ráj srdce
Ztracený ráj
Pár dětských snů a přání.
Držet se mámy za ruku
Proplést mlčky dlaně
V květnové políbení.
Ztracený ráj.
Pro kletbu předků
skrze temnou noc trestu
Pára nad údolím řeky.
ukrývá tajemství.
Ztracený ráj
Svitla naděje.
Třesoucí rukou
rozhrnout světlo.
V poslední chvíli
srdce mé puklo
Ztratil se ráj
Pozlátko babího léta
Číše s mrtvou vodou.
Pověz mi Bože
Kde živá voda vytéká?
Jen špitnul jsi
Tvé srdce je ztracený ráj.
V jednu vteřinu se modlí zhruba 3 miliardy lidí.
Přál bych Bohu alespoň vteřinu ticha
Jen jednou musel mlčet,
až to bolelo, až sténal Duch
Rukama svíral ústa k nevýkřiku
slyšel nejsmutnější slova, co kdy zazněla :
Eli, Eli, lama zabachtani?
A ticho bylo jako ostří meče
Andělé se saxíkem
Něco. Něco a já nevím co.
Cosi – duši mou kosí.
Něco. Něco a já nevím co.
Pomozte mi prosím.
Prosím.Modlím se a nevím
Bůh asi doma není.
Prosím. Modlím se a nevím
Zda mou duši změní
(rozvláčně až ke clasic old jazz)
Já zpívám blues o ničem
Zpívám jej pro nikoho
Já zpívám blues o ničem
Zpívám blues
o prázdný láhvi, o lžíci bez talíře,
o rukách mý mámy,o holce bez halíře,
a pánovi co v kostele se nudí
Někde. Kdesi. To já netuším.
Mají záznam o mý neduši
Kdosi. Kdosi s chladnou tváří
píše na ní černou retuší
A přece jsou prý kolem andělé
a pracují i když je neděle
A přece jsou prý u mne andělé
a chtěj být moji přátelé
(radostný hlas a clasic old jazz)
andělé u nás na schodech,
banjo, saxíci a jazz
andělé u nás na schodech
zpívají blues
o víře, o smíchu, o kráse,
o pravdě,o lásce co nikdy nevzdá se.
o Kristu,o pláči z radosti
Ruce. Ruce mám vzhůru.
Dlaně – k Božímu trůnu
Chválím. Ze srdce chválím
blues od ničeho k něčemu
andělé u nás na schodech,
banjo, saxíci a jazz
andělé u nás na schodech
zpívají blues
o víře, o smíchu, o kráse,
o pravdě,o lásce co nikdy nevzdá se.
o Kristu,o pláči z radosti.
Koupu se v nočním snu.
Stromy se objímají
měsíc však zemi neobejme
Proč?
Pro malost člověka
Hvězdy se pitvoří
jak fakíři strnulí
vílám k pobavení
Maličkostí je vždy hora
jak borůvek
v hrnku s puntíkama
Ve snu
víly na kořeny nelehají
ale když milují
objímají i stromy
Špehuji je v nočním lese
dýchám jejich šeptání
Dělají, že o mě neví
ale ta, co mne políbila
když na ni padl los
na sto let má dovybráno.
Škoda. byla skvělá.
Ptáci na ní řvou
když hvězdy zhasíná
ale srdce jí září červánkem.
Asi jsem jí nebyl nemilý.
Slétám domů rozechvěn
v podobě havrana
denní vítám kuropění.
Den jako výbuch
zničil všechny sny.
Je neobyčejné že mohu být s Vámi na světě
Díky!
____________________________________________________
Jsme jen obyčejní lidé, co Beránka jedí
v kostelech se modlí za větší pohodlí.
Já chtěl bych najít víc, vidět z výšky nebe
Co naplat! Vidím jenom sebe.
Sebejistí sebe povyšují sebejistou vůlí
všem tvrdí hlasitě, že jim je dáno zhůry.
Slunce skvěle svítí a déšť padá z nebe
na chytré i hloupé , na mne i na tebe.
Jsme jen obyčejní lidé, co milují lásku
co milují sebe a občas milují i tebe.
Je neobyčejné činit pokání v čase veselí
Je neobyčejné dávat když nic nemáme
Je neobyčejné mít naději, když máme vše
Je neobyčejné milovat, když nejsme milováni.
Neobyčejné je to, že já můžu být s nimi.
Díky!
Ani letos jsem to nestihnul.
Ani za padesátý pátý rok.
Ani nikdy předtím.
Ani letos.
Vysledovat otevření kvítků
Nikdy jsem to nestihnul
Ani letos
Chytit čas do klece
Ani letos
Asi umřu ve spěchu
Doufám – až to přijde
že se najde dobrák
který mne upozorní:
Zastav se – už jsi mrtvý!
Nikdy jsem to nestihnu
Zalehnout k pomněnce
Ani letos
Jak se otevírá
Ani letos
A to už jsem dost starý na to
Abych využil alespoň jednou šanci
No a co má být?!
Třeba to budou dávat v televizi.
Je nás víc, co bojíme se letů. Je nás víc, co kašlem na ruletu. Než prohrát, raději nehrajeme.
Jsi krásná, když létáš v povětří a směješ se všem chodcům. Máváš po
výšeně na tramvaje, co musí jet(i když nechtějí). Jak rád bych byl s tebou, ale bojím se opustit pevnou zem. Jsem spoután sám sebou. Držím se ponížení a otáčím se za tebou. Jak krásně létáš v povětří. Rád bych byl s tebou, jenže se bojím. Je nás víc, co bojíme se letů. Je nás víc, co kašlem na ruletu. Než prohrát, raději nehrajeme.
Každýho dne je škoda. Každýho dne bez lásky. Ty jsi jiná. Jsi krásná, když létáš v povětří. Štěstím pomazaná.
Možná by pomohl balón a kámoš s horkým vzduchem. Možná by byl pro. Ale možná taky ne. Je nás víc, co se bojíme letů. Jak rád bych byl s tebou, ale bojím se opustit pevnou zem. A nebo pilot s malým letadlem? Nemůžu do našeho vztahu tahat další chlapy. S chlapama se dá jít na pivo, ale nemůžeme všichni za tebou. Jsi krásná, když létáš v povětří. Z lásky mávám křídly jako zběsilý.
Z lásky křídla stvořený. Z lásky. Z perutí touhy. Jsi krásná, když létáš v povětří. Takhle jsi to nějak viděla, zasněná a plná touhy. Letět ve dvou a rozpustit se sluncem. Takhle nějak se ti to zdálo. Splynout v jeden stín. V duhu do půlkruhu. Vítr nás spolu svine v jedinou kapku duše. A pak si dáme ruku pod polštář, abychom si odpočinuly. Miluji bouře tvýho těla. Jsi krásná když létáš v povětří mých snů.
Je nás víc, co bojíme se letů. Je nás víc, co kašlem na ruletu. Než prohrát, raději nehrajeme.
Človíček je ten, kdo si je vědom své malosti
Malý člověk bývá velký svojí duší.
Človíček.
Může mít kapka vody v moři svoji identitu?
Může žít zrnko písku v poušti samostatně?
Může být človíček uprostřed Evropy opravdu evropanem?
Může mít drobný peníz v peněžence opravdu hodnotu mé práce?
Je den mých narozenin opravdu středovesmírem narozených?
Je to jenom klišé, tvrdit, že jsem sám uprostřed lidí?
Je to jenom přetvářka, když miluji, ale v koutku srdce myslím na sebe?
Je to vynucená radost, když jdu se Švejkem na pivo?
Není to přece jenom drzost, že mne děti pouští sednout v tramvaji?
Není to přece jenom pravda, že jsme otroci, co spoutávají sami sebe?
Není to přece jen tak, že náboženství vymysleli ateisté, protože neznali odpovědi?
Není to přece jenom tak, že po smrti mi bude mnohem lépe, protože budu žít v jistotě?
Doplazil jsem se jako turista na jeden z mnoha kopců v Izraeli.
Seděl tam nějaký chlápek a povídá:
Blahoslavení chudí duchem, protože jim patří nebeské království.
Tak jsem si sedl, vyndal bagetu se sýrem a začal poslouchat.
I malý turista může mít velké štěstí.
Uhnul jsem z cesty na pěšinku. Lákal mne let a křik ptáka za kopcem.Na konci cesty jsem našel malý vesnický hřbitůvek. Kdyby však o pár vteřin dříve zazpíval skřivánek zahnul bych ach zahnul, na opačnou stranu. Náš život podléhá náhodné volbě. Rozhoduje se samo. Ale i z hospůdky se jde nakonec kolem hřbitova. (pro celou sbírku klikni na nadpis)
(U MÁMY NA ZÁPRAŽÍ)
Na jaře pod hvězdami
*
Za oknem do zahrady, zpívali ptáci. Zakřičel jsi a oni naráz vzlétli. Nemyslím na znamení, nevolám sudičky. Prostě vzlétli poděkovat za dalšího člověka.
Už jsi nepatřil jenom tátovi s mámou a sobě, babička tě svázala křtme s ostatními předky.
Abys ses měl kam vracet. Z cest smutku či radosti.
Hvězdy si zapisují do deníčků. I ty máš svůj list. Ráda bych jej četla celý. A nejen tvůj. Přečíst celý svět, bych jednou chtěla. Pak víc bych měla ráda lidi a víc i sebe.
Někdy rozpomenu smrt. Nevzdoruji krájení úseček. Nepátrám po přímce do neznáma. Žiji včera a dnes. Zítra jen jestli se probudím.
Ono si to vzdychá samo. Samo odečítá dny. Samo si jde a my s ním. Je příjemné neovládat vesmír. Když nic nemusíme, pak jsme svobodní, protože můžeme.
Málo jsi byl s mámou doma. Odlétal jsi do neznáma.Lásky i sny jsi utajil. K polámaným stvolům jsi se nepřiznal.Ale vrátil jsi se. Já to věděla: všechny konce končí na začátku.
*
A později?
Když jsem vykvétal v mladíka
vnímal jsem jediné
*
Sedáváme spolu na zápraží. Máma a syn. Ono si to vzdychá samo. Samo odečítá dny. Samo si jde a my s ním. A přece vím, že budeme s hvězdami zpívat děkování.
Léto u moře
Pod námi širý svět. Na křídlech ještě chmýří.A malin bezpočet. Sladkých od slunce a včel. Tvé nahé tělo – hebká mořská pláž. Těším se na příboj.Na opilé námořníky, co vesele opouštějí moji loď.
Jsem kapitán a tvůj hrdina
Léto bez knoflíčků a bez zipů. Vznáší se na vlastních křídlech A smíchu, že přetéká. A veselí voní po vínu. Až za dlouhý čas budeme hledat stín. Vzpomeneme na starý hrad s tátou a mámou na nádvoří..
*
Blíží se zima na mámině prahu
Táta už si spí
Krabice fotek s chmýřím vzpomínek
Jak stará truhla
v máminých vlhkých očích
Ono samo pobrečí a samo přebolí
*
Houpe se, houpe, kocábka mladosti. Na vlnách náhody, k šťastnému pobřeží. Blýská se mámivě. V hlavě milión přání. Ale času dost. Času dost. Času je dost.
*
Ono si samo zesmutní a vyzlatí list.
Tak jako každé mámino léto
stírá prach z lavičky na zápraží.
Vlas šedne a ruce se pospojí.
k modlícímu mlýnku :
tak pěkné,tak pěkné, tak pěkné léto.
I smutek chutná jak staré víno
*
Já mámo sladce žil. Voňavé vzpomínání. Tak díky. Víc říct neumím.
Podzim v zahradní restauraci
Chlapský svět dívá se na sebe i na smrt. Jsme rozhodnuti zemřít. Jsme rozhodnuti žít.
*
Hledám sebe
v moři lidí
Však je nás mnoho
nepatrných
*
Skrz sklenku koňaku až k zamčeným dveřím.Jednou je hospodský odemkne, zarezlá vrátka s pěšinou na útesy.
*
Po zavírací době
nic už nebolí.
Zameteny jsou
do zítra
*
Srazit paty a hlavu zvrátit vzad. Slzy polykat .A prapor nést.A pak se objímat
s tátou na zápraží.
*
Stačí jen dnes
Ani včera
Ani zítra
Se políbit
*
Každý sám za sebe. A přece bok po boku stavíme se do zástupů stejnosti. Nejjednodušší bývá nejtěžší.
*
Muži pláčí do peřin
Zítra zas s úsměvem
Se sklenkou koňaku
smějí se smrti
*
Parta chlapů ze zahradní hospody vesele i falešně zpívají si na cestu k ženám hluboko v údolí.
Něžným se klíží oči, ale čekají až klíče zacvakají v zámku pro souznění.
Modlitba při západu slunce
Stařenka sedí na zápraží a potichu zpívá .
Bylo by krásné vrátit se k rozkvetlé jabloni.
Hloupé je rozkrojit jablíčko poslední.
Kleká za odpuštění .
Slyší kroky Prosím ještě ne!…
Protentokrát šlo jenom kolem
Ono si samo chodí Ono si samo bere
Šlo jenom kolem k dlouhému zástupu žen, dívek a květin,
jež u pramenů blaha s pohárky na kolonádě upíjí věčnosti.
Až přijde příště kroky se zastaví
Prosím ještě ne. Čekám totiž na syna
Stříbří se sněhu
na lesklé vyhlídce
zazmizí prachu
vzpomínek
Stromy sázeli ohnutí k zemi
Děti nedohlédnou do korun
Zanechali stopy, které se roztají
v srdci těch co čekají u branky s nápisem
Jací jsme my, tací i vy budete
Láká nastevřená
klíč schválně ztracený
Zlatí se berla osmdesáterem svící
na břehu trosečníků
Skromní jsou a mile mne vítají
a pozdravuj ať se nikdo nebojí
Po nás stopy, které roztají
v srdci těch co čekají
u branky rezaté
A vše je jinak ale to nevadí
upíjíme z pohárků každý na své dno
sbírka slovních známek
ONO SI SAMO VZDYCHÁ
(Sedávám na lavičce)
SBÍRKA ZNÁMEK
*Nemá smysl budit staré příběhy, když jsou tu nové.
Ono si to vzdychá samo. Samo odečítá dny. Samo si jde a my s ním.
zatímco duše zraje do krásy , tělo ohýbá se k zemi
snad hledá odznáček z klopy poztrácený. Našel jen svůj stín.
*Každého pozdravuj. Možná je to naposledy.
Ono si samo potkává a samo se míjí. Rozdává lidi, jak si zachce.
Na šachovnici figurek ubývá a nakonec potkáváš se s králem
Bylo by škoda se neuklonit i když je to jen sousedův malý syn.
*Raduj se ze hry, ne z vítězství.
Ono samo karty rozdává a přiděluje jokera. Samo si prohrává
Kdy se mu zachce vítězí a samo skončí hru
Jenže mu chybí chvění z nejistoty a úlek z neznáma
*Nejcennější bývá obyčejná láska
Nabízelo sbírku známek. Levně a z celého světa.
Mě nejdražší byl čísi president s razítkem pošty na čele.
A pod ním slova miluji tě lásko.
*Neboj se zjistit, že jsi nic. Vůbec to nebolí.
Ženou se vlny mořem a pak musí zase zpátky
Strážné skály věčně olizují, ale ony nejsou úplatné
dlouho trvalo nežli jsem se s tím smířil
*Nechoď přes kládu. Počkej až postaví most
Stokrát jsem život proklínal,když voda mi kládu vzala.
Stokrát jsem zvítězil. Naposledy jsem počkal
na přátele a postavili jsme most spolu. Voda měla vztek.