Ani Hejpočkej, stejně jako já, nikdy nepřišel na to, proč je u Parku milosti plot a branka
Učím se milosti. A to je pěkná fuška. Moje milost je totiž oplocená a na mém pozemku. A každý kdo jí chce, musí zazvonit a poprosit, abych mu přišel otevřít. A procházet se smí jenom s mým svolením a pod mým dozorem.
Jenže pak zazvonil nějaký popuda Hejpočkej a povídá: „Hele, co to na nás hraješ?! Boží milost je zdarma. Za nic. Dává jí komu chce a kdy chce. A myslím, že na rozdávání nemá ani nějaká logická pravidla. U tebe aby se člověk doprošoval.“
Já na to:“ Každý kdo prosí, tomu bude otevřeno.“
„Jo.Jo. Jasná páka. To, co říkáš, je pravda, jenže nějak mi to neštymuje. Já se projdu po tvým parku, na tvé zahradě k rozjímání a dostane se mi pocitu milosti. Beru. Ale pořád mi tu vadí ten plot a ty jako strážce. Milost Boží je svobodná. Jako ptáci jsou svobodní.“
Já na to: „Pták si váží svobody, až po té co opustí hnízdo. Možná je rodiči z hnízda vyhozen do volného pádu. Teprve když roztáhne křídla ke své záchraně, obdržel Boží milost.“
„Bůh dává milost bezmocnému?“, zeptal se Hejpočkej, „A co mocní? Ti jí neobdrží?“
Byli tu už snad všichni lidé a všeho druhu, všech povah. Zazvonili a směli vejít. “
„A co já?“, zeptal se Hejpočkej.
„Nejenom, že smíš vejít, ale když budeš chtít, dostaneš klíče. Komu otevřeš, tomu otevřeš. Komu zakážeš, tomu zakážeš.“, řekl jsem a podal jsem mu klíč.
S každým popovídal Hejpočkej a každého vpustil. Ono to totiž nejde bránit komukoliv vejít do Parku Boží milosti. A řeknu Vám, já měl někdy fakt nutkání to některým lumpům zakázat, ale neudělal jsem to. Tak jsem se učil rozumět Boží milosti.
Ani Hejpočkej, stejně jako já, nikdy nepřišel na to, proč je u Parku milosti plot a branka a proč tam musíme my dva stát. Prostě to tak je a netřeba žádného dalšího přemýšlení.