vernisáž jednoho života

Z cyklu Hominem quaero – Hledám Člověka.

Inspirováno Jiřím Vydrou, malířem a sochařem Berounského kraje.

Klavírista byl černooký. Černé oči co neodráží nebe, ale objímají vesmír. Hrál si s prsty na klávesnicích, jako si harjí velcí umělci. Pomalu a s radostí. Hnědý klavír se vyjímal uprostřed rozkvetlé louky, jako by se tu skvěl pařez staletého stromu. Včely mu bzučely smyčce. Datel z lesa mlátil tympány.

František mi dýchnul na rty. Otevřela jsem oči. Klavírista zmizel a místo klavíru se vzpíral do louky starý dub a na rtech mi visely rty svalnatého kluka. Suché a drsné.

„Haničko.Usnula jsi?“

„Ne.Jen jsem se zasnila.“

„Haničko já myslím, že bychom měli chlívky zbourat a místo nich postavit dílnu s garáží.“

Tehdy jsem si měla uvědomit, že František nikdy neuslyší hrát na louce klavír a já nikdy nebudu mít nadšení pro vesnický majetek.

„Nechám to na tobě, Františku.“

„Já bych chtěl slyšet tvůj souhlas. Nějaký nápad. Abych v tom nebyl sám.“

„Já vím Františku. Jsem z města a ty jsi ze vsi. Máš fortel. Poradíš si určitě sám.“

„Naše máma měla co říct. Tak jsem myslel…“

Tehdy jsem si měla uvědomit, že nepatřím na náves s prodejnou a kaplí. Že nezapadnu mezi ženský, co odmalička mávaly lopatou jako s tužkou a svaly na rukou se jim napínaly pod vidlemi jako kulturistům. Já v lehounké sukýnce, byla jako vánek na mezi. Chtěla jsem mít lehátko na zahradě a číst si knížku. Tehdy mě měly ženský ze vsi říct: „Vrať se holka domů. Číst je hřích.“

Jenže já zavřela oči a černooký klavírista měl pod rukama dočista bílý klavír. Uviděla jsem se tančit v bílých svatebních šatech. Mládí je bláznivě naivní.

Franta se na svatbě opil a zmizel s Mařenou od naproti ve stodole. Vrátil se až za dlouho. Jenže to já nevěděla, protože když zmizel, tak mne provázel tancem jeden kluk za druhým a já myslela, že je o mně takový zájem. Mládí je bláznivě hloupoučké.

Za pár měsíců měla Mařena kulaté bříško. Ženský v obchodě se divně usmívaly, ale já myslela, že je to tím, že jsem z města a že jsem prostě nějak mezi ně nezapadla.

Jednou se pošťačka spletla a podává mi dopis pro Mařenu od naproti. Když jsem si ho dostatečně prohlídla, vytrhla mi jej najednou z ruky a povídá: „Ježíš, to nejni pro tebe Hanko, to je pro Mařenu.“

Ale já jí ten dopis vytrhla zpátky a povídám: „Jenže tohle je písmo mýho Franty.“

Ona se o ten dopis neprala zpátky, jen se usmála : „To tedy je.“

A mně bylo jasný, že mi ten dopis dala schválně.

„Myslela, jsem, že když je už tolik dní po montážích, že by měl psát tobě a ne Mařeně.“, řekla spravedlivě.

Roztrhla jsem dopis a četla, jak jí posílá polibky a že se na ní těší i na toho Malého. Malej se bude jmenovat Franta. Naše holčička se narodila před dvěma měsíci a dostala jméno Hanička.

Najednou jsem měla sílu jako ty ze vsi. Pošťačka raději zmizela za roh a odtud pozorovala jak si to štráduju vojenským krokem k Mařeně.

Mařena seděla na lavičce před chalupou a škubala peří ze slepice. Byla už na spadnutí. Síla ze mne vyprchala.

Koukla po mně, koukla na dopis a věděla kolik uhodilo. Trochu se shrbila, jakoby se bála rány. Znova koukla okem a zase se narovnala.

Sedla jsem vedle ní a dala jí dopis. Ani ho nečetla a strčila si ho za výstřih.

Klavírista byl celý v černém a hrál něco ponurého. Slepice se mu motaly pod nohy a on se je snažil odehnat. Pak odcvrnknul slepičí výkal z klavírní kapoty. Mlčky jsem ho pozorovala a myslela na to, že vůbec nemám čas poslouchat hudbu, že jsem k vůli Františkovi, zabořila ruce do záhonů s petrželí a do vany s plenkami, že jsem kvůli rodině nepřečetla už několik měsíců jedinou knížku, že jsem nebyla ve městě na mši, že jsem někam založila Bibli.

„Ve vsi to všichni vědí a já už kolikrát za tebou chtěla jít. Neměla jsem odvahu.“

„Jak jsi jenom mohla! Při svatbě…“

„My už spolu chodili od čtvrtý třídy. Sliboval, že si mne vezme. Pak jsi se objevila ty a on úplně zblbnul.Vždycky byl můj a je i nyčko. Patříme k sobě.“

„Má se mnou Haničku.“

„Říkal, že bychom si jí mohli vzít k sobě a ty bys byla volná.“

Vylítla jsem jako rachejtle: „Vy hajzlové! Co si myslíte. Jsem její máma. Je moje.Moje!“

„Jasně, že je tvoje. Já jí nechci. To on si myslí, že by to bylo vůči tobě spravedlivý.Abys byla volná.“

Ruce mi ztěžkly do klína a po tváři se kutálely slzy.

„Nemysli si.“, řekla Mařena smířlivě,“ Probrečela jsem celý noci a chtěla jsem si malýho nechat vzít. Jenže František nechtěl. Bylo to vode mne svinský, já to všechno vím, jenže já ho mám tolik let už ráda.“

A taky se rozbrečela.

Klavírista přestal hrát a zkoumavě nás pozoroval. Jestli nebudeme poslouchat, nemusí se přece namáhat.

Pak jsme se jedna druhý koukly opatrně do očí, a já najednou věděla , že se vrátím do města a že Kristus odpustil lidstvu horší věci než nevěru, a že Mařena je vlastně taky chudák. Že jsme chudáci dvě ženský, který obtěžkal jeden mužskej bejk, který kdoví co vyvádí přes týden na montážích. Jenže je fortelnej do vesnického prostředí a já mám vlastně ráda víc klavíristu nežli jeho.

„Jsme nány pitomý.“, řekla jsem, „Kdoví, jestli nemá ještě další haranty po světě.“

Mařena na to řekla: „Jednou se usadí a bude pěstovat jabloně a plácat ovce po zadku. Jako všichni kluci ze vsi. Víš on od čtvrtý třídy nechodil jenom se mnou, ale skoro s každou holkou ze vsi. A možná, že některá z nich kojí svýmu starýmu, jeho dítě. Jenže já ho mám stejně ráda. On si ze všech těch holek nakonec vybral mne.. Teda kromě tebe..“

Kývla jsem hlavou. Klavírista to pochopil jako pokyn a začal hrát Vivaldiho.

Odstěhovala jsem se do města. Franta mi koupil malý byt a dal peníze. Haničce nebyl ani rok a už měl svatbu s Mařenou.

„Kluk musí mít tátu.Holka potřebuje mámu.“, prohlašoval, v hospodě, když mu otrnulo a když mu už všechny ženský odpustily hříchy. Chlapi, mu nemuseli odpouštět, protože kdo je bez viny, hoď kamenem. Všichni mu po chlapsku fandili. Každý chlap, prý má být jednou rozvedenej a zavřenej.

Doktor Kvočák a strážmistr Kučera, byli ze stejné vsi. Přestěhovali se do města jako já, takže asi jsou přece jenom z jiného těsta. To říkám proto, aby si někdo nemyslel, že na vsi žijou jenom vidláci a že jsem zaujatá. No vlastně zaujatá jsem. Jenže to je můj problém a podle mých problémů se přece nehodnotí celej svět.

Kvočák a Kučera, byli po celý čas moje kontrarozvědka. Občas jsem chtěla vědět co se s Frantou děje. Kvůli sobě a kvůli malé Haničce. Je to přece jenom její táta. Ti dva pánové, měli na starosti nejen městečko, ale také celé okolí a oba věděli co se kde šustne, stane, přihodí.

Takže jsem se dozvěděla, že malý Fanoušek už umí řídit traktor a že Mařena velí celé rodině. Malýmu i velkýmu Frantovi. A že Franta je s tím nadmíru spokojený, protože, když chce zbořit chlívek, nebo stavět garáž, tak mu Mařena všechno naplánuje, nakreslí a on to vykope a vybetonuje. A tohle jsem mu já, opravdu, dát nemohla.

Když byl Fanoušek školák, tak Mařena nakoupila stádo ovcí a malej fanda je musel vodit pást.

A na to bych já taky nepřišla, protože bych chtěla, aby četl Dostojevského a poslouchal Mozarta. A on by byl určitě votrávenej až do stropu, protože kluci mají jiné starosti.

