Stáří a slzy

příběhy mě stále častěji
rozpláčou
a dojemná hudba a text
pomyšlení na nejistotu
na marnost času.
Jen málo se směji
- to je fakt.
Co bývalo směšné
už mě nerozveselí.
smích je pro mne pláč

Už se za slzy nestydím.

Plakal jsem i jako dítě?
Nepamatuji se.
Buď nebyl důvod anebo
jsem zapomenul.
Nepláču nad svým životem
i když jsem ho možná
promarnil.
Asi bych žil jinak
jinak se rozhodoval.

Ale co?

Možná se vrátím?
Nebo jsem se už vyučil
a zůstanu doma?
Tam všichni patříme
domů do Otcovi náruče.
Slzy tečou z podvědomí
možná je tam nějaká
bolest
nevyřešené trápení
Něco uvnitř duše
co si roní slzy?

Nevím? Neumím odhalit?

Nebo se bojím podívat se
do zrcadla a uvidět sebe?
Bojím se přiznat si
prohry, zbabělost,
a odevzdanost se slabostí?
Nad čím vlastně pláču?
Nad světem asi ne…
svět je mi lhostejný
Odhalím své pravé já?
Přestanu si lhát?
Přestanu se vymlouvat?
Začít se svobodně smát?

Odpouštím si

jsem to jen já, jen moje já
jsem – jen jsem
přijmu-li sebe
přijímám vše kolem
jsem součástí
všeho kolem mě
až do nekonečna hvězd
Sám sebe nemohu zničit
jen se mohu přijmout
a prostě jen být

Nyní a navěky