Jaroslav Seifert (Výpisek několika veršů z různých básní)

..milostné Venuši , dát hlavu do dlaní. Ach běda, to je pravé jeho poslání.

…z mámivého třpytu zrcadel nenašel jsem cestu ještě dodnes.

…po nábřeží chödí tisíc dívek a všecky jsou stejné.

…ticho kolem těch věcí  chodí , bylo tou nejsmutnější básní na zemi, která kdy byla pro mne zpívána.

…ve kterém slovníku a na které stránce, našel bych slova lásky hodná muže: Měsíc, havran a růže.

… umírají staré jabloně, před žasnoucími zraky mudrců.

…za sedmi vrchy, sedmi řekami, jde starost o holi a prstem kývá.

…tak opuštění samotáři, na své lodi plují večerem, rybáři, kteří nerybaří a se složeným čeřenem.

… Ty tomu věříš? Nevím, snad! A stouhle nadějí jdi spat.

…prcháveje někdy od lidí, vidím to, co jiní nevidí.

…každá přichází konec konců zmuchlaná trochu od milenců, od polibků opuchlý má ret, co mi bude o tom vyprávět.

…ve století páry, elektřiny, máme radši bary nežli křtiny…víra , motocykl, naděje.

…jdou milenci, jsou šťastní nadějí. Smrt ovšem také líbá vášnivě.

komentář:

Jenom mistr umí každé slovo vyhladit k dokonalosti. A já vím co  dá to práce. Nikdy jsem neměl dost trpělivosti vykreslit všechny své naděje, touhy , přání, pocity. Pan Seifert se k tomu obětoval pro nás pro všechny.