Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka.

Oči do roku 1968.

Zelenáč v pracovním procesu

Škodovy závody jsou velké město ve městě Plzni. Areál továrních hal obehnaný zaprášenou zdí. Brány ráno snědí tisíce zaměstnanců a odpoledne je zmuchlané vyplivnou.

Pracuji jako projektant v dlouhé kanceláři s velikými okny. Hlavní úřednická budova u první brány. Občas smím kancelář opustit za účelem průzkumu plánované stavby. Toulám se továrnou a cosi měřím. Všichni se po továrně pohybují pomalu, s rozmyslem. Málokdo má něco na práci. Jenom menšina doopravdy pracuje, ale určitě ne celou pracovní dobu. Ostatní dělají jako, že mají něco na práci. Píše se rok 1973. A vládnou komunisté. Lidem záleží jenom na sobě. Už nemají kolektivní nadšení pro budování státu.

Zámečníci v  údržbářské dílně jsou překvapeni, že k nim někdo přišel hned po ránu. Dívají se na mne s podezíravostí. Na stolech kávička a noviny. Tohle se přece normálně nedělá chodit už v sedm po továrně! Máme svoje zaběhnuté zvyky, rituály.Jeden zámečník právě vyrábí z krásného plechu na konzervy malou kopii brnění pro středověké rytíře. V otevřené skřínce už jich má nejméně deset.

„To je nádhera.“, chválím ho.

„Dvacku za kus.“, říká stroze, „Ten větší je za třicet.“

„Zrovna nemám peníze, ale příští týden si toho malého vezmu.“, říkám jako starý škodovák.

Ostatní mlčí a čtou noviny.

„Pánové.“, ptám se přeslušněle „Kde jedílna 2B? Nějak jim tam blbne kanalizace a má se naplánovat rekonstrukce.“

„V hale naproti.“….

Projektanti už nečtou a dělají, že něco rýsují. Jeden si obkresluje Renčínovi vtipy na pauzovací papír. Nebyli ještě kopírovací stroje. Někteří si vypisují formulář, aby mohli opustit továrnu. Vymýšlí fingovaný důvod. Propustka je odměnou pro vtipné s fantazií.

Sousední projektant povídá: „ Už jsi někdy pašoval ?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Jsi tu nový.“, říká schválně nahlas, aby to slyšeli druzí. „ Každý nový musí něco propašovat ven za továrnu, aby si mohl říkat – Škodovák-.“

Ukázal na tyč u stolu. „ Tohle je hřídel do sekačky. Potřebuji, aby sis jí strčil do kalhot až půjdem z továrny kolem vrátnice. Já půjdu vedle tebe a něčím kontrolu na vrátnici zabavím. Na parkovišti mi jí dáš do auta.“

Všichni ztichli a napjatě poslouchali, co řeknu.

Pokýval jsem hlavou na souhlas…

Široké schodiště vedoucí k vrátnici pro úředníky a projektanty bylo plné pohybu. Úředníci bedlivě sledovali hodiny nad vrátnicí. 14,35 je rozhodující. Zástup lidí se hnul a začal označovat kartičky.

Tyč přivázaná pod kalhoty k noze mi nedovolovala ohnout nohu. Byl jsem středem pozornosti. Příjemným vyrušením z nudného koloběhu. Ostatní projektanti si dávalipozor, abych stál ve frontě k vrátnici před nimi a nepřipravil je o skvělé divadlo. Vrátný kontroloval tašky. S jinými se jen tak zdravil.

„Nazdar Fanoušku… Pepčo ty kluku líná… Hernajs: Jirko dělal jsi dneska něco? Máš nějak otlačené čelo…“

Kolega šel přede mnou. Když jsem došel k hodinám , abych si označil kartičku , ucítil jsem, jak se provázek kolem tyče uvolňuje. Tyč vyklouzla a bouchla kovově o dlaždice před vrátnicí.

„Prásk.“

Velká rána. Všichni se po mně podívali. I vrátný. Projektanti se těšili na průšvih.

Můj kolega se na vrátného usmál : „ Pomalu by rozbil dlaždice. Je tu nový.“

Vrátný se usmál: „Nový projektant, Jaroušku?“

„ Teprve dva dny. Flašku přinese zítra.“ , řekl kolega „Máme rádi Bechera, že jo?“

„Becher je zdravý na žaludek.“ Řekl kontrolor rozšafně „A já mám žaludek nadranc.“

Všichni se zasmáli a já celý červený v tvářích kulhal, přidržujíc tyč do sekačky těsně nad podlahou. Měl jsem chuť jí vyndat a hodit na zem. Komplexy mi v tom zabránily.

Zelenáč na vojně

Na dlouhé chodbě ve vojenských kasárnách.

„Hele, vole, drž hubu, jsi tu novej“, řekl desátník, který se rád poslouchal.

„Jsem už na vojně půl roku. Nejsem bažant.“, ohradil jsem se.

„Tady jsi novej… Koukej držet hubu a krok. tady poropučíme my!!!“ , nadzvedl výhružně hlavu desátník.

