?”
Myslím, že už toho hodně víme. Umíme pomoci skoro každému.”, řekla až příliš vzdorovitě.
Robertovi zablýskaly oči veselím:
“Dáš mi číslo mobilu? Až mne propustí, rád bych…”
Usmála se: “Tak jo. Bylo mi s tebou dobře. Mám ráda kluky, co sedí u řeky a přemýšlí.” Dala mu svoji vizitku. Mgr. Jana Prantlová.
Robert se začal bavit o počasí a schválně zády zakrýval obecní telefon. Najednou se Janě rozezvonil mobil. Na displeji se objevilo číslo psychiatrie. Robert čelem k Janě mluvil o tom jak se těší domů. Jana zvedla telefon.
“Promiň Roberte …. Ano prosím?”
“U telefonu Robert. Já si osobně myslím , že v oboru psychiky člověka v souvislosti s Homte, je pro vědu ještě opravdu mnoho neznámého. Myslím, že psychiatrie je teprve v začátcích.” Pak se ozval tón položeného telefonu. Druhý Robert mluvil stále o počasí.
Jana užasle držela telefon a pozorovala, jak se skutečnému Robertovi vrací do očí jas, který při rozhovoru o počasí potemněl. Nemohla promluvit. Vrátil se zmatek od řeky. Nejistota . Neznámo.
Náhle Robert znovu ztratil jas z očí. Kamsi se propadal. Cosi blábolil. A pak začal utíkat směrem k východu. Upadl a svíjel se v křeči.
Robert běžel vstříc Kesovi. Tak dlouho čekal na jeho návštěvu. Jenže Kes se neusmíval.
“Tohle byla školácká chyba Roberte.”, řekl smutně.
“Chtěl jsem jí ukázat, že…”
“Mojžíš vyvedl vodu a nechválil Boha. Byl potrestán. Ježíš odmítl nabídku skočit ze skály nebo udělat z kamenů chleby a byl vyzdvižen. Střežíme Homte před zneužitím.”
Vedle Kese se objevil Kermes. Měl modré oči a Aristokratický výraz. Podal Kesovi sportovně ruku: “Říkal jsem mu, že jí nemá brát sebou.”
“Homte sám nezná svoje cesty a my je také neznáme.První pokus skončil.Loučíme se Roberte. Byl jsi opravdu dobrý. Nebuď smutný. Návod ti zůstal. Čti víc Boží slovo. “Kes vzal přátelsky Kise pod paží a plni přátelství odcházeli.
Robert začal křičet. Byl nešťastný. Jak to že nepřátelé jsou přátelé? Zvedl ruce , aby je zadržel. V tu chvíli mu na něj zřízenci navlékli kazajku a svázali ruce. Když jej postavili na nohy,byl už klidný. Kes a Kermes zmizeli.
Vrátil se do sebe . Tiše a klidně řekl : “Promiňte pánové. Hned s vámi půjdu. Dovolte mi jenom jednu větu k paní doktorce Prantlové.”
Zřízenci se nechtěli dát oklamat a trhli s ním směrem ke kleci.
Jana je však zastavila: ” Nechte ho promluvit.”
“Promiň. Už je doopravdy konec. Přišli se rozloučit. Však ty víš kdo.Prohrál jsem. Byl bych rád , kdybys ještě přišla.”
Dlouze se mu dívala do očí. Neměly jas , ale nebyly také prázdné.
Kývla hlavou : “Tak zítra.”
PASTOR HESS
Pocity pastora Hesse
Pastor Hess měl podivnou náladu. Nejistota se mísila s nespokojeností. Neměl by mít radost, že dosáhl svého cíle v církvi? Proč je nejistý? Proč není spokojen? Kráčel městem, ale nevnímal jej. Kráčel kolem lidí, ale nepřemýšlel o nich. Myslel na úkol, který splnil. Nahradil plně pastora Josefa. Pastor Josef byl laik, který se ujal práce, kvůli nedostatku vyškolených mužů. Jenže čas nedostatku pominul. Za laika nastoupil profesionál. Pastor Hess splnil svůj úkol , narovnal cestu, napravil zlozvyky. Nebyl však spokojen. Zdálo se mu, že větší část církve jeho důslednou metodu nepřijala. Zastavil se před cukrárnou. U jednoho stolku seděl Josef s Libuškou. Nestačil zmizet od skla výlohy – usmáli se na něj. Sedl si vedle nich. Nevěděl, co má říkat.
“Kde je Hessova výřečnost? Kde je jeho sebejistota?”, ptala se v duchu Libuška a zvědavě se dívala, co si asi myslí její manžel. Josef vypadal také překvapeně.
Dlouho se jen usmívali a prohodili pár vět o počasí.
Pak se Josef zeptal : “Robert Havelka, velmi rychle přijal víru v Krista, pastore Hessi. Nyní se léčí na psychiatrii. Jaký je tvůj názor? ”
Hess pokýval hlavou: “Náš výklad Písma přes sto let zastává názor , že zázraky Ducha již nejsou potřeba.”
Josef se rozhodl oponovat: ” Navštívil jsem profesora Kevolta. Zdá se , že v jejich církvi hned neodsuzují toho, kdo chodí po vodě. Nepřekvapuje jej ani to, že se někdo ocitne ve třetím nebi.”
Pastor Hess pohlédl Josefovi do očí: ” Ani já nevím, jestli je Robert psychicky nemocný, nebo není. Pro jistotu jsem nechal zařídit jeho léčbu. A byl to tvůj dobrý nápad, Josefe, aby jej léčil profesor Kevolt. Nevěděl jsem, že je z jiné církve. Nedovolil bych to. Málem přišel o život.”
Josef se usmál : „Není to v souladu s předpisy spolupracovat s jinou církví, ale je to v souladu s Božím myšlením.”
Pastor Hess si objednal pohár s jahodami. Červené jahody ladily s bílou šlehačkou. Jejich sladká chuť zvláčněla pocity duše.
Překvapil otázkou : ” Zdá se, že někteří v naší církvi s láskou vzpomínají na časy před mým příchodem. Jaké to tu bylo, nežli jsem přišel já?”
Libuška zapomněla polknout sousto. Josefovi se zkrabatilo čelo.
Libuška cítila, že je to první příležitost vysvětlovat rozdíl mezi loajalitou k církvi a loajalitou k Bohu. Lekala se toho, že Josef mlčí. Rozhodla se zakročit: ” Pociťovali jsme až naivní přátelství. Nebáli jsme se upřímně říkat, co nám přišlo na mysl.Boží duch je víc jak lidská pravidla.”
Pastor Hess se zájmem naslouchal.
Josef rychle vysvětloval : “Samozřejmě , že byli výjimky. Měli jsme však velkou důvěru v Boha a lidi. Vztah k Bohu byl cennější, nežli výsledky.”
Pastor Hess namítnul : ” Výsledky byly slabší než v jiných částech církve. ”
Libuška i Josef zklamaně zmlkli.
Pastor Hess rychle napravoval situaci: “Rád bych, aby se vrátila vaše radost z uctívání Boha…Ale nevím, co pro to mohu udělat.”
“To není snadné vymyslet.” , řekl vážně Josef, “Je to, jako opravovat potrhanou pavučinu. ”
Pastor Hess kupodivu skromně pokýval hlavou :” Cílem nebylo vybudovat město, kde se lidé navzájem neznají, ale vybudovat oázu, kde jsou lidé šťastnější. Vybudoval jsem lepší technické zázemí, ale lidé nejsou šťastnější.”
Josef se usmál: ” Tak jako v dnešním světě. Máme množství vědeckých výdobytků, ale ztratili jsme mystiku, tajemno. Žijeme rozumem a zapomněli jsme na srdce. Vybudovat ztracenou důvěru ve sny trvá velmi dlouho.”
Pastor Hees se rozloučil. Libuška s Josefem společně doznali : “Bůh na svoji církev nezapomíná. Pastor Hess činí pokání, z přehnané horlivosti.”
Pastor Hess nešel domů. Namířil k psychiatrickému ústavu. Nejprve pohovořil s profesorem Kevoltem: “Naše církve mají mnoho společného. Máme více společných názorů, nežli těch rozdílných. Jak se máme vyrovnat se stavem Roberta Havelky?”
Profesor Kevolt vysvětlil : “Běžně uvažující lékař by klasifikoval psychickou chorobu.Obávám se však, že někteří by klasifikovali Ježíšovo chování také tak.”
“Zajímá mne váš soukromý názor, pane profesore.”, zeptal se pastor Hess.
” Opravdu nevím. Léčím Roberta Havelku stejně jako ostatní pacienty . Ale na druhou stranu se setkávám s něčím nadpřirozeným. Nepatřím k lidem, kteří si naivně myslí, že věda všechno vysvětlila. Ale nemyslím ani na exorcismus.”
“Jak se mám k Robertovi chovat?”, dotázal se pastor Hess.
“Určitě jej berte vážně.”, usmál se profesor Kevolt.
Robert byl rád, že přišel pastor Hess. Nejprve jej představil svým spolubydlícím na pokoji : “To je pastor naší církve. Učí nás znát Písmo.”
Pacienti přikývly na pozdrav. Pak jej Robert dovedl k pohublému člověku s propadlou tváří a vyhaslýma očima : “Zdeňku, tohle je učitel Bible. Zná jí lépe nežli já.” Muž pokrčil rameny: “Dneska nemám zájem.” Otočil se na posteli hlavou ke zdi.
Robert byl zklamaný. Venku na chodbě jen dodal: “Čtu z Bible nahlas a jeho oči začnou svítit. Ožijí. Jinak mi připomíná mrtvolu.”
“Máš ještě, Roberte, vidiny?”,zeptal se pastor Hess.
“Vidiny?!”, zarazil se Robert, “To nebyly vidiny.”
“Promiň.” , omlouval se pastor.
“Obdržel jsem něco, co lidé běžně nemají. Nevím co to je. O nic jsem neusiloval. Přesto jsem se přemístil. Chodil jsem po vodě. Byl jsem v neznámu.” Robert rozhodil rukama.
“Omlouvám Roberte. Jde jenom o to, správně pojmenovat, co se přihodilo. Možná ani takové slovo neexistuje. Z nedostatku slov vznikají problémy mezi lidmi.”
Robert se usmál : “Fyzicky jsem byl jinde a duchovně také jinde. Byl jsem na více místech najednou. Odmítám slova lékařů. Odmítám i slova, které jsou v Bibli. Jejich význam je dnes jiný, nežli byl dříve. Ducha chápu jinak. Nebe chápu jinak. Jde o význam slov. Od samého začátku jde o slova. Na počátku bylo Slovo!”
Pastor Hess naslouchal Robertovým slovům a uvědomoval si, že přes diagnózu šílenosti, má Robert stejné pocity jako on. Slyšel Roberta , ale zároveň slyšel i svoji intuici. Žádná církev nemůže žít z lidských skutků, chce-li přežít. Žádná církev nesmí být závislá na lidském výkonu, více jak na Duchu od Boha.
Robert na závěr dodal : “Zpřetrhali jsme pavučinu. Poškodili jsme jemná vlákna , která spojovala myšlení lidí. Poničili jsme souvztažnost.”
Pastor Hess sám sebe překvapil otázkou : “Kdo se může zapojit? Kdo může přispět k poznání?”
Robert pronesl sbejistě: “Každý člověk.”
Pochopili , že nejsou sami, ačkoliv na chodbě nikdo nebyl.
Stíny zdí se prodlužovaly, jak zapadalo slunce. Po cestě zpátky se pastor Hess setkal s mužem, který měl zvláštní oči. Připomínaly orla. Dlouze se pozorovali. Pastor Hess věděl, že ačkoliv ten muž má lékařský plášť a vizitku ústavu,že sem nepatří.
“Robert neříká všechno přesně. Mnoho věcí ještě nepochopil. Ale řekl pravdu : Do obnovy pochopení se může zapojit každý člověk.”, slova muže s orlím zrakem zněla jako varhaní koncert. Měla pozadí se zpěvem mnohohlasého sboru.
Pastor Hess mlčel, ale v duchu jej napadlo : “Vyšší autorita!”
Muž se usmál: “Ano – vyšší autorita. Vyšší nežli my. Moc, která je nad to, co je normální. A přece si žádá člověka. Každého kdo chce. Bez lidí nelze pro lidi nic udělat. Duch se musí spojit s hmotou.”
Muž se uklonil na rozloučenou a zmizel. Venku na ulici projížděla auta. Všude smog. Lidé jako temná řeka. Proud co se žene vpřed a nemůže se zastavit.Lidské mraveniště. Sem a tam.
” Je Homte vůbec schopno přerušit civilizační bouři?”
Pozorovala jej stařenka. Udiveně naslouchala, co ten neznámý člověk říká do davu lidí. Pak jí oko padlo na mosaznou ceduli – Psychiatrický ústav – a jenom se ušklíbnula :”No jo. Cvokhaus.”
Návštěva
Muž s orlím zrakem přišel a zazvonil na byt pastora Hesse. Pastor Hess mu otevřel a po chvilce zaváhání jej pozval dál.
“Jmenuji se Kes. Nějaký čas jsem spolupracoval s Robertem Havelkou.”, řekl muž s Orlím nosem jako úvod.
“Na čem jste spolupracovali?”, zeptal se pastor.
“Navštívil skupinu lidí, kteří nepotřebují klasického Boha Sestavili si jiného.”
“Copak se dá Bůh sestavovat jako stavebnice ?”
“Dějiny zachovaly stovky podob Bohů.”
“Je mnoho Bohů a přece jenom jeden?”, zeptal se Hess
“Je mnoho Bohů, vytvořených lidmi. Je jenom jeden Homte, kde se lidské sny a přání realizují. ”
“Homte je Bůh?”
“Homte není Bůh. Ale prostřednictvím Homte je možné budovat lidské představy o Bohu.”
Pastor Hess nerozuměl.
Kes rozložil vstřícně ruce : ” Momentálně není vhodné, aby se Robert vrátil..Připadá mi šikovné vás požádat, abyste jej zastoupil.”
Pastor Hess poslal Roberta léčit jako blázna a nyní sám bude dělat, co dělal Robert? Je Robertova choroba nakažlivá?
Nahlas se zeptal : “Mám se dostavit do třetího nebe?”
Kes se usmál: “Není třetího nebe. V Homte se odehrává pokus o obnovu ducha člověka.”
“Obnova poznání? “, zeptal se pastor.
Kes obdivně přikývnul : “Chápete rychle pastore. Vzkvétá mnoholičnost.´Pravda má více plošek, stejně jako diamant. Konkurence mezi církvemi a filozofy urychluje poznání. Staletí se nic neudálo a najednou…”
“Přišel jste z Homte a přitom jej neznáte?”, podivil se pastor Hess.
“Vznikl jsem z Homte. To ale neznamená , že jej chápu. Člověk je z člověka a přece člověka nechápe.”
“Co bude mým úkolem?”, zeptal se pastor.
Muž s orlíma očima se radostně usmál :” Budete učit o svém Bohu.”
“Měl Robert stejného Boha jako já? Myslel jsem, že jej chápe jinak. Spíše jako Josef?”, namítal pastor Hess
Muž s orlím zrakem se zamyslel :”Každý člověk má osobní vztah ke svému Bohu. Robertův Bůh byl velice podobný Josefovu. Vytvářeli jej spolu. Překvapíte však sám sebe, až budete mluvit o svém Bohu jinde, nežli ve vaší církvi. Váš Bůh je stejný. Vyrostl ze stejné půdy. Má stejné kořeny. Budete o svém Bohu mluvit, před těmi co Boha znají jinak.”
“Jak se dostanu tam , kam potřebujete?”, zeptal se Hess.
“Naučte se přemístit.”, řekl Kes.
“Jak?”
“Stačí chtít.”, řekl Kes a zmizel.
Jana
Pastor znovu mluvil s Robertem. Oba seděli na bílé lavici v návštěvní místnosti, jako otec se synem a až příliš si rozuměli. Jana byla nervózní. Zpovzdálí je pozorovala.
“Všichni na tebe myslí . Vrátíš se brzy mezi nás?” , zeptal se pastor, aby očividně změnil téma, když se přiblížila Jana.
“Když člověka opustí Bůh, zbývají mu již jen lidé?”, zeptal se Robert.
“Bůh člověka neopouští, ale člověk Boha. Bůh je stálý, jako jsou stálá souhvězdí na nebi. Jen my opouštíme Boha , jako neposlušný pes odběhne od pána , protože pach fenky byl, je a bude, vždy silnější nežli věrnost pánovi. Bůh se raduje z našich návratů víc, nežli z prvního příchodu.”
“Jsem blázen pastore?” , zeptal se Robert a odvážně pohleděl pastoru Hessovi do očí a koutkem oka na Janu.
Pastor Hess sklopil hlavu a pochopil, že má před Janou mluvit pravdu:
“Máš co ostatní nemají a proto tě považují za blázna.”
Robert se usmál, ale Jana ztuhla.
” Pozvali mne, abych jim pomohl, místo tebe. Mám se naučit přemístit.. Potřebuji tvoji pomoc.”
Robert pokýval hlavou : “Je dobře , že se nevzdávají . Zbaví nás okovů předsudků. Promluvíš k obludám?”
Jana těžce dosedla na lavici. Zapochybovala o sobě, zda je normální. Kde nemocní berou sílu, když jí síly ubývají? Sajou jí z ní?
Návrat k lidem
Robert vešel do sálu církve, zrovna když ze všech záhybů místnosti tekl společný zpěv. Hlasy naplnily místnost, jako voňavý, omamný dým. Uzdravující balzám. Chladivý obvaz v horečkách. Oči zpívajících spatřily Roberta a upřímně se radovaly . Ústa dál zpívala, ale radostněji. Vrací se ztracený syn. Zpěv zněl zbožněji, šťastněji, opravdověji.
Robert se postavil ke stolku s knihami a postupně je vyndával na pultík. Je slastné vracet se . Je krásné potkávat se znovu. Je příjemné dělat , co jsme již rádi dělali.
Josef měl v očích slzy : “Rád bych tě pozval na jídlo, Roberte.”
Robert jen kývnul, protože také neměl daleko k pláči. Uvědomoval si, že má Josefa rád.
Zeptal se na pastora Hesse.
Josef se zamyslel, nežli odpověděl :” Před tím, nežli jsi přišel ty, byl jiný . Věřil jenom sobě a církevnímu bulletinu. Někteří říkají, že od té doby co tě navštívil v …v nemocnici… je zamyšlený. Někomu tvrdil, že umí chodit po vodě.Tak jako ty.”
Libuška se k nim přitočila : “Už se moc těšíme na tvé vyprávění Roberte. Prosím, pojďme již domů.”
Josef pokýval hlavou : ” Jedno stéblo není pole.Ale ty máš zážitků na celý lán. Jsme zvědaví. Chceme slyšet tvůj názor, abychom mohli modelovat vlastní. ”
Robert byl šťastný. Vznešený je návrat ztraceného syna.
Jenže nic není jako bylo dříve. Pochopil, že lidem ve sboru vyhovuje stav ve kterém jsou. Jsou vděčni za spásu. Jsou vděčni za návod, jak se mají chovat, jaký mají mít režim dne , týdne a roku. Milují svůj rituál.Nemá smysl jim dávat nové, protože jsou spokojeni ve starém. Vítali Roberta, protože mysleli, že se Robert vrací na jejich patro, že už nepoleze nikam výš, že bude spokojený v jejich teritoriu, protože to je přece to nejlepší místo před Bohem. Radovali se, protože žili v představě , že se rozhodl chodit v jejich pravdě. Lidé nechtějí měnit a proto nedostávají víc, nežli si doposud odvážili vzít.
Matka učí své dítě novým věcem, ačkoliv by někdy byla ráda kdyby miminko, zůstalo miminkem. Ale zrovna tak je šťastná, když se batolí, když chodí, když se učí, když se žení či vdává, když se reprodukuje do vnoučat. Tak je to i s církví. Robert pochopil , že církev nemůže zůstat neměnná, když se mění tvář světa, když se rodí noví lidé a nové myšlenky. Když Homte pohlcuje stále větší množství lidských nápadů, názorů. Když lidé spoluvytváří Homte, rostou jako roste dítě. Když se vývoj hodlá zastavit, když rostlina usychá, musí přijít další podnět , musí přijít zahradník s konví živé vody.
Robert pochopil, že pastor Hess, ač neoblíbený, ač pomýlený svými bulletiny a svým pedantským lpěním na správných postupech, je blíže k Homte, protože uvěřil. Josef je dobrým člověkem, ale neuvěřil.
S Josefem
“Opravdu se všechno stalo, jak to vyprávím.”, řekl odhodlaně Robert.
“Ano. Ano. Samozřejmě.”, odvětil zklamaný Josef.
“Profesor Kevolt mi věří. Pastor Hess také .”, namítl Robert vzdorovitě.
Josef kývnul: “Pastor Hess mne překvapil. Reaguje lépe nežli já. On ti uvěřil a já mám zábrany. On se zapojil a já ne. Proč to tak je?”
Robert řekl : “A přece mám raději tebe, nežli jeho.”
Josef viděl lásku v Robertových očích a dojalo ho to.
“I já tě mám rád…Přesto…. nechápu…”
“Ten, kdo chápe všechno, nemusí být milován. Ten , kdo je velký může být malými nenáviděn. Ten, kdo miluje, bývá milován i když mnoha věcem nerozumí.” , řekl Robert.
Josef měl pocit teplého čaje s citronem. Hebkého nasládlého vína. Šťavnaté broskve , která se rozplývá na jazyku. Vnitřní spokojenost. Josef netušil, že se právě napojil na Homte. Robert to poznal a byl překvapen. Josef se nepotřebuje přemísťovat, ani si nemusí vybojovat Homte kázáním v putyce. Jak hluboká je Boží moudrost.
Bylo by velkým omylem si myslet, že Kristus vybíral jen ty aktivní. Kristus zemřel za všechny a tak všichni mohou přispět k budoucnosti.
A Homte se pohnulo a duhová fontána myšlenek vytryskla plná štěstí a blaženosti. Kes a Kis seděli spolu s pastorem Hessem u bílého domku a chvíli ani nevnímali, co jim vykládá. Pocítili na sobě fontánu blaha a bylo jim jakoby se znovuzrodili. Oba hned pomysleli na Roberta a koutkem oka se na sebe radostně podívali.
Když vše skončilo, vrátili se ke své práci : “První krok jste pastore Hessi zvládnul.”
Kis se zasmála : “A ani jste se nenamočil, jako Robert.”
„Jenže jste také nerozvířil fontánu.”, pomyslel si Kes.
Pastor Hess na Robertově místě
Kermes stál opřený o dřevěný sloup. Modré oči jezdili z jednoho hosta na druhého. Tipoval jakou mají náladu. Všude bylo veselí a víno teklo proudem. Pokynul Hessovi, aby vkročil do kruhu světla
Pastor Hess si vzal bílou košili. Kravatu a sako.
Stejně jako Kermes se opatrně díval do očí svých posluchačů.
Ti postupně ztichli. Zaujalo je, že stojí hrdě a se silou ducha.
“Kdo z vás ví, čím byl dříve? Kdo z vás si pamatuje, kde žil, nežli se narodil?”, zeptal se silným a sebejistým hlasem Hess.
V davu zahučelo jako poryvem větru.
“Kdysi jste žili v ráji. Vaše touhy bývaly vrchovatě naplněny. Slasti života kanuly jako med na chléb namazaný máslem.”
“Jsme spokojení s tím co dostáváme nyní. Máme svůj ráj. “, ozval se hlas.
“Kdyby byl váš ráj trvalý, nechodili byste sem. Přicházíte protože toužíte. Toužíte protože se vám nedostává. Hledáte a přece nevíte, co máte najít.”
“Nepotřebujeme nic hledat. Žijeme tím, co děláme nyní. Nepotřebujeme minulost ani budoucnost.”
“Dobrá. Dobrá.”,řekl smířlivě Hess,”Berte to tak, že hledám já. Každý jste si někoho našel. Kamaráda k lahvi skotské, milenku na svůj klín, veselého žertéře pro chvíle bezmoci. Já hledám, toho, kdo chce myslet na minulost a hledat budoucnost.”
Zvednul se postarší blondýn, který měl ústa namalovaná jako žena:” Já budu hledat s tebou. Líbíš se mi.”
Pastor Hess nejistě pohlédnul na Kermese. Ten se jenom pousmál.
Muž s namalovanými rty vstoupil do kruhu a objal Hesse kolem ramen. Hess sklopil zrak,ale hned jej pozvednul se vztekem. Blonďatý muž měl odhalené, co mívají muži skryté a chlubil se tím přede všemi. Ozval se hurónský smích.
Hess se podíval do davu a pronesl: “Tento muž již jenom vzpomíná, na to co prožil a těžko bude hledat do budoucna stejný ráj, jako měl, když byl mladý. To co ukazuje, neohromí ani mne a jistě ani vás.” Pak sundal ruku blonďatého muže s namalovanou tváří ze svého ramene a s úsměvem a laskavostí mu řekl: ” Je mi líto, ale vás nehledám. Hledám muže, který usiluje nalézt jiného Boha, nežli je váš totem.”
V sále se ozval pobavený smích. Hess zabodoval.
Nikdo se však již nezvedl.
“Dobrá.”, řekl pastor Hess. Nepospíchám. Mám něco, co ještě nemáte. Kdo chce, ať si proto přijde na druhý břeh řeky.”
Kermes sebou trhnul. Není dovoleno mluvit o druhém břehu! Zapomněl Hesse poučit? Nebo má tu drzost? Dav zpozorněl.
Dvě obludy se zvedly výhružně ze svých míst.
Pastor Hess pokýval hlavou: “Bylo vám zakázáno mluvit o druhém břehu? Bylo vám přikázáno nenaslouchat těm, kdo tam byli? Proč někdo nechce, abyste znali to, co znají druzí? Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Bojíte se mít jiného Boha? Bojíte se poznat jeho jinou tvář?”
Pak zmizel.
Kermes pokýval hlavou. Nikdo z jeho přátel nestačil na rychlé zmizení zareagovat. Hess nezanechal ani pach stopy po směru odletu. Lidé jsou poslední století velmi rychlí v učení. Přemístit se tímto stylem, uměl snad naposledy egyptský faraón.
Opravdu podivuhodné a k zamyšlení.
Na Robertově místě podruhé
Hess si sednul k prázdnému stolu. Poručil si pivo. Pozorovali ho. Proč nestojí v kruhu? Změnil názor a přestal s hledáním Boha? Muž, co minule první hodil půllitrem si přisedl.
Hess mlčel. Muž po chvíli promluvil: “Život plyne v korytě řeky. Od pramene až do moře mrtvých. Mohu se obrátit a plavat proti proudu?”
Pastor Hess: “Ne to nejde. Můžete vymílat břehy. Můžete pohánět vodní mlýn. Můžete osvěžit pocestného. Můžete se pozdržet v klidné laguně.”
“Myslel jsem, že nabízíte víc. Vaše řeč vypadala na objev století.”, pronesl zklamaně muž.
“Mýlíte se. Nabízím velmi mnoho.Dosedne-li motýl na vyváženou váhu, vychýlí její jazýček. Můžete pohnout celým vesmírem.”
“Co za to?”
Hess pokrčil rameny.
Muž nevěřícně kroutil hlavou: “Tolik povyku pro nic?! Chcete mne naštvat?!”
“Pracuji pro druhý břeh a přece nevím, co za to. Možná mne budete chtít zabít a přece vím, že dělám dobře.”
Muž se dlouze napil. Probodával Hesse očima. Rozřezával jej na malé kousíčky.
“Horší obchod jsem nikdy nezažil, ale zkusím to.” Podal Hessovi ruku. V tu chvíli se ocitli na druhém břehu na pokraji obrovské barevné mlhy.
“Homte.”, řekl Hess
Muž si chtěl mlhu nabrat do dlaní. Ustoupila.
“Vaše myšlenky za celý váš život. ¨Nápady a názory. Touhy celého lidstva od počátku života. To je Homte.”
“Všechno co jsem, kdyřekl? Všechno nač jsem pomyslel? Zapomenutá slova?…Ale…Ale co s tím? Nač jsou vzpomínky? Nač být znovu? Naberu si zpět života. Ale co dál, když ho zase odevzdám?”
Najednou Hess zazářil.
“Nalezněte pravdu sám v sobě. Rozhodněte se něco do Homte přidat. Možná budete motýlem co uvede Homte do pohybu. Možná poznáte cestu, která vede dál.”
“Mám bohatství. Měl jsem mnoho žen.Viděl jsem celý svět. Hřích následoval hřích. Co mohu ještě přidat?”
“Pokání.”, řekl Hess.
“Co to je?”
“Vaše touha očistit se. Pokus vejít.”
“Kterých svých hříchů mám litovat? Smilstva? Lhaní? Krádeží a podvodů? Vraždy na objednávku?”, uchechtl se muž.
“Z hříchu, že jste dosud nehledal. Že jste se nerozhlížel. Že jste žil a nepátral proč.”
Muž sklopil hlavu: “Ano. To mne trápí.”
Homte se převalilo a změnilo barvy.
Vrátili se, nebo byli vráceni, do hospody.
Kermes si k nim přisedl.
“Zdařilý pokus. Nezabývat se detaily, ale prohlédnout si celek. Homte zareagoval.”
Hospoda zmizela.
Hess se ocitl u sebe doma úplně vyčerpaný.
Slyšel, jak někdo zvoní. Jen stěží se dobelhal ke dveřím.
Robert.
“Byl jsem tam a jsem strašně unavený.”, zavrávoral odmítavě pastor Hess
Robert byl smutný.
“Dobrá. Pojď dál. Ale nečekej , že budu mluvit.”
Robert se posadil a pozoroval jak pastor Hess usnul.
………..
Robert čekal až se pastor Hess probudí, omyje se a udělá si kávu.
„Byl jste tam?”
„Ano, převedl jsem jednoho z těch lidí na druhý břeh. Podíval se u brány na svůj celý život. Rozhýbal celé Homte.”
„To je úžasné.Chtěl bych tam jít příště s vámi.”, požádal Robert
„Jenže já už tam nepůjdu.”
„Cože?”
„Je to k ničemu.”
„Podílet se na Homte je k ničemu?”
„Některá semínka padnou na úrodnou půdu a mnohá jiná na skálu.”řekl pastor Hess smutně.
„Tomu nerozumím.”
„Nejsem spasitel. Nemám co bych nabídnul lepšího nežli lásku, kterou přinesl Kristus.”
„Ale přivedl jste člověka na druhý břeh. To nebyl projev lásky?”
„Myslel jsem si, že jej zachraňuji. Jenže to byla jenom iluze.”
„Copak jste neměl radost z jeho pokání?”, Robert opravdu nechápal.
„Ano. Připadal jsem si jako spasitel. A pak jsem se začal za to styděl.Více mne ohromuje jedna malá květinka na kraji ohyzdné propasti, nežli veliká kytice nejkvalitnějších růží chrámu páně.”
„Malý čin je lepší nežli velký?”, zeptal se Robert
„Nevím. Nevím, co je pravda. To mne drtí. Naše církev měla vždy jasně vystavěná pravidla. Homte je bez pravidel. Mají pravdu církve bez pravidel? Církve s duchem. Ale proč pak cherubíni stráží Homte. Proč tě odvolali? Mají tedy svá pravdila. Mají své instrukce. Nenašel jsem pravdu. A onen člověk, nechtěl otevřít dveře. Co by vlastně žil? Život nebo by prožíval věčnou smrt? Melu nesmysly …rozhodl jsem se , jenom já za sebe, že chci být malý a ne veliký. Nechci znát, nechci poučovat.”
A Homte se znovu zachvělo a proměnilo barvy. Kis a Kes uznale pokývali hlavami. Kermes k nim přisedl a dal si nohu přes nohu: „Poslední časové období jste opravdu velmi úspěšní.”
Robertovo místo
Robert koupil malou skromnou kytičku. Neměl víc peněz. Sednul si sní do parku před ústav a čekal na Janu. Poví jí, že chce žít normálně. Spolu s ní. A že budou mít děti.
Jana vyšla s nějakým mladíkem a důvěrně se smáli. Robert schoval kytičky za záda. Jana si ho všimla, usmála se a zamávala na něj. Pak se zavěsila do mladíka a ani se neohlédla.
Robert sáhnul za záda pro kytku. Přivoněl k ní . Někdo si přisednul. Viděl jenom ženské nohy a sukni. Nenápadně se narovnal a koutem oka mrknul o koho jde. Byla to Alena.
„Čekáš na někoho?”, zeptala se.
„Na tebe.”
Robert jí podal kytičku.
Překvapeně se usmála.”Nepřišla?”
„Přišla. Ale vedla se s někým jiným.”
„Jsi smolař.”
Mlčeli.
„Co tvůj Bůh?”, zeptala se vážně.
„Už mne nedrží za ruku. Naučil mne, že nejvyšším náboženstvím člověka, je být člověkem.”
„Rozešla jsem se s Mirkem. Řekla jsem mu, že čtu Bibli a on se chechtal jako debil.Je moc …plochej.”
„Ty čteš Bibli?”, divil se Robert.
„Patří to k základnímu vzdělání, ne?.”
„A co jí říkáš?”
„Myslím si to samé, co ty. Chci normálně žít, ale nechci jenom vydělávat peníze a pak utrácet peníze. Chci být prima máma, ale nechci být slepice od kuřat. Chci věřit v Boha, ale nechci se kašpařit v kostele. Normální ženská, co chápe, že je jenom prach, ale že jí Bůh má stejně rád… No prostě tak nějak.”
Robert vzal Alenu za ruku a zeptal se : „Víš co udělali Adam s Evou, když museli z ráje?”
„Měli děti?”, hádala.
„A Bůh ty děti měl rád.”
Robert s Alenou měli o pár měsíců později svatbu.
Posun
Život je jako rozhlasová stanice.Oposlouchá se. Je nutno přeladit, nebo úplně vypnout. Pastor Hess i pastor Josef zestárli, víc než-li předpokládali. Seděli skromně v lavicích modlitebny a bylo jim zatěžko vstávat a sedat podle zavedeného rituálu. Se sepjatýma, stařeckýma rukama mlčeli do prostoru. Když mše skončila a pár lidí , co ještě chodilo na mši, odešlo nasát slunce nedělního poledne, blýsknul Josef koutkem oka k Hessovi : „Nikdy jsi mi neřekl, kde jsi tehdy byl?”
Hess pokýval hlavou: „Nikdy jsi se neptal.”
„Bál jsem se zeptat.Ale nyní mám pocit, že bych chtěl zahlédnout kousek tajemství. Mám pocit, že jsem jenom strom, který vysadil někdo jiný a že usychám.”
Pastor Hess se zamyslel: „Existují místa, kde lze naladit jinou frekvenci, nastavit jinou teplotu, vyvětrat.Prostě jsem byl tam, kde je šance měnit systém.Kde lze nastavit spolupráci.”
„A povedlo se?”
„Cosi nového se začalo vytvářet. Pak jsem to vzdal.”
„Proč?”
„Uvědomil jsem si, že se mi líbí klasika.Poznal jsem sebe jako konzervativce. Proč něco měnit?”
„Kdyby nebylo třeba čas od času měnit systém, nebylo by místo jako Homte”, namítnul Josef.
Hess kývnul : „Ano. Po letech jsem pochopil, že lze jinak nastavit víru lidí. Vše co lidé vymyslí či pociťují se tam mísí a odtud se šíří zpět k lidem. Jakoby se víra měnila podle stavu lidského nitra. Jestliže staří proroci, říkali že jsou inspirovaní Duchem, tak to měli odtamtud. Jestliže vznikaly nové církve, bylo to na popud Homte. ”
Josef se zeptal: „Abrahám? Jákob?”
„Ano ti všichni se dostali, až tam a vrátili se zpět jiní.”, odpověděl Hess.
„Ale proč ne ty? Proč ne Robert?”
„To místo má své strážce. A svá bezpečnostní pravidla. Uděláš chybu a konec.”
„Už navždy?”
„Nevím. Pro mne ano.”
„A Robert?”
„Nemluvíme o tom, co bylo. Má děti. Myslím, že tam už nebyl.”
Josef i Hess se odmlčeli. Ticho je hladilo. Slunce kreslilo na podlahu tajná znamení z vesmíru.
„Přemýšlím, proč naše řady prořídly. Proč je méně lidí s duchovním hladem?”, začal po chvíli Josef.
„Možná je třeba reformace církve? Nebo je nutná nová víra?”, zeptal se Hess
Josef se rozzlobil: „Kristova oběť byla dána jednou provždy! Je veleknězem navždy!”
„Souhlasím s tebou Josefe. Proto , jsem se již nikdy víc nepokusil vejít. Bál jsem se , že hřeším proti Duchu svatému.”
Tentokrát bylo ticho tvořivé. Oba usilovně přemýšleli o tom, zda je hřích, říci: ´je třeba nových apoštolů´ nebo ´Kristus znamená jen židovsky chytrou monarchii, která nechce mít konkurenci´. O tom, že se smí reformovat křesťanská církev, nepochyboval ani Josef , ani Hess. Historie vytvořila mnoho účinných reformací, k udržení velké lodi na hladině. Ale zdá se , že to v současnosti nepomáhá. Na hladině moře se objevují malé či větší lodě a lodičky. Možná kdesi pluje i stará archa. Lidé je postavili, pod vlivem Homte, aby oživili víru. Církve, sekty přinášejí nový úhel pohledu – avšak na tu samou zemi, do stejného prostoru. Vcházejí jenom jinými dveřmi. Obeplouvají jednu pevninu stále dokola. Nikdo se neodváží říci : existuje neznámá pevnina, nová, inspirující. Ježíš přiměl vítr, aby jej poslouchal. A vítr nového ducha objevil novou zemi. Najde se nový Kolumbus se svým snem?
„A co Konfucius? Budha? Jsou z Homte?”, zeptal se Josef.
Hess se zamyslel: „ Většina církví je založena na principu odměny. Nebo na platformě pomoci. Já dávám a ty mi, Bože, dáš odměnu. Církve tvrdí, že cílem není dostávat, ale dávat. Jenže lidé myslí, že mají nárok na mzdu. Přiznávám, že o druhých církvích vím málo a tak jsem možná nyní řekl nepřesně, co cítím. Myslím si, že všechny jsou z Homte.”
„Jsou stejné? Mají jednoho Boha?”
„Nikoliv. Boty si jsou podobné svým účelem. Ale nejsou stejné ve své kvalitě a ušití. Některé vydrží celý život, jiné se za pár měsíců rozpadnou.”
„Je Homte od Boha nebo od Satana?”, zeptal se Josef.
„Jak rozpoznáme Satana oděného za anděla světla?”, zeptal se na oplátku pastor Hess.
„Kdo nepřináší Kristovo učení je antikrist.”, citoval Písmo Josef.
Pastor Hess sepjal ruce k modlitbě: „Bál jsem se hřešit proti Duchu svatému. Proto jsem Homte opustil.”
„Asi je nutné dbát svého svědomí, naslouchat pocitu duše..” pokýval hlavou Josef.
„Ani jeden z nás už nepoplujeme objevovat Ameriku.” , zasmál se Hess, „Jenže to neznamená, že nový kontinent neexistuje!”
„Až přijde nový prorok, ukamenujeme jej! Až přijde člověk, který bude hlásat, že je spasitel, přibijeme jej na kříž.”, řekl Josef a byl sám sebou překvapen.
„Jedno jsem se tehdy naučil.”, obrátil se Hess k Josefovi a jeho stařecké oči svítily duchovní atmosférou, „Bůh nás za naše omyly neodsuzuje. A naučil jsem se, že všichni, kteří uznávají Krista jako Boha jsou na jedné potápějící se lodi. Musí si pomáhat, chtějí-li říkat, že následují Krista. Nemusí spolu souhlasit, ale musí si podávat vodu, když druhý žízní, navštěvovat se, když se jeden z nich dostane do vězení.”
Netušili, že Kis a Kes se spokojeně usmívají nad jejich slovy.Netušili, že stráž u Homte má mnoho času a prostoru, aby hledali neznámou cestu. Ne pro lidi, ale pro sebe. Homte je pro lidi. Trůny jsou kvůli Bohu. Kis a kes a Kermes seděli u jednoho stolu. Dříve sloužili každý druhé straně a nyní jsou na jedné lodi. Vykonali dobře svoji práci. Věděli, však, že dialog nikdy neskončí. Ani na Zemi ani mezi nimi.
Robert a Alena
„Já nevím, co budu dětem odpovídat.”, rozhodila ruce Alena, „Budou se ptát : ‘Kdo je Bůh? Jak víme, že je? Kde je nebe?‘”
„Tohle mám už dávno vyřešené.Přečteme jim, co je v Bibli.”, řekl Robert
„Oni se budou ptát dál. Budou chtít vysvětlení. Budou chtít vědět, proč je tolik pravých církví? Proč existuje zlo? Proč je život krátký? Proč má zrovna Bible pravdu?”
„Budeme jim číst z Bible a nebudeme dávat žádný komentář. Na odpovědi si musí přijít každý sám.Církev by měla být jenom služebnice.Pomocník. Ne sudí v otázkách.”, rozhodl Robert.
„Mluvila jsem s Josefem. Měl stejný problém.”
„Pastor Josef má pochybnosti?”, Robert byl velmi překvapený.
„Jo. Byla jsem z toho úplně vedle , jako ty. Proto jsem o tom začala mluvit. Mě osobně je jedno, že nemám odpovědi. Ale děti je budou chtít znát a pastor, který je má vést, neví co má říkat.”
„Snaha odpovědět na otázky je počátek problémů. Neumíme se smířit s tím, že nevíme. Nejistota nás sráží. Ale nevědět a přitom věřit, je privilegium člověka.”
„Říkáš to tak jistě, Roberte, že ti věřím. Možná bys měl být naším pastorem.”
„Proč musí mít lidé vůdce? Proč se musí vydávat v houfu za velitelem? A vůbec, jestliže má pastor Josef pochybnosti, dozrál v Krista.”
„Kristus měl pochybnosti?”, podivila se Alena.
„Ano. Volal k Bohu : ‘proč jsi mne opustil?‘Kdo pochybuje získává cestu. Josef nepotřeboval být v Homte, aby dozrál.”
„Asi jsem příliš slabá. Mne nejistota vadí. Nemohu za to. Jakmile stojím na mostě bez zábradlí, vím, že spadnu.”
„Myslím, že je to normální. Ženská psychika potřebuje jistoty. Pevné mantinely. Pořádek ve skříni.”
Alena pokrčila rameny: „Jsme slabé a hloupé?”
Robert jí vzal kolem ramen: „Ne. tak to není! Jste jinak stvořené, nežli muž. Zodpovědnější vůči dětem. Starostlivější. Proto muž dává ženě důvěru a svěřuje jí stvoření dítěte.”
Děti – Adélka, Rozárka i Josef – tiše oddechovali ve svých postýlkách. Robertovo, Alenino a Boží potomstvo. Přes všechnu nezměrnou nejistou všech rodičů na celém světě se stále dál rodí děti.
Alena i Robert zhasli lampičky u postelí a objali se. To si přáli. Normální rodinu, která děkuje Bohu, že smí žít.
Satan
Josef se zeptal Roberta: „Může Satan ovlivnit Homte?”
„Nikdy jsem si nebyl jistý, komu Homte patří.”, odvětil Robert.
„Tak málo o Satanovi víme.”, postěžoval si Josef.
„Útočil na Joba s Božím schválením. Sváděl Ježíše. Má být svržen do propasti.”, rekapituloval Robert.
„Možná je skryt za zvrhlé skutky .”,zamyslel se Josef, „Ale odstraníme-li všechny lidské výmysly a ponecháme-li pouze text Písma, pak o něm víme velmi málo.”
„Má moc, aby ovlivnil pisatele svatých textů a zakryl svoji totožnost? Je Homte jSatanův nebo Boží?” Robert si nebyl jistý.
„Nevymyslíme nic. Tak jako badatelé před námi.”, řekl smutně Josef.
Robert náhle prozřel. Zdálo se mu, že se objevil někdo třetí. Hermes? Kiss nebo Kess? Už je to tolik let, co je neviděl.Napojili se na Josefa? Proč se Josef tolik vyptává? Proč má tolik pochybností?
„Byl jsi tam?”, zeptal se Josefa.
„Ne.Nebyl.”, odvětil Josef, „Ale cosi mi říká, že bych měl. Věřím vám oběma, že jste tam byli. Ostatní myslí, že jste byli nemocní. Já však vím, že to byla pravda. Mám stejný nárok jako vy?”
„Proč tam chceš , Josefe?.”
„Zestárnul jsem chlapče. Mé děti jsou už veliké. Zdá se, že jsem splnil všechny své úkoly. Až na jeden.”
„Jaký?”
„Odevzdat Bohu svojí duši.”
„Celý život sloužíš Bohu.”, namítnul Robert.
„Satan řekl Ježíšovi, že mu všechno dá , když se mu Ježíš pokloní. Možná bych to řekl jinak: když mu dá svoji duši. Homte nechce nic jiného. Chce moji duši. Jenže já jí chci dát Bohu. Proto pátrám komu Homte patří.”
Josef na břehu řeky
Josef si nechal od Roberta ukázat místo u řeky. Křoviska už byla veliká. Místa mnohem méně, nežli před lety. Cestička zarostlá.
A pak, jednoho brzkého rána, seděl Josef na břehu řeky a modlil se. Modlil se za Roberta, aby se o něj přestal bát. Modlil se za manželku a své děti. Modlil se, aby jeho duši získal Bůh.
Věděl, že nastal správný čas.
„Chceš odevzdat svoji duši?”, zeptal se Kermes. Stál nad vodou a snadno by se dal zaměnit s lesknoucí se hladinou řeky.
Josef si prohlížel jeho oči. Připadalo mu, že jsou Robertovi a byl celý užaslý nad tím zjištěním.
„Nejsem Robert.”, ujistil jej Kermes, „Žijeme však z toho co nám lidé dávají. Možná tak získáváme výraz jejich očí. Oči jsou branou do duše.”
„Chtěl bych znát svoji úlohu.”, řekl Josef.
„Máš-li ovšem nějakou.”, usmál se Kermes.
„Existují lidé bez účelu?”
„To ne. Každý má svoji hodnotu. Avšak, ne každý smí znát svůj úkol.”
„Proč tedy pochybuješ , zda má moje duše význam?”
„Promiň Josefe. Byl to pokus o žert. Vy lidé přece zmírňujete vypjaté situace humorem.”
„Hess i! Robert měli za úkol vydávat svědectví o své víře. Jaký úkol mám já?”
„To zatím nevím.”
„Komu patří Homte?”, zeptal se Josef útočně.
„ Homte je tu kvůli lidem”, řekl Kermes
„Patří Bohu nebo Satanovi?”
Kermes se usmál a ukázal rukou na protější břeh. Tam seděli Kiss a Kess.
„Zeptej se na opačné straně. Každá pravda má svůj rub i líc.”
Kermes zmizel a Josef stál před lesknoucí se hladinou poklidné řeky. Slyšel jak voda cinká o kameny. Cítil jak se mění v celistvou plástev zlata. Vykročil. Byl překvapen svým odhodláním, cílevědomostí a rozhodností.
Josef na protějším břehu
„Komu patří Homte?”, zeptal se Josef , aniž přijal místo k sezení.
„Proč se ptáš?”, zeptala se Kiss.
„Chci odevzdat svoji duši na správném místě.”, řekl Josef a konečně se posadil.
„Co nabízíš, je z lidského hlediska, to nejcennější. Ale my se díváme na duši jinak.”
„Neexistuje?”, zeptal se překvapeně Josef.
„Už jsi svoji duši odevzdal.Odevzdáváš jí každý den. Celý svůj život.”,řekl Kess, „Každý člověk je součástí Homte. Ať chce nebo nechce. Systém je tak nastavený. Duch se pak vrací k Bohu.”
„Takže nezáleží na tom, komu Homte patří?”
„Správně. Je to jedno. Ostatně my to nevíme. Jsme jenom strážci.”
Kiss dodala :”Strážci co neznají svůj úkol.”
„Neznáte svůj úkol?”, podivil se Josef.
„Nevíme před kým máme Homte střežit. Lidé jej ovlivňují automaticky. Odevzdávají své pocity, myšlenky, touhy, zklamání. Homte je sběrač lidského vědomí. Volební urna pro lidstvo. My tu urnu střežíme, nic víc.”
„A satan?”
„Nikdy jsme jej nepoznali.”
„Může se skrývat i před vámi?”
„Ano. Může. Vše, čemu lidé věří, může existovat. Nemůžeme popřít ani potvrdit existenci Satana.”
“A existenci Boha?”
Kiss a Kess sklopili oči.: „Ani to nemůžeme.”
„Bůh ani Satan neexistují?”
„Asi ano, když je Homte zjevilo pisatelům Písma. My však nejsme očití svědci.”
„Vy existujete! Mimo čas a prostor. Nejste lidé a přece jste neviděli Boha?!”
„Nejsme andělé, ani démoni.”
„Poslední dobou stále pochybuji. Jsem bezradný. Ztratil jsem všechno, čemu jsem sloužil. Nevím co mám zvolit.”
„Počkej Jozefe. Mýlíš se! Lidé mohou více, nežli můžeme my. Lidé ovlivňují Homte, které my jenom střežíme. Denně vhazuješ do Homte své volby. Homte to ovlivňuje.Jestliže pochybuješ, jsi zralý pro Homte.”
Objevil se Kermes a přisedl mlčky ke stolu.
„Všechno je, zdá se, jinak.”, obrátil se na něj zoufalý Josef.
„Víra zůstává.Volby na základě víry ovlivňují Homte. Homte pak ovlivňuje vírou lidi. Víra je dar. Nikoliv výsledek.”, prohlásil Kermes.
„Vše co se přihodilo s Robertem, s Hessem? Jaký to mělo význam?”, zeptal se Josef Kermese.
„Střežili jsme, aby neudělali něco , co by škodilo. Nic víc.”
„Proč směli k Homte?”
„Jsou pro ně, možná, připraveny trůny. Budou jednou s anděly.”
„Viděli jste anděly?”, zeptal se Josef s nadějí v hlase.
„Neviděli.”
„Proč tedy říkáte, že budou s anděly?”
„Chceme ti nějak přiblížit to, co psal Jan v biblickém zjevení. Psal čemu sám nerozuměl.Viděl věci, které byli sen.Ale zjevením ovlivnil miliony lidí.”
„Bůh i Satan jsou výplodem lidské fantasie? Hráli jste pro Roberta divadlo? Dobro a zlo? Vychovávali jste jej? Proč? ” hrozil se Jozef.
„Máme za úkol střežit Homte. Jestliže Homte tvrdí, že existuje Bůh a Satan, pak to je pravda, která má lidem pomáhat.Využili jsme této pravdy.”, řekl Kess.
„Jste strážci, ale přitom ovlivňujete lidi, aby oni ovlivnili Homte.”, namítnul Jozef.
Kermes se zamračil: „Nemáš právo nás vychovávat.”
Kiss uklidňovala situaci: „Ježíš vás varoval před lidmi, kteří si zakládají na tom, že nepochybují. Pravda je jednoduchá jenom do té doby, než-li jí lidí začnou vysvětlovat. Potom se z ní stane lež.A ze lži se může stát hloupá filozofie. Ztatili jste mýtus. Věříte logice.”
„Satan je otcem lži. Proto dbáme na logiku.”, naznačil Jozef.
„Lidé jsou zdrojem inspirace pro Satana.”, řekl Kermes a zmizel.
„Je už více světla?”, zeptala se Kiss, „Rozumíš svým pochybnostem?”
Jozef se zamyslel : „Ano. Pochybnosti , odhalují lež. Ale neničí víru. Pochybnosti budují víru závislejší na Božím Duchu. Nebo na Homte, chcete-li.”
„Výborně Jozefe.”, zaradoval se Kess, „Pro dnešek musíme končit. Ale přijď zase.”
Jozef seděl na břehu a díval se na zlatavou řeku, odrážející západ slunce. Bylo mu dobře. Meditace je důležitá. Rozjímání je koupelí pro duši.
Kermes, Kiss a Kess
V blízkosti Homte se konalo sezení strážců.
„Pocházíme z Homte. Důvod naší nespokojenosti v posledním období pramení z nezdravého vývoje lidského vlivu. Tolik tisíciletí byl relativní klid! Ale lidstvo si vybralo podivný směr myšlení.Věří v rozum víc jak v srdce.”, tato slova pronesl Kermes a dodal, „Je nutné vyvinout další aktivity směrem k lidem. Nějaké pokusy jsme v tomto směru začali provádět. Informovat vás bude Kiss.”
Kiss pronesla:” Na mnoha místech planety jsme zřídili kontaktní místa. Někteří lidé zareagovali. Jsou to lidé, které trápí to samé co nás. Mají pochybnosti o správnosti současného vývoje. Hledají cestu. Vzpomněli si na naše styky před tisíci a více lety. Pochopili některé záznamy z Homte. O tom, jak se Adam za ranního vánku bavil s Bohem.Jak měl Jan sny, Mohamed měl zjevení, Buddha vidění . Homte umožňovalo národům Afriky, být v přímém kontaktu celá staletí, ještě donedávna. To je pro nás měřítko, že je nutné pomoci lidem k návratu.Nechceme však konat nic , co by Homte neschvalovalo. A nyní k výsledku: většina kontaktovaných chce problém řešit standardními nástroji , to jest motivací za pomoci náboženství. Je tu však problém – přes všechny snahy vysvětlit jednotu základního principu náboženství – se lidé v církvích zaměřují na rozdíly v detailech a vytvářejí atmosféru konkurence. Důvodem je standardní nemoc lidstva : egoismus a strach. Nemyslím, že se hned rozhodneme společně pro nějaký postup, ale Kess vám nyní vysvětlí, jaké se otevírají možnosti.”
Kess si vzal slovo: „To zní zatím velmi nadneseně, že jsme schopni nastínit postup. Všichni víme, že musíme reagovat, podle toho, co zjeví Homte. Jenom se můžeme domnívat, že Homte nás vede ke korekci situace. Ale už to, že nás nechává znovu vytvářet kontaktní místa, naznačuje, že staré osvědčené praktiky jsou dobré a účinné.”
Slovo si vzal Ninmrud : “Chci připomenout, že náš společný zásah vytvořit rozličnou nabídku náboženství na kontaktním místě v Bábelu nepřinesl úplně stoprocentní ovoce.”
Kiss oponovala :”Nimrud má sice pravdu, že výsledkem byla nepříjemně násilná konkurence mezi náboženstvími, ale na druhou stranu si je třeba uvědomit, že jsme mnoho tisíciletí udrželi víru .Z jednoho kontaktního místa se nám podařilo vytvořit tisíce kontaktních míst po celé planetě.”
Kermes si vzal slovo:” Zajímavým úkazem je, že lidé napodobili náš systém mezi sebou. Dnes pro ně není problém se celosvětově informovat v několika okamžicích . Umí to samé, co umíme my. Navrhuji využít této cesty k výchově lidstva. Mnoho lidí se samo osvobodilo z okovů, jenom tím, že mělo možnost získat skryté informace.”
Kiss připomněla: „ Pravdou je, že jako obvykle měla konfrontace různých stylů života a názorů na Boha, zpětně negativní vliv na řečníky.”
Povstal Cham, aby promluvil: „Jenom chci připomenout, že kontaktní místa v Africe, v Austrálii a na ostrovech, se podařilo udržet dodnes . Samozřejmě, že se projevoval silný egoismus kontaktovaných osob, mnozí tím získali silné postavení ve společnosti a zneužívali předané dovednosti ve svůj prospěch. Nicméně jednoduchá struktura společnosti bez technických vymožeností vedla k velmi slibnému a spokojenému vývoji v Homte. Dodnes například na ostrově Haiti žijí nejšťastnější lidé planety.”
„Nemůžeme počítat s tím, že se západní svět vrátí k fyzicky nepohodlnému a časově málo využitelnému způsobu života. Nemáme právo zpomalovat druhé, když jsme sami rychlí.”, namítnul Kermes.
„Rozdílnost rychlosti ve využití času vede ke spokojenosti.”, namítla Kiss, „Tady se nabízí jedna z vět nového náboženství, které chceme předat : nepospíchej.”
„Nabízím další : nestrachuj se.”, řekl Kess, „Strach z nedostatku, z konkurence, z neustálých katastrof, vede lidi k nepředloženým až zoufalým činům.”
Kermes se zeptal celého shromáždění : „To byla ukázka, co můžeme dělat. Vytvoříme nové náboženství na základě starého.Nechceme revoluci. Revoluce boří staré a pyšně staví nové, aby byla nakonec rozčarovaná výsledkem : staré bylo lepší nežli nové. Postavíme na staré skále nový dům. Tak jsme to dělali i dříve. Když starý shořel, postavili jsme nový a lepší. Nic nového v Homte. Nastal čas opětovného stavění. Nežli se strážci rozejdete, prosím o váš vnitřní souhlas či nesouhlas.
Kontaktní místo 14526
Josef přemluvil Hesse a sestoupili k řece. Stařecky se jim chvěly ruce i nohy. Mlčeli, pozorovali hladinu a čekali. Čekali dlouho a nic se nedělo. Hess po třech hodinách řekl: „Už o nás nestojí. Mají jiné plány.”
Po cestě z lesa sestoupil člověk. Šedovlasý s velkým nestříhaným vousem. Překvapení. Rozpaky.
„Já…Promiňte, že ruším.Chodívám sem přemýšlet.”, řekl neznámý muž.
„My také. Ale dlouho jsme tu nebyli.”, řekl Hess
„Jmenuji se Ditrich.”
„Dnes je málo lidí, kteří rozjímají na březích řek, kromě rybářů.”, začal konverzaci Jozef
Ditrich se usmál: „Rybáři mají čas rozjímat. Kristovi učedníci byli rybáři.”
„Jste kněz?”, zeptal se Hess
„Když někdo mluví o Bohu, nemusí být knězem.”, řekl Ditrich
Josef se usmál: „Kněz je jen skrýše pro lidi, kteří chtějí mluvit o Bohu.”
„Možná sem přicházíme za stejným účelem.” ,vyzvídal Ditrich, „Má vaše rozjímání, nějaké konkrétní výsledky?”
„Čekáme, že se spojíme s jiným světem.”
„Je zajímavé, že toto kontaktní místo má vysoké číslo: 14526. To svědčí o velikém nárůstu kontaktů.”
Hess i Jozef nevycházeli z překvapení: „Chcete říci Ditrichu, že jde o plánovanou akci? O systematické kontaktování s lidskou civilizací?”
Ditrich se zamyslel : „Po pravdě řečeno nevím, kolik toho víte, abych vám odpověděl.”
Hess stručně vysvětlil situaci : „První kontak s Kermesem jsem měl před osmi lety. Pak jsem se odmlčel. Měl jsem obavy, zda se nezaplétám do spiritismu, nebo okultismu.”
Tentokrát se divil Ditrich : „Před osmi lety.?! Já jsem v kontaktu teprve měsíc. Jsem rád , že vás poznávám. Asi víte víc nežli já.”
„To ne. Zdá se , že se situace změnila.”
Objevil se Kermes. Usmíval se.
„Promiňte Ditrichu, že přicházím místo Nimruda. Ale tito pánové mne znají. Prosím následujte mne.”
Nešli po vodě, ale okamžitě se přemístili na velké shromáždění lidí.
Konference
Množství lidí z různých národů a barev. Jazyk kterým hovořili řečníci byl srozumitelný všem. „Zdá se , že bylo obnoveno biblické mluvení jazyky.”, řekl Ditrich.
„Závěr dnešního kázání je první zkušební sestavení deseti přikázání Homte:
Nekraď
Nevraždi
Nedychti
Nepospíchej
Nestrachuj se
Miluj
Naslouchej
Respektuj
Pomáhej
Věř
Řečník se uklonil a předal závěrečné slovo Kermesovi:
„ Spolu vytvářejte nové uctívání. Jste přátelé.Diskutujte. Rozjímejte.Každý z vás je přítelem Boha. Nemáte žádného lidského vůdce. Kontaktních míst bylo kdysi jen málo.Číslo jedna existovalo přímo v Edenu. Dnes jsme se mohli sejít během chvíle. Není snadnější cesty, jak změnit budoucnost světa, nežli společným úsilím každého jednotlivce. Je konec velkých armád, jež hubili sílu jednotlivců.”
Shromáždění postupně zmizelo do různých světových stran.
„Zrušení všech božstev! Zrušení sabatu!To je revoluční změna v náboženství. Náboženství beze mší? Náboženství bez církve? Zrušení Pavlovy koncepce. Náboženství bez kostelů, bez peněz? Náboženství bez extrémismu?”, Jozef byl plný negativních emocí.
Hess jej vzal za ruku: „Všimnul jsem si že nové desatero, začínaá jako staré.”
Josef se zamyslel.
Hess pokýval hlavou: „Ano chápeš to samé, jako já. Neboří se staré, ale oživuje. I nadále budou mše, pro ty co je potřebují. Lidé chtějí mít domov a proto, budou rádi klečet v kostele. A jestliže někdo drží sabat, ať jej dále posvěcuje. Neruší se svátosti.”
Josef se usmál : „ Přibyla k nim další. Společná modlitba celého světa lidí.”
Společná modlitba k jedinému bezejmennému Bohu vytvořila silný poryv v Homte. Homte se rozzářilo, jako se rozsvítí velkoměsto na počátku tmy. Zářilo jako supernova. Dokonce i lidé, kteří doposud netušili vznik kontaktních míst, si začali uvědomovat změnu. Lidé se začínali chovat jinak. Lidé začínali mluvit o Homte jako o běžné a nutné součásti života. Nastal novověk.
Novověk
„Jednota je nepřítel člověka.”, pronesl Robert k Aleně. Právě zavřela dětský pokoj a ještě se usmívala pod polibky dětí na dobrou noc.
„Dost přísný výrok.” odpověděla a sedla si k Robertovi.
„Touha po jednotě s ostatními členy tlupy, byla v dávnověku nutná. Odtamtud jsme si jí v genech přinesli až k nám. Nyní nastal čas individualismu. Čas soukromých vztahů k Bohu. Tlupy už nejsou potřeba. Jsme spojeni navzájem nejenom internetem, komunikačními kanály , ale jsme spojeni Duchem.”, rozvinul myšlenku Robert.
„Mně dělá dobře, když se mnou druhý člověk souhlasí. Jsem si více jistá, že něco dělám správně. Potřebuji člověka vidět a cítit.”
„Chápu. Žena má jinou potřebu nežli muž.”
„Já myslím, že muž je na tom hůř. Kdo vytvořil armády? Kdo dělá do politických stran? Muži!”
„Muži neměli možnost se spojit s Homte. Neuvědomovali si ho. Potřebovali shromažďování, toužili po vojenské síle jednoty. Ale dnes se může kdekdo přenést k Homte, načerpat sílu cesty, získat z Homte jistotu a nepotřebuje se už shlukovat do živočišných tlup, jako za starověku.”
„Mám divný pocit. Nejsem si jistá, jestli všechna ta kontaktní místa a neustálé cestování k Homte, jestli je to opravdové, jestli to není jenom klam, jestli to není totéž, jako když věřící putovali na svatá místa. Všichni nyní mluvíte proti jednotě. Vyzdvihujete individualismus.”
Robert pocítil, že má Alena pravdu. Každý extrém myšlení, který nestaví na historii, na myšlení předků, má vratké základy namyšlenosti.
Přesto mávnul rukou, jakoby zaháněl komára.
„Nové myšlenky se staromilcům nikdy nelíbily.”
Alena jen pokrčila rameny. Ona přece není staromilec. Jenom má intuici.
U Josefa
Robert si sednul k posteli a vzal Josefa za ruku. Byla plná vrásek a bez svalů. Josef měl propadlé líce a hluboko vpadlé oči.Odevzdal svoji duši a čekal na smrt.
„Svět se změnil. Lidé vědí, že každý jejich čin ovlivní pohyb Homte. Dávají si větší pozor na svá slova i chování. Homte je sjednocující silou, která nepotřebuje armádu, politiku ani církve.” Robert mluvil a Josef kýval na Robertova slova.
Dával najevo souhlas nebo jenom znamení, že jej slyší?
Robert se zeptal přímo: „Jaký je tvůj názor, Josefe?”
„Zpíváte společně?”, zeptal se Josef.
„Cože?”, vyhrknul otázku Robert.
„Ptám se , jestli se ještě zpívá v modlitebně, jako dřív. Pamatuješ? Společný zpěv je nejkrásnější modlitba, kterou znám. Škoda, že už tam nemohu.”
Robert užasle mlčel a díval se do Josefových očí. Odrážel se v nich lesk příjemné vzpomínky.
„Církve už nefungují, tak jako dřív.”, řekl Robert, „uctíváme Boha, každý soukromě. Sám za sebe.”
„Už tedy nezpíváte? Nemodlíte se společně?”
„Jediné shromáždění máme v Homte. Každý se tam může přemístit. Ale nezpíváme tam. S úctou mlčíme. Modlitebna je prázdná a zamčená.”
Josefovi oči se zavřely. Asi chtěl skrýt lítost. Malá slza se však přece jenom prodrala na tvář a spadnula na polštář.
„Už se nezpívá. Škoda. Jaká velká škoda.”, zašeptaly rty. Josef usnul.
