když se míchají vzpomínky s fantazií
Záchodky
Na náměstí malého městečka snad odjakživa byly veřejné záchodky. To aby mužský neoplachovaly rohy a zákoutí. Služba bývala zdarma na účet města, protože dle starosty , mimochodem pivaře každým coulem, je to levnější než čistit ta zákoutí a poslouchat nářky starých panen.
Ty časy jsou však pryč. Každé nároží už dnes někomu patří a většinou už není majetkem města. Tudíž ať si zákoutí ošetřují majetní občané sami a pro ty slušnější mužské tu máme nově obložený veřejný záchodek za 5kč za potřebu. Ale zákazník netratí . Vždyť je tam mýdlo a tekoucí voda a fen na ruce. Ale to není všechno. Do provozu byla dána i nástavba záchodku . Vznikla také před mnoha desítkami let. Původně byla místností pro místní taxikáře, aby nemuseli lítat za potřebou dolů po schodech a mohli si uvařit kafe. Dneska je ona místnost rozšířena jak se dá a je zde bufet . Sice jako dlaň, ale prosperující.
Já ten záchodek pamatuji z dřívější doby. A také si pamatuji, že když jsme jako mladící, co už se jim jakž tak věří , že smí jít na pivo, někdy v těch šestnácti či sedmnácti letech, sem v noci zašli, že tady se dalo ledacos od taxikářů získat. Když už se hospody zavíraly, a kdo ty staré časy pamatujete tak víte, že se noční klid nesměl rušit, takže většina hospod zavírala ve dvacet dva nula , když se tedy zavřelo a člověk nechtěl ještě jít spát, tak najednou byl jak pták bez hnízda, jako krtek s rozšláplou norou a nevěděl kam jít. Ten, kdo to znal, tak se nenápadně ochomýtal kolem záchodků ,kde se vždycky něco našlo a když nedostal nic napít za patřičnou přirážku, tak alespoň dostal tip, kam jít. Jeden z těch taxikářů potom tu místnost velmi levně koupil a zrenovoval. Dostal ještě něco od památkářů jako dárek za rekonstrukci historické památky, protože ten záchodek měl pěkná kulatá okna a půlkulatý portál jak v nějakém secesním kulturním domu.
Tak k tomuhle záchodku jsem se pomalu blížil. Dnes jsem tady ve svém rodném městečku jenom host. Už jsem tu možná dvacet pět let nebyl. Počáteční strach , že budu potkávat známé a oni se mne budou vyptávat, mne brzy přešel. Já jsem nikoho nepoznával a nikdo nepoznával mne.Lidé zestárli, změnili podobu, vyměnili se generace.
Blížil jsem sek té malé budově uprostřed náměstí a začalo se mi všechno kolem žaludku svírat . Vybavoval jsem si půlnoc před mnoha lety. Dostal jsem tu tajně velký rum. Nebyl jsem tam sám. Kluci co jsme byli v hospodě než zavřeli a ten taxikář a ještě jiní. Nehlučelo se . Mluvilo se pološeptem. Říkali se vtipy a byla to taková tajuplná atmosféra. Pilo se tu tajně, ale vlastně až zase ne tolik, protože policajti co měli službu na náměstí dostávali dárky a byly s taxikáři velcí kamarádi. A taky ledacos na sebe věděli. Protože to už sebou život v noci nese, že se dějí věci, které by se dít neměly. Na malém městě jsou vždy nějaké oči navíc. Nějaké uši tam , kde by být neměly. A tak si tihle noční ptáci dovedou ledacos prominout. Ne snad z lásky k bližnímu, to ne. Ale z kolegiality. Samozřejmě nesmí to přesáhnout hranice, kdy už chlapi dostanou strach a kdy už vědí, že to smrdí a že by to za to nestálo.
Jenže někdy se vytvoří takové klima, že se člověk pustí i do věcí, které by střízlivý nedělal. Kolektivní atmosféra, kdy rozum jde stranou už jenom proto, že se najde nějaký hecíř, který má po něčem touhu, ale nechce v tom lítat sám, ale protože to umí, tak druhé tak zhloupne, že se pustí do toho s ním a nakonec to vypadá, že on v tom byl nevině a nechal se partou vyhecovat. A takhle to bylo i tehdy před mnoha lety večer.A já,jak jsem se nyní k tomu záchodku blížil, jsem si živě vzpomínal na to co bylo před lety a začal se mi svírat žaludek.
Tehdy kdosi zaklepal smluveným signálem a byl vpuštěn do oblaků dýmů z cigaret a pachu alkoholu. Vešel mladý taxikář a nebyl sám. V podpaží si vedl krásnou ,mladou holku. Měla skleněné oči a bylo na ní vidět, že neví kde je. Mladík, jmenoval se Petr, se naklonil k taxíkářovi, který tu dělal kápa. Přesně toho, který má dnes ten záchodek regulérně koupený. Ten se jmenoval Jindra. Nevím co si šeptali, ale dnes si to dovedu vymyslet:
„ Byla smutná a chtěla napít. Je to kočka, tak jsem jí tam přisypal…“ To si nějak nedovedu vzpomenout co jí tam přisypal, jak se takové věci jmenují. Tehdy na trhu nebyly. Ale někdo to přivezl ze západu. Prostě jsem jenom druhý den, když o té záležitosti šla řeč pochopil, že to je něco jako droga, po který je ženská naprosto povolná a můžeš si s ní dělat co chceš. Že ani neví, kde je a že nerozeznává konkrétní osoby. Posadili jí na gauč a ona se za chvíli pohodlně natáhla. Kápo, Jindra se rozhlížel koho tady má a bylo vidět , že si není jistý. Nás znal dobře. Byly jsme pro každou neplechu. Ale všimnul jsem si , že se mu nelíbí takoví dva floutkové kolem dvaceti pěti let. Kývnul nenápadně jejich směrem a naznačil Jardovi, který byl místním silným mužem , aby si s nimi poradil. Kluci se za chvíli poslušně zdekovali a zbylo nás tam sedm. Jindra se po všech podíval a řekl naprosto ledovým hlasem : „ Pánové komu nevadí šoustat před druhýma, tak může. Cena jsou tři stovky.“
Byly jsme rozjaření a cítili jsme se jak v nějakém západním filmu a ta kolektivní atmosféra a ta samozřejmost v Jindrově hlase, ten tón, který naznačil :- chytrý si vezme a ti ostatní jsou volové- jakoby prodával foťák, nebo housku a ten kouř a to,že už tu holku Petr, který ji dovezl, začal svlékat a že se nám odhalilo to co tahle mladinká kráska ukázala asi jenom málokomu , protože jí bylo sotva šestnáct, a všechno co se postupně odhalovalo bylo čerstvé, pevné a krásné a protože alkohol láme závory zábran, najednou se ukázalo hned několik rukou se stovkami a ty stovky se vršily na stole a Jindra si dělal čárky a pak ty peníze strkal do svý kešeně. A dál se pilo a kouřilo a stejně jako se chodí po pivu na záchod, tak se teď chodilo k té slečně.
Ta slečna nic netušila, jenom vzdychala : „ Františku ty jsi divoch. Františku už ne. Už mne to bolí“
A já si myslím, že žádný z nás tehdy František nebyl, takže ona si myslela na toho svého Františka kvůli kterému se možná toulala naším městečkem. A tahle zábava dodávala všem chlapcům pocit toho největšího podsvětí a frajerství. Že prostě nad nás není. Že umíme žít. Že jsme drsňáci. A pak Jindra řekl : „ Další kolo je už jenom za kilo“ Což značilo stokorunu. Symbolická cena. Cena která ukazovala, že když je auto ojetý, že už tolik nestojí. Že nová kastle je nová kastle a stará , že jde s cenou prudce dolů. A já tehdy ač jsem se toho účastnil jsem netušil, že mne jednou bude trápit svědomí a že se po 25pěti letech na to místo chci vrátit, abych tady činil pokání, abych snad potkal další spolupachatele.
Na konci se tehdy ukázalo, že věci nejsou tak jednoduchý jak se zdály na začátku. Někdo prohlásil, že tu holku zná. Že už je jí sice patnáct let, takže není pod zákonem,ale že jí šestnáct ještě není. A že je to dcera Zelinářky Vonáskové. To trochu začalo zavánět průšvihem, protože strejda téhle Vonáskové byl pomocník veřejné bezpečnosti a byl do té funkce celý paf. Při silničních kontrolách s ním nebyla řeč a ani taxíkáři, i když měli na silnici velká privilegia, ho neviděli rádi. Petr, který holku přivezl se koukal provinile, že to nevěděl a začal jí zpátky neohrabaně oblékat. Pak jsme všichni dostali ruma gratis, ale vlastně ani ne úplně zadarmo, protože Jindřich velmi vážným hlasem pronesl :“ Jestli o tom někde kváknete tak se tenhle útulek nadobro zavře“ Na to slyšeli taxikáři a souhlasně mručeli , že je to přece jasné. Všichni za jednoho jeden za všechny. O tuhle noční oázu nikdo přijít nechce. Pak se Jindřich podíval po nás, zamyslel se a řekl :“V podstatě jde o znásilnění a za tohle kolektivní je nejmíň deset let.“ Víc říkat nemusel. Všichni jsme byli nějak střízlivější a všichni jsme byli rozhodnutí mlčet. Petr dostal půlku peněz. Druhá půlka zůstala v kešeni Jindry. Na tehdejší dobu to bylo slušné ryto. Za večer dvojnásobně drahého pití a ještě s děvkou to byl dobrý počinek. Byl spokojený ,ale zároveň měl starost. Nakonec vymyslel plán:“ Petře dovezeš jí domů. A zítra jí doneseš kytku. Že to s ní byl pěkný večer. Prostě to vezmeš všechno na sebe. Stejně by si z nás vyfasoval nejvíc. My po desítce a ty , že jsi ji s tím oumyslem přivedl a že jsi ji svléknul, tak bys dostal asi dvacítku.“ Petr se ošíval : „ Budu za vás dřít hubu. Je to vo kejhák. Co když si na něco vzpomene a pošle na mne tátu. Ani nevím jestli jste byli všichni opatrní. Já se o vaše dítě starat nebudu.“
Jindra pokrčil rameny:“ Tvůj problém“ My, co jsme pochopili Jindrovo plán, jsme se přidali na stranu Jindřicha a tak Petr rezignoval. Odvezl jí domů a druhý den donesl kytku. Musela si o něm myslet , že je to bejk všech bejků. Ale pak jejich láska skončila a ona začala zase chodit se svým Františkem. Všechno se smazalo a v nás zůstala vzpomínka na večer frajerů.
Po letech jsem se blížil k záchodku. Svítilo slunce a já uviděl Jindřicha za pultem baru. Byl hodně zestárlý a měl náušnici v uchu. Nepoznal mne. Zeptal se jako každého co si přeji a já si objednal hamburger a usadil se na stoličku. Dal jsem si malé pivo a pozoroval hosty. Není tu ještě někdo z té staré party? Nikoho jsem nepoznával. Byly tu tři chlapy a už byly lízlí. Pili pivo. Jindra se s nimi bavil, ale pak přiskočil k rádiu a pozorně poslouchal. Natáhl jsem uši. Byl to místní rozhlas. Hlásili v okresním zpravodajství, že Holub dostal dvacet let za to že v Plzni na Borech zabil spoluvězně. Jindra se otočil na chlápka v červené bundě:“ Holub dostal dvacítku. „
Chlap v červeném se zasmál: „To je ten co zapíchnul Kalouska?“
„Jo,“řekl Jindra.
„Měl ještě zapíchnout i Kebrleho….A on se pak měl zapíchnout sám. Všechno to jsou kurvy a bylo by dobře kdyby žádnej už neexistoval.“
„Jo.,“řekl Jindra a mrsknul okem po mě.
Poznal mě? Ne. Asi ne. Jenom zkoumal,jak reagují neznámí hosté. Usmál jsem se a on se také usmál. Jako že si rozumíme a že se tu nemusí dělat, že jsme jiný než jsme. Jindra byl dobrý psycholog a uměl lidi přesně odhadnout.
Otočil se k tomu červenému a změnil téma : „ Dáš si panáka?“
Červený zakroutil hlavou : Ne dneska odpočívám. Včera jsem jí měl hustou.“
Jiný chlap v černý bundě se uchechtnul : „ No jo, ale předevčírem jsi jí měl taky.“
Ten Červený pokýval hlavou: „ Proto mám dneska rehabilitační den.“
Chlapi se zasmály. Každý z nich věděl , že je potřeba občas přestat pít.
Jindra řekl, že si taky nedá, i když by bylo co slavit. A asi myslel to , že Holub je dál v Báni a že už neexistuje Kalousek a že jediná chyba je , že existuje Kebrle.
Chápal jsem to . Je to pořád stejné. Jenže dnes to už má jiné dimenze, když tu létají desítky let v kriminále. Vraždy. A kdoví co ještě..
Chlapi se pomalu zvedli, řekli pár vtípků a my byli s Jindrou najednou sami. Schválně jsem jedl hamburger pomalu a díval se na Jindřicha. Byl ke mně zády.Jak jsem se na něj zadíval, cuklo mu v zádech. Rozehrály se mu svaly. Tyhle lidi mají šestý smysl.
„Ještě nějaké přání?,“ otočil se a znovu mě rentgenoval očima a hledal souvislosti.
„ Máš ty hamburgery dobrý,“řekl jsem bez vzrušení.
Nadzvihnul obočí a bylo vidět, že mu to v hlavě šrotuje na plné obrátky. Ale také bylo vidět, že mu pořád chybí souvislost. Bylo mu jasné, že ho znám, když mu najednou tykám Nevěděl odkud.
Usmál jsem se. On se také usmál. Nevydržel a zaútočil : „Známe se?“
Kývl jsem a mlčel. Naštvalo ho to.
Zkusil to natvrdo: „ Tohle nemám rád, když nevím na čem jsem.“
„Klid,“řekl jsem smířlivě“ O nic nejde. Nic nechci.“
Pochopil, že bude lepší mlčet. Čekal. „Je to tu hodně jiný, než dřív. Ale jinak vlastně úplně stejný. Jenom je nám o Žižku víc,“vyslovoval jsem věty pomalu, aby si to mohl spočítat, aby se mohl vrátit o dvacet pět let zpátky.
„Taxikář?,“zeptal se .
„Host.“
„Host?“, řekl pomalu a bylo vidět , že listuje. Pořád nic.
„Nic vážného. Proto se nepamatuješ.“,dával jsem mu najevo , že se nezlobím,“ Jenom kluci co chodili pít.“
Kýval hlavou, že tohle už mu došlo. Uklidnil se. Asi jenom nějaký vzpomínálek, říkal si možná v duchu. Navenek se usmál, jako že je rád .Od té doby se tu děly jinačí věci, než jenom rum na černo. A dnes tu mají centrum informace, který v určitých chvílích mají cenu pořádného kufru peněz. Všichni to v městečku vědí, ale všichni také vědí, že mafii má každé městečko, a tak jim to zas až tak nevadí, dokonce jsem slyšel názor, že je to svým způsobem uklidňující, když jsou tu lidi , který se zajímají o to co se v městečku děje a že je to správné, když z toho mají také něco pro sebe.
Uklidnil se a tak byl čas znovu vystřelit.
„ Jednou to bylo zajímavý. Za tři kila kus pěkného masíčka.„, řekl jsem schválně labužnicky i když ta vzpomínka ve mně měla hodnotu poblitého chodníku.
Oba jsme věděli, že se tu jídlo nepodávalo a oba jsme věděli o co jde.
Nazdvihnul obočí, ale nechal se oklamat mým labužnickým výrazem.
„Zrovna nevím o kterou šlo..“
Pak se zarazil . Uvědomil si, že řekl něco, co nemusí každý vědět. A já dělal , jako že to vím a že je to samozřejmost, ale chodník ve mně už byl poblitý dvakrát. Vítr se trochu pohnul a kolem mne zavoněly párky .
Ulehčil jsem mu to a objednal si párek a další pivo. Obsloužil mne a chtěl změnit téma.
„Jak se ti tu líbí po téhle rekonstrukci?“
Odpověděl jsem , že to tu je prostě jednička. Že to je nejexklusivnější záchodek v Evropě. Byl spokojený. Jenže já mu nemínil dát klid. Potřeboval jsem o té noci mluvit.
„Tehdy nás tu bylo sedm a některý šli dvakrát. Na patnáctiletou holku to byl slušný výkon.“
Něco mu došlo protože řekl: „ Jo Petr s ní nějaký čas chodil a vodil se s ní za ruku. Asi se jí ta noc s ním (usmál se) docela líbila. Jenže pak se rozešli a ona někam zmizela. Byla to prý docela hodná holka.“
Nyní přišel můj čas:
“Potkal jsem jí asi za pět let v Praze..“ Schválně jsem se odmlčel, aby mu to došlo a začal být zvědavý.
„No a?“, zeptal se a já ho měl jako klobásu na tácku. Zakousnul jsem se do něj co to šlo.
„Byla zmalovaná jako figurína na kolotoči a dělala to zedníkům za stovku.“
Díval se mi dlouze do očí , aby poznal můj názor na celou záležitost a najednou mu bylo jasný, že to dneska už neberu jako zábavu, ale jako pěknou sviňárnu. Zamračil se a rychle počítal co může a co ne. Ale pak se usmál :
„Je to už hodně dávno.“
Měl jsem sevřené rty a on byl dobrý psycholog, aby řekl co se říct má : „ Byly jsme pitomí kluci. Byla to prasárna. Já tehdy potřeboval postavit barák. Měl jsem se ženit. Žádnej byt mi nehrozil. Potřeboval jsem prachy.“
V jeho řeči to znamenalo omluvu. Něco jako : nebylo to sice fér, ale je jasný, že mám polehčující okolnost. Byly potřeba peníze. Pro prachy se může udělat i to co není O.K.
Měl jsem pořád sevřený rty a on chápal, že se musí postavit na moji stranu, abych se uklidnil a abych neudělal nějakou blbost. Měl i pochopení pro to , že některý chlap občas má slabost a něco ho trápí a že se mu to musí trochu rozmluvit.
„ Já vím, že to není omluva. Ale u mne to tak bylo. Proč jsi se do toho pouštěl ty? ,“ zaútočil na mne a já nečekal, že tak rychle přehodí vinu na mne, když to byl on, kdo to organizoval.
„Byl jsem obětˇ,“řekl jsem.
Zasmál se od srdce. Úplně upřímně : „ Jo to teda jo. Oběť chtíče.“ Znovu se zasmál. Pak zvážněl. „Nikdo nemusel dělat, to co dělal. Jedině ona dělala, to co jsme chtěli , aby dělala.. jenže zase taky nebyla úplně bez viny, protože , když se takováhle holka toulá v noci a klidně se nechá od taxikáře pozvat na pití, tak takováhle holka není bez viny.“
„Jenže pak se z ní stala rajda. .. A já myslím, že jsme tomu všichni napomohli.“ Namítnul jsem Ale už jsem visel na háku já , protože on se jenom usmál.
„Každého z nás provázejí v životě okolnosti, který nás ovlivňují. Já potřeboval peníze, ona možná útěchu Ten její František mi říkal, že byla pitomá a že jí pustil k vodě a ona pak odjela do Prahy s nějakým klukem co tu párkrát přespal na sportovní ubytovně a od té doby její máma ronila slzy, jak ta holka dopadla, protože to byl nějakej gauner. Holenku takhle to je . To z ní udělal on v té Praze a ne my tady.“
Mlčel jsem a asi jsem měl smutné oči, protože mi najednou nalil ruma a začal povídat: „ Hele jsi první, který za celou dobu přišel a začal na tohle období vzpomínat ve zlým a ne v dobrým. Řeknu ti po pravdě, že si tě vážím. Ty ostatní občas přijdou a plácají mne po zádech a říkají jakej jsem byl kanon, že jsem to uměl zařídit. A řeknu ti. abys mi věřil, že tu byly někdy i policajti a taky si užili. Všechno tady na náměstí bylo vždycky vzájemně provázaný a vždycky to tu bylo centrum, těch co nedělají všechno úplně podle zákona. Já moc dobře vím i to co jste prováděli vy. Ta vaše banda. A to, že jste dostali jenom podmínky za ty auťáky, to bylo zase jenom proto, že všechno v tomhle městě je navzájem provázaný a že vždycky někdo drží nad někým ochranou ruku. A že některá ruka je mocnější a některá slabší, občas se všechno vyvíjí trochu nespravedlivě. A můžu ti říct, že jsem měl příležitost se vás zastat. Je jasný, že jsem to udělal proto, abyste zase vy neměli moc příležitostí mluvit o mně. Nejsem žádnej lidumil. Ale ty jsi první co sem přišel s lítostí , že je to tak. Něco ti řeknu, protože jsme tu sami…. Mě je hochu taky někdy na blití, ale někdy mám radost , když se ukáže spravedlnost alespoň stínem. Dneska mám chuť se radovat ze spravedlnosti, protože Holub i Kalousek jsou odstavený od života. A věř mi, nebudu ti říkat proč, že si to zaslouží a zasloužil by si to i Kebrle, protože větší svini jsem neviděl. Já hrál občas na peníze , ale nikdy jsem nebyl svině. Ale tyhle tři by zasloužili mučit za to co provedli… Kurva, ty jsi mi přišel do rány s tím , že lituješ tý holky, protože já lituju zase jiný, ale jsme na tom stejně, když si teď myslíme, že svět je někdy kurva na nás lidi, a že to někdo někdy nespravedlivě někdo vodnese. Věř mi, že mi je teď líto i tý holky Vonáskový. I když, kdoví jestli se nemá dobře, protože tohle řemeslo, na který se dala, bývá výnosný, jenom se musí umět a musí se umět včas to zastavit a udělat ze sebe spořádanou občanku.“
Poplácal mne po ruce a tím dal najevo, že vo věci končí, že svý už k tomu řekl.
A já mlčel a měl jsem splín . Kopnul jsem do sebe toho ruma a Jindra se nerozpakoval a nalil mne i sobě dalšího.
Někdo přišel na párek v rohlíku, někdo si dal Hamburger. A přišli nějaký známý na kus řeči a dali si u Jindry obvyklé pivo. Občas jsme se na sebe koukly, ale nic jsme neříkali a když mi došlo pití , tak on mi ho zase dolil, takže jsem zvládnul ty panáky čtyři a nohy mi ztěžkly a taky oči mne začali pálit. Zpozoroval to a zastrčil flašku zpátky do skřínky a udělal mi dalšího Hamburgera a občas kývnul hlavou, jako že mi rozumí. A já ač jsem chtěl vypadat jako mravokárce najednou jsem uviděl v Jindrovi spolupachatele, který činí pokání jako já. A lidi co sem chodili ve mne rozpoznávali nějakého jim neznámého Jindrovo kamaráda a koukali na mne s určitým respektem a úctou, protože Jindra, ačkoliv čepuje ve veřejném záchodku, tak je někdo, kdo má v městečku velké slovo.
Když bylo chvilku prázdno , tak jsem se naposledy k tomu vrátil :
„Jsou to věci co už byly a nikdo nemůže vrátit , aby byly jinak. Ale to co můžeme všichni udělat , je říct si, že to byla prasárna a nějak tak požádat o odpuštění…“
Pokrčil rameny: „Asi to má smysl pro tebe, chlapče. Pro mne ne.Já jsem ti řekl na to svůj názor. Nejsem naivní, abych nevěděl, že lumpáren v tomhle městě v malým nebo ve velkým dělá devadesát devět procent lidí. Každý co tu bydlí si hájí svůj píseček a snaží se na něj přihrabat ještě další hromádku. Co to pomůže, když si budeme navzájem říkat, že toho litujeme?“
To jsem nevěděl, ale pak jsem namítnul :
„Ničemu to nepomůže v tom fyzickém smyslu. Ale v duševním smyslu budeme o jeden milimetr lepší. Tak se zpomalí ten pád.“
Usmál se a projevil se jako praktik.
„Kamaráde… dobře se s tebou povídá…Nic proti tomu…ale jediná spravedlnost je smrt. Ta zarazí náš pád …Ale po nás budou v tomhle záchodku další a budou možná ještě horší…“
Vytáhl jsem peněženku, že zaplatím. Nafoukl se a byl o metr větší. Vypoulil oči a tvrdě řekl :“Jestli vyndáš jenom korunu, dostaneš přes hubu.“
A já se začal smát a on se taky začal smát. Protože bylo jasné, že jsme mezi sebou potvrdili stejnou smlouvu, jako tehdy v noci, když jsme všichni dostali zadarmo ruma. A když jsem už byl ve dveřích , tak řekl. „Doufám, že na hamburgery budeš chodit ke mně.“
Podíval jsem se mu do očí a byly v nich zase ty kšefty a peníze a ta protřelost světem . A já věděl, že na hamburgery budu chodit k němu, protože tenhle záchodek byl od mládí součást mého života a také proto, že tady potkám lidi, kteří mají co mluvit do toho, co se ve městě bude dít.
II.
Kousek od náměstí jsem potkal Vendulu. Byla to moje velká láska ještě na škole. Měl jsem radost a ona taky a vůbec neváhala, když jsem jí pozval na oběd. V naší oblíbené vinárně bylo všechno jinak jak dřív. Ale bylo to tu hezké. Dřevěné lavice a na nich takové domácí polštářky. Polštářků bylo víc jak míst k sezení a tak se všude příjemně motaly. Prostředí jako doma v obýváku. Vyprávěli jsme si něco z toho co jsme zažili. Byla už rozvedená a dcera se jí nedávno vdávala.
Pak se zasněně podívala do mých očí : „ Pamatuješ? .“
A já věděl , že vzpomíná na tu noc, co jsme byli celá třída i s třídní na výletě. Ani nevím už kde. Já tehdy nic jiného nevnímal než Vendulku a ona se tomu nebránila. A myslím , že ani jiní té lásce nebránili,ačkoliv to byla nejhezčí holka ze třídy a byla veselá a vědoma si toho, že každý kluk by si dal říct. Ani nevím proč to dovolila právě mě. Nikdo z kluků neprotestoval, nikdo mi nedával najevo, že jsem něco zradil, prostě nás nechali o samotě a souhlasili se vším co budeme dělat. Respektovali velkou lásku.
Kývnul jsem hlavou, že takové věci nemůže nikdo zapomenout. A ona byla ráda, že na to také vzpomínám. V očích se jí zaleskla touha a vyprávěla jak se rozvedla.
„Dneska už je na mne hodnej. Posílá mi z Kanady peníze. Je štědrej. Myslím, že mne má rád i když už má jinou manželku.“
„Na krásný holky a nádherné mládí se nezapomíná. Na to všichni vzpomínáme rádi.“řekl jsem to něžně a ona znovu zapálila ty ohníčky, které mne tak lákaly , když mi bylo sedmnáct. Oči , rty , vlasy , všechno bylo jako dřív. Dali jsme si víno a já ji vzal za ruku. Podlehla hned.
„Ten můj baráček jsem trochu předělala. Už chátral. Mám to tam příjemné. Jsem tam ráda. Můžeme tam odsud hned jet. Já už do práce nejdu.“
Pokýval jsem hlavou a ona odešla na záchod. A když tam šla, tak se odhalilo to, co se mi také dříve tolik líbilo a co bylo středem mých snů. Ale najednou jsem věděl, že se nepojedu podívat na její opravený dům, a že budu rád, když už se brzy rozloučíme. Najednou jsem si uvědomil, že jsme už víc jak ve středních letech a že ta její postava nabyla rozložitosti padesátnic a že já na tom nejsem o nic lépe a že by se tou návštěvou rozplynuly všechny ty vzpomínky, protože mezi tím jsme si každý už prožili to své. A každý měl své děti a máme svá vnoučata a že by to bylo směšné snažit se obrátit směr času.
Když se vrátila, byla namalovaná a učesaná a dělala všechno proto, aby nám nebylo padesát, jenže ve mně už byl ten obrázek jejího velkého pozadí a toho, že už to nejde vrátit a byl jsem zamlklý.
Zeptala se jestli se něco stalo a já začal milosrdně lhát: „ Nic velkého. Ale musím odjet. Mám průšvih.“
Dívala se zklamaně, protože se rozplynula pohádka mládí. A já toho využil, abych trochu napravil co jsem jí předtím vykládal. Naparoval jsem se, jak jsem měl velkou strojírenskou dílnu a dělal pro Němce. Jenže jsem už jí neřekl, že jsem už po dvou letech zkrachoval. A tak jsem jí řekl:“ Víš ona ta firma zkrachovala a mám nějaké dluhy. Teď se ozval jeden chlápek a já k němu musím, abych neměl nějaký další průšvihy. Takže se ti ozvu až zase přijedu.
„Dovezeš mne alespoň domů?,“ zeptala se .
„Nezlob se Vendulko. Nejde to.“
„Nejsem zvyklá jezdit autobusem,“ zkusila to naposledy. Ale já už byl jako kámen.
Byla uražená . Zaplatil jsem a naposledy jsem se podíval do těch jejích očí. Byly vyhaslé , ale ještě pořád připomínaly tu krásnou noc v sedmnácti letech.
III.
Když jsem se vracel na náměstí , zastavil jsem se u pěkného výstavního domu, kde bylo mnoho cedulek se jmény různých kanceláří. Jedna z nich zněla : Petr Chum první realitní kancelář. Zazvonil jsem. Jakási žena se mi zeptala co si přeji. „Něco vám nesu,“odvětil jsem stroze. Bzučák mne pustil dovnitř. Chodba byla chladná a obložená mramorem. Schody byly leštěné a zářily barevně. Odraz světla z barevně vykládaných skel v oknech. Secese. Bohatá a tančivá.
Sekretářka byla štíhlá sebevědomá slečna. Podal jsem jí pěkně zabalenou čokoládu, kterou jsem od rána nosil v kapse.
Byla překvapená.
Než stačila něco říci, požádal jsem jí , aby mi zařídila rozhovor s Petrem Chumem.
„Má zrovna poradu,“řekla pohotově.
„To nevadí, „řekl jsem v klidu,“Jenom mu zavolejte a řekněte, že tu je nějaký pán, který chce vzpomínat na záchodky.“
„Na co prosím?,“zeptala se.
„Tak jak to slyšíte. Dvacet pět let výročí veřejných záchodků. Nic víc.“
Ještě jednou si mne prohlédla od hlavy až k patě a pak pokrčila rameny. Dovedl jsem se chovat jako suverénní podnikatel.
Za chvíli se otevřeli dveře a v nich stál Petr.
„Přál jste si se mnou mluvit?,“zeptal se a zvědavě si mne prohlížel.
„Ano.“ Schválně jsem byl strohý.
„O co jde?,“zeptal se Petr a ani pohybem ruky nedal nic víc najevo.
„O to co vám řekla sekretářka,“
Zamyslel se .
Podíval se mi do očí. Ještě váhal.
„Mám jenom málo času.“
Kývnul jsem a nic víc jsem neřekl. Viděl, že když si to neodbude hned, bude to muset proběhnout jindy.
Zeptal se:“ Dáte si kávu?“
Otočil jsem se na sekretářku a suverénně jsem jí dal najevo svá přání : „Rozpustnou. Slabou. Tři kostky cukru.“
Pak jsem se na ní usmál , aby viděla že nejsem náfuka.
IV.
V kanceláři voněla moje káva. Na stole leželo hodně papírů. Na stěnách byly zarámované staré akci a cenné papíry z první republiky.
„Sbíráte je?,“ zeptal jsem se.
„Jo. První jsem ukradl jednomu úředníkovi na ministerstvu financí. Pořád mi je nechtěl dát. Tak jsem tam přišel a řekl mu, že si je beru domů. Prostě jsem je sundal ze stěny a dal do tašky. Představte si , že vůbec nic nenamítal. Asi si myslel, že mám na ně nějaké právo.“
„Líná huba holé neštěstí,“řekl jsem
Zasmál se. Pak zvážněl.
„Opravdu nemám moc času.“
„Tenhle rok je to dvacet pět let. Kulaté výročí. Mladá Vonásková, holka té zelinářky, prožila v noci něco co každá holka neprožije.“
„A jak to výročí chcete oslavit?“ zeptal se natvrdo.
„Mluvil jsem už o tom s Jindřichem..“
Mlčel a čekal. Stejně jako Jindřich byl mnohem silnější v takovýchto jednáních jak já. Byl to profesionál.
Nechtěl jsem nijak tlačit. Nechtěl jsem být trestající Zoro mstitel. Chtěl jsem prostě , aby tihle lidé slyšeli také jiný názor .
„Prostě si myslím, že když už je to promlčené, tak si my všichni můžeme říct na rovinu, že to byla prasárna vůči té holce.“
Nechápal to.
“Viděl jste se s ní někdy potom?“zeptal se, aby zjistil, kdo za tím vším stojí. Všude viděl nějaký útok.
„Jo. Půl roku jsem s ní bydlel v Praze. Chtěl jsem , aby už nebyla děvka. Chtěl jsem jí dát to po čem toužila.“
„A jak to dopadlo?“zeptal se zase jako by se ho to netýkalo.
„Vrátila se zpátky na ulici. Už jinak neuměla žít.“
„Takže měla šanci, ale nevyužila jí.“konstatoval znovu Petr .
„Ne . Nevyužila. A taky mne neposílá ona.“
„Kdo tedy,“zeptal se.
„Jdu sám za sebe,Chci slyšet tvůj názor.“
To že jsem mu začal tykat mu očividně vadilo. Ošil se.
Nedal jsem se a pokračoval jsem v útoku:
„Hele. Já s tebou nemluvím jako s Petrem Chumem , majitelem největší realitní kanceláře. Mluvím s tebou jako s klukem, který je jenom o trochu starší jako já a který mi přivedl do postele holku za tři stovky a za tu cenu mi jí svléknul a pak ji půjčil ještě sedmi dalším.“řekl jsem to drsně a pomalu jsem si začal vzpomínat na tehdejší náš slang, „Prostě chci od tebe slyšet, jestli to pokládáš dneska za správný a nebo jestli je ti z toho na blití jako mě.“
Tohle jsem řekl schválně co nejvíc jsem uměl psychopaticky. On ze mne nemusel mít strach. Mohl mne okamžitě vyhodit a také o tom intenzivně poslední minutu přemýšlel. Ale tenhle tón, který jsem zvolil naznačoval, že může mít něco s bláznem. Blázni nemají strach a mohou způsobit nepříjemnosti , tam kde je normální lidé nečekají. Stejně jako Jindřich, cítil potřebu celou záležitost urovnat v klidu.
Jenže on na to neskočil, tak jak jsem si myslel.
„Jindřich mi říkal, že přijdeš. Dobrá. Stejně jako on uznávám, že si to tehdy ještě nezasloužila. Ale říkám ti rovnou, že mi jí líto není. Měla dost šancí se z toho vyhrabat. Ale mám stejný názor jako on, že jsi jediný z těch kluků z toho vaše gangu mladistvých, který s tímhle přišel.“
Mlčel a pozoroval mne. Asi přemýšlel přece jenom , kdo mne poslal. Tihle lidé měli a mají hodně nepřátel. Všechno, co se kolem nich děje, může být jenom záminka pro něco důležitějšího. Byl opatrný.
Snažil jsem se ho uklidnit: “ Ber to tak , že mě bude padesát a tobě táhne už na důchod. Nikdo nevíme, jak tu budeme dlouho. Jednou se budeme muset se vším tady rozloučit. Přijel jsem právě proto. Jsem z Prahy a už tam zůstanu. Ať budeš mít názor jaký chceš, chtěl jsem, abyste to vy dva slyšeli.Pokládám to co se stalo, za sviňárnu.“
Mlčel. Dlouze se mi podíval do očí:
„A co ti ostatní? Bylo vás pět.“
„Nevím, kde jsou. A ani je nechci vidět. Máme společný i jiný průsery a já na to nechci vzpomínat.“
„Já je znám. Usadili se . Jeden dělá pro mne,“nadhodil Petr.
„Nepotřebuji je vidět. Stačíte mi vy dva.“řekl jsem rozhodně.
Dopil jsem kávu do dna a naznačil, že půjdu.
„Jindra i já jsme i bez tvých vzpomínek v rejži.,“řekl najednou Petr.“ Přicházíš jako soudce ze starých časů. Vonásková byla epizodka jedna z nejmenších a nikdy bych neřekl, že právě za ní budu souzen. Ale jsme ti oba vděční. Pomohl jsi nám něco pochopit. ..“
Nyní jsem mlčel zase já. Byl jsem překvapený, že mne nevyhodil.
„Máš pravdu. Všechno jednou končí.,“pokračoval.,“Doprdele, tebe snad poslala nějaká múza , protože jsi se trefil úplně do černého. Myslel jsem , že tě poslali oni, abys provokoval. Ale ty jsi odjinud. Nevíš co se děje. My jsme ve srabu a končíme a už budeme jenom vzpomínat. Nic jiného už nám nezbývá. Budeme chodit hrát tenis a budeme úctyhodní důchodci. Nikoho už nezajímá, co bylo. Co jsme dokázali. Prostě po nás nastoupí noví… Hele to není jednoduchý ustoupit z pozic.. No nic. To tě nemusí zajímat. Řeknu ti rovnou, že mi té husičky Vonáskové není líto. Je mi líto jiných věcí. Ale tebe chápu a můžu ti říct, že skrze tu Vonáskovou přichází nějak celý náš život jakoby pozpátku…“
„Chceš vyprávět jak jsem s ní žil?,“ zeptal jsem se.
Zmáčknul nějaké tlačítko a vešla sekretářka.
„Jaruško, můžeš jít. Předtím nám sem přines koňak a sodovku.“
Jaruška byla pohotová.
Vyprávěl jsem svůj příběh.
III.
Potkal jsem jí v práci. Dělala nějakou referentku a jezdila po stavbách na kontroly. Kontrolovala hlavně chlapy a ty jí byly vděčný za to, že je mírná a uměly svojí vděčnost dát najevo.Já jí poznal hned. Ona mne s naším městečkem vůbec nespojovala. Házela okem a já zrovna měl náladu. Vzal jsem jí domů a ona už u mne zůstala. Přestěhovala si pár věcí a bydlela se mnou. Nevěděla, že s chlapama z podniku chodím na pivo. Když se to kluci dozvěděli, tak se ptali jaké to s ní je. A já se pak dozvěděl, že úplně všichni co tam seděli to ví i beze mne. A že některé věci umí na jedničku. Ale já kvůli ní dělal, že to nevím a choval se k ní slušně. Dělal jsem zamilovaného kluka. Byl jsem popravdě trochu zvědavý jestli bude vzpomínat na své začátky, ale ona o tom nikdy nemluvila. Mluvila jen o svém snu: „ Jednou se přestěhujeme na vesnici a tam budeme počestně žít.“ Nevěděla , že já vím , proč to chce. Utéci z města do vesnice. Chtěla utéct před vším tím co dělala a dál dělá. A pak mi chlapi řekli, že občas stojí i v Perlovce. A že určitě na ní vzpomíná mnoho Němců, protože to co umí ona , Němky neumí. Jinak by sem za ní nejezdili Němci takovou dálku. A já měl opravdovou chuť jí dát život do pořádku. Splnit jí ten její sen. Žít s ní spořádaně a mít s ní děti a nikdy na tuhle její etapu v životě nevzpomínat . Tak, jako jsem už nechtěl vzpomínat na svý mládí.
Dokonce jsem už byl u jejího táty v truhlářský dílně na chatě, kde se občas sjížděli celá rodina. Teta z Prahy u které ona bydlela a ten její táta a ta máma Vonásková. Něco jsem mu tam pomáhal. Myslel jsem přitom na to, co by asi říkal, kdyby věděl , že její dceru už znám od patnácti z veřejných záchodků. A on najednou uprostřed prkna vypnul hoblovku položil mi ruku na rameno a povídá „ ,Ty si chceš tu naší holku vzít?“ Já mu na to řekl: „Asi jo. Ještě nevím.“ O on , představ si to Petře, že on, ten starej polda už v důchodu, mi povídá :“ Nedělej to. Je to kurva. Štětka. Je to jasný ?“ A pak zase zapnul tu hoblovku a projel prkno. Já z toho byl vykulenej a myslel jsem na to , že když tohle o svý dceři řekne její táta, tak na tom něco musí být.
Ale já jí chtěl odpustit. A ona se snažila být dobrou družkou. Měla doma všechno čisté a upravené. Jednou jsem vtrhnul domů a něco jsem rychle potřeboval a tak jsem si ani nevšimnul, že je čerstvě vytřeno a rovnou v botech jsem se hnal do pokoje. Teprve pak jsem se svléknul a hledám jí. A ona nikde . Až jsem jí našel na záchodě, jak sedí na prkýnku a brečí. Bylo to symbolický. Ptal jsem se jí co je a ona že nic. Začal jsem se omlouvat, ale nepomohlo to. Já myslel, že je to jenom nějaká ženská slabost, že jsem jí pošlapal mokrou podlahu. Ale ono to bylo jinak.Tehdy v noci to s ní bylo naposledy. Celou dobu přitom brečela a zároveň byla jak utržená ze řetězu.Byla divoká a celá jako žhavý železo. Sálalo z ní teplo. A touha všechno ze sebe dostat ven. A ráno si sbalila všechny věci. Ještě jsem jí stačil říct ať nechodí, že se už budu zouvat, ale ona jen smutně řekla, že jde úplně něco jinýho. No a pak jsem ji viděl v té Perlovce a šlo to s ní z kopce. Jenom se na mne usmála a otočila hlavu jinam. Otočila hlavu na opačnou stranu, než byl její sen o vesnici a o dětech. Vzdala to. Už neuměla jinak žít, než jí tenhle svět naučil.
IV Petr mlčky poslouchal a v hlavě se mu asi promítali jeho filmy, jeho zážitky a jeho zklamání. Jeho život. Bylo vidět, že je vděčný za to, že mu vyprávím a pak si protáhl tělo a se stylem velkého šéfa přikázal: „Jdeme. Pořád jsem vlastně v práci. Jdeme do Continetálu na večeři. Zvu tě.“
Nebyl jsem proti. Rozvedeného Chuma v Continetálu znaly všichni. Stálý host. Pěkné servírky nám oběma dávali najevo, že jim nejsme lhostejní. Jedna byla jako Vendulka před dvaceti lety. To bylo v noci ze středy na čtvrtek. Do odjezdu domů zbývaly tři dny. Ale já už vlastně vyřídil co jsem vyřídit měl. Už jsem se mohl vrátit.
V.
Ve čtvrtek se stalo něco co prostě nemohu zapomenout. Ačkoliv jsem se snažil sledovat co se ve městě děje, nějak mi uniklo, že během tří dnů skočili dva lidi z věže kostela. Nevím jestli jste někdy zkusili hodit zavázaný pytlík s vodou dolů, třeba jenom z třetího patra, ale jestli jste do zkusili, tak jste mohli vidět, jak se tím nárazem pytlík roztrhnul a jako malá bomba rozstříknul vodu do širokého okolí.. A také nevím jestli jste někdy u něčeho takového byli. Třeba u nás v Praze Nuslích je most a z toho , když sebevrah skočí dolů, tak je to ještě horší jak s tím pytlíkem s vodou. Je to jako velká bomba krve.
Šel jsem po náměstí a rozhodl jsem se , že nepůjdu na hamburger k Jindřichovi, že se jen tak projdu, protože začalo svítit sluníčko a začalo ze mne vytahovat moje chmury a život byl najednou o něco hezčí, a jak jsem šel kolem kostela, tak se dívám na chodník a říkám si, které čuně tady rozlilo nějaké lepidlo. Zastavil jsem se a chvíli jsem se rozhlížel, protože ty fleky byly i dva metry vysoko na kamenné stěně kostela. A jak jsem se rozhlížel , tak jsem si všimnul, že někteří lidé tu také postávají a divně se na mě dívají, a tak jsem z toho fleku šel pro jistotu pryč a zastavil se o kousek dál. Najednou ke mně přijde chlápek, co jsem ho odněkud znal, kouká na mně zkoumavě a pak suše prohlásí : „ To bude od té ženy. Ten chlap totiž skočil na druhou stranu. Tam co je ten kovový poklop. Tam nasypaly zem. Sem, ale nic nedali, jenom to opláchli.“
Mluvil, jako kdyby mluvil o tom, že se někomu vylil na zem petrolej. Žádná účast, jenom konstatování. A já najednou měl pocit, že tenhle člověk má o hodně míň soucitu, než ty tvrdý chlapy, jako Jindra nebo Petr. Že snad v tomhle městečku žijí jenom hyeny. Podíval jsem se nahoru na věž a představoval si, jak letí tělo dolů, a byl mi jasné, že je to jako s tím pytlíkem s vodou a bylo mi už jasné ,co je to za fleky dva metry nad zemí na stěnách kostela.
A slyšel jsem. jak ten chlápek říká :“ Prý už dají nahoru nějaké pletivo. To bude ten kostel vypadat. Bude to hrozná opičárna. Úplně se tím zkazí dojem z gotiky.“
Já měl najednou chuť ho napravovat : „ My máme v Praze most pro sebevrahy. Tam daly pletivo, až když skočil asi padesátý člověk. Ale je to dobře, protože on ten sebevrah musí skočit nejdříve do toho pletiva. A tam se to s ním houpe a špatně se po tom chodí. A než se někdo doplazí až ke kraji, aby skočil znovu, tak už ho ten první nápad přejde a většinou tam zůstane ležet a volá o pomoc, a to pak přijedou hasiči a doktor a odvezou ho do Bohnic a tam ho za nějaký čas vyléčí. Když sem dají pletivo , tak to asi dopadne také tak. Zvláště, když ten konec zdvihnou nahoru a ten sebevrah bude muset po tom pletivu lézt. Je to osvědčené, pane.“
„ Nevěděl jsem, že to tak pomáhá,“ odpověděl muž a změnil téma:“Víte já nechápu, kde ten člověk vezme odvahu skočit dolů. Já bych to nedokázal.“
„Pane, to nedokáže žádný normální člověk. Na to mu musí v té chvíli v hlavě přeskočit. Zavře oči a přehoupne se dolů. Pak už prý nic neví. Jak řve, tak se zalkne a omdlí, ještě než dopadne dolů. “
Muž se zamyslel: „Stejně bych to nedokázal.“
Měl jsem snahu mu napravovat duši:“Ti lidé neví co s životem. Prostě se jim zdá , že nejlepší je skončit se vším.Kdyby se našel někdo, kdo jim podá pomocnou ruku, neudělali by to. Jenže my je litujeme, až když už jsou mrtví. Jste odsud z městečka? …“
Kývnul že ano: „Jsem bývalý soudce.“ A já se alespoň dozvěděl, odkud jej znám.
„Tak to se pamatujete , že na ženu, jak skočila před pětadvaceti lety. Rozvedla se , neměla byt, nějak byla nemocná a já už nevím co ještě. Prostě pro ní to bylo bezvýchodná situace.Ale říkalo se, že skočila kvůli tomu, že neměla byt. Pak, po její smrti, se začalo vyprávět , jak ten den dostala do schránky dekret na byt, jenže ona se do schránky nekoukla, protože byla rozrušená a skočila z věže.. Jenže já si myslím, že tuhle informaci pustil do éteru až ten úředník , který asi měl špatné svědomí. Já myslím, že žádný byt jí nikdo dát nechtěl. Jenže , když byla po smrti, tak úředník by jí i ten byt rád dal, ačkoliv neměla na úplatek. Potřeboval si očistit svědomí a možná , že se také bál co se nyní všechno provalí ze špínu kolem bytů. Jenže ona dala úplatek pozdě a příliš velký. V podobě svého života. Za to už by ten byt dostala, jenže už jí k ničemu nebyl.“
Ten muž se tvářil smutně :“Stejně to nechápu. Já už bych byl zničený jenom, než bych vylezl na tu věž. A kdybych viděl tu výšku, tak bych prostě neskočil.“
Najednou jsem cítil, že mezi námi je nepřekonatelná hráz. Každý máme své myšlení. Každý myslíme jenom na to své vysvětlení věci. Nenasloucháme jeden druhému. Potlačil jsem nápad , zeptat se ho, zda si vzpomíná na případ kluků, co před lety řádili v noci po městečku, až se dostali do jeho rukou a musel rozhodnout, zda jim dá milosrdenství nebo vězení natvrdo. Neměl jsem chuť vyzvídat, jak to tehdy chodilo a jestli zná Jindřicha, a jestli opravdu Jindřich tehdy zasáhnul v náš prospěch. Měl takových případů stovky a asi by si na ten náš nevzpomněl. Možná ho ta profese soudce naučila nemyslet na příčiny, na lidskou psychiku, která se může úplně vzbouřit, na lidské city, které mohou zalít celého člověka , tak jako záplava zalije krajinu. City , které mohou člověka dohnat až k šílenství. A on také cítil, že se nemáme dál o čem bavit a tak řekl: „Ten flek je nějak nepřirozeně velký.“
A já na to, že to je jako s pytlíkem s vodou, který hodí z velké výšky a ta voda se rozprskne do neobvyklé šířky, a ukázal jsem mu ty fleky na stěně kostela a on řekl, že si jich nevšimnul a ty fleky ho začaly tak lákat , že se rozloučil a šel k té stěně. Byl jako hyena, která očichává místo krutého boje po bitvě. Přitahovala ho krev, stejně jako ty ostatní, co sem kvůli tomu přišli, aby to viděli, protože se o tom mluvilo v rádiu Ale nemyslete, že to odsuzuji. Naopak. Myslím, že to jako lidé potřebujeme jít občas na místo tragedie, jít na pohřeb jiného člověka. Tehdy si uvědomujeme marnost života a to, že ani my tu nemusíme zítra být. A možná, že když z takových míst odcházíme, jsme rozhodnuti přestat být sobečtí a víc myslet na ty co žijí. Jenže já vím, že nás to přejde. Tak jako mne přešla lítost nad tou holkou Vonáskovou, po té co jsem o tom začal s klukama mluvit.
A tak jsem šel z místa smrti rovnou k Jindřichovi. Koukal chvíli po mě a pak po lidech co seděli u stolku. Po chvíli se přitočil a polohlasem řekl :“ Oba co skočili, dobře znali Kebrleho.“
V jeho očích byl vztek a bezmocnost. Přimhouřil jsem oči, abych dal najevo, že ho dobře vnímám, a že si to snažím v hlavě uspořádat. Ale uvnitř jsem věděl, že je to jenom vstřícné gesto, protože já se až do teď o případ Kebrleho nezajímal a tudíž jsem nic nevěděl a tudíž jsem si žádné souvislosti v hlavě uspořádat nemohl. Jediné co jsem věděl, že to Jindřicha trápí, tak jako mne trápila Vonásková a to , že Jindřich má ve mně vrbu, protože tuhle lumpárnu musí někomu říct , jinak by prasknul. Kývnul jsem horlivě , že s ním cítím a on se šel věnovat hostům Předtím strčil do mikrovlnky mého hamburgera.
Přišel Petr a sednul si vedle mne a na ty kluky, co seděli u stolku jenom kývnul. Asi byli překvapení, jeden se zdvihnul a šel k nám a zeptal se co je nového. Ale Petr jenom mávnul rukou a nic neříkal, ani jemu, ani mne. Jindřich před něj postavil pivo a snažil se zahladit změnu v Petrově chování tím, že udělal na mužský u stolku posunek. Něco jako, že tohle Petr mívá, ať se neznepokojují. Sám pak zkoumal Petra a pak také hodil očkem po mně a neuměl si to nějak v hlavě srovnat, že se Petr takhle otevřeně ke mně hlásí.
Petr se slitoval, až když mu donesl druhé pivo:“ Je to svinstvo.“
Tohle prohlásil a po Jindřichovi sklouznul pohledem na mně a dodal :“ Tenhle nám oběma rozumí.“
Jindřich očividně zaváhal a pak dal najevo, že nesouhlasí s tím, abych já věděl víc než vím.
A já cítil povinnost říct :“Kluci já už pozítří odjíždím zpátky do Prahy.“
Na Jindřicha to dojem neudělalo, jenom promluvil víc otevřeně: „ Do ničeho tě tahat nebudeme, protože už nejsi odsud. Jsme všichni na tom blbě , protože už stárneme a jiní se tlačí na naše fleky. V ničem nám nemůžeš pomoct.“
Petr jenom heknul :“ Zkurvená práce.“
Pak se zdvihnul a šel k těm chlapům co seděli u stolku a něco jim , řekl. Oni pak vyndali na stůl nějaké papíry, Petr do nich kouknul . Vrátil jim je. A znovu jim něco krátce řekl. A pak se zdvihnul a šel si sednout zase ke mně. Ti chlapi se už zdvihali, že půjdou, když v tu chvíli se udělala v baru tma. Dveře , které byly většinou otevřené na náměstí se najednou zavřely a před nimi stáli tři chlapíci. Mohli by hrát v nějaké divadelní hře pohoří. A to hodně vysoké.
Jeden z nich šel k pultu a řekl : „ Tři hamburgery.“
Jindřich byl bledý a Petrovi se třásli ruce. Jindřich vzal tři hamburgery, které byly připravené na míse a dal je do mikrovlnky. Chlapi co seděli u stolku dělali , že nic nevidí, ale já viděl, a viděli to i ti chlápci u dveří,, že ti kluci u stolku nervózně zatřepali nohama, a že jeden z nich si šáhnul pod bundu. A najednou se jeden z těch chlapů od dveří oddělil a s rukou v kapse se postavil zády ke stěně a tak , aby ty chlapy u stolku měl pod dohledem. Díval se tak upřeně, že ten co seděl u stolku a sahal si pod bundu, dal tu ruku zase rychle zpátky na stůl a za chvíli tam dali ruce všichni a ten chlápek co byl opřený o stěnu se spokojeně usmál a kývnul hlavou, že takhle je to určitě lepší než před chvilkou.
Někdo z náměstí chtěl vejít dovnitř, ale ten třetí chlápek u dveří jen houknul přes rameno: „ Zrovna je zavřeno.“
A zavřel dveře. Lidi odešli. A bylo divné ticho. Jindřich se podíval po mě, zamyslel se, ale nic neřekl. Kdoví proč? Prostě mi nedal najevo, že mám odejít a nechal mne tu sedět jako jednoho z nich.
Mikrovlná trouba cinkla a Jindřich vyndal hamburgery. Už byl o mnoho klidnější.
„Prosím. Ještě nějaké přání.?“
Muž se usmál:“ Já myslím, že věci jsou jasný ne?“
„Ne tak úplně ,“odpověděl Jindřich.
„Tohle centrum, je tvé a tvoje zůstane.“řekl ten muž a jizlivě se usmál“ Na dožití to stačí. Skutečný centrum, už je ale jinde. Byl bych rád, kdyby ta výměna byla bez potíží.“
Jindra se koukal neutrálně a byl jako kámen. Petrovi se už ruce netřásly, ale nikam se nedíval, jenom do piva.
Muž se znovu usmál a dodal:“ Je to hrozné, jak se tu množí ty sebevraždy. Ve městě je potřeba udělat pořádek a vy už na to nestačíte.“
Všem bylo jasné o čem se mluví.
Já nevím co mne to napadlo, pomalu jsem se otočil na židli . Ruce jsem měl na pultu. Chlápci se naježili, protože neměli moc rádi, když se v tuhle chvíli někdo vůbec pohnul. Muž co stál u pultu se po mně překvapeně podíval. Uvědomil si, že mne nezná. Tázavě se podíval na Jindřicha , protože se předpokládalo, že když tihle tři přijdou, tak , že Jindřich dá najevo, že jsou tu hosté a že se vším se počká až budou hosté pryč. Když to neudělal znamenalo to, že já patřím k Jindřichovi. Jenže mu bylo divné, že mne nezná.
Podíval jsem se mu do očí a co nejležérněji jsem řekl“ Od příštího týdne bude na věži pletivo. To už se jim bude blbě skákat. To by je musel někdo donést až za ten plot.“
Chlápek vykulil oči, protože větší blbost nečekal. Snažil se ty moje věty přeložit do jeho slangu, jako nějakou námitku, proti jeho úmyslu ovládnou městečko,jenže mu to nedávalo smysl a tak se užasle znovu podíval na Jindřicha. V Jindřichovi všechno povolilo, po tom co jsem to řekl a začal se smát.
A Petr se začal smát a otočil se na toho chlápka a řekl mu:“ Kebrle, my na tebe sereme.“
A v tu chvíli šáhnul ten kluk u stolku pro pistoli a namířil jí na toho chlápka u stěny. Ten se jenom ušklíbnul :“ Musíš si to nejdřív odjistit ty vole.“ Jenže nečekal a vytáhnul z kapsy tu svojí. Kebrle zakroutil hlavou a tak ten chlápek pistoli klidně zandal a šel pomalu ke dveřím a vůbec si z toho kluka, co na něj mířil neodjištěnou pistolí nic nedělal. Všichni věděli, že se střílet nebude. Že tohle už se dávno nenosí. Že jsou jiné způsoby jak si vyřizovat účty.
Jindřich se pořád smál a ten Kebrle na mne udiveně koukal a nevěděl co si má myslet.
A já řekl :“ Hele, těch co by se postavili za Jindřicha je dost. Sám vidíš , že všechny neznáš. Já a moji kluci nejsme vodsud, ale kdyby o něco šlo, tak do toho půjdou…“
Kebrle si to neuměl v hlavě srovnat. Tohle nečekal. Myslel , že to vyřídí snadno.
Jindřich věděl, že si vymýšlím. Přišlo mu to legrační ,ale pak se po mně vážně kouknul a zakroutil hlavou.
Pokrčil jsem rameny, jako že je to jeho rozhodnutí, a otočil jsem se zase pomalu zpátky. Jenže tahle scénka už vyvolala pochyby, jestli bylo všechno správně naplánováno, když má Jindřich v záloze něco, o čem Kebrle neví.
Jindřich pak řekl:“ Jo. Máš pravdu. Už máme nějaký ten rok za sebou. Do tvých záležitostí se míchat nebudeme. Když jdu , ale kolem kostela , tak prosím toho tam uvnitř, aby na tebe jednou taky došlo. A věř tomu, že některý ti to nikdy nezapomenou…. Když bude oboustranný klid a každý budeme na svým, bude to O.K. Ale sám vidíš, že rána zezadu může přijít odkud to nečekáš.“ Jindra se na mne podíval. A já kývnul, jako že je to jasné. A jenom tak potichu jsem řekl:“Každá svině musí jednou na porážku.“
Kebrle sebou cuknul :“Moc si dovoluješ.“
Já se ani nepohnul a ani jsem se na něj nepodíval.
Pak se Kebrle uklidnil a podíval se na Petra : „ Co ty?“
Petr :“ Tak jak to řekl Jindra a tenhle chlápek.“
„Předpokládal jsem to. Většina už je, ale na mé straně. Lidi jdou tam, kde z toho něco mají. Já jsem na kamarády hodnej.“ Pak se obrátil na Jindřicha :“ Když si přivedeš někoho jinýho nic ti to nepomůže,“
Jindřich přitakal: „Mám je jenom pro případ, že by ses roztahoval víc nežli jsme se dohodli.“
Kebrle vzal hamburgery a dva podal chlápkům u dveří. Ukousnul kus masa co čouhalo ven.
Najednou se obrátil znovu na mne:“Ty sám musíš vědět, že je všechno těžší, než to bylo dřív. Někdy se něco nepovede a zvrtne se to. Snažím se tomu předcházet jak se dá. A než se něco stane, tak dostatečně každého varuji, aby si dal pozor.“ Pak zvýšil hlas:“ To cos řekl, už nikdy neopakuj. Ber to jako varování.“
A já se znovu na něj ani nepodíval, protože už mi to všechno bylo fuk. Kebrle. Jindra. Petr. To prostě by l jiný svět a já byl rád, že jsem z toho venku a že jsem si to všechno mohl s těmahle lidmi vypovídat a už jsem taky věděl, že pojedu domů už zítra, a že jsem vymazal z hlavy to, co jsem potřeboval vymazat.
A v baru se zase udělalo světlo. A vnikal sem čerstvý vzduch z náměstí. Bylo ticho. Každý čekal, až co řekne ten druhý.
Najednou se Jindra zase začal smát. A Petr se taky začal smát. Ty chlapy u stolku se jen tak ze zdvořilosti usmívali, protože moc nechápali o co jde . Po mně se koukali s úctou , protože si mysleli, že jsem něco jako Kebrle od jinud. Jenom Jindřich a Petr věděli jak je to doopravdy. A tak se smáli a smáli. A Petr už se kuckal. A měl v očích z toho slzy. A já se taky začal smát. A v duchu jsem viděl mladou Vonáskovou, jak se také směje dokud byla ještě se mnou šťastná a v naději na lepší život. A cítil jsem, že ač tihle kluci udělali v životě mnoho lumpáren, tak to nebyli ty doopravdický svině, že měli určitou čest a smysl pro spravedlnost, a že je,ale nahradili jiní, kteří mají jinou čest a jiný smysl pro spravedlnost. Lidi, který jsou už vychovaný větším sobectvím a taky větším strachem z nepřátel. Prostě svět se posunul o generaci dál, ale neposunul se k lepšímu, spíše k horšímu. Ale hned jsem si taky udělal čáru pod sebou a sečetl všechno a uznal jsem , že možná i Kebrle má někoho rád, a že i soudce co ho lákaly krvavé skvrny na zdi kostela, má svoje oblíbence a svoje smutky a splíny a svoje chvíle, kdy mu je ze všeho na blití. Prostě , že život už je takový a že je na nás, abychom si našli takovou roli, kde nám bude dobře. A neměla by to být role na kterou nestačíme, neměli bychom si dělat iluze, že jsme lepší než jsme, ale ani horší nežli jsme, protože každý člověk má svou cenu za kterou se má umět prodat. A že je třeba také uznat, že jsme jako herci zestárli.
Prostě, že už přicházejí chvíle, kdy se člověk zakouká na obyčejnou pampelišku a cítí slunce , které z ní vyzařuje, cítí , že ta žlutá barva je jedinečná pro radost, a nebo, když už má ta pampeliška chmýří a člověk jí utrhne a foukne do ní a pozoruje, jak padáčci letí , každý na své místo, a tak si romantik začne myslet , že je vlastně stvořitel, protože právě vysadil sto dalších pampelišek. Návrat do dětství. Do úplných začátků
Udělal jsem čáru za něčím, za co jsem se styděl, ale na co jsem byl zároveň hrdý, protože to v určitou dobu znamenalo být velký a vážený frajer. A tak, když jsem už viděl jenom kus toho městečka z vlaku a když už jsem se vracel do Prahy byl jsem spokojený a říkal jsem si , že jsem si parádně zavzpomínal a na chvíli se vlastně podíval domů.