„Nebudu dělat to, co dělají bažanti, když už nejsem bažant.“, bránil jsem se. Chtěl jsem vysvětlit, že jako půlročák už mám nějaká práva, na rozdíl od nováčků, kteří jsou na vojně teprve měsíc. Desátník se nechal vyprovokovat. Vstal z postele a s ním další dva. Ustoupil jsem. Byli v přesile. Sklopil jsem hlavu a zařadil jsem se mezi nováčky. Desátník mne dostrkal na konec dlouhé chodby rozházel mazlavé mýdlo po chodbě. Práce až do půlnoci. Všude voda a smrad z mýdla.

Desátník si uplivnul: „ Zítra máš hajzly.“

Tak začal můj výcvik na dobře utajené vojenské raketové základně. Že je to raketová základna jsem zatím nevěděl. A to jak se ukázalo, byla moje záchrana…

Zrovna, když se desátníci bavili tím, že nás nováčky nechali nosit za pomoci hliníkových šálků čerstvý vzduch do místnosti od oken z chodby, objevil se rotný. Myslel jsem, že to bude záchrana před šikanou. Ale on dělal, že naše ponižování nevidí. Zdálo se mi, že jsem jenom zvíře. Přál jsem si, abych neexistoval. Každá vteřina byla hodinou.

Překvapením jsem vykulil oči, když si to rotný namířil rovnou ke mně. S trochou úcty zavelel: „Vojíne za mnou!“

Nošení vzduchu se zastavilo a desátníci zvědavě sledovali, kam jdeme. Tušili zvrat událostí.

Kancelář velitele kasáren.

Stáli jsme s rotným v pozoru a já hleděl se strachem na kapitána sedícího ponuře za stolem.

Kapitán dal pokyn rotnému, aby odešel. Pak se podíval na mne.

„Doprdele. Chlape, kdo vás sem poslal?!“, řekl znechuceně.

Tvářil jsem se jako tele: „Rotný Marek.“

„Ptám se , kdo tam u vás rozhodl, že budete přidělen na základnu?!“, zeptal se znova zvýšeným hlasem.

„ To já nevím. Náš velitel roty řekl, abych si zabalil věci a odvezli mne gazíkem sem.“, řekl jsem udiveně a pořád nechápal, o co jde. Velitel ukázal na složku, která ležela na stole. Byly to desky plné papírů s razítky. Udělal jsem krok dopředu, abych lépe viděl. Velitel zařval:

„ Kdo vám to dovolil!?“

Viděl jsem, že v papírech je moje jméno a červeně podtrhané celé věty s vykřičníky.

„ Vy jste pěkný ptáček, vojíne.“

Pokrčil jsem rameny.

Velitel se najednou usmál : „ Vy jste toho provedl proti komunismu víc, než celá rota diverzantů… A pak vás pošlou na utajenou raketovou základnu! Já se z toho poseru… Kdo vás sem poslal?!“

„Asi omyl.“, řekl jsem

Snažil jsem se tvářit nevinně a rychle jsem přemýšel: Tak já jsem na raketové základně?! Představoval jsem si v duchu atomové hlavice, jak vyjíždí ze země a míří na USA. Utajovaná zbraň. Jsem smolař. Nakreslím v ožralosti ruskému pionýrovi vousy na plakátě a táhne se to se mnou v posudku jako žvýkačka.Mám posudek od špiclů popsaný na mnoho stránek. Přitom vlastně ani moc té komunistické zlomoci nerozumím a nechápu její plný dosah a hloubku.

„ Nevím co je tam napsáno.“ , řekl jsem potichu „ Ale všechno to byla jenom sranda. Studentská recese. Nic vážnýho.“

Velitel se usmál: „Boha jeho. Taky jsem byl mladý. Chápu…“

Do místnosti vešel cizí důstojník. Nehlásil se. Tvářil se moc divně. Jenom mlčky naznačil a velitel najednou jiným hlasem, stroze pronesl k mojí osobě : „ Za hodinu vás odveze moje auto na nádraží…. Musíte podepsat, že o tom co jste tu viděl, nikomu nic nebudete říkat. Jste v přísně tajné oblasti!!…Omylem. Boha jeho. To je bordel.“

Vzdychnul nad neschopností armády. Cizí důstojník se tvářil kysele.

…

Šel jsem do pokoje a schválně si lehnul přede všemi v kanadách do postele. Nováčci ještě pořád nosili čerstvý vzduch pomocí šálků do ložnice. Kulili očiska.

Desátník se hrozivě zvednul a sním další dva nohsledové.

Otočil jsem k němu líně hlavu : „ Velitel pluku ti vzkazuje, že mi máš políbit prdel.“

Desátník se zarazil, protože nevěděl, co se děje.

„Velitel mi může jebat.“, řekl , aby se neshodil . Nic dalšího už neudělal ani neřekl. Nemůže si dovolit průšvih. Chce v sobotu ven z kasáren na vycházku.

Chvíli jsem se převaloval a všichni z toho byli vzteklí. Dusná atmosféra.

Když jsem sklízel povlečení z postele a deky, zeptal se mírně jeden z mazáků : „ Kam jdeš?!“

Podíval jsem se na něj a nevinně řekl : „ Budu pracovat v Praze na velitelství. Vojenský dopisovatel v redakci časopisu Voják. Myslím, že jsem tady na základně, nasbíral o šikaně nováčků už dost materiálu, abych o ní něco mohl napsat. Buržoazní poměry z první republiky musíme v armádě odstranit. Jsme přece socialistická armáda! Ale to pochopíš později.“

Tvářiljsem se výhružně a lhal jsem, jako když to tiskne do opravdových novin. Pohledy mazáků zvážněly strachem a já jsem bez pozdravu odcházel dlouhou chodbou ven z kasáren. Myslím, že když mne viděli nastupovat do osobního auta velitele, měli do konce vojny stažený zadek a začali čít časopis Voják, jestli se tam o nich něco nepíše.

Pracovní proces na pražském sídlišti

Po vojně jsem se stal mistrem podivné party dělníků.

Cikán Josef., slovák Jožo a na podmínku z vězenípropuštěný zloděj Jirka. Komunistická brigáda socialistické práce.

A úkol?

Uprostřed nového sídliště, na čerstvě vyrostlém trávníku, mezi nově vysazenými stromy a květinami, kolem nových chodníků a keřů udělat nepořádek. Vykopat v zemi dlouhou a širokou rýhu pro teplovod, osadit do ní prefabrikáty. Někdo z pohlavárů strany totiž potřeboval do hotového sídliště postavit ještě dva menší rodinné paneláčky a ty potřebovaly teplo z teplárny. Lidé kroutili hlavami nad plánováním strany. Znovu bahno na skoro vykrášleném sídlišti.

Neměli jsme se kde převlékat. Nedali nám nářadí. Nedali stroje. Socialistická firma je chudá.

„Nějak si musíš poradit.“, řekl můj vedoucí. V socialistickém slangu to znamenalo : přes den mne neotravuj dělám na svým baráku . Na oplátku já nebudu otravovat tebe.Nějak to tam vymyslete, ale hlavně nic ode mne nechtějte, stejně nic nemám.

Deníček novopečeného stavebního mistra :

1 splněný úkol:

Sociální zázemí dělníků zajištěno osobním šarmem v  mateřské školce. Soudružka ředitelka je příjemná a vstřícná. Slíbil jsem jí, že překopanou silnici, během jednoho dne zprovozníme. Nevím jak. Ale to nevadí. V komunismu všichni jenom slibují.

2 splněný úkol:

Kde vzít bagr, který vytvoří sto metrů dlouhou a metr širokou rýhu? Snadná věc.

Zloděj Jirka povídá : „Vedlejší stavitel má levné dlaždice z Tuzexu. Nevíš o někom, kdo by měl zájem?“

Já povídám: „Zeptám se. A ty se zeptej, kdy mají volný bagr.“

Můj vedoucí měl zájem o dlaždice. Bagrista cizí firmy, zase potřebovaal tuzexové směnky a rád pracoval pro nás…. Cikán Josef stál zkušeně ve výkopu a určoval směr a hloubku. Slovák Jožo mu chodil pro pivo. Jirka se už druhý den nedostavil do práce. Sehnal bagr a tak měl náhradní volno. Snad nekrade?!

3 splněný úkol:

Vybagrovaná hlína zaneřádila chodník. Důležitý člověk ze sídliště a člen strany si ztěžoval na ředitelství. Ředitel poslal tři studenty brigádníky , aby hlínu uklidili. Dělníci nemají čas. Důležitý člověk mne přišel pochválit za organizaci úklidu a prozradil mi, že nové byty se staví pro ministerstvo kontroly. Pak mne požádal, zda by studenti nemohli zrýt záhony před jejich domem. Za ochotu studentů jsem obdržel sto korun, což byla docela velká suma. Asi myslel, že i pro studenty. Nic nedostali. Jsou to přecee brigádníci.

Pochválila mne také slečna Květa z blízkého, hotového paneláku. Slovo dalo slovo. Každý den k ní chodím na kafe. Od druhého dne ho pijeme v posteli. Je to příjemnější. Když si sednu na postel, vidím jestli moji dělníci pracují nebo ne. Většinou nepracují. Vybagrované malé jehličnany, které stály v cestě výkopu si vzal mistr z vedlejší stavby na svoji zahrádku. Dozvěděl jsem se od něj, že pozítří sem přijede motorový válec a auto s asfaltem. Budou dělat cestu ke garážím. Půjčit mi ho oficielně nemůže.V komunismu máme všechno společné a cikán Jožo tvrdí, že s parním válcem umí jezdit. takže je všechno domluveno. Asfalt bude za garáži a nikoumu nebude vadit, když ho 10 koleček zmizí na cestě ke škloce. Všechno je přece nás všech. Ale nakonec jsme svůj výkon ještě vylepšili.

4 splněný úkol:

Překop silnice a její rychlá úprava.