Občas se prý Franta ptal na Haničku, ale nikdy se neobtěžoval, jí navštívit, něco jí koupit a podobně. Alimenty posílal vzorně.

„To je jasná dohoda. Hanička je její a Fanoušek můj.“, prohlašoval, když občas musel k doktoru Kvočákovi a ten se ho vyptával.

Strážmistrovi zase prý řekl: „Občas na tu mou holku dohlídni. Už je v telecích letech. Však to dobře znáš. Chlapi jsou jak mlsní kozlové.“

% Jenže Kučera nedohlídnul a já také ne. Holka začala studovat v Praze a už tu byl problém. A dokonce mezinárodní. Zabouchla se v osmnácti letech do muslima. Palestince. Když se to Franta dozvěděl přilítnul jakoby si najal tryskáč.

Vtrhnul mi do bytu a křičel: „Ty jsi se zbláznila. Máňa říkala, že tam ženský nesmí ani promluvit. Nesmí vystrčit kotník, aby nedostala bičem. Ty jí dáš takovýmu umouněnýmu arabovi.“

Bože na nebesích, jak já už byla klidná. Asi to mám z kostela. Modlím se a jsem si jistá, že i kdyby mě všechny tyhle uřvaný chlapi nenáviděli, tak jeden mne má rád vždycky. Ježíš.

„Promiň mi to Františku. Já sama si s tím neumím poradit.“

Zvadnul, jak kytka bez vody a posadil se na židli. Žmoulal v ruce slamák: „Je to hrozný. Přece to tak nenecháš.“

Vzdychla jsem a dlouze se mu zadívala do očí. Sklopil je.

„Nedá se nic dělat?“, zeptal se po chvíli.

„Ne. Odjíždí s ním do Kanady a tam se vezmou.“

„Kanada není tak špatná, co? Lepší, než někde v poušti s velbloudama.“

„Asi ano, Františku.“

„Proč si se nevdala podruhý?“

„Měla jsem Haničku a to mi stačilo.“

„A teď, když bude daleko?“

„Ty by sis mě chtěl vzít?“

Vykulil oči: „To ne!! Já jen tak, ze zvědavosti. To víš ženský ve vsi, pak říkají bůhví jaké nesmysly.“

Usmála jsem se: „Jsem normální. Ale to snad ty víš nejlíp. Ne?“

„No jo. To jo. Fakt, že jo.“

„Mařena říkala, že kdyby sis potřebovala pokecat, máš přijet na kafe.“

„Je to dobrá ženská. Hodíte se k sobě.“

„Ten můj blbec vyzkoušel drogy. Je to pitomec. Jako kdyby mu nestačila cigareta a pivo.“

„To je mi líto.“

„Je to vůl. Málem jsem ho zabil. A on mi povídá, táto, ty jsi přece řádil taky.“

„A neřádil?“

„Kučera říkal, že je to celá parta.“, nevěnoval mé kousavé námitce pozornost.

„Možná někdy zajedu pokecat.“

„Jo. Možná dá na tebe víc jak na nás. Tak se měj.“

Nebyl to tryskáč, co řvalo před domem, ale motorka. Vyrazil jako šílenej jezdec. Přední kolo se nadzvihlo. Určitě proto, že věděl, že se koukám. Takhle jezdil, když jsme spolu chodili před svatbou. A na tý louce, co jsem viděla bílej klavír a co mi udělal Haničku, taky stála tahle motorka. Bejvávalo. Hodiny života tikají rychleji než je slyšíme.

Seděla jsem v křesle a poslouchal klavírní koncert z CD. Po očku jsem koukala, jestli se neobjeví můj klavírista. Už dlouho jsem ho neviděla. Fascinuje mě, že je pořád mladý a klavír voní novotou. Zavřela jsem oči a on se objevil ve sportovním sáčku s motýlkem. Hrál bez not a s velkou chutí.

Asi bych měla začít žít. S větší chutí. To mi chce říct tím svým veselým oblečením.

A tak jsem se rozhodla, že zvednu zadek a rozpohybuju nohy. Asi se budete divit, ale já jela prvně za Frantou a za Mařenou. Byla jsem fakt asi statečně praštěná, protože jsem s úsměvem zdravila udivený ženský na návsi. Franta byl taky překvapenej a raději nás ženský nechal o samotě při kafi a šel něco vyrábět do garáže.

Malej Fanoušek už byl pořádně velkej a Mařena měla zadek jako dvě stračeny dohromady.

Obskakovala mne a švitořila, že mě opravdu ráda vidí: „Všichni chlapi jsou stejný. Pracovitý jsou, to jo, ale nemyslí jim to a jsou zaražený ve vývoji.“ Takže mi malej Fanoušek, co mu už bylo skoro dvacet, začal říkat teto a pořád se ptal na Haničku, když je to přece jeho ségra. Ukázala jsem mu pár fotek. Řekl , že je to fajn holka a že je škoda, že se neužili. Když jel do města, tak se začal pravidelně stavovat. A já ho začala mít ráda, jako svého syna. Jednou jsem nebyla doma, ale nezamykala jsem a tak ho načapám v obýváku, jak si čte. Trochu se polekal, ale já ho uklidnila, že může přijít kdykoliv. Víc jsem byla v šoku já, protože četl Tolstoje. To by asi velkej Franta nepřežil. Seklo by to s ním.

„To je docela dobrý, vo tý ruský mládeži. Voni se zas tak nelišili, co?“, řekl a zavřel knížku.

„Mládí je stejné v každém století. Chtějí si užít sexu.“

„No jo. Četl jsem, že drogy už byly taky dávno.“

„Byly. Jenže dneska je to velkej kšeft a vyrábí se svinstva, co zabíjejí.“

„Taky jsem to zkusil.“

„Fakt neblbni. Zkusil jsi to, ale skonči s tím.“

„Jasně, teta.“

Jenže kecal. A hlavně si možná říkal o pomoc, což jsem já vůbec nepochopila. Možná jsem trochu víc sebestředná, nežli dřív. Neskončil s  drogama a já musela začít zamykat byt, protože se mi tam ztrácely peníze. Ale měla jsem ho dál ráda, jako vlastního. Šla jsem za Kučerou a povídám mu, co se stalo.

Pokrčil rameny: „Podáš trestní oznámení?“

„Jsi vedle. Jdu k tobě, abys Frantovi pomohl.“

„A můžeš mi říct jak?“

„Jsi snad policajt, ne?“

„Myslíš, že ty pitomce nevidím zhulený, když jdou z diskotéky? Je jim pak blbě, jako koňovi před smrtí. Ale co mám dělat? Žádného jsem nechytil, že by to prodával. Ty jsou holka chytřejší, jak my dva dohromady.“

1 Hanička psala z kanady: „Mami mám se OK. Abdul je fajn. Jenom pořád mluví o tom, že jsme nábožensky rozdělení. Chtěl by, abych konvertovala na muslimku. Co si o tom myslíš ty?“

Napsala jsem jí, že víra je osobní věc, každého člověka. Já bych nikdy neměnila svoje křesťanství. Jsem zvyklá na své náboženství a tak trochu mám pocit, že všechny cesty vedou k jednomu Bohu. Jenže, to asi pravda není, jinak by lidi nekonvertovali, jinak by se mezi sebou neprali kvůli víře. Popravdě řečeno vůbec nevím, proč to Bůh nějak nezorganizuje lépe, aby v náboženství bylo víc jasno. To mi nikdo ještě nevysvětlil. Muslim, hinduista, buddhista jsou přece také lidi. Mají mozek, srdce, žaludek jako křesťané. Jestliže je jeden Bůh, měli by všichni mít jeden návod. Jenže těch návodů je hodně a každý je prý ten pravý. Ale možná je to jako u nás v samoobsluze. Pracích prášků je tam asi pět druhů a všechny mají jedno společné. Pere se s nimi prádlo v pračce. A přece je každý jiný. Složením či cenou. A tak si každá ženská můžeme vybrat podle vkusu a podle peněženky. Tak je to podle mě i v náboženství. Každý si podle své povahy vybere to své. Jenže, pak by se ho měl držet a neměnit náboženství jako ponožky.

Napsala jsem jí, že mne chodí navštěvovat její bratr fanda. Pěkně si popovídáme. O literatuře, o mých básničkách.

A také jsem jí napsala, že jsem zase začala žít. Že mám chuť cestovat. Odepsala, jak jsem očekávala, že mám ihned za nimi přiletět do Kanady.

Nebudu popisovat Kanadu. Ani se nechci chlubit, že se má Hanička dobře. Ano, má se dobře. Abdul je hodný chlap a umí vydělat peníze. Jediná věc, která ho trápí, jsou jeho příbuzní. Má jich nespočítaně. Vyčítají mu, že si nevzal manželku stejné víry.

Mešita je opravdu pohostinné místo. Splníte pár vnějších požadavků (která církev je nemá?) a ocitnete se mezi přáteli. V chladném stínu zdobených sloupů si hrají děti, povídají si tam lidé. Prostě jsem se cítila dobře, jako v rodině. Pochopila jsem, proč se muslimové brání neosobní, sobecké americké kultuře. Ale žádnou propagandu. Jenom říkám, co jsem sama zažila. Dala jsem Haničce znovu najevo, že celá záležitost bude její rozhodnutí. Jenomže jsem to říkala už asi jiným tónem, protože se na přestupu k jiné víře hned začalo pracovat.

