Přemístitelní

Do soutěže : O Stříbřitělesklý halmochron – XVI. Ročník

Je to nesmysl?To si myslíte vy! Já vím , že jsou i jiné světy!

Od začátku : Píše se rok 2000. Na tenhle rok někteří lidé čekali jako na zázrak. Jenže, kromě bohatých oslav se nestalo nikomu nic zvláštního. Ale mě ano.

Bydlím na konci města. V paneláku. Za naším domem už jsou lesy a skály. A taky řeka. Lidem co vysedávají u řeky plyne čas jinak. Když pozoruji jak líně se posouvá voda v řece , mám touhu zpomalit svůj život. Zastavit ho. U řeky je mi jasné, že čas je relativní. Čas si nevymysleli lidé. Čas tu byl, když lidé ještě nebyly. Proto času nerozumíme i když jej měříme atomem. Čas si zotročil nás – ne my čas.Jsme otroci času. Jsme jen lidská řeka, která pracuje, dře lopotí se a nemá čas. Čas totiž má nás. Na jedné mrňavounké planetě uprostřed moře hvězd nás obestřel strachem o čas ze všech stran.

Sedím u řeky. Řeka pomalu vleče vodu. A najednou?! Řeka se změnila. V řece plavou divní tvorové, určitě ne z naší planety Země. Vydávají skřeky. Město zmizelo.

Připlavali ke mně . Chtěli, abych šel s nimi do vody.

„A proč ne?“, řekl jsem si. Nebál jsem se. Skočil jsem do řeky. Cákali jsme jeden na druhého. Byl jsem rád , že se ‘orangutani‘ ( připomínali je svým vzhledem) dobře baví. Když jsme vylezli z vody, uvědomil jsem si, že jsou velicí.Slabé slovo. Bájní obrové. Tlapy chlupaté a tváře s velkými svaly. Kulturisté je mívají na rukou ale oni měly výrazné svaly na tvářích. Když se zatvářili důležitě, tak se svaly seskupily do formace, která jasně dávala najevo, že se děje něco důležitého, když se smály, smály se všechny svaly.

„Já jsem Kes a on bratr Kis.“

„David.“, odvětil jsem.

„Člověk nebyl už hodně dlouho.“, řekl Kes

„Člověk možná sto let na nás zapomněl.“pokýval hlavou Kis. A svaly dokázaly vytvořit opravdový koncert zklamání.

„Já tu ještě nikdy nebyl.“ Vysvětlil jsem.

„No jo. Nebyl. Jiní tu byli. Všechno ukážeme. Hlavně se nediv, jako ten před tebou. Pořád se jenom divil.“

„Jo. Jevil se .“ Pokýval Kesovi Kis na souhlas.

„Jsme jíní než lidé…. Jo a nelekni se. Máma s tátou jsou o moc větší než my.Jsou hodní.“, řekl Kes a ukázal na kopec.

Tam se objevil obr, dvakrát velký jak Kis a Kes a něco zaječel.

„Tak jo. Už jdeme mami.“,vzdychnul Kis a taky něco zaječel.

Dům byl obrovský. Podobný hradu. Do schodů mi museli pomáhat. Byly vysoké jako plot u domu.

Jejich máma si mne chvíli prohlížela a pak řekla: „ No Homte div se. On vypadá, že je normální. Nejeví se.“

Co je Homte? To jsem se dozvěděl později. Něco jako : světe div se. Jenže oni tím míní celý vesmír dohromady. Vesmír je totiž pro ně malý. Proč? Protože se umí přemísťovat. A dokonce na hodně let a na velké vzdálenosti. Přemísťování je u nich snadné. Jako si půjčit u nás knížku v knihovně, nebo jít na film, nebo chodit do práce. Nediví se, že je občas přijde navštívit člověk. Jenže prý sem lidé chodí málo.

„Máte nějakou novou vistle.“ Řekl obr táta, když donesl celou mísu divného jídla.

Asi jsem se tvářil hloupě.

„No vistle. Jak jen to..?!“,snažil se Kes

„Oblak“,řekl Kis.

Když to nezabralo, tvářili se otráveně.

„Oblek“,vzpomněl si Kes.

„Jaký oblek měl člověk přede mnou?“, zeptal jsem se.

„Ukáži ti ho.“, zasmál se Kes.

Přinesl vyschlého panáka oblečeného do kroje mušketýrů. V druhé ruce držel kord. Byl rezatý.

„Co se s ním…“, polkl jsem naprázdno. Dostal jsem strach. Ten panák měl kůži, jako mají mumie.

„Vaše obrázky jsou placaté. Nemají tvar. Musíš si domýšlet. Naše obrázky jsou víc pochopitelné.“

„To je obrázek?“, zeptal jsem se

„To je plaster.“, řekl táta.

Nevěděl jsem, jak se mám tvářit.

„Obrázek.“,řekl Kis a udělal na mne úšklebek.

„Máte nějaký kalendář?“,zeptal jsem se.

„Cyklovač?“, zeptal se táta.

„Jo cykly času. Jestli měříte čas?“, chtěl jsem zjistit, kdy se sem přemístil mušketýr .

„Byl tu před pár cykly.“

Ukázal, že kluci byli o hlavu menší. Jenže já nevím, jak dlouho kluci rostou. Teprve za pár dní, nebo cyklů, čert by se v tom vyznal, jsem pochopil, že přemísťování je možné v prostoru i v čase a kdoví v čem ještě. Nechápu to. V jedné chvíli se může potkat prapraděd s prapravnukem. Ani se mi nechce domyslet, jaké mohou vzniknout trapasy.

A taky že jo. Jsem smolař. Celé cykly se nikdo neobjeví a pak si dáme u řeky sraz s blonďatým frajerem. Měl klobouk a kožený oblek. Seděl u řeky a tvářil se jako vyoraný vejce.

Povídám mu , odkud jsi?‘ – a on, že je z Anglie. A že prý Jindřich je dost naštvaný na nějakého Moora. Bylo mi divné že mu rozumím. Zíral na mne. A to ještě neviděl kluky Ovaziů.Když přišli (museli totiž něco doma pomáhat a já šel k řece sám), to se úplně zjevil a kleknul na kolena a něco brebentil o peklu. Jenže já ho vyvedl z omylu: „ Hele, tady jsi v jiným století a vlastně úplně jinde. Tady nejsi na Zemi.“ A on , že to chápe. Že je to peklo.

Kis jen zabručel: „ Homte, ten se jeví jako brix.“

nevěděl, že brix je pták, co se děsně jeví, když ho někdo u řeky vyplaší. Koulí přitom očima, jak tenisovými míčky. Pak vykulí oči jako nafukovací balonek a v tom balonku zmizí. Zvíře co se umí přemístit.

Kes měl protažený obličej a ukázal na kopec. Máma křečovala nějakou řeč.

Kožený človíček měl oči na vrch hlavy.

Tak mu povídám : „Jsou hodný. Není to peklo. Je to něco mezi. A jestli se budeš tvářit blbě, tak si to peklo vysloužíš.“

A on se kupodivu srovnal.Pomáhal jsem mu do vysokých schodů.

Kes vzdychnul:“Už aby jste se přemísťovali a nyní lezete jak pomaluchodi.“

Pokrčil jsem vztekle rameny.

Táta se nového vyptával na různé události a pak listoval ve velikém sešitě. Stránky byly ze stejné kůže jako obrázek mušketýra. Když to našel, povídá:“ Tenhle Jindřich měl moc osedlic.“

Pochopili jsme, že osedlice, jsou manželky . Táta uznale kýval hlavou, že jemu jedna osedlice stačí na celý život, a že Jindřich jich měl osm.

Jenže to slyšela máma a začala něco křečovat. Táta sklopil uši a svaly zahrály ohromnou lítost. Svaly na obličeji! Kulturistický zážitek, fakt že jo.

Bylo vidět, že z místních osedlic není radno si dělat legraci.

Když máma odešla, prohlásil táta:“Borec, ten Jindřich.“

Angličanovi stouplo sebevědomí a my mu mohli říkat Georgie. Nakonec se dá říct, že se brzy přizpůsobil. A tak jsme já , David a Georgi nový návštěvník, začali zkoumat svět, do kterého jsme se omylem přenesli.

Na přírodu, totiž na pohyb v ní, byl Georgie machr. Ze svého století byl zvyklý se pohybovat i v hustém lese. Já jsem naopak z města a tak jsem měl dýchací potíže a nohy jako pouliční hydranty. O hydrantech Georgí neví vůbec nic. Když v Londýně hořelo, běhaly prý se džbery do studny. Uhasili pochopitelně úplný houbeles.