Organizačně bravurně zvládnuto. O pár bloků dál pracuje velký silniční stroj. Za sto korun (takový jsem byl vůl), které jsem obdržel od straníka, přijel stroj, jehož hodina práce stojí několik tisíc a rozkrojil silnici jako hospodyně švestkový koláč. Pracovník šikovně osadil i prefabrikáty a nahrnul hlínu zpět. Jirka , který se po týdnu placené dovolené znovu ukázal na stavbě, sehnal hutnící žábu cizí výroby. „ Zeptej se jestli náš starej potřebuje palubky.“, připomněl se jako obchodník, když sledoval s rukama v kapsách, jak Josef hutní výkop. Připomněl jsem mu, že hutnící žábu musí vrátit jejímu majiteli. Ušklíbl se : „Já si umím vydělat jinak. Kdybys potřeboval tuzexové bony…?“

Jirka získal další týden placené dovolené za svůj výkon. Sehnal půl auta drtě obalované asfaltem. Zadarmo. Vedlejšímustavebnímu podniku něco zbylo. Neptal jsem se pro jistotu řidiče na nic a podepsal mu výkaz na kterém byla uvedená úplně jiná firma než naše. Je to jedno. Všechno patří pracujícímu lidu a my přece pracujeme…. Asfalt jsme odborně rozhrnuli hrabičkama z mateřské školky. Netušil jsem, jak kvalitní vyrábíme hračky. Zbývalo už jenom velkým válcem zhutnit asfalt na úroveň předešlé silnice.

O válci podrobněji:

Jožo odcizený válec nastartoval hřebíkem a zařadil. Válec přejel asfaltovou drť. Jenže….

„Nejde zastavit!!!“ Volal zděšeně Jožo. „Blbne zpátečka!!!“

Zamrazilo mne . Válec sesunul na mateřskou školku jako tank. Děti v ohrožení!

Jožo měl v očích smrt. Asi metr od vrat školky se válec vydal opačným směrem, páka povolila. Stále žiji s pocitem, že si s komunismem prohrávám jako s hračkou, ale on si pohrává se mnou. Ohledávám se jako fotbalisté na konci zápasu. jsem utahaný jako kůň. Závěrečné úpravy trávníků pozoruji od Květy z okna. Jožo se činí, protože po obědě už nepřijde a možná ani zítra, když to dneska dodělá….

Granát

Na stavební ubytovně jsem bydlel ve dvoulůžkovém pokoji sám. Jednoho dne jsem přišel domů z rachoty na pokoj a koukám, že už to neplatí. Na stole stálo pivo a rozbalené olomoucké syrečky. Za stolem hromotluk s modrýma očima. Tělo jako boxer. Obličej jako klaun. Oči jako Robert Redford. Od každého kousek. Jako slepený narychlo pro nějaký mělký film.

„Tě vítám… Jsem nějakej Franta.“,Prohlásil a oči se mu smály, jako kdyby pronesl bůhví jaký vtip. Snědl kus syrečku. Odřízl ho obrovským nožem, který se používá v obraně proti medvědům nebo jako malá šavle. Syreček byl na noži přilepený a tak ho opatrně sundal rty. Napil se zhluboka piva z lahve. Pak říhnul. Modré oči se znovu zasmály a nos se mu klaunovsky pokrčil.

„Si vem ode mne.“, mávnul tím obrovským nožem směrem k syrečkům. Všimnul jsem si , že nůž je ostrý. Jako žiletka. Koukal, jak sleduji nůž a řekl:

„ Je americkej. Pravej.Z druhý světový. Děda přišel s amerikánama z Francie… Máme toho doma víc…“ Zarazil řeč a zkoumavě se po mně podíval. Změnil téma. „Jsem rád , že bydlíme vysoko. Vidím až na svý pracoviště. Jezdím tam s multikárou. Ukázal na protější kopec, kde se stavělo jižní panelákové sídliště.“ Snědl syreček a pokračoval.

„Na dělníka vypadáš nějak moc chytrej. Piješ pivo?“, zeptal se a bylo vidět , že mu to v hlavě šrotuje.

„Nic jinýho mi nezbejvá.“, řekl jsem , sednul jsem si a otevřel jsem lahváč s pivem. Chlapská seznamovačka. Řeknu něco o sobě a Jarušce. Jaruška bydlí o deset pater níž. Je tajná prostitutka, umí dobře německy. Má mě ráda.

„Šéfka říkala , že jsi spisovatel.“, vypadlo z něho.

„Nejsem. Zatím ne. Dokud tady budou oni , tak určitě nebudu. neumím psát socialisticky.“, ušklíbnul jsem se.

Uklidnil se: „Dlouho už tu nebudou….Nic netrvá věčně.Až to přijde, tak bude potřeba každá ruka.“,řekl zamyšleně a polknul chleba a pak pivo.

„Až přijde co?“,zeptal jsem se.

Mlčel a prohlížel si mne.

Dal si syreček a mlčel. Pohled mu sklouznul na noční stolek: „Na tohle bacha!“, tvářil se jako válečný veterán.

Někdo klepal na dveře. Floriánek. Hebkej kluk z vedlejšího pokoje.

Koukal udiveně po Frantovi a skromně řekl :

„Nebudu rušit.“

Franta kouknul po mně a kývnul na Floriánka:

„Chceš syreček?“

Floriánek se zatvářil jako ženská, když chlapovi smrdí nohy. Floriánek byl totiž jiného sexuálního založení nežli je běžné a bylo to na něm vidět.

Franta se rozchechtal.

„Tohle je taky revoluce. Musíme bojovat na více frontách.“

Homosexuálové byly v komunistickém Československu pronásledovaní stejně, jako politická reakce.

Franta se znovu ohlédl po nočním stolku. Pak kouknul varovně na mne. Omyl svůj nůž jako žiletku.

„Mám nějakou schůzi. Schůzku.“,opravil se.

Floriánek odešel se snivým smutkem. Asi mu bylo líto, že už mám spolubydlícího.

Zůstal jsem sám.

Zkusil jsem otevřít noční stolek. Nešlo to. Ale já věděl, jak na to, aby se otevřel a pak zavřel a nikdo nic nepoznal.

Vykuleně jsem zíral na dno zásuvky.

Ležely tam dva granáty!

Opatrně jsem dal do původního stavu stolek a šel se vyvětrat na balkon.

Přece jenom trochu silná munice.

Když jsem se nahnul přes zábradlí, viděl jsem Floriánkovi oknem do pokoje.

Onanoval.

Franta se objevil až za týden a měl úraz pod okem. Slušná rána pěstí.

Obočí natržené.

„Spadnul jsi doma na kamna?“,zeptal jsem se. Tímhle jazykem mluví v Praze podsvětí, když chce říct, že někdo dostal od policie na nakládačku.

Franta juknul na noční stolek a pak na mne. Mlčel.

„Nejsem vůl. Kouknul jsem se.“,řekl jsem s klidem, „Abych věděl, na čem jsem.“

Mlčel.

„Trochu silná munice.“, přerušil jsem ticho.

Usmál se.

„Tak jo. Dobře. Nakládačku do oka jsem dostal za něco jinýho. Ale o tom stolku nic nevěděli. Neprásknul jsi to.“, řekl jako, když kapitán rozvědky dedukuje pozice nepřátel.

„Bouchneme to spolu.“, řekl rozjařeně.

Mlčel jsem

Když potom v létě 1976 nevypukla žádná revoluce a státní police ztratila bdělost, asi tak čtrnáct dní po 21. srpnu, šli jsme já a František rozjaření alkoholem po nově budovaném sídlišti Jižní město. Bláto a bláto.

Kus za sídlištěm bylo místo, kde měla být konečná metra. vyské haldy hlíny.

Franta si svléknul košili. Překvapeně jsem zíral na jeho tělo. Byl obalený plátnem, jako se dříve obalovaly mrtvoly.

„Rozviň to.“, řekl velitelsky.

Točil se kolem dokola a já rozbaloval asi tři metry dlouhý transparent.

Bylo naněm napsáno : ‘Smrt komunismu‘.

Bavil jsem se. Právě začíná revoluce. Byla legrační, stejně jako když jsem přemaloval plagát ruského pionýra.

Franta roztáhnul transparent a zatížil ho kameny.

„Ústup.“, zavelel a utekli jsme za velkou haldu.

„Všechno dělej po mně.“, přikázal stroze, „Až hodíš, padni na zem. Dvakrát to bouchne,Pak uteč. Po sto metrech přestaň utíkat. Někam se schovej. Zamíchej se mezi občany.“

Zrovna jsem prožíval jednu z nádherných zábav, kterou mi mohl dopřát jenom komunismus. Boxer, klaun a Robert Redford zároveň, se tvářil slavnostně. Hod. Dvě vteřiny strachu.

Dvojnásobný výbuch.

Komunismus poražen! (Alespoň na dvě vteřiny.)

Hlína a bláto lítaly až na nás. Transparent se vznesl do vzduchu.

Utíkali jsme a šťastně jsme se smáli.

Jenže mě celá akce nakonec připadala jako vlastní gól, když jsme se k činu nepřihlásili. Ira v Anglii by se přihlásila. Nikde se nic nepsaalo. televize mlčela. Žádná revoluce nebyla hlášena. Snad jenom ta představa jak se tajní všude vyptávají. Pravdou však zůstává že Redforda jsem už nikdy na pokoji neviděl. kdoví co se sním stalo….

Trik se svědomím

Jsem vnitřně nespokojený. Nebaví mne lhát, ale mám strach mluvit pravdu. Blbá hra na komunismus. Blbej život uprostřed lidí co myslí jenom na sebe. Lidí, co se diví, když nekradeš, když nemamoníš, když nemáš majetkové cíle. Pořád poslouchat řeči, věčně podnapilých až ožralých stavebních dělníků…

Zašel jsem za svým strýcem, co byl velké kápo v komunistické straně.

Nechci už dělat na sídlišti. Ani dělníka , ani nic jiného. Nechci stát uraženě v koutě.

