Plzeň

Čtyři řeky omývají chaos kolem tebe a  kejklíři žehnají strašidlům kelímky s pěnou od piva, když se červenáš. Hlavně, aby ses nenudila.  Nikdy neplač, ať slza nesmývá tvůj pudr velkoměsta,  má malá, dětská slečno. Máš hlavu vzhůru a tvůj nosík čichá k nebesům. Jenže  stejně víc jak na hvězdy, myslíš na na plné hospůdky a voníš ke guláši.

Dneska je to jinak. Lidi se  zase spolu smějí a nikdo jim už nezavírá hubu květnovou mandarinkou. Když jsi byla malá (to ještě popeláři kutáleli plechové popelnice) znala jsi se jenom k pár hospodám. V deset večer jsi  musela na kutě. Jinak to nešlo.

Snad jenom když Viktorka hrála ve Štruncáku, to druhý den ráno chlapy nemlčeli, když se táhly jako modrý sliz do továren. o. Za co čutálisty platíme, nemusejí ani na šichtu a pak se flákaj po trávníku?… Hlavně, že se nedostala voda do pecí. Nesnáším výbuch žhavého železa, hned po ránu. V kovárnách se nedá dýchat, když dělníci šoupou nohama strusku po svačině.

Neboj se, neprozradím na tebe, že jsi celá léta tvrdila, že to byl strýček Váňa, co přijel v roce 1945 na návštěvu. Jmenoval se totiž Georg Smith. Ale co na tom. Pražáci ti revoluci stejně zakázali. Dneska je důležitější, jestli jsou tvé sochy In a jestli, tě vezmou do Evropy. Stejně je nenalákáš na nic jiného, než na pivo. Posedí, pojedí a hurá do Prahy. Jsou zamilovaný do baroka, paďouři. V Praze vypráví ,jak na cestě do středu Evropy potkali Plzueň, říkají o ní : milá holka, co porodila pár vopravdovejch českejch hvězd.

Kdo z nich by hádal, že jsi ze své kolébky patřila na dědu Václava II? Jsi moje první láska a to se nezapomíná.

p.s.

Vyplatilo se, že jsi poslouchala císaře. Mohla sis dovolit divadlo, pivovar, zatančit si s Emilem  Škodou za osvětlení od Františka Křižíka, besedovat v moderní secesi. Ja, Pilsner beer ist sehr gut.

Praha

Bývalas panenská, tajuplná Kafkovým stínem šinoucím se v křivolakých uličkách. Prostá, skromná a jen málokde blikala lampa tvým sladkým polibkům.
Jak děvka prodejná jsi se oblékla kolem svého pupku. Ověšená skleněnými cingrlátky bavíš cizince loutkami na provázku. A na Vltavu jsi nalákala prodejné labutě, aby hrály na lásku za fanfár houkajících lodí. A těch divadel, v nichž lze zapomenout na realitu. Na každém nároží alespoň jedno Theatrerum. Tvé hospody nabízejí pseudohistorii a přitom nejde o nic jného, než o peníze.
A přece tě miluji. i když tě cizinci okupují. I když se jim prodáváš. Když však ztichne noc, jsi znovu sama sebou. A sníš spolu s těmi, co milují staré časy o návratu mládí. Noc nedbá na barvy, noc nehraje na obchůdky. Noc tě vrací tam, odkud jsi vyšla.

Od pupku není daleko k nečistým místům. Když jdu spát žižkovskými ulicemi, kde je vysoko k nebi a kde je tak hluboko, že až v hrobech chrastí kosti,tam mezi odpadky, které se už nevešly do povinných míst, uléhá unavená krysa Pepina.

Nohama vzůru, skrz tunel oken vyškrábává hvězdám oči.

A přece tě miluji, i když se občas neumeješ , i když chrápeš rozvrzanými dvěřmi činžáků i přesto, že jsi tak jednoduchá ve svých činžovních slamech. Do práce, do hospody a spát. A přece tě miluji, protože tvůj polibek na rozloučenou bídnému dni je sladký jako sliby ráje.

Ve svých snech pak vidím město jež se dotýká hvězd.

Legum servi sumus ut liberi esse possimus.

Jsme služebníky zákonů, abychom mohli být svobodní.

Podivný zástup policistů se volným krokem vydal ze vsi Bolevec do lesa. Dvě nablýskané pušky s bodáky a šest lopat s krumpáči. Rozkaz je jasný. Zlikvidovat chatrče tuláků a zasypat díry ve kterých přespávají v hluboké lesní rokli zvané Petrovská.

Kousek za rybníkem Strženka zástup zastavil vysoký, vousatý, statný tulák, ve zdvižené ruce  silnou sukovici.

„Nebraň úřednímu výkonu Vejvodo.“, zahřměl velitel policie.

„Pane Nadstrážmistr, to  bych si nikdá nedovolil, bránit ouřednímu výkonu. Jenže já tu stojím na protest.“

„Žádnou demonstraci nemáš povolenou. To bys holenku musel o ní žádat a řádně jí zdůvodnit.“

„Důvod mám.“

„Aha. A jaký? Že ti jdeme zbourat kutloch? Holenku, ty tu přespáváš neoprávněně. Na městském pozemku.“

„Já uznávám, že máte za sebou právo a státní moc, pane nadstrážmistr. Ale můj důvod je lidský a politický.“

„Ten lidský chápu, Vejvodo. Známe se a já, po lidské stránce -jako křesťan, s tebou soucítím. Ptal jsem se v řádu Františkánů a oni jsou ochotni, tě na pár dní ubytovat.“

„Pane nadstrážmistr, oni dobře vědí, že u Františkánů budu do noci pracovat za pryčnu bez deky a trocha polévky. A za tři dny mne vyženou. Na krku je podzim a pak zima.“

„Neztěžujou si. Já jich znám.  Stejně skončí v base a budou tam na státní outraty polehávat.“

„No vidějí a to je ten důvod politický. Jak k tomu poplatníci přijdou, když mi budou platit kvartýr ve vaší base? Nechají mi tu alespoň jednu díru a já jim slibuju, že o mne vůbec neuslyší.“"

„Nechají Vejvoda těch hloupejch řečí. Raději uhnou .“

„Pane nadstrážmistr, já jich opravdu uznávám a chci , jak sami vědí s nima vycházet, co nejlépe, ale ještě je tu důvod křesťanský.“

„S tímhle na mě Vejvoda nechodí. Kdyby byly řádnej křesťan, tak nepijou jak duha a nekradou. Nepolehávají v lese a najdou si pořádnou práci.“

„A co Abrahám, pane?“

„Co na mě chodějí s Abrahámem?“,

„Abraham nebo Kristus. Neměli kde hlavu složit. A bránila jim tehdejší moc, aby spali třeba v Getsemaně? Vědí, pane nadstrážmistr, že stát je tu pro to, aby sloužil lidem a ne jim bral střechu nad hlavou! Stát má sloužit a ne panovat! Tak je to i s křesťanstvím, jak jste ráčil se k němu přihlásit: kdo je největší , má druhým sloužit.“

„Vejvoda, voni by mohli, kázat místo pana faráře. Jenže jim to není nic platný. Už je to tak na světě zařízený, že stát má svoje zájmy. Lidi z Ledců se bojí kolem tvojí chatrče chodit do Plzně. A říkají, že je vás tu někdy na dvanáct loupežníků a hulákáte na lesy.“

„A že se Ledecký vracejí z Plzně a nestačí jim cesta, jak jsou ožralí, to nevadí? Jak to, že hájíte jejich zájmy a moje ne?! Oni i já jsme občané jednoho státu.“

„Vejvoda – uznají rozumem, že občané z Ledců žijí řádným životem. Mají adresu, mají papíry v pořádku. A co ty? Jsi tulák a že se jmenuješ Vejvoda není moc jistý, protože tvoje dokumenty jsou skoro nečitelný.“

Jak k tomu já přijdu, že nesmím spát v lese, že musím mít chajdu na který je upevněný číslo od města? Musím mít glejt, kde mám svoje rodný číslo a musím mít zaspaný pobyt a musím mít pracovní knížku. Kde je to, prosím, ve svatý knize Bibli napsaný? Uznají, že ti z Ledců přišli nahý na svět jako já. Měli víc štěstí a narodili se do baráků Já holt neznám ani svojí mámu a tak jsem trestanej za chyby jinejch.“

„Vejvoda, naposledy tě vyzývám, abys ustoupil, jinak budu střílet pro výstrahu.“

Pušky se svezly z ramena a lopaty s krumpáčem se zavlnily k boji. Z lesa se ozvalo zahvízdnutí. Vejvoda mávnul bezmocně rukama a nerad ustoupil z cesty. Policie za pár minut bourala chatrč a zasypávala Petrovské jeskyně kameny a pískem.

Měli pocit taktického vítězství, protože tuláci někam zmizeli bez boje.

Co se nikdy nedozvěděli, že Vejvoda je na cestě zdržoval, jenom kvůli tomu, aby stačily z jeskyní odnést svoje úlovky a poklady.

Venuši dát hlavu do dlaní

Jaroslav Seifert (Výpisek několika veršů z různých básní)

..milostné Venuši , dát hlavu do dlaní. Ach běda, to je pravé jeho poslání.

…z mámivého třpytu zrcadel nenašel jsem cestu ještě dodnes.

…po nábřeží chödí tisíc dívek a všecky jsou stejné.

…ticho kolem těch věcí  chodí , bylo tou nejsmutnější básní na zemi, která kdy byla pro mne zpívána.

…ve kterém slovníku a na které stránce, našel bych slova lásky hodná muže: Měsíc, havran a růže.

… umírají staré jabloně, před žasnoucími zraky mudrců.

…za sedmi vrchy, sedmi řekami, jde starost o holi a prstem kývá.

…tak opuštění samotáři, na své lodi plují večerem, rybáři, kteří nerybaří a se složeným čeřenem.

… Ty tomu věříš? Nevím, snad! A stouhle nadějí jdi spat.

…prcháveje někdy od lidí, vidím to, co jiní nevidí.

…každá přichází konec konců zmuchlaná trochu od milenců, od polibků opuchlý má ret, co mi bude o tom vyprávět.

…ve století páry, elektřiny, máme radši bary nežli křtiny…víra , motocykl, naděje.

…jdou milenci, jsou šťastní nadějí. Smrt ovšem také líbá vášnivě.

komentář:

Jenom mistr umí každé slovo vyhladit k dokonalosti. A já vím co  dá to práce. Nikdy jsem neměl dost trpělivosti vykreslit všechny své naděje, touhy , přání, pocity. Pan Seifert se k tomu obětoval pro nás pro všechny.

Stromy v hlavě

Strom je živá socha

Podzimní topoly

Topoly jak švarní muži ve fraku

Na tanec v řadě připravení

S rukama zdviženýma na pozdrav

Mrakům, veselým dámám v krinolínách

zatancují menuet až přijde čas větru

Konfety listí rozháží po rybníku

Třešeň na jaře

Tatínku proč zpívají ptáci?

Jaru pro radost

Tatínku proč zpívá máma na poli?

Ženy i pole sejí pro život

Tatínku proč dědeček hraje v sadě?

Svatební píseň hraje včelám

nežli opustí květy živý strom

Lípa na návsi

Lípa košatá na návsi, balon plný vůně

K životu patří včely, med a čaj.

Stařenka sem chodí denně umírat

Ruce v klín a hlavu skloněnou

Lípa sesbírala všechny její vzpomínky

Asi proto tak omamně voní.

ROZHODNUTÍ

V knize Zachariáš jsou dva „klíčové verše: „Jdi do hor, přines dřevo a postav Chrám! (1:8). Druhý je: „A Bůh pohnul duchem Zerubábela.“(1:14).

Zerubábel

Mocný muž – hlavu do dlaní zkřivenou

vzdychnul.

Ve městě svatém – na kamenech budoucího chrámu – roste lišejník.

Ve městě svatém- Jeruzalémě – hvězdy svítí, ale jenom netopýrům v rozvalinách

Kladívkům kameníků uhnívají násady.

Proroci mlčí.

Zerubábel

Mocný muž – v dlaních slané moře

vzlykal

Měsíc spiklenecky schoval tvář.

To je ta chvíle !Horký dech vzpoury.

Hlavy se zvedly a za nimi těla.

Dech horký a oči ztvrdlé rozhodnutím.

Zerubábel

mocný muž – s rukama k nebi

Povstal

Pravda je vítr do plachet. Cíl počátek úspěchu.

Rozhodnutí startem závodu. Proroci dodali motivy.

Ve městě svatém hvězdy svítí praporům

Zpěv kameníků straší odpůrce

Zerubábel

Mocný muž – hlavu vztyčenou

Odevzdal srdce

Vzhůru. Stávej lide. Přestaň si stloukat rakev národe.

Hřebíky ocelové na krovy chrámu

Dej novou násadu kameníkům.

Stavíme pro věčnost.

Život Zerubábela byl vyschlý potok.

Život národa byly zásobarny sněhu.

Sluncem se stal Bůh

A potoky se naplnily vodou

Básníkem pro život

Tolik Básníků a tolik písní a přece se jimi svět nikdy nezaplní

Nežil jsem zbytečně

Řekl jsem : chci být básníkem.

Učitel se zamyslel:

„Básník musí umět pojmenovat, co ještě nemá název. Musí umět poručit tichu, ať nekřičí. Musí své srdce ochotně nabídnout jako závaží hloubkoměru. Musí snášet žár slunce, aby zrál jak víno.“

„Naučím se to!“

„Dobře, máš co jsi chtěl.“

Moje jediná báseň :

Pojmenoval jsem svoji rodinu. Poručil jsem své zahradě, aby byla oázou klidu. A uzrál jsem jak víno v šedivého dědulu, kterého mají rádi vnoučata.

Na hrob jsem si nechal napsat nápis:

Básníkem slov nemůže být každý,ale všichni lidé mohou být básníky života.

Fanatismus

Extrémy v loužích slz.

Zjednodušili  život až k nežití

ničili zlozvyky až ke smutku

přestali sebevnímat až do své smrti

Nejedli až do přejedění

nepili až do bezvědomí

čekali s důsledností

až se jejich malý svět očistí.

Každý puntík vybarvili.

Každou nedůležitou věc

nafouknuli k prasknutí.

Fanatismus skrývá za horou

maličkostí

jeden velký nedostatek :

Prázdné místo

po ukradeném srdci.