Příroda kolem domu Ovaziů byla fantastická. Nejvíc jsem obdivoval kytky. Orchideje jsou proti nim chudý příbuzný. Ovoce jsem viděl spousty, ale když nevím, jestli se smí jíst, tak jsem se zas úplně v obdivu neodvázal. Kis a Kes z nás měli ohromnou legraci, protože ti habáni se nám dokázali schovávat a najednou na nás někde vybafnout. Když jsme se prodírali hustým křovím, objevili se na velkém stromě nad námi a mohli se potrhat smíchy. Přeji vám vidět, jak ty jejich kulturistický svaly na tvářích, dostávali křeče.

Když se dost vychechtali, tak se nás zeptali, proč to děláme.

„ Prostě to tady zkoumáme.“

„Aha.“ Řekl Kes přihlouple.

A kis se zeptal : „ Ale proč se nepřemísťujete?! Proč chodíte pěšky?“

A nám došlo, že bychom to mohli zkusit, když jsme se dokázali přemístit ze Země až sem.

„No my to zapomněli.“, řekl jsem.

„Jak jste to mohli zapomenout, když už jste to jednou uměli?! Všichni co jsou ze Země, hned zapomenou? Málokdo uměl trvale.“

„Víš, my nevíme,jak se nám to tehdy povedlo. Nikdo nás to neučil.“

„A jo.“, řekl Kes

„Ten před Vámi taky zapomněl.“, dodal Kis.

Určitě si myslel , že pozemšťané jsou blbci.

„Jenže my jsme to nezapomněli.“ , nedal jsem nás zadarmo, „Bylo to náhoda. Udělali jsme nevědomky něco, co se přitom dělat má. Ale nikdy jsme to před tím neuměli a neumíme to ani nyní.“

„Je docela možné, že proto člověci chodí tak málo.“, zadedukoval Kes

„No jo. Fakt. Jestli je jejich přemísťování jenom náhoda, tak další pravděpodobnost návštěvy je 1 ku tři čtvrtě miliardy.“,vypočítal Kis.

Bylo ticho.

Já dodal: „Jenže..já nevím, ani jak se mám vrátit zpátky na Zemi. A to mi štve, protože bych se tam vrátil rád.“

„Budeme vás muset učit.“, rozhodl Kes

„Zemi už jsi si užil dost“,dodal Kis

Georgie celou dobu mlčel a pak řekl : „Já vím co dělat na začátku.“

Koukal jsem na něj, jako z jara na rozkvetlý strom.

„U nás ve vsi je kněžka a ta mi radila… No já… abych tak řekl po pravdě, musel jsem se vytratit. …kvůli Jindřichovi..“

„Co je to vytratit?“,zeptal se Kis.

„Zmizet.“

„No jasně.“¨

„Zmizet, je o něco víc než se přemístit.“ , uznale kýval Kes.

„Proč je to víc? Mne to připadá stejné. Když se přemístíš , tak těm druhým zmizíš.“

„U vás na zemi možná, když jste tak zaost….“,Kes plácnul Kise přes záda.

„U nás je to jinak.“řekl Kes,“ U nás se přemístíš a ten druhý se může klidně přemístit s tebou. Jenže zmizet znamená umět druhému zabránit , aby se s tebou nepřemístil.“

Pokýval jsem hlavou: „Mne je to jedno. Já se potřebuji vrátit. A jestli poletíte se mnou, tak poletíte.“

„Fakt by si nás vzal sebou?“, radoval se Kis

„Jo.“,řekl jsem , ale uvnitř jsem si začal říkat , že nevím, jak bych to vysvětlil svému okolí, že sebou vodím obludu.

„Nevypadáš moc přesvědčivě.“, zapochyboval Kes. A já rychle změnil mimiku, abych ho přesvědčil, že jsem jeho kamarád. Zapomněl jsem totiž , že oni mluví nejen zvukem ale i výraznou mimikou.

„Tak začneme.“, rozhodl Kes.

„První krok je soustředit se.“,začal Kis

„Jenže ne tak, že upíráš pohled na jeden bod. Musíš se soustředit do široka. Zabrat celý obzor. Nemyslet na to co vidíš, ale co chceš vidět.“, dodal Kes

„Jo. Tak mne učila kněžka.“, řekl Georgie. Najednou jsme se oba ocitli ve výšce u stromu. Jenže jsme spadnuli zpátky do trní.

Kis a Kes se točili kolem větve smíchy.

Georgie se gentlemansky omlouval. Vzal mne sebou, ač nechtěl.

Kes seskočil dolů a chtěl říct, že přemisťovat je něco jiného než zmizet.

Jenže, já si nějak zavzpomínal na naši stráň a řeku na Zemi. A najednou se to stalo.

Seděl jsem u naší řeky.

„Hernajz.“, zaklel jsem. Tak rychle jsem zase domů nepospíchal. Byl jsem zklamaný.

Rozhlédnu se a dostal jsem málem mrtvici.

Za mnou stojí obr Kes a povídá: „ Už nebyl dlouho. Dost se změnilo. Dřív byly samé lesy. A dneska jen holé skály.“

„To nejsou skály.“ , řekl jsem naštvaně.

„Ne?“

„To jsou paneláky.“

„??“

„Bydlí tam lidi. Jako bydlí králíci v norách.“

„Hmm“

Asi nevěděl, kdo jsou to králíci. Zvědavě se rozhlížel a já jsem trnul, aby se neobjevil soused a nevolal policii či ZOO.

Povídám: „ Hele.. Já bych byl rád, kdybys mne vzal k vám zpátky. Na zemi můžeme jindy. Tady už to znám.“

„Žádné nadšení nevidím . Stejně jako minule. Lidé přede mnou utíkali. Ve vysokých horách. Volali Yetti, nebo co. Dodnes nevím, co to slovo znamená. Nebylo ani v našem všejazyčném slovníku. Vy, když k nám přijdete , tak se vůbec nejevíme. Je to neslušné.“

Neztěžuj si Kesi a vezmi mne zpátky k vám.“

U řeky se objevila malá holčička a mávala na mne. Sousedovi Monička. Zamával jsem na ní a ona se vůbec ničeho nehrozila ani se ničemu nedivila.

„Ona se tě nebojí.“,prohlásil jsem hrdě směrem ke Kesovi a ukázal jsem na holčičku.

„Nevidí mne. Jenom ty mne vidíš. Kdyby mne viděla, ječela by. Už to mám vyzkoušené.“, prohlásil Kes chladně. Tak se raději nezjevuji.“

„Tak jo. Ale raději bych se ještě vrátil k Vám.“ , prohlásil jsem.

„Rád slyším přání.Máma.Slyším jí až sem.“

Neslyšel jsem nic, ale pak jsem najednou slyšel dobře. Stáli jsme vedle Kise a Georgie. A na stráni nahoře vyřvávala jejich máma jako na lesy.

II.

Večer jsme leželi spolu s Georgíem v hostinském pokoji. Mne připadal pokoj velký, jak nádražní hala. Ale Ovaziovi se omlouvali, že je malý. A že nám snad… zatvářili se tak provinile, že jsem se málem rozbrečel….že nám snad postel nebude malá, když na ní budeme odpočívat oba.. Jenže na tu postel by se vešly čtyři manželské páry a ještě by měly svoje soukromí.

Zeptal jsem se Georgía, kdo to je ten Moor.

„Thomas Moor je velký učenec. Jsem jeho žák.“

„No já, že jsi říkal něco o tom, že ho nemá rád ten váš Jindřich.“

„Jindřich je panovník z vůle Boží a svatá pomazaná hlava církve.“, zamračil se Georgie.

„Proč jsi musel utéci?“, zeptal jsem se smířlivě.

„Královna mi svěřila mnoho tajemství.“,odpověděl Georgie

„A král se naštval, že je neříká jemu, co?“,

„Tak nějak.“odpověděl přívětivě Georgí .

„V Anglii na rozdíl od tebe , věříme v Boha. Jsme přesvědčeni, že Země má Stvořitele. Věříme, že to, co učil Kristus je cesta k Bohu. Myslíme si, že Církev cestu k Bohu zamknula. Sobě i těm , kdo jí věří. Královna se jednou s Moreem přemístili jinam. Během jedné noci byli zpět. Král si však myslí, že byli spolu… no prostě…..“

„Že byli milenci?“, zeptal jsem se.

Georgie se zamyslel : „Možná, že ho rozzlobilo, že On jako hlava nové církve, neměl vidění. Že ho měl někdo jiný. Kněžka co je učila přemísťování, to však krále učit nechtěla. Raději to naučila mne.“ Georgie se otočil ke stěně a dal najevo, že bude spát.

Zamyslel jsem se a snažil se představit si Anglii.

Nic nestalo. Anglie se mi neobjevila. Ležel jsem dál v obří posteli metr od Georgie.

Rozum mi běhal kolem a kolem. Nechápu, že během staletí se umělo tolik lidí přemísťovat a že my, vrchol civilizace, o tom nevíme zhola nic.

Georgie už spal.

III.

Kim a Kes byli trpěliví učitelé. Nejprve jsme trénovali přemístění na nižší větve stromů a zpátky na zem. Nahoru a dolů. Byli s námi spokojení.

„Tohle jsme uměli v prvním roce našeho života.“, řekl Kes a rychle dodal s obdivnou mimikou ve tváři, „Ale vy jste to zvládli za jediný cyklík….Totiž obrat času. Nebo, jak vy říkáte den.“

„Je čas hmota?“, zeptal jsem se. Georgí na mne kulil oči.

„Cyklík je … Nemáte slovo…Nejde říct….Cyklovač ovládá nás a my ovládáme jej…spolupracujeme, ale přitom …nakonec může být Cyklovač silnější….Tak, jako je silný u vás na Zemi… je váš protivník. Proto se málo přemísťujete.“

Chtěl jsem diskutovat. Kim však zamračil všechny svaly a ukázal na větev.

„Konec řečí a učit se!“

Nejdříve jsem se musel na větev toužebně dívat, abych se občas skvěle přemístil. Pak už jsem si jí představil jenom v duchu a skákal jsem jako opice ze stromu na strom.

Georgie byl lepší. Několikrát za sebou se přemístil bez chyby. Já občas jenom poskočil.

Pak Kim s Kesem vyšlapali daleko od stromu velké kolo a přiobjevili se zpátky .

„Nyní se musíte trefit do kola.“, přikázal Kis

Co vám budu vyprávět. Byl jsem poškrábaný až za ušima od trní vedle stromu, pak vedle kola. Ale vyšlapané kolo se mi vyhýbalo

Pak jsem spadl asi dvacet metrů od kruhu, jenže jsem nedopadl na zem,ale do jakési díry. A padal jsem dost dlouho, než jsem přistál na dně. Byl jsem otlučený jak vídeňský řízek před smažením.

Slyšel jsem Kese, jak vřeští. Rozhlédl jsem se. Světlo ze shora vytvářelo tajemné stíny. Viděl jsem stůl a židle. Vše pro velikost normálního člověka. Viděl jsem smotky jakési látky. Na stole svíčku a u něj křesadlo, jaké se používalo před staletími. Nefungovalo. Vzpomněl jsem si na zápalky co mám v kapse. Zapálil jsem svíci. Hořela skomíravě. Se svícnem v ruce jsem si prohlédl podzemní obydlí. Nebylo velké. Skříň.Postel. Stůl a židle. Ztrouchnivělý žebřík se zlámanými příčlemi vedl vzhůru. Nade mnou se objevily oči Kise. Do otvoru strčil tak akorát jedno oko. Doufal jsem , že sem se nemůže přemístit. Místnost byla pro něj malá.

Prostrčil otvorem prst. Uskočil jsem ke stěně. Nedosáhnul. Prsty narazil do stolu a povalil jej. Pak se ruka vrátila nahoru a objevilo znovu Kesovo oko.

„Davide, žiješ?“

Neodpověděl jsem. Musel jsem si promyslet , proč si někdo zřídil obydlí velký kus od Ovaziů. Proč se tady nějaký člověk schovával? Na nic jsem nepřišel. Jen na to, že ve mne hlodá podezření.

„Jsem v pořádku.“,ozval jsem se těm nahoře.

Spustili dolů dlouhou silnou větev. Vytáhli mne nahoru.

Kis a Kes se tvářili provinile a omluvně.

„Zapomněli jsem , že tu jeden měl obydlí. Přemístili jsme mu tehdy ze země i jeho věci… tehdy byl nepokoj… Nebylo vhodné, aby bydlel u nás.“

Kis dodal:“ Byl tu opravdu spokojený. V noci plaval v řece, přes den psal… Jednoho dne se přemístil a už se neobjevil… My jsme ještě neuměli pátrací přemístění… nenašli jsme ho.“

„Co je pátrací přemístění?“, zeptal se Georgie.

„Sleduješ virtuální cestu toho, kdo se přemísťuje před tebou. Někdy se podaří vystopovat toho, kdo se naučil mizet. Někdy se to nepodaří.“

Když jsme po obědě odpočívali sami s Georgíem u řeky (Kim a Kes se museli učit Ovaziovské dějiny, ke zkoušce.), pověděl jsem Georgíovi o svitcích na stole. Rozhodl, že si je přečteme.

Po dlouhé větvi jsme sešplhali do skrýše. Svíce ozařovala nádherné starobylé písmo v neznámém jazyce. Georgie byl zdatnější ve vysvětlování významů slov. Georgí patří v Anglii ke vzdělancům. Volným překladem vyprávěl svitek o příběhu muže, který na dlouhou dobu zmizel ze Země a žil ústraní u Ovaziů.

Stručně: Jmenuji se Johan žiji v době velkých změn v naší zemi. Kněží neposlouchají slovo Boží. Naši kněží mluví proti nim. Vedeme válku. Někteří si myslí: „Zabijeme.li nepřátele Boží, sloužíme tím Bohu.“ Bratr zabíjí bratra. Fanatická Víra se stala omluvou pro násilí.V čase kdy zavraždili moji rodinu před mýma očima a chtěli zabít mne, ocitl jsem se zde. Ovaziové jsou ke mně milí. Ale mají podobný problém jako já. Mají nepřátele.Nepřátelé jsou proti tomu, aby se sem přemísťovali lidé. Tvrdí, že lidé jsou zdegenerovaní a nemají tu co dělat. Neumí ovládat čas. Čas sám je jejich pánem.Mají zůstat v líhni…. Za stěnou je jiný svět. Zjistil jsem to náhodou, když nastal boj. Kdosi asi rozbil ochranu, nebo sama zmizela tím nepřátelstvím? Nevím. Kdo si představuje válku stejnou jako na Zemi je na velkém omylu. Neumím popsat slovy jejich boj. Hnusný duch nepřátelství. Jako když ti někdo nechá celé měsíce kapat na hlavu vodu. Mučení ve tmě. Kap. Kap. Kap. Ovaziovi měli křeče v obličeji. Strašlivě trpěli. Neumím to popsat, ale prchal jsem a najednou jsem byl za stěnou. Asi víte, kterou myslím. Nebo jí časem najdete. Nebo je již vypnutá natrvalo? Když jsem přeběhl za hranice, zmizel náhle pocit strachu. Jako když si vezmeš červené víno a natáhneš si nohy na podnožku. Jako když sedíš u ohně s přáteli.. Slyšel jsem příjemný hlas, který říkal : „Co tu pohledáváš? Sem ještě nemůžeš. Je mi líto, že tě nepřijmu. Vrať se a skryj se. Jenom malou chvilku a vše pomine. Skryj se . Ale musíš se vrátit.“ Jakási síla mne uchopila a vrátila sem, do mé skrýše. Nevím co mám činit, tak alespoň píši tento list. Od Ovaziových jsem pochopil, že jen málokdy lidé zabloudí až sem. Normálně to nejde. Jenom za jistých okolností. Mají i jiné návštěvy. Nejsou to lidé. Neviděl jsem je. Ale , když přijdou vím, že jsou tam. kde jsou Ovaziovi. Píši vše co mi připadá jako důležité. Zkusím se vrátit na zemi a vše znovu vysvětlit lidem. Ovaziovi bojují mezi sebou kvůli nám, lidem !!! Nepřátelství mezi lidmi jenom zhoršuje situaci. Lidstvu se nevěří. Většina je rozhodnuta nepustit nás dál. Nechat nás, kde jsme. Někteří tvrdí, že by bylo potřeba Zemi spálit a učinit jí novou. Půjdu to říct lidem, ale myslím, že mne nazvou bláznem…..Nikdo si neumí představit , že čas může být tvrdý nepřítel.“

Georgí jenom dodal: „Pořád nevím jestli jsem v pekle , v nebi nebo v očistci?!“

Zeptal jsem se jak to myslí? Chvíli mlčel a pak zamyšleně řekl : „Nevíme , kde jsme a nevěděl to ani On. Ty říkáš , že jsme na jiné planetě. Jenže v noci nejsou vůbec vidět žádné hvězdy!“

Zíral jsem na Georgie jako na mrkev v bramborové kaši.