„Nejsem polepšenej. Ale říkal jsi ať přijdu, až budu chtít pomoc. Zrovna prohrávám s komunismem nejmíň dva nula.“, řekl jsem si o pomoc strýcovi. Byl kápo ve straně, ale zárověň měl vyvinutý smysl pro spravedlnost.

Zvědavě mu zasvítily oči, když jsem řekl, že prohrávám.

„Už mne nebaví dělat dělníka. Zařiď mi jinou práci. Mne už je jedno, žebude od komunistů. Blbost se nedá porazit.“

Strýc váhal jestli se má naštvat. Napil se a dlouze mnepozoroval. Nakonec ho nastartovala teta Květa.

„Kájo?!“,zaprosila jeho manželka,“ Když chce pomoc, tak mu pomoz jako synovcovi a vykašli se na politiku.“

Libeňské pivo strýci spravilo náladu.

Za dva dny ocitnul před starším mužem, kterému říkali soudruhu generální řediteli v jedné pražské organizaci pro divadla.

Na stěně visel obraz malíře Schikanedra.

„Tenhle obraz je jeden z jeho nejlepších.“řekl jsem a nečekal jsem na svolení a šel se na něj podívat. Obdivuji, když někdo umí namalovat noc.

Ředitel mne se zájmem pozoroval.

„Originál!“,zvolal jsem, „Nádhera.“

Usmál se.

„Posaď se soudruhu. Zdá se, že jsi také originál.“, řekl trpělivě.

Chtěl jsem odseknout, že nejsem soudruh, ale už jsem se naučil mlčet. Už nejsem kovaný oportunista.

„Soudruh Hodek mi o tobě vyprávěl…. Jak to s tebou bylo…A jak je to nyní…“ Měl dlouhou řeč.

Mlčel jsem. Byl sympatický. Podobal se Jeanu Gabinovi.

„Asi tak do půl roka, potřebuji mít studii, jak by měla vypadat naše nová továrna…Seznámíš se s našimi provozy a pak je skloubíš dohromady… Uděláš z nich jedno tělo…“,odmlčel se a čekal, co řeknu já.

Do kanceláře vešel protivný chlap.

„Jsem tady soudruhu řediteli.“, zahlásil se jako na vojně.

„Tohle je soudruh…pan…bude dělat stavebního technika… připraví studii na továrnu….a tohle je soudruh Česnek“, řekl ředitel a usmál se na mě.

„Ale to měl dělat jiný soudruh…“,namítnul rozzlobeně Česnek.

„Soudruh Hodek, z výboru lidové kontroly, nám navrhnul správnější řešení. Má větší přehled, nežli my.“,řekl ředitel rozhodně.

Česnek se na mne díval nenávistně a s podezřením. Byl jsem dosazen přímo stranou? Kdoví, co jsem zač?!

Tak jsem se ocitnul v kanceláři s renesančním stropem uprostřed historické Prahy. Kousek od Staroměstského náměstí. Všude kolem dějiny Českého státu. Nádhera! Něco úplně jiného než sídliště. Byl jsem nadšený, už když jsem šel do práce. Moje nové působiště vůbec nepřipomínalo, v jaké žijeme době a kdo nám vládne. Nakonec za šlechty to také nebyla svoboda.

V posledním patře budovy jsem objevil dva mladé kluky, staré jako já. Dvacet šest let.

První byl podnikový právník. Vyřizoval zhruba jeden dopis za den. V klidných obdobích jeden za měsíc.Druhý kluk pracoval jako podniková kontrola. Kontroloval jedenkrát za čtvrt roku účetní a fakturační oddělení a další čtvrt roku sepsal o kontrole dva listy papíru. Občas vyřizoval reklamaci zákazníků. Mě nekontroloval nikdo. Nikdo nevěděl, co mám vlastně za funkci. Jen soudruh Cibulka občas dělal, že mne má na starost.

Uklidňoval jsem své svědomí: „Už jsi se jako dělník namakal dost.“

Za dva týdny jsem nenechával v kanceláři vedle Cibulky ani tašku. Jenom jsem nakouknul, pozdravil a zmizel v posledním patře u kluků. S drzostí nejdál dojdeš. Cibulka pořád nevěděl, kdo mne dosadil a tak raději mlčel.

Ráno v sedm hodin jsme se zapsali ve vchodu do budovy do knihy příchodů a odchodů. Ve vrátnici stál v pozoru malý, šedivý důchodce. Vypadal a choval se jako vrátný v nejlepším hotelu. S úctou a elegancí. Velmi taktně se nás ptal, zda budeme mít možnost se odpoledne v knize odepsat.

My jsme mu s úsměvem říkali: „Pane Novák. Buďte tak laskav a odepište nám náš odchod. Máme jednání mimo budovu po celý den a možná až do večera.“

Když už nás znal lépe, ptal se, zda budeme moci přijít další den do zaměstnání. V létě se ptal, jestli budeme některý den z týdne v zaměstnání. Pochopil, že vlastně vůbec nepracujeme. Měl však rád v knize příchodů a odchodů pořádek. Možná, že to byla jeho soukromá sabotáž komunismu, když trpělivě vysvětloval různým děvčatům, co za námi chodili, že patrně máme služební cestu a šeptel dodával, že možná máme co do činění s nedalekou plovárnou u řeky.

V letních a slunečných dnech byla naše rozhodnutí o pracovní náplni jednotvárná. Každý den nás vítala plovárna Na štvanici. Měli jsme už svůj pracovní rituál, jako ostatní úředníci generálního ředitelství. Naše těla byla opálená jako od španělského mořea a tak se líbila děvčatům, kterých tam bylo také požehnaně. Že šlo především o pracující úřednice vyplývalo z toho, že kolem druhé hodiny kvapně plovárnu opouštěli, neboť ne v každé vrátnici, byl tak spolehlivý vrátný, jako u nás. Pokud jsme chtěli v družném hovoru s druhým pohlavím pokračovat, museli jsme si dávat rande asi o dvě , tři hodinky později ve městě. Kdo vlastně doopravdy pracoval pro komunismus, nás v našem věku vůbec nezajímalo.

Už se nedivím mému strýci, který říkal po pátém pivu z Libeňského pivovaru: „Nebuď vůl. Já byl dřív soustružník. Dělník ať je dělníkem. Ale ty máš navíc, než kopat kanály.“

Myslím, že vrcholem naší drzosti vůbec nepracovat, byla akce Bulharsko.

V Praze pršelo a byla zima. Způsob mokrého léta se naší trojce zdál velmi nevhodný. Plovárna byla opuštěná.

Právník Láďa povídá: „Nejlepší by bylo jet k moři.“

Kontrolor Libor: „ Já nemůžu. Přijede snoubenka. Jedeme na chatu.“

A já povídám : „Myslím si, že bych jako pracující člověk měl dbát více o své zdraví.“

Právník Láďa čte inzerát: „Bulgariatour nabízí nejlevnější letenky.“

Já povídám: „Skočím se zeptat.“

Za půl hodinky jsem se vrátil s informací, že zítra mají dvě místa volná. Je to se slevou.

Právník Láďa zvednul telefon a zavolal své manželce : „Lindo, zítra letím do Bulharska…. podnikové jednání s divadlem v Burgasu….Narychlo. Něco se tam stalo…Připrav mi taky plavky, když už budeme u moře…“

Vrátný kýval hlavou: „Samozřejmě, služební cesta na týden, možná dva. Samozřejmě pánové.“

Druhý den v poledne jsme s Láďou stály na letišti v Burgasu. V podniku se po nás nikdo nesháněl. Každý měl v létě svoje únikové cestičky a ptát se znamenalo, odpovídat..

Strýcovi jsem po čtrnácti dnech telefonoval, že nevím, kde mi hlava stojí s projektem továrny.

„To je jasné.“, souhlasil, „Vyprojektovat továrnu není jednoduché. Promluvím s ředitelem, že se hodně snažíš.“

V říjnu jsem studii továrny odevzdal. Trvalo mi týden, než jsem obešel všechny provozovny a další, než jsem jí nakreslil. K mému údivu se řešení líbilo.

Ředitel místo pochvaly řekl:

„ Něco je vždycky za něco… Tvůj strýc řekl, že už jsi se určitě zabydlel a že už to zvládneš…“

Tušil jsem, že jde do tuhého. Zrada?! Komplikace?!

Ředitel pokračoval: „Nemáme podnikovou organizaci svazu komunistické mládeže… Zbytečně tím na sebe upozorňujeme….Máme se tu dobře… nebo ne?“,podíval se na mne zkoumavě, ale nečekal na odpověď, „Ty tu organizaci založíš!“

„Ježíš to snad néé.“ ,zapomněl jsem se, „Přece víte…. Já byl vždycky proti komunistům.! Mám to v papírech …..“

Ředitel mlčel a čekal. Pak promluvil.

„Nikdo neříká, za jak dlouho a jak si s tím poradíš.“, zase mluvil jako Jean Gabin a byl sympatický a inteligentní, „ Nikdo neříká, že musíš změnit svůj názor…I když se tu máš za komunismu dobře, nebo ne?… soudruh Česnek nebude pořád otravovat, že pro tebe nemá žádnou práci….“

Dostal mne.

Mlčel jsem celý rudý ve tvářích. V srdci vztek. Už jsem v jejich spárech! Už mne mají! Lumpové. Ale mám opustit pohodlný život? Mám opustit Láďu a Libora? Mám opustit středověké inspirující město a vrátit se mezi paneláky?! Bouřilo se ve mne svědomí.

„Založit stranu mládeže, trvá dost dlouho…“, řekl smířlivě. Měl slitování.

„Zbytek se dozvíš na městském výboru svazu mládeže.“, řekl ředitel, „Už o tobě vědí.“

„Jo.“, zabručel jsem naštvaně, „Něco za něco.“

Ředitel se zarazil a dlouze se mi díval do očí.

„Nějaké výhody, už máš a mít budeš.“, řekl . Už se netvářil jako Gabin, ale jako soudruh. Nějak jsem se mu přestal líbit. Jenže já sobě také. Zase už jsem dostal gól od režimu. Tři nula.

Trik vůči svému svědomí jsem se dozvěděl od strýce. Každá nová organizace má nárok na státní příspěvek. Měl dopis od strany.

Předseda městského výboru vykulil oči: „Deset tisíc? Ani náhodou!“

Ale já se díval sebevědomě a ukázal mu dopis strany od soudruha Hodka.

„Musím si zavolat!“, řekl naštvaně.

Šel vedle do kanceláře sekretářky a byl tam dlouho.

Když se vrátil, zeptalse : „ Soudruh Hodek, je tvůj příbuzný?“

Slabě jsem pokýval hlavou.

Vypsal příkaz k proplacení deseti tisíc.

„Přijdu na zahajovací schůzi.“, dodal výhružně.

„Budete vítán.“, řekl jsem s úsměvem.

V duchu jsem si řekl, že ho zvát nebudu.

Zašel jsem do dílen švadlenek. Znali mne moc dobře, ale určitě ne jako svazáka. Koukali zhnuseně.

„Holky, nebuďte hloupé. Dostali jsme příspěvek na rekreaci v podnikovém středisku na horách. Máme zajištěné dva týdny zdarma. Podmínkou je legitimace. Ale jinak nic víc. A povolené mejdany s občerstvením v zasedací síni.“

Nebyly nadšené, ale vidina rekreace a strach co se vlastně děje, udělaly své. Když užrebel, propaguje komunismus,je to zlé. Pak jsem se nechal ohlásit ke generálnímu. Položil jsem na stůl orazítkované papíry o založení podnikového svazu mládeže.

Pokýval hlavou, ale nebyl vřelý. Asi jsem ho zklamal.

„ Problém je, že nemáme předsedu.“, řekl jsem

„To snad budeš ty ne?!“, podivil se ředitel.

„Já nejsem ve svazu mládeže.“, řekl jsem stroze.

Zaujal jsem ho. Četl seznam přihlášených svazáků. Nebyl jsem tam.

Začal setvářit přátelsky. Už zasejako Gabin.

„Myslím, že náš národ nezahyne.“, řekl a díval se dlouze na obraz na stěně.

Pak řekl: „Mladý Jokl, se učí v truhlárně a žádá o stipendium na studium střední školy. Učení mu moc nejde, ale kdyby na tom byl dobře politicky, tak snad…“

Kývnul jsem hlavou že rozumím.

Pak se znovu dlouze díval na obraz Schikanedra. Měl klidnou atmosféru. Za nočního osvětlení na němprojížděla drožka starou pražskou ulicí. Klid a mír. Pokojná noc.

„Nové instrukce z ministerstva říkají, že podnik musí mít technika bezpečnosti práce a požární ochrany.“, řekl ředitel, „Pracovník podléhá přímo mě. Stejně jako právník a podnikový kontrolor. Budete jako moji tři mušketýři.“

Usmál se.

Řekl jsem: „Rád bych se něčemu novému naučil.“

Pokýval hlavou a pak ještě dodal : „Pozdravuj soudruha Hodka.“

Chlubil jsem se kdekomu, jak jsem převezl stranu a všem jsem měl potřebu říkat, že jsem sám do strany mladých komunistů nevstoupil.

Nikdo to neocenil: „Prohrál jsi. Dostali tě. Žádný trik ti nepomůže.“

Holky byly naštvaný: „Jsi podrazák.“

Cítil jsem se sám.

Možná jsem si vzpomněl jsem na Frantu, možná jsem už byl znuděný, možná jsem měl špatné svědomí, možná jsem nechtěl prohrát čtyřinula. Ani jednou si neškrtnout. A tak jsem se rozběhl proti bráně nepřítele.

„Pane řediteli,“ řekl jsem vážně, „musím požádat o rozvázání pracovního poměru.“

Nechápavě mne pozoroval.

„Co se děje?“,zeptal se.

„Cítím se jako pokrytec. Všichni mne pokládají za komunistu. A já jím nejsem.“

Ředitelse díval na Schikanedra.

„Chápu … …Už si se soudruhem Hodkem nerozumíš?“

„To není kvůli němu…“

Pokýval a řekl vstřícně: „Možná je to prozíravější, než si myslíš…Za pár měsíců jdu do důchodu….proslýchá se , že strana doporučí soudruha Česneka… … Ti druzí soudruzi, co stojí za soudruhem Česnekem, mají ostřejší lokty…Asi je to prozíravé…“

Měl jsem pocit, že mne má rád.

„Víte, pane řediteli, četl jsem Bibli. Kristus nebyl pokrytec. Když mu nabízeli, aby byl král, tak to odmítl.“

Pokývalhlavou.

Zničehonic dodal : „ Schikanedra jsem od podniku odkoupil. Když ho budeš chtít vidět, přijď k nám na kafe…..Moje žena je katolička.“

Byl sice dál komunismus , ale já byl šťastný, že jsemdal alespoň jeden čestný gól.