Cestování je jako nakažlivá nemoc. Najednou jsem zjistila, co všechno ještě neviděla, co nezažila. Náš kostelík mi najednou připadal malý a lidé pořád stejní. Chtěla jsem vidět katedrály. Koupila jsem si pro začátek krátký zájezd k moři, rozhodnutá poležet si na sluníčku. Jenže pod slunečníkem pil kávu Karel. Postarší, klidný a rozumný muž, prošedivělých vlasů. Naprosto pohodově pozoroval šumění moře, usmíval se na běhající děti. A pak si všimnul mě. A já si uvědomila, že jsem ráda. Jasně, že se každá ženská hned lekne, když jí osloví cizí mužský. Lekla jsem se, ale zase ne tolik. Asi mi rozumíte. Šaramantní, prošedivělý, usměvavý a sám! A já taky sama.

„To je pro mne vrchol pohody. Káva, šumění moře, koupající se děti. Jaký na to máte názor vy?“, zeptal se, po tom co se omluvil, že si dovolil mne oslovit.

„Také mám ráda pohodu a klid. Všichni lidé po ní touží. Ráda bych viděla, jak si to umí zařídit lidé v různých zemích. Jaký mají návod.“

„To je úžasné.“, prohlásil radostně, „Mám stejný cíl jako vy. Zmapovat pohodu světa.“

Nejistě jsem se usmála, protože mi napadlo, jestli to není jenom nějaký sukničkář.

„Zemřela mi manželka a poprvé jsem na dovolené sám. Není to ono.“

A za pár dní už jsme se dohodli na dalším zájezdu. Zatím v naprosté sexuální počestnosti. On je křesťan stejně jako já a ctí biblické zásady.

Hodně jsme cestovali. Půl světa. Dovolené s ním byly pohodlné a zajímavé. Uměl prožívat chvíle na nových místech, uměl si je užívat. S červeným vínem na terase nad mořem. S teplým grogem a s okny dřevěné horské chaty plnými majestátních štítů. Pomalou chůzí malebnými uličkami starých měst. Líbilo se mi, jak se uměl pozdravit s cizími lidmi, navázat kontakty. Nehonil se za památkami. Sál atmosféru.

Začalo být mi jasné, že těch pár let, nežli zestárne, mi bude stát za to s ním žít.

Když mi nabídnul svatbu s kyticí v ruce, hned jsem souhlasila. Svatba byla tichá a soukromá.

Pamatujete, ještě na klavíristu, který zjemňoval smutné chvíle mého života? Nevím kam zmizel. První léto s Karlem jej vystřídal houslista. Takový veselý chlapík, co držel housle nepředpisově., ale co hrál spíše srdcem nežli smyčcem. Jako Paganini. Čistě. Nebyl štíhlý, ani černooký. Byl malý, tlustý, plešatý, ale byl veselý.

Pár let uběhlo jako voda. Karlovi jsem říkala Karlíčku. Poslední dobou s úzkostí na hlasivkách. Karlíček onemocněl. Nakonec už jenom ležel. Houslista měl mnoho důvodů se zjevovat a hrát a hrát. Ale já pozorovala, jak má v očích více smutku než dříve. Jakoby říkal:“Holka nedá se nic dělat. Tak už to chodí. Jednou largo, jednou staccato.

„Úděl ženských je potřebnost mužů“, řekla jsem Karlíčkovi, „Alespoň velká část žen si přeje, aby je muži potřebovali. Jsem moc ráda, že mne potřebuješ….“

Závěr jsem učinila při včerejším neusínání, kdy jsem pozorovala abstraktní stíny na stropě. Karlíček neslyšel. Spokojeně chrápal a já neměla sílu zasyčet, aby přestal. Potřebnost splňoval na sto procent. Karlíček je sedmdesátiletý, bezmocný a totálně závislý. Moje současné zaměstnání je starat se o invalidu. Vařím, peru, uklízím, vedu domácí účetnictví, posluhuji, podávám léky, doprovázím na toaletu, omývám bezvládné tělo, snažím se být psycholožkou, bavičem, komikem, manželkou a to vše za jeho důchod a sociální příspěvek od státu. Dost malá almužna za 24 hodin každodenní dřiny, za 365 dní v roce. Práce pro milující padesátiletou ženu.

„Bible říká, že žena je doplněk muže.“, prohodila jsem ráno ke Karlíčkovi, když snídal rohlíčky.

„V mém případě slabé slovo. Jsi moje ruce, jsi moje nohy, jsi moje oči, jsi můj mozek.“

„Nepřeháněj.“, zasmála jsem se potěšeně a pokračovala v úvaze, „Co se na mužích nepovedlo, že museli být doplněni ženou?“

Karlíček se zamyslel: „ Člověk je týmová bytost. Dodělává ho teprve pospolitost s druhými. Muž byl sám a potřeboval pospolitost. Jako vlci potřebují smečku.“

Nyní žijeme sami na úpatí brdských kopců hluboko v Čechách, uprostřed lesů. Naši známí jsou: prodavačka v krámku, poštovní doručovatelka, vesnický doktor, málomluvný soused a ptáčkové v krmítku na okně. Zestárl. Nemůže se pohybovat. Zbytek života s ním prožiji jako zdravotní sestra a pečovatelka. Přesto je, sním život krásný.

Naší zábavou je poslouchat rádio a číst. Vyměňovat si názory. Občas se musíme bavit i o mých dětech. Dcera si vzala Palestince a žije v Kanadě. Soužití různých kultur je někdy nemožné. Druhé mé adoptované dítě – syn mého manžela po rozvodu – podléhá drogám a hraje kvůli tomu automaty. Od nás už peníze nečeká a tak se objeví jen málokdy. Těžko se vyrovnávám s tím, že život není stabilní, tak jako býval kdysi. Rozvod. Hanička i František mimo moji realitu. Nic nemohu ovlivnit. Nic nemohu měnit. Jsem vězněna jako princezna ve věži? Jsem na konci života? Čeká mne ještě něco jiného?

Přišel doktor Kvočák. Pravidelná kontrola. Pracuje se mnou jako se svou sestřičkou : „Více jej mažte sestřičko. Na zádech a hlavně na zadnici. A podávat více tekutin.“

Karlíček se usmál: „Víc jak čtyři piva nedokážu vypít, pane doktore.“

„Dva litry je málo. A pivo jenom malou skleničku.“, přeslechl schválně vtip.

Pak se posadil ke Karlíčkovi: „Povídejte mi o Španělsku. Potřebuji se zahřát.“

Dám Karlíčkovi více pod hlavu. Karlíček je rád, když může vyprávět.

„Španělsko. Teplo. Moře. Uctiví lidé. Kolem deváté večer začínají žít. Do půlnoci se radují, baví a tancují.“

Doktor poklepal Karlíčka na ruku a vstane: „Závidím vám Karlíčku. Já byl nejdále v Praze a to ještě nerad. Víte, pro mne stačí zalézt za domem do lesa. Chodím celé hodiny a objevuji nové světadíly. Brdské lesy nenahradí žádná cizokrajina. Ale poslouchám vás rád.“

„Kdy to přijde?“, zeptal se Karlíček, když jsem odběhla do kuchyně. Jenže já slyšela co se ptá. Zkoprněla jsem.

Doktor mlčel.

„Doktore?!“, zeptal se znovu Karlíček.

Doktor něco zašeptal a já vtrhla do pokoje.

Oba byli provinilí, jako kluci co rozbili míčem okno.

Doktor se na mne dlouze podíval a řekl suše: „Hlavně hodně tekutin.“

Byla jsem uražená. Sestřička ví méně nežli pacient!

Poslechli jsme si rozhlasový koncert. Mozart.

Vzduch se chvěl houslemi. Lampička žlutila pokoj do starých časů.

„Co nás čeká?“, zeptala jsem se Karlíčka.

„Víš to stejně jako já.“, zabručel Karlíček. Nerad lhal.

Melodie hladila duši.

„Jabloň vydá svá jablíčka a pak jí opadají listy. Dal jsem ti, co jsem měl. Víc už nemám. Jsi mladá. Máš před sebou ještě celé jedno dějství.“

„Co ti řekl doktor?“, zaútočila jsem.

„Nic co řekne, není jisté a pro tebe to není v tuto chvíli důležité. Až to přijde, řeknu ti včas. Jisté je, že pro jistotu sepíši závět. Zítra sem pošle advokáta. O tom jsme spolu mluvili.“

Poštovní doručovatelka je štěbetající ptáček. Pisklavá a veselá. : „Kanada. Země lesů a vod. „

Podává mi dopis od dcery. Ponořila jsem nos do papíru. Voní lesem nebo mořem? Ne. Načichnul Evropou.

„Roznáším parte.“, švitořila, „Starej Brumla umřel.“ Pak se zarazila. Uvědomila si, že zanedlouho možná bude zvěstovat starej Karlíček…

Peříčka jí zplihla. Zobáček se zavřel.

„To nic.“, usmála jsem se povzbudivě.

„Já už musím letět.“ Odlétla a za rohem si srovnávala peříčka, aby u dalších dveří zazpívala slavičí píseň.

Dopis: Těžkosti. Starosti. Stres. To je také Kanada. Obě její děti chodí do mešity s tátou. Líbí se jim tam. Jakmile se něco začne dít s Karlem – na srdci se mi usadil velký kámen – přijede a se vším mi pomůže. Manžel s tím počítá. Je hodný.

Prodavačka se sklonila pod pult. Položila přede mne krůtí šunku: „Pro Karlíčka.“

Poděkovala jsem.

Naklonila se ke mně: Doktor manželovi řekl, že do měsíce.“

Srdce mi netlouklo. Na mozek se posadil černý havran. Karlíček ani doktor nepočítají s ženskou špionáží. Karlíček však měl pravdu. Tohle jsem vědět nepotřebovala.

Prodavačka mrskla okem po obchodě a pak mne vzala za ruku: „Pojďte dozadu.“

Poslechla jsem, protože jsem si nebyla jistá, zda vydržím stát.

Seděla jsem na pytli s moukou a kolem mne se točily v kruzích regály, okna zdvojatěla. Prodavaček bylo najednou několik. Všechny mne držely za ruku.

„Já vím. Pepa umřel před rokem a dodneška si nevím rady…“, pak odběhla, protože do krámku někdo vešel. Za chvilku se vrátila. V ruce držela skleničku s alkoholem. „Napijte se paní Drobná.“

Ptáčkové obezřetně zobali z krmítka. Karlíček je pozoroval. Byli fascinování Karlíčkem. Zobnout. Kouknout. Zobnout. Kouknout.

„Přál bych si, aby ses znovu vdala. Ale nepospíchej. Dobře si vyber. Tak jako já si vybral tebe. Mám ten nejkrásnější konec, jaký jsem si mohl přát. Nepokaz si poslední dějství svého života. Ale nezůstávej sama.“

Trhla jsem sebou. Ptáčkové odlétli.

„Nevím, proč jsem směl mít krásný život. Nebyla žádná válka. Měl jsem dobrá zaměstnání. Kolem mne žili krásní lidé. Procestoval jsem mnoho zemí.“

Nevěděla jsem co říct. Stejně bych to neřekla. Měla jsem na krajíčku slzy.

„Kam si všechny zážitky odneseme?“, zeptal se Karlíček, „Někde se určitě zase setkáme.“

Vzala jsem jej za ruku. Svět zaplavila vlna slz.

„Máme své vysněné světy. Tam patříme. Zaslíbená země. Nežli se rozhodneš, co bude dál, piš básně. Budu si je číst.“

Pokývala jsem hlavou a pak spustila pláč naplno. Odběhla jsem do koupelny.

Když jsem se vrátila, Karlíček spal.

Jenže už se nikdy neprobudil.

Místnost žlutí malá lampička. Na ramínku visí černé šaty.

Na stole báseň, aby se dala přečíst. Dlouhé vyznání, že štěstí musí mít svůj konec, abychom si jej vážili. Abychom jej ve vzpomínkách ocenili. Když jsem se vrátila z pohřbu, byly listy zpřeházené. Četl je Karlíček, nebo to byl jenom vítr?

Odjela jsem na cestu kolem Čech. Sama. Skoro celou dobu jsem nepromluvila, kromě objednávek jízdenek, pokoje na hotelu, obědů.

Návrat do minulosti. Návrat domů. Schránka na dopisy byla plná. Na jednom kusu papíru napsáno: „Hledám tě.“ Malý Fanda psal zoufalým rukopisem. Začala jsem se bát. Málomluvný soused vykouknul ze dveří a promluvil: „Hledal vás mladej Franta. Byl ve špatném stavu. Dost se motal. Nechtěl jsem mu dát klíče od vašeho bytu. Říkala jste….“

Kývla jsem. Zlá předtucha. Neštěstí nikdy nechodí samo. Černá tma před očima. Ve schránce byla ještě pozvánka na policii.

„Byl tu v úterý. Ve čtvrtek zvonil Kučera.“, nemluvný soused mluvil až moc. Svědomí?

Kučera je velitel oddělení policie.

Báseň pro Karlíčka ležela na svém místě netknutá. Nepohnul se ani list.

„Kučera.“, ozvalo se v telefonu.

„Tady Drobná.“

„Nechci mluvit po telefonu.“, řekl váhavě, „Přijedu za pět minut.“

Jen jsem seděla a připravovala svou duši.

Už ve dveřích jsem věděla, že došlo k nejhoršímu.

Sednul si, klopil víčka a pak jen řekl: „Asi už tušíš.“

Byla jsem socha bez života. Byla jsem papír bez básní. Byla jsem tělo bez krve. Svět se zastavil v otáčení. Ptáčkové za oknem strnule a nehybně koukaly. Koukaly a nezobaly.

„Konec?“, dostala jsem ze sebe první slovo.

„Z úterý na středu. Předávkoval se.“

V úterý mě hledal. Nebyla jsem doma! Těžký kámen dolehl na srdce. Propadla jsem se černou dírou.

Stáli nade mnou oba. Kučera i nemluvný soused: „Napijte se. Omdlela jste. Zavolal jsem doktora. „

Doktor mi nadzdvihnul víčka očí: „Koukejte se doleva. Doprava.“

Dal ostatním znamení, ať se rozloučí.

Vzal mne za ruku: „Neštěstí nechodí samo.“

Mlčela jsem.

„Všechno kolem pohřbu jsem zařídil s velkým Frantou. Mařena není ničeho schopná. Nevěděl jsem, kde jste.“

Některé události jenom těžko rozeznávám od snů. Karlíček čte moje básně. Papíry jsou občas zpřeházené. Škoda, že má zakázáno odpovídat. Kdyby napsal jedno slovo! Celý život je jenom sen a smrt je probuzení. Je úplně jedno, jaký je den. Dělit týden na dny je zbytečné. Počítat léta není třeba. Nemám zamčeno. Může přijít, kdo chce a kdy chce. Prodavačka mi nosí jídlo.

Doktor Kvočák každý den píchá injekci.

Jeden den pustil magnetofon. Mozartův koncert začal hrát v polovině. Před pár týdny jsem jej vypnula, když Karlíček usnul. Začala jsem plakat.

„To je dobře.“, slyšela jsem doktora.

Podával mi jeden kapesník za druhým. Mozart rozvinul partituru. Ptáčkové začali zobat. Zobnout. Kouknout. Zobnout. Kouknout. Země se začala otáčet. Čas se rozběhnul do normálního tempa. Přestala jsem brečet a šla se opláchnout do koupelny.

„Zítra vám píchnu poslední.“, řekl doktor a podal mi ruku.

Ve dveřích se zastavil a otočil: „V sobotu je v zámku vernisáž obrazů. Byli bychom rádi, kdyby jste šla s námi.“

Pokrčila jsem rameny. Ještě nevím kde, a jak začnu hrát další život. Mám před sebou poslední dějství.

První dojem z výstavy: Odvaha a mužná síla ve štětci básníka. Rozmáchlé tahy štětcem. Imprese spojená s expresí. Kdo je tvůrce?

Jakýsi obtloustlý řečník představil malíře našeho kraje, Jiřího Mach.

Pak si vzal slovo malíř. Plácal fráze. Myslel si, že padneme obdivem na zadek. Promlouvá přece velký umělec! Naopak. Všichni čekali, kdy se už konečně vybrebentí. Nakroucel se jako kohout na smetišti. Slovo skromnost určitě nikdy neslyšel.

Doktor mne představil.

„Jak se vám líbí mé obrazy?“, zeptal se mne.

„Snažím se jim porozumět. Chápu z nich, že máte rád řeku a lesy.“

Asi mu to nestačilo. Chtěl zbožňovat: „ Maluji třeba celou noc. Pustím si Mozarta a sladím se s hudbou. Hudba to je barva. Vrhám ji na plátno. Slyším slavíka. Modrá je jeho píseň. Namočím modrou s bílou. Zpívám se slavíkem. Jsem s ním na nebi.“

Byl mladší než Karlíček a sršel energií. Najednou vzal obraz a otočil jej vzhůru nohama. Jezdil prsty po jakési šmouze z temných barev a snažil se mne přesvědčit, že je to jezdec na koni. Svatý Václav. Zprvu jsem tam neviděla nic, ale pak jsem zjistila, že šmouha by opravdu mohl být jezdec na koni.

„Vznikl tam náhodou. Je to tím, že mám plátno na stole. Maluji naležato a obíhám kolem dokola obrazu. Pak obraz otočil o jednu stranu. Na vysoko. Malíř mi ukazoval hrad a rytíře v brnění. Opravdu tam byl. Křivoklát schovaný v chuchvalcích listnatých stromů. Zase jen náhoda. Otočil obraz. Ukázal mi koně, jak se pase v lese u studánky.

„Kůň nevzniknul náhodou. Když jsem uviděl svatého Václava a Křivoklát, které vznikly náhodou, přidal jsem tam koně, co pije vodu. Chtěl jsem tím říct, že politická a církevní historie vznikala současně s poezií přírody a za zpěvu obyčejného lidu.“

Ukázal na jinou skrvnu a sebejistě prohlásil: „Oráč na poli.“

Pověsil obraz na stěnu, tak jak byl a narovnal cedulku: Krajina.

Pak se na mne zkoumavě podíval a zasmál se: „ Na příští výstavě jej otočím. Trochou barvy zvýrazním hrad. Obraz se bude jmenovat hrad Křivoklát.“

Doktor Kvočák chtěl cestou domů konverzovat o malíři. Po pravdě jsem prohlásila:„Nejprotivnější a nejnafoukanější chlap, jakého jsem kdy viděla. To, že věří v Boha, je vlastně ostuda. Vyvyšuje se, že má Boží inspiraci…. Na druhou stranu má tolik energie. Závidím mu jí. Má jí tolik, že pořád poskakuje. Nebo ho štvalo, že je o hlavu menší, jak já?“

Doktor se rozesmál. Začala jsem se také smát.

Doktor dodal: „Znám ho jako jemného básníka co se rozdává, ale znám znám ho také jako sobce. Jako sebejistého mluvku a zároveň jako vesničana, který si není jistý životem ve městě. Má nepřekonatelnou touhu vyjádřit své pocity. Když si není jistý, tak se chlubí. Dodává si odvahy.“

Doktor mi neřekl, že se na mne Jiří Mach pořád vyptával. Možná tušil, že bych to mohla být právě já, která bude ze sedláka, vesničana, z tuláka Jirky, dělat kultivovaného umělce.

Jak pojednám poslední dějství svého života? Mohu ovlivnit, kdo jsem? Mohu si naplánovat, kým budu? Jsem přesvědčená, že člověk má cestovat za svými sny. Neuhnout. Kdo vytrvá až do konce, zvítězí. Nevzdávat se a jít. Myslela jsem na Karlíčka: „Nepospíchej. Dobře si vyber.“

Kým chci být já? Vernisáž mne ovlivnila. Zatoužila jsem tvořit. Psát básně. Malovat. Fotit. Prostě něco z toho. Vypovídat se ze svého života. Předat lidem malou zkušenost. Jako kdysi cestování, nyní mne nažhavilo umění.

Doktor Kvočák je znalec lidí a tak řekl jen na půl úst: „V sobotu jste zvána na cyklistický výlet.“

„Neumím už jezdit na kole.“

„To se nezapomíná. Pojedeme v rekreačním tempu.“

Když jsem přijela na sraz, dostala jsem vztek. Ve skupince lidí se předváděl Jiří Mach. Poskakoval na jednom místě na kole, jezdil jenom na zadním a podobně. Klaun na kole? Ne! Seladon. Myslí si, že je mu dvacet. Vesničan a doktor Kvočák je protivný dohazovač. Prodaná nevěsta. Chtěla jsem odjet. Naštěstí si mne Mach vůbec nevšímal. Držela jsem se co nejdál od něho. Všem vykládal, kde spal v lese, kde potkal kance, kde jezdil na kole. V Itálii, v Alpách, na Slovensku v Tatrách.

Doktor Kvočák mu chvíli kýval, ale pak se přidal ke mně: „Mach je tu náhodou. Já jsem jej nezval.“

Nevěřícně jsem mlčela.

Kvočák se usmál: „Opravdu. Ale může vás na druhou stranu inspirovat. Básně, co jste psala Karlíčkovi, jsou nádherné.“

„Jak jste je…?“

„Četl jsem je, když jste nežila. Seděl jsem s vámi dlouhé hodiny, když jsem vám píchnul injekci. Nechtěl jsem, aby se vám něco stalo.“

„Jsem vám vděčná. Ale už se o sebe postarám sama.“, pak jsem smířlivě dodala, „Líbily se vám?“

„Je v nich pravda. Líbila se mi myšlenka, že člověk má usilovat být tím, čím chce být.“

„To říkal Karlíček.“

„Měla jste dobrého učitele. Nyní budete učit vy.“

Co tím myslel, jsem se nedozvěděla. Jirka Mach najednou zavýsknul a rozjel své kolo do rychlosti letadla. Pak se pustil řidítek a z rozpaženými křídly se řítil z kopce dolů. Vískal a smál se.

„Je to nezodpovědný blázen.“, prohlásila jsem pohoršena.

Doktor Kvočák pokrčil rameny: „Nebojí se smrti. Před pěti lety se naboural tak, že skoro umřel. Dostal se z toho jenom proto, že je sportovec. Možná se mu mozek trochu pochroumal při nárazu na strom. Ale od té doby maluje a žije.“

Nechápala jsem to.

„Je to kluk. Vesnický kluk, který klukem zůstane. Všichni jsme se asimilovali do rolí otců a dědů. On zůstal klukem. Nikdy se neoženil.“

Znovu jsem dostala vztek. Dohazovač.

Doktor se usmál: „Opět se mýlíte. Nemluvím o něm, abyste si jej vzala, ale proto, že vám může být vzorem. Začněte tvořit. Jste schopná básnířka.“

Jenže skoro v šedesáti letech začít tvořit je jako začít v důchodu s parašutismem.

Škrtala jsem slova. Nahradila jsem je jinými. Pak jsem papír zmuchlala. Báseň se nedařila. Potřebuji inspiraci. Pořád se opakuji. Kým chci být? Kam chci jít? Koho baví číst o starostech důchodkyně? Lidé mají svých problémů nad hlavu. Chtějí povzbudit. Dodat síly. Získat chuť. Jsem ubrečená ženská v přechodu.

Někdo zazvonil. Nikoho nechci vidět. Zazvonil dlouze, dlouze a znovu.

Ve dveřích stál zpocený Jiří Mach. Kolo opřené o stěnu.

„Potřeboval bych si dojít na záchod a napít se.“, řekl, aniž by co vysvětloval.

Myslela jsem, že vzteky zabouchnu dveře. Ale nedokázala jsem to.

„Prosím, pojďte dál.“, strach z konfliktů zvítězil nad vztekem.

Už zase poskakoval: „Je to sem kousek. Ani ne čtyřicet kilometrů.“

„Chcete udělat čaj?“

„Něco jsem vám přivezl.“, rozdělal baťoh a vyndal skleněnou sochu.

Postavil jí na stůl. Rozevřel záclony. Ani se nedovolil. Jenže tentokrát jsem se nezlobila, protože jsem s ním prožívala nadšení. Socha se rozzářila sluníčkem. Hrála duhou. Tančící žena. Ruce v bok.

„Když jsem doma sám, tak mi někdy tančí a zpívá. Je jí plný pokoj. Totiž ateliér. Totiž já tam spím, vařím i maluji. On to ani není pokoj, ale místnost v kůlně.“

„Žijete skromně?“

„Máma už je v domově důchodců, ale do baráku mne nepustí. Už třicet let žiju za trest v kůlně,“

„Za trest?“

„Toulal jsem se a nepracoval. Byl jsem rok zavřený. Rok jsem se léčil. Táta řekl, že s gaunerem nebude bydlet pod jednou střechou. Byl jsem rád, že mi nechal alespoň kůlnu. Je mi tam dobře.“

„A dnes?“

„Táta umřel a máma se bojí, že bych se o barák nestaral. Chce ho dát sestře. Ale kdybych se oženil, dá ho mně.“

Myslela jsem, že ho zaškrtím. Vztek. Tak on si přijde říct, abych si ho vzala, protože se mu už nechce bydlet v kůlně! Nebyla jsem schopná jediného slova. Slušnost bojovala s vražedkyní.

„Jenže já se ženit nechci. Nepotřebuji, aby mi nějaká ženská organizovala život. Jsem volný jako pták. Rozhodnu se, třeba o půlnoci, že se pojedu podívat na hvězdy a za deset minut jsem na Vidláku.“

Byla jsem u vytržení. Myslí vůbec na to, co říká? Co mu přijde do hlavy, to řekne?

„Na Vidlák?“

„To je skála nad vsí. Hvězdy si tam šeptají a já mám rád jejich tajemství.“

Mlčela jsem. Závidím mu. Klidně si řekne, že si hvězdy šeptají. Stejně jako rohlík nebo máslo. Já smolím slova. Trápím se, muchlám papír za papírem a on klidně slyší šeptat hvězdy.

„Mám ráda tajemství.“

„Hvězdy viděly krále Václava, jak jezdil kolem naší řeky na Křivoklát. Vypráví mi, jak vypadala jeho družina. Že měl rád ženy a koně. Jako já. Hvězdy ví o našem kraji všechno.“

Mlčela jsem.

„Musím už jít. Otevřít galerii. Hlídat obrazy. Nemám peníze ani na důchodkyni.“

„A co socha?“

„Doktor Kvočák říkal, že píšete básně. Přinesl jsem jí, aby vás inspirovala. K tanci, k radosti, ke světlu. Život je světlo a tma. Já mám rád světlo.“

Zmizel si jako slunce za oblak.

Vydala jsem se do galerie. Přitahoval mne. Už to vím. Ač se bráním, ačkoliv váhám, jsem jím přitahována. První manželství bylo obyčejné. Práce. Dítě. Stavba domu. Hádky. Rozvod. Druhé manželství bylo romantické. Galantní. Korektní. Dojímavé. Moudré.

Mach je jak dravá řeka. Mám touhu všechno dohnat. Žít naplno. Umělecky. Vrátit se do snů z puberty. Nedělat si s ničím starosti. Třeba o půlnoci vyrazit ke hvězdám.

„Ahoj.“, řekl a položil přede mne papír a pastelky, „Chceš se naučit malovat?“

Přikývla jsem. Nějak mi chybí slova.

„Namaluj, co chceš, co tě napadne. Třeba kopec a hrad, nebo kachnu jak letí, nebo koně jak běhá, nebo jenom strom. Co chceš. Já ti pak řeknu, jak z toho dělat dobrou ilustraci.“

Bílý papír byl jak nemocniční lůžko. Bála jsem se ho. Nevěděla jsem co dělat. Zkusila jsem strom. Hrůza. Byl jako polámané koště.

Vzal mi papír z ruky a zamyslel se: „Dobře. A teď se koukej. Tady přiděláš stín. Pár čar. Rozmáznul je prstem.

„Strom je nejistý. Stojí sám. Odolává větrům.“ Dodělal jednou křivolakou čárou obzor.

„Hory strom chrání. Ale jenom někdy.“ Rozmáznul čáry na kopci a na papíře začalo být nepříjemné počasí. Temno.

„Musíme přidělat život. Život co odolává všem nástrahám osudu.“

Ke stromu postavil člověka. Díval se do dálky. Pak přikreslil koně. Pásl se a nedbal na špatné počasí.

„Kůň totiž žije za každého počasí.“

Kývala jsem hlavou a litovala své odvahy.

„Na poprvé slušný výkon. Pověsíme ho sem.“

Velká tabule byla plná výkresů podobných mým.

„Dneska odpoledne sem chodí děti i dospělí. Napsal jsem na plakát, že zdarma vyučuji kresbě. Jinak sem totiž nikdo nepřijde. Je tu smutno. Moje obrazy milují diváky. Chtějí být pozorovány.“

Znovu jsem se zastyděla. Myslela jsem, že malování vymyslel kvůli mně.

Seděli jsme na vidláku a byla půlnoc.

„Nic neslyším.“, řekla jsem schválně, ačkoliv jsem byla u vytržení nad nádherou nebe. Hvězdy opravdu šeptaly. Neslyšné věty se přeměňovaly v pocity uvnitř. Každý mohl slyšet mluvit své sny. Slyšel vyslovovat svá přání.

Usmál se: „Ale slyšíš. Každý to slyší.“

„Co říkají?“

„Někdy jsem šťastný sám. Ale teď jsem šťastný s tebou.“

Už je to tady? Vyznání?

Otočila jsem k němu hlavu. Políbil mne. Bránila jsem se, i když jsem právě kvůli tomu hlavu otočila. Nedal se. Tiskl mne a já podléhala.

„Naučím tě fotit.“, řekl ráno a podal mi jeden ze tří fotoaparátů, „Pojedeme na kole k zámečku.“

„Kde se mohu umýt?“, zeptala jsem se.

„Venku je lavor s vodou. Já už to mám za sebou. Vstávám brzo.“

Podal mi skoro čistý ručník a mazlavé mýdlo v krabičce.

„Potřebuji zrcadlo.“

Chvíli lovil po skříni a pak ho vítězně našel.

U zámečku za plotem stáli dva postižení kluci.

„He“, řekl jeden radostně.

Jirka hodil přes plot hašlerky. Jako se hází opicím v ZOO.

„Čau kluci.“

„He.“ Zamávali.

„Je tam Olda s Michalem?“

Sklopily hlavy.

„Budou se fotit.“ Prohlásil Jirka, „Portréty.“

Sestřička mne zkoumavě až žárlivě pozorovala. Intuice mi říkala, že Jirku zná moc dobře.

„Bětuška.“, řekl Jirka, „Moje skoro první láska.“

Bětuška se provinile usmála. Nechtěla mi kazit štěstí.

„Olda je nemocný.“, řekla potichu.

„Focení snad vydrží, ne?“, oponoval Jirka.

Bětuška zakroutila hlavou.

Jirka byl zvyklý bojovat. Zarazila ho.

„Brzy umře.“, řekla tiše a měla vlhké oči.

Vzala jsem Jirku za ruku. Viděla jsem, jak chce prosadit svou. Zastavil se.

Bětuška se na mne vděčně podívala: „Bude lepší, tam nejít.“

Ani paní ředitelka nepovolila.

Jirka se rozhlédl a pak zabočil za zámek. Podél zdi vedl chodníček k malým dveřím.

„Buď tiše.“, řekl Jirka, „Vydrové se nikdy nevzdávají.“

Malé dveře zaklaply a my se ocitli na schodišti.

„Vede do pokojů. Nosí tudy jídlo.“

„Já..“ Nechtěla jsem k tomu mlčet.

„Počkej tady nebo pojď se mnou. Ale potichu.“

Plížili jsme se podél stěny. Sny z puberty. Dobrodružství. Nebojácný mušketýr. Jenže také zodpovědnost. Smysl pro řád. Zábrany. Konvence. Pravidla. Jak se s tím vypořádat? Nečekaně! Bez rozmýšlení?! Dělat nesprávné je nesprávné!

Jirka mne zarazil rukou. Nějaká setřička roznášela léky. Zapadli jsme do výklenku a čekali. Nedýchala jsem. Jirka také ne. Otočí se? Podívá se směrem k nám? Co budeme dělat, až vykřikne? Přešla rutinně.

Přeběhli jsme pruh světla od okna. Dveře do dalšího pokoje tiše vrzly. Zmizeli jsme za nimi jako včerejší den.

Na posteli ležel kluk. Tváře měl rudé a těžce, opravdu těžce, dýchal. Jirka jej vzal za ruku.
„To nemůžeš.“, zhrozila jsem se.

„Oldo. Oldo.“, šeptal Jirka.

Tisknul mu ruku a pak s ním třásl.

„Oldo. Namaloval jsi nejkrásnější kachnu, co jsem kdy viděl. Nedokáži to bez tebe. Je živá. Oldo!“

Olda otevřel oči. Byla v nich apatie.

„Oldo, to jsem já. Jirka.“

Usmál se. Zdálo se mi, že se usmál. Uklidnilo mne to.

Otevírání dveří. Prudké světlo.
„Pane Vydro. To si nemůžete dovolit. A vy… Měla byste mít rozum.“

Jirka nevnímal. Mluvil na Oldu.

Dostala jsem odvahu a ředitelce řekla: „Usmál se. Je rád, že Jirka přišel.“

Ředitelka máchla rukou. Odháněla stejnou můru jako já. Poslouchat řády, pravidla, nebo je ve vhodný okamžik porušit?

Olda zašeptal: „Až se uzdravím, tak kachnu jí naučím.“

Jirka Oldu políbil na čelo: „Těším se. Naučíš mne, co umíš.“

Ředitelka vzdychla.

Jirka brečel a šel pryč, aby to nikdo neviděl.

Podívala jsem se na ředitelku a ona měla také tvář v křeči.

Kývla jsem na pozdrav a šla za Jirkou.

„Naučím tě fotit až jindy.“, řekl a pak odjel na kole pryč.

Nezazlívala jsem mu to, ale do galerie jsem přišla až za týden. Kdybych nepřišla, nezapomněl by na mne?

„Je špatné světlo. Dneska fotit nepůjdeme. Přijď zítra.“, řekl a já pochopila, že muži potřebují být sami mnohem delší dobu, nežli ženy.

„Fotografie je obraz.“, prohlásil Jirka, „Proto musí mít plán.“

Nechápala jsem.

„Plán. Rozvrh obrazu. Já dávám světlo do první třetiny vpravo. Vpravo ve předu musí být něco konkrétního. Jako měřítko věcí a prostoru. Oko musí mít možnost utéci pryč. Musí tam být únikový východ. Jinak to nebude krajina, ale zátiší. Většinou je únik vlevo. Nahoře nebo dole. Častěji nahoře.“

Postavil stojan. Přidělal fotoaparát.

„Nastav hledáček. Jako bys chtěla fotit. Pak ti řeknu, co bych já, možná, udělal jinak.“

Hledala jsem pozici. Krajina se mi do hledáčku nechtěla vejít. Měla jsem jinou představu.

Vysvětlil mi, co by udělal jinak. Pak začal vykládat o rozdílu mezi obrazem a fotografií.

„Světlo si na obrazu přikreslím, kdy budu chtít. Třeba o půlnoci. Ale fotograf je lovec. Musí číhat ve správný okamžik. Musí ten okamžik předpokládat. Vypočítat si ho. Sledovat počasí. Dívat se na hodinky. Jako běžec před startem. Jako rybář, co se mu už stokrát vysmál nechycený sumec. Nastaví hledáček a pak čeká. Vidíš ten mrak?“

Kývla jsem.

„Za chvíli bude mít slunce na okamžik propustku. Bude mít vycházky. Propustí ho z cely. V ten okamžik musíš zmáčknout spoušť a pak přetočit a ještě jednou. Pro jistotu.“

Čekali jsme. Napjatí. Oblak plul pomalu. Snad schválně. Napětí. Vzrušení z lovu.

„Teď.“, zvolal Jirka.“Mačkej!“

Připadala jsem si nemotorná. Jirka volal spokojeně: “ Výborně. Stihla jsi to. Přetoč. Přetoč film! Znovu zmáčkni. Tak zmáčkni to!“

Jak při fotbalovém zápase. Jako když fandí celá tribuna, tak Jirka křičel a radoval se.

„Zítra vyzkoušíme portrét.“

„Myslíš Oldu?“

„Ne ty mne a já tebe.“

„Fakt?“

Ušklíbl se: „A večer vyzkoušíme akt. Mužský a ženský.“

„To ne!“

„Je to vzrušující a přírodní.“, řekl a zabalil fotoaparáty.

Ještě před měsícem jsem ho nenáviděla. Co se to stalo? Podléhám mu jako patnáctiletá.

Jenže večer nebylo nic. Volali z ústavu. Olda umřel. Těch mrtvých je opravdu nějak moc. Smrt kolem krouží jako bojový vrtulník. Je to mým věkem? Nebo dobou? Nebo osudem?

„Dal jsem mu do rakve jeho kachnu.“, řekl Jirka, když se vrátil, „Zemřela spolu sním. Už nelétala. Jenom smutně kejhala. Dal život a dal jí i smrt.“

Bylo mi smutno.

„Bojíš se smrti?“, zeptal se.

„Nevím. Nechci jí. Je všude kolem mne.“
„Smrt je vrátný, který pouští do jiného světa.“, prohlásil Jirka

„Chci tomu věřit, ale připadám si naivní.“

„A co sny?“

„Sny?!“

„Jsou skutečné? Nebo jsou jenom sny?“

„Sen je sen. Tohle mi nevyvrátíš. Jenom fantazie. Očista mozku.“

„Opravdu? Jak to tak určitě víš?“

„Říkají to lékaři.“

„Aha.“, řekl tajuplně a shovívavě se usmál.

Naštval mne: “ Nemanipuluj mi s mozkem.“

„Víra je možnost věřit něčemu, co nevidíme. Víra je šance opustit mizernej svět. Je to víra a není to skutečnost. Žádný lékař ti jí nemůže vzít. Je tvoje.“ Řekl klidně.

„Víra je něco jiného, nežli sen.“, namítla jsem. Nafoukanec. Myslí si, že má vždy pravdu. Nejsem blbá. Ženský nejsou naivky.

„Bible píše, že proroci mívali sny.“, namítnul smířlivě.

„To byli proroci a neměly obyčejné sny, ale zjevení.“

„Jak se to od sebe rozezná?“, zeptal se protivně.

„Nechci se o tom bavit. Smrti se bojím i nebojím. Chtěla bych ještě žít. Ale když to nebude možné, už jsem toho zažila dost. Nechám své místo dalším. Denně umírá mnoho lidí. Miliardy už jich zemřelo. Nikdo neví, že žili. Je to odchod. Jako když vyprodají zboží a na tebe už se nedostane. Jako když se džbánu jednou utrhne ucho. Prostě tu nejsme na věky. Ale na sny nevěřím. Na život po smrti si přeji věřit, ale vlastně s ním nepočítám.“ Přestala jsem řečnit.

„Jsme na tom stejně. Jenom jsem tě zkoušel. Příliš osobní a ožehavé téma.“

„Nevěříš, že je něco po smrti?“, zeptala jsem se překvapeně a už jsem se nezlobila, „Doktor říkal, že se smrti nebojíš.“

„Byl jsem už skoro mrtvý. Hlavu rozmlácenou o strom. Ale já mrtvý nebyl. Mluvil jsem ve smrti s tátou. Řekl mi, poprvé v životě, že si váží toho, jak umím malovat. Za života mi to neřekl ani jednou. Vlastně se mnou nemluvil. A taky řekl, že by mu nevadilo, kdybych se nastěhoval, zpátky do baráku. Jenže máma mi to nevěří.“

„Svobodného tě tam nevezme, co?“, zasmála jsem se. Jenže mi úsměv strnul na tváři. Mach, ten protivný chlap, co nemá smysl pro romantiku, mi v tu chvíli řekl:“ No právě. Rozhodl jsem se, že tě požádám o manželství. Dám ti svojí svobodu a barák k tomu.“

Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně. Dívala jsem se zděšeně.

„Promiň.“, poklesla mu ramena, „Jsem vůl. Já to chtěl říct s kytkou. Jenže to ze mne vyšlo nekontrolovaně.“ Byl zkroušený.

„No jo. Tak jo.“, řekla jsem.

„Co tak jo?“

„No, že jo.“

„Jo? Jako, že si mne vezmeš? Takhle jo?!“

„Jo takhle.“

Začal plést rukama a byl jako malý kluk, co neví, jak se má zachovat.

Přišla jsem k němu a políbila ho. Vzpamatoval se až druhý den. Nevěděl, co má říkat. Nevěděl, co má dělat. A já se vrátila do puberty, kdy mi kluci připadali směšní a hloupí a kdy jsem si s nimi dělala, co jsem chtěla.

„Bez té kytky to bylo mnohem hezčí.“, řekla jsem mu.

Pak mne teprve políbil on.

Pár dní po svatbě se Jirka s dětskou bezprostředností zeptal: „Haničko, pověz mi jak myslí ženy?“ Měl zjihlé oči a hladil mne.

Usmála jsem se: „To se vy muži nikdy nedovíte, nemáte trpělivost.“

„ Ale já chci rozumět ženám a proto se na to ptám.“, zabručel Jirka.

„Můžeš se ptát tisíckrát. Stejně se všechno nedozvíš. Ženy se mění, přizpůsobují. Pro  prvního muže jsem byla hospodyňka. Pro  dalšího manžela jsem byla ozdobou a pak samaritánkou. Pro tebe jsem motýl, co obletuje květinu. Létám a čichám k ní. Budu s tebou psát básně. Budu s tebou malovat a dělat sochy.“, nechala jsem se hladit a usmívala se. Tvrdil, že mám úsměv jako Mona Líza.

„Ženy jsou takové, jak je chtějí vidět jejich muži. Přizpůsobí se tomu a jsou potom šťastné. Bůh nás ženy stvořil jako váš doplněk. Proto muž nemůže ženu plně pochopit. Jsme jiné. A proto také většina žen nikdy nechce být mužem. Potřebujeme cítit pevnou ruku.“

Jirka Hanku pevně sevřel opracovanou rukou, aby jí dokázal, že pochopil…

„Chci rozumět ženám. Teprve pak mohu opravdově malovat.“, dodal Jirka.

„Jiříku. Udělej další ženu ze skla. Když bude zapadat slunce, bude ta socha snít. Když bude slunce vycházet, bude plná naděje. Když do ní bude slunce pražit, bude jako matka v očekávání. Když bude před bouří, bude v ní divokost. Tak je to s námi. …Já ti budu říkat všechno, co cítím. Budu. Jenom si musím chvíli zvykat. Cítím, že budeš můj přítel. Budeš časem o mne vědět všechno, co muži o ženách mohou vědět“

Poslední etapy cyklistických závodů bývají nejnáročnější. Závodníci jsou už vyčerpaní a musí se vybičovat k nadlidským výkonům. A my už ujeli v našem manželství mnoho měsíců. Získala jsem pocit, že poslední etapa mého života je podobná těm náročným cyklistickým závodům. Jirka měl stále mnoho energie, ačkoliv byl o pár let starší jako já. Držel si stále žlutý trikot vítěze. Byl jako řeka, co má i v nejsušším létě pořád dost vody. Maloval dlouho do noci. Dostal nápad a v kůlně se svítilo až do rána. Snad ani nešel spát a už jsme šlapali na kolech křivoklátské kopce. A on už zase roztahoval křídla jako pták a daleko přede mnou mizel obrovskou rychlostí někde v zatáčkách pod kopcem. Byla jsem někdy opravdu na smrt unavená. Víčka očí mi padala, jako když se zatlouká rakev. A jen z dálky jsem slyšela, jak Jirka rozvíjí své názory nebo vzpomíná na jeden ze svých miliónů příběhů.

„Nejsem silná jako ty.“, varovala jsem jej před katastrofou, „Ženy jsou prostě slabé.“

„Jel jsem kvůli tobě dneska mnohem pomaleji.“, namítal nazlobeně.

„To nemyslíš vážně!“, rozzlobila jsem se, „Ani jsem tě celý den neviděla. Sotva jsem tě dojela, už jsi zase vyrážel.“

Jenže furianti jsou jako skála na Vidláku. Neustoupí.

„Ujeli jsme mnohem méně, nežli jsem plánoval. Myslel jsem, že se zastavíme u hajného. Už jsme to nestihly. Musíme za ním zítra. Potřebuji dřevo na sochy.“

„Zítra mne nikam nedostaneš. Bolí mne zadek, jako kdybych rajtovala měsíc koně.“

„Myslel jsem, že tě s ním seznámím. Pamatuje ještě starého hraběte.“

„Jiříku já nikam nejedu.“, cítila jsem, že už zuřím.

„Má více jak stoleté dřevo!“

„Nikam nejedu.“

Byl uražený. Ráno zmizel bez snídaně. Na stole v kůlně ležel nový obraz. Asi něco jako výbuch vesmíru. Malé planetky se řítily v kruhu ven z obrazu. I muži mají své dny.

Zkoušela jsem psát báseň, ale nešlo mi to. Myslela jsem na to, že on je vlastně směsicí mého prvního a druhého manžela. Vesničan s citem pro umění. Bála jsem se, jaký se večer vrátí. Který člověk v něm převládne?

„Máš pravdu.“, řekl, „Je nesmysl, abys se mnou všude jezdila. Když mne to popadne, dělám mnoho věcí najednou. To není nic pro tebe.“

„Chtěla bych, aby mi zůstalo právo být s tebou, když se mi bude chtít.“

„Řekneš si?“

„Víš, přála bych si, aby ses mne neustále ptal a já ti řekla ano nebo ne.“

„To ne. Řekni si. Když to uznám za vhodné, tak ti řeknu. Ale musíš si říct také sama.“

Cítila jsem, že potřebuje mužskou svobodu. Tahal mne za sebou jako chlapeček dřevěnou kačenku, ale už ho to přestalo bavit.

Bývala jsem častěji sama. I když byl doma, popadla ho chuť pracovat a zavřel se do kůlny. Stála jsem vedle něho, ale on mne nevnímal. Mluvila jsem s ním, ale on od mých témat uhýbal k sochám a obrazům. Měla jsem pocit, že už mi celý nepatří, jako dřív.

Začala jsem znovu v neděli chodit na mše.

„Jdeš se mnou?“, ptávala jsem se.

„Pro mne je Bůh v lese. Na louce. Modlím se tam. Promiň, Haničko. Když půjdu, tak jenom kvůli tobě.“ To jsem odmítla.

Je to beran rohatej.“, řekla mi jeho skoro devadesátiletá máma. Vypadala na sedmdesát. Štíhlá. Rovná. Důstojná. Zdravá.

„Musíš to vydržet. Táta i já jsme to také vydrželi. Byl zavřenej v kůlně třeba týden. Nechtěl ani jíst. Nebo na půl roku zmizel. Nevěděli jsme, jestli někde pracuje, nebo je mrtvej.“, vyprávěla.

„Už mu táhne na sedmdesát.“, namítla jsem.

„To u nás neplatí, jak vidíš.“, usmála se, „On vůbec neví, že je mu tolik let. Zarazil se ve čtyřiceti.“

Nechtěla jsem mít jenom půlku a pak čtvrtku manžela. Rozhodla jsem se zase vybičovat k výkonu. Jsem odpočatá, zase mu stačím. Rozhodla jsem se, že na mši nepůjdu A tak jsem zjistila, že k nám do domu přišli už po několikáté dva lidé a četli s ním Bibli. Vždycky , když jsem byla na mši. Beze mne. Neřekl mi o tom.

Potulní učitelé Písma tvrdili, že přijde konec světa. Bibli znali dobře. Jenže já cítila velký rozdíl mezi poklidnou důvěrou v mého Boha a mezi jejich Bohem války, boje a trestu.

„Jiříku, co se to mezi námi stalo, že mi neříkáš všechno?“, bylo mi do pláče.

A to na něm bylo krásné, na pětašedesátiletém klukovi z vesnice, že se celý zčervenal, jak se cítil provinile.

„Nechtěl jsem tě do toho zatahovat. Obdivovali mé obrazy. Uznávám, že jsem ti to měl říct.“

„Věříš tomu, co říkají?“, zeptala jsem se.

„Překvapilo mne, jak často mluví o tom, že Bůh má odpůrce, Satana. Že se vede mezi nimi velký spor. V kostele jsem slýchával více o lásce.“

„A co je lepší?“, zeptala jsem se.

„Jejich poselství je jako soudní proces. Na konci má být zjevena pravda a spravedlnost má vynést rozsudek. Mám spravedlnost rád.“

Rozhodla jsem se bojovat. Možná, že to nebylo dobře. Snažila jsem se Jirku následovat na jeho cestách. Být neustále s ním. Byl rád. Byla to jeho představa manželství. Neustále plout na moři. Jenom málokdy přistát do klidného přístavu. Snášela jsem stále návštěvy potulných učitelů. Snášela jsem dlouhé jízdy na kole. Snažila jsem se pochopit Jirkovu riskantní jízdu bez řidítek. Snažila jsem se mít ráda ten prudký vítr, který se zadíral do tváří, když jsem se za ním řítila z kopců na kole.

A pak jsme jednou zastavili pod nejsilnějším stromem co znám. Královský dub byl jako hrad. Mohutné větve jako cimbuří na vrcholku Brdských hor.

Jirka jej hladil a objímal: „Chtěl bych ho mít. Bude to největší socha, co jsem kdy vyřezal. Bude stát na nádvoří Křivoklátu.“

Milovala jsem jeho sny. Když je říkal, znělo to jako skutečnost. Jako hotová věc.

„Zítra zajedeme za hajným. On se zná i s mladým hrabětem. Přesvědčíme ho spolu, aby strom věnoval umění.“

Jirka byl nadšený. Držel mne kolem ramen a vysvětloval, co mu strom vypráví. Byla to vlastně zakletá nadživotní socha Karla IV. Seděl na trůnu ve slavnostním oblečení a říkal cizokrajné delegaci, že zůstává v Čechách, protože je miluje.

Uslyšela jsem hrát klavíristu. Byla to nádherná melodie, která mne dojímala k slzám. Vlastně jsem s klavíristou prožila celý život. Má mě rád a já mám ráda jeho.

Políbila jsem Jirku na rty. Oči mu zářily štěstím a vírou.

A pak už si pamatuji jenom ten ostrý vítr, co mi šlehal do očí. Dlouhý kopec, asfaltová silnice plná zatáček.

Pustila jsem řidítka a natáhla ruce.

Letěla jsem. Vždycky jsem chtěla letět jako motýl. Letěla. Vzduch chladil mojí tvář. Sčesával mi dlouhé prošedivělé vlasy za čelo.

1 Obraz první: Skáču přes švihadlo a chci být baletkou. Maminko, když skáči, myslím, že skáči až do oblak. Dlouho jsem nahoře a letím. Jednou jsem vyskočila tak vysoko, že mne pohladilo slunce.“ Maminka se usmívala, také mívala krásné představy.

1 Obraz druhý: Dívám se na Františkovo nepřítomný pohled. Leží v rakvi: „Teto, je krásné létat. Kolem mne jsou lidé s křídly. Jsou tak spokojení, že už se nemusí plahočit po zemi. Chci žít už jenom s křídli…“

Když rakev s fanouškem zajela za závěs, myslela jsem, že už ho neuvidím…. A nyní se dívá u silnice na mne, jak létám: „Je to bezva zážitek, teto.“

1 Obraz třetí: Dcera letí vedle mne a vypráví o svém manželovi.

„ Maminko, on věří, že až zemře, bude žít ten nejkrásnější život. Říkal, že pro muslima není těžké létat. Učí se to už nyní. Bude žít v ráji. A není to jiný ráj než ten tvůj. Budeme tam všichni spolu.“

1 Obraz čtvrtý: „Jiříku. Podívej! Já letím, jsem přece tvůj motýl, tvůj konipásek. Letím… ty také létáš, ale jde ti to ztěžka. Jsi ještě nemotorný.“

1 Obraz pátý: Tma a nic než ticho. Po letu přichází pád.

Sanitka jela pomalu. Turisté, kterým se na kole Hanička vyhýbala, stáli a nevěděli co říct. Listí, po kterém jí sklouznulo kolo, se dál ve větru líně převalovalo. Pařez, do kterého narazila hlavou, byl stále pevně zakořeněn a stál jako nevinný maják, který hledí na ztroskotanou loď.

Necelý rok manželství byl odnesen kamsi za křivoklátské lesy.

Jiří Mach si koupil cyklistickou přilbu na hlavu a už nikdy neroztáhnul křídla, když jel z kopce na kole do vsi. Všechny své obrazy věnoval muzeu. Ponechal si jenom sochu ze skla. Ženu co má ruce v bok a tančí. Stojí u něj na okně a ráno se obléká do slunce. Píše básně a nechává je ležet na nočním stolku, kde ležela Hanička.

Možná si je čte. Občas jsou listy zpřeházené.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *