Otevři dveře a vejdi

Úvod

Stále nám něco chybí. Možná tajemství? Něco, co se děje v skrytu, mimo naše smysly, mimo naše vnímané vědomí? Co nám tedy chybí? Možná poznání sebe sama, seznámení se s naší duší.

První semestr

I.

Promítačka osvětlila promítací plátno obrazem vesmírné mlhoviny. Obraz se dal do pohybu a skrze červenomodrou mlhovinu se objevila země, která se rychle přibližovala. Světadíly se zvětšovaly a obraz se změnil v rychle se přibližující město a zastavil se u malého kostelíka. Ve filmu vidíme pastora, jak ztěžka odemyká těžké dveře do kostela, jak prochází temným prostorem a rozsvěcí v zadní části kostela. Pak se obraz změní a kostel je plný lidí. Stojí a zpívají. Obraz zpívajících lidí se prolíná s obrazem hrajících si koťátek a psa který radostně běhá po louce a pak s dálnicí plnou aut. Poté se startující raketou. Zní tichá hudba a do smíchaného obrazu se postupně prolíná znovu se vzdalující země. Objevuje se vesmírná mlhovina. Hudba sílí až do mohutného varhanního koncertu. Je hodně podobná s hudbou z kultovního filmu. Pak promítačka zhasne.

Profesor Vrána ovladačem vytahuje elektronické rolety na oknech. Do sálu plného studentů proniká světlo a u oken jsou patrné poletující částečky vzduchu.

Profesor se uměje a podívá se po studentech: “Čas na rozbor a diskuzi… Co vám ta změť obrazů říkala?“

Studenti se o sobě nejistě dívají. Nikdo se neodvažuje mluvit. Zvedne se až Robert: „Já myslím, že jde o propojenost.“

Profesor spokojeně kývne: „Co myslíte slovem propojenost?“

„Snad, že všechno se vším souvisí?“

Jiný student se odváží: „Mě napadla historie. Od vzniku vesmíru, vývoj přírody a člověka, jeho neustálé hledání souvislostí. Možná má hledat odkud jsme přišli, svůj původ.“

Profesor znovu kývl: „Ano zdá se mi, že přemýšlíte správným směrem. Tímto krátkým skečem jsem ukončil semestr na téma vývoj psychologie člověka. Námět pro semestrální práci by se mohl týkat právě souvislostí, propojeností ve vývoji člověka a jeho přístupu k životu. Nejde o to zpracovat celou historii psychiky člověka, ale vyberte si něco, co vám připadá důležité. Nějaký zlom nebo co ovlivňuje naše vědomí dnes.

II.

Robert při procházce zabloudil do jiné čtvrti města. Přemýšlel o tom, jak napíše semestrální práci. Chce to něco jednoduchého.

Člověk hledá cestu, jak přežít a zároveň hledá smysl svého počínání v krátkém čase, který smí žít.

Začalo drobně sněžit. Pak Roberta něco překvapilo. Kostelík v parku! To je přece kostelík z filmu co viděl v aule. Zpozorněl. Ke kostelíku přicházel postarší muž a odemykal těžké dveře. Stejná scéna jako ve filmu při přednášce, a dokonce stejný muž. Pastor.

Robert vešel do kostela a sedl si vzadu do lavice. V  zadní části kostela se rozsvítilo. Muž si oblékal černou kazajku s bílou vázankou. V kostele se postupně rozsvítilo světlo a začali přicházet lidé a sedat si porůznu do lavic. Nebylo jich moc. Rozezněly se varhany.

Varhany hrály hudbu z filmu.

III.

Pastor dokončil kázání: „V některých obdobích lidé opustili Boha, protože si mysleli, že Bůh opustil je. Když však v hloubi srdce zažili, že jsou opuštění, kajícně žadonili o Boží lásku. A Bůh si velmi cenil změny stavu jejich srdce. Neboť jediné, co mu činí radost, je naše láska k němu.“ pastor se posadil.

„Amen“, řekli lidé a začali zpívat píseň. Zněla jako vítr na horách. Klouzala po svazích hlasivek a odrážela se od stěn kostelíka.

Roberta napadl text do seminární práce: „Kdo nezpíval nábožné písně s druhými, kdo nevdechoval vůni jednoty slov a tónů a kdo nezažil omamnou ozvěnu společného zpěvu, ten nemůže pochopit psychologii sounáležitosti.“

Po bohoslužbě se lidé zachumlali do šál a čepic a vyšly z modlitebny. Jejich dech vytvářel prázdné obláčky. Podávali si ruce, ale více už mysleli na teplou polévku. Těžké boty podupávaly do nového sněhu.

Roberta napadlo: „Je krásné se sejít. Je krásné se rozejít. Nelze být pořád spolu a nelze žít stále osamoceně. Život je krásný v jeho pestrosti.“

IV.

Robert se nakonec nechal pozvat pastorem na polévku. Postarší muž se jmenoval Josef. Byl to místní pomocný pastor. Měl manželku a dvě děti.

Po prvních lžicích polévky šedovlasý muž řekl: „Uctíváme toho, koho jsme nespatřili, ale žije v nás. Chodíme s Bohem, aniž se ho dotýkáme. Nevidíme jeho oči a nemůžeme číst v jeho mysli. Přesto jej milujeme a on miluje nás.“ Slova padala do uší mladíka Roberta a rostla tam. Starý muž zářil jako starověký Lot.

Robert byl z něho fascinován. Ještě nevzal do úst. Ještě neválel po jazyku. Jen kouř polévky jej omamoval, jako kadidlo v chrámu.

Starý muž pronesl: „Boží zjevení je, jako když naše hory ozáří slunce. Jako když poprvé políbíš dívku.“

Žena u stolu se usmála a děti zbystřily sluch.

Robert pokýval hlavou.

„Bůh je světlo i tma. Hvězdy i prázdný prostor. Je všechno ve všem. Je vším, a přitom není součástí všeho. Je jako první polibek i poslední vydechnutí. Zrození dítěte i smrtelná křeč. Bůh pro někoho je a pro někoho není. Co je u lidí nemožné, je u Boha možné. Lidská mysl zrodí zrůdné věci a Bůh, jako by při nich nebyl. Tím se nenech zmást. Lidské srdce může milovat až za hrob a Bůh u toho také nemusí být. A malé dítě si hraje s koťátkem a Bůh u toho může být. Po louce bude běhat pes za svým Pánem a Bůh bude s nimi. (Robert si znovu vzpomenul na film v aule) Bůh je tam, kde chce být a není tam, kde být nechce. Takový je Bůh. Někomu je dáno, že u něj Bůh stojí stráž. Někoho Bůh nikdy nepotkal.“

Robert promluvil: „Komu je dáno a komu ne?“

Starý muž zamyšleně jedl polévku. Bylo ticho. Plamen svíčky se komíhal a v kamnech v pokoji praskalo dříví.

„Každému, kdo chce přijít, je dána voda života. Každý může pít. Ne každý je však uzdraven.“

„Stačí chtít?“, zeptal se Robert.

„Nevím. Někdy se zdá, že to stačí. Bůh sám dokonává dílo. Jindy lezeš na vysokou horu a nemůžeš jí zdolat. Nikdo neví, co stačí a co ne. Musíš sám zkoušet, co asi žádá právě od tebe. Kdo neprosí, nic nedostává. Proste a bude vám dáno. Plačte a budete utěšeni. Kvílejte a Bůh vás posílí.“

Děti začaly zlobit. Přísný pohled je uzemnil do podoby strnulých soch. Host do domu je přece Bůh do domu. Nic není vážnějšího. Nic není důležitějšího. Nic není hodno větším pozornosti.

„Polévka je vynikající. “řekl Robert.

Žena byla potěšena.

Starý muž byl zklamán z toho, že se narušila kultovní atmosféra.

Zmlknul. Zhasl svíci a rozsvítil elektrické světlo. Oheň v kamnech dohoříval.

Děti se nenápadně odplížily do pokoje. Chtěly a musely si hrát. Bůh je pro ně štěstí v dětských snech.

Robert poděkoval a rozloučil se.

„Rádi vás znovu uvidíme.“, řekla žena a starý muž přikývl.

„Díky.“, odvětil uctivě Robert. Nasadil si sluchátka přehrávače hudby do uší a šinul se ulicí. Cítil teplo kamen v mrazivé noci. Představoval si královnu svých snů, jak vchází do síní jeho paláců. Myslel na orla, jak krouží na nebi. Myslel na Boha. Nového Boha. Pochopil, že existuje cesta. Cesta pryč ze světa. V labyrintu světa jsou tajné dveře jinam. Ani filozofové jí nenašly a přitom je stačí otevřít. Chór zpíval ve sluchátkách chválu životu. Ódu na radost.

V.

Na diskotéce byl hluk, nedýchatelno a přeplněno. Studenti se potřebují uvolnit z napětí učiva, zkoušek, semestrálních prací.

„Vole, myslíš, že po mě jede?“, zeptal se Robert

„Jasně. Ta tě žere.“, odpověděli vesele kluci z jeho party.

„Fakt?“

„Musíš o ni bojovat. Když se pokusíš, máš ji dneska na háku.“

Robert se zatvářil nejistě. Na setinku vteřiny zachytil její pohled. Hned uhnula. Rázem měl jistotu. Šel k ní a usmál se na ní. Tiskly se k sobě. Hrála pomalá hudba a on cítil vůni jejích vlasů. Zaklonila hlavu. Díval se jí do očí a pak jí začal líbat. Byla z jiné fakulty ale ze stejné koleje.

VI.

Robert vzal Alenu k sobě na pokoj na kolej.

„Aleno, víš, že na počátku byly dva nazí lidé? Adam a Eva?“

„Jóó? A co asi spolu dělali?“

„No jasně, že to samý co my. Ale je v tom rozdíl.“

„Jóo? Prosím tě?!A jakej?“

„Fyzicky v tom rozdíl není. Ale duchovní ano.“

„Hmm. To jako myslíš, že se před tím pomodlili?“

„Neblbni. Já to myslím jinak.“

Sedla si a zapálila si cigaretu: „Tak jóó. Tak povídej, co o tom víš.“

„Bůh je světlo a taky je zároveň tma. Hvězdy i prázdný prostor. Je všechno ve všem a přitom není.“

„Ty si fakt dobrej. Úplná poezie…Ještě něco řekni.“

„Bůh pro někoho je a pro někoho není.“

„No jóó. Tak promiň. Nemusíš se hned naštvat. Já prostě nic nevím. Naše sousedka minulý týden zemřela. Měla rakovinu a její tři děti teď nemají mámu. Takže asi Bůh není, nebo snad je?“

„Pro někoho je a pro někoho není. Musíš ho nejdřív chtít znát. Pak už to je jednoduchý.“

Dlouze natáhla z cigarety a pomalu vypouštěla kouř. Získávala čas.

„Tak jóó. Řeknu ti, co si myslím. Já ho hledat nechci!“

„Myslel jsem si to. Nemáš proto předpoklady.“

„Co si o sobě myslíš! Já nemusím chtít. Proto ještě nejsem hloupá. Prostě těm báchorkám nevěřím.“

„Jenže, to pak na počátku mohly být jen dvě opice a ne dva lidi.“

„Fakt?“, zadívala se na něj svůdně.

Robert se zasmál.

VII.

Pomocný pastor Josef přidržoval knihu pod lampou. Četl z ní Robertovi. Už se viděli nejméně pětkrát. Robert chtěl o náboženství vědět víc. Chtěl napsat semestrální práci o vlivu víry na vývoj psychiky člověka.

Starý muž zavřel knihu: „Bůh má přání milovat. Raduje se z každého tvora. Je přítelem každému, kdo o to stojí. Ví o nás. Myslí i na nás. Na celou Zemi. Na celý vesmír.“

Robert se zeptal: „Co my můžeme Bohu dát?“

„Bůh nic nepotřebuje – jen touží po naší lásce. Po naší odpovědi na jeho lásku. Ale má radost už jen z toho, že mu něco chceme dát.“

„Chtěl bych vědět, co mám dát já?“

„Když budeš slyšet Jeho slovo, když budeš číst z Jeho Knihy, když budeš naslouchat jeho šepotu, získáš nové hodnoty pro svůj život. Budeš jinak vidět. Budeš jinak měřit svět a věci v něm. Budeš se učit myslet jako On. Až změníš své myšlení, pak budeš vědět kde je tvé místo, co můžeš dát ty osobně.“

Robert přikývl: “Myšlení je cesta k Bohu?”

“Myšlení srdce!”, odpověděl starý muž:” Mnoho velmi chytrých lidí, nenašlo Boha. Proč? Protože nespojili sílu myšlení se silou svých pocitů.”

Robert si pokusil představit, jak je možné spojit mozek se srdcem a vytvořit klíč k nebeské bráně. Usmál se. Tohle by Alena nechápala.

Starý muž jej dychtivě pozoroval. Čekal, že se Robertovo oči rozsvítí jako lampy na ulicích. Čekal, že jej poznané tajemství obleče svatozáří. Nic se však nestalo. Robert se jen trochu usmál.

IX.

Robert jednou za měsíc přijížděl navštívit mámu a nechal si u ní vyprat co potřeboval.

„Uvařila jsem ti guláš… S noky.“, stará žena unaveně usedla za stůl: „Dlouho ses neukázal.“

Robert se zaposlouchal do tikotu hodin. Staré pendlovky připomínaly vteřiny dětství.

„Mami, věříš v Boha?“

„Nikdy jsem nevěřila. …. Nejsem si takovými věcmi jistá. Možná je všechno jinak.“

Pendlovky spustily svůj rituál. Bylo dvanáct.

„Pokolikáté za život už je poledne?“, vzdychla.

„A život má smysl?“, zeptal se Robert.

„Vedeš divný řeči… Ale já vlastně taky… Nejsem už zvyklá na lidi, co jste odešli z domova.“

„Ten guláš byl jako za mlada. Super!“

Pendlovky odtikávaly ticho.

„Máš nějakou holku?“

„Jo“

„Máš jí rád?“

„Asi ne.“

„Moc toho nenamluvíš.“

„Nechce se mi. Nemůžu. Mám v hlavě divný otázky.“

„Chodíš do kostela?“

„Byl jsem párkrát… Spíš chodím k jednomu pánovi z kostela. Čte mi z knihy a pak se baví o tom, co tam četli.“

„Chybí ti táta?“, zeptala se máma, „Tvůj táta chtěl být knězem. Asi máš jeho geny.“

„On přece stavěl domy.“

„Později byl stavař až když měl konflikt s pastorem.“, žena pokývala hlavou: „Kdyby mu víra zůstala, tak si nenašel jinou ženskou. Zůstal by s námi a možná by ani neumřel.“

„Jednou prý uslyšíme mluvit Boha.“, Robert nadšeně vyprávěl, co je v Knize napsáno: „A lidi se budou řídit jenom tím, co je správný.“

„Když jí nemáš rád, tak si dávej pozor, ať se nemusíš ženit.“, řekla máma a nevšímala si jeho řečí o víře.

Robert zmlknul. Nechtěl mluvit ani o tátovi ani o holkách.

Pendlovky párkrát zavrzaly.

„Tak já už zase půjdu.“

„Promiň, že jsem se nenadchla, pro tvoji novou víru…ty se ještě mnohokrát změníš… já už se měnit nebudu.“

„Nechtěl jsem tě měnit. Jenom jsem cítil, že to musím říct.“

Ačkoliv bylo bezvětří, měl pocit, že čelí vichřici. Ačkoliv nebylo horko, měl pocit, že je nesnesitelné vedro. Ačkoliv nebyla zima, chvěl se jakoby nahý v mrazu. Připadal si jako utečenec. Víra nespojuje, ale rozděluje.

X

Pomocný pastor Josef Robertovi řekl: „Bůh nepřišel spojit, ale rozdělit. Syna proti matce, dceru proti otci.“

„Říkal jste, že Bůh je Láska?!“, namítal Robert

„Láska k Bohu musí být vyšší nežli láska k člověku. K jakémukoliv člověku.“, starý muž se rozhorlil. „Teprve silná láska k Bohu, naučí člověka milovat lidi.“

Robert řekl posmutněle: „Mám pocit, že nemám rád nikoho, a proto hledám lásku u Boha.“

Žena starého muže dala kávu na stůl: „Josefe nepřeháněj“, pak se obrátila k Robertovi: „ Chápu vaše pocity, Roberte. Bůh myslí jinak než my. Jeho myšlení je vyšší nežli naše. Bůh má nadhled nad celým vesmírem. Kdo říká, že miluje Boha a nemiluje svého bratra, je lhář. O co více milujete Boha, o to více musíte milovat svou matku, otce, lidi ve společenství. Manželku.“

„Spím s holkou a nemám jí rád. Prostě spolu spíme.“

Starý muž se přísně podíval: „Skoncujte to s ní. Bůh nedovoluje smilstvo. Je to hřích.“

Josef totiž měl přísného otce a to se na něm projevilo i v rodině a přístupu ke Kristu. Robert uslyšel ve svém srdci zvonit budík. Tohle nechci.

Slyšel smích Aleny. A taky kluky na diskotéce. Uvolněné, bez zábran, veselé. Bez hranic.

Zvonily zvony. Óda na radost rozezněla chór hlasů. A ta píseň, co osvobozuje srdce od strastí, letěla jako, když startují labutě.

Rozloučil se. Kráčel ulicí a všímal si starých fasád. Každý dům měl jiný kabát. Každý dům skrýval lidské příběhy. S vírou nebo bez víry, se lidé plahočí blátem života. Skrytí za fasádami domů, pláčou do peřin. Ulice potemněla. Lampy zabojovaly s tmou. Bylo jedno, jaké je století. Bál se bezbřehého vesmíru. Hloupější jsou na tom lépe, než moudří. Moudří si moudrostí přidávají beznaděje. Je jim smutno při zjištění, že ačkoliv usilovali, nic víc nejsou nežli předtím a jsou na konci tom stejně jako hlupáci. Robert nevěděl, jak se má rozhodnout.

XI.

Proplížil se do koleje. Zaklepal na Alenu. Otevřela zabalená do velkého ručníku. Otevřela jen na škvíru.

Provinile se usmála: „Nezlob se. Není mi dobře. Nepozvu tě dál.“ Poslala mu pusu přes prst ruky a zavřela.

Robertovi se zdálo, že za dveřmi slyší mužský hlas.

Bylo mu to jedno. Rozhodl se.

XII.

Za pár dní potkal kluky ze semestru a Alenu. Seděli na lavičce před kolejí. Nudili se.

„Roberte, jak žiješ?“, zeptali se.

Alena vzala provokativně Mirka, co hrál za kolej florbal, kolem pasu a usmála se na Roberta.

„Chodím s Bohem.“, prohlásil pevně Robert.

„Kam s ním chodíš?“, zeptala se Alena.

„Všude kde jsem, tam je i on.“

Všichni se zasmáli.

„Vole, a smíš sním přijít na dízu? Bude hrát Mystery.“

„Nebaví ho to tam.“

„A tebe?“

„Bez něj nikam sám nejdu.“

Zasmáli se. Začali vtipkovat.

Dan se zeptal Roberta:

„Jaké to je? Pořád být s ním?“

„Máš nové hranice a jinak myslíš. Jinak vidíš.“

„Jak jinak?“

„Máš jiný smysl života. Sloužíš Mu. Máš úkoly a ty plníš. Máš před sebou cíl. Chceš k němu dojít. Překonáváš překážky. Jako když horolezec dělá horu.“

„Hlídá tě? Vidí tě, ať děláš cokoliv?“, zeptal se Dan.

„Vidí. Ale tebe taky. Jenomže já už s tím počítám. Ty ne. Ty si myslíš, že tě nevidí a nepočítáš s tím, že tě vidí.“

„Je jako policajt?“, zakroutil Dan hlavou.

„Jako hodnej táta. Takovej, co to myslí dobře.“

Dan pokýval hlavou.

„Fakt si se změnil. Tak si to užij.“

„Čágo tágo kluci.“, řekl Robert a šel pryč. Na Alenu se ani nepodíval.

Ze světa existuje východ. I když jenom nouzový.

XIII.

Robert odevzdal semestrální práci na téma vliv víry na psycholigi člověka. Profesor Vrána byl tématem očividně potešen. Robert pak pravidelně navštěvoval mše v kostelíku. Zapojil se do služby a nabízel u stolku k prodeji knihy z jednoho církevního nakladatelství. Ze semestrální práce dostal dobré hodnocení. Robert jednou i vícekrát týdně nadále navštěvoval Josefa (vždy dostal také malé občerstvení) a vedl s Josefem rozhovory a víře, Bibli a náboženství. Dělal rychlé pokroky. Josefa i jeho manželku tím udivoval a byl jimi za to tak trochu oslavován.

Pak se potřeboval svěřit s novým zážitkem. U řeky kam chodil rozjímat se setkal s jiným světem.

“Bratře Josefe?”

“Ano?”

“V Bibli se píše, že apoštol Pavel byl až ve třetím nebi.”, Robert sebral poslední knížky ze stolku do krabice.

Josef zaklapl sešit se záznamy. Podíval se z okna. Hvězdy, na černém nebi, zablikaly jako při ohňostroji.

“Asi nemyslel nebe s hvězdami.”, řekl Josef.

“Určitě ne!”, pronesl vědoucně Robert.

Josef se podíval Robertovi do očí. Bylo v nich hluboko. Další vesmír.

“Zdá se, že víš, více jak já.”, usmál se Josef.

“Neuvěříš mi.”

“Možná ano.”, řekl smířlivě Josef, “Uvěřil jsem v Boha, kterého jsem nikdy neviděl. Mohu uvěřit i jiným myšlenkám. Před tebou jsem učil muže, který nikdy o Bohu nepřemýšlel. Smál se mi. Pak jednoho dne uvěřil natolik, že se už nedokázal vrátit zpátky. Prohlásil se za Krista. Odvezli ho do ústavu.”

Robert byl překvapený. Mlčel.

“Svítily mu oči jako tobě. Neunesl tíhu vesmíru. Dolehla na něj a on nebyl obr.”

“Samozřejmě. Mohu být blázen. Připouštím.” Robert rozhodil rukama, jako bezmocní rozhazují ruce nad povodní.

“Dnes není vhodná chvíle.”, uzavřel Josef rozhovor, “Ale pokud si chtěl naznačit, že jsi byl, tam, kde byl kdysi apoštol Pavel, nemám důvod ti nevěřit.”

Robert vykulil oči.

Josef dodal: “Jednoduše. Když tam mohl být Pavel, mohl jsi tam být i ty.

PŘÍBĚH PRVNÍ

Robertovo místo u řeky

Robert měl svoje místo u řeky za městem, kam se rád uchyloval do samoty. Byla tam skála. Město tam už neexistovalo. Jen šplouchání vody. Skála porostlá keři a stromy a mechem. K řece se muselo složitě slézat dolů z dlouhé a dost strmé stráně. Odměnou mu však byla samota. Hodně jí potřeboval.

A na osamělém místě u řeky se to stalo. Po vodě řeky přicházel člověk.

Robert zkameněl.

Muž si sedl vedle Roberta a mlčel.

“Umíte chodit po vodě?!”, řekl Robert obdivně.

“I ty to umíš.”

Robert zakroutil hlavou a nevěřícně hleděl na podivného muže. Tajně se štípal do ruky.

„Nemáš vidiny Roberte. Existuji a mluvím s tebou.“

„Ale přišel jste po vodě. To dokázal jenom Ježíš.“

Muž se dlouze zadíval Robertovi do očí a pak přikázal: “Vstaň a choď.“

Robert nevěřícně vstal a pak položil pravou nohu na vodu. Chladila, jako led. Postavil se na vodu a užasle zíral na své boty. Neponořily se. Po třech krocích od břehu se tázavě otočil a sklouzl do vody.

Muž zmizel. Robert se ponořil a zakuckal se. Začal plavat. Oblečení nasáklo vodou a ztěžklo. Celý mokrý a špinavý se dosoukal na skálu. Začal kýchat. Svlékl se a rozvěsil svršky po skále. Přemýšlel. Byla to jen halucinace? Slunce sušilo šaty i jeho tělo. Hladilo jej teplem. Asi to byla jen vidina.

Když se otočil k vodě, seděl tam muž znovu.

„Málo víry.“, řekl muž a pousmál se.

Robert zakoktal: „Jak jí mohu mít víc?“

„Víra je dar.“

„Nezasloužil jsem si víc?“

„Zasloužil? Tak to není. Někdo dostává velké dary a někdo malé.“

„Proč mě posíláte na vodu, když víte, že mám málo víry?!“

„Zkoušel jsem to.“

„Bůh nikoho nezkouší, ale vy mne zkoušíte.“

„Nejsem Bůh.“

„Kdo tedy jste?“

„Jsem ten, kdo zkouší, jestli máš dost víry.“

„Jak mohu dostat více víry?“

„Pros a bude ti dáno.“

“Návod najdu v Bibli?”, zeptal se Robert.

“Ano i ne.”

“Jak to? Ano i ne?”

“Jsou i jiné návody. Lidé přicházejí z různých stran a směrů. Čekej. “

„Jak dlouho?“

Muž pokrčil rameny.

Robert zavřel oči a prosil v duchu o rozum. Pak je otevřel. Čekal, že tam muž již nebude.

Muž seděl, tam kde před tím a zamyšleně pronesl: “Dříve to nebyl takový problém, jako dnes. Naše návštěvy nebyly překvapením.“

Robert se zeptal: “Znal jste Adama a Evu? Abraháma? Krista?”

„Rozum se tě snaží zavalit otázkami, protože nedokáže pochopit co se děje. Zkus myslet víc srdcem.“

Voda byla náhle průzračná a plná ryb. Honili se jako veselé děti. Na druhé straně řeky se objevila krásná žena. Zamávala na ně. Ženě svítily zlaté vlasy, jako svítí sluneční paprsky skrze listí stromu.

“Ta žena naproti se jmenuje Ura.”, řekl muž.

“Jak se jmenuješ ty?”, zeptal se Robert.

“Já mám jméno Ga”

Robert kývl a obdivně pozoroval ženu.

“Půjdeme za ní? Zve nás na návštěvu.”, řekl muž s orlím zrakem.

Šli oba po vodě. Voda Robertovi občas cákla do bot. Nemyslel však na vodu ani na ryby v ní. Myslel na Ura. Byla krásná, tak jak si představoval, krásu žen. Šel po vodě, jako chodil Ježíš! Stydlivě sklopil před Ura víčka. Jenže v tu chvíli se propadl do vody až po kolena. Hrklo v něm strachy, že ke Ura už nedojde, že mu oba zmizí. Ga mu však s úsměvem podal ruku a vytáhl ho z vody.

“Když nevíš, co činíš, jde ti to mnohem lépe.”, usmál se Ga

U Ura

Malý domek, porostlý růžovým keřem. Kolem mnoho květin. Loubí s bílou lavičkou.

“Přinesu čaj.”, řekla s milým úsměvem Ura.

Robert využil příležitosti a zeptal se polohlasem:” Jste přátelé?”

“Ano. Všichni.”

“Myslím to jinak…Jestli…?”

“Ne. Nejsme manželé.”

“Můžete mít děti?”

“Ne. Nemáme děti.”

“Jak jste vznikly?”

“Ty jsi přišel k nám a nevíš to?! Opravdu ti budu říkat ‘ Ten, který nic neví a proto neví, co činí’.”

Robert byl zaražený.

Ura přinesla čaj. Voněl jako louka v létě.

“Proč jste tedy muž a žena?”, zeptal se po chvilce úsměvů, které vrhal na Ura.

Ura se podívala tázavě na Ga. Ura kývnul.

Ura vzala Roberta za ruku a pohladila jí. “Jsme takoví kvůli tobě.”

“Kvůli mně?”

“Jsme úplně jiní. Ale to bys nás neviděl.”

Robert si vzpomněl na nedělní kázání. Četlo se tam z Bible, že apoštol Pavel byl ve třetím nebi.

“Jsem ve třetím nebi?”

Ga se zarazil a přemýšlel.

“Promiň. Nevím, co je třetí nebe.”

“V Bibli je napsáno, že apoštol Pavel byl ve třetím nebi.”

“Aha… lidské úvahy… Nevím, jak ta nebe Pavel počítal. Lidé své zážitky popisují různými slovy… Takže moje odpověď zní: nejsi ve třetím nebi a nejsi ani v nebi.”

“Kde jsem?”

“Jsi na druhé straně řeky.”

Návštěva

Náhle se sama odsunula židle od stolu. Do písku se vmáčkly stopy. Židle se přisunula.

“Dobrý den Chaa.”, usmála se Ura k prázdné židli a pokynula rukou.

Jemný a milý hlas se obrátil na Roberta: “Doslechl jsem se, že přišel člověk. Dlouho tu člověk nebyl. Jsme poctěni.”

Robert se snažil nedivit. A kývl hlavou na pozdrav.

Ura řekla:” Jdeš vhod. Robert nevěděl, že nejsme vidět.”

“Promiňte. Neuvědomil jsem si to.”

“Ale to bylo dobře Chao, že jsi přišel takhle.”

Židle se naplnila svalnatým mužem v tričku. Celé tělo bylo pomalované tetováním.

Ura s Gaem se rozesmály. Chao se překvapeně zatvářil.

“Chao.”, usmívala se Ura, “Robert není z ostrovů lidojedů, jako byl ten předešlý. Ale to nevadí. Vypadáš nádherně.”

Chao se chvíli zamyslel a pak mávl rukou: “Pokud to nevadí Robertovi?”

Robert si obdivně prohlížel barevné tetování a zeptal se: ” To jste si vymyslel právě nyní, když jste se rozhodl být vidět?”

“Ne úplně. Posledně tu byl šaman z ostrovů a ten si velmi vážil tetování. Tehdy jsem si ho vymyslel. Ale po pravdě, viděl jsem ho na jiném šamanovi, kdysi mnohem dříve.”

„To je rychlost!”, divil se Robert.

Ga zopakoval: „ Lidské myšlení má mnoho rozměrů. Kapacita lidské mysli je také obrovská. Možná jako naše. Lidé jen zapomněli, co kdysi uměli.”

“Co jsme uměli? “, zeptal se Robert.

“Například přemísťovat se. Jako ty dnes. Ten co nás navštívil před tebou dlouhá léta meditoval, nežli se mu to podařilo. Ty jsi jiný. Dokázal jsi se přemístit bez toho, že bys léta usiloval. Dokázal jsi jít po vodě, aniž jsi trénoval. Jsi důkazem, že lidé uměli běžně mnoho věcí, které dnes neznají.”

U Josefa

“Co myslíš Josefe, že znamenají slova ‘chodit duchem’?”, zeptal se Robert, když si děti odešly hrát a Josefova manželka poklízela v kuchyni.

“Nemám definici. Snad myslet jako Bůh. Nebo napodobit jeho vlastnosti. Jiní říkají konat skutky, které chválí Boha.”

“Může to znamenat, že se Duchem přeneseš i do nebe?”

“To asi víš lépe, jak já.”,usmál se smutně Josef.

“Nebyl jsem Josefe ve třetím nebi.”

“Nebyl?”

“Byl jsem jinde. Řekli, že to není nebe. Ale bylo tam krásně.”

“Aha.”, řekl posmutněle Josef.

“Nevěříš mi!”, rozzlobil se Robert.

“Naopak. Jsem smutný z toho, že ti věřím.”

Robert si vzpomněl na člověka, který se zbláznil a prohlásil, že je Kristus. Zkoumavě se zahleděl Josefovi do očí. Snažil se dát najevo, že není blázen. Ale nebyl si jistý sám sebou, a tak se zeptal: “Jsou to jenom představy? Jenom vidiny?”

“Nevím. Nechci soudit, co jsem sám neprožil. Netvrdím, že apoštol Pavel nebyl ve třetím nebi. Nikdo neumí vysvětlit, co tím myslel. A tak nemohu ani posoudit to, kde jsi byl ty. Samozřejmě, že existuje vždy více možností. Jákob, Daniel, Jan měli živé sny a byli kamsi přeneseni. Ezechiela odvezl nebeský vůz.”

Josef si potajmu prohlížel Robertovo paže. Hledal vpichy po injekční stříkačce. Ale žádné tom nebyly. Takže si asi drogy nepíchá.

“Jenže to byli velikáni víry. Já jsem ještě nedávno ani nevěřil.”, namítal Robert.

Kdo má právo určovat odměny a tresty, jež jsou v Božích rukách?”

“Řekli mi, že jiní léta usilovali, ale ve mně to je samo od sebe.”, pokrčil rameny Robert.

Josef kývl hlavou: “I to je možné…”

Setkání

Slezl po skále na své místo u řeky a byl znechucen. Seděla tam holka. Očividně také nebyla ráda, že už není sama. Napětí.

“Chodím jsem často. Mám tu své místo.”, řekl Robert.

“Já tu také nejsem poprvé.”, odsekla dívka.

“Asi bychom si měli udělat nějaký rozvrh. Jsem tu rád sám.”

“Asi jo.”

“Takže… “

“Takže sem přijď jindy.”, řekla holka.

“Proč já?”

“Protože jsem tady byla dřív.”

Robert se posadil o kus dál a díval se na řeku.

“Proč sem chodíš?”, zeptala se dívka.

“Proč ty?”

“Já se ptala první.”

“No a?”

“Není s tebou žádná řeč.”, naštvala se a začala koukat jinam.

Robert se rozhodl udobřit: “Jsem rád, když je tu jenom řeka a já.”

“Myslela jsem, že kluci chodí spíše na pivo.”

“Potřebuji být sám. Proč sem chodíš ty?”

“Sním tady. Jinde mně všechno ruší.”

“Sníš? Jaké máš sny? Něco si představuješ?” Robert začal být zvědavý.

“Ne to, co si myslíš.”

“Co si myslím?”

“No kluci a tak.”

“To jsem si nemyslel.”

“Aha… Já si představuji jiný světy.”

“Jiný světy? Jak to tam vypadá?”

“Tak, jak si to vymyslím.”, řekla dívka vyhýbavě.

“Taky si je představuji. Minule jsem si představoval malý domek, porostlý růžemi. Bílou lavičku. Byl jsem pozvaný na čaj. Přešel jsem řeku a pil s nimi čaj.”

Robert čekal, co na to dívka řekne. Třeba není sám, kdo se dostává na druhý břeh.

Dívka reagovala jinak: “Aha. To budeš rodinný typ. Toužíš po vztazích. Studuji totiž psychologii.”

Robert byl zklamaný. Pak ho napadlo, jestli neblufuje.

“Jak vypadají tvoje světy?”

Usmála se: “Až se budeme znát víc, tak ti je budu popisovat.”

“Budeme se znát víc?”, zeptal se Robert

“To záleží na tobě.”

“Tak jo. Jmenuji se Robert.”

“Jana.”

Robert nevěděl, jak má pokračovat. Bylo ticho.

Jana se usmála: “Budeme mlčet a koukat na řeku. Chceš?”

Seděli a mlčeli.

Na Roberta mávala Ura z druhého břehu. Koukal po Janě, jestli ji vidí. Nereagovala. Zamával na Uru. Jana nic. Seděla, jako by jej vůbec nevnímala.

Prošel se kousek po řece. Když se otočil byl hotový z toho, co spatřil. Uviděl Janu, jak sedí vedle Roberta. Oba se dívají zasněně na řeku. A přitom skutečný Robert si chodil po řece. Nebo neskutečný?

U Ury

“Uro! Uro! Jsem u tebe a přitom sedím na druhém břehu! Nerozumím tomu!”

“Jsi nadaný. Tento styl přemísťování uměli lidé více jak před tisíci lety. Nikdo v posledních letech.”

“Je více způsobů, jak se přemístit?”

“Ano. Je jich mnoho. Některé jsou obranné, jako tenhle. Proč jsi jej použil právě nyní?”

“Obranné?! Potřebuji se něčemu bránit? Ga říkal, že jste všichni přátelé.”

“Ano. Na téhle straně řeky.”

“A na druhé?”, Robert se zděšeně díval na druhou stranu řeky, kde seděl s Janou.

“O ní se neboj.”, řekla Ura, “Druhá strana řeky je všude kolem tebe. Tak jako tahle naše strana. Všude jsou přátelé a všude jsou nepřátelé.”

Objevil se Ga Byl trochu rozrušený. Ura měla mnoho otázek v očích a zdálo se, že Ga jí telepaticky odpovídá. Pak se obrátil na Roberta: “Omluv nás. Musíme se rozloučit. Vrať se na druhou stranu.”

“Něco se děje?”, zeptal se Robert.

“Ura ti právě vysvětlila, že můžeš mít nepřátele.”

Robert kývnul.

Ga vypadal přísně: “Vědí už o tobě. Vrať se zpátky. Příště přijdeš, jenom když ti to dovolíme.”

Robert poslušně kráčel po vodě.

Ga znovu promluvil: ” To, že jsi použil rozdvojení, bylo prozíravé. Nic nevíš, a přitom jednáš jako vidoucí. To je zvláštní. Zvláštní. Rozmysli se do příště, jestli se chceš učit ještě něco víc. Jestli chceš být prospěšný. Pokud ne, budeš nás moci občas navštívit, když svolíme, ale dál už nic.”

S Janou

Když se vrátil, Jana promluvila: “Bylo mi s tebou fajn. Nemám ráda zbytečný řeči. Umíš mlčet. Chodím sem vždycky ve středu.”

Robert si uvědomil, že ve středu sem nikdy nechodil, protože mají v církvi biblické hodiny.

Dneska vynechal, aby si v klidu promyslel poslední rozhovor s Josefem.

“Já ve středu chodím číst Bibli.”, řekl Robert.

“Aha. Takže nepřijdeš?”

Robertovi se zdálo, že je zklamaná.

“Jsem, tu každý pátek.”

“Fajn.” Řekla Jana, “Tak zatím ahoj.”

V pátek za dva týdny

Seděl u řeky. Zarachotilo kamení. Ohlédl se. Nedaleko stála Jana. Tvářila se vážně.

“Promiň. Jestli nechceš, abych tu byla, tak odejdu.”

Pokynul rukou, aby si přisedla. Mlčeli.

“Měla jsem sen.”

Podíval se zvědavě, ale nechtělo se mu mluvit.

“Viděla jsem tě, jak máváš na nějakou ženu naproti. Pak jsi za ní šel po vodě. Šla jsem s tebou, ale když mne žena uviděla, zmizela a my jsme se vrátili.”

“Bylo to ve středu? Jak jsme tu byli spolu poprvé?”, zeptal se Robert

“Ne. Bylo to, když jsem tu byla sama.”

“Byla jsi tu sama a přitom jsi šla se mnou po řece?!”, zvolal Robert.

“Byl to sen! Vidina. Vidím i jiné věci než tebe.”

“Co ještě vidíš?”

Dívala se nejistě. Zatřásly se jí ruce.

“Co ještě vidíš? Povídej.”

“Vidím nestvůry. Jsou hrozní.”

“Mluví s tebou?”

“Ano. Říkají hrozné věci…”

“Co? Řekni co!” Robert vzrušením vstal. Jana byla polekaná.

“Máš v očích divné světlo. Bojím se.”

Robert se uklidnil a posadil: “Pro mne je důležité vědět, co ti říkají. Je to určitě důležité i pro ni. Jinak by nezmizela.”

“Pro ni? Pro koho?”

“Pro Uru. To je ta žena na protějším břehu.”

“Co?!”

“Myslel jsem … No oni opravdu existují. Také je vidím a chodím k nim po řece.”¨

“Myslela jsem ,že …”

“Co jsi myslela?”

“Že jsou to jen moje vidiny. Sny. Z psychologie vím, že se mi jenom zdají. Že jsou výplodem mého mozku, psychiky. Já myslela, že jsem blázen.” Sklopila hlavu a rozplakala se. Vzal jí kolem ramen. A pohladil po vlasech. Položila si mu hlavu na ramena.

“Taková náhoda neexistuje. Máme oba vidiny z jiného světa. A vždycky na tomhle místě. Nejsem blázen. Josef říkal, že může existovat jiný svět. To záleží na tom, čemu věříš. Tak mi řekni, co ti říkají.”

Sklopila hlavu ještě hlouběji: “Mluví o sexu. Jsou oplzlí.”

Nevěděl, co má říct. Její vlasy svůdně voněly.

“Pak také říkali, že… že se s tebou mám víc seznámit.”

Na protějším břehu se objevila Ura a horlivě mávala. Pomohl vstát Janě a vedl jí k vodě. Tvářila se vyděšeně, když vstoupili na vodu. Udělali dva kroky. V tu chvíli se ze skály zřítil velký kámen a dopadl na místo, kde před chvílí seděli. Jana vyjekla. Ura zmizela. Oba se ponořili do vody. Zakuckali se. Vylezli na břeh o kus dál.

Jana měla oči šílence. Svlékali si mokré šaty. Oba byli nejistí. Potřebovali se usušit. Pozoroval vyděšeně skálu a kámen, který je mohl zabít.

“Na skále je už tři dny výstražná cedule. Zákaz vstupu. Padá kamení.”, řekla tiše Jana.

Políbil jí. Ona pak políbila jeho a zašeptala: “Říkali, že…že si spolu budeme rozumět. Potřebuji tě.”

Pak jen v tichu čekali až oschnou.

Za týden

Nikdy už neseděli přímo pod skálou. Robert byl smutný: “Ta žena opravdu existuje. Ale dlouho jsem jí neviděl. Dříve to šlo snadno. Nevím, jak jsem to dokázal. Neumím říct žádný návod.”

“Oni …víš koho myslím, oni také Roberte existují? …Opravdu? Nemůže to být tak, že máme stejnou nemoc?”, ptala se Jana a tvářila se starostlivě.

“Vyzkoušíme to.”

“Jak?”

“Když tu není Ura s Gaem, jsou tu ti tví…”

Tvářila se, že nerozumí.

Robert řekl důrazněji: “Vezmi mne tam, kam chodíš ty. Chci je vidět.”

“Ale nebude to vadit těm tvým?”, zeptala se vychytrale Jana. Nevěřila, že oba mohou být v jednom snu. Hledala diagnozu.

Robert se zamyslel: “Nevím. Dobré a zlé duchovní síly? Ga mi řekl, že oni už o mně stejně vědí. Že mne chtějí zabít. Jestli je to tak, mohou to udělat kdykoliv. Proč ne hned. Jestli jsem se špatně rozhodl, bude mně Ura varovat. Tak jako mne varovala před kamenem. Chci vidět ty tvé. Chci jim vidět do očí, jako jsem se díval na Uru.”

Jana se rozhodla: “Jenže já nevím, jak se tam dostaneš se mnou. Já nevím, jak si sen vyvolám.”

“Sen?….To není sen. Drž se mne za ruce a oba se soustředíme.”

A pak se ocitli jinde.

Jinde

Velká, rozlehlá, dřevěná místnost s mohutnými trámy. Lavice. Dubové stoly. Jídlo. Pití. Zpěv opilců. Polonahé ženy. Plno veselí. Jásot. Smích. Nikdo si nových hostů nevšímal. Opodál hrála čtveřice v kostky. Jinde se vášnivě líbali dvojice vedle sebe. Lidé byli spokojení, uvolnění, bezstarostní.

“Kde jsou oni?”, zeptal se Robert

“Nevím. Bývali tady s těmi. Byli mohutní. Svalnatí. Byli jako lidé a náhle se měnili ve stvůry. Mluvili sprostě. Někdy mlátili druhé.”

Vedle u stolu se kdosi škytavě smál.

Náhle se rozrazila velká vrata a vešli svalnatí. Veselí přestalo být hlučné. Někteří úplně ztichli. Čekali, co se bude dít.

Velcí zabrali stůl. Neurvale vyhodili ty, co tam seděli. Nechali se vyhodit bez jediného odporu.

Robert pocítil hnus.

“Kdysi se mi líbilo takhle žít.”, řekl Janě, “Ale dneska to nemusím.”

“Já nikdy takhle nežila.”, řekla Jana, “Možná proto jsi šel na druhý břeh a já šla sem. Možná máme poznat obojí. Nevím proč. Možná kvůli svobodné volbě.”

Jeden z velkých se náhle otočil a vstal. Začal mluvit ke všem, ale Robert měl tísnivý pocit, že mluví k němu: “Máte, co jste si přáli?!”

Mnozí kývli. Jeden opilec škytl. Jeden pohladil pochvalně ňadra prostitutce. Jiný patolízalsky zvedl číši a zvolal: “Na vaše štědré dary, pánové.”

Pak se velký zadíval na Roberta.

“A ty?”

V Robertovi nejprve hrklo. Zamrazilo. Podíval se na Janu. Byla zděšená. Cosi v Robertovi začalo hořet, plát. Cosi hluboko v srdci se vztyčilo jako korouhev před armádou.

“Ne. Já vás nepotřebuji. “

Sál ztichl. Velcí muži se vztyčili.

Robert vzal Janu za ruku.

Velcí se změnili v nestvůry. Oči divoké šelmy. Zuby zkrvavené syrovým masem. Z huby odporný pach.

Znovu se ozval hlas: “Proč jsi přišel.?! Aby ses nám smál? Abys nás dráždil?”

“Chtěl jsem se přesvědčit, že existujete.”

Nestvůry se hnuly směrem k němu. Sál vydechl vzrušením.

“Zabít jste mne mohli už mnohokrát. Proč to chcete udělat nyní? Neumím se bránit.”

Nestvůry se vrátily do podoby silných mužů.

“Máš pravdu. Počkáme. Zatím jsi snadná kořist.”

Robert sevřel Janě ruku. Sál zmizel a seděli u břehu řeky.

Jana mlčela. Přestala se sice třást, ale tvářila se vyděšeně.

“Už se jich neboj.”, řekl co nejklidněji Robert.

“Jich se nebojím… Ale….Kdo jsi? …Kdo jsi ty? Jak to, že jsi tam byl se mnou?!”

Robert pokrčil rameny: “Kdo bych byl?… Robert.”

“Ale oni říkali… až budeš silnější…Co tím mysleli?… Bojím se.”

Náhle nedaleko nich stál jeden ze silných. Nevypadal hrozně, jako v sále. Měl modré oči. Aristokratický výraz. Sedl si v klidu k řece a díval se na vodu.

Robert mlčel. Jana skoro nedýchala. Tohle se nikdy nestalo, že by nestvůra šla za ní až sem.

Přece to je jenom sen?! Vidina!

Pak silný promluvil: “Ti, co nás přicházejí navštívit chtějí sex. Opojení alkoholem. Vzrušení a hazardní hry. Chtějí zažít hrůzu. Pak zase chtějí vše, co by měli v ráji. Chtějí to oni, ne my. My nepotřebujeme to, co potřebují lidé. Ale sloužíme těm, co k nám chtějí přijít.”

Robert neměl co říci.

Silný otočil hlavu a dlouze se zadíval do očí Roberta: “Znovu se ptám, proč jsi přišel ty?”

“Nevím. Mám přátele na druhé straně řeky. Mluvili o vás.”

“Ga a Ura?”

Robert kývl.

Silný pokýval hlavou: “Nevím, proč šíří zmatek. Říkají, že tě chceme zabít?”

Robert se konečně vzchopil: “A co ten kámen?”

“Nebyla to náhoda?”, usmál se silný.

Robert váhavě zakroutil hlavou.

“Nechtěl jsem tě zabít. Kdybych to chtěl udělat, udělám to jinak.”

“Tak proč?”

“Chtěl jsem, aby tě Ura varovala. Chtěl jsem, abyste se vy dva seznámili.”

“Proč?”

“Máme mezi sebou debatu.“

“Pomohli mi.”

“Vyučí tě. Budeš dobrý soupeř.”

Silný vstal a ukázal na druhý břeh. Stála tam Ura a Ga

“Pojď.”, řekl silný.

“A ty zůstaň.”, řekl Janě.

“Půjde se mnou.”, řekl Robert.

Silný se vítězně usmál: „Může. Ale neděláš dobře. Bude ti překážet.”

Došli až ke Ura.

“Jsi vítán, Herme.”, řekla Ura. Ga jenom kývl na pozdrav.,

“Odlišné názory nejsou důvodem být nepohostinní.”, dodala Ura s úsměvem.

Ga trochu vzdorovitě pokýval: “Ještě není rozhodnuto, ale jsi vítán.”

Herm, silný muž, se posadil. Dlouho bylo ticho.

Herm pak promluvil otevřeně: ” Bude tento člověk, přítel?”

Ga se už vzpamatoval : “Nevíme. Zdá se že ano. Ale zatím neumí nic.”

Herm nesouhlasil: ” Učí se velmi rychle.”

Pochvalně kývl na Roberta: “Zachoval ses statečně, když jsi k nám přišel.”

Jana byla pořád zděšená.

Zpátky

Pak se ocitli na svém břehu.

“Roberte, prosím tě, řekni mi, kdo jsi? KDO JSI?!!”

“Jsem, ten který neví, co činí, protože nic neví.”, řekl Robert

Když se rozcházeli, řekla Jana rozhodně: “Myslím, že jsi telepaticky schopný. Jsi hypnotizér. Žádný jiný svět neexistuje. Všechno jsi mi vsugeroval.“

Asi přišla na diagnózu.

“Proč bych to dělal?”, zeptal se klidně Robert.

“Aby ses mne zmocnil. Abys…chceš se mnou manipulovat. K něčemu mne použiješ. Víš včera jsem se to učila v psychologii a ty to dnes úplně vzorově předvádíš. Přesně, jak se to tam psalo.”

“Jo. Je to možný. Sám nevím. Jenom bych ti chtěl připomenout, že tam, kde jsme byli dnes, jsi byla mnohem dřív, než jsi mne poznala.”

Jana se zarazila: “To je pravda. Musím si všechno promyslet.”

Nejistota

Robert už Janu dlouho neviděl. Nevěděl, kde bydlí. Neměl telefon. Najednou jí spatřil na ulici s cizím klukem. Vadilo mu to. Rozhodl se, že je potká. Počkal si na ně. Když se blížili a už se chtěl objevit, zarazil se. Ten kluk měl modré oči a aristokratický výraz v obličeji.

“Je to Herm.”, poznal toho silného.

Rozhodl se, že jim vkročí do cesty.

Dívka se polekala a vypískla. Nebyla to Jana a ten kluk, co šel s ní měl oči hnědé. Tvářil se, že chce bránit svoji slečnu pěstí a mračil se na Roberta.

“Promiňte.”, zakoktal Robert. “Promiňte. Myslel jsem, že … jste moji kamarádi…spletl jsem se.”

“Hele, dej si majzla.”, vyrostl neznámý kluk v sebejistotě.

“Jo, ještě jednou promiňte.”

Robert měl hloupý pocit. Pak zahlédl svoje spolužáky. Vešly do hospody. Vydal se za nimi.

“Nazdárek.”, smáli se kluci, ” My mysleli, že svatí pivo nepijí.”

“Já se mám, kde vyzpovídat. Jenže, vy chlastáte a nikdo vám to neodpustí.”, zavtipkoval Robert.

“No, my jsme z toho hrozně nešťastný, a to nás nutí zase pít. Je to nekonečný, opakující se koloběh života, ty troude…. Co, že jeho eminence zašla mezi prostý, obyčejný lidi?”

“Mám problém. Poznal jsem holku. Jmenuje se Jana. Studuje psychologii.”

“No a co.”

“Zmizela mi. Nemůžu zjistit, kde bydlí. Nemám telefon.”

“Máš chtít nejdřív průkaz totožnosti, než někoho políbíš, vole”

“To nešlo.”

“Proč?”

“Neměla nic na sobě.”

Kluci pochvalně zamručeli.

Robert se otočil, aby si objednal pivo. Jenže nedokázal ani zdvihnout ruku. Za pultem stál Herm a díval se na něj modrýma očima a spokojeně se usmíval.

V církvi

Roberta trápilo svědomí. Byl v hospodě déle, nežli předpokládal. Opil se. Cítil potřebu o tom mluvit. Josef však byl pryč. Jediný tu byl pastor Kajman.

“Pastore, potřeboval bych s vámi mluvit.”

“Ale samozřejmě.” Kajman byl samý úsměv.

“Řeknu rovnou, co mne trápí. Seděl jsem dlouho se svými bývalými kamarády v hospodě. Mám špatné svědomí.”

“To je vážné, Roberte.”, zachmuřil se teatrálně Kajman, “To je vážné. Jsi sice krátce ve víře, ledacos se dá odpustit, ale jistě víš, že špatná společnost kazí užitečné zvyky. Alkohol jen střídmě! Jak říká církevní zpravodaj…možná , že si nějaký křesťan dá po mastném obědě sklenku piva nebo vína…na tom není nic špatného… ale nestřídmé pití dává příležitost ďáblu…Často mluvíš s Josefem. Copak on tě nevaroval?!

Robert si vybavil usmívajícího se Herme a bylo mu smutno.

“Varoval. Říkal jsem mu o těch vidinách… Totiž..”, Robert byl zděšený, z toho, co prozradil.

Jenže pastor Kajman byl bystrý a pohotový.

“Á vidiny…samozřejmě…To je vždy problém.”, otec Kajman nasadil masku lítostivých očí, “Musíš mít hodně trápení. Ježíš prohlásil, že budeme pronásledováni, jako byl i on pronásledován.”

“Nejsem pronásledován. Myslím, že i apoštol Pavel měl podobné zážitky. Spíše mne trápí, že jsem zůstal v té restauraci déle.”

“Ano. Restaurace…. To je jenom následek. Příčina tvého smutku je jinde.”, pastor Kajman rychle listoval ve své paměti, co kdy četl ve zpravodaji o vidinách. Vidiny rovná se duševní nemoc. Ano psychické poruchy. Musím jednat laskavě. Mile a s pochopením.

Robert mlčel a nevěděl, jak by zmizel pryč.

“Víš …. mluvil jsem už mnohokrát s bratry, hlavně sestry mívají problém. Vidiny. Nevadilo by ti, kdybys mi řekl, co vidíš?”

Robert se tvářil velmi opatrně.

“Vždy, když se mi svěřili, ukázalo se řešení. Písmo říká: ‘vyznávejte se jeden druhému‘ a starší vás pomažou olejem odpuštění.”, zkusil to sladce Kajman.

“Mluvil jsem s lidmi, kteří asi nebyli z našeho hmotného světa. Říkali, že jsem nadaný. Že umím věci, které druzí neumí.”

Pastor Kajman řekl pochvalně: “Myslím si to také. Jak rychle jsi pochopil Boží slovo! Jak rychle ses stal křesťanem. To není běžné! Jistě: zásluha našeho milého Josefa, ale určitě více tvoje a Boží…. Poslyš a co ti říkali, že umíš?”

“Například se přemísťovat. Chodit po vodě.”

Pastoru Kajmanovi zatrnulo. Snažil se o sebeovládání. Nesmí nic pokazit, když se dozvídá o šílenství: “Ano samozřejmě. Dary Ducha. I první křesťané je měli.”

Robert si oddechl. Kajman mluví stejně jako Josef.

“Vyzkoušel jsi chodit po vodě, že?”, usmál se Kajman na Roberta.

“Nic to není. Ale poprvé jsem se málem utopil.”, ušklíbl se Robert.

“Ano. Ano. Svatý Petr se také topil.”

Vážné nebezpečí! Jistě Boží ochrana, že se mu Robert svěřil. Psychicky narušený člověk v církvi! Velmi nebezpečné.

“Jsem rád Roberte, že jsme si promluvili. Myslím, že žiješ ve velkém napětí. Je samozřejmé, že ses uvolnil v restauraci. Dá se to pochopit. Ale příště to nedělej. Raději přijď za mnou a pěkně si popovídáme. Jako dnes, že? Svěřená bolest – poloviční bolest!”

Robert se rozloučil a do mysli se mu vtírala rada, kterou mu dal Josef : “Pastor Kajman by nemusel tvoji situaci pochopit.”

Ale zdá se, že Kajman situaci pochopil. Josef má zbytečné obavy.

Za řekou se zjevila pravda

Robert byl šťastný. Podařilo se mu přemístit se na návštěvu ke Gaovi.

Zeptal se Gaa: ” Kdo jsi?! Jsi anděl?”

“Ano a ne. Tak, jak si lidé představují anděla, takový nejsem.”

“Kdo tedy jsi?”

Ga se zamyslel : “Mám-li tě učit, měl bys vědět, kdo jsem. Nejprve však něco povím o tom, co je Homte. Asi bych to ve vaší řeči znamenalo NĚCO…. My jsme všichni součástí Něčeho. NĚCO je plné myšlenek. Jeden z lidí, kdysi vytvořil poučení o zachování hmoty a energie. Byl blízko pravdy. Myšlenek je jako hvězd. Bezpočet za vteřinu. Co všechno lidé vyřknou či vymyslí, na celé planetě Zemi, během jedné vteřiny! Myšlenky. Nápady. Názory. Pocity. Jenže ony nemizí, když vzniknou. Všechno pomíjí, ale slova nepominou. Mají svoji cestu. Posunují NĚCO, jako voda posunuje loď. NĚCO není Bůh, ale je zorganizováno Bohem. A my všichni jsme součástí NĚČEHO. Někteří mu také říkají Moře myšlenek.

Ptáš se, kdo jsme? Jsme utvářeni lidskými myšlenkami. Ty jsou dobré i zlé. Nebo prostě opačné. NĚCO neurčuje přísně, co je dobré a co zlé. NĚCO vytváří zásady existence. NĚCO je všechno ve všem. A z toho všeho jsem se narodil já, Ura a jiní. Z Moře myšlenek.”

“Nyní jsem v NĚČEM?”

“Ano jsi jeho součástí. Jako všichni lidé. Svým způsobem jsi příčinou toho, že existujeme Ura a Já. Vytvořil jsi i Herme. On tu samozřejmě byl už před tebou. Odpradávna. Žijeme, s kým zrovna chceme být. Jako člověk potřebuje vodu, my potřebujeme vás. Milujeme lidi. Lidé bez víry žijí pro přítomnost. Lidé s vírou žijí pro budoucnost. Tak je to i s námi. Když nás přijde navštívit člověk, máme velkou radost z jeho existence.”

Robert se zeptal: “Cítím se důležitý. Je to správné?”

Ga pokýval hlavou: “NĚCO tě obdarovává. Ale dej si pozor, abys byl vždy jenom součástí NĚČEHO; jako kapka vody je součástí moře. Nikdy nejsi víc nežli ostatní lidé. Nejsi víc než NĚCO. Chovej se jako menší i když máš pocit důležitosti.”

“Zvládli to ti přede mnou?”

Ga zakroutil hlavou: “Nyní jsi důležitý. Na nějaký čas. Ne napořád. Můžeš dát jedné či druhé straně zvítězit a tím otevřeš nový směr. Přineseš novou myšlenku. Nic víc se neočekává. Jsi vánek, co zafouká a pohne listem. I jediný dotek motýla může mít v NĚCO nedozírný následek pro rovnováhu. Nic víc však nejsi, nežli pohyb vzduchu.”

“Co mám dělat?”

” V NĚCO existuje cesta. Její cíl neznám. Máš jenom své představy. A tvoje možnosti nemohou jít dál než do NĚČEHO. Ale tvoje představy o NĚČEM, kterého máte za Boha, ač jím není, jsou mylné a čím dál více falešné. Jsou to jen výplody lidské mysli. Ani Ura, ani já a ani Herm neznáme proto tvoji cestu. A proto nevím, co máš dělat. Necháme se překvapit. Naučíme tě, co známe. Nic víc. Všechno rozhodneš ty sám. Ze své vlastní svobodné vůle.“

Pastor Kajman zasahuje

Karásku. Mám pro tebe práci.” Řekl pastor Kajman se zdviženým prstem na ruce. Symbol důležitosti.

Karásek, člen pastorační rady, přiskočil úslužně k pastorovi a skoro stál v pozoru.

“Robert onemocněl.”, řekl Kajman

Karásek nechápal. Roberta před chvílí viděl zdravého.

“Jeho nemoc není vidět. Je to nemoc duše. Potřebuje pomoci. Ale nenááááápadně.”, zašeptal Kajman.

Karásek znovu kývl, ale nechápal. Nastražil více uši Kajmanovu šeptání.

“Myslím, že budeme potřebovat spojení na nějakého šikovného psychiatra. Tady máš údaje z kartotéky o Robertovi. Zajdeš za psychiatrem a vysvětlíš mu, že má vidiny.”

“On má vidiny?”, podivil se Karásek.

“Stejné jako měl Holenek.”, charakterizoval situaci Kajman.

“On si myslí, že je Kristus?”, divil se Karásek, který Holenka dobře znal.

“Zatím ještě ne. Ale už chodí po vodě jako Kristus. Tedy zatím spíše jako Petr. Nejde mu to.”, usmál se Kajman.

Karásek překvapil: “Když chodil Petr, myslíš, že my bychom takový dar nemohli mít?”

Kajman zvedl oči v sloup : “Koukám, že si občas povídáš s Josefem, co? Nebo tu hloupost máš sám ze sebe?”

Karásek se přikrčil.

“Má vidiny, že chodí po vodě a mluví s cizími bytostmi. Zeptáš se, co máme udělat pro to, aby jej mohl vyšetřit. A pamatuj, že každý psychicky nemocný, neví, že je nemocný. Takže mlčet jak hrob i před tvojí manželkou!! Jde o dobrou pověst křesťanského sboru.”

“Jako hrob.”, zasalutoval poslušně Karásek.

S Josefem

Josef byl nespokojený až vyděšený: “Chyba Roberte. Chyba, svěřit se, tak naplno bratru Kajmanovi. Lidé mají strach z člověka, který se chová jinak než ostatní. Uklovají ho. My křesťané, sice věříme, že Petr chodil po vodě. Věříme, že Pavel vzkřísil mrtvého. Že byl v třetím nebi. Říkáme, že jim pomohla Boží mocná síla. Ale, každého, kdo by tak učinil dnes, okamžitě odsoudíme. Z takového člověka, co umí, čemu my jenom věříme, máme strach. Dnes jsou zázraky vizitkou démonů.”

Robert se podíval vzdorovitě na Josefa: “Kdo to rozhodl?”

“Lidé, Roberte. “

Robert vyprávěl o Gaovi s Ura a vyprávěl o Hermovi.

Pak položil otázku: „Kdo z nich jsou andělé a kdo démoni?”

Josef se zamyslel: “Zdá se, že Ga a Ura jsou andělé a Herm démon, že?”

Robert byl rád, že je to jasné.

Jenže Josef zakroutil hlavou: “Může to být tak, že obojí jsou andělé, nebo obojí … démoni.”

Robert rozhodil rukama.

Josef pokračoval v logice: ” Je divné, že se mezi sebou stýkají. Bible tvrdí, že démoni byli vyhnáni od andělů do vězení. Vykladači se domnívají, že naposledy s nimi mluvil Ježíš.”

Robert namítl: “Jsou přece nepřátelé! Nesnáší se!”

Josef pokrčil rameny.

Robert pak tiše dodal: “Ale říkali, že mají stejný cíl. Tvrdí, že jsou zrozeni z našich myšlenek.”

Josef zdvihl ukazovák, aby si zjednal pozornost.

“Pro mne je důležité, že jsi mi řekl o rozhovoru s otcem Kajmanem. Zkusím něco podniknout. Obávám se však, že je pozdě.”

“Pozdě?! Proč?”

“Vrabčáci uklovají i velkého papouška, protože je barevnější. A nečekají. Udělají to hned, jak jej potkají.”, řekl Josef smutně.

Konfrontace

Robert si vzal k řece Bibli. Četl v ní slova:

“Proto jsem se narodil, a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“

V tu chvíli se přemístil do Hermovi hospody. Stál uprostřed tanečního sálu. Všichni mlčeli. Divně se dívali. Kolem Roberta byl kruh světla.

Robert se postavil do čela a statečně přečetl nahlas slova z Bible: “Lidé si zamilovali tmu spíše než světlo…  Kdo totiž provádí podlé věci, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly kárány.  Ale kdo koná, co je pravé, přichází ke světlu.“

Opodál stál Herm a teatrálně rozhodil rukama. Přerušil Roberta: “Slyšeli jste. Máte být jinde nežli zde. Jste nízcí, když chcete jen pít a jíst. Milovat se a mít děti. Pracovat a radovat se z plodů své práce. Když se chcete rodit proto, abyste zas zemřeli.”

Někdo vykřikl na Roberta: “Kam máme jít a co nás tam čeká?”

Robert si vzal slovo: “Vrátit se k Bohu.”

Mnozí vykřikli: “Věříme v Boha. Máme své Bohy.”

Robert oponoval: “Věříte, ale nejste ve spojení s ním.”

Kdosi vykřikl: “Co o nás víš? Žiješ s námi? Jsi s námi každý den?! Sám někdy nevím, jaký jsem a ty se odvažuješ říkat, jací jsme a na co myslíme?!!”

Robert sklopil hlavu: “Máte pravdu. Neznám vás a vy neznáte mne. “

Vykročil z kruhu uprostřed sálu. Herm však nebyl spokojen: “To je všechno? Proto jsi nás vyrušil?”

Robert stál se sklopenou hlavou a pak se smutně podíval Hermovi do očí: “Pravda je složitější, nežli se jeví na první pohled.”

Ocitl se zpět u řeky. Herm seděl vedle něj. Dlouho mlčeli.

“Dnes jsi Roberte vyhrál.”, řekl najednou Herm .

Robert se zvědavě zadíval do modrých očí.

“Ano. Kdybys dál fanaticky bojoval, ponížil bys dav. Dav by se na tebe vrhl. Dal jsi jim za pravdu. Uklidnili se, a o to více o tvých slovech uvažují. Nemají rádi fanatiky, ale skromné filosofy.”

Robert se vděčně usmál: “Děkuji. Myslel jsem si, že znám pravdu. Ale já ji neznám. Pokaždé je jiná. Jiná situace, jiná pravda.”

Herm uznale pokýval hlavou: “Opravdu jsi silnější, nežli se jevilo. Možná něco dokážeš. Zkoušej to znovu a znovu.”

Pak zmizel.

Robert se vydal po vodě na druhý břeh.

Ura jej s úsměvem přivítala. Na stolku voněl čaj. Jako louka v létě.

Vzápětí se objevil Ga “Bojoval jsi dobře.”, tvářil se spokojeně.

“Jsem nespokojený.”, odpověděl Robert, “Vím méně nežli dříve. Když mi Slovo vysvětlil Josef, myslel jsem se, že vím všechno. Pravda od člověka mne osvobozovala. Nyní vím víc od vás a mám pocit, že už vůbec ničemu nerozumím. Jsem spoutaný.”

Ga řekl: ” Co je pravda? Tvoje vlastní porozumění? Vysvětlení té či oné teologie? Dá se pravda měřit logikou? Platí lidská logika všude? V celém vesmíru? Platí i v NĚCO? Platí v každém čase?”

Robert se zatvářil nešťastně: “Bylo mi lépe, když jsem znal jenom jednu pravdu.”

Ura: “Ano. Já ti rozumím. Nám ženám vyhovuje mít jistotu. Vědět, co je správné a co ne. Když si ženy nejsou jisté, neustále mluví s druhými, aby se ujistily.”

Ga se narovnal v zádech: “Mužům to nestačí, Ura. Proto založili církve. Ženy nezakládaly církve. Muži založili mnoho církví. Církve vznikly a zase zanikly. Jakýkoliv fanatismus v otázkách náboženství je projevem lidské hlouposti, pýchy a přílišného sebevědomí. Přání je podstavcem lidské sebejistoty…. Jsi Roberte velký tím, že nevíš, kam jdeš a nevíš proč. Jsi podobný NĚCO někdy víc, jak já nebo Herm . Ten, kdo ví, že neví, má silný motiv hledat dál. Kdo tluče, bude mu otevřeno. První, co obdrží je nekončící dialog mezi pravdou a lží, mezi mýtem a skutečností, dialog mezi pověrou a vírou. Jestliže nenalezne definitivní odpovědi, jestliže se nespokojí s konečným výsledkem, pokročí do další etapy. Cesta vede skrze pochybnosti. Teprve tam jsou další dveře. Moře myšlenek je ve své podstatě bez jakéhokoliv rozporu, protikladu. Prostě jen je a dává pokoj a dobro.”

Robert pocítil pohyb neviditelného NĚCO. Byl to hlubší zásah do srdce, nežli óda na radost.

Karásek

Josef nenápadně napověděl Karáskovi, že nejlepší psychiatr je profesor Vrána. Karásek se druhý den pochlubil pastoru Kajmanovi, že už vypátral dobrého psychiatra – MUDr Vránu. Kajman poslal Karáska za Vránou.

“Pane profesore, Robert je náš bližní. Chceme mu pomoci.”, Karásek seděl úslužně před profesorem psychiatrické kliniky.

“Pane Karásek, jsem také křesťan. V naší církvi se občas objevují dary ducha. Neposíláme kvůli tomu své bližní k psychiatrovi. Nebo myslíte, že se dnes člověk nemůže spojit s nebem?”,zeptal se Vrána.

“Jenže…víte, když je někdo příliš jiný…mohlo by to vrhnout divné světlo na naše učení…”, Karásek už nevěděl, co říká.

“Kristus rozčiloval své náboženské představené, židovské farizee.”, řekl s úsměvem profesor, “Proto si velmi rád s vaším Robertem promluvím. Opravdu velmi rád. Mám pocit, že jej znám z mých přednášek.”

Karásek poděkoval.

V bytě profesora Vrány

Josef se rozhodl doprovodit Roberta k profesoru Vránovi. Zářil: “Moje modlitby byly vyslyšeny. Popovídáš si. Budeš spokojený.”

Na měděné vizitce starobylých dveří bylo napsáno : ‘Prof. MUDr Vrána ThLic.”

“Psychiatr?!”, zlobil se Robert, “Domluvili jste se na mne s Kajmanem?”

“Věř mi. Nevedl bych tě do lví jámy.”, podíval se Josef zpříma. Robert se tvářil naštvaně.

“Profesor Kajman je moudrý muž, ” Pomůže ti orientovat se v tom, co zažíváš…V jejich církvi nejsou zázraky odsuzovány. Naopak. A jestli jsi jenom nemocný…věřím, že se zachová rozumně.”

Otevřely se dveře. Profesor stál rovný, přímý, vědoucí. Jeho pokročilý věk sliboval shovívavost.

Podal ruku Josefovi a srdečně ji stiskl. Pak se přivítal s Robertem.

Josef je nechal samotné a odešel.

Dlouho mlčeli a popíjeli čaj. Pracovna byla plná knih. Na stole vrstvy papírů. Robert si zvykal a profesor jej nechal. Prohlížel si nějakou knihu a jen občas pohlédl na Roberta, jestli už chce mluvit.

Robert měl zábrany před profesorem ze školy: “Máte rozhodnout, jestli jsem nemocný nebo ne.”

“Ano. Obávám se však, že jsem příliš malý na posuzování věcí, které se týkají nebe.”

“Nebyl jsem v nebi.”, řekl Robert.

“Řekli mi to ti, co na tebe přišli žalovat.”

“Žalovat?”

“Stěžovali se, že chodíš po vodě a mluvíš s démony. Vadilo jim, že jsi jiný nežli oni.”

“A kdyby ano?”

“Pak říkám, že jsem malý, abych to soudil. Spíše jsem zvědavý. “

“Můžeme poznat pravdu?”, zeptal se Robert, když měli úvod za sebou.

“Pravda je věcí našeho soudu. Pravda je naše osobní rozhodnutí pro ni.”

“Poznáte pravdu a ta vás osvobodí.”, odporoval Robert Ježíšovým výrokem.

“Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“, odpověděl Profesor jiným Ježíšovým výrokem., “Z toho vyplývá, že pravda bez ducha, je nejistá.”

“Je Boží slovo pravda?”, zeptal se Robert

“Ano je. Zcela určitě. Boží slovo je pravda, která může posvětit každého člověka. Ale na pravdu se lze dívat vždy z více úhlů. Když si někdo myslí že on jediný má pravdu, pak jí určitě nevlastní.”, řekl klidně profesor.

“Byl byste křesťanem, kdybyste byl vychován jako muslim v muslimských zemích?”, zeptal se Robert.

“To nevím. … Myslím, že bych byl muslimem.”, odpověděl profesor Vrána.

“Jejich Slovo má také pravdu?”, zeptal se překvapeně Robert.

“Opravdu nevím. Nezkoumal jsem Korán, jako jsem zkoumal padesát let Bibli. Mluvil bych o tom, co sám neznám. Lidský život je krátký na to, abych věděl víc, nežli vím. A proto by bylo fanatické odsuzovat něco, co neznám.”

“Která církev, má pravdu?”, zeptal se Robert

“Ta, která nefalšuje Boží slovo a činí pravdu zjevnou.”

“Která to je?”, zeptal se Robert.

“Nevím.”, řekl profesor, “Tu svoji znám natolik dobře, že vím o všech jejích chybách a o jejích nedostatcích. Vím příliš mnoho o lidech, kteří jí vedou. Předpokládám však, že je to tak i ve všech ostatních církvích. Zákonitě má tedy každá chyby.”

“Jsou všechny církve Boží?”, zeptal se znovu Robert.

“Osobně nesouhlasím s lidským ekumenismem. To je jenom líbivá politika. Koaliční smlouva mezi šéfy. Mír o vánočních svátcích. Myslím, že Bůh je velkorysý, shovívavý. Spoléhám se na to, že pro každého má právě jeho cestu.”

“Jsem blázen?”, zeptal se náhle Robert.

“To, chlapče, opravdu nevím. Ještě jsi nevyprávěl nic o sobě.”

Robert vyprávěl všechno. I o Janě.

“Jsi tak mladý, a přesto je ti hodně dáno. Není to samo sebou, Roberte.”, loučil se profesor a podával Robertovi ruku.

“Nejsem nemocný?”, zeptal se Robert.

“Nevím. Ale jestli nejsi, určitě budeš.”

Robert překvapeně zíral: “Zdálo se mi, že věříte tomu, co říkám…”

“Vůbec nepochybuji. “, ujistil jej profesor, “Jenom říkám, že obyčejný člověk to nemůže vydržet. Stojíš jako provazolezec na vysokém laně, bez jakékoliv záchrany. Stačí malý poryv větru a zřítíš se dolů.”

“Co mám udělat? Mám přestat?”, zeptal se zoufale Robert.

“Asi ne. Nevím. Jsem špatný rádce. Možná bys měl dokončit cestu. Vrátíš se, až bude po všem.”

“Po všem?! Co bude dál?”

Profesor pokrčil rameny: “Jak to mám vědět? Vždyť to neví ani Oni. Budu se modlit, aby ses jednou mohl vrátit a byl v pořádku. Když bude nejhůř, dveře našeho ústavu jsou ti vždy otevřené.”

Boj

Ocitl se opět ve světelném kruhu. Hermova hospoda hněvivě mlčela. Opodál stál Herm .

“Nemůžeme se vyvléci z odpovědnosti za své skutky. Zodpovídáme za svá slova. Mám důvod činit lítost nad sebou samým. Nevím, co činím, mnoho věcí neznám. Ale jestliže nehledám, jestliže dopředu odmítám, jestliže se nesnažím poznat více Boha, více nežli ho znám doposud, pak nespolupracuji, pak netoužím, pak nemiluji.”, Robert se odmlčel a čekal na reakci.

“Celý den pracuji.”, řekl jeden z mužů, “Mám právo na večerní poker?”

Robert otočil ruce, jako je otáčí žebráci ke svému dárci: “Nepřišel jsem soudit, ale nabídnout.”

“Co nabízíš. Co ještě nemáme?”, ozval se posměšný hlas, kdesi vzadu.

“Opravdu máte všechno? Nemáte již žádná přání?”, zeptal se Robert.

“Měla bych jedno.”, ozvala se polonahá slečna, “Abys už přestal řečnit.”

“Jasně. Jenže tenhle program je tu se svolením pana Herme. Takže posloucháte, protože on vám všechno dává.”, zvolal Robert a dodal směrem ke Hermovi: “Co když k vám přestane být štědrý?”

V sále zahučel dav. Jako když bouře dává najevo svůj počátek.

Herm se zlověstně usmál. Dnes to bude jiné.

Ozval se starý muž: “Zažil jsem válku. Viděl jsem mrtvé kamarády. Naše tanky přejížděly zraněné nepřátele. Stříkala krev, křupaly živé kosti. Slyším křik těch ubohých, bezbranných lidí. Příšerný řev. Probudím se a slyším jej. Spím a zdá se mi o něm. Kdo zajistí, abyste to neopakovalo? Snad Bůh, který to už jednou dopustil?”

Robert: “Naše cesta může vést až k oáze míru a pokoje. Nemyslím však, že my do ní dorazíme první.”

“Kdo a kdy tam dorazí?”

“Nevím”, řekl Robert, “Vím však, že společně můžeme žádat. Můžeme chtít. Snad se otevře brána a budeme vítáni.”

“Ty nevíš, a přesto o tom mluvíš?! Nezdá se ti, že jen tlučeš hubou?!”

“Když řeknu, že Vím, budete říkat, ukaž nám oázu. Já vám nemohu ukázat to, co není vidět. Mohu vám jen říci, že je. Že již nyní se můžeme hlásit k pobytu. Oáza patří těm, co věří. Víra znamená očekávat. Víra žije z nejistoty. Teprve pochybnosti jí učiní neochvějnou.”

Přilétl první půllitr. Minul jen o kousek Robertovu hlavu. Pak už letěl druhý.

“Kamenujete mne za to, že vám říkám dobrou zprávu o Oáze?”, zeptal se klidně Robert.

“Nekamenujeme tě za nějaký znamenitý skutek, ale za rouhání, protože ty, ač jsi člověk, děláš se bohem. Slibuješ chiméry a neplníš. Nemáš důkazy. Jsi šarlatán, jako ostatní mystici. Chceme vidět. Chceme hmatat.“

Robert se poprvé přemístil. Stál před mužem, který hodil první.

“Proč máš vztek? Co tě trápí?”, zeptal se ho laskavě a díval se mu do očí.

Muž byl nejprve překvapený, ale pak se proměnil v nestvůru. Pach z úst odehnal okolo sedící pryč.

“Ty se odvažuješ?!”, zvolala nestvůra a plivla oheň.

Původní Robert se zhroutil v plamenech na troud.

Nový Robert však již stál na původním místě v kruhu a zvolal: ” Umíte se bránit jenom násilím? Když slyšíte pravdu, chcete jí spálit? Když má pravda jiný rozměr, přiříznete jí podle svého?”

Lidé měli v očích překvapení. Někteří mu začali fandit.

Nestvůra svými drápy rozdrtila stůl. Pár lidí to odneslo krvavými šrámy. Vrata hospody se rozrazily. Stálo tam hned šest nestvůr.

Herm jen pokynul rukou. Chvíli bylo hrobové ticho: “Trochu kočkování nám neuškodí, že?” Pár lidí se zachechtalo.

Jedna z nestvůr si říhla tak, že dvě slečny začaly zvracet.

Robert byl několikrát roztrhán na kusy. Neustále se však objevoval znovu a znovu.

Zdálo se, že je nezničitelný. V jedné chvíli na něj útočila nestvůra zezadu. Nevšimnul si jí, protože se vedle něj objevila Jana.

“Pozor!”, zvolala zděšeně a ukazovala na nestvůru.

Robert však věnoval pozornost jí. Byl tak rád, že jí vidí. Chtěl jí před nestvůrou zachránit.

V tu chvíli zemřel. Duch se prostě nevejde do hmoty.

Uzdravení

Ura se dotýkala Robertova těla. Nebo spíše krvavé hromádky různých zbytků. Tělo dostávalo znovu tvar. Robertovo tělo se vracelo do původního tvaru.

Na lavičce seděl Ga a Robert. Oba se dívali na to, jak Ura opravuje Robertovu tělesnou schránku. Jako se dívá majitel auta na šikovné ruce auto opraváře.

“NĚCO může zničit tělo i duši v geheně. Ale většinou to neudělá.”, řekl Ga

“Byla tam opravdu Jana?”, zeptal se Robert.

Náhle se objevil Herm a ušklíbl se nad prací Ury. Pak se obrátil vítězně na Roberta:

“Říkal jsem ti poprvé, abys jí sebou nebral. Měl jsi svoji hlavu.”

“Co se s ní stalo?”, šeptal Robert.

“Od tvého posledního setkání, tady nikdy nebyla.”

“Byla jen obraz?”, zeptal se Robert.

“Ano. Stejně však bylo chybou, že jsi jí vzal s sebou na svou cestu. Máš jí prostě ve své hlavě.”, řekl Herm vážně.

Ga sklopil hlavu a neřekl nic.

Robertovi bylo smutno.

“Ani tentokrát jsi však neprohrál. Jsi dobrý manipulátor.”, řekl Herm , “Minule jsi získal ty, co mají rádi skromné filozofy. Dnes jsi získal některé, co mají rádi boj.”

“Stejně tomu nerozumím.”, kroutil hlavou Robert

“Ga a já jsme jen konkurenční laboratoře.”, prozradil Herm , “Pracujeme na stejném úkolu NĚCO to tak chce. NĚCO je totiž samo zvědavo, kam celý pokus dospěje. Asi jako u vás na Zemi konkurenční církve. “

“Myslím, že ztrácím víru. Nevím, jestli chci ještě bojovat za něco neurčitého. Za pokus s nejistým výsledkem. Kristus měl přece jasný cíl. Nemyslím si, že založil konkurenční církve.”, prohlásil Robert. Vstal a šel ke svému tělu.
Ura zvolala: “Ještě ne! Nejsem hotová.”

Robert však šel dál kolem užaslé Ury a vstoupil zpět do svého těla, plného šrámů.

…………..

Našli jej na ulici nedaleko domu profesora Vrány. Byl celý podrápaný a měl naštíplé obě ruce. Zdálo se, že je mrtvý.

Ošetřující lékař chtěl zrovna konstatovat smrt, když se do Roberta vrátil život. Vydechl a pohnul se. Doktor byl užaslý.

“Něco je určitě mezi nebem a zemí. Něco ho vrátilo zpět. “, mumlal si pod vousy a zmuchlal úmrtní list, který právě podepsal.

Na štěstí se profesor Vrána vracel domů. Promluvil s lékařem, který poskytoval první pomoc. Vysvětlil mu psychický stav pacienta.

Po ošetření zlomenin, jej převezli na psychiatrickou kliniku.

Závěr Prvního pokusu

Na chodbě psychiatrického ústavu po několika týdnech se Robert potkal s Janou. Překvapeně stáli proti sobě.

Jana vysvětluje: “Mám tady praxi. Budu dělat diplomku. Budu psychiatrička.” Zarazila se.

Robert se usmál : “Diplomka bude mít nadpis: Paranoidní schizofrenie Roberta K.?”

Sklopila hlavu. Líbil se jí, ale uvědomovala si, že je o čtyři roky mladší. Vlastně ještě kluk.

Robert řekl: “Jsem moc rád, že jsem tě zase potkal.”

“Jsi tady dlouho?”, zeptala se Jana

“Několik týdnů.”

“Měla jsem strach a už jsem k řece nikdy nešla.”

“Taky jsem s tím skončil.”

“Zaskakuji za kamarádku. Jinak jsem v jiné budově.”

“Jsem rád, že budeš paní doktorová.”

“Myslím, že už mnoha věcem rozumím lépe. Vděčím za to psychickému výzkumu.”

“Už ví psychiatrie všechno nebo budeš muset dělat další výzkum?”

Myslím, že už toho hodně víme. Umíme pomoci skoro každému.”, řekla až příliš vzdorovitě.

Robertovi se zablýskaly oči veselím:

“Dáš mi číslo mobilu? Až mne propustí, rád bych…”

Usmála se: “Tak jo. Bylo mi s tebou dobře. Mám ráda kluky, co sedí u řeky a přemýšlí.” Dala mu svoji vizitku. Mgr. Jana Peroutková.

Robert se začal bavit o počasí. Najednou se Janě rozezvonil mobil. Robert čelem k Janě mluvil o tom, jak se těší domů. Jana se omluvila zvedla telefon.

“Promiň Roberte …. Ano prosím?” Dívala se přitom na Roberta, který sevřel ústa a mlčel.

Z telefonu se ozvalo:

“U telefonu Robert. Já si osobně myslím, že v oboru psychiky člověka v souvislosti s NĚCO, je pro vědu ještě opravdu mnoho neznámého. Myslím, že psychiatrie je teprve v začátcích.” Druhý Robert stále mlčel. Jeden Robert mlčel a druhý mluvil do telefonu.

Nemohla úžasem promluvit. Vrátil se k ní zmatek od řeky. Nejistota. Neznámo. Tajemství.

Náhle Robert ztratil jas z očí. Kamsi se propadal. Cosi blábolil. A pak začal utíkat směrem k východu. Upadl a svíjel se v křeči.

Robert totiž běžel vstříc Gaovi. Tak dlouho čekal na jeho návštěvu. Jenže Ga se neusmíval.

“Tohle byla školácká chyba Roberte.”, řekl smutně.

“Chtěl jsem jí ukázat, že…”

“Mojžíš vyvedl vodu a nechválil Boha. Byl potrestán. Ježíš odmítl nabídku skočit ze skály nebo udělat z kamenů chleby a byl vyzdvižen. Naším úkolem je střežit NĚCO před zneužitím.”

Vedle Gaa se objevil Herm . Měl modré oči a aristokratický výraz. Podal Gaovi sportovně ruku: “Říkal jsem mu, že jí nemá brát sebou.”

“NĚCO samo nezná svoje cesty a my je také neznáme. První pokus skončil. Loučíme se Roberte. Byl jsi opravdu dobrý. Nebuď smutný. Návod ti zůstal. “Ga vzal přátelsky Uru pod paží a odcházeli.

Robert začal křičet. Byl nešťastný. Zvedl ruce, aby je zadržel. V tu chvíli mu na ně zřízenci navlékli kazajku a svázali jej. Když jej postavili na nohy, byl už klidný. Ga a Herm zmizeli.

Vrátil se do sebe. Tiše a klidně řekl: “Promiňte pánové. Hned s vámi půjdu. Dovolte mi jenom jednu větu k paní doktorce Peroutkové.”

Zřízenci se nechtěli dát oklamat a trhli s ním směrem ke kleci.

Jana je však zastavila: ” Nechte ho promluvit.”

“Promiň. Už je doopravdy konec. Přišli se rozloučit. Ty víš kdo. Prohrál jsem. Byla to ode mne klukovina. Byl bych rád, kdybys ještě přišla.”

Dlouze se mu dívala do očí. Neměly jas, ale nebyly také prázdné.

Kývla hlavou: “Možná.”

Máma

Držela ho za ruku.

„Roberte, mám tě ráda. Nevadí, co se stalo. Nevím ani co se stalo. A asi je to jedno. Věřím, že se uzdravíš.“

„Taky tě mám rád mami.“, usmál se Robert, „Jednou ti to zkusím vyprávět.“

„Nemusíš. Mám tě ráda, protože jsi. Každý jsme něco prožili. S tvým tátou to také nebylo jednoduché. Než umřel, dost jsem si vytrpěla, ale dnes už to nehodnotím. Prostě jsem to přijala jako kus života, jako součást mého a tvého života. Už dávno nepotřebuji, aby byl život dokonalý, přijímám jej tak jak přichází.“

„Jsi moudrá mami. Chvíli to trvá, než se člověk smíří s okolnostmi. Ale zvládnu to.“

„Byla bych ráda, kdybys dokončil školu. Mluvila jsem s profesorem Vránou. Kdybys závěrečnou semestr nezvládl, tak se přimluví, abys mohl opakovat a připravit se.“

Robert kývl.

„Mami?“, zašeptal Robert,“ Prosím nesmíchej všechno dohromady. Myslím všechno, co ses dozvěděla o mně anebo co se dozvíš. Myslím moji nemoc a víru, a to co jsem zažil. Prostě se dělo hodně věcí najednou, ale každá má své místo.“

„Neboj se. Nesnažím se pochopit to čemu nerozumím. Prostě tě mám ráda a to stačí.“

Mladý pastor Kajman

Ve farnosti se mnoho změnilo. Nový pastor Richard Dominik Kajman získal pevné nejvyšší místo v rozhodování. Všechno se ve farnosti řídilo podle něj. I v pastorační nebo ekonomické radě se vždy čekalo na jeho konečné rozhodnutí.

Dříve to bylo jinak. Silné slovo měl také pomocný pastor Josef a farníci se svobodně rozhodovali buď pro názor Josefův nebo Kajmanův. Dnes už zněl konečný výrok jen od otce Kajmana. Ve třiatřiceti letech slušný manažerský výkon.

Opravdu?

Pevné vedení má své výhody, ale také nevýhody. Sebejistota přechází v pád.

Pastor Kajman si začal uvědomovat, že dosud byl zamilovaný do toho, jak byly věci v minulosti, v jeho dětství. Právě vzor starých pastorů jej přiměl k rozhodnutí stát se knězem. Později na fakultě však někteří profesoři vysvětlovali, že církev je živý organizmus a mění se podle toho jací lidé se do ní v nové době narodí.

Jeho denní rozvrh byl nabitý. Pastorace členů, znamenala ve své podstatě být dobrým psychologem pro členy farnosti a být k dispozici ve dne i v noci. Znamenala dlouhé přípravy na kázání. Hlavně škrtat, aby nebyla dlouhá. Vyžadovala dobrou personální práci při obsazování služeb. Vymýšlení nových programů, které by členy zaujaly. Po několika měsících se vše ve farnosti rozjelo jako dobře promazaný stroj. Jenže náboženský život není, nebo by neměl být stroj.

Pastor Kajman se začal učit dlouho rozjímat v kapli, naslouchat vnitřnímu hlasu svého srdce. V srdci se mu objevovalo něco nepojmenovaného, něco, co mu nedalo spát, co nepřestávalo tlouct na bránu hluboko uvnitř mysli. Začínal si uvědomovat, že instituce náboženství může zkostnatět. Lidé se k němu chovají až příliš oficiálně. Opadlo nadšené očekávání na nově vyučeného pastora. Začal zjišťovat, že se potřebuje odnaučovat manažerským způsobům. Začít přemýšlet nově, tak aby to bylo užitečné a vstřícné pro současné farníky. Nezapomněl, že jeho posláním je druhým sloužit. Chtěl soužit dobře.

„Bůh nemiluje lidskou minulost víc nežli přítomnost. Spíš naopak. Bůh vášnivě miluje naši přítomnost.“, tahle slova se mu honila hlavou.

Stále častěji myslel na Roberta. Robert přinesl do farnosti něco neobvyklého, burcujícího, neznámého. Nepřinášel také Ježíš něco tajemného? Robert vyslal mezi boží lid myšlenku na zázrak. Zdá se, že myšlenka může stát na počátku čehosi nového. Že myšlenka může být jako nenápadné malé semínko, ze kterého vyroste nakonec velký strom.

Pocity pátera Kajmana

Páter Kajman měl i dnes podivnou náladu. Nejistota se mísila s nespokojeností. Neměl by mít radost, že dosáhl svého cíle v církvi? Vše perfektně zorganizoval. Proč jsi je ale najednou sám sebou nejistý? Proč není spokojen? Páter kráčel městem, ale nevnímal jej. Kráčel kolem lidí, ale nepřemýšlel o nich, jak to dříve dělával. Myslel na to jak plně nahradil svého předchůdce a zástupce Josefa. Pomocný pastor Josef byl laik, který se ujal práce, když byl na teologické fakultě. Jenže čas nedostatku pominul. Za laika nyní nastoupil profesionál. Páter Kajman, vysokoškolsky vzdělaný až v Římě. Fakulta měla ekumenické zaměření. Byl biskupem církve přidělen do sboru ve městě, aby splnil svůj úkol, narovnal cestu, napravil zlozvyky a bezcílnost. Jenže pastorovi se zdálo, že větší část farnosti jeho důslednou manažerskou metodu nepřijala. Spíše mu nedůvěřuje.

Zastavil se před cukrárnou. U jednoho stolku seděl Josef s Libuškou. Nestačil zmizet od skla výlohy – usmáli se na něj. Sedl si tedy k nim, aby neměli dojem, že s nimi nemluví. Nevěděl, však, co má říkat.

“Kde je Kajmanova výřečnost? Kde je jeho sebejistota?”, ptala se v duchu Libuška a zvědavě se dívala, co si asi myslí její manžel.

Dlouho se jen usmívali a prohodili pár vět o počasí.

Pak se Josef zeptal: “Robert Havelka, velmi rychle přijal víru v Krista, otče Kajmane. Jaký je tvůj názor? “

Kajman pokýval hlavou: “Náš výklad Písma už přes sto let zastává názor, že nepotvrzených zázraků již není potřeba. Žijeme v moderní době. Je potřeba nahradit středověk novověkem. “

Josef se odvážně rozhodl nesouhlasit: ” Navštívil jsem profesora Vránu. Zdá se, že v jejich církvi hned neodsuzují toho, kdo chodí po vodě. Nepřekvapuje jej ani to, že se někdo ocitne ve třetím nebi.”

Páter Kajman pohlédl Josefovi do očí a polevil v názoru: ” Ani já nevím, jestli chodil po vodě nebo to jen tvrdí. Nechal jsem zařídit jeho léčbu pro jistotu. A byl to tvůj dobrý nápad, Josefe, aby jej léčil profesor Vrána.”

Páter Kajman si objednal pohár s jahodami. Červené jahody ladily s bílou šlehačkou. Jejich sladká chuť zvláčněla pocity duše a barevně ladila s jeho kněžskou uniformou. Páter Kajman totiž ze zásady nosil na sobě i mimo kostel talár a bílé tabulky u krku.

Překvapil Josefa i Libušku otázkou: ” Zdá se, že někteří v naší církvi s láskou vzpomínají na časy před mým příchodem. Jaké to tu bylo, nežli jsem přišel já?”

Libuška zapomněla polknout sousto. Josefovi se zkrabatilo čelo.

Libuška cítila, že je to první příležitost vysvětlovat rozdíl mezi loajalitou k církvi a loajalitou k Bohu. Lekala se toho, že Josef mlčí. Rozhodla se zakročit: ” Pociťovali jsme mezi sebou až naivní přátelství. Nebáli jsme se upřímně si říkat, co nám přišlo na mysl. Boží duch je víc jak lidská pravidla. Jenže důvěra se snadno ztratí.”

Páter Kajman se zájmem naslouchal.

Josef rychle vysvětloval: “Samozřejmě, někdy jsou pravidla potřeba. Měli jsme však velkou důvěru v Boha a lidi. Vztah k Bohu byl cennější nežli výsledky farnosti.”

Páter Kajman namítl: “Celkové výsledky farnosti byly mnohem slabší než v jiných částech církve. Biskup mne pověřil…”

Libuška i Josef zklamaně zmlkli.

Páter Kajman rychle napravoval situaci: “Já vím, že výsledky nejsou to nejdůležitější. Rád bych, aby se vrátila radost z uctívání Boha a nesklouzli jsme v povrchní náboženství. Ale nevím, co pro to mohu udělat? Hledám cestu.”

“To není snadné vymyslet.”, řekl vážně Josef, “Je to, jako opravovat potrhanou pavučinu. “

Páter Kajman kupodivu skromně pokýval hlavou:” Cílem nebylo vybudovat místo, kde se lidé navzájem neznají, ale vybudovat oázu, kde jsou lidé v bezpečí. Vybudoval jsem proto lepší technické zázemí, ale něco tomu chybí.”

Josef se usmál: ” Tak jako v dnešním světě. Máme množství vědeckých výdobytků, ale ztratili jsme tajemno. Žijeme rozumem a zapomněli jsme na srdce. Vybudovat ztracenou důvěru ve sny trvá velmi dlouho.“

Libuška dodala: „Možná se nám Bůh snaží prodat něco nového a my to nechceme koupit. Nehodí se nám to.“

„Asi bude naší cestou více si o všem častěji povídat spolu? Co na to říkáte?“

Páter Kajman se rozloučil. Libuška s Josefem společně jásali: “Bůh na svoji církev nezapomíná. Páter Kajman činí pokání, začal znovu hledat.”

Páter Kajman nešel domů. Namířil k psychiatrickému ústavu. Nejprve pohovořil s profesorem Vránou: “Naše církve mají mnoho společného, profesore. Máme více společných názorů nežli těch rozdílných. Jak se máme v té naší vyrovnat se stavem Roberta Havelky?”

Profesor Vrána vysvětlil: “Běžně uvažující lékař by klasifikoval psychickou chorobu. Obávám se však, že někteří by klasifikovali Ježíšovo chování také tak.”

“Zajímá mne váš soukromý názor, pane profesore.”, zeptal se páter Kajman.

” Opravdu nevím. Léčím Roberta Havelku stejně jako ostatní pacienty. Na druhou stranu se setkávám s něčím nadpřirozeným. Nepatřím k lidem, kteří si naivně myslí, že věda všechno vysvětlila. Ale nemyslím ani na exorcismus. Nemá ďábla. Jen se setkal s tajemstvím, kterému nerozumí. A je to na něj příliš.”

Páter Kajman mlčel. Myslel na rozpor i ve své duši.

Profesor Kajman jako by vytušil nové rozpoložení: „Boží dobrota naplňuje všechen prostor univerza, bez rozlišování a upřednostňování. Může darovat něco mladíkovi jako je Robert anebo i vám – také jste ještě velmi mladý oproti mně – Bůh si prostě vybere, koho chce. Nejspíš nedbá na to, jestli máme teologickou fakultu anebo ne. Pracovní náplní Boha je vyrovnávat dluhy ve vesmíru. Dluhy v celém univerzu. A takový dluh může opravit třeba svatým Františkem z Assisi, svatou Terezií z Lisieux nebo i Lutherem nebo i vámi. Mnozí reformátoři byli své době terčem opovržení. Kdoví, co nám má říci příběh Roberta Havelky. Kdoví…“

“Děkuji profesore. Přesně o tom poslední týdny přemýšlím. Poraďte mi: jak se mám k Robertovi chovat?”, dotázal se páter Kajman.

“Určitě jej berte vážně.”, usmál se profesor Vrána.

….

Robert byl rád, že přišel pastor Kajman. Nejprve jej představil svým spolubydlícím na pokoji: “To je pastor naší církve. Učí lidi znát Bibli.”

Pacienti přikývli na pozdrav a trochu se zdvořile ušklíbli. Faráře příliš nemuseli. Pak jej Robert dovedl k pohublému člověku s propadlou tváří a vyhaslýma očima: “Zdeňku, tohle je učitel Bible. Zná jí lépe nežli já.” Muž pokrčil rameny: “Dneska nemám zájem.” Otočil se na posteli hlavou ke zdi.

Robert byl zklamaný. Venku na chodbě jen dodal: “Čtu mu z Bible nahlas a jeho oči někdy začnou svítit. Ožijí. Jinak mi připomíná mrtvolu.”

“Máš ještě, Roberte, vidiny?“, zeptal se páter Kajman.

“Vidiny?!”, zarazil se Robert, “To nebyly vidiny.”

“Promiň.”, omlouval se páter.

“Nevím, co to bylo, ale nebyly to vidiny.“, vyhrnul si rukávy a ukázal dlouhé, zahojené šrámy jak od divokého psa.

„Jen jsem rozjímal u řeky. Chodil jsem po vodě. Byl jsem… v neznámu.” Robert rozhodil bezradně rukama.

“Omlouvám se, Roberte. Jde jenom o to, správně pojmenovat, co se přihodilo. Možná ani takové slovo neexistuje. Z nedostatku slov vznikají problémy mezi lidmi.”

Robert se usmál: “Fyzicky jsem byl jinde a duchovně také jinde. Byl jsem na více místech najednou. Byl jsem rozpolcený… Od samého začátku jde o význam slov.”

Páter měl chuť říci něco z teologie, pronést nějakou jasně danou definici, kterou prohlásila teologie za správnou. Ale Robert jej předběhl:

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo Bůh. Moře myšlenek, které mne ohrožovalo mohl být Bůh? Nevím, ale NĚCO však opravdu existuje. Moře plné myšlenek. A přitékají do něj řeky dalších a dalších myšlenek, názorů, rozhodnutí. NĚCO se stále mění. Tvar i barva. Nikdy není stejné.“

Páter Kajman naslouchal Robertovým slovům a uvědomoval si, že přes diagnózu schizofrenie, má Robert stejné pocity jako on. Nejistotu.

Robert cítil, že může pokračovat: “Zpřetrhali jsme pavučinu. Poškodili jsme jemná vlákna, která spojovala myšlení lidí. Poničili jsme soudržnost. Lidé už nejsou spolu, ale každý jen sám za sebe. Přesto nás moře myšlenek sjednocuje. Ovlivňuje nás.”

Páter Kajman překvapil otázkou: “Objevil jsi nový svět? Ale kdo se může dostat tam, kde jsi byl ty? ”

Robert pronesl sebejistě: “Každý člověk.”

Na chodbě se setmělo. Stíny zdí se prodlužovaly, jak zapadalo slunce. Objevil se zvláštní pocit. Oba dva ten pocit umlčel. Někdo tu byl s nimi, ale nebyl vidět. Pastor Kajman si uvědomil, že bere Roberta vážně.

….

Po cestě zpátky budovou se páter Kajman setkal s mužem, který měl zvláštní oči. Připomínaly orla. Jako by viděly dál a ještě dál. Páter Kajman věděl, že ačkoliv ten muž má bílý lékařský plášť a vizitku ústavu, že ten muž sem nepatří. Byla to jen intuice?

Chvíli mu připadalo, že oči toho muže do něj pronikly jako varhanní koncert proniká do uší. Jako hudba, co vleze až do srdce. Oči toho muže promlouvaly a zvaly ho do neznáma.

“Do obnovy se může zapojit každý člověk.”

Byl to skutečný hlas nebo jen myšlenka v hlavě? Páter Kajman netušil. Muž se usmál, uklonil se hlavou a zmizel v přítmí chodby.

Venku na ulici projížděla auta. Všude smog. Lidé se šinuli ulicí jako temná řeka. Proud, co se žene vpřed a nemůže se zastavit. Lidské mraveniště. Sem a tam. Moře lidí, moře osudů, moře myšlenek.

” Lze vůbec zastavit civilizaci? Teče stejně nezadržitelně řeka myšlenek.“ ptal se sám sebe Kajman

Pak si všiml, že jej se zájmem pozoruje jakási stařenka. Udiveně naslouchala, co ten člověk říká do davu lidí.

Pak jí oko padlo na cedulku, kterou Kajman zapomenul vrátit při odchodu z ústavu: Psychiatrický ústav. Stařenka se ušklíbla: “No jo. Cvokhaus.”

Návštěva

Muž s orlím zrakem přišel a zazvonil na byt na faře u pátera Kajmana. Neměl už bílý plášť, byl oblečen velmi sportovně, ale byl to on. Páter Kajman byl překvapen, váhal, ale pak jej pozval dál. Muž vypadal inteligentní a nevypadal nebezpečně. Pastor musí být připraven na jakoukoliv návštěvu. I v noci.

“Jmenuji se Herm. Nějaký čas jsem spolupracoval s Robertem Havelkou.”, řekl muž s Orlím nosem jako úvod. Mluvil pokorně a bez emocí.

“Na čem jste spolupracovali?”, vykoktal ze sebe páter.

” Robert se mnou navštívil NĚCO. On tomu začal říkat Moře myšlenek.”

Páter Kajman vlastně ani nebyl překvapen.

Muž klidným hlasem vysvětloval: „Myšlenka může být jako zvuk houslí. Ladí s vaší duší, souzní. Ale myšlenek může být také velké množství. Celé moře myšlenek. Z celého světa lidí. Mohou znít jako symfonický orchestr. Mohou znít líbezně, ale mohou také zastrašit. V nečekaný okamžik přijít blesk či hrom. Robert se dostal do bouře. Bojoval statečně. Snažil se bouři uklidnit. Pak však zneužil síly, které se mu dostalo darem.“

Páter se vzmohl jen na pokrčení rameny. Nerozuměl.

Herm rozložil vstřícně ruce: ” Momentálně není vhodné, aby se tam Robert vrátil. Připadá mi šikovné vás požádat, abyste jej zastoupil.”

“Mám se dostavit tam, kde byl Robert?”

Herm se usmál: “Ano i ne. Prostředí bude trochu jiné. Vám bližší.“

„Mám přijít k moři myšlenek? Jak? Se svými myšlenkami?“

„Ano. Dá se to tak říci. Skrze vaše myšlení, lze navštívit moře myšlenek.“

„Moje myšlení lze napojit na moře myšlenek?“

Herm obdivně přikývl: “Chápete rychle pátere.“

Herm čekal další otázku, ale páter mlčel. Herm se tedy rozhodl pokračovat:

„Moře je ovšem jen znázornění. Mohl jsem říci třeba louka s květinami a s množícím se plevelem. Mohu použít i slovo pravda a klam. Ale je to příliš zavádějící pojem v dnešní době.”

“Přišel jste odtamtud, a nevíte jak to popsat?”, podivil se páter Kajman.

“Ani lidé nechápou, co se děje kolem nich v jejich světě. Člověk je z člověka, a přece často druhého člověka vůbec nechápe. Jste stejného druhu, a přece si nerozumíte.”

“Co bude mým úkolem?”, zeptal se páter, ačkoliv věděl, že se nechce projektu účastnit.

Muž s orlíma očima se mile usmál:” Budete tam učit o svém Bohu. Budete se sám také učit.”

„Čemu se budu učit já?“

„Dobrá otázka Richarde. Ale já na ni nemám odpověď. Kladu si sám mnohé otázky: Proč vy lidé sbíráte zkušenosti? Proč přemýšlíte o minulosti a plánujete budoucnost?

“Mláďata všech savců se učí od rodičů. Pak sbírají zkušenosti a učí jim zase svá mláďata. Vy to máte jinak?“, zeptal se Richard Kajman.

Herm se zamyslel:“ Ano. Vezmu-li v úvahu váš lidský způsob myšlení, tak ano. Jsem jiný. Možná se mám od lidí něčemu naučit zase já.“

„Znáte Boha?“, zeptal se páter Kajman

„Už i Robert se mi na to ptal. Tolik lidí o Bohu přemýšlí, mluví němu, myslí na něj. Ale nemohu poctivě odpovědět na vaši otázku, protože by to byla odpověď jen na vaši současnou představu. Slova se neumí správně o Bohu vyjádřit. “

Muž s orlím zrakem se usmál a pohnul rukama, že už víc neřekne.

“Jak se tam dostanu?”, zeptal se Kajman.

“Naučte se přemístit.”, řekl Herm.

“Jak?”

“Stačí chtít.”, řekl Herm a odešel.

Jana

Páter znovu zašel za Robertem. Oba seděli na bílé lavici v návštěvní místnosti psychiatrie, vypadali jako dva bratři a až příliš si rozuměli. Jana také přišla za Robertem z vedlejší budovy a byla nervózní z toho, že není sám. Kněz jí vadil. Zastavila se opodál a provokativně čekala až mezi sebou domluví.

“Všichni na tebe myslí. Vrátíš se mezi nás?”, zeptal se páter. Očividně změnil téma, když se přiblížila Jana.

“Když člověka opustí Bůh, zbývají mu již jen lidé?”, zeptal se Robert a pohlédl na Janu.

“Bůh člověka neopouští, ale člověk Boha. Bůh je stálý, jako jsou stálá souhvězdí na nebi. Jen my opouštíme Boha, jako neposlušný pes odběhne od pána, protože pach fenky byl silnější nežli věrnost pánovi. Bůh se raduje z našich návratů.”

“Jsem blázen pátere?”, zeptal se Robert a odvážně pohleděl pastoru Kajmanovi do očí a koutkem sledoval Janu.

Páter Kajman sklopil hlavu a pochopil, že má před Janou mluvit pravdu:

“Máš, co ostatní nemají, a proto tě považují za blázna.”

Robert se usmál, ale Jana ztuhla, když slyšela kněze věřit tomu, co říká Robert. Robert bez náboženství by možná byl kluk se kterým by ráda chodila. Ale Roberta věřícího nechce.

Pastor Kajman náhle přestál hrát hru na neviňátko. Docela nahlas prohlásil: ” Pozvali mne, abych jim pomohl, místo tebe. Mám se naučit přemístit. Potřebuji tvoji pomoc.”

Robert pokýval hlavou: “Je dobře, že se nevzdávají. Zbaví nás předsudků. Promluvíš k nim?”

Jana se prudce otočila k odchodu. Zapochybovala i o sobě, zda je normální. Je víra vůbec normální? Kde nemocní berou sílu, když jí síly ubývají? Sají sílu z ní? Jsou nakažlivé duševní choroby? Odešla rozhodnutá Roberta už nikdy nevidět.

Kajmanovi to však bylo líto. Přiznal si, že i jemu se mu dívka líbí a že by jí rád poznal blíž.

Modlitba

Pastor Kajman klečel už dlouho před oltářem ve farní kapli. Setmělo se a světlo pomalu přetvářelo oltář v tajuplnou jeskyni.

„Pane Ježíši, spasiteli světa, smiluj se nade mnou.“, modlil se pořád dokola, tak jak se to naučil čtením pravoslavných otců. Slova opakoval automaticky a snažil se při nich na nic jiného nemyslet.

Myslel však na Janu. Přiznal si, že se mu líbí. Ona přece byla podle vyprávění s Robertem také TAM! Musí s ní promluvit. Pak se však zastyděl. Není to jenom záminka, aby se s ní viděl?

Byl překvapen sám sebou. Zároveň však hned učinil dvě manažerská rozhodnutí. Promluví s Janou o Robertovi a promluví také s profesorem Vránou o sobě. Je to přece psycholog a problémy kněží či svobodných pastorů mu nebudou neznámé.

Kdyby to přerostlo přes obvyklý rámec, musel by zajít za biskupem ke zpovědi.

S Janou

Zjistil si její rozvrh u vrchní sestry a pak na ní počkal před ústavem Měla v očích strach, ale překonala ho, když se na ní mile usmál.

„Nejspíš vás nepřekvapí, že s vámi potřebuji mluvit o Robertovi.“, zeptal se Kajman.

„Nemyslím si, že bych to chtěla já.“, odpověděla rozzlobeně.

Prosebně stál a mlčel. Podívala se mu do očí a pak vzdychla: „Tak dobrá.“

„Mohu vás pozvat na kávu? Nebo na sklenku vína?“

Znovu se podívala na jeho kleriku a kolárek a silně zaváhala.

„Tak možná jen na lavičku? Nebo v návštěvní místnosti u vás v ústavu?“, zeptal se pokorně Kajman.

Rozhodla se nebrat uniformu kněze jako překážku. Nakonec je to možná swag, když jí někdo uvidí s knězem. „S mladým knězem.“, zasmála se v duchu.

Sedli ve venkovní kavárně a dali víno. Začala mít dobrou náladu. Povídal jí o tom, jak studoval matematiku (docela měl výsledky) a pak mu najednou došlo, že chtěl být už v mládí knězem. Líbilo se mu důstojné postavení kněží a úcta k nim. Zašel za jedním knězem a zeptal se také táty s mámou. Oba rodiče, zprvu vůbec nesouhlasili, ale pak s nimi promluvil biskup a začali mírně souhlasit. Nakonec studoval v Itálii, a to jim zvedlo sebevědomí.

Jana měla pořád na jazyku štiplavou otázku a pak se odvážila: „A co holky, pátere?“

Kajman cítil, jak zčervenal a pak si řekl, že zkusí být také drzý a zaflirtuje: „No vy se mi například moc líbíte.“

Teď zčervenala Jana. Pak se oba zasmáli.

Zvážněl: „Potřebuji vědět, zda jste TAM byla s Robertem, nebo si to jen vymyslel?!“

Dostala vztek a chtěla se zvednout: „Tak o tohle vám jde?“

Vzal jí za ruku: „Prosím. Je to pro mne důležité.“

Znovu si sedla a pomyslela si, že nakonec bude dobré se mu svěřit. Je to přece kněz a věci může vidět jinak.

„Ano. Byla jsem tam s ním.“

Díval se tázavě a mlčel.

„Byli jsme u řeky a pak najednou jinde. Byli tam divní lidé a Roberta neměli rádi. Chtěli ho zabít, ale on jim nějak unikl zpátky k řece.“

„Není tedy blázen?“

„Podle mne… Dal mi napít Coly a možná, že v ní něco bylo… Ta společná hypnóza s jeho nemocí nesouvisí. Podle mne je labilní a potřebuje léčbu. Nakonec ho léčí náš profesor a ten je také z církve, jako vy. Promluvte si s ním.“

„Už se stalo. Říká to samé, co vy. Je také ochoten věřit, že Robert byl svojí myslí jinde, ale že to s jeho současným stavem nijak nesouvisí. To že byl jinde není příčina jeho řekněme – ochablé duše.“

„Moc jsem vám tedy nepomohla.“

„Já potřebuji vědět něco jiného. Potřebuji vědět, jak se tam mám dostat já.“

„To snad ne?! Chcete tam jít? Proč?… A není to proti vašemu náboženství?“

„Život je cesta. Prostě vás něco potká, nebo má potkat a je jedno v jaké jste zrovna situaci. Beru život tak jak přichází.“

Zakroutila nevěřícně hlavou: „Jsem překvapená. Ale je to vaše věc. Já to už zažít nechci. Zkuste to u řeky jako já a Robert… Ale nejspíš bez Roberta to nepůjde. Já myslím, že to byla hypnóza.“ Pak se opravdu zvedla.

„Promiňte, ale já jsem se rozhodla žít normálně. Vlastně i věřím v Boha, nebo NĚCO takového, ale nyní je moje cesta studium a praxe. Chci být dobrá psychiatrička. S tím, co chcete vy, nechci mít nic společného.“ Řekla to rozhodně.

Kajman sám nevěděl, proč vyhrkl: „Mohl bych ještě někdy s vámi mluvit? Vidět vás?“

Pokrčila jen rameny. Nepřijala a ani neodmítla. Rozloučila se podáním ruky. Což naznačilo, že o žádný vztah z její strany zatím nejde.

„Co to se mnou je?“, pomyslel si Kajman, „Mám v hlavě zmatek.“

Rozhodl se pro dlouhé modlitby a setrval v nich až do večera.

U řeky

Pastor Kajman našel místo u řeky, o kterém mluvil Robert a Jana. Místo bylo označené tabulkou: ‘Vstup jen na vlastní nebezpečí‘. Cesta dolů podle vysoké skály byla uzounká a nepohodlná. Několikrát se mu podvrtla noha. Dole u řeky vyrostla mezi keři tajemná zákoutí. Uzounká pěšinka pak pokračovala podél břehu na obě strany. Na jednom konci byla zasypaná hromadou spadaného kamení. Raději se tedy vydal na druhou stranu.

Po pár metrech našel poklidné místo a sedl si na velký kámen. Řeka plynula klidně, jednotvárně a neúnavně. „Tajuplné místo pro rozjímání“, pomyslel si. Začal vzpomínat na Robertovo vyprávění o událostech u řeky a čekal co bude. Ticho jej pohlcovalo. Občas se nad hladinou objevil malý ptáček. Prolétl motýl. Zdálo se, že čas zpomalil.

Nic. Nic se nedělo a neděje. Druhý břeh prázdný. Návštěva z jiného světa žádná. Vzpomenul si na neznámého muže s orlím zrakem. Jak to řekl? Naučte se přemísťovat. To je zvláštní. Neřekl naučím vás přemísťovat, ale naučte se to vy sám. Neřekl ale jak.

Najednou podél řeky přicházeli dva mladíci. Prodírali se kolem křovisek. Věk asi osmnáct let. Připomínali mu ty, co vídával na náměstí, jak prodávají mezi sebou drogy.

Když spatřili Kajmana, zastavili se a koukli se na sebe, jako by se mezi sebou dorozumívali.

Popošli až skoro k němu.

“ Hele vy jste něco jako z kostela, že jo?“, zeptal se ten vyšší z nich. Pod tričkem mu hrály svaly.

„Ano. Jsem kněz.“, odvětil Kajman a raději se postavil. Výškou se jim vyrovnal, ale přece jen byli dva.

„Jo. Taky jsem tam jednou zašel…. Chtěl jsem se zeptat? … Před kostele stáli bezdomovci a lidi jim dávali peníze?“

„Ano stávají tam… Když jim někdo chce dát, tak jim dá…. Žebráci byli v každém století…“, souhlasil Kajman

„No mne… Totiž nás napadlo, že bychom taky potřebovali pár korun…“, naznačil otevřeně ten silnější z nich.

Kajman už tušil, co přijde. Jak má zareagovat? Má se bránit, nebo pokorně vyndat svoji peněženku?

„To víte pánové, že my kněží máme jen minimální mzdu? Nejsme vůbec bohatí.“

„Hele já nejsem blbec, dívám se na telku. Církev vlastní miliardy, takže kecy si nech. Stačí nám pár stovek.“

Druhý vytáhl nůž.

Kajman si řekl, že situace je jasná. Dá jim, co chtějí. Život je cennější jak peníze. Vytáhl svoji peněženku. Než jí stačil otevřít, mladík mu jí vytrhl z rukou.

„Já se podívám sám!“

Vyndal všechny papírové bankovky: „Hele díky. Dal jsi nám to na dobrou věc. Pán Bůh ti to nahradí, ne?“

Ten druhý se rozchechtal: „Fakt na dobrou věc. Bylo by nám zle a bude nám dobře. To je přece svatý.“

„A teď ustup. Až projdeme, tak ti peněženku vrátím. Jestli budeš dělat potíže, hodím jí do řeky.“

Ten druhý mávl dvakrát nožem, jako výhrůžku. V peněžence měl všechny doklady. Shánět doklady, je horší, jak přijít o peníze.

Kajman ustoupil a když byly pár kroků od něj a odbočovali na cestu vzhůru, tak mladíkům řekl: „Když budete chtít přijďte si někdy do kostela popovídat. Myslím tím o Bohu. Já totiž vím, že existuje.“

Hodili mu peněženku k nohám: „Jsi dobrej, že se netřeseš, že nemáš strach. Možná se zastavím.“

Pak už za nimi padalo jen kamení z cestičky a bylo slyšet jejich mizející smích.

Kajman zastrčil peněženku do kutany a znovu se posadil.

Řeka tiše plynula a čas se nezastavil. Pastor Kajman se začal modlit. Nejdříve poděkoval Bohu za ochranu života a pak se začal modlit za oba mladíky. Ať jejich mysl a srdce prozře.“

Najednou se jeho srdce leklo. Intuice? Otočil hlavu. Na pěšince stál muž s orlím nosem. Kývl na Kajmana hlavou na pozdrav.

„Říkal jsem vám, naučte se přemísťovat.“

„Kdybych se přemístil, unikl bych jim?“

„Ano. Váží si každého, kdo to umí. Většinou ho nechají být a nepronásledují ho. Tihle dva určitě mají respekt, před silnějším.“

„Chcete říct, že byly z vašeho světa? Nebyli to feťáci?“

Muž s orlím se usmál: „Naučte se přemísťovat.“

Kajman pokrčil bezradně rameny.

Muž s orlím zrakem pochopil a dodal: „Mohu vám jen říct, že dveře nejsou jen tady u řeky. Tady je našel Robert. Dveře jsou však i jinde… Prakticky všude.“

Pak zmizel.

S Janou

„Jste vytrvalý.“, řekla, když spatřila Kajmana v kněžské uniformě před nemocnicí.

„Nemám si, s kým o těch věcech popovídat.“

„Proč nejdete za Robertem?“, zeptala se.

Pokrčil rameny. Jako malý kluk. To se vlastně Janě líbilo. Ten jeho klučičí vzhled a chování.

„Jestli máte čas?“, zeptal se.

Koukla na hodinky a kývla.

Nechtěl začít hned o řece a té události, a tak vyprávěl, jak studoval v Římě. Zajímaly jí veselé historky ze semináře. Překvapovalo jí, že teologické studium je stejné, jako na každé jiné vysoké škole a život studentů podobný životu na jiných kolejích.

„Nechci vás Jano dostávat do nepříjemnosti. Rád si s vámi povídám o všem, ale potřeboval bych popovídat i o tom co nemohu vyprávět někomu jinému.“

Zamračila se. Nebyla si jistá, že to chce slyšet. Na druhou stranu, byla trochu… vlastně dost zvědavá. Učí se na praxi, že není dobré vytěsnit děsivý zážitek ze života nezpracovaný. Událost se musí vždy pojmenovat, zařadit a pak už není v podvědomí tak nebezpečná jako dřív. Je pravda, že ona se snaží události u řeky vytěsnit, ale přitom je dosud nezpracovala.

Kajman trpělivě čekal, jak se rozhodne. Vzbuzoval důvěru a proto kývla.

Oddechla asi. Příběh, který vyprávěl nebyl nijak tajuplný, prostě dva feťáci, ale jen do té chvíle, kdy začal mluvit o muži s orlím zrakem.

Zachvěla se a zašeptala: „Herm… Jmenuje se Herm.“

Zeptal se jí: „Říkal, že dveře jsou všude… Jak to chápete vy?“

„To nevím a nechci to vědět.“

Zvedla se. Chtěla říct: „Už na mne nikdy nečekejte.“ Jenže on vypadal zklamaně jako malý kluk, který místo toužené vzduchovky dostane pod stromeček boty. To se jí přece líbí.

Mávala rukama na obranu a jen rychle řekla: „Musím už jít…. Snad… snad jindy…“

Balkon

V bytě pastora Kajmana byl balkon. Poslední patro poskytovalo výhled na město a vidět byla i věž kostela. Křesílko, stoleček. Voní káva. Pohoda

Richard Dominik Kajman se pohledně usadil k modlitbě. A pak se to stalo.

Ocitl se v chrámu. Byl očividně katolický. V přední lavici seděl muž v hnědém hábitu. Z boku mu visel bílý provaz s uzly. Kajman k němu váhavě došel. Muž se modlil, kapuci přehozenou přes hlavu.

Kajman si sedl přes uličku do jiné lavice a čekal. Přemístil se. To je jisté. Neví, jak se to stalo. Jak to udělal?

Muž sundal kapuci a otočil sen k pastorovi. Byl to černoch.

„Pocházíme z Boha a neseme v sobě Boží obraz. I vy jste jeho obrazem.“, řekl pokojně, „Jsem františkán Georg.“

Kajman pokýval hlavou: Richard Dominik, pastor.“

„Oba si neseme si v sobě obraz Kristův. Přesto se mi zdá Richarde, že se cítíš sám?“

„Jediné co mám je církev, farnost, lidé v ní“, odvážil se k námitce Kajman, „Je mojí matkou. Ale máte jinak pravdu. Před Bohem jsem jen sám za sebe.“

„Církev je sice matkou, rodinou, ale snad právě proto mnohem častěji předepisuje, řád a dohlíží na něj. Církev ti nabízí jen vnější autoritu: Písmo, tradici, domácnost. To je kladná hodnota: dává ti jistotu. Neupírá ti možnost zakoušet Boha ve své vlastní zkušenosti. Zdá se Richarde, nedůvěřuješ své vlastní duši, a raději podporuješ systém. V systému je jistota, ale nemusí v něm být pokrok.“, pokračoval františkán.

„Znáš mne, že tak mluvíš?“, zeptal se Richard Dominik.

„Ano. Myslím, že tě chápu.“

„Proč jsi se objevil právě nyní?“, zeptal se Richard.

„Jen setkání s druhou osobou, může v každém člověku probudit další růst.“

„Chceš mi něco naučit? Co mi chceš dát?“, zeptal se Richard

„Nabízím ti jen kříž. Opusť všechno, co považuješ za vlastní a nabídni se Bohu. Povede tě. Tak jako Otec vedl Syna. Můj učitel František, to tak udělal.“, řekl františkán a celý obraz chrámu s ním zmizely. Richard seděl ve svém křesle na balkoně.

Richard byl překvapen z toho, že vlastně není vůbec překvapen setkáním mimo prostor, není zaskočen. Přijal setkání jako úplně normální? Vnitřně pochopil, že musí čekat, až se to stane znovu. Začal si to i přát.

Kříž

Škola naučila Richarda pročíst se každou novou událostí. Půjčil si proto v knihovně knihu od františkánského autora. Možná kvůli tomu, že se jmenoval stejně jak on. Richard. Tam se dočetl:

Z kříže na nás promlouvají tři Ježíšova poselství. Přijmeme-li jej budeme muset čelit pocitu opuštěnosti. (ten už mám pomyslel si Richard) Budeme se učit říkat osobám, které půjdou kolem nás: Otče odpusť jim. (To zatím moc neumím.) A výsledek? Stejně jako Ježíš ukončíme svoji cestu slovy: do tvých rukou Otče odevzdávám svého Ducha…(Co se tím myslí? Odevzdat sám sebe? To četl už mnohokrát i u jiných autorů duchovní literatury. Ale jak se to dělá?) Je třeba začít se dívat na svět očima ukřižovaného… Přijmout skutečnost takovou, jaká je… Ponechat Bohu svobodu konat.

Takto poučen by si docela rád s františkánem Georgem znovu promluvil. Sedával proto na balkoně častěji, ale nic se nedělo. Vůbec nic se zatím nedělo. Nepřemístil se.

Rada farního sboru

Richard se na závěr farní rady svěřil se svým zážitkem. (Dalo mu hodně úsilí, než se rozhodl ztratit tvář před ostatními.)

„Ano. Přemístil jsem se stejně jako Robert.“, odpověděl Josefovi na přímou otázku.

Josef vzdychl a ostatní úplně zmlkli. Ticho tížilo.

„Chodil jsi po vodě?“, zeptala se jedna sestra.

„Ne. Setkal jsem se s Hermem, o kterém Robert vyprávěl a pak jsem se setkal v neznámém chrámu s františkánem Richardem.“

„V katolickém kostele? S katolíkem?“

„Nevím proč to tak bylo. Říkal myšlenky, které jsem četl v jedné knize z knihovny.“

„Tu knihu jsi četl před tím setkání? Nebo až po něm?“, zeptala se setra a myslela na to, že Richard má nejspíš přílišnou fantazii.

„Přijmeme-li Kristův kříž, začneme být osamoceni.“, řekl Richard, „Chápu vaše obavy. Jsou stejné, jaké jsem měl, když jsem poprvé vyslechl Roberta a myslel jsem, že jde o psychickou poruchu… Nemyslím si, že by psychika byla nakažlivá (reagoval na výraz očí ostatních)….. Nastoupil jsem cestu osamocení. Ale nemuselo by to tak být…nemusel bych být sám, pokud byste šli po ní se mnou… (pak teprve zareagoval na otázku sestry)…Tu knihu jsem si našel až pak. Poté co jsem vyslechl jeho poselství.“

„Bude konec světa?“, zeptala se jiná sestra, která se tajně scházela se Svědky Jehovovými a chtěla Richarda dostat do úzkých.

„Nic o tom nevím. Mluvili jsme o hlubinách v duši člověka, ne o dějinách spásy. Nevstoupil jsem do žádné sekty.“, hájil se Richard.

V tu chvíli si uvědomil, že zůstane nepochopen. Každý z lidí kolem něj bude hodnotit jeho situaci podle sebe. Podle svých zážitků, zkušeností, podle své osobnosti. Každý člověk je totiž úplně jiný. Každý je originál. Dá se říci i to, že každý je osamocen, stejně jako on a každý žije jako Robinson na soukromém ostrově své mysli.

Profesor Vrána

Bylo jen logické zajít za profesorem Vránou. Richard měl však velké obavy. Přece jen je to psychiatr. Byl však mile překvapen. Profesor jej vyslechl a v klidu jej poslal domů:

„Najděte si ve vaší církvi charismatickou obnovu. Vznikla počátkem minulého století. Dnes už jí máme i v naší církvi. Vy jste začal svoji cestu od teologie k naslouchání Duchu Božímu. Oni na to šli obráceně. Poslechněte si jejich zážitky.“

Robert

Robert měl z Richardovy cesty radost. Vyptával se na Herme a trochu záviděl Richardovi, že jej směl vidět.

„Vezměte mne sebou pastore.“, žadonil.

„Neumím tě vzít s sebou. Vůbec nijak neovládám přemístění. Jen čekám a nechávám to na nich.“

„Myslím, že to chce nahlížet dovnitř sebe. Do své duše. On tam prostě je a čeká. Dveře máme ve svém srdci.“, prohlásil Robert.

„Proč se tedy nedokážeš přemístit sám?“, zeptal se Richard.

„Mám v duši tmu.“, zašeptal trpce Robert., „Neumím se zbavit pocitu viny. Nevidím ho.“

„Myslím, že nejde o systém odměny a trestů, hříchu a svatosti.“, zafilozofoval Richard, „Nejde o to udobřit si Boha, zasloužit si odpuštění nebo ospravedlnění. Jde o kosmický optimismus a naději. Zkoušej to znovu. Skrze Boží milost.“

„Snad až se uzdravím,“ vzdychl Robert.

Richard si začal připadat jako kazatel. Uvědomil si, že jeho slova jsou jen slova. Chce to radikální činy. Chce to vyjít z naučeného systému. Začít žít a nejen teoretizovat. Teprve ze skutků pramení pravá slova.

S Janou

Jana byla zaskočena. Tajně si v srdci přiznávala, že se jí Richard líbí čím dál víc. Zjistila si dokonce na internetu, že pastoři v téhle církve smí založit rodinu. Doufala, že se neplete v Richardových hlubokých pohledech do jejích očí. Možná by s ním i rodinu založila. Naučila by se být pastorovou manželkou.

Jenže Richard místo toho přišel znovu s přemístěním. Byla zklamaná a moc nenaslouchala jeho vyprávění.

„Ta vaše nová cesta pastore není pro nás dva. Jen pro vás.“, prohlásila smutně.

Richard se zarazil: „Potřebuji vás Jano.“

Podívala se mu do očí.

„Nechci se přemísťovat.“, odsekla.

„Potřebuji někoho, ke komu se ze svých cest mohu vracet.“, usmál se Richard. Trochu sám sebou překvapen.

Napadla jej slova z knihy, kterou četl: Ženský svět se zajímá o vnitřní svět, o duši, o beztvarost, hloubku pocitů, o intuici, spojení, harmonii, krásu, vztahovost.

Vybral nahlas jen jednu myšlenku: „Potřebuji někoho, kdo se zajímá o moji duši. Kdo jí pohlídá, abych se nezbláznil.“

Zčervenala, a to bylo dobré znamení. Richard také pocítil nával ve tváři.

„Možná bych si pro začátek mohli navzájem vysvětlit, co vlastně v životě každý hledáme.“

Usmála se: „Myslím, že jsme každý hodně jiný. Ale někdy to, může být i výhoda.“

Setkání jinde

Herm a Chao pozorovali moře. Vlna následovala vlnu, tak jako generace lidí následuje další generaci. Žádná vlna není stejná a stejně tak každá nová generace lidí, klade důraz na něco jiného.

Paradox života je základem moře myšlenek. Nic nového pod sluncem. Vše se děje znovu a znovu, jen forma je jiná. K pravdivosti docházíme skrze hloubku specifik, jednotlivostí a obyčejností. Neexistuje univerzální recept. Každá část vesmíru je důležitá a unikátní. Ponoříte-li se do hloubky v kterémkoliv místě, dotknete se zároveň všech míst vesmíru. Nejpřirozenějším prostředím pro pravdu o životě jsou vztahy. A právě vztahy mění podobu celého moře. Láska a nenávist zdvihají jeho vlny. Každá myšlenka, nápad, reakce, rozhodnutí ovlivní i jen nepatrnou kapku vody. A miliony kapek, miliardy lidí koření život moře každou vteřinu.

„Ptej se Richarde milosti, ne nauky, ptej se touhy ne poznání, vzdechu modlitby, ne studia knih.“, rozhodl Herm další směřování jejich úkolu.

Chao se zeptal Herme: „Mám na něj dohlížet?“

Herm přikývl.

Ve vězení

Richard se při modlitbě ocitl ve vězení. Ve společenské cele byl stůl a několik židlí. Záchod za nízkými dvířky. Vysoko na stěně přimontovaná televize. Zdi byly vymalované tmavě zeleně. Dvě zamřížovaná okénka.

Na židlích seděli tři vězni v šedivém mundůru. Čekali až Richard Dominik Kajman promluví a on čekal až promluví oni. Měl na mysli Robertova vyprávění o krutých nestvůrách, které nejprve vypadají jako lidé.

„Přišel jsi nás vyučovat? Měnit nás?“, zeptal se vězeň s číslem na košili 345.

„Hlásat nám své náboženství?“, zeptal se vězeň s číslem 152.

„Ne. Podle mého je svět unaven náboženstvím. Je to tak? Jediné, co nám zbývá je všeobjímající Boží láska.“, pronesl Richard odvážně, „Souhlasíte s tím?“

„S tím prvním se dá souhlasit. S tím druhým ne. Kněží sloužili ve vojsku, které pak zabíjelo.“, řekl mladý vězeň s číslem 345. Měl jizvu na tváři a ta ho činila urputným ve výrazu.

Vězeň 152 se proti 345 ohradil: „Hele, jenže kněží tam sloužili přece lidem a ne vládcům. Nebojovali. Sloužili raněným, mrtvým.“

345 máchl rukou, vzdal diskuzi a vrátil se k původní otázce Richardovi: „Proč jsi přišel?“

„Byli jsme stvořeni s božskou schopností milovat a pokojně žit ve společenství.“

Ozval se nevěřícně smích. Ukázali mu své okovy na rukou a nohou.

„Existuje náboženství: Které je podle tebe pravé?“, zeptal se 345

„Já bych měl odpověď,“ řekl potichu Richard a myslel v duchu na to co jej učil františkán a nad čím rozjímal poslední dny.“ Ale myslím, že jí nepřijmete. Já sám mám pochybnosti. Bůh totiž nestvořil žádné náboženství. Náboženství stvořili lidé. Bůh prostě jenom Je a stvořil Lásku.“

„Jo. Dobře, ale které náboženství je pravé?“, trval na svém 345.

„Z Božího hlediska není žádné náboženství falešné anebo jedině pravé. Bůh stvořil vesmír tak veliký, že žádný člověk jej není schopen poznat celý. Bůh stvořil jen jediné, co pochopí úplně každý člověk a tím je Láska.“, pokračoval Richard.

„Řečičky. Výmluvy.“, konstatoval 345

Richard dodal:“ Je potřeba se uzdravit z náboženství samého. Většina náboženství vznikla z lidského zoufalství. Boha prostě nevidíme, nemůžeme jej nalézt, a tak jsme mu určili ohrádku náboženských skupin. Historici dokonce říkají, že jednotlivé skupiny od sebe převzaly některé prvky druhých náboženství. V každém náboženství je tedy kus i náboženství jiného.“

Dva z vězňů zmizeli. Zůstal muslim, který se tvářil nepřátelsky: „To, co jste říkal o náboženství platí i na muslimy? Podle mne je jediné pravé náboženství Alláhovo. Nepřijímáme jiná náboženství.“

„Milujete-li Boha na prvním místě, celou myslí, celou duší, pak ostatní otázky a odpovědi nejsou už tak důležité. Ani otázka pravého náboženství. Bůh je jen jeden. Bůh má absolutní svobodu nás milovat. Kohokoliv z nás. Muslima. Křesťana, hinduistu. Miluje vás a miluje i mne. “

Náhle místo muslima seděl náhle muž s orlím nosem. Herm.

„Zdá se, že jste zapůsobil Richarde Dominiku Kajmane. Ani se nerozčílili. Napoprvé slušný výkon.“

„Byli tady i lepší výkony, než ten můj?“

Herm se ušklíbl: „Snad nejste dost skromný? Váš výkon byl jaksi bezpečný, ale moc toho neovlivnil.“

„Neovlivnil co?“, zeptal se Richard

„Moře. Moře myšlenek. Podvědomý obraz světa.“

Richard nerozuměl.

Herm tedy trpělivě pokračoval: „Vy lidé jste stvořeni, abyste nasávali minulost a zároveň ovlivňovali přítomnost nebo dokonce ti silnější i budoucnost. Váš život je vzájemné sdílení. Všichni žijete ve vztahu. A to je moře myšlenek.“

„V čem bych tedy měl být lepší, abych moře ovlivnil?“, zeptal se Richard.

„Nejsem zručný kritik. Možná méně poučovat. Když budete své myšlenky propagovat jako majitel pravdy, budete sice mít pravdu, ale nebude to přitahovat druhé. Prostý obyčejný člověk plný lásky ovlivní moře víc jak horlivý řečník.“

„Jak to mám udělat?“

„Nemluvte jen o lásce. Začněte opravdu milovat. Láska pak bude mluvit za vás. “

Herm zmizel a Richard byl zpět v místnosti, kde se modlil. Zrovna někdo zaklepal.

Josef

Klepala Libuška: „Richarde, mám smutnou zprávu. Josef onemocněl. Bude ve sboru dlouho nepřítomen. Jdu se zeptat, jak bych mohla pomoci ve sboru já.“

Richard pocítil v srdci starost:“ Je to s ním vážné?“

„Ano. Má rakovinu jícnu a nelze jí operovat. Bude následovat chemoterapie a pak asi ozařování. Když to nepomůže, tak asi přijde konec.“

„Rád bych vám pomáhal. Celé tvojí rodině. Co děti?“

„Jakmile budeme potřebovat, slibuji, že se ozvu. Spíš jsem se přišla zeptat obráceně, co je potřeba dělat ve sboru za Josefa.“

„Zapojím více sebe i ostatní. Byl bych rád, kdyby ses mohla věnovat co nejvíc manželovi a dětem.“

„Možná bude propuštěn Robert. Potkala jsem profesora Vránu a on nebyl proti jej zapojit do života církve? Co vy?“

„Výborně. Bude-li Robert ochoten…“

„To je velká vstřícnost Richarde.“, řekla s vděčností Libuška,“ Jsem ti vděčná.“

„Nikdo, ani já neudělal pro sbor víc jak Josef. Všichni jsme tu proto, abychom si projevovali lásku.“

Richard hned zašel za Josefem do nemocnice.

„Musíme brát v životě dobré i zlé.“, řekl o sobě Josef

„Potřebuji se učit lásce. Byl bych rád Josefe, kdybys mi pomohl. Dovol mi pomáhat tvojí rodině“, nabídl Robert

„Máš nějaký nový cíl? Nové zážitky?“, zeptal se Josef s obavou v hlase.

Richard mu vyprávěl o setkání s Františkánem, Hermem, vězni.

„Richarde, moje dřívější výchova vždycky varovala před působením toho Zlého. Satan obchází svět, aby pohltil naše duše. To, co říkáš vypadá jako působení Boha, ale nemůže se Satan převlékat za anděla světla?“ Josef zapomenul na svoji nemoc a měl starost o Richarda.

„Ano. Josefe. Může to tak být. Nechci tě, ale zatěžovat…“

„Naopak.“ zvolal Josef,“ Alespoň budou mé myšlenky jinde než v nemocnici.“

Richard tedy pokračoval: „Zjistil jsem, že my věřící jsme se naučili nevěřit vlastní zkušenosti. Nedůvěřujeme cizím znamením, jiným rituálům, změnám, které nás potkávají. Byly bychom rádi, kdyby vše zůstávala tak jak je to u nás. Kdyby se vše řídilo pravidly, která platila v od našeho mládí. Jenže svět se neustále mění. Je navíc mnohorozměrný.“

„Základní pravdy se přece nemění. Pravda a lež, Dobro a zlo. Spravedlnost a nespravedlnost. Bůh a ďábel.“, prohlásil pevně Josef

„Bůh přichází k člověku, aby mu otevřel srdce v obrazech, kterým může jen on nejlépe porozumět a důvěřovat. Záleží, jak obrazy pochopíme.“, navrhl Richard.

„Může ale také přicházet Satan se svými obrazy.“, namítl Josef

Richard přemýšlivě zadoloval z hlubiny své hlavy: „Nemluvím proti tradici. Proti výkladům, na něž jsme zvyklí. Tradice, která nás vede dnes ovšem zní často v protikladech, vznikají neřešitelné paradoxy. Dobro a zlo je v některých případech relativní, často se můžeme rozhodovat jen mezi dvěma zly.“

„Máme Písmo svaté.“, namítl Josef, „Bible nám pomáhá rozlišovat co je a není dobré.“

„A také máme mnoho různých názorů na jeho výklad. Možná ani Duch svatý není logický, ale vane si, kam chce. Bůh sjednocuje pravdu i lež, dobro i zlo. Nejsme to my, lidé.“, odporoval Richard.

Josef mlčel. Richard mlčel.

„Mohu přijít zase jindy, Josefe.“, nabídl Richard.

„Ne počkej. Srovnávám si v hlavě, co říkáš. Existuje podle tebe vůbec nějaká pravda?“

„Vše, co jsem se učil ve škole i od tebe Josefe je pravda. Je to něco jako základní škola, kojenecké mléko, bez něhož bychom nevyrostli. Ale já chci růst dál. Chci se stát dospělým.“

A to se dělá jak?“, zeptal se Josef

„Poznávat dál život, získávat zkušenosti tak jak přicházejí. Neodmítat je kvůli naší tradici nebo zvykům, nebo ze strachu. Všechny paradoxy je možné vidět z nového úhlu pohledu. Přijímat vše v Bohu a s Bohem. Nenechat se ochočit druhými. Důvěřovat Boží lásce a moci jeho milosrdenství.“

„To je dost těžké pro jednotlivou osobu. Myslíš, že to sám zvládneš?“

„Sám? To ne! Potřebuji Boha i tebe a další lidi kolem sebe.“

„A když ti teď poradím, abys žil prostý život ve víře, poslušnosti, jak jsme žili i my, a nakonec dosud i ty. Když ti řeknu, že ta prostá jednoduchá služba lidem kolem tebe, je ta pravá cesta? Že právě nyní tě farnost potřebuje, když je oslabena mou nemocí?“

„Nevzdávám se služby ve farnosti. Služba druhým je to nejlepší náboženství lásky. Jenže se musím také naučit opravdové lásce. Té pokorné, skromné. Boží. Často mám pocit, že pomáhám jen z povinnosti, z tradice, abych si zachoval tvář, abych byl příkladem pastora. Musím se seznámit se svým stínem, s mým povědomím. Musím dát tmě správné místo. Mohu se postavit tváří v tvář neznámému a nejspíše poznat i sebe.“

Josef řekl tiše, jako by se bál: „Robert skončil na psychiatrii. Nebyl to tedy ďábel, který ho svedl od víry? Oslabil naši farnost. Dal vzniknout mnoha sporům mezi věřícími.“

„Robert se brzy vrátí a bude ve víře silnější než před tím. Bude druhé posilovat svým růstem“, namítl Richard

„Jsi si tím opravdu jistý?“, zeptal se tiše Josef.

Richard pokrčil rameny a v duchu si vzpomenul na slova františkána: „Smyslem náboženství je osobní zkušenost a opravdová proměna lidské bytosti v duchovní.“

Strážci

Herm: „Navrhuji, pustit Richarda dále než na okraj.“

Ura namítla:“ Je dost mladý.“

Herm se usmál a dělal, že čte z ruky: „Má věk podobný jako i jiní co byli na pobřeží. Navíc bude přece pod dohledem a přidělíme mu zatím jen část pobřeží.“

„Věk má možná podobný, ale zkušenosti, vědomosti, poznání malé. Ve srovnání s jinými skoro žádné.“, namítala Ura.

„Možná právě tohle potřebujeme. A konečně, máme někoho jiného na starost?“, zeptal se Herm

Na to se nedalo nic namítnout. Na důkaz souhlasu se všichni proměnili v barevnou páru nad mořem.

RICHARDOVO PUTOVÁNÍ PO POBŘEŽÍ

Richard znovu rozjímal v kapli a doufal, že Bůh opět promluví. Potřeboval ujištění. Bůh však mlčel.

Vrátil se do své pracovny. Ale i tam jej ticho tížilo, jak těžký kámen na hrudi. Pustil si na počítači Dvořákovu Novosvětskou symfonii. A smutek po dřívější jistotě víry se jen prohloubil. Pochybnosti. Pochybnosti. Richard si navíc v hloubi srdce uvědomil, že je sám. Že stojí sám proti vysoké hradbě, že plave sám proti proudu, že není nikdo, kdy by mu podal ruku k záchraně. Zdá se, že ani Bůh není přítomen.

Shrnul postoje druhých ve svém okolí.

Josef jej napomenul, že by neměl experimentovat, ale držet se tradice. Profesor Vrána mu doporučil zkoumat postoje moderní církve s charismatickou obnovou ducha, Jana se do dobrodružství s ním odmítá pustit. Spíše je romanticky založená. Robert by s ním i šel, ale ve své duši nenachází sílu se vydat ven z bludného kruhu a navíc Herm mu to nedovolí.

„Jsi Richarde sám uprostřed lidí a své církve.“, posteskl si nahlas.

Vzal si papír a napsal Bohu báseň:

Černá skála otloukaná mořem

uprostřed vesmíru ovázaným

jen bílou šálou před zimou

marnosti

v ní jsi mne opustil, Bože.

Ve smutku hluboké prázdnoty

všechny hvězdy jsou jen

falešná naděje a nejistoty

svírají mé srdce nesdělitelností

světla.

Prameny proroků vyschly

sucho bez lásky se proměnilo

v jepičí život konečnosti.

A láska?

Jsem jak chladný mramorový trám.

Jsem jen vnější slupka prázdnoty.

Bože smiluj se nade mnou!

Stvoř mě nového. Učiň mě jiným.

Pak báseň připíchl na nástěnku nad stolem. Zavřel notebook a vypnul tiskárnu. Dvořák dozněl v půli taktu.

„Potřebuji duchovní diskuzi.“, rozhodl se Richard a šel za profesorem Vránou. Jiná církev rovná se lepší diskuze.

Profesor Vrána

Profesor byl upřímně potěšen Richardovou návštěvou v jeho profesorské kanceláři na fakultě. Měl rád mladé lidi, a ještě více miloval ty, co pochybují. Pak šel a zamkl dveře kabinetu, aby je nikdo nerušil.

„Máme právo na soukromí.“, zasmál se vesele a s potěšením spiklence se rozvalil do křesla.

„Jeden kněz mi kdysi řekl výtečnou poučku: Do čtyřicítky se drž se starými a po čtyřicítce s mladými. Proto jsem tak rád, že jste přišel právě za mnou.“ Profesor si zamnul ruce radostí a Richard se konečně po dlouhé době usmál jeho veselosti. Úplně se uvolnil. Vyprávěl o svých pochybnostech, o hlasu, který slyšel či neslyšel v kapli, o tom, jak jej Herm napomenul z nedostatku lásky, vyprávěl o Františkánovi, který se mu zjevil při modlitbách.

O tom, že začal psát Bohu básně pomlčel. Profesor naslouchal pozorně.

„Víte Roberte, že církev neměla nikdy v této zemi takovou svobodu, jakou má dnes?“, zeptal se najednou profesor, ale nečekal na odpověď,“ Velkou část života jsme sloužili Bohu spíše tajně, v podzemí a náš myšlenkový svět se zabýval právě bojem s autoritářským systémem, s propagovaným ateismem, těšila nás konspirativní kněžská služba. Byli jsme mladí kněží a dobrodružství dělat co je nedovolené nás vlastně bavilo.“

Profesor se odmlčel, zadíval se na Richarda a když viděl, že nejspíše nechápe souvislost, vysvětloval:“ Dnes se už dávno nebojím autoritářského politického systému. Dnes se má víra chvěje před lidmi se zaťatým srdcem a mozkem, chvěje se před nebezpečím majitelů pravdy. A tím myslím i lidi v mojí církvi…

Chvěji se ale také před omezeností mých vlastních myšlenek i slov. Před nekonečnou propastí mezi nezměrností Boha a úzkostí mého srdce. Mám strach ze své omezenosti pochopit svět.“

Profesor se znovu odmlčel a pochopil, že musí vysvětlovat podrobněji:“ Myslím, že jste se Richarde dotkl tajemství. To je to, co vás ohromilo. Myslím, že je jedno v jaké formě. Můj dotek s tajemstvím bývá jiný, než ten váš. Nejspíše máte před sebou dobrodružství v nebezpečí, jako my tehdy v nebezpečí od politického teroru. Tajemství je neuchopitelné. Nemůžete jej nikam zařadit. Nemohl jste se mu naučit ani ve škole. Tajemství je prostě tajemné. Mezi námi a Bohem je nekonečná propast. Tma. A právě na jejím okraji stojíte.“

„Nejistota je hrozně tíživá. Nevím, jak se mám rozhodnout.“, odvětil Richard.

„Slyšel jste hlas. Dostalo se vám výzvy. Máte svobodu se rozhodnout. Buď půjdete nebo ne. Obě rozhodnutí budou správná a Bůh je bude plně respektovat. Nezapomínejte na slova našeho Pána, Ježíše Krista: „Uslyšíte-li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Mějte srdce otevřené.“

„Tvrdíte, že se nemohu rozhodnout špatně?“, zeptal se pro jistotu Richard.

„Posláním víry není utišit naši žízeň po jistotě a bezpečí, nýbrž naučit nás žít s tajemstvím. Posláním kněze je žít svůj život jako neustálý dialog, žít ve stálém naslouchání a odpovídání, žít pozorně a odpovědně vůči víře druhých.“

Richard namítl: „Jenže mám kolem sebe církev. Konkrétní lidi. Když se rozhodnu tak, že oni mé rozhodnutí nepochopí, ublížím jim. Když byl Robert hospitalizován do vašeho ústavu, bylo kvůli tomu mnoho rozepří. Půlka byla pro zázraky a druhá je zase vehementně popírala. Nepřišla jednota, ale rozdělení. Víra dostávala mnoho ran.“

Profesor se zamyslel: „Možná to bylo dobře. Jen zraněná víra, na níž jsou patrné jizvy po Kristových hřebech, je věrohodná, jen ta může uzdravovat… Jen víra, která je reálně žita je živá. Pouhé přesvědčení nic neznamená. Robertovo činy probudily ostatní k dialogu o víře. Úkolem víry není něco dostávat, ale jejím úkolem je Boha přijmout i s jeho tajemstvím i se všemi důsledky. Robert otevřel dialog s rozumem, aby i ti druzí mohli opustit mělčinu ideologie a rozhodnout se pro víru. Vzpomeňte na Abrahama. Nevěděl, kam jde, ale poslechl hlas Boží.“

„Nevím profesore. Nejsem si tím jistý jako vy. Dříve byli spokojení ve svých jistotách, tradici, v naučených rituálech. Robert jim to vzal. Začal mluvit o zázracích. Když udělám to samé, – jsem jejich pastor – začnu podkopávat základy jejich stavby. Spadne na ně a oni v ní třeba i zahynou.“

Profesor se usmál: „Trochu dramatizujete, ne? Váš vliv není zas tak velký. Komplikovanost života kolem nás je mnohem těžším břemenem než jeden chybující pastor. Vždyť se často dostáváme do situací, kdy není žádné řešení dobré. Jen horší anebo ještě horší. Vy byste se maximálně stal jejich zástupným problémem. Svrhli by na vás právě ty neřešitelné potíže, které sebou nesou. Našli by si ve vás viníka, který by jim pomohl zapomenout na své vlastní viny.“

Richard mlčel. Profesor tedy pokračoval:

„Neznám hlubší projev víry a odevzdanosti, než je vyznání Mariino: ‘U Boha není nemožná žádná věc‘. A Maria byla jen slabá a mladá dívka. Přesto přijala Boží pozvání. Osvobodila se sama od sebe, od svých strachů. Uviděla sama sebe Božíma očima. Odložila své lidské představy o Bohu a stanula před ním mlčky a v úžasu před tajemstvím. Důvěřovala mu.“

„Profesore, mluvíte jistě moudře a máte mnoho načteno a máte životní zkušenost. Navrhujete mi osobní přístup, navrhujete odložit všechny dosavadní představy o Bohu, v podstatě říkáte to samé, co onen františkán: jdi a vydej se na cestu. Jenže po ní nepůjdete vy, ale já!“

„Takže se mi to snadno říká?“, doplnil profesor otázkou, „Ano v tom máte pravdu. Vždycky jen na vás zůstane rozhodnutí. Ano zůstáváte v tom sám, stejně jako já.“

„No právě. A já nevím, jak se mám rozhodnout. Potřeboval bych ujištění od Boha, ale on mlčí.“

„Bůh častěji mlčí, než mluví… Jak snadno se to slovo Bůh vysloví. Já raději používám slovo Bůh jen málo. Já totiž nevím, kdo Bůh je. Slyšíte dobře. Jsem profesor psychiatrie a docent teologie a já nevím kdo je Bůh. To, co jsem dosud pochopil o Bohu, Bůh určitě není. To, co lidé o Boží existenci popírají, také není Bůh. Všichni si totiž vymýšlíme svého Boha a přitom je to obráceně. My nevytváříme Boha, ale on vytváří nás. Jsme výplodem Boží tvůrčí fantazie, jsme jeho obrazem. Myslím, že Bůh vyhlíží ty, kdo jej vyhlížejí a těm pomáhá stát se jeho obrazem. Bůh podle mého existuje v příbězích. Tam ho poznáváme, tam není mrtvý, jak tvrdil Nietzsche. Má svůj příběh s vámi, má svůj příběh se mnou. Má příběh s každým člověkem na světě. Každý ten příběh je jiný. Má své příběhy s hinduistou, muslimem, šamanem, křesťanem, s židem. Příběh, který nabízí dnes vám, je také jeho příběhem. Ve vašem příběhu se vám zjeví. A to i tehdy, když se rozhodnete pro tradici ve vaší církvi.“

Richard vzdychl: „Pomohl jste mi ze všech nejvíc, profesore. Je úžasné vám naslouchat. Ale vlastně jste mi nepomohl. Jen jste řekl svůj názor. Pořád nevím, jak se mám rozhodnout.“

Profesor vstal ke stolu, nasadil starou gramofonovou desku na starý gramofon a usmál se na Roberta: „Všichni už mají MP3 a jiné vymoženosti. Já však miluji svůj praskající gramofon.“

Zazněla hudba, která byla smutná a zároveň veselá. Některé melodie Richard poznal, a tak rozklíčoval, že jde o hudbu z Izraele. Zrovna zněla píseň Šma Izrael.

Ještě uslyšel profesorova slova: „Židé mají dlouhou zkušenost s pochybnostmi…“, když tu se stalo, že se Richard přemístil.

Babylon

Místnost plná polštářů, lehátek. Nízké stolky s ovocem, masem a vínem. Ženy v závojích přes tvář, ale jen velmi spoře oděné přes tělo. Pochopil, že je v nějaké východní zemi. Hospoda? Harém? Vidí ho ostatní? Nebo vidí jen on je?

Nějaký muž v turbanu k Richardovi přistoupil a zeptal se: „Pane jste zde cizinec. Mohu vám být nápomocen?“

Richard si uvědomil, že při přemístění není problém řeč. Zkusil promluvit a kupodivu mu muž s turbanem rozuměl:“ Tak trochu nevím, jak to, že jsem vešel zrovna k vám.“

Muž se usmál: „Nejspíše trochu více hašiše?“

Richard pro jistotu jen pokrčil rameny a také se pokusil o úsměv.

„Mohu vám nabídnout lehátko?“, zeptal se muž

Richard zalehl a muž přistrčil stolek s jídlem a vínem na dosah jeho ruky. Pak natáhl ruku.

Svět se nezměnil. Richard pochopil, že chce peníze. Sáhl do kapsy a měl tam pár drobných ze své doby a země. V detailech přemístění nefungovalo nijak dokonale. Muž si peníze udiveně prohlížel. Stiskl jednu minci mezi zuby.

„Jste opravdu cizinec. Já si nejsem jistý pane, jestli nebudou potíže. Dovolíte, abych se šel ujistit?“

Richard se díval, jak muž šel k muži na vyvýšeném místě a jak mu podával peníze a ukazoval směrem k němu. Muž na lehátku se tím směrem zadíval a pak pokynul Richardovi, aby přišel k němu.

„Z jakého jste kraje? Neznám vaše mince. A můj číšník se velmi diví, jak dobře mluvíte naší řečí.“, zeptal se muž na lehátku.

„Z Evropy?“, zkusil Richard odpovědět.

Muž zavrtěl nespokojeně hlavou: „Na východ nebo na západ slunce?“

Richard sice nevěděl, kde se nachází, ale riskl to: „Za mořem na západ.“

„Tam žijí jen divocí lidé v lesích.“, řekl muž, „Vy však nejste oblečen v kožešinách. I když… váš oděv je opravdu velmi… jiný.“

Richard si uvědomil, že je v kněžském: „Jsem kněz.“

Muž se usmál: “Ve městě máme čtyřicet chrámů různých Bohů. To je chytré, prohlásit se knězem. Založíte čtyřicátý první chrám?“ Také číšník v turbanu se povinně zasmál.

Richard zavrtěl hlavou: „To nemám v úmyslu. Jsem knězem ve své zemi.“

Číšník znovu ukázal na peníze a muž na lehátku kývl hlavou: „Věřím, že nezaložíte další chrám. Peníze, co vlastníte u nás nic neplatí. A navíc: raději o vás nic nechci vědět. Náš panovník nemá rád cizince, co tak snadno mluví naší řečí. Myslím, že byste mohl být docela dobře nepřítel.“

Richard uctivě mlčel.

Muž na lehátku se zamyslel: “Dneska nemám náladu na řeči o bozích. Pokud nemáte jiné platidlo, než co jste nabídl, musím vás požádat, abyste moji hospodu opustil.“

Muž se otočil k ženě za ním a přestal se Richardovi věnovat. Číšník mu nabídl doprovod.

Když vyšel ven na ulici, užasl. Před ním se otevřelo panorama obrovského města s bílými zářivými budovami, které se táhlo do dálky a nemělo konce. Na vyvýšeném pahorku v dálce bylo vidět rozestavěnou věž. Richard se otočil na druhou stranu a uviděl neskutečně vysoké kamenné hradby. Žádné město ani hrad, co pamatuje z obrazů a dějin nikdy nic takového neměly. Na konci ulice pak spatřil obrovskou čtverhrannou bránu, kterou projížděli vozy a mnoho lidí.

„Asi bude nejlepší z města odejít.“, pomyslel si Richard a vydal se směrem k bráně. Pozoroval, jak zde chodí oblečeni chudí lidé a podařilo se mu, zbavit se talárku, roztrhl si košili a zmuchlal sako do balíčku a sundal kalhoty. A ovázal si je kolem pasu. To, čeho se obával se však přece jen stalo.

Stráž jej zastavila a nakázala mu, aby se svlékl. Stál před nimi nahý a oni prohledávali všechno co měl u sebe. Mince, kalhoty a sako si ponechali a pak je vystrkali dlouhými kopími ven za bránu. Nerozuměl jejich jazyku a oni nerozuměli tomu co jim říkal. Vzdal se. Prostě žádné přemístění není dokonalé. Uvázal si košili jako bederní pás a vyšel z města.

Za bránou byla dlouhá cesta a v dálce byla řeka s pár křovisky. Trávy bylo všude málo. Kolem sucho a horko.

Došel až k líné a široké řece. Pozoroval lodě a čekal co bude dál.

Za chvíli slyšel smutné a zároveň radostné písně. Měly sice úplně jiné melodie a slova, ale poznal, že jsou hebrejské. Vstal a došel ke skupině zpívajících Hebrejců.

Muži se zarazili, přestali zpívat a mlčky jej pozorovali.

„Už jsem slyšel podobné písně. Váš otec je Abrahám a Jákob.“ Richard využil trocha svých znalostí.

„Mluvíte naší řečí! Znáte náš národ? Nejste ale Hebrejec.“

„Bylo by to dlouhé a možná nepochopitelné vyprávění. Byl bych rád, kdybych směl přisednout a poslouchat vaše písně.“

Muži se domlouvali pohledy a pak jeden z nich kývl. Začali znovu zpívat. Richard po jejich vzoru klátil vrchní částí těla dopředu a dozadu. Po očku jej pozorovali, ale pak se uklidnili a jejich zpěv znovu získal v pozadí smutné melodie jakýsi skrytý optimismus.

Pak přijel na velbloudu velmož v barevných látkách a kolem něj běželi sluhové. Muž byl trochu opilý a se smíchem se obrátil k židům:

„Zazpívejte nám některou z těch vašich písní opěvujících Sion. Kde teď je ten váš slavný Sion, kam se poděl váš Hospodin? Dostal od nás pěkně na frak. Kam se hrabe na našeho Boha Marduka.“

Židé si zahalili hlavy šátky a mlčeli.

„Sláva Sionu je prostě zapomenuta, že?“, zasmál se velmož

Židé se zvedli beze slov a odešli. Jen jeden zůstal skloněný hlavou k zemi.

Velmož na velbloudu se smíchem odjel: „Jediný pravý Bůh je Marduk!“

Richard se tázavě podíval na hebrejského muže. Muž pokynul, aby zůstal sedět. Dlouho jen mlčeli. Oba se v duchu modlili a oba to na sobě navzájem poznali.

Pak muž sundal šátek a řekl: „Ztratit chrám, znamená spolu s ním přijít o svého Boha. Jak bychom mohli zpívat píseň Hospodinovu v cizí zemi? Nebudeme zpívat našim Pánům jen tak pro jejich zábavu.“

„Nelze se modlit bez chrámu?“, zeptal se Richard

„Tomu se právě učíme. Měli jsme v Jeruzalémě chrám. Modlili jsme se vždy směrem k němu. Ale město i chrám byly zbořeny a my jsme byli odvedeni jako zajatci sem. Učíme se Boha vnímat bez archy v chrámu, bez sedmiramenných svícnů, bez kadidla.“

„Proto zní vaše písně smutně a zároveň radostně?“, zeptal se Richard.

„Dolehla na nás cizota jejich bohů, ztratili jsme svoji tvář, svoji identitu. Často myslíme na to, že nás Bůh opustil. Jsme smutní. Radost zní proto, že vzpomínáme na časy, kdy nám Bůh žehnal.“

„Majitel hospody říkal, že každý si může v jejich městě postavit chrám a uctívat svého Boha. Myslím, že mluvil o čtyřiceti chrámech různých Bohů. Stačí mít peníze a můžete uctívat Boha po svém.“, řekl Richard.

Hebrejec se usmál: „Podmínky jsou ještě lepší. Proslýchá se, že si panovník přeje znovu osídlit Jeruzalém. Znovu jej vystavět. Zkvalitní tak své velké panství. Dokonce prý dovolí, postavit nový chrám v Jeruzalémě. Můžeme se tam vrátit a obnovit naše uctívání.“

„To je úžasné, ne?“, zvolal Richard

„Nemáme jednotný názor. Bratři, co před chvílí odešli, jsou pro návrat do Jeruzaléma a pro znovu postavení chrámu. Já mám jiný názor.“, usmál se Hebrejec.

Richard vyčkal na pokračování.

Hebrej zvedl ruce k nebi: „Myslím, že náš Bůh nás chce naučit nebýt závislý na věcech, na předmětech. Chce abychom měli svůj chrám v srdci. Kamenný chrám je věcí minulých dob. Bůh zrušil kamenný chrám a nahradil je srdcem z masa. Bude přebývat přímo v nás. Tak to říká prorok: Vložím vám do nitra svého ducha.“

Richard prohlásil s jistotou a s velkou radostí: „Dějiny jsou sice pomalé, ale jednou přijde Spasitel a otevře srdce všech, aby každý, kdo v něj věří měl život věčný.“

Hebrejec se spokojeně usmál a pokýval hlavou: „I já věřím v mesiáše.“

Hebrejec se představil:“ Jmenuji se Jair.“

Pozval Richarda do svého domu. Dům měl kolem dokola malého nádvoří místnosti bez dveří, jen se závěsy. Nádvoří bylo částečně zastřešeno proutěným loubím a palmovými listy. Uprostřed nádvoří byla malá nádrž na vodu. Na plochou střechu vedlo z jednoho rohu dřevěné schodiště.

V jednom z vchodů se objevila korpulentnější žena a kývla na oba příchozí hlavou. „Salem alejkum“, pozdravila a pozvala je oba ke stolu s ovocem, fíky datlemi. Jakýsi mladík, kolem beder spoře opásaný přinesl nádobu s vodou a umyl Richardovi nohy. Pak mu přistrčili mísu s vodou na ruce a kousek látky, do které si je utřel.

Ke stolu pak přišli další muži a nakonec si do rohu místnosti sedli na koberec ženy. Několik dalších lidí je obsluhovalo. Proti Richardovi seděla mladá dívka. Klopila zrak. Když se konečně jejich pohled setkal, byl Richard potěšen její krásou a hloubkou jejího pohledu. Dívka však zrak hned sklopila a věnovala se tiše jídlu.

Ženy neměl právo do rozhovoru mužů zasahovat a tak se bavili mezi sebou. Dívka občas pohlédla na Richarda. Usmál se na ní a ona se nenápadně usmála na něho.

Po chvilce se mezi muži rozproudila řeč. Richard se musel představit jako kněz cizího náboženství z daleké země. Žena, která jej pozvala ke stolu byla manželkou Hebrejce Jaira a jmenovala se Liron a dívka s hlubokýma očima byla jejich dcera. Jméno mu neřekli. Dozvěděl se o ní, že je zasnoubena s mužem, který si pro ní přijede za tři dny. Kolem mužského stolu seděli bratři hostitele a jejich synové.

Nakonec bylo přineseno víno. Bylo silné. Ženy začaly zpívat. Muži se přidali. Pak se všichni rozešli a hlava rodu Jair, zavedl Richarda do malé místnosti a ukázal mu lůžko s velbloudí kůží a popřál mu dobrou noc.

Na nebi bylo snad miliarda hvězd. Obdivně se díval na nebe a rozhodl se podívat na střechu. Chtěl se modlit.

Stála tam však ona dívka. Ohlédla se o pokynula rukou. Ať jde blíž. Pak začala tiše zpívat. Měla hebký hlas. Zkusil chytit melodii písně a také tiše zpíval. Spiklenecky se na sebe podívali. Ještě spolu nepromluvili jediné slovo a už si rozuměli.

„V mojí zemi jsou často oblaka na nebi a hvězdy nejsou pak vidět.“, zkusil k ní promluvit.

„U nás prší jen pár dní v roce.“, řekla, „Mám déšť ráda. Hvězdy pak také zmizí.“

Po chvilce zašeptala: „Ráda bych poznala tvoji zem. Ale to se nikdy nestane. Zítra si mne odvede Ismael k sobě domů.“

„Máš ho ráda?“, zeptal se Richard.

„Nevím. Neznám ho. Sňatek domluvili otcové mezi sebou. Mám strach.“

Kdosi vyšel po schodech na střechu. Dívka se trochu víc odtáhla. Byli to její bratři.

„Nesmíš mluvit s cizinci Lio.“, prohlásil jeden z nich.

Lia sklopila provinile hlavu a odběhla.

„Proč se mnou nesmí vaše sestra mluvit?“, zeptal se pokorně Richard.

„Patří Ismaelovi. Nepatří tobě.“, odvětil jeden z nich.

Druhý, robustnější dodal:“ Jsi cizinec. Naše ženy nesmí s cizinci mluvit.“

„U nás je to jinak.“, řekl Richard, „Omlouvám se.“

Bratři se uklidnili.

„Obdivoval jsem vaše nebe, proto jsem šel nahoru.“

„Když tedy přijedu k vám smím oslovit cizí ženu?“, zeptal se jeden z bratrů.

„Ano. Také ženy smí oslovit tebe.“

„Takže myslíš prostitutku? U nás smí oslovit muže pouze prostitutka“, zasmál se ten robustnější.

„Chápu.“, prohlásil Richard,“ Jsme jiná kultura. Ženy jsou považovány za rovnocenné mužům.“

Bratři se rozesmáli: „To je dobrý žert, cizinče.“

Richard pochopil, že nemá smysl se víc o problému rozšiřovat a tak se začal smát s nimi.

Druhý den brzo ráno si všiml, že Lia vzala koš a šla z domu. Ohlédla se po něm. Všichni muži ještě spali. Nenápadně se také vytratil a sledoval jí až k řece. Tam Lia otevřela vrše vnořené do vody. Zalovila v nich a vyndala dvě ryby. Namokřila šátek a zabalila do něj ryby. Pak čekala až k ní dojde.

Její oči byly znovu velmi hluboké a neuhýbala s nimi. Dlouze se dívali do očí vzájemně.

Začala zpívat a on se k ní přidal. Uvědomil si, že ji nejen obdivuje, ale že k ní cítí velkou náklonnost.

Sedli si na břeh a dívali se jak plyne voda. Nemuseli mluvit. Cítili, jak je jim spolu dobře. Zároveň věděli, že musí svůj vztah utajit. To je ještě víc spojovalo.

Tohle Richard nikdy ještě nezažil. Bylo to jako by se láska snesla z nebe. Srdce jí bylo najednou plné a viděl, že Lia má stejnou lásku ve svých očích. O tomhle četl jen v povídkách a vždycky si myslel, že si to spisovatelé vymýšlí. Láska na první pohled. Lia se náhle ohlédla k domu. Pokynula Richardovi, aby zůstal sedět. Sama pak vstala a vydala se s košem domů. Richard se za ní díval. Byla krásná. Skrze malý keř nemohl být viděn matkou, která stála vyzývavě ve vchodu.

Když později došel do domu, muži se oblékali do slavnostních oděvů. Pozdravil je a zeptal se co se děje.

„Ismael dnes přijede. Přiveze dary, bude slavnost a pak si Li odveze k sobě domů.“

Richard pokýval hlavou a snažil se ze všech sil utajit svoji lítost.

Přesto si jeden z bratrů neodpustil poznámku: “Lia se stane jeho majetkem.“

xxx

Lia a další ženy tančily a zpívali. Často se Lia tancem přiblížila k Richardovi a dvakrát se jí podařilo dotknou se jeho ruky. Často se jim obou podařilo dívat se chvíli jeden druhému do očí.

Ismael nebyl špatný muž. Byl statný, pohledný a jistě bohatý. Přinesl mnoho svatebních darů celé rodině. Dával najevo, že se mu Lia líbí a že je spokojen.

V jednu chvíli se Lie podařilo být s Richardem sama: „Vím, že všechno dnes skončí. Nikdy jsem ještě nepocítila, co cítím k tobě. Budu celý život vzpomínat.“

Richard jen stačil říct: „Miluji tě.“ Pak se znovu objevili bratři. Zle se na Richarda podívali a Liu odvedli.

K ránu už slavnost končila a velbloudi byli byl připraveni k odjezdu. Lia byla celá zahalená a poslušně usedla na velblouda. Ismael se objal s Jairem a s ostatními muži. Lia seděla na velbloudu jako socha a hleděla dopředu. Richard toužil, aby se ohlédla, přál si zachytit její pohled. Naposledy. Když nepatrně natočila hlavu, uviděl jak pláče. Chtěl se k ní vrhnout, ale na rameni ucítil pevný stisk jednoho s bratrů.

Otočil se, podíval se na bratra. Ten jen zakroutil hlavou. Richard vešel do domu. Vyšel až na střechu a tam se rozplakal. Láska byla jako těžký balvan, který jej dusil. Skoro nedýchal. Po cestě se zmenšovala malá karavana a Lia zmizela.

Poznal, že láska může bolet.

Konec příběhu na pobřeží

Vše náhle zmizelo. Gramofonová deska s hebrejskými písněmi už asi dávno dohrála. Profesor Vrána seděl překvapený a úzkostlivě pozoroval Richarda: „Modlil jste se Richarde? Dlouho jste nebyl přítomen. Neodpovídal jste na mé otázky. Zdálo se mi, že pláčete.“

„Přemístil jsem se. Byl jsem jinde.“

Profesor čekal vysvětlení. Robert však odmítl: „Pomohl jste mi profesore. Ale to ostatní si nechám zatím pro sebe. Myslete si třeba, že mám jen velkou fantazii. Ještě jednou vám děkuji.“

„Přijďte kdykoliv.“, usmál se profesor Vrána, „Kdykoliv.“

Richard vyšel na ulici a hledal nějaký kout, kde by mohl být sám. Potřeboval se vyplakat. Byl stále plný lásky k Lie. Lásky kterou během jednoho dne získal i ztratil. I když našel osamělý dvorek z očí mu vypadlo jen pár kapek slz a duše byla dál jak v sevření. Tak mocný útok na srdce a duši ještě nikdy nezažil.

Šel do kaple a tam stále myslel na Liu. Postupně si uvědomil, že byl v daleké minulosti a Lia už tisíce let nežije. Přesto jí neustále viděl před očima a byl pořád plný lásky k ní.

„Takovou velkou lásku miluje Bůh i tebe.“, utěšoval jej vnitřní hlas, „Tak Boha tíží láska i k tobě. Miluje tě.“

Richard poklekl a dlouze se beze slov modlil.

Moře myšlenek se rozzářilo do mnoha barev. Herm stál na pobřeží a podíval se na Ura. Vítězně se usmál: „Nezklamal.“

Šepot

Richard stále myslel na Liu. Dlouhé chvíle byl ve fantazii s ní. Vymýšlel si nové zážitky s ní. Láska k ní doslova bolela. Tížila. Okupovala srdce i rozum. Začal se rozumem bránit a rozebírat co se u událo.

Tak velká láska se popisuje v romantických románech. Ale on ji zažil. Byla mu darována, tím, že se přemístil. Co by mu asi řekl Josef?

Možná by řekl: „Richarde, miluješ přece jen sen. Taková láska nemá žádnou budoucnost.“

A to mu pomohlo! Láska nemusí mít budoucnost. Nemusí mít minulost. Láska prostě je právě teď. Ani příroda nemyslí na minulost, neplánuje budoucnost. Prostě je právě tady a teď. Láska je nádherný dar. Snese se z nebe jako překrásný motýl. Přivane jí vítr jako omamující vůni. Je jako náhlý déšť ve vyprahlé zemi. Láska je dar. Bůh je láska. Bůh se daruje v každé opravdové lásce. Tak miluje Kristus každého. Miluje nyní. Jeho láska k nám jej však musí někdy neskutečně tížit, bolet…

Richard se uměl soustředit na modlitbu. Při pomyšlení na Boží lásku dokázal opustil všechny své myšlenky a ponořil se do Boží náruče V tichu a v klidném rozpoložení. Na chvíli pocítil pokoj v srdci. Jenže jen na chvíli.

Vždycky toužil zaslechnout hlas Boží. Ale nikdy nic neslyšel. Pokaždé zůstával jen s řekou svých starostí a nápadů. Uvědomil si, že nedokáže zastavit proudy svého myšlení a mozek jej začal znovu obviňovat:

Měl bys život vychutnávat, ale ty jejplníš pouze starostmi jako štvanec. Nejsi pastorem, ale zaměstnancem. Kázání, farní účty, pastorace, jednání s úřady města. Vychutnat život znamená naslouchat mu, dešifrovat ho, znovu pochopit smysl. Podívat se sám na sebe, nejen očima Josefa, Roberta, profesora Vrány, Jany ale zkusit pocítit i pohled Boží. Rozpoznat jeho pozvání, vidět sebe shora. Prožívat dar lásky.

Zaslechl šepot Božího Ducha. „Jsem tvůj Bůh Richarde. Nezapomínej, že ze všeho je první a nejdůležitější láska. Láska matky, která miluje svého syna ať je jakýkoliv. Žije pro něj. Není nic většího a důležitějšího než láska. Vím to. Já, Bůh vlastnímabsolutní a dokonalou svobodou, proto mi nikdo nemůže upřít mé nadšení pro lásku. Dávám lásku všem. Láska je důležitější jak intelekt. Já jsem Láska. Rozhodni se pro ni.“

Richard byl plný klidu a míru. Láska už nebolela, ale byla zdrojem štěstí.

Znovu sice myslel na Liu, ale už více jako na dar od Boha. Miluje jí i když nemá jeho láska budoucnost. Miluje jí kvůli lásce samotné.

Potřeboval si s někým o tom promluvit.

S kým má konzultovat svoje slyšiny a svoje vidiny? Položil si otázku, jak skončil Robert, když se svěřil druhým lidem, že se přemístil, že chodil po vodě? Nemá smysl svoji duši jen tak půjčovat druhým lidem. Snad kdyby mohl mluvit s někým od Moře.

Počká co bude dál. Nebylo však nic. Dlouho a dlouho nic. Dny ubíhaly jeden za druhým.

Za pár dní se už trochu vzpamatoval. Sice viděl Liu, kdykoliv zavřel oči, ale už trvalo stále delší čas nežli si vybavil její podobu.

Čas hladí rány a hojí je.

Konečně se mu podařilo při modlitbě v kapli setkat se s Georgem.

Františkán se modlil v chrámu a po chvilce se na Richarda usmál: „Zjevení může člověka ochromit. Mojžíš skrýval svoji tvář před druhými lidmi, aby v ní lidé nemohli číst jeho setkání s Nejvyšším.“

Richard se usmál:“ Ano. Máte pravdu, trochu jsem se bál, že na mně druzí poznají, jak jsem se zamiloval.“

Georg se rozpovídal: „Nejlépe to kdysi vyřešil můj představený. Jmenoval se František. Prostě odhodil veškeré strachy z lidí, přestal se zajímat o to co si druzí myslí a všude, kde byl dával najevo radost z toho, že se setkal s Kristem. Choval se tak jaký byl opravdu. Našel sám sebe a vážil si toho.“

„A co na to lidé?“, zeptal se Richard

„Zprvu jej považovali za blázna. Jeho kamarádi se mu snažili vysvětlit, že když následuje Boha nemusí se hned všeho radikálně vzdát. Dávali mu za příklad biskupy, papeže.“

„Asi měl jiný názor, že?“, usmál se Richard a vzpomenul si na farní radu, kde se přiznal k přemísťování.

„Boží láska je tak krásná, že se jí nic ve světě nevyrovná. Když jeho kamarádi pozorovali jak je šťastný, jak se často směje a raduje z každé maličkosti… Třeba i z broučka lezoucího po květině.“, Georg s tomu sám začal smát,“ Viděli dary od Boha, které František obdržel. Někteří se proto také vzdali všeho, co dosud vlastnili ve světě a začali žít s ním.“

„A jak reagoval lidé a jejich církev?“, zeptal se Richard

„Všichni ti mladíci samozřejmě narazili na velký odpor rodičů, často se stali v jejich očích i v očích sousedů vyděděnci, nevděční rebelové, ale oni byli tak šťastní, že ničeho z ústrků nedbali. Všem rozdávali lásku. I svým nepřátelům. Tahle velká vlna dobra, pokoje a lásky, kterou začali šířit zasáhla náhle celou zemi a šířila se jako tsunami i do vzdálených krajů. Jejich šťastný způsob života se stal vzorem pro mnohé.“

„A co církev? Chodili dál na bohoslužby?“ zeptal se znovu Richard.

„Ano. Církev je přijala. Tentokrát neudělala chybu, jako jindy často dělá. Přenesla se přes krizi svých zažitých tradic. Biskupové i papež Františka všemožně podporovali. Pochopili, že jen radikální dobro, může zvrátit krizi, ve které se církev posledních sto let ocitla. Pochopili, že jedině osvícení duchem Božím může přehlušit sklon k hmotným statkům a pohanství. Tentokrát dostalo osvícení přednost, což bývá více zvykem spíše na východě a v budhismu, než v západním světě.“

„Takhle nějak funguje Moře myšlenek?“, zeptal se Richard.

„Dá se říci, že ano. Pokud převáží v moři pozitivní energie pokoje a dobra, vrací moře pozitivní energii zpět mezi lidi. Blbá nálada se promění v radost a pohodu. A pokojem se nakazí další a další lidé. Vzniká nově myslící, pozitivně reagující generace, která přehluší zatrpklost té předešlé.“

„Je to i moje poslání?“, zeptal se Richard.

„Jistě. Proto jsme tě oslovili a děláme ti průvodce.“

Richard měl najednou jasno.

Jenže život je vždy nevypočitatelný a tradice a zažité postupy se nedají jen tak snadno překonat.

Všední život

Myslím, že je třeba čtenáře informovat o tom, že události dosud popisované se neděly v jednom měsíci, týdnu, či snad dokonce v jednom dni. Robertovi, Josefovi, profesoru a Richardovi naplňovali život především všední dny. Mimořádné události se děly někdy až po mnoha měsících. V dalším období Richard poctivě navštěvoval Josefa i několikrát v týdnu. Probíral s ním záležitosti farnosti, informoval jej, žádal o radu. O přemísťování už nemluvili. Richard se nikomu nesvěřil se svojí láskou k Lie, ale stále více si uvědomoval, že láska je to co mu chybělo. Že láska chybí vlastně všem. Rozhodl se učit. Denně sice prohrával se svojí povahou, zažitými reakcemi. Každý den večer hodnotil svoje úspěchy a neúspěchy. Zvažoval jak měnit svoje myšlení a reakce.

Zapojil do služeb ve farnosti i rostoucí Josefovy děti. Přiděloval jim úkoly v dětských farních dnech, tak jak by to dělal Josef. Občas přispěl dárkem Libušce. Kázal často o lásce a mluvilo se mu o ní z kazatelny mnohem lépe než dříve. Jeho slovům se dalo více věřit. Farníci viděli také i jeho každodenní skutky a získali v něm jistotu cesty. Stával se postupně farářem plným pochopení a lásky ke druhým.

Richard zapojil i Roberta. Nejen, že ho nechal znovu se starat o knihovnu a prodej knih. Měl ho často po ruce i při různých akcích pro mládež. Farníci už zapomenuli na to, že byl Robert dlouho nepřítomen. Radovali se z jeho pokroků. Robert se vrátil na filozofickou fakultu a každý den věnoval hodně času své mámě. Byla šťastná.

(Dokonce si dodala odvahy a došla poděkovat profesorovi Vránovi za jeho lékařské úspěchy). Byla překvapená, když jí profesor řekl:“ Robert nebyl klasický pacient. Jeho nemoc se jmenovala setkání s tajemstvím. Víte drahá paní, věda si s mnoha tajemstvími neví rady. Dá se říci, že víme dokonce jen velmi málo, přestože se tváříme, že všechno víme a známe a co neznáme prozkoumáme a popíšeme. Věřím tomu, s čím se Robert setkal. Jen to neumím vysvětlit. Vlastně jsem ho jen nějaký čas chránil před lidmi, které jakékoliv tajemství příliš straší či rozčiluje. I vám radím, věřte tomu, co říká, ale nijak se nesnažte to pochopit. Vaše láska k synovi je to nejdůležitější, co můžete pro něj udělat.“

Josefův stav se každým týdnem zhoršoval. Mnohem častěji návštěvy odmítal, než přijímal. Měl záchvaty kašle, lepivé hleny. Byl zesláblý, hubený, bez vlasů i vousů. Mnoho myšlenek věnoval tomu, aby odešel ze světa smířený, aby si se všemi vzájemně odpustil chyb a prohřešky. Libuška byla velmi statečná a smířená. Hledala sílu v modlitbách.

Richard se několikrát v měsíci setkával s Janou. Více se poznávali. Navštěvovali divadlo, kina, jeli spolu na výlet. Rozuměli si, ale Lia to nebyla. Něco pořád v jejich vztahu chybělo. Oheň nevzplanul tak jako s Liou.

Jana měla dokonce otázky i kolem víry v Boha. Richard sám nikdy o náboženství a víře nezačínal mluvit. Jen když se ho vyptávala. Jana stále častěji zaváděla řeč na jeho praktické povinnosti ve farnosti, vyptávala se na jeho každodenní program. Chtěla zjistit, jaké by to bylo, kdyby žili spolu každý den. Dvakrát se dokonce v romantické chvíli políbili. Nic víc.

Blížil se však termín její závěrečné práce na škole, a tak měla často mnoho starostí všemu se naučit. Poslední dobou se viděli méně. Také praxe v nemocnici zabírala mnoho času.

Richard se nezbavil vnitřní nejistoty. Jakou cestou se má vydat? Být jako František, nebo být jako Josef. Má žít, jak mu doporučil kdysi Josef? Obětovat svůj život farnosti? Má se oženit s Janou? Má prožívat život v rodině, nebo na misiích, kdesi v neznámu? Nemiluje ji jako Liu. Intenzita, s jakou se zapojil v nepřítomnosti Josefa do života farnosti byla velká. Láska k druhým lidem ve farnosti i mimo ni jej přemáhala, zakoušel skrze ní nebe, ale přesto nebyl úplně spokojený. Dotyky s Láskou a věčností střídalo časté vracení se do roztříštěnosti času. Stále častěji zažíval pocit méněcennosti a nehodnosti. Připadalo mu že si skutky nahrazuje svojí skutečnou cestu.

Rozhodl se takto žít sám od sebe? Nebo za něj jeho život rozhodly okolnosti? Toužil znovu slyšet hlas boží. Rozhodl se naplánovat si přísně čas pro dlouhé modlitby. Jednou dokonce kvůli soukromým modlitbám odmítl schůzku s Janou.

Bylo věcí náhody, že se ten den potkala Jana s Robertem a šli do kina spolu? Richard trochu žárlil, když se to dozvěděl. Ale také to bral jako jakési znamení.

Jeho zmatek v srdci však přerušila Josefova smrt.

V modlitbách si Robert začal více uvědomovat svět, šerosvit mnohoznačnosti a krátkosti života. Co je vlastně v životě důležité? Kolik křižovatek vedoucích k rozhodnutí jej ještě čeká? Nemá se rozhodnout právě nyní, dokud je mladý? Co je pšenice a co plevel v životě jednotlivce? Rodina nebo misie? Co je správné a co špatné rozhodnutí? Může žít trpělivě v nejistotě a čekat? Nepročeká však celý život?

Ano, právě takový je všední život.

Setkání jiného druhu

Richard měl rád přírodu. Měl rád les. S obdivem sledoval ze stráně řeku, jak se bezstarostně plouží ve svých březích. Znovu se začal zabývat rozjímáním. Církev ve které žije je ve srovnání s dějinami mladinká a nikdo v ní nemá proto úplný odpor k dřívějším učitelům víry. Objevil pouští otce, Františka z Assisi, Terezii z Lisieux, Jana od Kříže, Jana Amose Komenského a další čekali ještě na vášnivého čtenáře. Jana nestíhala všechna ta jména a tak se s ní bavil spíše o její práci v nemocnici. Vídali se mnohem méně než dřív. I jí se zdálo, že touha po tom být pastorovou ženou slábne. Občas šla s Robertem do kina nebo na kafe a tam si připadala víc normální.

Richard pomalu kráčel lesem a byl už pár kilometrů od města. Chtěl se obrátit na zpět, ale u velikého dubu zahlédl jakousi postavu. Trochu se polekal a hned se začal modlit. Dostal strach z neznámého.

Veliký muž s podivným pohledem se přibližoval a měl v očích zlo. Zdálo se že má ruce jako lopaty a náhle se sklonil a sebral ze země silnou hůl. Richard pochopil, že nemá sílu utéct a tak sklonil hlavu a znovu se modlil.

Když už neslyšel žádné kroky, zvedl oči a před sebou spatřil smějícího se Herme.

„Mohu vás chvíli doprovázet pastore?“

Richard odvětil trochu rozzlobeně: „A mohu odmítnout?“

Herm zmizel.

Richard se rychle vzpamatoval a zvolal:“ To byl jen žert, vraťte se Herme.“

Herm se znovu objevil: „Omlouvám se za ten žert. Byl skoro stejně nevhodný, jako když kdysi Robert zneužil svoji moc. Mrzí mne to.“

Richard:“ Mám radost že vás vidím. Bylo mi už smutno.“

Herm: “Dobrá reakce. Díky. Mám pro vás nabídku Richarde.“

Richard kývl, že poslouchá.

„Tentokrát už půjde do tuhého. Můžete odmítnout.“

„Jsem už skoro rozhodnutý.“ odvětil Richard.

V tu chvíli se objevili i Ura a Ga a Chao.

Richard pochopil, že to je asi opravdu vážné, když se sešli všichni.

Hemes se ujal slova:“ Moře už znáte Richarde a chápete zhruba i jeho princip chování. Kromě moře je tu však i pobřeží.“

Richard měl v očích okamžitě otázky.

Herm proto rychle pokračoval:“ Pobřeží bych přirovnal k tomu co má nyní lidstvo k dispozici. K internetu. Pomocí pobřeží lze vyvolat jakékoliv myšlenky z moře. Rozhodneš se setkat s františkánstvím, objeví se františkán. Chceš poznat dávné židovství , vyhledáš myšlenky židů.“

„To znamená, že se mohu kdykoliv setkat s lidmi z minulosti?“, Richard s nadšením okamžitě myslel na nové setkání s Liou.

Když se však podíval na ostatní, překvapeně uviděl, že klopí oči a jsou nejistí.

Podíval se na Ura a ta se najednou proměnila v Liu. A po chvilce se zase vrátila její podoba Ura.

Chao se proměnil v Georga a zase zpět v Chaa. Herm v Jaira.

Richard dostal velkou zlost. Herm zdvihl ruku, aby jej zastavil:“ Klidně můžeme naše jednání přerušit a setkat se jindy. Pochopíme to.“

Ura řekla omluvně: “Lia opravdu kdysi existovala a zamilovala se do muže tobě podobnému. Její city k tobě tedy byly opravdové.“

Richard byl uvnitř plný zoufalství. Opravdu miloval jen představu?

Ura se na něj podívala očima jako Lia a zašeptala: „Byl tam i můj cit. Je to láska Boží, kterou jsem ti předala. To byl hlavní účel. Aby ses naučil, že Bůh se na každého z nás dívá zamilovanýma očima. Jakoby byl slepý ke všem našim chybám a viděl jen to krásné.“

Chao vysvětlil: „Georg byl františkán, který v New Yorku před pár lety pomáhal klukům z drogového gangu vymanit se z otroctví ulice.. Nakonec ho jeden z dealerů zabil. Georg však zemřel šťastný.“

Richard pomalu nabíral síly. Možná, že tahle situace je něco jako milovat své nepřátele?

Zeptal se: „Robert s Janou také viděli jen vás?“

Přikývli: „Jsme strážci pobřeží. Naším úkolem je naučit lidi jako si ty používat pobřeží k dobru a pokoji a k pochopení vývoje myšlení lidských generací. Musíme bránit pobřeží před chamtivci, před zneužitím.“

Richard se zeptal: „Snad se někde v klidu se vším vyrovnám. Zatím jsem pořád ukřivděný. Chci se však dozvědět to podstatné. Jaký je můj úkol?“

Herm se zamyslel:“ Sami si nejsme jistí. Neřídíme moře ani pobřeží. My je jen chráníme. Budeš to ty, kdy si navrhne svoji cestu. My ti umožníme využívat vyhledávač na pobřeží. Každý člověk, kterého potkáš je nevědomky napojen na Moře. Může jej ovlivňovat k dobrému nebo ke zlému. Ty však pomocí pobřeží poznáš jeho život a můžeš mu být citlivým průvodcem aby neškodil, ale naopak přispíval. Nesmíš však pobřeží zneužít. Robert tohle nepochopil.“

„Dokáži to?“, zeptal se Richard

„Pokud se budeš řídit láskou, jakou jsi poznal k Lie, tak se nikdy nezmýlíš. Jen velká láska dokáže otevřít moře ke spolupráci. Jen tak budeš mít sílu k trpělivosti. Někomu budeš pomáhat celé roky, nežli se trochu změní. Nikdy to však nebude tvůj osobní úspěch. Pokorně si vždy uvědomíš, že bez spolupráce s pobřežím a mořem, bys nebyl vůbec ničeho schopen.“

Richard si vzpomenul na Mojžíše, jak vyvedl ze skály s myšlenkou na svoji velkou moc. Přišel proto o vstup do zaslíbené země.“

„Ano.“, usmál se Herm, který četl jeho myšlenku, „Mojžíš byl kdysi náš spolupracovník jako nyní ty.“

Herm se podíval na Richarda káravě: „Skromnost Richarde.“

Richard se zasmál: „To je přece normální, že mi napadne, že jsem jako Mojžíš.“

„Ano.“, Pokýval hlavou Herm,“ Rozum, tě bude stále obtěžovat mnoha nápady. Zkoušej neustále znovu a znovu myslet srdcem.“

Ura se najednou proměnila v Liu a řekla: „Jsem tvůj Bůh Richarde. Nezapomínej, že ze všeho je první a nejdůležitější láska. Láska matky, která miluje svého syna ať je jakýkoliv. Žije pro něj. Není nic většího a důležitějšího než láska. Vím to. Já vlastnímabsolutní a dokonalou svobodou, proto mi nikdo nemůže upřít mé nadšení pro lásku. Dávám lásku všem. Láska je důležitější jak intelekt. Já jsem Láska. I ty se budeš učit lásce, učit se rozhodnout se pro ni vždy a všude.“

Richard byl ohromen. Najedou začal mít podivné tušení. To jej snad klame mysl?! Pomátl se? To přece není vůbec, ale vůbec možné!

Ura se vrátila do své podoby:“ Pamatuj, že jsem v každém člověku. Každý je božské podstaty. Každý je stvořen k mému obrazu a podobě. Ke každému člověku přistupuj jako Lie. Jako k Bohu samotnému.“

Richard padl tváří k zemi a zašeptal: „Jak to že jste čtyři a ne tři?“

Herm zašeptal: „Co když je Otec zároveň i Matkou? Co když je Ura a Ga jeden?“

„A ty jsi tedy Kristus?“, zakoktal Richard ohromeně.

Bylo ticho. Odvážil se zdvihnout hlavu. Nikdo už v lese nebyl.

Náhle nebyl v lese, ale na pobřeží. Když se rozhlédl spatřil mnoho různých lidí. Křesťané, budhisté, muslimové, hinduisté, indiáni, šamani a další a další. Měli různá oblečení, ale zpívali stejnou píseň. Radostnou. Chytali se za ruce, objímali se a tancovali.

„Jeden z nich oslovil Richarda:“Vítej! Jsi tu nejspíše nový, že?“

Richard kývl.

„Dnes je slavnostní den. Scházíme se takhle jednou za rok. Všichni, co jsme pověřeni úkolem. Raduj se s námi a uvolni se.“

Richard pozoroval jak se pobřeží plní. Lidé se objevovali po desítkách. Všichni se radovali. Třásli si rukama a vyprávěli o svých příbězích.

Bůh má na zemi mnoho spolupracovníků. Richarda to uklidnilo. Není jen on sám. Výsledek nezávisí jen na něm. Jsou nás sta tisíce úplně z celého světa. Tíha odpovědnosti z něj spadla.

Pak se nad mořem zjevilo velké světlo. Ura, Ga ,Chao a Herm zářili jako slunce. Světlo od nic plynulo ke všem lidem na pobřeží.

„To je voda života.“ nadšeně zvolal jeho soused.

KONEC NOVELY.

Pro případný zájem: pro čtenáře, kterým připadá, že jsem vše málo vysvětlil píši krátký dodatek.

O 20 let později

Jsem ten, kdo se snažil sepsat předešlý příběh. Jak tomu došlo?

Kdosi mi krátce vyprávěl příběh Roberta a Richarda a já se ze zvědavosti vypravil do malého města, které čítalo asi 200 000 obyvatel i s okolními městskými satelity. Modlitebnu kde působil Josef, Robert, Richard jsem našel na okraji historické části. Při bohoslužbě jsem viděl sedět v lavicích necelých dvacet lidí, trochu postarších věkem.

Zeptal jsem se na pastora Richarda.

„Ano. Pamatujeme si na něj. Asi po třech letech, co tady působil, odešel jako misionář do hlavního města, kde působil v sociální stanici pro lidi se závislostí na drogách. Myslím, že pak odešel do Afriky.“

„Prý se kolem něj a jeho kamaráda Roberta děly zvláštní věci. Setkávali se s duchovními bytostmi, nebo něco takového?“, zeptal jsem se.

„Ano. To je pravda. Někdo však tvrdil, že to mělo souvislost s drogami. Jiní říkali – zvlášť o Robertovi, že nebyl úplně duševně zdravý. My sami jsme měli určité pochybnosti… Víte naše víra není založena na viditelných zázracích, ale právě na víře, tedy na něčem, co nevidíme…“

Jeden z nich dodal pozitivněji:“ Ať to bylo jakkoliv, jisté že, že jejich víra nakonec byla velmi silná a byli pro nás svojí horlivostí posilou. Jejich energie, obětovat církvi svůj čas a síly byli pro nás všechny příkladem.“

„Zasáhlo vás to nějak konkrétně?“, zeptal jsem se ho.

„Ano. Mne ano. Byl jsem závislý na drogách a byl jsem vlastně první komu Richard i Robert pomáhali. Kdysi jsem ho u řeky okradl o peníze, a přece mi pomohl. On měl jasno o své životě. O způsobu, jak jej chtěl prožít. A tím mě motivoval.“

„Mluvíte o obou v minulém čase. Ani Robert tu už není? „zeptal jsem se.

„Víte zabili ho. Připletl se do nějaké bitky a oni ho pobodali nožem.“

„To je mi líto. A co Jana, s kterou chodil?“, vyzvídal jsem

Asi čtyřicetiletá žena se rozplakala a rychle odešla.

„To byla ona.“, řekl mi bývalý uživatel drog,“ Ale rovnou vám říkám, že se s vámi o Robertových zážitcích nebude bavit.“

„A někdo jiný? Víte znám i jiné lidi, kteří měli podobné zážitky. Rád bych o tom všem napsal nějaké pojednání. Pracuji na univerzitě…“

„Možná profesor Vrána. Podporoval je. Občas učí na naší univerzitě ve městě.“, řekl jeden postarší muž a vysvětlil mi, kde bych se sním mohl setkat.

Dodal:“ Už je mu skoro osmdesát let…“

Profesor

Profesor Vrána sloužil mši v kostele na hlavním náměstí. Po mši jsem se vnutil do zákristie. Nevadilo mu to. Byl to veselý stařík.

„Richard a Robert přinesli světlo do našeho města,“ hned se rozvyprávěl, „Víte lidé už přestali věřit na zázraky a oni byli svědky něčeho, co působí mimo nás. Bylo poučné sledovat reakce věřících lidí. Z Richarda vyzařovalo velké charisma. Uměl předávat sílu a boží moc. Když však odešel, síla z lidí rychle vyprchala. Nenašel tady nikoho, kdo by jej následoval, tak se odstěhoval jinam.“

„Rád bych se jejich příběh dozvěděl podobněji,“ poprosil jsem profesora a vysvětlil mu, že bych rád jejich příběh spojil s dalšími svědectvími o pozitivní moci, která přeměňuje v klidu, pokoji a v dobru náš lidský svět. Naslouchal s velkým nadšením, že i jinde jsou lidé, kteří se setkali s Mořem myšlenek.

Když profesor dovyprávěl, co si pamatoval, posteskl si:“ Ani nevíte, jak rád bych byl povolán Bohem jako byli oni. Ale na druhu stranu radost ze života s Pánem jsem poznal také. Nějak jí mám ve vínku i bez zázraků. Mám velkou důvěru v Boží lásku, v jeho milosrdenství. A to mi stačí ke štěstí. Pokoj a dobro které se mi denně nabízí je opravdu velká odměna.“

„Dozvěděl jste se od nich, jak to dělali, že se uměli přemístit?“

Dlouze se na mne podíval a pak kývl hlavou: „V podstatě ani jeden z nich neuměl říct přesně jak se to stane. Snažil jsme se na to přijít společně všichni tři, ale nakonec jsme se shodli na tom, že to vždy byl zázrak. V Bibli se píše o tom, že svatý Pavel zná člověka, který byl vytržen až do třetího nebe. Nevěděl však zda v těle nebo mimo tělo. Píše: jen Bůh to ví… To co měly zázraky kolem Roberta a Richarda společné, byla kontemplace a vůle se setkávat.“

„Kontemplace? „ptal jsem se.

„Zkusím vám kontemplaci vysvětlit, ale musím ze široka. Všimněte si, že rozum nám neustále nabízí myšlenky. Nikdy s tím nepřestane. Pořád řeší co se stalo, co se děje nyní, nabízí řešení do budoucnosti. Zkuste i vy nyní přestat myslet.“

Pokrčil jsem rameny.

„Jen to zkuste.“, přikázal mi profesor.

Přiznal jsem po chvíli sobě i jemu, že to nejde. Mozek myslel na moji knihu, varoval mne, že profesor se jen vymlouvá, napadlo mi, že jsem přijel dlouhou cestu zbytečně, napadlo mi kolik už mne to stálo peněz a tak dál. Najednou mi napadlo, kde mám klíče od auta.

Profesor se vítězně usmál: „ Vidíte! Činnost mozku se nedá nijak zastavit, ale něčeho se přece jen dá docílit… Dá se ocitnout tak trochu mimo rozum. Můžete se naučit všechny návrhy mozku nechat volně plynout pryč. Dívat se na myšlenky jen jako na návrhy někoho druhého, od kterého je prostě neberete. Jako by pluly po řece a vy jste je nechal bez povšimnutí odplouvat. Přestat je brát vážně, brát je jen jako řeč z rádia a snažit se více hledět dovnitř do sebe. Chcete-li jinak: hledět do srdce. Srdce se umí radovat, umí být zarmoucené. Srdce není jen sval, je součástí naší osobnosti. Srdci se dá také naslouchat stejně jako rozumu.“

Odmlčel se.

Zkoušel jsem naslouchat srdci, ale jen malinko jsem si uvědomoval, že něco uvnitř mne opravdu asi existuje. „Duše?“, navrhl mi hned rozum.

Profesor zdvihl prst ruky:“ Vidím, jak se snažíte. Jenže právě ta snaha, je překážkou. Čím více se snažíte mozku poručit, aby nemyslel, tím více jej motivujete k ještě dalším a dalším varováním a návrhům.“

„Takže to nejde.“, konstatoval jsem.

„Jde to. Lidé celá staletí kontemplují. Ve všech náboženstvích, a i mimo ně. Kontemplovali a kontemplují i velcí myslitelé a vědci. Mnozí lidé ale zapomněli na tuhle přírodní metodu nahlížení na sebe a na svět, ačkoliv je nahlížení do srdce přirozenou součástí člověka.“

Povzdechl jsem si a bezmocně rozhodil rukama, na znamení, že to vzdávám.

Usmál se znovu: „Nyní jste na dobré cestě. Uvědomit si, že jste nemohoucí, nešikovný. Cestou je pokora. Podvolit se přírodě, nebo chcete-li Bohu. Nevím, zda v něj věříte… Bůh není daleko od žádného z nás. Je naší součástí, my jsme jeho součástí. Bůh není určitě to, co si o něm myslíte vy. Nikdo boha neviděl a nikdy jej lidé nepochopí. Ti co říkají, že Boha znají, lžou sobě i druhým. A přece je Bůh všude kolem nás a my jsme jeho součástí.“

„Takže tohle je metoda, kterou Robert a Richard používali?“

„Neexistuje jedna metoda. Každý člověk je jiný. Každý jsme originál. Každý tedy máme svoji cestu. Metodou je toto: rozhodnout se otevřít dveře… Nemyslím tím jenom chtít, jenom usilovat a jít za cílem, myslím tím opravdu se rozhodnout. Když se v životě rozhodnete otevřít nějaké dveře a rozhodnete se skrze ně vejít jinam, opouštíte jedno území a vstupujete do jiného. Zkuste si uvědomit jaké je to riziko. Opustit něco a vejít někam jinam, kde to třeba vůbec neznáte.“

Připojil jsem se: „Vejít do sklepa, kde nesvítí světlo, jít do lesa s pocitem, že tam někde číhá loupežník?“

Profesor se rozesmál: „Ano. Ano. Překonat strach a vejít do neznáma. Nedbat na úsměšky lidí, na ztrátu své důstojnosti a vejít. To je ono. Otevřít dveře a vejít.“

„Promiňte mi osobní otázku. Vy pane profesore kontemplujete často?“

„Hodně rozjímám, ale to není kontemplace. Dříve jsem si vyhrazoval konkrétní čas na kontemplaci. Strávil jsem v tichu dlouhé chvíle. Nakonec jsem se naučil kontemplovat tak říkajíc za chůze. Abych tak obrazně řekl chodíme s Bohem vedle sebe a někdy já v něm a někdy on ve mně. Jeho přítomnost je přirozenou součástí mého života. Možná proto nepotřebuji od něj dostávat zázraky. Vždyť jsme spolu… Ale stejně bych rád zažil to, co Robert s Richardem. “

Pak se rozpomenul a zvolal:“ Vy jste tvrdil, že takových znáte víc!! To mne velmi zajímá. Povídejte.“

„Znám jich asi pět. Někteří jsou mladí a jiní vašeho věku. Jejich vyprávění jsou odlišná. Jeden z nich si dlouho myslel, že se stýká s mimozemšťany a pak v šoku přišel na to, že potkává sám sebe.“

Profesor se rozesmál: „Případ pro psychiatrii?“

Také jsem se rozesmál: „Psychiatrii navštívil, ale on mu nevěřili, tak je zase opustil.“

„A další?“, zeptal se profesor

„Další je muž, který má rád přírodu. Když sedí někde v lese, najednou slyší přírodu mluvit. Přihopká k němu zajíc, postěžuje si a zase odhopká Pomalu se přiblíží srna a je nervózní a cosi mrmlá. Anebo mi vyprávěl, že ho něco nutí zastavit se u nějakého stromu a obejmout jej. A ten strom mu něco předává a něco si od něj bere.“

Profesor se zamyslel:“ Bůh je tak rozmanitý. Jsme často hloupější, než si o sobě myslíme. Je všude kolem nás. Nabízí se nám. Rozdává se. Nabízí svoji lásku. Jsme tak tupí, že neslyšíme, odmítáme. Stačí jen vzít za kliku a otevřít dveře. Nebát se.“

Pokračoval jsem: „Další je žena. Neví proč, ale umí u některých lidí ihned poznat, kdo jsou, co je trápí, co v skrytu nekalého provádí. Lidé se jí bojí a vyhýbají se jí. Dost jí to trápí, protože přichází o vztahy po kterých touží. Najdou se však i ti co jí chápou a využívají její schopnosti tomu, aby na sebe pohlédli jako do zrcadla.“

Profesor posmutněl: „To je krutá daň pro ženu, za tak krásný dar. Přijít o přátele. Vejít do dveří někdy znamená o mnoho ve světě přijít.“

„Další se setkává s něčím, nebo někým o kom si myslí, že jsou neviditelní andělé. Vy byste je možná jako kněz nazval anděly strážnými. Ona ví co se stane za chvíli. Co se děje za příští zatáčkou, když třeba jede autem. Oni jí to poví a také jí řeknou co má udělat. Posílají skrze ní jakousi energii, která v té či jiné podobě situaci uklidní nebo dokonce uzdraví. Věděla, že za zatáčkou se stala autohavárie. Když tam dojela, ještě se točila kola převráceného auta. Pomáhala zraněné ženě ven a ta křičela, že dítě je uvnitř. To dítě vypadalo, že už nežije. Nedýchalo a bylo celé modré. Anděl skrze ni poslal silnou energii a dítě ihned ožilo.“

Profesor vypadal velmi šťastný: „Ano taková je Přítomnost Boží. Boží láska je úžasná. Je to moře míru, klidu, pokoje, vesmír věčné a nezničitelné lásky. Bůh je Láska. Takového ho znám já. Nekonečná dobrota, která je rozdávána bez zásluh, bez výjimky. Kdo chce otevřít dveře může vejít.“

Pak se na mě zahleděl: „A co vy?“

„Asi mám strach dveře otevřít. Možná mi váš Bůh pomáhá postupně. Seznamuje mě s lidmi, kteří už dveře otevřeli. Já si zatím jen myslím, že každý člověk, i bez vidin a zázraků, je schopen přijít na to, jak pomáhat, jak přispět k dobru a pokoji.“

„Otevřete dveře a vejděte. Nebojte se. Nebojte se! Je to jediná cesta pro nás pro všechny“, profesor se usmál a rozloučil se.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..