„Žádné hvězdy! Žádný vesmír. Když jsi spal , byl jsem venku. Byla jenom tma,řídká tma.“

„Stěna. Jistě je tam stěna. Skrz ní nejsou vidět hvězdy.“

Nad námi se ozval šramot a díra se zakryla obřím okem.

„Hej vy tam dole. Polezte.“, mluvil vážně Kis.

Vylezli jsme na horu.

„Ten před vámi vás nějak zajímá ?“, řekl Kim.

Šel jsem s pravdou ven: „Nechal tam dopis, že tu byly nepokoje. Že někteří z Vás nechtějí, aby sem lidé přicházeli.“

Mluvil jsem statečně, ale v hrdle se mi slova zajíkala.

Kis a Kes se najednou přemístili na druhý konec louky. Zkusili jsme to také. Myslím , že Georgíovi se to podařilo a že mne vzal sebou.

Kim a Kes se na nás ani nepodívali a přemístili se na vrcholek obrovského stromu. Povedlo se to i nám.

Uznale pokývali hlavou. Pak ukázali na jiný strom, který mohutně vyčníval nad lesem.

Zkoušeli jsme se Georgím přemístit, ale nešlo nám to. Kim a Kes se na sebe s ulehčením podívali a Kes zašeptal s velkým napětím ve tváři.

„To je strom poznání. Tam zatím nesmíte. Zkoušeli jsme, jestli vám neporadil nepřítel.“

Georgie kývnul a já nechápavě kouknul na Georgía.

„To je ten strom z ráje?“, kouknul významně na mne. Pak se obrátil na Kese: „Jsme v nebi?“

Kes zavrtěl hlavou.

„Jsme v pekle?“

Kis zavrtěl hlavou.

„Jsme v očistci?“

Oba zavrtěli hlavou.

Jsme v ráji?“

Kes zavrtěl hlavou: „Nejste na místě s nějakým jménem, které znáte z vašich knih. Vaše knihy jenom naznačují. Pomáhají těm, kteří, chtějí být vidoucí. Nejsou však návodem na cestu sem. Jenom znázorňují věci, které se vašimi slovy ani popsat nedají. Vy ani nemáte slova pro vysvětlení času. Vaše slova nevyjadřují úplnou pravdu. Jenom naznačují.“

Kis dodal tajuplně: „Nejste tu však zbytečně. Možná , že se přemístíte jako vědoucí.“

Kes řekl : „Jako ten před vámi. Měl úkol. Ale ne od nás. Proto jsme ho nenašli ani na zemi. Víc vám nemůžeme říct, protože víc nevíme. Nechceme abyste získali falešnou představu. My o světě nerozhodujeme. Ani táta ne. My vás jenom připravujeme. Zkoušíme, jaký úkol jste schopni na Zemi splnit. „

Kis ještě rychle dodal: „Samozřejmě , když budete sami chtít. Doba , kdy jsme lidi přinutili něco vykonat, je už pryč. Bylo to nevhodné řešení. Prohrávali. Ztráceli sílu. Byl to spíše teror nežli pomoc.“

Georgie se zeptal tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet : „Byl tu Kristus?“

Kis a Kes pokrčili rameny : „Zeptejte se táty. My jsme tu nikoho takového neměli. Ale víme, že na Zemi žil Kristus a že říkal mnohé věci, které učíme i my. Naši sousedé říkají, že se sem vrátil a už tu zůstal. Také Mohamed a Gandí. Ale my nevíme nic víc. Jsou tu jiní, kteří rozhodují i o nás. Kolem nás je stěna a ta nedovoluje víc nežli můžeme.“

Náhle ztuhly. Pod vysokým stromem se objevily dvě obrovské stopy , které se postupně vmačkávaly do země. Pak se k nim přidalo tělo. Bylo průhledné.

Kis a Kes se uklonili na pozdrav a mlčeli.

K tělu se přidala hlava. Oční důlky měli hloubku propasti. Nebylo v nich oko. Byly velké jako plátno v kinech. Promítal se v nich film.

Nebyli jsme schopni slova.

V očích se pohyboval vesmír. Galaxie. Objevila se planeta Země. Země byla pustá. Nad vodami se vznášel opar. Obraz ztemněl a znovu se rozsvítil. Na zemi žili lidé ve velkých městech. Všude byl ruch. Domy či hrady vypadaly starověce. Lidé se přemísťovali. Objevovali se a zase mizeli. Pak se lidé zabíjeli. Zmatek. Násilí. Plno krve. Byli krutí. Města hořela. Mezi lidmi se pohybovali tvorové podobní Ovaziům. Náhle přišla velká voda z nebe. Uhasila oheň a zatopila svět. Pak se objevil muž, který měl mnoho posluchačů.

Georgie s úctou vydechl : „Kristus.“

Kim a Kes pokrčili rameny. Jejich tváře dávali najevo, že to není Kristus a nebo že oni nevědí, zda je to on.

V očích postavy se objevily oči. Velké a plné otázek. Oči mluvily, jako mluví u Ovaziů jejich tváře. Pak se otevřela ústa :

„Kim a Kes vás naučí všemu, čeho je potřeba k pohybu. Vrátíte se na zemi do své doby. Přinesete na zem poselství. Vaše poznání. Jediné však co vám dám sebou bude možnost se přemístit. Pro vaši ochranu. Pak se vrátíte sem, budete-li chtít. Věříme Vám. Avšak čas bude pořád silnější, než budete vy. S tím nejsme schopni udělat nic.“

Postava zmizela. Stopy v zemi se vyrovnaly s okolím.

Kim a Kes byli celí radostní. Tváře jim hrály štěstím.
„Kdo to?…..“, zeptal jsem se.

„Ten, kdo smí odemknout bránu stěny a přijít k nám.“, řekl Kes

„Anděl?“, zeptal se Georgie.

„Daleko za stromem poznání je stěna a v ní je brána. Tam stojí ten, kdo tu byl. Přichází jenom tehdy, když se děje něco důležitého.“

Georgie vydechl úžasem: „Cherubín.“

Kis se na Georgie dlouze zadíval a pak prohlásil : „Jsi pod vlivem Knihy z vaší Země. Ta kniha sice nelže, ale vaše slova nemohou popsat věci ani události, tak jak jsou doopravdy. Lidské myšlení je….“ Kis se podíval tázavě na Kese.

Kes kývl: „To bude jedna z lekcí, kterou se máte učit. Zítra jí proberete s tátou.

Kis dodal ke Kesově řeči : „Máme radost, že vás vybrali. Radost, že máme zase úkol. Mysleli jsme , že potom co se stalo….“

Kes žďuchnul do Kise a ten provinile zmlknul.

„Co se stalo?“, zeptal jsem se.

Kis prohlásil : „Nesměli jsme mít nějaký čas žádný úkol. Něco jsme provedli. Ale nechceme přijít o nový úkol a tak vám to neřekneme.“

Kes se usmál : „Jestli se sem vrátíte, dozvíte se mnohem víc.“

Od té chvíle byl trénink opravdu tvrdý. Kis a Kes se asi chtěli zavděčit. Ráno přemísťování. Odpoledne výuka.

IV.

Tátovo vyučování.

Nejprve ze všeho se podíval na mne a zeptal se : „Jak moc znáš vaše knihy?.“

„Čtu hodně knih.“

„Máte dnes mnoho knih? Mívali jste jen dvě tři… V každé části země jinou. Všechny však mluvily na stejné téma.. jenom z různým vrstev myšlení“

Obrátil se na Georgía: „Ty znáš jakou knihu?“

„Nejvíce znám Knihu Knih.“

„Ano. To je dobré. Máš to jednodušší nežli On.“, ukázal na mne a mile se usmál.

„Kdosi u vás dobře pochopil, že dělání mnoha knih je bláznovství a nemá konce. Prostě mnoho knih rozptyluje. Mate. Klame. Rozmí…“, Nemohl si vzpomenout na slovo. Otevřel lister. Lister bylo pár listů, na kterém se míhali sami od sebe znaky. „ Už to mám. Rozmně..rozumně…rozměl..ňuje.“

Dívali jsme se na něj užasle. Byli jsme vytrženi do nepochopitelného stavu. Tajuplného. Měli jsme pocit, že se na život díváme z výšky mnoha staletí.

Georgie byl pohotovější nežli já: „Izraelský Král Šalomoun.“

Táta pokýval hlavou a kouknul do Listeru : „Ano. Tak ho jmenuje Lister.“

„Byl tu?“,zeptal se zvědavě Georgie.

„Tvoje otázka nás dojela do výuky.“,řekl Táta.

„Dovedla.“, řekl jsem. Táta se nezlobil : „Ano. Správně. Dovedla. Dojela je až později. Až když bylo vymyšleno kolo.“

Usmáli jsme se na sebe. Byl jsem zvědavý. Byl jsem spokojený, že moje rozjímání u řeky mne dovedlo až sem.

„Lidské myšlení může mít mnoho rozměrů. Říkám může. Proč? Protože nemá vícerozměrnost. To je velká škoda pro lidi.“, Táta zdvihl prst pro zdůraznění, „Nemá. Ale pozor. Může mít!!“

Pokývali jsme hlavou, aby věděl, že vnímáme.

„Kapacita mozku člověka je připravena na mnohé. Ale člověk neumí. Nezná cestu. Nemá návod. Měl by ho mít. Měl by se s ním narodit, ale při narození chybí schopnost. Jen někdy, někde, někdo umí….“ Podíval se na mne. Kývl jsem, že je tomu rozumět. Svaly na tváři se usmály.

„Je to vada….chyba…. Kdysi bylo dobře. Lidé s námi mluvili. Neuměli se sice přemísťovat… Nepotřebovali. Mohli mluvit ze Země. My jsme mohli mluvit s nimi. Nebyla mezi námi stěna.“ Zamyslel se.

„Takže na otázku, zda byl ten či onen člověk u nás , je těžké odpovídat. Možná existuje záznam. Možná ne. Ono není důležité, zda je člověk zde nebo jinde…Může s námi mluvit. Vnímat nás……Až nás opustíte nebudete vědět, zda jste zde byli nebo zda jste byli jenom vytr…ženi.“

Kroutili jsme hlavou, že nerozumíme.

Tátovi zasvítili oči: „Až se vrátíte, budete na tom samém místě, odkud jste přišli a bude ten samý čas…Ty budeš sedět nad řekou.“, Táta ukázal na mne a pak na Georgie, „ty budeš v komnatě léčitelky.“

Kývli jsme.

„Ty se podíváš na hodinky a zjistíš, že musíš utíkat domů.“

„Aha“, řekl jsem

„Ty Georgí budeš muset také utíkat, protože na dveře léčitelky bude bušit Jindřichova stráž.“

„Úůůů.“, zaskučel Georgí.

„Neboj se.Utečeš jim zadním východem.“

„A dál?!!! Jak to s námi dopadne dál?“, dychtivě volal Georgie.

Táta pokýval hlavou a svaly dávaly najevo únavu.

„Jsme teprve na začátku. Nemám čas se přemísťovat tam, kde budete za rok, za deset let. Ani to vlastně není správné. To není účel. Nepotřebujeme ani vědět, jak se budete rozhodovat.“

„Co je účel?“, zeptal jsem se.

„To je důležitá otázka. Dokopeme se k ní.“

„Dopracujeme se k ní.“, řekl jsem skromně.

„Ano. Dokopat se můžete pokladu na jednom místě. Vy se dopracujete na mnoha místech…po více lekcích. Jako Socha…Socha je z různých míst jiná. Je pořád stejná, ale z každé strany jiná. Vy musíte vidět sochu ze všech stran najednou, abyste pochopili účel.“

Omluvně jsem kývl.

Táta byl trpělivý . Začal číst z Listeru:

„Kniha Knih. Tóra. Křesťanské knihy.Korán….. zpěvy Rgvédy. Čínské legendy císaře Chuang-Ti. Vesta Perského zoroatrismu. Řecké básně. Hésiódos. Příběhy z národů…“

Přestal číst a zeptal se mne: „Četl jsi všechny?“

„Ne.“,odpověděl jsem.

„Ani to není potřeba. Všechny mají jeden účel. Mluví o tomtéž…O času…. Proto má Georgie doklapnutí jednodušší.“

Urazil jsem se . Georgí žil před tolika staletími! Zabral jsem do pedálů v obrátkách svého myšlení : „V legendách je mnoho rozporů. Nepřesností. Některé jsou jenom vymyšlené. Georgí nezná celou historii , jak ji známe my, později. Která z těch knih má skutečně pravdu?! Která popisuje přesně, co se stalo nebo se má stát?!“ Vstal jsem zvědavostí.

Odpověď mne usadila zpátky na kamennou židli: „Všechny mluví správně.“

Dal jsem najevo vědomosti: „Tak třeba Gilgameš a Noe. Každý popisuje potopu jinak. …“

Zarazil jsem se: „Byla vůbec potopa?“

Táta se shovívavě usmál: „Byla nebo nebyla. To je právě úplně jedno.“

Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou: „Já musím mít vědecké důkazy, abych mohl něčemu věřit. Na světě už chodilo a psalo tolik podvodníků, že nevěřím nikomu.“

Tátovi svaly zesmutněly : „Ano… máte to těžší. Snažíme se zmatek uspořádat. Dát vám světlo…“ Pak se zarazil.

Byl jsem napnutý. Začne Táta mluvit o účelu?

„…O účelu až později. Nejdříve musíš vidět sochu ze všech stran najednou.“

„Knihy, které jsem jmenoval a mnoho o dalších z našeho seznamu, mají jeden účel. Vzbudit ducha touhy..Správný Pocit….“

„Pocit?“,zvolal jsem, „Pocit?! To snad ne?! Přece nemohu založit víru na pocitech.“,

Táta něco našel v Listeru a četl:

„Zkus popsat nějaký silný zážitek slovy. Zážitek je mlhavý. Rozplizlý do slov…. Řekneš-li: To je nádherný západ slunce – vyjádříš tím velmi málo. Zahraj svůj zážitek na hudební nástroj, řekneš mnohem víc, vyjádříš se přesněji nežli slovy. Pocity jsou víc než slova…..Kdysi jsme spolupracovali s nadanými hudebníky tam u vás. Uměli vyjádřit to, co bychom chtěli lidem říci.“

Pohlédl na Georgie : „Měli Izraelité před Mojžíšem Tóru?“

Georgie zavrtěl hlavou.

„ A přece měli silnou víru a někdy i mluvili s někým z nás.“

Mlčel jsem.

„S námi jste se nespojili pro své znalosti! Mluvíte s námi kvůli svým pocitům!“

Cítil jsem, že mám pochopit něco, co pochopit nemohu, protože jsem otrokem své doby. Společenského myšlení mého století. Ano, když jsem si u řeky uvědomoval nepříjemný pocit , že jsme v naší civilizaci jenom stádo otroků pod neznámým pastýřem, tehdy jsem se přemístil.

Georgie kývnul : „Přemísťování je založeno na touze.“

„Celý vesmír je založený na myšlence. Hmota je jen součástí myšlenky. Proto mu říkáme Homte. Vesmír nejsou Galaxie. Slunce. Planety. Vesmír je pocit. Myšlenka. Duch.“

„Vesmír. Homte…Homte je živý Bůh a my jsme jeho součástí?“, zeptal jsem se v naději že své myšlení seřadím.

Táta se usmál : „Potřebuješ škytulku.“ Podíval se do listeru a omluvně se usmál. „Škatulku. Zařadit do šuplíku. To nejde. Máš jenom z jedné strany pravdu. Díváš se na sochu jenom z jedné strany. Homte není Bůh. Ale chceš-li to pojmenovat po vašem, je součástí Boha.“

„Četl jsem, že u vás byla válka.“, zaútočil jsem.

Táta opravdu hodně zesmutněl : „Ano. Jeden to zapsal vaším Písmem, aby jste měli informaci. Je to první lidský spis u nás. Je vzácný, když je první. Rarita. Proto ji tam necháváme i všechno zařízení Johanese..Je to naše první mísímam.,..totiž mu..seum“, zacitoval Táta z Listeru.

Pokračoval: „Může dokonalý Bůh onemocnět? Válčil sám proti sobě? Máš správně pocit, že ne. A přece válka byla. Nevěděli jsme, ke komu patříme. Velká křeč myšlení. Zničující výbuch pocitů. Neválčíme jako u vás na zemi. Naše zbraně nejsou tělesné. Nevědět, kde je moje místo v Homte, je stejné jako být u vás zavřený ve tmě bez vody.“

Začínalo mi docházet, že samotný Homte nemůže být Bůh.

„Udělali jste dnes opravdu pokrok. Skončíme. Přemýšlejte sami. Vy chápete. Proto zde. Základní lekce za námi. Myšlení člověka má více vrstev. Jako socha. Původně měl člověk vidět sochu ze všech stran najednou. Ale nevidí. Možná, že se vám jednou podaří víc..“

Chtěl skončit, ale poznal na mé tváři otázku. Odpověděl: „Nebudete patřit mezi vládce na Zemi. Nebudete bojovat. Nepovedete válku. Naopak….Opravdu – velmi , hodně naopak. Vaše poznání má jiný účel.“

Usmál se na mne shovívavě a já se začal stydět za to, co mne napadlo. Jsem skutečně hloupý jednovrstvý člověk, kterému zajiskří oči, když má možnost být mocnější jak druzí. Znát pravdu, znamená v naší civilizací, mít moc nad těmi, co žijí v klamu. Pravda a čas slouží něčemu jinému. Snad porozumím.

Táta ještě dodal : „Určitě se vám podaří…řeknu to z listeru…: Objevit sami sebe. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“

V.

Večer jsme měli návštěvu.

Kis ukazoval na Kese : „Je do ní blázen. Budou jako máma a táta.“

To mluvil o slečně, která přišla na návštěvu. Tedy nepřišla, přemístila se. Ještě nemám asi správný Homte vkus. Připomínala mi Orangutana u nás v ZOO. Ale Kes se před ní tvářil jako anděl. Jeho lebeční svaly se křečkovaly do tvaru srdíček a ona na tom byla podobně.

Protože jsme už dospělí, zeptal jsem se: „Nechci vyzvídat, ale…. jak .. no, než jste se vy narodili něco tomu muselo předcházet.“

Kis se usmál : „Jak se rozmnožujeme?“

„No ano. Přesně tohle jsem chtěl vědět.“

Kisovi svaly se dostávali do smějící se křeče : „Všichni lidé se ptáte na totéž. Je to jiné než u vás. Vy jste fyzičtí. U nás je to jinak. Ostatně v zítřejší lekci se dozvíš víc. My vlastně nejsme….“

„Nejste co?“

„Nejsme to, co vidíš ty.“

„Chceš říct, že jste jiní?“

„Normálně bys nás neviděl. Jako jsi neviděl, toho co přišel od brány.“

„Aha“, řekl jsem hloupě.

„Rozmnožujeme se jinak než vy.“

Přestal jsem si být jistý, že opravdu jsem ten pravý , co by měl pochopit víc než normálně.

VI.

Ráno jsme při výcviku přemísťování hráli hru na zmizení. Ten druhý se snažil přemístit s prvním. Ten, ale musel udělat v mysli kličku, že druhý odletěl jinam. Nejde popsat návod, ale představte si dvě ženy. Obě se potřebují vypovídat. Potřebují vyprázdnit sklad myšlenek. Vysypat oříšky z pytlíku na talířek. Dvě ženy čistící si mozek. Každá mluví o svém životě, starostech a pocitech. Mluví, kývají si navzájem, ale vůbec se neposlouchají. Až se obě dosyta vymluví, řeknou : „Pěkně jsme si popovídali.“ Stejné je to se zmizením. Musíš naladit mysl a pocity srdce, jinak nežli tvůj pronásledovatel. A v pravý čas mu zmizet. On letí vlevo a ty vpravo.

Zeptal jsem se, myslím že logicky : „Umí se na zemi přemísťovat i jiní lidé?“

Kim kývnul hlavou.

„ Proč se učíme zmizet, jestliže by tam nikdo jiný takový nebyl?! Stačilo by se přemístit.“

Kes jako obvykle řekl : „To ještě budete probírat s tátou.“

Nedal jsem se odbýt: „Asi jo. Jenže já chci slyšet tvůj názor. Táta říkal , že nebudeme bojovat. Ale přitom můžeme mít na zemi nepřátele, kterým budeme potřebovat zmizet.“

Georgie na mne uznale kývnul . Konečně jsem v něčem před anglánem od Jindřicha.

Kes: „Situace na Zemi je zvládnutá. Nemůžete mít horšího nepřítele nežli člověka. Sami sebe. Jenže musíte být připraveni i na eventualitu, že situace není zvládnutá všude sto procent.“

„Jo tak. Není sto procent? Co když se mi nepodaří zmizet, mohu se nějak bránit?“

Kis řekl rozhodně : „Tuhle eventitutatualitu jsme zavrhli.“

„Vy jste si jí zavrhli?! Vida. A jak to dopadne s námi, když nezmizíme?“

„Špatně. Už se nevrátíte.“, řekl ledově Kes.

Kis dodal konejšivě: „Budete mít možnost nás zavolat.“

„Vy přijdete na zemi a zničíte naše nepřátele?“

Kis a Kes se na sebe dlouze podívali. Obličej jim hrál různými výkřiky , jak se mezi sebou domlouvali bez hlasu jenom svalstvem.

„Ještě se zeptáme táty. Ani my nevíme, co si můžeme dovolit. Táta vám řekne, to co my : už nechceme válku.“

Pak oba najednou zmizeli. Nestačili jsme se k nim připojit. Byli opravdu o sto procent lepší v přemísťování, jak my. Jako jsou dobří a špatní šermíři. Dobří a špatní šachisté. Zmizeli beze stop.

Georgie řekl : „Válka je popsána v Knize Knih. Andělé byli svrženi do blízkosti Země a Satan má velký hněv. Proto odešel bojovat se zbývajícími dětmi ženy.“

„Jaké ženy?“

„Jejich matky.“

„Kdo to je ?“

„Nevím. Asi jejich církev v nebi!“

„Ale říkají, že nejsou andělé. Že nejsme v nebi. Že Homte není Bůh. Že v té tvojí Knize, není všechno přesně.“

Georgie se nechtěl přít. Chtěl zmizet. Jenže já jsem se rychle naladil na to, že chce být beze mne. Oba jsem přistáli v jeskyni našeho předchůdce. Georgie se na mne díval  znechuceně, ale pak přece jenom promluvil :

„Chtěl jsem se tady ještě porozhlídnout.“

Hledali jsme oba novou stopu.

VII.

Vedle nás se ozval hlas Kese: „Nic jiného už nenapsal.“

Lekl jsem se. Viděl jsem dvě veliké prohlubující se stopy na podlaze jeskyně.

Tentokrát se neobjevilo tělo ale jenom jako oko. Bylo velké jako televize.

Kes se rozhodl, že nám něco promítne.

„Táta řekl, že vám máme ukázat část záznamu.“, ozval se hlas Kise.

V oku se objevila země. Byla modrá kulatá, jak ji známe z fotografií družice. Georgie byl u vytržení.

„Úžasná. Je kulatá a úžasná. Boží stvoření.“

Měl v očích slzy. anglán citlivej.

Pak jsme uviděli zrůdy. Zuby krokodýla. Oči dravé šelmy. Krev kolem čenichu. Říhaly. Prděly. Děsně ječely. Řídily se k Zemi, jako když hodíš mršinu do propasti.

Udělalo se mi zle. Georgie byl na zvracení.

Film skončil.

Kesův hlas řekl : „Nemohou vám ublížit. Mají strach. Ale mohou se snažit předat strach vám. Když šikovně zmizíte, nedosáhnou na vás. Jsou přivázaní, jako bývají přivázaní u vás psi. Mohou jen tam, kam jim dovolí řetěz.“

„Jsou draci?“, zeptal se Georgí.

„Nejsou. Nemají zuby. Ani nemohou vydávat zvuky.“ , poučoval Kis, „Ucítíte jenom chladný ledový vzduch. Velkou únavu, jako když ztratíte mnoho krve. Vaše duše bude neklidná, jako rodička před porodem. Znejistíte. Je zbytečné učit se bránit. Je nutné naučit se zmizet ze špatného názoru.“

„A nyní už polezte ven.“ , zvolal Kes, „Jdeme se koupat.“

VIII.

Večer jsem byl sám a mohl jsem si shrnout myšlenky do pár vět: „Bylo mi dovoleno přemístit se do neznámého prostoru. Byl jsem vybrán, abych se naučil několik věcí, které na Zemi neumí každý. A čekám, že dostanu nějaký úkol a vrátím se zpět na Zemi, nebo lépe řečeno zpět do svého prostoru na Zemi.

Zrovna tak byl pozván Georgie, ale ten se vrátí do jiného století.

Proč jsme byli pozváni zrovna my dva? Proč? Co nás čeká dál?

Než jsem usnul, uvědomil jsem si, že u Ovaziů je velmi málo legrace a humoru. Málo času na zábavu. Asi jde o důležité záležitosti. Nebo neumí být veselí a bezstarostní?

Usnul jsem.

IX.

Angličan měl špatný den. Kam se uhnul, tam jsem se uhnul i já. Kis a Kes byli moc spokojení. Pak jsem dělal volavku já. A kam jsem se přemístil, tam se přemístil i Georgí. To jsem měl zase vztek já.

Mizení nám vzájemně nešlo. Kis a Kes však byli velmi optimističtí: „Překvapilo by nás, kdyby jste uměli zmizet. Naučíte se to, až budete vidět více rozměrů. Přemísťování ve dvojici vám jde nádherně.“

Kes přidal znázornění : „ Když bude před vámi stěna a ty se schováš za ní, bude hned jasné kde jsi. Když tu však bude mnohorozměrná soustava. Pět, deset rozměrů, pak nebude hned jasné kam zmizíš. Teprve až vaše myšlení odhalí více úhlů pohledu, budete schopni zmizet v labyrintu.“

X.

Táta na nás přišel s teorií relativity. Georgí koukal jako vyoraná myš, o čem je řeč. Já už byl o něco chytřejší. Ale mám-li říci pravdu, byli jsme na tom stejně. Já jen věděl, že záleží na úhlu pohledu a místo ze které něco pozoruji. To však George rychle pochopil také.

Nešel na nás s časem a vesmírem. Vysvětlil jednoduchý názor:

„Řeknu-li slovo pravda. Co se vám vybaví?“

„Lež.“,řekl jsem

„Pravdu mohou mít dva lidé různého názoru.“, řekl George.

„Opakem pravdy je ve vašem myšlení lež. Ze dvou úhlů pohledu mohou existovat dvě pravdy a dvě lži. Ze tří pohledů tři pravdy a tři lži. A tak dále. Barvoslepý člověk prohlásí, že se na obraze střídá světlá a tmavá. Druhý prohlásí že se tam střídá bílá a černá. Jiný uvidí modrou červenou a jiné barvy. Všichni tři mají pravdu. Z mého pohledu však mohou také lhát. Barvoslepý prohlásí že vidí červenou a modrou, protože slyšel předtím od vidícího barev, že tam ony jsou. Přitom nevidí nic než odstíny jedné barvy. A v tom spočívá zmizení. Přemísit se na základě jedné myšlenky a touhy už ovládáte. Nyní jde o to znásobit pohled.“

„Analýza mi nikdy nešla. Logika není mojí silnou stránkou. Jsem spíše básník.“, prohlásil jsem vzdorovitě.

„Básníci to mají jednodušší.“, řekl s ledovým klidem táta, „Přemístit se , je vlastně chvilka poezie. Vymyslet si něco, co není v dané chvíli běžné, očekávané, podstatné.“

„Když napadne jednoho, že chce na poušť , musím v tu chvíli myslet na ledovec.“, řekl George.

„Ne. To je primitivní a jednoduché. Když první myslí na poušť, musíš myslet na nekonečné praní špinavého prádla.“, zkusil jsem vtipkovat.

Táta se zasmál.: „ Zkuste to znovu. Poušť. Co vás napadne?“

„Poušť… dlouhé a nekonečné žvanění.“

„poušť …prázdné moře plné vln.“

„poušť… nebe plné hvězd“

„poušť…přítel se kterým si už nemáš co říct.“

„poušť…každodenní probuzení.“

„poušť…Okamžik při početí.“

V tu chvíli jsem se ocitl jinde.

Nebylo nic. Nebyl jsem já a přece jsem byl. Musel jsem být, protože kolem mne vanula zima.

Schoulil jsem se. Byl jsem nicotný. Bez významu. Bez chuti žít.

Ozval se hlas: „Má to smysl? Co vlastně budeš dělat pak? Naučíš se zmizet. Možná beztrestně vykradeš banku. Možná zabráníš vraždě. No a co? Jaký to bude mít smysl? Kdybys to udělal jako normální člověk, můžeš být na sebe hrdý. Ale pomocí cizí síly? Budeš jenom otrok. Nástroj. Kolik dobrých skutků uděláš, nežli se dopustíš chyby? Každý vždycky udělal chybu. Chyby se trestají! To ještě nevíš. Čím více se naučíš, tím více budou vyžadovat. A pak? Jenom kdybys tušil co bude pak. Odmítl bys ihned spolupracovat . jenže oni ti nikdy neprozradí, co bude pak. Upíšeš se idee a budeš trpět pro slepotu, s níž jsi jí podepsal.“

Hlas byl vtíravý. Postupně jsem umrzal. Postupně jsem odumíral. Postupně jsem přestával existovat. Odevzdal jsem se smrti, nebo čemusi podobnému.

Pak jsem si uvědomil, že se mohu přemístit. Zadíval jsem se uvnitř sebe na moře.

Ocitl jsem se u moře. Nádherné azurové. Neustávající koloběh vody. Uklidňující. Ozval se temný smích: „Myslíš , že unikneš? Neutečeš sám před sebou.Hlas je tvůj hlas. Slova jsou tvá slova. Myšlenky jsou u tebe. Nezbavíš se nejistoty. Nepohneš vesmírem, protože nemá pevný bod, kolem kterého se točí. Nepřeliješ moře malou lžící. Čeho se chceš dopustit ve své pýše? Ve své neznalosti. Kolika rozměrům se naučíš? Vždyť nerozumíš ani sám sobě. Nechápeš-li kdo jsi a kam jdeš, jak pomůžeš druhým? Kde vezmeš jistotu, že vidíš více rozměrů? Co když vidíš jenom jednu a tutéž sochu. Vidíš jí plasticky? No a co? Není to vlastně normální? Nenech se oklamat sám sebou!“

Znovu jsem se přemístil. Ocitl jsem se v obrovském lese. Znovu hlas. Unikl jsem na poušť. Mučivá slova na mne vála z písků. Z dun se ozývalo pochechtávání.

Pokusil jsem se políbit vysněnou ženu. Moře. Les. Poušť. Zmizely. Hlas utichl. Pocítil jsem teplo v těle. Ocitl jsem se vedle Georga. Kis a Kes se pochechtávali. George byl překvapený. Nečekal , že zmizím.

„Kde jsi byl?“, zeptal se udiveně.

„Zmizel.“,řekl hrdě Kis.

„ A ten…ten hlas?“, vykoktal jsem ze sebe.

„Měl pravdu.“, pokýval Kes.

„Pravdu v čem?“

„Slyšel jsi sám sebe. Slyšel jsi hlas svých myšlenek.“, řekl Táta.

„Mluvil jsem sám k sobě? Sám sebe jsem zastrašoval? Sám jsem chtěl zemřít?“, odmítal jsem nesmysl.

„Kdybys tušil kolik v tobě žije různých lidí.“, rozhorlil se Kes.

Otec ho však zpražil přísným pohledem. Jeho mimika udělala snad tisíc vykřikníků najednou.

Kes zčervenal studem a lítostí.

„Žije v nás více lidí, nežli víme? Jsem schizofrenik, který je jednou beránkem a podruhé vrahem?!“, začal jsem zvyšovat hlas.

Táta se díval laskavě.

George se zeptal : „Pochopil jsem dobře , že myšlenka má více rozměrů, nežli jsme schopni popsat nějakými slovy?“

Táta uznale pokýval hlavou.

„Ty jsi první zmizel.“,ukázal na mne. Pak ukázal Na Georgeho: „A ty začínáš pochopit.“

„Výborně. Výborně.“, objevila se máma. Tleskala radostně rukama, až se nám dělal vítr ve vlasech.

Za ní se objevila Slečna.

Kes zčervenal. Kis jej dloubl do boku a příšerně se zašklebil.

„Večer je v Myšlenkově zábava.“, špitla slečna.

Kis a Kes se podívali na tátu. Jeho svaly nedělaly otazníky, ale ani vykřičníky.

Máma řekla: „Vezmete sebou tyhle dva.“

„Ale to přece…“,namítal Kes.

Na tátově tváři se objevil jeden vykřičník za druhým.

A tak Kes jenom bezmocně rozhodil rukama.

XI.

Byl jsem ze slavnosti úplně vedle sebe. Na slavnosti bylo kromě „obrů“ mnoho lidí.

Šok. Už dříve, když jsem ještě nic nevěděl o Ovaziových, se kolem mne pohybovali lidé, kteří znali svět za zdí Země. Kteří se již mnohokrát přemístili do jiných sfér. Z jejich slov jsem chápal, že se tu potkávají staří známí. Že se viděli již mnohokrát. Pochopil jsem , že spolupracují i na Zemi.Pochopil jsem , že existuje více učitelů než Ovaziovi. Že jsou mezi nimi rozdíly. Že jedni pokládají své učitele za lepší než jiné učitele. Slyšel jsem je, jak říkají : „Jsem rád , že jsem vyfasoval právě Kentauriovi. Jsou prostě báječní. A rozhodně nejsou pedantští jako Krieglovi.“

Také jsem se zastavil u skupinky lidí, kteří se tvářili ohromně profesionálně.

Jakýsi opálený svalnatec vykládal: „Když jsem zasahoval po třetí, už jsem uměl rychlozmiz. Než se stačili naladit, byl jsem pryč. Myslím, že se svíjeli bolestí.“

Druhý ve skupince přikývl, čímž naznačil, že rychlozmiz není nic tak zvláštního a profesionálně podotkl: „Nejhorší jsou podle mého zabedněnci. Tam nic nepomůže.“

Nevím co mne to napadlo, ale ležérně jsem pronesl : „ Někdo je nebezpečný zleva, jiný zprava, ale blbec ze všech stran.“

Skupina ztichla. Překvapeně si mne prohlíželi. Svalnatec se zeptal : „Nejspíš jste tu na návštěvě z jiného oddílu?“

„Jo. Tak nějak.“, zatvářil jsem se tajuplně.

Postarší dáma ze skupinky se na mne začala dlouze dívat a já cítil, jak mi měkně myšlení. Štěstí mi přálo, Kis mne totiž vzal za rameno a odváděl mne pryč.

Když jsme byli dostatečně vzdálení a když se ujistil, že se starší dáma již po mne nekouká, řekl : „Někteří si myslí, že mají tak velké zásluhy, že i Homte je proti nim prd.“

Kouknul na mne a povzbudivě se usmál.

Georgi byl na tom lépe. Hned na začátku potkal kněžku, u které se mu poprvé podařilo přemístit. Vyprávěla mu o tom, jak na dveře zabušila Jindřichova stráž a jak on ve chvíli, když vtrhli dovnitř, zázračně zmizel. Od té doby po něm marně pátrají a přitom se šíří pověsti, že je čaroděj.

Vůbec nevnímal, když jsem se ptal, jak bude možné, že až se vrátí odsud, tak se objeví v té vteřině, kdy zmizel a potom vůbec nezmizí, ale uteče zadním východem,jak předpověděl Táta. To jsem ještě netrušil, že Georgie dlouhou dobu neuvidím, protože se s kněžkou vrátí zpátky do Anglie. Na dotaz, zda se učil lépe než já, že už je zpátky doma se Táta jenom usmál: „Byl tam potřeba. Nepotřebujeme kolem sebe šířit tajemno a strach.“

Další překvapení mne čekalo za hodinu. Potkal jsem Lucku.

Koukali jsme nevěřícně na sebe.

„Myslela jsem, že se přemisťují jen…“,zarazila se.

„Jen kdo?“, zeptal jsem se, protože moje malé sebevědomí mi hned napovědělo, že asi myslí jen oduševnělé inteligenty jako byl její kluk Pavel, zatímco já jsem, slušně řečeno, „obyčejný plebs z paneláků“.

„To nic… prostě jsem měla jinou představu…Představa je závislá na naší výchově, vědomostech, pocitech…skutečnost může být jiná…jenže my jí nejsme skrz žalutie zkušeností a dřívějšího výkladu vidět.“

„Jak ses tu ocitla?“

„Jsem už na druhé slavnosti.“

„Já jsem tu poprvé a navíc si myslím, že můj učitel udělal vyjímku. Mám za sebou teprve několik lekcí… Popravdě řečeno, nechápu vůbec nic.“

„Píšu knížky.“, řekla Lucka, „Mám vliv na ty lidi co je čtou.“

„Už chápu, proč si se divila. Já nemám vliv na nikoho, kromě mojí mámy a bráchy.“

Pokývala hlavou:

„Nikdo neví proč byl pozván. Zdánlivě nepatrný člověk může způsobit úplnou revoluci v myšlení druhých.“

Pokrčil jsem rameny.
Řekla: „Když Mozart psal své skladby, byl sice populární opička, ale jeho dílo nebylo prodáváno. Zemřel s pocitem, že ničeho nedosáhnul.“

„A přece ovlivňuje dodnes lidstvo?“, dodal jsem s otázkou v očích.

Pokývala hlavou

„Odmítli mi odpovědět, jaký budu mít úkol, až se vyučím.“, řekl jsem zvědavě.

„Já ho také nevím.“, řekla.

„Chceš říct, že jsi už v druhém ročníku a pořád nic nevíš?“

„Pochopíš, že nepotřebuješ mít cíl. Budeš žít normálně . Časem se něco stane a ty budeš reagovat. Výsledek bude ten, že se v daném okamžiku rozhodneš jinak, nežli by ses rozhodl, kdybys  tu nikdy nebyl.“

„Znamená to, že se tady učím měnit svůj sud? Že to co se tady naučím, změní v budoucnosti mé rozhodnutí? „

Nechápavě se podívala.
Vysvětlil jsem : „ Oni se dívají do budoucnosti. Ví jak se zachovám například za rok. Proto mne nyní učí jinak myslet, abych se svobodně rozhodl v jejich prospěch.“

„Myslíš to tak, že když se například zabrání v minulosti aby měli Hitlerovi malého Adolfa, že by pak nebyla druhá světová válka?“

„Přesně tak.“

„Jenže ona přece byla.“

„Ale v té další budoucnosti už nebude.“

Usmála se: „V jaké další budoucnosti?“

Zarazil jsem se : „Myslím že existuje souběžně více časů. Je více minulostí a více přítomností a také mnoho variant budoucnosti.“

Pak řekla šokující myšlenku: „Co když je čas bytost?“

„By..bytost?“ Asi jsem vypadal pekelně špatně, protože najednou řekla: „Zatancujeme si?“

Vzpomněl jsem si, že moje dávné přání bylo jednou s ní tancovat. S nejkrásnější holkou ve třídě. A že jsem byl do ní zamilovaný, ale nikdy jsem jí to neřekl, protože ona kamarádila s Pavlem a ten mi připadal jako nepřekonatelný soupeř. Držel jsem její tělo a cítil její vlasy. Bylo mi fuk nekonečno. Homte. Cíle. Budoucnost.

Na konci mi řekla: „Až budeš zpátky , pozveš mne do kina?“

Asi jsem se díval hodně zamilovaně, protože mne políbila na tvář : „Těším se že spolu půjdeme do Kina….S Pavlem jsme se rozešli…On neměl pro relativitu vůbec pochopení.“

„A já?“, zeptal jsem se.

„No uvidíme.“, řekla potichu. V jejích očích jsem však viděl přání, abych si s ní rozumněl.

XII.

Rozloučení po slavnosti:
„O pravdivosti našich pravd bychom měli rozhodovat sami většinou se odvoláváme na jiné autority. Nedovedusi představit na co se budu odvolávat až budu zpátky. Budou mne pokládat za blázna.“

„Lucka mi odpověděla:“ Vůbec se neboj lidí. Boj se sám sebe. Sám sebe můžeš zabít. Udělala to většina lidí. Zabilo je Já. Vlastní malost. Pohodlnost. Stádovitost. Čtu knihy z různých náboženství,ale nenechám se jimi svázat. Odmítám podlehnout názorům většiny.Rozhoduji se s vědomím, že nejde o mne , nejde o někoho druhého. Jde o návrat k původnímu myšlení. Jde o to vrátit co zahynulo.“

XIII

Proběhlo mnoho lekcí u Ovaziových. Nechci unavovat výkladem a učením. Chtěli jste sci-fi a ne filozofickou esej.

Shrnu to: Každý z nás má v sobě sílu se přemístit. Nevím zdali v těle nebo bez něj. To není důležité.Každý máme v sobě sílu myšlení. Sílu přirozené inteligence. Každý máme možnost přispět k návratu lidstva. Žádné stroje a mimozemské bytosti. Žádní démoni a duchové. Žádné hvězdné války. Každý máme sílu měnit sebe. Bojovat proti uvadajícímu Já. Odolávat všednosti. Bourat zažité. Obcházet spoutávající pravidla. Zní to jako hesla? Jako reklamy na mostě? Možná. Protože jste se ještě nepokusili se přemístit.

Je to nesmysl? To si myslíte vy. Já vím, že existují i jiné světy.

XIV

Začalo se smrákat a řeka vlídně polykala světlo do svých vln.

Lucka na mne čekala před kinem.

Nekoupili jsme si lístky.

Seděli jsme v parku. Voněly stromy. Hučel prostor kolem hvězd.

Povídali jsme si o tom, jaký bude svět, až se lidé vrátí ke svým pradávným schopnostem komunikovat s jinými světy.

Tohle snění se nám líbí ještě víc jak polibky.

Příspěvek byl publikován v rubrice Fantasy a jeho autorem je Lubos. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *