Není nic hlubšího nežli mystika. Není nic dobrodružnějšího nežli Science fiction. Není větší lásky nežli Boží.
|
V knize Zachariáš jsou dva „klíčové verše: „Jdi do hor, přines dřevo a postav Chrám! (1:8). Druhý je: „A Bůh pohnul duchem Zerubábela.“(1:14).
Zerubábel
Mocný muž – hlavu do dlaní zkřivenou
vzdychnul.
Ve městě svatém – na kamenech budoucího chrámu – roste lišejník.
Ve městě svatém- Jeruzalémě – hvězdy svítí, ale jenom netopýrům v rozvalinách
Kladívkům kameníků uhnívají násady.
Proroci mlčí.
Zerubábel
Mocný muž – v dlaních slané moře
vzlykal
Měsíc spiklenecky schoval tvář.
To je ta chvíle !Horký dech vzpoury.
Hlavy se zvedly a za nimi těla.
Dech horký a oči ztvrdlé rozhodnutím.
Zerubábel
mocný muž – s rukama k nebi
Povstal
Pravda je vítr do plachet. Cíl počátek úspěchu.
Rozhodnutí startem závodu. Proroci dodali motivy.
Ve městě svatém hvězdy svítí praporům
Zpěv kameníků straší odpůrce
Zerubábel
Mocný muž – hlavu vztyčenou
Odevzdal srdce
Vzhůru. Stávej lide. Přestaň si stloukat rakev národe.
Hřebíky ocelové na krovy chrámu
Dej novou násadu kameníkům.
Stavíme pro věčnost.
Život Zerubábela byl vyschlý potok.
Život národa byly zásobarny sněhu.
Sluncem se stal Bůh
A potoky se naplnily vodou
Tolik Básníků a tolik písní a přece se jimi svět nikdy nezaplní
Nežil jsem zbytečně
Řekl jsem : chci být básníkem.
Učitel se zamyslel:
„Básník musí umět pojmenovat, co ještě nemá název. Musí umět poručit tichu, ať nekřičí. Musí své srdce ochotně nabídnout jako závaží hloubkoměru. Musí snášet žár slunce, aby zrál jak víno.“
„Naučím se to!“
„Dobře, máš co jsi chtěl.“
Moje jediná báseň :
Pojmenoval jsem svoji rodinu. Poručil jsem své zahradě, aby byla oázou klidu. A uzrál jsem jak víno v šedivého dědulu, kterého mají rádi vnoučata.
Na hrob jsem si nechal napsat nápis:
Básníkem slov nemůže být každý,ale všichni lidé mohou být básníky života.
Extrémy v loužích slz.
Zjednodušili život až k nežití
ničili zlozvyky až ke smutku
přestali sebevnímat až do své smrti
Nejedli až do přejedění
nepili až do bezvědomí
čekali s důsledností
až se jejich malý svět očistí.
Každý puntík vybarvili.
Každou nedůležitou věc
nafouknuli k prasknutí.
Fanatismus skrývá za horou
maličkostí
jeden velký nedostatek :
Prázdné místo
po ukradeném srdci.
ráj srdce
Ztracený ráj
Pár dětských snů a přání.
Držet se mámy za ruku
Proplést mlčky dlaně
V květnové políbení.
Ztracený ráj.
Pro kletbu předků
skrze temnou noc trestu
Pára nad údolím řeky.
ukrývá tajemství.
Ztracený ráj
Svitla naděje.
Třesoucí rukou
rozhrnout světlo.
V poslední chvíli
srdce mé puklo
Ztratil se ráj
Pozlátko babího léta
Číše s mrtvou vodou.
Pověz mi Bože
Kde živá voda vytéká?
Jen špitnul jsi
Tvé srdce je ztracený ráj.
V jednu vteřinu se modlí zhruba 3 miliardy lidí.
Přál bych Bohu alespoň vteřinu ticha
- Může někdy mlčet Bůh,
- když k němu stále mluvíme?
- Není přece vteřiny bez modlitby
- protože lidí je víc jak vteřin
Jen jednou musel mlčet,
až to bolelo, až sténal Duch
Rukama svíral ústa k nevýkřiku
slyšel nejsmutnější slova, co kdy zazněla :
Eli, Eli, lama zabachtani?
A ticho bylo jako ostří meče
- A srdce nevešlo se do myšlenek.
- U kříže vždy mlčím.
- Co mám říci?Že jsem vinen?
- Ne. Jsem láskou ohromen.
Andělé se saxíkem
Něco. Něco a já nevím co.
Cosi – duši mou kosí.
Něco. Něco a já nevím co.
Pomozte mi prosím.
Prosím.Modlím se a nevím
Bůh asi doma není.
Prosím. Modlím se a nevím
Zda mou duši změní
(rozvláčně až ke clasic old jazz)
Já zpívám blues o ničem
Zpívám jej pro nikoho
Já zpívám blues o ničem
Zpívám blues
o prázdný láhvi, o lžíci bez talíře,
o rukách mý mámy,o holce bez halíře,
a pánovi co v kostele se nudí
Někde. Kdesi. To já netuším.
Mají záznam o mý neduši
Kdosi. Kdosi s chladnou tváří
píše na ní černou retuší
A přece jsou prý kolem andělé
a pracují i když je neděle
A přece jsou prý u mne andělé
a chtěj být moji přátelé
(radostný hlas a clasic old jazz)
andělé u nás na schodech,
banjo, saxíci a jazz
andělé u nás na schodech
zpívají blues
o víře, o smíchu, o kráse,
o pravdě,o lásce co nikdy nevzdá se.
o Kristu,o pláči z radosti
Ruce. Ruce mám vzhůru.
Dlaně – k Božímu trůnu
Chválím. Ze srdce chválím
blues od ničeho k něčemu
andělé u nás na schodech,
banjo, saxíci a jazz
andělé u nás na schodech
zpívají blues
o víře, o smíchu, o kráse,
o pravdě,o lásce co nikdy nevzdá se.
o Kristu,o pláči z radosti.
Koupu se v nočním snu.
Stromy se objímají
měsíc však zemi neobejme
Proč?
Pro malost člověka
Hvězdy se pitvoří
jak fakíři strnulí
vílám k pobavení
Maličkostí je vždy hora
jak borůvek
v hrnku s puntíkama
Ve snu
víly na kořeny nelehají
ale když milují
objímají i stromy
Špehuji je v nočním lese
dýchám jejich šeptání
Dělají, že o mě neví
ale ta, co mne políbila
když na ni padl los
na sto let má dovybráno.
Škoda. byla skvělá.
Ptáci na ní řvou
když hvězdy zhasíná
ale srdce jí září červánkem.
Asi jsem jí nebyl nemilý.
Slétám domů rozechvěn
v podobě havrana
denní vítám kuropění.
Den jako výbuch
zničil všechny sny.
Je neobyčejné že mohu být s Vámi na světě
Díky!
____________________________________________________
Jsme jen obyčejní lidé, co Beránka jedí
v kostelech se modlí za větší pohodlí.
Já chtěl bych najít víc, vidět z výšky nebe
Co naplat! Vidím jenom sebe.
Sebejistí sebe povyšují sebejistou vůlí
všem tvrdí hlasitě, že jim je dáno zhůry.
Slunce skvěle svítí a déšť padá z nebe
na chytré i hloupé , na mne i na tebe.
Jsme jen obyčejní lidé, co milují lásku
co milují sebe a občas milují i tebe.
Obyčejné pohlazení je víc jak blesk z nebe
Obyčejné díky je víc jak ovace
Obyčejný povzdech je víc jak modlitba
Obyčejný soucit je víc jak zlatý grál
Je neobyčejné činit pokání v čase veselí
Je neobyčejné dávat když nic nemáme
Je neobyčejné mít naději, když máme vše
Je neobyčejné milovat, když nejsme milováni.
Obyčejní lidé v obyčejném městě
jezdí obyčejnou tramvají tam i zpět
Obyčejní lidé s obyčejnými sny
nic nového pod sluncem, jen obyčejné
obličeje s obyčejnými úsměvy a smutky.
Neobyčejné je to, že já můžu být s nimi.
Díky!
Ani letos jsem to nestihnul.
Ani za padesátý pátý rok.
Ani nikdy předtím.
Ani letos.
Vysledovat otevření kvítků
Nikdy jsem to nestihnul
Ani letos
Chytit čas do klece
Ani letos
Asi umřu ve spěchu
Doufám – až to přijde
že se najde dobrák
který mne upozorní:
Zastav se – už jsi mrtvý!
Nikdy jsem to nestihnu
Zalehnout k pomněnce
Ani letos
Jak se otevírá
Ani letos
A to už jsem dost starý na to
Abych využil alespoň jednou šanci
No a co má být?!
Třeba to budou dávat v televizi.
Je nás víc, co bojíme se letů. Je nás víc, co kašlem na ruletu. Než prohrát, raději nehrajeme.
Jsi krásná, když létáš v povětří a směješ se všem chodcům. Máváš po výšeně na tramvaje, co musí jet(i když nechtějí). Jak rád bych byl s tebou, ale bojím se opustit pevnou zem. Jsem spoután sám sebou. Držím se ponížení a otáčím se za tebou. Jak krásně létáš v povětří. Rád bych byl s tebou, jenže se bojím. Je nás víc, co bojíme se letů. Je nás víc, co kašlem na ruletu. Než prohrát, raději nehrajeme.
Každýho dne je škoda. Každýho dne bez lásky. Ty jsi jiná. Jsi krásná, když létáš v povětří. Štěstím pomazaná.
Možná by pomohl balón a kámoš s horkým vzduchem. Možná by byl pro. Ale možná taky ne. Je nás víc, co se bojíme letů. Jak rád bych byl s tebou, ale bojím se opustit pevnou zem. A nebo pilot s malým letadlem? Nemůžu do našeho vztahu tahat další chlapy. S chlapama se dá jít na pivo, ale nemůžeme všichni za tebou. Jsi krásná, když létáš v povětří. Z lásky mávám křídly jako zběsilý.
Z lásky křídla stvořený. Z lásky. Z perutí touhy. Jsi krásná, když létáš v povětří. Takhle jsi to nějak viděla, zasněná a plná touhy. Letět ve dvou a rozpustit se sluncem. Takhle nějak se ti to zdálo. Splynout v jeden stín. V duhu do půlkruhu. Vítr nás spolu svine v jedinou kapku duše. A pak si dáme ruku pod polštář, abychom si odpočinuly. Miluji bouře tvýho těla. Jsi krásná když létáš v povětří mých snů.
Je nás víc, co bojíme se letů. Je nás víc, co kašlem na ruletu. Než prohrát, raději nehrajeme.
|
|