Tušení
Robert se cítil být puzen k cestě. Neměl tušení kdy a kam by měl jít. Neměl stání. Neměl trpělivost. Odsekával Aleně na její otázky. Byl podrážděný.
„Tati, vezmeš mne k Homte?”, zeptaly se dcerky a syn se hned přidal.
Alena zvědavě čekala na odpověď.
„Ano. V neděli a všichni.”, vzal Alenu za ruku a zkusil se jí podívat do očí. Věděl, že v nich bude o mříže řas tlouci mnoho otázek a nejistot. Chtěl si zvyknout na její stále častější nesouhlas. Na pochybnosti. Josef mu otevřel mysl. Jak snadno se dá mozek uvěznit nadšením, kolektivizmem. Jak snadno se dá uniformita nazvat svobodným rozhodnutím. Všichni chceme k Homte. Všichni chceme přispět k lepším zítřkům. Všichni se cítíme za Homte zodpovědní. Jakoby Homte bylo naše dítě. Jako by to nebylo obráceně, že my jsme stvořeni z Homte. Že my jsme jeho děti a my jej máme poslouchat.
Aleniny oči byly opravdu plné otázek. Ale také plné soucitu, trpělivosti.
„Přestal jsem si být jistý.”, řekl potichu.
Mlčela a čekala.
„Pochybnosti by měly patřit k člověku. Bez pochybností jsme nemyslící stroje. Proto chci, abychom se přemístili společně. Jsme rodina a vlastně jsme tlupa, která potřebuje jednotu.”
Alena se usmála : „ Neumím posoudit co je správné, ale vím, že tě mám ráda.”
Homte
S obdivem pozorovaly gejzíry barev. Homte bylo jiné nežli před mnoha lety. Žilo. Pracovalo. Tvořilo. Mlhoviny se převalovaly a mísily.
Děti byly užaslé a oči jim zářily stejným štěstím, jako když pozorují ohňostroj. Robert držel Alenu za ruku a myslel na Josefa: ‘jaká škoda že nezpívají.’ Už chápal co mu vadí. Už na to přišel. Homte mlčí. Je tu ticho. Lidé v bázni před zázrakem, mlčí. Nikdo nemluví. Nikdo nezpívá. Nikdo se nemodlí. Každý je tu jenom sám za sebe. Osamělci v davu.
Vzpomněl si na starobylou nábožnou píseň z modlitebny. Začal potichu zpívat. Myslel na Josefa. Jana i děti se udiveně ohlédly. Pokleknul a zvýšil hlas. Lidé kolem zkoprněly. Všichni otáčely hlavy v úžasu. V jejich očích však nebyla úcta. Neradovali se z náboženského vytržení. V očích se rodila nenávist. Zloba. Několik lidí sebou netrpělivě škublo. Nohy se nastavily směrem k Robertovy. Robert si vzpomenul na Kermesovi obludy. Ucítil jejich odporný dech.
„Co si to dovolujete?!” , vykřiknul jakýsi svalnatec. Bylo vidět, že se celý život spoléhá na svaly. Ruce mu tlouky výstražně o sebe.
Alena zoufale cloumala Robertem: „Nech toho. Mlč. Máme děti. To nesmíš.”
Robert se jí vytrhnul vstal a zpíval. Svalnatý muž se pohnul směrem k němu. Alena popadla děti a zmizela. Pohoršení lidé ucítili ve svalnatci svého vůdce. Smečka se zvětšila o další rozhodnuté. Zneuctít posvátné místo. Zneuctít klid Homte. Je hoden trestu. Je hoden smrti.
Když se svaly rozhodly k úderu na tvář, Robert zmizel. Tak jako za starých časů v Kermersově hospodě. Jenže se přepočítal. Svalnatec se objevil těsně za ním. Jeho kumpáni jen o pár chvilek za ním. Robert nechal sebe stát a sám zmizel jinam. Muž udeřil. Se vztekem poznal , že se nechal oklamat. Robert na místě podoby už nebyl. Obraz se pod ranou rozplynul jako pára. Homte očividně vyměnilo jásávé barvy za temné. A celá lovící smečka se vrátila mezi své.
„Provokace. Taková drzost.”, mručely plní náboženské, nenávistné horlivosti.”
U řeky
Robert se přemístil za řeku. Kis a Kes tam nebyly. Bílý stůl se židlemi byl prázdný. Nevoněl čaj. Nevoněla louka s květinami.
„Jsi proti nám?”,zeptal se hlas Kis. Neobjevila se. Jenom se ptala.
„Proč taková horlivost?”, zeptal se Kermes. Ani on neuznal za vhodné se objevit.
Robert mlčel.
„Není dobré, abys to opakoval.”, řekl chladně Kes a ani on nevytvořil jediný náznak hmotné přítomnosti.
„Homte už není místo svobody?”, zeptal se Robert.
„Jsme strážci a máme své úkoly. Je-li něco střeženo, pak se předpokládá nepřítel. Myslí se tím, že každý nemůže všechno.”
„Homte se bojí zpěvu?”, odsekl posměšně Robert.
„Lidé vytvořili tradici. Jejich místo uctívání dostalo řád. Lidé si nepřejí zpěv. My jen střežíme. Homte je nyní místo individuelního rozjímání. Musí tam být klid, jako je ve studovnách knihoven.”
„Prapory svobody končí vždy v muzeu.”, řekl klidně Robert, „Homte nakonec zase zhasne na skalách lidské tradice”
„Jedno je jisté. Homte je ti odepřeno.”, řekl Kermes.
Robert se ocitnul na náměstí. Tam někde za rohem, ve dvoře za průchodem byla stará modlitebna. Došel až k ní a stisknul kliku. Byla zaprášená a bylo zamčeno.
Když se vrátil na náměstí spatřil Alenu a děti. V očích měla hrůzu i radost zároveň.
„Roberte. To už nedělej. Nikdy to už nedělej!”, vykřikla když jej spatřila.
Děti jej objaly: „Máme tě rádi tatínku.”
Vzal Alenu za ruku a pak jí políbil.
Modlitebna
„Amen”, řekli Robertovy děti. „Amen.”, řekli lidé. Na malém oltáři ležel klíč, který dostal od Josefa, než zemřel. Byl velký, lesklý. Ohmataný staletím.
„Amen.”, řekla Alena a klekla ke společné modlitbě. Ostatních pár lidí také pokleklo, aby se nahlas modlily stejnými slovy:
Otče náš jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Děj se tvá vůle jak v nebi i na zemi….
Mysleli přitom na mlčící davy stojící před Homte. Mysleli na Robertova slova při mši: „ Kdosi má zájem na tom, abychom nepěstovali společenství. Kdosi si nepřeje společný zpěv a modlitbu. Kdosi nás chce oddělit od sebe, abychom byli snáze zranitelnější.”
Začali zpívat píseň. Zněla jako vítr na horách. Klouzala po svazích hlasivek a odrážela se od stěn budovy. Kdo nezpíval nábožné písně s druhými, kdo nevdechoval vůni jednoty slov a tónů a kdo nezažil omamnou ozvěnu společného zpěvu, ten nepochopil sounáležitost.
Zprvu zpívali se strachem. Co když se stanou terčem lidské netolerantnosti? Co když je lidé odsoudí jako sektáře. Jako buřiče proti Homte?
Odcházeli po jednom, či dvou. Nebáli si přiznat, že mají strach. Je jiná doba. Doba , která neuznává modlitebny, doba která propaguje individualismus. Všichni co se schází a dělají věci společně, jsou podezřelí ze spiknutí , či terorismu.Nebáli si přiznat strach, ale také se nebáli postavit se za staré a vyzkoušené uctívání Boha.
Nebáli se opakovat slova Kristova po Robertovi : „Vy budete ve mně ,jako já jsem ve svém otci.I vy budete jedno, jako já jsem jedno.” Nebáli se přijmout ducha jednoty. Radovali se z Ducha Božího.
Robert znovu pozdvihnul hlas ke společnému zpěvu. Hlasy naplnily místnost, jako voňavý, omamný dým. Uzdravující balzám. Chladivý obvaz v horečkách. Oči zpívajících se vděčně dívaly na Roberta a upřímně se radovaly . Ústa dál zpívala, ale radostněji. Vrací se ztracené časy. Nalezli ztracenou cestu. Zpěv zněl zbožněji, šťastněji, opravdověji.
Kermes, Kis a Kes
„Začíná obvyklá změna..” povzdychla si Kis, „Po kolikáté už?”
„Nové se vzpamatovalo z euforie a ohlíží se po starém.”, zasmál se Kermes, „Mám spočteno, že to trvávalo několik staletí, nežli staré zatuchne, aby bylo potřeba vyvětrat. Ale všechno je dnes rychlejší. Náboženské systémy se mění rychleji a mnohé již dokáží žít vedle sebe bez válek.”
„Přijde čas absolutní tolerance?”, zeptal se Kes.
„Nepřijde. Jedině kdyby zaniklo náboženství úplně.”, prohlásil sebejistě Kermes, „Kdyby se vytratila náboženská horlivost, kdyby vymřeli lidé ochotní za svého boha zemřít, byl by konec s náboženstvím. A my bychom přišli o práci. Dialog nikdy neskončí.”
„Máš pravdu.”, řekla Kis,”Náboženství není nikdy jenom věc rozumu, ale především srdce. Škoda, že Robert už nepřijde. Pochopil více jak ostatní..”
„Robert nás už nepotřebuje.”, řekl Kermes, „Hlídá si svoji cestu sám. Vždycky jsem říkal , že je nadaný.”
„Neříkal jsem to já, Kermesi?”, zasmál se Kess a pak se smáli všichni tři.