Citát z Koránu: ‘Jeho duše se pak navrátí do jeho těla a dva andělé k němu přijdou. Posadí ho a řeknou mu: „Kdo je tvůj Pán?” Odpoví: „Můj Pán je Alláh.” Zeptají se jej: „Jaká je tvá víra?” Odpoví: „Má víra je Islám.” Zeptají se jej: „Kdo je ten člověk, který byl mezi vás seslán?” Odpoví: „Posel Alláha.” Zeptají se jej: „Odkud ses dozvěděl o těch věcech?” Odpoví: „Četl jsem Knihu Alláha, uvěřil jsem a prohlásil to pravdou.” Na to Hlas z nebes prohlásí, „Můj služebník řekl pravdu, tak tedy pro něj roztáhněte koberce ze Zahrady a otevřete mu bránu Zahrady”
Fáíd myslel na slova Koránu, když se lehce vznášel k nebeské bráně.
„Takhle jsem si to přesně představoval.”, radoval se Fáid. U vchodu do zahrady, se na něj usmála modrooká blondýna a oslovila Fáída.
„Bylo to pro tebe těžké?”, politovala jej, ale on nechápal o čem mluví. Nebylo pro něj těžké se vzdát života. „Sloužit Nejvyššímu není těžké.”odpověděl překvapeně.
„To chápu, ale přece jenom. Bylo zabito tolik lidí. Sám jsi zabil sebe?!…Tvůj Bůh ti to nepočítá za hřích?”, divila se dívka. Její oči byly jako nebe. Její vlasy jako slunce. Oslňovala jej svojí krásou. Ani v těch nejodvážnějších snech, které míval po sledování některých evropských televizních filmů, neměl nikdy tak odvážný sen. Učinil velkou věc, když jej Bůh odměnil, tak nádhernou ženou. Přiblížil se k ní na dosah ruky a toužil se jí dotýkat. Šla pomalu k nebeské bráně do rajské zahrady. Její tělo bylo dokonalé a ladilo se vší nebeskou nádherou. Byl pyšný na to, že je Bůh chce odměnit.
U brány stál anděl. Vpustil dívku dovnitř. Fáída však zastavil.
„Jsi požehnaný a je ti odpuštěno. Ne kvůli tvému pokání, ale kvůli víře, s níž jsi vše za svého života činil. Nyní stačí, když uvěříš v našeho Pána. V Ježíše Krista. Přijmeš-li s vírou jeho oběť za tvé hříchy, budeš vpuštěn i touto branou.”
Dívka na něj čekala za bránou a mile se na něj usmívala.
„V Ježíše Krista?! Allahu Akbar! Al-iláh je nevyšší! Proč bych měl uvěřit v jednoho z křesťanských proroků, když už věřím v nevyššího proroka Muhameda? Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám.”, divil se Fáíd.
„Touto bránou vstupují do ráje křesťané, muslimská brána je na východě od ráje.”, odvětil klidně anděl.
„A ona?”, zeptal se Fáíd, „Ona je přece mojí odměnou.”
„Tvojí odměnou?”, divil se anděl,”O tom nic nevím.”
Také dívka se tvářila překvapeně.
Vedle Fáída se objevil jiný anděl a ukázal prstem na Fáídovu hlavu.
Fáídovi se v tu chvíli zazdál sen . Přibližoval se ke rtům zlatovlásky. Měla vonný dech. Celá voněla. Odhodil bílé sako na zelenou, na krátko ostříhanou trávu, aby se mohli posadit.
„Díky al-iláh. Plníš svaté sliby svým služebníkům.” Jiný anděl náhle kývnul hlavou.
Obraz se rázem změnil.
Modré oči zčernaly. Rozdrcená hlava, jako nakopnutá velbloudem čpěla kouřem a lidskou spáleninou. Měla vypálené oční důlky. Faídovi se hrnuly zvratky do hrdla.
„Allahu Akbar. Nejvyšší! Na cestě Boží jsem bojoval! Bože odpouštějící, slitovný. Je to peklo?”
Druhý anděl dal příkaz.
Hlava se proměnila v krásnou černovlásku s očima hlubšíma jak vesmír. S očima slibujícíma vody i v čase sucha. Měla horký dech. Fáid se podivil nad příjemnou změnou, a uznal, že arabská krev je důstojnější jeho oběti, nežli erotické sny z dětství naočkované televizí. Fáíd hleděl do očí té černooké dívky. Fáíd se propadal. A zamilovával.
Natáhnul ruku pro pomoc. Ale dívka stála smutně a pozorovala jeho pád. Zaplnil bílé sako změtí svého skáceného těla. Stála a hleděla nevěřícně.
„Vypadáš docela normálně.”, vzdychla.
„Normálně? A jak bych měl podle tebe vypadat?”, zeptal se Fáíd vztekle a snažil se rozmotat své nohy a ruce. Podařilo se mu alespoň posadit.
Mlčela.
Fáíd se otočil po andělech. Nebyli tu ani andělé, ani nebeská brána a nebyl tu ani ráj.
Dívce sednul na ruku nádherný motýl. Křídla vybarvená jako nejkrásnější arabské vzory. Motýl měl hlavu dítěte. Dívka jej užasle pozorovala, chtěla jej pohladit, ale motýl rychle uletěl.
„To byl on.”, špitla radostně, ale pak posmutněla. Nenechal se pohladit. Přišla o lásku. Přišla o své dítě. Dítě patří Bohu a vůbec, vůbec, nepatří jí.
„Nenávidím tě.”, pronesla na adresu Fáída. A Fáíd se přikrčil při tak prudkém letu meteoritů z jejích očí.
„Nic nechápu. Al-iláh. Když nenávidíš mne, nenávidíš naši víru, nenávidíš Islám i náš národ.”
„Boha? Ty voláš Nejvyššího?! Zabil jsi své lidi a měl jsi přitom zabíjet nepřátele. Zasáhne-li lid nějaké zlo a tento se nestará, aby jej změnil, tehdy ho Bůh zasáhne trestem celý, citovala Korán. Jaké zlo jsem učinila? Pověz! Jaké zlo?! Miluji svůj národ a měla jsem mu porodit dítě.”
„Nevím, co jsi učinila, a nevím, co s tím mám já společného.” Odvětil Fáíd a pokusil se vstát. Jakási neviditelná síla jej srazila k zemi.
Teprve nyní si všimnul, že nesedí na trávě, ale stojí na stanici autobusu. Je nervózní. Nevšímá si lidí. Nikoho si nevšímá. Nikdo jej nesmí vyrušit. Kolem pasu výbušniny. Ruku na rozbušce. Nyní však vidí. Na chvíli prozřel, aby viděl. Vidí černovlásku kousek od sebe. Je krásná, mladá, těhotná. Je plná těšení. Podívala se na Fáída a dostala neblahé tušení. Neblahé, nevyslovitelné tušení. Strach. Dítě uvnitř jejího břicha se pohnulo. I ono by bylo raději jinde. Ale proč? Jak mohla tušit, že Fáíd je omotaný výbušninou, že baťoh na jeho zádech je smrtonosná zbraň?
Fáíd však nevidí ustrašené černé oči dívky jménem Latífa. A i kdyby znal Latífu, byl by jí stejně odsoudil k smrti. Má dítě a není vdaná. Jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš pravdivý a svatý muslimský svět.
Fáíd myslí na Habíb bin Zejda, který kdysi utrpěl mučednickou smrt.
„Řekl Musejlema Habíbovi: “Svědčíš, že Muhammad je Posel Boží?” “Ano,” odpověděl Habíb. “Dosvědčuji, že Muhammad je Poslem Božím.” Obličej Musejlemy zežloutl zlostí a zklamáním. Zeptal se znovu: “A dosvědčuješ, že já jsem poslem Božím?” Odvětil mu Habíb posměšně: “Ne, vůbec tě neslyším.”
Fáíd odvrátil zrak od černovlásky a nastoupil do autobusu. Také černovláska nastoupila.
„Tys mne zbavil života! Zabil jsi mé dítě! A nevíš, co se mnou máš společného?!”
„Navrátil jsem tě Al-iláhovi. Jsi odměněna. A možná jsi i mojí odměnou.”
Dívka se rozlítila a vrhla se na Fáída: „Raději v pekle nežli s tebou.”
Anděl je mocí svého slova od sebe oddělil.
„Jsem v zahradě nebo v pekle?”, zeptal se Fáíd anděla.
„Je pět klíčů, ke skrytému světu.”, řekla dívka a ukázala na Fáída, „Ale tenhle by neměl mít žádný z nich.”
„Nepoučuj muže!”, vzkřiknul zlostně směrem k Latífě,”Znám Korán!”
„Jen u Boha je vědění.”, odpověděla dívka klidným hlasem.
Byl vzteky bez sebe. Peklo je to, když ženy poučují muže. Je tedy v pekle! Ale proč? Odvážil se podívat na anděla. Jenže ten už tu zase nebyl.
„Kdo si myslíš, že jsi?” Latífa mluvila útočně.
Sklonil se tváří k zemi a modlil se :„Bože dej mi znát, kde jsem. Je-li ona anděl nebo Ďábel.”
Latífa se náhle změnila. Když viděla, jak se modlí, pochopila jeho nevinnost.
Vzala ho za ruku:”Jsme oba mrtví a kde jsme, nevím.”
Podivil se té změně. Před nimi se objevila nebeská brána. Latífa se rozhodla vejít a byla vpuštěna. Fáíd byl znovu zastaven.
„Rozsoudím mezi vámi to, v čem jste se rozcházeli.”, pronesl slova anděl, jež se znovu zjevil. Avšak přilétl i druhý anděl a přistál s burácením hromu. Svět se chvěl. Obrovský záblesk trhá lidská těla, ničí v půli Fáídovo tělo, jako , když trháš chléb. Hlavy se drtí o hlavy. Krev třísní skla autobusu, jež se vzápětí rozlétá na milióny červených sklíček. Jaká si cizí ruka bez těla strká do Fáídovi nohy a oba údy se kutálí za autobus. Každý zvlášť a bez těla.
Fáíd sedí na silnici plné skla a kouře. Pozoruje zmatek. Křik. Vnímá hrůzu, jako ptáci vnímají silný vítr. Vedle něj sedí dívka a z ruku jí právě odlétá motýl s nejkrásnějšími arabeskami na něžných křídlech. A dívka Fáída nenávidí, ale anděl jí bere za ruku:”Dcero Al-iláhova, vstaň a modli se.” A ona zdvihá ruce směrem k nebi a modlí se. Pak bere za ruku Fáída, aby mu pomohla vstát. Cituje Korán:
„A Bůh činí, co Jemu se zlíbí…Takto Bůh zbloudit nechává, koho chce, a vede cestou přímou, koho chce…Trestá, koho chce, a slituje se, nad kým chce a odpouští, komu chce, a také trestá, koho chce … dává zbloudit, komu chce, a uvádí na správnou cestu, koho chce.”
Ale Fáíd se s tím nechce smířit. Jemu nemá co odpouštět: „Jsem mučedníkem!”
Dívka stála smutně a pozorovala jeho nový pád. Pustila jeho ruku a on zaplnil bílé sako změtí skáceného těla. Stála a hleděla nevěřícně. Když se to samé opakovalo již po třetí a on se potřetí skácel, přijal Fáíd nabízenou dívčinu ruku s prosbou v očích a konečně vstal. Kolem se shromáždilo mnoho lidí. Nejprve byli znetvoření, na kusy roztrhaní, bez očí a údů, ale pak se obraz změnil. Zatímco živí lidé sbírali jejich údy do pytlů, mrtví se skládali do své původní podoby. Stáli a mlčeli. Fáíd nejprve očekával, že mu projeví úctu. Vždyť je mučedníkem Islámu. Ale rychle pochopil, že to tak není. Mlčeli a nevěřícně si jej prohlíželi. Stará matka se hrbila. Jakýsi mladý Evropan, měl zaťaté pěsti. Tomu se Fáíd ani nedivil, divil se však, že on sám nemá radost z mrtvého nevěřícího Evropana. Očekával by vítězný pocit. Jenže se spíše styděl. Evropan rozvinul zaťaté pěsti a sepnul je v modlitbu: „Pane, odpusť mu. Nevěděl, co činí.” Pak vzal za ruku mladou blondýnu, svoji manželku s níž si vyrazil na svatební cestu a odcházeli pryč. Jejich těla dali živí lidé stranou. „S těmi budou problémy.”, řekl živý policista, „Evropané si cení živých, více jak mrtvých. S těmi bude velký problém, že se tady nachomýtnuli.” A odklízeč mrtvol pokýval hlavou:” Evropané se dívají na smrt jinak, nežli my. „
Fáíd dostal vztek a znovu se svalil na zem. Tentokrát přijal dívčinu ruku s povděkem. Nemusela to přece již učinit.
Z rozhlasu se ozýval hlas : „Nikdo nemůže založit islamistický stát vražděním děti, žen, ničením škol nebo univerzit, terorem a sebevraždami v autobusech….”
Fáíd měl chuť křičet: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět? Návrat k Islámu je naší nadějí. Věru, ať již zemřete, anebo budete zabiti, u Boha shromážděni budete! Život na tomto světě je pouze klamné užíváni.”
Černovláska nepustila jeho ruku: “Náš prorok byl seslán jako milosrdenství pro celé lidstvo; nikdy nikomu v životě neublížil!” Fáíd kroutil hlavou nad bláznivým překrucováním Koránu. Korán je statečný, ne zbabělý.
Lidé mlčeli. Každý z nich držel v ruce obrázky svých živých příbuzných. Mlčeli. Mlčeli, protože neměli názor. Byli sice mrtví a jejich příbuzní se co chvíli sjíždí ze všech koutů města a pláčou a kvílejí, ale zároveň nejsou mrtví, ale jsou živí. Jinak živí, ale živí. Přesto každý z nich drží v rukou obrázky svých živých příbuzných. Mlčí a hledí na Fáída. Bylo to Boží vůle, nebo jenom tvoje náboženská slepota? Jsi naivní nebo jsi toužil po slávě?
A Fáíd křičí: „Copak nechápete, že jedině návrat ke starým hodnotám zachrání náš svět?”
A davu odpadávají údy z těla a jejich oči se kutálejí po asfaltu a hoří a dívka znovu podává ruku Fáídovi, který opět spadl roztrhán na kusy. Po kolikáté už?
Jedna žena, docela obyčejná a prostá se otočila k ostatním: „Mám pět dětí. Nejsou už malé. Jsou muslimové, ale někdy tak nežijí. Fáíd vše obětoval své víře. Přála bych si, aby mé děti měli více víry, ale na druhou stranu bych si nepřála, aby mé děti porušili Al-iláhův mír. Nezazlívám Fáídovi jeho víru, ale zazlívám mu jeho učitele. Zazlívám ti tvoji matku a otce. Nenaučili tě skutečnému islámu.”
Fáíd zbrunátněl a kdyby měl rozbušky , znovu by jí nechal vybouchnout: „Alláh u Yahdika (kéž tě Alláh vede). Nejsem lepší než Jonáš ibn Matta -ale poslechl jsem. Poslechl jsem svého otce, jako Izák poslechl Abrahama.”
Žena jen mávla bezmocně rukama a mlčela.
Opálený, svalnatý evropan se rozhodl vyjádřit: „My Evropané máme už jenom málo idejí, máme málo víry. Nejsme schopni fanatismu. Nežijeme pro něco víc, než pro sebe. Muhamed v současnosti ovlivňuje muslimy mnohem více, než ovlivňuje Kristus Evropany. Fáídova víra je veliká a hodná obdivu. Musí však být pravá víra fanatická, slepá a hlavně jednosměrná? “
„A co Kristus, Váš prorok? Copak on dobrovolně za vás nezemřel?”, křičel Fáíd.
„Kristus nežádal žádné další oběti.”, odpověděl klidně evropan, „Každý znás si můžeme svobodně vybrat, zda jeho oběť přijmeme.”
Stařičký muslim, stojící už bez fotografií příbuzných, protože již žádné při své násilné smrti neměl, zašeptal slova šejkova:”Evropan si může vybrat a právě jeho přísně střežený individualismus je pramen jeho záhuby.“, Stařec se nadýchnul, protože se mu nedostávalo vzduchu a pokračoval k Fáídovi Koránem: „ Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají? “
Stařec sotva domluvil, jak popadal dech, pak se však hluboce nadýchnul a podíval se Fáídovi do očí. Dlouze a plně.
Fáíd poprvé sklopil zrak k zemi: „Pane náš, odpusť nám přehánění naše v naší věci! Upevni paty naše a poskytni nám pomoc vítěznou proti lidu nevěřícímu!”, a pak pohlédl smutně na starce: „ Nemůžeme přijmout jejich egoistický sebekult.“
Stařec vzal chlapce kolem ramen: „Fáíde, odpouštím ti. ‘Žádná duše nemůže zemřít jinak než z dovolení Božího a podle zapsané a pevně stanovené lhůty.‘ A přece si myslím, že zabíjeních druhých, aniž by měli možnost se bránit, není Boží vůlí. Naši předkové bojovali muž proti muži. Tváří v tvář nepříteli. To byl boj boží. Ale i ty jsi bojoval a proto ti odpouštím. “
Faíd se zakabonil:”Myslím, že se mýlíš. Nemáš mi co odpouštět. Co jsem učinil, učinil jsem z Boha.”
Stařec se však nedal odradit: „ Odpouštím ti Fáíde, že jsi považoval náš i můj život za levný. Život je mně i Bohu drahý a vzácný. Je darem od Nejvyššího. Džihád znamená odolávat pokušením snadno řešit složité.”
A Fáíd podruhé sklopil svůj zrak k zemi a tiše namítnul: „Muslim nemůže zůstat klidný, vidí-li kolem sebe nespravedlnost a útlak.“
Evropan kupodivu souhlasil s Fáídem:” Souhlasím s tebou Fáíde. Člověk by neměl mlčet ke zlu. A to je důvod, proč nyní mluvíme k tobě. “
Fáíd se rozhorlil a obořil se na Evropana: „Jsem bojovník ve válce civilizací. Nevnucuji Evropanům Islám, ale bráním Islám před nimi.” Fald mrsknul očima po těch druhých.
Evropan znovu souhlasil: „Chápu to. Jenom válka křesťanů mohla osvobodit Evropu od Hitlera. Jedině muslim může ubránit Islám. Ty sám se však nemůžeš schovávat za válku. Nemůžeš se skrývat za své náboženství. Do autobusu jsi vešel sám za sebe. Ty sám, za sebe, bys měl činit pokání.”
Stařec zakroutil hlavou: „Činit pokání z víry nelze, Evropane! Lze však být otevřenější dilogu.”
Žena, ta obyčejná, rozhodila rukama: „Vždyť to povídám. Naučil ses Islámu s chybou. Ale i já ti odpouštím. Kéž by moji synové, získali tolik víry, jako jí vlastníš ty, Fáíde.”
Fáíd stále nerozuměl, kde vznikla chyba. Nechápal, o čem se tady diskutuje, zatímco měl už dávno být v zahradě. Copak všichni zapomněli, že lidstvo nejsou jednotlivci, ale celý rod? On nezemřel kvůli jednotlivci, ale kvůli celému rodu. Kvůli cestě muslimů do zahrady.
Anděl jej tudíž srazil k zemi se slovy: „Neučiníš se Bohem.” Latífa, snědá dívka mu opět nabídla svoji ruku. Faíd ji odmítnul. Pozoroval jak dělníci jakési firmy, odtahují poničený autobus a jiní zametají ulici. Po nějakém čase nebylo znát, jaká tragedie se zde ráno odehrála. Lidé znovu spěchali, lidé znovu pili kávu, lidé se opět modlili. Město se vrátilo do svého původního tempa. Fáíd si kladl otázku, zda vyhrál bitvu, nebo jí prohrál. Je jeden vyhozený autobus vůbec bitva? Neměl stařec pravdu? Neměl by lepší pocit, kdyby stál proti nepříteli, který se mohl bránit? Kdyby bojoval tváří v tvář? Jeho spolucestující zmizeli. Objevil se anděl a vyzval jej, aby se postavil na nohy. Pak je vynesl na vysokou horu a ukázal mu všechna panství světa: „Podívej se, jak levný je život.”
A Fáíd uviděl zubožené dělníky v dolech. Viděl hladovějící děti v Africe. Viděl muže a ženy, kteří sice měli hojnost, ale za cenu ztráty skoro veškerého času na skutečný život. Fáíd poté uviděl bohatého muže, jež měl, na co si vzpomenul. Měl i mnoho času. Veliký palác a mnoho žen, nejvybranější pochoutky a nejskvělejší víno, a viděl toho muže, jak pláče na svých polštářích a hořekuje k Bohu, kvůli své samotě. Měl nedostatek opravdové lásky, jež vzniká právě v nedostatku. A uviděl ženu, jež rozdávala tělesnou lásku několika mužům za den, a uviděl její duši zarostlou plevelem. Uviděl fíkovník plný fíků a uviděl i uschlý fíkovník. Kolik dní, tolik různosti. Kolik lidí, tolik originálních osudů.
„Sjednotíš hvězdy do jednoho vesmíru?”, zeptal se anděl, „Ačkoliv je smrt spravedlivá, přece dosud nestmelila život. Ani tvoje smrt, ani smrt těch ostatních nezměnila směr řeky. Voda vždy poteče dolů. Vrhneš-li kámen vodě do cesty, obteče jej. Tisíce vítězných bitev, nikdy nezabránily novým a novým válkám. Tvoje největší bitva je teprve před tebou.”
A Fáíd se ocitnul na jiném místě ve městě. Uviděl svého staršího bratra Mahdíma, jak nasedá do auta plného výbušnin. Auto se pomalu rozjelo. Fáíd si sednul vedle svého bratra a promluvil na něj: „Neměl bys dát nepříteli šanci na nápravu? Neměl bys mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?”
Mahdím neviděl svého bratra, ani neslyšel jeho hlas. Avšak uslyšel hlas svého svědomí: Neměl bych dát nepříteli šanci na konverzi? Neměl bych mu tváří v tvář nabídnout nejprve skutečný život podle Koránu a pak teprve smrt?”
Avšak druhý hlas, hlas jeho mysli odporoval: „Už byli varováni. Copak neznají džihád? Copak neví, že jsme domem války? Copak neslyší od rána do večera hlas našich duchovních vůdců? Kolikrát si už mohli ověřit věrolomnost křesťanské kultury. Nelze čekat do nekonečna. Nepřijali islám a slouží americkým penězům. Slouží sami sobě. Zaslouží smrt. Zaslouží osvobození z kultury zla.”
Fáíd namítnul: „Jedna zdemolovaná policejní stanice, nezastaví dým z cizího světa.”
Madím namítnul, že vzdát se bez boje, je stejné jako vzdát se Muhameda.
Fáíd citoval Korán: „Rozdávejte na stezce Boží, nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají.”
Madím odporoval Koránem: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a kteří neuctívají náboženství pravdy.”
Fáíd vyslovil slova Koránu: „A nehodí se, aby věřící zabil věřícího…”
Madím mávl rukou, jakoby odháněl zlého ducha. Zmáčknul pedál plynu a řítil se ke svému cíli. Co by řekl svému otci? Otec je svatý muž! Myslí na Islám více jak na svoje děti. Stejně jako Abrahám. I ten byl ochoten vzdát se svého syna, kvůli svému Bohu.
Rozhlas druhý den hlásil další ztráty na životech. Pět zabitých policistů a šest těžce zraněných. Komentátor na závěr dodal: „Namířená zbraň však ještě nikdy nezměnila lidská srdce. Modlete se za své bratry a za mír.”
Ještě ten den bylo slyšet modlitby z celého Islámského světa: „Dej Pane, ať není Islám zbaven svého míru.”
Anděl dál vedl dialog s oběma bratry. Brána zahrady byla pro ně zatím zavřena. Čekali na svého otce. Teprve pak bude diskuze dokončena. Bude sečteno dobré a zlé. Oba andělé se poradí a rozhodnou.