Je smutek co tíží a je smutek co léčí.
Smutek po Kristu přivádí duši zpět.
Je veselí, co přejde v bolest srdce
a je radost co duši odlehčí do nebe.
A jak se střídá den s nocí , tak i duše
dýchá smutek i radost, štěstí i bezmoc
na své pouti padá a znovu vstává,
ale jen tehdy se znovu k pouti přiměje,
když vidí svůj cíl hvězdou ozářený.
Proto každým rokem od pradávna
znovu a znovu rozsvěcují čisté duše
světlo z Bethleema, aby naděje ožila
a do duše vlila novou touhou žít.
Není duše pražádné, která by světlo svící
odsoudila a zhasila je s nenávistí, protože
plamének bezmocný je vnitřní silou
touhy po něčem tajemně vzdáleném.
A také i ten, kdo vzteky mečem sráží svíce
a jak hlavy nepřátel vše nenávidí,
doma pak tu svoji svíci rozžíná
a jí svěřuje svůj žal.